načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pouta - James Hankins

Pouta
-4%
sleva

Elektronická kniha: Pouta
Autor:

Ranní špička stanice metra, zvuk přijíždějícího vlaku, nástupiště hemžící se lidmi a bezdomovci. Do tohoto okamžiku to mohl být pro státního žalobce Charlieho Beckhama den jako ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9% 82%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Galatea
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 397
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Brothers and bones
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Jitka Lipková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 1.8
PDF velikost (MB): 2.8
MOBI velikost (MB): 1.4
ISBN: 978-80-87910-24-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Charlieho starší bratr, investigativní novinář Jake, zmizel před mnoha lety a byl následně prohlášen za mrtvého. Proč se tedy Charliemu téměř zastavilo srdce ve chvíli, kdy při ranním chvatu do práce hodil drobné do rukou bezdomovce a ten mu poděkoval? Poděkoval hlasem jeho ztraceného bratra. Charlie začne hledat odpovědi a zahájí důsledné pátrání po okolnostech bratrova zmizení. Má k tomu všechny předpoklady, neboť je státním zástupcem v Útvaru pro boj s organizovaným zločinem. Jeho kroky ho při pátrání zavedou do temných nebezpečných vod bostonského podsvětí. Napínavý detektivní thriller, ve kterém státní zástupce Charlie Beckham odkrývá temné stíny minulosti a odpovědi může získat v nebezpečných zločineckých sítích bostonského podsvětí.

Popis nakladatele

Ranní špička stanice metra, zvuk přijíždějícího vlaku, nástupiště hemžící se lidmi a bezdomovci. Do tohoto okamžiku to mohl být pro státního žalobce Charlieho Beckhama den jako každý jiný, kdyby…

Kdyby k němu nepřistoupila shrbená postava bezdomovce, které halí tvář dlouhé vlasy a hustý plnovous. Kdyby Charlie při nastupování do vlaku nehodil do nastavené dlaně drobnou minci. A kdyby v okamžiku, kdy se již dveře zavírají, nezaslechl z mužových úst dvě slova, při kterých se mu zastaví srdce. Dík, Wiley…

Wiley – takto Charliemu říkal pouze jeden člověk – jeho starší bratr Jake, investigativní reportér… jenže ten záhadně zmizel před třinácti lety a byl prohlášen za mrtvého…

Hledání odpovědí na nevyřčené otázky Charlieho zavedou nejen do nejtemnějších hlubin jeho duše, ale i do temných, mnohdy nebezpečných uliček Bostonu a zločineckého podsvětí. Odpovědi bude muset získat u nejobávanějších lidí ve městě…

Související tituly dle názvu:
Mistborn: Pouta dědictví Mistborn: Pouta dědictví
Sanderson Brandon
Cena: 152 Kč
Pokrevní pouta 6: Rubínový kruh Pokrevní pouta 6: Rubínový kruh
Mead Richelle
Cena: 26 Kč
Pouta Pouta
de Vigan Delphine
Cena: 231 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2014


Všechna jména, místa a události v tomto románu jsou fiktivní

a jsou dílem autorovy fantazie. Jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi,

místy nebo osobami, ať už žijícími či nikoliv, jsou čistě náhodná.

Copyright © 2012 by James Hankins

Translation © 2014 by Jitka Lipková

Cover design © 2014 by GALATEA

Veškerá práva vyhrazena.

Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena

bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.

Z anglického originálu BROTHERS AND BONES,

přeložila Jitka Lipková

Sazba: Karel Kaltrop

První vydání v elektronické podobě

Vydalo Nakladatelství GALATEA, s.r.o.,

v dubnu 2014

ISBN 978-80-87910-25-2


Mé manželce Colleen a... všem



7

1

N

ěkdy mi připadá, že můj vlastní svět je vtěsnaný do sněhové

koule – suvenýru, který jistě znáte: když s ním zatřesete,

můžete pozorovat velké bílé vločky kroužící kolem minia­

turní Eiffelovky. Tu a tam – až příliš často – vzal osud můj svět

do svých necitlivých rukou a krutě, divoce jím zatřásl. Rozpou­

tal tak nelítostnou sněhovou bouři, která mě zanechala oslepe­

ného, omámeného a téměř neschopného volně dýchat. V mých

šestatřiceti letech se to stalo třikrát a pokaždé jsem věděl, že

nic už nebude takové jako dřív. Poprvé to byl prázdný kbelík

od smaženého kuřete. Zabil mé rodiče. Vím, zdá se to tragicky

absurdní. Vysvětlím později. Podruhé to byl telefonní hovor –

a já dokonce ani nebyl jeho účastníkem. Nicméně, tento telefo­

nát – pro někoho jiného, od někoho jiného – dramaticky změnil běh mého života. I to vysvětlím později. Ovšem potřetí vtrhl osud zuřivě do mého světa pouhými dvěma slovy. Tato slova, všehovšudy tři slabiky, mě zcela vyvedla z míry a navždy změ­ nila můj život.

Když se to stalo, měl jsem před sebou nejdůležitější den své­

ho profesního života ve funkci asistenta státního zástupce Spo­

jených států. Jako člen Útvaru boje s organizovaným zločinem

jsem se specializoval na žaloby proti gangům, což je práce snů

každého státního zástupce. Pro mě tento úkol navíc předsta­

voval téměř vášeň, a to z důvodů, které objasním zanedlouho.

Toho rána jsem mířil k soudu k zahájení dosud největšího pří­

padu mé kariéry: obžalobě zadrženého druhého nejvlivnějšího


8

muže ruskojazyčné mafie Vasila Redekova, řečeného „Rudý“.

Byli jsme mu v patách celé roky a konečně to vypadalo, že jsme

ho dostali. A já jsem byl v případu hlavním žalobcem. Znamena­

lo to pro mě neuvěřitelnou příležitost, vyvrcholení jedenáctileté

dřiny v pozici právníka, po třech vyčerpávajících letech univer­

zitního studia.

Můj úvodní ostrý projev k soudci a porotě měl podle rozvrhu

začít v 8.30, následován výstupem obhajoby. Protože se jednalo

o skutečně velký případ v boji federální vlády s organizovaným

zločinem ve státě Massachusetts, nejvyšší federální zástupce

a můj přímý nadřízený, Andrew Lippincott, se rozhodl první

den sedět vedle mě a pozorovat soudní řízení. Co se zde snažím

vysvětlit, je to, že v sázce bylo hodně jak pro mě a pro náš úřad,

tak i pro dobro všech obyvatel našeho státu. Nemohl jsem si

toho dne dovolit přijít pozdě.

Možná jsem se neměl rozhodnout pro vydatnou snídani

v mém oblíbeném bistru na Kendall Square v Cambridgi, kam

jsem chodil alespoň jednou týdně. Ale předchozí noc jsem pro­

stě nemohl spát. O půl čtvrté ráno jsem si v duchu procházel

úvodní proslov i všechny důkazy, s kterými jsem měl za pár

hodin vystoupit u soudu. Než bych i nadále hleděl do stropu

a čekal na zazvonění budíku, rozhodl jsem se pro svůj oblíbený

podnik. Proto jsem vstal, osprchoval se, vzal na sebe svůj nej­

lepší oblek, moderní pruhovanou kravatu (vánoční dárek od mé

přítelkyně) a vydal se metrem do Cambridge.

Jak se ukázalo, byla to velká chyba. Když jsem se po snída­

ni vracel do Bostonu, stanice Kendall byla neočekávaně přepl­

něná cestujícími. Právě dnes, kdy jsem v žádném případě ne­

mohl dorazit se zpožděním, do mě strkaly davy uspěchaných

lidí a tlačily se směrem k podzemnímu nástupišti. Žádné „pro­

miňte“ nebo „dobrý den,“ jen pár rozezlených pohledů a cizí

lokty, když jsme se snažili protlačit k turniketům. Protáhl jsem

se davem a doslova si vybojoval cestu k nástupišti. Nával ještě

zhoustl, když všichni uslyšeli pískot blížícího se vlaku. Ženský

monotónní hlas z reproduktoru oznamoval jeho příjezd a naše

skupina se ještě víc natlačila na lidi na samém okraji nástu piště.

Když zaskřípaly brzdy zpomalující soupravy a její dveře se ote­


9

vřely, nechal jsem se unášet dopředu, ačkoli mi bylo jasné, jak

to dopadne. Dveře se mi zavřely před nosem, ale já věděl, že

do příštího vlaku se už dostanu.

Podíval jsem se na hodinky. Třicet šest minut do začátku pře­ líčení, aniž bych měl jistotu, kdy přijede další souprava, čtvrtho­ dinová jízda metrem a následně sedm minut běhu od zastávky k soudní budově. Možná to zvládnu. Snad. Pokud bych se opoz­ dil, není pravděpodobné, že by se soudce rozhodl zprostit Rede­ kova viny, ale moje nedochvilnost a projev neprofesionality by znamenaly mizerný začátek třítýdenního procesu. A zcela jistě bych tím nezískal body u svého šéfa.

Nervózně jsem podupával nohou, obklopený ze všech stran stejně netrpělivými ospalými lidmi, a hlavou se mi honily práv­ nické pojmy. Náhle jsem si uvědomil velmi nepříjemný zápach. Okamžitě jsem ho identifikoval jako zatuchlý, pronikavý odér bezdomovce – pot, zaschlá moč, dlouho neprané oblečení a tělo, které snad mýdlo ani nepamatovalo. Ten zápach byl velmi blíz­ ko, přímo za mnou. Udělal jsem totéž co většina lidí v této si­ tuaci. Ignoroval jsem smrad i jeho majitele. Díval jsem se upřeně dopředu, ale možná jsem působil příliš nápadně, protože jsem před sebou najednou uslyšel zacinkání. Podíval jsem se dolů a uviděl špinavý polystyrenový kelímek od kávy vznášející se u mého pasu. Ruka, která ho svírala, měla jen čtyři prsty. Všiml jsem si, že malíček chyběl, na jeho místě zůstal jen malý pa­ hýl. Zbývající prsty byly uzlovité. Uvnitř kelímku opět zacin­ kalo pár mincí. Zdálo se, že tento nepatrný pohyb uvolnil další vlnu zápachu, který naplno zasáhl můj nos. Jednu chvíli jsem měl důvodné obavy, že se moje částečně strávená snídaně ocitne na šedém saku muže přede mnou.

Nikdo kolem mě se neměl k tomu, aby tomu chlapíkovi na­ plnil jeho kelímek mincemi. Nikdo se ani nedíval jeho směrem. Rozhodně jsem je neodsuzoval. Ani já obvykle nedávám bezdo­ movcům peníze. V mém případě to ovšem není z přesvědčení.

Většinou totiž u sebe nemám drobné, protože nesnáším, když se

mi hromadí v kapse. Toho rána jsem ale na chodníku před bis­

trem našel 20 centů a sebral je s pocitem, že je to dobré znamení.

Jak se později ukázalo, nebylo.


10

Z dálky jsem zaslechl hluk a dav cestujících strnul v očekává­

ní. Lidé začali pobíhat po nástupišti ve snaze odhadnout místo,

kde vagón zastaví a jeho dveře se otevřou. Stěží jsem slyšel cin­

kot mincí, když se kelímek přede mnou zase zatřásl. S vědomím,

že vlak už je blízko, jsem se podíval na muže, jehož pohledu

jsem se původně chtěl vyhnout. Vtom jsem ho poznal. Zahlédl

jsem ho už dříve, vlastně mnohokrát, ve stanicích bostonského

metra. Jako vždy měl na sobě hadry – několik vrstev starého ob­

lečení, o němž jsem doufal, že je z charity, pravděpodobněji však

pocházelo z kontejneru. Přes vybledlou špinavou mikinu s lo­

gem Harvardské univerzity měl přehozený ošumělý potřísněný

kabát. Tmavé mastné spletené vlasy mu visely k ramenům –

dle mého přesvědčení plné různorodých živočichů. Tenké rty

se téměř ztrácely v hustém matném plnovousu, který pokrýval

spodní část tváře a v chomáčích visel dolů až k hrudi. Při pou­

hém pohledu na něj mě začalo vše svědit. Zbytek obličeje téměř

nebylo možné spatřit – částečně kvůli ramenům jakoby tlače­

ným k zemi stovkami neviditelných rukou, částečně kvůli po­

hledu stále stočenému k chodníku. Ačkoli byl o dost centimetrů

vyšší než já, díky ohnutým zádům vypadal menší. Neříkal nic,

což jak vím, u něj bylo neobvyklé. Jak jsem řekl, viděl jsem ho

už několikrát a jen zřídka mlčel. Mnohem častěji si pro sebe něco

drmolil nesrozumitelnou hatmatilkou, občas po kolemjdoucích

pokřikoval obscénnosti, jindy na ně jen vrčel. Jednou se zuřivě

hádal s mužem na billboardu. Ale dnes byl potichu.

Možná jsem se zbláznil, ale najednou jsem měl neodbytné

tušení, že mě úkosem pozoruje. A nebyl to prázdný odevzdaný

pohled pouličního žebráka, který čeká na almužnu od kolem­

jdoucích. Zdálo se mi, že v jeho očích je něco víc. Opět se dosta­

vilo ono povědomé mrazení na zátylku, které jsem míval častěji,

než bych si přál – jako mračno drobounkých komárů útočících

na mou kůži. Pozoroval mě? Samozřejmě že ne. Opravdu. A dok­

tor Fielding by mi to potvrdil, kdyby tady byl.

Teď jsem si ale opravdu chtěl zblízka prohlédnout jeho tvář...

jeho oči. Uvědomil jsem si, že ačkoli jsem se s ním tolikrát setkal,

nikdy jsem se mu nepodíval do očí. Vlastně jsem sotva pohlédl

jeho směrem, jen zběžně zaregistroval jeho vzrušenou debatu

s nekonečným proudem netečných kolemjdoucích. Určitě bych

dobrovolně nesetrval v jeho blízkosti – a nepochybuji, že většina

lidí to cítila stejně. Ale teď jsem musel vidět jeho oči.

Jakmile se vlak s kovovým skřípěním zastavil, rychle jsem

vytáhl z kapsy minci a sehnul se k jeho obličeji. Dveře vagónu se

otevřely a nastala nebývalá tlačenice. Vhodil jsem minci do ke­

límku právě v okamžiku, kdy mě dav začal unášet dopředu.

Snažil jsem se otočit a zachytit mužův pohled.

A pak se to stalo. Lidská vlna mě vhodila do vagónu a já při

tom zaslechl jeho suchý chraplavý hlas: „Dík, Wiley“.

V tu chvíli se nepochybně rozezněl ostrý signál, který upo­

zorňoval cestující na zavírání dveří. Určitě jsem byl obklopen

hlukem rozčilených či zklamaných hlasů. Zaměstnanec metra

teď jistě oznamoval další soupravu, která se měla co nevidět ob­

jevit. Nic z toho jsem neslyšel. Vše, co mi stále dokola znělo

v uších, byla ta dvě slova, vyřčená pomateným otrhancem, který

měl v hrsti kelímek s drobnými, ne však realita. Dík, Wiley.

Nejmenuji se Wiley. Jmenuji se Charlie Beckham. Jediný člo­

věk, který mi kdy říkal Wiley, byl můj bratr Jake. A Jake zmizel

před třinácti lety.


12

2

U

soudu jsem odvedl fušérskou práci. První den nejdůleži­

tějšího procesu mé kariéry a já jsem úplně vybouchl. A An­

drew Lippincott to všechno viděl. Když jsem se potom sesu­

nul ke svému stolu a držel bezmocně hlavu v dlaních, napadlo

mě, zda na sebe nejsem možná až moc přísný. Vtom ke mně

dolehl hlas ode dveří mé kanceláře:

„Jakou nohou jsi vstal z postele, Charlie?“

Vzhlédl jsem. Ve dveřích stál Angel Medina, mladší právník

našeho zastupitelství a člen Útvaru boje s organizovaným zloči­

nem. Bral mě jako o čtyři roky zkušenějšího kolegu, adoptoval si

mě jako neoficiálního učitele a stal se mým nejbližším přítelem.

Asistoval mi u případu Redekov, seděl se mnou a Lippincottem

v soudní síni při přelíčení, a proto byl svědkem mé zarážejí­

cí neschopnosti. Šlehl jsem po něm pohledem a opět dal hlavu

do dlaní.

„Ptám se – co se proboha stalo? Koktal jsi! Dusil ses!“

Měl pravdu. Byl jsem příšerný. Obrovský případ – a já to

tak odflákl. Nepředvedl jsem ani průměrný výkon. Dělal jsem

chybu za chybou, přešlap za přešlapem. Rozcupovaný na tisíc

kousků.

Celé čtyři roky náš úřad spolupracoval s FBI a místními

orgány činnými v trestním řízení na případu Redekov. Usvěd­

čení a odsouzení druhého nejmocnějšího šéfa mafie by vyslalo

jasný signál organizovanému zločinu v Bostonu. Dokonce jsme

se ho už jednou pokoušeli dostat, ovšem bez úspěchu. Tentokrát


13

to ale vypadalo mnohem nadějněji. Dostali jsme tucet dobrých

tipů a komando odvedlo skvělou práci. Nashromáždilo důka­

zy od sledování přes štěnice až po očité svědky. Sám Redekov

nám pomohl, když ztratil nervy a osobně se pokusil zlikvidovat

práskače včetně očitého svědka střelby, aniž by se namáhal své

zločiny utajit. Naneštěstí pro něj svědek přežil, i když vzhledem

k šesti kulkám, které do něj Redekov napálil, nebyl ten ubo­

žák patrně ušetřen ze soucitu. Přestože jsme měli jasné důkazy

i svědka, případ obvinění Redekova z vraždy, pokusu o vraždu

a vydírání nebyl jednoduchý. Jeho komplicové se vyznali ve své

práci, a navíc jedna z kulek uvízla ve svědkově lebce a poněkud tak ovlivnila jeho myšlenkové pochody. Já byl ale optimistický jako všichni z Útvaru boje s organizovaným zločinem. Vlastně jsme doufali v ještě větší úlovek, než byl Redekov. Kdybych v soudní síni odvedl dobrou práci a dokázal mu, co všechno proti němu máme, možná by znervózněl, začal spolupracovat a dodal nám zbývající ruské mafiány spolu – jak jsme věřili – s nejmocnějším šéfem celé organizace. V tom spočívala naše na­ děje a to vše mělo začít mým výstupem, který by prokázal mé schopnosti, důležitost případu na federální úrovni a pramalou šanci Redekova z toho všeho vybřednout.

Místo toho jsem předvedl mizerný výkon. Překoktal jsem

úvod, pak jsem se musel posadit vedle tiše zuřícího Andrewa

Lippincotta, abychom společně naslouchali sebejistému tónu ob­

hájce rozhořčeného pokusem vlády pošpinit bezúhonné jméno

jeho klienta. Advokátův projev byl plynulý, přednes perfektní,

příprava dokonalá – přesně takový jsem měl být já. Bohužel.

Po krátké pauze, během níž mi Lippincott upřeně hleděl do očí

a připomínal mi důležitost případu (a možná se i snažil zjistit,

kolik jsem toho vypil), jsem se opět postavil a snažil se před­

kládat důkazy. A nebyl jsem o nic lepší. Zapomínal jsem fakta,

což je pro mě velmi neobvyklé. Mám něco podobného jako je ei­

detická paměť, které se také někdy říká fotografická: schopnost

něco uvidět a po nějaké době si to do nejmenších detailů vyba­

vit. Upřímně řečeno, nejsem si vůbec jistý, zda tento fenomén

existuje. Ale musím přiznat, že po celý život jsem dokázal vyvo­

lat v paměti přesný obrázek něčeho, co jsem mnohdy i jen zběž­

14

ně zahlédl. Je to zkrátka dovednost, kterou bych vždy zvládl.

Někdo má absolutní sluch, někdo dokáže kopnout míč na míli

daleko, někdo je schopen vyrýt nápis do zrnka rýže. Já „fotím“.

Ale toho dne u soudu jsem se dokonce ani nemohl spoleh­

nout na svou paměť. Nejen že jsem zapomínal fakta, ale i větši­

nu těch, která jsem si pamatoval, jsem předkládal zmateně, aniž

bych poukázal na jejich nesporný význam. Koktal jsem, mum­

lal, ztrácel návaznost myšlenek a dvakrát se málem z frustrace

vrhl z okna. Jediná pozitivní věc, která se o mém představení dá

říct, je fakt, že jsem si během svého výstupu hlasitě neulevil...

Původně jsem doufal, že mi tento případ otevře cestu k dalším,

ještě závažnějším kauzám. Po dnešku budu vděčný, jestli zůsta­

nu dál ve své pozici v Útvaru. V podstatě jsem se už zabýval

i myšlenkou, zda Lippincott nebude žádat moji rezignaci.

Začínal jsem si v hlavě sumírovat životopis a zvažoval jsem

kam ho poslat, když Angel Medina znovu promluvil ode dveří.

„Charlie, neřekneš něco? Co se děje?“

„Jak jsi správně řekl, koktal jsem.“

„To je jasné. Ale proč?“

Vždycky jsem obdivoval, jak taktní dokázal Angel být. „Mys­

lím, že jsem nebyl ve své kůži. Měl jsem problém se soustředit.

Určitě jsem byl nervózní. Co ti mám říct? Dostal jsem prostě

strach.“

„Nepamatuji si, že bych tě někdy viděl nervózního, Charlie,

a zcela jistě jsem tě nikdy nezažil takhle rozhozeného.“

Taky mě ovšem neviděl dnes ráno v metru poté, co mě ten

bezdomovec oslovil Wiley – přezdívkou, kterou používal jen

můj bratr, již třináct let nezvěstný a nakonec právně prohlášený

za mrtvého. Nejprve jsem zůstal stát v němém úžasu jako omrá­

čený. Vlastně ani nevím, co to přesně znamená, ale viděl jsem

kovboje ve westernech, o nichž jiní kovbojové tvrdili, že vypa­

dají jako omráčení – a já cítil, že naprosto stejně jsem v té chvíli

musel působit já. Pak se ale začaly dveře soupravy zavírat a já

se vytrhl ze své strnulosti. Usilovně jsem se snažil dostat zpátky

na nástupiště, kde jsem stále viděl onoho bezdomovce, jak mě

z davu pozorně sleduje. Kufříkem jsem si razil cestu z vlaku,

což mi vyneslo pouze spršku nadávek. Dveře se zavřely a já zů­

stal uvězněn uvnitř vagónu. Ignoroval jsem lidi kolem a upřeně

oknem pozoroval toho muže, než mi zmizel z dohledu, poté co

vlak vjel do tunelu a já hleděl do tmavé zdi.

Cítil jsem srdce až v krku, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi.

Kdo byl ten člověk? Jak mohl znát tajnou přezdívku, kterou mi

dal můj bratr? Znal Jakea? Věděl, co se mu stalo?

Jak jsem zíral do prázdna, nebo spíš do zdi tunelu ubíhající

za okny vagónu, naprosto šílená myšlenka mi málem vyrazila

dech. Vždyť jsem si toho muže ani pořádně neprohlédl. Zavřel

jsem oči a snažil se v duchu přivolat jeho podobu – výšku, po­

stavu, barvu pleti, vlasů a očí. Bylo nesmírně těžké představit si,

jak skutečně vypadal – nánosy letité špíny, vlasy a vousy pous­

tevníka i pološílený pohled mi situaci nijak neulehčily. Bylo by

to vůbec možné? Ten člověk se tak hrbil, že jsem nedokázal od­

hadnout jeho skutečnou velikost, ale přibližně by bratrově výšce

odpovídala. Totéž se dalo říct o jeho postavě, i když jsem si pod

tolika vrstvami oblečení nemohl být jistý. Ani barvu vlasů či očí

jsem nebyl s to určit. Alespoň věk se zdál zhruba stejný. Velká

neznámá zůstala: Bylo to možné?

Se široce otevřenýma očima jsem zoufale čekal na další za­

stávku a naprosto zapomněl na proces s Redekovem. Jakmile se

otevřely dveře soupravy, vybojoval jsem si průchod mezi cestu­

jícími ven na nástupiště. Uskakoval jsem a uhýbal lidem, když

jsem pádil nahoru po schodech, abych za několik nekonečných

minut nasedl na zpáteční vlak. Musel jsem se vrátit na místo,

kde jsem naposledy zahlédl muže v harvardské mikině. Supěl

jsem a potil se, zorničky rozšířené – pro kolemjdoucí jasný pří­

pad blázna. Lidé mi začali uhýbat z cesty. Malá holčička na mě

chvíli udiveně zírala, pak se rozvzlykala a skryla hlavu do mat­

čina klína. Téměř jsem to nevnímal.

Když přijel vlak, vzezření pološíleného zabijáka mi zajistilo

soukromý prostor v rohu vagónu. Jakmile jsem se ocitl zpátky

na stanici Kendall, vyběhl jsem ven a pátral pohledem po nástu­

pišti, kde jsem zanechal mého bezdomovce. Nikde jsem ho ne­

viděl. Ačkoli bylo metro stále plné lidí, jsem si naprosto jistý, že

bych ho zahlédl, kdyby se tam potloukal. Vyběhl jsem po scho­

dech a venku se rozhlížel na všechny strany. Neměl jsem štěstí.

Popsal jsem ho několika kolemjdoucím a ptal se jich, zda někdo

takový před chvilkou nevyšel ze stanice metra. Nejpříjemnější

odpovědí mi bylo: „Blokujete schody.“

Zhluboka jsem se nadechl. Nemohl jsem dělat nic jiného než

nechat to plavat a jít do práce... ach ne. Podíval jsem se na ho­

dinky a málem omdlel.

Jak se dalo čekat, nebylo příjemné objevit se u soudu o je­

denadvacet minut později. Naštěstí pro mě se díky zpoždění

metra zdrželi i soudní zapisovatel a reportér. I když dorazili

dobrých deset minut přede mnou, jejich odůvodnění mi usnad­

nilo mou vlastní výmluvu.

I tak to byl hrozný začátek ještě hroznějšího dne u soudu.

Přes mou upřímnou snahu soustředit se na případ se mi myš­

lenky toulaly v podzemí bostonského metra, aniž by se posluš­

ně vrátily tam, kam patří – do soudní síně. A to se projevilo.

Roztržitě jsem doklopýtal ke konci přelíčení, přičemž jsem okatě

ignoroval tíživé ticho ze strany Andrewa Lippincotta. Odpoled­

ne jsem to v kanceláři zabalil a s omluvným úsměvem přislíbil,

že od této chvíle budu chodit k soudu včas. Byl čtvrtek a soudce

po polední pauze oznámil, že zítra nebude z osobních důvodů

přítomen. Pro mě to znamenalo, že pod pohrůžkou trestu smrti

se musím v pondělí objevit v soudní síni na minutu přesně.

Po odročení případu mi Lippincott oznámil, že potřebuje

nějaký čas na přemýšlení, a tak jsem ho nechal sedět v lavici

právního zástupce a vyklouzl jsem ven. Ignoroval jsem Angela,

který se mě zjevně snažil dohonit. Před soudní budovou jsem

se protlačil davem novinářů, jejich mikrofonů a kamer, přičemž

jsem si vystačil se dvěma slovy: „Bez komentáře.“ Pak jsem se

vydal na depresivní cestu do kanceláře.

Když mě výtah vezl do devátého patra, v němž sídlí krimi­

nální oddělení amerického státního zastupitelství, chmurně jsem

přemýšlel, zda už Lippincott nevolal, aby před mým příchodem

vyklidili moji kancelář a aby mě ochranka vyvedla z budovy.

Ukázalo se, že Lippincott ještě nikoho nekontaktoval. Teď,

hodinu poté, jsem řekl Angelovi stojícímu ve dveřích mé kan­

celáře: „Doufám, že naše vzájemná spolupráce neposkvrní tvoji


17

pověst, až se budu protloukat a rozdávat na potkání své vi ­

zitky.“

Byl tak hodný, že se mému šibeničnímu humoru usmál. Ale nebyl tak hodný, aby vyvrátil mou vizi vlastní budoucnosti.

Zazvonil mi telefon. Když jsem zvedl sluchátko, měl jsem pocit, že slyším hlas osudu.

„Lippincott?“ zeptal se Angel, jakmile jsem zavěsil.

Přikývl jsem. „Chce mě vidět.“

Prošel jsem kolem Angela a on se mě zeptal: „Mám ti začít

vyklízet stůl?“

Málem jsem ho zastřelil, pak jsem si ale uvědomil, že možná

opravdu brzy využiji jeho nabízené pomoci.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist