načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Povídání o srnčí zvěři - Josef Drmota

Povídání o srnčí zvěři

Elektronická kniha: Povídání o srnčí zvěři
Autor:

Kniha „Povídání o srnčí zvěři“ vychází z úspěšného titulu „Srnčí zvěř v našich honitbách“ (Grada, 2007). Josef Drmota, vedoucí původního autorského kolektivu, se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 218
Rozměr: 24 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Myslivost
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2014
ISBN: 978-80-247-5287-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor se pokouší představit výrazně odlehčenou formou srnčí zvěř jako společníka člověka v ekosystémech současné kulturní krajiny. Jednotlivé kapitoly věnované biologii, etologii, početním stavům, mysliveckému chovu, lovu i ekonomickému významu srnčí zvěře doplnil řadou poznatků, zkušeností a zážitků z vlastní praxe. Odbornější části problematiky tím více zpřístupnil nejen aktivním myslivcům a uchazečům o první lovecký lístek, ale především všem ostatním zájemcům o nahlédnutí do života tohoto hojného živočišného druhu.

Popis nakladatele

Kniha „Povídání o srnčí zvěři“ vychází z úspěšného titulu „Srnčí zvěř v našich honitbách“ (Grada, 2007). Josef Drmota, vedoucí původního autorského kolektivu, se tentokrát pokouší představit výrazně odlehčenou formou srnčí zvěř jako společníka člověka v ekosystémech současné kulturní krajiny.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Josef Drmota - další tituly autora:
Srnčí zvěř v našich honitbách Srnčí zvěř v našich honitbách
Srneček Lojzík a jeho příhody Srneček Lojzík a jeho příhody
Povídání o srnčí zvěři Povídání o srnčí zvěři
 (e-book)
Srnčí zvěř v našich honitbách Srnčí zvěř v našich honitbách
 (e-book)
Lov zvěře v našich honitbách Lov zvěře v našich honitbách
Sen o srnčí zvěři -- Myslivecké příběhy z Vysočiny Sen o srnčí zvěři
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

O SRNČÍ

ZVĚŘI

GRADA Publishing, a.s.,

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7,

tel.: 234 264 511, 512, fax: 234 264 400,

e-mail: obchod@grada.cz

Povídání

O SRNČÍ

ZVĚŘI

Povídání

O SRNČÍ ZVĚŘI

Josef Drmota

Josef Drmota

Motto:

Krajina je naším domovem. Není ale naším vlastnictvím.

Ostatním živým tvorům na ni dnes přiznáváme v lepším případě

stejný nárok. A to i přesto, že tu byli mnohem dříve nežli my, lidé...

Kniha „Povídání o srnčí zvěři“ vychází z úspěšného titulu „Srnčí zvěř v našich honitbách“ (Grada, 2007). Josef Drmota, vedoucí původního autorského kolektivu, vám tentokrát představí výrazně odlehčenou formou srnčí zvěř jako společníka člověka v ekosystémech současné kulturní krajiny. Jednotlivé kapitoly věnované biologii, etologii, početním stavům, mysliveckému chovu, lovu i ekonomickému významu srnčí zvěře doplnil řadou poznatků, zkušeností a zážitků z vlastní praxe. Odbornější části problematiky tím zpřístupnil nejen aktivním myslivcům a uchazečům o první lovecký lístek, ale především všem ostatním zájemcům o nahlédnutí do života tohoto hojného živočišného druhu.

Kniha je určena aktivním myslivcům, uchazečům o první lovecký lístek i studen

tům mysliveckých oborů. Obsahově však oslovuje všechny učitele, přátele přírody a myslivosti, držitele honiteb, majitele honebních pozemků, organizátory veřejného života na venkově i prosté zájemce o reálné dění v jejich bezprostředním okolí. Autorem publikace je Mgr. Josef Drmota, pedagog Gymnázia Otokara Březiny a Střední odborné školy v Telči. Svůj volný čas věnuje převážně praktické myslivosti, ale také výuce a popularizaci tohoto oboru. Je dlouholetým členem Redakční rady časopisu Myslivost, místopředsedou Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě, lektorem a zkušebním komisařem uchazečů o první lovecký lístek a mysliveckým hospodářem. Jeho práce byla v  minulosti ohodnocena udělením 1. stupně vyznamenání Za zásluhy o myslivost a Umělecké ceny ČMMJ. Jako autor je podepsán pod řadou odborných, popularizačních i beletristických publikací.

www.grada.cz

ISBN 978-80-247-5287-7


O SRNČÍ

ZVĚŘI

Povídání

O SRNČÍ ZVĚŘI

O SRNČÍ

ZVĚŘI

Povídání

O SRNČÍ

ZVĚŘI Josef Drmota Josef Drmota Povídání o srnčí zvěři Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 jako svou 5512. publikaci První vydání, Praha 2014 Odborný lektor: MVDr. Zdeněk Kolář Layout, sazba, úprava textu: Lucie Němcová Fotografie na obálce: Jan Veber Vytiskla Tiskárna Protisk, s.r.o., České Budějovice Počet stran: 220 © 2014, Grada Publishing, a.s. © Josef Drmota, 2014 Fotografie © Josef Drmota, Jan Veber, Jaromír Zumr st. Cover Design © Lucie Němcová ISBN 978-80-247-5287-7 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-8738-1 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8739-8 (elektronická verze ve formátu EPUB) Publikace z nakladatelství Grada Publishing, a.s. si můžete zakoupit u svého knihkupce nebo objednat v Zákaznickém servisu nakladatelství Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, tel.: 234 264 511, fax: 234 264 400, e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz. Na Slovensku objednávejte knihy na adrese: Zásielková služba Grada Slovakia, spol. s r. o., Moskovská 29, 811 08 Bratislava, Slovensko, tel.: 02/556 45 189, fax: 02/556 45 289, e-mail: grada@grada.sk Pokud máte pocit, že byste nám chtěli sdělit něco ohledně této knihy, napište, prosím, na adresu redakce: koedice@grada.cz.

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být repro

dukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Obsah

Obsah

Úvod / 7

1

O srnčím příbuzenstvu / 11 2

O srnčí evoluci / 17 3

O početních stavech srnčí zvěře / 23 4

O srnčím vzhledu / 37 5

O srnčím chování / 45 6

O srnčím rozmnožování / 63 7

O životních potřebách srnčí zvěře / 75 8

O srnčí výživě / 89 9

O pobytových znacích srnčí zvěře / 105 10

O tvorbě srnčího paroží / 111 11

O odhadu srnčího věku / 127 12

O nemocích srnčí zvěře / 147 13

O lovu srnčí zvěře / 159 14

O srnčích trofejích / 187 15

O srnčí zvěři a mysliveckých tradicích / 195 16

O srnčí zvěři v kuchyni / 203

Několik slov závěrem / 215


Věnováno MVDr. Zdeňku Kolářovi. S díky za vše, co mi o srnčí zvěři vyprávěl.

Motto:

Krajina je naším domovem. Není ale naším vlastnictvím.

Ostatním živým tvorům na ni dnes přiznáváme v lepším případě stejný nárok.

A to i přesto, že tu byli mnohem dříve nežli my, lidé...


Úvod


8

M

noho století již uběhlo od doby,

kdy se v okolním kraji objevili naši

předkové. Řečeno slovy klasiků,

nalezli v něm zemi zaslíbenou, bohatou medem, rybami i zvěří. Není proto divu, že se zde usadili natrvalo. Postavili pevná sídla, začali klučit lesy, pást stáda, orat pole a vychovávat další generace. Pod pilnýma rukama se původně lesnaté území měnilo. Civilizace se šířila do dosud neprobádaných míst a krajina pozvolna doznávala současné podoby. Dodnes je naším domovem, poskytuje nám obživu, prostor k práci i k odpočinku. Uhájili jsme ji před nepřáteli, rozdělili pavučinou parcel a přivykli jsme si ji považovat za svůj výhradní majetek. Ve skutečnosti však naším výsadním vlastnic

tvím nikdy nebyla. Od nepaměti ji totiž sdí

líme s tisíci dalších živých obyvatel, kteří

na ni mají stejné právo. Pouze jej prosazují

odlišným způsobem, bez ohledů na naše

lidské zájmy. Jsou malí i velcí, barevní

i nenápadní, milí i obtížní. Žijeme s  nimi

v harmonii i v neustálém sporu. Na některé

jsme si zvykli natolik, že si jejich přítomnost

snad ani neuvědomujeme. Jiní nás naproti

tomu upoutávají doslova denně a vyvolá

vají v nás nejrůznější pocity.

Mezi příjemnějšími sousedy a spolu

obyvateli určitě nepřehlédneme volně žijící

zvěř. Téměř každého potěší pohled na klí

ny divokých husí, vracejících se po dlouhé

zimě domů. Veselý zajíc ušák, mihnuvší

se náhle přes cestu, jenom stěží nevysrnčí zvěř oživuje svým zjevem většinu ekosystémů současné krajiny (foto J. Veber).

ÚVOd

9

loudí bezděčný úsměv na rtech. A cihlová červeň srnčí srsti, zářící v paprscích zapadajícího slunce nad zelenými poli, nastíní asi nejlépe to pravé kouzlo domova. Právě srnčí zvěř je s naší krajinou neodmyslitelně spjata. Ladná, milá, veselá i statečná, často označovaná za nejkrásnější zvěř vůbec. Taková je srnčí. Zřejmě nejméně přehlédnutelný druh volně žijící fauny patří ke koloritu českého a moravského venkova stejně jako k zasněženým vánočním jesličkám na pohlednicích Josefa Lady.

Knížku, kterou jsi, vážený čtenáři, právě

otevřel, bych rád věnoval naposledy jmenovanému živočišnému druhu, který je naším tichým a nenáročným spolubydlícím. Věnuji mu ji proto, protože mu to dlužím. Jsem myslivcem a se srnčí zvěří jsem měl to štěstí prožít více než dvacet pět let svého života. Byly protkány spoustou zajímavých zážitků a chvil strávených uprostřed přírody. Jakožto myslivec srnčí zvěř samozřejmě také lovím. Tahle činnost však u mne jako priorita již ustoupila do pozadí. Nyní se především snažím proniknout do tajů jejího života. Podobným vývojem si ale koneckonců projdou všichni myslivci. Je to cesta od okouzlení zbraní k  uvědomění si hodnoty života. Od okamžitého stisku spouště k pravidelné péči. K pomoci přežít co nejlépe v podmínkách, které pro veškerou zvěř necitlivá lidská společnost připravila.

U podobně koncipovaného díla se dá

logicky předpokládat, že bude určeno především praktikujícím myslivcům. Tato myšlenka je sice pravdivá, nicméně pouze částečně. Můj záměr je, neskromně řečeno, poněkud širší. Přestože se pochopitelně budeme opírat o některá odborná fakta, pokusil jsem se vytvořit vyvážené a čtivé dílko určené všem bez rozdílu. Svoje ponaučení a zábavu v něm snad nalezne každý zájemce o přírodu, nehledě na jeho věk, pohlaví, vzdělání či místo trvalého pobytu.

Jako aktivní myslivec jsem se navíc pokusil

vysvětlit, proč vůbec takhle krásnou a tolik

opěvovanou zvěř lovíme. Podle mého pře

svědčení právě tyto pasáže nejlépe odrazí

skutečný vztah myslivosti k živým tvorům

a k tolik proklamovanému životnímu pro

středí celé lidské společnosti. Možná tím

poněkud zmírním pichlavý osten nastavený

nemysliveckou veřejností směrem k  naší

pouze zdánlivě „krvavé“ zábavě.

Myslivci se mi určitě pokusí připome

nout, že odborných publikací již bylo o srn

čí zvěři v  relativně nedávné době vydáno

několik. Já jim v tomhle směru dávám plně

za pravdu. Jak jen nevzpomenout nesmr

telného Josefa Nečase, propracovanou

knihu Miloslava Vacha, fotograficky per

fektně vybavené monografie Pavla Sche

rera nebo moudrostí, nadhledem a životní

zkušeností nabitý Průběrný odstřel srnčí

zvěře Zdeňka Koláře! Všichni tito páno

vé, zejména posledně jmenovaný, mi byli

prostřednictvím svých děl i osobních rad

velkými učiteli a pomocníky. Po jejich myš

lenkách dodnes často sáhnu tam, kde se

náhle ocitám v  koncích s  vlastním rozu

mem.

Aniž bych se s těmito velikány naší mys

livecké literatury hodlal srovnávat, troufnu

si nesměle tvrdit, že právě tahle knížka

bude ve finálním provedení přece jenom

poněkud jiná. Oproti jmenovaným určitě

neoplývá záplavou fotografií, grafů, tabulek

a výsledků rozsáhlých statistických šetře

ní. Je však napsána s  ohledem na určitý

„polidštěný“ postoj k  dané problematice

a motivována snahou o maximální srozu

mitelnost obsahu. Snad bude právě proto

přístupnější vnímání každého člověka,

který v  ní chce nalézt odpovědi na svoje

otázky.

Nakolik se mi tento záměr podařilo spl

nit, posuď, prosím, laskavý čtenáři, pokud

možno sám.

O srnčím

příbuzenstvu

1

J

e až s podivem, kolik lidí je skálopevně

přesvědčených, že srnec a jelen jedno

jest, a že z každého srnce vyroste jed

nou kapitální dvanácterák. Většina z  nich by se asi dost podivila nad skutečností, že srnec má mnohem blíže k  exotickému sobovi nebo losovi než k  našim domácím paroháčům. Vzhledem k  tomuto zažitému omylu si dovolím začít stručným objasněním skutečného stavu věcí. Cesta k němu vede přes pochopení zoologického systému jelenovitých.

Srnec obecný (latinským názvem Ca

preolus capreolus) patří společně s  výše jmenovanými příbuznými do řádu sudokopytníků (Artiodactyla), podřádu přežvýkavců (Ruminantia), čeledi jelenovitých (Cervidae) a podčeledi jelenů (Cervinae.).

Až posud jsou příbuzenské vazby celkem

jasné. Nicméně od našeho dobře známé

ho jelena evropského se srnec obecný liší

příslušností k  samostatné vývojové linii

označované jako telemetakarpální (Tele

metacarpalia), zatímco vývoj jelenů se ubí

ral v  rámci větve plesiometakarpální (Ple

siometacarpalia). Odchylky mezi nimi jsou

nenápadné, nicméně nás informují o evo

lučním vývoji jednotlivých druhů.

U skupiny telemetakarpálních jedinců

(srnec) nacházíme zakrnělé pozůstatky

zápěstních kůstek, náležejících druhému

a pátému prstu, v  podobě dolního konce

navazujícího bezprostředně na paspár

ky. Naproti tomu z odpovídajících kůstek

u plesiometakarpální skupiny zůstaly za

chovány jejich horní konce. Dalším rozlišoMezi nejbližší příbuzné srnce patří ve skupině telemetakarpálních jelenovitých severoameričtí jelenci (foto: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:White-tailed_deer.jpg, free use)

O srnčíM příbuzenstVu

13

vacím znakem obou skupin je také měkká

nášlapová plocha spárků telemetakarpál

ních a skutečnost, že jejich samci nasa

zují již během prvního roku života prvotní

paroží, které u srnčí zvěře známe jako pa

ličky. Posledně uvedený poznatek je z hle

diska samotné myslivecké praxe rozhodně

nejdůležitější, protože nám napoví mnohé

o zdravotním stavu a dispozicích daného

jedince pro chov. Biologové by pak nalez

li další odlišnosti v anatomických znacích

obou skupin i v biochemických vlastnos

tech některých bílkovin.

Přes podrobnosti takříkajíc delikates

ní jsme se tedy nakonec dobrali k cíli.

A abych váženým čtenářům na samý závěr

ještě poněkud zamotal hlavu, neopomenu

jen na okraj zdůraznit, že ač je výše uvede

né dělení jelenovitých běžně považováno

za jejich opravdu správné zařazení do zoo

logického systému, objevují se, vzhledem

Největší rozdíl mezi telemeta

karpální a plesiometakarpální

skupinou spočívá ve způsobu

vývoje druhého a pátého

prstu přední končetiny. Prstochodé

chodidlo prapůvodních předků našich

jelenovitých se v průběhu konce třeti

hor a následně čtvrtohor (jde o období

zhruba před 1,5 miliónem let) evoluč

ními kroky radikálně změnilo. Těžko

dnes říct, proč k tomu došlo. Snad

zde sehrála svoji roli celková tělesná

konstituce, způsob ochrany před pre

dátory, založený u většiny jelenovitých

na včasném a rychlém úniku, nebo se

jednalo o změny vyvolané převládají

cími přírodními podmínkami. Faktem

však zůstává, že celou váhu těla začaly

postupně nést převážně dva prsty.

Přesněji řečeno, jednalo se o dva „pro

střední“ prsty – třetí a čtvrtý. Palec,

jakožto prst první, byl již v této době

na ústupu, ne-li zcela bez funkce.

A nepotřebné prvky evoluce vyloučí.

Palec tedy u jelenovitých zmizel.

V důsledku jednosměrného namáhání

zakrněly navíc další dva zbývající

krajní prsty (druhý a pátý) do podoby

dnešních nepatrných paspárků, roho

vitých útvarů na zadní části chodidla.

Z prostředních prstů (třetího a čtvr

tého) se tlakem hmoty těla vyvinuly

spárky. Probíhající změny se nekonaly

náhle a neomezily se na pouhé prsty.

Projevily se samozřejmě také na stavbě

ostatních částí končetiny, zejména

kostí zápěstních. U obou prostřed

ních prstů se z nich vyvinula jediná

mohutná nosná kost a zápěstní kůstky

krajních prstů se zmenšily, obdobně

jako samotné odlehčené prsty.

Ke skupině telemetakar

pálních jelenovitých patří

kromě našeho „domácího“

srnce američtí jeleni

(s výjimkou jelena wapiti), k nám

importovaní jelenci a již zmíněné

severní populace losů a sobů. Do

skupiny plesiometakarpálních jele

novitých pak náleží evropští a asijští

jeleni, včetně u nás žijících jelenů

sika a daňků evropských.

14

pOVídání O srnčí zVěři

k  velké variabilitě zúčastněných druhů,

občas názory zpochybňující bezproblémo

vost uvedeného členění. Navíc není dosud

vůbec stoprocentně jasné, zda všichni

příslušníci obou výše uvedených skupin

jelenovitých pocházejí opravdu z jednoho

bezprostředního společného předka. Na

přesnější závěry si v této tématické oblas

ti zřejmě budeme muset ještě nějaký čas

počkat.

Nejbližšími příbuznými „našeho“ srn

ce (přesně srnce obecného západního –

Capreolus capreolus capreolus) je srnec

obecný sibiřský (Capreolus capreolus

pygargus), srnec obecný mandžuský

(Capreolus capreolus bedfordii) a srnec

trofej sibiřského srnce ze sbírky pavla scherera

(foto J. drmota).

srnčí rod vybavila evoluce pro pobyt v křovištních

porostech a prosvětlených okrajích lesů (foto J. Veber).

Zájemci o zajímavosti a sběratelé

trofejí se mohou dopídit starších

trofejí sibiřských srnců ve starožit

nostech a internetových aukcích, kde

se čas od času tyto parůžky objevují.

Sám jsem měl možnost opravdu „čis

tou“ trofej sibiřského srnce vidět u již

zmíněného Pavla Scherera, který jej

získal podobným způsobem. Po prac

ném čištění a restaurování dosáhl

luxusního výsledku. Původ této tro

feje však bohužel zůstal neznámý.

O srnčíM příbuzenstVu

15

obecný severočínský (Capreolus capreo

lus melanotis). Jak již české názvy uvede

ných forem napovídají, sahá rozšíření srnčí

zvěře napříč téměř celým mírným pásem

Eurasie, od západní Evropy až po nejvý

chodnější výspy tohoto obřího kontinentu.

Jednotlivé formy se pak od sebe liší cel

kovou tělesnou stavbou, hmotností a také

tvarem i uspořádáním paroží.

Některé odborné publikace uvádějí pou

ze dvě výše zmíněné formy srnčí zvěře –

„naši“ západní a sibiřskou, přičemž jako

zóna kontaktu je udáván většinou prostor

oblasti dvou východoevropských veletoků –

Volhy a Donu. Na tomto přirozeném styku

se také připouští možnost existence vzá

jemně prokřížených jedinců. Srnec sibiřský

má o zhruba 10 kg hrubší konstituci a jeho

paroží je výrazně vyšší než paroží našeho

srnce. Lodyhy, vysoké i přes 30 centimetrů,

mají drobnější perly, jsou mírně rozbíhavé,

v  horní části s výsadami prohnutými smě

rem dovnitř. Nejčastější parožní forma je

stupeň šesteráka, tedy se třemi výsadami

na každé lodyze, vyskytují se ovšem i trofe

je členitější. Na rozdíl od srnce západního

má ale srnec sibiřský výrazně menší růže.

Na některých místech našeho

území probíhaly v uplynulém

století chovatelské pokusy

s křížením domácí a importo

vané sibiřské zvěře. Cílem bylo vnést

do populací středoevropských srnců

masivnější tělesnou konstituci a zvýšit

rozměry i tvarovou pestrost trofejí.

Tyto pokusy se však nesetkaly s vět

ším úspěchem. Tam, kde navzájem

zkřížené populace dočasně vznikly,

nebyly schopné delšího přežívání

a postupně splynuly s původní zvěří.

Výzkum a stanovení konkrétních

příčin tohoto neúspěchu jsou dnes

prakticky nemožné. Jako nejčastější

důvod se uvádí domněnky a ojedinělé

historické zprávy, že subtilnější místní

srny nebyly schopné donosit a úspěšně

klást extrémně vyvinuté plody svých

sibiřských nápadníků.

O tom, že se nás tato dávno

neaktuální problematika

může tu a tam dotknout,

jsem se mohl sám opakovaně

přesvědčit. Poprvé to bylo u bývalé

kolegyně, která mi s pýchou ukazovala

zděděnou loveckou soupravu. Sestávala

ze stojanu na dýmky, věšáků a podlo

žek pod trofeje. Vše bylo velmi umně

vyřezávané i mořené v jednotném

stylu. Součástí kolekce byly trofeje

zvěře, mezi kterými mne zaujal sice

nijak silný, nicméně tvarově zvláštně

stavěný srnec, který architekturou

připomínal právě sibiřskou srnčí popu

laci. Na otázku po místě původu tro

feje jsem dostal nečekanou odpověď.

Otec prý zamlada sloužil jako hajný

na Moravsko-slovenském pomezí.

A právě tady byli sibiřští srnci vypouš

těni v oblasti Beskyd. Před sebou jsem

tedy možná měl jednoho z přeživších

kříženců.

O srnčí

evoluci

2

V

ystopovat pradávný původ jednot

livých živočišných druhů je snem

mnohého vědce. Tato cesta nazpět,

přes hlubinu miliónů let, není bezproblémová. Badatelé se při ní musejí často opírat o pouhé náznaky, ojedinělá vodítka a fr agmenty fosilií, uložené po celé věky v  naplaveninách řek, v uhelných slojích a v  pomalu tuhnoucích lávových polích. Ani v případě významných nálezů však nebývá snadné dobrat se v krátké době jednoznačného a nezpochybnitelného výsledku. Teorie, dedukce, mnohé slepé cesty. I tudy se věda často ubírá. Obdobná situace panuje také v případě srnčí zvěře.

O výskytu jedinců připomínajících dneš

ní srnčí zvěř můžeme s  vyšší mírou pravděpodobnosti hovořit teprve v období před

čtyřmi milióny let. Nejvýraznější odchylky

mezi tehdejšími předky srnce a jejich dneš

ními potomky bychom nalezli především

v tělesné stavbě, protože původní zvěř byla

v  každém případě robustnější. Postup

né zmenšování tělesných proporcí je ale

koneckonců charakteristickým trendem

druhu, přetrvávajícím podle zachovaných

kosterních pozůstatků i v několika posled

ních stoletích.

V každém případě pro konečné formová

ní srnčí zvěře, obdobně jako pro dotváření

ostatních živočišných a rostlinných druhů

i cel ých společenstev, sehrál rozhodující roli

časový úsek od konce geologické epochy

třetihor, tedy zhruba posledních 1,5 miliónu

let. Nastoupivší čtvrtohory přinesly totiž

do středoevropského prostoru řadu zcela Klínovitý tvar těla umožňuje srnčí zvěři při nataženém krku snadné pronikání hustší vegetací, v níž hledá úkryt v okamžicích ohrožení (foto J. Veber).

*


O srnčí eVOluci

19

zásadních změn v přírodních podmínkách.

Předchozí mohutné tlaky, ženoucí proti

konsolidované kře Českého masívu obrov

skou hmotu karpatského oblouku, pozvol

na ustávaly. S tím související horotvorné

pochody se zpomalovaly, doznívalo země

třesení i sopečná činnost. Základy poho

ří, která dnes dotvářejí ráz našich krajů,

doznávaly svojí konečné podoby a začaly

být zarovnávány intenzivním působením

vnějších činitelů – vody, slunečního záření,

větru a změn teplot. Prostor české kotli

ny byl z  geologického pohledu dotvořen

a začal být definitivně osídlován prvními

generacemi dnešní zvěře.

Pro dnešní rostlinná a živočišná spole

čenstva nastal rozhodující zlom v  etapě,

jejíž počátek bývá nejčastěji kladen do

období před zhruba jedenácti tisíci lety.

Přírodní podmínky se tehdy přiblížily těm

dnešním. V krajině středoevropského pro

storu se začaly vytvářet jednotlivé vege

Nejstarší známé stopy,

ukazující na první předky

jelenovitých, pocházejí z pro

storu dnešního Mongolska

a jsou ohraničeny závratnou prodlevou

třiceti miliónů let. Vlastní telemeta

karpální skupina se objevuje paralelně

s nejbližšími příbuznými ze skupiny

plesiometakarpálních s časovým odstu

pem zhruba patnácti miliónů let. Další

vývoj a větvení příbuzenských skupin

jsou poněkud nejasné.

Končící vulkanismus a usí

nající horotvorné pohyby

nebyly tím nejdůležitějším

pro konečné formování naší

přírody ve čtvrtohorách. Nové inten

zivní podněty se k hranicím Čech

začaly šířit v táhlých, desetitisíce let

trvajících etapách, ze zemí severní

Evropy. Zde, v daleké Skandinávii, měl

svoje chladné jádro pevninský ledo

vec, narůstající, mohutnící a posléze

opět tající tak, jak mu vytvářely pod

mínky neúprosné planetární zákoni

tosti. V době své maximální expanze

dosáhly ledové jazyky až na úpatí

českých pohraničních hor a v prostoru

Moravské brány kontaktovaly dokonce

úroveň padesáté rovnoběžky. V jejich

předpolích se šířila polární vegetace.

Tundry, arktické stepi a mrazové pus

tiny ovládaly na dlouhá období naše

kraje. Mohutné bouře vyfoukávaly

z povrchu sprašové hlíny, které se

usazovaly v předpolí vrchovin, aby zde

daly později vzniknout úrodným čer

nozemím. Veškeří živočichové, vázaní

v potravním řetězci na množství

zelené potravy a mírnější klima, byli

opakovaně nuceni ustupovat k jihu.

Uvolněný prostor obsazovaly dočasně

druhy nové, odolnější. Po tisíciletích

mrazivého sevření však chapadla

ledu tála, obnovoval se bohatý porost

a po dlouhých generacích se vraceli

původní živočichové. Uprostřed tohoto

věčného boje mezi přírodními faktory

a snahou organismů o přežití se jako

jedni z mnoha potulovali také předci

naší srnčí zvěře.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist