načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poustevník - Thomas Rydahl

Poustevník

Elektronická kniha: Poustevník
Autor:

Na pláži na kanárském ostrově Fuerteventura se najde havarované auto. Na zadním sedadle je kartonová krabice a v ní leží tělo chlapečka. Nikdo neví, jak se mrtvé dítě jmenuje, a po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 493
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložil Robert Novotný
Jazyk: česky
Téma: detektivky, dánská literatura, severské detektivky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4119-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na pláži na kanárském ostrově Fuerteventura se najde havarované auto. Na zadním sedadle je kartonová krabice a v ní leží tělo chlapečka. Nikdo neví, jak se mrtvé dítě jmenuje, a po řidiči vozu není nikde ani stopa.
Vražda je to poslední, co na Fuerteventuře potřebují. Bary a větrem bičované pláže jsou už tak poloprázdné a místn í policie je pod tlakem, aby vyšetřování ukončila co nejdříve. Dlouholetý obyvatel ostrova Erhard, jenž vidí víc než většina ostatních, však policistům nedá pokoj a nedovolí, aby od vyšetřování upustili – nemá co ztratit. Přerušil styky se ženou a dítětem žijícími v Dánsku a odřízl se od moderního světa.
Otázkou je, zda starý muž, který neví nic o mobilních telefonech, internetu ani sociálních sítích, vůbec může v dnešním světě objasnit vraždu. Zvlášť když nitky sahají daleko za písečné pláže ostrova…

Zařazeno v kategoriích
Thomas Rydahl - další tituly autora:
Poustevník Poustevník
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Thomas Rydahl

Poustevník



Přeložil Robert Novotný

Eremitten © Thomas Rydahl first published

by Forlaget Bindslev, Denmark, in 2014.

Published by agreement with Nordin Agency, Sweden & Busch Agency, Denmark.

Translation © Robert Novotný, 2017

Citát z povídky Sira Arthura Conana Doyla Strakatý pás

je převzat z překladu Zory Wolfové.

ISBN 978-80-204-4769-2 (pdf)


– 7 –

LUISA

31. PROSINEC

1

Na silvestra se Erhard pod vlivem trojitého lumumby rozhodne,

že si najde novou přítelkyni. „Novou“, to možná není to správné

slovo. Nemusí být nová, pěkná, milá ani zábavná. Stačí, aby byla

vřelá. Prostě jedna z takových, co umějí šukat po domě. Možná

mu zazpívá písničku nebo mu vynadá, že rozlil kakao po podlaze.

Co on může chtít? Moc ne. A co může nabídnout ženě? Moc ne.

A snazší už to nebude. Ona taky bude muset za pár roků mít chuť

vylívat mu nočník, holit ho a stahovat mu po celém dni v autě

boty, pokud vůbec ještě bude moct jezdit. Za pár roků.

Svah hory několik metrů od domu zmizel. Tma je naprostá.

Pokud Erhard nevstane a vydrží sedět dlouho, uvidí najednou

hvězdy. A pokud vydrží ještě déle, uvidí tenký, stále silnější závoj

padajících hvězd. Ticho poroste, pokud se to tak dá říct. Bude

růst jako tóny nicoty, která přehluší teplo dne naříkající v kame

nech, neustávající C dur větru, bas vln bušících do pobřeží i krev,

která jím pomalu protéká. Ticho, při kterém by se do nového

roku nejradši probrečel. Ticho tak přesvědčivé a syté, že splývá

s nocí a s jeho otevřenýma očima, jež mu připadají zavřené. Prá

vě to na tomhle domě miluje. Nikdy sem nikdo nepřijde. Jenom

on. A Laurel a Hardy. Teď se objevují hvězdy. Jsou tam odjakživa,

ale teď přicházejí až k němu. Nejdřív vidí všechny tečky, potom


– 8 –

všechna souhvězdí, Orionův pás a galaxii, která vypadá jako starý děrný štítek se vzkazy z velkého třesku.

Od posledně je to sedmnáct let a devět měsíců.

Cítí Beatrizin parfém, který mu takříkajíc vězí v košili přesně tam, kde se ho dotkla odpoledne, když se loučili. Navrhla, že by mohl být večer s nimi. Jemu se to zdálo upřímné jen zpola... ne... spíš tak ze čtvrtiny. Mám nějaké plány, řekl otráveně, jak to dokáže říct jen starý chlap. No tak, zkusila to znovu a mile. Ne, díky, je to na mě moc fajnová společnost. A taky to moc fajnová společnost byla. Ona na to nic neřekla. Namísto ní řekl Raúl: Vždyť ty jsi jeden z nejfajnovějších lidí, co znám. Ale víc už o tom nemluvili, a když začali vytahovat sklenky na šampaňské, políbil Erhard Beatriz, popřál jí šťastný nový rok a šel po schodech dolů a ven. Vyprovázel ho Raúl. Buen viaje, řekl Erhard, když stáli dole na ulici, kde se hemžilo víc lidí než jindy. Prodavač tašek Silón odnaproti na ně oba, a hlavně asi na Raúla, jehož všichni znají, volal „Šťastný nový rok“. Erhard šel k autu a pocítil osten, co na silvestra cítí vždycky. Další rok, který utekl jako ty ostatní, a další rok, který na sebe nechává čekat.

Na zdraví, kamaráde. S koňakem je to dobré. Pálí to celou cestu až do žaludku. Noc je vlahá. Tělo mu celé žhne. Možná proto, že myslí na Beatriz, na ono temné místo přesně tam, kde se jí prsa rozdělují a ztrácejí se v blůze, přesně tam, odkud vychází její vůně. Sakra. Snaží se na ni nemyslet. Na ni časem plýtvat nebude.

Dcera kadeřnice. Na tu myslet může. Na té něco je.

Nikdy se s ní nesetkal. Viděl ji jenom jednou a ještě z dálky. Často se díval na její fotku na stěně v kadeřnickém salonu. Myslí na ni. Myslí na obyčejné události. Na drobné scény, jak ona vchází do kadeřnictví a zvonek nad dveřmi bimbá. Myslí na to, jak jí a ona sedí u stolu naproti němu. Nebo stojí v kuchyni, v jeho kuchyni, a vaří jídlo na sporáku, na kterém to kouří a prská. Ve skutečnosti je až moc mladá a zajímají ji věci, kterým on nerozumí. A není zrovna jeho typ. Co on může říct, aby to zaimponovalo

– 9 –

mladé ženě? Určitě se jí vůbec nechce vařit. Určitě radši sedí s telefonem v ruce a povídá si s kamarády, tak jako všichni mladí. Možná pojídá nudle z papírové krabičky a kouká u toho do počítače. Na fotce v kadeřnictví je to teenagerka a nevinnost sama, s kudrnami po celé hlavě a velkými, maskulinními brýlemi. Není hezká, ale nedá se na ni zapomenout. Teď jí je nejmíň třicet a zřejmě je milá i bystrá – podle její matky, které on samozřejmě nevěří. Když ji tehdy viděl na ulici, poznal její světlé kudrnaté vlasy. Přecházela ulici s rovnými zády a kabelkou přes rameno jako opravdová žena a musela se dát do běhu, protože se velkou rychlostí blížilo auto. Nebyla elegantní, spíš trochu nemotorná. Neví, proč na ni tolik myslí. Možná to prostě je ostrovem, který se do něj zažírá. Hvízdotem větru kolem kamenů a nároží. Je to jako tón samoty, ustavičně znějící v klavíru.

Může za to Petra. Její nezdravě vysoký hlas, který pacifikuje zákazníky v kadeřnickém křesle a vylučuje hovor, protiargumenty a rozumné myšlenky, když se lidé koukají do magazínu nebo si čtou článek o ostrovním fotbalovém mužstvu. Má v sobě jakousi tvrdost, pro ni je láska něco, co se dá z druhých vymáčknout. Bez ustání mluví o dceři, škrábe dlouhými nehty Erharda na hlavě a povídá, že dcera se přestěhovala do bytu, že si koupila malý skútr, že má nového zákazníka, že nechala přítele, že ona, tedy ne dcera, by chtěla nějaká vnoučata, a tak dále. A před několika měsíci najednou řekla: Kéž by si ta moje holka našla někoho, jako jsi ty. Tak to řekla a dívala se na něj do zrcadla. A potom: Ona není stejná jako ostatní děvčata, no ale to nejsi ani ty. Tomu se chvíli smáli. Hlavně Petra.

Erharda ten návrh úplně vyděsil. Tohle mu jen tak říkat nemůže. Mávat mu pod nosem vlastní dcerou. Znamená to, že by ji měl někam pozvat? Neví snad Petra, jak mu ve městě říkají? Copak si nevšimla, že mu chybí prst? A co věkový rozdíl mezi nimi, copak na takové věci ona jako matka vůbec nemyslí? Je mezi nimi nejméně třicet let, vždyť on je stejně starý jako Petra, dokonce starší. Ale ta symetrie se mu zamlouvá. Generace, které sahají zpět a vytahují

– 10 –

další generaci; Escherovy kresby kreslířovy ruky, která kreslí sebe samu. Pět prstů na jedné ruce a pět prstů na druhé. 5 + 5.

Kéž by si holka našla někoho, jako je on, tak to řekla. Někoho, jako je on.

Ne jeho, ale někoho, jako je on.

Co se v tom skrývá? Tvrzení, že takových, jako je on, se najde hodně? Jeho kopií, které téměř po generaci dělají pořád to samé, neuhnou a na nic se neptají. Někoho, jako je on, vítr z prdele světa, co se dneska objeví a zítra je zase pryč, a zůstane po něm jen vzpomínka na smrad.

Z města se ozve rána z nějaké pyrotechniky.

Možná by to měl prostě udělat teď hned? Zastavit se u ní s autem a někam ji pozvat? Právě teď? A bude to mít za sebou. Ví, že z něj mluví ten lumumba. Ví, že bude mít odvahu nanejvýš dvě hodiny a pak se připlíží skutečnost. Je čtvrt na jedenáct, ona možná je někde na večeři se spoustou mladých mužů, kteří toho vědí zatraceně moc o počítačích. Ale co když sedí doma jako on – a dívá se na tu příšernou show v televizi, co dávají každý rok. Její matka mu několikrát říkala, kde ten byt je. V novostavbách na Calle Palangre. Hned naproti hračkářství. Nic by se asi nestalo, kdyby se podíval, jestli je doma. Třeba by se mohl mrknout, jestli se v bytě svítí, jestli tam je zapnutá televize a září do tmy.

Opře se o stěnu domu, najde na šňůře sušáku tuhé kalhoty a otvory v nich prostrčí nohy. Někde ve tmě utíkají od domu jeho kozlové.

2

Jede do města Alejandrovou stezkou.

Po té stezce by jezdit neměl. Ničí se na ní auto, už dvakrát dával opravovat nápravy a pokaždé ho mechanik Anphil varoval. Nejezdíš přece Severní cestou, že ne? Ani Alejandrovou stezkou?

– 11 –

Tohle auto to nesnese. To by sis musel koupit montero nebo některý z těch nových meďáků, ty to snesou, ale tohle auto ne. Ale montero on nechce a na nový mercedes nemá peníze, a i kdyby peníze měl, nový mercedes by nechtěl; chce si nechat ten svůj z Maroka, se zažloutlými sedadly a pomalou akcelerací. Přesto jede Alejandrovou stezkou. Projíždí kolem Oliviina starého domu, kam se nastěhovali surfaři, prkna mají položená na střeše a ve tmě je vidět jejich vlajka, růžové kalhotky visící na konci dlouhého klacku trčícího z chýše ven. Bydlí tu dva kluci a je - jich kamarádi. Občas sedávají poránu venku, když jede kolem, a kouří tabák z velkých dýmek, mávají a div u toho neumírají smíchy. Jsou zhulení jako otrávené kozy, a kdyby ho napadlo zastavit, nedokázali by z těch nafukovacích sedaček vstát. Teď v chýši nikdo není, nesvítí se tam, asi jsou někde venku, na pláži nebo ve městě.

Přijíždí k zatáčce u pobřeží. Ta zatáčka je fantastická. Hlavně když v sobě má lumumby až po krk a cítí levný koňak až v konečcích prstů. Cesta je plná mělkých děr a drobného kamení. Celá karoserie se třese. Auto se dostává do smyků, když jede přes sedmdesát, a šimrá to tak, že se neubrání úsměvu. A taky pšouká, to tak legrační není, ale nemůže si pomoct, už na tom takhle je pár let. Stačí, aby maličko zaťal břišní svaly, a ze střev mu do kalhot vletí kapsa vzduchu, bolí to a zároveň to je osvobozující. Pak cesta vede z kopce a zatáčka udělá poslední kudrlinku. Ve světle vidí, že uprostřed cesty stojí koza, objede ji a dívá se po ní ve zpětném zrcátku. Vypadá to na Hardyho, ale ten to určitě není, tady ne, takhle daleko od domu. Koza už zmizela ve tmě.

Tak ho to zaujme, že si nestačí všimnout protijedoucího vozu dřív, než ho na uzounké stezce mine. Jsou z toho vlastně jenom zvuky. Suché skříííp. Kovový stín podél auta. Boční zrcátko rozplácnuté přes okénko.

„Hovado pitomý,“ vykřikne ke svému vlastnímu překvapení dánsky. Nadávat, to člověk asi nezapomene. Jede zatáčkou dál, druhé auto už je z dohledu, červená zadní světla zmizela

– 12 –

do noci. Ani se nevyplatí zastavit a obhlédnout škody. Stáhne okénko a narovnává zrcátko. Sklo je roztříštěné a osm jako vlas tenkých prasklin ukazuje směrem dolů.

Černé montero. Zaručeně bonviván Bill Haji, co bydlí nahoře ve vile podobné ranči, chová koně a je známý tím, že po Alejandrově stezce jezdí drsně a rychle, jako by mu za zadkem hořelo moře. Erhard by měl mít srdce až v krku, ale má ho tam, kde ho mít má, utlumený lumumbou a nervózní z vyhlídky na setkání s dcerou kadeřnice. Jede po stezce do Corraleja. Z asfaltu stoupá teplo. Mladí lidé v malých autech troubí a zpívají. On si to valí po Avenidě a dolů k přístavu a zaparkuje v Calle Palangre. Nechává auto všude, kde se dá.

Hodlá jít k dceři kadeřnice. Zaklepe na dveře. Už teď je celý rudý a stydí se před jejíma očima, až ho přede dveřmi uvidí. Dobrý večer a šťastný nový rok, řekne. Viděl ji. Viděl jsem tě na obrázku, u tvé mámy. Co když má na sobě takové ty letní šaty s vytahanými ramínky, která pořád padají. Kčertu s tím, že má brýle. On není vybíravý.

Když ale přijde ke hračkářství a podívá se nahoru k bytům, je ve všech třech patrech domu zhasnuto. Ona určitě sedí u televize. Pije bílé víno a doufá, že se někdo zastaví. Erhard si musí dát drink. Něco kurva silného. Potřebuje si svlažit krk, aby se rozmluvil. Tohle je k ničemu, jen tak tu stát a civět jako pitomec, jako extranjero. Jde ulicí nahoru a zahne do Via Ropia. Směrem k Centro Atlantico. Tam to žije vždycky, hlavně turisti, lidi, které nezná. Vejde do Flicks a zamíří k barovému pultu. Objedná si Rusty Nail a zaplatí rundu i těm dvěma pánům v rohu. Nejsou na městský život zvyklí, jsou to pěstitelé oliv, co vyrazili za ženskýma. Krčí se tu za palmou a tisknou se k sobě, zoufalí jako myšky, a skoro je není vidět.

– 13 –

3

Zbývá osmnáct minut. V televizi na zadní stěně baru jsou vidět záběry z Times Square, ohňostroj nad přístavem v Sydney, dlouhé ručičky Big Benu potkávající se na dvanáctce. Barman na hosty volá, jestli jsou připravení na nový rok. Zní to tak slibně, tak prostě. Jako by člověk nechal všechno staré za sebou a vzal si s sebou do nového roku jenom to nové. Nové, to mu nic neříká. Nové, to není pro něj. On nic nového nepotřebuje. Nic nového nechce. On jen chce, aby se to staré chovalo pořádně. Sedmnáct minut. Pořád to může stihnout, zazvonit u ní a popřát jí šťastný nový rok. Možná je v negližé, či jak se tomu říká, sedí u televize, popíjí bílé víno a dívá se na staré díly 7 vidas, které všichni milují. Má mokré vlasy, dala si chladivou koupel.

Lidi se hrnou ven na ulici. Div ho nesrazili ze židle. Zaplatí bankovkou a uvědomí si, proč nechodí do doupat pro turisty, kde za whisky a Drambuie chtějí přes dvacet eur. Jde s davem ven a kráčí zpátky ke Calle Palangre. Namíří si to přes ulici a vejde do domu. Je to stavba z časů generála Franca, schodiště je jednoduché a kobaltově modré. Dojde do prvního patra a přečte si jména na všech třech dveřích. Z bytů zní hlasitá hudba, ale žádná Luisa ani L. tam není.

Jde dál nahoru. V nemocničním světle na schodišti stojí líbající se pár, ale když Erhard prochází kolem nich, přestanou a jdou zahanbeně po schodech dolů.

Chvíli zůstane stát, aby se nadechl, kouká se na jmenovky a pokračuje do posledního patra. Tři patra, na každém troje dveře, celkem devatery dveře.

Ve třetím patře bydlí nějaký Federico Javier Panôs a jistý Sobrino. A uprostřed Luisa Muelasová. Jmenovka je velká a pozlacená a jméno je napsané těžkými písmeny v kurzivě. To jistě dostala od Petry a jejího muže. Je to takový tradiční dárek od rodičů, když se třicátníci stěhují z rodného domu.

– 14 –

Zdá se, že za všemi dveřmi je ticho. Přiloží ucho ke dveřím bytu Luisy Muelasové a skoro si přeje, aby nebyla doma. Ale ozývají se tam slabé zvuky, šramot, skřípot, mumlání, možná je to jen televize.

Narovná se a zabouchá svou lepší rukou, pravou, do plochého kusu dřeva nad špehýrkou. Je za čtyři minuty dvanáct. Možná se jeho bouchání ztratí v novoročních zvucích města.

Najednou ve štítku na dveřích spatří tvář.

Je rozpadlá, prosící, zmatená. Dominují jí dvě oči, obklopené hromadami vrásek a opotřebovanou pletí, a je ohraničená unavenými vousy. Je to zoufalá tvář. Vidí v ní lásku a žal, desítky let údivu a alkoholu. Vidí v ní cynického pozorovatele, hodnotícího a soudícího. Je strašlivě pokroucená, je těžké do ní proniknout, snést ji, milovat ji. Nejhorší na tom ale je, že ta tvář je jeho. Vidí ji jen ve zpětném zrcátku v autě, v pokřivených zrcadlech nad zničenými umyvadly na veřejných záchodcích, ve výkladní skříni obchodu, ale nejradši ji nevidí. Lze se jí zeptat jen na jednu věc.

Co můžeš nabídnout?

Nic ve skutečnosti není děsivější než tohle. Než setkání. Okamžik, kdy se člověk v životě nakloní dopředu. A řekne: Já tě chci. Okamžik, kdy náhodnost pomine a člověk zaujme stanovisko ke světu kolem sebe a požádá někoho jiného, aby ho přijal. Okamžik, kdy dvě bubliny prolomí zrcadlo a stane se z nich jedna. Nestane se to při polibku ani při sexu, ani když člověk toho druhého miluje. Stane se to v té strašlivé vteřině, kdy se člověk odhodlá k šílenému tvrzení, že svou přítomností může druhému člověku něco dát.

Teď za dveřmi slyší zvuky. Zní to jako nohy v ponožkách. Už jdu, říká nějaký tenký hlas. Je za dvě minuty dvanáct.

On nemůže, prostě nemůže. Nakloní se, podívá se na schody a sune se dolů. Dolů, dolů. Slyší, jak se v nejvyšším patře otevírají dveře. Haló, říká hlas. On jde kolem ostatních dveří, za nimiž hraje hlasitá hudba, a ven. Na ulici. Klopýtá chvatně pryč podél zdi jako potkan a šikmo přes ulici k autu. Na Calle Palangre je teď

– 15 –

plno lidí, hned u auta stojí společnost mužů s doutníky a holčiček sedících obkročmo na skútrech se sklenkami šampaňského v rukou.

Z bytů nad ním mluví lidé k těm dole. On se nasouká do auta a vymotá se ven z parkoviště. Jede jednosměrnou ulicí mezi davy lidí. Nějaká partička se s ním chce svézt, nevšimli si, že ceduli má zhasnutou, ale on nechce. Jejich ruce na okénku a žadonící oči jsou mu lhostejné. Šťastnej novej rok, ty sráči, volá za ním mladá holka se stříbrnou buřinkou na hlavě.

Jede ze světel města ven do tmy. Šedá cesta zmizí a stane se z ní bledá stezka. Zašlápne vrzající pedál svého starého meďáka až do podlahy. Do podvozku mlátí štěrk ze stezky.

Obraz dcery kadeřnice, jak otevírá dveře, se mu vrátil jako výsměch. Teď ji vidí v ponožkách – s rozcuchanými vlasy a skleničkou whiskey likéru v ruce. Takový obrázek si může představovat jenom nadržený chlap. To je jedna z věcí, kterou na stárnutí nenávidí. Posun od mládí a jeho tělesnosti bez ducha k čistému duchu bez těla. K bodu, kdy nejlepší okamžiky sestávají jen z myšlenek na to či ono, z představ o budoucnosti, z dávných vzpomínek. Už skoro osmnáct let si představuje blízkost ve vztahu s ženou. Představuje si ji. Představoval si ji, i když byl s Anetou. Tehdy ta blízkost jen měla konkrétnější podobu, tehdy vypadala jako blízkost ve vztahu s kýmkoli jiným než s ní – až do chvíle, kdy už v její blízkosti nebyl.

Noha se mu přesune z plynu na brzdu. V kuželu světla před sebou spatří uprostřed cesty nějakou obrovskou krabici.

– 16 –

MALÍČEK

1. LEDEN — 13. LEDEN

4

Nejprve ho napadne, že na zem spadl nějaký satelit, a pak kouká, že to je auto obrácené na střechu.

Do hajzlu, nějaké montero, černé montero jako to Billovo.

Je to to Billovo.

Nějakých čtyři sta až pět set metrů od místa, kde se míjeli, ale jak je to dlouho? Hodinu? Nedokáže si v čase udělat jasno. Možná se mu ty Rusty Nails, co vypil, přece jenom vrazily do palice.

Vypne motor. Světla nechá svítit, aby na to auto viděl. Slyší moře a tiše odfukující motor svého meďáka. Prach se snáší k zemi.

Chystá se zapnout dorozumívací zařízení a oznámit to na dispečink, nic lepšího asi udělat nemůže, ale zaslechne nějaké bouchání, jako by se někdo snažil dát o sobě vědět nebo se dostat ven. Vystoupí z auta. Řekne nahlas Billovo jméno. Volá, jako kdyby se znali. Bille. Skoro se neznají. Billa Hajiho znají všichni. Rtuťovitý, nesnesitelný člověk. Nikdy nespočine v klidu, pořád je na cestě někam pryč nebo zpátky. Erhard ho párkrát vezl. Poprvé to bylo do nemocnice. A poté vždy na objednávku. Dvakrát ho odvážel z letiště domů do jeho vily, několik kilometrů odsud; Haji přijel z Madridu se čtyřmi či pěti kufry a mladým klukem, který se zdál unavený. Kufry měl v obou

– 17 –

případech stejné, ale kluk byl pokaždé jiný. Erhard se nestaral o fámy a o to, jaký Haji vede život. Do takových věcí se člověk nemá míchat. Pokud tedy těm klukům je osmnáct a můžou si svobodně vybrat.

„Bille,“ řekne znovu.

Auto je kolem dokola pomačkané. Asi se kutálelo pěkný kus cesty. Do prdele, montero. Je to jenom japonská lepenka. Po cestě se táhne dlouhá stopa skla. To naznačuje, že auto se smýkalo po boku. Volá znovu, jde okolo auta a dívá se dovnitř tam, kde možná bylo čelní sklo, ale spíš asi boční okénko. Sklání se a dívá se dovnitř. V autě nikdo není. Bill ani žádný z jeho kluků. Erhard si s úlevou oddechne. Přestože Billa Hajiho moc rád nemá, měl strach, že ho spatří zmáčknutého mezi volantem a zadním sedadlem jako nacucané klíště. Auto je prázdné, dveře – jedny z nich – jsou otevřené a visí na pantu. Možná šel pro pomoc nebo ho odvezla sestra, která vždycky je v jeho těsné blízkosti, když ho člověk vidí ve městě nebo v La Marquesině. Erhard se ohne a sahá na auto. Pořád je teplé.

V tom okamžiku tma i auto zmizí a celé nebe se otevře, s odstíny zelené a skvrnami azurové a purpurové, jako by se po něm ohlížely stovky očí.

5

Nad ním to práskne. Erhard se přes auto podívá na oblohu. V úsečné kadenci se ozývají další rány, jeden za druhým se objevují třpytivé pruhy. Nejprve si řekne, že to jsou nouzové světlice z nějaké lodi. Pak si uvědomí, že je Nový rok, že se dívá na proud raket z města. Když si jeho oči opět zvyknou na tmu, všimne si, že hned před ním se něco pohybuje.

Tam, kde býval výfuk, sedí na autě pes.

Jsou tam dva.

– 18 –

Dívají se na něj jako dva roztomilí pejsci na procházce. Jsou to ale divocí psi. Nikdo neví, odkud se berou. Možná z Corraleja, jedenáct kilometrů odtud. Jsou to krásná zvířata, jak tam sedí nebo když v měsíčním světle běhají po okrajích skal. Za denního světla jsou vychrtlí a ošuntělí jako staré koberce. Jsou utrpením pro všechny, kdo chovají ovce a kozy, a mladí muži si z nich dělají terč a střílejí po nich z korby náklaďáků, aby se nenudili. Přesto těch psů tak či onak přibylo. Erhard hádá, že jich tam ve tmě sedí deset až patnáct. Možná Bill Haji jednoho z nich přejel, třeba právě proto se s autem převrátil. Jeden ze psů slintá. Erhard se podívá dolů mezi jeho přední nohy.

Přestože většina obličeje je pryč, pořád se ostatky Billa Hajiho dají poznat. Není co zachraňovat. Snad už byl mrtvý, než si ho psi vzali. Jeho proslulé licousy vypadají jako králičí kůže naruby.

Pak si ho všimne.

6

Leží hned za levým předním kolem, v hnědé tmě. Erhard ho vidí jen proto, že se trošičku zatřpytí pokaždé, když na nebi vybuchnou rachejtle. Zpočátku mu není jasné, co že to tam vidí. V tom odlesku je teplo, žhne to jako jantar. Odhaduje, že to je něco měděného nebo pozlaceného, snad něco ze slunečních brýlí nebo kousek přetrženého kabelu. Na okamžik ho napadne, že to je zlatá plomba, a pak si všimne nehtů a malých záhybů kolem kloubu. Vidí, jak je široký prsten ověnčený masem.

Je to Billův snubní prsten. Na Billově prsteníku. 10 minus 1.

Nechce se mu jít okolo auta, a tak po něm sáhne. Neví ani, jestli na prsten dosáhne, leží půldruhého metru či dva od něj na druhé straně vozu. Natáhne paži přes podvozek, ale oba psi zvednou hlavy od žrádla, jeden vycení zuby a strčí přední tlapy pod tělo, připravený ke skoku. Erhard by možná přece jenom

– 19 –

stihl ve tmě prst popadnout, ale každopádně by mu na ruku skočil pes.

Jde pomalu zpátky ke svému autu a zapne dálková světla. Nejprve s nimi několikrát zabliká, až psi vstanou a podrážděně se na něj podívají. Potom položí ruku na střed volantu a opře se o něj. Auto párkrát zatroubí tak řezavě, že by většina lidí asi řekla, že se to k mercedesu nehodí. Drží klakson stisknutý, dokud oba psi na druhém autě otráveně jako narkomani neseskočí a neodšourají se několik metrů do tmy.

Ve svitu dálkových světel pospíchá Erhard k druhému autu. Běží tak rychle, jak jen může. Už je to několik měsíců, možná rok, co běžel naposledy. Je to jen několik málo metrů, ale má pocit, jako by to trvalo až moc dlouho. Připadá mu, že psi si toho už všimli a vrhají se zase k autu. Zdá se mu, že ho nohy neposlouchají a za jeden večer ho až tam a zase zpátky nedonesou. Nedosáhne přes auto tak daleko, jak by si přál. Visí přes okraj převráceného montera a sahá po prstenu. Je to sotva půl metru.

Leží těsně u toho, co zbývá z Billovy hlavy a tváře, a skrz tu červenomodrou hmotu vidí do jeho otevřených, ale vyhaslých očí.

Najdi toho chlapce.

Ta věta zní přes ten randál z rachejtlí tak jasně a zřetelně, že Erhardovi se na okamžik zdá, že v autě pořád funguje rádio. Nebo že možná jeden ze psů, co on sakra ví, najednou začal mluvit. Podívá se do těch očí znovu a připadá mu, že ta věta nejspíš vychází z nich, z onoho temného kroužku v oku, který pomalu tuhne. Slyšel ten hlas už dřív. Zná jej. Možná je to hlas Billa Hajiho. Možná je to jen něco, co bůhvíproč nahlas řekl on sám. Ani si nepamatuje, co říkal; pamatuje si jen, že to byla slova prosebná.

Znovu se podívá na prst, chytí se nějakých výstupků na podvozku a vytáhne se nahoru a dopředu. Auto je pořád teplé. Nepálí, ale hřeje jako skála. Ohňostroj odeznívá, nad pobřeží vystřelují úplně poslední pozdrav, zelený, stříbrně prskající vzor. Rozhostí se ticho. Ne naprosté. Motor vrní. A naříkavý štěkot

– 20 –

psů přerostl v nadzvukové kňučení – hned po tomhle zvuku určitě přijde zuřivost. Dole hned před autem je slyšet šramot. Erhard se na břiše pošoupne dopředu, natáhne ruku a popadne prst. Je studený. Hrubý. A nádherný.

9 + 1, pomyslí si.

7

Erhard utíká zpátky ke svému vozu, vrhne se na přední sedadlo a zabouchne dveře. Od chvíle, kdy spatřil převrácené auto, si připadal úplně střízlivý, skoro jako by ho trápila kocovina, ale teď se opilost jako mávnutím proutku vrací. Připadá si jako na houpačce, ale taky je bizarně rozjařený a je mu jaksi veselo.

Jako by jeho oči, tělo a mysl ve zkratu počítaly. Jeho vlastních devět prstů a jeden prst Billa Hajiho dává dohromady deset prstů. Probouzí to v něm radost, která se mu rozlévá až do břicha a vlastně až do pinďoura, jako by to pomohlo jeho libidu, že se stal majitelem nového prstu. Ví, že to je špatně, ví, že si to namlouvá, ale i když to není jeho prst, připadá si díky těm deseti prstům celý jako už dlouho ne. Tak jako ztráta jeho vlastního prstu před osmnácti lety znamenala zavržení a vědomý odečet, s tímto prstem se vrací rovnováha. Ve tmě si stáhne ponožky, jde si lehnout a v hlavě mu hučí. V generátoru došel benzin, protože ho před odchodem zapomněl vypnout. Zítra, zítra se na to podívá. Je ticho, ale když se vítr otočí, zní to, jako by kňučeli psi.

Když ho sežerou, nebude co pohřbívat. Když nebude co pohřbívat, nebude mrtvý. Billova sestra, drsná tetka, která vypadá jako chlap, se bude muset loučit s prázdnou rakví.

Prst na ruce, na ruce Billa Hajiho, který ho jednou zastavil na hlavní ulici. Jeho příteli se udělalo špatně. Bill o něj pečoval

– 21 –

celou cestu do nemocnice. Erhard si to nejlíp pamatuje podle té jakoby melounové vůně a paklíku pětiseteurovek, kterými chtěl Bill platit. Erhard musel utíkat do kiosku a rozměnit to. Prst. Billova ruka. Billovy licousy. Ty na tom chlapovi byly nejirštější.

Erhard šmátrá ve tmě a najde telefon. Stalo se neštěstí. Pospěšte si, říká. Jako by nechával vzkaz. Udá adresu, snaží se změnit hlas, aby zněl víc španělsky. Los perros se lo han comido. Snědli ho psi. Tomu chlapík na druhém konci tak docela nerozumí.

„Jak se jmenujete? Můžu se zeptat, kdo volá?“

Dlouho je ticho. Erhard to chce ukončit, ale nemůže ve tmě najít tlačítko. Sahá po točitém kabelu až ke stěně.

„Haló,“ říká muž.

Erhard stiskne tlačítko a hovor přeruší. Znovu se rozhostí šokující ticho. Zůstává jen vítr šustící po kamenech. Nad ostrovy už se uvelebil nový rok. Erhard má prst pod polštářem jako minci pro štěstí.

8

V úterý vstane brzy, a než se přihlásí na dispečinku a vezme první zákazníky, vyrazí si na projížďku. Vždycky nejdřív jede do rybářské vesnice Alapaqa, kde křičí racci a podává se tam nejlepší káva na ostrově. Aristide a jeho žena Miza si ji sami praží a melou ji ve starém arabském mlýnku, který zabírá celý psací stůl a patříval Mizinu otci. Káva je skoro šeříkově fialová a sladká. Nejlepší na ostrově. Přestože se nedá říct, že Erhard vyzkoušel všechny podniky, kde na ostrově nabízejí kávu, určitě jich vyzkoušel většinu.

„Vypadáš dneska čile,“ řekne Miza. Erhard krátce pozdraví její sestřenici. Ta dočasně u Mizy bydlí a do kavárny chodí bosa. Je to motorkářka s nevymáchanou hubou. S tím by on nedokázal žít, ale líbí se mu její vlasy. Když stojí zády k němu, dívá se jí

– 22 –

na ně. Má je tmavé a dlouhé až po stehna. Erhard pije kafe a ona povídá o nějakém kulturistovi jménem Stefano. Podle Erhardova názoru to není příjemný chlap, ale ona se Erharda na jeho názor neptá. Neptá se na nic. Mluví o tom, že ten kulturista má slepičí mozek, o televizi, kterou rozmlátil, a o strašné spoustě peněz, co utratil za nějaké odporné ženské v jednom baru v Puertu. Miza v kavárně uklízí, poslouchá a podívá se na Erharda. Její pohled říká, že ženy možná ne vždycky jsou to nejlepší.

Možná to nejlepší nejsou ani muži.

U Mizy taky mají koupelnu, kde se Erhard myje. Je to kůlnička, ve které rybáři oplachují a suší velké ryby, ale postupně se z ní stala jakási veřejná sprcha pro surfaře, rybáře a jednoho taxikáře, který nemá doma koupelnu. Když má štěstí, žádné ryby tam nejsou. Dneska tam visí velký mečoun, tlamu má propíchnutou hákem.

9

Vydělá bezmála sto dvacet eur. Jde to dobrým tempem, zákazníci se objevují zrovna tak rychle, jak je vysazuje. Prst si netroufá vytáhnout, má ho jen tak v kapse. Zkoušel z něj stáhnout prsten, ten je mu lhostejný, ale nejde s ním hnout, zadírá se do kosti. Bill Haji nebyl tlustý, ale prsteník mu buď otekl, nebo časem tak zmasitěl, že prsten je v jedné rovině s kůží. Erhard si představuje, jak si mladý Bill kdysi prsten nasazoval. Až se prst trochu seschne, možná ho dokáže z prstenu vysoukat. Jen aby se prst nezlomil vejpůl nebo se nerozdrolil jako suchá hlína.

Po siestě si to Erhard valí do Villaverde. Zaparkuje na klidné cestě za bílým palácem Aritzových. Každý rok pár dní po silvestru mají Aritzovi návštěvu z pevniny a jejich malá neteř Ainhoa hraje Gershwina, vždy koncert F dur.

On tam je půl hodiny předtím a ladí křídlo, ženy na terase pijí šampaňské a muži koukají do Steinwaye a pronášejí komentáře.

– 23 –

Ne k Erhardovi, nýbrž mezi sebou. André Aritza je přátelský chlapík, kterému táhne na padesátku a má nezvykle silné brýle. Ale od té doby, co se Erhard uřekl, že o počítačích nic neví a ani se o ně nezajímá, je André vůči němu chladný. Zjevně vydělal jmění na něčem, co souvisí s počítači, loďmi a navigací. Těchhle zbohatlíků se tu objevuje pořád víc. Jsou to podivní muži bez páteře a s mladšími ženami, které se jim starají o domácnost, a děti mají jako trofeje.

Dnes kolem klavíru stojí tři takoví pidloocí vynálezečtí týpci, ukazují dolů do skříně na kladívka, která se pohybují nahoru a dolů, a o Erhardovi, který stojí hned vedle, mluví jako o ladiči pian. Švagr vypráví o něčem v mobilním telefonu, co dokáže klavír naladit. Je to moc šikovná věc, říká, kolik tě vlastně ten ladič klavírů stojí? André Aritza odpovídá: Za tak málo je to až moc. Tak si stáhni tu aplikaci, povídá švagr, ta stojí sedmdesát devět centů. Muži se smějí. Ten chudák bude brzy bez práce, říká nejmladší vynálezce. Erhard má hlavu až dole ve skříni a v ruce ladicí kliku. Takových věcí slýchá spousty. I za volantem taxíku.

V kapse cítí prst. Vlastně ho ani necítí, jen ví, že ho tam má. Prst mu vnukne podivné nápady. Vzbuzuje v něm chuť vyrvat z toho zpropadeného klavíru struny a hrát etudy tak, že by do kláves mlátil hlavou Andrého Aritzy. Ale taky v něm vzbuzuje chuť nechat to být. Zůstat v klidu a nemarnit svoje příležitosti.

Reina Aritzová se snaží shromáždit společnost v jídelně, která se nachází vedle za několikerými zavřenými posuvnými dveřmi. Celý dům je cítit převařeným humrem. Erhard si dává načas, než je hotový, a společnost se chystá do jídelny, pije šampaňské a postává u oken s výhledem na záliv a moře. Erhard seběhne dolů do kuchyně a umyje si černé ruce a pak jde do haly a hlavními dveřmi ven. Než se dveře stačí zavřít, vzpomene si na peníze v obálce na malém příborníku. Vždycky leží tam. Sto eur. Klidně by se bez nich obešel. Když tam tu obálku nechá ležet, ukáže Andrému Aritzovi, že to nedělá pro peníze. Že si ty komentáře za těch pár drobných líbit nenechá. Ale vypadalo by to, že na ty

– 24 –

peníze prostě zapomněl. Neozval se, když o něm ošklivě mluvili, a budou si myslet, že ladič pian, ten zmatený chudák, na svoje peníze zapomněl, a možná se mu budou smát ještě víc.

Sakra, to ne. Jde zase nahoru kolem jídelny a slyší, jak Reina diriguje hosty kolem stolu a říká mužům a ženám, kam si mají sednout. Volá na Andrého, ale ten neodpovídá. Erhard vezme obálku z příborníku a rychle se podívá škvírou ve dveřích do obýváku, kde se neteř opírá o křídlo a kouká se z okna. André Aritza stojí vedle, trochu moc blízko u ní, ústa trochu moc vysoko u jejího ucha. Dívá se na ni, jako by očekával nějakou reakci, ale jeho ruka se sune nahoru po jejím stehně a tiskne se k dlouhé blůze v barvě stříbra, která jí spadá přes kalhoty. Nevypadá, že by se jí to líbilo, ale ani se nezdá zahanbená či překvapená. Jedinou polehčující okolností je, že to vlastně není jeho neteř, ale jen dcera dobrého kamaráda, kterou se rozhodli považovat za neteř. A ona není dítě, nýbrž mladá žena, bude jí tak sedmnáct nebo osmnáct. A někomu jako Erhard, kdo o sexu či svádění žen nic neví, se jeho snahy o sblížení nezdají sexy ani svůdné.

Za sebou Erhard slyší, že chodbou přichází Reina Aritzová.

„Señore JØrgensone, díky za návštěvu a šťastný nový rok,“ řekne Reina, když ho spatří s obálkou v ruce.

Erhard se rychle otočí a strčí do dveří od obýváku. André Aritza rychle odtáhne ruku od neteře, postaví se strnule jako komorník vedle ní a roztrpčeně se na Erharda podívá. Neteř se pořád zdá lhostejná. Jako by ji nalil šampaňským nebo jí řekl něco, co ji ohromně zaujalo. „Vaše krásná žena vás hledá,“ řekne Erhard nahlas.

„Aha, díky,“ odpoví André a roztrpčený výraz z jeho tváře zmizí.

„Ten humr vystydne,“ říká Reina Aritzová do pokoje. „Nezapomeňte si vzít sklenky na šampaňské.“

„Šťastný nový rok vám i vaší neteři,“ řekne Erhard Andrému Aritzovi, otočí se k nim zády a jde zase dolů. Takových věcí vídá spousty, ale přece jen přemýšlí, jestli to není naposledy,

– 25 –

co do tohoto domu přišel. S Andrém Aritzou by to teď mohlo být ještě obtížnější. Na druhou stranu dostává práci jako ladič zřídka. Hlídá si těch několik málo kšeftů, které má. Neexistuje žádný důvod, aby se rozhodoval hned teď. Uvidí tyhle lidi zase až za rok.

Rozsvítí ceduli a doufá, že na něj někdo mávne, než pojede domů.

10

Přede dveřmi stojí muž. Než Erhard otevře, dívá se na něj okénkem. Počítá do třiceti, jestli ten člověk neodejde. Jmenuje se Francisco Bernal a mne si oči, na nichž má sluneční brýle, jako by byl unavený nebo se mu do očí dostal prach. Jednatřicet. Dvaatřicet. Třiatřicet. On tam ale stojí dál a dívá se rovnou do dveří, jako by se měly každou chvíli rozletět. Pohledný mladý muž před čtyřicítkou, má pár dětí a manželku, která pracuje v jednom hotelu. Erhard otvírá.

Policajt se podívá Erhardovi do očí. „Poustevníku,“ pozdraví ho.

„Komisaři.“

„Já nejsem komisař.“

„A já se nejmenuju Poustevník.“

Bernal se zazubí. „Oukej, JØrgensone. Jak se máte?“

„Fajn. A vy? A děti?“

„To mladší zrovna mělo spalničky.“

Erhard přikývne. Zná policejního vicekomisaře už několik let. „Včera odpoledne volal váš kolega,“ řekne Erhard.

„Byli bychom totiž nejradši, kdybyste přišel na stanici.“

„Včera jsem nemohl.“

„Tak pojeďte se mnou teď.“

„Teď jste přece tady. Nechápu, co ještě potřebujete vědět. Moc toho nevím. Vím jen to, co jsem vám pověděl.“

– 26 –

Policista si sundá sluneční brýle. Vypadá unaveně. „Můžu vás vzít na stanici a zase vás odvézt domů.“

„Jste hodný, ale děkuju.“

Bernal se podívá na jeho auto. „Co se vám stalo s bočním zrcátkem?“

„To se stane, když člověk jezdí s taxíkem.“

„JØrgensone, poslali mě, abych vás přivezl na stanici. Neztěžujte mi to.“

„Říkejte mi ‚señor Protipředpis‘.“

Bernal se zazubí. Má upřímný úsměv. To má Erhard na něm rád.

„Proč jste do telefonu neřekl, kdo jste?“

„Bylo špatné spojení,“ odpoví Erhard. „Víte přece, jak to tady za městem chodí.“

„Pokud já vím, s novými kabely se to hodně zlepšilo.“

O těch Erhard nic neslyšel.

„Proč jste nezavolal znovu?“ pokračuje Bernal.

„Byl Nový rok, byl jsem unavený.“

„Byl jste taky unavený, když jste našel tu mrtvolu?“

„Ano.“ Erhard myslí na slova vycházející z očí Billa Hajiho, ale nepamatuje si je. Takové informace člověku k větší důvěryhodnosti nepomůžou.

„Kdy jste byl naposledy u doktora?“

„Ale no tak, nechte toho,“ řekne Erhard a vytáhne řidičák. Jako taxikář ho člověk musí mít u sebe pořád, ale on ho nikdy neukazoval nikomu jinému než Bernalovi, který ho kontroluje pokaždé.

Bernal se dívá na datum. Říjen 2011. „S viděním v noci žádné problémy nemáte?“

„Samozřejmě že ne.“

„To se přece ve vašem věku může stát.“

„Tohle je šikana. Dva jiní řidiči jsou starší než já.“

„To opravdu ne. Albertu Ramirezovi je osmašedesát, Luísovi Hernaldovi Espositovi je šestašedesát.“

„To je impozantní, mladý muži. Ale nemění to nic na tom, že jsem dobrý řidič.“

– 27 –

„To já vím. Ale taky jste tak umíněný, že vás za to můžu zadržet.“ Najednou má v očích podivně vážný pohled.

„Poustevníku, musím se vás na něco zeptat.“

Toho jména se nedokáže zbavit. Před několika lety ho to rozčilovalo a snažil se lidi přimět, aby mu říkali JØrgensone. Ale neudrželo se to. Není nic vytrvalejšího než přezdívka vzniklá z nepochopení. „Povídejte.“

„Týká se to... Chtěli bychom vědět něco ohledně Billa Hajiho.“ Bernal se rozhlíží.

„Jen klid. Kromě nás tu nikdo není. Jenom kozlové.“

„Požádal jsem Péreze-Lúñiga, aby počkal v autě.“

Erhard se podívá ven k policejnímu autu a až teď si všimne tmavého stínu, který sedí uvnitř a drží se držadla na stropě vozu. Lorenzo Pérez-Lúñigo je doktor, a to jen průměrný, ale taky je to jediný soudní lékař na ostrově. Schopný není, jen se bere vážně a má se neobyčejně rád. Je to příšerná figura, Erhard ho před několika lety málem ohlásil na policii za nedůstojné zacházení s tělem zemřelého, ale Bernal Erharda přemluvil, aby to nechal být.

„Jak se říká: co se během jízdy v taxíku stane, to si šofér nechá pro sebe.“

Bernal se krátce zasměje. „Nemohli bychom aspoň jít dovnitř?“

Erhard jde napřed do obýváku, který slouží i jako kuchyně. Opře se o kuchyňský stůl a naznačí komisaři, že může udělat to samé.

„Pořád jste si sem nedal zavést vodu,“ povídá komisař a dívá se na prázdnou láhev od koňaku stojící na stole.

„Voda je pro želvy,“ odpoví Erhard.

„Vždyť vy taky žijete jako želva. Dělám si starosti.“

„Tak si je nedělejte. Už jsem zažil horší věci.“

Bernal pokrčí rameny. „Říkal jste do telefonu, že mu psi pokousali obličej.“

„Říkal jsem, že mu obličej sežrali.“

„A že sedí na autě. Tedy ti psi. A koušou ho.“

– 28 –

„Jo, žrali ho. Tak jsem to viděl.“

„A jste si jistý? Byl to obličej?“

„Viděl jsem jeho licousy, vlasy. A viděl jsem jeho oči.“

„A co když jste byl unavený?“

„Vím, co jsem viděl.“

„Nebyla to třeba záda?“

„Ledaže by měl oči na zádech.“

Komisař se usmívá. „Nemůžeme najít jeho prsten. Měl hodně zvláštní prsten, který nemá žádnou cenu, kdyby ho člověk chtěl prodat.“

„Kdovíco všechno ta zvířata sežrala?“

„Postříleli jsme všechno, co tady kolem běhá po čtyřech. Dokonce jsme zastřelili i pár psů, kteří nebyli divocí. Lorenzo se hrabal v psích střevech a byl v nich až po lokty. Ale žádný prsten nenašel.“

„V tom případě tedy byl ve svém živlu. Ale možná ho nestačili spolknout. Třeba ten prsten někde leží. Kdovíkde se takoví psi schovávají.“

„To bychom ho našli. Prohledali jsme celé okolí. Problém je v tom, že všechno, co ti psi v sobě měli víc než tři až čtyři hodiny, je tak rozložené, že nepoznáme, co to je. Ale prsten ne, ten bychom měli najít. A pokud z něj ti psi naposled... ehm... sežrali obličej, bývali bychom měli najít i ten.“

„Kdy jste se tam dostali?“

„Přijeli jsme, jak nejrychleji to šlo.“ Policista se dívá na laminátovou podlahu, která je popraskaná a poslepovaná izolační páskou. „Říká se tomu sólonehoda. Sólonehoda.“ Pronese to slovo několikrát, jako kdyby ho najednou udivovalo. Erhard pocítí úlevu, ale bojí se dát to policistovi najevo. Otočí se a lhostejně cosi přerovnává na kuchyňském stole.

„Jak dlouho to trvalo?“

„Vždyť už byl po smrti. Byla silvestrovská noc, jak jste sám říkal.“

„Kde tedy je problém?“

„Máme na krku jeho rodinu. Láska připravuje lidi o rozum.

– 29 –

Do té rakve je třeba mít co položit. Nejenom kamení z Alejandrovy stezky. A taky ten prsten, na kterém jeho sestře strašně záleží.“

„Nezkoušejte to na ně s nějakými podfuky. A už vůbec ne na Eleanor. Z toho by nevzešlo nic dobrýho.“ Erhard si pamatuje Billovu sestru, jak se dívá do zpětného zrcátka. Je dvakrát tak maskulinní jako Bill.

„Sakra, proto přece na tom tak makáme. Vždyť to znáte, takový prsten, to jako by byla jeho osobnost. Rád bych jeho sestře ten prsten dal a řekl jí, že v té rakvi je on. Nemůžou tam ležet jenom zbytky jeho bot a játra, kterých se ty bestie z nějakého důvodu ani nedotkly.“

Erhard se neodvažuje pohlédnout ke kuchyňské polici, kde prst leží v dóze na kávu s nápisem Mokarabia 100 procent Arabica. „Já vám nijak nepomůžu.“

Komisař se rozhlíží, jako by chtěl říct ještě něco. Pohledem nadlouho spočine na kusu stěny, kde chybí tapeta. Je tam vidět holé dřevo. Bledá překližka a na ní tesařovy značky. Erhard ho vyprovází k autu. Pérez-Lúñigo se zdá netrpělivý.

„Kdybyste slyšel, že někdo ten prsten našel, rád bych to věděl.“

„Ano,“ odpoví Erhard. Pokud uslyší o někom, kdo prsten najde, hned zavolá.

„Vyprávěl jsem vám, že jsem znával jednu dánskou holku? Bydlel jsem tehdy na Lanzarote. Byla to taková malá čertice, naprosto nezvladatelná.“ Komisař se posadí do vozu, ale dveře nechá otevřené. „Najednou prostě odjela domů. To je problém s těmihle ostrovy, že všichni rozumní lidé dřív či později odjedou.“

„Tu neznám,“ řekne Erhard.

– 30 –

11

Erhard si povídá s Klučičím mužem.

Aaz je asi jediný typ, kterého nedokáže odhadnout. Je to možná první člověk, který není žádný typ a zároveň představuje všechny typy najednou. To se Erhardovi líbí. Projíždějí Tindayou.

Aaz říká, že by tomu Erhard měl dát šanci. Že si to zaslouží, že to jednou musí přijít.

Erhard si ale není jistý. „Od posledně, Aazi, uteklo už osmnáct roků. Jezdí sem míň turistů. Mezi nimi jsou spousty nadržených fanoušků Arsenalu, co chtějí levné pivo a ještě levnější kundy, pokud to mám říct na rovinu. A pak rodiny, rodiny s línými dětmi, co vylezou z letadla a řvou, že chtějí k McDonaldovi. Dobrých kšeftů už není tolik, i já jich mám míň. A ještě míň mám hezkých ženských.“

Nemohl bych ti navrhnout Lianu nebo některou z dalších sester?

„To je od tebe strašně milé, Aazi. Ty holky nejsou zrovna můj typ a já nejsem jejich typ. Pokud budu mít štěstí, najdu si starou, opotřebovanou a otrávenou vdovu z Gornjalu. V tom městě je vdov hodně.“

Oba se smějí. „Ne... která by chtěla sedřeného taxíkáře?“ říká Erhard. „Dělníka s handicapem, se zkaženými zuby, a vůbec.“

Taky ladíš klavíry.

„Za takové věci platí skoro už jenom pitomci. Promiň mi to, ale to všechno se snáze, lépe a levněji dá dělat moderními metodami. Ano, kdoví, možná to za několik let bude platit i pro taxikařinu. Pak vás všechny sem a tam budou vozit roboti.“

A co ty, co potom budeš dělat ty, kdo mě bude vozit domů?

„Tou dobou, Aazi, já už budu po smrti a z tebe bude dospělý muž a na mě už si vůbec nebudeš pamatovat. Tou dobou tu bude tunel do Afriky, aby sis mohl vyrazit na Saharu a jezdit na elektrických velbloudech.“

– 31 –

Aaz neodpovídá, dívá se na víko přihrádky u spolujezdce, která se dá otevřít stisknutím palce.

12

Dospělí muži s draky.

Erhard zhasne ceduli, zastaví na pobřeží u Dun a dívá se na kitery. Sám si může určovat, kolik chce mít práce a kdy. Když chce jezdit celý den, tak může. A následující den mít volno, když se mu to hodí. Jede prostě tam, kde jsou zákazníci, a vozí je. Tak to připadá jemu samotnému. Není to těžké, nic to od něj nevyžaduje. On prostě ví, kde zákazníci jsou. Je to stejné jako s klavírem. Potřebuje slyšet jen několik tónů a ví, co je třeba ve skříni opravit, jestli se někde něco zasekává, jestli to má co dělat s vlhkostí nebo jestli tam je trochu prachu nebo žmolků. Stejně tak dokáže číst dopravu, tak či onak to vycítit ze vzduchu, poznat to podle zvuků z letiště, vytušit to ze shonu na hlavní třídě. A ví, kde čeká nějaká dáma s pubertální dcerou a chce po nákupech domů do hotelu, kde za chvíli vyjde na ulici partička podnikatelů a hvízdnou na něj, aby je odvezl do nejbližšího strip baru, nebo kde od moře vyleze na silnici nějaký surfař s nohama od písku a nechá se za svoje dolary s prknem na střeše odvézt do města. Mnozí kolegové ho za to nenávidí, jiní z něj mají téměř posvátnou hrůzu. Někteří z katolíků se křižují, když přijede do dílny. Na dispečinku mu dávají kšefty zřídka, protože vědí, že má dost práce i tak. Čas od času se ho nějaký mladý řidič zeptá, jak to dělá. Erhard se třeba ukáže v baru v hotelu Phenix a mladý řidič přijde k němu a na všechno se ho vyptává, zatímco jeho kamarádi povykují někde vzadu. Počkejte, tamhleten, to je legenda, volá na ně, ten mi dá zlato. Ale Erhard mu žádné zlato nedá, on to nedokáže vysvětlit. Dokáže jen říct: Sleduj provoz, mysli na lidi, kam bys ty sám šel, když počasí vypadá takhle a takhle, a dneska hodně lidí

– 32 –

někam jezdí, a tak dál. Dobré rady, ale jistě nepoužitelné. Pravda je totiž taková, že on sám neví, odkud to má. Je to jako hudba, říká mladíkovi, který zpravidla neví o hudbě nic.

Mladí řidiči se chtějí učit, ale ti ve středním věku jsou zatrpklí. Ti jezdí taxíkem a k ničemu jinému se nedostanou, ale dobře z toho nebudou žít nikdy. Podle nich je Erhard parazit, extranjero, který nejenže přijel proto, aby jim bral zákazníky, ale ještě se chová, jako by byl lepší než oni. Bydlí sám za městem v Majanichu, nemluví s ostatními šoféry a jen si ve svém starém mercedesu čte knihy, pokud tedy zrovna nejezdí a nebere jim jediné zákazníky, kteří se ten den najdou. Takhle přemýšlejí a takhle mu to dokonce někteří z nich i říkají. A mají pravdu. I v tom s těmi knihami. Zpočátku to dělal proto, aby si odpočinul a ukázal ostatním řidičům, že se pořád nehoní za dalšími zákazníky. Přestal brát lidi, co na něj mávali na ulici, začal parkovat až na konci fronty na hlavní třídě a dělal všechno, co se dělat dalo, aby mohl zůstat celý den u dobré knihy.

V kufru auta má bedýnku s paperbacky, ve kterých se tu a tam přehrabuje a něco si vybere. Rád se dívá na přední strany obálek a prohlíží si vyražená písmena, jimiž jsou názvy vytištěné. Nebo knihou listuje a kouká se, kolik listů má přeložený roh. Když je tam přeložených rohů hodně, je to dobré. Knihy kupuje, někdy po bedýnkách, od kamarádky Solilly, která má v Puertu krámek s použitým zbožím. Párkrát za měsíc, když veze někoho na letiště, se cestou zpátky u ní zastaví a odveze si domů několik knih a možná i nějaké oblečení. Knihám nic není. Oblečení trochu páchne. On je vypere, než si je oblékne. Pověsí je na šňůru za domem a nechá je tam viset týden. A pach zmizí. Namísto toho je oblečení cítit kořeněnou půdou ostrova. On dokáže sedět v autě a číst si celý den. Musí být nějaká práce i pro ostatní. Všichni musejí živit ženu a děti, nemůžou si dovolit, aby si jen tak četli. On nic nemusí. Čím víc vydělá, tím víc posílá Anetě. Každý měsíc převádí na její konto většinu výdělku. Nikoli s přátelským pozdravem, nýbrž elektronicky a bez duše. On

– 33 –

si nic jiného nezaslouží a nic zvláštního nepotřebuje. Dokáže žít z kafe a konzerv, které nakoupil před mnoha lety. Konzervu ohřeje a jí rovnou z ní. Nevadí mu to. Někdy chodí do dobrých restaurací, co na ostrově jsou, a dlouhé minuty si vybírá drahé víno a ořízne si dobrý doutník. Ani to mu nevadí. V létě si čte v autě, okénko otevřené, a v zimě si s sebou vozí rozkládací židli a postaví si ji na chodníku vedle auta. Ostatní šoféři se potí v autech a nenávidí ho.

Když člověk jede Dunami a pomalu míjí tiché hotely se zahradníky a jejich horlivými vodními hadicemi, jsou nad mořem vidět draci. Honí se sem a tam jako ptáci. Erhard zaparkuje auto nahoře na cestě a jde mezi dunami dolů k vodě. Tam je slunce drsné. Nebo to tak člověku připadá. Pláž se táhne donekonečna, moře je jako obrovský vzdušný zámek, který najednou zůstane ležet na konci béžové duny. Dneska se po pláži žádné rodiny neprocházejí. Vítr je moc silný, písek sviští a bodá.

Vedle kontejneru se surfařským vybavením stojí na několika europaletách obchůdek. Nabízejí tam zmrzlinu, hudbu, závětří a stín. Erhard si dá pivo San Miguel a sleduje postavy, jak je lana tahají sem a tam. Dospělí muži s draky. Občas si je vítr zcela podmaní, jindy je to přesně naopak. On si frustrujícím způsobem uvědomuje všechny zvuky, jež se z obchůdku ozývají. Každé zakašlání či zašramocení s kávovarem. Blízkost možností. Paní v obchůdku je možná o dvacet let mladší než on, ale na pohled udřená. Je to mniška, onen tvrdě pracující, mlčící, obtížný a příliš laskavý typ. Rozvedená matka čtyř dětí, která si musela najít práci, když od ní manžel utekl. Coby potenciální přítelkyně je na jednu stranu zkušená a nanejvýš obstojná, na druhou stranu děsivá. Sehne se a dívá se okénkem na draky.

„Je mezi nimi některý z vašich synů?“ hádá Erhard.

Ona se na něj udiveně podívá. „Vy znáte mého Robbieho?“

„Já tak trošku znám skoro všechny.“

– 34 –

13

Kolem čtvrté hodiny odpoledne jede Erhard ke hřbitovu do Oleany a zaparkuje na protější straně cesty. Dívá se na ně, jak v malém průvodu a se spoustou květin přicházejí ulicí. Tohle je pro bohaté rodiny typické. Ti se zesnulými nejradši jdou tak daleko, jak je to možné, zatímco chudí utrácejí veliké sumy za drahé pohřební vozy. Hajiovi balancují s rakví hřbitovní bránou a vydají se po jedné z pěšin. Rakev se nezdá lehká. Snad do ní nakonec přece jen hodili pár kamenů. Eleanor jde až úplně vzadu a po jejích bocích kráčejí mladá vysoká žena s vlasy přes oči a starší žena, jistě teta. Na protější straně ulice vidí Erhard policistu, který si na to vzal pěkný oblek, ale zdá se ještě unavenější než posledně. Pokyne Erhardovi a jde za průvodem.

„To je boží trest,“ slyší Erhard od paní sedící na balkoně několik pater nad ním. „Na takového buzeranta je tenhle ostrov moc malý.“

14

V noci leží Erhard v posteli, jedno oko otevřené, a zírá na obdélníkový telefon se zamotaným drátem. V předspánkové fázi vidí sám sebe, jak vstává a zvedá sluchátko. Ráno snídá, dívá se na telefon, slyší ho zvonit a bezdůvodně to zvedne. Přemýšlí, že zavolá sám. Letos to je osmnáct let. Ale nemůže, a tak pospíchá ven do auta.

Když vchází do supermarketu, všimne si telefonního automatu v rohu. Nebo – když míjí obchod s elektronikou, jakých jsou v Corraleju spousty – na dálku vidí ve vybledlé krabici telefonní záznamník. Takhle to má na začátku ledna od té doby, co Aneta zavolala a vynadala mu. Nestačil jí nic říct. Prostě zavolala

– 35 –

a zavalila ho svým hněvem. To bylo roku 1997, hned poté, co začal domů posílat peníze. Nemohla to vydržet. Nedokázala jeho zatracené peníze snést. Nic od něj nechtěla. Nic. Je po tobě, seš po smrti, a pak to položila. Rok poté zavolala znovu. Tentokrát nic neříkala, jen dvacet vteřin brečela. Od té doby nezavolala. Letos to ale je osmnáct let, co od ní odešel. Očekával by, že mu zavolá. Téměř si to přeje. I přesto, že brečí jen ona. Ale nic se neděje. Možná zapomněla jeho číslo, nebo zapomněla na něj. Třeba se znovu vdala. Nic se neděje.

Vezme všechny kšefty, které se namanou, jezdí odpoledne i večer, dokud není tak unavený, že se mu klíží oči. Potom jde do přístavu a koupí si první láhev vína, která mu přijde pod ruku, sedí sám na molu a dívá se na děti, jak skáčou do vody, dokud se poslední paprsky slunce nepustí kamenného ostrůvku Isla de Lobos a moře nezčerná. Potácí se k domu v Calle el Muelle a dole u vchodu zazvoní na Raúla a Beatriz.

„Jen pojď dál, kámo,“ říká Raúl, vždy pohotový.

Otevřou dveře, ona má žluté průhledné letní šaty, ve kterých jsou jí vidět dlouhé hnědé nohy; on je v košili, zapnuté má jen tři nejspodnější knoflíky. Vítají ho, jako by to byly jeho děti. Jsou krásní, otevření a šťastní. Zrovna si udělali mojito. Jdou nahoru na střešní terasu.

Beatriz sedí Raúlovi na klíně, líbají se. Erhard vypráví o kiterech, o Billovi Hajim a o Monice, matce Klučičího muže. Raúl říká, že Erhard je nejneuvěřitelnější chlap, jakého zná, a Beatriz jde pro nové drinky a pro víno pro sebe. Míjí ho se závanem parfému požehnaného bohem a rukou s dlouhými červenými nehty mu projede řídkými vlasy.

On vždycky dělá, jako že to nemá rád, ale jsou večery, kdy právě o takové ruce sní. Ty nehty jsou jako ořezané tužky a jeho řídkými vlasy se od nich táhnou dlouhé pruhy. Bylo by to samozřejmě něco jiného, kdyby to opravdu byly jeho děti, kdyby Raúl byl jeho syn a Beatriz jeho snacha. Ale on dobře ví, že to oni nejsou, a jeho pinďour to ví, a to je vše. Ani nemá vůči

– 36 –

Raúlovi špatné svědomí. Raúl je Raúl, ztělesněná domýšlivost a arogance. Sice to je syn svého otce a partner Beatriz, ale nikdo si nemůže být ničím jistý. Chce mít všechno, ale nechce se vázat. Má všechno, ale nechce nic vlastnit. Je nepřizpůsobivý a okouzlující a pořád se opíjí, nebo se zrovna z opice vzpamatovává. Ať tak či onak, jakkoli nemožné se to zdá, je to Erhardův nejposlušnější žák. Erhardův jediný žák. Tehdy to byl mladý a hloupý muž, který měl v hlavě jen lacinou zábavu a americké pornočasopisy – a zjevnou potřebu vyhýbat se dalším problémům s učiteli, policií, sousedy a naštvanými mladými holkami, a hlavně se svým otcem. Erhard ho musel naučit, aby se na věci díval v širších souvislostech a dokázal proniknout za otcova slova, za pohledy holek. Aby mezi spontánními výbuchy a bídně realizovanými pokusy o samostatnost dokázal přemýšlet a plánovat. Aby, jedním slovem řečeno, měl trpělivost. Něco v tom klukovi, který od té doby dorostl v muže, zůstalo. A zůstalo toho v něm tolik, že se z něj stal klidnější, méně roztěkaný, méně děsivý, veselejší člověk. I jeho otec si tohoto vývoje povšiml, avšak ten si myslí, že tomu nepomohlo Erhardovo přátelství, nýbrž dlouhé roky zarachů, pohlavků a regulovaných bankovních účtů.

Výsledkem je dlouhé přátelství, Erhardovo nejpevnější a nejvíc prosáklé alkoholem. A jeho jediné. V tomto vztahu Erhard má hlas a cenu a připadá si obdivovaný a uznávaný jako člověk, jakým je posledních dvacet let.

Pauli Barouki, ředitel firmy TaxiVentura, ovšem tvrdí, že to je přátelství pomýlené a bizarní. Protože Raúl sedí ve správní radě u konkurence. Zlí jazykové tvrdí, že za jejich přátelstvím něco vězí. Říká se, že Erhard pro Raúla pracuje, že od něj dostává kšefty nebo že mu pomáhá z problémů. Vlastně ale ani jeden nemá s životem toho druhého nic společného. Mluví spolu o jídle, chlastu, rvačkách v baru U Žlutého kohouta. Erhard vypráví historky o lidech z Corraleja nebo Raúl povídá o prachatých sviních, jak on říká, a o jejich nemožném milostném životě,

– 37 –

a Beatriz se směje. Ani jeden z nich nechce vědět, co ten druhý dělá a čím se zabývá. Raúl není zvědavý na taxikářský život. Kdykoli Erhard začne nadávat na dispečink nebo na nová pravidla pro šoféry, Raúl jen mávne rukou, tak jak se to naučil od svého táty. Nezajímají ho ani knihy, co Erhard čte. A ten se zase neptá Raúla na jeho firmu Taxinaria, ani odkud má tu strašnou spoustu peněz. Erhard počítá, že to dostává od otce, přestože Raúl často říká, že si chce svoje peníze vydělávat sám. Jenom tehdy v té záležitosti s Federikem Molinem a tím kufrem zašel Erhard podle Raúla moc daleko. Bylo to ilegální, ale v zájmu dobré věci, říká si Erhard dneska o epizodě, o níž od té doby nemluvili.

Dívají se na město a na pláž. Voda vypadá jako marcipán.

Raúl ukazuje ránu, co má na kloubu na ruce. „Trochu jsem se U Žlutého kohouta nepohodl s jedním námořníkem,“ směje se. „Říkal něco o mojí holce.“

Beatriz se roztrpčeně odvrátí. „Já jsem se tě o takový věci neprosila.“

„Nedalo se to řešit jinak?“ ptá se Erhard. Přestože ti tři nebo čtyři obejdové, kteří se v nočním životě Corraleja vždycky zapletou do rvačky, si podle něj zpravidla pár ran zaslouží. Zná je, mnohokrát je všechny vezl domů.

„Toho neznáš,“ říká Raúl. „Ale zasloužil si to. Otravo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist