načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Potopa - Kristina Ohlssonová

Potopa

Elektronická kniha: Potopa
Autor: Kristina Ohlssonová

- Tajemství ukrytá hluboko v minulosti vyplouvají na povrch v dalším pokračování úspěšné krimi série s vyšetřovateli Fredrikou Bergmanovou a Alexem Rechtem. - „Dělám to, čeho ty ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 441
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: v překladu Martiny Kašparové
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3687-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tajemství ukrytá hluboko v minulosti vyplouvají na povrch v dalším pokračování úspěšné krimi série s vyšetřovateli Fredrikou Bergmanovou a Alexem Rechtem.

„Dělám to, čeho ty nejsi schopný a nikdy jsi schopný nebyl. Dělám něco, co přinese změnu. A všechno napravím.“ Tento anonymní dopis přichází Alexi Rechtovi uprostřed vyšetřování vraždy staršího muže. Souvisí s případem? A proč se mu zdají ta slova Fredrice Bergmanové povědomá? Vzápětí je objeveno ještě jedno tělo. Budou následovat další? Najdou Fredrika a Alex spojitost mezi na první pohled zcela odlišnými případy, v nichž na povrch vyplouvají hříchy minulosti?

Zařazeno v kategoriích
Kristina Ohlssonová - další tituly autora:
Sedmikrásky Sedmikrásky
The Chosen The Chosen
 (e-book)
Hořící stromy Hořící stromy
Potopa Potopa
Kouzelné srdce Kouzelné srdce
 (e-book)
Kouzelné srdce Kouzelné srdce
 
K elektronické knize "Potopa" doporučujeme také:
 (e-book)
Noční dravec Noční dravec
 (e-book)
Veselí Veselí
 (e-book)
Strašidýlko Stráša Strašidýlko Stráša
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Potopa

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Kristina Ohlssonová

Potopa – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



4

Kristina Ohlssonová

Potopa


kristina ohlssonová

V překladu Martiny Kašparové



Annice, jedné z těch úplně nejlepších



Tento příběh je zcela smyšlený.

Veškerá případná podobnost se skutečností je čistě náhodná.



Tři ztracení muži

DUBEN 2016



13

PrvNí mUž:

Závěť

Všechna ta rozhodnutí. Právě na ně musel během posled­

ních měsíců svého života myslet ze všeho nejvíc. Všechny ty otázky, které zasluhovaly odpověď, všechny odpovědi, které následně vedly k rozhodnutí. Ohledně toho, jak chce žít, jak chce zemřít. A o jaká tajemství se podělí s ostatními a kolik

si jich vezme s sebou do hrobu.

Zasloužila si to vědět. O tom byl pevně přesvědčen. O něco

méně jistý si byl ovšem tím, jestli se to, co skrýval celé ty roky, skutečně potřebuje dozvědět, dokud je on stále naživu.

Věřil, že jejich vztahu prospěje, když bude dál mlčet. Času

bylo hrozně málo a on toho musel ještě tolik stihnout. Pokud

bychom použili otřepanou frázi, bylo načase, aby zaplatil za

st a ré h ř íchy.

A  tak jednoho deštivého dubnového dopoledne usedl ke

svému psacímu stolu a sepsal nejdůležitější dopis svého života.

Každé slovo bylo třeba volit s nejvyšší pečlivostí, každou větu

maximálně vypilovat. Když dopis dokončil, text si po sobě několikrát znovu pročetl, víckrát, než posléze dokázal spočí­

tat. Nakonec byl spokojený. Vlastně ne spokojený, spíš smíře­

ný. Lepší už to nebude. Navíc se nikdy nedozví, jak zareaguje, až se dozví, co provedl. Unaveně vstal. Potřeboval si dát něco

k  obědu, odpočinout si, vyrazit na procházku. Potřeboval

někam zmizet. Najednou ho však přepadla úzkost a neklid.

Posadil se.


14

Znovu, pomyslel si. Musím si ten dopis přečíst znovu.

A tak si ho přečetl.

Moje milovaná!

Od chvíle, kdy nám sdělili tu hroznou zprávu, uplynula nějaká

doba. Zatímco čteš tenhle dopis, už tady nejsem. Den mé smrti byl

stanoven a to datum známe oba dva. Je to neuvěřitelné – nedá se

to nijak pochopit – že tu sedím, píšu tenhle dopis a zároveň vím, že

mé dny jsou sečteny. Což samozřejmě byly vždycky, přestože si my

lidé často lehkovážně myslíme, že smrt se týká jen ostatních, rozhod­

ně ne nás. Jako by snad mezi věčným životem a věčným odpočin­

kem existovala nějaká třetí možnost. Jako bychom mohli po libosti

přicházet a zase odcházet bránou, která odděluje živé od mrtvých.

Nemůžeme, to mi věř.

Možná si nic lepšího ani nezasloužím. Možná je dokonce spra­

vedlivé, že si pro mě smrt přijde dřív, než bychom si my dva přáli.

To proto píšu tenhle dopis. Protože se vážně obávám, že si smrt,

která mě čeká, zasloužím.

Abys tomu rozuměla, před mnoha lety jsem udělal strašnou

hloupost. Pamatuješ, jak se nám zrovna narodila dcera a já jsem

se pořád ještě vypořádával s  následky té autonehody? Samozřej­

mě si to pamatuješ, byla to příšerná doba. Jistě si vzpomínáš i na

ty silné prášky, které jsem bral, a na to, jak jsme se smáli, že by

dokázaly uspat i  koně. Bůh je mi svědkem, že jsem je potřeboval,

abych dokázal normálně fungovat a abych znovu získal ztracenou

sílu a kontrolu nad vlastním tělem. Ale přesně jak jsi tehdy říkala:

dokud jsem se nezbavil morfinu a  bolesti nepominuly, nebyl jsem

úplně při smyslech.

Jednou jedinkrát jsem se dopustil nedbalosti. Jen jednou. To

ovšem stačilo, abych jinému člověku zničil život. Stalo se to v úterý.

Došlo k následujícímu: Nasedl jsem do auta a rozjel se do Uppsaly,

protože jsem se tam potřeboval sejít se svým šéfem kvůli plánované

večeři. Přestože jsem byl na neschopence, přestože jsem se sotva hý­

bal. A přestože jsem kvůli všem těm práškům nebyl tak docela při


15

sobě. Tohle jsem si nikdy nedokázal odpustit. Ten večer jsem neměl

řídit. Měl jsem jet vlakem. Ale neudělal jsem to.

A srazil jsem člověka.

Ano, čteš správně. Je to strašné a je zhola nemožné to vrátit. Ten

zvuk, když ji to vymrštilo na kapotu, když hlavou narazila do čelní­

ho skla. A pak ten naprosto bizarní pohled, když za necelé tři vteři­

ny bezvládně ležela na silnici za autem. Vzpomínám si, že jsem zíral

do zpětného zrcátka a nedokázal jsem pochopit, jak se tam ocitla.

Všechno ostatní jsem ale chápal až moc dobře.

Buď zůstanu na místě, přijmu zodpovědnost za to, co jsem udělal,

a  můj život bude v  háji. Možná přijdu i  o  tebe a  naše dítě. Nebo

pojedu dál a budu předstírat, jako by se nic nestalo. Rozhlédl jsem

se kolem, nikde nikdo. Žádní svědkové, jen ticho a klid. A tak jsem

zvolil druhou možnost. Nechal jsem ji tam ležet. Myslel jsem, že

takové rozhodnutí udělá člověk jen jednou a už ho nemůže změnit.

Nepamatuju si, co se mi honilo hlavou, když se auto rozjelo, pravdě­

podobně nic. Jenže vina a stud se mi zažraly až do morku kostí a od

té chvíle neuběhl jediný den, abych se netrápil se vzpomínkou na

to, co jsem provedl. Pochopitelně se o  tom psalo v  novinách a  já

jsem potají sledoval, jak se to se ženou, kterou jsem srazil, vyví­

jí. K  mému velkému překvapení totiž přežila. I  když  – přežila...

Všechno, čím kdy byla, se rozplynulo. Přesně to bohužel děláme –

zachraňujeme lidi za každou cenu.

Teď jsi bezpochyby v pořádném šoku. Jistě mi vyčítáš zbabělost,

ptáš se, na co jsem ksakru myslel. Sám na sebe, zněla by nejspíš

stručná odpověď. A taky na tebe a naši dceru a později i na našeho

syna. Takže jsem nic nepodnikl, až do doby před několika měsíci.

Tehdy se všechno změnilo, jak sama dobře víš. Všechno se zhroutilo

a já jsem se dozvěděl něco o své smrti, něco, co jsem nemohl ani tušit.

Poté jsem se rozhodl, že je načase převzít zodpovědnost za to, co se

kdysi vymklo kontrole. Odčinit svůj zločin.

A tak se o to teď snažím. Pokouším se to oběti vynahradit. Aspoň

nakolik to jde. Obávám se ale, že při tom za sebou nevyhnutelně za­

nechám nějaké stopy. To proto píšu tenhle dopis – existuje, mys lím,

nebezpečí, že se v nehodě, kterou jsem zavinil, začne vrtat policie


16

a vypátrá mě. Až se to stane, zjistí, že jsem po smrti. Tak se o mém

činu samozřejmě dozvědět nesmíš. Měla by ses to dozvědět přímo

ode mě.

Srazil jsem mladou ženu a  nechal jsem ji bez pomoci ležet na

silnici. Podobné činy spáchala spousta lidí: zachovali se jako haj­

zlové a vyhnuli se veškeré zodpovědnosti. Já nechci, aby sis mě pa­

matovala takhle, jako někoho, kdo ujel z místa činu. Proto bych ti

rád řekl, že jsem jiný než ostatní, kteří ujíždějí od nehod. Snažím

se k zodpovědnosti postavit čelem, navzdory všem těm uplynulým

rokům. Jak jednou napsal jeden spisovatel: Všechno napravím.

Mám strach, že víc udělat nemůžu.

Miluju tě nade všechno na světě.


17

DrUhý mUž:

Dům

Ve stejnou chvíli, kdy muž, který věděl, kdy zemře, podepi­

soval své přiznání, stál jiný muž před domem připomínají­

cím spíš než dům nějaké tajemství a důkladně si ho prohlížel.

Vzduch byl chladný a suchý, a když se muž nadechl, škrábalo

ho v krku. Dubnové počasí se neustále měnilo. Tenhle dům

bude dobrý. Moc dobrý. Postavily ho ruce tak diskrétní, že

o jeho existenci téměř nikdo nevěděl. Téměř nikdo. To muži,

který se obrátil k ženě po svém boku, bohatě stačilo.

„Mohl bych se podívat i dovnitř?“ zeptal se.

„Samozřejmě,“ odvětila.

Muž se rozhlédl. Pozemek domu byl dost velký a na konci

přecházel v menší pole. Za ním se rozprostíral les, kam jen

oko dohlédlo.

Dokonalé, pomyslel si.

Žena odemkla vstupní dveře, otevřela a nechala ho vejít

jako prvního.

„Ten dům postavili před necelými pěti lety. Není za tím žádná

trestná činnost, ale hodně nám záleželo na tom, aby se o jeho

existenci příliš nevědělo. Není napojený na obecní vodovod ani

kanalizaci. Nechali jsme si tu vyvrtat vlastní studnu a používá­

me záchod se septikem, který si vyvážíme sami. Také elektřinu

si obstaráváme sami. Máme tu vlastní síť a dieselový generátor.“

„Chápu,“ řekl muž, ale ve skutečnosti to nechápal ani tro­

chu. Že mohou existovat místa jako tohle. Ohromilo ho to.


18

Navíc si připadal celkem naivně. Takhle se tedy člověk cítí,

když přestane držet krok s dobou? Nebo je ten dům jedno­

duše produktem čím dál chladnější a odtažitější společnosti?

Vždyť věděl, jací investoři za stavbou stojí, věděl, jakou mají

minulost.

Při vstupu do domu sáhl na dveře. Byly masivnější než

obyčejné dveře a zdálo se, že váží alespoň tunu.

Žena se tvářila spokojeně.

„Okna i  dveře by měly odolat střelbě,“ vysvětlovala. „Skla

jsou objednaná na zakázku od dodavatele z Německa a jsou

tak pevná, že vydrží desítky ran kladivem nebo jinou zbraní.“

„To zní, jako byste mluvila o oknech v Oválné pracovně,“

poznamenal muž.

Jeho společnice se zasmála.

„Na Bílý dům jsme při navrhování tohohle bunkru vlastně

mysleli. Řekla bych, že naše snaha přinesla ovoce.“

Muž nadzvedl obočí.

„Říkala jste bunkr?“ otázal se.

„Aby se nezapomínalo, že to není jen tak obyčejný dům.“

Ohromeně přecházel z jedné místnosti do druhé. Tep se

mu zrychloval – ani v nejdivočejší fantazii si nedokázal před­

stavit, že by pro jeho problém existovalo tak snadné řešení.

Dům byl dokonalý, nic víc a nic míň.

„Na jak dlouho bych si ho mohl pronajmout?“ zeptal se.

I přes veškerou snahu zněl jeho hlas ochraptěle.

„Bude volný minimálně půl roku. Stačilo by vám to?“

Nečekaně zrozpačitěl.

„Nevím,“ připustil. „Víte, já ten dům nepotřebuju hned, nej­

dřív ke konci jara. Až se moje dcera vrátí ze zahraničí.“

Žena mu položila ruku na rameno.

„Doslechla jsem se, co vás postihlo,“ řekla. „Je to příšerné.“

Jedním oknem dovnitř zasvítilo slunce. Bylo zřetelně vidět,

jak tloušťka skla ovlivňuje intenzitu světla.

„Ano,“ potvrdil muž, který měl v  úmyslu si dům prona­

jmout, „je to příšerné. Ale spíš pro mou dceru a její rodinu


19

než pro mě. Bylo by báječné, kdyby konečně našli nějaké

útočiště. V zahraničí se přece nemůžou schovávat navěky.“

Žena se protáhla.

„Rozhodně se můžou ukrýt tady,“ řekla. „Tady je nikdo nenajde. Takže pokud se jejich situace nezmění, než se vrátí d o m ů...“

„Nezmění.“

„... tak jsou tu vítaní.“

Muž, který měl v úmyslu si dům pronajmout, se usmál.

„Výborně,“ prohlásil. „Výborně.“

20

TřET í mUž:

PráZDNoTa

A pak tu byl ještě třetí muž. Muž, který ani necítil potřebu

vyznat se ze svých hříchů, ani nehledal útočiště pro někoho

blízkého. Muž, který toho ztratil tolik, že už se sám sobě

nepodobal.

Seděl ve své kanceláři a mlčky se díval do zdi. Zůstal ne­

tečný, i když kolem dveří procházel jeho šéf a zastavil se upro­

střed kroku.

„Tak přece jen jsi tu,“ řekl. „Myslel jsem, že máš volno.“

Tón jeho hlasu prozrazoval, že z toho, co vidí, nemá právě

radost. A „volno“ nebylo v téhle souvislosti úplně to správné

slovo.

„Musel jsem dořešit pár věcí.“

Šéf neodcházel.

„Víš, já jsem si všiml, že na tom nejsi zrovna nejlíp,“ začal.

Zněl citlivě, odhodlaný konat dobro.

„To je v pohodě, jenom jsem nechtěl být pořád doma.“

Šéf si rozpačitě odkašlal.

„Potřebuješ pauzu, momentálně nám tu nejsi moc k užitku.“

„Cože?“

Jeho nadřízený vypadal znepokojeně. Víc než znepokojeně.

„Nemůžeš na všechny kvůli každé maličkosti pořád tak vy­

jíždět,“ řekl tiše. „Tvůj přístup, tvoje nevyrovnanost, takhle

to dál nejde. To proto jsme ti nechali napsat neschopenku.“

Rozhostilo se ticho.

21

A bylo to venku. To, nač čekal tak dlouho. Nebyl tu vítaný,

nesměl tu zůstat.

„Vypadni!“ zařval. „Vypadni. Nechci bejt na nějaký debilní

neschopence.“

Šéf o krok ucouvl, ale jen o jeden.

„Chci, abys odešel ještě dnes,“ nařídil mu. „Dal jsem ti víc

šancí, než si zasloužíš.“

Vzdálil se váhavými kroky.

Teď ho nechají na pokoji, to věděl. Žádný blbec se neodvá­

ží přiblížit k truchlícímu muži, navíc k muži, který je hluboce

raněný. Nikdo z kamarádů, nikdo z kolegů. Protože nevědí,

co říct. Nijak je z toho nevinil; i jemu samotnému dělalo po­

tíže pojmenovat to, čím si teď procházel. Jak složité to tím

pádem muselo být pro ostatní?

Hodiny ubíhaly až příliš pomalu. Zůstal sedět a  dál zí­

ral do zdi. Přesně tak to vypadalo, když přemýšlel. Šéf ho

požádal, ať odejde tentýž den, ale přesnou hodinu neudal.

V hlavě se mu začala rodit myšlenka, kterou si chtěl v klidu

rozpracovat. Spoustu toho zanedbal, ale tohle prostě musí

udělat správně. Nejen kvůli sobě, i kvůli spoustě jiných lidí.

Kvůli všem těm, kdo si nedokázali sami zjednat spravedlnost,

všem těm, kteří zůstali opuštění.

Čas teď pro něj představoval něco, čeho měl zároveň moc

i příliš málo. Dnes na něj toho bylo moc. Nakonec ale nastal

večer a čas jít domů. Domů za tím, čemu se říkalo život, za

tím, co mu připadalo tak prázdné, tak opuštěné.

Úplně napravit už to nepůjde, pomyslel si. Ale můžu to

zlepšit.

Potom se zvedl a z kanceláře odešel.

22

výSLECh a LEXE rEChTa

6. Září 2016

Přítomní: vyslýchající 1 (V1), vyslýchající 2 (V2), krimi ­

nální komisař Alex Recht (Recht)

V1: Díky, že jste si na nás dnes udělal čas. Jak jsme

pochopili, chystáte se zítra na pohřeb.

Recht: Ano, to souhlasí.

V2: Asi to pro vás není lehké.

Recht: Popravdě řečeno mi to přijde strašné.

V2: Chybí vám?

(ticho)

V1: Víme, že vy a Fredrika... Takže pokud o ní nejste

schopný mluvit, budeme to muset zkusit vyřešit

nějak jinak. Chápeme, že jste teď pod tlakem, ale

i tak to s vámi musíme probrat. Jednoho z vašich

kolegů obvinili ze zločinu, a tak teď potřebu­

jeme mluvit s někým, kdo u toho byl od samého

začátku.

Recht: V tom případě si budete muset najít někoho jiného.

Protože já jsem u toho od začátku nebyl. Nikdo

z nás.

V2: Jak to myslíte?

Recht: Tak, že jsme byli slepí k tomu, o co v tom případu

vlastně šlo. Výrazně by nám totiž usnadnilo práci,

pokud bychom pochopili jisté základní okolnosti.

23

Například kolik obětí můžeme celkem očekávat

a v jakém pořadí ti lidé přijdou o život.

(ticho)

V1: Dobře. Tak začněme tímhle. Kdo byl vrahovou první

obětí?

(ticho)

Recht: Muž jako my ostatní.

V2: Co prosím?

Recht: Řekl jsem muž jako my ostatní. Muž, který nebyl

víc než jen člověk. Sobota

K první ohavné vraždě došlo uprostřed léta, které se posléze

mělo stát nejdelším létem ze všech. Celé to začalo jednou v sobotu, v podivný víkendový den, jenž mohl proběhnout

jako kterýkoli jiný, ale nakonec se z něj stal den, který od základu změnil životy bezpočtu lidí. Jedním z těch lidí byl i Henry Lindgren. Zatím o tom ale neměl ani tušení.

Bylo tři čtvrtě na devět večer, když si Henry vyšel z bytu

koupit noviny. Takové ty se spoustou křížovek. V televizi nic

kloudného nedávali a Henrymu se dobře spalo, když si před­

tím, než zhasl lampičku u postele, vyluštil nějakou křížovku.

Kdyby věděl, co ho bude ten krátký večerní výlet stát, noviny

by klidně oželel.

Pršelo, navíc bylo trochu chladno. A  tak si Henry oblékl

podzimní bundu, která mu visela v  předsíni už takřka rok

(zima byla mírná, jaro studené a začátek léta chladnější), a při­

pravil si deštník. Měl namířeno jen na roh do trafiky, takže ve špatném počasí nemusel chodit daleko. Což bylo štěstí. Když vyšel z domu, vítr mu cloumal deštníkem a Hen ry měl brzy promočené kalhoty. Rozrazil dveře do obchodu a zvonek nad nimi zacinkal.

„To je mi pěkný léto,“ ulevil si majitel trafiky Amir.

„Mohlo by být i hůř,“ opáčil Henry, jemuž se líbilo, že je

léto toho roku slunečné i deštivé.

Zaplatil za noviny a vyšel ven.


28

Zničehonic se před ním zjevil stín. Nepříliš velký, nepříliš

vysoký, ale i tak mu zcela očividně překážel v cestě. Henry se

zastavil a snažil se zaostřit na toho, kdo se mu snažil zabránit

projít.

„Potřebuju pomoct se psem,“ ozval se muž.

Henry se rozhlédl. Žádného psa poblíž nebylo vidět.

„Aha,“ řekl.

Muž přistoupil o krok blíž.

„Můj pes potřebuje pomoc,“ zopakoval. „Není mu dobře.

Mohl byste mi pomoct vynést ho nahoru po jezdicích scho­

dech?“

Na tomto místě se možná Henrymu měla v hlavě rozbli­

kat výstražná kontrolka, ale nerozblikala. Usoudil, že muž

je pod vlivem nějakých drog a o psovi a jezdicích schodech

jen blouzní.

„Promiňte, ale s tím vám asi nepomůžu,“ řekl a pokusil se

muže obejít.

Což se mu taky povedlo. Spěchal ke svému domu, u vcho­

du namačkal čtyřmístný kód. Otřepal vodu z deštníku a složil

ho. Až příliš pozdě zjistil, že muž za ním proklouzl dovnitř.

Dveře se za oběma zavřely.

Sakra. To nevypadalo dobře. Henry Lindgren byl ovšem

rozvážný. Rozhodl se nepropadat panice. To četl tolikrát, že

by to ani nedokázal spočítat. Člověk nesmí při střetu s nevy­

počitatelnými jedinci za žádnou cenu zpanikařit.

Na výtah se čekat neodvažoval, a tak se vydal po schodech.

Henry bydlel v nejvyšším patře a kolena mu začala protesto­

vat už v tom prvním. Muž zůstal podle všeho dole. Henry za

sebou neslyšel žádné kroky. Když míjel druhé patro, ztěžka

oddechoval. Pomalu ztrácel energii i pozornost. Ze všech sil

se snažil pokračovat v chůzi a zároveň se ujišťoval, že ho muž

nepronásleduje. To ho zaměstnalo natolik, že si nevšiml, jak

se dává do pohybu výtah a razí si cestu do horních pater.

Když Henry došel ke dveřím svého bytu, div se nerozplakal.

Spěchal, aby odemkl a otevřel. V tu chvíli v jeho patře zastavil


29

výtah. Pak se všechno seběhlo tak neuvěřitelně rychle, že ne­ zbývá než staršímu člověku jako Henry prominout, že nestihl zareagovat. Jako by mu ten muž vletěl do bytu. Přibouchl dveře a zamkl je. Henry stál nehybně v předsíni a z deštníku

kapala voda.

Tehdy muž pronesl slova, která všechno změnila, a dost

možná i vysvětlila:

„Na psa kašleme. Ale mám dceru a  chci, abys na ni dal

pozor. Pochop, udělal jsem strašnou chybu. Nechal jsem ji ve vlaku, spala, když jsem si odskočil. Jen na pár minut, ale i to stačilo. Teď stojím na perónu a holčička je ve vlaku sama.

Můžeš na ni dát pozor?“

Henry pomalu zavrtěl hlavou a cítil, jak se mu zmenšuje

zorné pole.

Šok ho ochromil a Henry doslova oněměl. Nedokázal ze

sebe vypravit jediné slovo. Chtěl jenom vědět, proč se teď

u něho objevil tenhle muž, aby mu připomněl jeho největší

životní selhání.

Můžeš na ni dát pozor?

Myslel jsem, že ano. Myslel jsem, že na ni můžu dát pozor.

„Co chceš?“ zašeptal Henry.

Hlas měl chraplavý a napjatý. Byl vyděšený.

Byl strachy bez sebe.

Muž neodpověděl. Místo toho praštil Henryho do krku

tak silně, až se Henrymu zatmělo před očima a podlomila se mu kolena. Sesunul se na podlahu, nemohl mluvit ani polk­ nout a jen mlhavě si uvědomoval, co se děje. Hlavou se mu

jako povodeň valily neuspořádané myšlenky. Bylo jich tolik,

že se prakticky nedaly zachytit. Proměnily se v teplý proud

energie, který se mu rozléval po těle, zatímco vnímal, jak

ho muž popadl za vlasy na zátylku a  předklonil mu hlavu.

Několik izolovaných myšlenek stihlo Henrymu problesknout

vědomím, osvobodit se a přitáhnout na sebe pozornost. Pře­

kvapivě si nepomyslel: „Proč já?“ Ne, tuhle otázku už přece zodpověděl jeho vrah a Henry mu za to byl vděčný. Co ovšem

30

nechápal, byla mužova potřeba vyměřit mu trest. Neuběhl

jediný den, aby se Henry za to, co udělal, a jaké to mělo ná­

sledky, neproklínal.

Henry Lindgren nebyl víc než jen člověk. A to patrně ne­

stačilo.

31

Oheň v kachlových kamnech plápolal příliš divoce. Malin si

to uvědomovala, přesto nic nepodnikla. Ne hned. Byla otu­

pělá a zároveň rozcitlivělá, nervy měla nadranc a její schop­

nost čelit krizi nikdy nebyla horší. Panika jí ničila tělo mnoha

různými způsoby. Ovládala její mozek i myšlení. A ještě není

konec, uvědomovala si Malin. Panika se stala běžnou sou­

částí všedního dne.

Malin seděla u kamen a sledovala, jak plameny šlehají ven.

Jako žlutočervená monstra, která chvatně olizují bílé kachlíky

na vnější straně kamen a stejně hbitě se vždycky zase stáhnou.

Malin zůstávala netečná, dokud za sebou neuslyšela synův

hlas.

„Mami, vždyť hoří! Hoří!“

Pospíšila si ke kamnům a zavřela dvířka. Oheň brzy vyhas­

ne. Stejně jako všechno ostatní.

Syn jí ovinul paže kolem boků.

„Já se tak hrozně nudím, mami.“

Malin se pohybovala po místnosti a synka vlekla za sebou.

Vlastně na to byl už moc velký, ale byla to taková hra, kterou

zbožňoval, když byl mladší. Věšet se jí při chůzi na nohy.

„Neptal ses Hedvig, co se chystá dělat?“ napadlo ji. „Možná

vymyslí nějakou zábavu.“

Nevěděla, kolik je hodin, hádala, že by děti měly jít brzy

do postele. Jenže všechny tyhle rutinní činnosti – jako třeba

32

ukládání ke spánku – bylo neskutečně těžké udržovat v cho­

du. Pravidla, která po léta tak úzkostlivě dodržovali, byla za­

pomenuta. Nebo spíš zavržena. Spousta věcí z jejich starého

života teď nehrála vůbec žádnou roli.

Jak jinak, když byli neustále vyděšení.

Syn se jí pustil a celý nešťastný se svezl na zem.

„Hedvig si nechce hrát,“ řekl. „Chce si číst.“ Snad jí ty kníž­

ky nikdy nedojdou. Malin nevěděla, co by si její dcera v tom

případě počala. To knížky pomáhaly Hedvig zůstat vyrov­

naná. Bez nich by se z ní stalo to, co z její maminky. Troska.

„Napadlo mě, že něco upeču,“ oznámila synovi. „Nechceš

mi pomoct?“

Vlastně o jeho pomoc nestála. Chtěla být sama, hodinu,

čtvrt hodiny, minutu. Ale to se jí nikdy nepoštěstilo. Děti byly

pořád u ní, kolem ní, na ní. V jakoukoli část dne.

Syn se rozzářil a vstal ze země. Při pečení pomáhal rád.

„Skořicové šneky,“ navrhl.

„Dneska ne, Maxi,“ řekla Malin. „Dneska upečeme čajové

su š en k y.“

Kdy naposledy dělali skořicové šneky? Minulý týden?

Nebo ten předminulý? Malin netušila, ale podle ní to bylo

v návaznosti na poslední dodávku jídla. Dny jí splývaly, všed­

ní den už se nedal odlišit od víkendu. Na začátku se o to sna­

žila, ale teď to bylo těžší. Otec dětí jí s tím odmítal pomáhat.

Téměř jako by se divil, o co se Malin vlastně snaží, proč se

vůbec stará. Přitom mu to vysvětlovala tolikrát. A pokaždé

viděla, jak se jí i dětem čím dál tím víc vzdaluje.

Rutina.

Nepotřebují právě tu ze všeho nejvíc?

Rutina.

Alfa a omega řešení krize, přesně něco takového teď potřebují.

Copak je to sakra tak těžké pochopit?

Přesunuli se do kuchyně. Malin vyndala z lednice droždí,

mléko a máslo, syn se zatím potýkal s balením mouky.

„Opatrně s tím plným sáčkem,“ varovala ho Malin.

33

„Vždyť já vím,“ odvětil Max.

Malin dala rozpustit máslo, přilila do něj mléko a  směs

ohřála. Max do mísy na těsto rozdrobil droždí.

„Můžu to tam nalít?“ zeptal se.

Malin přikývla a syn zkropil droždí mlékem. Malin vše

promíchala metličkou, droždí se pomalu rozpouštělo a do­

dalo tekutině béžový odstín.

„A teď špetku soli,“ řekla.

Max doběhl pro slánku. Malin vzhlédla od mísy s těstem

a  podívala se z  kuchyňského okna. Pršelo. Tolik, že déšť

připomínal spíš jakousi mlhu. Malin si naštvaně ověřila, že

stromy jsou zelené a keříky nejblíž oknu hustě obsypané bo­

bulemi. Trávník dlouho nikdo nesekal a plot se nakláněl na

stranu. Malin zachvátil smutek a prudce zalapala po dechu.

Když vydechovala, vzlykla.

„Co se děje, mami?“

Synův bledý obličej vypadal napjatě a zneklidněně. Občas

uvažovala, kolik toho její syn chápe, jak moc trpí.

„Nic,“ řekla. „Jsem jen trochu unavená.“

Max sledoval její pohled a uviděl to, co viděla ona. Zahra­

du a pusté pole. Ovocné stromy a klid. Prázdnotu. A v dálce

les, díky němuž byli neviditelní.

„Chtěl bych jít ven,“ zašeptal.

„Já vím, chlapče,“ řekla Malin. „To já taky.“ Pondělí

Půda kolem obrovské vily Malcolma Benkeho byla vším tím

deštěm změklá. Pod obutýma nohama přecházejícíma po po­ zemku sem a zase tam se ohýbala stébla trávy. U plotu už se

shromáždili zvědaví přihlížející a  natahovali krky, aby jim

neuniklo nic, co by mohlo náhlý zájem policie o vilu vysvětlit.

„Stalo se tady něco? Umřel?“ zajímal se mladík se skate­

boardem v podpaží.

Kriminální komisař Torbjörn Ross si ho mlčky prohlížel

a přemýšlel, jak mu má odpovědět. Skateboard neviděl už dávno – vážně na něm ještě někdo jezdí?

„Postarej se, ať odsud vypadnou,“ nařídil jednomu z kolegů a ukázal na nezvané diváky.

Těžkými kroky zamířil k domu. Poslední roky se na Tor­

björnu Rossovi dost podepsaly, přiměly ho dokonce k úvahám

o konci policejní kariéry. Problém ale byl, že to by potěšilo až moc jeho kolegů. Ty, kteří se nemohli dočkat, až se ho zbaví, a kteří ho považovali za duševně nevyrovnaného. Ross zavr­

těl hlavou. Proč mají jistí lidé potřebu zaměňovat obyčejný

smysl pro pořádek a vytrvalost za duševní nemoc?

„Torbjörne!“

Ten hlas ho dostihl na prahu Benkeho domu. Nemusel se

otáčet, aby zjistil, kdo ho volá. Margareta Berlinová.

„Co tady děláš?“ zeptala se.

„Na to bych se měl zeptat spíš já tebe,“ opáčil.

38

Berlinová si povzdechla.

„Tenhle případ dostane Recht,“ sdělila mu.

„Nejsem si jistý, jak to vysvětluje tvou přítomnost,“ řekl

Torbjörn Ross klidně.

„Prostě jsem vyrazila do terénu,“ odbyla ho Berlinová.

Tentokrát byl s povzdechem na řadě Ross. Že zrovna Ber­

linová musela být ten typ šéfové, která chce pěšákům ukázat,

že je jednou z nich, že i šéf si může ušpinit ruce. K čertu s ta­

kovým podlézáním, Ross chtěl upřímnost. S tou se ale setká­

val velmi zřídka, což ho naučilo, že něco takového v podstatě

není k mání.

„Myslel jsem, že Rechtův tým už neexistuje,“ řekl. „Myslel

jsem, že taková speciální řešení k našemu novému uspořádá­

ní nepatří.“

Z posledních slov jeho věty čišelo opovržení. K našemu no­

vému uspořádání. Které všichni ze srdce nenáviděli. Největší

reorganizace švédské policie všech dob. Tak špatně provede­

ná, tak chatrná. Alespoň podle Rosse.

„Alexův tým se dlouhodobě osvědčuje jako velmi úspěšný

koncept,“ řekla Berlinová, která už Rechta zjevně nechtěla

nazývat Rechtem, ale Alexem. „Proto jsme ho zachovali.“

Ross zavrtěl hlavou. Za Rechtův takzvaný úspěšný koncept

by nedal ani zlámanou grešli. Jako tehdy, když Recht vedl vy­

šetřování vraždy jedné dívky, kterou po mnoha letech pohře­

šování našli mrtvou. Bez Rosse by si tenkrát neporadil. Pokud

si někdo u policie zasloužil povýšení, byl to on, ne Recht.

„Ale teď vážně.“ Berlinová vzala Rosse za paži. „Jeď zpátky

na služebnu. Úplně přesně nevím, jak tahle situace vznikla,

ale pochopitelně mě mrzí, že jsi sem jel zbytečně.“

Zadíval se jí přímo do očí a měl co dělat, aby se neusmál,

když viděl, co se jí v nich zračilo. Jeho šéfová se ho bála. Po­

kud by odmítl z místa odjet, nevěděla by, co si počít.

Ross zaostřil na bod za Berlinovou a uvažoval. Berlinová

nechápe, proč se Ross vydal do Nacky. Dost jí toho uniká.

A u toho může klidně zůstat.

39

„Torbjörne?“ ozvala se Berlinová.

„Už mizím,“ řekl.

Bylo poznat, že se jí ulevilo. Nechápala, že ji svým odcho­

dem vlastně potrestal. To on a nikdo jiný znal pravdu o zlo­

činu, který bude Recht vyšetřovat. Dobře jim tak. Tentokrát

se budou muset obejít bez jeho pomoci. Dokud nedostanou

rozum a nepoprosí ho o radu.

Torbjörn Ross šel zpátky k autu. Vyzvedáváním služební­

ho auta čas neztrácel, přijel svým soukromým saabem. Oto­

čil klíčkem v zapalování a přitom se letmo podíval na svou

šéfovou.

Na nebi nad Berlinovou visely temné mraky.

Pokud by byl jen o něco méně zkušený řidič, určitě by při

setkání s  protijedoucím saabem sjel z  cesty. Hnědé auto se

po silnici řítilo jako dělová koule, mnohem vyšší než největ­ ší povolenou rychlostí. A nebezpečně blízko středové čáře.

Když se kriminální komisař Alex Recht a saab potkali v za­

táčce, Alex jen taktak ovládl nutkání strhnout volant na dru­

hou stranu, čímž by skončil v příkopě.

„Zatracenej idiot,“ zamumlal.

Na to, aby vynakládal energii na honbu za pirátem silnic,

ale neměl čas. Když mu Berlinová volala, zněla vystresovaně.

„Chci, aby sis to vzal na starost ty s Fredrikou,“ řekla a vzá­

pětí dodala: „Okamžitě, Alexi.“

Samozřejmě. Alex nebyl z těch, kdo říkají ne. Ovšem ani

ne tak z  oddanosti ke své šéfové, jako spíš z  oddanosti ke

svému poslání. To by si měla sakra uvědomit. Berlinová byla

pohroma stejného druhu jako Černobyl. Pěkně nepříjemná

ženská. To si o ní myslel od chvíle, kdy se ukázalo, že pod­

nikala věci za jeho zády a  zpochybnila jeho pracovní způ­

sobilost po Lenině smrti. Coby personální ředitelka dělala

jeden přešlap za druhým a spousta lidí ji považovala za slo­ na v porcelánu. Všechny pak velmi překvapilo, když se před několika lety nejen ucházela o pozici ve vedení, ale navíc ji i získala. Alex si myslel, že tím to skončí, že výš se Berlinová

u policie nedostane.

Jak byl naivní.

Když ale povinnost volá, všechno tohle musí jít stranou. Za

necelou hodinu po telefonátu Berlinové byl na místě. Všiml si obrovské vily, drahých aut u vjezdu. Potom se vydal k domu.

Natáhl si povinné ochranné oblečení a vešel dovnitř.

Oběť, muž jménem Malcolm Benke, seděla v koženém

křesle a prázdný pohled upírala k ohni, který ovšem vyhasl

před mnoha hodinami. Muže tu ráno objevila uklízečka, jež

k  němu docházela každé pondělí. Už ji stihli vyslechnout a  Alexovi se nezdálo, že by mohla být pro vyšetřování ně­

jak zvlášť užitečná. Kolem tiše kroužili policejní technici.

Benke ho domov – obrovská vila na nádherném místě u moře

v Nack ce – se hemžil lidmi. Lidmi, se kterými se Benke nikdy nepotkal a kteří sem nepřišli kvůli ničemu jinému než vyšetřit zločin, jenž na něm byl spáchán.

Alex si dřepl před zesnulého a zkoumal krvavé skvrny na

jeho košili. Malcolma Benkeho střelili do hrudníku. Kulka prošla tělem a opěradlem křesla a potom se zavrtala do stěny.

Jak někoho sakra můžou zastřelit v jeho oblíbeném poho­

dlném křesle před krbem? pomyslel si Alex.

Po nějakém souboji nebylo v pokoji na první pohled ani

stopy. Z toho se dalo lehce vyvodit, že se znali, Benke a jeho

vrah. Nebo vrahova návštěva překvapila Benkeho tak, že ho ani neslyšel přicházet. Pokud chtěl člověk pracovat jako poli­ cista, musel si v tomhle tápání vyloženě libovat. Nesměl příliš rychle vyvozovat závěry ani být příliš rozčarovaný z toho, co

všechno neví.

„Ta kulka do něj udělala pořádnou díru,“ poznamenala

soudní lékařka Renata Rashidová, stojící vedle mrtvoly.

Opatrně odhrnula košili, aby byla rána vidět.

Alex se ušklíbl.

„Pěkně pitomá smrt,“ řekl.

Ale vlastně to tak nemyslel. Naopak – proti způsobu, jak

muž zemřel, téměř nic nenamítal. Jediná rána do krku nebo

hrudníku byla ve srovnání s tím, jak musela tenhle svět opustit

42

řada jiných, doslova splněný sen. Alex měl ovšem značné vý­

hrady vůči místu, kde byl muž nucen zemřít. Vždycky ho

neuvěřitelně rozčílilo, když byli lidé vystaveni zločinům ve

vlastní domácnosti. Tam, kde měli právo cítit se ze všeho nej­

bezpečněji.

„Žádná jiná viditelná zranění podle všeho nemá,“ řekla Re­

nata. „Ale pochopitelně to nevíme jistě, dokud neproběhne

pit v a .“

Alex se muži pozorně zadíval do obličeje. Vypadal tak klid­

ně. Možná se mu ale ve tváři zračila jen odevzdanost. V minu­

losti Alex viděl obličeje, které v okamžiku smrti ztuhly hrůzou.

Nebyl to moc hezký pohled.

Malcolm Benke měl na sobě košili, kalhoty a bačkory. Přes

opěradlo křesla viselo sako. Podle evidence obyvatel mu bylo

sedmdesát dva let a žil sám. Se ženou se rozvedl před deseti

lety. Měli spolu dvě děti, ale žilo už pouze jedno z nich. Dce­

ra zemřela, když jí bylo třicet, půl roku před rozvodem ro­

dičů. Ze zběžné rešerše na internetu vyplynulo, že Malcolm

Benke byl úspěšný stavební investor, zapojený do celé řady

nechvalně známých projektů ve Stockholmu.

Po Alexově boku se objevil mladý kolega. Alex se zasty­

děl, protože si nevzpomínal, jak se mladík jmenuje. Do jeho

pracovního týmu nepatřil, vyslali ho coby posilu. Na první

pohled na něm byla znát pulzující horlivost, bublající adre­

nalin.

Kdysi dávno jsem byl jako ty, pomyslel si Alex. Kdysi dáv­

no mi taky připadalo vzrušující, když lidé umírali.

„Tak co myslíš?“ zeptal se mladík.

„Nic,“ odvětil Alex.

„Že by nespokojený zákazník, který si chtěl vyrovnat účty?“

Alex zůstal na kolegu zírat.

„Takhle by sis došlápnul na najatého developera? Že bys

ho zastřelil?“

Mladík zčervenal.

„Musíme se odvážit popustit uzdu fantazii,“ zamumlal.

43

Potom ukázal bradou na mrtvolu.

„Byl to buzík?“ zeptal se.

Alex posmutněl. Buzík. Najde v sobě sílu poznamenat, že

takové věci se neříkají? Najde v sobě sílu postavit se do role

toho ostřílenějšího a  vyžadovat základní slušnost? Kdo ví,

co z  kolegy vyleze příště  – možná přijde s  něčím rasistic­

kým a Renata Rashidová vyletí z kůže. Renata měla za muže

Iráčana a o tom, jaké to je působit odlišně, věděla první po­

slední. Alex potlačil povzdech. Byly dny, kdy vážně pochybo­

val, že by nějaké domlouvání mohlo změnit svět. Právě k nim

nejspíš, navzdory všemu, patřil i tenhle.

„Proč si myslíš, že byl homosexuál?“ zeptal se a doufal, že

jeho vlastní výběr slov a tón hlasu inspirují kolegu k novému

a správnějšímu uvažování.

„Koukni na jeho ruce,“ řekl mladík.

„Ruce?“

„Ty prstýnky. Na heteráka má nezvykle moc šperků. A není

tenhle prstýnek dámský?“

Alex svraštil čelo. Celkem napočítal tři prsteny. Jeden

obyčejný pečetní prsten a jeden prsten svobodných zednářů.

A potom ten, který jeho kolega označil za dámský. Benke ho

měl na levém malíčku. Zlatý prstýnek zdobený něčím, co byl

podle Alexe diamant. Proti své vůli musel uznat, že prsten

skutečně vypadá jako šperk navržený pro ženu. Což ovšem

neznamenalo, že se s ním na prstu nemůže cítit pěkně i muž.

Ale ne tenhle muž, pomyslel si Alex zasmušile.

Z Malcolma Benkeho a jeho domova vyzařovalo cosi vylo­

ženě maskulinního. A ten prsten byl každopádně příliš malý,

dokonce i na jeho malíček.

„Mohli bychom se na něj podívat?“ otázal se Alex Renaty

a ukázal na prsten s diamantem.

To šlo zařídit rychle.

Alex si podržel prstýnek před obličejem a zkoumal ho ve

světle stropního lustru. Pod těmi zpropadenými povinnými

gumovými rukavicemi ho svědila kůže.

44

„Je na něm něco vyrytého,“ prohlásil kolega, který u Alexe

seděl tak blízko, že se ho skoro dotýkal.

Navždy spolu. Beata a Richard

„Beata,“ zopakoval Alex.

„Nejmenovala se tak jeho dcera?“ vzpomněl si kolega.

„Jo,“ odpověděl Alex.

Prsten vhodil do průhledného sáčku na důkazy a podal

ho kolegovi.

Pokud je to snubní prsten dcery Malcolma Benkeho, proč

ho má na malíčku on?

45

Nebylo tohle to nejmizernější léto všech dob? Podle Fredriky

Bergmanové ano. Dlouho se ze všech sil pokoušela v paměti

vypátrat nějaké, které probíhalo hůř. Marně. Dokázala si vy­

bavit léta, jež v ní vyvolávala úzkost – kdo by to nedokázal? –,

tomuhle se ovšem žádné z nich nepodobalo.

Já už nechci.

Jak to, že byla tahle fráze přijatelná pouze z úst dítěte, nikoli

dospělého? Občas, když si Fredrika dovolila padat volným pá­

dem, nejčastěji za nocí, kdy se spánek ne a ne dostavit, myslela

na to, jak bývalo všechno snadné, dokud byla dítě. O ničem

nebyla tehdy víc přesvědčená než o  tom, že možné je úplně

všechno.

Jako by jí ten pocit a iluze chyběly.

Nedávno oslavila čtyřicítku a věděla až moc dobře, kolik

z toho všeho, co si člověk přeje, se nestane. Nikdy.

Vzít si dovolenou dřív byl Spencerův nápad. Přišel s tím za ní

už v lednu, dlouho předtím, než se rozpisy dovolených zaplnily

jmény a termíny, dlouho předtím, než se jim život rozpadl na

kousíčky. Dopadlo to tak, že si prosadil svou. Jeli do Itálie, pro­

najali si dům v Toskánsku. Zbytek dovolené, to málo, co z ní zů­

stalo, strávili ve městě, obklopení betonem a ocelí. Když nastal

čas, aby se Fredrika a Spencer zase vrátili do práce, děti mohly

zůstat na chatě u babičky a dědečka. To Fredriku uklidňovalo:

mohla pracovat a děti zároveň zažily léto, jaké si zasloužily.

46

„Proč musíte pracovat, když se věci mají takhle?“ nechápa­

la Fredričina matka. „Proč si radši nevezmete volno a nejste

spolu?“

Když se věci mají takhle.

I tak se dala popsat realita všedního dne, v níž vyhasla

téměř veškerá radost ze života.

„Spencer nechce,“ řekla Fredrika.

Mohla to podat srozumitelněji. Mohla říct, že Spencer do­

opravdy nechce mít dovolenou celé léto.

„A proč, sakra?“ vyjel na ni, když na to zavedla řeč. „Aby­

chom tu donekonečna vysedávali a zírali na sebe do úmoru?

Na to zapomeň.“

Jeho vztek ji rozesmál a následně rozplakal. Ale to už byla

na cestě z bytu nakoupit, sama.

Alex Recht jí zavolal, když jela autem na zkoušku. Hra na

violoncello, kterou se kdysi v minulosti plánovala živit, pro

ni začala být důležitější než kdy dřív. Hudba jí byla útočištěm,

prostředkem, jak ventilovat své pocity.

„Haló, tady Fredrika.“

„Tady Alex. Jak rychle se zvládneš dostat do Nacky?“

Fredrika si povzdechla.

„Můžu tam být zítra ráno.“

„Co takhle za půl hodiny?“

„Mám volno, Alexi.“

Spencer válku o letní plány nevyhrál úplně. Několik vol­

ných dní si Fredrika propašovala do kalendáře i v červenci.

Dní, kdy nešla do práce a udělala si čas na přemýšlení, na

hraní. A – jako právě dnes – dokonce i čas na schůzku, kterou

nešlo odložit.

„Dneska možná jo,“ řekl Alex. „Ale zítra a spoustu následu­

jících dní budeš muset vyšetřovat vraždu.“

Fredrika neodpověděla.

„Potřebuju tě,“ naléhal její šéf.

A to stačilo, aby obrátila auto a rozjela se do Nacky. Svou

soukromou schůzku stihne taky, vždyť do ní zbývá ještě ně­

47

kolik hodin. Hraní bude muset počkat. Alex jí zavolal jmé­

nem mrtvých. Takový telefonát nemohla jen tak přejít.

Dům působil velmi nezvykle, jako novodobý strašidelný zá­

mek. Pokud by se jednalo o kreslený film pro děti, krášlily by

jej pavučiny, špína a tu a tam by byla rozbitá okenní tabulka.

Ve skutečnosti byla budova dobře udržovaná, ale bez duše.

Fredrika za sebou zabouchla dveře auta a vydala se k doko­

řán otevřenému vchodu. Jeden z  kolegů ji vybavil ochran­

ným oblečením a celou řadou pokynů, teprve pak ji vpustili

do domu, který přestal být soukromým domovem jednoho

muže a proměnil se v místo činu, kde bylo třeba zajistit kaž­

dou stopu po pachateli a  eliminovat falešné stopy  policistů

a záchranářů.

Fredrika si nasadila igelitové návleky na boty a přemýšlela,

jak jednoduše lze přepnout z volna do pracovního procesu.

A i když ta změna nebyla zrovna příjemná, jakmile se ponoři­

la do své profese, všechny špatné myšlenky dočasně zmizely.

Alexe našla v místnosti, kde v křesle ochable seděla oběť.

Ve velkém obývacím pokoji se sedací soupravou proti televizi.

Malcolm Benke se však před smrtí na televizi nedíval. Z křes­

la sledoval oheň v krbu. Tak to teď alespoň vypadalo.

„Je to někdo, koho známe z dřívějška?“ oslovila Fredrika

Alexe.

Tím měla na mysli, jestli se nejednalo o nějakého zločince,

na kterého už policie narazila. Fredrika si prohlížela mužovy

stříbrošedé vlasy, přátelský obličej.

Vítám tě tu, jako by chtěl zašeptat.

„Ne,“ odpověděl Alex. „Nevypadá to.“

To pochopitelně moc neznamenalo a  věděli to oba dva.

Benke klidně mohl být zločinec, aniž by o tom policie věděla,

mohl patřit k těm, kteří ještě neskončili za mřížemi. A těch

bylo tolik, až z toho vstávaly vlasy hrůzou.

Fredrika se rozhlédla kolem sebe. Z  vybavení Benkeho

domu čišela důstojnost a  vytříbený vkus. Všechno v  jeho domácnosti se zdálo drahé a pečlivě vybrané, jako v nějakém

luxusním hotelu nebo něčem podobném. Benkeho dům nebyl domovem v nějakém vřelejším významu toho slova, byl pouze místem, kde se zdržoval častěji než jinde.

„Půjdu si to tu obejít,“ oznámila Fredrika.

Alex neodpověděl, plně ho zaměstnával hovor s  jedním

z techniků.

Fredrika se tiše pohybovala po domě. Kuchyně byla jed­

nou z nejkrásnějších, jaké kdy viděla. Výběrové francouzské dlaždičky a  střízlivé skříňky s  vysokým leskem. Perfektní pro někoho, kdo miluje vaření. Byl ale Benke člověk, který si

stoupne k plotně a vykouzlí bœuf bourguignon? Podle Fred­

riky ne.

Na krájecím prkénku ležel bochník chleba a nůž se zuba­

tým ostřím.

„Zemřel při jídle?“ zeptala se Fredrika jednoho z techniků,

jehož zrovna plně zaměstnával rozbor Benkeho odpadků pod dřezem.

Technik zvedl hlavu.

„Na stolku vedle křesla leží prázdný talířek,“ řekl. „Myslí me

si, že si z kuchyně přinesl namazaný chléb a jedl ho v křesle

před krbem.“

Fredrika uvažovala, co by si Benke zvolil k večernímu ob­

čerstvení, kdyby tušil, že to bude jeho poslední jídlo. Nama­

zaný chléb nejspíš ne.

Pokračovala do předsíně, míjela místnost podobající se

kanceláři. Na psacím stole neviděla jediný list papíru. Myš­

lenky, které ji napadaly v  kuchyni, byly zpátky. Pracoval

tady vůbec někdy? Fredrika vklouzla do pokoje, důkladně

si prohlížela velmi dobře uspořádané police s knihami (tak

dobře, že bylo těžké si představit, jak si z nich někdo nějakou

knihu skutečně bere). Pracovnu opustila, vyšla do horního

patra a  objevila tam spoustu dalších pokojů se zřejmými

funkcemi, u nichž si rovněž nedokázala představit, že by je

Benke osobně využíval. Dvě ložnice – hádala, že pokoje pro


49

hosty – a další místnost ke sledování televize, zařízenou dvě­

ma pohovkami Chesterfield. Fredrika se na jednu z tvrdých

pohovek zkusmo posadila a pomyslela si, že žádný normální

člověk by na nich nebyl schopný najít pohodlnou pozici. Na­

konec vstoupila do prostorné ložnice, patrně Benkeho vlastní.

Postel byla ustlaná. Na přehozu se povalovala kravata. Na

nočním stolku ležely noviny se včerejším datem.

Fredrika otevřela šatní skříň a zadívala se na košile, kal­

hoty a obleky. Nevěděla, co tam hledá ani co si myslí, že by

mohla najít.

Vrátila se dolů k Alexovi. Právě telefonoval se svou přítel­

kyní Dianou.

„Ještě nevím, kdy se dneska vrátím,“ řekl. „Zavolám ti poz­

ději. Pusu.“

Pusu.

Nebylo to moc osobní? Nebo se z Fredriky stala citlivka?

Nikdy příliš nestavěla na odiv své soukromí ani se příliš ne­

míchala do osobního života ostatních. Uvědomovala si ale,

že po celé jaro byla i na své poměry nezvykle tichá. Neptala

se, jak to Alexovi doma klape, jestli je všechno v pořádku.

Hlavně proto, aby nedostávala žádné osobní otázky.

Jak vám to jde se Spencerem?

No, vlastně docela špatně.

Fredrika zamrkala a  vydala se prozkoumat Benkeho vý­

zdobu stěn. Obrazy byly početné a  rozměrné, zakoupené

bezesporu proto, že byly drahé a působivé, ne proto, že by

Benke oceňoval dané umělce. Z fotografií vyzařoval odstup.

K čemu tohle pozlátko? Ve vlastním domově se hranice osob­

ního a soukromého musejí střežit jen zřídkakdy. Fredrika se

přesunula ke krbové římse. Stály tam tři zarámované fotogra­

fie osobnějšího rázu. Všechny tři zachycovaly děti, a pokud

by Fredrika měla hádat, byly pořízené někdy v osmdesátých

letech.

„Kolik měl dětí?“ zeptala se Alexe, který právě odložil mobil.

„ D vě.“


50

Fredrika zabloudila pohledem k  servírovacímu stolku

u stěny poblíž Benkeho křesla. Svraštila čelo. Úplně nahoře

na stolku, vedle mísy s ovocem, ležela fotografie pořízená po­

laroidem. Fredrika ji dlouho zkoumala, zajímalo ji, proč asi

leží na servírovacím stolku a koho představuje. Tři muži se z ní

s vážným výrazem dívali do objektivu, jeden ne. Na fotografa

hleděl Benke a dva další, které Fredrika neznala. Nešlo určit,

v jaké souvislosti fotografie vznikla. Nikdo z mužů nebyl ve

svátečním. Benke měl na sobě kalhoty chinos a modrou košili

s vyhrnutými rukávy. Fredrice poskočilo srdce překvapením.

Čtvrtý muž, ten, který jako by si přál být od fotoaparátu na

míle daleko, se od fotografa částečně odvracel a polovinu jeho

obličeje halily stíny. I tak si byla jistá.

Znala ho.

Ukázala snímek Alexovi.

„Víš, kdo to je?“ zeptala se a ukázala na muže.

„Ne,“ odpověděl Alex. „Ta fotka už má něco za sebou, zdá

se. Benke tu vypadá mnohem mladší.“

Fredrika fotografii obrátila a přišlo zklamání. Žádná jmé­

na, žádné datum.

Vrátila ji na servírovací stolek. Technici ji budou muset vzít

na služebnu a okopírovat ji tam.

„Ta surovost,“ přerušil její myšlenkové pochody Alex.

„Cože?“ nechápala Fredrika.

„Jen jsem říkal, že něco na té vraždě působí surově,“ zo­

pakoval Alex, pak ale téměř zahanbeně dodal: „Tím myslím

surověji než... než obvykle.“

„Záleží, s čím to člověk srovnává,“ opáčila Fredrika.

„Samozřejmě,“ ušklíbl se Alex. „Tak jsem to myslel. Ne že

by to bylo to nejsurovější, co jsme kdy viděli. Ale je to... ne­

obvyklé. Koukni, kudy ta kulka vnikla do těla. Tohle není

vrah, co by chtěl riskovat chybu.“

Na povrch vypluly vzpomínky na jiná vyšetřování, která ji

dováděla na pokraj šílenství.

Surovost, řekl Alex.


51

A samozřejmě měl pravdu.

Možná jsem otupělá, napadlo Fredriku. Protože nereaguju

stejně jako on.

Znovu se podívala na fotografii na servírovacím stolku.

Pro Benkeho musela mít nějaký zvláštní význam. Anebo pro vraha.

Fredrika chtěla vědět jaký. Ale ze všeho nejvíc chtěla vě­ dět, kdo je onen čtvrtý muž, který odmítal pohlédnout do objektivu.

52

Vážně byl jediný, kdo pojal podezření, že něco nehraje? Noa­

hu Johanssonovi dělalo potíže se s tím vyrovnat. Nemusel se

ani dívat do kalendáře – pokud by se ho někdo zeptal, do­

kázal by bez mrknutí oka říct, kolik týdnů a dní je Dan pryč.

A Noah neměl sebemenší tušení, jak zařídit, aby se vrátil.

Uvědomit si to bylo příšerné, zejména proto, že podle Noa­

hova názoru se čas začínal krátit. Pokud Dana brzy nenajde,

mohlo by být příliš pozdě. Ta myšlenka byla zcela nová a způ­

sobovala mu nezměrnou bolest: že ať se snaží a bojuje sebevíc,

čas jen dál ubíhá, až vyprší docela. Noah měl pocit, že se z toho

zblázní. Najednou byl tak osamělý. Policie už o něm nechtěla

ani slyšet a přátelé jeho trápení nechápali. Neuvěřitelné, jakou

propast v kruhu známých dokáže vytvořit neklid. To Noaha

ze všeho, co se za poslední týdny událo, šokovalo asi nejvíc.

Roine, jeho nejstarší kamarád a  jeden z  mála, kteří mu

ještě zbývali, mu při setkání minulý týden v baru řekl:

„Já se to snažím pochopit. Ale... děsí mě to. Všechno tohle,

co popisuješ. Že se odmítáš smířit s tím, že se tvůj bratr od­

stěhoval do Austrálie. Tak už se s tím vyrovnej. Pak budeš

zase v pohodě.“

Austrálie.

Pořád ta zatracená Austrálie.

Noah si musel vybrat. Buď ztratí i Roineho, nebo jeho drs­

ná slova pro jednou přejde. Nakonec se rozhodl ponechat si

kamaráda. Nechtěl přijít i o Roineho, protože větší osamělost

by už nezvládl. Přesto k tomu asi došlo, protože Roine se mu

od té doby neozval.

Na začátku si Noah myslel, že je s bratrem všechno v pořád­

ku. Dan a jeho rodina mluvili o stěhování do Austrálie řadu

let. O běžné stěhování vlastně nešlo, spíš o rodinné dobro­ družství, spočívající v  tom, že budou pět nebo deset měsí­ ců žít někde v zahraničí. Nejprve mluvili o Thajsku (až moc

slunce a koupání), potom o Londýně (až moc draho). Volba

padla na Austrálii. Na začátku nového roku všechno nabylo

konkrétnějších obrysů. Dan i jeho žena se ucházeli o zajímavá zaměstnání a posléze je i získali. Pracovní pohovory proběhly po internetu. Přihlášky do škol pro děti byly odeslány. Po­

stupně všechno připravili.

„Vyrazíme čtrnáct dní před koncem školy,“ řekl Dan. „Na

konci května musím být na několika schůzích a nevidím dů­

vod, proč bychom neměli jet všichni najednou. Pak nás čeká

pár volných týdnů, než to v práci a ve škole začne naostro.“

Noah bez obalu přiznal, že se mu plán s  Austrálií nelí­

bí. Považoval ho za neseriózní a bohužel se o tom nejednou

zmínil i nahlas. Nakonec se bratři rozkmotřili, a když Noah dostal nabídku podnikové konference, která probíhala na

Mallorce přesně ten týden, kdy se měl Dan stěhovat, zařídil si

na ní účast. Navíc si pobyt prodloužil o dny před konferencí a po ní, a tak si brzy vyplýtval celoroční dovolenou. Když se

vrátil domů, všechno mu připadalo prázdné. Dan byl pryč,

jeho dům opuštěný. Noaha v poštovní schránce čekala obálka

s pozdravem od bratra a klíčem.

„Postaráš se mi o dům, jak jsme se domluvili? Dík.“

Noaha to vytočilo. Na ničem takovém, jako že se postará

o Danův dům, se nedomlouvali. Takže to asi bude muset udě­

lat někdo jiný. Kromě toho Noah klíč už měl. Uběhl týden,

posléze dva. Noah od svého bratra neměl žádné zprávy. Ti­

cho bylo záhy doslova nepříjemné. Takhle to dál nešlo. A tak

vzal Noah jeden z klíčů a zajel k bratrovi domů. Chtěl vidět, co je tam potřeba udělat, než pošle Danovi e ­mail, aby zjistil,

jak se jim vede.

Právě tehdy ho poprvé přepadl pocit, že něco není v pořád­

ku. Dům nebyl ve stavu, jaký byste očekávali, pokud by se do něj jeho majitel neměl v úmyslu po celý rok vrátit. V sušičce zůstalo prádlo. V myčce nádobí. A pak ty šatní skříně. Plné oblečení. Chystali se koupit si v Austrálii všechno nové, nebo

jak si to představovali?

Ještě z domu poslal Noah svému bratrovi z telefonu e ­mail.

Odpověď přišla až o dva dny později. Dan byl úsečný, použil

jen několik málo slov. Ať Noah přestane zbytečně slídit, ať je přestane kritizovat. Stěhovat se snad můžou kurva po svým.

Kurva po svým. Ta slova rozhodla. Dan nikdy předtím před Noa­

hem nenadával. Nadávky spolu s klíčem v poštovní schránce představovaly zřetelné signály, že je něco špatně. Moc špatně.

A tak Noah zavolal na policii.

Ale tam ho nikdo nebral vážně. Ani když se rozplakal a vy­

právěl o bratrově kole, protože to odpoledne, kdy Noahovi došlo, že něco nesedí, stálo ve vjezdu. Danovo kolo, které vypadalo jako jakékoli jiné staré kolo, ale které Noahův bratr

zdědil po jejich dědečkovi a nikdy by ho nenechal nezamčené.

Po velmi krátkém vyšetřování došla policie k  závěru, že si

Noah jen vymýšlí. Tvrdili mu, že Dana kontaktovali a ten jim

dosvědčil, že se přestěhoval z vlastní vůle. Tím pro ně byla

záležitost vyřešená.

Ne ovšem pro Noaha.

Oslovil Švédské velvyslanectví v Canbeře. Odpověděli mu,

že prověří, jestli Dan a jeho rodina do Austrálie dorazili po­

dle plánu, ale nechtěli mu toho slibovat moc. Nevěděli jistě,

zda mu budou schopní pomoct, ale prý se v nejbližších týd­

nech ozvou. Byl čas dovolených a ambasáda postrádala per­

sonál. Noah celý vystresovaný pátral dál, ale nepřinášelo to

žádné ovoce. Letecké společnosti se odkazovaly na ochranu

osobních údajů a žádná z nich nedokázala potvrdit, že Dan letěl jejich letadlem. Noah se tehdy obrátil na policii, ale ta

55

po moc odmítla. Copak Noah nechápe, že



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist