Kniha: Na rozhraní -- Krize a proměny současného světa - Miroslav Bárta; Otakar Foltýn; Martin Kovář

Miroslav Bárta

Martin Kovář

Otakar Foltýn /eds./

Na rozhraní

Krize

a proměny

současného

světa

Kniha vychází s podporou

pana Ludvíka Hegrlíka

a fondu QUANT

Editors © Miroslav Bárta, Martin Kovář, Otakar Foltýn, 2016

Copyright © David Batěk, Miroslav Bárta, Václav Cílek,

Dana Drábová, Roman Fiala, Otakar Foltýn, Petr Gazdík,

Karel Havlíček, Pavel Holländer, Pavel Kohout, Stanislav Komárek,

Martin Kovář, Jakub Landovský, Milan Marko, Vladimír Mařík,

Jiří Michl, Václav Moravec, Jiří Paděvět, Petr Pokorný,

Martin Riegl, Karel Řehka, Tomáš Zima, Matyáš Zrno, 2016

ISBN 978-80-7429-357-3

Miroslav Bárta

Martin Kovář

Otakar Foltýn /eds./

Krize

a proměny

současného

světa Vyšehrad Obsah

8 T omáš Zima

Předmluva

12 Miroslav Bárta, Martin Kovář a Otakar Foltýn

Několik slov úvodem

CIVILIZACE

20 Stanislav Komárek

Historický proces a polarita lidské percepce světa

44 Miroslav Bárta

Hérakleitův test. Lineární a cyklická povaha vývoje civilizací

70 Pavel Kohout

Čtyři apokalyptičtí jezdci moderní civilizace

88 Martin Kovář

Brexit. Nejen „bitva o Británii“, ale i o Evropu

102 Václav Moravec

Digitální mediamorfóza jako jedna z povah Změny?

STÁT

116 Petr Gazdík

O politické prokrastinaci

120 Roman Fiala

Má právní stát v Evropě ještě naději?

126 Karel Havlíček

Metamorfóza státu a práva

156 Pavel Holländer

Soumrak moderního státu

172 Matyáš Zrno

Národy a kultura. Existují kolektivní vlastnosti?

A jak ovlivňují spolužití etnik?

ZDROJE

180 Petr Pokorný

Antropocén: konečně tečka za klimatickým determinismem?

186 Václav Cílek

Voda a revoluce

204 Dana Drábová

Projekt Manhattan, Černobyl a dnešní uprchlická

krize aneb pokus o hledání rovnováhy

216 Aleš Michl

Duch a ďábel kapitalismu v Evropě

228 Vladimír Mařík

Čtvrtá průmyslová revoluce zasáhne celou společnost

252 Milan Marko

Přežití není povinné!

BEZPEČNOST

266 Jakub Landovský, Martin Riegl

Geopolitická vize Evropy bez hranic v éře teichopolitics

284 Otakar Foltýn, David Batěk

Plánujeme bezpečnost, nebo zabezpečujeme „plánování“?

312 Karel Řehka

Potřebujeme si hrát na válku? Význam válečné hry pro obranu země

330 Jiří Padevět

Prostor násilí

342 Editoři

344 Spoluautoři

Vážení a milí čtenáři, není pochyb, že žijeme v době, která se dramaticky proměňuje. Není to nic no­ vého. Svět nebyl nikdy idylickým místem. Nedávno uplynulé dvacáté století se dvěma zničujícími světovými válečnými konflikty, jimž padlo za oběť několik desítek miliónů lidí, o studené válce a dalších hrůzách skoro na všech konti­ nentech nemluvě, je toho jasným dokladem. Devadesátá léta přinášejí naději, že po pádu železné opony nastupuje období světové demokracie, toto záhy zkalil válečný konflikt na Balkáně, v Iráku, Afghánistánu a nejen tam. Teroristický útok v New Yorku 11. září 2001 změnil mnohé, a bohužel následující další teroristické útoky v Londýně, ve Španělsku, naposledy pak v Paříži, Bruselu či Nice, ale také v jihovýchodní Asii a na Středním východě pak jednou provždy změnily povahu světa nejen pro naši generaci.

Počátek 21. století je rovněž dramatický. Svědčí o tom nejen hluboká a vle­ klá finanční a hospodářská krize, která v roce 2008 propukla v USA a vzápětí se rozšířila do velké části západního světa, ale i další konflikty: pokračující války na Blízkém a Středním východě, tzv. arabské jaro, vznik tzv. Islámského státu, kolabující či víceméně neexistující státy jako Libye, s tím související vlna terorismu, která sužuje především západní Evropu, ale i další země, válka na Ukrajině, islamizace Turecka, migrační krize vyvolaná nejen válečnými konflikty, ale i problémy spojenými s nedostatkem vody či základních životních potřeb v části zemí Asie a Afriky. A v neposlední řadě odchod Velké Británie z Evropské unie, tzv. brexit, a v důsledku toho možné změny, jakož i potenciální oslabení Evropské unie, která by měla více hledět na zájmy občanů zemí Evropy než na složitý byrokratický aparát, jenž začíná řadu procesů spíše brzdit, než aby je řešil.

Tento vývoj nemůže být nikomu, komu záleží na světě, v němž žijeme, a jeho budoucnosti, lhostejný. Jsem velmi rád, že mezi odborníky, kteří se výše zmíněnými a mnoha dalšími problémy zabývají a snaží se načrtnout možná řešení, patří moji kolegové z Univerzity Karlovy a z dalších významných in­ stitucí. Vysoká učení, Univerzitu Karlovu nevyjímaje, stála ve svých dlouhých dějinách vždy v centru dění a společenských změn. Prostředí otevřené k diskusi a tříbení různých názorů i potenciál členů akademických obcí je k tomu přímo předurčoval a předurčuje.

Univerzitní vědci a učitelé, nejen ti, kteří se zabývají společenskými věda­ mi, mají být při diskusi o proměnách a vývoji dnešního světa slyšet. Jako rektor nejstarší univerzity v naší zemi i jako člověk, jemuž záleží na tom, v jakém světě a v jaké době žijeme a budeme žít, jsem rád, že tomu tak je.

Tomáš Zima

rektor Univerzity Karlovy

102 Václav Moravec

Digitální mediamorfóza

jako jedna z povah

Změny?

Václav Moravec Václav Moravec Problémem, jemuž dnes stojíme tváří v tvář, je taková organizace společenských a ekonomických sil, v níž by se člověk – jako člen organizované společnosti – stal jejich pánem a přestal být jejich otrokem. ... Člověk dnes netrpí ani takchudobou jako tím, že se stal šroubkem velkého stroje, automatem, že se jeho život stal prázdným a ztratil svůj význam.

Erich Fromm, Strach ze svobody

Mobilní telefony a tablety se stávají, pokud se pro některé z nás již nestaly (řeč je především o nejmladší generaci), nejbližšími a nejvěrnějšími společníky. Pohledy do individualizovaných monitorů přenosných mediálních přístrojů vytěsňují osobní setkání. Umožňují nám okamžité rozptýlení a osvobození od „nudných“ činností, jakými jsou práce či studium. Umocňují iluzi, že souběžná konzumace několika mediálních obsahů je stejně či podobně efektivní jako soustředěný poslech, sledování či čtení jednoho obsahu. S pomocí digitálních (pseudo)přátel jsme dosáhli nejedné podstatné změny. Zde je jedna z nich: pří­ jmu všech mediálních obsahů věnujeme více času než spánku. Vítejte v časech digitální mediamorfózy!

Mediamorfóza, v pořadí třetí

Jednou z hybných sil, jež formují dějiny lidstva, je kolaps. Kolaps spo­ lečnosti, kultury či civilizace je nutně ze své povahy, jak upozorňuje historik Miroslav Bárta (2011, 21–22), něco zásadně nechtěného. Něco, co se projeví jako náhlá a zásadní změna struktury dané entity. V drtivé většině případů je slovo kolaps synonymem výrazů „proměna“, „transformace“, „obnova“, „obroda“, kdy dochází ke ztrátě komplexity – složitosti – a totální restrukturalizaci a změ­ ně. Komplexitou či složitostí máme na mysli to, kolik má daný systém složek, a především, jak početné a složité jsou vztahy mezi nimi (kupříkladu počasí má vysokou komplexitu, proto se tak obtížně předpovídá).

Nedílnou součástí komplexity moderních a postmoderních společností jsou mediální systémy, protože tak, jako byla ve středověku naše civilizace pono­ řena v náboženství, dnes je ponořena v médiích. Sociolog Ivo Možný konstatuje (Moravec, 2016, 9): Václav Moravec

„Ať si to uvědomujeme, nebo ne, a častěji nikoli, média skládají náš obraz

světa. Svým způsobem vytvářejí realitu. Někdy utkanou z matérie, z níž se sno­

vou i naše sny, někdy opřenou o empirickou realitu, tedy o smyslově evidentní

skutečnost. Není mezi těmi dvěma světy vedena ostrá a jednoznačná hranice,

i tomu empirickému světu dodávají média významy, ke kterým bychom sami

svým úsudkem dospěli, anebo také ne.“

Při vědomí toho, k jakým změnám došlo ve společnosti po vynálezu knih­ tisku na konci 15. století, dále po objevu možnosti šíření sdělení prostřednictvím elektromagnetických vln na konci 19. století, a koneckonců jaké změny přivodilo zrození globální sítě sítí, internetu, na konci 20. století, se nabízí otázka: Jsouzásadní proměny mediálního systému jen jednou z povah Změny,1 nebo jsou jednou z jejích hlavních příčin? Soudě podle míry našeho současného ponoru v médiích se nabízí volba příčiny před povahou, nebo přinejmenším přiznání rovnováhy oběma faktorům.

Podstatnou součástí existence každé společnosti je výměna informací či sdě­ lení, uskutečňovaná prostřednictvím kódů, rozumějme soustavy znaků a pravidel pro jejich používání. Pouhé využití komunikačního kódu (např. přirozeného jazyka) se v průběhu času ukázalo jako nepostačující. S rozvojem západní civi­ lizace narůstala potřeba přenášet sdělení na větší vzdálenost, nabídnout je v co nejkratším čase co největšímu množství příjemců, proto se nedílnou součástí našich dějin stal i vývoj sekundárních komunikačních médií (tisku, dále celé škály přístrojů mechanického, analogového či digitálního nahrávání, stejně jako prostředků snažících se dostat sdělení ke vzdáleným adresátům prostřednictvím přenosové vysílací techniky – od telegrafu přes telefon, rozhlas až po televizi či počítačové komunikační sítě).

Dosavadní historie lidské, respektive mediální komunikace je pro nás po­ učením, že nová média nevznikají spontánně a nezávisle, nýbrž se vztahují ke komunikačnímu systému společnosti a médiím v něm již existujícím. Objevují se postupně jako součást širší proměny. Podle dnes již klasické teorie Marshalla McLuhana (2000, 90) je v nových situacích ve skutečnosti vidět duch starých situací:

„V televizi je vidět film. Na teletextu je vidět staré psané slovo. Skrytou silou změny je nová rychlost, která mění souřadnice síly. Nová rychlost vytváří nové skryté pozadí, proti němuž se staré pozadí stává odpadlou figurou. Funkcí odpadlíka je odhalit nové skryté pozadí nebo prostředí. Tento vývoj se může uskutečnit buď jako individuální, nebo jako společenský“.

Úvahy o důsledcích vzniku a existence nových médií či jejich budoucnosti je proto nezbytné opírat o širokou a integrovanou znalost dějin lidské komunikace a historických vzorů transformace médií.

1/ Změnou s velkým Z máme na mysli dějinné kolapsy či transformace vymezené výše

(viz Bárta, 2011). Václav Moravec

Inspirativní je v tomto ohledu koncept teoretika médií Rogera Fidlera (1997, XV) z konce devadesátých let minulého století, jehož středobodem je po­ jem mediamorfóza. Má se jím na mysli „transformace komunikačních prostřed­ ků, obvykle způsobená složitým vzájemným působením potřeb, komunikačních a politických tlaků i sociálních a technologických inovací“. K takto chápané trans­ formaci komunikačních, respektive mediálních systémů dochází od počátku dějin lidstva a bývá nazývána různě.

Již citovaný Fidler rozlišuje trojí mediamorfózu. První představoval vznik mluveného mateřského jazyka, druhou vznik písemné podoby jazyka. Obě me­ diamorfózy přivodily zásadní proměnu komunikačního systému, změnily a roz­ šířily lidské myšlení, kulturu i technologie. Třetí mediamorfózou je vznik médií zprvu vázaných na elektřinu (tzn. rozhlas a televize) a jejich pozdější digitalizace a komputerizace – což umožnilo na straně jedné dát komunikační odpověď na potřeby v epoše rozvíjející se průmyslové společnosti a globalizace a na straně druhé mělo významný vliv na život lidí i společnosti. Třetí, a zatím poslední, mediamorfóza je vázána na vznik digitálního jazyka.2

Fidlerův (1997, 24) koncept mediamorfózy staví na třech základních princi­ pech. Jsou to: — Koevoluce – kdy jsou všechny formy komunikace pevně usazené do ko­

munikačního systému společnosti a nemohou v naší kultuře existovat ne­

závisle na sobě. Koevolucí se proto rozumí postupný a integrovaný vývoj

dvou či více typů médií, při němž dochází k vzájemnému přizpůsobování

se. Rozmanitost komunikačního systému a mediálních technologií, kterou

v současnosti považujeme za samozřejmost, by proto nebyla možná, pokud

by zrození každého média vedlo k zániku média předchozího. — Konvergence – jíž se na má mysli sbližování jednotlivých prvků komuni­

kačního, respektive mediálního systému. Projevuje se v několika rovinách,

například technologické, kdy se jednotlivé typy médií integrují do jednoho

(chytrý mobilní telefon či tablet nám poskytuje funkce fotoaparátu, televize,

knihy atd.), korporátní, kdy jedna a tatáž korporace vyvíjí činnost v různých

oblastech komunikace a v různých médiích, včetně internetu, či prostorové,

která zahrnuje procesy globalizace a lokalizace transferu obsahů nejrůzněj­

ších forem mediální komunikace. — Komplexita – komunikační systém společnosti je nutné chápat jako kom­

plexní (tzn. složitý) adaptivní systém. Jedině pak lépe porozumíme tomu,

2/ Digitálním jazykem se má na mysli binární kód složený ze sekvencí jedniček a nul.

Binární kód může kódovat znaky libovolného jiného kódu (např. textu, obrazu či

zvuku). Se sekvencemi jedniček a nul na strojové úrovni nedokáží lidé pracovat, proto

nutně potřebují „překladatele“. V tomto případě jimi rozumíme jakákoliv zařízení

schopná algoritmické manipulace s daty v binárním kódu, ať již mají podobuklasického stolního počítače, chytrého mobilního telefonu, tabletu nebo jakoukoli jinou

(Moravec, 2016). Václav Moravec

proč všechny mediální formy žijí v dynamickém, vzájemně provázaném

světě – a proč spolu například koexistují (viz výše).

Srovnáme­li důsledky prvních dvou mediamorfóz s poslední, digitální, do­

cházíme k pesimistickému závěru: Zatímco předchozí mediamorfózy pomáhaly

utvářet veřejnou sféru, digitální mediamorfóza přispívá k její erozi neboli „refeu­

dalizaci“, jak tento jev pojmenovává filozof Jürgen Habermas (2000, 344). Co zbylo

z veřejné sféry ve chvílích, kdy obří internetoví hráči, jakými jsou Google, Facebook

či Baidu, disponují – dosud nebývalým – množstvím informací o svých uživa­

telích, jimž nabízejí obsah (včetně reklamního) „šitý na míru“? Jaké kontrolní

nástroje má veřejnost k dispozici, aby tito hráči nevyužili, respektive nezneužili

svou sílu k informačním manipulacím? Co zůstalo z prostoru pro fundované alter­

nativní, popřípadě kritické názory v časech fragmentovaných skupin „přátel“, jež se

utvrzují ve svých pohledech na svět, k čemuž si navíc vystačí s omezeným počtem

znaků? Jak autonomní je veřejnost přehlcená (zdá se, že dobrovolně) nejrůznějšími

obsahy, jimž logicky ani nemůže věnovat dostatečnou pozornost? Přibližujeme se

k okamžiku, kdy utoneme v moři bezcenných a banálních informací za dohledu,

nebo lépe řečeno za pomoci několika velkých bratrů, nebo se mu vzdalujeme?

Položené otázky rozhodně nejsou idealizací předchozích mediamorfóz, jsou jen upozorněním, zda to nebude právě digitální mediamorfóza, jež západní civili­ zaci za přispění širšího společenského kolapsu vrátí do variované minulosti, tedy do dob, kdy veřejná sféra, jak ji vymezil Jürgen Habermas (2000), neexistovala. Pojmenujme si pracovně tuto budoucnost jako neofeudální epochu s iluzemiindividuálních práv a svobod. Není pochyb, že korekcí procházejí původní před­ stavy, že tzv. nová média,3 internet a sociální sítě, jsou veskrze demokratickým prostředím, jež prohlubuje občanskou participaci a omezuje míru informačních manipulací, která byla a je vlastní tradičním médiím. Ukazuje se, že většina kriti­ zovaných trendů u tzv. starých médií nabrala u médií nově zrozených na síle i na rychlosti. Digitální mediamorfóza přispěla k nárůstu míry komodifikace4 medi­ álních obsahů, k posilování koncentrace mediálního vlastnictví, k dynamickému bujení mediovaných obsahů, k fragmentaci publika, k rozptýlené pozornosti, kterou publikum těmto obsahům věnuje atd. Zastavme se u některých fenoménů podrobněji.

3/ Pojem nová média je do značné míry problematický, protože v čase se jeho význam

mění. O tom, která média označíme za „nová“ a která za „tradiční“ či „stará“, rozhoduje

zpravidla referenční bod. Vzhledem k tomu, že se ve veřejném diskursu používá pojem

nová média, rozumíme jím v tomto textu síťová digitální média.

4/ Komodifikací rozumíme v nejširším smyslu toho slova proces, při němž se z objektů,

symbolů, událostí, výsledků lidské práce i z lidí samotných stává předmět směny, jenž

více či méně podléhá zákonitostem trhu. Komodifikace vztažená k médiím nabývá

několika podob. Jde například o proces, v jehož rámci mediální obsahy a mediální

publika získávají takovou hodnotu, která jim je v daném společenském kontextupřipisována. Mediální průmysl zpracovává lidi a významy do komodit tak, aby sloužily jeho

zájmům (především obchodním).