načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Posvátné lži Minnow Blyové – Stephanie Oakesová

Posvátné lži Minnow Blyové

Elektronická kniha: Posvátné lži Minnow Blyové
Autor: Stephanie Oakesová

Sugestivní ponuře laděný psychologický thriller s krimi zápletkou, ve kterém sedmnáctiletá Minnow Blyová hledá úpěnlivě víru ve svět a především sama v sebe. Miniin život si ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 365
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The sacred lies of Minnow Bly ... přeložila Alžběta Kalinová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7027-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sugestivní ponuře laděný psychologický thriller s krimi zápletkou, ve kterém sedmnáctiletá Minnow Blyová hledá úpěnlivě víru ve svět a především sama v sebe. Miniin život si přivlastnila sekta Keviniánů, která jí připravila o všechno. O dvanáct let normálního života, o její rodinu, o schopnost samostatného rozhodování a když se vzepřela, zašli ještě mnohem dál. Nyní je keviniánská osada zničená a jejich Prorok zavražděný. Vyšetřování se ujme FBI a jeho detektivové tuší, že přávě Minnov zná pravdu. Dívka ale mlčí. Je poslána do věznice pro mladistvé a paradoxně se teprve zde učí "normálně" žít. Minnow bude muset hodně pracovat na své psychice a uvědomit si, že jedině důsledné vyrovnání se s minulostí, jí může konečně přinést skutečnou svobodu. Zajímavý thriller těží z motivů pohádky bratří Grimmů Bezruká dívka. Temný psychologicko-detektivní thriller vykresluje tragický životní osud dívky Minnow, která unikla z dusivého sevření sektářské osady, aby záhy skončila v nápravném zařízení a pokusila se nalézt životní cíl a konečně i osobní svobodu.

Popis nakladatele

.

Působivý román o nebezpečí slepé víry − a o síle víry v sebe sama.

 

Keviniáni připravili sedmnáctiletou Minnow téměř o všechno: o dvanáct let života, rodinu i o schopnost důvěřovat. A když se vzepřela, vzali jí také ruce.

Teď je keviniánský Prorok mrtvý a celá osada, kde komunita žila, spálená na popel. Detektiv z FBI tuší, že Minnow o tom něco ví — ona však mlčí. Hrůzné okolnosti ji dovedly do věznice pro mladistvé, kde objevuje nový svět. Učí se číst a především samostatně myslet. Zjišťuje, že kovové mříže nejsou nic proti svazujícím pravidlům její sekty. A že pokud se dokáže rozloučit s děsivým tajemstvím své minulosti, může získat opravdovou svobodu, o jaké vždycky snila.

Propracovaný psychologický thriller těží z motivů pohádky bratří Grimmů  Bezruká dívka , nabízí však mnohem víc: sektu tvrdě trestající neposlušnost, věznici, kde si každý musí vydobýt své místo, sympatického detektiva, drzou a nebezpečnou spoluvězeňkyni s pesimistickým pohledem na svět a charismatickou Minnow, která zoufale bojuje o obyčejnou naději na lepší život.

-----

V tu chvíli jsem věděla, že poznala, na co myslím. Na ty vzpomínky, kterým jsem se celé měsíce vyhýbala. Na ty zmrzlé chvíle zatlačené až do temných koutů mé mysli. Na tu noc, kdy jsem se s Judem vrátila do Komunity. Na tu noc, kdy se všechno, úplně všechno zhroutilo. -  ukázka z knihy

 

Rozmotávání klubka tajemství a načasování jeho konečného rozuzlení je mistrovské, vyvrcholení románu představuje doslova explozi. Neohrožený, neúprosný a niterný román. -  The Globe and Mail

 

Strhující a dobře vystavěný tajemný příběh, přesvědčivé postavy a provokativní myšlenky o rodině, víře, poctivosti, věrnosti a přátelství jsou naprosto okouzlující. -  School Library Journal

 

 

Stephanie Oakesová je americká spisovatelka, knihovnice a učitelka na střední škole. Studovala poezii na Eastern Washington University, kde se mimo jiné zabývala také young adult literaturou. Kniha  Posvátné   lži Minnow Blyové   (2015) je její prvotina, za kterou byla nominována na cenu William C. Morris YA Debut Award a získala čestnou cenu poroty Golden Kite Awards. Román se dostal také do výběru Booklist Editors’ Choice a New York Public Library Best Books for Teens.


 

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

POSVÁTNÉ

LŽI

MINNOW

BLYOVÉ

STEPHANIE OAKESOVÁ

HOST

POSVÁTNÉ

LŽI

MINNOW

BLYOVÉ

STEPHANIE

OAKESOVÁ

STEPHANIE OAKESOVÁ

je americká spisovatelka,

knihovnice a učitelka na střední

škole. Studovala poezii na Eastern

Washington University, kde se

mimo jiné zabývala také young

adult literaturou. Kniha Posvátné

lži Minnow Blyové (2015) je její

prvotina, za kterou byla nominována

na cenu William C. Morris YA Debut

Award a získala čestnou cenu

poroty Golden Kite Awards. Román

se dostal také do výběru Booklist

Editors’ Choice a New York Public

Library Best Books for Teens.

329 Kč

ISBN 978-80-7577-027-1

Foto © Annie Thornburg Oakes

Keviniáni připravili

sedmnáctiletou Minnow

téměř o všechno: o dvanáct let

života, rodinu i o schopnost

důvěřovat. A když se vzepřela,

vzali jí také ruce.

Teď je keviniánský Prorok mrtvý a celá

osada, kde komunita žila, spálená

na popel. Detektiv z FBI tuší, že

Minnow o tom něco ví — ona však

mlčí. Hrůzné okolnosti ji dovedly

do věznice pro mladistvé, kde objevuje

nový svět. Učí se číst a především

samostatně myslet. Zjišťuje, že kovové

mříže nejsou nic proti svazujícím

pravidlům její sekty. A že pokud se

dokáže rozloučit s děsivým tajemstvím

své minulosti, může získat opravdovou

svobodu, o jaké vždycky snila.

Propracovaný psychologický thriller

těží z motivů pohádky bratří

Grimmů Bezruká dívka, nabízí však

mnohem víc: sektu tvrdě trestající

neposlušnost, věznici, kde si každý

musí vydobýt své místo, sympatického

detektiva, drzou a nebezpečnou

spoluvězeňkyni s pesimistickým

pohledem na svět a charismatickou

Minnow, která zoufale bojuje

o obyčejnou naději na lepší život.

PŮSOBIVÝ

ROMÁN

O NEBEZPEČÍ

SLEPÉ VÍRY −

A O SÍLE VÍRY

V SEBE SAMA

V tu chvíli jsem věděla, že poznala, na co myslím.

Na ty vzpomínky, kterým jsem se celé měsíce vyhýbala.

Na ty zmrzlé chvíle zatlačené až do temných koutů mé mysli.

Na tu noc, kdy jsem se s Judem vrátila do Komunity.

Na tu noc, kdy se všechno, úplně všechno zhroutilo.

Rozmotávání klubka tajemství a načasování jeho

konečného rozuzlení je mistrovské, vyvrcholení

románu představuje doslova explozi.

Neohrožený, neúprosný a niterný román.

The Globe and Mail

Strhující a dobře vystavěný tajemný příběh, přesvědčivé

postavy a provokativní myšlenky o rodině, víře, poctivosti,

věrnosti a přátelství jsou naprosto okouzlující.

School Library Journal

#YoungAdult #Mystery #Thriller

Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

Kapitola 4

Kapitola 5

Kapitola 6

Kapitola 7

Kapitola 8

Kapitola 9

Kapitola 10

Kapitola 11

Kapitola 12

Kapitola 13

Kapitola 14

Kapitola 15

Kapitola 16



POSVÁTNÉ

LŽI

MINNOW

B LYOV É

STEPHANIE

OAKESOVÁ



POS VÁT N É

LŽI

MINNOW

BLYOVÉ

STEPHANIE OAKESOVÁ

Brno 2017


Copyright © 2015 by Stephanie Oakes

All rights reserved including the right of reproduction

in whole or in part in any form

This edition published by arrangement with Dial Books

for Young Readers, an imprint of Penguin Young Readers

Group, a division of Penguin Random House LLC

Cover photo © Katya Evdokimova / Trevillion Images

Cover design © Kristin Smith

Translation © Alžběta Kalinová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-137-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-138-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-139-1 (Formát MobiPocket)


Věnováno mé mamince,

která mě naučila se o sebe postarat.

A všem bezrukým dívkám,

které se to musejí učit samy.



9

KAPITOLA 1

Byla jsem celá od krve.

Přede mnou leželo tělo. Na kaši. Boty jsem měla na­

sáklé jeho krví. Podívala jsem se mu do očí, ale byly

pryč, zapadlé za bledými víčky.

Do mrazivého vzduchu mi od úst stoupaly husté ob­

láčky páry. A v každém tom vydechnutí se skrývalo po­

rozumění tomu, jaký je to pocit někoho ovládat, ohýbat

něčí tělo podle vlastní vůle.

Jestlipak se právě tak cítil i Prorok ve chvíli, kdy na­

řídil, aby mi usekli ruce?

Železný most nade mnou se rozdrnčel, jak po něm

přejelo nějaké auto. Před žlutou září jeho světel pa­

daly sněhové vločky velké jako lidské nehty a na tmavé

obloze blikalo několik chladných hvězd. Chtěla jsem

natáhnout ruku a začít sníh chytat do dlaní, jako když jsem byla malá. Ale hned jsem si uvědomila, že už žád­

né ruce nemám a že už mi ani není pět. Že ta dívka,

kterou jsem bývala, je skoro mrtvá. Dřepla jsem si za hromadu sněhu a sledovala, jak rudá krev na zemi po­

malu zamrzá. Najednou mnou projel chlad. Ještě větší,

než jaký panoval venku. Větší, než jaký jsem kdy v životě

okusila.

10

KAPITOLA 2

Přijela policie. Já je ale viděla jen jako rozmazané bílé

obrysy duchů natěsnaných v úzkých modrých unifor­

mách. Nějak jsem nedokázala rozeznat jejich tváře.

Vždycky jsem zahlédla třeba něčí oko, potom nějaký

nos, ale ty obrazy mi hned zase mizely, takže jediné,

co jsem skutečně vnímala, byly jejich hlasy prodírající

se světlem nového rána. To rozmlácené tělo naložili do

sanitky, která se s jekotem rozjela pryč.

Policisté se mi snažili nasadit pouta na moje pahýly,

jenže jim pokaždé sklouzla. Chladná ocel se mi zarývala

do sotva zhojené kůže. Bolelo to tak, že jsem se kousa­

la do rtu.

„A musíme jí vůbec dávat pouta?“ zamručel jeden

z nich.

„Koukni, co udělala,“ připomněl mu druhý. „Neviděls

to dítě? Vypadalo, jako kdyby ho přejel náklaďák.“

„Ale podívej se, jak vypadá.“

Jen se na mě podívejte — na překřížených pažích

mi chybí konce rukou, prsty, pěsti i nehty. Cokoli, čím

bych se mohla bránit. Úplně jsem cítila, jak policisté

přejeli pohledem po mých doma ušitých kalhotách a po

11

té nechutné, vytahané košili, kterou mi dal Jude a jež

byla celá prosáklá krví.

Nakonec mi nasadili pouta nad lokty. Ten tlak mi

málem vykloubil ramena, ale nekřičela jsem. Nevydala

jsem ani hlásku. Měla jsem pocit, že už jsem toho na­

povídala dost na celý život.

12

KAPITOLA 3

Město jsem poprvé spatřila z policejního auta. Zírala

jsem ohmataným okénkem na slunce mizející za bu­

dovami uvězněnými ve sněhu.

„Doufej, že to přežije,“ prohodil jeden z těch policistů

a já najednou znovu uviděla toho kluka. Jeho rozmlá­

cenou tvář a ústa plná sněhu. Tělem mi pořád ještě ko­

loval adrenalin.

Dřevěné obklady i stropní panely na policejní stanici

byly špinavé. Všude byl cítit lógr z kávy.

Policisté diskutovali, jak mi nejlíp odebrat otisky.

„Musíme to udělat.“

„Ale jak ji máme identifikovat, když nemá prsty?“

Jen tak, jakoby nic, vyslovili něco, co jsem cítila už celé

měsíce, ale co jsem nikdy neřekla nahlas. Jeden z nich

začal listovat policejní příručkou v naději, že tam najde

nějaký vhodný postup, zatímco ten druhý mi oba pahýly

13

namočil do inkoustu a přitiskl je na papír. Dva zdefor­

mované černé ovály na bílém poli.

„Vypadá to, že by nám měl stačit vzorek DNA,“ ozval

se ten, který pročítal manuál. Zašmátral v jednom šup ­

líku, vytáhl z něj malý bavlněný čtvereček, rozložil ho

a přidržel mi ho před ústy. „Plivni.“

„Vy chcete můj plivanec?“

„Prostě to udělej.“

Tak jsem shromáždila všechny sliny, které mi v ús­

tech zbyly, a nechala je dopadnout na ten kus látky. Po­

licista ho zavřel do malé plastové krabičky s posuvným

víčkem a položil si ji na stůl.

Blesk fotoaparátu mě při focení na policejní snímky

oslepil víc než jakákoli zář ohně. Zastínila jsem si oči

paží a oni mě pak museli do té naprosto sterilní výsle­

chové místnosti dovést poslepu. Když jsem pak ko neč­

ně znovu otevřela oči, zjistila jsem, že mě postavili če­

lem k lůžku s podnožkami, umístěnému u kachličkami

obložené stěny. Vedle něj ležel tác s kleštěmi a dalšími

nástroji. Nějaká žena s tmavě blonďatými vlasy mi po­

ložila ruku na rameno a zavedla mě k vyšetřovacímu

lůžku. Vzepřela jsem se.

„To je v pořádku,“ začala mě uklidňovat. „Je to stan­

dardní postup v případech znásilnění.“

Dívala se na mě a já si představila, co asi vidí — vy­

hublou, špinavou holku bez rukou a v oblečení pách­

noucím krví.

„J­já to nepotřebuju,“ řekla jsem, aniž bych se na lůž­

ko podívala. „K ničemu takovému nedošlo.“

14

„Jsi si jistá?“ zeptala se a já se ošila pod jejím pátra­

vým pohledem. Chtěla jsem se naštvat, ale místo toho

jsem jen přikývla.

Potřebovala udělat fotky mých zranění, a tak mě

od vedla k plastovému koši s oblečením barvy vody po

umytí nádobí a nechala mě vybrat si spodní prádlo.

Zvedla jsem jedny béžové kalhotky, a ačkoli jsem věděla,

že jsou čisté, zdálo se mi, že si tak nějak ponechávají

tvar jiných dívek, které tudy prošly přede mnou.

Za paravánem z modrého papíru mě vysvlékla z ko­

šile i kalhot, až mi nezůstalo nic než holá kůže, bosé

nohy na kachlové podlaze, nahé tělo tak hubené, že

připomínalo bílou tyčku. Takhle jsem ho ještě nikdy

neviděla, tak obnažené, se skvrnami od zaschlé krve.

Ona to nevěděla, ale ta krev nepatřila mně.

Ještě mi neřekli, jestli ten kluk zpod mostu zemřel.

Pomohla mi nasoukat nohy do kalhotek a zapnula

mi podprsenku. Zatímco jsem se kroutila v tom těsném

elastanu, zvedla ze země moje kalhoty. Z kapsy vyklouzl

nějaký předmět a tiše dopadl na zem. Obě jsme na něj

zíraly. Kostnatá ruka omotaná zlatým drátem.

„Co to je?“ zeptala se.

Zvedla jsem jeden ze svých pahýlů, aby pochopila.

Čelist jí spadla tak nízko, až se jí protáhly i pytle pod

očima. Za vteřinku už ale zase nasadila normální výraz,

přesně jako lidé z naší Komunity, když se stali svědky

nějakého každodenního zvěrstva. Nijak zvlášť jsme se

nad těmito věcmi nepozastavovali. Krávy potřebovaly

podojit, čas běžel a někde neustále plakalo jedno z dětí

volající jednu ze svých matek.

15

Policistka sáhla do druhé kapsy u kalhot, vytáhla

mou druhou ruku a obě je položila na stříbrný tác.

„Přišijete mi je zpátky?“

Znovu se podívala stranou. „To nebude možné.“

„Proč ne?“

„Protože to jsou lidské ostatky. Podléhají určitým

zá konům.“ Odkašlala si. „Budou použity jako důkazní

materiál, a až nebudou třeba, zpopelní je.“

„Zpopelní?“ vyhrkla jsem. To ne. Cokoli, jen to ne.

„To nemůžete udělat. Jsou to moje ruce!“ vykřikla jsem

a pokusila jsem se ji odstrčit. „Vraťte mi je!“

Ona ale zaťala ruku v pěst a zastavila mě. „Pokud mě

k tomu budeš nutit, budu tě muset uklidnit.“

Pleť okolo úst měla plnou vrásek, jemných a hlubo­

kých jako jehly. Když jsem přestala klást odpor, prostě

ten tác zvedla a odešla s ním někam pryč. Za minutku

se vrátila. Tác byl prázdný.

Tehdy jsem si uvědomila, že Prorok nebyl jediný,

kdo byl schopen vzít mi ruce.

16

KAPITOLA 4

V policejním autě, ke kterému mě odvedli, už čekali ti

dva policisté z dřívějška. Víčka se jim klížila únavou.

Zrovna jedli něco z papírových sáčků. Jídlo, které jsem

neznala, barevné a křupavé. Mastnýma rukama pochu­

tinu svírali jako křehkou vzácnost, kterou se bojí rozbít.

Když dojedli, zmačkali papírové pytlíky, až to zašus­

tilo, a zahodili je na zem. Sněhem zasypanými ulicemi

jsme dojeli až k obrovské bílé budově. Říkali, že je to

nemocnice.

Na vyšetřovně mi doktor pokynul, abych mu ukázala

svoje pahýly, ale já je schovávala za zády, takže mi je

jeden z policistů musel pod lampu natáhnout násilím.

Lékař se zatvářil vážně. Měla jsem je pořád ještě uma­

zané od inkoustu na odebírání otisků prstů.

Pak mě uspali a pahýly mi malými nožíky a jehlami

otevřeli a obalili je zářivě bílou buničinou, prý dokud

mi neodeberou kus kůže z nohy. Za několik dní se mě

znovu chystali uspat nějakými preparáty zavěšenými

v plastových sáčcích. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že

mi neudělají nové ruce. To nejde, řekl mi doktor, jako

bych byla retardovaná. Otočila jsem se ke stěně. Pálily

mě oči.

17

Když jsem byla malá, věřila jsem na zázraky. Ale

dnes už asi nevěřím.

Ráno za mnou přišla nějaká žena v kostýmku barvy lila,

položila si na linoleum na podlaze aktovku a předsta­

vila se mi jako mně přidělená obhájkyně. Pak usedla na

kraj postele a pohlédla na moje pahýly schované pod

vrstvou obvazů. Trochu jsem pod dekou poposunula

nohy, abych jí udělala místo.

„Jmenuji se Juanita. A ty musíš být ta slavná Minnow

Blyová, viď?“

Prohlížela jsem si ji přimhouřenýma očima.

„Jsem tu proto, abych ti zajistila řádnou obhajobu bě­

hem procesu. A taky abych dohlédla na to, že budeš mít

vše, co potřebuješ, dokud nepostoupíš do další fáze.“

„Co je další fáze?“ chtěla jsem vědět. „Vězení?“ O vě­

zení jsem už slyšela. Prorok říkal, že je plné lidí, kteří

jsou tak zkažení, že se jich nechtějí ujmout ani poha­

né. Jsou to vrazi andělů a popírači Boha. A někteří prý

dovedou zabít jediným dotykem.

Juanita se nevesele usmála. „S tím si prozatím ne­

musíme dělat starosti.“

Vzala mě na procházku po nemocničních chodbách.

Ty trepky z jehněčí vlny, které mi dali, když mi ukradli

moje boty, hrozně klouzaly. A jakmile jsem ušla víc

jak deset kroků naráz, začalo mě něco pálit v hrudi.

18

Napadlo mě, co to asi mám v plicích, že se mi dýchá tak

špatně? Krev? Kouř? Nebo něco horšího?

Juanita se zeptala, jestli mě nemá podepřít, ale já

zavrtěla hlavou. Opřela jsem se ramenem o stěnu a opa­

trně si před sebou přidržovala ty koule z obvazů.

Zastavily jsme se u okna s okenními tabulkami

z plastu. Ztěžka jsem oddechovala a paže se mi třásly.

Venku se někde v dálce jako špinavý mrak vznášel nad

zemí chuchvalec prachu. Vypadal jako nebe, do kterého

nikdy nikdo nechtěl jít.

„To je vše, co z Komunity zbylo,“ řekla Juanita. „Oheň

už sice uhasili, ale vzduch je v zimě tak stojatý, že v něm

kouř zůstal viset. Říkají, že než se úplně rozfouká, po­

trvá to celý měsíc.“

„Nevíte... nevíte, jestli tam někdo zemřel?“ hlesla jsem.

Juanita se obrátila ke mně. „Zatím našli dvě těla, ale

všechno je pod sněhem. Pořád ještě pátrají.“

„Už pojďme,“ řekla jsem. Odšourala jsem se od okna,

ačkoli mi plíce ještě hořely.

Sestry mi píchaly morfium a dny začaly splývat dohro­

mady. Přede dveřmi mého pokoje jsem zahlédla stín ně­

jakého policisty, který tam držel hlídku. Ta jeho silueta

mě skoro utěšovala. Kdykoli se mi v hlavě zjevil Prorok,

sekera a pěsti těch mužů, stačilo se jen zadívat na jeho

modré rameno a uklidnila jsem se.

19

Věděla jsem, že jen hlídá, abych neutekla, ale říkala

jsem si, že stejně tak se postará o to, aby ke mně nikdo

nepronikl.

Obden za mnou chodila rehabilitační sestra, která

mě měla naučit, jak žít bez rukou.

„Zpočátku to nebude snadné,“ řekla mi a já přikývla,

jako by mě to samu nikdy dřív nenapadlo. „Dokud se

nenaučíš zvládat všechno sama, budeš se možná muset

spolehnout na pomoc ostatních.“

Pak položila na zem tepláky a naučila mě, jak si je

pomalu natáhnout na nohy. Pahýly jsem měla ovázané

pružným obinadlem a při každém pohybu mi kostmi

projela příšerná bolest, nakonec se mi ale podařilo na­

táhnout si tepláky až přes kostnaté boky.

Řekla mi, že až se mi pahýly zhojí, svaly na nich se

zúží a na několika místech se semknou k sobě. A že po­

tom budou fungovat jako velké prsty a ruce mi skoro

nebudou chybět.

KAPITOLA 5

Zrovna když jsem dojídala snídani, jakousi kaši s kous­

ky jahod, vešla do pokoje Juanita. Oznámila mi, že od

mého zatčení uběhly už tři týdny a že je načase začít

brát věci vážně. Vysypala mi na postel pytel oblečení

a já se jí zeptala, co tím myslí. Všechno bylo vyrobené

na strojích a z látek umělých barev, které by neměly

existovat. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou.

„Musíš někomu dovolit, aby to vypral. Máš tu věc na

sobě od té doby, co jsi sem přišla,“ podotkla a ukázala

na mou košili. Byla Judeova. Dal mi ji, když jsem byla

u něj v chatrči — hned potom, co jsem přišla o ruce. Nic jiného mi po něm nezůstalo.

Založila jsem si paže na prsou a prstem na noze

šťouchla do hromady oblečení. „Na co to je?“

„K soudu.“

Leželo tam pár obnošených kostýmů se švy vytaha­

nými od častého používání a několikero zplihlých šatů,

některé šedé, jiné slonovinové, ale všechny vypadaly jako mrtvoly. Juanita je po jedněch vytahovala a při­ kládala mi ramínko k hrudi, aby viděla, jak moc mi

nesedí.

„Já nechci šaty,“ protestovala jsem.


21

„To říkáte všechny.“

Všechny šaty mi byly příliš velké, a tak se Juanita

spokojila s tím, že si vezmu jednu neprůhlednou blůzu,

pod níž se dostatečně skryje Judeova košile, a sukni ke

kolenům. Celé to doladila páskem, který mi zapnula

nad pupíkem.

V den soudu byl vzduch venku tak čistý a suchý, že když

jsme vyjeli, spustila se mi z nosu krev. Začala mi kapat

z brady dřív, než jsem to stačila Juanitě říct. Juanita mi

rychle přitiskla k nosu kapesník. Nevěděla jsem proč,

ale rozplakala jsem se. Ronila jsem teplé velké slzy,

které se vsakovaly do kapesníku. Nebyla jsem skoro

sly šet. Přesně tak jsem plakávala v Komunitě, vždycky

tak potichu, aby si toho nikdo nevšiml.

Prokurátor se oháněl frázemi jako „brutální napa­

dení“ a „ponechán smrti“ a „žádné výčitky“. Divoce

gestikuloval směrem k důkazům přišpendleným ke

kor ko vé tabuli. Byly tam rentgenové snímky únavové

zlomeniny čelisti toho kluka nebo fotka, na které jako

by někdo rozlil modrou barvu v místech, kde se mu na­

trhla slezina jako slupka shnilé mandarinky.

Ohlédla jsem se přes rameno k místu, kde spolu se

svým otcem seděl Philip Lancaster. Oblek mu byl velký

v ramenou. V očích už měl jasný pohled, ne ten těkavý

zastřený výraz jako tehdy u mostu, ale já slyšela, jak mu


22

vržou podrážky bot. Pohupoval koleny a plácal si dla­

němi do stehen.

„Vážení členové poroty,“ začala Juanita, když přišel

její čas. „Fakta v tomto případě jsou nepopiratelná. Men tálně narušený mladík vyhrožoval dívce, která bě­ hem předešlých dvanácti hodin přišla o domov. Dívce, která celé roky žila v traumatizujícím strachu. Má klient ka jednala čistě v sebeobraně. Svědectví a dů­ kazy, které vám předložíme během tohoto procesu,

prokáží její nevinu.“

Při pohledu dozadu na všechny, kteří se přišli podí­

vat a usadili se na vyleštěných dřevěných lavicích, jsem

spatřila Philipa. Prsty držel zavěšené za klopami saka

nad místem, do kterého jsem ho kopla tolikrát, že jsem

mu mohla rozmačkat vnitřnosti. Z drátem zpevněných

úst mu dopředu trčely zuby.

Během své výpovědi na mě zíral a já hleděla přímo

do jeho zelených očí. V umělém světle soudní síně vy­

padaly naprosto nezajímavě. Měly barvu vybledlého řa­

píkatého celeru. A za nimi se neskrýval nikdo jiný než

ten kluk. Obyčejný kluk.

Oči se mi zalily slzami a po chvíli jsem začala nahlas

plakat. Sehnula jsem se k navoskovanému stolu tak

nízko, že jsem se ho málem dotkla nosem. Juanita se

rozhlédla po soudní síni. „Tohle ti nepomůže, Minnow,“

zašeptala. „Tohohle soudce pláč nijak neobměkčí.“

Já ale jen zavrtěla hlavou, protože jsem už všechno

viděla úplně jasně. Viděla jsem, jak jsem se spletla, jak

jsem se spletla sama v sobě a ve všem ostatním, proto­

že tam, přímo přede mnou, stál nepopiratelný důkaz


23

mých chyb, kulhal v naleštěných botách a měl pochrou­

mané kosti a naprosto nezajímavé oči, kvůli kterým

jsem se neměla přestat ovládat.


24

KAPITOLA 6

Po týdnech soudních přelíčení a výslechů a vytrvalého

ticha, kterým byly proloženy chvíle plné hrůz, soudce

prohlásil, že je načase, aby porota rozhodla. Juanita mě

odvedla do malé místnosti, kde jsem měla vyčkat na

verdikt.

Posadila jsem se na kůží potaženou židli. Juanita

mi věnovala jeden z těch svých neradostných úsměvů.

Věděla jsem, že mi nechce tvrdit, jak bude všechno v po­

řádku, protože to by byla lež.

Po deseti minutách si šla zatelefonovat a já osa­

měla.

Přelétla jsem očima po místnosti a najednou se mi

zdálo, že všechno má nějaký význam. Větrák na stropě

s nánosy prachu. Prosklený prodejní automat, který

v sobě věznil řady nějakých tyčinek v barevných oba­

lech. Malý květináč s fialkami s nahnědlými okraji listů.

Cítila jsem leštidlo, které použili na podlahu, takový

práškový čistič v plechovce vedle umyvadla, ale ty fialky

jsem necítila.

Když se otevřely dveře a dovnitř vešel nějaký muž,

trhla jsem sebou. Byl to policista. Viděla jsem jich už

tolik, že jsem to dokázala rozpoznat, ačkoli tenhle vypa­


25

dal jinak než ostatní. Měl brýle, oblek z látky se vzorem

rybích kostí a takový vlídný pohled, jako by na vás přá­

telsky pomrkával s oběma očima otevřenýma.

Kývl na mě a došel v kožených botách k automatu.

Dost dlouho si prohlížel jeho obsah, jako by se chys­

tal učinit to nejdůležitější rozhodnutí za poslední roky.

Pak do zařízení pomalu vložil tři mince, zmáčkl tlačítko

a vytáhl jakýsi žlutý obdélníček. Když obal roztrhl, za­

hlédla jsem pod ním různobarevné bonbony vyrovnané

v řadě za sebou jako zuby. Jeden si rozbalil, dal ho do

úst a začal žvýkat, přičemž se o automat opřel, jako

by v té místnosti byl úplně sám.

Měla jsem se nejspíš dívat někam jinam, jenže to

nešlo. Každý cizí člověk pro mě pořád představoval lá­

kadlo, jelikož jsem tak dlouho nepoznala nikoho jiného

než tu stovku zdeptaných duší. Celého jsem si ho dů­

kladně přečetla. Mechanický pohyb jeho čelistí, zlatý

snubní prsten, vějíř vrásek na čele, prostě tak, jak asi

lidé čtou knihy. Alespoň jsem nemusela myslet na to,

že členové poroty v nějaké nedaleké místnosti probírají,

jak moc jsem zlá.

Ten muž se najednou obrátil směrem ke mně. „Dala

by sis karamelku?“ zeptal se a nabídl mi jeden čtvere­

ček v růžovém obalu, který už uchopil mezi palec a uka­

zováček.

Chtěla jsem ji, ale pokrčila jsem rameny a trochu

zvedla paže. „Stejně bych si ji nemohla rozbalit.“

A vtom udělal něco zvláštního. Usmál se. Předvedl

mi takový ten úsměv, který každý váš rys ještě o něco

zvýrazní. „Nebuď si tak jistá,“ řekl a položil karamelku


26

na stolek přede mnou. „Možná jsi šikovnější, než si

mys líš.“

Zbylé bonbony si strčil do kapsy a zamířil ke dveřím.

„Uvidíme se později,“ rozloučil se s příslibem.

Zůstala jsem zírat na růžový čtvereček na hnědém

stolku. Věděla jsem, že neexistuje způsob, jakým bych

ho mohla rozbalit. K tomu bych potřebovala nehty,

nebo alespoň palec.

Polkla jsem sliny, které mi zaplavily ústa, a předklo­

nila se. Vzala jsem karamelku do zubů. Spodní řadou

zubů jsem přejížděla po obalu, dokud se neodloupl,

a současně jsem do něj šťouchala jazykem. Až konečně

papírek spadl na stůl a já si přitiskla sladký čtvereček

na horní patro. Okamžitě mě rozbolely čelisti a začaly

pálit oči. Nic tak chuťově výrazného jsem neměla od té

doby, co mi bylo pět. Bylo to úžasné.

Když mě Juanita vedla zpět do soudní síně, pořád

ještě jsem měla na jazyku zbyteček karamelky. Všimla jsem si, že ten muž sedí vzadu a přežvykuje. Soudce pře­

četl rozsudek. Vinna. Odsouzena k šesti letům s mož­

ností podmíněného propuštění v den dovršení osm­

náctých narozenin. Následně mě upozornil, že pokud

si v nápravném zařízení pro mladistvé neudržím čistý

rejstřík a nezískám doporučení od zaměstnanců, jsou

mé šance na podmíněné propuštění mizivé. Znovu jsem se projela v policejním autě. Tentokrát směrem

do Okresního nápravného zařízení pro mladistvé v Mis­

soule.


27

KAPITOLA 7

Jak nasadit pouta dívce bez rukou?

Odpověď je pozoruhodná. Mají na to jednoho muže.

Jmenuje se Early. Byl to první člověk, který se mi před­

stavil poté, co jsem dorazila do bílé budovy ze škváro ­

beto nu, v níž žily všechny odsouzené mladistvé z okru­

hu osmi set kilometrů. Do místnosti s holými stě na mi

vešel s metrem a úsměvem plným křivých zubů.

Early si podle svých slov vydělával na živobytí zakáz­

kovou výrobou pout pro missoulský úřad zabývající se

nápravou mladistvých delikventů. Jeden by nevěřil, že

se tím někdo může uživit. Vždyť kolik bezrukých lidí

může být vězněno současně? Early mi vysvětlil, že pe­

níze shání, kde se dá. Vyrábí pasti na lišky pro lovce,

zpevňuje lehátka pro případy, kdy je třeba píchnout smr­

tící injekci nějakému obéznímu odsouzenému, a tak.

Dokonce prý dal dohromady i stříbrný řetízek pro dceru

jednoho dozorce k jejím sladkým šestnáctinám.

Early byl zvláštní figurka — tak nějak si představuji

starého trpaslíka. Zahnutý nos, černé chlupy v uších, ku­

latá díra v levém předním řezáku. Early mi celou dobu

něco povídal a já se ho na tu díru nezeptala, ale ráda

bych věděla, jak k ní přišel.


28

Rozvinul oranžový metr a změřil mi obvod lokte.

Cukla jsem sebou.

„Jenom klid,“ konejšil mě tichým hlasem, kterým se

mluví na vyděšená zvířata. „Nikdo ti neublíží. Ne musíš

se ničeho bát.“

Chtěla jsem mu říct, že ke strachu mám víc důvodů,

než by dokázal spočítat. Ale zaťala jsem zuby a mlčela.

Ten pasťák byl prostě jen chatrná díra s tenkými stěna­

mi, bývalá alternativní střední škola, kterou před lety

koupil kraj, aby ji přebudoval na nápravné zařízení

pro mladistvé delikventy. Pak zazdili všechna okna ve

velké tělocvičně a uvnitř postavili trojpodlažní systém

cel z lehkého kovu.

Jakmile jsem vešla, zaslechla jsem je, jejich hlasy,

jejich pohyb, kov cinkající o kov. Páchlo to tam potem,

stejně jako v Komunitě.

Dozorkyně jménem Benny mě zavedla do místnosti

s bílými obklady. Rozepnula mi zip na poutech a já si

trochu protřepala paže. Benny byla statná a měla me­

dovou pleť, skoro stejnou jako Jude, a já jí důvěřovala,

ačkoli mi řekla, že ta zvláštní místnost slouží ke svlé­

kání.

„Uděláme si dvě hromady,“ řekla. „Na jednu dáš věci,

který si necháš, a na druhou ty, který vyhodíš. Cennosti

a vzácný předměty si děvčata většinou nechávaj.“


29

Malá černá kamera v rohu místnosti bedlivě sledo­

vala, jak mi Benny jediným pohybem vyvlékla pásek ze

sukně a rozepnula knoflíčky na blůze, až jsem zůstala

stát jen v Judeově košili. Byla už tak strašně obnošená,

že skoro ani nevypadala jako košile.

„Vyhodit?“ navrhla Benny.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nechat.“

Benny zvedla obočí a odložila košili na hromadu se

zbytkem mých věcí.

Pak přede mnou roztáhla jakousi oranžovou uni­

formu. Pomohla mi ji obléknout, zapnula mi knoflíky

a narovnala látku na ramenou. Potom našla pár teni­

sek a dívala se, jak si je nešikovně snažím nazout.

Nakonec zatáhla za jeden konec mašle, kterou jsem

měla vlasy svázané do copu, a ty se mi pomalu rozpletly.

„Měla by ses dát ostříhat,“ upozornila mě. „Dlouhý vlasy

by ti tu mohly být na škodu.“

„V Komunitě si vlasy skoro nikdy nestříháme,“ řekla

jsem.

„Vypadá to, že v Komunitě už nežiješ.“

Vyvedla mě ven do chodby, která končila těžkými

dveřmi pokrytými několika vrstvami bílé barvy.

„Tohle je poslední prostor, kde se budeš moct něja­

kou dobu svobodně pohybovat,“ oznámila mi. „Jsi při­

pravená na to, co tě uvnitř čeká?“

Pokrčila jsem rameny.

„Jsme jediný zařízení ve státě, kde jsou umístěny pa­

chatelky různě závažných trestných činů. Všechny mají

míň než osmnáct, ale některý dostaly trest jako mla­

distvý, další už jako dospělý. Jako ty. Až ti bude osmnáct,


30

buď tě podmínečně propustí, nebo přemístí do zaříze ní

pro plnoletý. Chápeš, co to znamená?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„To znamená, že mezi těma holkama jsou třeba i ta­

kový, co někoho zabily a klidně by to udělaly znovu.

Takže...“ Pohlédla na mé pahýly. „Prostě na sebe dávej

pozor. Nerada bych tě seškrabávala z nějaký podlahy,

rozumíš?“

Benny mě po kovových schodech dovedla až do třetího

patra. Když jsem procházela kolem cel, tiskly se k mří­

žím rozmazané tváře, a cestou nahoru mě sem tam

doprovodilo i nějaké pokřikování nebo zahvízdání.

„Budeš žít v takzvaným Angeltownu,“ oznámila mi

Benny.

„Co to je?“

Benny se zastavila a spojila se vysílačkou s další do­

zorkyní. Pak dveře od cely před námi hlasitě zabzučely

a otevřely se.

Benny na mě pohlédla. „Být tebou, snažila bych se ji

získat na svou stranu.“

S tím mě strčila do cely. Dveře za mnou zapadly, až

se celý komplex mřížoví zatřásl. Ohlédla jsem se přes

rameno. Benny byla ta tam.

Na horní palandě se povalovala nějaká holka ve

stejně jedovatě oranžové uniformě, jako jsem měla já.


31

Ignorovala mě, jen si dál četla knihu, kterou měla opře­

nou v klíně, něco s hvězdami na obálce.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.

Pohlédla na mě bystrýma bleděmodrýma očima.

„Angel.“

Angeltown, napadlo mě. O andělech jsem už slyšela.

Občas ke keviniánům promlouvají, našeptávají nám

a pů sobí hrozné věci. Jsou holohlaví a bezpohlavní a vy­

socí jako malé domy.

Založila jsem si paže na prsou, opřela se o betono­

vou stěnu a sesunula se na zem naproti Angel. Ta žlutě

nalakovanými nehty oždibovala okraje knihy.

„Takže budu hádat,“ řekla a letmo si mě prohlédla.

„Drobná krádež?“

Nechápavě jsem se na ni podívala. „Cože?“

„Krádeže. Když se na tebe podívám, tipla bych, že

jídla. Máš všechny zuby, takže pochybuju, že by šlo

o drogy.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Napadení s přitěžujícími

okol nostmi.“

Angel se uchechtla. „No jasně.“

„Myslíš, že bych toho nebyla schopná?“ chtěla jsem

vědět.

„Nevypadáš na to. Jedna moje noha váží víc než ty.“

„Každý může někoho zranit.“

„A co tvoje ruce?“ podotkla, aniž by se na to prázdno

na konci mých zápěstí podívala. Poté, co mi sundali ob­

vazy a vytáhli stehy, vypadaly mé pahýly útle a nafialo­

věle.

„Co s nimi?“


32

„Jen říkám, že nevypadáš jako vražedkyně. No tak, ber to jako kompliment.“

Táta mi kdysi řekl, že jediné, co člověk potřebuje,

aby někoho zranil, je jedno slovo, které vyřkne dosta­

tečně zle. Kdokoli je schopen napáchat obrovské škody,

kdokoli, kdo má ústa nebo ruce, jimiž může psát.

„Co byl ten kluk zač?“ zeptala se Angel. „Ten, cos mu

to nandala.“

„Jak víš, že to byl kluk?“

„Prostě tak vypadáš, jako holka, na kterou si chlapi dovolujou.“

Ztěžka jsem polkla. Chtěla jsem jí prozradit, že jsem

to byla já, kdo si dovoloval na Philipa Lancastera, ale to

bych jí musela říct i jeho jméno. „Nechci o něm mluvit.“

Angel pokrčila rameny a znovu se začetla do knihy.

„Cos provedla ty?“

„Nejspíš to samý co ty. Pokusila jsem se zabít jed­ noho chlapa. Až na to, že na rozdíl od tebe se mně to povedlo.“

„Vážně?“

Angel se trochu zamračila. Ačkoli měla pihovatý nos

i celý obličej, nevypadala nijak roztomile, dětsky nebo

snad křehce. Na hlavě jí pod prameny špinavých pla­

vých vlasů prosvítala bledá kůže.

„K vražedkyni by přece jinou vězeňkyni neumístili,“

zamyslela jsem se.

„A kdo říká, že šlo o vraždu?“

„Když ne o vraždu, tak o co teda?“

„O sebeobranu. Až na to, že mi to možná stopro­

centně neuvěřili. Strejda byl dost významnej občan a já

33

nevypadám přesně jako neviňátko a sladká holčička.

Ale tyhle věznice jsou stejně tak přeplněný, že klidně

šoupnou do jedný cely vražedkyni s obyčejnou zloděj­

kou jenom proto, aby trochu ušetřili.“

„Jak to víš?“

„To ví každej. Bohužel. Vystřídala se tu půlka mojí

třídy. Vidíš, vlastně je to tu jako takovej školní sraz,“

mrkla na mě. „Do jaký školy chodíš?“

„Nechodím do školy.“

„Domácí vyučování?“

„Ne. Prostě... prostě žádné vyučování. Vyrostla jsem

v národním parku. Za Albertonem. Jižně od Popelčiny

skály.“ V nemocnici mi jedna ze sestřiček někde sehnala

mapu a já si našla, kde jsme žili.

Angel se na mě odměřeně podívala. „Tam nikdo ne­

žije. Vždyť tam už je fakt divočina. Všude samej medvěd

grizzly a tak.“

„Medvědi nás nechávali na pokoji. Drží se dál od

hluku.“

„Ale takhle daleko žijou jenom ty náboženský fana­

tici, co nenáviděj vládu a prodávaj svoje dcery starejm

podivínům.“

Přišpendlila jsem oči ke kovové podlaze.

„Takže tys k tý sektě patřila?“ došlo Angel a posadila

se. „Páni, viděla jsem to v televizi. Prej jste bydleli v dí­

rách a běhali po lese nahý.“

„Tohle jsi slyšela?“

„Něco takovýho. To jste vážně neměli tekoucí vodu?“

„Ani elektřinu.“

„Proč?“

„Rozhodli se pro to moji rodiče, ne já. Mně bylo pět,

když jsme se do Komunity přestěhovali.“

„A proč tam šli?“

„Kvůli Prorokovi,“ odpověděla jsem neurčitě. Zjistila

jsem, že tu větu nedokážu dál nijak rozvést. Bylo ná­

ročné zkoušet rozplést zamotané klubko vzpomínek

z posledních dvanácti let života v lesích až ke chvíli,

kdy se v našem starém přívěsu zjevil Prorok a začal tam

pořádat modlitební shromáždění. Jeho postava oděná do černého hábitu jako by vnesla smysl do všech zá­

koutí našich životů. Uvěřili jsme mu, že jsme světci. Že

nám lže, to nás ani ve snu nenapadlo.

„No jo, chápu,“ řekla trochu tišeji Angel. „Tvůj táta měl nejspíš plnou hubu řečí o Bohu a zaprodal vlastní rodinu, aby mohl toho chlápka následovat. To znám.“

„Vážně?“ Nevěřila jsem.

„No jasně. Celá moje rodina je nábožensky založená.

Motám se kolem těchhle věcí celej život.“

Vtom se z interkomu ozval celkem příjemný elektro­

nický tón. Angel seskočila na zem. Zepředu jsem za­

slechla bzučení dveří, které se začaly odemykat, a dusot

nohou na kovových můstcích.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Večeře.“

Naše dveře se otevřely jako poslední, a já tak mohla

poprvé spatřit skutečný počet dívek, které tu byly uvěz­ něné. Před námi stály v metr a půl širokých rozestupech dvojice holek v oranžových uniformách.

Věznice otevřela svůj kovový chřtán a vyvrhla jejich

zástup. Zástup vězeňkyň. Zástup poutnic.


35

KAPITOLA 8

Když se ráno rozsvítila světla, seskočila jsem z postele

a klopýtala za Angel do jídelny na snídani. Měly jsme

ovesnou kaši. Musela jsem si tu modrou plastovou mis­

ku naklonit k ústům. Jakmile si ostatní holky hluč ně

posbíraly všechny školní potřeby, vrátila jsem se sama

do své cely. Na chodbě stála dozorkyně, která sledovala každý můj pohyb, přesto jsem se ale odvážila na chvi­ ličku pohlédnout do takového okénka ve škvárobeto­

nové zdi. Sklo bylo reflexní, takže jsem v něm spatřila jen vlastní tvář. Propadlé oči, vlasy padající na ramena jako odrbaný hnědý šál.

Po příchodu do cely jsem zjistila, že v ní sedí nějaký

muž. Všude kolem panovalo naprosté ticho a já věděla,

že kromě mě a toho muže už není na celém patře jiná

živá duše. Seděl vedle mojí postele na nízké stoličce, jako by tam patřil. V jedné ruce držel propisku a něco

si zapisoval do žlutého zápisníku se zažloutlými listy,

který měl položený na klíně.

Ozvalo se zabzučení a dveře se otevřely.

Muž povstal. Hned jsem v ústech ucítila umělou

chuť ovoce a hlavou mi probleskla vzpomínka na den

mého soudu, kdy jsem se s ním setkala.

36

„Dobré ráno,“ pozdravil mě a pokynul směrem k po­

steli. „Posaď se.“

Pomalu jsem přešla k posteli a posadila se na mat­

raci do tureckého sedu. On se znovu uvelebil na stoličce

vmáčknuté mezi toaletou a palandou. Byla tak nízká,

že mu kolena trčela vysoko do vzduchu. Zírala jsem do

inkoustem popsaného zápisníku v jeho klíně. Nebyla

jsem schopná přečíst ani slovo.

„Znám vás,“ řekla jsem.

„Karamelky,“ odpověděl.

Přikývla jsem.

„To byl pekelný den,“ poznamenal. Při tom slově

jsem se zamračila. Vzpomněla jsem si na všechno, co

nás o pekle učil Prorok. Nachází se v samém dutém

srdci naší planety, kde jsou na věky věků mučeni zlí

lidé, v naprosté tmě, takže sice slyší, ale nevidí zástupy

ostatních ječících kolem něj.

„Pekelný,“ souhlasila jsem.

„Jmenuji se doktor Wilson.“ Ukázal mi plastový prů­

kaz. Na fotce vypadal dost strojeně. Kravatu měl utaže­

nou těsně pod bradou a vůbec se neusmíval. A v rohu

podobenky jsem navzdory své částečné negramotnosti

rozeznala tři písmena. FBI.

Už jsem se ho chtěla zeptat, co je FBI do napadení

nějakého Philipa Lancastera, ale pak jsem si vzpo­

mněla na jiný zločin, daleko závažnější. Prorok sice

ležel v jednom z mrazáků někde ve státní márnici,

nebo kde mohl po tom požáru skončit, jenže nezmi­

zel. A možná ani nikdy nezmizí. Možná mi bude ne­

ustále našeptávat do ucha své jedy a do toho chras­

37

tit okovy, dokud se mu nepodaří mě zabít, jak měl

v plánu.

Podívala jsem se na průkaz a pak na muže. Čelo měl

zvrásněné jako akordeon. Nedokázala jsem odhadnout

jeho věk. Lidé tu vypadali úplně jinak než v Komunitě,

kde tuhé zimy a spalující žár slunce měnily mladíky ve

starce a starce v umrlce. „Vy jste detektiv?“

„Forenzní psycholog.“

Zamrkala jsem. „Co to je?“

„Cokoli, co právě chci. Většinou si jen povídám

s lidmi.“

„Trochu jako poradce?“

„Tak trochu.“

„Já ale poradce nepotřebuju.“

Doktor Wilson se usmál. „Tak to je dobře, že jsem ti

nepřišel dělat poradce.“

„Já si totiž o pocitech povídám nerada.“

„Skvěle, já taky. O čemkoli, jen ne o pocitech.“

Znělo to jako vtip. Na chvíli jsem se nadechla a zku­

sila se na to soustředit. Jude se mě občas pokoušel ro­

zesmát, a když se mu podařilo vydolovat ze mě úsměv,

vtipkoval dál, rozdmýchával uhlíky smíchu, až jsem

se chechtala tak hlasitě, že všichni ptáci v lese ztichli.

Když jsem se pak večer vracívala do Komunity, bála

jsem se, že si někdo všimne těžko utajovaného veselí

v mé tváři.

Pustila jsem Judea z hlavy. Doktor Wilson mě ale

z očí nespouštěl. „Co po mně FBI chce?“

„Události v Komunitě už nevyšetřuje oddělení místní

policie. Případ byl předán FBI.“

38

„Takže... tohle všechno,“ řekla jsem a ukázala na něj

a na sebe pahýlem, „je o Komunitě? O Prorokovi?“

„Je to o tom, co je pro tebe dobré. S tvým případem

jsme na FBI dobře obeznámeni. Můj nadřízený to pro­

bral s ředitelem věznice a společně dospěli k závěru,

že potřebuješ speciální pozornost. Byl jsem jmenován

koordinátorem tvého duševního zdraví tady v náprav­

ném zařízení pro mladistvé.“

„Vážně jste tu jenom kvůli tomu?“ zeptala jsem se.

„Kvůli mému duševnímu zdraví? Nebo o mně chcete

nashromáždit informace? Mám za sebou soud. Vím,

čím se lidé jako vy živí. Chcete přijít na to, co jsem

zač.“

Doktor Wilson se rozesmál. „Ale to já už přece dávno

vím. Vím to od chvíle, kdy jsi vešla do soudní síně s ka­

ramelkou v puse.“

Táta mě naučil, jak poznat, když vás chce někdo napá­

lit. Tam v té cele s doktorem Wilsonem jsem si na to

vzpomněla.

Dřív táta sázel na chrtí dostihy. Říkal, že do kasina

nikdy ani nevkročí, protože ostatní hráči tam švindlují

a krupiéři hrají špinavou hru. Závody měl rád proto,

že tam šlo jen o něj a o psy. Nikdo ho nemohl ošidit

o jeho těžce vydělané peníze. Občas mě brával s sebou,

39

pokaždé večer, kdy mi smrad nažloutlého piva zalézal

až do mozku a zadek mi přimrzal k hliníkové sedačce.

Kolem obřích žárovek lemujících závodní dráhu se to

jen hemžilo bílými můrami, které se předháněly, kdo

se dostane co nejblíž.

„Proč se tak strašně snaží dostat ke světlu?“ zeptala

jsem se tehdy táty.

„Myslí si, že je to slunce,“ odpověděl. „Nepoznají roz­

díl.“

Právě tehdy mě naučil, jak poznat, když vám někdo

lže. Tváří se u toho až příliš naléhavě, jako by zoufale

potřeboval, abyste té lži uvěřili. A ty historky zpravidla

navíc bývají příliš krásné, aby to byla pravda. Později

jsem si na to na všechno vzpomněla, ale nezmiňova­

la jsem se o tom. Až příliš to sedělo na Proroka.

„A čeho tu chcete dosáhnout vy?“ zeptala jsem se

doktora Wilsona.

„Že ti pomůžu,“ odvětil. „Prostě ti chci pomoct. Ale

nemusíš mi to věřit.“

„Výborně,“ řekla jsem. „Nevěřím vám. Cílem FBI není

mi pomoct.“

„Tak copak je naším cílem?“

„Zjistit, kdo zabil Proroka.“

Doktor Wilson zvedl obočí. „Proč si myslíš, že je tu

nějaký vrah?“ zeptal se. „Proč se vůbec domníváš, že je

Prorok mrtvý?“

Rychle jsem nasadila výraz hráče pokeru, ale i tak

mi bylo jasné, že už si toho všiml, zahlédl táhlý stín

všech lží.

40

„Když vypukl ten požár, bylas úplně mimo Komuni­

tu,“ pokračoval. „Tak to alespoň stojí ve tvé výpovědi

z té noci, kdy tě zatkli.“

„No když to tak stojí v mojí výpovědi, pak to musí být

pravda,“ řekla jsem a naklonila hlavu na stranu. Až mě

zabolely svaly na šíji z toho, jak musejí nosit ústa plná

takových lží.

Založila jsem si paže na prsou a sykla.

Doktor Wilson na mě ukázal propiskou. „Bolí tě?

Mys lím tvoje ruce?“

„Občas,“ přiznala jsem.

„Možná jednoho dne dostaneš pár nových bionic­

kých rukou. Technologie takových náhrad se rozvíjí

každým dnem.“

„No jasně, to by bylo bezva,“ odfrkla jsem.

„Ano?“

„Jo, to by všechno spravilo.“

Zamračil se, podrbal se na bradě a zapsal si něco do

nažloutlého zápisníku. Snažila jsem se to přečíst, ale

nedokázala jsem ta písmena spojit do slov. Zavřela jsem

oči a začala přemýšlet, jak mám kdy zvítězit nad lidmi,

jako je tento muž se svou propiskou a odznakem a slovy.

Já mám jen ústa, a nic, co bych řekla.

Když jsem oči opět otevřela, ještě pořád si něco za­

pisoval.

„Odkud jste?“ zeptala jsem se.

„Z Washingtonu, DC.“ Ten název pro mě v podstatě

nic neznamenal, kromě toho, že jsem měla takový ne­

jasný pocit, že to je někde daleko.

„To jste sem přijel jenom kvůli mně?“

41

Doktor Wilson přikývl.

„Musel jste být nadšením bez sebe, když vám to za­

volali. Uprostřed zimy jet takhle daleko, jen abyste vy­

slechl nějakou mladou kriminálnici.“

„Tak zaprvé, já tě nebudu vyslýchat. Jak už jsem ti

řekl, mým úkolem je tě poznat. A vlastně jsem se při­

hlásil dobrovolně.“

„Vážně?“

„Věřil jsem, že bych ti mohl pomoct. Chtěl jsem to

zkusit.“

Zvedla jsem paži. „Prosím, tohle už neopakujte.“

Potom nastalo dlouhé ticho. Doktor Wilson si po­

vzdechl.

„Víš, co dělám každý den?“ zeptal se. „Za práci? Vět­

šinu času trávím tím, že vysedávám takhle blízko těch

nejodpornějších lidí na povrchu téhle planety. Rozho­

duju, jestli lžou, na jaké otázky se zeptat, abych je při­

měl k přiznání, nebo kterou část jejich já by šlo obrátit

proti nim samým. Celé dny řeším hádanky. To se stalo

z mojí práce. Beru ty zavrženíhodné lidi jako hádan­

ky, protože o nich jednoduše nedokážu přemýšlet jako

o lidských bytostech.“

„Tak proč to pořád děláte?“

„Protože to mám, určitým způsobem, pořád ještě

rád. Rád někoho rozkládám na co nejmenší částeč­

ky, rád se prodírám vším tím balastem a nalézám tu

jednu jasnou lež, která odhalí všechny další. Je to vzru­

šující. Ale, jak bych to řekl, není to nic, co by nedokázal

něja ký skutečně dobrý počítač. Už s lidmi vůbec nemlu­

vím. Už nikomu nepomáhám.“

42

„Takže já jsem pro vás něco jako dovolená?“

Doktor Wilson se usmál. „Dalo by se to tak říct.“

„Hm.“

„Co?“

„Nic. Jenom že byste mohl vysedávat vedle daleko

horších lidí, než jsou ti, o kterých jste mluvil.“

„Tomu nevěřím.“

„To je v pohodě,“ hlesla jsem a opřela se. „Nikdo mi

to nikdy nevěří.“

Doktor Wilson si mě chvíli prohlížel a něco tiše zva­

žoval. „Předtím jsi měla pravdu,“ řekl nakonec. „Prorok

je mrtvý. Jaké pocity to v tobě vzbuzuje?“

Zvedla jsem obočí. „Myslela jsem, že jste říkal žádné

řeči o pocitech.“

„No ano, jistě.“ Pak zašmátral v kufříku a vytáhl z něj

list papíru. „Před pár dny dorazila jeho pitevní zpráva.

V podstatě nestojí ani za ten papír, na který ji vytiskli.“

S tím začal číst. „Oběť utrpěla těžké popáleniny na ce

lém těle. Většina trupu, krku a obličeje byla zcela spálená.

Vzhledem k nedostatečně zachovalé plicní tkáni nelze po

tvrdit příčinu smrti udušením kouřem. Proto ani nelze

s jistotou stanovit, zda oběť zemřela před požárem, nebo

až po něm. Ani vyšetřovatelé požárů nedopadli o moc

líp. Našli sice stopy hořlaviny, ale prý by se mohlo jed­

nat i o izolaci na doškových střechách, což u soudu

neobstojí.“

Jak jsem ho tak poslouchala, nějak mě to uklidnilo.

„Takže si ani nejste jistí, že došlo k nějakému trestnému

činu?“

„Tím si jistý jsem,“ ubezpečil mě doktor Wilson.

43

„Proč?“

Vytáhl z kufříku malou obálku z konopného papíru

a začal z ní vytahovat fotografie.

„Součástí mé práce je také analýza místa činu,“ vy­

světlil mi. „Místo, kde stávala Komunita, jsem sice ještě

nenavštívil, protože napadlo tolik sněhu, že se tam

sami vyšetřovatelé dokázali dostat jen na sněžnicích,

ale viděl jsem fotky, se kterými se vrátili.“

Na fotkách byla Komunita ve stavu těsně po uha­

šení požáru. Prázdné černé kostry domů uprostřed

sněhu, šedý oblak kouře visící ve vzduchu. Vzpomněla

jsem si na ten zápach spáleného ječmenného sladu

a pelyňku, i na brouky a hmyz žijící ve stěnách z hlí­

ny a chlévské mrvy, který se zoufale snažil uniknout

žáru.

Doktor Wilson rozložil všechny fotky do kruhu na

mou matraci.

„Dvanáct budov postavených okolo dvorce,“ řekl.

„Když vypukl požár, všichni stačili utéct ven dřív, než

se stavby zhroutily. Úplně všichni. Starci, děti. Všichni,“

zopakoval. „Tedy všichni, až na Proroka. Času na útěk

měl spoustu, tak jak to, že se nezachránil?“

Snažila jsem se vypadat naprosto nenuceně, jako

bych neznala odpověď na jeho otázku.

„Myslím, že byl Prorok mrtvý už před začátkem po­

žáru,“ pokračoval doktor Wilson. „Tělo leželo na břiše

vedle postele. Valná většina měkkých tkání byla zničená,

ale vrah zpravidla nějaké indicie zanechá. Koroner ne­

našel žádné stopy po bodném nebo střelném zranění

ani jiné známky cizího zavinění. Prozkoumal obsah

44

žaludku mrtvého, a nenašel žádný jed. Tak jak to, že

skončil na zemi?“ Rozhodil rukama. „U všech podezře­

lých úmrtí se ptáme na totéž. Měla oběť nějaké nepřá­

tele? V tomhle případě se na to ale ani ptát nemusíme,

protože samozřejmě měla.“

„Proč to říkáte?“ zeptala jsem se. „Všichni z Komu­

nity s ním vždycky souhlasili.“ Tedy až na mě.

„Systematicky tyranizoval celou skupinu,“ připomněl

mi doktor Wilson. „Ačkoli se tím možná veřejně ne­

chlubil, je vysoce pravděpodobné, že někdo si jeho

smrt přál.“

„Vy jste ty lidi ani neznal.“

„Třeba je dost možné, žes je ve skutečnosti neznala

ani ty.“

Zaťala jsem zuby. Chtěla jsem mu říct, že ti lidé klid­

ně bičovali vlastní děti důtkami širokými jako moje

paže, když to Prorok poručil. Že své vlastní šestnácti­

leté dcery vdávali za muže, kteří byli starší o celé gene­

race. Že ti lidé kopali do Judea tak dlouho, dokud z něj

nezbyla jen hromádka krve a kostí. Museli ho přikrýt

plátnem, protože ženy při pohledu na něj zvracely.

Opřela jsem se o betonovou stěnu. „Proč tak strašně

toužíte znát pravdu?“

„Protože jsem přesvědčen, že když se pravda pohřbí,

nikomu to neprospěje. Lži se po určité době mění v jed.

Chci spravedlnost. A z čistě sobeckých důvodů si přeju

ten případ vyřešit. Ale taky ti chci pomoct, o tom jsem

nelhal.“

Položila jsem si bradu na prsa a zahleděla se do pod­

lahy. „A co byste výměnou za pravdu udělal?“

Doktor Wilson naklonil hlavu na stranu. „Co máš

na mysli?“

„V srpnu, až mi bude osmnáct, mě čeká slyšení o pod­ mínečném propuštění. Potřebuju, aby se za mě někdo postavil.“

„A chceš, abych tím člověkem byl já?“

„Třeba bychom se mohli dohodnout.“

Přimhouřil oči. „A co se stane, pokud se za tebe ni­

kdo nepřimluví?“

„Možná vezmou v potaz mé dobré chování a pustí

mě i tak. Ale možná mě na zbytek trestu přesunou do nějakého zařízení pro dospělé.“

„Zní to, jako bys měla hodně co ztratit.“

„Zní to, jako že vážně toužíte znát odpovědi.“

„Informace výměnou za doporučení?“

Přikývla jsem. Chvíli si mě prohlížel a já si říkala,

jestli z mého výrazu může vyčíst, že mu nikdy neřeknu

celou pravdu. Poskytnu mu určitou verzi událostí, tako­

vou polopravdu, ale to, k čemu v lednu došlo v těch

kouřem zahalených chvílích, kdy jsem stála nad Proro­

kovým tělem a dívala se, jak mu z úst uniká poslední

pekelný výdech, to jsem dosud nikomu neřekla. A ani nikdy neřeknu.

„Tak dobře,“ souhlasil nakonec doktor Wilson. „Jsme domluveni.“

Posadila jsem se zase rovně. „Podala bych vám ruku,

ale...“

Usmál se.

„Takže,“ zeptala jsem se, „kde začneme?“

46

KAPITOLA 9

Vtom se rozdrnčel zvonek ohlašující oběd a celé vězení

se probudilo k životu. Všude bzučely zámky dveří a du­

paly nohy po kovových lávkách.

„Nepromluvíme si o tom někdy jindy?“ navrhl doktor

Wilson a zavřel zápisník.

„Vždyť jste právě přišel,“ namítla jsem.

„Ještě se tu v týdnu stavím.“ Zvedl ze země stoličku

a neobratně si ji strčil pod paži.

Na chodbě jsem se vydala opačným směrem. Když

jsem se za ním ohlédla, věděla jsem, že míří pryč, na

svobodu. On může, a já ne. Jakmile jsem si to uvědo­

mila, začala jsem ho za to nenávidět, jen trošičku.

V jídelně jsem se snažila najít Angel v zástupu ho­

lek se šedivými tvářemi a velkými pěstmi. Až mi z toho

pohledu tuhla krev v žilách. Pokud sami nemáte ruce,

představují pro vás ruce všech ostatních hrozbu. An­

gel mi vyprávěla, že ty holky dovedou použít jako zbraň

prakticky cokoli. Loket, šroub uvolněný ze školní židle,

naostřený kus plastu ulomeného z koše na prádlo. Když

se do vás někdo něčím takovým pustí, nebodne vás jen

jednou. Má pomocníka, který vás drží, zatímco on vás

bodá všude, kam to jde.

47

Angel prošla dveřmi do jídelny a oranžové moře po­

stav před ní se rozestoupilo. Jako jedna z mála zdejších

dívek byla odsouzená za vraždu prvního stupně, tak­

že se jí širokým obloukem vyhýbaly i místní ranařky.

V pasťáku bylo tolik lidí, že se pokaždé našel někdo, kdo

na mě zíral, jako by mě spatřil poprvé, jako by nikdy nic

tak bizarního neviděl. Jako kdyby každá z nás neměla

nějaký problém.

Postavila jsem se do fronty za Angel. Zrovna byla za­

braná do nějaké knihy s rudou obálkou. Zeptala jsem

se, co to čte, ale ani se neobtěžovala zvednout oči. „Pří­

liš složitý na vysvětlování.“

„Zkus to,“ nenechala jsem se odbýt.

Na chvíli se odmlčela. „Víš, co je to Mars?“

Pokrčila jsem rameny.

„Některý lidi si myslej, že bysme se tam měli přestě­

hovat. Opustit Zemi.“

„Má to tam být nějak lepší?“

„Má.“

Pomalu jsme se blížily k výdejnímu okénku, kde

ostatní vězenkyně podávaly kuchařkám za plastovou

přepážkou své tácy. Na mě ale bude čekat speciální pod­

nos, ze kterého všechno půjde buď vysát brčkem, nebo

bez větších potíží dopravit mými pahýly až k ústům.

Už jsem stála skoro u okénka a najednou se do řady

přede mě nacpala nějaká vysoká holka a já ztratila An­

gel z dohledu. Ohlédla jsem se za sebe na hradbu ně­

jakých třiceti dalších dívek, které se zoufalým výrazem

přešlapovaly za mnou. Položila jsem té holce paži na

rameno a pokusila se ji odstrčit. „Uhni,“ řekla jsem.

48

Jenže ona se ani neotočila a rovnou mě praštila lok­

tem do tváře. Do očí mi vhrkly slzy.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist