načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Použité duše – Christopher Moore

Použité duše

Elektronická kniha: Použité duše
Autor: Christopher Moore

Charlie Asher je vetešník, lehce neurotický betasamec, otec a také obchodník se smrtí. A nyní navíc zmatený jako všichni ostatní. V San Francisku se totiž záhadně ztrácejí duše zemřelých. Někdo - nebo něco - je krade a nikdo neví, co se s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3% 92%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 352
Rozměr: 22 cm
Spolupracovali: překlad Tomáš Jeník
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5707-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Charlie Asher je vetešník, lehce neurotický betasamec, otec a také obchodník se smrtí. A nyní navíc zmatený jako všichni ostatní. V San Francisku se totiž záhadně ztrácejí duše zemřelých. Někdo - nebo něco - je krade a nikdo neví, co se s nimi děje. Zdá se, že to nějak souvisí s oranžovým mostem. Parta nesourodých hrdinů se rozhodne záležitosti přijít na kloub. Kromě Charlieho k nim patří další obchodník se smrtí Mátomil Svěží, vysloužilý policista Alfons Rivera, bláznivý vládce San Franciska se svými pekelnými psisky Bummerem a Lazarem, bývalá gotička Lily či poradce z linky pro sebevrahy Severo. Nakladatelská anotace Volné pokračování humorné fantasy Špinavá práce o smolaři Charliem a jeho povedené dceři Sophii.

Popis nakladatele

Charlie Asher je vetešník, lehce neurotický betasamec, otec, ale také obchodník se smrtí. A nyní navíc zmatený jako všichni ostatní. V San Francisku se totiž záhadně ztrácejí duše zemřelých. Někdo – nebo něco – je krade a nikdo neví, co se s nimi děje. Zdá se, že to nějak souvisí s oranžovým mostem… Parta nesourodých hrdinů v čele s Charliem se rozhodne záležitosti přijít na kloub. 

Zařazeno v kategoriích
Christopher Moore - další tituly autora:
Použité duše Použité duše
Nejhloupější anděl Nejhloupější anděl
Špinavá práce Špinavá práce
 (e-book)
Špinavá práce Špinavá práce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

autor NY Times bestselleru ŠPINAVÁ PRÁCE

Použité duše

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Christopher Moore

Použité duše – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


CHRISTOPHER

MOORE CHRISTOPHER

MOORE

POUŽITÉ DUŠE

autor NY Times bestselleru ŠPINAVÁ PRÁCE



CHRISTOPHER MOORE

POUŽITÉ

DUŠE

Překlad Tomáš Jeník



Na památku Keitha Bowena


Obsah

Prolog 9

První část 11

1 Den mrtvých 13

2 Zvěsti o mém skonu 20

3 Něco na té Sophii je 29

4 Mátomilovo soužení 41

5 Podverandový lid 50

6 Duchové mostu 59

7 Stydlivý bobek a Smrt 71

8 Dorotčini kamarádi 82

9 Kafe s Lily 95

Druhá část 109

10 Vzpomínání na věci minulé 110

11 Krokodýlí slzy 121

12 Pohyblivá temnota a rajcovní mniška 131

13 Stín tisíců ptáků 143

14 Leda ve snu 153

15 Čtvrtek na mostě 165

16 Zbrusu nový den 178

17 Nech mé tělo spočinout 194

18 Strategie 209

Třetí část 225

19 Dobrodružství Neposedného Charlieho 226

20 Zkouška, zkouška 233

21 Zabít Villarreala 246

22 Svěží 259

23 Zvláštní přitažlivost 270

24 Bitva 282

25 Karta Smrti 297

26 Podsvětí 310

27 Fort Point 322

28 Mátomilovo špičkování 332

29 Tak se stalo 343

Poděkování 355

O autorovi 357


PROLOG

(Vybráno z prvního vydání Největší velké knihy mrtvých)

1. Blahopřejeme, byl jste vybrán do role Smrti. Je to špinavá práce, ale

někdo to dělat musí. Vaší povinností je sbírat schránky s dušemi mrtvých

a umírajících a doručit je do příštího těla. Pokud selžete, pohltí svět tem­

nota a zavládne chaos.

2. Před nějakou dobou přestal existovat Luminatus neboli Velká Smrt,

jehož úkolem bylo udržovat rovnováhu mezi světlem a temnotou. Od té

doby se síly temnot pokoušejí povstat z hlubin. Vy jste to jediné, co stojí

mezi nimi a zkázou kolektivní duše lidstva. Tak to nepodělejte.

3. Pro zadržení postupu sil temnot budete potřebovat tužku dvojku

a diář, nejlépe nějaký bez obrázků roztomilých koťátek. Mějte ho v noci

při ruce.

4. Začnou se vám v něm objevovat jména a čísla. Číslo udává počet dní,

které máte na vyzvednutí schránky s duší. Schránky poznáte podle kar­

mínové záře.


5. Nikomu neříkejte, co děláte, jinak temné síly... atd. atd. atd.

6. Ostatní lidé vás nemohou vidět, když vykonáváte své povinnosti, tak

dávejte pozor při přecházení ulice. Nejste nesmrtelný.

7. Nevyhledávejte ostatní svého druhu. Nezanedbávejte své povinnosti,

jinak síly temnot zničí vše, co je vám drahé.

8. Nezpůsobujete smrt, nemůžete smrti zabránit, jste služebníkem Osu­

du, ne jeho vykonavatelem. Smiřte se s tím.

9. Za žádnou cenu nedovolte, aby jakákoliv schránka s  duší padla do

rukou těm z hlubin – protože to by bylo zlé.


PRVNÍ ČÁST

Neměj strach

Všichni před tebou zemřeli

Nemůžeš tu zůstat

O nic víc než může zůstat dítě v lůně

Opusť vše, co jsi znal

Vše, co miluješ

Opusť bolest a utrpení

Taková je smrt

– Tibetská kniha o životě a smrti

(Tibetská kniha mrtvých)



1

Den mrtvých

V

  San Francisku byl chladný tichý listopadový den a  štíhlý, poně­

kud snědší padesátník Alphonse Rivera seděl za pultem ve svém

antikvariátu a listoval Největší velkou knihou mrtvých. Staromódní zvo­ nek u dveří zacinkal, a když Rivera vzhlédl, uviděl Císaře ze San Fran­ ciska. Vplul dovnitř jako nadýchaný bouřkový mrak, následován svými dvěma věrnými psy, Bummerem a Lazarem, kteří hned začali naléhavě štěkat a  čenichat, načež se rozběhli mezi regály jako psí agenti Tajné služby, aby vyčistili objekt ode všech potenciálních záludných zabijáků a zbytků masové pizzy.

„Jména musí být zaznamenána, inspektore,“ prohlásil Císař, „jinak budou zapomenuta!“

Riveru nijak nevylekali, ale čistě ze zvyku mu ruka sjela k  pasu, kde nosíval zbraň. Po pětadvaceti letech u  policie to byl pohyb zcela automatický, jenomže teď jeho pistole ležela zamčená v  sejfu v  zadní místnosti. Pod pultem měl jenom elektrický paralyzér, který za celý rok od chvíle, kdy si otevřel antikvariát, vzal do ruky jenom proto, aby jej oprášil.

CHRISTOPHER MOORE14

„Čí jména?“

„Pochopitelně jména mrtvých,“ opáčil Císař. „Potřebuji nějakou účetní knihu.“

Rivera vstal ze židle a  položil brýle na čtení na pult vedle knihy. Bostonský teriér Bummer a zlatý retrívr Lazarus se v mžiku zhmotnili vedle něj. Teriér panáčkoval a poulil oči na počest novopečeného pří­ růstku do pantheonu pamlskových bohů, jímž se mohl Rivera stát. Za jistou cenu.

„Nic pro tebe nemám,“ oznámil psům Rivera a nemohl se zbavit po­ citu, že pro ně jednoduše měl mít něco nachystaného. „Vlastně tady ani nemáte co dělat. Psi mají vstup zakázán.“ Ukázal na nápis na dveřích, který se dal zaprvé přečíst jenom z ulice a zadruhé byl v jazyce, kterému Bummer nerozuměl, což byly vlastně všechny.

Lazarus, který seděl parťákovi za zády a klidně oddechoval, raději od­ vrátil hlavu, aby se Rivera necítil ještě trapněji.

„Sklapni,“ řekl mu Rivera. „Vím, že neumí číst. Ale může mi věřit, že se to tam píše.“

„Inspektore?“ Císař si uhladil plnovous a narovnal si klopy ošumě­ lého tvídového kabátu, neboť se chystal nabídnout pomoc občanovi v nouzi. „Vždyť přece víte, že Lazarus neumí mluvit.“

„Zatím,“ poznamenal Rivera. „Ale vypadá, jako by chtěl něco říct.“ Expolicista si povzdechl, sklonil se a podrbal Bummera mezi ušima.

Bummer mu to dovolil, spustil se na všechny čtyři a  slastně zafuněl. Mohls být někdo, pomyslel si, hrdina, ale já teď budu muset aspoň míli čmuchat v uleželých lejnech, než z čumáku vypudím puch tvého selhání... Á, to je příjemné. Jojo, moc pěkné. Jsi můj nový nejlepší kamarád.

„Inspektore?“

„Už nejsem inspektor, Vaše Veličenstvo.“

„Oslovení ‚inspektore‘ jste si vysloužil roky řádné služby, a proto vám zůstane na věky věků.“

„Na věky věků,“ zopakoval Rivera s  úsměvem. Císařovo vzletné vy­ jadřování ho vždy bavilo, připomínalo mu jisté ušlechtilejší, vznešenější

použité duše 15

doby, které vlastně nikdy nezažil. „Že už se nezbavím toho oslovení, mi ani tak nevadí. Spíš jsem doufal, že se zbavím všech těch podivných udá­ lostí, které jsem v práci řešil.“

„Podivných událostí?“

„Vždyť víte. Byl jste u toho. Nestvůry pod zemí, obchodníci se smrtí, pekelní psi, Charlie Asher – vždyť ani nevíte, co je za den, ale víte...“

„Je úterý,“ oznámil mu důstojně Císař. „Dobrý chlap, ten Charlie Asher – statečný muž. Položil život za lid tohoto města. Bude nám dlouho chybět. Ale obávám se, že podivné události se dějí dál.“

„Ne, nedějí,“ prohlásil Rivera rezolutněji, než cítil. Změnit téma. Změň téma. Byl jako na jehlách už jen proto, že byl Día de los Muertos, svátek mrtvých. Ostatně proto vytáhl ze šuplíku Největší velkou knihu mrtvých, ale další připomínky si k  tělu nepustí. Kdosi mu před časem řekl: Jakmile vezmeš noční můru na vědomí, dáš jí sílu. Možná to byla strašidelná gotička, co dělávala pro Charlieho Ashera. „Říkal jste, že po­ třebujete účetní knihu?“

„Abych zaznamenal jména mrtvých. Včera za mnou přišli – byly jich stovky – a řekli mi, ať si zapíšu jejich jména, aby se na ně nezapomnělo.“

„Ve snu?“ Rivera to nechtěl slyšet. Vůbec o to nestál. Už to byl rok, co se to stalo. Přišla mu Velká kniha, byl povolán a vykašlal se na to. Zatím šlo všechno hladce.

„V  noci jsme si zdřímli u  záchodků v  Jachtklubu sv. Františka,“ vy­ světloval Císař. „Mrtví k  nám přišli po vodě, připluli, jako mlha. Byli poněkud neodbytní.“

„To oni dovedou, jen co je pravda,“ souhlasil Rivera. Císař byl starý blázen, milý, šlechetný a upřímný cvok. V minulosti se bohužel ukázalo, že spousta jeho šíleného blábolení je pravda, což byl také důvod, proč Riverovi sevřel žaludek čirý děs.

„Takže s vámi mrtví také hovoří, inspektore?“

„Dělal jsem patnáct let na vraždách, naučil jsem se poslouchat.“

Císař pokýval hlavou a  otcovsky stiskl Riverovi rameno. „Chráníme živé, ale evidentně jsme rovněž povoláni sloužit mrtvým.“

CHRISTOPHER MOORE16

„Účetní knihy nevedu, ale mám tu pár pěkných velkých deníků.“

Rivera zavedl Císaře k regálu, kde stály vyrovnané deníky v plátěných i kožených vazbách různých velikostí. „Kolik mrtvých budete zazname­ návat?“ Při jednání s  Císařem se člověk pokaždé přistihl, že mimoděk vyslovuje věci, které zrovna nesvědčily o jeho duševním zdraví.

„Všechny,“ oznámil Císař.

„Tak v tom případě budete potřebovat opravdu velký deník.“ Rivera mu podal bytelný kožený diář formátu A5.

Císař si deník vzal, zběžně jej prolistoval a  potom přejel rukou po deskách. Potom se podíval na Riveru a  v  očích se mu leskly slzy. „Ten bude perfektní.“

„Budete také potřebovat pero,“ nadhodil Rivera.

„Tužku,“ opravil ho Císař. „Tužku dvojku. V  tom byli velmi kon­ krétní.“

„Mrtví?“

Bummer štěkl, což jednoznačně znamenalo: „Jasně že mrtví, ty vypeli­ chaná veverko. Copak si sedíš na uších?“ Z Rivery pořád nevypadla žádná dobrota a přestal Bummera drbat za ušima, tak ať si trhne.

Lazarus omluvně zakňučel, což mělo znamenat: „Promiň mu to, od té doby, co získal schopnosti pekelného psa, se chová jako nesnesitelný sebestředný pitomec, ale starý pán ho má rád, tak co naděláš? Ale je fakt, že by tě nezabilo, kdybys měl pro kamarády pod pultem schovanou ně­ jakou dobrotu.“

„Ano, mrtví,“ potvrdil Císař.

Rivera přikývl. „Tužky na skladě normálně nemám, ale myslím, že tu pro vás něco najdu.“ Vrátil se ke kase a otevřel zásuvku. Když mu poštou přišla Největší velká kniha mrtvých, koupil si podle instrukcí diář a tužky. Ještě mu jich pět zbylo. Podal jednu Císaři. Ten si ji vzal, zkontroloval hrot a  pak ji zastrčil do vnitřní kapsy svého ohromného kabátu, kde ji podle Rivery už nikdy nemohl najít.

„Co jsem vám dlužen za ten deník?“ zeptal se Císař. Vylovil z kapsy ně­ kolik zmuchlaných bankovek, ale Rivera jen mávl rukou.

použité duše 17

„To nechte. Berme to jako službu městu.“

„Jako službu městu,“ zopakoval Císař, načež se obrátil ke své družině: „Pánové, vyrazíme do knihovny a začneme sestavovat seznam.“

„Kde najdete ta jména?“ zajímal se Rivera.

„V  nekrolozích přece. A  pak se možná zastavím na policejní stanici a  projdu hlášení o  pohřešovaných lidech. Myslíte, že by mi tam s  tím mohl někdo pomoci?“

„Určitě. Zavolám na hlavní stanici na Vallejo Street. Ale stejně mám pocit, že vás čeká obrovský úkol. Říkal jste, že musíte zaznamenat všechny mrtvé. Město existuje už nějakých sto šedesát let, že? To je spousta mrtvých.“

„Špatně jsem se vyjádřil, inspektore. Všechny mrtvé, ale se zvláštním zřetelem na ty, kteří zemřeli v posledním roce.“

„V posledním roce? Proč?“

Císař pokrčil rameny. „Protože mě o to požádali.“

„Ale proč se zvláštním zřetelem na poslední rok?“

„Aby se na ně nezapomnělo.“ Císař se poškrábal v dlouhých prošedi­ vělých vousech a zalovil v paměti. „Ačkoli vlastně mluvili spíš o tom, že se nesmějí ztratit. Aby se neztratili v temnotě.“

Riverovi vyschlo v krku a z tváře se mu vytratila veškerá barva. Otevřel Císaři dveře a zacinkání zvonku mu vrátilo dar řeči. „Tak hodně štěstí, Vaše Veličenstvo. Zavolám na stanici. Budou vás očekávat.“

„Vřelé díky.“ Císař si zastrčil deník do podpaží a zasalutoval. „Kupře­ du, hoši!“ Vyvedl psy z antikvariátu. Bummer vykopl zadníma nohama a  zaškrábal na koberci, jako by se z  nich snažil oklepat špínu zvanou Alphonse Rivera.

Rivera se vrátil na své místo za pultem u kasy a upřel pohled na obál­ ku Největší velké knihy mrtvých. Škodolibě se z ní na něj zubil stylizovaný kostlivec, na kostnatých prstech měl nabodnutých pět lidí, vyvedených ve veselých barvách svátku mrtvých.

Ztracení v temnotě. Jenom v posledním roce?

CHRISTOPHER MOORE18

Rivera si podle instrukcí Velké knihy pořídil tužky a  diář, ale pak s nimi neudělal nic jiného, než že je zastrčil do šuplíku vedle kasy. A nic zlého se nestalo. Nic. Pokojně odešel do předčasného důchodu, otevřel si antikvariát, kde celé dny jen četl knížky, pil kafe a  v  maličké televizi sledoval výkony Giants. Nestalo se vůbec nic zlého.

Potom si přímo pod názvem Velké knihy všiml nápisu „upravené vydání“. Byl si naprosto jistý, že než do obchodu vstoupil Císař, ta slova tam nebyla.

Otevřel šuplík, odsunul stranou tužky a zbytky dalších kancelářských potřeb a vytáhl diář. Hned v prvním lednovém týdnu svítilo jméno a čís­ lo; napsané jeho rukou. Pak další a  další, každých pár dní, až do konce měsíce. Poznával svůj rukopis, ale nepamatoval si, že by něco z toho psal.

Listoval dál. Celý diář byl plný jmen. Ale nic se nestalo. Nevyplnilo se žádné z těch zlověstných proroctví Velké knihy. Hodil diář zpátky do šuplíku a otevřel Největší velkou knihu mrtvých na první stránce... která se od té doby, co ji četl naposledy, změnila.

Stálo tam: „Takže jste to podělal...“

„ÁÁÁÁÁÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!“ Pronikavé zakvílení se mu ozvalo přímo za zády.

Rivera vyskočil půl metru do vzduchu a  vrazil do kasy, jak se rych­ le snažil obrátit ke zdroji výkřiku. Ruka mu instinktivně sjela k opasku, třeštil oči a mělce dýchal.

„Santa Maria!“

Ani ne dvacet centimetrů od něj stála žena; byla přízračně vyzáblá, mléčně bledá a  černé cáry oblečení na ní visely jako rozedraný rubáš. Voněla po mechu, hlíně a kouři.

„Jak ses sem...“

„ÁÁÁÁÁÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!“ Tentokrát to schytal přímo do obličeje. Odvrávoral ke kase a v hrůze se od ní odtáhl.

„Nech toho!“

Přízrak poodstoupil a  zakřenil se, čímž odhalil modročerné dásně. „Je to moje práce, drahý. Jsem přece zvěstovatelka zkázy, ne?“

použité duše 19

Zhluboka se nadechla, jako by chtěla znovu zakvílet, ale místo toho

jen zapraskala elektřina, když jí pod rubášem zaúřadovaly elektrody pa­

ralyzéru. Žuchla na zem jak halda mokrých hadrů.

Zvěsti o mém skonu

„T

o přece nejde, aby člověk jednou jedinkrát ojel mnišku a žil z toho do

konce života,“ prohlásil Charlie Asher.

„Technicky vzato nejsi tak docela člověk,“ namítla Audrey. Bylo jí pěta­ tři cet, měla světlou pleť a  byla hezká. Měla kaštanově hnědé vlasy a  ruce a  nohy štíhlé a  svalnaté, jako by často cvičila jógu. Dělala hodně jógu. „A vůbec nechodíš mezi lidi.“

Milovala Charlieho, ale za ten rok, co byli spolu, se změnil.

Seděla na perském koberci v někdejší jídelně obřího viktoriánského domu, který nyní sloužil jako buddhistické centrum Tři klenoty. Charlie stál kousek od ní.

„A přesně o tom mluvím. Takhle prostě mezi lidi nemůžu. Potřebuju žít, něco dokázat.“

„Už jsi dokázal. Zachránil jsi svět. Porazil jsi v bitvě síly temnoty. Jsi vítěz.“

„Nepřipadám si jako vítěz. Měřím pětatřicet cenťáků a při chůzi vlá­ čím macka po zemi.“

použité duše 21

„Promiň,“ opáčila Audrey. „Bylo to dost narychlo.“ Svěsila hlavu, při­ táhla si kolena k bradě a schovala tvář. Změnil se. Když ho poznala, byl to milý, pohledný vdovec – hubený chlapík, který nosil pěkné obleky z druhé ruky a  zoufale se snažil přijít na to, jak by měl ve velmi zvláštním světě úplně sám vychovávat šestiletou dceru. Teď jí byl po kolena, měl krokodý­ lí hlavu, kachní nohy a pod purpurovým čarodějnickým rouchem ukrýval pětadvaceticentimetrový klacek.

„To nic, to nic,“ uklidňoval ji Charlie. „Bylo to od tebe hezké.“

„Myslela jsem, že se ti to bude líbit,“ řekla Audrey.

„Já vím. A  zachránilas mě. Nechci být nevděčný.“ Pokusil se o  po­ vzbudivý úsměv, ale výsledek poněkud podkopalo jeho osmašedesát špi­ čatých zubů a skelná černá očka. Vážně mu chybělo obočí, které by mohl přátelsky povytáhnout. Chtěl ji aspoň pohladit po ruce, ale protože mu místo ruky pořídila dravčí spár, jenom ji píchl, takže se odtáhla. „Je to moc pěkný kousek,“ dodal rychle. „Jenom, no... není moc užitečný. Za jiných okolností bychom si ho oba dva určitě užili.“

„Já vím, připadám si jako zlý džin.“

„Nedráždi mě, Audrey, už tak je to fuška, a to si tě nemusím předsta­ vovat oblečenou jako džina.“

Milovali se, vlastně několikrát, noc předtím, než zemřel. Ale poté, co vzkřísila jeho duši v  současném těle, které vytvořila z  náhradních dílů a lančmítu, se dohodli, že si sex odpustí, protože je ta představa trochu děsila – a  taky proto, že při erekci pokaždé upadl do bezvědomí – ale hlavně proto, že je to děsilo.

„Ne, já to myslím tak, že jsi vyslovil přání a já ti ho splnila, ale zapo­ mněl jsi upřesnit podmínky, a tak jsi naletěl.“

„Copak jsem si někdy přál tohle?“ Ukázal na ocas, který mu vyklouzl z roucha a dopadl na koberec.

„Dost jsi blouznil, když jsi umíral. Takže jsi o  to sice explicitně nepožádal, ale v  jednom kuse jsi drmolil o  tom, jaké máš výčitky, že ses nevyspal se spoustou ženských. Tak jsem myslela...“

„Měl jsem v těle jed. Umíral jsem.“

CHRISTOPHER MOORE22

V  sanfranciských stokách svedl bitvu s  trojicí vraních keltských bo­ hyň zvaných Morríghan a  jedna z  nich ho podrápala jedovatými spáry, což ho nakonec zabilo.

„Improvizovala jsem,“ připustila Audrey. „Poprvé po dvanácti letech jsem měla sex, tak jsem to asi trochu přehnala s  důrazem na rozměry tvého mužství. Přepískla jsem to.“

„Myslíš jako s těmi vlasy?“

„Co je špatného na mých vlasech?“ Uhladila si vlasy, které jí na hlavě vytvářely téměř dokonalou repliku Hokusaiovy Velké vlny. Něco takového byste čekali spíš na molu při nějaké avantgardní módní přehlídce v Paříži než v San Francisku, zvlášť v buddhistickém centru.

„Vůbec nic,“ uklidňoval ji Charlie. Jak mohl udělat takovou botu a začít mluvit o jejích vlasech? Byl beta samec a instinkt mu jasně říkal, že diskuzi o  ženských vlasech nikdy nemůže vyhrát. Ať jste na tu cestu vstoupili kdekoliv, dříve či později jste neomylně spadli do pasti.

Občas si říkal, že při přesunu své duše do nového těla musel přijít o  pěkných pár bodů IQ, i  když k  tomu došlo jenom chvíli po smrti. „Miluju tvoje vlasy,“ zachraňoval situaci. „Ale sama jsi přece říkala, že si tak trochu kompenzuješ těch dvanáct let v Tibetu, kdy sis musela holit hlavu.“

„Možná,“ připustila. Rozhodla se, že to přejde. Jednak by u buddhis­ tické mnišky mohl někdo přílišné lpění na vlasech považovat za výrazný regres v duchovním rozvoji, navíc skutečně uvěznila muže, jehož milo­ vala, v  maličkém těle, které splácala dohromady z  částí různých zvířat a  fláku krůtí šunky, takže za to cítila odpovědnost. Podobnou diskuzi nevedli zdaleka poprvé, ale přišlo jí nefér, aby se z  ní vyvlékla pomocí kung-fu uražené frizúry. Povzdechla si. „Nevím, jak tě dostat do normál­ ního těla, Charlie.“

A bylo to venku, holá pravda jí vyklouzla z úst a zůstala ležet na kober­ ci mezi nimi, stejně mátožná a nepoužitelná jako – no vždyť víte.

Charliemu poklesla čelist (a že jí byl pořádný kus). Předtím mu vždy říkala, že by to mohlo být komplikované, obtížné, ale teď... „Nevěděla

použité duše 23

jsem to, ani když jsem tenkrát od tebe a ostatních obchodníků se smrtí začala kupovat schránky s dušemi a vkládat je do veverčího lidu. Tedy znala jsem příslušný rituál, ale žádný text neříkal, že to bude fungovat. Ale ono to fungovalo. Tak třeba mě něco napadne.“

Ani na vteřinu si nemyslela, že by ji mohlo něco napadnout. Pře­ souvala duše ze schránek do masových panenek, které sama poskládala, a používala při tom phowu cíleného přenosu v domnění, že je zachraňu­ je. Potom použila také phowu nesmrtelnosti na šest smrtelně nemocných starých dam v domnění, že jim zachraňuje život, přestože ve skutečnosti jen zpomalovala jejich smrt. Byla buddhistickou mniškou, která získala ztracené svitky Tibetské knihy mrtvých a dokázala věci, které nikdo jiný na světě nesvedl, ale nemohla udělat, co po ní Charlie chtěl.

„Problém je s tělem, že jo?“ zeptal se Charlie.

„Částečně. Víme sice, že kolem chodí lidé bez duše a že si je nakonec nějaká duše najde, nebo že ji najdou, ale co by to provedlo s  osobnos­ tí člověka, kterému bychom vnutili tvoji duši, a  on by pak našel svou schránku s duší?“

„To by byl asi malér.“

„Přesně. Navíc, když se duše přesune do schránky, ztrácí svou osob­ nost: čím déle je bez těla, tím menší část osobnosti si zachová, což je dobře. Myslím, že právě proto se my buddhisté učíme, jak se oprostit od ega, abychom se duchovně povznesli. Dejme tomu, že bych dokázala přesunout tvoji duši do někoho, kdo duši nemá a kdo ještě nenašel svou schránku s duší. Mohlo by to zničit jeho osobnost; nebo tvoji. Nechci tě zase ztratit.“

Charlie nevěděl, co na to říct. Pochopitelně měla pravdu. Veverčí lidé byli ukázkovými příklady duší, které si nepamatovaly svou osobnost. Až na několik výjimek, jejichž duše Audrey přesunula po relativně krátké době ve schránce, to byli jenom potrhlí masoví maňásci. Pod verandou si vybudovali vlastní městečko.

„Telefon,“ prohlásil masový maňásek Bob, když v  doprovodu asi tuctu veverek Charlieho velikosti vešel do místnosti. Z jasně červeného

CHRISTOPHER MOORE24

miniaturního kostýmu strážce londýnského Toweru vykukovala Bobovi rysí hlava. Kromě Charlieho byl jediným příslušníkem veverčího lidu, jenž uměl mluvit. Ostatní všemožně syčeli, klapali a  gestikulovali, aby vyjádřili, co chtějí říct. Všichni měli ovšem na sobě elegantní kostýmy, které jim Audrey ušila.

Bob podal Audrey bezdrátový telefon a ta přijala hovor.

„Haló!“ ohlásila se.

Z telefonu se ozval holčičí hlásek: „Jsem Smrt, ničitelka světů!“

Audrey podala telefon Charliemu. „To je pro tebe.“ Detektiv inspektor Nick Cavuto, který dělával Riverovi u  sanfranciské policie patnáct let parťáka, stál za kasou v Riverově krámu nad hroma­ dou bledé kůže a černých hadrů.

„Vypadá to, žes zabil čarodějnici,“ poznamenal. „Pech,“ dodal. A pak: „Zajdem na oběd?“

Měřil přes metr devadesát, vážil skoro sto dvacet kilo a hrdě hrál roli drsného detektiva ze staré školy: nosil klobouk ze 40. let, pomačkané obleky, převaloval v  puse nezapálené doutníky. Obušek, který mu vždy čouhal ze zadní kapsy, ho Rivera nikdy neviděl použít. Ve čtvrti Castro, kde žil, mu všichni říkali „inspektor medvěd“. Pochopitelně ne do očí.

„Není mrtvá,“ opravil ho Rivera.

„Škoda. Těšil jsem se, že se s ní k tobě do krámu přijdou zpěvy a tanci rozloučit ťapkalové.“

„Není mrtvá.“

„Nebo můžeme zbastlit pár veršů sami. Já začnu. Ty se přidáš na ‚jaká stará čarodějnice‘?“

„Není mrtvá.“

„Jak dlouho je mimo?“

„Asi dvacet minut, potom půl hodiny, to jsem ti zavolal, a  pak...“ podíval se na hodinky, „asi čtvrt hodiny.“

„Takže se probrala a tys ji znova omráčil?“

„Abych měl čas vymyslet, co s ní.“

použité duše 25

„Tobě se stýská po práci, viď?“ Cavuto si posunul klobouk z čela a po­ díval se na Riveru. „Hele, čistě technicky, jelikož jsi součástí aktivních záloh, můžeš jet se mnou, kdykoliv dostaneš chuť někoho připéct para­ lyzérem. Omračováním náhodných hipísaček ve vlastním krámě kšeftu moc nepomůžeš. Samozřejmě mě budeš muset pozvat na oběd.“

V  době, kdy spolu dělali u  policie, Cavuto obvykle začínal mluvit o obědě už při snídani.

„Tohle není žádná normální hipísačka.“

„Máš recht, většinu lidí taser jenom složí a za chvíli jsou zase na no­ hou. Na ránu paralyzérem je mimo sebe moc dlouho.“

Rivera pokrčil rameny. „Zrovna tohle se mi na ní líbí ze všeho nejvíc.“

„Budeš muset něco vymyslet, nemůžeš ji pořád dokola omračovat. Cítím, jako by se tu něco pálilo – to je skotská?“

„Myslím, že spíš rašelina. Jo. Ale to nemá co dělat s  paralyzérem, takhle je prostě cítit.“

„Mám jí nasadit želízka? Odvézt na stanici? Jenom za ten ohoz bych ji mohl na chvíli strčit do cvokhausu.“

„Myslím, že by to mohla být nadpřirozená bytost,“ nadhodil Rivera. Promnul si spánky, aby se nemusel dívat na Cavutův výraz.

„Jako ta údajná ptačí ženská, cos ji údajně devětkrát střelil a která se údajně proměnila v obří vránu a údajně odletěla do prdele? Jako tak?“

„Chystala se zabít Charlieho Ashera.“

„Říkals, že mu honila péro.“

„Tahle je jiná.“

„Honitba nebyla?“

„Ne, po téhle stránce je to úplně jiná bytost. Tahle například nemá žádné viditelné spáry. Jenom kvílí.“

„Ale jsi přesvědčený, že je nadpřirozená, protože...?“

„Protože když zakvílí, mám vidiny umírajících lidí a dalších hrůz. Je to nadpřirozená bytost.“

„Sám seš nadpřirozená bytost, ty troubo,“ oznámil ženský hlas z pod­ lahy. Posadila se.

CHRISTOPHER MOORE26

Rivera s  Cavutem nadskočili, druhý jmenovaný s  nepatrným vyjek­ nutím.

„Seš přece jeden z těch sběratelů duší, ne? Co se, celý neviditelný, plíží kolem.“ Trhla hlavou, aby odhodila vlasy z tváře – na koberec jí z nich vypadla větvička.

„Vy asi nebudete zdejší, co?“ zeptal se Cavuto a dělal, jako by zrovna nevykviknul jako vyděšený mopsík.

„ÁÁÁÁÁÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!“

Oba muži uskočili ještě o kus dál a žena vstala. Cavuto zavrtěl hlavou, jako by měl najednou mlhu před očima.

„Vidíš?“ prohodil Rivera.

„Máte nějaký průkaz totožnosti, madam?“ zeptal se Cavuto.

„Jsem bean­sidhe, ty velký smrtelný pako! ÁÁÁÁÁÍÍÍÍÍÍÍÍ ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!“

„ZZZZZT!“ řekl paralyzér.

Zhroutila se na zem jak kupa hadrů. Cavuto sáhl po paralyzéru a omráčil ji. Vrátil zbraň Riverovi, klekl si, vyndal z pouzdra na opasku pouta a secvaknul jí je na útlých zápěstích.

„Je ledová.“

„Nadpřirozená,“ opravil ho Rivera.

„Evidentně není jediná.“ Sundal si klobouk, aby Rivera viděl, jak tá­ zavě povytahuje obočí.

„Já nadpřirozený nejsem.“

„Nesoudím. Nikdy. Je to traumatizující. Vím, jak mi bylo, když se to na mě překvapivě provalilo.“

„Co na tom bylo překvapivého? Vždyť jsi pochodoval na Pride Parade v parádní modré uniformě a místo kalhot jsi měl žluté spoďáry.“

„To neznamenalo, že jsem gay, leitmotivem toho roku byli policajti bez kalhot. Nemáš tu kobercovku? To kvílení je fakt děsivý.“ Cavuto se vždy bleskově vyrovnal se sebedivnější situací. Dokázal nadpřirozenou situaci popírat a  zároveň se s  ní naprosto prakticky vypořádat, což byl koneckonců důvod, proč mu Rivera zavolal.

„Chceš jí zalepit pusu?“

použité duše 27

„Jen než ji odvezu ke svatýmu Františkovi, naládujou do ní sedativa a zavřou ji do cvokárny. Řeknu, že si to udělala sama.“

„Svatý František není ani deset bloků odsud. Hoď ji do auta, pusť ma­ ják a jsi tam, než přijde k sobě.“

„Nebudu se s ní tahat, když může do auta klidně dojít po svých.“

„Pomůžu ti. Může jí trvat dvacet minut, než přijde k sobě.“

„Tak to máš dost času, abys skočil koupit pár burgrů a přinesl je sem.“

„Zavolám tam a pak si je vyzvednu.“

„Zatočené hranolky. Dva dvojité burgry bez rajčat. Platíš.“

„Inspektore Cavuto, vy jste ale nenažraná děvka,“ utrousil Rivera a sáhl po telefonu.

„Pomáhat, chránit a  dobře se nadlábnout – motto sanfranciské poli­ cie.“ Mohutný policajt se zazubil. „Ale nebude asi od věci, když ji trochu zpacifikujeme. V autě mám stahovací pásky na kotníky. Objednej burgry.“

Rivera zmáčkl na telefonu tlačítko rychlé volby oblíbené hamburgrár­ ny a sledoval, jak jeho bývalý parťák vyrazil k hnědému fordu, který jako obvykle zaparkoval v červené zóně. Cavuto otevřel kufr a chvíli se v něm přehraboval.

Děvče z hamburgrárny se do telefonu ohlásilo energickým: „Gurmán­ ské burgry Polk Street, co si dáte?“

„No, dal bych si...“

ZZZZZT!

Téměř ten zvuk neslyšel, jenom se mu do páteře zahryzla pronikavá bolest. Od zátylku se rychle rozlétla do celého těla. Ve zlomku vteřiny, než se mu se zasyčením roztříštily veškeré myšlenky, si uvědomil, že pa­ ralyzér nechal ležet na pultu za sebou. Když přišel k sobě, skláněl se nad ním Cavuto.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Deset, možná patnáct vteřin.“

Rivera si promasíroval zátylek. Musel se při pádu praštit o pult. Bolely ho všechny klouby. Zvedl se na rukou a kolenou a podíval se do míst, kde předtím ležela rozedraná kvílející ženština.

CHRISTOPHER MOORE28

„Je pryč,“ řekl Cavuto. Zakýval Riverovi před očima svými pouty. Zů­ stala zamčená. „Uslyšel jsem, jak zase kvílí, vběhl dovnitř, ale byla pryč.“

„Zadní dveře jsou zamčené,“ opáčil Rivera. „Běž za ní.“

„Na tom nesejde. Je pryč.“

„Co ten kouř? Zapálila to tu?“

„Ne. Jenom trocha dýmu za kasou v místech, kde nejspíš stála, když tě omráčila.“

„Aha.“

„Jo,“ souhlasil Cavuto. „Budeš muset zavolat někoho, kdo má s tímhle víc zkušeností než já.“ Zvedl ze země telefonní sluchátko a přiložil si ho k uchu. „Slyšela jste objednávku? Dva dvojité burgry, středně propečené, se vším kromě rajčat, zatočené hranolky.“ Podíval se na Riveru. „Dáš si taky něco?“

Něco na té Sophii je

S

ophie Asherové bylo sedm. Žila s tetami Jane a Cassie v San Francisku

ve druhém patře domu, nabízejícím výhled na tramvajovou linku na

North Beach. Sophie měla tmavé vlasy a modré oči po matce a přebujelou fantazii po otci. Oba její rodiče však zemřeli. To byl také důvod, proč se o ni staraly zmiňované tety a také dvě vdovy, které bydlely ve stejném domě – paní Lingová a paní Korjevová, k tomu ještě dva ohromní černí pekelní psi Alvin a Muhammad, kteří se jednoduše zhmotnili v jejím pokoji, když byla ještě nemluvně. S  oblibou se strojila jako princezna, hrála si s  plastovými poníky, chroupala sýrové křupky a  chvástala se svou mocí a  vládou nad Podsvětím a Smrtí. Což byl také důvod, proč ji zrovna teď poslali do pokoje, zatímco teta Jane něco horečně drmolila do telefonu v obýváku.

Čas od času vystrčila Sophie hlavu ze dveří a  vypálila další salvu vzletných nesmyslů, protože byla Luminatus, krucinál, a bude mít po­ slední slovo.

„Jsem Smrt, ničitelka světů!“ zahulákala. Na razanci prohlášení po­ někud ubrala růžová stuha, jíž měla stažený culík a  kterou si jako na potvoru při bleskovém ústupu do pokoje přibouchla do dveří.

CHRISTOPHER MOORE30

„Takže tohle tady teď řešíme,“ oznámila Jane do telefonu. „Úplně se nám vymkla z rukou.“ Jane byla vysoká, měla hranatou tvář a se svý­ mi krátkými platinovými vlasy prováděla nejrůznější účesové kreace. Jednou si je vyčesala a  natužila do zlostných hřebíků, jindy si je zase naondulovala, každopádně vždy sloužily jako kontrapunkt k pánským oblekům šitým na míru, které nosila do banky, kde pracovala. Ve vý­ sledku vypadala buď děsivě krásně, nebo hrozně zmateně. Teď měla na sobě tvídový oblek ze Savile Row se vzorem kohoutí stopy, poděděný po Charliem, vestičku s  řetízkem na kapesní hodinky a  kožené lodič­ ky na dvaceticentimetrových podpatcích v témže odstínu červené jako její motýlek. Klidně mohla být výsledkem nehody při cestování časem, když se části Doktora Who záhadně promíchaly s kusy robotické strip­ té r ky.

„Je jí sedm,“ namítl Charlie. „Zjistit, že jsi Smrt – pro dítě je to hrozná rána. Mně bylo třiatřicet, když jsem si myslel, že jsem Luminatus, a doteď z toho mám trochu trauma.“

„Pověz mu o  zubničce,“ napovídala Cassie, Janeina manželka. Stála u kuchyňského ostrůvku naboso, v teplácích na jógu a absurdně velkém olivově zeleném svetru, rusé vlasy jí splývaly na ramena v dlouhých vl­ nitých pramenech – na první pohled klidná, přívětivá žena, heřmánkový čaj k Janeině koktejlu z vodky a jízlivosti.

„Psst,“ sykla Jane. Sophie nevěděla, že volají jejímu otci, myslela si, že je mrtvý. Charlie to tak chtěl.

„Nevychází s ostatními moc dobře,“ pokračovala Jane. „Jelikož je to­ tiž ta magická bytost, má poněkud nereálná očekávání, pokud jde o jiné magické – ehm, osoby. Tuhle jí vypadl zub...“

„Ááh,“ protáhl smutně Charlie.

„Ááh,“ zopakoval po něm Bob a ostatní veverčí tvorové, kteří se na­ hrnuli ke sluchátku, jako by to byl táborový vypravěč, začali vydávat nej­ různější variace toho zvuku.

„No, zubnička zkrátka tu noc zapomněla Sophii šoupnout pod pol­ štář peníze...“

použité duše 31

Sophie patrně zaslechla klíčové slovo „zubnička“ a vystrčila hlavu ze dveří. „Já tu mrchu seřežu a  seberu jí ten pytel čtvrťáků! Nenechám se ojebávat!“

Pod Janeiným namířeným prstem zacouvala Sophie zpátky do svého pokoje a zavřela dveře.

„Vidíš?“

„Kde se to naučila? Malé děti takhle nemluví.“

„Sophie ano. Prostě tak začala mluvit.“

„Nemluvila tak, když jsem byl naživu. Někdo ji to musel naučit.“

„Takže ty jsi úplně v klidu, když se najednou stane ztělesněním Smrti, aniž by se o tom aspoň něco dověděla ze Sezamové ulice, ale stačí jedna lehká vulgarita a najednou je to všechno moje chyba.“

„To neříkám, jenom...“

„Je to Janeina chyba,“ zavolala Cassie z druhé strany místnosti.

„Ty zrádná lesbo.“

„Slyšíš, jak je neotesaná?“ kontrovala Cassie.

„Jdi do prdele s neotesaností, Cassie. Kdo u sebe dneska ještě nosí ho­ tovost? Chtěla jsem jí za ten zub zaplatit druhý den. Sophie má nereálná očekávání.“

„A co s tím mám dělat?“ zeptal se Charlie. „Nemůžu ji přece umravnit.“

„O to přesně jde: nikdo ji nedokáže umravnit.“

„Bojíš se koťátka?“ zeptal se Charlie. Když se Sophie začínala učit mlu­ vit, Charlie jí kupoval desítky domácích mazlíčků, od křečků a  zlatých rybek po šváby. Žádné zvíře nepřežilo déle než pár dní. Až později Charlie víceméně náhodou zjistil, že když Sophie ukáže prstem na živého tvora a  řekne „koťátko“, řečený tvor rázem přestane být živý. Když se to stalo poprvé – koťátku ve Washington Square Parku –, šokovalo ho to. Ale až když to udělala o  pár minut později podruhé, když namířila prstem na staříka a  vyslovila to děsivé slovo na k  a  dotyčný na místě padl mrtvý k zemi, vznikl problém.

„Nevím, jestli to slovo na k vůbec ještě používá,“ opáčila Jane. „Ne­ vím, jestli náhodou neztratila svou moc.“

CHRISTOPHER MOORE32

„Jak tě to napadlo?“

Jane se tázavě podívala přes obývák na Cassie. Drobná rusovláska při­ kývla. „Řekni mu to.“

„Pekelní psi jsou pryč, Charlie. Když jsme se včera ráno probudily, byli jednoduše fuč. Dveře zůstaly zamčené, všechno bylo na svém místě, jenom psi zmizeli.“

„Takže Sophii teď nikdo nechrání?“

„Tak to prr. Já a  Cassie ji chráníme. Já se dokážu celkem pochlapit a Cassie umí to karate pro zpomalené.“

„Taiči.“

„To není bojové umění,“ namítl Charlie.

„Já jí to říkala,“ potvrdila Cassie.

„No, každopádně musíte pejsánky najít! A  také musíte zjistit, jestli Sophie stále disponuje svou mocí. Třeba se dokáže bránit sama. S Mor­ ríghan udělala krátký proces.“ Charlie pronásledoval vraní ženy do roz­ lehlé podzemní jeskyně pod San Franciskem a sváděl s nimi lítý boj, když se tam znenadání zjevila Sophie s Alvinem a Muhammadem a zlikvido­ vala Morríghan v podstatě mávnutím ruky. Bohužel nedorazila včas, aby zachránila Charlieho před účinky jejich jedu.

„Nemůžu ji přece nechat někoho odkoťátkovat,“ namítla Jane. „To je možná jediný užitečný výsledek tvojí výchovy.“

„To není pravda,“ ozvala se Cassie. „Dává si ubrousek do klína a po­ každé řekne prosím a děkuju.“

„No tak to zkuste,“ přesvědčoval je Charlie. „Udělejte pokus.“

„Na paní Lingové? Na paní Korjevové? Na pošťákovi?“

„Ne, samozřejmě že ne, na žádném člověku. Třeba na laboratorní kry­ se.“

„Ráda bych ti připomněla, že většina tvých přátel jsou laboratorní krysy.“

„Hej!“ vykřikl Bob.

„Na nich ne,“ řekl Charlie. „Myslel jsem nějaké zvíře, které nemá duši.“

„Jak to můžu vědět jistě? Koukni se na sebe...“

použité duše 33

„No jo, asi nemůžeš,“ připustil Charlie.

„Vítej v buddhismu,“ ozvala se Audrey, která se stáhla do rohu míst­ nosti, aby udělala místo pro srocení veverčího lidu kolem telefonního sluchátka.

„To nám moc nepomáhá,“ zavolala Jane.

„Prostě najděte ty pekelné psy,“ prohlásil Charlie. „Ať se se Sophií děje, co chce, oni ji ochrání.“

„A jak to mám udělat? Vylepit letáky s jejich podobiznou. Ztratili se: dva stoosmdesátikiloví nezničitelní psi. Slyší na jména Alvin a  Muhammad. Tak nějak?“

„To by šlo.“

„Jak jsi je našel ty?“

„Jak jsem je našel? Nemohl jsem je odehnat. Házel jsem jim keksy před expresní autobusovou linkou č. 90, abych se jich zbavil. Ale ona je potřebuje.“

„Potřebuje tátu, Charlie. Dovol mi říct jí, že jsi naživu. Chápu, že ne­ chceš, aby tě viděla, ale můžeme jí říct, že jsi odjel z města. Můžeš si s ní popovídat po telefonu. Tvůj hlas zní skoro stejně – je trochu nakřáplejší a pisklavější, ale ne moc.“

„Ne, Jane. Necháme to, jak to bylo doteď. Obě dvě odvádíte se Sophií skvělou práci.“

„Díky,“ zavolala Cassie. „Vždycky jsem tě měla ráda, Charlie. Díky za důvěru a za to, že můžu být jednou ze Sophiiných maminek.“

„Jasně. Něco vymyslím, musím si promluvit s někým, kdo ví víc než já. Zavolám zítra.“

„Zítra,“ zopakovala Jane. Zavěsila, a když zvedla oči, uviděla, jak So­ phie vychází ze svého pokoje a oči jí září nadějí.

„Slyšela jsem, jak říkáš ‚Charlie‘. To byl tatínek? Mluvila jsi s  tatín­ kem?“

Jane si klekla na jedno koleno a rozevřela náruč. „Ne, drahoušku. Ta­ tínek je pryč. Jenom jsem o něm s někým mluvila. Zjišťovala jsem, jestli by nám nemohli pomoct najít pejsky.“

CHRISTOPHER MOORE34

„Aha,“ pípla Sophie a nechala se od tety obejmout. „Stýská se mi po něm.“

„Já vím, zlato,“ řekla Jane. Opřela si tvář o  temeno Sophiiny hlavy a cítila, jak jí kvůli tomu děvčátku ten den už potřetí puká srdce. Zamr­ kala, aby zahnala slzy, a políbila Sophii do vlasů. „Ale jestli jsem si zase rozmazala šminky, máš dalšího zaracha.“

„Pojď sem,“ zavolala Cassie a  dřepla si. „Pojď k  hodné mamince. Dáme si zmrzlinu.“

V buddhistickém centru Tři klenoty se zatím Beefeater Bob podíval na ztichlý telefon, pak na Charlieho. „Laboratorní krysy? Trochu kruté.“

Veverčí lid souhlasně pokyvoval hlavami. Bylo to trochu kruté.

„Jane je silně narušená osoba.“ Charlie omluvně pokrčil rameny.

Bob se podíval na ostatní veverčí tvory, navlečené do miniaturní nád­ hery a poskládané z nejrůznějších náhradních dílů. „Kdybyste nás potře­ bovali, najdete nás pod verandou,“ oznámil, načež hrdě odkráčel z jídelny. Následovalo ho procesí veverčího lidu. Ti, kteří měli rty, je uraženě špulili.

Jakmile poslední z nich opustil místnost, obrátil se Charlie na Audrey.

„Něco se děje.“

„Očividně.“

„Moje dcera mě potřebuje.“

„Já vím.“

„Musíme najít ty psy.“

„Já vím.“

„Ale nemůže mě vidět takhle.“

„Můžu ti ušít jiné šaty,“ navrhla Audrey.

„Potřebuju tělo.“

„Bála jsem se, že to řekneš.“

„Něco se děje,“ opakoval Charlie. „Musím si promluvit s  někým ji­ ným od fochu.“ Mike Sullivan dělal natěrače na Golden Gate Bridge dvanáct let, když narazil na prvního skokana.

použité duše 35

„Ustup, nebo skočím,“ pohrozil mladík.

Vlastně ani moc mladý nebyl. Vypadal, že je zhruba stejně starý jako Mike, tedy něco málo přes třicet, ale jak se tak křečovitě držel zábradlí, vypadal dost nejistě a nedospěle. Navíc měl na sobě zlatou pletenou ves­ tu, která mu byla aspoň o dvě čísla menší. Vypadal, jako by ho oblékala babička. Potmě.

Nebylo to poprvé, co během Mikovy směny na mostě dostal někdo nápad, že z  něj skočí. V  průměru tam měli jednoho každé dva týdny a několik jich viděl, nebo – což bylo děsivější – slyšel, jak padají do vody, ale obvykle přelézali zábradlí ze silnice, a ne tady na vrcholu jedné z věží. Úplně poprvé stanul Mike tváří v tvář skokanovi a usilovně se snažil vy­ bavit si, co je učili na školení.

„Počkej,“ spustil Mike. „Promluvme si o tom.“

„Nechci o  tom mluvit. Zvlášť ne s  tebou. Co jsi vůbec zač, natěrač mostu?“

„Jo,“ potvrdil Mike defenzivně. Byla to dobrá práce. Trochu moc do oranžova a v chladu, ale pořád dobrá.

„Nechci se o svém životě bavit s chlapem, který natírá most na oran­ žovo. Pořád dokola. Co bys tak asi mohl říct, abys mi dal naději? Spíš bys měl stát na téhle straně zábradlí se mnou.“

„Tak dobře. Mohl bys teda zavolat na krizovou linku.“

„Nemám telefon.“

Kdo dnes vychází z domu bez telefonu? Ten chlap byl naprostý zou­ falec. Ale kdyby se Mikovi podařilo přikrást kousek blíž, mohl by ho chytit. Stáhnout ho zpátky za zábradlí. Odepnul jisticí lano na levé stra­ ně a připnul ho na kolmý nosník, potom udělal totéž s pravým jisticím lanem. Vždy používali dvě jisticí lana s velkými nerezovými karabinami a alespoň jedna musela být za všech okolností zaháknutá k mostu. K vr­ cholu věže mu scházelo asi metr. Mohl by přejít po laně a toho chlápka v  pitomém svetru chytit. Jeden Mikův kolega se podobně vyklonil přes zábradlí na lávce pro pěší, chytil skokana a vytáhl ho za límec do bezpečí. Správa parků mu za to dala medaili.

CHRISTOPHER MOORE36

„Můžeš si zavolat ode mě,“ navrhl Mike. Poklepal na mobil, který nosil ve váčku zavěšený za pasem.

„Nedotýkej se té vysílačky,“ vykřikl chlapík ve svetru.

Údržbáři na mostě spolu komunikovali vysílačkami a  Mike měl správně skokana nahlásit dřív, než ho oslovil, ale po laně pochodoval více méně automaticky, nedíval se kolem a  kluka si všiml, až když do něj skoro vrazil.

„Ne, ne, jenom telefon,“ uklidňoval ho Mike. Stáhl si koženou pra­ covní rukavici a vytáhl mobil z plátěného váčku. „Koukni, mám to číslo uložené.“ Fakt doufal, že ho má uložené. Šéf jim všem jednou ráno před začátkem směny nařídil, aby si do telefonů zadali číslo na krizovou lin­ ku, ale to bylo už před dvěma lety. Mike netušil, jestli ho ještě vůbec má.

Měl. Vytočil krizovou linku. „Vydrž, kámo. Jen chvíli vydrž.“

„Nechoď ke mně,“ houkl na něj skokan. Jednou rukou se pustil zá­ bradlí a vyklonil se.

Přes sto padesát metrů pod ním se lidé kochali pohledem na zátoku, procházeli se, ukazovali do dálky a fotili. O další desítky metrů níž pro­ plouvala pod mostem kontejnerová loď dlouhá jak dvě fotbalová hřiště.

„Počkej!“ vykřikl Mike.

„Proč?“

„Hm, protože to bolí. O tom nikdo nemluví. Odsud je to dolů do vody skoro dvě stě třicet metrů. Věř mi, myslím na to každý den. Na hladinu narazíš ve dvou stech osmdesáti, ale ani to tě nemusí zabít. Cítíš to. Bolí to jako prase. Zůstaneš celý polámaný ve studené vodě. Totiž, jistě to nevím, ale...“

„Linka bezpečí. Tady Lily. Jak se jmenujete?“

Mike zvedl prst, aby mladíka požádal o  chvíli strpení. „Tady Mike. Pardon, ale měli mě spojit s krizovou linkou pro sebevrahy.“

„Jo, to jsme my. Ale neříkáme si tak, protože to zní depresivně. Co pro vás můžu udělat?“

„Nevolám za sebe, ale kvůli jednomu chlápkovi, který potřebuje po­ moc. Přelezl zábradlí na Golden Gate Bridge.“

použité duše 37

„Moje parketa,“ zahlásila Lily. „Předejte mi ho.“

„Nechoď blíž,“ huhlal drobný chlapík ve svetru. Zase se jednou ru­ kou pustil. Mike si všiml, že mu začínají fialovět ruce. Bylo hezky, ale nahoře ve větru bylo chladno, a  protože už pěkně dlouho svíral stu­ dené ocelové zábradlí, musela mu být opravdu zima. Všichni natěrači nosívali i v největším horku pod montérkami dlouhé spodky a k tomu rukavice.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se Lily.

„Jak se jmenujete?“ tlumočil Mike chlapíkovi ve svetru.

„Geoff s G,“ zněla odpověď.

„Geoff s G,“ hlásil Mike do telefonu.

„Řekněte mu, že nemusí lidem zdůrazňovat to G,“ požádala Lily.

„Říká, že nemusíte lidem zdůrazňovat to G,“ vyřídil Mike.

„Ale musím. Musím. Musím,“ opakoval Geoff s G.

„To G je pro něj důležité,“ oznámil Mike Lily.

„Je hezký?“

„Co prosím?“

„Jak vypadá? Je hezký?“

„Já nevím. Je to chlap. Chystá se skočit z mostu.“

„Popište mi ho.“

„Já nevím. Asi tak třicet. Brýle. Hnědé vlasy.“

„Je čistý?“

Mike se podíval. „Jo. Zdá se, že jo.“

„Zdá se, že je fajn.“

„Prý jste fajn,“ vyřídil Mike Geoffovi.

„Řekněte mu, že jestli sleze dolů, můžeme se sejít, probrat jeho pro­ blémy a já ho pak vykouřím.“

„Jako fakt?“

„Cílem je vymanit je z krize, Miku. Dostat ho z mostu.“

„Jasně,“ souhlasil Mike. A Geoffovi povídá: „Hele, Geoffe, Lily říká, že jestli slezeš dolů, můžete se sejít a probrat tvoje problémy.“

„Já už nechci nic probírat.“

CHRISTOPHER MOORE38

„Řekněte mu i  to ostatní,“ pobízela Lily. „Ta druhá část obvykle za­ bere.“

„Říká, že tě vykouří.“

„Cože?“ zeptal se Geoff.

„Opakovat už to nebudu,“ oznámil Mike Lily.

„Řekněte mu, že jsem krásná.“

„Jako fakt?“

„Jo, ty pako, jako fakt. Co je na tom tak těžkého k pochopení?“

„Co kdybych vás dal na hlasitý hovor, abyste mu to mohla říct sama?“

„Néééé,“ zakvílel Geoff. Zvedl volnou ruku a máchl do vzduchu.

„Je krásná,“ hlásil Mike.

„Už ne,“ zvolal Geoff. „Už ne.“ Odrazil se od mostu. Žádný výkřik. Vítr.

„Do prdele,“ vydechl Mike. Díval se, potom odvrátil zrak. Nechtěl vidět, jak dopadne. V  duchu se připravil na ten zvuk. Připomínalo to vzdálený výstřel.

„Miku?“ ozvala se Lily.

Zadržel dech. Cítil, jak mu v uších tepe krev, a zdola slyšel křik lidí. Vysílačkou dostal zprávu, že byl vyhlášen modrý kód, což znamenalo, že mají všichni zůstat na místě, zajistit se a počkat, než šéf směny vyhodnotí situaci.

„Skočil,“ hlesl Mike do telefonu.

„Kruci,“ ulevila si Lily. „To je na vás, Miku. Na mě ne. Kdybyste mi ho dal k telefonu...“

„Nechtěl si ho vzít. Nemohl jsem se k němu přiblížit.“

„Měl jste ho přimět, aby mi zavolal sám.“

„Neměl telefon.“

„Co za zoufalce vychází z domu bez telefonu?“

„Já vím,“ souhlasil Mike. „Říkal jsem si přesně totéž.“

„No, tak se nedá nic dělat,“ usoudila Lily. „Občas holt někoho ztra­ títe. Už to chvíli dělám, a i kdybyste se na hlavu stavěl, pár jich vždycky zařve.“

„Díky,“ řekl Mike.

použité duše 39

„Zníte jako fajn chlap,“ prohlásila Lily. „Jste sám?“

„Ehm, více méně.“

„Já taky. Na ženské?“

„Mhmm.“

„Hele, mám vaše číslo. Můžu vám zavolat?“

Mike se ještě oklepával z Geoffova skoku. „Jasně.“

„Pošlu vám textovkou svoje číslo. Brnkněte kdykoliv.“

„Dobře,“ souhlasil Mike.

„Ale kouření není automatické, Miku. To je čistě krizová záležitost.“

„Samozřejmě,“ opáčil Mike.

„Ale ne že by nepřicházelo v úvahu.“

„Dobře. A co děláte, když zavolá žena?“

„Soucítím. Dokážu přejít z nuly na depresi rychlostí temnoty.“

„Jasně.“

„Hodně toho vím, Miku. Spoustu věcí. Strašných, temných, znepo­ kojivých věcí.“

„Asi bych to měl ohlásit nebo tak.“

„Dobře, zavolejte mi, pa,“ rozloučila se Lily.

„Nashle.“

Mike vrátil mobil zpátky do váčku, vyšplhal na vrchol věže a připev­ nil svoje jisticí lana na horní lana. Sedl si, sundal si ochrannou přilbu a prsty si prohrábl vlasy, jako by si tak z nich mohl vyčesat trochu toho podivného rána. Zadíval se na obří letecké návěstidlo, které spočívalo na úplném vrcholku věže v oranžově natřené ocelové kleci čtyři metry nad ním, a  obloha za ním pomalu tmavla, jak se mu začalo zužovat zorné pole. Téměř omdlel.

Vtom se z boku návěstidla vysoukal ženský trup – skoro jako by do­ tyčná otevřela okno a  vyklonila se z  něj. Až na to, že tam žádné okno nebylo.

Z ocelové stěny trčela jako galeonová figura žena v bílých krajkových šatech. Černé vlasy měla stažené do copu a za uchem v nich měla zapích­ nutý bílý květ.

CHRISTOPHER MOORE40

„Konečně jsi sám,“ poznamenala. Oslnivě se na něj usmála. „Budeme potřebovat tvoji pomoc.“

Mike vstal a zacouval k zábradlí. Snažil se nekřičet. Místo nadechnutí plačtivě fňukl.

Mátomilovo soužení

S

věží hudbu jste našli na rozhraní čtvrtí Castro a Haight, na rohu Noe

Street a Market Street. Za kasou stál sám majitel, eponymní pan Svě­

ží. Dva metry patnáct vysoké a  sto dvacet pět kilo vážící zlomené srd­ ce. Mátomil Svěží. Na sobě měl mechově zelené plátěné kalhoty a  bílou košili s  vyhrnutými rukávy. Dokonale vyholená hlava se mu leskla jako naleštěný vlašský ořech, oči měl zlatavé a klid, který ho nikdy neopouštěl, tentokrát ztratil.

V ruce držel obal Coltranova alba My Favorite Things a v rysech Tra­ novy tváře hledal vysvětlení, kam se poděl jeho klid. Za ním se vinylový disk otáčel na hliníkovém talíři gramofonu, který vypadal jako marsov­ ský přistávací modul a vážil tolik co supermodelka. Doufal, že ho ty tóny vrátí do přítomnosti, vymaní ho z budoucnosti i minulosti, úzkosti i lí­ tosti, ale další skladbou na desce byla Gershwinova árie Summertime a Mátomil cítil, že nedokáže snést nápor minulosti a budoucnosti, který ta píseň evokovala.

Rozbrečel se jí do hlasové schránky.

CHRISTOPHER MOORE42

Jako by se na něj Trane podíval z  obalu desky, odtrhl sopránsaxofon od rtů a poznamenal: „Uvědomuješ si, že to bylo fakt ubohý, že jo?“ Klidně se to mohlo stát.

Položil obal desky na polykarbonátový pultík s nápisem „Právě hraje“ a  přistoupil ke gramofonu, aby zvedl rameno přenosky, když ve výloze zahlédl ostré hispánské rysy. Inspektor Rivera. Nic se neděje, Rivera jde prostě k němu do krámu. Pohoda. Když s Riverou naposledy mluvil, řá­ dily ve městě strašlivé příšery z Podsvětí a celý známý svět téměř zachvá­ til chaos. Ale to byla minulost, s dneškem to nijak nesouviselo.

Silou vůle se nutil do klidu, když Rivera otevřel dveře a vstoupil dov­ nitř. Pak –

„Sakra, to ne! Okamžitě odsud vypadněte.“

„Pane Svěží,“ kývl mu Rivera na pozdrav. „Myslím, že potřebuji vaši pomoc.“

„Do policejní práce nefušuju,“ oznámil mu Svěží. „Ochranku nedě­ lám už dobrých dvacet let.“

„Já už nejsem u policie. Mám antikvariát na Russian Hillu.“

„Ani knížky neprodávám.“

„Ale prodáváte schránky s dušemi, ne?“ Rivera kývl hlavou k zamče­ né vitríně z neprůstřelného skla, která nabízela zdánlivě nahodilou sbír­ ku desek, cédéček, kazet, a dokonce i pár starých fonografických vosko­ vých válečků.

Mátomil viděl, jak všechny předměty ve vitríně rudě žhnou, jako by se rozžhavily v peci. Prozrazovaly tak, že v sobě skrývají lidskou duši, ale komukoli jinému než obchodníkovi se smrtí museli připadat jako... no jako nesourodá sbírka hudebních nosičů. Rivera věděl o  obchodnících se smrtí. Poprvé přišel do jeho obchodu s Charliem Asherem, když se to posralo, když Morríghan neboli „kanálové harpyje“, jak jim Charlie říkal, začaly vraždit sanfranciské obchodníky se smrtí a krást z jejich krámků schránky s  dušemi. Teď byl však Rivera jedním z  nich, stal se obchod­ níkem se smrtí a viděl, jak schránky žhnou. Mátomil mu osobně poslal výtisk Největší velké knihy mrtvých.

použité duše 43

„Četl jste tu knížku, takže víte, že byste tady neměl být a  neměl se mnou mluvit,“ spustil Mátomil. „Víte přece, co se stalo posledně, když se spolu začali obchodníci se smrtí bavit. Prostě se vraťte do krámu a dál sbírejte předměty, když se vám objeví v diáři.“

„O to právě jde – já vůbec žádné schránky s dušemi nesbíral.“

„Co tím, kurva, myslíte, že jste nesbíral schránky s dušemi?“

Mátomil Svěží udělal rukama pohyb, jako by uhlazoval imaginární ubrus na stole vyrobeném z okamžité paniky. Znepokojeně a tlumeněj­ ším hlasem se zeptal: „Jako vůbec?“

„Koupil jsem si diář a  tužku číslo dvě,“ rozhodl se Rivera zdůraznit pozitiva. Usmál se. Na pozadí oplétal Coltrane sladkou, chytlavou melo­ dii Summertime chytrým, krásným riffem. „V diáři se objevovala jména a čísla, jak popisovala Velká kniha. Ale já s tím nic nedělal.“

„Nemůžete tuhle práce nedělat. Někdo to dělat musí. Jak se to píše v  knize, hned na začátku, hned vedle varování, že nemáte kontaktovat ostatní obchodníky se smrtí. Když budete Velkou knihu ignorovat, roz­ poutá se tady zasraně děsivý peklo.“

„Už se stalo,“ hlásil Rivera. „Proto jsem tady. U mě v obchodě se obje­ vila taková ženská, teda vlastně to ženská nebyla. Temná bytost.“

„Morríghan?“ Mátomil měl stále ještě před očima osmicentimetrové drápy, kterými Morríghan při střetu s ním rozdrásala stěny vagonu me­ tra. Zachvěl se.

„Jiná,“ řek Rivera. „Tahle postrádala ptačí rysy. Byla jenom bledá – ob­ lečená v černých hadrech, jako v rubáši. Žádné spáry jsem neviděl.“

„Jak víte, že to nebyla jenom nějaká potrhlá ženská?“

„Zmizela. V oblaku dýmu. Mému parťákovi přímo před očima. Přes zamčené dveře. A navíc mi to řekla. Říkala, že se jí říká bean-sidhe. Měla fakt silný přízvuk, nedokážu to vyslovit jako ona.“<



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.