načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Potopená města - Paolo Bacigalupi

Kniha: Potopená města
Autor:

Co by měl člověk dělat v době války - bojovat a šířit násilí? Vydržet a přežít za každou cenu , i za cenu obětování svého lidství? Nebo se snaží prostě utéct? Po klimatické ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  296
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  349 Kč
15%
naše sleva
9,9
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2014-07-23
Počet stran: 296
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 294 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Drowned cities
Spolupracovali: přeložil Richard Podaný
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2014-31
ISBN: 9788025902646
EAN: 9788025902646
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co by měl člověk dělat v době války - bojovat a šířit násilí? Vydržet a přežít za každou cenu , i za cenu obětování svého lidství? Nebo se snaží prostě utéct? Po klimatické katastrofě stoupla hladina oceánů natolik, že zaplavily valnou většinu pobřežních oblastí Severní Ameriky. Nedostatek surovin, nezodpovědné genetické manipulace a vojenské střety uvrhly tento svět do chaosu. Je možné ještě doufat v budoucnost?

Kniha je zařazena v kategoriích
Paolo Bacigalupi - další tituly autora:
Dívka na klíček Dívka na klíček
Bacigalupi, Paolo
Cena: 346 Kč
Prachožrouti Prachožrouti
Bacigalupi, Paolo
Cena: 254 Kč
Vodní nůž Vodní nůž
Bacigalupi, Paolo
Cena: 354 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1
V temnotě vězeňských cel zachřestily řetězy.
Ostrý pach moči od latrín a směs potu a strachu se pojily s nasládlou
vůní hnijící slámy. Voda kapala a stékala v čúrcích po starobylých
mramorových obkladech, a co kdysi bylo pěkné, zakrývala dočerna
mechem a řasami.
Vlhko a vedro. Závany od moře, vzdálené, kruté, mučivé, protože
vězňům zvěstovaly, že svobodu už nikdy nezakusí. Někdy se jeden
z nich ozval, snad hlubinný křesťan nebo ctitel Svaté rzi, pozvedl hlas
a modlil se, ale většinou čekali mlčky a šetřili síly.
Chřestění od vnější brány jim oznamovalo, že kdosi přichází. Pak se
ozval dupot mnoha nohou.
Někteří vězni překvapeně vzhlédli. Není to dupání davu, žádní vojáci
se tam nahoře křikem nedožadují krvavé zábavy. Přesto se otevřela
brána věznice. Záhada. Čekali a doufali, že se jich vysvětlení té záhady
nebude týkat. Doufali, že přežijí další den.
Strážní přišli ve skupině, jeden druhému dodávali odvahu, jeden
druhého postrkovali dál, a tak se procpali přeplněnou uličkou až k
poslednírezavécele.Párjichmělopistole.Jedendržel elektrický obušek,
který popraskával a jiskřil; nástroj pro drezéra, jehož obratnost však
muž neovládal.
Ze všech se linul pach hrůzy.
Klíčník nahlédl přes mříže. Jedna z mnoha tmavých, rozpařených cel
s poházenou tlející slámou, ale v protějším rohu téhle... něco jiného.
Obrovitý, kalný stín.
007





„Vstávej, psí ksichte,“ ozval se klíčník. „Chtěj tě vidět.“
Z té hroudy šera se neozvalo nic.
„Vstávej!“
Stále nic. V sousední cele někdo vlhce zakašlal; z toho zvuku bylo
tuberkulózu přímo slyšet. „Je to mrtvý,“ utrousil jeden strážný. ,,Ko-
nečně. Určitě jo.“
„Ne. Ty potvory nikdy neumíraj.“ Klíčník vytáhl obušek a přejel jím
přes mříže, až to zarachtalo. „Koukej vstát hned, nebo to budeš mít
horší. Použijeme elektřinu. To by se ti asi nelíbilo.“
Tvor v koutě nedal nijak najevo, že slyší. Ani že žije. Čekali. Minuty
ubíhaly. A další. Konečně jiný strážný prohodil: „Nedejchá to. Ani
trochu.“
„Jo, je to tuhý,“ souhlasil další. „Panteři to oddělali.“
„Ale že to trvalo.“
„Vsadil jsem na to sto číňáků a prohrál. Když plukovník řek, že to
pošle proti šesti panterům z bažin...“ Strážný posmutněle zavrtěl
hlavou. „A měly to bejt lehko vydělaný prachy.“
„Na severu, u hranice, tyhle obludy nikdy nebojujou.“
„Kdyby jo, vsadil bych si na psího ksichta.“
Všichni se zadívali na mrtvou hmotu. „Nojo, ale teď je z toho
žrádlo pro červy,“ řekl první strážný. „Plukovník nebude rád. Dejte mi
klíče.“
„Ne,“ ozval se chraplavě klíčník. „Nevěřím tomu. Tyhle psí ksichty
jsou zplozenci pekla. Začátek očisty. Svatej Olmos je předpověděl.
Neumřou, až při poslední potopě.“
„Hele, prostě mi dej ty klíče, starej.“
„Nepřibližuj se k tomu.“
Strážný se na něj znechuceně podíval. „Není to žádnej ďábel. Jenom
maso a kosti, jako my, i když je to poločlověk. Když to něco potrhá,
anebo když to dost postřelíš, umře to. Není o nic nesmrtelnější než ty
vojácký kluci od Boží armády. Pošlete sem Sklízeče, ať řeknou, jestli
chtěj jeho orgány. Kdyby nic, aspoň krev se prodat dá. Augmenti mají
čistou krev.“
Vrazil klíč do zámku. Tavená ocel zakvílela a odsunula se, byl to celý
rošt speciálně vytvořený tak, aby netvora udržel. Pak druhý zámek od
008





původních,rezavějícíchmříží,dostdobrýchnato,aby udrželyčlověka,
ale ne tuhle děsivou směs vědy a války.
Dveře zaskřípaly a otevřely se.
Strážný vykročil k mrtvole. Aniž chtěl, cítil, jak mu strachem
naskakuje husí kůže. I ve smrti ten tvor vzbuzoval značnou hrůzu. Strážný
viděl, jak ty hromotlucké pěsti rozbily lidskou lebku na směs krve
a úlomků kostí. Viděl toho netvora, jak skočil osm metrů daleko a zaryl
tesáky panterovi do krční žíly.
Ve smrti se schoulil do klubíčka, ale pořád byl obrovský. Zaživa to byl
velikán, tyčil se nad všemi, ale tak smrtící nebyl kvůli velikosti. V žilách
mu kolovala krev desítky predátorů; vražedný koktejl DNA – člověk,
tygr a pes a hyena a Sudičky vědí, co ještě. Dokonalý výtvor vyvinutý
od krve po vše ostatní k tomu, aby lovil a válčil a zabíjel.
Chodil sice jako člověk, ale když vycenil zuby, odhalily se tygří
tesáky, když našpicoval uši, slyšel jako šakal, když začenichal, byl jako
bladhaund. Voják ho dostkrát viděl v aréně, aby věděl, že je lepší stát
proti desítce chlapů s mačetami než proti tomuhle vraždícímu
tornádu.
Strážný nad tím stál dlouho a díval se. Ani výdech. Ani náznak
pohybu nebo života. Psí ksicht, dřív silný a plný života a smrtící, teď není
nic víc než hrouda masa pro Sklízeče.
Konečně je po něm.
Klekl si a pohladil netvora po krátké srsti. „Škoda. Vydělával jsi dost
prachů. Rád bych tě viděl bojovat s těma vlkojotama, co jsme je
chystali. Byl by to pěknej zápas.“
Ve tmě zaplanulo zlatavé oko plné nenávisti.
„Škoda, máš pravdu,“ zavrčel netvor.
„Ven!!“ zařval klíčník, ale bylo pozdě.
Stín vyletěl jako nášlapná mina. Strážný sebou praštilostěnu asvalil
se na podlahu jako pytel hlíny.
„Zavřete dveře!“
Netvor zařval a mříže se s třísknutím zavřely. Klíčník se zběsile snažil
kobku znovu zamknout, pak ale odskočil, protože se netvor vrhl proti
kovu, vrčel a cenil tygří zuby.
Železné tyče se prohnuly. Strážní sáhli k pasu pro elektrické bodce.
009





Rozletěla se přeprška modrých jisker, tloukli do toho tvora i do mříží,
snažili se ho zahnat na tu chvíli, než klíčník pracně zavře druhé,
zesílené dveře. Sápali se po pistolích; zatvrzelí zabijáci, které ale vrčení
netvora proměnilo v koktající uzlíčky hrůzy. Tvor znovu vrazil do mříží.
Rezavé železo praskalo a ohýbalo se.
„Nezadrží ho to! Pryč!“
Ale klíčník neustupoval a lopotil se se zámkem silnější klece. „Skoro
to mám!“
Netvor oderval jednu rezavou tyč ze zdiva a mrštil ji skrz mezeru.
Drtivě dopadla klíčníkovi na lebku a ten se zhroutil. Ostatní strážní
prchali chodbou a křičeli o pomoc.
Netvor oderval několik dalších tyčí. Pracoval metodicky. Ostatní
vězni už sborem hulákali, dožadovali se pomoci a slitování. Jejich křik
se ve vězení rozléhal jako skřeky uvězněných ptáků.
První řada tyčí povolila a netvor měl volnou cestu ke vnější kleci.
Zacloumal jí. Zamčeno. Zavrčel, pak se přikrčil a prostrčil jednu
obrovskou pěst mezi mřížemi. Natahoval se po klíčníkově noze. Pak si muže
přitáhl blíž.
V další chviličce už měl klíč v ruce a vsouval ho do zámku. Zámek
cvaknul, dveře zaskřípaly a otevřely se.
Tvor jménem Tool sevřel v ruce železnou tyč ze svého vězení,
dokulhal podél cel ke schodům a vyplížil se ven na světlo.
0
0
010





2
Tool hltal kilometry. Byl tak vytvořen, takže i se zraněním byl s to se
pohybovat rychlostí, která by člověka během několika minut zcela
vyčerpala. Brodil se přes řasami zalknuté průplavy, kulhal přes
fazolová políčka a zaplavená rýžová pole. Míjel rolníky s širokými slamáky;
když ho spatřili, zvedali hlavy od své dřiny a zděšeně utíkali. Chodil do
kruhu kolem vybombardovaných budov nebo je procházel pozpátku,
aby zmátl stopu a pachy. I když se tak rychle vzdaloval od Potopených
měst, vojáci jej neustále pronásledovali.
Nejdřív doufal, že to vzdají. Plukovník Glenn Stern a jeho
vlastenecká armáda přece mají víc než dost nepřátel, aby měli co na práci;
Potopená města jsou plná válčících frakcí, které si bez ustání jdou po
krku. Jediný uprchlý augment nestojí za plukovníkovu pozornost.
Jenže pak Toola dohnali panteři a on pochopil, že plukovník si nenechá
svého cenami ověnčeného bojového netvora utéct tak snadno.
Tool se belhal stále dál, tělem mu projížděla bolest, ale on si jí
nevšímal. Comá být, že sipři tom šíleném nárazu domřížívyhodilrameno
z kloubní jamky? Co má být, že mu lovečtí panteři zanechali na zádech
dlouhé, hluboké šrámy? Co má být, že na jedno oko nevidí? Utíká, je
na svobodě – a k tomu, aby bolest nevnímal, jej vycvičili.
Bolesti se nijak neděsil. Bolest je... když ne přítel, tak rozhodně
příbuzný, vždyť s ní vyrůstal od dětství a naučil se brát na ni ohled, ale
nikdy se jí nepoddávat. Bolest je prostě zpráva, zpráva o tom, které
části těla může dál používat kmasakrovánínepřátel,jak daleko dokáže
doběhnout a jaké šance má v příštím boji.
011





Za ním začali výt psi, protože zachytili jeho pach.
Tool rozzlobeně zavrčel a pudově na to krvežíznivé volání svých
zvířecích bratranců vycenil zuby.
Tihle lovečtí psi jsou dokonalí zabijáci stejně jako on. Budou se
bez přemýšlení znovu a znovu vrhat do boje, než je rozerve na kusy,
a umřou spokojeně, s vědomím, že splnili svou povinnost k pánům.
Toolova psí povaha, důmyslně vědecky vpletená do genů, tohle
nutkání chápala. Mastifové se nikdy nezastaví, dokud nezabije buď on je,
nebo oni jeho.
Nevyčítal jim to. I on byl kdysi věrný a poslušný.
Doběhl do dalšího hustého kouta džungle, vnořil se do jejích stínů,
prodíral se spletí šlahounů. Pohyboval se porostem jako slon, vše před
ním praskalo a padalo.
Věděl, že zanechává stopu, po jaké by dokázal jít i hloupý člověk, ale
nic jiného dělat nemohl, pokud chtěl zůstat v pohybu.
Kdyby byl dobře živený a poslouchalo ho celé tělo, mohl by těm
trapným psiskům i s vojáky utíkat dny, mohl by se vracet po vlastní
stopě a jednoho po druhém v džungli likvidovat, dokud by psi i lidi
neprořídli na ustrašenou skupinku krčící se kolem osamělého
táborového ohně. Teď pochyboval, že jich dokáže zabít víc než pár. A co
horšího, po té poslední léčce, kterou jim nastražil, ho prokoukli. Už
vědí, jak strašně snadno jejich kosti praskají.
Tool se zastavil, lapal po dechu, jazyk mu visel z tlamy, hrudník se
zvedal a klesal. Začenichal.
Ve vlhkém vzduchu bylo cítit sůl.
Moře.
Někde severně odsud je zátoka. Pokud se dostane k moři, ještě jim
možná dokáže uniknout, mohl by skočit do oceánu, splynout s
mořským světem. Plavat může. Bolelo by to, ale šlo by to.
Zamířil k severovýchodu, nutil se do běhu silou vůle. Psi tam vzadu
změnili směr taky.
Toolovi bylo skoro do smíchu. Takoví to jsou hodní psi, a kvůli tomu
jich hodně zemře. Zato Tool, to je velice zlobivý pes. Páni mu to řekli
mnohokrát, když ho bili a cepovali a ohýbali jeho vůli, aby vyhovovala
tomu, co chtějí oni. Ukovali z něj zabijáka a pak jej zasadili do vraždí-
012





cího stroje celé smečky. Masakrující čety. Po krátkou dobu byl hodný
pes, poslušný pes.
Četa. Smečka. Rota. Prapor. Tool si vzpomínal, jak rudá zástava
generála Caroy vlála nad táborem v deltě Gangy, když na ně zaútočila
Tygří garda.
Zlobivý pes.
Tool byl natolik zlobivý pes, že přežil. Měl zemřít na těch bahnitých
přílivových rovinách kus od Kalkaty, kde voda Gangy plyne do teplé
náruče Indického oceánu a kde se krev a mrtvoly vznášely na slaných
vlnách, rudých jako vlajka generála Caroy. Měl zemřít ve válkách v
cizině. Měl zemřít už tisíckrát. Přesto vždy přežil a mohl bojovat znovu.
Teď se zastavil, namáhavě dýchal, propátrával lesní spleť. Duhoví
motýli poletovali v paprscích rudnoucího podvečerního světla. Příkrov
stromů tmavl, smaragdové listy najednou s příchodem noci byly kalně
šedé. Někdy lidé tomuhle kraji říkali pro jeho zimní temnost „černé
tropy“. Parné, vlhké prostředí, kde si po libosti loví krajty a panteři
a vlkojoti. Samí zabijáci. Toola k smrti dráždilo, že kořist se teď stala
z něj, a navíc slábnoucí kořist.
Strážní jej týdny trápili hladem a z neléčených ran mu vytékal hnis.
Na nohou jej držel jen jeho nesmírně výkonný imunitní systém. Každý
jiný tvor by už před týdny podlehl superbakteriím, které mu proudí
v žilách a hemží se ve zraněních; ale i jemu se už čas krátí.
V době, kdy býval hodný pes, pes s majitelem, věrný pes, pánové by
ho nechali sešít a takovéhle rány by vyléčili. Generál Caroa by udělal
všechno možné, aby svou válečnou investici zachránil, a zahrnul by
Toola lékařskou péčí, jen aby se zase mohl stát tím bohem boje. Hodní
psi mají páníčky a páníčci se o hodné psy starají.
Za zády se mu znovu ozvalo vytí. Blíž.
Tool potácivě běžel dál, počítal kroky, které zbývají, než padne,
a věděl, že útěk je beznadějný. Takže poslední obrana. Poslední boj.
Aspoň bude moct říct, že se nedal. Až se setká se svými bratry a
sestrami tam na protější straně za smrtí, poví jim, že se nepoddal. Zradil
sice všechno, k čemu je odchovali, ale nepoddal se...
Najednou se před ním otevřela solná bažina. Tool cákavě vběhl do
vody. Obrovští hadi se kroutili pryč od něj a po hladině se rozbíhaly
013





kruhy; krajtám a ploskolebcům bylo hned jasné, že se zvířetem, jako je
on, nechtějí mít co do činění. Brodil se pořád dál a najednou se dostal
do nečekané, vábící hloubky. Tady jsou bažiny opravdu hluboké,
hluboké mnoho metrů. Vítané překvapení. Tahle krajina skrývá jámy plné
vody.
Tool si vzdychl, ponořil se do bažiny a cítil, jak se kolem něj dělají
bubliny.
Dolů.
Štěrbiny nozder se mu stáhly, nepustí už dovnitř vzduch. Přes
duhovku zdravého oka se přesunula průsvitná membrána, která ochrání
jeho zrak, až se potopí do hlubin bažiny, tam dolů mezi raky a kořeny
mangrovů.
Jen ať si mě teď štvou.
Nahoře se vojáci dostali blízko něj, prodrali se z porostu ven. Mužské
hlasy, ale i jiné, mladší. Někteří z těch druhých jsou tak malí, že by Tool
snadno dokázal sníst jednoho denně. Ale všichni mají zbraně a všem
jim štvanice nahnala do krve adrenalin. Křičí, volají na sebe, hlasy se
proplétají se štěkotem jejich psů a všechno se to cedí přes vodu dolů,
k Toolovým pozorným uším.
Cákání na mělčině. Psi plavou sem a tam, nohama melou pod tělem,
nechápavě vyjí, snaží se zjistit, kam se Tool poděl. Úplně je tam nahoře
viděl, ty psí dříče, jak zběsile pobíhají dokola. Mohl by vyplavat trochu
výš a stahovat je dolů, jednoho po druhém...
Tool odolal loveckému pudu.
„Kam sakra zmizel?“
„Psssst! Slyšíte něco?“
„Ať ty tvý psi zavřou huby, Clayi!“
Zavládlo ticho. Přinejmenším takové ticho, na jaké se ti ubozí lidé
a jejich psi zmůžou. Tool ale i přes vodu slyšel, jak se snaží dýchat
tichounce; svým dětinským způsobem se jej pokoušejí ulovit.
„Žádná stopa,“ prohodil jeden z nich. Ktomu bylo slyšet, jak opatrně
procházejí travinami. „Řekněte poručíkovi, že jsme ztratili stopu.“
Tool si je dokázal představit, jak stojí na kraji bažiny a upírají oči na
její černou hladinu. Jak naslouchají poletování a bzučení hmyzu a řevu
divokého pantera z dálky.
014





Jsou to lovci. Jenže teď, když je začíná obklopovat tma a bažina je
najednou černá a horká a tak blízko, se z nich stává kořist.
Tool znovu zaplašil touhu lovit. Musí stále myslet jako kořist a
využívat jejich selhání. Pod hladinou dokáže nehybně čekat až dvacet
minut, když zpomalí tep srdce, když všechny jeho orgány zpomalí tak, že
nebude potřebovat skoro nic.
Když nebude vyvíjet žádnou námahu, mohl by tu dokonce ležet
i déle, ale s těmi dvaceti minutami může počítat najisto – stejně jako
ví, že by dokázal uběhnout bez odpočinku osm kilometrů po
vysokohorských průsmycích v Tibetu, anebo tři dny bez oddechu po horkem
sálajícím písku Sahary.
Pomalu počítal.
Lovečtí psi pádlovali nohama ve vodě, kroužili, vojáci se snažili
vymyslet, co dál.
„Myslíš, že se zase vrátil po vlastní stopě?“
„Možná. Je chytrej. Ocho může vzít oddíl a...“
„Ocho je dorasovanej.“
„No tak Van a Soa! Vraťte se po stopě zpátky.Rozviňtesedo rojnice.“
„Teď ve tmě?“
„Odmítáš provést rozkaz, Pupku?“
„Kde je sakra ten poručík?“
Vlnění a bublání bažiny plynulo Toolovi do jemně naladěných uší.
Rozložil boltce jako vějíře, které zachycují vodu. Naslouchal.
Mrsknutí drobné štiky. Kradmé pohyby raků. Vzdálené šplouchání
a vzdouvání slané vody, která se u břehů mísí se svou sladkou
příbuznou tam, kde se mokřiny a příboj srážejí a vyhledávají ještě vyšší čáru
přílivu.
„Bude se chtít dostat k oceánu,“ prohlásil jeden z vojáků. „Měl by se
poslat další oddíl na sever.“
„Ne, schová se tady, v bažině. Zůstane přímo tady. Je to docela
bezpečný.“
„Třeba ho dostanou vlkojoti.“
„Neřekl bych. Snad jsi viděl, jak odrovnal v ringu ty pantery.“
„Tady je vlkojotů o moc víc.“
Hluboko ve vodě se pohnulo něco tmavého a hladového.
015





Tool sebou cukl, pak strnul.
Netvor se pohyboval vodou, byl obrovský a tichý; stín smrti. Tool
potlačil chuť zavrčet, vší silou udržoval nízký tep srdce, vší silou šetřil
vzácný kyslík. Metry kožnatého boku se sunuly kolem něj. Velekrál
všech ještěrů. Ten tvor byl větší než největší komodští varani na
rovníku. Masa hrůzy. Aligátor zlehka pohyboval ocasem a nohama a s dravčí
elegancí se sunul temnou vodou.
Kroužil, přitahovalo ho vyvádění loveckých psů a to, jak pošetile se
ráchají ve vodě.
První pes zajel pod hladinu dřív, než stihl vyjeknout. Druhý zmizel se
zaštěknutím. Voda byla náhle samá krev.
Vojáci se rozkřičeli, zazněla palba. Automatické zbraně. Brokovnice.
Vojáci pepřili hladinu vody sprškou projektilů; jiskry strachu.
„Sejmi ho! Sejmi ho!“
Tvrdý náraz. Toolovi v rameni explodovala ostrá bolest.
Trhl sebou nad tou smůlou, ale dál se nehýbal. Nepostřelili ho ani
poprvé, ani nejhůř. Kulka se mu zaryla do tkáně. Takové zranění přežije.
„To není ten psí ksicht! Je to aligátor, kurva!“ Vojáci dál vztekle pálili
do vody. Pískali na psy, ať vylezou ven. „K noze!“
Toolovi se kolem ramene šířila krev jako obláček kouře. Přitiskl si na
ránu pěst a pokusil se krvácení zastavit. Ve vodě bylo dost jiné krve
na to, aby ta Toolova tolik nefungovala jako vějička, ale zato byla cítit
zraněním a chorobou.
Vojáci dál stáli na kraji tůně, stříleli po čemkoli, co se hnulo, a
nadávali na aligátora, který dál kroužil ve vodě, hltal zbytky psů a
bezmocnými lidmi tam nahoře se nijak nenechával rušit.
Tool jej pozoroval, hodnotil novou proměnnou v rovnici svého
přežití. Nechoval ke zvířeti žádné bratrské pocity. Pokud vůbec byli
jakoukoli součástí jeho krevní konstrukce i ještěři, jsou hluboko zahrabaní
ve šroubovicích jeho DNA. Tenhle tvor není nic jiného než nepřítel.
Nad hladinou konečně začaly mizet tváře vojáků, kteří šli hledat
kořist jinam.
Tool, uvězněný v prohlubující se tmě, si dál prohlížel aligátora.
Pokud se pohne, netvor ho ucítí. A Toolovy plíce se už začínají zvedat
a dožadovat se vzduchu.
016





Tool zaťal zuby, čekal a doufal, že aligátor někam odplave.
Přesycený ještěr místo toho jen klesl na dno tůně.
Když bude Tool hodně rychlý, mohl by to stihnout ven z vody včas,
ale musí sebou opravdu hodit. Věděl, že má vzduchu jen asi na dvě stě
srdečních tepů a pak už bude na boj příliš slabý. Krev mu bušila v uších
jako odpočet smrti. Uměl srdce zpomalit, ale ne zastavit.
Natáhl ruku, sevřel silný mangrovový kořen a připravoval se vymrštit
nahoru.
Aligátor sebou smýkl. Tool se chystal vykopnout nohama a dostat se
nad hladinu, ale kdyby se jen tak vznášel ve vodě, bude z něj snadná
kořist. Aligátor se k němu bleskově blížil a dychtivě cenil rozeklanou
tlamu. Tool se odsunul kus stranou, k manévrování používal kořeny.
A zuby cvakly naprázdno.
Aligátor se otočil. Ocas mrštil Toolem do spleti mangrovových
kořenů. Tool přes krev skoro neviděl. Aligátor se znovu bleskově blížil, Tool
šátral po nějaké zbrani. Rval za kořeny mangrovů, ale utrhl jen krátký
pahýl.
Aligátor roztáhl doširoka tlamu. Zubatá zkáza.
Tool se proti netvorovi vrhl a kus odlomeného kořene svíral v ruce.
S neslyšitelným řevem narval netvorovi pěst do tlamy. Aligátor sklapl
čelisti. Zuby Toolovi rozdrtily rameno, projely dovnitř. Bolest se
podobala blesku.
Aligátor se převaloval a klesal a táhl Toola s sebou.
Pudově věděl, že potřebuje nepřítele jen zbavit vzduchu. Pro tenhle
boj se narodil a za desítky let svého života ho ještě nikdo nepřemohl.
Utopí Toola, jako utopil tolik jiných neopatrných zvířat, a pak se dobře
nažere.
Tool se zmítal, snažil se netvorovi odpáčit čelisti od sebe, ale ani
poločlověk neměl dost síly, aby překonal jeho stisk. Zuby byly sevřené
jako svěrák. Aligátor tlačil Toola do bláta, tiskl ho dolů.
Toola se zmocnilo zděšení. Tone. Stěží přemáhal nutkání, aby se
nadechl vody. Znovu zapáčil za ještěrovy zuby, i když věděl, že to je
marné, ale nedokázal se jen tak vzdát.
Ještěr není tvůj nepřítel. Je to jen zvíře. Jsi vyšší bytost než on.
Pošetilá, zbloudilá myšlenka, a navíc mizerná útěcha – zabije ho
017





tvor, který má mozek velký jako vlašský ořech. Tool vycenil zuby do
pohrdavého úšklebku. Aligátor ho vlekl dál chaluhami a blátem.
To pitomé zvíře není tvůj nepřítel.
Tool není nějaký surový živočich, který dokáže myslet jen na útok
nebo útěk. Je vyspělejší. Nepřežil tak dlouho díky tomu, že by myslel
jako zvíře. Bezmyšlenkovité zděšení, to je jako vždy jeho jediný
nepřítel. Ne kulky nebo tesáky nebo mačety nebo pařáty. Ne bomby nebo
biče nebo ostnatý drát.
Ani tahle hloupá potvora. Jen to zděšení.
Aligátorově chrupu se rozhodně nevytrhne. Je to dokonalý svěrák,
který evoluce určila k tomu,aby sesevřelauž nepustil.Aligátorův stisk
nemůže uvolnit nikdo. Ani někdo tak silný jako Tool. Proto se o to už
nebude pokoušet.
Místo toho objal volnou rukou zvíře kolem hlavy, sevřel ji jako do
medvědího objetí a tiskl. Sevření přinutilo čelisti, aby se ještě víc
stiskly na jeho paži a rameni. Zuby se zaryly víc, víc Toolovy krve kalilo
vodu.
Kdesi v temných zákoutích svého mozečku nejspíš aligátor pocítil
radost z toho, že zaryl zubyhlouběji do nepřítelova těla.Jenže Toolova
ruka měla najednou volnost a mohla se činit na netvorově tlamě. Ne
zvenčí, zevnitř.
Tool otáčel úlomek mangrovového kořenu sem a tam a metodicky jej
vrážel do patra ještěří tlamy. Bodal jím do tkání a dřevo se bořilo stále
hlouběji a hlouběji.
Aligátor ucítil, že ho zevnitř cosi rve, a pokusil se otevřít tlamu, ale
Tool, místo aby jej pustil, netvora sevřel ještě pevněji.
Neutíkej, pomyslel si. Mám tě, kde tě chci mít.
Kolem ramene se mu vznášela krvavá mlha, ale zuřivost boje ho
posílila. Je ve výhodě. Možná mu brzy dojde vzduch a s ním i život, ale
tenhle starý ještěr je jeho. Stisk aligátorových zubů je smrtící, ale má
jistou slabinu: není tu svalová síla potřebná k tomu, aby tlamu snadno
otevřel.
Mangrovový kořense rozbil na kaši, ale Tool pokračoval už jen drápy,
prodíral se hlouběji a hlouběji.
Aligátor sebou zběsile házel a snažil se osvobodit.
018





Desítky let snadného zabíjení jej nepřipravily na tvora, jako je Tool,
na něco ne tak pravěkého a snad i děsivějšího, než je on sám. Zmítal
se a převaloval se, třásl Toolem,jako pestřese myší.Toolovipřed očima
poletovaly hvězdičky, ale nepřestával. Docházel mu vzduch. Jeho pěst
narazila na kost.
Posledním zvedákem prorazil drápy ještěrovu lebku a dostal se mu
do mozku.
Netvor se začal třást a umíral.
Pochopil, že byl v nevýhodě odjakživa? Že umírá, protože se
nevyvinul dost na to, aby čelil stvoření, jako je Tool?
Toolova pěst rozdrtila ještěrův mozek na kaši.
Z velikého ještěra vyprchával život; stal se obětí nestvůry, která
vůbec neměla existovat, nepřirozeně zdokonaleného zabijáka
vytvořeného v laboratořích a zoceleného na tisíci bojišť.
Toolovy drápyzbavilystarého ještěra posledního kousku mozku a
aligátor byl najednou bezvládný.
Když se jeho protivník poddal smrti, Toola najednou zaplavila vlna
pravěkého uspokojení. Přestal vidět, vše mu zčernalo, už se nesnažil.
Zvítězil.
Zemřel sice, ale zvítězil.
019






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist