načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Povaha změny - Miroslav Bárta; Martin Kovář; Otakar Foltýn

Elektronická kniha: Povaha změny
Autor: ; ;

Tento sborník zprostředkovává pohled mnoha různých odborníků (např. Václava Cílka, Petra Pokorného, Jiřího Padevěta, Luboše Kropáčka, Dany Drábové, armádních specialistů ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  238
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  298 Kč
20%
naše sleva
7,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 317
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
Epub velikost (MB): 4.8
PDF velikost (MB): 8.5
MOBI velikost (MB): 4.9
ISBN: 978-80-7429-641-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tento sborník zprostředkovává pohled mnoha různých odborníků (např. Václava Cílka, Petra Pokorného, Jiřího Padevěta, Luboše Kropáčka, Dany Drábové, armádních specialistů Jiřího Balouna a Karla Řehka ad.) na vybrané problémy dneška. Jednotlivé texty jsou věnovány klimatické změně, bezpečnostní situaci, nastupující vlně mezikontinentálních migrací, dlouhodobým krizovým faktorům ve vývoji společností a mnohým dalším tématům. Jejich smyslem není šířit neklid, ale naopak upozornit na mnohé souvislosti a důležitost těchto procesů, kterým při řešení každodenních problémů společnosti nevěnujeme dostatečnou pozornost. Protože pouze pokud těmto jevům včas porozumíme, můžeme je začít úspěšně řešit. A to je hlavní cíl této publikace, která volně navazuje na bestsellery týkající se této problematiky reprezentované na českém trhu právě osobami editorů Miroslava Bárty a Martina Kováře.

Autoři příspěvků: Miroslav Bárta, Jiří Baloun, Václav Cílek, Dana Drábová, Roman Fiala, Otakar Foltýn, Petr Gazdík, Vladislav Chvála, Ludmila Trapková, Martin Kovář, Luboš Kropáček , Radek Mařík, Veronika Dulíková, Jiří Padevět, Petr Pernica, Petr Pokorný, Petr Robejšek, Karel Řehka, František Šulc, Matyáš Zrno (bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Bárta; Martin Kovář; Otakar Foltýn - další tituly autora:
Ostrovy zapomnění Ostrovy zapomnění
Bárta, Miroslav
Cena: 482 Kč
Povaha změny -- Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace Povaha změny
Bárta, Miroslav; Foltýn, Otakar; Kovář, Martin
Cena: 398 Kč
Noc v Mariboru Noc v Mariboru
Rychlík, Martin; Kovář, Martin
Cena: 128 Kč
Na rozhraní -- Krize a proměny současného světa Na rozhraní
Bárta, Miroslav; Foltýn, Otakar; Kovář, Martin
Cena: 398 Kč
Příběh civilizace -- Vzestup a pád stavitelů pyramid Příběh civilizace
Bárta, Miroslav
Cena: 487 Kč
Na rozhraní Na rozhraní
Bárta, Miroslav; Kovář, Martin
Cena: 238 Kč
Všechno nejlepší, Karle! -- Sedmisté výročí narození Karla IV. na UK v Praze Všechno nejlepší, Karle!
Kovář, Martin; Royt, Jan; Zima, Tomáš
Cena: 240 Kč
Lidé a dějiny Lidé a dějiny
Bárta, Miroslav; Kovář, Martin; kolektiv autorů
Cena: 722 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Miroslav Bárta
Martin Kovář
Otakar Foltýn /eds./
Povaha změny
Bezpečnost,
rizika a stav
dnešní
civilizace





Editors © Miroslav Bárta, Martin Kovář, Otakar Foltýn
Copyright © Jiří Baloun, Miroslav Bárta, Václav Cílek,
Dana Drábová, Veronika Dulíková, Roman Fiala,
Otakar Foltýn, Petr Gazdík, Václav Chvála, Martin Kovář,
Luboš Kropáček, Radek Mařík, Jiří Padevět, Petr Pernica,
Petr Pokorný, Petr Robejšek, Karel Řehka, František Šulc,
Ludmila Trapková, Matyáš Zrno
Cover photo © Sandro Vannini, Laboratoriorosso
ISBN 978-80-7429-656-7
Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz
Tato kniha vychází s podporou
pana Ludvíka Hegrlíka
Typografie Tomáš Nedoma
Fotografie na obálce Sandro Vannini, Laboratoriorosso
Odpovědná redaktorka Adéla Tošovská
E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
v Praze roku 2015 jako svou 1395. publikaci
Vydání v elektronickém formátu první
(podle prvního vydání v tištěné podobě)
Doporučená cena E-knihy 298 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.
Praha 3, Víta Nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz





Miroslav Bárta
Martin Kovář
Otakar Foltýn /eds./
Bezpečnost,
rizika a stav
dnešní
civilizace
Vyšehrad





Obsah





8 Př edmluva
12 Miroslav Bárta, Otakar Foltýn a Martin Kovář 
Povaha změny a svět kolem nás
18 Miroslav Bárta
Makrohistorie a přerušované rovnováhy. O dynamice dějin
38 Martin Kovář
Jak přežít „kolaps“ aneb „Poučení z krizového vývoje“
dějin Velké Británie v první polovině dvacátého století
54 Václav Cílek
Políbit Zemi a pozdravit Slunce. Hybridní svět rizik a nadějí
72 Petr Pokorný
Globalizace sucha
86 Dana Drábová
Energetika se mění pomaleji než okolní svět
98 Radek Mařík, Veronika Dulíková
Matematické vyjádření komplexity společností
130 Luboš Kropáček
Kolapsy a kontinuita ve světě islámu
150 Roman Fiala
Je právo hradbou naděje, nebo bažinou zklamání?
154 Otakar Foltýn
Proč lidé vlastně válčí
180 František Šulc
Demilitarizace České republiky a cesta k nápravě
194 Jiří Baloun
Bezpečnost budoucnosti. Vývoj aktuálních hrozeb z pohledu armády
2 06 Karel Řehka
Válka, jak ji (ne)známe. Nekonvenční vedení války: kde
začíná, kdy si ho všimneme a jak se můžeme bránit?
230 Matyáš Zrno
Co nás může naučit zkušenost z obléhání Sarajeva
244 Jiří Padevět
Státy násilné a státy přihlížející
256 Petr Gazdík
Krize (a) politické elity
270 Petr Robejšek
Krize ekonomické a politické konkurenceschopnosti
západního mod elu. Demokracie pod tlakem ekonomiky
276 Ludmila Trapková, Vladislav Chvála
Organismus rodiny v ohrožení
296 Petr Pernica
Krize jako katalyzátor nevědění a úpadku vzdělanosti. Kritická reflexe
problému v dílech předních světových teoretiků současnosti





Předmluva





9
„Chudinka Anglie! Vedla si svůj svobodný, bezstarostný život ze dne na den
uprostřed nekonečného dobrosrdečného tlachání v  parlamentu, a  přitom se,
celá udivená, ubírala z kopce po stezce, která vedla ke všemu, čemu se chtěla
vyhnout! Úvodníky nejvlivnějších listů ji až na pár čestných výjimek bez ustání
ujišťovaly, že se nemá čeho obávat, a ona se chovala, jako by celý svět žil stejně
bezstarostně, neznal vypočítavost a myslel to stejně dobře jako ona.“
Takto charakterizoval náladu a názory britské společnosti v předvečer zá -
sadní změny života – druhé světové války – Winston Churchill. Všichni tušili,
že se blíží zlom, něco, co promění osudy všech lidí bez výjimky. Většina to
však nechtěla vidět: ještě chvíli se udržme v iluzi, že všechno může zůstat při
starém, pak třeba žádná změna nebude muset přijít..., to bylo nevyřčené, leč
mocné přání doby.
Přitom právě proto, že zejména ti, kdo měli bdít nad bezpečností svých
zemí, nechtěli pravdivě vidět to, co přichází – onu pravou povahu změny – byla
to změna tragická a veskrze násilná. Pokud by společenské elity západního světa
dokázaly včas pochopit podstatu nadcházející změny podobně jako Winston
Churchill, byla by možná také násilná, ale s nejvyšší pravděpodobností daleko
méně. Nějaká změna by přišla, ale neměla by bezmála apokalyptický charakter.
Odpovědní státníci by však museli zasáhnout rázně a včas. Bezpečnostní
stratégové a generálové se už dávno shodli na tom, že právě váhavost Spojenců a jejich
neochota k  jakémukoli ráznějšímu kroku zásadně ovlivnila rozsah konfliktu:
to, co by bylo v roce 1936 víceméně jen nepříjemnou policejní akcí, v roce 1937
regionální bitvou a ještě v roce 1938 lokální válkou, začalo v roce 1939
a skončilo o šest let později jako druhá světová válka, při které přišlo o život padesát
milionů lidí. A za všechny ty mrtvé jsou bezesporu spoluodpovědní jak váhaví
politici, tak i slepé intelektuální elity. Ano, právě elity, které se cítily povolány
k vedení společnosti, ať přímému, politickému, či nepřímému,
intelektuálnímu, nebyly dostatečně předvídavé – čest některým výjimkám. Lidstvo se ještě
ani nestačilo vzpamatovat z první světové války a jeho intelektuální a političtí
vůdcové už slepli. Lidé tušili, že se opět začíná hrát o jejich budoucí bezpečnost,
ale ti, kteří o ni měli dbát, opět zklamali.





10
Nepřipomíná vám to něco i  dnes? Jak upozorňuje jeden z  učených au -
torů této knihy, především politické elity se uchylují ke správným řešením až
v momentě, kdy už žádná jiná možnost nezbývá. Je to jen tím, že se nedostává
skutečných státníků, jako byl zmiňovaný Winston Churchill? Nevýrazný
výkon dnešních politiků zároveň posiluje přesvědčení nemalé části veřejnosti,
že pořádek může nastolit jen vláda pevné ruky. Co to může jednou znamenat,
zřejmě není zapotřebí rozvádět, historie jako učitelka života by nám měla
pomoci zbavit se iluzí.
O to více by bylo dnes zahanbující až trestuhodné mlčet. Je nutné
postupně naleptávat narkotizační závoj infotainmentu, jemuž je majorita
nepřetržitě vystavena. Opět se totiž nehraje o nic menšího než o naši budoucí
bezpečnost. Opět většina, ponořená do svých každodenních všedních starostí,
nechce vnímat realitu takovou, jaká je. Mnohem lépe se přece poslouchají
donekonečna opakované lži o nutnosti neustálého růstu. Kdo by chtěl slyšet
racionální pravdu o tom, že v ne příliš vzdálené budoucnosti by byl zázrak,
kdybychom si uchovali alespoň tu úroveň, na niž jsme zvyklí dnes. Ale
zázraky se dějí jen velmi málo, proto racionální analýzy vypovídají o tom, že naše
úroveň se výrazně sníží. Ale umíte si představit politika, který předstoupí
před své voliče a řekne jim popravdě, že jejich děti se možná nebudou mít tak
dobře jako jejich rodiče?
Ale nevymlouvejme se stále jen na elity. Nebylo to tak ani za dob
Churchillových ani současných, že by nějaký předvídavý a vidoucí lid byl srážen
na kolena zištnými politiky. Ne, politikové manévrují co nejdále od zdravého
rozumu právě proto, aby politiky zůstali i nadále... protože se jejich manévrování
(až příliš mnoha) lidem líbí. A že nám přitom házejí přes hlavu Májin závoj?
Někteří by ho nesundali ani za nic. Je přece tak příjemné žít v Matrixu.
Jak řekl jiný velký Brit, George Orwell: „Vrcholem veškerého kacířství je
zdravý rozum.“ A právě zdravého rozumu se každý den vzdáváme stejně
ochotně a nadšeně jako svobody. Proč? Svoboda i zdravý rozum jsou komodity, které
jsou pracné. Vyžadují ze své podstaty naši aktivitu, vůli a energii poctivě
myslet, vyžadují zodpovědnost. A to, co nabízí, v očích mnohých není adekvátní
odměna. Vyměnit pohodlnost za práci, sladké mámení pečovatelského státu za
schopnost vidět věci reálně, syrově, pravdivě. Možnost svalovat své neúspěchy
tu na vládu, stát či Systém je těžké vyměnit za starou křesťanskou větu „člověče
přičiň se, a Pán Ti požehná“.
A  tak jsme se stali mistry v  odstraňování důsledků... Ve zdravotnictví,
v  ekonomice, energetice, zemědělství, ekologii. Hasíme další a  další požáry,
aniž bychom zneškodnili pyromana. Protože hasit je statečné a líbivé, zatímco
ukázat prstem na pyromana anebo ho snad, bůh chraň, přemoci, je násilné,
ošklivé, xenofobní a lidská práva potlačující. Zrušili jsme vztah „příčina –
následek“ a zaměnili ho za jiný: „následek – odstranění následků“. A dosud nám
to vycházelo... Dosud.





11
Bezpečnost budoucnosti je odvozena od spojení „zabezpečit budoucnost“,
dnes se ale zdá, že pro nás, příslušníky západní civilizace, bude tato niterná
potřeba čím dál obtížněji naplnitelná. Stále více lidí totiž opět cítí, že přichází
změna, a rádi by poznali její pravou povahu. A opět jsou často okřikováni, aby
„nestrašili“, aby „neviděli všechno tak černě“. Jsou nálepkováni hanlivými vý -
razy, označováni v lepším případě za ustrašence, v horším za všemožné druhy
extremistů. Opět vítězí líbivé ideologické pojmy nad rozumem.
Ale všichni lidé, kteří dnes reálně patří k elitě společnosti, nejsou slepí.
Naštěstí. Někteří navzdory většině politiků a intelektuálských aktivistů přemýš -
lejí, analyzují a varují. Buďme jim vděčni. Snad jejich slova najdou uznání tam,
kde se z nich mohou zrodit činy, jež přispějí k naší budoucí bezpečnosti. Činy,
díky kterým může být povaha nadcházejících zásadních změn méně násilná,
méně apokalyptická, než kdyby jich nebylo. Věřme tomu, jakkoli je obtížné
věřit za situace, kdy většina odpovědných splňuje doslova a do písmene další
charakteristiku již citovaného Winstona Churchilla, ve které popsal smýšlení
většiny britských politiků – smýšlení, které mělo tak tragické následky: „Záliba
v příjemně znějících banalitách, odmítání pohlédnout do tváře nepříjemným
skutečnostem, touha po popularitě a volebním úspěchu bez ohledu na životně
důležité zájmy státu, nefalšovaná láska k míru a politováníhodná víra, že láska
může být jeho jediným základem, na první pohled patrný nedostatek duševní
ráznosti (...), silný až násilný pacifismus, naprosté podléhání pocitům,
nemajícím nic společného se skutečností.“
Takto pojmenoval Winston Churchill atmosféru ve společnosti v předvečer
druhé světové války. Čeho je asi dnešní večer předvečerem?
Ladislav Henek, Martina Kociánová a Tomáš Tureček





12 Mir oslav Bárta, Otakar Foltýn a Martin Kovář
Povaha změny
a svět kolem nás
Miroslav Bárta,
Otakar Foltýn
a Martin Kovář





13 Miroslav Bárta, Otakar Foltýn a Martin Kovář
Čím dál více lidí přemýšlí o tom, že je možná „něco špatně“. U části populace jde
o v historii nijak neobvyklé strašení „horšími zítřky“. Jiní a někdy i titíž jedinci
hledají – nikoli překvapivě – útěchu v konspiračních teoriích, protože se bojí
si přiznat, že globální procesy dlouhodobě není schopen řídit nikdo, dokonce
ani blíže neurčené tajné služby, nadnárodní koncerny, OSN či USA. V případě
lidí, kteří jsou ochotni se aktuálním problémům dneška věnovat hlouběji, však
nejde o  žádné strašení. Stupeň poznání, jehož člověk dosáhl, umožňuje roz -
poznat, vysvětlit a pochopit i velmi dlouhé vývojové trendy, jejichž součástí je
i to, co je populárně a částečně zbytečně negativně nazýváno „kolaps“. Ač člověk
některé procesy skutečně neřídí, neznamená to, že není schopen omezovat
jejich následky. K tomu ale musí být ochoten a schopen takové procesy studovat
a případně přijmout výsledky, jež nejsou příjemné. Přijímání pouze toho, co
je momentálně nebo krátkodobě výhodné, a odmítání přípravy na rizika by se
nám mohlo vymstít.
Knížka, kterou držíte v  rukou, je výsledkem souběhu dvou procesů. Za
prvé našeho mnoholetého snažení o změnu ontologie světa; za druhé přímo
vychází ze dvou nedávných konferencí. Obě linie si zaslouží bližší vysvětlení.
Na začátku našeho specifického vnímání dlouhých historických trendů
stojí pro někoho možná překvapivě expedice Českého egyptologického ústavu,
na nichž se již dlouhé roky potkávají zástupci nejen společenskovědních, ale
i přírodovědných a technických oborů. Vzestupy, pády a regenerace byly totiž
něčím, čeho jsou egyptské dějiny tak říkajíc plné, a při práci v Egyptě se s nimi
setkáváme na každém kroku. V rámci diskusí nad jednotlivými dílčími projekty
v terénu se většina účastníků přirozeně ptala po smyslu dějin a kladla si otázky,
které přesahovaly hranice jednoho malého oboru.
Druhým podnětem byla konference, kterou jsme uspořádali v hlavní
budově Akademie věd na Národní třídě v  Praze v  době, kdy vše ještě vypadalo
růžově. Tehdy jsme, Petr Pokorný, Martin Tomášek a Miroslav Bárta, propadli
na chvilku optimismu, v jehož důsledku se zrodilo univerzální téma
zkoumání kolapsu v různých vědních oborech. Konference trvala jeden den a v jedné
místnosti se při té příležitosti sešli geolog, filozof, archeolog, matematik, fyzik,





14 Mir oslav Bárta, Otakar Foltýn a Martin Kovář
přírodovědec a další. Všichni jsme mluvili na jedno téma: co je to „kolaps“, jak
se projevuje a co znamená. Nutno přiznat, že před samým zahájením konferen -
ce jsme propadli skepsi – obávali jsme se totiž, že se tato různorodá skupina
nebude moci na ničem sjednotit. Oproti všem předpokladům se ale ukázalo, že
to možné je. Koncept „kolapsu“, jeho vlastnosti a důsledky byly v pojetí všech
přednášejících hodně podobné. Právě tehdy se zrodila myšlenka think-tanku
„Komplexní společnosti“, u jehož zrodu stáli kromě Petra Pokorného také Václav
Cílek a Miroslav Bárta (http://www.komplexni-spolecnosti.cz).
Poté následovalo osudové setkání s Martinem Kovářem a řada publikací,
které by měly vyvrcholit na přelomu let 2015 a 2016 závěrečným dílem nefor -
mální trilogie věnované vzestupům a pádům civilizací, povaze dějin světa a roli
jednotlivce v dějinách (Bárta, Kovář a kol. 2011, 2013 a 2016). Na toto téma volně
navázal rovněž Václav Cílek (Cílek 2012 a 2014) a další autoři.
Jako prozatím poslední se k naší skupině přidal příslušník Generálního
štábu Armády ČR Otakar Foltýn, který po přečtení Kolapsu a  regenerace
nabyl přesvědčení, že právě výsledky multidisciplinárního přístupu mohou být
při zkoumání dlouhodobých trendů skupinou vědců kolem profesorů Bárty
a Kováře důležitým předpokladem pro efektivitu plánovacího procesu silových
rezortů. Již z prvních schůzek bylo zřejmé, že předpoklad byl správný. Následná
kladná reakce velení armády umožnila přinejmenším v českém prostředí
unikátní spojení akademických a vojenských intelektuálů, které začalo velmi
úspěšnou konferencí pro prakticky celý velitelský sbor české armády.
V tomto bodě se dostáváme k tomu, proč se domníváme, že se dnešní svět
do značné míry nachází ve stadiu ontologického vakua. Obklopuje nás tolik
závažných problémů (a  kvaziproblémů), že se nám prakticky nedostává času
se v nich orientovat, natož těm nejvážnějším z nich správně porozumět. Jejich
většina má společenskovědní charakter, značnou roli nicméně při jejich studiu
hrají i přírodní vědy; zástupci technických věd se zatím do diskuse příliš
nehrnou, není však pochyb o tom, že se to může brzy změnit. Pouze trojúhelník
společenských, přírodních a technických věd ve spolupráci s politiky (nutně ale
pouze s těmi, kteří nepostrádají nadhled a vizi) může zajistit, že naše
budoucnost bude něčím, na co bychom se mohli těšit.
Druhým významným zdrojem pro tuto knihu byly dvě konference, které
proběhly v září 2014 na Generálním štábu armády ČR a v únoru 2015 v Poslanecké
sněmovně Parlamentu ČR. V jejich rámci zazněla řada příspěvků, které jsou
zastoupeny i v této knížce a jejichž význam – bohužel – spíše stoupá, než klesá.
Zejména v průběhu první konference, která měla charakter uzavřeného jednání,
jsme vyslovovali věci, jež jsme si možná ani neuměli skutečně představit, že
nastanou. Dnes se dějí běžně.
Někdy události běží tak překotným tempem, že jsme schopni sílu
a intenzitu změn vnímat v řádu hodin a dní. Tato knížka je pokusem o uchopení
a pochopení alespoň několika vybraných procesů, které mají, případně mohou mít,
vliv na naše životy a na naši společnost. Tyto trendy mají vesměs dlouhodobou





15 Miroslav Bárta, Otakar Foltýn a Martin Kovář
povahu. Autoři jednotlivých příspěvků, které čtenář nalezne v této knížce, se
snaží maximálně objektivně zamýšlet nad vybranými tématy (jejichž počet není
určitě vyčerpávající). Mezi nimi vynikají otázky spojené s vývojem
společností a jejich vnitřními krizemi, způsobenými ztrátou legitimity elit, přebujelou
administrativou a dlouhodobě neudržitelným sociálním systémem, rozpadem
rodinných hodnot či přílišnou složitostí systému jako takového. Jsou zde
zastoupeny i příspěvky z energetiky, přírodních zdrojů nebo změny klimatu. Další
část knížky tvoří studie související s  vojenstvím a  bezpečností a  nabývající,
možná překvapivě, po desítkách let klidu, na aktuálnosti. Odmítání důležitosti
bezpečnostních aspektů, zejména ve vojenské oblasti, má do jisté míry svoji
logiku, spočívající (v historii nikoli poprvé) v představě, že „teď už přece bude
stále mír“. Jakkoli jsme si vědomi toho, že přibráním vojenských aspektů si
v  českém akademickém prostředí příliš přátel neuděláme, nemůžeme tento
rozměr pominout. Jeho pochopení je totiž jedním ze základních předpokladů
pro to, abychom o vojenství mohli diskutovat jen teoreticky a nemuseli si své
teorie ověřit v praxi. Jako editoři doufáme, že většina myšlenek zaznamenaných
v příspěvcích jednotlivých autorů bude aktuální i v době publikování této práce.
Některá zamyšlení jsou nutně spíše smutná. Blýská se však i na lepší časy.
Jistá naděje nyní spočívá přinejmenším v tom, že problematiku krizí a jejich
povahu postupně vzali na vědomí a pochopili ji nejen zástupci
společenskovědních oborů, ale i uvědomělejší lidé zabývající se jinými sférami lidské
činnosti, a to jak ve vědě, tak v politice. Velmi si vážíme rovněž toho, že prostor
pro mezioborové analýzy a dialog vytvořil v rámci jím ustaveného Poradního
sboru pro aktuální problémy dneška (na počátku roku 2015) rektor Univerzity
Karlovy v Praze profesor Tomáš Zima.
Cesta k výše uvedeným dopadům byla poměrně dlouhá. Článek Miroslava
Bárty s názvem „Kolaps v nás“ vyšel v týdeníku EURO již v roce 2010.1 Až na
několik výjimek trvalo pět let, než se tato problematika začala diskutovat na nejvyšších
úrovních. Konečně v červnu 2015 proběhlo setkání zástupců vlády, Akademie věd
a univerzit, z něhož vzešlo tiskové prohlášení, které nejen reflektuje naši práci
nad těmito tématy za poslední roky, ale oživuje i filozofii článku z roku 2010:
Humanitní a  společenské vědy jsou klíčové pro řešení aktuálních celospolečenských
problémů. Kvalifikované analýzy a vědecké výstupy pomohou lépe se připravit
například na dopady současného demografického vývoje, migrace nebo změn klimatu. Na
dnešní diskusi [míní se schůzka 11. června 2015] v Historickém ústavu Akademie věd ČR
se na tom shodli místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek,
předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš a další zástupci akademické obce. Vytyčením
hlavních problémů a zacílením kapacit a financí pro řešení těchto problémů se bude
zabývat Rada vlády pro konkurenceschopnost a hospodářský růst (RVKHR), jíž
vicepremiér Bělobrádek předsedá.
1/ http://euro.e15.cz/kolapsy-v-nas-830377; EURO 36/2010





16 Mir oslav Bárta, Otakar Foltýn a Martin Kovář
„V horizontu 20 let pravděpodobně budeme čelit výzvám, na které nejsme
zatím připraveni,“ upozornil místopředseda vlády. Jedná se například o  stár -
nutí západní populace, novodobé stěhování národů, nedostatek vody v mnoha
oblastech světa, závislost společnosti na energetických zdrojích a připravenost
na případný blackout. „Jsou to výzvy, které nemůže vyřešit žádný izolovaný
chemik, fyzik nebo inženýr, jsou to výzvy celospolečenské a je naprosto logické,
že k řešení těchto výzev by klíčovou měrou mohly a měly přispět právě
humanitní a sociální obory,“ myslí si také předseda Akademie věd Jiří Drahoš. „Složité
problémy si žádají komplexní řešení, na kterém se musejí podílet vědci napříč
obory včetně společenskovědních,“ dodal vicepremiér.2
Knížka, kterou držíte v rukou, má jediný cíl. Předložit čtenářům
a zájemcům o to, co se v současném světě děje, pokud možno nezkreslený obraz
procesů a trendů, které přicházejí jako dědictví minulosti, ale které budou zejména
určovat to, jaká bude naše budoucnost. Mantinely budoucnosti pak budou
vymezeny našimi současnými rozhodnutími. S  historicky bezprecedentně
největšími prostředky a dosavadní nejvyšší úrovní znalostí v současnosti
kontrastuje alarmující nepřipravenost na krize (srovnej např. Kohout 2011, Michl 2014,
Wolf 2014). Je otázkou, zda už dávno nenastal čas to změnit.
2/ http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/pri-uradu-vlady/pavel-belobradek/aktua-
lne/vicepremier-belobradek-humanitni-vedy-pomohou-resit-celospolecenske-proble-
my-131524/.





17 Miroslav Bárta, Otakar Foltýn a Martin Kovář
Literatura
Bárta, M.; Pokorný, P. (eds.), 2008 Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě
a společnosti. Praha: Dokořán.
Bárta, M.; Kovář, M. (eds.), 2011 Kolaps a regenerace. Cesty civilizací a kultur. Minulost,
současnost a budoucnost komplexních společností. Praha: Academia.
Bárta, M.; Kovář, M. (eds.), 2013 Civilizace a dějiny. Historie světa pohledem dvaceti
českých vědců. Praha: Academia.
Bárta, M.; Kovář, M. (eds.), [v tisku] Člověk a dějiny. K roli osobnosti v dějinách. Praha:
Academia.
Cílek, V. (ed.), 2012 Tři svíce za budoucnost. Návody a nápady jak přežít konec světa.
Praha: Novela Bohemica.
Cílek, V. (ed.), 2014 Něco se muselo stát. Nová kniha proměn. Praha: Novela Bohemica.
Kohout, P., 2011 Finance po krizi. Evropa na cestě do neznáma Praha: Grada.
Michl, A., 2014 MICHLiq. Inteligentní průvodce ekonomikou. Praha: R Media.
Wolf, M., 2014 The shifts and the shocks. What we’ve learned – and have still to learn –
from the financial crisis. London: Penguin Books.





18 Miroslav Bárta
Makrohistorie
a přerušované rovnováhy.
O dynamice dějin
1
1/ Tato studie byla připravena v rámci Programu rozvoje
vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 14: Archeologie
mimoevropských oblastí. Podprojekt: Výzkum civilizace starověkého
Egypta. Kulturní a politické adaptace severoafrického
civilizačního okruhu v průběhu starověku (5. tis. př. Kr. – 1. tis. po Kr.).
Miroslav Bárta





19 Miroslav Bárta
Tento příspěvek vyrůstá z úvah, které jsem měl možnost prezentovat v poslední
době na dvou významných setkáních. Dne 24. 9. 2014 na uzavřeném semináři
pro Generální štáb armády ČR a 17. 2. 2015 v Poslanecké sněmovně Parlamentu
České republiky. Jeho základem jsou myšlenky týkající se toho, jakým způsobem
může docházet ke změně či změnám ve vývoji společnosti, a to v dlouhodo -
bé perspektivě, čili z pohledu makrohistorie (viz také Úvod). Obvykle se totiž
předpokládá, že společnosti či civilizace se vyvíjejí lineárně v rámci postupných
evolučních změn. Tento názor je však dnes již možno považovat v případě
společenskovědního bádání za překonaný (viz i např. příspěvek M. Kováře). Stejně
tak se budu zabývat úlohou změny klimatu (viz příspěvek P. Pokorného)
a dynamikou vnitřních faktorů, které nejprve vedou k vzestupu a nakonec
k úpadku systému (tzv. kolapsu; ten ale neznamená nic jiného než dočasnou ztrátu
komplexity systému, která ovšem nastává rychle a je značná) a jeho následné
rekonfiguraci (ke kolapsům obecně Bárta 2011).
Colin Renfrew a dávná civilizace uprostřed moře
Píše se rok 1972. V americkém Washingtonu DC bude v noci přepadena
centrála demokratické strany v komplexu Watergate lidmi najatými
administrativou republikánského prezidenta Richarda Nixona, což nakonec povede k jeho
pádu. V Mnichově bude svět sledovat v přímém přenosu zajetí a tragické zabití
celkem jedenácti izraelských sportovců během olympijských her členy
palestinské teroristické organizace Černé září. Tým československých hokejistů získá
na mistrovství světa v hokeji v Praze zlato. Konečně britský prehistorik jménem
Colin Renfrew v tomto roce vydá svou doktorskou práci, která se věnuje vzniku
a historii kykladské civilizace a jejímu vlivu na pozdější minojskou, mykénskou
a řeckou civilizaci.
Kykladská civilizace rozprostřená na několika Kykladských ostrovech
v Egejském moři vznikla kol. 3200 př. Kr. a zanikla na přelomu 3. a 2. tis. př. Kr.
Trvala tedy déle, než je čas dělící náš moderní svět počátku 21. století od zániku
Velké Moravy. Nelze se proto divit, že v průběhu jejího vývoje lze vysledovat
několik významných období, která se vzájemně odlišují. A právě mechanismu
přechodu jednoho období v druhé se ve svém doktorátu mj. věnoval Colin Renfrew.





20 Miroslav Bárta
Celkem bylo identifikováno devět stupňů této civilizace. Pojmenovány byly jako
Rané kykladské, Střední kykladské a Pozdně kykladské fáze, z nichž každá měla
tři stupně. Jednalo se skutečně o rozvinutou civilizaci, která však neznala písmo.
Právě na její genezi a vývoji Renfrew demonstroval efekt, který nazval ná -
sobícím se efektem (multiplier effect). Renfrew ukazuje velmi jasně, že každá
vyspělá kultura, společnost a  tím spíše civilizace není jakýmsi homogenním
kontinuem, ale že se skládá z vícero subsystémů, které mají svou specifickou
charakteristiku a funkci. Hovoří tak o subsistenčním, technologickém, sociálním,
symbolickém a obchodně-komunikačním subsystému. V případě subsistenčního
subsystému jde o to, jaké role a funkce sehrávají zdroje obživy, jak jsou
získávány, využívávány apod. Technologický subsystém je ve znamení člověka a jeho
jednání, které vede k výrobě artefaktů. Jeho základními stavebními kameny jsou
aktivity člověka, suroviny a látky potřebné k výrobě artefaktů a artefakty
samotné. Sociální systém sestává z variant chování, prostřednictvím kterých dochází
k  interakci člověka s  člověkem. V  závislosti na komplexitě/složitosti systému
pak přirozeně roste i složitost těchto vztahů. Symbolický systém sestává zejména
z aktivit majících vztah k jazyku, náboženství, umění, vědám a některým dalším
a  vyjadřujících stav poznání světa, názory o  něm a  postoje k  němu. Konečně
obchodně-komunikační systém zahrnuje obchodní strategie a vztahy
a přemisťování zboží (ať už surovin, artefaktů nebo znalostí) (Renfrew 1972, 22–23).
Samozřejmě, že jednotlivé kategorie lze těžko jednoznačně oddělit. Obvykle
jsou hranice mezi těmito subsystémy přechodné a  jedna a  táž aktivita může
spadat do několika subsystémů zároveň. V  případě složitějších civilizací, jako
například staroegyptské, čínské a  mnoha jiných, které ovládaly i  písmo a  byly
o mnoho složitější, můžeme jako další subsystém identifikovat subsystém
administrativní. Ten zhruba označuje způsob, jakým je společnost funkčně spravována.
Nepochybně se jedná o další svébytnou a velmi významnou sféru lidské činnosti.
A nyní se již dostáváme k tomu, jakým způsobem probíhá vývoj
společnosti, kultury či civilizace. Je očividné, že v jejich vývoji existují dlouhá období
klidu (equilibria), kdy se jakoby vše opakuje – kalendářní rok, postup
zemědělských prací, svátků; život jednoduše řečeno plyne. Jakákoliv malá jednotlivá
změna je systémem vyvážena protireakcí, která má za úkol případný dopad této
změny minimalizovat, zcela v duchu Le Châtelierova principu.2
Pak však nastanou velmi krátká období, ve kterých se systém jakoby velmi
rychle promění, a výsledkem jsou významné změny ve většině subsystémů, které
byly právě jmenovány. To je možné zejména proto, že jednotlivé subsystémy,
které po dobu equilibria akumulovaly vnitřní potenciál ke změně, najednou
začnou na sebe vzájemně působit tak, že vzájemně iniciují změny, které vedou
k oné rázovité proměně systému jako takového. Přirozeně může být tento pohyb
dvousměrný, buď dopředu, k vyšší komplexitě a sofistikovanosti systému, nebo
naopak pohybem regresním, kdy dochází ke skokovému úpadku systému.
2/ https://en.wikipedia.org/wiki/Le_Chatelier‘s_principle





21 Miroslav Bárta
Svým způsobem tato teorie připomíná dnes již opomíjenou teorii formulo -
vanou rovněž v roce 1972 dvěma harvardskými paleontology, Nielsem Eldridgem
a Stevenem Jay Gouldem. Ti na základě fosilních záznamů trilobitů a plžů došli
k  závěru, že neexistuje gradualistický evoluční vývoj, a  tvrdili, že evoluce se
odehrává ve skocích. Typicky u bezobratlých druhů měl druhový cyklus trvat
5–10 milionů let, zatímco specializační změny probíhaly vždy zhruba v intervalu
5–50 000 let a to skokově, odtud také název teorie punctuated equilibria,
přičemž i tento průběh je do značné míry omezen daným tělním plánem (Eldredge,
Gould 1972). Jejich teorie dnes již v  evoluční biologii není součástí aktuální
debaty, zejména proto, že ignorovala symbiotické události (dědičný přenos části
nebo i celého genomu) (Sapp 2015, 393–394).
Pro nás však je zajímavá ze dvou důvodů – byla publikována ve stejném
roce, kdy vyšla práce Colina Renfrewa, a byla jí podobná v jednom zásadním
bodě: postulovala skokový a  ne gradualistický vývoj. To je snad její největší
přínos k filozofii dynamiky dlouhodobých procesů – totiž, že Eldredge a Gould
přišli s tezí proměnlivé rychlosti diachronního vývoje (vývoje v čase), který je
„punktuován“ a sestává ze skokových událostí oddělených dlouhými obdobími
klidu (Flegr 2015, 271–273). Přesto, že obsahově jsou evoluční biologie
a archeologie vzájemně na hony vzdálené, je třeba ocenit, že formálně jak Renfrewova, tak
Eldridgeova a Gouldova teorie mají společnou myšlenku proměnlivé dynamiky
vývoje živých systémů. Možná pro někoho překvapivě může právě tato
myšlenka být klíčem k pochopení procesů, které tisíce let ovládají vývojové trajektorie
jednotlivých společností a civilizací.
Test Makrohistorie
Když jsme kdysi seděli s Martinem Kovářem ve ztichlé „oxfordské“ pracovně
profesora Jaroslava Černého v Celetné ulici a klopotně rozvažovali o tom, jakým
způsobem nahlédnout jednotlivé historické události z hlediska dlouhodobých
trendů (makrohistorie), dospěli jsme nakonec k tomu, že nejlépe myšlenku
makrohistorie vyzkoušíme mimo jiné tak, že přizveme nejlepší představitele
jednotlivých oborů u nás v Česku k projektu mapy vývoje kultur a civilizací. Tak se
zrodila kniha Kolaps a regenerace, do které přispěla třicítka renomovaných
autorů, archeologů, historiků i přírodovědců (Bárta, Kovář 2011). Šlo svým způsobem
o největší výstup mezioborové spolupráce v rámci společenských a přírodních
věd. Mimo jiné se také ukázalo, že je reálné a legitimní uvažovat o dlouhodobých
trendech a jejich charakteristikách. Při srovnání jednotlivých a vzájemně územně
ani časově nesouvisejících společností, kultur a civilizací se ukázalo, že mají ve
svém vývoji obvykle ne jeden, ale několik společných jmenovatelů.3
3/ Dnes jsem přesvědčen, že právě tato práce, mimo jiné, stála u zrodu nového
ontologického pohledu na náš svět, který dnes rezonuje i přímo ve vládě ČR: http://
www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/pri-uradu-vlady/pavel-belobradek/aktualne/vicepre-
mier-belobradek-humanitni-vedy-pomohou-resit-celospolecenske-problemy-131524/ .





22 Miroslav Bárta
Prvním z  nich byla „punktuace“ nebo diferencovaná dynamika historic -
kých procesů. Bez ohledu na historický časový rámec nebo územní začlenění
většina příspěvků implicitně naznačovala jeden a ten samý charakter historické
změny, totiž její proměnlivou dynamiku typickou tím, že delší období jakoby
beze změn byla střídána kratšími okamžiky bouřlivých proměn většiny aspektů
daného společenského útvaru. Přirozeně, čím byl systém složitější, tím byla tato
povaha jevů zřetelnější a rychlejší.
To, že historie je skutečně „punktuovaná“ neboli přerušovaná, se
podařilo v dalším kroku otestovat v detailu v přednášce připravené pro workshop
konaný na Harvardské Univerzitě v  Cambridge, Mass. (Bárta 2015).4 Přesto,
a nebo právě proto, že se jednalo o specializovaný seminář zaměřený na dějiny
a archeologii tzv. Staré říše ve starém Egyptě (ca 2700–2200 př. Kr.), rozhodl
jsem se podívat na toto období zhruba pětiset let z obecnějšího pohledu (viz
také Bárta 2008). Podařilo se potvrdit to, co každý odborník na egyptské dějiny
cítí a co vidí v celém průběhu jejich trvání po dobu více než 3000 let. Totiž
že tento vývoj není gradualistický, ale že skutečně existují jakési přechody,
ve kterých se běh dějin odehrává jakoby zrychleně. V  případě Staré říše se
tato období podařilo identifikovat a  definovat ve formě celkem pěti etap:
doby vlády panovníka Džosera (stavitele prvního kamenného funerálního
komplexu v dějinách), Snofrua, období přechodu 4. a 5. dynastie, panovníka
Niuserra a počátku 6. dynastie. Staroegyptské dějiny se tak staly více plastické
a diferencované.
Za druhé se díky naší společné knize a zmíněné harvardské studii
podařilo dokázat, že nikdy není možné izolovat jediný faktor, který by mohl za to,
že nějaký společenský systém se vyvíjí tak nebo onak, resp. kolabuje, jak
například svého času navrhoval Jarred Diamond (2005). Obvykle je to celý soubor
vnitřních faktorů, které působí na pozadí vnějšího environmentálního rámce.
A  nejčastěji jsou tyto faktory velmi zřetelné v  průběhu tzv. punktuovaných
okamžiků vývoje. V rámci množiny vnitřních faktorů se jedná zejména o růst
administrativního aparátu, genezi vertikálních struktur ovládajících
společnost a stát, rozvoj vzdělanosti, vědy a technologií, mechanismus
přerozdělování ekonomických zdrojů, složení a úlohu elit, společný světonázor (vysvětlení
toho, jak je svět utvářen) a  soubor etických norem. V  jistém okamžiku ale
začne docházet k tomu, že všechny tyto faktory, původně jednoznačně
pozitivní a prorůstové, začnou působit tak, že systém začnou vyčerpávat a navádět
na trajektorii vedoucí ke kolapsu (tedy fázi, kdy stávající struktury přestávají
být z valné většiny funkční). Jako typické příklady tohoto mechanismu, kdy
se původní růstové a  pozitivní faktory promění v  ty, které systém strhávají
do krize, lze uvést byrokratický aparát, který původně přispívá k výkonnosti
4/ Harvard University, Towards a new history for the Egyptian Old Kingdom.
Perspectives on the Pyramid Age, April 25–26. 2012: http://www.fas.harvard.
edu/~anthro/giza_web/.





23 Miroslav Bárta
a organizovanosti státu, postupně však začne vést k tomu, že vznikají a na -
bývají na vlivu tzv. zájmové skupiny, lobbisté a narůstá nepotismus, což jsou
všechno prvky, které oslabují výkonnost administrativního aparátu a vedou
k rozkladu společnosti a ke krizi identity a legitimity elit (Olson 1965; Gazdík
a Mařík a Dulíková v tomto sborníku).
Stejně dobře je možné uvést náš sociální systém, který od poloviny
19.  století vedl ke vzniku moderního evropského státu, ale v  další fázi také
k rozpadu tradičního modelu a role rodiny a je ve své stávající podobě
neudržitelný (Chvála a Trapková v tomto sborníku). Přílišná komplexita systému
je výsledkem jeho dynamického vývoje a rostoucí výkonnosti, nakonec však
vede k tomu, že systém jen na údržbu své stávající funkčnosti spotřebovává
stále více energie (law of dimishing returns/zákon zmenšujících se výnosů).
Takovýto systém pak přirozeně ztrácí i  svou identitu, tedy soubor
společně sdílených hodnot zahrnující víru, světonázor, etiku, jazyk, kulturu, zájmy
i  povědomí o  společné minulosti, tedy zjednodušeně řečeno svou zásadní
charakteristiku a specifickou povahu.
Pohled na staroegyptské pyramidy v Gíze. Stará říše byla první komplexní civilizací na světě
a vytvořila stavby, nad kterými se i dnes tají dech. Přesto zkrachovala. (Foto M. Bárta)





24 Miroslav Bárta
K tématu neudržitelné komplexity se nedávno pozoruhodným způsobem
vyjádřil i tým vědců, který zkoumal, jakým způsobem odráží nárůst komplexity
americký právní systém. To, že je v současné době již na hranici udržitelnosti,
demonstrovali mimo jiné diachronní analýzou nárůstu počtu slov a jednotli -
vých podmínek v amerických zákonech. V závěru říkají: „Vytváření méně
složitých zákonů a zjednodušování stávajících zákonů také snižuje počet nechtěných
důsledků a zajišťuje více spravedlivou a rovnou úroveň výsledků pro všechny
účastníky. Tím, že budeme vytvářet více koherentní a systémový pohled na
celek zákonů a soudního řádu, dosáhneme toho, že jednotliví účastníci systému
soudnictví budou lépe informováni...“ (překlad autor; Li, Azar, Larochelle, Hill,
Lo 2014, 47). Není to ale přesně to, co alespoň v  České republice, ale i  leckde
jinde zájmové skupiny nechtějí připustit? Stačí letmý pohled na vzorce chování
jednotlivých subjektů v parlamentu.
Chlebové jaro, mýty o revoluci
a co je vlastně tzv. spouštěč
Konec roku 2010 byl pozoruhodný z mnoha důvodů. Jedním z nich byl
i nenápadný počátek tzv. arabského jara. Dne 17. prosince se v tuniském městě
Sidi Bú Saíd upálil mladík Muhammad Buazízí, protože policejní hlídka mu
opakovaně zkonfiskovala ovoce a zeleninu, které prodával bez povolení na
místním tržišti. Přitom se jednalo o skromný zdroj obživy pro celou jeho rodinu.
Následovaly pouliční nepokoje, které se bleskově rozšířily do dalších měst po
celé zemi. Režim se zhroutil jako domek z karet a autokratický prezident uprchl
14. ledna do Džiddy v Saúdské Arábii.
K tomuto zoufalému činu Buazízího vedla bezvýchodná sociální situace.
Jen v Tunisku samotném totiž bylo 70 procent mladé populace mezi 15. a 29. ro-
kem věku bez možnosti najít si zaměstnání. Nepokoje se tak staly jakýmsi
odrazem toho, co se odehrávalo v  mnoha rodinách napříč arabským světem
severní Afriky, Předního a  Středního Východu. Ten rok byl totiž neobyčejně
nepříznivý pro zemědělce a nestabilita cen a nedostatek obilí (resp. jeho vysoká
cena) spustily řetěz událostí, které skokově, prakticky přes noc (reálně v rámci
několika týdnů), proměnily podstatnou část světa a vedly ke svržení
autokratických režimů v Tunisku, Libyi, Egyptě nebo Sýrii. Jen pro názornost toho, že
rychlost těchto procesů byla prakticky neuvěřitelná, může posloužit Egypt. Zde
protesty začaly 25. ledna 2011 na proslulém Tahrírském náměstí. Jedna
z největších demonstrací se odehrála tři dny nato a v jejím důsledku vládnoucí režim
vypojil internet, k výjimečnému stavu panujícímu od roku 1981 vyhlásil zákaz
vycházení a  omezil mobilní spojení. Přesto všechno již 11. února prezident
Husní Mubarak rezignoval, armáda převzala kontrolu nad státem a dovedla ho
k  prvním svobodným volbám (toto je mj. také klasická ukázka toho, že silná
armáda může v nouzi plnit výrazně stabilizační roli).
Jak k  tomu všemu ale vlastně došlo? V  případě tzv. arabského jara se
opět velmi jasně ukazuje, že je třeba dobře rozlišovat mezi tím, co je soubor





25 Miroslav Bárta
dlouhodobých příčin a co tzv. spouštěč (angl. trigger), což je obvykle skutečně
náhodná událost, která vede k dalekosáhlým změnám celého systému. Podívejme se
nyní na celý tento mechanismus blíže (k arabskému jaru srovnej i Mendel 2015).
Možná si čtenář ještě vybaví vlnu veder, která postihla mimo jiné i Moskvu
v červenci 2010. Ta byla tak úporná, že vedla k sérii požárů na rozlehlých územích
Ruska. Smog a kouř dusil obyvatele Moskvy, kteří byli zachycováni i televizními
kamerami, jak prchají z hlavního města Ruské federace. Jen v okolí hlavního
města hořelo 26 lesních a 34 požárů rašelinišť na celkové ploše zhruba 60 hektarů. Byl
překonán teplotní rekord z roku 1981 – teploty často dosahovaly 35 stupňů Celsia.
V oblasti středního Ruska dlouhodobé sucho zničilo úrodu na polích o rozloze
přes 92 000 km2. Jednalo se o zkázu na ploše větší než například stát Portugalsko.
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Již na počátku srpna uvalila
Ruská federace embargo na vývoz obilí. Toho roku se produkce obilí dostala na
úroveň 61 mil. tun, což představovalo propad o 37 procent oproti předchozímu
roku. Jen pro představu, v roce 2014 činila produkce obilí v Ruské federaci kolem
90 mil. tun.5 V přibližně stejném období, za roky 2009 a 2011, došlo v africké
Keni k  poklesu produkce pšenice o  46 procent. V  Austrálii trvá doba sucha
prakticky od roku 2002, takže například v roce 2006 představovala úroda pšenice
pouze 46 procent dlouhodobého průměru let 1960–2010. V USA trvá
dlouhodobé období extrémního sucha od roku 2012 a zahrnuje státy Texas, Oklahoma,
Nové Mexiko, Arizona, Arkansas, Kansas, Georgia, Florida, Mississippi, Alabama
a Severní a Jižní Karolína. Rovněž jihozápadní provincie Číny jsou v posledních
letech vystaveny extrémnímu suchu a desertifikaci půdy.6 Tyto dlouhodobější
trendy jen umocňují specifičnost roku 2010.
Prakticky bezprostředním dopadem vlny sucha v létě 2010 a následného
ruského embarga na vývoz obilovin se zabývá zpráva amerického think-tanku
Center for American Progress (Werrell, Femia a kol. 2013). Zatímco v  Rusku
vládlo sucho vedoucí k propadu v produkci obilovin v dlouhodobém průměru
o 33 procent, v Austrálii v důsledku intenzivních dešťů klesla produkce o skoro
9 procent a v Kanadě o téměř 14 procent. Velký pokles v produkci obilovin
nastal také v Číně, zejména v provinciích Šandong, Henan a Anhui. Podle všeho
měl celosvětový výpadek v produkci obilovin v polovině roku 2010 velký a de
facto okamžitý vliv na vývoj v arabských zemích, které musí subvencovat
dovoz základních potravin ze zahraničí. Například Spojené arabské emiráty musí
každoročně dovážet 370 milionů tun pšenice, Libye 242, Tunisko 89 nebo Egypt
82 (údaje z roku 2010; viz Sternberg 2013, 13, tab. 2). Egypt vydává každoročně tři
procenta svého státního rozpočtu na dovoz pšenice. Výkyvy v cenách a produkci/
dovozu obilí měly před rokem 2010 v Egyptě za sebou již dvě vlny „chlebových“
krizí. V roce 1977 zemřelo při rabování 77 lidí a v roce 2008 došlo k dalším velkým
demonstracím (Sternberg 2013).
5/ http://www.agronavigator.cz/service.asp?act=print&val=108207
6/ http://www.fao.org/docrep/017/aq191e/aq191e.pdf





Arabské jaro, protivládní demonstrace na káhirském náměstí Tahrír, začátek února 2011.
(Foto Sandro Vannini, Laboratoriorosso)










28 Miroslav Bárta
V důsledku klimatických výkyvů tak došlo k tomu, že v únoru 2011 stoupla
cena jednoho bushelu pšenice (36,369 l) z původních 4 na 8,5–9 USD. Ceny obilí
však byly pouze částí, byť podstatnou, environmentální mozaiky prvních týdnů
roku 2011. Vedle obilí totiž v důsledku efektu silné La Niña na jižní polokouli
výrazně narostly i ceny sójových bobů a cena cukru dosáhla třicetiletého ma -
xima (nárůst ze 17 na 33 centů za libru). Velké výkyvy v dostupnosti potravin
se tak staly ne jedinou příčinou, ale významnou součástí kritických faktorů,
které přispěly k proměně arabských totalitních režimů (Johnstone, Mazo 2013)
a  k  tzv.  arabskému jaru v  mnoha státech, kde dlouhodobě narůstala vnitřní
tenze ve společnosti podobně jako v  zemích východní Evropy před rokem
1989. Zatímco tedy dlouhodobými faktory vedoucími k nestabilitě v arabských
zemích byl sociální stres, represe, vyprázdněnost vládnoucí ideologie, ztráta
legitimity vládnoucích elit, pokles životní úrovně, zaostávající vzdělávací systém,
nestabilní pracovní trh a nerovnost příležitostí, dlouhodobý trend k vysychání
všech oblastí postižených arabským jarem vrcholící neúrodou roku 2010 byl
vnějším faktorem, který působil jako enzym a  průběh procesů jen urychlil.
Rozsáhlé oblasti Předního východu a severní Afriky postupně vysychají zhruba od r. 3000
př. Kr. V posledních letech je tento trend umocněn. Oblast Gilf Kebíru na hranici Libye,
Egypta a Súdánu, kde kdysi žily četné populace lovců, sběračů a pastevců. Dnes zde
spadne méně než 100 mm vláhy za rok a nelze tu žít. (Foto M. Bárta)





29 Miroslav Bárta
Spouštěčem procesů, které de facto během několika málo týdnů navodily pád
systému, bylo však rozhodnutí zoufalého mladíka v prosinci 2010 upálit se.
Faktem zůstává, že tzv. arabské jaro je součástí mnohem delšího procesu na
Předním a Středním východě a v severní Africe, který má společného jmenovatele:
dlouhodobé sucho. A jeho další pokračování lze vyhlížet jen s krajními obavami.
Pozorování v Sýrii například ukazují, že v letech 2006–2011 zde došlo k vlně sucha,
která nemá v záznamech období. Během ní bylo postiženo 74 procent
zemědělské půdy téměř totálním kolapsem produkce a pastevci v severovýchodní Sýrii
přišli o 85 procent svých stád. Podle některých odhadů stoupnou ve vybraných
oblastech Libye, kde zatím existují srážky, dny sucha ze současných zhruba 110
za rok na dvojnásobek. V Sýrii stoupl počet používaných studen z 135 000 v roce
1999 na více než 213 000 v roce 2007 (Werrel, Femia 2013). Celé oblasti Předního
a Středního východu totiž závisí zejména na podzemní staroholocénní vodě, jejíž
stav se nestačí obnovovat a jíž v důsledku přečerpávání neustále ubývá (viz také
Pokorný v  tomto sborníku). Tato fakta naznačují, že v  následujících dekádách,
pokud se tento trend nezmění, můžeme počítat s masivní vlnou migrací z těchto
regionů do oblastí světa, kde jsou zásoby vody. Se vší pravděpodobností může
jít o přesuny až milionových populací na velmi dlouhé vzdálenosti, a co je ještě
nepříznivější, ve velmi krátkém čase, prakticky v řádu měsíců.
S jistotou se ale nedá v tuto chvíli říci, zda zhruba dvě dekády
evidentního oteplování jsou součástí dlouhodobého trendu k teplejšímu období (Bond
1997, 1264). A  to zejména proto, že krátkodobé výkyvy směrem k  oteplování
v minulosti často doprovázely změnu systému k dlouhodobě studenější fázi.
Dnešek tak nemusí být výjimkou. Co je podstatně jistější, je bohužel
skutečnost, že pokaždé, když bylo možné zaznamenat v historii trend k prudké změně
teplot, docházelo ke zvýšené frekvenci válek. Tento trend přirozeně může
souviset zejména se zmenšujícími se zdroji (výnosy úrody) v důsledku nepřízně
klimatu a poklesu teplot. To dokazují zejména studie z posledních let pod
vedením hongkongského geografa Davida Zhanga a jeho kolektivu. Jeho studie
totiž ukazuje, že krátkodobé výkyvy klimatu – doby chladu, měly za následek
enormní nárůst válek a  pokles populací. Zhang a  jeho tým tak demonstrují
velmi těsnou spojitost lidských dějin a  změn klimatu. Stejně tak ukazují, že
jakákoliv sociální opatření nebyla sto zamezit negativním důsledkům změny
klimatu. Velmi zjednodušeně řečeno, čím bylo v minulosti chladněji, tím větší
byl sociální stres, neúroda, četnost válek a  to vše vedlo k  značnému úbytku
populace (Zhang a kol. 1997).
Tzv. sametová revoluce a její „snadnost“
Možná nebude na škodu podívat se letmo i  na jisté charakteristiky tzv.
sametové revoluce u nás doma. Ta totiž může posloužit jako vynikající příklad
toho, když se v synergii spojí dlouhodobé faktory protrahované vnitřní krize
symbolických hodnot, jakými jsou identita elit a legitimita systému,
a neočekávanost tzv. spouštěče.





30 Miroslav Bárta
Většinu roku 1989 by se nikdo ani nenadál, že něco, co odstartoval 17. lis -
topad, může nastat a že ještě před koncem roku se Václav Havel, před 17.
listopadem prominentní disident, stane novým prezidentem a na Hradě vystřídá
vyprázdněného Gustáva Husáka (Suk 2009). Jen pár dní po oslavách 28. října
1989 psal Jan Ruml v neoficiálních Lidových novinách:
Buďme upřímní: Naše společnost procitá jen velmi pozvolna. V podstatě netečně
přijímá přímé a nestoudné provokace režimu... Čtyřicetileté úsilí nevzdělanců a pustošení
všech oblastí národního života a  systematické budování konzumního socialistického
šovinismu vykonalo své. Valná většina obyvatelstva se na těchto procesech více či méně
podílela. (citováno podle Možný 1991, 29)
V  textu není ani stopa po nějaké naději na  eventuální změnu nebo an -
ticipaci blížících se událostí. A  pár týdnů nato nastal 17. listopad. Nutno ale
podotknout, že shromáždění studentů na Albertově a následné protesty a jejich
brutální potlačení na Národní třídě byly právě oním spouštěčem a ne hlubokou
příčinou pádu komunistického režimu.
Migrace vždy byly, jsou a bohužel i budou. Reliéf ze zádušního chrámu Ramesse III.
v Medínet Habu v Luxoru zobrazuje kočovné Mořské národy během vpádu do Egypta
a boje s nimi. Mořské národy na počátku 12. stol. př. Kr. tehdejší svět destabilizovaly
a nakonec rozložily. Obnova trvala několik století. Další podobná vlna, rovněž z východu,
dokonala v 5. stol. n. l. rozpad římské říše. (Foto M. Bárta)





31 Miroslav Bárta
Skutečné příčiny spočívaly v tom, že systém již dávno ztratil ekonomickou
výkonnost, pravdivost a autoritu a musel být ve svém bytostném zájmu nutně
represivní. Nejlépe to osvětluje vtip, který se před pádem komunistického re -
žimu v tehdejším Československu vyprávěl. Je totiž geniální zkratkou hlavních
charakteristik prohnilosti přežívajícího systému a byl znám pod názvem „Četyre
čuděsa socializma“ (Čtyři zázraky socialismu):
Pervoje čuděso: všichni jsou zaměstnaní  – a  nikdo nepracuje. Vtoroje čuděso: nikdo
nepracuje – a plán se plní na sto procent. Treťje čuděso: plán se plní na sto procent –
a v obchodech není nic k mání. Četvertoje čuděso: v obchodech není nic k mání – a lidi
mají všechno. K tomu pak zřetelně český apendix – Pjatoje čuděso: lidi mají všechno –
a nadávají na režim od rána do večera. Šestoje čuděso: na režim nadávají všichni – a ve
volbách hlasují na sto procent pro. (citováno podle Možný 1991, 47, poznámka 6)
Velmi zajímavé je, že i na pádu komunistického Československa lze dobře
demonstrovat postupné narůstání změn či krizových projevů a zkracování údobí
klidu mezi nimi až po jejich naprosté vymizení v průběhu a zejména ke konci
roku 1989. Jen na našem území již 25. 3. 1988 proběhla tzv. svíčková demonstrace
v Bratislavě a další protesty se konaly 21. 8. 1988 k výročí okupace ruskými vojsky,
28. 10. 1988 k 70. výročí vyhlášení samostatného Československa a 10. prosince
dokonce povolená demonstrace ke 40. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace
lidských práv. Dne 16. 12. pak došlo k  ukončení rušení vysílání zahraničních
rozhlasů. Rok 1989 byl vlastně celý charakterizován řadou protirežimních akcí.
Vše začalo tzv. Palachovým týdnem mezi 15. a 20. 1. u příležitosti kulatého výročí
upálení Jana Palacha. Na to již režim reagoval velmi agresivně. Došlo
i k uvěznění neznámějších disidentů. Krátce vznikla petiční akce Několik vět, kterou do
léta podepsalo na 40 000 občanů. Následovaly demonstrace 21. 8., 28. 10. a 16. 11.
Vrcholem pak byla studentská akce 17. listopadu oficiálně pojatá jako
vzpomínková akce na Jana Opletala. Spoluorganizátorem byl i  tehdejší SSM
(Socialistický svaz mládeže), proto se jí neúčastnili tehdejší disidenti. Poté, co se
shromáždění začalo svými výroky radikalizovat a odebralo se na Národní třídu,
bylo brutálně rozehnáno. Výsledkem bylo na 600 zraněných lidí, vesměs studentů,
a vývoj, který během několika málo desítek hodin změnil charakter společnosti.
Dne 19. 11. vzniká v Činoherním klubu Občanské fórum, 20. 11. vstupuje do
stávky většina pražských vysokých škol, 27. 11. se koná generální stávka po celé zemi.
V průběhu prosince se komunistická vláda výrazně proměňuje a 29. 12. parlament
volí Václava Havla československým prezidentem (k detailům viz Suk 2009).
A co my s tím?
Teoreticky je na místě skeptická otázka, k čemu toto všechno může
posloužit. Pokud se ohlédneme do minulosti a promítneme trendy známé z historie
do naší současnosti, zjistíme, že přes veškeré technické inovace, technologický
pokrok, Facebook a Google se zas tak příliš nelišíme. Jevy jako nadměrný nárůst





32 Miroslav Bárta
byrokracie, rozmach nepotismu a  zájmových skupin, nadměrné mandatorní
výdaje, zahlcení složitostí (viz současný stav soudnictví a zákonů nejen v rámci
České republiky ale i USA), ztráta identity společnosti, legitimity elit či pokles
vzdělanosti nejsou ničím novým ani ničím, co bychom s trochou snahy v mo -
derním světě nebyli schopni rozpoznat.
V poslední době se mezi domácími i  evropskými politiky v  diskusích
dostává do popředí mimo jiné i otázka obranyschopnosti jednotlivých zemí
počínaje ostrahou hranic. Zde je evidentní, že moderní evropské státy z valné
části rezignovaly na schopnost se bránit, nejsou nezávislé ani v  oblasti
základní výroby zbraní či střeliva. Jak ukázalo nasazení jen malé části leteckých
sil několika evropských států proti Kaddáfího Libyi, nestačí evropské zásoby
munice ani na relativně omezený konflikt nevelkého rozsahu. V případě České
republiky jsme na tom ještě o poznání hůře. Například na aktuálně v médiích
zmiňované zajištění státní hranice v délce zhruba 2 300 km by bylo třeba
minimálně 10 000 vojáků. Technologie jistě částečně střežení vojákům usnadní,
ale užijeme-li (jistě ne zcela správné) paralely s počtem pohraničníků v době
nesvobody, zjistíme, že k poměrně důslednému střežení tehdejší
československé hranice bylo v j


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.