načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mistborn: Pouta dědictví - Brandon Sanderson

Mistborn: Pouta dědictví

Elektronická kniha: Mistborn: Pouta dědictví
Autor:

Pouta dědictví jsou mýtické náramky, které před staletími nosil Pán Vládce, dokud ho o ně nepřipravila Následnice Hrdiny z Hathsinu a tím nezpůsobila jeho smrt. Náramky měly údajně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  171
+
-
5,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 420
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Mistborn, The bands of mourning ... přeložila Milena Poláčková
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7644-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pouta dědictví jsou mýtické náramky, které před staletími nosil Pán Vládce, dokud ho o ně nepřipravila Následnice Hrdiny z Hathsinu a tím nezpůsobila jeho smrt. Náramky měly údajně schopnost předat komukoli, kdo je měl na těle, stejné schopnosti, jako měl Pán Vládce. Předpokládalo se, že byly nenávratně ztraceny. Waxilián Ladrian se však dovídá, že jejich existenci potvrdila jistá kandra. Moc skrytá v těchto náramcích by mohla způsobit katastrofu, protože v elendelské kotlině vře konflikt mezi Elendelem a venkovem. Waxilián odmítá nabídku vydat se po stopách ztracených náramků, protože se cítí podveden bohem Souladem, a jako svůj jediný cíl vidí osvobození své sestry Telsin ze zajetí Sboru vedeného jejich strýcem Edwarnem. Na cestě za tímto cílem ho provází jeho snoubenka Steris. Po stopách náramků se vydává Waxiliánův kolega Wayne se Sterisinou sestrou Marasi. Jejich cesty se však brzy spojí.

Zařazeno v kategoriích
Brandon Sanderson - další tituly autora:
Bouře přichází -- Kolo času 12 Bouře přichází
ELANTRIS ELANTRIS
 (e-book)
Věže půlnoci Věže půlnoci
 (e-book)
Bouře přichází Bouře přichází
 (e-book)
Ocelové srdce Ocelové srdce
 (e-book)
Vzpomínka na Světlo Vzpomínka na Světlo
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Brandon Sanderson

POUTA

DĚDICTVÍ

MISTBORN

TALPRESS


Copyright © 2016 by Dragonsteel Entertainment, LLC

Translation © 2017 by Milena Poláčková

Cover © 2016 by Chris McGrath

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-666-0




BENU OLSENOVI,

který dobrovolně přijímá za přátele

bandu bláznivých spisovatelů

a vždycky najde čas na to,

aby jeho zásluhou byly naše knihy čím dál lepší.


PODĚKOVÁNÍ

Tato kniha vychází v roce desátého výročí vydání prvního mistbornského románu. Když vezmu v úvahu všechno ostatní, co jsem v té době dělal, šest knih za deset let je celkem úspěch! Pořád si ještě pamatuji ty první měsíce, když jsem horečně psal trilogii ve snaze vytvořit něco, v čem bych mohl opravdu dokázat, co všechno jako spisovatel umím. Mistborn se stal mou puncovní záležitostí, a ta kdoufám, že i tento svaze kbude důstojným příspěvkem do mé autorské knihovny.

Jako vždy i tato kniha vznikla za přispění velkého počtu lidí. Především to byli výtvarníci Ben McSweeney a Isaac Stewart. Isaac je autorem map a ikon a Ben novinových výstřižků. Oba měli také velký podíl na textu novin, například Nicki Savage je Isaacovým dílem. Vycházeli jsme z představy, že Ja kse bude snažit prodat svou práci, a chtěli jsme do celého konceptu vnést něco nového. Myslím, že to dopadlo skvěle!

Autorem obálkyamerického vydání je Chris McGrath, v Británii je to Sam Green. Oba jsou letití spolupracovníci na této řadě a jsou čím dál lepší. Redakční práce provedl v nakladatelství Tor Moshe Feder, v Británii v nakladatelství Gollancz práci vedl Simon Spanton. Dále senaprojektu podíleli Eddie Schneider, Sam Morgan, Krystyna Lopezová, Christa Atkinsonová a Tae Keller ve společnosti Jabberwocky v USA pod vedením úžasného Joshuy Bilmese. V Británii vděčíme Johnu Berlyneovi ze společnosti Zeno Agency. Tenhle skvělý chlapík roky pracoval na tom, aby prorazil s mými knihami ve Velké Británii.

7


V nakladatelství Tor bych chtěl poděkovat Tomu Dohertymu, Lindě Quintonové, Marco Palmierimu, Karlu Goldovi, Dianě Pho, Nathanu Weaverovi a Rafalu Gibekovi. Redakční úpravu před tiskem provedl Terry McGarry. Audioknihu načetl Michael Kramer, můj oblíbený interpret a vypravěč – který se teL červená, tím jsem si jistý, protože tyhle řádky musí číst vám, kteří právě posloucháte. Ve společnosti Macmillan Audio bych chtěl poděkovat Robertu Allenovi, Samantě Edelsonové a Mitalimu Daveovi.

Za spoustu další práce, úpravy, připomínky a zpětnou vazbu vděčím dokonalému Peteru Ahlstromovi. V týmu s námi pracovali také Kara Stewartová, Karen Ahlstromová a Adam Horne. A samozřejmě moje milovaná manželka Emily.

Velký kus práce jsme naložili na bedra mým prvním čtenářům, protože kniha neměla možnost projít skupinou tvůrčího psaní. Tým čtenářů tvořili: Peter Ahlstrom, Alice Arnesonová, Gary Singer, Eric James Stone, Brian T. Hill, Kristina Kuglerová, Kim Garrett, Bob Kluttz, Jakob Remick, Karen Ahlstromová, Kalyani Poluri, Ben „koukejte, jak jsem důležitej, on to věnoval mně” Olsen, Lyndsey Lutherová, Samuel Lund, Bao Pham, Aubree Phamová, Megan Kanneová, Jory Phillips, Trae Cooper, Christi Jacobsenová, Eric Lake a Isaac Stewart. (Pro ty, které to zajímá, Ben byl zakladatelem mé skupiny tvůrčího psaní společně s Danem Wellsem a Peterem Ahlstromem. Jako počítačový expert byl ve skupině jediný, kdo neměl žádné ambice v oblasti vydavatelství, a je mým mnohaletým cenným čtenářem a přítelem. On mě také přivedl k sérii Fallout series, to je jeho další zásluha.) Většina ze zmíněných lidí četla korektury společně s Kerrym Wilcoxem, Davidem Behrensem, Ianem McNattem, Sarah Fletcherovou, Mattem Wiensem a Joem Dowswelem.

No, je jich pěkná řádka! Jsou to všechno skvělí lidičky, a když porovnáte moje rané knihy s těmi posledními, myslím, že uvidíte, že jejich pomoc je neocenitelná nejen v tom, že kosí tiskové chyby, ale také v tom, jak mi pomáhají přímo s vyprávěním. A nakonec bych chtěl poděkovat vám, čtenářům za vaši desetiletou přízeň a ochotu přijímat všechny ty divné věci, kte

8


rými tu po vás vrhám. Mistborn není ještě ani v polovině

vývoje, který jsem mu naplánoval. Nemůžu se dočkat, až uvidí

te to, co teprve přijde. Právě tato kniha leccos z toho poodhalí.

Dobrou zábavu!

9


PROLOG

„Telsin,“ sykl Waxilián a plížil se z domku, který sloužil jako škola. Telsin se ohlédla, trhla sebou a přikrčila se. Bylo jí šestnáct a byla o ro kstarší než on. Měla malý nosí k, dlouhé tmavé vlasy a úzké rty. Oblečená byla tradičně po terrissku v pestrých barvách s geometrickými obrazci do tvaru písmene V. Na rozdíl od Waxiliána Telsin terrisské oblečení velmi slušelo. Vypadala v něm elegantně. Waxilián si v něm připadal jako v pytli.

„Jdi pryč, Asinte,“ odpověděla a zabočila za roh domku.

„Nestihneš večerní čtení.“

„Nikdo si nevšimne, že tam nejsem. Nekontrolujou to.“

V domku mezitím učitel Tellingdwar chrlil na děti poučky o správných terrisských postojích. Poslušnost, pokora nebo takzvaná „důstojná uctivost“. Mluvil kmenším dětem. Starší děti jako Waxilián a jeho sestra se mezitím měly věnovat meditaci.

Telsin se odplížila dál a postupovala zalesněnou částí Elendelu, které se říkalo prostě Osada. Waxilián zneklidněl, ale rozběhl se za sestrou.

„Budeš mít průšvih,“ řekl jí, jakmile ji dostihl. Šel za ní kolem kmene obrovského dubu. „A já kvůli tobě taky.“

„No a?“ odsekla. „Co pořád máš s tím slušným chováním?“

„Nic,“ odpověděl. „Já jenom –“

Zmizela mezi stromy. Vzdychl a šel za ní dál, kde se setkali se třemi dalšími terrisskými mladíky, vysokým chlapcem a dvěma dívkami. Jedna z nich, Kwashim, si Waxiliána přeměřila pohledem od hlavy až kpatě. Byla štíhlá a snědá. „Ty jsi ho vzala?“

13


„Přišel sám,“ odpověděla Telsin.

Waxilián se na Kwashim vstřícně usmál a potom i na druhou dívku, Idashwy. Měla velké oči a byla stejně stará jako on. A... Souladovy svatý ruce... byla úžasná. Zpozorovala, ja kse na ni dívá, několikrát mrkla a potom odvrátila pohled jinam a ostýchavě se usmála.

„On nás práskne,“ poznamenala Kwashim a odvedla Waxiliánovu pozornost od druhé dívky. „Ty to přeci víš.“

„Neprásknu,“ odsekl Waxilián.

Kwashim se na něho nevraživě podívala. „Budeš chybět ve škole. Kdo bude dneska odpovídat učiteli, když tam nebudeš? To teda bude ticho jako v kostele, když tam nebude nikdo, kdo by mu lez do zadku.“

Forch, vysoký chlapec, stál ve stínu. Waxilián se na něj nedíval a vyhýbal se jeho pohledu. Nic neví, že ne? Nemůže to přeci vědět. Forch byl ze všech nejstarší, ale byl nemluvný.

Byl to twinborn jako Waxilián. Allomancii však obvykle nepoužívali. Osada byla terrisská a pěstovala se v ní feruchemie. Pro allomancii tu nebylo místo. To, že byli oba chlapci mincíři, nebylo v Terrisu podstatné.

„Jdeme,“ zavelela Telsin. „Nehádejte se, není čas. Jestli se na nás brácha musí za každou cenu lepit, tak ho nechte bejt.“

Skupinka ji následovala pod korunami stromů. Pod nohama jim křupalo listí. V takovém množství zeleně člověk rychle zapomněl, že je uprostřed velkoměsta. Zvuky křičících lidí a okovaných koňských kopyt k nim doléhaly jen z dálky a kouř tu nebyl vidět ani cítit. Terris se ze všech sil snažil zachovat si svou oázu tichou a klidnou.

Waxilián to tu měl milovat.

Skupinka se brzy dostala k sídlu Synody, kde úřadovali terrisští starší. Telsin mávla, aby se zastavili, doběhlakjednomu oknu a poslouchala. Waxilián se neklidně rozhlížel. Blížil se večer a v lese se stmívalo, ale stejně by je tu mohl kdokoli potkat.

Tak se tolik neboj, opakoval si. Musí se přece do těch jejich hráte kzapojit, aby mezi ně zapadl a nelišil se.

Po kraji tváří mu stékal pot. Kwashim se vedle něho opřela o strom, naprosto klidná a netečná, a při pohledu na jeho

14


neklid se pohrdavě usmála. Forch stál ve stínu, zpříma, a – Zmarovy boty – mohl klidně být jedním z těch stromů, tak málo na něm byly znát jakékoli emoce. Waxilián se podíval na Idashwy. Začervenala se a odvrátila pohled. Telsin se knim opatrně vrátila. „Je tam.“

„Tady přece pracuje naše babička,“ poznamenal Waxilián.

„No jasně,“ odpověděla Telsin. „A poslali pro ni, aby sem hned přišla. Že jo, Idashwy?“

Mlčenlivá dívka přikývla. „Viděla jsem starší Vwafendal, když běžela kolem mého pokoje.“

Kwashim se zazubila. „Takže nekouká.“

„Na co nekouká?“ zeptal se Waxilián.

„Na Cínovou bránu,“ odpověděla. „Dostaneme se do města mnohem jednodušeji než normálně!“

„Normálně?“ podivil se Waxilián a zděšeně se podíval na sestru a potom na Kwashim. „Vy už jste někdy utekly?“

„No jasně,“ odpověděla Telsin. „V Osadě ti nenalejou. Ale ve městě jsou prima hospody.“

„Ty knám nepatříš,“ otočil se Forch a udělal kro k kněmu. Mluvil pomalu a rozvážně, jako by si každé slovo rozmýšlel zvlášY. „Ta kco ti na tom záleží. Hele, ty se klepeš. Čeho se bojíš? VždyY jsi tam žil skoro celej život.“

Nepatříš k nám. Jak to ta Telsin dělá, že si vždycky kamkoliv najde cestičku? Jak to, že on vždycky zůstane mimo?

„Neklepu,“ odpověděl. „Jen nechci mít průšvih.“

„On nás práskne,“ znovu řekla Kwashim.

„Neprásknu.“ Přinejmenším tohle ne, pomyslel si.

„Ta kjdeme,“ navrhla Telsin a vedla je lesem kCínové bráně, což bylo nadnesené jméno pro jednu úplně obyčejnou ulici – i když, to musela uznat, měla na konci kamennou branku s vyrytými terrisskými symboly šestnácti kovů.

Za ní začínal jiný svět. Zářivé plynové lampy v ulicích, kameloti vracející se z práce se stohy neprodaných velkoformátových novin na rukou. Dělníci mířící do hlučných hospod. Tenhle svět on vlastně nikdy nepoznal. Vyrostl v přepychovém domě plném noblesního zařízení, kaviáru a vína.

Tenhle obyčejný život ale měl v sobě cosi přitažlivého. Něco,

15


co on sám nikdy nenašel a co ostatní evidentně měli, i když to neuměl pojmenovat.

Ostatní se rozprchli kolem budovy se zataženými okny, kde touto dobou sedávala a četla Waxiliánova babička. V Terrisu nestály u bran stráže, ale přesto byly brány sledované.

Waxilián z brány nevyšel. Ještě. Sklonil hlavu, vyhrnul si rukávy a odhalil feruchemické náramky.

„Jdeš?“ volala na něho Telsin. Neodpověděl.

„No jasně, že nejdeš. Bojíš se průšvihu.“

Vedla Kwashim a Forcha pryč. Idashwy se kupodivu loudala za nimi. Ohlédla se s tázavým pohledem na Waxiliána.

To zvládnu, pomyslel si. Nic to není. V uších mu stále zněl sestřin posměch. Přinutil se udělat krok dopředu a připojil se k Idashwy. Měl stažený žaludek, ale srovnal s ní krok a těšil se z jejího nesmělého úsměvu.

„Ta kco se to stalo?“ zeptal se.

„Hmm?“

„No proč ta knahonem poslali pro babič ku?“

Idashwy pokrčila rameny a svlékla si terrisské oblečení. Šokovalo ho, že pod ním má sukni a blůzu, jaké se nosí ve městě. Odhodila terrisský plášY do křoví. „Já toho moc nevím. Viděla jsem tvou babičku běžet do Synody a zaslechla jsem, jak o tom mluví Tathed. Nějaká krize nebo co. My jsme na dnešek plánovali, že utečeme do města, ta kjsem usoudila, že tohle je dobrá příležitost.“

„Ale nevolali ji přece jen ta kpro nic za nic...“ přemítal Waxilián a ohlédl se přes rameno.

„Snad že ji má vyslýchat strážmistr nebo co,“ pokračovala Idashwy.

Strážník?

„PojL, Asinte,“ pobídla ho a vzala ho za ruku. „Babička s tím cizákem zatočí dost rychle. Možná už je na cestě sem!“

Strnul na místě.

Idashwy se na něho podívala. Ty její velké hnědé oči mu znemožňovaly myslet. „Ta kjdeme,“ pobídla ho. „Vypadnout na chvíli z Osady není žádný průšvih. VždyY jsi tu přeci čtrnáct let bydlel!“

16


Zmarovy boty.

„Já musím jít,“ řekl, otočil se a utíkal k lesu. Idashwy zůstala stát na místě. Wax zmizel v lese a utíkal k Synodě. Je ti jasný, že si te( bude myslet, že jsi srab, bouřila se druhá polovina jeho já. Všichni si to budou myslet.

Skrčil se pod oknem babiččina úřadu. Srdce mu divoce bušilo. Přitiskl se ke zdi a skutečně slyšel otevřeným oknem, co se děje uvnitř. „My se dokážeme ochránit sami, strážmistře,“ bylo slyšet babičku. „To přece víte.“

Wax se odvážil napřímit a nahlédl oknem dovnitř. Babička seděla za stolem jako ztělesnění terrisské ctnosti, vlasy spoutané do uzlu, tradiční oblečení vzorně upravené.

Muž, který stál naproti ní, držel pod paží klobouk a působil velmi zdvořile. Byl starší, měl splihlý knír a na prsou kapitánský odznak s označením detektiva. Vysoká hodnost. Prestižní.

Jo, pomyslel si Waxilián a pohrával si v kapse se zápisníkem.

„Terris se chrání sám,“ poznamenal strážník, „protože ochranu obvykle nepotřebuje.“

„Ani teL ji nepotřebuje.“

„Ale můj informátor –“

„Vy máte informátora?“ podivila se babička. „Já jsem myslela, že jste dostal anonymní tip.“

„Ano, anonymní,“ odpověděl a položil na stůl list papíru. „Ale tohle není jenom obyčejný tip.“

Babička zvedla papír. Waxilián věděl, co je na něm napsáno. Už ho viděl. I s průvodním dopisem.

Košile páchnoucí kouřem, pověšená na jeho dveřích.

Zablácené boty, které odpovídají stopám kolem ohořelého domu.

Láhve oleje ve skříni u jeho postele.

Papír obsahoval seznam důkazů, které svědčily o tom, že ten, kdo před necelým měsícem podpálil jídelnu, takže vyhořela až po samé základy, byl Forch. Bylo to vzrušující, dívat se na to, ja kstrážníci berou Waxiliánova zjištění vážně.

„Je to jistě znepokojivé,“ namítla babička, „ale nevidím v tom seznamu nic, co by vás opravňovalo nás tu rušit, kapitáne.“

17


Strážník se naklonil nad stůl, opřel se rukama o jeho okraj a podíval se jí do očí. „Ale hasiče jste nevyhodila, když jsme vám je sem při tom požáru poslali.“

„Vždycky přivítám pomoc, když jde o záchranu lidských životů,“ odpověděla babička. „Ale nemám zájem zavírat je v cele. Děkuju.“

„ProtožeForch jetwinborn?Máte strach z jeho schopností?“

Pohrdavě se na něho podívala.

„Staršino,“ řekl a zhluboka se nadechl, „máte tu mezi sebou zločince a –“

„Pokud tu máme zločince,“ namítla, „tak si s ním poradíme sami. Já jsem viděla ty domy zkázy a utrpení, kterým vy říkáte věznice, kapitáne. Nedopustím, aby v nich skončil kdokoli z mých lidí na základě nějakých anonymních výmyslů, které někdo poslal poštou.“

Strážní kse zhlubo ka nadechl a vydechl a potom se napřímil. S čímsi pleskl o desku stolu. Waxilián přimhouřil oči, aby tam dohlédl, ale strážní kměl tu věc pod ru kou.

„Koli ktoho víte o žhářství, staršino?“ zeptal se strážní ktiše. „Tenhle zločin málokdy zůstává samotný, většinou se k němu přidruží ještě další. Často se žhářstvím přikryje vloupání, defraudace nebo agrese. Právě v takových případech, jako je tento, je to často jen předzvěst něčeho většího. Přinejlepším máte mezi sebou žháře, který jen čeká na příležitost a bude pálit znova. A přinejhorším... no, přijde něco horšího. Abyste toho všichni nelitovali, staršino.“

Babička sevřela rty do tenké linky. Strážník dal ruku ze stolu a na stole nechal ležet ten předmět. Byl to náboj.

„Co to je?“ zeptala se babička.

„Taková připomínka.“

Babička smetla kulku ze stolu, až se odrazila od zdi, za kterou se skrýval Waxilián. Uskočil a přikrčil se. Srdce mu stále divoce bušilo.

„Tyhle nástroje smrti mi sem nenoste,“ sykla babička.

Waxilián se vrátil ko knu. Strážní ksi právě nasazoval na hlavu čepici. „Až ten kluk zase něco podpálí,“ řekl tiše, „tak pro mě pošlete. Doufejme, že ještě nebude pozdě. Dobrou noc.“

18


Mlčky odešel. Wax se schoulil ještě těsněji ke zdi v obavách, že se strážní kohlédne a uvidí ho. Neohlédl. Kapitán vyrazil po cestě a zmizel ve večerním šeru.

Ale babička... nepřesvědčil ji. Copak to nevidí? Forch spáchal zločin. A oni to nechají být. Proč –

„Asinte,“ ozvala se babička. Vždycky Waxiliánovi říkala jeho terrisským jménem. „PojL sem, prosím.“

Projela jím nejdřív vlna šoku a potom studu. Vstal. „Jak víš, že jsem tady?“ zeptal se oknem.

„Vidím tě v zrcadle, chlapče,“ odpověděla, aniž by se na něho podívala. Oběma rukama zvedla šálek čaje. „Poslechni, ano?“

Mrzutě se ploužil kolem dřevěného domku a vstupními dveřmi dovnitř. Celý dům byl cítit nátěrem, na kterém nedávno také pracoval. Ještě měl zbytky barvy za nehty.

Vešel dovnitř a zavřel dveře. „Proč jsi –“

„PosaL se, Asinte,“ řekla babička tiše.

Došel ke stolu, ale nesedl si na místo pro hosty. Zůstal stát přímo na místě, kde stál strážník.

„To je tvůj rukopis,“ poznamenala babička a přejela rukou po papíře, který strážník nechal na stole. „Neříkala jsem ti snad, že Forcha máme pod kontrolou?“

„Říkala jsi mi hodně věcí, babičko. Ale věřím tomu, na co mám důkaz.“

Vwafendal se naklonila nad stůl. Ze šálku, který držela v rukou, stoupala pára. „Ale Asinte,“ poznamenala,„jájsem si myslela, že sem chceš zapadnout.“

„To chci.“

„Tím, že mi budeš poslouchat pod oknem, když máš být na meditacích?“

Sklopil oči a začervenal se.

„Základním stavebním kamenem Terrisu je pořádek, chlapče,“ řekla babička. „Máme svoje pravidla a ta mají svůj důvod.“

„A zapalovat domy není proti pravidlům?“

„Jistěže je,“ odpověděla. „Ale Forch není tvoje starost. Mluvili jsme s ním. Lituje toho. Zachoval se jako floutek, co tráví moc času sám a nudí se. Požádala jsem pár lidí, aby se s ním

19


snažili spřátelit. On za to bude potrestaný, ale po našem, do vězení nepůjde. To bys ho radši viděl hnít v cele?“

Waxilián se zarazil a potom vzdychl a klesl na židli u stolu. „Já chci přijít na to, co je správně,“ řekl šeptem, „a pak to udělat. Proč je to ta ktěž ký?“

Babička se zamračila. „Není těžký zjistit, co je správně a co špatně, chlapče. Musím se přiznat, že nechat tě, aby sis vždycky sám vybral, co je dobře a co ne, je –“

„Ne,“ namítl a potom svraštil obličej. Nebylo moudré babičku přerušovat. Nikdy nekřičela, ale nesouhlas dokázala dát najevo tak citelně, že to člověka zdrtilo. „Ne, babičko. Zjistit, co je správný, není vůbec lehký.“

„VždyY to všechno máme v zákonech. Učíš se to každý den ve škole.“

„To je ale jen jeden hlas z mnoha,“ namítl. „Jedna filozofie. Ale je jich tolik...“

Babička se natáhla přes stůl a položila dlaň na jeho ruku. Byla teplá od horkého hrnku. „Ale Asinte,“ řekla. „Já ti rozumím, ja kje to pro tebe těž ké. Jsi dítě z dvou světů.“

Z dvou světů, ale žádného domova, pomyslel si bezděky.

„Musíš si ale vzít ksrdci, co tě učí,“ po kračovala. „Slíbil jsi mi, že se budeš řídit našimi pravidly, dokud budeš tady.“

„Já jsem se snažil.“

„Já vím. Tellingdwar i ostatní si tě chválí. Říkají, že jsi v učení lepší než ostatní. Že ti to jde, jako bys tu bydlel odjakživa. Jsem na tebe pyšná.“

„Ale ostatní děti mě mezi sebe neberou. Snažil jsem se mezi ně zapadnout, ja kjsi ří kala – být víc duchem z Terrisu než oni, abych jim dokázal, že to mám opravdu v krvi, jenže oni... Já mezi ně nikdy nebudu patřit, babičko.“

„Nikdy. Tohle slovo mladí rádi říkají,“ poznamenala babička a upila ze šálku čaje, „ale přitom mu nerozumějí. Nech se vést pravidly, v nich najdeš klid. Jestli někoho štve, že jsi lepší, ta kto nech být. Oni se na konec v meditacích srovnají.“

„A nemohla bys... třeba pár lidem říct, aby se mnou kamarádili?“ zeptal se bezděky a zastyděl se z pocitu, že mluví jako slaboch. „Jako jsi to udělala s Forchem?“

20


„Uvidíme,“ odpověděla. „Ta kteL jdi. O tomhle budu mlčet, Asinte, ale prosím, slib mi, že už tu věc s Forchem necháš být. Nech potrestání na Synodě, ona se o to postará.“

Wax vstal a po něčem mu ujela noha. Ten náboj.

„Asinte?“ podívala se na něho babička.

Než se napřímil, sebral náboj do hrsti. Potomvyběhlze dveří.

„Kov je váš život,“ končil Tellingdwar večerní čtení.

Wax klečel, meditoval a poslouchal jeho slova. Kolem něho klečely řady mírumilovných obyvatel Terrisu pohroužené do zbožných myšlene kvzdávajících chválu Růstu, dávnému Bohu jejich víry.

„Kov je vaše duše,“ řekl Tellingdwar.

Byl to tichý svět a byl svým způsobem dokonalý. Proč si Waxilián někdy připadal, jako by do něj vcházel kopyty plnými bláta? Jako kdyby tu všichni žili na bílém plátně a on na něm dole udělal skvrnu.

„Ty nás držíš při životě,“ řekl Tellingdwar, „a my budeme tvoji.“

Ta střela, pomyslel si Waxilián a stále svíral v ruce ten kouse kchladného kovu. Proč ji tu nechal jako připomínku? Co to znamená? Připadalo mu to jako jakýsi nesrozumitelný symbol.

Čtení skončilo a děti, mládež i dospělí vstávali a protahovali se v lavicích. Chvilku se vesele bavili, ale byl vyhlášen zákaz vycházení, a ta kse zejména timladší museli vydatnacestu domů – ve Waxiliánově případě na ubytovnu. Nicméně zůstal klečet.

Tellingdwar pomalu sbíral podložky, na kterých lidé klečeli. Měl holou hlavu a oblečení v jasných žlutých a oranžových tónech. Náruč měl plnou podložek. Zastavil se, když si všiml, že Waxilián neodešel s ostatními. „Asinte? Je ti něco?“

Waxilián unaveně přikývl a vstal. Nohy měl ztuhlé od dlouhého klečení. Šoural se k východu a tam se zastavil.

„Tellingdware?“

„Ano, Asinte?“

„Spáchal někdy někdo v Osadě nějaký zločin?“

Tellingdwar strnul a pevně sevřel v náruči podložky. „Proč se ptáš?“

21


„Jen tak. Ze zvědavosti.“

„Nemusíš mít obavy. To už je dávno.“

„Ja kdávno?“

Tellingdwar posbíral zbývající podložky. Pohyboval se najednou rychleji. Někdo jiný by se možná odpovědi na otázku vyhnul, ale Tellingdwar byl upřímný. Klasická terrisská ctnost. V jeho očích by bylo nezodpovězení položené otázky totéž jako lež.

„Nedivím se, že se o tom pořád ještě šušká,“ prohodil. „Ani patnáct let nesmyje krev. Asi. Ale ty fámy nejsou pravdivé. Zabili jen jednoho člověka. Ženu. Zavraždil ji její muž. Oba byli z Terrisu.“ Zaváhal. „Já jsem je znal.“

„Ja kji zabil?“

„Potřebuješ to vědět?“

„No, když ono se říká...“

Tellingdwar vzdychl. „Zastřelil ji. Ta zbraň byla zvenku. Nevíme, kde ji vzal.“ Zakroutil hlavou a položil podložky na stoh po straně místnosti. „Myslím, že by nás na tom nemělo nic vyvádět z míry. Lidi jsou všude stejní, Asinte. To si pamatuj. Nemysli si, že jsi lepší než někdo jiný jenom proto, že máš terrisské roucho.“

Na Tellingdwara bylo spolehnutí, že odpověL na jakoukoli otázku obrátí ve výchovnou lekci. Wax pokyvoval a potom vyšel do noci. Hřmělo a schylovalo se kdešti, ale po mlze zatím nebylo ani stopy.

Lidi jsou všude stejní, Asinte... Ta kco má potom za smysl všechno to, co se tady vyučuje? Když to nezabrání lidem, aby se chovali jako bestie?

Došel na chlapeckou ubytovnu. Byla tichá. Bylo už po zákazu vycházení a Waxilián se bude muset nejdřív omluvit vychovateli, než se dostane na pokoj. Jeho otec trval na tom, že Waxilián musí mít samostatný pokoj, protože je ze šlechtického domu. Tím se vša kještě více oddělil od vrstevní ků.

Shodil ze sebe oblečení a otevřel šatník. V něm visely jeho staré šaty. Oblékl si kalhoty a košili na knoflíky, ve které se cítil lépe než v tom šustivém plášti. Do okna zatím začal bubnovat déšY.

22


Ztlumil světlo lampy, sedl si na postel a otevřel knihu.

Venku hřímalo, jako když člověku kručí v břiše. Snažil se chvíli číst, ale potom knihu odložil – málem zvrhl lampu – a vstal. Došel ko knu a díval se na sté kající pramín ky vody. Tekla po velkých pramenech, protože okno bylo pod hustou klenbou stromů. Natáhl ruku a zhasl lampu.

Díval se do deště a hlavou se mu honily myšlenky. Musí se už brzy rozhodnout. Podle dohody mezi jeho rodiči a babičkou měl strávit v Osadě rok. Do konce zbýval už jen měsíc. Potom si zvolí sám, jestli odejde nebo zůstane.

Co ho čeká venku? Bílé ubrusy, etiketa, pózování a politika.

A co ho čeká tady? Ticho, meditace a nuda.

Má tedy na vybranou život, který nesnáší, nebo život v otupující rutině. Den za dnem stále dokola...

Nepohnulo se něco venku v těch stromech?

Zvedl hlavu a přitiskl se k chladnému sklu. Někdo tam skutečně je. Chodí lesem. Je skrytý ve stínu, ale ta postava je mu povědomá. Je shrbená a nese přes rameno pytel. Forch se ohlédl kubytovně, ale potom šel dál.

Takže jsou zpátky. To bylo rychlejší, než čekal. Jak se chtěla Telsin dostat do ubytovny? Vlézt do budovy oknem a potom tvrdit, že prošli recepcí ještě před zákazem vycházení, ale vrátná si jich nevšimla?

Wax čekal, jestli zahlédne ještě tři dívky, ale nic neviděl. Jenom Forcha, ja kmizí ve tmě. Kam to šel?

Zase něco podpálit, napadlo ho okamžitě. Ale to by přece Forch nedělal za deště, ne?

Waxilián se podíval na hodinky. Bylo hodinu po zákazu vycházení. Neuvědomil si, že vydržel ta kdlouho zírat do deště.

Do Forcha mi nic není, řekl si rozhodně a vrátil se k posteli. Chtěl si lehnout, ale místo toho neklidně přecházel po místnosti. Poslouchal bubnování deště, ale nedokázal se zklidnit. Stále ho to nutilo se pohybovat.

Zákaz vycházení...

Nech se vést pravidly, v nich najde šklid.

Zastavil se u okna. Potom jej otevřel a vyskočil ven. Bosýma nohama se zabořil do mokré hlíny. Namáhavě si prodíral cestu

23


dál. Na hlavu mu dopadaly spršky vody a pramínky mu stékaly po zádech. Kam šel Forch?

Usilovně přemýšlel a přitom procházel kolem stromů, které připomínaly otesané monolity. Všechno ostatní kolem pohltila voda. Otis kstopy v blátě poblíž jednoho ze stromů nasvědčoval tomu, že jde správným směrem, ale musel se sehnout, aby jej rozeznal. Zmarova sloto, už byla neproniknutelná tma.

Kam dál? Rozhlédl se kolem sebe. Támhle, pomyslel si. Skladiště. Byla to stará, v té době už nepoužívaná ubytovna, kde měli lidé z Osady uložený přebytečný nábytek a koberce. To by přece byl vynikající objekt žhářství.

Ale babička s ním přece mluvila, uvědomil si a prodíral si dál cestu deštěm. Ledovýma nohama odkopával spadané listí a mech. Takže se všichni dovědí, že to byl on. To mu to nevadí? Copa ksi vědomě koleduje o potíže?

Wax došel ke staré ubytovně. Byla to třípatrová budova, černá na ještě černějším pozadí noci. Z okapů se valily proudy vody. Vzal za kliku. Bylo samozřejmě odemčeno – jako vždycky v Osadě. Vklouzl dovnitř.

Ano. Na zemi byla kaluž vody. Takže sem někdo vešel před ním. Přikrčil se a postupoval dál po stopách, až se dostal ke schodišti. Jedno křídlo, druhé křídlo. Co je to tam nahoře? Vyšel až do nejvyššího patra a zahlédl světlo. Plížil se chodbou s kobercem uprostřed k malé místnosti, ve které svítila asi na stole svíčka. Byla napůl skrytá mezi nábytkem v přítmí mezi těžkými závěsy na oknech.

Waxilián došel až ke svíčce. Poblikávala, křehká, osamocená. Proč ji tu Forch nechal? Co je to –

Něco těžkého ho uhodilo do zad. Bolestí zalapal po dechu a svalil se mezi dvě židle postavené na sebe. Za ním se ozval dusot těžkých podrážek. Wax se stáhl stranou. Forch mrštil dřevěnou tyčí proti židlím a rozbil je.

Waxilián vrávoravě vstal. V ramenou mu palčivě cukalo. Forch se otočil kněmu. Tvář měl s krytou ve stínu.

Waxilián couvl. „Hele, klid, Forchu, nic se neděje. Jen jsem si chtěl promluvit.“ Bolestně svraštil obličej, když narazil zády na zeL. „Nemusíš hned –“

24


Forch se rozmáchl proti němu. Wax vykřikl a vyběhl na chodbu. „Pomoc!“ vykřikl, když se Forch vrhl za ním. „Pomoc!“

Chtěl utíkat ke schodům, ale ztratil orientaci a běžel na opačnou stranu. Na konci chodby narazil ramenem do dveří. Vedly nejspíš do společenské místnosti, pokud je tato ubytovna situovaná stejně jako jejich nová. A možná tu budou další schody.

Prošel dveřmi do světlejší místnosti. Po krajích stály stoly nastavěné na sebe a uprostřed byla místnost prázdná. Připomínalo to divadelní jeviště s lavicemi dokola.

V prostoru uprostřed místnosti ležel na prkně opřeném o dva stoly přivázaný asi pětiletý chlapec. Kolem hořelo několik svíček. Chlapec měl svlečenou košili. Ležela pod ním na zemi. Snažil se vymanit ze sevření a křičet, ale v ústech měl roubík.

Wax se zastavil a podíval se na chlapce a na řadu nablýskaných nožů vyrovnaných vedle na stole a na pramínky krve vytékající z ran na chlapcově těle.

„Sakra,“ vydechl.

Za ním vešel Forch a s hlasitým cvaknutím zavřel dveře.

„Sakra,“ opakovalWaxilián a s vytřeštěnýma očima se ohlédl. „Forchu, zbláznil ses?“

„Nevím,“ odpověděl mladí ktiše. „Potřeboval jsem vidět, ja k to vypadá vevnitř. Chápeš?“

„Takže ty jsi odešel s holkama,“ namítl Waxilián, „abys měl alibi. Až se zjistí, že nejsi na pokoji, tak jsi prostě s nima. Prostě si všichni budou myslet, že jsi jenom porušil domovní řád, a takovýhle zločin nikoho nenapadne. Zmarovy boty, Telsin a ostatní netuší, že ses zdejchnul. Že ne? Jsou ožralý a nic si nebudou pamatovat. Takže odpřisáhnou, že jsi –“

Odmlčel se, když Forch zvedl hlavu a ve světle plamenů svíče kse mu nepřítomně zales kly oči. Zvedl ru ku. Měl ji plnou hřebíků.

No jasně. Forch je –

Waxilián vykřikl a skočil za hromadu nábytku. Hřebíky vyletěly Forchovi z ruky, hnány allomantickou silou. Jako když padají kroupy, bičovaly nábytek, nohy židlí a podlahu. Wax ucítil prudkou bolest v paži.

25


Vykřikl, chytil se za ni a ukryl se za nábytkem. Jeden z hřebíků se mu zabořil do svalu nad loktem.

Kov. Potřebuje kov.

Už celé měsíce nepálil ocel. Babička chtěla, aby se choval jako lidé z Terrisu. Zvedl ruce a uvědomil si, že je má holé. Náramky...

Nechal sis je v pokoji, blbče, proběhlo mu hlavou. Sáhl do kapsy v kalhotách. Vždycky v ní nosíval...

Sáče k kovových pilin. Vyndal jej a přitom stále couval před Forchem. Ten odhazoval židle a stoly na stranu a klestil si kněmu cestu. Vzadu mezitím vzly kalo přivázané dítě.

Waxilián se horečně snažil třesoucími se prsty otevřít sáček. Najednou mu vyskočil z ruky a allomantickou silou letěl přes místnost. Waxilián se zoufale obrátil na Forcha. Na poslední chvíli zaregistroval, ja kproti němu letí kovová tyč.

Snažil se uhnout, ale byl příliš pomalý. Tyč ho zasáhla do hrudníku a odmrštila ho dozadu. Forch zabručel a zavrávoral. Neměl s allomancií mnoho zkušeností a dostatečně se neukotvil. Jeho vlastní allomantický tlak ho odhodil dozadu stejnou silou jako Waxiliána.

Waxilián narazil do zdi a cítil, ja kv něm cosi zapras kalo. Zalapal po dechu a před očima se mu zatmělo. Upadl na kolena a celý svět se s ním zatočil.

Ten sáček. Musí šdostat ten sáček!

Horečně tápal rukama po zemi kolem sebe. Nedokázal se soustředit. Potřebuje ten kov. Nahmatal jej krvavými prsty. Dychtivě sevřel váče ka otevřel jej. Za klonil hlavu, aby si nasypal do úst kovový prach.

V tom okamžiku nad sebou zahlédl stín a ucítil ránu do žaludku. Vykřikl, když mu tupý předmět narazil na polámané kosti, a nezvládl do sebe dostat víc než jen špetku prášku. Forch mu vytrhl sáče kz ru ky a prach rozsypal. Potom ho zvedl.

Vypadal robustněji než normálně. Čerpá tedy ze zásob. Waxilián se zoufale pokusil zatlačit na soupeřovy feruchemické zásobárny. Ty vša kbyly allomancií téměř nedot knutelné. Tlačil příliš slabě.

26


Forch strčil Waxiliána ko knu. Vysunul ho z o kna ven a držel ho pod krkem. Hlavu mu smáčela voda. Zoufale se snažil nadechnout. „Prosím... Forchu...“

Forch ho pustil.

Waxilián padal mezi kapkami deště.

Letěl z výšky tří poschodí mezi větvemi velkého javoru a strhával z nich mokré listí.

V těle se mu rozhořela ocel a od hrudi mu vyrazily modré paprsky směřující ke zdrojům kovu v okolí. Všechny ukazovaly nahoru, žádný dolů.

Nemá na co zatlačit, aby se zachránil.

Kromě jednoho předmětu v jeho kapse.

Waxilián na něj za divokého letu v zoufalství zatlačil. Kousek kovu mu vyletěl z kapsy a vlastní vahou padal dolů. Wax poskočil ve vzduchu a zvolna zpomalil let, když kovový předmět dopadl na zem.

Doskočil na rozmáčenou zem. Oběma nohama mu projela palčivá bolest. Svalil se nazáda. Ležel nazemiomámený, ale živý. Zachránil ho ten maličký kovový předmět.

Na obličej mu padaly kapky deště. Čekal, ale Forch za ním neskočil. Naopak zavřel okenice, nejspíš z obavy, že si někdo všimne, že v opuštěné budově svítí svíčky.

Waxiliána všechno bolelo. Ramena od první rány, nohy od pádu, hrudní kod rány tyčí – koli kžeber má asi zlomených? Ležel na dešti a kašlal. Až po chvíli se zmohl na to, aby se skulil na stranu a podíval se na ten kousek kovu, který mu zachránil život. Našel ho snadno allomantickými paprsky. Sáhl do bláta, vytáhl ten předmět a zvedl ho.

Strážmistrova střela. DéšY mu ji omyl v ruce. Ani si neuvědomoval, že by si ji byl strčil do kapsy.

V takových případech, jako je tenhle, je to často jen předzvěst něčeho většího...

Měl by jít pro pomoc. Ale ten kluk už krvácel. A ty nože tam ležely připravené.

Přijde něco horšího. Abyste toho všichni nelitovali, staršino.

Waxilián pocítil náhlou vlnu nenávisti kForchovi. Tohle místo je dokonalé, tiché a klidné. Krásné. Tady nemá temnota

27


co dělat. Jestli je Waxilián skvrnou na bílém plátně, tak Forch je černá díra.

Vykřikl, vypotácel se na nohy a vrhl se zadním vchodem do budovy. Omámený bolestí vyběhl dvě patra a rozrazil dveře do místnosti. Forch stál nad plačícím dítětem a v ruce držel krvavý nůž. Pootočil hlavu a obrátil se polovinou obličeje kWaxiliánovi a podíval se na něho jedním okem.

Waxilián proti němu hodil střelu. Zaleskla se ve světle svíčky. Potom vší silou zatlačil. Forch se otočil celý a zatlačil v protisměru.

Následovala okamžitá reakce. Střela se zastavila uprostřed cesty, pár centimetrů od Forchovy tváře. Oba chlapce to odhodilo dozadu, ale Forch se zachytil o stoly a nabral rovnováhu. Waxiliána tla kodmrštil na zeL vedle dveří.

Forch se usmál a nabral sílu z feruchemické zásobárny. Svaly se mu viditelně zvětšily. Sebral ze stolu tyč a hodil ji po Waxiliánovi. Ten vykřikl a zatlačil na ni, aby ho nezasáhla.

Neměl ale dost síly. Forch tlačil dál a Waxiliánovi docházela ocel. Tyč letěla dál a zasáhla ho do hrudníku a přitiskla ke zdi.

Čas jako by se zastavil. Střela zůstala viset před Forchem a tyč zvolna drtila Waxiliána. Hrudníkem mu projela vlna palčivé bolesti a ze rtů mu vyšel výkřik.

Umře tady.

Já chci jenom dělat to, co je správné. Proč je to tak těžké?

Forch se zazubil a udělal krok dopředu.

Wax se upřeně díval na zlatou lesklou střelu. Nemohl dýchat. Ale ta střela...

Kov je vá šživot.

Má tři kovové části. Hrot.

Kov je vaše duše.

Obal.

Ty nás drží špři životě...

A hlavička vzadu. To místo, do kterého uhodí úderník.

V tu chvíli se Waxiliánovi před očima náboj rozdělil na tři části, knimžvedly tři samostatné modré paprs ky. Přitáhl všechny tři části náboje ksobě a v poslední chvíli, než mu tyč rozdrtila hrudník, na dvě z nich přestal allomanticky působit.

28


Zatlačil jenom na hlavičku vzadu.

Náboj se s hlasitým třeskotem roztrhl. Obal vyletěl dozadu, tlačen Forchovou allomancií, zatímco samotný náboj letěl nedotčený dopředu a zavrtal se Forchovi do čela.

Waxilián upadl na zem. Tyč povolila. Lapal po dechu a po obličeji mu stékala dešYová voda.

Omámeně vnímal jakési hlasy zezdola. Lidé konečně zareagovali na křik a střelbu. Z posledních sil vstal a kulhal přes místnost. Nevšímal si hlasů lidí, kteří šli po schodech nahoru. Došel kdítěti a strhl mu pouta. Chlapec, místo aby ze strachu utekl, chytil Waxiliána za nohu a pevně se ho držel a plakal.

Do místnosti se nahrnuli lidé. Waxilián se sehnul a sebral z mokré země obal náboje. Potom se napřímil a podíval se na příchozí. Tellingdwar. Babička. Starší. Pozoroval jejich zděšení a v tu chvíli věděl, že ho budou nenávidět, protože do jejich oázy klidu vnesl násilí.

Budou ho nenávidět, protože měl pravdu.

Stál vedle Forchova mrtvého těla a v ruce svíral obal náboje a druhou držel nad hlavou třesoucího se dítěte.

„Půjdu svou cestou,“ řekl šeptem.

O OSMADVACET LET POZDĚJI

Tajné dveře práskly o zeL a zvířily spršku prachu. S mužem, který dveře rozkopl, vnikla do místnosti kroužící mlha. Zpočátku kopírovala jeho siluetu – mistplášY s rozevlátými stuhami a brokovnicí u boku.

„Pal!“ vykřikl Migs.

Chlapci během okamžiku vystříleli zásobníky. Osm po zuby ozbrojených mužů pálilo na siluetu zahalenou v mlze zpoza improvizované barikády uprostřed staré hospody. Střely bombardovaly zeL, provrtávaly díry do dveří a vyrážely třísky ze zárubně. Nechávaly za sebou stopy v mlze, ale muž zákona, celý v černém uprostřed šera, se ani nepohnul.

Migs pálil ránu za ránou a pomalu propadal zoufalství. Vyprázdnil zásobní kjedné pistole, po ní druhé, potom hodil na

29


rameno pušku a střílel tak rychle, jak jen stačil natáhnout kohoutek. Jak se sem dostal? Zmarovy boty, jak se tohle mohlo stát? Takhle to přece dopadnout nemělo.

„To nemá cenu!“ vykřikl nakonec jeden z chlapců. „On nás stejně všechny zabije, Migsi!“

„Proč tu jen tak stojíte?“ křičel Migs na muže zákona. „Tak dělejte!“ Ještě dvakrát vystřelil. „Co se děje?“

„Třeba chce jenom odvést naši pozornost,“ ozval se jeden z chlapců, „aby támhleten kluk proklouzl za náma dovnitř.“

„Hej, to je...“ Migs zaváhal a potom se otočil kchlapci, který to řekl. Kulatý obličej. Na hlavě klobouk, jaký nosí kočí, podobný buřince, ale nahoře plošší. Co je to zase za chlapa? Spočítal své lidi.

Devět?

Mladí kvedle Migse se usmál, posunul si klobou kna stranu a potom mu vrazil ránu pěstí do obličeje.

Všechno proběhlo rychlostí blesku. Chlapík v kloboukuv mžiku srazil Slinka a Gulliana a najednou už stál u dvou mužů vzadu a srazil je kzemi bojovými holemi. Když se Migs otočil a hledal zbraně, které mu vypadly z rukou, muž zákona s rozevlátým mistpláštěm přeskočil barikádu a v letu kopl Drawerse do brady. Potom se otočil a namířil zbraň na muže na druhé straně.

Odhodili zbraně. Migs si klekl, zpocený, vedle převráceného stolu. Čekal, že začne střelba.

Nezačala.

„Hotovo, kapitáne!“ zavolal muž zákona a dveřmi vtrhla do místnosti v oblaku mlhy jednotka strážníků. Venku už mlha pomalu řídla, ja kji rozháněl přicházející den. Zmarova sloto. To tu opravdu tvrdli celou noc?

Muž zákona otočil zbraň proti Migsovi. „Možná bys chtěl tu bouchačku zahodit, příteli,“ prohodil žoviálně.

Migs zaváhal. „Ta kmě střel, poldo. Stejně v tom lítám.“

„Střelil jsi dva strážníky,“ pokračoval muž zákona s prstem na spoušti. „Ale oni to přežijou, synku. Za to tě nepověsí, pokud bude po mým. Tak to zahoL.“

Totéž slyšel zvenku. Tentokrát však Migs uvěřil. „Proč?“ zeptal se. „Mohl jsi nás z fleku oddělat. Tak proč tohle?“

30


„Protože,“ odpověděl muž zákona, „upřímně, ty mi za to nestojíš.“ Nasadil přátelský úsměv. „Už jich mám na svědomí dost. Ta kzahoL tu bouchač ku, aY to máme vyřízený.“

Migs odhodil zbraň, vstal a mávl na Drawerse, který se k nim plížil se zbraní v ruce. Váhavě ji odhodil.

Muž zákona se otočil a allomantickým pohybem se přenesl přes barikádu a zasunul zbraň do pouzdra na noze. Mladík v klobouku se k němu připojil a tiše hvízdl. Vypadalo to, že sebral Gullianovi jeho oblíbený nůž. Z kapsy mu vyčnívala slonovinová střenka.

„Jsou vaši, kapitáne,“ řekl muž zákona.

„Nepočkáteuž,nežvyřídímepapíry,Waxi?“ otočil se k němu kapitán.

„Bohužel,“ odpověděl. „Jdu na svatbu.“

„Komu?“

„Sobě, bohužel.“

„Vy jste vyrazil na zátah v den své svatby?“ vytřeštil oči kapitán.

Muž zákona a ochránce veřejného pořádku Waxilián Ladrian se zastavil ve dveřích. „No, na moji obranu, nebyl to můj nápad.“ Ještě jednou kývl hlavou na shromážděné strážníky i členy gangu a zmizel v mlze.

31


PRVNÍ ČÁST


1

Waxilián Ladrian pospíchal schodištěm kolem gangsterského doupěte utajeného v baru. Míjel strážníky v hnědých uniformách, kteří pobíhali sem a tam. Mlha už se téměř rozplynula a úsvit ohlašoval konec jejich služby. Prohlédl si ruku, na níž mu střela vyvrtala poměrně velkou díru v manžetě košile a na boku saka. Ruku naštěstí minula.

„Oj,“ vyjekl Wayne a proběhl kolem něho. „To byl prima plán, co?“

„Ty tvoje plány jsou všechny stejný,“ poznamenal Wax. „Vždycky v nich funguju jako návnada.“

„Já nemůžu za to, že po tobě lidi rádi střílejí, kámo,“ odpověděl Wayne, když došli k vozu. „Měl bys být rád. Uplatníš svoje nadání. Moje bábi s dědou vždycky říkali, že se to tak má.“

„To jako že mám nadání dělat terč?“

„No, musíš pracovat s tím, co máš kdispozici,“ prohodil Wayne a opřel se o bo kvozu. Mezitím kočí Cob otevřel dveře Waxovi. „Nestěžuj si a mysli na zadní kolečka.“

Wax se podíval do vozu na vysoké měkké polstrování, ale nenastoupil.

„Zvládneš to?“ zeptal se Wayne.

„Samozřejmě,“ odpověděl Wax. „VždyY je to moje druhá svatba. Takže už jsem starej mazák.“

Wayne se zazubil. „Myslíš, že to takhle funguje? Protože mně se zdá, že čím víckrát se lidi žení, tím jim to jde hůř. A se životem je to to samý.“

35


„Wayne, tohle už hraničilo s hlubokou myšlenkou.“

„Sakra. Já chtěl radši bystrou.“

Wax stál a díval se do vozu. Kočí si odkašlal, ale stál na místě a trpělivě držel dveře.

„Je to hezká a slušivá smyčka,“ poznamenal Wayne.

„NebuL tak dramatickej,“ odpověděl Wax, sklonil se a nastupoval do vozu.

„Lorde Ladriane!“ ozvalo se zezadu.

Wax se ohlédl přes rameno a všiml si vysokého muže v tmavě hnědém obleku s motýlkem. Prodíral se mezi strážníky. „Lorde Ladriane, můžu vás požádat o okamžik?“

„Vemte si je třeba všechny,“ odpověděl Wax, „ale beze mě.“

„Jenže –“

„Sejdeme se až na místě,“ kývl Wax na Wayna. Odhodil pouzdro náboje a vymrštil se do vzduchu. Proč by měl ztrácet čas ve voze?

V žaludku se mu příjemně rozhořela ocel. Odrážel se od sloupů pouličního osvětlení – ještě se svítilo – a stoupal stále výš. Pod ním se rozkládal Elendel, ten zázrak začouzený od sazí a nasáklý kouřem ze statisíců domů a továren. Wax se odrazil od kovového rámu rozestavěné budovy a potom se sérií skoků vydal přes Čtvrtý oktant.

Přeletěl vozový dvůr plný vozů kpronajmutí a přitahoval pohledy dělníků, kteří se časně ráno chystali do práce. Jeden byl zvlášY soustředěný. Asi ho zaujal jeho mistplášY. Mincíři, kteří pracovali jako kurýři, nebyli v Elendelu nijak vzácným zjevem.

Dalšími několika skoky se dostal přes řadu skladišY, která se krčila vedle sebe. Užíval si každý skok. Sám se divil tomu, jaké z toho má stále potěšení. Ten vítr ve tvářích a okamžik beztíže, když dosáhne nejvyššího bodu klenuté dráhy skoku.

Brzy se vša kpřihlásila ke slovu opět gravitace a práce. Opustil průmyslovou zónu a minul menší cesty dlážděné štěrkem v asfaltu, který vytvářel pro ty zatracené automobily hladší povrch než kameny. Snadno našel hathsinistický kostel s velkou kupolí ze skla a oceli. Ve Wertingu stačila obyčejná dřevěná kaple, pro Elendel by ale nebyla dost dobrá.

36


Navržená byla tak, aby měli věřící ničím neomezený výhled na oblohu s noční mlhou. Wax si ale přesto myslel, že když chtějí vidět mlhu, bylo by lepší, kdyby vyšli ven. Možná je příliš cynický. Kupole byla sestavená ze skleněných segmentů zasazených v ocelové konstrukci, které připomínaly dílky pomeranče. Bylo možné ji otevřít, aby se mlha dostala dovnitř.

Dopadl na střechu vodojemu naproti kostelu. Když se vodojem stavěl, přečnívala nejspíš kupole kostela nad všemi okolními domy. Mohlo to být zajímavé panoráma. Jenže nové budovy se stavěly čím dál vyšší a kostel už mezi nimi začínal vypadat maličký. Wayne by pro to nejspíš našel nějakou ne zrovna lichotivou metaforu.

Usadil se na vodojemu a díval se shora na kostel. Tak je konečně tady. Cítil, jak mu cuká v oku, a cítil jakési vnitřní pnutí.

Miloval jsem tě hned od toho dne. Bláznivě, ale upřímně...

Šest měsíců uplynulo od okamžiku, kdy stiskl spoušY. Ta rána mu stále ještě zněla v uších.

Vstal a uklidnil se. Tuhle bolest už si jednou zahojil. Zvládne to i podruhé. Třeba mu to nechá na srdci jizvy a třeba je to ta kdobře, třeba ty jizvy potřebuje. S kočil z vodojemu, odhodil pouzdro náboje a zatlačil na ně, aby zpomalil pád.

Dopadl na ulici a vyrazil pěšky podél vozů. Pomalu se začínali scházet věřící. Hathsinisté chodili na svatební obřady vždycky brzy ráno nebo pozdě v noci. Wax cestou kývl na pozdrav několika lidem, podvědomě vytáhl zbraň z pouzdra a cestou po schodech si ji přehodil přes rameno. Allomantickým tlakem si otevřel dveře.

Steris přecházela po foyeru v elegantních bílých šatech, které si vybrala podle časopisu. Byla opravdu krásná – vlasy měla spletené do uzlu a nalíčit se nechala v salonu.

Usmál se na ni. Pomohlo mu to trochu uvolnit stres a nervozitu.

Jakmilevešel,Steriszvedlahlavua potom pospíchala k němu. „Ta kco?“

„Nezabili mě, no,“ poznamenal.

Podívala se na hodiny. „Jdeš pozdě,“ řekla. „Ale zase ne tak moc pozdě.“

37


„Omlouvám se...?“ Trvala na tom, aby se té policejní razie zúčastnil. Vlastně si to naplánovala. Steris byla prostě taková.

„Přece ses snažil, tím jsem si jistá,“ odpověděla a vzala ho za paži. Měla teplou a lehce rozechvělou ruku. Steris byla možná trochu upjatá, ale na rozdíl od toho, co si o ní spousta lidí myslela, nebyla bezcitná.

„A co ta akce, jak to šlo?“ zeptala se.

„Dobře,“ odpověděl. „Obešlo se to bez obětí.“ Odešel s ní do postranní místnosti, kde čekal jeho komorník Drewton u stolku s Waxovým svatebním oblekem. „Uvědomuješ si ale, že tím, že jsem šel ve svatební den na tuhle razii, jsem jen utvrdil společnost v tom, co si o mně už dávno myslí?“

„A co si myslí?“

„Že jsem buran,“ odpověděl, sundal si mistplášY a podal jej Drewtonovi. „Necivilizovaný, nespolečenský, co se nehne bez bouchačky.“

Podívala se na jeho zbraň, kterou odhodil na pohovku. „Že si vychutnáváš, když se ti daří v lidech vzbuzovat falešný představy? Schválně je uvádíš do rozpaků, co?“

„To je jedna z těch mála radostí života, co mi zbyly, Steris.“ Usmál se, když mu Drewton rozepnul vestu. Svlékl si ji a po ní i košili a zůstal nahý do půl těla.

„Vidím, že mě mezi ně taky řadíš,“ poznamenala Steris.

„Pracuju s tím, co mám kdispozici,“ odpověděl.

„Nestěžuješ si a myslíš na zadní kolečka?“

Wax se zarazil a potom podal oblečení Drewtonovi. „To ti taky povídal?“

„Ano. Myslím, že zkouší, co vydržím.“ Založila ruce. „Ten malej mizera.“

„Neodejdeš, když se převlíkám?“ zeptal se Wax pobaveně.

„Už skoro hodinu jsme měli být manželé, Lorde Waxiliáne,“ podotkla. „Tak vydržím pohled na tvůj holý hrudník. A mimochodem, nejsi ty cesYan? Ti mají prudérnost ve své víře, ale já ne. Já jsem četla o Kelsierovi. A z toho, co jsem prostudovala, pochybuju, že by –“

Wax si rozepnul dřevěné knoflíky u kalhot. Steris se začervenala a nakonec se k němu otočila zády. Po chvilce pokra

38


čovala nervózně: „No, aspoň že jsi souhlasil s normálním obřadem.“

Wax se usmál, posadil se ve spodním prádle a nechal se od Drewtona rychle oholit. Steris zůstala na místě a poslouchala. Když nakonec Drewton otíral Waxovi pěnu z obličeje, zeptala se. „Máš přívěšky?“

„Dal jsem je Waynovi.“

„Cože?“

„Měl jsem dojem, že jsi v plánech počítala s nějakým narušením obřadu,“ poznamenal Wax, vstal a vzal si od Drewtona kalhoty. Oblékl si je. Neměl na sobě bílý oblek od doby, co se vrátil z Burin. Tam bylo náročné udržet bílé oblečení čisté, a to byla výzva, proto stálo za to je nosit. „Ta kjsem myslel, že tohle by se zrovna mohlo hodit.“

„Já jsem měla na mysli naplánované a předem připravené narušení, Lorde Waxiliáne,“ odsekla Steris. „To obřad nenabourá, protože se s tím počítá a je to pod kontrolou. Jenže Wayne, to je pravý opak, nezdá se ti?“

Wax si zapnul knoflíky a Drewton vzal z ramínka košili. Jak to Steris podle zvuku zaregistrovala, okamžitě se otočila. Stála se založenýma rukama a odmítala dát najevo, že je v rozpacích. „Ještě že jsem nechala udělat kopie.“

„Ty jsi nechala udělat kopie našich svatebních přívěšků?“

„Jistě.“ Kousla se do rtu. „Šestery.“

„Šestery?“

„Ty čtyři páry nedošly včas.“

Wax se zazubil, zapnul si knoflíky u košile a potom si nechal zapnout knoflíčky u manžet. „Ty jsi originál, Steris.“

„Wayne taky, technicky vzato. A Zmar taky byl, když už jsme u toho. Takže to vlastně není zrovna kompliment.“

Wax si připevnil šle a nechal si od Drewtona upravit límeček. „Já tomu nerozumím, Steris,“ řekl a stál zpříma, aby mohl komorní kdo končit své dílo. „Ty se ta kdů kladně připravuješ na průšvihy – jako kdybys počítala s tím,že životje nevyzpytatelný.“

„A on není?“

„On je. Takže jediné, čeho tou přípravou na průšvihy dosáhneš, je, že se něco pokazí jinde.“

39


„To je trochu moc fatalistický pohled.“

„To je následe kživota v Burinách.“ Podíval se na ni. Byla oslnivá, ja ktam stála ve svatebních šatech se založenýma rukama a pravým ukazováčkem si klepala na levý loket.

„Já jsem takhle prostě klidnější,“ odpověděla nakonec. „Jako že... kdyby to nevyšlo, takjsem se aspoň snažila. Jestli to chápeš.“

„No, vlastně chápu.“

Drewton udělal krok dozadu a tvářil se spokojeně. Oblek byl doplněn krásnou černou kravatou a vestou. Tradiční, jak si Wax přál. Motýlky jsou pro obchodníky. Navlékl si sako a šosy se dotkl lýtek. Potom na okamžik zaváhal, ale nakonec si připnul opase ks pouzdrem na zbraň a zasunul do něj Vindikátor. Měl zbraň i na své předchozí svatbě, tak proč by si ji nevzal teL? Steris souhlasně přikývla.

Zbývaly ještě boty. Nové. Byly odporně nepohodlné. „Už máme dostatečné zpoždění?“ zeptal se Steris.

Podívala se na hodiny v koutě. „Mám naplánovaný příchod za dvě minuty.“

„Výborně,“ poznamenal a vzal ji za paži. „Ta kbudeme spontánní a přijdeme dřív. Teda dřív pozdě.“

Přitiskla se k němu a nechala se vést sálem ke vchodu do kostela. Drewton šel za nimi.

„Víš... jistě, že do toho chceš jít?“ zeptala se Steris a zastavila se na cestě do kostela.

„Máš zaječí úmysly?“

„To rozhodně nemám,“ odpověděla pohotově. „Tenhle svaze kje pro náš dům výhodný.“ Vzala Waxovu ru ku do svých. „Ale, Waxiliáne,“ řekla tiše, „já nechci, aby sis připadal jako v kleci. ZvlášY po tom, co se nedávno stalo. Jestli to chceš vzít zpátky, přijmu to.“

Způsob, ja kmu svírala paži, když to ří kala, vša kvypovídal o něčem jiném. Sama to nejspíš ani neregistrovala. Wax se na ni díval a přemýšlel. Když tehdy poprvé souhlasil se sňatkem, udělal to z povinnosti ke svému domu.

TeL ale cítil, že je to jinak. To, jak stála při něm ty poslední měsíce, které pro něho byly tak těžké a smutné... A jak se na něho zrovna teL podívala...

40


Mrcha Zmar. On ji vlastně začíná mít rád. Nemiluje ji, sám ani nevěří, že by byl schopen ji milovat. Tohle ale stačí.

„Ne, Steris,“ odpověděl. „Nechci to vzít zpátky. To... by nebylo fér vůči mému domu ani ktomu, že jsi do něho investovala toli kpeněz.“

„Ale peníze nejsou –“

„Jistě,“ přisvědčil, stiskl jí ruku. „Už jsem se z toho všeho vzpamatoval. Už mám zase sílu a chci do toho jít.“

Steris chtěla odpovědět, ale ozvalo se zaklepání na dveře a objevila se v nich hlava Marasi. Měla tmavé vlasy a jemnější a oblejší rysy než Steris, byla nalíčená jasně červenou rtěnkou a spolu se skládanou sukní a přiléhavým kabátkem jí to dodávalo ženskosti.

„Konečně,“ prohodila. „Lidi už jsou nervózní. Waxi, někdo tam na vás čeká. Chtěla jsem ho poslat pryč, ale... no...“

Vešla do místnosti a nechala dveře otevřené. Za nimi bylo vidět štíhlého muže v hnědém obleku s motýlkem. Čekal tam s družičkami v předsálí kostela.

„Vy?“ podivil se Wax. „Ja kjste se sem dostal před Waynem?“

„Obávám se, že se váš přítel nedostaví,“ odpověděl muž. Vešel dovnitř a postavil se před Marasi. Kývl na ni a zavřel dveře. Družičky zůstaly za nimi. Otočil se a hodil po Waxovi zmačkanou papírovou kouli.

Wax ji chytil. Cosi mu cinklo v ruce. Když ji rozbalil, byly v ní dva svatební přívěšky. Na papíře bylo napsáno: Jdu chlastat, dokud nebudu tak ožralej, že neudržím moč. Hezkou svatbu a tak vůbec.

„Krásná představa,“ konstatovala Steris a vzala Waxův svatební přívěše kdo ru ky v bílé ru kavičce. Marasi mu stihla přes rameno přečíst vzkaz. „Aspoň tohle mu zůstalo.“

„Děkuju,“ řekl Wax muži v hnědém obleku. „Bohužel, jak vidíte, mám plné ruce práce se svatbou. Pokud ode mě něco potřebujete, ta k–“

Mužova tvář zprůsvitněla a odhalila lebku a páteř pod ní.

Steris strnula. „Vaše Svatosti,“ zašeptala.

„Vaše Obtížnosti,“ utrousil Wax. „Řekněte Souladu, aY si tentokrát sežene někoho jinýho, já nemám čas.“

41


„Řekněte... Souladu...“ mumlala Steris s očima dokořán.

„Bohužel to je právě ten problém,“ odpověděl muž a jeho tvář se vrátila knormálu.

„Soulad je momentálně mimo sebe.“

„Ja kmůže být Bůh mimo sebe?“ podivila se Marasi.

„Nevíme, ale dělá nám to starosti. Potřebuju vás, Waxiliáne Ladriane. Mám pro vás práci, která se vám bude líbit. Já vím, že teL máte před obřadem, ale potom bych s vámi potřeboval mluvit...“

„Ne,“ odpověděl Wax.

„Ale –“

„Ne.“

Wax popadl Steris za paži a strčil ji do dveří. Prošel kolem Marasi a kandru nechal stát uvnitř. Neuplynulo ještě ani šest měsíců od doby, co si s ním tahle stvoření ta koš klivě zahrávala a lhala mu. A výsledek? Mrtvá žena v jeho náruči.

Syčáci.

„To byl opravdu Bezejmenný nesmrtelník?“ zeptala se Steris a ohlížela se přes rameno.

„Ano. A nechci s ním mít nic společnýho. Ty víš, proč.“

„Klid,“ řekla a vzala ho za ruku. „Potřebuješ chvíli času?“

„Ne.“

„Určitě?“

Wax se zastavil. Steris čekala, až se nadechne a vydechne a setřese z mysli tu scénu, kdy klečel na mostě a držel v náruči Lessii. Ženu, kterou, jak si uvědomil, vlastně nikdy neznal.

„Jsem v pohodě,“ procedil skrz zaYaté zuby. „Ale Bůh by měl vědět, že pro mě nemá posílat. ZvlášY ne dnes.“

„Ty máš opravdu zvláštní život, Waxiliáne.“

„Já vím,“ odpověděl a znovu se dal do pohybu kposledním dveřím, kterými vstoupí do kostela. „Jdeme?“

„Ano, jdeme.“ Měla slzy v očích, nebo se mu to zdálo? Takovýhle výraz u ní ještě nikdy neviděl.

„A ty jsi taky v pohodě?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděla. „Promiň. Jenom... je to silnější, než jsem čekala.“

Otevřeli dveře do zářivého chrámu, jehož kupolí dopadaly

42


sluneční paprsky na čekající návštěvníky. Známí. Vzdálení příbuzní. Švadlenky a dělníci z jeho domu. Wax hledal Wayna a překvapilo ho – i když četl jeho vzkaz – že ho nikde neviděl. Wayne byl jeho jediná opravdová rodina. Družičky vyběhly před ně a házely na koberec natažený podél obvodu kupole hrstky popela. Wax a Steris důstojně vyrazili po koberci a představili se službě. Hathsinistické obřady byly bez hudby, ale v kostele hořelo několik sudů s ohněm se zelenými lístky, které v plamenech praskaly a vytvářely kouř jako symbol mlhy.

Kouř stoupá vzhůru a popel padá dolů, vybavila se mu slova, která slýchal v mládí na hathsinistických bohoslužbách. Obešli celý shromážděný dav. Rodina Steris přišla v hojném počtu a jejího otce pozdravil Waxilián jako prvního, jakmile vešli.

Wax se usmíval. Tohle si přála Lessie. Často znovu a znovu vtipkovali o své obyčejné cesYanské svatbě, která skončila útěkem na koních před shromážděnými hosty. Říkala, že jednou to udělají tak, jak se má.

Zářící křišYál. Ztichlý dav. Křupající popel pod nohama. Usmál se ještě víc a podíval se stranou.

Jenže tam byla jiná žena.

Málem klopýtl. Idiote, pomyslel si. Soustře( se. Tenhle den je pro Steris důležitý, ta kjí ho nesmí z kazit. Respe ktive nesmí ho zkazit jinak, než má Steris v plánu. Bez ohledu na to, jaký ten plán je.

Bohužel jak kráčeli dál rotundou, byl čím dál neklidnější. Točila se mu hlava. Potil se a zvedal se mu žalude kja ko ve chvílích, když mus



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist