načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poustevník – Jørn Lier Horst

Poustevník

Elektronická kniha: Poustevník
Autor: Jørn Lier Horst

– Několik týdnů před Vánoci je v blízkém Wistingově sousedství nalezen před televizorem mrtvý muž. Nic nenasvědčuje tomu, že by zemřel jinou než přirozenou smrtí. Pouze fakt, že byl objeven až po čtyřech měsících, dokládá, o jak osamělého ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1% 70%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 347
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Kateřina Krištůfková
Jazyk: česky
Téma: detektivky, kriminální romány, ztráta identity, vraždy, norská literatura, severská literatura
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3547-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Několik týdnů před Vánoci je v blízkém Wistingově sousedství nalezen před televizorem mrtvý muž. Nic nenasvědčuje tomu, že by zemřel jinou než přirozenou smrtí. Pouze fakt, že byl objeven až po čtyřech měsících, dokládá, o jak osamělého člověka se jednalo. Nedlouho poté je ve školce, kde se pěstují vánoční stromky, nalezen jiný mrtvý muž. Ani jeho nikdo nepostrádá. Zatímco první nález vzbudí pozornost pouze Wistingovy dcery, novinářky Line, jež se rozhodne napsat článek o lidech, kteří vůbec nikoho nemají, vyvolá druhý nález rozsáhlé vyšetřování. Wisting a jeho kolegové mají před sebou složitý příběh, jenž jim velmi zamotá hlavu – a to nejen proto, že se do něj zakrátko nechtěně zaplete i Line.

Zařazeno v kategoriích
Jørn Lier Horst - další tituly autora:
 (e-book)
Honicí psi Honicí psi
 (e-book)
Súmrak Súmrak
 (e-book)
Šarha Šarha
 (e-book)
Až na samé dno Až na samé dno
 (e-book)
Zaslepení Zaslepení
 
K elektronické knize "Poustevník" doporučujeme také:
 (e-book)
Čarodějnice Čarodějnice
 (e-book)
Dokonalé stopy Dokonalé stopy
 (e-book)
Dědina Dědina
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Poustevník

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Jørn Lier Horst

Poustevník – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




JØRN

LIER

HORST

POUSTEVNÍK

v překladu Kateřiny Krištůfkové


This translation has been published with the financial

support of NORLA.




9

1

Mrtvý muž byl úplně vysušený. Seděl opřený v křesle a pod

rozevřenými rty mu byly vidět obnažené černožluté zuby.

Z hlavy mu visely chomáče prachu a zplihlých vlasů. Kůží v ob­

ličeji prosvítaly bledé lesklé kosti. Prsty měl svraštělé, černé

a rozpraskané.

William Wisting zalistoval ostatními snímky, které poří­

dil kriminalistický technik. Mrtvý muž byl patrně celkem

malého vzrůstu, avšak tkáně seschly a zetlely, proto tělo vy­

padalo ještě menší než zaživa.

Složka nesla označení Viggo Hansen. Fotografie byly po­

řízené z různých úhlů. Wisting si prohlížel jednotlivé záběry

téměř mumifikovaného těla. Podobné snímky ho obvykle

nechávaly klidným. Byl na smrt zvyklý a naučil se držet si

od smyslových vjemů odstup. Za svou více než třicetiletou

policejní kariéru viděl tolik mrtvých, že už je ani nepočítal.

Tohle však bylo jiné. Nejen proto, že se s ničím podobným ni­

kdy nesetkal, ale také proto, že muže sedícího v křesle znal.

Bývali prakticky sousedé. Viggo Hansen bydlel v  zatáčce

o tři domy dál a jeho tělo spočívalo v křesle čtyři měsíce, aniž

Wisting nebo kterýkoli další soused pojali podezření.

Wisting se zastavil u celkového záběru zachycujícího obý­

vací pokoj při pohledu z kuchyně. Muž seděl před televizo­

rem, zády k fotografovi. Televize stále běžela – stejně jako ve

chvíli, kdy do domu násilím vnikla policejní hlídka.

Místnost byla zařízená skromně. Kromě televizního stolku

a křesla, v němž muž seděl, tu stál podlouhlý konferen ční sto­

lek, ještě jedno křeslo, pohovka s polštáři a plédem a u jedné

zdi policová stěna s uzavřenými spodními skříňkami. Okna

na protější straně místnosti byla zatažená šedivými závěsy.

Třásněmi zdobená stojací lampa napravo od televizoru měla


10

na skle hnědé spáleniny. Na stěnách visely tři krajinomalby.

Na stolku před mužem ležel časopis a dálkové ovládání, ve­

dle nich se nacházela sklenice a talíř s neidentifikovatelnými

zbytky jídla. Jinak byla místnost uklizená.

Nebyly tu patrné žádné známky zápasu. Nic nenazna­

čovalo, že by osamělého muže v průběhu posledních hodin

života navštívil nevítaný host. Nebyl důvod se domnívat, že

tu došlo k trestnému činu. Okolnosti přesto vyžadovaly, aby

policie úmrtí prošetřila, a Espen Mortensen odvedl důklad­

nou, nicméně rutinní práci.

Na následujícím snímku byl záběr zblízka na časopis leží­

cí na konferenčním stolku. Byl otevřený na televizním pro­

gramu na čtvrtek jedenáctého srpna.

Wisting pozvedl zrak a zadíval se kancelářským oknem na

snášející se sníh, na mokré a těžké vločky. Kalendář ukazoval

pátek devátého prosince. Viggo Hansen tam mohl mrtvý se­

dět ještě teď, nebýt nezaplaceného účtu za elektřinu. Elektrá­

renská společnost ho v opakovaných upomínkách varovala,

že mu bude proud odpojen. Nakonec vyslala na jeho adresu

svého pracovníka. Jen náhodou si dotyčný dal tu práci, dům

blíže obhlédl a škvírou mezi závěsy spatřil v obývacím pokoji

Hansenovo tělo.

V  televizním programu byly zakroužkované určité časy

a po stranách zaškrtnuté konkrétní pořady, které chtěl Vig­

go Hansen očividně zhlédnout. Jeden z nich běžel na Disco­

very Channel a nesl název Z archivu FBI. Wisting seriál znal,

jednalo se o rekonstrukce různých velkých případů, kterými

se americký Federální úřad pro vyšetřování zabýval.

Wisting listoval dál. Následující fotografie zachycovala

obličej mrtvého. Byl naběhlý a  tmavý, místy chyběla kůže.

Chrup byl odhalený až po zadní stoličky. Zbytky jazyka vy­

padaly jako modročerná hrouda. Velké a prázdné oční důlky

zíraly přímo vpřed.

4


11

Wisting vrátil fotografie do složky, vstal a došel k oknu.

Začínalo se stmívat. Ocelově šedý zimní soumrak. Měl by vy­

razit domů, ale přísně vzato ho tam nic nečekalo, nic kromě

televizoru.

Dole na dvoře vyjížděl z  garáže hlídkový vůz. Kola se

mu na sněhu smýkla, než zabrala. Modré světlo majáčku se

zařízlo mezi sněhové vločky a odrazilo se od nich v podobě

drobných jisker.

Wisting se pomalu vrátil k psacímu stolu a zadíval se na

tenkou složku. Viggo Hansen nezanechal rodinu, přátele ani

jiné pozůstalé. Žil osaměle a osaměle i zemřel.

Wisting chtěl složku zasunout do hromádky případů ur­

čených k  archivaci, ale cosi ho zarazilo. Nevěděl co. Ani

zkušenosti, ani intuice mu nenapovídaly, že by se případ

nedal považovat za uzavřený. Nejdůležitějším krokem ve vy­

šetřování byla identifikace těla. Viggo Hansen neměl žádné

příbuzné, kteří by mohli poskytnout referenční vzorky pro

porovnání DNA, avšak vzorky odebrané z kartáčku na zuby

a z hřebene zasunutého v zadní kapse kalhot přehozených

přes židli v ložnici hovořily jednoznačně. Výsledky testů pro­

kázaly, že mrtvým mužem je majitel domu: Viggo Hansen,

šedesát jedna let.

Soudního lékaře překvapila zachovalost těla. Vlivem níz­

ké vlhkosti vzduchu a nízké teploty v téměř vzduchotěsné

místnosti, v níž byly zavřené všechny dveře, okna i odvětrá­

vání, Viggo Hansen pomalu, ale jistě vyschl jako mumie, mís­

to aby se jeho tělo rozložilo a rozpadlo. Přesto nebylo možné

stanovit příčinu smrti. V úmrtním listu bylo uvedeno pouze

náhlé úmrtí, mors subita.

Počítač pípl a na monitoru se objevil červený obdélníček.

Hlášení operačního střediska. Wisting na monitor zamžou­

ral. Šest slov: Nález těla u statku Halle Gård.

Odložil složku s případem Hansen na vršek hromádky ur­

čené k zaarchivování a zprávu rozklikl.


12

2

V redakci panoval klid. Mokrý sníh se lepil na okna a tlu­

mil zvuky zvenčí. Kanceláře už byly vánočně vyzdobené.

Obrazovky, na nichž beze zvuku běžely záběry z mezinárod­

ních zpravodajských stanic, byly ověšené stříbrnými řetězy

a červenými koulemi. Logo VG krášlili bílí andělíčci a na ně­

kolika dělicích příčkách mezi jednotlivými pracovními mís­ ty visela blikající barevná světýlka.

Vedoucí zpravodajského oddělení se jmenoval Knut A. San­

dersen. Jeho kancelář představovala skleněná kukaň oddě­

lená od zbytku redakce. Line zaznamenala, že si šéf tiskne ramenem k uchu telefon a přitom ťuká do klávesnice. Přísně

vzato už měl být dávno doma. Před dvěma a půl měsíci se mu

narodil potomek. Teď bylo téměř sedm hodin a už pracoval tři hodiny přesčas.

Sandersen ukončil hovor, upil kávy a zaklonil hlavu. Na

lustru nad ním viselo jmelí.

Line vstala a vykročila k němu, aby mu přednesla svůj ná­

vrh. Znovu mu však zazvonil telefon.

Zvedla proto hrneček, a zatímco čekala, až šéf domluví,

uvažovala o Vánocích. Říkala si, jak je oslaví. S otcem ještě

nemluvila, ale předpokládala, že budou slavit spolu a s dě­

dou doma ve Stavern. Možná by se k nim mohl přidat i Tho­

mas, Linin bratr, dvojče, který sloužil jako pilot vrtulníku

u 330. perutě. Od matčiny smrti neměl na Vánoce volno. Při tom pomyšlení bodlo Line žalem u  srdce. Matka zemřela před pěti a půl lety. Zpočátku byl stesk po ní neúnosný. Ně­ kdy nedokázala Line ráno vstát z postele, na poradách propu­ kala náhle v pláč a neustále si dělala starosti, jak otec zvládne žít sám. Teď už byl její stesk mírnější, méně zoufalý, přesto

13

o sobě věděla, že tak intenzivně pracuje z určitého důvodu.

Měla vypěstovaný lehký návyk na jednostranné soustředění,

které se dostavovalo ve chvílích, kdy pracovala na nějakém

článku.

Vedoucí oddělení hovor ukončil, ale tentokrát mu telefon

zazvonil znovu, než se Line vůbec stihla zvednout. Za ta léta

od chvíle, kdy nastoupila do novin jako záskok, mu na spán­

cích přibylo mnoho šedin. Dnes tu byla zaměstnaná nastálo

a psala pro kriminalistickou rubriku. Téma, jehož zpracová­

ní chtěla šéfovi navrhnout, nespadalo do její pracovní náplně,

avšak v redakci ji nyní mohli několik dní postrádat a dát jí

prostor, aby sepsala článek pro víkendovou přílohu.

Sandersen vstal a zavadil hlavou o jmelí. Line ho podezří­

vala, že si ho tam pověsil sám. Vydal se k automatu na kávu

a přitom stále mluvil do telefonu, ale když se vracel s plným

šálkem a s hrstí perníčků, měl už hovor vyřízený. Usadil se

za psací stůl, zaklonil se a chvíli tak zůstal.

Line věděla, že musí jednat rychle, že na představení své­

ho projektu nemá víc než tři věty. Vzala proto hrnek s kávou,

aby hovor působil uvolněněji, a vstoupila do šéfovy kukaně.

Sandersen zalétl pohledem ke jmelí a teprve pak se zadíval

na Line.

„Ráda bych napsala o Viggu Hansenovi,“ spustila.

Sandersen začal uklízet zavalený psací stůl.

„Neznám,“ odtušil a shrnul papíry na hromádku. „Co pro­

vedl?“

„Zemřel.“

„Zavraždili ho?“

Line zavrtěla hlavou.

„Seděl čtyři měsíce mrtvý před televizí, než ho našli.“

„Slušné.“

„Ráda bych napsala o tom, jak se něco takového může stát,“

vysvětlila Line. „Jak je možné, aby byl někdo tak osamělý

14

a všemi zapomenutý, že trvá čtyři měsíce, než se náhodou

přijde na to, že zemřel.“

Sandersen otevřel ústa k  odpovědi, avšak Line ho před­

běhla.

„Myslím, že by to byl dobrý článek do některého vánočního

vydání,“ pokračovala a upila kávy. „OSN nás právě vyhlási­

la zemí, kde se žije nejlépe. Ovšem v šetřeních zkoumajících

pocit štěstí obyvatel se Norsko řadí na sto dvanácté místo.

Na prvním místě skončila jakási tichomořská zemička, malé

ostrovní společenství, kde mají lidé čas na sebe a zajímají se

jeden o druhého.“

Poznala na šéfovi, že se mu ten nápad zalíbil. Téma, které

navrhla, by dobře vyvážilo vánoční veselí, diety a reportáže

o vracení nevhodných vánočních dárků. Přesto se šéf tvářil

zamyšleně.

„Musíme psát přece i o něčem jiném než o počasí,“ dodala,

aby ho přesvědčila, a pokývla k dnešnímu vydání, kde titu­

lek na první straně hlásal Přichází krutý mráz.

Line po chvíli došlo, že ustarané vrásky na šéfově čele

nezpůsobil její návrh, nýbrž interní poměry. Redakce sídlí­

cí o patro výš, která připravovala víkendovou přílohu, čítala

pětadvacet zaměstnanců a ti by měli dokázat vyplnit její ob­

sah sami. Když jim Sandersen poskytne jednoho novináře,

nic moc na tom nevydělá. Spíš naopak. Bude mít na pokrytí

aktuálního zpravodajství o člověka míň.

„Stačily by mi tři čtyři dny,“ vemlouvala se Line, ačkoli vě­

děla, že času bude s největší pravděpodobností potřebovat

víc. „V úterý má ten člověk pohřeb.“

Sandersen zvedl propisku a strčil si ji do úst.

„Na co se díval?“

„Jak to myslíš?“

„Jaký televizní program sledoval, když zemřel?“

„Nemám tušení,“ odpověděla Line a upila kávy. „Ale do­

čteš se to v novinách.“

„Platí,“ přikývl Sandersen a vrhl pohled ke schodišti vedou­ címu do patra. „Nabídnu jim to téma a řeknu, že si tě můžou

půjčit na tři dny.“

„Na tři dny,“ potvrdila Line, sklonila se a vlepila šéfovi pu­ su na tvář.

16

3

Protijedoucí sněhový pluh zvířil bílý oblak. Sníh se Wis­

tingovi nalepil na čelní sklo a přinutil ho zpomalit, dokud

zase nebylo na vozovku dobře vidět.

U odbočky ke statku, z něhož přišlo oznámení, stál poli­

cejní vůz a policista v uniformě a v čepici se zasněženým štít­

kem. Vánoční stromky – uřízněte si ten nejkrásnější sami, bylo

vyvedeno na ceduli velkými červenými písmeny.

Wisting policistovi pokývl a vjel na cestu vedoucí ke stat­

ku. Vpředu zahlédl na volném prostranství světlomety aut

a pobíhající lidi.

Tělo bylo objeveno na jedlové plantáži. První hlídka na­

hlásila, že zde očividně muselo ležet dlouho. Wisting věděl,

co to znamená – jak málo může zbýt z lidského těla, do ně­

hož se pustila příroda i zub času.

Zabočil na parkoviště, vystoupil a  uvědomil si, že není

dost teple oblečený.

U vchodu na plantáž stáli dva uniformovaní policisté. Ce­

dule sdělovala, že jedle stojí 380 korun. Cena za běžný nor­

ský smrček činila 220 korun.

„Víme už něco víc?“ spustil Wisting.

Starší policista dvakrát přešlápl.

„Ne,“ odpověděl a vyfoukl páru do dlaní. „Je tam Morten­

sen,“ pokývl směrem k plantáži. „Ale myslím, že toho moc

nenajde. Podle oblečení a bot to vypadá na muže, ale s jisto­

tou se to určit nedá.“

Wisting obrátil pohled k řadě vánočních stromků. O pa­

desát metrů dál stál světlomet a kriminalistický technik se

skláněl nad čímsi neurčitým.

„Kdo ho našel?“ zeptal se.

17

„Osmiletý kluk, který si šel s  tátou uříznout stromeček.

Tělo leželo pod větvemi úplně u  kmene, jako by ho někdo

zastrčil co možná nejdál.“

Do hovoru se vložil druhý policista:

„Odkopali sníh, aby se s pilou dostali ke kmeni, a nejdřív

jim ani nedošlo, co mají před sebou.“

Wisting pokývl a v duchu si představil novinové titulky:

Chlapec (8) našel pod vánočním stromkem mrtvolu.

„Kde teď ten otec se synem jsou?“ zeptal se.

„Poslali jsme je domů.“

Wisting poděkoval a vyrazil dál. Sníh mu pod podrážka­

mi vrzal.

Mortensen vstal a pokývl mu na pozdrav. Ve vlasech měl

mokré sněhové vločky.

Wisting se na tělo zadíval z metrové vzdálenosti. Musel si

přidřepnout, aby pod jedlové větve vůbec viděl. Nahrbená

záda ve zmrzlém vybledlém saku, světlé kalhoty a pár hně­

dých kožených bot se šněrováním a  s  plochou podrážkou.

Na temeni měl muž ještě pár chomáčů vlasů. Na zátylku byly

patrné stopy toho, že se do těla stihli pustit ptáci či drobní

hlodavci.

„Co myslíš?“ zeptal se Wisting technika a vstal.

Espen Mortensen pokrčil rameny.

„Budeme ho odtamtud muset vytáhnout a nechat převézt

na soudní, aby ho prohlédli patologové. Pak nad místem ná­

lezu vztyčíme stan a začneme odstraňovat sníh. Třeba pod

ním ještě něco bude.“

„Je tohle všechno potřeba? Myslíš, že nezemřel přirozenou

smrtí?“

Mortensen zavrtěl hlavou.

„Kdybychom byli někde v pustině, mohlo by to vypadat, že

se pod větve ukryl, ale tady je to ke statku padesát metrů

a k nejbližší obci jen pár stovek metrů.“

18

Wisting si znovu přidřepl. Mortensen má pravdu. Určitě tu

nejde o nešťastnou náhodu. Možná by to mohla být sebevraž­

da. Třeba najdou pod větvemi vedle těla prázdnou lahvičku

od léků. To by věc zjednodušilo, ovšem něco mu napovídalo,

že nic takového nenastane.

„Jak dlouho tu podle tebe leží?“

„Od léta.“

Wistinga odpověď překvapila. Čekal na vysvětlení.

„Koukni se na jeho šaty,“ upozornil ho Mortensen. „Je ob­

lečený letně.“

Wisting znovu vstal a o krok ustoupil.

„Nikoho takového v seznamech nemáme,“ opáčil. „Nikdo

se nepohřešuje.“

19

4

Line přemýšlela o Viggu Hansenovi. Vyrostla o tři domy dál

a  dobře si ho pamatovala. Byl odjakživa tak trochu podivín.

Všechny děti se ho bály, ačkoli k tomu neměly konkrétní dů­

vod. Za dne ho vídaly zřídka, ven chodil zpravidla v noci. Line

si vybavovala, že kdykoli chtěla zůstat venku déle do večera,

matka jí nařizovala, že musí být doma dřív, než půjde Viggo

Hansen ven. S bratrem Thomasem občas Line z okna sledova­

la, jak soused těsně po půlnoci vychází z domu. Kráčel shrbeně,

na sobě míval černý kabát, který mu byl trochu velký, a vždyc­

ky chodil po té straně ulice, kde nestály pouliční lampy.

Povídalo se, že jeho matka skončila v blázinci a otec ve vě­

zení, ale Line nevěděla, jestli je na těch zvěstech něco pravdy.

Těšila se, až se pustí do práce. Složku s  názvem Viggo

Hansen si v počítači vytvořila ještě předtím, než od Sander­

sena získala svolení.

Práce na reportáži představovala úplně jiný novinářský

proces, než na jaký byla zvyklá, a to jak po stránce ideové,

tak co se týkalo sběru materiálu a jeho analýzy a zpracování.

Jednalo se o specifický způsob zachycení skutečnosti.

Při sestavování zpravodajských článků psala příměji

a jednoduchým a funkčním jazykem. V reportáži hrál jazyk

zcela odlišnou roli. Mohla s ním víc experimentovat, a ačkoli

nepsala poezii, dokázala věty přeformulovávat celé hodiny.

Podobně věnovala spoustu času samotné struktuře repor­

táže. Vždy se pokoušela vytvořit osu vyprávění a tu rozvést

a zalidnit ji těmi, o nichž psala. Reportáž představovala no­

vinářský žánr, který jí poskytoval možnost pustit se více do

hloubky a vložit do příběhu kus sebe. Současně ji fascinovalo,

že může reflektovat důležitá společenská témata, když bude

popisovat osudy jednotlivců, konkrétní situace a výmluvné

20

detaily, které jednak měly doslovný význam a jednak vyprá­

věly rozsáhlejší příběh.

Navíc jí připadalo, že práce pro víkendovou přílohu se

cení víc. Jak ze strany čtenářů, tak ze strany vedení redakce.

Sandersen a další šéfové ze zpravodajského oddělení ji občas

za dodaný materiál pochválili, ovšem nadšené odezvě redak­

tora víkendové přílohy se to rovnat nemohlo. Jeho e­maily

obsahovaly často smajlíky a  hromadu vykřičníků. A  Line

také zatím po uveřejnění každé reportáže dostala dopisy od

čtenářů. Často e­mailem, ale někdy je čtenáři napsali v ruce,

donesli na poštu, ofrankovali a poslali k jejím rukám na ad­

resu VG. Všechny si schovávala.

V minulosti už pořídila několik rozhovorů, v nichž se po­

kusila podat ucelený portrét zpovídaného, a i jinak se snaži­

la porozumět názorům a postojům jiných lidí a zprostředko­

vat je dále. Šlo sice o žijící osoby, ale princip byl tentýž. Bylo

nutné dobrat se u dotyčného jeho pravého já.

Prozatím složka s názvem Viggo Hansen mnoho materiá­

lu neobsahovala. Byl v ní výstřižek z lokálních novin, které

psaly o  nálezu mužova těla, článek však nevyvolal žádný

ohlas. Neobjevil se jediný čtenářský příspěvek kritizující péči

o staré lidi nebo zdravotnictví. Případ nezaujal tiskové kan­

celáře a zatím ani žádné větší deníky.

Line autora noticky znala. Garm Søbakken. Pracovali spo­

lu v době, kdy v místním deníku zaskakovala. Kdyby Garm

znal bližší podrobnosti, jistě by se případ dostal i do dalších

médií. V  krátké noticce stálo jen tolik, že muž bydlel sám

a v době nálezu byl mrtvý už delší dobu. Zdálo se, že Garma

nejvíce zajímalo, jestli policie nemá podezření na trestný čin.

V článku vysvětloval, že policie vždy rutinně prošetřuje kaž­

dé neočekávané úmrtí bez zjevné příčiny.

V témže vydání měl Garm také článek o nedostatku vhod­

ného bydlení pro studenty v městečku a pokračování článku

o násilném přepadení – evidentně byl dost vytížený.

21

Linin zájem vzbudil především fakt, že Viggo Hansen byd­

líval kousek od ní. Při cestách do školy a ze školy chodívala

kolem schránky s jeho jménem, kradla mu ze zahrady jablka

a snažila se mu prodat losy, jejichž výtěžek šel na podporu

místního házenkářského týmu, měla však jen vágní předsta­

vu o tom, jak vypadal. Nevysoký muž s rozčepýřenými vlasy

a mohutnou bradou.

Zprávu, že je Viggo Hansen mrtvý, jí sdělil otec. Zmínil

se o tom mimochodem jednoho večera, kdy mu volala. Po­

ložila mu otázky, které kolega z místního deníku nepoložil,

a dozvěděla se podrobnosti, díky nimž se dal o tomto úmr­

tí napsat článek, který by vyvolal odezvu. Například to, že

Viggo Hansen seděl mrtvý v křesle před televizorem už od

léta. Nebo to, že ve chvíli, kdy do domu vstoupila policie, te­

levize stále ještě běžela – tuto skutečnost by mohla zmínit

v perexu.

Od otce se také dozvěděla, jak to, že si Hansenova skonu

nikdo nepovšiml dřív. Viggo Hansen žil naprosto osaměle.

Neměl rodinu, spolupracovníky ani přátele, nepředplácel si

žádné tiskoviny a  nedostával prakticky žádnou poštu. Na

bankovním kontě měl pravidelné pohyby – chodila mu pen­

ze a většinu účtů platil inkasem. Okolí ho přehlíželo. Ačkoli

byl obklopen lidmi, zůstával neviděn.

Line došlo, že by mohla vytvořit nejen reportáž pojedná­

vající o vnějších okolnostech, o osamělosti a životě v izolaci,

nýbrž také Hansenův portrét. Když už ho nikdo neznal zaži­

va, mohli by se s ním lidé seznámit alespoň po smrti.

Říkala si, že pustit se do takového projektu je jako podí­

vat se klíčovou dírkou. Zpočátku člověk vidí z místnosti jen

tolik, kolik mu velikost klíčové dírky umožňuje, Line však

věděla, že se toho dá zjistit mnohem víc.

Rozhodla se, že během práce na reportáži bude bydlet

doma u otce. Musí od něj získat víc informací. Otec byl o osm

let mladší než Viggo Hansen, ale možná bude vědět o někom,

22

kdo ho znal. Navíc Line jistě řekne, jestli je něco pravdy na

zvěstech, že Hansenova matka byla hospitalizována na psy­

chiatrii a otec seděl ve vězení.

Line si otevřela nový dokument a našla šablonu s hlavič­

kou VG. Má­li se někam dostat, potřebuje také oficiální in­

formace od policie. Do kolonky Věc napsala: Žádost o nahléd

nutí do dokumentů v  trestním případu. Podobné dopisy už

v minulosti psala a některý nadřízený jí je vždycky podepsal.

Znovu si nadpis přečetla a smazala sousloví v trestním přípa

du. Tohle bylo něco jiného než témata, která zpracovávala

obvykle. Tohle nebyl článek do kriminalistické rubriky.

V textu popsala hlavní ideu a připojila argumenty: novi­

ny chtějí reportáž publikovat, aby poukázaly na to, jak ve

společnosti neustále ubývá soudržnosti a soucitu. Nakonec

požádala o povolení ke vstupu do Hansenova domu. Policie

ji patrně odkáže na obecní úřad, který se v takových přípa­

dech stává správcem pozůstalosti, ale tam získá povolení

snáze, jestliže policie nebude mít námitek.

Jakmile dopsala, pohodlně se opřela a složila ruce za hlavu.

Za okny hustě padal sníh. Od chvíle, kdy dojela do práce, ho

muselo připadnout skoro půl metru. Sandersen už jistě dal

nějakému reportérovi za úkol, aby vytvořil o sněhové kalami­

tě článek.

Line se na židli zhoupla a popadla telefon. Vytočila otcovo

číslo, aby mu sdělila, že přijede a bude pár dní bydlet doma.

Telefon jen vyzváněl. Line pohlédla na hodinky. Bylo čtvrt

na deset. Otec nejspíš usnul na gauči.

23

5

Wisting stál u  okna zasedací místnosti v  prvním patře

policejní budovy a shlížel na ulici. Pouliční lampy vytvářely

na sněhu bledé kruhy. Se sněhovou peřinou působilo město

přívětivěji.

První dorazil Nils Hammer. Mlčky se posadil na své ob­

vyklé místo na rohu dlouhého stolu, vzal si plastový kelímek

a natáhl velkou ruku po konvici s kávou. Hammer byl nebo­

jácný vyšetřovatel. Spolehlivý, upřímný a pracovitý, stoický

a vlídný. Občas u oběda vyvolával vášnivé diskuse. Na stani­

ci byl zdaleka nejméně politicky korektní a Wisting ho pode­

zříval, že ho škádlení kolegů svým způsobem baví.

Ostatní dorazili společně. Torunn Borgová, Christine Thii­

sová a Benjamin Fjeld. Nikdo další.

Před pouhými několika lety by se po ohlášení závažného

případu, jako byla vražda, loupežné přepadení, ublížení na

zdraví nebo nález mrtvého těla, shromáždil tým více než de­

seti vyšetřovatelů. Dnes bylo těžké sehnat jich ke stolu aspoň

hrstku.

Benjamin Fjeld byl nejmladší a nejméně zkušený. Měl svět­

lé vlasy, modré oči, krátký sestřih a dosud si držel vytréno­

vanou figuru novopečeného policisty. V minulosti byl na od­

dělení na praxi, nyní se však zařadil mezi stálé vyšetřovatele.

Byl zapálený a disponoval značnými vědomostmi, zvládal vel­

ké množství práce a měl smysl pro detail.

Torunn Borgová byla stejně zkušenou vyšetřovatelkou

jako Wisting sám. Byla ze všech nejmetodičtější a vyznačo­

vala se vrozenou schopností logického a systematického uva­

žování, dokázala sledovat řetězec přesných úvah. Díky tomu

viděla souvislosti a spojení, která bývala často pro vyřešení

případu rozhodující.

24

Christine Thiisová, policejní právnička, pracovala na stani­

ci jen něco přes rok, Wisting ji však znal jako uvážlivou osobu

s dobrým odhadem. Možná víc rozuměla psychologii a lidem

než kriminalistické taktice, přesto byla zdatnou posilou.

Wisting se usadil do čela a položil před sebe prázdný notes.

„Děkuju, že jste přišli i tak pozdě večer,“ spustil. „Proza­

tím sice nevíme, o co tady jde, ale musíme začít jednat.“

„A  co vlastně zatím víme?“ ozval se Hammer a  skousl

okraj plastového pohárku.

Wisting rozložil mapu a sklonil se nad stůl, aby ostatním

ukázal místo nálezu. Prstem jel po silnici Brunlanesveien až

k Helgeroa. U jezera Hallevannet našel správnou odbočku

a světle zelenou šrafovanou oblast. Vytáhl propisku a místo

nálezu označil křížkem.

„Podle bot a oblečení se lze domnívat, že se jedná o muže,“

pokračoval a opět se posadil. „A také že tam dotyčný ležel

od léta.“

„Popisu neodpovídá žádný pohřešovaný?“ ujistila se Chris­

tine Thiisová.

Wisting zavrtěl hlavou.

„Každé léto sem přijíždí kolem čtyřiceti tisíc turistů,“ při­

pomněl mu Hammer. „Možná bychom měli prohledat další

rejstříky.“

„To už jsme udělali,“ odpověděla Torunn Borgová a vytáhla

ze štůsku papírů před sebou výpis. „Jenže moc nám to nepo­

mohlo. V polovině července zmizeli při rybolovu dva němečtí

turisté, nalezen byl jen jeden z nich, a nadále je pohřešován

nizozemský turista, který se ztratil na Hardangerviddě.“

Wisting pohlédl na hodinky.

„Mortensen, který ohledával místo nálezu, by měl dorazit

co nevidět,“ sdělil ostatním a zapsal si do notesu slovo Iden

tifikace. Zjistit identitu dotyčného bylo teď pro další postup

nejdůležitější. „Možná se pak dozvíme víc.“

25

„Jak je na tom ten kluk, co ho našel?“ zeptala se Christine

Thiisová.

„O toho se patrně postará jeho otec,“ odpověděl jí Wisting.

„Vyučuje na nějaké vysoké škole či co. Každopádně odmítl

profesionální pomoc. Tak můžeme jen doufat, že chlapec

bude v pořádku.“

„Už se o nález začala zajímat média?“ zeptal se Hammer.

Christine Thiisová přikývla. Měla styk s médii na starosti,

a novináři se proto obraceli především na ni.

„Dokud si nebudeme jistí, že jde o trestný čin, budou se

držet zpátky,“ vysvětlila. „Mnohé přece naznačuje, že by se

mohlo jednat o sebevraždu.“

Hammer jí dal za pravdu.

„Tohle známe – že někdo v lese spolyká prášky.“

Ostatní přikývli.

„Navíc je to zvláštní místo na ukrytí mrtvoly,“ přispěl do

diskuse Benjamin Fjeld a přitáhl si mapu. Vzdálenost kříž­

ku nakresleného Wistingem od budov statku činila pouhých

pár set metrů.

„Nebyl nijak zakrytý, dřív nebo později by ho stejně někdo

našel.“

„Kdo na tom statku bydlí?“ chtěla vědět Christine Thiisová.

Wisting se podíval do poznámek.

„Per a Supattra Halleovi.“

„Supattra?“

„Pochází z  Thajska. Právě ona má na starosti vánoční

stromky.“

Hammer obrátil oči v sloup, nic však neřekl.

„Hlídka s nimi mluvila, nic moc nám ale nesdělili,“ pokra­

čoval Wisting. „Zítra přijdou poskytnout oficiální výpověď,

ale na žádnou událost od léta, která by mohla s nálezem těla

souviset, si nevzpomněli.“

„Co pitva?“

26

„Proběhne zítra dopoledne. Pokud budeme mít štěstí,

bude fungovat ten nový videopřenos, abychom ji mohli sle­

dovat odsud.“

Hammer se znovu natáhl po konvici s kávou a dolil si.

„Je zvláštní, že dotyčný není na seznamu pohřešovaných,“

zamyslel se nahlas. „Pokud tam ležel od léta, měl by ho snad

někdo postrádat, ne?“

Wisting si také vzal kelímek, Hammerovu poznámku

však nechal bez komentáře. Už to znal. Lidé, které ostatní

přehlížejí. Jen to nesedělo s tím, že by je někdo měl chtít při­

pravit o život.

27

6

Mobilní telefon nechal Wisting před poradou v kancelá­

ři a teď měl jeden zmeškaný hovor od Line a dva od Espena

Mortensena. Mladý kriminalistický technik mu také poslal

esemesku, že tělo už odvezli a že u mrtvého něco našel. Sdě­

loval, že přijede na policejní stanici do desáté večerní. Což

bylo za půl hodiny.

Wisting měl chuť mu zavolat a zeptat se ho, oč jde. Mož­

ná technik objevil pod mrtvým tělem lahvičku od léků nebo

třeba peněženku s identifikačním průkazem.

Line se rozhodl zavolat později. Volávala mu, jestliže v re­

dakci panoval klid, aby se ho zeptala, jak se má a co dělá. Teď

se mu do vysvětlování pouštět nechtělo. Nález těla ještě do

médií neprosákl, což bylo jen dobře. Beztak by zatím novi­

nářům neměli co říct.

Zívl. Cítil se unavený. To bude nejspíš tím sněžením. Za

okny se snášely velké chundelaté vločky.

Za deset deset se ve Wistingově kanceláři zjevil Morten­

sen. Protože venku strávil několik hodin, měl ve tváři svěží

barvu a ve vlasech mu tál sníh. V jedné ruce svíral kouřící

hrnek kávy, v druhé kartonovou krabičku a na rameni mu

visel fotoaparát.

„Tak tělo už je na soudním,“ řekl a posadil se na židli pro

návštěvy. „Zítra ráno provedou pitvu.“

„Co jste našli?“ zeptal se Wisting.

Mortensen postavil kartonovou krabičku na stůl.

„Než ho odvezli, prohledali jsme mu všechny kapsy.“

„Našli jste peněženku?“ skočil mu Wisting do řeči v naději,

že si bude moct do notesu zapsat jméno.

Mortensen zavrtěl hlavou.

28

„Klíče?“ zkusil to Wisting. Ze zkušenosti věděl, že bezpeč­

nostní klíče je můžou dovést k bydlišti.

„Ne.“

Kriminalistický technik sňal z krabičky víko, vytáhl prů­

hledný igelitový sáček a položil ho na stůl. Wisting se nad

sáček naklonil. Uvnitř ležel podobný sáček obsahující po­

mačkaný lesklý papír. Byl to leták. Na přední straně byla zob­

razená loď s velkými bílými plachtami. Elida, stálo na letáku

velkými písmeny. Sailing for Jesus.

Wisting plastový sáček opatrně zvedl.

„Co to je?“ zeptal se a sáčkem přitom otáčel. „Vítejte v pří­

stavu! S  Elidou se můžete zúčastnit bohoslužby,“ přečetl

švédský nápis na rubu. „Přímo z paluby nabízíme živou hud­

bu a příběhy ze života.“

„Je to leták jistého švédského náboženského uskupení,“

vysvětlil mu Mortensen. „Elidu popisují jako plovoucí kostel

a plaví se na ní kolem světa, aby mohli zvěstovat slovo Boží.“

„Ty ho vytáhl?“ zamával Wisting sáčkem s letákem.

„Našel jsem si to na internetu,“ objasnil mu Mortensen.

„V Norsku byli ve třicátém druhém a třicátém třetím týdnu

na turné. Jejich první zastávkou bylo Stavern. Kotvili tady

devátého a desátého srpna a pak se vydali dál do Stavangeru.“

Wisting se snažil utřídit si myšlenky. Nechtělo se mu věřit,

že by mrtvý byl členem posádky plovoucího kostela. Kdyby

z cizí lodi lodi zmizel švédský státní příslušník v době, kdy

kotvila v norském přístavu, zpráva o jeho pohřešování by se

rozhodně objevila i v norském systému.

Wisting sáček odložil a pozpátku listoval letošním diářem

k létu. Přes dny, kdy byl suspendován a snažil se rozřešit se­

dmnáct let starý případ zmizení, dolistoval ke konci prázd­

nin, do poloviny srpna, kdy ještě žil se Suzanne. Tehdy byl

v práci, ale neměl moc schůzek. V políčku u středy desátého

srpna měl zapsáno Letní koncert. Vybavil si, že to byl teplý

večer a že šli se Suzanne na jazzový koncert do Bøkeskogen.

29

Od té doby uplynuly čtyři měsíce a během nich se se Suzanne

rozešli. A právě tak dlouho ležel neznámý muž pod smrčkem

u statku Halle.

Leták samozřejmě poskytoval určité časové vodítko. Muži

se musel velice pravděpodobně dostat do rukou někdy po de­

vátém srpnu, kdy loď připlula do stavernského přístavu. Jed­

nalo se o první konkrétní stopu, která v podstatě znamenala

velký posun ve vyšetřování.

Wisting sáček znovu zvedl a  začal jeho obsah zkoumat

podrobněji. Menší igelitový sáček uvnitř připomínal sáčky

na důkazy, které používala policie, byl však zašlý a evidentně

se na něm podepsaly nepříznivé podmínky.

„Měl ho v náprsní kapse saka,“ sdělil Wistingovi Mortensen.

Wisting se chtěl ujistit, že všechno dobře pochopil. „Ten

leták z lodi Elida měl v náprsní kapse uložený v plastovém

sáčku?“

Mortensen přikývl. „Neptej se mě proč. Ale máme díky

tomu dost velkou naději, že na něm budou otisky prstů.“

Wisting ještě chvíli držel sáček před sebou. Vrtala mu hla­

vou otázka, proč si mrtvý muž leták schoval, nechal si ji však

pro sebe.

„Ještě něco?“ zeptal se a sáček odložil.

Espen Mortensen si při příchodu položil fotoaparát na

podlahu vedle židle. Nyní ho zvedl do klína.

„Zatím těžko říct, jestli to bude mít nějaký význam, ale

mám pár fotek.“

Něco na přístroji nastavil, chytil ho za objektiv a obrátil

ho displejem k Wistingovi.

Muž byl na snímku otočený na záda. Většinu kůže a tká­

ně v obličeji měl servanou. V místech, kde míval ústa, nos

a oči, zely jen prázdné otvory, avšak části levé tváře a levého

ucha, na nichž původně ležel, byly zachovalé.

K nepoznání, pomyslel si Wisting. Přesto se nepochybně

jedná o lidské ostatky.

Mortensen přepínal mezi jednotlivými snímky a zastavil

se u záběru zblízka, který zachycoval pravici mrtvého. Muž ji měl předtím ukrytou pod hrudí, a proto byla také dobře za­ chovalá, avšak ne natolik, aby z ní bylo možné odebrat otis­

ky prstů. Zbytky kůže obepínající bledé kosti byly seschlé a svraštělé. Wisting si všiml, že muž nemá prsten ani náram­

kové hodinky. Nehty byly pryč a černé prsty měl sevřené, jako by mu ruka ztuhla ve chvíli, kdy něco držel a nechtěl to pustit ani po smrti.

Wisting se naklonil ještě blíž a zamžoural na displej. Ze

zkroucených prstů cosi vyčuhovalo. Zalétl pohledem k Mor­

tensenovi, aby se ujistil, že vidí dobře.

„Vlasy,“ přikývl technik.

Na následujícím snímku byly vlasy ještě zřetelnější. Měly

světlou barvu a muž jich v ruce svíral několik.

Wisting se opřel. Bylo mu jasné, že kriminalistický technik

si nález vykládá stejně jako on sám. Mrtvý muž bojoval. Bo­ joval na život a na smrt. Prohrál, avšak kladl vrahovi odpor.

31

7

Line se pomalu probouzela a vleže naslouchala tlumené­

mu provozu venku na ulici. Pak odhodila peřinu a spustila

nohy z postele. Podlaha byla studená, navlékla si proto tlus­

té pletené ponožky a ospale se ploužila do kuchyně.

Na zimně bledé pokožce jí naskákala husí kůže. Zakryla

si levicí hrudník a došla k oknu, aby se podívala, kolik sněhu

přibylo přes noc. Sněžení podle všeho ustalo pár hodin po

tom, co si šla lehnout, přesto napadlo určitě dobrých pade­

sát centimetrů. Line u obrubníku sotva rozpoznala své auto.

Sněhové pluhy k němu nahrnuly závěje. Menší sněhová fréza

čistila chodník. Muž se psem ustoupil vrávoravým krokem

stranou a nechal stroj projet. Line sledovala blikající střeš­

ní majáček vrhající po domovních zdech oranžové záblesky.

Okenní sklo se jejím dechem zamžilo.

Šedé mraky visely nízko. Teploměr ukazoval minus je­

den stupeň, což znamenalo, že sníh musí být mokrý a těžký.

Line zapnula kávovar a zadoufala, že sousedi parkující před

ní nebo za ní se někam vydají dřív než ona. Dokud auto ne­

omete, nemá beztak smysl se sprchovat, proto si jen natáhla

tlustý svetr. Byl vlastně Tommyho a jí tu zůstal poté, co se

Tom my před víc než rokem odstěhoval. I potom se několikrát

setkali, měla tedy možnost mu ho vrátit. Ale něco jí v tom

bránilo. Ačkoli od chvíle, kdy ho měl Tommy naposledy na

sobě, už uplynula věčnost, měla pocit, že je z něj stále cítit

jeho vůně. Jestliže se jí po Tommym příliš stýskalo, svetr si

oblékla. Bylo to lepší než mu volat. Telefonáty ji jen rozrušo­

valy. Přitom byla dávno rozhodnutá: Tommy Kvanter není

muž, s  nímž by chtěla sdílet život. Přála si založit rodinu,

toužila po muži, na kterého by se mohla spolehnout, který

by byl zodpovědný a dával jí pocit bezpečí. Tommy takový

32

nebyl. Byl bezstarostný a přitažlivý a Line věděla, že to není

partner pro ni. Proto ten zapomenutý svetr – až se objeví ně­

kdo jiný, pak se ho zbaví navždy.

Kávovar slabě zachrčel a vyrazil proud horké páry. Line si

plný hrnek donesla ke kuchyňskému stolu, sedla si a hrnek

objala oběma rukama. V bytě bylo chladno.

Zapnula notebook a  přečetla si titulní strany interneto­

vých vydání novin. Další sněžení, zněla hlavní zpráva. Nemě­

la náladu ji číst a místo toho si otevřela poštu.

Přišla jí odpověď na žádost, kterou poslala rešeršistovi

z  faktografického oddělení. Zjistil jí z  rejstříku obyvatel

údaje, které potvrzovaly to, co jí sdělil otec – Viggo Hansen

skutečně neměl rodinu. Narodil se ve Stavern v únoru 1950

a v domě v ulici Hermana Wildenveye bydlel od chvíle, kdy

byl dům v roce 1964 postaven. V kolonce Otec bylo uvedené

datum úmrtí 1969. Matka zemřela, když bylo Viggu Han­

senovi dvacet čtyři let. Na dané adrese nebyli registrovaní

žádní další obyvatelé. O tom, kde Viggo Hansen bydlel prv­

ních čtrnáct let svého života, se tu nepsalo nic. Line věděla,

že starší informace nejsou zanesené do elektronického sys­

tému a že by po údajích, které se v databázi vyhledat nedají,

musela zapátrat v papírovém archivu. Ale protože se Viggo

Hansen narodil ve Stavern, dalo se předpokládat, že tady

byd lel celý život.

Ze zkušenosti věděla, že nejlepší zdroj jsou vždycky žijící

lidé. Předchozího večera si uložila výsledky hledání v daňo­

vých výpisech, kde pátrala po osobách s trvalým bydlištěm

ve Stavern, které se narodily ve stejném roce jako Viggo Han­

sen. Získala padesát šest výsledků. Dvacet osm žen a dvacet

šest mužů včetně samotného Vigga Hansena. Na seznamu

našla i další známá jména. Byli to lidé, o nichž věděla, že ve

Stavern bydlí dodnes – právě ti by jí mohli o Viggu Hansenovi

povědět víc. Byl tu mimo jiné jistý umělec, s nímž v době, kdy

pracovala v místních novinách, pořídila rozhovor u příležitos­

33

ti jeho výstavy, a  kromě něj také advokát jménem Realfsen

a jedna učitelka.

Umělec se jmenoval Eivind Aske. Line si ho vyhledala a na­

lezla jeho webovou stránku. Byl kreslíř, malíř a grafik a vlast­

nil ve Stavern galerii, ateliér a tiskárnu. Obrázky, které na ni

na monitoru vyskočily, jí byly povědomé. Většinou se jednalo

o dětské portréty namalované pastelkami tmavších odstínů.

Kresby působily měkce a citlivě.

V zápatí stránky bylo uvedené jak jeho telefonní číslo, tak

adresa. Line číslo vytočila. Malíř telefon zvedl téměř oka­

mžitě.

Line se představila a připomněla mu, že s ním před pár

lety dělala rozhovor, ale dodala, že nyní pracuje ve VG. Ei­

vind Aske ji ujistil, že si ji pamatuje, a zeptal se, čím jí může

být nápomocný.

„Ráda bych vám položila pár otázek o Viggu Hansenovi,“

vysvětlila.

„O kom?“

„O Viggu Hansenovi,“ zopakovala. „Už zemřel, ale byli jste

stejně staří, tak jsem si říkala, jestli jste třeba spolu nechodili

do školy?“

Na druhém konci se rozhostilo ticho. Malíř přemýšlel. Line

uvažovala o  tom, jestli si sama pamatuje všechny své spolu­

žáky. Bylo jich ve třídě na prvním i druhém stupni základní

školy něco přes dvacet a  strávili spolu devět let. Pokud by

ji někdo vyzval, aby sestavila jmenný seznam, nejspíš by na

někoho zapomněla, ale kdyby jí jména někdo přednesl, vzpo­

mněla by si na všechny. Přinejmenším na většinu.

„Viggo Hansen,“ zopakoval muž na druhém konci, jako by

to jméno ochutnával. „Jo, vybavuju si ho. Takový malý hu­

beňour. Myslím, že býval hodně nemocný. Rozhodně často

chyběl. To je ale nejspíš jediné, co mi o něm utkvělo.“

„Nemohla bych za vámi přesto odpoledne zajet?“ nedala

se Line.

34

„Odpoledne a večer nebudu doma, ale můžete se zastavit

zítra, někdy po čtvrté.“

„Co hned ve čtyři?“ navrhla Line.

„Ve čtyři,“ potvrdil Eivind Aske. „Už jste u mě byla, tak tre­

fíte.“

Line hovor ukončila. Prozatím bude stačit jedna schůzka.

Možná z Eivinda Askeho dostane pár tipů na lidi, kteří znali

Vigga Hansena lépe než on sám – nemusela by pak ztrácet

čas setkáními, která jí nejspíš nic nepřinesou.

Vytáhla nepopsaný list papíru a nakreslila na něj část uli­

ce, v níž dřív bydlela. Ulice začínala u staré vodní nádrže, na

konci se stáčela a v oblouku se křížila s Tyrihansveien, která

s ní byla na severní straně rovnoběžná. Dřív ji to nenapadlo,

ale tyhle dvě ulice vytvářely protáhlou podkovu. Domy po

obou stranách měly velké pozemky hraničící s volným pro­

stranstvím.

Line na plánek nakreslila otcův dům, což bylo číslo sedm,

a pak přikreslila do zatáčky na opačnou stranu ulice dům

Vigga Hansena, čtyřku.

Následně na plánek rozmístila ostatní domy, označila je

jmény jejich obyvatel a přidala šipky a čáry tam, kde se lidé

odstěhovali nebo přistěhovali.

Musím začít co nejblíž, říkala si. U těch, kteří bydleli v bez­

prostředním sousedství, a od nich pokračovat ke vzdáleněj­

ším domům.

Nejbližší sousedkou Vigga Hansena byla Greta Tislerová

v čísle dvě. Bezdětná vdova. V domě na protější straně ulice vy­

rostli Silje a Steinar Brunvallovi. Steinar chodil s Line do třídy,

Silje byla o tři roky mladší. Jejich rodiče se jmenovali Tor a Ma­

rianne. Line měla pocit, že snad Steinar dům zdědil, a zkusila

ho vyhledat v telefonním seznamu. Měla pravdu. Steinar tam

bydlel se ženou jménem Ida. Jeho rodiče nikde nenašla.

Bude zvláštní se se Steinarem zase sejít. Steinar byl její

dětská láska, ačkoli spolu kamarádili asi hlavně proto, že byl

35

jediný stejně starý kluk v ulici. Právě on ji jako první políbil

a sáhl jí na prsa. Došlo k tomu na louce kousek od hlavní sil­

nice. Ještě tehdy nenosila podprsenku. V koruně stromu tam

byl bunkr, kam se jen tak tak vměstnali dva. Leželi nalepe­

ní na sobě a jejich rty se jakoby mimoděk setkaly. Steinar jí

položil ruku na prsa, nejdřív na svetr, pak ji zasunul pod něj

a po chvíli ho vyhrnul, aby se mohl podívat. Line tehdy bylo

dvanáct nebo třináct a dodnes nevěděla, jestli by se nepřiho­

dilo něco víc, kdyby je nevyrušila Steinarova sestra.

Myšlenky se jí zatoulaly dál. Kde byl toho dne Viggo Han­

sen? Dotýkal se někdy takhle nějaké dívky nebo ženy? Bylo

těžké si představit, že někdo mohl prožít život úplně sám,

aniž ho s kýmkoli jakkoli sdílel.

Line si dolila zbytek kávy, vstala a donesla si k oknu mo­

bil. Jeden soused už skutečně odhraboval své auto parkující

před tím jejím.

Vytočila otcovo číslo a  během čekání se opřela rukou

o studené sklo.

„Ahoj,“ ozval se otec. „Jedu na poradu.“

Line se otočila, přitiskla bedra k okennímu parapetu a za­

dívala se na poznámky rozložené po kuchyňském stole.

„Volám jenom, abych ti řekla, že dneska přijedu. A pár dní

u tebe budu bydlet.“

„Ale?“ podivil se otec. „A pročpak?“

„Nehodí se ti to?“

„Jistěže se mi to hodí. Jen jsem nepočítal s tím, že bych tě

viděl dřív než na Vánoce.“

„Hodlám napsat článek o  Viggu Hansenovi,“ prozradila

mu Line.

„Pro VG? Proč?“

Line neodpověděla.

„Znal jsi ho?“ zeptala se jen.

„Zdravili jsme se.“

„To ano, ale víš o něm něco víc?“

Na druhém konci se rozhostilo ticho.

„Jedu na poradu,“ zopakoval otec.

„Mám pocit, že ho neznal vlastně nikdo,“ řekla Line. „Prá­

vě proto o něm chci psát. O tom, jak je možné být po celý

život tak hrozně osamělý.“

Opět se rozhostilo ticho. Otec přemýšlel. Zdálo se, že po­

chopil, kam dcera míří.

„To by mohlo být zajímavé,“ pronesl nakonec. „Ale není to

moc blízká osoba?“

„Jak to myslíš?“

„Byl to přece náš soused. Sama jsi patřila mezi ty, kteří ho

neznali.“

Line přešla ke kuchyňskému stolu. Už ji napadlo, že za

Hansenovu osamělost mohla i ona sama. Napsat vyvážený

článek bude výzva, ale nic špatného na tom záměru nevidě­

la. Bude to, jako by se vrátila do místních novin, kde člověk také většinou psal o lidech, které znal – když ne osobně, tak

aspoň z doslechu.

„Poslala jsem Christine Thiisové žádost, abych směla na­ hlédnout do spisu a pročíst si dokumenty, které k tomu máte,“ pronesla a našla zprávu v odeslaných e­mailech. „Nemohl by ses jí zeptat, jestli ji dostala? Můžu ti ji taky poslat.“

„Nejde tu o trestný čin,“ namítl otec. Bylo poznat, že mluví

za chůze.

„Já vím. Snažím se jenom zjistit, co byl zač. Probereš to s ní?“

„Proberu, ale teď už musím končit. Uvidíme se večer.“

37

8

Wisting vešel do zasedací místnosti a odložil telefon na

stůl. Na Vigga Hansena už stihl zapomenout. Sousedův pří­

pad ležel v jeho kanceláři. Složka obsahovala fotografie, kte­

ré by dceři raději neukazoval, jenomže Line znal a věděl, že

se nevzdá, dokud se k materiálům nedostane.

Espen Mortensen už v zasedačce pilně pracoval: zapojo­

val, co bylo potřeba pro videopřenos z pitevního sálu v Ná­

rodním zdravotním ústavu v Oslu. Wisting nepřítomně zíral

na zkušební obraz.

Pomyšlení na Vigga Hansena ho teď ne a ne opustit. Právě

k takovým nevýznamným shodám okolností se v duchu čas­

to vracíval. Neidentifikované tělo a fakt, že Viggo Hansen se­

děl v bytě tak dlouho, aniž ho kdokoli postrádal. Nenabízela

se žádná bezprostřední souvislost s  čímkoli dalším, avšak

určitá rutinní nedůvěra způsobovala, že se mu neustále vnu­

covala jistá myšlenka.

Do místnosti vešel Nils Hammer, usadil se na obvyklé

místo, postěžoval si ostatním, jak nesnáší sníh, a vložil si do

úst dávku žvýkacího tabáku.

Posledním člověkem, který měl přenos pitvy také sledo­

vat, byla Christine Thiisová. Přinesla si velkou hromadu pa­

pírů a položila si ji na stůl před sebe.

„Je to venku,“ řekla na úvod a posadila se. „Mluvila jsem

s místními novináři.“

„Nevadí,“ odpověděl Wisting. „Budeme potřebovat tipy.“

„Cos jim řekla?“ chtěl vědět Hammer.

„Nic moc. Sami přece moc nevíme. Že bylo v lese u statku

Halle nalezeno tělo. Že tam leželo dlouho a nelze s jistotou

určit věk ani pohlaví. Novináři se stejně jako my domnívají,

že by se mohlo jednat o osobní tragédii.“

38

Wisting přikývl. To znamenalo, že se tisk bude držet zpát­

ky, podobně jako v případě úmrtí Vigga Hansena.

„Fajn, že jsi s nimi mluvila teď,“ okomentoval to Hammer

a ukázal na velkou plochou obrazovku. „Za hodinu budeme

patrně vědět mnohem víc.“

„Beztak za mnou zase s něčím přijdou.“

Wisting se také posadil. Velkou obrazovku už vyplňovaly

záběry z pitevny. Silné stropní světlo se odráželo od bílých

obkladů na zdech a od sterilních kovových stolů.

Na tuhle podobu přenosu si ještě pořádně nezvykl. Televi­

zi si spojoval se zábavou a pohled na to, jak soudní patologové

v přímém přenosu rozřezávají lidské tělo, mu připadal svým

způsobem bizarní. Byla to však účelná forma komunikace.

Dříve byli závislí na tom, co jim soudní patolog shrnul po te­

lefonu, a na stručný pitevní protokol zasílaný faxem. S novou

technologií mohli patologovi rovnou klást otázky a ihned na

ně dostávat odpovědi.

V  sále, odkud se záběry přenášely, se nacházeli tři lidé:

patolog a  jeho asistent v  zelených oděvech s  rouškami, ru­

kavicemi a žlutými plastovými zástěrami a kriminalistický

technik z Kriposu v tradiční bílé kombinéze. Podle papírů se

muž z Kriposu jmenoval Jon Berge. Wisting jeho jméno znal

z četných hlášení, nikdy se však osobně neviděli.

Čtvrtý muž přivezl do místnosti bílý plastový vak, pod

kterým se rýsovalo lidské tělo. Než stůl s tělem vmanévroval

na místo, sálem se rozléhala ozvěna jeho kroků.

„Jste připravení?“ zeptal se Jon Berge z  Kriposu s  pohle­

dem upřeným do kamery.

„Jsme,“ potvrdil Wisting.

Zvuk se přenášel oběma směry, obraz pouze jedním.

Asistent přivezl stolek s nástroji a nalepil štítky na prázd­

né zkumavky. Patolog rozepnul zip vaku, v němž leželo tělo,

a rozhrnul ho. Odstranil několik prostěradel posetých skvr­

nami a vystavil znetvořené ostatky ostrému světlu zářivky.

39

Wisting si povšiml, jak všechny v pitevním sále udeřil do

nosu zápach, který musel být už výrazný, protože původně

zmrzlé tělo začalo povolovat.

Pravá ruka mrtvého, která ztuhla v sevření a v níž dotyč­

ný držel několik vlasů, byla zabalená do sáčku z průhledné­

ho plastu. Při ohledání na místě přelepil Mortensen mrtvé­

mu různá místa na oblečení průhlednou páskou, aby zajistil

případné stopy po pachateli. Vlasy, textilní vlákna, kůži, pot,

krev nebo slzy.

Patolog namluvil na záznam čas a  místo a  udal jména

všech přítomných.

„Na oddělení soudní patologie Národního zdravotního

ústavu bylo neidentifikované tělo předáno v hnědém saku,

v košili, ve světlých kalhotách a v hnědých kožených botách,“

pokračoval. „Bližší popis oděvu se přenechává policejním

kriminalistickým technikům.“

Jon Berge pořídil celkový snímek.

„Tělo jeví značné známky rozkladu, nedosáhlo však ještě

konečného stadia,“ přednášel lékař dále. „Zbytky pokožky

jsou hnědočerné a na těle jsou patrné četné prohlubně o ve­

likosti špendlíkové hlavičky, které zřejmě pocházejí od mra­

venců a  červů. Dále jsou zde patrná poškození způsobená

většími živočichy, která se projevují v podobě nepravidelných

drobných lézí v odhalených tkáních, například na zápěstí či

na zátylku. Napadení mušími larvami se zdá být omezené.“

Odkašlal si a navázal: „Levá paže je natažená a leží těsně

u těla. Pravá paže je v lokti ohnutá a spočívá na hrudníku.

Pěst je sevřená a zdá se, že cosi drží.“

Než se patolog nadechl k dalšímu popisu zevnějšku, ozářil

tělo blesk fotoaparátu. Pak patolog odstranil igelitový sáček

zakrývající pravici mrtvého a narovnal palec a ukazováček.

„V pravé ruce drží mrtvý nejspíš několik vlasů,“ pronesl do

záznamu, a než narovnal i zbylé tři prsty, počkal, až krimi­

nalistický technik pořídí další fotografie.

40

„Na dlani je hnědočerná skvrna,“ hovořil dál. „Patrně se

jedná o zaschlou krev. K ní je přilepeno šest vlasů.“

Vlasy byly jeden po druhém odebrány pinzetou a uloženy

do zkumavky. Poté byly odebrány vzorky toho, co byla patrně

krev. Vzápětí byla ruka opláchnuta. Nejevila známky zranění.

„Tak pokračujeme,“ prohlásil patolog a  vyzval asistenta,

aby mrtvého vyzul.

Sundané boty asistent podal kriminalistickému techni­

kovi.

„Wolverine,“ přečetl technik z podrážek. „Velikost jedenáct

a půl.“

„To není evropský rozměr,“ okomentovala to Christine

Thiisová.

Espen Mortensen zadal značku do počítače a nechal ji vy­

hledat.

„Obuvnický závod s hlavním sídlem v Michiganu ve Spo­

jených státech,“ informoval. „Boty prodávají po celém světě.“

Na obrazovce patolog s  asistentem vysvlékli mrtvému

sako. Kriminalistický technik se pokusil přečíst cedulku na

zátylku.

Mortensen zalistoval poznámkami.

„Brioni,“ přečetl. „Prověřil jsem to. Italská značka.“

Jon Berge souhlasně pokývl a uložil sako do papírového

pytle.

Pak patolog s  asistentem rozstřihli nohavice a  opatrně

z těla stáhli kalhoty. Strhli s nimi i část kůže a tkání a odha­

lili vláknité zbytky svalstva.

„Pánské spodní prádlo,“ pronesl kriminalistický technik,

než začal zkoumat světlé spodky. „John Henry Men’s Dress

Pants.“

Monitor Espena Mortensena se zaplnil výsledky vyhledá­

vání v různých internetových obchodech.

„Samé zahraniční stránky,“ potřásl Mortensen hlavou.

„Shop ko, Find&Save a eBay.“

41

Dále patolog a  asistent stejným způsobem rozstřihli ru­

kávy košile. Wisting pokukoval po pozůstatcích ležících na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.