načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední z Aporveru – David Šenk

Poslední z Aporveru

Elektronická kniha: Poslední z Aporveru
Autor: David Šenk

– Dny Aporveru jsou sečteny! Temnoty pohlcují vše živé. Jen ten, kdo uvěří v dobro, může Aporver zachránit. Závěr české fantasy série.  – Smrt nevinného člověka proměnila pohádkový Aporver v peklo. Temnoty a jejich ďábelští ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 122
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Ondřej Mašek a Josef Sodomka
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
Téma: české, fantasy romány, romány pro mládež
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3613-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dny Aporveru jsou sečteny! Temnoty pohlcují vše živé. Jen ten, kdo uvěří v dobro, může Aporver zachránit. Závěr české fantasy série. 

Smrt nevinného člověka proměnila pohádkový Aporver v peklo. Temnoty a jejich ďábelští přisluhovači pohlcují vše živé a naděje na záchranu jsou čím dál tím menší. Přidejte se k odvážným Obráncům, kteří se rozhodli Temnotám postavit, a doprovoďte mladíka Rybliho na jeho dobrodružných výpravách při hledání Ecidilu, bájného zdroje života. Rybliho čeká boj o holý život. Musí sebrat veškerou odvahu a vyslovit to správné přání, které zachrání celý svět.

Zařazeno v kategoriích
David Šenk - další tituly autora:
Smrtelní bohové (Edice Pevnost) Smrtelní bohové (Edice Pevnost)
Proudové šílenství (Edice Pevnost) Proudové šílenství (Edice Pevnost)
 (e-book)
Smrtelní bohové Smrtelní bohové
Srdce Aporveru Srdce Aporveru
 (e-book)
Srdce Aporveru Srdce Aporveru
Poslední z Aporveru Poslední z Aporveru
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Poslední z Aporveru

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.stánky nakladatelství.cz

www.albatrosmedia.cz

David Šenk

Poslední z Aporveru – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


David Šenk



- 5 -

Kniha první

V troskách Oswilu

Blížil se soumrak a Pefa se začínal zmocňovat neklid. Pře­ šlapoval na přídi samoletu, něco si pro sebe mumlal, stínil si oči dlaní ruky a snažil se zahlédnout v mracích před sebou sloup života. „Podle mapy to už nemůže být daleko,“ řekl a přejel si rukou po zarostlé bradě. „Synku,“ otočil se a zavolal na Rybliho, který na levoboku připravoval kotevní lana. „Raději se schovej.“

Rybli se narovnal, napnul hru a zavrtěl hlavou. Odhod­ laně sevřel lana, až mu zbělely klouby na rukou. „Nejsem pře­ ce malý serpen, abych se schovával.“

Pef se trpce usmál, sestoupil z pozorovací plošiny a položil Ryblimu ruku kolem ramen. „Za chvíli bude tma,“ řekl poma­ lu a otočil mladíka čelem k zádi, kde měli ze starých plachet postavený provizorní přístřešek. Rybli do něj neochotně vklouzl, ale nechal dolní cíp poodhrnutý a skrz malý otvor pozoroval otce, jak se vrací na pří.

První slunce zapadlo. Pef snad po sté nahlédl do mapy a v duchu počítal stíny. Byli daleko od domova a mapa již dávno nebyla tak přesná, jako v okolí jejich sloupu. Doufal Poslední z Aporveru

- 6 -

však, že se jim do Oswilu podaří doletět před setměním. Ne­ chtěl pokoušet osud. Prozatím měli štěstí, Tokrejové na ně ještě nezaútočili.

Když zapadlo druhé slunce, mraky před samoletem se na­ jednou rozestoupily a Pef leknutím vykřikl.

„Tati!“ ozvalo se z přístřešku. Rybli vyběhl na palubu, za­ kopl o kotevní lana a natáhl se jak dlouhý tak široký. Pef mu pomohl na nohy. Ryblimu ztuhla krev v žilách, když viděl je­ ho obličej, zkřivený zlobou a strachem zároveň.

Stáli pak na přídi mlčky vedle sebe a nevěřícně zírali na rozpraskaný sloup života a město, z kterého se valil dým.

V troskách Oswilu

- 7 -

„Přišli jsme pozdě,“ řekl Pef, zavrtěl smutně hlavou a polo­ žil si ji do dlaní.

Rybli těžce polkl, prsty na rukou se mu křečovitě stáhly odpo­ rem. Na své cestě již viděli několik sloupů, které podlehly Tem­ notám, přesto byl ten pohled vždy tak děsivý. Vždy jim připomí­ nal, co čeká celý svět, pokud ve svém hledání ne uspějí.

Plantáže kolem města byly zplundrované, krasořitky za­ žloutlé a schlíplé, z neduživých makát tekla šedivá břečka. Město samotné připomínalo rozlomený dýchavičník, seschlý a pokřivený. Domy byly rozbořené a tu a tam ještě hořely a dobarvovaly krajinu zrudlou paprsky zapadajících sluncí. Poslední z Aporveru

- 8 -

Na okraji rozvalin našli poničené kotviště a přistáli. Rybli se ustrašeně rozhlížel, ale nikde nebylo vidět živou duši. Na průzkum jim nezbývalo mnoho času. Třetí slunce již také mi­ zelo za obzorem a Tokrejové se mohli každou chvíli vrátit, aby dokonali zkázu města.

Museli rychle najít úkryt. Přivázali samolet ke kotvišti a rozběhli se k malým domkům pod městskými hradbami. Sotva za nimi zapadly dveře, ozvalo se zvenku odporné kvíle­ ní. Rybli se ustrašeně skrčil v koutku světnice. Pef přiskočil k okenicím a začal je opatrně zavírat. V narůstající tmě za­ hlédl stíny několika Tokrejů, krev mu pulzovala v uších, na čele mu vyrazil studený pot.

Když zavřel poslední okenici, v místnosti nastala úplná tma. Opatrně, aby do něčeho nevrazil a neupoutal na sebe zbytečně pozornost, šmátral rukama před sebou, až našel Rybliho, a posadil se vedle něj na zem.

„Tati,“ zašeptal Rybli, „mám strach, že se nám Ecidil nikdy nepodaří najít. Hledali jsme přece už skoro všude.“

„Neboj se,“ těšil ho Pef. „Však na to nejsme sami. Možná budou mít štěstí ostatní. Ecidil nesetrvává na jednom místě. Je živý, nepředvídatelný a možná se objeví tam, kde ho bude­ me nejméně čekat.“ Zvenku se ozývaly tokrejské skřeky a ně­ čí vyděšený křik, který posléze přešel v odporné bublavé čvachtání. Rybli se chytil Pefa za ruku a pevně ji sevřel.

„Kdybychom Ecidil našli my dva,“ zeptal se Rybli po chví­ li, „dokázali bychom Srdce Aporveru vyléčit? Jak bychom poznali, co je správný lék?“

„Říká se, že Srdce může vyléčit jen to správné přání, něco, po čem člověk opravdu touží.“

V troskách Oswilu

- 9 -

„Já bych si přál, aby zmizely ty odporné tokrejské zrůdy,“ řekl zvýšeným hlasem Rybli. Pef mu položil ruku na ústa a vý­ stražně zasyčel. Za dveřmi domku to podivně zachrastilo. Ně­ co jako by škrábalo na dveře, ale pak nastalo ticho.

„Doufal jsem, že nám v Oswilu pomohou, že budou vědět, kde hledat...,“ řekl Pef sklesle.

Rybli přikývl. Chtěl otce povzbudit, ale nevěděl, co říct. Ze všeho nejraději by se vrátil domů, utekl pryč od těch hrůz, které na cestách potkávali. To, co se mu doma zdálo být tak nudné, mělo nyní sladkou příchu jistoty a bezpečí – jak rád by pomáhal se sklizní krasořitek, hrál si před domem s pla­ cárem a podnikal výlety na okolní sloupy s Krejtem a jeho přáteli.

„Stýská se mi po mámě,“ zašeptal a Pef ho pohladil po hla­ vě. „Brzy se jí dočkáš,“ řekl. „Pokud tu nenajdeme žádné vo­ dítko, poletíme domů.“ Z torny pak vytáhl dvě deky, jednu podal Ryblimu a druhou se přikryl sám.

„Odpočiň si,“ řekl a potichounku začal zpívat dávnou aporverskou ukolébavku.

„Malé slunce nad obzorem už se chystá k spánku

a to velké pomaličku otáčí další stránku...“

Za chvilku Rybli usnul. Pef napínal zrak, před očima viděl barevné kruhy a skvrny, které se proměňovaly v obrysy tem­ ných Tokrejů. Ošíval se a poposedával na tvrdé podlaze. Ně­ kolikrát dostal chu zažehnout svítící sykonu a zahnat chmu­ ry, které se na něj ve tmě snášely. Neudělal to. Dům nebyl pořádně zabedněný, Tokrejové by je mohli vyčmuchat. Poslední z Aporveru

- 10 -

Přemýšlel o minulosti a ptal se sám sebe, zda je už Rybli dostatečně dospělý a zralý na to, aby mu o ní mohl vyprávět a nevystavit přitom nikoho zbytečnému nebezpečí.

Čekala je dlouhá, bezesná noc. Dvakrát se vystřídali na hlídce, a tak byli k ránu docela svěží. Oswil, zaplavený paprsky tří aporverských sluncí, nevypadal tak nevlídně a zlověstně jako předešlého večera. Když však narazili na první mrtvé, strach a obavy se jim opět začaly krást na mysl. Potrhaná a rozdrápaná těla ležela před poboře­ nými domy, ze kterých stále ještě stoupal dým. Rybli se snažil o ně pohledem ani nezavadit, ale tu a tam se neubránil a za­ díval se do vyděšených očí, které jako by ho přitahovaly něja­ kou tajemnou silou.

„Utíkej!“ říkaly mu. „Nebo tě potká stejný osud.“

Město bylo tiché, jen jejich kroky se nesly do dálky ulicemi lemovanými zčernalým sykonovým podrostem. Po zabitých Tokrejích zbyly tu a tam hromádky zvlhlého popela, s kterým si pohrával vítr.

Rybli se neustále rozhlížel, jako by čekal, že se přece jen někdo objeví ve dveřích, zamává z okna či balkonu, ale nikde nebylo ani živáčka. Lidé z města zmizeli, pohltily je Temnoty a proměnily na své služebníky.

Stoupali k vrcholku města, k začouzené siluetě radnice. Naděje, že v troskách najdou pomoc či radu, byla malinká, ale nemohli se vzdát. Nepřekonali tu ohromnou vzdálenost od domova jen proto, aby se na poslední chvíli strachy otočili.

V troskách Oswilu

- 11 -

„Je vyléčení Srdce Aporveru jediná možnost záchrany svě­ ta?“ zeptal se Rybli, když se usadili k odpočinku. Slunce stála vysoko na obloze. Pef vytáhl z torny sušené hadovky a ostra­ žitě se rozhlížel. Zdálo se mu, že v boční ulici zaslechl nějaký šramot. Chvíli nehybně poslouchal, pak zavrtěl hlavou a po­ díval se na Rybliho.

„Někteří lidé na Srdce nevěří,“ řekl, „a s Tokreji bojují. Ale pokud Srdce existuje, zabíjení Tokrejů ho neuzdraví, právě naopak. Z jejich krve povstanou další Temnoty, bu­ dou se rozpínat po Aporveru a nezastaví se, dokud nepohltí celý svět.“

Rybli okusoval hadovku a pokyvoval hlavou. Pár jeho přá­ tel o existenci Srdce také pochybovalo. Krejto i Palner se je­ jich plánu najít Ecidil dokonce veřejně vysmívali. V den, kdy se posádky ve svých samoletech vydávaly na cestu, na ně po­ směšně volali:

„Ten, kdo hledá Ecidil, svůj rozum dávno ztratil.“

Krejto za to dostal od svého otce za vyučenou, ale jeho přístup a názory se tím nezměnily. Rybli obdivoval Krejtovu odvahu, sám ale nevěděl, na kterou stranu se vlastně připojit. Jeho otec Srdce Aporveru uctíval podle starých tradic a kaž­ dé ráno jej zdravil rituálním tancem, Rybli byl však opatrný a na zázraky nevěřil. Bránilo mu v tom všechno to neštěstí, s kterým se setkali, smrt a zkáza způsobené Temnotami a je­ jich tokrejskými přisluhovači.

Dojedli a vydali se na další cestu. Tu a tam nahlédli do ně­ jakého opuštěného domu. Většinou spatřili spouš a nepořá­ dek, někdy se ale zdálo, že si jejich obyvatelé jen odskočili něco zařídit a brzy se vrátí. Na stolech bylo prostřeno k večeři, Poslední z Aporveru

- 12 -

u kamen byly srovnané hromádky nasekaných hřídelíkových polínek.

„Jaké to muselo být,“ řekl zamyšleně Rybli, „když lidé moh­ li snít...“

Pef sebou trhl a zamračil se. „Myslíš Věštci?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Rybli. „Ještě předtím. Když mohli snít všichni Aporveřané.“

Pef pokrčil rameny. „Svět musel být tenkrát šílený,“ řekl. „Lidé nevěděli, co je v budoucnosti čeká, bojovali o holé pře­ žití. Kdyby nebylo Reblana a Pampirin, kdo ví, co by se s Aporverem stalo, když se Srdce poprvé roznemohlo.“

„Když dokázali najít Ecidil oni,“ řekl odhodlaně Rybli, „dokážeme to také.“

Pef se chraplavě zasmál a poplácal syna po zádech.

Blížili se k vrcholku města. Radnice byla vytesaná z gigan­ tické sykony, měla tři obří věže s širokými ochozy, k hlavní­ mu vchodu vedlo dvouramenné schodiště a lávka od přileh­ lého kotviště samoletů. Z dálky působila radnice majestátně, když však dorazili blíž, uviděli obrovské trhliny a rozšklebené začouzené zdi.

Opatrně vystoupali po vratkých schodech a vešli do budo­ vy. Rozlehlý sál odrážel jejich kroky, vysokými okny proudily dovnitř paprsky sluncí, pokarnová podlaha se leskla, až musel Rybli přimhouřit oči.

Prohledávali místnosti jednu za druhou, ale nenašli niko­ ho živého. Jen popel, prach a spálené maso. Rybli byl bledý a zrychleně dýchal.

„Počkej na mě venku,“ řekl Pef, ale Rybli zavrtěl hlavou, odkašlal si a zhluboka se nadechl. Prohledali i podzemí a na­

V troskách Oswilu

- 13 -

konec vystoupali na nejvyšší věž. Pohled na zničené město byl skličující. Zešedlo, i sykony, které ještě ráno vypadaly zdravě, nyní klonily své květy k zemi, úponky zkroucené, jako by je sežehl mráz.

Na stěnách věže se objevily nové praskliny a Rybli sebou vystrašeně trhl.

„Nikdo tady není,“ řekl Pef smutně. Zdálo se, že mu po­ moc, kterou v Oswilu hledal, slunce odepřela. Rozhodil ne­ šastně rukama a podíval se na Rybliho.

„Tamhle jsou ještě nějaká dvířka,“ řekl mladík a ukázal na výklenek v rohu místnosti. Pef se je pokusil otevřít, ale byly zablokované. Opřeli se do nich rameny a vyrazili je.

Ocitli se v malé místnůstce, v které se během nočního útoku Tokrejů pokusilo schovat několik lidí. Všechny je ale zahubily blesky Temnot, které prolétly okénkem uprostřed jedné ze stěn.

„To je archiv!“ vykřikl Pef, když si uvědomil, kde jsou. Po­ ličky na stěnách byly plné herbářů nejrůznějších tvarů, v ro­ zích stály stolky s držáky na svítící sykony, u kterých se dalo pohodlně studovat i v noci.

Ryblimu bušilo srdce vzrušením. Obcházel knihovnu a ja­ ko u vytržení si prohlížel starodávné svazky i soudobé her­ báře. Velkou část knih sice poškodily blesky, ale i tak tolik moudrosti na jednom místě nikdy v životě neviděl. Herbář jeho otce byl útlý, popsané v něm byly jen ty nejběžnější sy­ kony, o Aporveru a jeho historii se z něj dalo naučit jen to nejzákladnější. Často se tomu divil. „Mami,“ zeptal se jednou Lili, „jak to, že táta ví o světě snad úplně všechno, když je náš herbář tak hubený?“ Poslední z Aporveru

- 14 -

„Naše osobní herbáře se ztratily, když jsme se stěhovali,“ řekla mu a zvláštně se usmála. „To, co držíš v ruce, je jen to nejdůležitější, co jsme si pak znovu zapsali.“

Rybli listoval knihami jako omámený, přeskakoval od jed­ né kapitoly ke druhé, od obrázků divokých sykon k mapám starých sloupů života, a když na něj Pef po nějaké době pro­ mluvil, leknutím sebou cukl, ztracený v tom fantastickém světě.

„Našel jsi nějakou zmínku o Ecidilu?“

Zavrtěl hlavou. „Ale píše se tu o Věži snů,“ řekl Rybli a ukázal na obrázek obří věže, vysoké nejméně sto padesát stínů, obklopené davem maličkých lidí.

Pef herbář vztekle zavřel. Rybli sykl bolestí, jak ho těžká kniha praštila přes prsty.

„Nemáme moc času, synku,“ řekl o něco mírněji Pef. „Brzy musíme vyrazit zpět. Pokus se soustředit na to, proč tu jsme.“

Rybli přikývl a snažil se nevěnovat pozornost tomu, co se v herbářích psalo o Věštcích, Mramokaru, Severtu a všech těch dalších pohádkových místech. Najednou se však z útrob radnice ozvala hlasitá rána, jako když plevelnatka šlehne cha­ padlem. Rybli vystrašeně zvedl hlavu a podíval se na otce. Po chvilce ticha se ozvala další rána. A další. Věž se začala třást jako dýchavičník. Škvíry v popraskaných zdech se zvět­ šily, po podlaze se rozběhla křivolaká trhlina.

„Radnice se bortí,“ vykřikl Pef. Rybli popadl jeden z her­ bářů, které ležely na stole, a vyběhl ven z místnosti.

Brali schody po pěti, nohy se jim pletly, v uších jim zvoni­ lo. Rachot praskající budovy byl nesnesitelný. Rybli zakopl, začal se po schodech kutálet a zastavil se až o ze na odpočí­

V troskách Oswilu

- 15 -

vadle. Pef ho dohonil, pomohl mu na nohy a spěchali dál. Věž se nakláněla, vzduch byl plný zvířeného prachu, štípal je v nose, škrábal v krku.

Když doběhli do vstupní haly, vyleštěná pokarnová podla­ ha byla pokrytá kusy stropu a kalužemi hnisu, který vytékal ze zdí.

Ryblimu se třásla kolena. Vystrašeně se kolem sebe rozhlí­ žel a hledal cestu ven.

„Hlavní vchod je zavalený!“ vykřikl Pef. Chytil Rybliho za ruku, odtáhl ho k oknu a vystrčil ven. Pak se mu pod no­ hama propadla podlaha. Srdce se mu málem zastavilo leknu­ tím a na poslední chvíli se zachytil za okno. Rybli mu pomohl vytáhnout se a pak se rozběhli, co jim síly stačily, po lávce ke kotvišti. Věže radnice se zřítily, zem duněla a otřásala se, vzduchem létaly ostré třísky. Pef s Ryblim za chvíli vypadali jako naježení serpeni, byli špinaví, z malých ranek po celém těle jim tekla krev.

Když byli v bezpečné vzdálenosti, zastavili se a snažili se

popadnout dech. Rybli se otočil a prohlížel si hromadu tro­ sek bývalé radnice. Sloup umíral. Vše, co přišlo do styku s Temnotami, se pomalu, ale jistě hroutilo. Oswil byl odsou­ zený k zániku.

Pef k němu přistoupil a zadíval se na herbář, který Rybli

stále křečovitě tiskl k hrudi.

Byl zaprášený a lehce voněl ševelínem. Na jeho deskách bylo lesklými písmeny vyraženo: Mus enis lines elos.

„To je herbář znalců Kultu Sluncí!“ vykřikl překvapením Pef, vzal opatrně herbář do rukou a obřadně si ho prohlížel. Ukázal na nápis na obálce. „Bez sluncí jsme nic,“ zašeptal. Poslední z Aporveru

- 16 -

Rybli zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem o žádném Kultu Sluncí neslyšel.“

„Znalci postavili Věž snů a pomohli nám tak vidět do bu­ doucnosti a porozumět jí.“

„To oni nás připravili o sny?“

Pef se zasmál. „To ne, synku, to ne. Až dlouho poté, co Věž stála, se Srdce Aporveru rozhodlo odebrat sny lidem, aby je uchránilo před zmatky, které vznikaly, když byly sny špatně pochopeny. Pak si vybralo sedm zástupců, moudrých a citli­ vých lidí, a jen těm sny posílalo dál.“ Pef opatrně herbář roze­ vřel, kýval hlavou a zasněně v něm listoval.

„Pomůže nám najít Ecidil?“ zeptal se Rybli.

„Měli bychom se vydat na zpáteční cestu,“ řekl roztržitě Pef. Vypadal spokojeně. Nález starého herbáře ho očividně potěšil, měl dojem, že jejich dlouhá cesta nakonec přece jen nebyla marná.

Rybli byl zmatený. Zdálo se mu, že před ním jeho otec něco tají. Byl to pro něj úplně nový pocit a nevěděl, jak se s ním vy­ pořádat. Když se blížili ke kotvišti pod městskými hradbami, Pef kout­ kem oka zachytil v postranní uličce nějaký pohyb. Zastavil se, sykl na Rybliho a dal si ukazováček před ústa. Obloha by­ la čistá, slunce zářila a rozechvívala vzduch, a i když se již skláněla k obzoru, po Temnotách a Tokrejích nebylo nikde ani památky.

„Divoký serpen?“ zašeptal Rybli.

V uličce něco zaskřípalo, a tak mlčky vytáhli své krucery

V troskách Oswilu

- 17 -

a opatrně se vydali na průzkum. V domku uprostřed ulice něco bouchlo. Když Rybli nahlédl oknem dovnitř, vyplašená prsklice, která seděla uvnitř na římse, ho plácla přes tvář tlus­ tým listem, odfoukla si a přeletěla o kousek dál.

Pef se usmál a otočil se k odchodu, když tu z domku kdosi vyběhl a dal se na útěk mezi nízkými plůtky.

„Stůj!“ vykřikl Pef, když se vzpamatoval z leknutí. „Stůj, my ti neublížíme!“

Mladík se zastavil dobrých deset stínů od nich. Byl jen o trošku mladší než Rybli, hrbil se a vyděšeně si oba muže pro hlížel. Byl bledý, špinavý a odřený a Pef se trpce usmál, když si uvědomil, že on a Rybli nevypadají jinak. Kývl na syna a oba schovali krucery. Čekali, až mladík najde odva­ hu a přijde k nim blíže. Nakonec se k tomu odhodlal, i když se zdálo, že je připravený vzít každou chvilku nohy na ra­ mena.

„Musel jsi mít veliké štěstí,“ řekl Pef. „Jsi asi jediný, kdo v Oswilu přežil.“

Mladík dlouho mlčel. „Nevím, jestli se tomu dá říkat štěs­ tí,“ řekl nakonec sklesle. „Uklízel jsem staré haraburdí ve skle­ pení a propadl jsem se do nějaké zapomenuté podzemní chodby. Ztratil jsem vědomí, a když jsem se probral, všichni byli pryč.“ Rozpřáhl ruce a schlíple pokrčil rameny. „Všichni byli pryč...,“ zopakoval po chvíli a zahleděl se do dálky, kde obzor splýval s chomáčky bílých mračen.

„Jak ti říkají?“ zeptal se ho Rybli.

„Jsem Spiro,“ řekl a plaše se usmál.

Pef k němu přistoupil, chytil ho za obě ruce a řekl: „Zave­ deš nás k sýpkám?“ Poslední z Aporveru

- 18 -

Spiro na něho překvapeně pohlédl.

„Nejsme z Oswilu a naše cesta sem byla delší, než jsme čekali,“ vysvětloval Pef. „Když jsme te tři, budeme potřebo­ vat nějaké jídlo navíc.“

Rybli souhlasně přikývl a povzbudivě se na Spira usmál. Spiro mlčel a chvíli těkal pohledem z Pefa na Rybliho. Pak se rozhlédl a pokýval hlavou. Vedl je na druhou stranu města. Snažil se nevnímat trosky kolem sebe, nemyslet na lidi za­ sypané pod nimi ani na ty ostatní, které pohltily Temnoty. Oswil nakonec opouštěli vpodvečer. Spiro stál na zádi a mlč­ ky se s městem loučil. Pef tahal za řídicí lana a nespokojeně bručel. Samolet reagoval neobratně, a když se najednou jed­ no lano přetrhlo a přední plachta s hlasitým pleskáním kam­ si odletěla, měl Pef co dělat, aby s porouchaným strojem do­ kázal přistát na malém okrajovém sloupu.

„Tokrejové nám ho pěkně zřídili,“ řekl Pef, když samolet prohlédl. Kromě natržených lan měl i uvolněné některé kusy paluby. Kdyby takhle v letu pokračovali, hrozilo, že se jim rozpadne pod nohama. Pef se nerozhodně podíval na oba chlapce, zkontroloval slunce na obloze a přemýšlel, jak dál. Stmívalo se, neměl nejmenší chu se do Oswilu vracet. Nako­ nec ale pokrčil rameny a řekl: „Čeká nás dlouhá cesta domů, v tomhle stavu je samolet nepoužitelný. Vrátíme se do města. U kotviště budou určitě nějaké náhradní díly, které budeme moct použít na opravu.“

Přešli přes úzkou lávku, která sloup spojovala s Oswilem.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.