načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Postav hlídku -- Od autorky Jako zabít ptáčka – Harper Lee

Postav hlídku -- Od autorky Jako zabít ptáčka

Elektronická kniha: Postav hlídku
Autor: Harper Lee
Podnázev: Od autorky Jako zabít ptáčka

Děj románu je zasazen do 50. let 20. století, kdy šestadvacetiletá Jana Luisa Finchová zvaná Čipera přijíždí z New Yorku do rodného města navštívit svého otce Atika a další příbuzné. Zjišťuje, že vidění většiny obyvatel městečka zůstává ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 229
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Jana Hejná
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3994-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Děj románu je zasazen do 50. let 20. století, kdy šestadvacetiletá Jana Luisa Finchová zvaná Čipera přijíždí z New Yorku do rodného města navštívit svého otce Atika a další příbuzné. Zjišťuje, že vidění většiny obyvatel městečka zůstává černobílé i mnoho let po památném procesu. Jak rodinu, tak dokonce i obdivovaného otce vidí novýma očima, jako zastánce tradiční jižanské mentality stále ovlivňované starými politickými a rasovými vzorci. Postupně poznává, že i Henry Clinton, se kterým si plánovala společnou budoucnost, není takový, jak si myslela. Autorka nám opět předkládá psychologicky propracovaný obraz městečka na americkém Jihu, a starší Janu Luisu, která začíná vidět své dětské hrdiny dospělýma očima i s jejich chybami. Pokračování známého románu Jako zabít ptáčka, ve kterém se vracíme do Maycombu v Alabamě o dvacet let později, a kde poznáme staré známé hrdiny v novém světle.

Popis nakladatele

Kniha, která byla napsána již před vydáním fenomenální „Jako zabít ptáčka“ a odehrává se dvacet let poté… Šestadvacetiletá Jean Loiuse Finchová (Čipera) se vrací z New Yorku do Maycombu v Alabamě, aby navštívila svého stárnoucího otce Atticuse.
Doma zjišťuje, jak se její město i blízcí lidé pod tlakem politických i rasových motivů změnili. Najednou se jí začnou vybavovat vzpomínky na dětství, a to, čemu vždy věřila, se začíná drolit. Prožívá také vztah se svým vyvoleným, který vzhlíží k jejímu otci. Ovšem ona sama si přestává být jista, zda je to stále ten neochvějný hrdina, jenž stojí vždy na straně práva a spravedlnosti, jak se jevil v mládí…

Zařazeno v kategoriích
Harper Lee - další tituly autora:
Go Set a Watchman Go Set a Watchman
 (CDmp3 audiokniha)
Jako zabít ptáčka Jako zabít ptáčka
 (e-book)
Postav hliadku Postav hliadku
 (e-book)
Nezabíjajte vtáčika Nezabíjajte vtáčika
To Kill a Mockingbird To Kill a Mockingbird
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

POSTAV

HLÍDKU

harper lee

MLADÁ FRONTA


— Na památku pana Leeho a Alice —

PŘELOŽILA JANA HEJNÁ

Copyright © Harper Lee, 2015

ISBN 978-80-204-3994-9


Díl první



7

-1-

Už od Atlanty vyhlížela z okénka jídelního vozu s požitkem takřka fyzickým. Nad šálkem ranní kávy sledovala, jak poslední kopce Georgie zvolna mizí a jsou nahrazeny rudou hlínou, spolu s níž se objevují stavení s  plechovými střechami usazená na umetených dvorcích, které porůstají charakteristické trsy sporýšů sevřené obílenými pneumatikami. Vesele se ušklíbla, když zahlédla první televizní anténu na střeše neomítnutého černošského domku; s jejich vzrůstajícím počtem její radost jen sílila.

Cestu domů obvykle podnikala letadlem, ale svůj pátý každoroční návrat z  New Yorku se rozhodla uskutečnit vlakem na Maycombské nádraží. Zčásti kvůli tomu, jak při posledním letu málem umřela hrůzou, když se pilot rozhodl proletět tornádem; a  pak také proto, že při cestě letadlem musel její otec vstávat ve tři ráno a urazit autem sto padesát kilometrů, aby ji mohl vyzvednout v Mobilu – po čemž ho čekal další dlouhý pracovní den. Bylo mu teď dvaasedmdesát let a ona už nepovažovala za správné vystavovat ho něčemu takovému.

Těšilo ji, že se rozhodla jet vlakem. Železnice se od dob jejího dětství změnila a  ona se ráda nechala okouzlit neotřelostí zážitku: po stisknutí tlačítka na zdi se zjevil zavalitý džin v  roli stevarda; na její rozkaz se z další stěny vysunulo kovové umyvadlo; byla tu toaleta, o kterou si mohl člověk opřít nohy. Slíbila si nenechat se vyvést z míry instrukcemi vyrytými na zdech svého kupé  – jež dráhy nazývaly „lůžkovým oddílem“ –, ale když se předešlého večera ukládala ke spánku, podařilo se jí skončit omylem zastlaná do stěny, protože opomněla vzít v potaz pokyn ve znění STÁHNĚTE PÁKU DO SPODNÍ POLOHY A ŘÁDNĚ ZAJISTĚTE. Nemilou situaci naštěstí napravil průvodčí, ovšem také k  jejím značným rozpakům vzhledem k tomu, že byla zvyklá spávat jen v kabátku od pyžama.

Bohudík právě procházel chodbičkou, když postelová past sklapla. „Mohu vám pomoct, slečno,“ houkl v odpověď na její tlumené bušení. „Nechoďte sem, prosím,“ zapřísahala ho. „Jen mi řekněte, jak z  toho ven.“ „Dokážu to i otočený zády,“ ujistil ji, a svému slibu dostál.

Když se toho rána probudila, vlak právě projížděl nádražním uzlem a supěl kolem dvorků Atlanty, ale ona, poslušna dalšího nápisu na stěně, zůstala v  posteli, dokud se za okny nemihlo městečko College Park. Oblékla se do maycombského úboru: šedých kalhot a  černé košile bez rukávů, na nohy natáhla bílé ponožky a  nazula mokasíny. Do cíle cesty sice zbývaly ještě čtyři hodiny, přesto jako by už teď slyšela tetiččino nesouhlasné odfrknutí.

Právě se pouštěla do čtvrtého šálku kávy, když vlak jako přerostlá husa zakejhal, minul svého na sever mířícího bratra a  oddrkotal přes řeku do Alabamy.

Chattahoochee je široká, mělká a  bahnitá, a  dnes měla navíc málo vody: žlutá písčina zbrzdila její proud na pouhý pramínek. Možná zpívá jen v zimě, pomyslela si, ten verš si teď nevybavím. Píská si údolím? Ne. Psal vodnímu ptactvu nebo o vodopádu?

Rázně zaplašila bujaré nadšení, které ji přepadlo při myšlence, že se Sidney Lanier musel v  jistých ohledech podobat jejímu dávno zesnulému bratranci Jozuovi Singletonovi St. Clairovi, jehož literární hájemství sahalo od černého pásu až k Bayou La Batre na pobřeží. Tetička často dávala bratrance Jozuu za rodinný vzor, který nelze jen tak opomenout: byl to báječný člověk, básník, předčasně vytržený ze světa v nejlepších letech, a Jana Luisa by si měla dobře zapamatovat, že dělal jejich rodině samou čest. I jeho portréty ukazují Finchovi v nejlepším světle – bratranec Jozue vypadal jako zanedbané dvojče Algernona Swinburna.

Jana Luisa se pro sebe usmála při vzpomínce na zbytek příběhu, který jí dopověděl otec. Bratranec Jozue byl skutečně předčasně vytržen ze světa, ale místo ruky Boží za tím stála ruka Cézarova:

Během univerzitních let studoval bratranec Jozue až příliš tvrdě a přemýšlel příliš hluboce; dokonce se vlastní pílí vyčetl přímo ze stránek devatenáctého století  – nosil převlečník a  vysoké jezdecké boty zhotovené na základě jeho návrhu kovářem. Bratranec Jozue byl zklamán a rozčilen autoritami, a tak se rozhodl vystřelit na rektora, který podle jeho názoru nebyl nikým jiným než mizerným vyvážečem splašek. Ač tvrzení bylo bezpochyby pravdivé, jednalo se o chabou omluvu útoku smrtící zbraní. Po mnoha úplatcích byl bratranec Jozue vykázán z lepší čtvrti a přesunut do státního ústavu pro choromyslné, kde pokojně dožil zbytek svých dní. Choval se prý všehovšudy rozumně, pokud tedy nepadla zmínka o  rektorovi: to se mu obličej zkřivil a  on zaujal postoj jestřába, ve kterém setrval po následujících osm hodin či ještě déle; nikdo a nic ho nepřimělo stanout na obou nohou, dokud na toho nenáviděného muže znovu nezapomněl. Ve světlých chvilkách četl bratranec Jozue ve starořečtině a zanechal za sebou útlý svazeček poezie vytištěný na vlastní náklady tiskárnou v Tuscaloose. Jeho básně předstihly svou dobu tak výrazně, že je doposud nikdo nedokázal rozšifrovat, tetička je přesto nonšalantně vystavovala na prominentním místě stolku v obývacím pokoji.

Jana Luisa se nahlas rozesmála a  hned se začala rozhlížet, jestli ji snad někdo nezaslechl. Její otec měl vlastní způsob, jak sestřiny přednášky na téma vrozené nadřazenosti kteréhokoliv Finche podrývat: vždycky své dceři dopověděl i zbytek příběhu, tiše a vážně, i tak ovšem měla Jana Luisa občas dojem, že v Atikových očích zahlédla nezaměnitelnou čertovskou jiskřičku – anebo to byl jen odraz světla na brýlích? Nikdy si tím nebyla jistá.

Vlak i krajina za okny zpomalily do pozvolného kolébání, venku nic než pastviny a černé krávy od kolejí až po obzor. Jana Luisa začala přemítat, proč svou zem nikdy nepovažovala za krásnou.

Nádraží v  Montgomery se těsnalo v  ohybu řeky Alabama, a  když vystoupila z  vlaku, aby se trochu protáhla, pohltil ji návrat důvěrně známý svou šedí, světly a zvláštními vůněmi. Ale něco tu přece chybí, napadlo ji. Přehřáté ložiskové skříně, to je ono. Železničář procházející kolem vlaku se sochorem napřaženým k  podvozku; chřestění a  sykot vypouštěné páry, která stroj zahalí bělostnou mlhou, až si člověk připadá jako uprostřed ohřívací mísy. Tohle všechno teď jezdí na naftu.

Náhle ji bezdůvodně zaplavil dávný děs. Na tomhle nádraží nebyla dvacet let, ale když sem do hlavního města v dětství doprovázela Atika, pokaždé ji svírala hrůza, aby se rozkolébaný vlak nepřekotil do řeky a oni se v něm všichni neutopili. Strach se znovu rozplynul, sotva nastoupila do vagonu a vydala se vstříc domovu.

Stroj supěl skrz borové lesy, při míjení odstavné koleje na jedné z mýtin posměšně zahoukal na pestrobarevný muzeální kousek s parní lokomotivou vybavenou typickým trychtýřovým komínem. Stařičký vláček opatřený emblémem dřevařské společnosti byl tak maličký, že by takových jeho mladší nástupce dokázal spolykat několik. Greenville, Evergreen, Maycombské nádraží.

Kladla průvodčímu na srdce, aby jí nezapomněli zastavit, a  protože šlo o postaršího muže, předem očekávala tradiční vtípek: vlak se do stanice přiřítí jako netopýr z pekla a zastaví až dobrých pár set metrů za nádražíčkem; konduktér se při loučení omluví se slovy, že málem zapomněl. Vlaky se mění, průvodčí zůstávají. Dělat si legrácky z mladých dam vystupujících na zastávkách na znamení patřilo k  profesi a Atikus, který dovedl předvídat činy každého průvodčího od New Orleans až po Cincinnati, na ni bude jistě čekat sotva pět krůčků od místa, kde vystoupí.

Domov, to byl maycombský okres, území s politicky zmanipulovanými hranicemi nějakých sto deset kilometrů na délku a téměř padesát v nejširším bodě, divočina posetá maličkými osadami, z nichž největší je město Maycomb, správní sídlo okresu. Až do doby relativně nedávné byl zdejší okres od zbytku národa odříznutý natolik, že někteří jeho obyvatelé, neznalí politických tendencí Jihu v  posledních devadesáti letech, ještě stále volili republikány.

Železnice sem nevedla, Maycomb

ské nádraží – což byl jen zdvořilostní název vzhledem k tomu, že se nacházelo v abottském okrese – leželo celých třicet kilometrů od města. Autobusy jezdily sporadicky a  zdánlivě odnikud nikam, ale federální vláda místní bažiny přeťala jednou či dvěma dálnicemi, čímž obyvatelstvu poskytla možnost volného pohybu. Nabízené příležitosti ovšem využila pouhá hrstka místních, a proč by také měli? Pro toho, kdo mnoho neočekává, tu bylo všeho dost.

Okres a  město získaly jméno na počest plukovníka Masona Maycomba, muže, jehož přehnaná sebejistota a samolibá svéhlavost přinesly jen zmatky a debakl všem, kdo s ním vyjeli do války proti kríkským indiánům. Území, na kterém se se svým vojskem pohyboval, zahrnovalo mírně zvlněný terén na severu a na jihu rovinu zvolna přecházející v  pobřežní planinu. Plukovník Maycomb, přesvědčený, že indiáni nenávidí boj v otevřené krajině, se jal pročesávat nejsevernější výběžky oblasti. Jakmile se jeho generál dozvěděl, že Maycomb bezúčelně bloumá v  kopcích, zatímco Kríkové se ukrývají v  každém jižně položeném borovém hájku, vyslal k  plukovníkovi indiánského posla ze spřáteleného kmene se zprávou ve znění: Přesuňte se na jih, krucinál! Maycomb ovšem došel k názoru, že se musí jednat o kríkský úklad, jehož cílem je vlákat ho do pasti (cožpak je nevede modrooký rusovlasý ďábel?), spojeneckého posla zajal a rozkázal pochodovat ještě dál na sever, dokud se jeho vojsko beznadějně neztratilo v prastarých hvozdech, kde zbytek války přečkalo ve stavu značného ohromení.

Sotva uplynul dostatečný počet let, aby i plukovník nabyl dojmu, že generálova zpráva přece jen mohla být pravá, zavelel Maycomb k  rozhodnému návratu na jih a  cestou natrefil na osadníky putující do vnitrozemí, kteří ho informovali, že boje proti indiánům jsou takřka u konce. Jeho muži se s osadníky spřátelili tak hluboce, že z jejich spojení vzešli předci Jany Luisy Finchové, a plukovník Maycomb pokračoval až do dnešního Mobilu, aby se ujistil, že se jeho hrdinským činům dostane zaslouženého věhlasu. Verze událostí zaznamenaná v historických análech se tedy od skutečnosti značně odklání, ale tohle je pravda: ve zdejším kraji se ústně předává z generace na generaci a navlas stejně by průběh plukovníkova tažení vylíčil úplně každý místní rodák.

„... vemte si zavazadla, slečno,“ dolehl k  Janě Luise portýrův hlas. Následovala ho z restauračního vozu zpátky do svého kupé a z náprsní tašky vytáhla dva dolary: jeden byl běžná praxe, druhý navíc za noční vysvobození ze zaklapnutého lůžka. Vlak se do stanice samozřejmě vřítil rychlostí blesku a zastavil až čtyři sta metrů za peronem, průvodčí se objevil s  pobaveným úšklebkem na tváři a  omluvou na rtech, že prý málem zapomněl. Jana Luisa mu úsměv oplatila a netrpělivě čekala, až portýr pod schůdky vlaku přistaví žluté štokrle. Pomohl jí na zem a ona mu podala dvojici bankovek.

Otec na ni nečekal.

Jana Luisa se zadívala směrem k nádraží a na malém nástupišti uviděla vysokého muže. Seskočil dolů a podél kolejí se k ní rozběhl.

Sevřel ji v  prudkém objetí, potom se odtáhl a  vášnivě ji políbil na rty. A ještě jednou, tentokrát něžně.

„Tady ne, Hanku,“ zamumlala blaženě.

„Mlč, holka,“ odtušil, její tvář pevně sevřenou v dlaních. „Zlíbám tě klidně i na schodech soudní budovy, když si to zamanu.“

Vlastník práva líbat ji na schodech soudu se jmenoval Henry Clinton, její dávný přítel, věrný společník jejího bratra a – bude -li v takovém líbání pokračovat – brzy i její manžel. Miluj si, koho chceš, ale vezmi si někoho ze svých, to byla zásada, kterou vyznávala takřka pudově. Henry Clinton patřil ke stejnému druhu, a tak jí ono mravní pravidlo najednou vůbec nepřipadalo obzvlášť tvrdé.

Ruku v ruce kráčeli po kolejích pro její kufr.

„Jak se vede Atikovi?“ chtěla vědět.

„Dneska ho zlobí ruce a ramena.“

„To pak nemůže řídit, co?“

Henry napůl pokrčil prsty pravé ruky a prohlásil: „Víc než takhle je nesevře. Když ho to chytne, musí mu slečna Alexandra zavazovat tkaničky a zapínat knoflíčky u košile. Ani břitvu neudrží.“

Jana Luisa potřásla hlavou. Byla moc stará, než aby spílala nespravedlnosti, ale ještě příliš mladá, aby dokázala přijmout otcovu ochromující nemoc jen tak bez boje.

„Copak se s tím nedá nic dělat?“

„Sama dobře víš, že nedá,“ odvětil Henry. „Denně bere sedmdesát gramů aspirinu a to je všechno.“

Zvedl její těžký kufr a společně zamířili k autu; Jana Luisa v duchu přemítala, jak se asi zachová ona, až přijde řada na ni a bolest ji bude svírat od rána do večera. Asi stěží jako Atikus – na přímý dotaz ohledně svého stavu vždy popravdě odpovídal, ale sám od sebe si nikdy nestěžoval; z jeho chování se nic poznat nedalo, proto se člověk musel zeptat, pokud se chtěl dozvědět, jak se právě cítí.

Henry na to přišel náhodou. Jednou spolu v  archivu sídlícím ve sklepě soudní budovy vyhledávali vlastnické dekrety, když Atikus z regálu vytáhl těžkou úvěrovou knihu, zbledl jako stěna a pustil ji na zem. „Co se děje?“ nechápal Henry. „Revmatoidní artritida. Můžeš to prosím zvednout?“ odpověděl Atikus. Henry se zajímal, jak dlouho už tím trpí; Atikus prohodil, že půl roku. A Jana Luisa o tom ví? Ne. V tom případě by jí to měl radši rychle povědět. „Jestli jí to řekneš, okamžitě se o  mě přispěchá starat. Pomůže jen jedno: nenechat se tím zdolat.“ Konec diskuze.

„Chceš řídit?“ navrhl Henry.

„Neblázni,“ sykla. Řidička byla sice ucházející, ale k  smrti nerada se pouštěla do křížku s jakýmkoliv mechanismem složitějším než spínací špendlík: skládací zahradní židle ji dováděly k šílenství; nikdy se nenaučila jezdit na kole ani psát na stroji; ryby chytala zásadně na nejobyčejnější bambusový prut. Jejím oblíbeným sportem byl golf, hlavně proto, že jeho základní vybavení sestávalo jen z hole, míčku a správného duševního rozpoložení.

Zelená závistí pozorovala nenucenou zručnost, s  níž Henry automobil ovládal. Vůz je jeho sluha, pomyslela si.

„Má posilovač?“ nadhodila. „A automatickou převodovku?“

„To si piš,“ přisvědčil.

„Ale co když se to všechno porouchá a ty nebudeš mít čím přeřadit? To budeš v háji, co?“

„Nikdy se neporouchá všechno.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Říká se tomu víra. Pojď sem.“

Víra v General Motors. Položila mu hlavu na rameno.

„Hanku,“ ozvala se vzápětí. „Jak se to vlastně stalo?“

Jejich dávný soukromý vtípek. Růžová jizva začínala těsně pod jeho pravým okem, odkud klesala ke straně nosu a  šikmo přes horní ret, za nímž se ukrývalo šest falešných předních zubů; dokonce ani ona ho nedokázala přimět, aby je vyndal a  předvedl se jí bez nich. Vrátil se tak z války. Jeden Němec ho prý udeřil do tváře pažbou pušky, spíš aby ukázal svou nelibost nad koncem války než co jiného. Jana Luisa tomuhle vysvětlení moc nevěřila: ve válce, kde se používaly zbraně střílející za horizont, bombardéry, rakety a další vojenská technika, se Henry k žádnému Němci nejspíš nikdy ani nepřiblížil.

„Tak dobře, zlato,“ ozval se. „Byli jsme v  jednom sklepě v  Berlíně. Všichni jsme to přehnali s  pitím a  došlo ke rvačce  – máš přece ráda uvěřitelná vysvětlení, viď? A vezmeš si mě teda?“

„Ještě ne.“

„Proč?“

„Chci být jako doktor Schweitzer a do třiceti si jen hrát.“

„Ten si teda hrál, jen co je pravda,“ zabručel Henry.

Jana Luisa se mu vtulila do podpaží. „Však víš, jak to myslím.“

„No jo.“

V  kraji nebylo lepšího mladíka nežli Henry Clinton, shodovali se maycombští, a Jana Luisa byla stejného názoru. Pocházel z jižního cípu okresu, otec rodinu opustil krátce po Henryho narození a matka dřela ve dne v noci ve svém nárožním krámku, aby si mohla dovolit posílat chlapce do státních škol ve městě. Od svých dvanácti let si Henry pronajímal pokoj v domě naproti od Finchových, což mu samo o sobě zajišťovalo vyšší postavení: byl svým vlastním pánem, zproštěný nutnosti poslouchat kuchařky, zahradníky a rodiče. Navíc byl o čtyři roky starší než Jana Luisa, což je v tom věku obrovský rozdíl. Dobíral si ji, ona ho zbožňovala. Ve čtrnácti mu zemřela matka a  po sobě nezanechala téměř nic.To málo, co se utržilo prodejem koloniálu, spravoval Atikus Finch – většinu zisku ovšem spolykal pohřeb –, tajně přihazoval vlastní finance a chlapci zařídil odpolední brigádu v místním supermarketu. Po maturitě se Henry nechal naverbovat do armády a  po válce vystudoval práva.

Někdy tou dobou zemřel náhle bratr Jany Luisy a sotva se prvotní šok přehnal, začal se Atikus, který vždy počítal, že právnickou kancelář přenechá synovi, poohlížet po jiném vhodném mladíkovi. Volba přirozeně padla na Henryho, který se brzy stal Atikovým pobočníkem, jeho očima i rukama. Henry pana Finche vždycky respektoval; hluboká úcta se brzy smísila s náklonností a on ho začal brát jako svého náhradního otce.

Zato Janu Luisu za sestru nepovažoval. Během let, které strávil ve válce a na univerzitě, ušla dlouhou cestu; ze vzpurného pistolnického stvoření v kalhotách se proměnila v ucházející nápodobu lidské bytosti. Dvořit se jí začal během jejích každoročních, čtrnáctidenních prázdnin v rodném městě, a přestože chůzí stále připomínala spíš klackovitého chlapce a  zavrhovala veškeré otevřeně dívčí ozdoby, Henry v  ní viděl něco tak silně ženského, až se do ní zamiloval. Byla pohledná a  vyjít s ní většinou nebývalo nijak obtížné, veškerá jednoduchost ovšem brala zasvé, sotva došlo na její povahu. Měla v sobě jistý neklid, který nechápal, ale přesto byl v hloubi duše přesvědčený, že to ona je pro něj ta pravá. Bude ji ochraňovat, pojme ji za ženu.

„Neunavuje tě už New York?“ zeptal se.

„ Ne.“

„Nech mi po příští dva týdny volné pole působnosti a já se postarám, aby se ti pěkně rychle omrzel.“

„To má být nemravný návrh?“

„Ano.“

„V tom případě běž do háje.“

Henry zastavil a vypnul motor, obrátil se k ní čelem a pátravě se na ni zadíval. Vždycky na něm poznala, když zvážněl: kratičké vlasy se mu naježily jako bodliny, tvář se zabarvila a jizva zrudla.

„Chceš, abych ti to podal jako džentlmen, zlato? Tak dobře. Vážená slečno Jano Luiso, již jsem dosáhl dostatečného ekonomického postavení, abych byl schopný zaopatřit dvě osoby. Jako biblický Izrael jsem pro tebe sedm let dřel v univerzitním vinohradu a na pastvinách advokátní praxe tvého táty –“

„Poprosím Atika, ať ti přidá dalších sedm.“

„To je teda sprosťárna!“

„Krom toho to byl Jákob,“ dodala Jana Luisa. „Ne, počkej, to byl vlastně jeden a  ten samý. Jenom jméno mu měnili co tři verše. Jak se daří tetičce?“

„Sama dobře víš, že se jí už třicet let daří znamenitě. Neodbíhej od tématu.“

Jana Luisa zastříhala obočím. „Henry,“ vydechla škrobeně. „Budu s tebou mít románek, ale za manžela si tě nevezmu.“

Právě tak to cítila.

„Nechovej se jak malá, krucinál!“ vyprskl Henry; na okamžik docela zapomněl na nejnovější technické vymoženosti od General Motors a v rozrušení se natáhl po řadicí páce, současně se pokusil sešlápnout spojku. Sotva si uvědomil, že nic z toho ve svém voze nenajde, zuřivě zakroutil klíčkem v zapalování a stiskl několik tlačítek. Rozměrný automobil se dal na dálnici pomalu a plynule do pohybu.

„Pěkně línej, nezdá se ti?“ ozvala se Jana Luisa. „Do města by se nehodilo.“

„Co tím chceš říct?“ změřil si ji Henry přimhouřenýma očima.

Ve vteřině hádka vypukne naplno. On to myslí vážně. Měla by ho rozžhavit doběla, tím ho umlčí a dostane tak příležitost v klidu se nad tím zamyslet.

„Kdes splašil tu příšernou kravatu?“ popíchla ho.

Te ď.

Je do něj skoro zamilovaná. Ne, to je přece hloupost, oponovala si v duchu: člověk zamilovaný je, nebo není. Láska je v životě jediná naprosto jednoznačná věc. Jistě, existují různé druhy lásky, ale u  všech platí, že ji buď cítíme, anebo necítíme.

Jana Luisa byla ten typ, který se pokaždé rozhodne pro trnitou cestu, i  když se mu nabízí snadné východisko. Nejjednodušším řešením dané situace by bylo provdat se za Hanka a nechat se jím živit. Po pár letech, až už by jí děti sahaly po pas, by se na scéně objevil muž, které si vzít měla. Došlo by na sebezpytování, horečnou vášeň a  trýznivou úzkost, dlouhé pohledy do očí na schodech poštovního úřadu a spoustu trápení pro všechny zúčastněné. Sotva by umlkl křik a šlechetná gesta, nezbylo by nic než jen další ubohoučká aférka po vzoru smetánky z Birminghamského klubu, dobrovolně vystavěná soukromá gehenna zařízená nejnovějšími spotřebiči. To si Hank nezaslouží.

Ne. Pro teď bude dál kráčet po kamenité stezce staropanenství, rozhodla se, a hned se čestně pustila do obnovy míru: „Já se ti strašně moc omlouvám, miláčku,“ řekla a skutečně to tak myslela.

„To nic,“ utrousil Henry a plácl ji po koleni. „Jen bych tě občas nejradši zabil.“

„Vím, že jsem hrozná.“

„Jsi zvláštní, lásko,“ obrátil se na ni Henry. „Neumíš se přetvařovat.“

Zadívala se mu do očí. „Jak to myslíš?“

„Obecně platí, že většina ženských nastavuje nápadníkům usměvavou a milou tvář, dokud nějakého neuloví. Svoje myšlenky si nechávají pro sebe. Zato ty... ty když máš vztek, zlato, tak jsi vzteklá.“

„A  není snad spravedlivější, když muž předem ví, k  čemu se upisuje?“

„To sice ano, ale copak nechápeš, že takhle nikdy žádného neklofneš?“

Musela se hodně snažit, aby mu do tváře nevmetla očividné. Nakonec se zeptala jen: „A jak se tedy mám stát okouzlující svůdnicí?“

To byla voda na jeho mlýn. Ve svých třiceti letech byl učiněný král radilů, snad díky své právnické profesi.

„Tak zaprvé,“ oznámil věcně, „drž jazyk za zuby. Nehádej se s ním, zvlášť když víš, že ho dokážeš porazit. Hodně se usmívej. Nech ho, ať se cítí jako mistr světa, úplně obrovský. Opakuj mu, jak je úžasný, a taky mu podstrojuj.“

Jana Luisa na něj vrhla zářivý úsměv: „Naprosto souhlasím s každým tvým slovem, Hanku. Jsi ten nejbystřejší muž, jakého jsem za bůhvíkolik let potkala, měříš úctyhodných sto osmadevadesát a můžu si vzít cigáro? Jak mi to šlo?“

„Příšerně.“

A zase to mezi nimi bylo dobré.

-2-

Atikus Finch si vyhrnul rukáv košile a vzápětí ho opatrně zastrčil zpátky pod sako. Jedna čtyřicet. Někdy nosíval dvoje hodinky a dnešek byl jedním z  takových dnů, kdy měl u  sebe jak stařičké kapesní hodinky na řetízku, na kterých si jeho děti kdysi prořezávaly zoubky, tak i hodinky náramkové. Ty první nosil ze zvyku, ke druhým se pro přesný čas obracel ve chvílích, kdy měl prsty příliš ztuhlé, než aby dokázal vylovit antikvární přístroj z  kapsičky u  vesty. Atikus býval vysoký, než se vinou věku a  artritidy smrskl do průměrné velikosti. Minulý měsíc oslavil dvaasedmdesáté narozeniny, přesto ho Jana Luisa dál viděla jako věčného pětapadesátníka: mladšího ho neznala a měla dojem, jako by vůbec nestárl.

Před křeslem, ve kterém byl usazený, stál kovový notový pult s rozevřenou knihou Podivný případ Algera Hisse. Atikus se nepatrně naklonil vpřed, aby mohl s  přečteným snáze nesouhlasit. Cizí člověk by si známek nelibosti v  jeho tváři vůbec nevšiml, neboť šlo o  emoci tak zřídkakdy vyjadřovanou; přítel by ovšem očekával brzký příchod suchého „hrm“  – Atikus měl povytažené obočí a  rty stažené do úhledné úzké linky.

„Hrm,“ zamručel.

„Co je?“ zeptala se jeho sestra.

„Vůbec nechápu, kde bere ten člověk drzost šířit se se svými názory na Hissův případ. To je, jako kdyby Fenimore Cooper psal romány o Skotsku.“

„Pročpak?“

„Jowitt trpí dětinsky naivní vírou v čestnost státních úředníků a zdá se, že náš Kongres považuje za obdobu britské aristokracie. Americké politice ani za mák nerozumí.“

Alexandra pohlédla na přebal knihy. „Jméno autora mi nic neříká,“ pronesla, čímž knihu navždy zatratila. „Tak si s tím nedělej hlavu. Neměli by tu už být?“

„Vždyť já si ji nedělám, Zandro,“ pohlédl na ni pobaveně. Jeho sestra byla možná nesnesitelná, ale přece o  ždibíček lepší, než kdyby se natrvalo vrátila Jana Luisa a on musel dennodenně sledovat její utrpení. Když byla jeho dcera nešťastná, měla sklony přecházet kolem jako lapené zvíře a on dával přednost klidným ženám před těmi, které v jednom kuse vysypávají popelníky.

Zaslechl hučení vozu zahýbajícího na příjezdovou cestu a  dvojí bouchnutí dvířek následované třísknutím vchodových dveří, nohama opatrně poodstrčil stojan s knihou a učinil jeden neúspěšný pokus zvednout se z hlubokého křesla bez použití rukou. Napodruhé už se to podařilo; sotva stačil najít rovnováhu, když se k němu Jana Luisa vrhla. Přetrpěl její objetí a opětoval ho, jak nejlépe dovedl.

„Atiku –“ spustila jeho dcera.

„Hanku, dones jí kufr do ložnice, prosím,“ houkl jí otec přes rameno. „Díky, že jsi pro ni zajel.“

Jana Luisa se naklonila k tetiččině tváři pro rychlý polibek a minula, z tašky vytáhla krabičku cigaret a hodila ji na pohovku.

„Jak jsi na tom s revmatem, tetičko?“

„Ujde to, miláčku.“

„Atiku?“

„Ujde to, miláčku. Mělas příjemnou cestu?“

„Ano,“ kývla Jana Luisa a svezla se na gauč. Hank se vrátil z pochůzky, zahučel: „Posuň se,“ a přisedl si.

Jana Luisa se se zívnutím protáhla.

„Co je nového?“ chtěla vědět. „Poslední dobou se dozvídám jen to, co si přečtu v Maycombském hlasateli. Vy dva mi vůbec nic nenapíšete.“

„O smrti syna bratrance Edgara jsi určitě slyšela,“ ozvala se Alexandra. „Taková smutná záležitost.“

Jana Luisa si všimla, jak si Henry s  Atikem vyměnili pohled, a  její otec prohlásil: „Jednou přišel pozdě odpoledne splavený z fotbalového tréninku a po návratu do kampusu vybrakoval chladicí box univerzitního bratrstva. Pak spořádal tucet banánů a spláchl je půllitrem whisky. O hodinu později bylo po něm. Nic smutného na tom nevidím.“

„No nazdar,“ vydechla Jana Luisa.

„Atiku!“ okřikla bratra Alexandra. „Víš přece, že šlo o Edgarova milovaného synáčka.“

„Bylo to hrozné, madam,“ souhlasil s ní Henry.

„Ještě se ti bratranec Edgar dvoří, tetičko?“ zeptala se Jana Luisa. „Člověk by si myslel, že po jedenácti letech tě už konečně požádá o ruku.“

Atikus varovně povytáhl obočí. Mlčky sledoval, jak se dceřin démon probudil a úplně ji ovládl: obočí jí vystřelilo vzhůru stejně jako jemu, oči pod těžkými víčky měla vypoulené, jeden koutek úst nebezpečně pozvednutý. V takových chvílích jen Bůh a Robert Browning věděli, co od ní čekat.

„Ale no tak, Jano Luiso,“ ohradila se tetička. „Edgar je přece můj a Atikův bratranec.“

„V tomhle věku už na tom pramálo záleží, tetičko.“

„Jak to vůbec vypadá u  vás ve velkoměstě?“ skočil jí otec bleskově do řeči.

„Já bych se teď hlavně ráda dozvěděla něco víc o tomhle velkoměstě. Nikdy mi nenapíšete žádné drby, takže je teď na tobě, tetičko, abys mi v  patnácti minutách převyprávěla veškeré události, ke kterým tu za uplynulý rok došlo.“

Jana Luisa poplácala Henryho po paži, spíš proto, aby mu zabránila pustit se do pracovní rozpravy s  Atikem, on si to ovšem vyložil jako známku náklonnosti, kterou s radostí opětoval.

„Hm –“ zamyslela se Alexandra, „o Merriweatherových jsi jistě slyšela, viď? Taková tragédie.“

„Co se stalo?“

„Žijí odloučeně.“

„Cože?“ vyhrkla Jana Luisa s  upřímným údivem. „Chceš říct, že se rozešli?“

„Ano,“ přisvědčila teta.

„Merriweatherovi?“ obrátila se dívka na otce. „Jak dlouho byli svoji?“

Atikus se s očima upřenýma ke stropu zabral do vzpomínek. Vždycky si potrpěl na přesnost.

„Dvaačtyřicet let,“ odpověděl nakonec. „Byl jsem jim na svatbě.“

„Prvně jsme si všimli, že se něco děje, když přišli do kostela a usadili se každý na opačném konci...,“ vysvětlovala Alexandra.

„A kolik neděl se pak po sobě ošklivé koukali...“ doplnil Henry.

„Než jsme se nadáli, měl jsem je v kanceláři, kde mě prosili, abych jim zařídil rozvod,“ uzavřel Atikus vyprávění.

„A udělals to?“ přelétla k němu Jana Luisa pohledem.

„Jistě.“

„Jaký uvedli důvod?“

„Cizoložství.“

Jana Luisa ohromeně potřásla hlavou. Ach, bože, pomyslela si, tady snad musí být něco ve vodě, nebo já už nevím –

Její úvahy přeťal Alexandřin hlas. „Tos jela vlakem takhle?“

Zaskočené dívce chvilku trvalo, než jí došlo, jak to teta myslí.

„Aha  – no ano,“ přikývla. „Ale počkej, tetičko. Z  New Yorku jsem odjížděla pěkně v punčochách, rukavičkách a řádně obutá. Do tohohle jsem se převlékla, jen co jsme projeli Atlantou.“

Teta si odfrkla. „Pevně doufám, že tentokrát se vynasnažíš oblékat se doma lépe. Jinak lidé snadno podlehnou mylnému zdání, víš. Budou si myslet, že na sebe, ehm, nedbáš.“

Janě Luise se zhoupl žaludek. Stoletá válka se plynule přelila do dvacátého šestého roku, aniž by jevila známky čehokoliv slibnějšího než jen občasných údobí neklidného příměří.

„Tetičko. Přijela jsem dva týdny jen sedět, nic víc. Pochybuju, že za tu dobu vůbec vystrčím paty z domu. Namáhám si hlavu, jak je rok dlouhý –“

Vstala a přešla ke krbu, zamžourala na krbovou římsu a obrátila se. „Jestli místní nepodlehnou jednomu zdání, dojdou k jinému. A rozhodně nejsou zvyklí vídat mě celou nastrojenou. Podívej,“ dodala trpělivým tónem, „kdybych na ně takhle zničehonic vybafla bůhvíjak vyšňořená, akorát řeknou, že jsem chytla newyorské móresy. A ty mi tu teď začneš tvrdit, že mi podle nich nezáleží na tom, co o mně řeknou, když kolem lítám v kalhotách. Prokristapána, tetičko, všichni zdejší přece vědí, že jsem nic než kaťata nenosila, dokud mě nepostihla kletba –“

Atikus zapomněl na revmatické prsty a sklonil se, aby si uvázal dokonale uvázanou tkaničku. Narovnal se zrudlý námahou, vážnou tvář ovšem udržel.

„To stačí, Čipero,“ vložil se do hovoru. „Omluv se tetičce. Nezačínej hádky, sotva přijedeš.“

Jana Luisa se na něj usmála. Kdykoliv vyjadřoval nesouhlas s jejím jednáním, bezděčně sklouzl k její dávné přezdívce z dětství.

Povzdechla si. „Mrzí mě to, tetičko. Mrzí mě to, Hanku. Mrazí mě z toho utiskování, Atiku.“

„Tak se vrať do New Yorku a žij bez zábran.“

Alexandra vstala a uhladila si všemožné kosticové hrbolky po celém těle. „Jedla jsi ve vlaku?“

„Ano, tetičko,“ zalhala Jana Luisa.

„A co takhle kávu?“

„Tu bych si, prosím, dala.“

„Hanku, dáš si taky?“

„Ano, madam. Děkuji.“

Alexandra vyšla z  místnosti, aniž by stejnou otázku položila bratrovi.

„Pořád ses ji nenaučil pít?“ prohodila Jana Luisa.

„Ne,“ zavrtěl její otec hlavou.

„Whisky taky ne?“

„ Ne.“

„Cigára a ženské?“

„Kdepak.“

„Máš v životě vůbec nějakou zábavu?“

„Nestěžuju si.“

Jana Luisa zatnula pěsti a ruce natáhla, jako by v nich svírala golfovou hůl. „Jak to jde?“

„Do toho ti nic není.“

„Ještě zvládneš putter?“

„Ano.“

„Na slepce jsi býval dobrý.“

„S mým zrakem není nic –“ ohradil se Atikus.

„Nic kromě toho, že nevidíš.“

„Můžeš své tvrzení nějak dokázat?“

„Ano. Zítra ve tři, souhlasíš?“

„Jistě  – vlastně ne. Čeká mě schůzka. Co takhle v  pondělí? Máme něco na odpoledne, Hanku?“

Henry si přesedl. „Jen tu hypotéku v jednu. Nemělo by to zabrat víc jak hodinu.“

„V  tom případě jsem jen tvůj,“ obrátil se Atikus na dceru. „A  mám dojem, slečno rejpalko, že půjde o jeden z těch případů, kdy slepý vede slepého.“

Jana Luisa zvedla z  krboviště stařičký zčernalý putter s  dřevěnou rukojetí, který kromě golfových povinností už léta sloužil druhou směnu jako pohrabáč. Vysypala velké starožitné plivátko plné golfových míčků, postavila ho na bok, míčky odkopla do středu pokoje a právě je začala odpalovat zpátky do plivátkové branky, když se vrátila tetička, v rukou podnos s kávou, šálky a koláčem.

„To kvůli tobě, tvému otci a bratrovi je ten koberec taková ostuda,“ nechala se slyšet Alexandra. „Víš, Hanku, že když jsem se sem přestěhovala, abych Atikovi vedla domácnost, moje vůbec první rozhodnutí bylo nechat ho obarvit na co možná nejtmavší barvu? Víš, jak vypadal předtím? Odsud až ke krbu se táhla dlouhá černá šmouha, která se nedala vyčistit...“

„Já vím, madam,“ přisvědčil Henry. „Obávám se, že jsem k tomu sám přispěl.“

Jana Luisa položila hůl zpátky na její místo vedle krbových kleští, posbírala míčky a  naházela je do plivátka. Pak se usadila na pohovku a  jala se pozorovat Hanka, který vyskočil a  posbíral pár zatoulaných míčků. Pohled na jeho tělo v pohybu mě nikdy neomrzí, pomyslela si.

Sotva byl s úklidem hotový, se znepokojivou rychlostí do sebe nalil šálek vroucí černé kávy a prohlásil: „Už bych měl vyrazit, pane Finchi.“

„Vydrž ještě chvilku a půjdu s tebou,“ odpověděl Atikus.

„Cítíte se na to?“

„Rozhodně. Jano Luiso,“ oslovil znenadání dceru, „kolik z toho, co se tady dole na Jihu děje, se tam u vás dostane do novin?“

„To máš na mysli politiku? V  bulváru se objeví každá guvernérova indiskrétnost, ale jinak nic.“

„Mluvím o pokusu Nejvyššího soudu zajistit si nesmrtelnost.“

„Jo tohle. Podle New York Postu bys řekl, že je tu lynčujeme od rána do večera; Wall Street Journalu je to fuk; a Timesy jsou tak posedlé mravním závazkem vůči budoucím generacím, že tě div neunudí k  smrti. Nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost, snad kromě autobusových stávek a té záležitosti v Mississippi. Řeknu ti, Atiku, to, že je stát neusvědčil, byla naše nejhorší bota od Pickettova útoku.“

„To máš pravdu. Předpokládám, že je noviny s radostí rozcupovaly?“

„Rozpoutaly učiněné peklo.“

„A NAACP?“

„O  těch nevím nic než to, že mi nějaký jejich popletený úředníček vloni omylem poslal vánoční samolepky. A tak jsem je nalepila na všechna přáníčka pro příbuzné. Přišlo bratranci Edgarovi?“

„Ano, a  hned si neodpustil pár návrhů, jak bych s  tebou měl naložit,“ zazubil se Atikus od ucha k uchu.

„Jako například?“

„Třeba že je záhodno okamžitě vyrazit do New Yorku, popadnout tě za vlasy a  seřezat rákoskou. Edgarovi jsi nikdy nešla pod nos, říká o tobě, že jsi příliš nezávislá...“

„Jakživ neměl smysl pro humor, sumec jeden nabubřelá. Nic jiného není: vousky, kam se podíváš, a sumčí tlamička. Vsadila bych se, že podle něj žiju v New Yorku v hříchu jenom proto, že bydlím sama.“

„Už to tak vypadá,“ přisvědčil Atikus, vyšvihl se z křesla a naznačil Henrymu, ať se zvedá.

„V  půl osmé, zlato?“ obrátil se Hank na Janu Luisu, která přikývla a po očku se zadívala na tetičku.

„Můžu si nechat kalhoty?“

„ Ne.“

„Správně, chlapče,“ pochválila ho Alexandra.

-3-

O jednom nebylo pochyb: Alexandra Finchová Hancocková byla impozantní z každého úhlu, její pozadí stejně nekompromisní jako popředí. Jana Luisa často přemítala, ale nikdy se neodvážila zeptat, kde si tetička pořizuje korzety, které její poprsí zvedají do nevídaných výšin, stahují pas, napomáhají nerušenému kypění zadních partií a  vůbec vypovídají o tom, že se Alexandra kdysi pyšnila postavou tvaru přesýpacích hodin.

Ze všech příbuzných měla právě ona nejvíc nakročeno k pochybnému titulu takového člena rodiny, jenž brnká Janě Luise téměř ustavičně na nervy. Alexandra vůči své neteři nikdy nevystupovala s úmyslným nepřátelstvím – obecně se chovala s kultivovanou vlídností ke všem živým tvorům vyjma divokých králíků, kteří jí okusovali azalky: ty totiž trávila –, ale kdysi v dětství dělala Janě Luise svým osobitým způsobem ze života peklo, kdykoliv se jí zamanulo. Od doby, kdy dívka dospěla, nedokázaly spolu ty dvě mluvit ani čtvrt hodiny, aniž by se nepohádaly kvůli neslučitelným názorům, které jsou možná příjemným zpestřením přátelství, ale v případě blízkého příbuzenského vztahu přinášejí jen tísnivou zdvořilost. Alexandra oplývala tolika vlastnostmi, v nichž Jana Luisa tajně nacházela potěšení, dokud je od sebe dělila polovina světadílu, ale v  přímém kontaktu působily neomaleně a  zcela ztrácely na půvabu, jakmile se pustila do zkoumání tetiččiných pohnutek. Alexandra byla jedním z  těch lidí, kteří životem proplouvají, aniž by byli nuceni za cokoliv platit: kdyby ji snad svět přece jen přinutil skládat už za života citové účty, dokázala si Jana Luisa jasně představit, jak by se po příchodu do nebe zastavila hned vepředu na recepci a začala se důrazně dožadovat vrácení investic.

Alexandra byla vdaná celkem třiatřicet let, ale pokud na ní manželství přece jen zanechalo nějakou stopu, navenek se to nikdy neprojevilo. Povila jednoho syna, Francise, který podle Jany Luisy vypadal jako kůň a ještě se tak choval; už před lety odešel z Maycombu vstříc zářné kariéře pojišťovacího agenta v Birminghamu. A díkybohu za to.

Alexandra se v  mládí stala  – a  z  právního hlediska dosud zůstávala – manželkou rozložitého mlčenlivého muže jménem James Hancock, který vedl po šest dní v  týdnu s  nebývalou precizností sklad bavlny a  sedmého dne rybařil, dokud jedné neděle před patnácti lety neposlal své ženě po černošském klučinovi z  rybářského tábořiště na řece Tensas zprávu, že tam hodlá zůstat a  domů už se nevrátí. Jakmile se Alexandra ujistila, že v manželově rozhodnutí nesehrála roli jiná žena, bylo jí to srdečně jedno, zato Francis si z  celé věci udělal svůj životní kříž; nikdy nepochopil, jak může strýček Atikus s jeho otcem udržovat dobré vztahy, ač jen na dálku  – byl totiž přesvědčený, že je Atikovou povinností něco udělat –, ani proč jeho matku otcovo výstřední a  tím pádem neodpustitelné chování patřičně nezdrtilo. Strýček Jimmy se o synově názoru doslechl a z divočiny poslal další vzkaz, že je připravený a ochotný se s ním setkat, pokud ho snad Francis chce přijet zastřelit, což ovšem chlapec nikdy neudělal; nakonec ho tedy zastihla třetí zpráva ve znění: Jestli se mi nehodláš postavit jako chlap, tak mlč.

Strýčkovo zběhnutí ani v  nejmenším nezčeřilo nezáživně klidnou hladinu Alexandřina života: občerstvení, které podávala na schůzkách Misionářského spolku, bylo stále nejlepší ve městě; v  činnosti trojice maycombských kulturních klubů se angažovala ještě víc; a  když Atikus z  Jimmyho vypáčil peníze, ještě vylepšila svou sbírku předmětů z mléčného skla – řečeno jinými slovy, muži opovrhovala a v jejich nepřítomnosti jen kvetla. Její pozornosti však zcela unikla skutečnost, že u  jejího syna se vyvinuly všechny latentní povahové rysy příslušníka čtyřprocentní menšiny; uvědomovala si jen, jak je vděčná, že Francis žije v Birminghamu: svým zbožňováním ji až dusil a zároveň v ní probouzel pocit, že je její povinností synovu oddanost opětovat, čehož se nedokázala zhostit s ani tou nejnepatrnější špetkou spontánnosti.

Pro všechny, kdo se účastnili veřejného života v  okrese, nicméně Alexandra představovala poslední zástupkyni svého druhu: měla vychování z parníků a internátních škol; byla ochotná řídit se každou morální zásadou, která se naskytla; ráda odporovala; byla nevyléčitelná drbna.

V  dobách, kdy Alexandra navštěvovala dívčí penzionát, se o  pochybnostech o  sobě samé v  učebnicích nepsalo, a  tak význam toho slova nikdy ani nepoznala; jaktěživ se nenudila a při sebemenší příležitosti využívala svých královských výsad: obstarávala, radila, napomínala a varovala.

Netušila, že dokáže jediným slůvkem uvrhnout Janu Luisu do etického zmatku, neboť ji přiměje pochybovat o  vlastních pohnutkách a  o  tom, zda má skutečně dobré úmysly; že dokáže zatahat za rebelské a  ignorantské nitky v  neteřině vědomí, dokud se nerozdrnčí jako struny přízračné citery. Kdyby Alexandra na její citlivé body zatlačila úmyslně, mohla si do sbírky bez většího úsilí přidat další skalp, ale po letech pečlivého studia znala Jana Luisa svou soupeřku dokonale. Dnes sice uměla zahnat tetičku na útěk protiargumenty, ale nepřítelem napáchané škody se dosud napravit nenaučila.

Naposledy se s  tetou pohádala, když zemřel její bratr. Po pohřbu společně v  kuchyni uklízely pozůstatky po klanové hostině, která je tradiční součástí maycombského umírání, protože jejich stará rodinná kuchařka Kalpurnie s  pláčem utekla, jen co se o  Jemově smrti dozvěděla, a už se nevrátila. Alexandra tehdy zaútočila jako Hannibal: „Myslím, Jano Luiso, že je nejvyšší čas, aby ses domů vrátila nadobro. Tvůj otec tě teď moc potřebuje.“

Dívka se, poháněná léty zkušeností, okamžitě naježila. Ty lžeš, oponovala tetičce v duchu. Kdyby mě Atikus potřeboval, poznala bych to. I když ti nedokážu vysvětlit jak, protože k tobě moje slova beztak neproniknou. Ale nahlas jen zopakovala: „Potřebuje?“

„Ano, moje milá. To snad chápeš. Měla bys to vědět, aniž bych ti to musela říkat.“

Jen mi to pověz. Rozhodni za mě. Už je to tady, mašíruješ si to v těch svých bagančatech přímo skrz naše soukromé území. Vždyť my s Atikem o tom ani nemluvíme.

„Kdyby mě opravdu potřeboval, samozřejmě bych zůstala, tetičko. Jenže on mě v  tuhle chvíli potřebuje zhruba tolik jako díru do hlavy. Jenom bychom se trápili, kdybychom spolu měli být zavření v  jednom domě, to je nám jasné oběma. Copak nechápeš, že se naše zotavování jen protáhne, pokud se všichni nevrátíme k životu, který jsme vedli, než se to stalo? Netuším, jak to vysvětlit, abys to pochopila, tetičko, ale věc se má takhle: jediný způsob, jak můžu splnit svou povinnost vůči Atikovi, je dál dělat přesně to, co dělám – vydělávat si na živobytí a žít vlastní život. Atikus mě bude opravdu potřebovat jedině v  případě, že mu selže zdraví, a  snad ti nemusím vykládat, jak se v tu chvíli zachovám. Cožpak to nevidíš?“

Ne, Alexandra to neviděla. Viděla jen to, co zbytek města: maycombští od svých dcer očekávali, že dostojí svým závazkům. A  povinnost jediné dcery ovdovělého otce po smrti jeho jediného syna byla naprosto jasná: Jana Luisa se měla vrátit a o Atika pečovat. To dcery dělají a taková, která by to neudělala, není žádná dcera.

„ – můžeš si najít práci v bance a o víkendech jezdit na výlety k moři. V Maycombu je teď milá společnost; tolik nových mladých lidí. Ty ráda maluješ, nemám pravdu?“

Že ráda maluje. Co ksakru asi v New Yorku po večerech dělá? Nejspíš to samé, co podle bratrance Edgara. Art Students League každý všední den v osm. Mladé dámy tvořící skici a akvarely, píšící kratičké odstavce originální prózy. Alexandra vždycky viděla zásadní a veskrze odpudivý rozdíl mezi někým, kdo maluje, a malířem; člověkem, který píše, a spisovatelem.

„ – na pobřeží je spousta míst s nádherným výhledem a víkendy budeš mít volné.“

Boha jeho! Vyhlédne si mě ve chvíli, kdy jsem málem bez sebe žalem, a  nalinkuje mi celý budoucí život. Jak může být jeho sestrou a  přesto nemít sebemenší tušení, co se odehrává v  jeho hlavě, mojí hlavě, číkoliv hlavě? Otče náš, proč jsi nám nenadělil slova, jimiž by šlo tetě Alexandře něco vysvětlit?

„Je snadné někomu říkat, co má dělat, tetičko –“

„Ale mnohem těžší ho přimět. To je ostatně příčina většiny potíží na světě: lidé, kteří nedělají, co se jim řekne.“

Bylo s  konečnou platností rozhodnuto. Jana Luisa zůstane doma. Alexandra to poví Atikovi, z nějž se rázem stane nejšťastnější muž pod sluncem.

„Já v  Maycombu nezůstanu, tetičko, a  kdybych to přece udělala, bude z  Atika nejsmutnější muž pod sluncem... ale nedělej si starosti, on to pochopí a jsem si jistá, že když se do toho pustíš ty, dokážeš o tom přesvědčit i celé město.“

Čepel se blýskla náhle a vnořila se hluboko. „Tvůj bratr se tou tvou bezohledností trápil až do onoho osudného dne, kdy zemřel!“

Na jeho hrob v tom horkém večeru tiše dopadal déšť. Něco takového jsi v životě neřekl, nikdy tě to ani nenapadlo – kdyby sis to byl myslel, nerozpakoval by ses to říct nahlas. Takový jsi totiž byl. Odpočívej v pokoji, Jeme.

Alexandra do rány ještě přisypala sůl: jsem vážně bezcitná, sobecká a  paličatá, příšerně se cpu, a  já abych najednou prosila o  odpuštění. Bůh mi buď milostiv, že nečiním, co bych měla, a  činím, co bych neměla – zatraceně.

Do New Yorku se Jana Luisa vracela s  hlodajícím svědomím, které nedokázal utišit ani Atikus.

K téhle epizodě došlo přede dvěma lety a ona se už dávno přestala mučit přemítáním nad vlastní bezohledností; Alexandra ji zcela odzbrojila jediným šlechetným gestem svého života: když se u Atika rozvinula artritida, teta se k němu nastěhovala. A Jana Luisa jí za to byla hluboce vděčná. Dozvědět se o tajném paktu mezi sestrou a dcerou, nikdy by jim neodpustil. Nikoho nepotřebuje, přesto není vůbec od věci mít kolem sebe někoho, kdo na něj dohlédne; zapne mu košili, když mu ztuhnou prsty, postará se o domácnost. Ještě před šesti měsíci náležel tento úkol Kalpurnii, která už ovšem byla tak stařičká, že Atikus poslední dobou beztak zastal víc práce než ona; nakonec se tedy vrátila zpátky do Čtvrtí užít si zaslouženého odpočinku.

„Já to umyju, tetičko,“ navrhla teď Jana Luisa, když Alexandra posbírala kávové šálky, a  hned také vstala a  protáhla se. „Na tebe vždycky leze spaní, když je venku takhle.“

„Je to jen pár hrnečků,“ namítla teta. „To mám cobydup. Jen tu pěkně zůstaň.“

Jana Luisa tedy pěkně zůstala a rozhlédla se po obýváku. Starý nábytek do nového domu báječně zapadl. Zadívala se směrem k  jídelně a  na příborníku si všimla matčiny těžké stříbrné konvice, pohárků a podnosu, lesknoucích se na pozadí světle zelené stěny.

Můj otec je neuvěřitelný, pomyslela si. Jedna kapitola jeho života se uzavře, on strhne starý dům a  postaví si nový v  nové části města. Já bych to nedokázala. Na místě toho starého vyrostla zmrzlinárna. Komu asi patří?

Jana Luisa zamířila do kuchyně.

„Jak je vůbec v New Yorku?“ nadhodila Alexandra. „Dáš si ještě hrnek, než to vyliju?“

„Ano, prosím.“

„A mimochodem, v pondělí dopoledne pro tebe pořádám kávičku.“

„Ale teto!“ zaúpěla Jana Luisa. Kávička, čili dámský dýchánek, byla ryze maycombskou institucí. Jednalo se o sedánek uspořádaný na počest dívek navracejících se domů ze světa. Takové slečny se o půl jedenácté dopoledne vystavily, aby si je mohly jejich vrstevnice, které zůstaly v domácí izolaci, pořádně prohlédnout. Není divu, že za takových okolností docházelo k navázání na dávná dětská přátelství jen vzácně.

Jana Luisa během let přerušila styky téměř s každým, s kým vyrůstala, a nijak netoužila znovuobjevovat své společnice z dob dospívání. Školní léta pro ni představovala nejútrpnější období života, ke své dívčí škole pociťovala naprostý nedostatek sentimentality hraničící s  čirou lhostejností, a nic se jí nepříčilo tolik, jako ocitnout se v samém středu skupinky zabrané do hraní hry jménem „vzpomínáš na toho a toho?“.

„Z představy kávičky mi vstávají hrůzou vlasy na hlavě,“ nechala se slyšet, „ale samozřejmě se jí moc ráda zúčastním.“

„To jsem si myslela, drahá.“

V Janě Luise se vzedmula vlna něžnosti. Nikdy jí nebude schopná dostatečně poděkovat za to, že se k Atikovi přestěhovala. Připadala si jako hrozná mrcha, že se kdy chovala jízlivě k  ženě, která v  sobě navzdory korzetům ukrývala jistou zranitelnost, stejně jako finesu, jíž ona sama nikdy nedosáhne. Alexandra vážně je poslední svého druhu, pomyslela si. Válkou nedotčená, přestože prožila hned tři; nic nikdy nedokázalo nabourat její svět, kde džentlmeni pokuřují na zápraží nebo v houpacích sítích a dámy se zlehka ovívají a osvěžují vychlazenou vodou.

„Jak si vede Hank?“

„Báječně, drahoušku. Jistě víš, že ho místní Kiwanis klub vyhlásil Mužem roku. Takový krásný diplom dostal.“

„Ne, to jsem nevěděla.“

Tohle ocenění Kiwanis klubu, poválečné novinky ve městě, se většinou udělovalo mladíkům, kteří „to někam dotáhnou“.

„Atikus je na něj nesmírně pyšný. Prý zatím neví, co znamená smlouva, ale v daňových záležitostech si počíná skvěle.“

Jana Luisa se pobaveně ušklíbla. Podle jejího otce trvá po promoci alespoň pět let, než se z  člověka stane skutečný právník: dva roky se cvičí v  ekonomii, další dva si osvojuje alabamský právní protokol a  v  pátém roce si zopakuje četbu Bible a  Shakespeara. Teprve pak je konečně připraven obhájit si svou pozici za každé situace.

„Co bys říkala, kdyby se stal Hank tvým synovcem?“

Alexandra si přestala osušovat ruce utěrkou, otočila se a  na Jana Luisu vrhla přísný pohled. „To myslíš vážně?“

„Možná.“

„Nespěchej tolik, děvče moje.“

„Já že spěchám? Je mi šestadvacet, tetičko, a  s  Hankem se známe odjakživa.“

„To sice ano, ale –“

„Co se děje? Ty ho snad neschvaluješ?“

„O to nejde, já jen – dostaveníčka jsou jedna věc a manželství zas něco docela jiného. Tam musíš vzít v potaz všechno. Jeho rodinné zázemí –“

„Je navlas stejné jako to moje. Vyrůstali jsme přece skoro jako sourozenci.“

„V rodině mají sklon k pití –“

„To mají v každé rodině.“

Alexandra se napjala jako struna. „U Finchových ne.“

„Máš pravdu. My jsme pro změnu blázni.“

„To není pravda a ty to dobře víš,“ kontrovala Alexandra.

„Nezapomínej na bratrance Jozuu, který měl o kolečko míň.“

„Víš přece, že to podědil z druhé strany. Podívej, Jano Luiso, v našem okrese nenajdeš lepšího mladíka, než je Henry Clinton. Pro některou z něj bude parádní manžel, ale –“

„Ale chceš říct, že pro Finchovic děvče zkrátka není dost dobrý. Te­ ­ti! Tyhle věci jsou passé už od dob Francouzské revoluce. Nebo snad tehdy začaly? Jedno nebo druhé.“

„Nic takového přece netvrdím. Jen si myslím, že bys měla být v těchhle záležitostech opatrná.“

Jana Luisa se usmívala, obranné linie byly připraveny. Už to zase začíná. Bože, proč jsem jen cokoliv naznačovala? Teď bych si nejradši nafackovala. Být to na ní, vybrala by Alexandra pro Henryho nějakou milou vymydlenou husičku z Wild Fork a jejich dětem pak dala upřímné požehnání. Tak viděla Henryho místo v životě.

„Já ti tedy nevím, o kolik opatrnější ještě může člověk být, tetičko. Atikus by ho jako oficiálního člena rodiny viděl strašně rád. Dobře víš, že by byl štěstím bez sebe.“

Což byla pravda. Atikus Finch přihlížel Henryho nemotornému nadbíhání jeho dceři s  vlídnou nestranností; poradil, byl -li požádán, ale jinak se rázně odmítal nechat do děje zatáhnout.

„Atikus je muž. O těchhle věcech toho moc neví.“

Janu Luisu začínal úsměv bolet. „O jakých věcech, tetičko?“

„Kdybys měla dceru, jaký osud by sis pro ni přála? Samozřejmě jen ten nejlepší. Ty si to zatím asi neuvědomuješ stejně jako naprostá většina tvých vrstevníků, ale jak by se ti líbilo, kdyby se tvoje dcera rozhodla provdat za muže, jehož otec ho i  s  matkou opustil a  umřel opilý v  mobilském kolejišti? Cara Clintonová byla dobrá duše, měla těžký život a celé to bylo moc smutné, ale ty pomýšlíš na manželství s mužem, který z takového svazku vzešel. To je závažné rozhodnutí.“

To tedy. Jana Luisa jako by spatřila záblesk zlatých brýlových obrouček na kyselé tváři vyhlížející zpod nakřivo nasazené soudcovské paruky, kostnatý hrozící prst. Zadeklamovala:

„Spor váš ten, pánové, týká se pití,

o pomoc žádáte – slyšte mou radu:

Jak prý se namaže, ji čeká bití,

já říkám zkusme to, zjistíme pravdu!“ Alexandře to nijak zábavné nepřipadalo. Vlastně ji to nesmírně popudilo. Postoje dnešních mladých vůbec nedokázala pochopit. Ne že by snad na nich bylo cokoliv nepochopitelného  – mládí je stejné v  každé generaci –, ale tahle arogance a  neochota přikládat patřičnou váhu i  těm nejvýznamnějším záležitostem ji skutečně dráždila a  rozčilovala. Jana Luisa se chystala udělat největší chybu svého života a  přitom tu jen bezstarostně cituje ty komedianty a  otevřeně se jí vysmívá. To děvče mělo mít matku. Atikus ji nechal od dvou let vyrůstat jako dříví v  lese a  hleďme, co teď sklízí. Je třeba ji pořádně srovnat do latě, a  to rychle, dřív než bude pozdě.

„Jano Luiso,“ oslovila neteř. „Ráda bych ti připomněla několik věcí. Ne,“ zarazila dívku zdviženou dlaní, „jsem si jistá, že o nich dobře víš, i tak ale existuje pár skutečností, o kterých přes všechno to svoje vtipkování nic netušíš a ještě štěstí, že jsem tu já a můžu ti je předat. Žiješ možná ve velkoměstě, v jistých ohledech jsi ovšem právě tak nevinná jako čerstvě snesené vejce. Henry pro tebe vhodný není a nikdy nebude. My Finchové si nebereme potomky bílé lůzy, což je přesně to, čím se Henryho rodiče narodili a zůstali po celý život. Lepší slovo si nezaslouží. Henry je na tom dnes o poznání lépe jen proto, že se ho tvůj otec ujal, když byl ještě chlapec, a protože pak přišla válka a zaplatila mu studia. Ať je sebemilejší, původ ze sebe nesmyje.

Všimla sis někdy, jak si olizuje prsty, když dojí koláč? To z něj mluví lůza. Vidělas, jak kašle, aniž by si zakryl ústa? Lůza. Vědělas, že na vysoké dostal jedno děvče do potíží? Lůza. Nachytalas ho někdy, jak se dloube v nose, když myslí, že ho nikdo nevidí? Lůza –“

„Za to nemůže původ, ale pohlaví, tetičko,“ namítla Jana Luisa mírně, i  když v  duchu zuřila. Stačí jí dát pár minut a  dobrá nálada se jí vrátí. Nedokáže být vulgární, jako to mám v úmyslu já. Nikdy by nezapadla mezi plebs jako my s Hankem. Nevím, co je vlastně zač, ale měla by toho pěkně rychle nechat, nebo jí taky poskytnu něco k zamyšlení –

„ – a aby toho nebylo málo, věří, že se díky spojení s tvým otcem vyšvihne do slušného postavení. Už jen to pomyšlení, snažit se tvého otce nahradit v metodistické církvi, převzít jeho právní kancelář, vozit se po všech čertech v jeho autě! Vždyť on se chová, jako by mu tenhle dům patřil už teď, a co na to tvůj otec? Mlčky to přijímá. Schvaluje to a těší ho to. Celé město si špitá, jak se Henry Clinton sápe po všem, co je Atikovo –“

Jana Luisa přestala prsty přejíždět po hraně mokrého šálku ve dřezu, ze špičky prstu setřásla kapičku vody a botou ji vetřela do lina.

„Tetičko,“ prohlásila sladce, „nechtěla bys mi políbit, kam slunce nesvítí?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.