načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poutník z Mohameda: Alláhův hněv - František Kotleta

Poutník z Mohameda: Alláhův hněv

Elektronická kniha: Poutník z Mohameda: Alláhův hněv
Autor:

- Vesmír, ve kterém se lidé uchýlili k fanatickému vyznávání největších náboženství, nabízí spoustu skvělých obchodních příležitostí. Zvlášť když se živíte ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  259
+
-
8,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 537
Rozměr: 18 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: Alláhův hněv / František Kotleta
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7181-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vesmír, ve kterém se lidé uchýlili k fanatickému vyznávání největších náboženství, nabízí spoustu skvělých obchodních příležitostí. Zvlášť když se živíte pašováním zakázaného alkoholu a pornografie. A Daniel Kalandra je v tom zatraceně dobrý. Možná až moc, protože když se sbírají šiky k nové válce, chtějí ho mít vlivní lidé na své straně. A ne neberou jako odpověď.

Popis nakladatele

Vesmír, ve kterém se lidé uchýlili k fanatickému vyznávání největších náboženství, nabízí spoustu skvělých obchodních příležitostí. Zvlášť když se živíte pašováním zakázaného alkoholu a pornografie. A Daniel Kalandra je v tom zatraceně dobrý. Možná až moc, protože když se sbírají šiky k nové válce, chtějí ho mít vlivní lidé na své straně. A ne neberou jako odpověď.
Vítejte ve světě Františka Kotlety, kde mír mezi křesťanskými a muslimskými planetami je křehký jako srdce nezletilé alcorské prostitutky.
Bože, ochraňuj nás před těmi, kdo v tebe věří!

Zařazeno v kategoriích
František Kotleta - další tituly autora:
Lovci Lovci
Hustej nářez - Bratrstvo krve 1 Hustej nářez
Vlci - Bratrstvo krve Vlci - Bratrstvo krve
Řetězová reakce Řetězová reakce
 (e-book)
Řetězová reakce Řetězová reakce
Poutník z Mohameda - Alláhův hněv Poutník z Mohameda
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Poutnik_z_Mohameda_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 25.3.2019 12:15:04

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Poutnik_z_Mohameda_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 25.3.2019 12:25:53

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Poutnik_z_Mohameda_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 25.3.2019 12:13:38

Process Black


Copyright © František Kotleta, 2019

Cover Illustration © Žaneta Kortusová, 2019

Illustrations © Karel Zeman, 2009, 2011, 2019

Cover Art © Lukáš Tuma, 2019

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2019

ISBN 978-80-7557-181-6 (print)

ISBN 978-80-7557-691-0 (ePub)

ISBN 978-80-7557-692-7 (mobi)

ISBN 978-80-7557-693-4 (pdf)


5

V botách Daniela Kalandry

aneb pár nesouvislých myšlenek

místo úvodu

Jsou autoři, co se rádi vrací ke svým starým kni

hám – rochní se v nich a užívají si je. Já jsem na tom

opačně. Ponořit se po deseti letech do příběhu své

první knihy bylo utrpení. Snad u každé věty jsem

měl pocit, že dnes bych ji napsal lépe a jinak. Každá

scéna mi přišla vyloženě pitomá, špatná, zkratko

vitá nebo naivní. Během přípravy k novému vydání

jsem snad dvakrát denně, dost často o půlnoci, volal

nakladateli, který mě k novému vydání mých prv

ních knih po letech přemluvil, že se na to vykašle

me a necháme prostě Daniela Kalandru historii.

No, nestalo se a já jsem nakonec rád, že jsem

si tím martyriem prošel a knihu teď držíte v ruce.

V tuhle chvíli už jednu, ač původně v letech

2009–2010 vyšla pod mým skutečným jménem

Leoš Kyša jako dvoudílná série Poutník z Mohame­

da a Alláhův hněv. Věřím, že to totiž nakonec není

špatný příběh, byť jde o trochu neučesané, mír

ně chaotické a zkratkovité dílo. Ale vlastně proč

ne? Je to mé první literární dobrodružství, které

na druhou stranu má své kouzlo jisté autorské ne

vyzrálé syrovosti. Jí navzdory si Daniel Kalandra

vytvořil silnou komunitu fanoušků, kteří mě ještě

několik let bombardovali otázkami, kdy bude tře

tí díl. Ve skutečnosti jsem ho měl vymyšlený, ale

pak jsem ho pustil k vodě, protože mě pohltilo Bra­

trstvo krve a další knihy, které už jsem psal pod


6 František kotleta pseu donymem František Kotleta. Pod pseudonymem, který díla Leoše Kyši naprosto zazdil.

Mám k tomu oblíbenou historku o knihkupci Pavlu Čepkovi z dnes už zavřeného knihkupectví v pražské Londýnské ulici. Když světem prorazilo Bratrstvo krve – Hustej nářez, chodili k němu do  knihkupectví čtenáři a ptali se, jestli už vyšel nový Kotleta.

„Kotleta ještě ne, ale mám tu něco podobného, napsal to nějaký Kyša, jmenuje se to Poutník z Mohameda a Alláhův hněv, jestli máte rádi Kotletu, bude se vám to líbit,“ odpovídal pravidelně. A pravidelně se mu dostávalo odpovědi: „Kyša mě nezajímá, chci Kotletu.“ Pavel Čepek si dělal za každé odmítnutí čárku a u piva mi je pak se smíchem sčítal.

Přitom čtenáři mých knih asi odhalí, že mnoho motivů z Poutníka z Mohameda a Alláhova hně­ vu se později objevilo v kotletovských knihách, které dosud vyšly – klavírista Sam, kterého jsem strčil do Alláhova hněvu stejně jako do Spadu, problém s otrokářstvím, který se táhne celým Spa­ dem, a dost motivů pozorný čtenář najde i v Bratr­ stvu krve či Perunově krvi. Přísahám, že to nebylo z nedostatku invence, ale prostě touhy přetavit nějak ono polozapomenuté Kyšovo dílo do Kotletových knih jako takový metavtip pro ty, kdo už před lety poznali, že Kotleta a Kyša jedno jsou. A teď už tedy díky novému vydání obě mé existence splynuly v jedno a snad mi to prolnutí některých motivů a scén laskavý čtenář promine.

Ještě jednu věc chci zmínit – kulisy příběhu, které jsem stvořil před víc než deseti lety, byly

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

postavené na hrátkách s politickým napětím posledních let. Jako novinář jsem kdysi zpravodajsky pokrýval teroristické útoky v Šarm aš-Šajchu a vůbec celá egyptská situace, už tehdy plná napětí mezi radikálními muslimy, umírněnými sekularisty, radikálními beduíny a křesťany, mě silně fascinovala a zajímala, až jsem ji přetavil ve sci-fi dobrodružství.

Mnozí mi pak říkali, že si hraji s dynamitem – náboženské téma se v posledních letech stalo třaskavou záležitostí, i když pro mě vždy sloužilo jenom jako zajímavé kulisy pro brakový příběh.

Žijeme vůbec v zajímavých časech. Někdy bych si přál, aby to bylo jinak, ale lidstvo samo sebe vždycky do zajímavých časů dostane, a ať napíšu cokoliv, vždycky se najdou takoví, kteří v tom hledají nějaké politické poselství. Chtějí mě postavit buď na svou barikádu, nebo ukřižovat za to, že jsem podle nich na barikádě jejich nepřítele. A čím víc se tomu bráním, tím usilovněji se o to někteří snaží. Jestli mezi ně patříte, prosím, buď si vyndejte hlavu z prdele, nebo přestaňte číst moje knihy a  pusťte si v televizi Boba a Bobka – teda pokud jste je už nezavrhli jako skrytou homopropagandu.

Ano, moje knihy skrývají poselství, ale asi jiné, než by někteří lidé čekali, nebo spíš chtěli. Tak trošku stojí na památné větě mého dědečka, který pravil, že politika je jako kurva – musíš vědět, kdy na  ni vlézt a kdy z ní zavčas slézt, abys něco nechytl. Hlavně je však moje poselství o tom, že kdo bere jakoukoliv ideologii, ať už politickou, nebo náboženskou, moc vážně, stane se z něho dřív nebo později idiot. František kotleta

Jako Karel Čapek věřím v obyčejného člověka – svobodného člověka, co se dokáže postavit davu a davovému šílenství, jehož hnacím motorem jsou právě politika a náboženství, věci, co často kráčí ruku v ruce. A stejně jako tenhle velký spisovatel, co mu nesahám ani po kotníky, vím, že ten obyčejný člověk je nějaký ideál, kterého stejně ani my sami nedosáhneme, protože většina lidí se nakonec své svobody vzdá jenom proto, aby se stala součástí davu. Mé příběhy jsou tak vlastně vždy o tom samém – o lidech, co se té odvěké lidské tendenci být součástí stáda ovcí postaví. O lidech, co je pro ně osobní svoboda a svoboda lidí okolo nich důležitější než nějaká zatracená ideologie, ať už slibuje beztřídní společnost, vládu silné ruky a vyvoleného národa, nebo boží požehnání. A jestli si přitom hraju s dynamitem, tak ať. Pořád mi přijde lepší dostat za uši za tohle, než aby mě nějaký magor umlátil v autobuse, až mi bude osmdesát, za to, že jsem si prdnul.

Já vím, byl to nevkusný vtip, ale nevkus a já jsme rodná dvojčata. Takže si otevřete láhev alkoholu, přečtěte tuhle knihu a pak si bez výčitek pusťte porno. A kdo vám bude říkat, že je to špatně, je šmejd. Takové je to moje politické poselství.

Takže tak.

S díky Vaši Leoš Kyša a František Kotleta


POUTNÍK Z MOHAMEDA



11

Poutník k Mohamedovi

Samostatný orientační systém ukazoval v  pravidelných časech směrem k  Zemi, a tím pádem i  k  Mekce, fungoval bez ohledu na navigaci lodě dokonce i při cestě podprostorem. Zaznělo hlasité cink. V každé kajutě se rozsvítila šipka příslušným směrem a z reproduktoru začal hlas zapáleně svolávat k  modlitbě: Alláhu Akbar! Ašhadu An La Illáha-il-l-Láh. Ašhadu Anna Muhammadan Rasúlu-l-Láh...

Abdest, očistu před modlitbou, jsem před chvílí dokončil a mohl přistoupit k salátu-l-fadžr, časné ranní modlitbě.

„Nawajtu Osalli Sunnata Saláti-l-Fadžr,“ zvedal jsem obě ruce k uším a odříkával naučená slova.

Měl jsem svou kajutu jen pro sebe a neuvěřitelnou chuť zapadnout zpátky do peřin a na ranní salátu-l-fadžr se vykašlat. Zatnul jsem zuby, pokračoval v modlení a snažil se při tom vypadat dostatečně nadšeně. V ložnici jsem sice žádné štěnice nenašel, ale mohly tady nade mnou někde bdít a já je nemusel odhalit. Nikdy jsem nic nepodcenil a nechci s tím ani začínat.

„Assalámu ‘Alejkum wa rahmatu-l-Láh,“ dokončil jsem a z posedu vyskočil zpátky do vyhřáté postele. Přemýšlel jsem nad naší odvěkou hádankou, jestli ten vnitřní orientační systém vážně funguje, nebo je to jenom bouda ušitá Radou imámů, aby František kotleta byl na meziplanetárních lodích jednotný pořádek při modlitbách, co se týče času a směru.

Kromě chutě spát jsem taky neuvěřitelně silně toužil po ženský. Měl jsem pocit, že z téhle mužské posádky brzy zešílím. Na velkých dopravních lodích si kapitáni vydržovali křesťanské otrokyně na ukojení potřeb poutníků. Na téhle staré kocábce střední třídy pro dvě stě pasažérů podobný komfort nehrozil. Na palubě, pokud vím, cestovaly jenom dvě ženy. Muslimky. Samozřejmě pořádně zamotané v textilu a zalezlé ve svých kajutách. Nakonec mi zakručelo v  břiše. Přinutil jsem se vstát a vyrazil na snídani. Hlad přebil touhu spací i sexuální.

„Ali al-Borak?“ zaznělo na chodbě za mnou, sotva jsem vyšel ze dveří. Stál tam v  pozoru vyšetřovatel náboženské policie. Něco málo přes třicet. Mohutný černý plnovous, součást bílé, pečlivě nažehlené uniformy. Nadšeně se usmíval, jako by po letech spatřil kamaráda z dětství.

„Ano?“ vykouzlil jsem stejně nadšený úsměv.

Neodpověděl. Jen ukázal rukou za sebe. Otočil se a vojenským krokem vyrazil. Příslušníci náboženské policie nečekají odpor a nikomu nic nevysvětlují. Předpokládají, že je všichni poslechnou. Vzhledem k jejich pověsti to většinou platí. Potichu jsem polkl a pověsil se za jeho záda.

* * *

Policejní místnost byla vybavená skromně. Jemně páchla mužským potem a citronovou dezinfekcí. Tři chromované stoly s terminály, čtyři kožená

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

křesla, dva modlitební koberce. Prostoru dominovala krystalová stěna dva na tři metry, promítající dovnitř obraz okolí lodi. Nyní jen matně svítila. Během cesty podprostorem jsou vnější kamery vypnuté.

Obvykle na menších lodích policejní doprovod nebývá. A už vůbec ne lidi od náboženské policie. Vzhledem k cíli naší mise ovšem chápu jejich zvýšenou aktivitu. Už od startu si postupně vybírali své oběti k  proklepnutí. S  ubíhajícím časem jsem doufal, že mezi nimi nebudu.

„Alláhu Akbar,“ přivítal nás po vstupu do místnosti statný padesátník. Vyskočil hbitě z  křesla, jako by mě chtěl obejmout na uvítanou. Vypadal jako samotný prorok. Hnědé jiskřivé oči, zakroucené vousy pod krk, asi pěticentimetrové tmavé vlasy a srostlé černé obočí.

„Alláhu Akbar wa lil-Láhi-l-hamd,“ zadeklamovali jsme s mým průvodcem takřka dvojhlasně.

„Posaďte se, pane Boraku. Doufám, že vám nebude vadit odpovědět na pár našich otázek. Mého kolegu už jistě znáte. Jmenuje se Hammudah Abdalati. Já jsem kapitán Ali Šaltan. Když si vyjdeme vstříc, vše proběhne rychle a bez vzájemných animozit.“ Hned po první větě mi došlo, že tohle bude pan Hodný. Pan Zlý stál pořád za mnou. Od střetnutí na chodbě ke mně dosud nevypustil jedinou hlásku.

„Jak dlouho jste imámem mešity města Por la Mar na planetě Alcor?“

„Tři roky,“ odvětil jsem, jako bych to v duchu počítal.

„Kde jste studoval?“ František kotleta

„Na Alcoru. Moc necestuji.“

„Je vám čtyřicet let. Nejste příliš mladý na takovou funkci?“ pozdvihl tazatel obočí.

„Vybrala mě rada mešity,“ pokrčil jsem rameny.

„Jaký je váš vztah ke křesťanům? Na Alcoru jich je poměrně hodně,“ nadhodil ledabyle. Samozřejmě že to byla past. Důležité bylo odpovídat správně, přesto nepřehrávat.

„Křesťané jsou lid knihy, přestože jinověrci. Nevadí mi,“ zase jsem pokrčil rameny, jako bych se bavil s běžným věřícím v čajovně.

„A k Židům?“

„To samé. I když jsou to proradní psi a není jim radno věřit,“ teatrálně jsem si odplivl. Snad jsem to příliš nepřehnal. Okatá gesta většinou ukazují, že má člověk co skrývat, ale u Židů se přece jenom jistá míra vášnivé reakce dala očekávat.

„Na Helbronu, kde žijí jenom Židé, jste strávil dva měsíce. To vám nevadilo žít mezi psy?“ Konečně promluvil pan Zlý. Na poslední chvíli jsem se ovládl. Jak sakra mohl vědět o mé cestě na Helbron?

„To byla náboženská mise. Můj tehdejší učitel v madrase mi nařídil, abych je obracel na jedinou správnou víru.“

„Jaký jste měl úspěch?“ vzal si zase slovo pan Hodný.

„Bohužel stejný jako mí předchůdci. Mé konání bylo marné. Ne nadarmo měli kdysi křesťané rčení, že něco drží jako židovská víra,“ zasmušil jsem se.

„Vykonal jste hadždž?“

„Ano, před dvaceti lety.“

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

„Nelži!“ zařval pan Zlý alias Hammudah Abdalati a prudce vyskočil z  křesla. Opravdu jsem se lekl. Chvíli vypadal, že mi jednu vrazí.

„Při Bohu slitovném, milosrdném i trestajícím, přísahám, že mluvím pravdu.“ Díval jsem se mu do očí. Pokorně, ne vzdorovitě.

Šaltan mi položil ruku na rameno.

„Věříme vám. Můžete odejít.“

Svou odpověď jsem spolkl. Vynořili jsme se totiž z podprostoru. Krystalové okno se rozsvítilo a zobrazilo cíl naší cesty. Zakát. Takřka pouštní planetu plnou nejkvalitnějších surovin vhodných pro stavbu vesmírných lodí. Zakát ovšem zastiňovalo něco mnohem menšího, ale zajímavějšího. Dosud největší meziplanetární loď, jakou kdy člověk postavil: Mohamed. Zatím se nikdo neodvážil žádné hvězdné plavidlo takto pojmenovat. Za týden bude Mohamed slavnostně uveden do provozu za účasti pěti tisíc imámů, duchovních autorit a představitelů mešit z  celého vesmíru. Tato obří akce má potvrdit nadvládu muslimů nad celým vesmírem. Ukázat ekonomickou a vojenskou moc islámského světa nejen pár desítkám křesťanských planet a třem židovským, ale především samotným muslimům. Nikdo nesmí pochybovat o dokonalém vedení Rady imámů.

S  úlevou jsem vyrazil do vlastní kajuty sbalit si věci. Kde se mohla náboženská policie dozvědět o cestě z Alcoru, kde jsem si ukradl současnou identitu, na Helbron? Nijak jsem se sice nemaskoval, ale letěl jsem tam soukromou sluneční plachetnicí. O tom se žádné záznamy nevedly. A co mělo znamenat to řvaní pana Zlého? Zkoušel, jestFrantišek kotleta li mi prasknou nervy, nebo věděli víc a nechají mě ještě chvíli podusit?

O výslechových metodách náboženské policie se tradovaly neuvěřitelné historky. Židé jim přezdívali gestapo. Pašeráci jim prostě a výstižně říkali svině. Tohle označení se mi líbilo víc. První bylo možná trefnější.

Věci jsem balil zvlášť opatrně. Hledal jsem v nich skryté štěnice. Marně.

Vydechl jsem si teprve na zakátském kosmodromu. Z přepravního modulu jsem radostně vyskočil na rozpálený beton pokrytý jemným červeným pouštním pískem.

„Alláhu Akbar,“ vydechl jsem si radostně. Jako kdybych v nějakého Alláha věřil.

„La Illáha-il-l-Láh,“ opověděl nadšeně šedesátiletý vousáč za mnou. Měl jsem chuť mu za to jednu vrazit. Místo toho jsem se usmál a pokorně jej pozdravil kývnutím hlavou.

* * *

Ubytování v hotelu Safír na okraji města jsem si naštěstí rezervoval půl roku dopředu. Jinak bych skončil, jako většina pozvaných, ve stanech za městem. Organizátoři se s ubytováním nijak nemazali. Předpokládali, že zbožní muži po komfortu netouží. Asi to byla pravda, ale já nebyl zbožný muž.

Přesto jsem si na pokoji pro jistotu odbyl salátu-z-zuhr, polední modlitbu, a to dost hlasitě, aby mě slyšeli i okolní sousedé. Člověk nikdy nevěděl, kdo naslouchá. Snědl jsem v restauraci porci kuřete se zeleninou a vyrazil do města. Ani jsem se

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

nepřevlékl. Stejně jsem neměl nic jiného než úplně stejné náhradní bílé šaty vhodné pro muslimského poutníka. Ty náhradní byly sice čisté, ale je dobré dávat najevo zbožnost zanedbáváním zevnějšku.

Hlavní město Zakátu se dost neoriginálně jmenovalo Zakát. Stačilo vyjít ven a člověk hned pochopil, proč Arabové tuhle planetu milují. Monumentální mrakodrapy ze skla a oceli pokrývala souvislá vrstva načervenalého písečného prachu. Zakát byl jedna velká poušť. S tisícem oáz, přesto poušť. Hluboko pod pískem se pak nacházela cenná naleziště vody a kovů. Z nitra této planety během čtyř let povstal Mohamed.

Dostal jsem se na hlavní třídu lemovanou královskými palmami a snažil se sehnat taxíka. Kupodivu chodilo po ulicích mnoho žen. Některé i bez mužského doprovodu. Všechny řádně zahalené, jak předepisovalo Písmo. Některé dokonce v burkách.

Na Zakát neměli křesťané přístup. Podobný zákaz platil jenom na dalších dvou planetách. Abrasu, správním sídle Rady imámů, a pochopitelně na Zemi. Židé měli zakázaný vstup na všechny čistě muslimské planety.

Zvedl se vítr. Část bílého šátku jsem si omotal přes ústa a nos, abych nevdechoval prach. Zapadlé stanoviště taxíků jsem málem minul.

„Hodíte mě k Černé mešitě?“ řekl jsem do pootevřeného okénka.

Místo odpovědi se otevřely dveře na straně spolujezdce. Ve vznášedle seděl snad dvacetiletý kluk ve tmavé košili a kožených kalhotách pobitých stříbrnými cvočky. František kotleta

„Nestůj tam jak solnej sloup a hupsni dovnitř. Chvilku potrvá, než klimoška to svinstvo odsaje.“

Po výslechu na lodi mě slang tohohle holobrádka pohladil po duši. „Hupsnul“ jsem dovnitř.

„K Černé mešitě,“ řekl jsem pro jistotu znovu.

„Sem už slyšel,“ ucedil na půl úst taxikář otráveně a šlápl na plyn. Vítr ještě zesílil. Nebylo vidět na krok. Řidič přepnul přední sklo na obrazovku. Cestu před sebou jsme viděli trojrozměrně, jak ji zobrazoval navigační systém. Radar zabudovaný ve  vznášedle upozorňoval na předměty pohybující se v blízkém okolí.

Když jsme po půl hodině dojeli k mešitě, spatřil jsem na obrazovce sedm zaparkovaných aut. Asi dvacet lidí stálo venku.

„Co je to za shromáždění? Proč v tom počasí nejdou dovnitř?“ zeptal jsem se.

„To je divný, šéfe. Já to zjistím.“ Zacouval dál od mešity a vyťukal spojení na videotelefonu.

„Co chceš?“ vyštěkl z  monitoru vrásčitý obličej postaršího chlápka. Zřejmě firemní dispečer.

„Nepruď, Karime, a fofrem zjisti, co se to u všech džinů děje před Černou mešitou. Mám tu nějakýho zmatenýho turistu.“

„Prudíš ty, Hasane. Teď to hlásili v rádiu. Fízlové tam lízli tři křesťany. Našli u nich pět Biblí. Jeden z nich pracoval v mešitě a vydával se za muslima. Věřil bys tomu? Měli tam i víno na ty jejich zvrácený modloslužby. Doufám, že ty magory popravěj,“ ohlašoval obličej z monitoru. Pravděpodobně chtěl ještě pokračovat v kázání na téma potřebnosti popravování křesťanů, ale nedostal prostor. Hasan vypnul videotelefon.

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

„Mešita je zavřená, šéfe. Chcete do jiný? Kousek je Alabastrová.“

„Myslím, že ne. Zavezte mě do Davidovy ulice. Navštívím starého přítele,“ poprosil jsem ho.

Hasanovo vznášedlo udělalo ostrou otočku a za chvíli zmizelo z dohledu Černé mešity okupované policisty.

* * *

S křesťany jsem vždycky pracoval rád. Měli však několik chyb – tedy ti upřímní, co tomu, co hlásali, i doopravdy věřili. Takoví totiž nebyli zpravidla schopní zabíjet, a pokud už k tomu někomu pomáhali, trpěli výčitkami svědomí. Chybělo jim zdravé židovské: oko za oko, zub za zub. Čím méně toho věděli, tím lépe. Navíc nebyli schopni se obejít bez svých klasických propriet: mešního vína, hostií a Bible. Mít u sebe kompromitující věci je vždy ožehavá záležitost.

Rawiho Muneeba, svůj kontakt na Zakátu, jsem neznal. Viděl jsem jenom fotografii. Měl být už dvacet roků utajeným křesťanem. Posledních pár let spolupracoval s  Haganou. Z  přesvědčení. Přesto jsem ho v  duchu proklel. Přistát moje loď o hodinu dřív, mohl jsem s ním teď sedět spoutaný v autě náboženské policie.

Nechal jsem se vyhodit na křižovatce Davidovy a Jeruzalémské ulice. Dal jsem Hasanovi pár kreditů navíc a vzal si od něj vizitku. Sympatický mládenec.

Vítr se trochu utišil. Dost na to, abych na ulici viděl a zároveň nebyl z dálky sám moc vidět. Plán František kotleta cesty z křižovatky jsem studoval jen párkrát. Kvůli zvířenému písečnému prachu ulice stejně vypadaly úplně jinak než v elektronických plánech města.

Po dvaceti minutách bloudění jsem měl šaty, vlasy, kůži i oči plné písečného prachu. Stál jsem před třípatrovou budovou cestovní společnosti Exima. Mačkal jsem zvonek snad deset minut. Nikdo neodpovídal. Pořádně jsem se do něj opřel.

„Máme zavřeno,“ zapraskal komunikátor u dveří.

„Mám speciální objednávku pro Ibrahima Churšída,“ vyjekl jsem rychleji, než chlápek na druhé straně stihl přerušit spojení.

„Speciální objednávky jsou jen pro velmi zámožné zákazníky,“ prohlásil po chvíli překvapeně.

„Peníze jsou pomíjivé. Zůstává jen láska k Bohu,“ pronesl jsem už klidnějším hlasem.

„Co se dá koupit za takovou lásku?“ odříkával pomalu muž.

„Sedmdesát jedna panen a stará coura,“ zašeptal jsem. Zakončení smluveného signálu jsem před čtyřmi měsíci vymyslel sám. Žádného muslima by podobná věta nikdy nenapadla, natož aby ji vyslovil. Za půl minuty se dveře otevřely. Stál v  nich rozčepýřený šedovlasý vyhublý padesátník s  brýlemi, v hnědé košili a černých kalhotách. Chytl mě za paži a verval dovnitř. Chvatně zabouchl a zamknul. Třepal se jako vlajka na stožáru.

„Byl jste u Černé mešity?“ zeptal se.

„Ano, ty svině tam pozatýkali spojky. Co se stalo?“

„Pravděpodobně někdo zradil,“ podíval se na mě, jako bych se k tomu měl přiznat. Kromě vedení Hagany mi nikdo moc nevěřil. Nepatřil jsem k  nim. Najatý žoldák je vždycky podezřelý.

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

„Neblbněte. Taky na to mohli přijít sami. Víte, kolik prachů v  té akci mám. Navíc po mně jdou muslimové víc než po vás. Za pašování chlastu je provaz. S  tím, co jsem toho propašoval já, by jim pro mě nestačila všechna lana na týhle planetě,“ pronesl jsem.

Ibrahim se trochu uklidnil. Vyšli jsme do prvního patra. Zatímco přízemí sloužilo jako kanceláře, nahoře majitel firmy bydlel. Nalil mi studený čaj s mlékem. Raději jsem se neptal, z čeho je vyrobeno. Krávy se na Zakátu nechovaly a dovážet ho by stálo majlant.

„Kolik jezdců už je na lodi?“ zeptal jsem se.

„Patnáct, pokud vím. Dalších dvacet dorazí s poutníky. Ti ovšem nemají zbraně,“ odvětil.

To znamenalo pětatřicet na ovládnutí takového kolosu, jako je Mohamed. Celá tahle akce byla vážně šílená. Bude tam pět tisíc oddaných muslimů a nejmíň tři stovky vojáků a policajtů. Celé to slavné křesťansko-židovské komando vyslané lidmi z Hagany můžou utlouct modlitebníma čepicema. Je vidět, že celou akci vymýšleli zoufalci.

„V pořádku. Máte pro mě plány?“ nadhodil jsem po chvíli.

„Ne úplné, ale jsou tam hlavní spojovací chodby a bezpečnostní okruhy, jak jste chtěl.“ Ze zásuvky stolu vytáhl balík papírů v kožené složce.

Vzal jsem ji a vyrazil ke dveřím. Pokud dostali Muneeba, mohli si brzy přijít i pro Ibrahima. Nechtělo se mi dopíjet čaj a čekat na příjezd náboženské policie.

„Myslíte, že se akce povede? Že uneseme Moha­ meda a vláda splní naše požadavky? Že nám dají František kotleta náboženskou svobodu?“ ptal se mě nakonec dychtivě u venkovních dveří.

„Uvidíme,“ rozloučil jsem se a vypadl do zvířeného prachu na ulici.

Bloudil jsem asi deset minut městem, abych se vzdálil od cestovní kanceláře, a pak zavolal Hasanův taxík. Měl jsem ještě čas zajet na nákupy.

* * *

V  hotelu jsem v  televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od  Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý.

Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity.

* * *

V  obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.

Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.

Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v  klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.

Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově. František kotleta

Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny!

A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí.

V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.

Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po  místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám.

Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.

Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry.

Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na  ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.

Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to.

* * *

„Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct.

„Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do proFrantišek kotleta vozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.

„V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor.

Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.

Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z  nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme.

* * *

Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v  uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

pohlavárům přiložili pistole k  hlavám. Na  svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro-bílou pásku.

Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.

Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do  paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali.

Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k  výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.

„Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle.

„Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k  zemi. Složil se až František kotleta po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev.

Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.

Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do  všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A  ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků.

* * *

Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v  úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany.

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a  poutníky v  kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce.

S  opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k  Zakátu. Z Moha­ meda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.

Zrovna jsem přemýšlel nad tím, jestli na Zakátu zahynou i Ibrahim, křesťan Muneeb sedící ve  vězení a taxikář Hasan, když mě přerušil můj pobočník David.

„Takže plán A nevyšel,“ povzdechl si a nalil mi panáka whisky.

„Plán A vyšel. Plán B nikdy nebyl. To komando poslali jen na odlákání pozornosti. Od začátku bylo jediným cílem zničit tu posranou loď a poslat do pekla co nejvíc lidí.“

„Do prdele,“ ulevil si, „přepokládám, že jsme dostali peníze předem. Ale nedošlo jim, že to muslimové nemůžou jenom tak nechat? Určitě vtrhnou na pár planet, aby se mstili.“ František kotleta

„Historia magistra vitae, milý příteli. Tou hle taktikou kdysi muslimové ovládli Zemi. Teď to samé zkoušejí dřívější vládci. Myslím, že mě docela zajímá, jestli se jim to povede.“

Pozvedl jsem panáka a zalil sucho v hrdle. Whisky byla skutečně dobrá. Budu si muset pár litrů schovat na horší časy.

Poutník k Zemi

„A k  tomu přidám sto padesát žen. Žádná z  nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala.

Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo.

„Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po  chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s  chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z  této planety a  její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy.

Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj František kotleta na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli.

„Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci.

Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z  cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku.

Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po  mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot.

Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostat

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

ní vůdci vypadali jako sochy z  muzea voskových figurín.

„Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v  nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s  tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i...“

„Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu.

„Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z  lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou.

Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s  mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení.

Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně František kotleta probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný.

Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista.

„Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně.

Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví.

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce.

Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky.

Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží.

Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil.

„Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“

Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy.

„Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“

„Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“

V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posaFrantišek kotleta dím na  detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků.

„Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s  ním krouží na oběžné dráze a příkaz k  bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“

„Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s  rozběhem – začínal bavit.

Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k  rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů.

„Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník.

„Musím do modulu k  vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy.

* * *


37

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a  rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení.

„Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora.

„Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“

„Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s  Al-Amínem skvělý obchod.“

„S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“

Čečenec v židli nadskočil. Mít v  tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši.

„Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z  toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“

„Službičku?“ zapraskal v  mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas.

„Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“

„Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala.

„Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z  toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám František kotleta uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas.

„Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“

Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel.

„Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“

„Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“

„Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně.

„Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“

Al-Amín se rozvaloval v  mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat.

„Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus.

„Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět.

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

„Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s  Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“

„Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem.

Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně.

* * *

Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v  tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a  svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v  kombinaci s  touhle vymožeností moderní nanotechnologie na  svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace.

„Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed. František kotleta

Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám.

„Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“

„Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“

* * *

Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do  hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku.

„Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal.

„Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině.

„Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník.

Zvuky boje – výbuchy a střelba z  automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal.

Kolíky s  tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S  tichým bzučením se přibližovala k  elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost.

Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do  nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku.

Snad v  posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed.

Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců.

Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta.

T-95 měla opálený maskovací nátěr a v  jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou.

„Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed.

„To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal.

T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. NejsoFrantišek kotleta fistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v  rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl.

Nastal čas vyřídit si účty.

* * *

Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o  skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky.

Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z  různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život.

„K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi

Poutník z MohaMeda: alláhův hněv

prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením.

T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů.

„Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu.

Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v  centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s  některou z mých draze koupených hraček?

Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord.

„Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k  zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podař



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist