načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Poslední zkouška - Hans Rosenfeldt Michael Hjorth

Elektronická kniha: Poslední zkouška
Autor:

Policejní psycholog Sebastian Bergman se ve svém pátém příběhu postaví nevyzpytatelnému sériovému vrahovi celebrit.


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 390
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: Hans Rosenfeldt
ze švédského originálu De underkända ... přeložila Petra Hesová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1799-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na začátku příběhu je vražda slavné televizní osobnosti z reality show. Oběť je nalezena ve staré škole přivázaná k židli s prostřelenou hlavou. Na zádech má připnutý vědomostní test se zoufale malým množstvím správných odpovědí. Policie je zpočátku bezradná, na místě činu nenajde žádné použitelné stopy. Brzy přibývají další oběti podle podobného scénáře. Sebastian Bergman objeví klíč k dopadení vraha v komentářích na internetu a anonymních dopisech zveřejněných v novinách, jejichž obsahem jsou informace, které zná jenom policie a pachatel sám. Tento vrah má své zvláštní strašlivé poslání - vymýtit hloupost v povrchní lidské společnosti.
Tento román je pátým pokračováním kriminální série o brilatním policejním psychologovi Sebastianu Bergmanovi. Předchozí knihy se jmenují Učedník, Temná tajemství, Hrob v horách a Němá dívka.

Zařazeno v kategoriích
Hans Rosenfeldt Michael Hjorth - další tituly autora:
Učedník Učedník
Hjorth, Hans Rosenfeldt Michael
Cena: 177 Kč
Temná tajemství Temná tajemství
Hjorth, Hans Rosenfeldt Michael
Cena: 158 Kč
Hrob v horách Hrob v horách
Hjorth, Hans Rosenfeldt Michael
Cena: 177 Kč
Němá dívka Němá dívka
Hjorth, Hans Rosenfeldt Michael
Cena: 177 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











MICHAEL HJORTH & HANS ROSENFELDT
Poslední zkouška















Copyright © Michael Hjorth & Hans Rosenfeldt, 2015
Published by agreement with Salomonsson Agency
Translation © Petra Hesová, 2016
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)
ISBN 978-80-7491-832-2 (Formát PDF)
ISBN 978-80-7491-833-9 (Formát ePub)
ISBN 978-80-7491-834-6 (Formát MobiPocket)





7
M ilý pane šéfredaktore Källmane,
jsem Vaším čtenářem již mnoho let. Nejdříve jsem ode -
bíral Vaše noviny v papírové podobě, ovšem před
několika roky jsem dal přednost jejich internetové verzi.
Ne vždy souhlasím s Vašimi názory a mám občasné
pochybnosti jak o Vámi volených tématech, tak o
tendenčnosti Vašich reportáží, přesto mi četba téměř vždy
skýtala jisté uspokojení.
V tomto okamžiku se nicméně cítím nucen položit
Vám coby odpovědnému vydavateli následující
otázku.
Z jakého důvodu je na stránkách Vašich novin
vychvalována hloupost?
Jak došlo k tomu, že nefalšovaná lidská tupost je
nejenže vyzdvihována, ale dokonce je povyšována na
normu, ba na něco žádoucího a záviděníhodného?
Proč dáváte ve svém periodiku prostor lidem, kteří
nemají nejmenší tušení, kdy vypukla druhá světová
válka, postrádají základní matematické dovednosti a až
na výjimky nejsou schopni dát dohromady kloudnou
větu? Jejich jediným nadáním je schopnost špulit rty na
oněch takzvaných „selfie“ a do obecného povědomí se
dostali pouze zásluhou ochoty svléknout se v některé
z nepřeberného množství reality show, jimiž se to na
televizních obrazovkách jen hemží.
Ve svém zaměstnání přicházím do styku s mnoha
mladými lidmi. Jsou ukáznění, inteligentní, nadšení
a ambiciózní. Dokážou diskutovat na úrovni,
vstřebávají vědomosti, nepostrádají kritické myšlení a vzdělávají





8
se za účelem získání zajímavého, společensky prospěš -
ného povolání. Všichni něco umějí a touží něčeho
dosáhnout.
To jim byste měli popřát sluchu. Oni by měli být
vy zdvihováni jako vzor pro ostatní. Ne ti bezohlední
egoisté posedlí vlastním vzhledem, kteří mají tělo samé
nevkusné tetování, náušnici v jazyku a chlubí se nízkým
IQ i nevzdělaností.
A tak Vám ještě jednou kladu výše zmíněnou otázku
a budu se těšit, že ji na stránkách svého deníku
zodpovíte:
Jak došlo k tomu, že nefalšovaná lidská tupost je
nejenže vyzdvihována, ale dokonce je povyšována na
normu, ba na něco žádoucího a záviděníhodného?
S přátelským pozdravem
Cato st.
„Máte třicet vteřin, začínáme teď.“
Mirre už přestával vnímat kovové cvaknutí provázející spuš -
tění stopek. Jak dlouho tohle ještě potrvá? Co že to ten chlap
řekl?
Prý mu položí šedesát otázek.
Kolikátá v pořadí je tahle? Mirre neměl tušení. Připadalo
mu, že už tam spolu sedí celou věčnost. Pořád nedokázal
pochopit, co se vlastně stalo.
„Chcete zopakovat otázku?“
Muž seděl blízko.
Naproti němu u stolu.
Mluvil hlubokým a klidným hlasem.





9
Mirre ten hlas poprvé zaslechl před zhruba dvěma týdny
v telefonu. Tehdy mu zavolal člověk, který se představil jako
Sven Cato, novinář na volné noze. Chtěl s ním udělat
rozhovor. Lépe řečeno slíbil mu celý portrét. Jistě, Mirre sice v
soutěži nevyhrál, ale ze všech účastníků se těšil největší publicitě
a vzbudil ohlas na sociálních sítích. Diváci si o něm utvořili
obrázek na základě televizního pořadu a Sven měl zájem tu
představu trochu dokreslit. Ukázat Mirreho další stránky,
člověka za fasádou známé tváře. Požádal o setkání.
A tak se sešli. V Lázeňském hotelu, kde poobědvali na
Svenův účet. Oba si dali pivo, ačkoli bylo úterý a teprve půl
dvanácté dopoledne. Ale také bylo léto a volno. Sven postavil na
stůl malý diktafon a začal klást otázky. Mirre odpovídal.
Teď si muž před ním zjevně vyložil jeho mlčení jako
souhlas.
„K jakému slovnímu druhu patří slovíčka popisující
vztahy mezi osobami, věcmi a místy, například: na, do, před a v?“
„Nevím,“ hlesl Mirre a zaslechl, jak vyčerpaně zní.
„Máte ještě deset vteřin na rozmyšlenou.“
„Já nevím! Neumím na ty vaše zasraný otázky odpovědět!“
Na okamžik se rozhostilo ticho, a když muž zastavil a
vynuloval stopky, ozvalo se cvaknutí.
„Další otázka: Jak se jmenovala vlajková loď Kryštofa
Kolumba, s níž v roce 1492 objevil Ameriku? Máte třicet vteřin,
začínáme teď.“
Cvak.
Stopky znovu začaly odměřovat čas.
Rozhovor se odvíjel dobře. Sven byl sice ve věku Mirreho
otce, ne-li starší, takže byl trochu mimo, ale Mirreho
vyprávění ho zajímalo a celkem si popovídali. Když se Mirre vrátil
z toalety, stála už na stole další dvě piva.
Určitě mu mezitím něco nasypal do pití, protože Mirremu
se zanedlouho udělalo špatně. Nejdřív nastoupila slabost
a otupělost.





10
Sven mu nabídl, že ho odveze domů.
Vyšli z restaurace a zamířili k parkovišti.
Potom se Mirre probudil. Tady.
S hlavou na tvrdém stole.
Napřímil se a několik vteřin mu trvalo, než si uvědomil,
že nevidí. Když si chtěl sundat pásku z očí, nešlo to. Rukama
dokázal pohnout jen o pár centimetrů. Přitom se ozvalo
kovové chřestění.
Řetězy. Pouta.
V tu chvíli začal křičet a trhat jimi, ale jakmile se ozval
povědomý hlas, zmlkl.
„Nikdo tě tady neuslyší a z pout se nevyvlékneš.“
Mirre se znovu rozeřval. Co se to kurva děje? O co tomu
člověku jde? Začal mu střídavě nadávat a prosit ho. Výhrůžky
převažovaly.
„Uklidni se. Za půlhodinku odsud můžeš být venku.
Samozřejmě za předpokladu, že prospěješ.“
„Jak prospěju?“ zeptal se Mirre. „V čem?“
Šedesát otázek.
Třicet vteřin na zodpovězení každé z nich.
Třetina odpovědí musí být správně.
„A co se stane, když neprojdu?“ chtěl vědět Mirre.
„Tak začneme,“ odtušil muž, který se zřejmě vůbec nejme -
noval Sven Cato. „První otázka: Co znamená zkratka NATO?
Třicet vteřin, začínáme teď.“
Ozvalo se cvaknutí následované méně slyšitelným,
rychlým odtikáváním.
Prvních deseti nebo patnácti otázek si Mirre v podstatě
nevšímal. Jen trhal pouty, zasypával muže otázkami, o co mu
sakra jde, vykřikoval, že si to Cato šeredně odskáče, případně
žadonil o propuštění.
Výhrůžky a doprošování.
Ten druhý si toho ovšem vůbec nevšímal. Nevzrušeným
hlasem mu předčítal jednu otázku po druhé, přičemž pokaždé





11
spustil stopky, zeptal se, zda má svůj dotaz zopakovat, a čekal
na Mirreho odpověď. Po chvíli Mirreho věcným tónem
upozornil, že jeho šance na slušnou známku se drasticky snižují
a nebylo by od věci upustit od výhrůžek a místo toho se raději
soustředit na test.
A tak Mirre začal poslouchat.
„Co je prvočíslo?“
„Která zvířata patří do takzvané Velké pětky?“
„Ve kterém desetiletí vznikl ostrov Surtsey u jižního
pobřeží Islandu?“
„Jak se nazývá základní jednotka svítivosti?“
Zhruba v polovině zkoušky si Mirre uvědomil, že když se
pohne, ozve se šustění. Igelit. Má pod sebou podložku z umělé
hmoty. Sedák musí být zabalen v plastovém povlaku. Mirreho
napadala pouze dvě zdůvodnění.
Zaprvé, že sedák je nový.
Zadruhé, že igelit chrání před znečištěním.
Před skvrnami a stříkanci od krve.
V tu chvíli mu tělem projela vlna adrenalinu a Mirre se
rozhodl, že se z toho dostane. On tomu hajzlovi ukáže. Snažil
se poslouchat, přemýšlet. Tuhle zkoušku prostě musí
zvládnout.
„Ve kterém americkém státě leží město Chicago?“
„Jaká je chemická značka fosforu?“
„Kdo se stal švédským panovníkem po králi Oskaru
Prvním?“
Jedna otázka za druhou, všechny pronášené týmž klidným,
hlubokým hlasem. A Mirremu všechny připadaly stejně
padlé na hlavu...
„Poslední otázka: Do které čeledi patří rosomák?“
Cvak.
Jaká čeleď? Jak to myslí, čeleď? Mirre věděl, že rosomák se
anglicky řekne wolverine, protože viděl všechny marvelovské
filmy, ale co to má společného s nějakou čeledí?





12
„Mám zopakovat otázku?“
„Ne.“
Zavládlo ticho. Do něj se ozývalo jen slabé, rychlé odtiká -
vání. A potom další cvaknutí.
„Čas vypršel. Tak se na to podíváme.“
Mirre vydechl a položil hlavu na stůl. Dvacet jich nemá
správně ani omylem. Dokonce ani dvacet otázek
nezaznamenal.
Vtom zaslechl, jak muž naproti němu vstává. Mirre
pomalu zvedl hlavu a naslouchal. Zdálo se, jako by se k němu
falešný novinář blížil. V tu chvíli ucítil Mirre na čele chladný
dotek kovu.
„Neprospěl jsi,“ prohlásil muž, který se samozřejmě
nejmenoval Sven Cato. Mirre sebou nestačil ani cuknout, když
proud vzduchu vytlačil z jateční pistole hrot, který mu prošel
čelní kostí přímo do mozku.
Celý život ji obklopovaly lži. Neviditelné lži. Žila v jejich
stínu více než třicet let, aniž si toho všimla. To se však změnilo.
Teď je viděla všude kolem sebe. Narážela na ně, kamkoli se
podívala.
Klam a faleš.
Nikdo jí neříkal pravdu.
Vůbec nikdo.
Anna, Valdemar ani Sebastian.
Máma, táta a další táta.
Odmítala je dál vnímat jako své blízké, protože takové vy -
znamenání si nezasloužili. Přestali být její rodinou a zbyly
z nich jen osoby se jménem.
Anna. Valdemar. Sebastian.





13
Vanje se bortil život pod rukama. Když Valdemara zadrže -
li kvůli podezření z hospodářské kriminality, domnívala se,
že je nevinný. Oběť nešťastných okolností. Vždyť jde přece
o její ho tátu. Jenže Valdemar se k podvodům doznal a Vanje
se zhroutil svět.
Tehdy ještě nevěděla, že to byl jen začátek.
Opravdovou ranou pro ni bylo zjištění, že Valdemar není
jejím biologickým otcem. Téměř ji to porazilo. Vyvinula
horečnou snahu sžít se s novými skutečnostmi a dozvědět se
pravdu. Uhodila na Annu, ale podcenila její schopnost klamat
a všechno překroutit.
Anna jí řekla o jejím „skutečném“ otci.
Prý je po smrti.
Další lež.
Vanja by dokázala pochopit, proč jí Anna o Valdemarovi
neřekla pravdu. Ano, možná by to dokonce byla schopna i uznat
jako správný krok. Valdemar byl celý život jejím tátou, a to tím
nejlepším, jakého si dokázala představit. Proč jí ho tedy brát?
Proč zbytečně poškodit dobrý vztah?
Jenže teď? Teď už je přece jasné, kým Valdemar je, lépe
řečeno kým není. Proč tedy Anna lhala i potom? Proč jí
odpírá pravdu? Ve Vanjiných očích se jednalo o nepochopitelné
a neodpustitelné provinění, jehož následkem její vztah k Anně
naprosto ochladl. Vyrostla mezi nimi mrazivá hradba a Vanja
neměla nejmenší chuť na tom cokoli měnit.
Ona za ty lži přece nemohla.
Ona žádnou vinu nenese.
Ve chvíli, kdy jí povolila země pod nohama, navíc vystoupil
ze stínu také Sebastian Bergman.
Její otec.
Proto se nechal znovu zaměstnat na kriminálce.
Bylo to nad slunce jasné. Veškeré jeho jednání mělo jedi -
ný důvod: dostat se do Vanjiny blízkosti a přátelsky si ji
naklonit.





14
Noc po Billyho svatbě přišel Vanju vzbudit. V polospánku
si vyslechla, že jí musí něco neodkladně vysvětlit. Těžko říct,
jakou zprávu Vanja čekala, když se k ní posadil na rozestlanou
postel. Každopádně ne tu, která následovala.
„Vanjo, já jsem tvůj otec,“ prohlásil a vzal ji za ruce.
Rozhodně se snažil sdělit jí svá slova co nejšetrněji. Mlu -
vil ohleduplně a vlídně jí vysvětlil, jak se o svém otcovství
dozvěděl, že nechtěl pokazit její vztah s Valdemarem, a Anna
mu navíc mluvit zakázala. Přese všechno mu od začátku leželo
na srdci Vanjino dobro.
Zdálo se, že to myslí upřímně.
Vanja jeho snahu oceňovala, ale na celé věci to v podstatě
nic nezměnilo. Podraz je podraz.
Pohrávali si s jejím životem.
Skoro jako ve filmu Truman Show s Jimem Carreym.
Její život byl jedno velké divadlo a všichni si jen na něco
hráli. Kromě ní samotné.
A tak ona, která vždycky kladla takový důraz na rozum
a logiku, ztratila pevnou půdu pod nohama. Připadala si jako
v domě plném dveří, jež nikam nevedou. Ať se snažila sebe víc,
nedokázala z něj najít cestu ven.
Vzala si dva týdny pracovní neschopnosti. Proseděla je
doma ve snaze vyrovnat se se svými pocity. Vůbec to nepo -
mohlo, jen si ještě bolestněji uvědomila, že je úplně sama.
Celý svůj dospělý život zasvětila dvěma věcem: práci a
rodině.
Snažila se být dobrou policistkou.
A také dobrou dcerou.
Teď, když se rodina rozpadla, zbyla jí jen práce.
Jenže tam se pohyboval muž, o němž se zničehonic
dozvěděla, že je jejím skutečným otcem. Dva její světy se protnuly.
Už se jí nedařilo dál utíkat před myšlenkami, které na ni
dotíraly:
Musí se vymanit ze stínu a pořídit si vlastní život.





15
Život, který bude jen její.
Jenže netušila, jak to udělat.
V e škole bylo obvykle mnohem větší rušno, hlavně když se
v chodbě vyrojily téměř dvě stovky žáků a zamířily ke svým
skříňkám. Minulý čtvrtek však začaly letní prázdniny, a tak
teď Lise-Lotte Gonzálezová stála ve ztichlé budově osamocená.
S koncem školního roku se pojilo množství administrativní
práce a Lise-Lotte se rozhodla dát se do papírování co
nejdříve, aby ho měla z krku a mohla si s čistým svědomím užít
nadcházejícího volna. Včera vydržela v kanceláři jen několik
hodin, potom ji krásné počasí vylákalo ven, ale dnes si
předsevzala, že se zdrží alespoň do čtyř odpoledne.
Vlastně jí ani nevadilo dovolenou o týden či dva odložit.
Užívala si, že se může soustředit na práci bez neustálého
vyrušování telefonáty a návštěvami kolegů a bez ustavičně se
plnící e-mailové schránky.
Ve dvě odpoledne si Lise-Lotte dopřála zaslouženou
přestávku na svačinu. Došla do opuštěné sborovny, dala vařit vodu
a uvařila si šálek rozpustné kávy. V kuchyňské skřínce
objevila po chvíli hledání krabičku starých mandlových sušenek.
Usoudila, že to asi bude muset stačit.
Po krátkém občerstvení vyrazila na obchůzku. Ráda se
procházela po čerstvě zrenovovaných místnostech své školy.
Tak na ni totiž nahlížela.
Jako by jí budova patřila.
Což samozřejmě nebyla pravda. Hildingova základní škola
byla nejnovějším přírůstkem do rodiny takzvaných nezávislých
škol. Zřizovatelem byla společnost Donnergruppen a zařízení
bylo určeno pro žáky druhého stupně základní školy.





16
Nově otevřené instituci se od začátku dařilo.
Stále k nim přicházeli noví žáci, měli dobrou pověst, kom -
petentní vyučující a výsledky dalece překračující celonárodní
průměr. Lise-Lotte proto nepochybovala, že vedení vůbec
nelituje jejího jmenování do funkce ředitelky.
Odbočila za roh a kráčela chodbou s učebnami, kde se
vyučovaly hlavně přírodní vědy. Vtom se zarazila. Jedny z řady
bíle natřených dveří, které kupodivu celé pololetí odolaly
veškerým pokusům o počmárání, byly pootevřené. A to by neměly,
protože uvnitř se nacházely různé chemikálie, kyseliny,
plynové bomby a další drahé a nebezpečné pomůcky.
Právě se chystala dveře zamknout, když ji něco zarazilo.
Nahlédla dovnitř.
Co to tam je?
Otevřela dveře dokořán, aby se přesvědčila, že se nemýlí.
Ano, viděla správně. Vlevo od interaktivní tabule seděl zády
k ní člověk, svlečený do půli těla.
„Haló!“
Bez odezvy. Lise-Lotte postoupila o krok do místnosti.
„Haló, je vám něco?“
Stále žádná odpověď. Nezdálo se, že by ji dotyčný vůbec sly -
šel. Možná si vzal nějaké drogy? Soudě podle způsobu, jakým
seděl na židli, byl buď v bezvědomí, nebo přinejmenším tvrdě spal.
Lise-Lotte k němu zamířila mezi řadami lavic s židlemi
úhledně zvednutými nohami nahoru. Všechno připraveno
na další pololetí, které začne za dva měsíce.
„Co je vám? Slyšíte mě?“
Teď viděla, že před ní sedí mladý muž. Potetovaný a s
vypracovanými svaly. Ale co to má na hlavě? Kouzelnický
klobouk, nebo co? A měl něco zvláštního i na zádech. Lise-Lotte
zadoufala, že příčinou mladíkova stavu není nějaká z jejich
chemikálií. Kdyby se někdo z místních výrostků vloupal k ní
do školy a zdrogoval se nebo se něčím přiotrávil, rozhodně by
to nepůsobilo dobře.





17
Vtom se Lise-Lotte překvapeně zastavila a na čele jí
vyskočila vráska. Už viděla, co to má mladík na zádech.
Byly to dva listy papíru.
Formát A4.
Obě stránky byly popsané a tam, kde je někdo
kancelářskými sponkami připnul ke kůži, zůstaly krvavé skvrny.
Lise-Lotte se připravovala na nejhorší. Došla až k mladíkovi a
sklonila se nad něj, aby mu viděla do tváře.
Pokud by jí jako důkaz jeho stavu nestačily mrtvolně vytřeš -
těné oči, při pohledu na malou kulatou ránu uprostřed čela
už se o ničem pochybovat nedalo.
Vanja seděla na pohovce u Torkela v kanceláři a čekala.
Buď přišla příliš brzy, nebo má Torkel zpoždění.
Nejspíš to první, pomyslela si. Torkel byl známý svou do -
chvilností.
Vanja si uvědomila, že se cítí nesvá, aniž by věděla proč.
Torkel už pravdu o Sebastianovi znal. Vanja se mu
svěřila, když jí během nemocenské volal a chtěl vědět, jak na
tom je. Netušil, proč si vzala volno. Zřejmě se domníval, že
chytila chřipku nebo něco podobného, co brzy odezní. Její
sdělení ho samozřejmě zarazilo, ale zachoval se chápavě
a poskytl jí jak čas, tak možnost promluvit si, kdyby to
potřebovala.
Ta chvíle právě nastala.
Vanja nikoho jiného neměla a uvědomila si, že na vlastní
pěst ničeho nedosáhne.
Přes prosklenou stěnu místnosti uviděla Torkela
přicházet. Vstala, aby se dala trochu dohromady. Okamžitě si za
svou bezděčnou reakci v duchu vynadala. Vždyť jde o Torkela.





18
Člově ka, který je jejím přítelem i učitelem, na tom přece
nedávné události nic nezměnily.
Půjde to hladce.
Torkel je na její straně.
Proč se teda chovám jako nervózní prvňáček, kterého
zavolali do ředitelny? napadlo ji.
Torkel si jí všiml, když byl několik posledních metrů od
dveří. Přívětivě se usmál a zvedl ruku na pozdrav, ale Vanje se
přesto zdálo, že se mu v očích objevil náznak obavy. Možná
není jediná, kdo je z nadcházejícího setkání nesvůj.
Torkel neví, proč za ním přišla.
Třeba se bojí, že o ni přijde.
A nepřijde? Co od něj vlastně chci? přemítala.
Uvědomila si, že sama neví. Celé se jí to vymklo z rukou.
To se jí nepodobalo, a právě proto byla tak nervózní.
„Ahoj, Vanjo, moc rád tě zase vidím,“ pozdravil ji Torkel,
přistoupil k ní a objali se. „Jak jsi na tom?“
„Moc dobře ne.“ Vanja si najednou uvědomila, jak příjemné
je slyšet tu otázku z úst člověka, kterého opravdu zajímá
odpověď. Protože mu na ní záleží. „Nějak se s tím nedokážu srovnat.“
„To chápu,“ podotkl Torkel tiše s rukou kolem jejích ramen.
„Bylo toho na tebe příliš.“
„Jo, dalo by se to tak říct...“
Torkel se pousmál a znovu jí stiskl paži. Potom se uvelebil
v křesle a pokynul Vanje, aby se posadila naproti na pohovku.
„Včera jsem se na chvíli viděl se Sebastianem,“ prohlásil
poté, co se Vanja zpříma posadila na pohovku. „On se tu teď
taky moc často neukazuje,“ pokračoval.
„Prozradils mu, že o nás víš?“ zeptala se Vanja.
Torkel zavrtěl hlavou. Co si o něm Vanja vůbec myslí? Přece
mu výslovně řekla, aby si její tajemství nechal pro sebe, a musí
vědět, že on její důvěru v žádném případě nezklame.
„Jak budeme postupovat dál?“ Torkel si opřel lokty o kole -
na a přiložil špičky prstů k sobě. „Řekni si, je to na tobě.“





19
Když Vanja viděla, jak vlídně a upřímně na ni Torkel hledí,
přála si, aby měla po ruce lepší odpověď.
„Já nevím.“
„Není tu ani řádně zaměstnaný, pracuje na dohodu coby
externí konzultant. Tu můžu klidně s okamžitou platností
ukončit.“
Vanju to překvapilo a chvíli hledala slova. Takový scénář jí
vůbec nepřišel na mysl. Naopak jí připadalo, že Sebastian je
součástí týmu stejně jako ona. Najednou se jí naskytla
možnost to změnit. Zbavit se ho.
Nebylo to jednoduché rozhodnutí.
Jedna její část už nechtěla Sebastiana nikdy vidět. Ale ta
druhá si tím tak jistá nebyla a cítila pochybnosti.
„Já fakt nevím,“ vypravila ze sebe nakonec. Podobné rádoby
odpovědi používala poslední dobou čím dál častěji. Nechávala
rozhodnutí na ostatních.
„Můžu ho na místě vyhodit. Je to čistě tvoje volba,“ ozval se
znovu Torkel. Vanja vděčně přikývla, ale její nejistota si v tu
chvíli s vděčností nezadala. Možná dokonce převažovala.
Protože k Sebastianu Bergmanovi necítila nenávist.
Nezlobila se na něj tolik jako na Annu s Valdemarem. Ani zdaleka ne.
Vlastně mu nechtěla ubližovat. Musela uznat, že se spřátelili,
a svým způsobem ho měla dokonce ráda.
„Musím si to nechat projít hlavou. Nějak mi to připadá jako
moc jednoduché řešení,“ prohlásila.
„V jednoduchosti je někdy síla,“ opáčil Torkel.
To byla pravda, ale ve Vanjiných očích by se podobné řešení
rovnalo strkání hlavy do písku. Nechtěla před problémy utí -
kat. Taková není. Nevyhýbá se jim. Potíže je třeba řešit přímo.
Nebo se o to alespoň pokusit, byť bezúspěšně.
Pomalu zavrtěla hlavou.
„Nevyhazuj ho. Když si to rozmyslím, dám vědět.“
Torkel přikývl. Z jeho výrazu se nedalo vyčíst, co si o
Vanjině rozhodnutí myslí. Právě se chystal něco dodat, když vtom





20
zazvonil telefon, a tentokrát se mu v obličeji jasně zračilo
podráždění. Vstal, přešel ke stolu a zvedl sluchátko.
„Říkal jsem, že nechci být vyrušován,“ řekl úsečně. Potom
se odmlčel a sáhl po opodál ležícím notesu s tužkou.
„Odkud že telefonovala?“
Torkel si začal dělat poznámky. Vanja mezitím vstala. Sice
nevěděla, kdo volal ani odkud, zato jí bylo jasné, že to zna -
mená nový případ.
Sebastian si nedokázal dát dohromady, jak mohl skončit na
ostrůvku Adelsö. Lépe řečeno si nadával, že to vůbec připustil.
Byla sice pravda, že zásadně operoval na cizí půdě, ale obvykle
míval dost rozumu na to, aby si zajistil přiměřeně
nekomplikovanou únikovou cestu. Tu pak většinou využil ještě před tím,
než se jeho jednorázová známost ráno vzbudila. Tentokrát tedy
tak prozíravý nebyl, což připisoval tomu, že jeho závislost se
v poslední době vystupňovala. Nutkavá touha dobývat a lovit
mu ovládla celý život.
Kvůli případu ve Värmlandu.
Kvůli Marii a její dceři Nicole.
Dívka se stala svědkem vraždy svých bratranců a tety se
strýcem, a když ji policie našla, nemluvila. Sebastian
přislíbil, že jí pomůže trauma zpracovat, a postupem času se s
holčičkou i její matkou velmi sblížil. Až příliš. Nastěhovaly se
k němu a stala se z nich téměř rodina. Nicole zaplnila
prázdnotu, která v Sebastianově životě zůstala po smrti jeho
vlastní dcery.
Bylo to nezdravé.
Nemohlo to vydržet.
A také nevydrželo.





21
Nakonec mu Maria dala jednoznačně najevo, že už ho ne -
chce nikdy vidět.
Jenže on je vidět chtěl.
A tak se pustil do hledání. Nebylo to nijak těžké. Zjistil, že
se přestěhovaly z bytu ve čtvrti Enskede do řadového domku
v Åkersberze. Vypravil se tam, ale na místě ho přepadly
pochybnosti.
Co má dělat?
Dá se vůbec něco dělat?
Chtěl jim vysvětlit, kolik pro něj znamenají a jak moc by si
přál mít je zase u sebe. Protože se díky nim cítil nejšťastnější
za celou tu dobu, která uběhla od 26. prosince 2004.
Ale lhal jim. I sobě. Nebo, jak to vyjádřila Vanja, využil
jejich neobyčejné zranitelnosti. Toho si byla vědoma i Maria.
V tu chvíli mu došlo, že i kdyby se jejich cesty znovu střetly,
ničeho tím nedosáhne. A tak se k řadovému domku obrátil
zády a odešel.
Pryč od Marii s Nicole.
Zpátky k pomíjivým sexuálním známostem, které pro něj
nic neznamenaly.
Jako ta na ostrově Adelsö.
Sen ho probudil krátce před šestou. Jako obvykle měl pravou
ruku sevřenou v pěst. Roztáhl prsty a svitlo mu, že tentokrát
se mu nepozorovaně zmizet nepodaří. I kdyby znal cestu, což
neznal, neměl nejmenší chuť jít sedm kilometrů na trajekt
a potom prosedět celou věčnost v autobuse, aby se dostal
zpátky do Stockholmu. Zůstal tedy v posteli a civěl do stropu,
dokud nezaslechl, jak se žena spící vedle něj, nějaká Kristina,
pomalu budí. Jakmile otevřela oči, usmál se na ni a letmo ji
pohladil po tváři.
„Dobré ráno.“
Kristina se protáhla, ale než stačila zajet rukou k němu
pod přikrývku, Sebastian deku odhrnul a vstal.





22
„Dal bych si sprchu. Půjčíš mi ručník?“
Jeho společnici podle všeho trochu zklamalo, že má tak
naspěch, ale Sebastian neměl na další sex ani pomyšlení.
Napětí, výzva, svádění a hra na dobyvatele mu pomáhaly
přechodně zapomenout na bolest a vinu, které ho pomalu stravovaly.
Kvůli tomu to dělal. Bez nich byl sex jen zbytečná námaha.
Když vyšel ze sprchy, zjistil, že mu Kristina udělala snídani.
Neměl hlad. Takovým situacím se jinak za každou cenu vyhýbal.
Protivil se mu jak falešný pocit spřízněnosti, tak iluze, že mají
něco společného, protože pro něj bylo jejich první setkání od
začátku zároveň tím posledním.
„Nechceš po snídani zajít na procházku?“ nadhodila
Kristina, rozehřála v mikrovlnce domácí bagel a namazala ho
máslem.
„Ne, chtěl bych, abys mě hodila na trajekt,“ přiznal
Sebastian. „Nebo radši pokud možno až do města.“
Kristina odložila příborový nůž a věnovala mu užaslý úsměv.
Asi si nadcházející den představovala trochu jinak.
„V noci jsi tvrdil, že zas tak moc zpátky nepospícháš.“
„Namluvil bych ti cokoli, jen aby ses se mnou vyspala.“
To byla pravda, která ovšem v tu chvíli nezůstala bez
následků.
První byl vítaný — nevyžádaná snídaně vzala rychle zasvé.
Horší bylo, že se tím rozplynula i možnost odvozu.
A tak teď Sebastian kráčel po místní silnici a doufal, že ho
cesta dovede do přístavu.
Najednou mu zazvonil telefon.
Mohla by to být Vanja, napadlo ho s nadějí.
Asi před měsícem, noc po Billyho svatbě, ho okolnosti při -
měly jít s pravdou ven a přiznat, co věděl už delší dobu.
Je Vanjin otec.
Vanja z toho samozřejmě byla v šoku. Nejdřív mu nevěřila,
a když ji konečně přesvědčil, vyprovodila ho ze dveří. Nebyl





23
to rozlícený vyhazov, ani mu neřekla, že už ho nechce nikdy
vidět. Spíš si přála být sama.
Potřebovala čas se s tím vyrovnat.
Potom dodala, že se mu ozve.
Což doposud neudělala.
Sebastian Vanju znal a jednou věcí si byl jistý: pokud má
mít jejich už tak křehký vztah nějakou šanci na přežití, musí
se Vanje podřídit. Ona rozhodne, zda a jak rychle si k němu
znovu najde cestu. Jediný náznak nátlaku z jeho strany by
znamenal, že se k němu dcera nadobro otočí zády.
A tak osaměl.
Sebastianovi samota nikdy nesvědčila.
Proto se teď koneckonců potuloval po ostrově Adelsö.
Nevolala mu však Vanja, ale Torkel.
Byl čas dát se znovu do práce.
Ursulu překvapilo, když se ve dveřích na terminálu letiště
objevila její mladší kolegyně. Torkel si nebyl jistý, jestli Van -
ja bude chtít jet s nimi, ale nakonec ji zřejmě přesvědčil.
Ursula by chápala Vanjino rozhodnutí tento případ vynechat.
Sama neměla nijak zvlášť chuť znovu pracovat Sebastianovi
po boku. Nestačilo, že je notorický lhář se závislostí na sexu,
ze kterého se navíc vyklubal Vanjin otec, Ursula měla i své
soukromé důvody.
Sebastianova blízkost ji totiž stála pravé oko.
Byli spolu sami u něj doma.
Ve vzduchu se vznášel příslib sexu.
A možná dokonce i něčeho víc. Alespoň z její strany, i když
to by nikomu nepřiznala. Potom se objevila Sebastianova
bývalá přítelkyně a přiložila ke kukátku ve dveřích pistoli.





24
Sebastian za Ursulou ani nezašel do nemocnice. Omluvil se
spíš mimochodem a chtěl v jejich vztahu navázat tam, kde
přestali, jako by se vůbec nic nestalo.
Ursula se otočila na Torkela stojícího vedle ní.
„Sebastian přijde taky?“
„Ano, slíbil to.“
„A Vanje to nevadí?“
„Ne.“
„Nemohli bychom o tom hlasovat?“ podotkla a zamávala
na kolegyni, která zůstala stát u skleněných dveří a rozhlížela
se. Vanja zvedla ruku na pozdrav a zamířila k nim. Vezla černý
kufřík na kolečkách a Ursule připadala pozoruhodně
vyrovnaná. Možná jen trochu bledší v obličeji než obvykle. A také
trochu hubenější.
„Je pro tebe Sebastianova přítomnost problém?“ Ursula na
sobě ucítila Torkelův zkoumavý pohled. Do hlasu se mu
vloudilo něco zvláštního... Ursula se domnívala, že pro Torkela je
její návštěva u Sebastiana doma uzavřenou kapitolou. Mož -
ná se však přes svou žárlivost ještě nepřenesl, ačkoli mu
se Sebastianem oba svorně tvrdili, že o nic nešlo. Jen zcela
nevinná společná večeře. Nic víc.
„Sebastian je problém vždycky,“ opáčila a pokrčila rameny,
aby celý rozhovor zlehčila.
„A pro tebe osobně?“
Torkel se přes to zjevně ještě nepřenesl.
„Ale ne,“ povzdechla si. „Aspoň ne víc než obvykle,“ do -
dala.
Když k nim Vanja došla, Ursula ji k jejich vzájemnému
překvapení objala. Obvykle se do objímání nepouštěla. Ani
s vlastní dcerou.
„Ahoj, kočko, jak se cítíš?“ zeptala se.
Vanja na ni zjihle pohlédla, vděčná za nečekaný projev
ohleduplnosti.
„Jde to. Bude příjemné pustit se zase do práce.“





25
Potom se otočila k Torkelovi, aby odvedla řeč od svého
osobního života. „V taxíku jsem stihla zběžně pročíst jen
první protokol,“ řekla omluvně. „Máme k dispozici něco
dalšího?“
„Ani moc ne,“ odpověděl Torkel. „Dvě vraždy. Výstřední
provedení, v obou případech totožné. Oběti byly nalezeny
ve škole se špičatou čepicí na hlavě, průstřelem čela a
nějakým testem připnutým na zádech. První případ se stal
minulý týden v Helsingborgu a druhý předevčírem v
Ulricehamnu.“
„Takže vrah se přesouvá z místa na místo?“
„Vypadá to tak,“ přikývl Torkel. „Protokol od helsingborské
policie je bohužel poněkud nedostačující.“
Ursula zavrtěla hlavou.
„Takže to budeme muset vzít úplně od začátku — jako
ostatně vždycky,“ podotkla kysele.
„To zatím nevíme. I mimo naši kriminálku se najdou dobří
policisté,“ mírnil ji Torkel.
„Škoda, že jsem ještě na žádného nenarazila,“ opáčila
Ursula s úsměvem. „Vím, že se pokaždé snažíš místní policii hájit,
ale dokonce i ty musíš uznat, že ta zpráva z Helsingborgu je
učiněná hrůza.“
Ursula chtěla hledat zastání u Vanji, ale ta věnovala
pozornost něčemu jinému. Když se Ursula otočila, hned jí bylo jasné,
co ji upoutalo. Kyvnými dveřmi právě vešel dovnitř Sebastian
a nesl se, jako by ho nic na světě netrápilo. Za ním právě
vystoupil z taxíku Billy a spěchal mu v patách.
Celý tým je zase pohromadě...
Když Sebastian spatřil Vanju, zarazil se. Jeho bezstarost -
nost zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
„Jdu si s ním promluvit,“ řekla Vanja tiše a pustila držadlo
kufříku.
„Nemám jít s tebou?“ nabídl se Torkel skoro otcovsky.
„Není třeba.“





26
Vanja se vydala směrem k Sebastianovi, který odložil
zavazadlo a zřejmě se rozhodl vyčkat, co bude. Billy prošel
kolem, letmo mu kývl na pozdrav a pokračoval k Ursule
s Torkelem. Sebastian věděl, jaká tajemství se skrývají za
jeho klidným zevnějškem. Věděl, co Billy tají. Teď byl však
jen rád, že se Billy chová jakoby nic. Chtěl se soustředit na
dceru.
„Ahoj, Vanjo,“ pronesl klidně, když od něj byla posledních
několik metrů. „Nebyl jsem si jistý, jestli dorazíš.“
„Jsem tu.“
„Říkala jsi, že se ozveš...“
Vanja k němu přistoupila tak blízko, že cítil vůni jejího
šamponu. Jako by se tím gestem snažila zajistit si uprostřed
letištního shonu alespoň trochu soukromí.
„Dneska jsem šla kolem tvého domu,“ ztišila hlas, aby je
nikdo z kolemjdoucích nezaslechl. „Ale nebyl jsi tam.“
„Ne, byl jsem u... kamarádky.“
Sebastian znovu začal proklínat svou výpravu na ostrov
Adelsö. Kdyby si cestu z města odpustil, nejspíš by se s
Vanjou neminuli.
„Ty žádné kamarádky nemáš,“ vpálila mu Vanja přímo do
obličeje. „Takže jsi s někým šukal,“ pokračovala a znovu se
ukázalo, že ho zná až příliš dobře.
Příležitosti ke lhaní je třeba dobře zvážit, to Sebastian
věděl. A tentokrát by se lež vůbec nevyplatila.
„Omlouvám se,“ řekl upřímně. „Nevěděl jsem, že se ke mně
chystáš. Mělas nejdřív zavolat.“
„Byl to bezprostřední nápad,“ pokrčila Vanja rameny. „Byla
jsem za Torkelem. Asi bys měl vědět, že jsem všem kolegům
řekla o našem... příbuzenském vztahu.“
„O mém otcovství.“
Vanja si ho chladně změřila. Pro něj je to tak jednoduché,
a pro ni přitom tak složité. Nepřipadalo jí to spravedlivé.
„Ty to slovo rád používáš, co?“





27
„To teda jo,“ přikývl. „Jsem na tebe pyšný. Ale jestli je ti to
nepříjemné, tak přestanu.“
Sebastian se rozhlédl po letištní hale. Všiml si, že Torkel
s Ursulou a Billym teď stojí v jedné řadě a dívají se směrem
k nim. Přinejmenším dva z nich, ne-li všichni tři, by v tu chvíli
byli nejraději, kdyby jim ukázal záda. Přejí si, aby tu nebyl. Ale
Sebastiana jejich názor nezajímal. Záleželo mu jen na ženě,
která teď stála před ním.
„Udělám, co si budeš přát. Nechci tě ztratit,“ prohlásil a bez
rozmýšlení uchopil Vanju za ruku. K jeho úžasu se mu
nevytrhla. „Nebylas na to připravená,“ pokračoval s nelíčenou
upřímností. Právě se odehrával možná nejdůležitější
rozhovor jeho života a Sebastian ho nechtěl pokazit zbytečnou
odtažitostí. „Chápu, že jsi rozčilená. Zlobíš se na mě i na ostatní.
Chápu to...“
Odmlčel se a vážil slova. Byl si vědom toho, že se pohybuje
po tenkém ledě. Kdykoli se pod ním může otevřít propast, do
níž ho jeho dcera shodí.
„Od chvíle, co jsem se to dozvěděl, mám hrůzu z toho, že
po tomhle rozhovoru odejdeš a už mi nikdy nedáš šanci. Děsil
jsem se toho. A děsí mě to pořád.“
Sebastian se zhluboka nadechl a pokračoval. Netušil, jestli
si Vanja jeho slova bere k srdci. Výraz jejího obličeje nic
neprozrazoval, ačkoli se pořád drželi za ruku.
„Ale je to tvůj život. Proto je to tvá volba.“
Potom se odmlčel. Měl toho na srdci mnohem víc, jenže
takové věci se neprobírají na rušném letišti, kde je kolem
plno lidí. Sebastian mlčel a čekal. Připadalo mu to jako celá
věčnost.
„Můžeme být kolegové,“ pronesla Vanja nakonec klidně
a uměřeně. „Ale co se týče té druhé věci...“ zmlkla. Zdálo se, že
i ona hledá ta správná slova. Upřela na něj své krásné modré
oči. „Nejsi můj táta. Ne v tom smyslu. Žádné společně trávené
Vánoce a kytky na Den otců.“





28
Sebastian přikývl. Dopadlo to lépe, než se odvažoval dou fat.
„Na něco takového teď nemám sílu,“ pokračovala Vanja,
jako by čekala, že ji Sebastian bude přemlouvat. „A možná to
nepůjde nikdy. Můžeme být jen kolegové. Zvládneš to?“
Sebastian si oddechl. Vanja ho přijala alespoň částečně
a i malá část je lepší než vůbec nic.
„Udělám, co bude v mých silách,“ prohlásil se vší důstojností.
„Tak to se snaž víc,“ podotkla Vanja a zmohla se na úsměv.
„Protože jak to dopadá, když děláš, co je v tvých silách, už jsem
párkrát viděla.“
S těmi slovy se otočila a zamířila zpátky k ostatním.
Z amplionu se ozvala výzva, aby se cestující do Göteborgu
dostavili k bráně číslo třicet sedm. Sebastian vzal tašku a šel
za Vanjou.
Jak bylo jeho zvykem, Billy během zhruba osm desáti
kilometrů z letiště Landvetter do Ulricehamnu ignoroval
veškeré dopravní předpisy i kamery, takže už za necelé tři čtvrtě
hodiny před sebou spatřili hladinu ulricehamnského jezera
Åsunden. Sebastian měl dojem, že se na zamrzlém jezeře
kdysi odehrála nějaká důležitá bitva, ale nepamatoval si ani
to, kdy se událost stala, natož kdo zvítězil a jaký to mělo
historický dopad.
Přijeli k jezeru ze severu, minuli velký kemp, kde se to
hemžilo životem, a potom je GPS navigace navedla doprava na ulici
Boråsvägen. Ta podle Sebastianova názoru vypadala jako kaž -
dá druhá ulice v obyčejném maloměstě. Hodně zeleně. Mezi
obytnými domy občas probleskla výloha obchodu nebo menší
dílna. Potom se po jejich pravé ruce vynořila hrstka výškových
budov. Obyvatelé horních pater pravdě podobně měli výhled na





29
jezero a nejspíš za svůj byt také o to víc zaplatili. Billy konečně
zastavil před policejní stanicí. V záři odpoledního slunce se
zdálo, že dům stavěli teprve nedávno. Přízemní část byla z
režného cihelného zdiva, zatímco patro mělo světležlutou
omítku. V oknech byly zelené markýzy a nad vchodem se po obou
stranách dveří vyjímal policejní emblém. Billy zabočil vlevo
a zaparkoval před kruhovou plochou trávníku, na němž
stály tři o sebe opřené kamenné kvádry jako nějaká miniaturní
napodobenina Stonehenge.
„Torkel Höglund?“ ozvalo se za jejich zády, sotva vystoupi -
li z auta. Všichni se otočili a spatřili, jak se k nim blíží asi
pětačtyřicetiletá žena. Než k nim došla, namířila za sebe rukou,
v níž držela klíčky od auta, a zamkla zelený Volkswagen
Passat stojící opodál. „Eva Florénová. Policie z Boråsu ve Västra
Götalandu. Ráno jsme spolu telefonovali.“
Torkel přijal nabídnutou ruku a představil Evě zbytek
svého týmu.
„Právě jsem se vrátila z ústavu soudního lékařství v
Göteborgu,“ pokračovala Eva a vybídla kolegy, aby ji následovali
dovnitř. „Otec oběti nám potvrdil totožnost.“
Prošli halou, kde na recepci seděli dva policejní příslušníci
upřeně zahledění do počítače. Jinak tam bylo prázdno. Eva
projela čipovou kartou čtečku, dveře zabzučely a otevřely se.
„Dáte si kávu?“ zeptala se Eva, když míjeli kuchyň pro
personál. Lavice, kuchyňská linka i stůl byly ze světlého dřeva.
Kolem stolu stály židle se sytě růžovým potahem. Kuchyňka
byla od zbytku prostoru opticky oddělená zaobleným
ostrůvkem se závěsnou skříňkou. Kuchyňský kout byl vybaven
lednicí, mrazničkou i několika mikrovlnnými troubami a na lince
vedle dřezu stál kávovar. V oknech visely bílé závěsy s
velkými barevnými puntíky. Někdo se hodně snažil, aby místnost
působila moderním dojmem, a výsledek byl vcel ku zdařilý.
„Já si dám, díky,“ řekl Sebastian, když všichni ostatní kávu
odmítli. „Černou, ale s kostkou cukru, pokud máte.“





30
Vanja si ho prohlížela. Jistě, možná má Sebastian prostě
jen chuť na kafe, ale Vanja tušila, že za kladnou odpovědí
a přátelským úsměvem vězí něco jiného. Určitě se policejní
komisařku, které se na ruce třpytil jak zásnubní, tak snubní
prsten, pokusí svést. Sebastianovi totiž ani manželské sliby
nebyly na překážku.
„Díky, jste hodná,“ pronesl, když mu Eva minutu nato
podávala šálek teplé kávy. Sebastian vykouzlil na tváři další úsměv
a dal si záležet, aby při přebírání hrnku zavadil Evě o ruku.
Vanja si povzdechla. Teď už o jeho úmyslech nebylo nejmenších
pochyb. Ne že by to byla novinka, Vanja od něj nic jiného ani
nečekala, ale jeho chování jí vadilo o to víc, že šlo o jejího otce.
V tu chvíli ho jako pouhého kolegu brát nedokázala. Napadlo
ji, že by to s ním asi měla probrat.
Eva je zavedla do zdejší zasedací místnosti. Na stěně vise la
tabule, u stolů stály židle stejné sytě růžové barvy jako v
kuchyni a v oknech byly i stejné závěsy.
„Tohle bude vaše pracoviště. Jinou vhodnou místnost ne -
máme. Pokud si budete něco přát, musíte se obrátit na policii
v Boråsu.“
Stoly byly rozmístěny před tabulí ve třech řadách po čtyřech,
ne uprostřed místnosti, jak byl tým z oddělení vražd zvyklý.
„To bude stačit,“ prohlásil Torkel. „Většinou ani takhle
velkou kancelář nedostaneme.“
„Teď to tu vypadá trochu jako ve škole,“ omluvila se Eva
s odkazem na řady stolů. „Ale můžete si to tu samozřejmě
přestavět podle svého.“
Policisté se usadili. Ursula, Vanja a Torkel do první řady
a Billy se Sebastianem zaujali místo za nimi. Každý dostal
tmavozelené desky s vyšetřovacím materiálem.
„Měli jste čas si všechno pročíst?“ zeptala se Eva.
„Jen někteří. Stejně bychom to ale rádi slyšeli od vás,“ od -
pověděl Torkel.





31
Eva přikývla, otevřela svou složku v totožných tmavo
zelených deskách a vytáhla z ní fotografii svalnatého mladíka,
který se uvolněně usmíval do objektivu.
„Miroslav Petrovič. Dvacet jedna let, nalezen mrtev v učebně
chemie Hildingovy základní školy včera v odpoledních
hodinách,“ řekla Eva na začátek.
„Mirre,“ vyhrkl Billy, jako by nečekaně uviděl starého
známého.
„Ano, přezdívalo se mu tak.“
„Došlo mi to až teď,“ pokračoval Billy a zavrtěl hlavou.
„Co ti došlo?“ Torkel se k Billymu zvědavě otočil.
„Skončil třetí v Hotelu Paradise,“ prohlásil Billy, jako by se
tím všechno vysvětlovalo.
Ostatní se s jeho slovy spokojili.
„Dnes ráno jsme se dozvěděli, že minulý týden došlo k
obdobné vraždě také v Helsingborgu, pokračovala Eva. „Tak jsme
se rozhodli požádat vás o pomoc.“
„Patricia Andrénová,“ přerušil ji Torkel.
„Přesně tak, ale nic víc v podstatě nevíme. Našli ji ve
škole se špičatou čepicí na hlavě. Měla prostřelené čelo a na
zádech připnutý nějaký papír s písemným testem, stejně jako
Petrovič. Doufám, že podrobnější zpráva už je na cestě.“
„Dobře,“ přikývl Torkel. „Co víme o Petrovičovi, kromě toho,
že je po smrti?“
„Jak říkal váš kolega, stala se z něj televizní hvězdička,
protože se zúčastnil té reality show. Miroslavův otec Gabriel
Petrovič tvrdil, že jeho syn měl na úterý sjednanou schůzku
s nějakým novinářem kvůli rozhovoru. Měli se sejít na oběd.
Od té doby ho nikdo neviděl.“
„Věděl jeho otec, jak se ten novinář jmenoval?“ vzala si
poprvé slovo Vanja.
„Ano, Sven Cato. Ve Švédsku žije šest lidí toho jména. Ale
žádný z nich ho v téhle podobě oficiálně nepoužívá.“





32
„A je někdo z těch šesti od novin?“ zeptala se Vanja, ačkoli
předem znala odpověď. Kdyby to bylo tak jednoduché,
nevolali by kriminálku.
„Ne. Samozřejmě to prověřujeme, ale vycházíme z
předpokladu, že jméno je falešné.“
„Víme, jestli se schůzka uskutečnila a případně kde?“
přidala Vanja poslední dotaz.
„Zatím ne. Podařilo se nám utajit identitu zavražděného
před novináři, takže tipy od veřejnosti ještě nemáme.“
„Myslíte, že to byl dobrý tah?“ nadhodil Torkel a neskrýval
přitom rozladění. Petrovič byl podle všeho zavražděn před více
než dvěma dny. Prvních čtyřicet osm hodin je přitom pro
pátrání nejdůležitějších. Čím déle budou otálet, tím budou mít
svědecké výpovědi týkající se úterka menší hodnotu.
„To zcela jistě ne, ale bylo to přání otce.“
Torkel si ztěžka povzdechl a přikývl. Takové rozhodování
je vždycky složité.
„Pokud na to novináři nepřijdou sami, musíme to zítra
zveřejnit. Potřebujeme si udělat co nejucelenější představu
o posledních hodinách jeho života.“
„Teď už je to vaše vyšetřování,“ prohlásila Eva. „Je samozřej -
mě na vás, kdy se obrátíte na veřejnost. Já jen vysvětluji, proč
jsme to neudělali sami.“
„Co ta škola?“ vložila se do rozhovoru Ursula. „Zajistili jste
nějaké stopy?“
Eva zavrtěla hlavou, ještě než se vyslovila, což Ursule stačilo.
„Našli jsme ho ve třídě, ale zavražděn byl jinde.“
„A co zbytek školy?“
„V přízemí byly vypáčené dveře. Ale nic nenasvědčuje tomu,
že by k vraždě došlo tam.“
Nic tomu nenasvědčuje podle názoru policie z
Ulricehamnu, dralo se Ursule na jazyk, ale vzpomněla si na Torkelovu
prosbu, aby svou nedůvěru k místním orgánům nedávala
najevo.





33
„A co alarm?“ zeptala se proto, i když odpověď také tušila.
Eva přesně podle předpokladů znovu zavrtěla hlavou. Ursula
si povzdychla.
„Chci se tam podívat.“
„Jistě, jakmile tu budeme hotoví, odvezu vás.“
Sebastian se mezitím probíral fotografiemi z místa nálezu.
Židle, oběť svázaná provazem, aby seděla zpříma, čelem ke zdi
a natočená do kouta, na hlavě bílá špičatá čepice. Systematicky
plánující sériový vrah, který se snaží svým činem něco sdělit.
Sebastian obvykle při přebírání případu od místní policie
poslouchal jen na půl ucha, ale ta morbidní scenerie ho
něčím přitahovala. Listoval dál složkou, až našel, co hledal. Kopii
papíru, který měla oběť připnutý na zádech. Místa zašpiněná
od krve byla sice obtížně čitelná, Sebastian přesto stránku
rychle prolétl očima.
„První dojmy, Sebastiane?“ otočil se k němu Torkel.
Sebastian se narovnal, vzhlédl a zalitoval, že nemá brýle,
které by si mohl důstojně posunout na čelo nebo na špičku
nosu. Možná by si měl jedny pořídit. Pěstovat si profesorskou
image. Pousmál se na Evu, ta ale tentokrát úsměv neopě
tovala.
„Je to muž. Starší. Těžko byste hledali lidi pod padesát,
kteří mají zkušenost se sezením na hanbě nebo s oslovskou
čepicí.“ Sebastian se znovu zadíval na snímky. „Vrah chtěl toho
mladíka zostudit. Podle všeho kvůli jeho nedostatečným
všeobecným znalostem.“
„V jenom dílu Hotelu Paradise dostali soutěžící k řešení úkoly
ze základky a byl to z jejich strany fakt propadák,“ vmísil se do
hovoru Billy. „Moc jich nebodovalo, abych tak řekl.“
„Pachatel se nejspíš Petrovičovi v minulosti ozval, aby
vyjádřil své opovržení.“
„Našli jste jeho mobil?“ ozval se znovu Billy. Eva zavrtěla
hlavou.
„Ale máme jeho počítač...“





34
„Projděte e-maily, jestli si psal blog, tak komentáře pod
ním, Instagram i Twitter,“ rozhodl Sebastian. „Ten muž ho
už jednou kontaktoval.“
„Víš, že tihle lidi mají zástupy obdivovatelů stejně jako
nepřátel. Takových příspěvků určitě budou mraky.“
Torkel se znovu napůl otočil k Sebastianovi.
„Co přesně hledáme?“
Sebastian upíral pohled na svázaného mladíka s
oslovskou čepicí.
„Dobře napsanou zprávu vyjadřující pohrdání. Ale žádné
výhrůžky ani nadávky. Bez pravopisných chyb.“
Sebastian znovu odpoutal oči od papíru a opět zatoužil
po brýlích.
„Ještě jedna věc, i když to už vám možná došlo,“ řekl a
potom se významně odmlčel. Počkal, dokud mu všichni nezačali
věnovat náležitou pozornost. „Člověk, který vraždil dvakrát
během jediného týdne, jen tak nepřestane.“
Eskilstunský kurýr
Redakce čtenářských příspěvků
Box 120
631 02 Eskilstuna
Jsou všude.
Přitom nemají světu co dát.
Mám na mysli všechny ty účastníky reality show
a blogery. Navenek vypadají téměř shodně. Jak muži,
tak ženy jsou potetovaní. Ženy se snad liší pouze
silikonovými ňadry a zvětšenými rty. Jejich inteligence se
přitom pohybuje na úrovni dvouletého dítěte.





35
Naše televize dennodenně vytrubuje do světa, že
v nové době jsou nejjistější cestou k úspěchu
povrchnost, neschopnost, ba nefalšovaná blbost.
Věnujeme snad podobnou pozornost inteligentním
lidem, kteří skutečně něco umějí? Mohou tyto dvě
skupiny žít vedle sebe? Ne, lidé vzdělaní a chytří bez rozdílu
věku jsou cynicky odvrhováni.
Protože nepředstavují tu „správnou televizní
zábavu“.
Nepřinášejí žádná „kliknutí“ a nejsou dostatečně
„aktuální“.
Současná doba tyto osoby, které nic neumějí, a
ještě jsou na to patřičně hrdé, vyzdvihuje a vytváří z nich
vzor pro ostatní.
Jak říká nadaný Kristian Luuk v pořadu, který se,
zaplaťpánbůh, zatím nestal obětí výše zmíněného trendu:
Kam to povede?
Cato st.
S hotelem i jeho pokojem bylo všechno v pořádku.
Billy přesto netoužil po ničem jiném než odtamtud zmi -
zet.
Zasedl k práci na Petrovičově počítači. Byl to přístroj
značky Acer Aspire, se sedmnáctipalcovou úhlopříčkou, čtyřmi
gigabajty operační paměti a pěti sty gigabajty na hard disku.
Chtěl si udělat představu, kolik práce ho čeká, až se dá do
podrobného pátrání. Věděl jistě, že Mirre má jak Insta gram,
tak Twitter, ale co Facebook, případně méně běžný blog nebo
účet na Flickru?





36
Soustředěnost se však ne a ne dostavit. Billy měl tuhle
práci rád a byl v ní dobrý. Kolegové z týmu od něj očekávali
výsledky a jejich chvála pro něj hodně znamenala. Přesto se
mu myšlenky rozutekly, sotva se dal do hledání.
Vzpomínal na Jennifer. Rozzlobilo ho, že se zaobírá cizí
ženou místo své vlastní, a tak začal myslet na My. Prožili
vydařené desetidenní líbánky v Turecku, svatbu...
Vybavil si i svatební noc.
A následující ráno.
V tu chvíli byl ztracený.
S povzdechem počítač zaklapl a vstal. Přešel k oknu a
zahleděl se na jezero. Co teď? Když se přihlašovali, sdělila jim
recepční, že hotel má k dispozici mimo jiné i menší posilovnu.
Co takhle trochu se protáhnout? Na to neměl náladu. Navíc
raději běhal venku. Neměl by někomu zavolat? Znovu mu
vytanula na mysli Jennifer. Nevěděl proč. Sice se jednou líbali,
asi měsíc před jeho svatbou, ale to bylo vše. Tehdy by oba rádi
zašli dál, avšak Billy to zarazil, protože se měl ženit — a také
se oženil — s My. Svou ženu miloval, takže by si měl chtít
povídat spíš s ní, jenže s Jennifer bylo všechno jednodušší. Byli
si v lecčems podobní, hodně věcí je spojovalo a měla pro něj
jiný druh porozumění.
O svatební noci a ránu, které následovalo, ovšem Jennifer
nevěděla. Nikdo by to nepochopil.
Nechápal to ani on sám.
Nakonec došel k tomu, že sezením v dusném hotelovém
pokoji se svými neovladatelnými myšlenkami ničemu
nepomůže. Vzal si bundu a vyšel ze dveří.
O minutu později už sbíhal schody do recepce. Rozhlédl se
a pohled mu padl na Sebastiana usazeného s novinami v
jednom z hnědých křesel opodál. Billy doufal, že se mu podaří
nepozorovaně projít, ale Sebastian v tu chvíli zvedl oči od
čtení a střetli se pohledem. Billy v duchu zaklel. Proč Sebastian





37
dřepí v recepci? To nemůže být u sebe v pokoji, nebo se
toulat ulicemi Ulricehamnu ve snaze opatřit si zábavu na dnešní
noc? To by se mu spíš podobalo. Billyho najednou napadlo,
že ho Sebastian hlídá.
„Kam se chystáš?“ ozval se Sebastian. Vstal, začal si oblékat
bundu a zamířil k Billymu.
„Ven.“
„Tak to jdu s tebou.“
Žádná otázka. Spíš oznámení. Na Billyho názor Sebastian
očividně nečekal.
„Nepotřebuju chůvu.“
„Ber mě spíš jako... ošetřovatele divé zvěře.“
Billy se ani nenamáhal něco namítat, jen otevřel dveře a
vyšel na dlážděný kruhovitý plácek před hotelem. Sice bylo pořád
ještě dost teplo, ale Billy si stejně zapnul bundu a beze slova
vykročil. Vydal se vpravo přes trávník a znovu odbočil doprava.
Sebastian ho po pár krocích dohonil a společně přešli přes
silnici a zamířili k jezeru. Když tam došli, Billy odbočil
doleva, aby jim nefoukalo do obličeje. Sebastian mu tiše kráčel
po boku.
Všechno, co se za poslední měsíc seběhlo, je Billyho chyba.
Přišel totiž na to, že mezi Vanjou a Sebastianem je
příbuzenský vztah. Stará dobrá policejní práce se zajištěním vzorku
DNA Billyho utvrdila v podezření, které už nějakou dobu choval.
Pohrozil Sebastianovi, že pokud nezapomene, co viděl,
Vanja se všechno dozví.
A Sebastian viděl dost. Stal se svědkem toho, jak Billy o své
svatební noci škrtí kočku.
A má z toho potěšení.
Sexuální povahy.
Třebaže by Sebastian zapomněl rád, nešlo to. Proto zamířil
rovnou za Vanjou, přiznal se k otcovství, a Billymu tak vyrazil
zbraň z ruky. Potom začal uvažovat. Musel se rozhodnout, zda
své zjištění oznámí Torkelovi.





38
Edward Hinde.
Charles Cederkvist.
Ty dva byl Billy nucen při výkonu služby zabít. Sebastiana
sice zarážela Billyho reakce — nepřiměřeně mírná na to, že
zastřelil dva lidi —, ale ani v nejdivočejších snech by ho
nenapadlo, že si Billy spojí smrt s potěšením a nastoupí tak
na ošemetnou cestu.
Zábrany, které lidem obvykle nedovolí proměnit své
představy ve skutečnost, zmizely a Billyho čekala práce s jejich
opětovným budováním. Představ už se totiž nezbaví nikdy,
ale v takovém případě je třeba uvědomit si meze, rozeznat,
že se jedná pouze o fantazie, a naučit se zacházet s pocity,
které vyvolávají.
Sebastian na Billyho naléhal, aby vyhledal pomoc, což
kolega doposud neudělal. Alespoň pokud mu bylo známo.
Když ušli po břehu kus cesty, přerušil Sebastian mlčení.
„Proč jsi chtěl ven?“
„To už ani nesmím vypadnout z pokoje nebo co?“
„Nervózní?“
Billy neodpověděl, což si Sebastian vyložil jako souhlas.
„Jak to jde s My?“
Billy mlčel. Co by také říkal. Samozřejmě že to s My šlo od
desíti k pěti. I malá tajemství tíží, natož takové, jaké skrýval
Billy. Právě se nacházel v situaci, kdy byl nucen přehodnotit
všechno, co ví o sobě samém, a mimoto navíc i zvládnout
pracovat a zároveň udržovat milostný vztah.
„Už sis s někým promluvil?“ nadhodil Sebastian a zjistil,
že začíná být trochu udýchaný. Billy šel svižným krokem a
Sebastian neměl formu na rychlejší procházky. Před jejich zraky
se vynořil další kemp. Kolik jich v tomhle zapadákově ještě
mají?
„Je ti doufám jasné, že jestli se mnou nebudeš mluvit,
půjdu s tím za Torkelem.“
Zdálo se, jako by Billy trochu zvolnil.





39
„Tak proč to teda neuděláš?“
Zcela oprávněná otázka. Sebastian už nad ní sám uvažoval.
Proč drží jazyk za zuby? Neměl Billyho nijak zvlášť v oblibě,
ale věděl, že Vanja ho ráda má. Kdo ví, jak by reagovala,
kdyby právě od Sebastiana vzešlo tvrzení, které rozbije celý
jejich tým. Nemohl si dovolit být poslem špatných zpráv. Navíc
nebylo od věci mít Billyho tak trochu v hrsti. S informacemi
o Billyho poruše byl ve výhodné vyjednávací pozici pro
případ, že by od něj někdy potřeboval protislužbu nebo jinou
podporu. Billy jeho úmysly jistě tušil, ale proč mu to říkat
přímo.
„Tak co, jak to jde s My?“ zeptal se Sebastian znovu.
Už se mu zdálo, že Billy neodpoví ani tentokrát, ale po -
tom se ozval hluboký nádech, dlouhý povzdech a nakonec
Billy hlesl:
„Odjela k rodičům a mně se ulevilo, že ji nemusím vídat
každý den.“
Sebastian beze slova přikývl.
„Vyhýbám se tomu, abych jí zavolal,“ pokračoval Billy.
„Právě jsem se oženil, a nechci mluvit s vlastní manželkou. Stačí
ti to jako odpověď?“
„Ano, stačí,“ přikývl Sebastian.
„Dobře.“
Šli dál.
Ursula dorazila do hotelu v půl deváté večer.
Bylo zjevné, že Miroslava Petroviče nezabili ve třídě, ale
někde jinde, a tělo do školy dopravili. Jak a kdy se tak stalo,
by se mohlo podařit prokázat díky záznamům z
bezpečnostních kamer, pokud kolem nějaké jsou. To byla Billyho práce.





40
Ursula si prošla celou školu, aby si udělala o místě
představu, ale na první pohled nic zajímavého nezjistila. Chodby,
bílé dveře, učebna chemie i vy


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.