načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední vlak do Istanbulu – Ayşe Kulinová

Poslední vlak do Istanbulu

Elektronická kniha: Poslední vlak do Istanbulu
Autor: Ayşe Kulinová

Jako dcera jednoho z posledních osmanských pašů může Selva získat srdce kteréhokoli muže v Ankaře. Temperamentní mladá kráska má však oči jen pro Rafaela Alfandariho, pohledného syna ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 373
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z tureckého originálu Nefes Nefese ... přeložil Tomáš Laně
Skupina třídění: Uraloaltajské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1781-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jako dcera jednoho z posledních osmanských pašů může Selva získat srdce kteréhokoli muže v Ankaře. Temperamentní mladá kráska má však oči jen pro Rafaela Alfandariho, pohledného syna váženého židovského dvorního lékaře. Navzdory svým rodinám se vezmou a odletí do Paříže vybudovat si nový život. Po nacistickém vpádu do Francie však oba zjistí, že na jejich manželství čekají mnohem horší nástrahy než zatracení vlastními rodinami. Selva jako muslimka, jíž nehrozí nebezpečí odvlečení do nacistického koncentráku, se odmítne svého židovského manžela vzdát. Mladý pár využije plánu tureckých diplomatů na záchranu tureckých Židů žijících ve Francii a se svým malým synkem se vydá na strastiplnou cestu vlakem do bezpečí. Společně musejí projít válkou rozervaným kontinentem, přecházet nepřátelské linie a riskovat všechno v zoufalé snaze získat svobodu. S využitím nakladatelské anotace. Milostný příběh, který se promění v dramatický útěk z okupované Francie za 2. světové války.

Popis nakladatele

Mezinárodní bestseller oblíbené turecké autorky plný odvahy, lásky a dobrodružství.

Jako dcera jednoho z posledních osmanských pašů by Selva mohla získat srdce kteréhokoli muže v Ankaře. Temperamentní mladá kráska má však oči jen pro Rafaela Alfandariho, pohledného židovského mladíka z vážené lékařské rodiny. Navzdory nesouhlasu svých příbuzných se vezmou a odjedou do Paříže vybudovat si nový život.

Po vpádu nacistů do Francie ovšem mladí manželé zjistí, že na ně čekají mnohem horší nástrahy než zatracení vlastními rodinami. Selvě jako muslimce sice nebezpečí odvlečení do koncentračního tábora nehrozí, ale odmítne se svého židovského manžela vzdát. Mladý pár využije plánu několika odvážných tureckých diplomatů, kteří chystají záchranu tureckých Židů žijících ve Francii. Selva a Rafael se společně se svým malým synkem vydávají na strastiplnou cestu vlakem do bezpečí: musejí projet válkou zmítaný kontinent, přejít nepřátelské linie a riskovat všechno v zoufalé snaze získat svobodu…

-----

Ayşe Kulinová je zkušená spisovatelka. Vtáhne čtenáře do příběhu lásky a života turecké rodiny v době války, a než si čtenář uvědomí, že si ho autorka získala napětím záchranné akce, je už pozdě knihu odložit. Musejí si ji přečíst všichni milovníci válečných románů i ti, kdo seděli jako přikovaní u filmu   Argo . -   Helen Bryanová, spisovatelka

 

 

Ayşe Kulinová (nar. 1941 v Istanbulu) je turecká spisovatelka a novinářka. Vyrůstala ve vážené rodině tureckého úředníka v Ankaře, vystudovala literární vědu a v současnosti je jednou z nejprodávanějších a nejoblíbenějších tureckých autorek. Proslula svými podmanivými příběhy o lidské vytrvalosti a odvaze, její povídky a romány byly přeloženy do mnoha jazyku a také zfilmovány. Za  Poslední vlak do Istanbulu  (2002) získala v roce 2008 cenu Evropské rady židovských obcí. Je to autorčina první kniha přeložená do češtiny, vychází ve třiadvaceti jazycích ve více než třiceti zemích.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ayşe Kulinová

(nar.  v Istanbulu) je turecká spiso

vatelka a novinářka. Vyrůstala ve vážené

rodině tureckého úředníka v Ankaře, vy

studovala literární vědu a v současnosti je

jednou z nejprodávanějších a nejoblíbe

nějších tureckých autorek. Proslula svý

mi podmanivými příběhy o lidské vytrva

losti a odvaze, její povídky a romány byly

přeloženy do mnoha jazyků a také zfilmo

vány. Za Poslední vlak do Istanbulu (‰ŠŠ‰)

získala v roce ‰ŠŠ‹ cenu Evropské rady ži

dovských obcí. Je to autorčina první kni

ha přeložená do češtiny, vychází ve třia

dvaceti jazycích ve více než třiceti zemích.

Foto © Fethi Karaduman

Jako dcera jednoho z posledních osman

ských pašů by Selva mohla získat srdce

kteréhokoli muže v Ankaře. Tempera

mentní mladá kráska má však oči jen pro

Rafaela Alfandariho, pohledného židov

ského mladíka z vážené lékařské rodiny.

Navzdoryne souhlasusvýchpříbuzných

sevezmouaodjedoudoPaříže vybudovat

si nový život.

Po vpádu nacistů do Francie ovšem

mla dí manželé zjistí, že na ně čekají mno

hem horší nástrahy než zatracení vlastní

mi rodinami. Selvě jako muslimce sice

nebezpečí odvlečení do koncentračního

tábora nehrozí, ale odmítne se svého ži

dovského manžela vzdát. Mladý pár vy

uži je plánu několika odvážných tureckých

diplomatů, kteří chystají záchranu turec

kých Židů žijících ve Francii. Selva a Ra

fael se společně se svým malým synkem

vydávají na strastiplnou cestu vlakem

do bezpečí: musejí projet válkou zmíta

ný kontinent, přejít nepřátelské linie

a riskovat všechno v zoufalé snaze získat

svobodu...

349 Kč

žŸ¡¢ £¤¥¦¥§¦¤ ̈£©¦¤¥©¦ª

Ayşe Kulinová je zkušená

spisovatelka. Vtáhne čtenáře

do příběhu lásky a života turecké rodiny

v době války, a než si čtenář uvědomí,

že si ho autorka získala napětím záchranné

akce, je už pozdě knihu odložit. Musejí

si ji přečíst všichni milovníci válečných

románů i ti, kdo seděli jako přikovaní

u filmu Argo.

Helen Bryanová,

spisovatelka

poslední

vlak do

istanbulu

host

Ayşe Kulinová

Ayşe Kulinová

poslednívlak

do

istanbulu

Ayşe Kulinová je zkušená

spisovatelka. Vtáhne čtenáře

do příběhu lásky a života turecké rodiny

v době války, a než si čtenář uvědomí,

že si ho autorka získala napětím záchranné

akce, je už pozdě knihu odložit. Musejí

poslední

vlak do

istanbulu

Ayşe Kulinová

Ayşe Kulinová

poslední vlak

istanbulu

Mezinárodní bestseller oblíbené turecké

autorky plný odvahy, lásky a dobrodružství

Pantone Bright Red + Pantone ‹ ̄‰+ černá



poslední

vlak do

istanbulu

Ayşe Kulinová


poslední

vlak do

i stanbulu

Ayşe Kulinová

Brno 2016



Nefes Nefese

Copyright © Ayşe Kulin, 2002

Translation © Tomáš Laně, 2016

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-865-0 (formát pdf)

isbn 978-80-7491-866-7 (formát epub)

isbn 978-80-7491-867-4 (formát MobiPocket)


Památce čestných a odvážných tureckých diplomatů,

kteří za druhé světové války významnou měrou

přispěli k záchraně Židů před holocaustem.



9

ANKARA

1941

zatímco vy v noci spíte

já trpělivě splétám uzlík po uzlíku...

tekin gönenç

Když Macit odcházel z domu, upozornil Sabihu, že se vrátí poz

dě, ale jako dobře vychovaný člověk stejně po osmé večer zneklidněl. Omluvil se ze zasedací místnosti, přešel do své kan

celáře, vytočil číslo na klapajícím ciferníku černého telefonu

a čekal. „Dnes večer máme opět poradu,“ řekl, když uslyšel Sa

bižin hlas, „nečekejte mě k večeři.“

„Zase tu nebudeš, Macite,“ odpověděla jeho žena mrzutě,

„už skoro tři týdny jsme nevečeřeli pohromadě... To tam u vás

nikoho doma nečeká žena a děti, miláčku?“

„Německá armáda stojí na bulharských hranicích. O čem

to proboha mluvíš? Ach, ty ženy!“ povzdechl si Macit a zavěsil.

Jeho manželka byla stejná jako jeho matka. Zaběhnutý

do má cí pořádek a společné stolování měly pro řádné hospo

dyně přednost i před válkou. Atatürk se zbytečně snažil vést

ženy k profesnímu životu, pomyslel si. Ty naše mohou být jen

matkami nebo manželkami! Manželkami? Macitovi zacukalo

v koutcích úst. Tomu, že Sabiha přenechala péči o jejich dce

ru chůvě, se příliš nedivil, ale její měsíce trvající manželská

vlažnost mu začala vadit. Zprvu její chlad považoval za protest

proti poradám trvajícím až do ranních hodin a rozčilovalo ho

to. Jaké má právo se na něj zlobit, že hodně pracuje a vrací se


10

pozdě v noci? Copak to byl on, kdo vyvolal válku? On snad pořádá porady táhnoucí se až do rána? Co kdyby se ocitli ve

válce, která žena by ještě kdy spatřila svého manžela?

Takto Macit uvažoval, ale přitom si ve skrytu duše uvědo

moval, že postoj jeho ženy není jen pouhý vrtoch. Zdálo se, že se Sabiha ocitla na pokraji krize. Mladou ženu, která za

hezkého počasí milovala pikniky v přírodě, chodila na dosti

hy a za deštivých dnů ráda hrála karty, od určité doby nic ne

bavilo. Když Macit přicházel domů, jeho manželka už dávno spala. Jakmile si lehl vedle ní a chtěl ji obejmout, obracela se

na druhou stranu. Ve výjimečných případech, kdy se jim podařilo ulehnout společně, měla vždy pohotově výmluvu, aby

mohla hned spát. Bylo jasné, že má nějaký problém, ale pro krizi nebyl zrovna nejvhodnější čas. Jak se jí Macit při tom vražedném pracovním tempu mohl věnovat? Když už porady nakrásně skončily před půlnocí, druhý den začínaly v sedm ráno.

Už dlouho nežili v jen tak lecjaké době. Turecko bylo mezi dvě

ma ohni. Na jedné straně stálo nekonečné naléhání Anglie, kte

rá sledovala pouze své vlastní zájmy a naléhala na Turecko, aby

vstoupilo do války, na druhé straně výhrůžný postoj Německa,

a jako by to nestačilo, byla tu ještě skrytá hrozba Ruska lační

cího po Karsu, Ardahanu a úžinách Bospor a Dardanely, která

nad Tureckem visela jako Damoklův meč... Už dva roky trvající

noční můra, u níž nebylo jasné, kdy skončí, bolestný účet, kte

rý Rusko Turecku předloží, jakmile jedna ze stran, ať se Turecko připojí ke kterékoliv z nich, prohraje válku...!

Turecký prezident İnönü byl osobně svědkem toho, jakou

cenu Turecko zaplatilo za to, že se v první světové válce přida

lo k jedné z válčících stran. Proto by obětoval cokoliv, aby se

dověděl, kdo válku vyhraje a ke komu se má přiklonit. Žádný

věštec to však nebyl schopen předpovědět. Věštění z křišťálové koule tak zůstávalo na vyjednávacím týmu ministerstva zahra

ničí a generálního štábu, které se na nekonečných poradách

snažily vyhodnocovat každé slovo, každý krok, aby nahlédly

do budoucnosti.

Macit byl hrdý, že k tomuto týmu patřil. Jenže od té doby,

co Itálie zaútočila na Řecko, se kruh kolem Turecka zužoval

a nervozita nepostihovala jen vládní úředníky, ale přenášela

se i na jejich rodiny.

Ankara se opět připravovala na horké léto.

Ve čtyřicátých letech bylo počasí v jednotlivých ročních ob

dobích přímo ukázkové: zima dostála svému názvu a přinesla s sebou spoustu sněhu a silný mráz, v létě se zase nedalo

vydržet horkem. Už teď bylo jasné, že i toto léto bude žhavé

a Ankara se bude zalykat vedrem.

Asi před týdnem předal německý velvyslanec Von Papen

ministerskému předsedovi Hitlerovo poselství. Lidé z vyjed

návacího týmu se zatajeným dechem čekali na konec návštěvy.

Macit si dovedl představit, co poselství obsahuje. Na první

pohled bylo plné dobrých úmyslů, Hitler v něm Turecku sli

boval dodávky nejrůznějšího válečného materiálu a posílení

turecké suverenity nad Úžinami, avšak mezi řádky dával naje

vo, že dochází na lámání chleba. „Pokud se k nám nepřidáte,

budete si na konci války muset připočíst důsledky rozhodnutí

o Úžinách,“ stálo v něm.

Na večerní poradě, která se opět protáhla do rána, İnönü

prohlásil: „Němci nám naznačují, že nemáme napínat jejich

trpělivost, protože se kdykoliv mohou za našimi zády dohod

nout s Rusy. Anglie v této chvíli bojuje v Řecku a v Libyi utrpěla

porážku, není schopna nám přijít na pomoc. Proto nemůžeme Němce dráždit. Musíme najít takové řešení, pánové, aby se tak říkajíc vlk nažral a koza zůstala celá.“

To znamenalo zvolit vyčkávací taktiku, neznepřátelit si ani

jednu ze stran, chovat se k nim vstřícně, ale neříkat ano ani ne.

Ministerský předseda si hned ráno povolal anglického vel

vyslance, aby mu vysvětlil, v jak nebezpečné a delikátní situaci se Turecko nachází.

Vstupovalo do nejsložitějšího období druhé světové války.

Válečný požár se šířil na všechny strany a oba znepřátelené

tábory očekávaly, že se k nim Turecko přidá.

Macit vešel do své kanceláře, ve spěchu si zapálil cigaretu, dva

krát zhluboka potáhl, zhasil ji v křišťálovém popelníku a vrátil se do zasedací místnosti. Ministr zahraničí a generální sekre

tář tam nebyli.

„Pan prezident se chtěl osobně seznámit s dnešními závě

ry,“ řekl ministrův náměstek. „Připravil jsem zprávu. Očeká

vají vás v paláci.“

Macit se rozběhl do místnosti, která mu byla vyhrazena

v prezidentském paláci. V těchto kancelářích pracovali už několik měsíců, aby mohli prezidentovi podávat okamžitá hláše

ní a dostávat od něj instrukce. Vytáhl ze zásuvky složku s informacemi, které před několika hodinami doplnil, přelétl je

očima a vyběhl.

İnönü vypadal za ohromným stolem v křesle s vysokým

opěradlem ještě křehčí, drobnější a nervóznější než obvykle.

Ředitel jeho kanceláře převzal od Macita složku a podal mu

ji. Prezident v ní nervózně listoval, horečně přemýšlel, ale ne

mluvil. I lidé kolem stolu mlčeli.

„Poslouchali jste dnes pozorně rozhlasové zprávy?“ zeptal

se najednou.

„Jistě, pane prezidente. Kolegové dnes sledovali všechny

evropské agentury. Naši zprávu jsem před chvílí předal gene

rálnímu sekretáři. Členové našeho týmu zprávy stále sledu

jí. Soustřeďují se na Bulharsko, každou půlhodinu podávají hlášení.“

„Naši agenti v Bulharsku nás pravidelně informují, ale do

sud není jasné, zda se Hitler pustí na jih, nebo zda půjde sever

ním směrem a napadne Sověty,“ přidal se další mladý referent.

Když mladí úředníci odešli, zůstal uvnitř jen Macit. „Díky

vám, pane prezidente, byla přijata veškerá opatření, aby na nás

nepřeskočila válečná jiskra,“ pravil. „Můžete v klidu odjet do

Yalovy. Budeme vás pravidelně informovat.“

Macit zaslechl, jak si prezident mumlá: „Kdybych tak věděl,

odkud Němci přijdou.“

Němci se po dohodě s Bulharskem stali sousedy Turecka.

Hitler byl teď se svými moderními zbraněmi a silnou armádou

přímo za humny. İnönü nevěděl, co Německo udělá, a proto

se ho nesmírně bál. Hitler se mohl pokusit zaútočit na Turecko přes Egypt. Mohl také postupovat přes Turecko na Kavkaz. Kam zamíří, netušil kromě Hitlerova vlastního štábu nikdo,

a proto muselo být Turecko připraveno na každou eventualitu. Tou nejhorší by byla dohoda Němců s Rusy. Pro Turecko by to

znamenalo pohromu.

Macit vyčkal, než si prezident přečte hlášení, a pak se s gene

rálním sekretářem vrátil do zasedací místnosti. Porada se pro

táhla, protože bylo potřeba přečíst poslední zprávy, vyhodnotit

je a zpracovat k předložení prezidentovi. Když se pak Macit po

dlouhých hodinách vracel chladivým večerem ankarského léta

domů, měl stísněnou náladu. Snaha vyhýbat se válečnému po

žáru, který zuřil v celém světě, přicházela vládu velice draho.

Doma si ženy ustavičně stěžovaly na neustále se zvyšující

ceny. Jsou-li na tom i ankarští úředníci tak špatně, jak těžko

se teprve musí žít lidem na venkově! Stát se snažil ulehčit si

tuaci úřednictva levnějším prodejem výrobků státních podniků


14

a cukru. Protože byl zaveden lístkový systém, aby se zamezilo

černému trhu a spekulantství, byly občanské průkazy plné ra

zítek. Přesto však černému trhu nešlo úplně zabránit. Zatímco

si spousty chytráků a válečných zbohatlíků plnily kapsy, lidé

museli vystačit se suchým chlebem a obilím, jelikož řada zá

kladních potravin nebyla k dostání. Byli rozzlobení a unavení.

Prezidentovi, jehož cílem bylo uchránit zemi před vstupem

do války, nemělo smysl stížnosti lidí tlumočit. Pro něj jako pro

člověka, který si sám prošel válkou a na vlastní kůži zažil její

peklo, to bylo druhotné.

Macit si zhluboka povzdechl. Zdálo se jisté, že İnönü zítra

do lázní Yalova odjede. Porady tak příští týden nebudou muset trvat tak dlouho, snad se bude vracet domů dřív a zbaví se

Sabižiných výčitek.

„Jeden pik.“

„Dvě kára.“

„Pas.“

„Pas... Pardon, čtyři piky.“

Mladé ženy s kartami v rukou zvedly hlavy a pohlédly na

Sabihu. Její bledá tvář mírně zčervenala. Sabiha vypadala ve

svém fialovém kostýmku jemně a křehce jako šeřík.

„Jsi dnes nějaká zamyšlená, děvče,“ řekla Hümeyra. „Co je s tebou?“

„Nic mi není. Na dnešek jsem špatně spala, nedokážu se soustředit. Nemohla by místo mě hrát Nesrin?“

„To snad ne! Dáme si čaj a bude ti líp.“

„Stejně dneska musím odejít před pátou, Hümeyro.“

„Proč?“

„Musím vyzvednout Hülyu z baletu. Končí v pět.“

„To ji nemůže vyzvednout Nanny?“

„Dneska si potřebuje něco zařídit.“

„Ale prosím tě, co si má chůva co zařizovat?“

„Nakupuje před návratem domů. Víš, koncem měsíce se vrací do Anglie.“

„Opravdu? To jsem nevěděla, Sabiho. Proč?“ divila se Belkıs.

„Hülya už je velká holka, nemusí za sebou pořád mít chůvu,“ vysvětlila jí Sabiha.

„Ale učila ji přece anglicky.“

„Učila ji se učit. Její otec chce, aby byla samostatná a doká

zala se postarat sama o sebe.“

Udělaly si přestávku na čaj. Sabiha odstrčila židli, vstala

a šla do jídelny, kde se podával. Na čaj ani na různé dortíky a pečivo rozložené na stole neměla chuť. Chtěla být jenom co nejdřív venku, na čerstvém vzduchu. Aby se však vyhnula vše

tečným otázkám kamarádek, vzala si šálek s čajem a dělala, že

pije. Mladé ženy se trousily do jídelny a pohybovaly se přitom v rytmu hudby linoucí se z rádia. Vtom hudba ztichla a ozval se hlasatel:

„Pozor, pozor! Rada ministrů přijala na dnešním dopoledním

zasedání vedeném ministerským předsedou toto usnesení...“

Ženy se přestaly zajímat o svačinu a seběhly se k rozhlaso

vému přijímači.

„Mlčte! Poslouchejte!“ vyzvala je Belkıs.

Sabiha se s šálkem čaje v ruce postavila blíž k rádiu.

Při poslechu usnesení se jí mírně roztřásly ruce. To, co sly

šela, nebylo nic příjemného.

Vojenské jednotky z Trákie se stáhly k Çatalci a začaly

se opevňovat. Vláda nařizuje, aby v suterénech všech domů v Istanbulu byly zřízeny kryty. Obyvatelé, kteří mají možnost ubytování ve vnitrozemí, mohou s padesáti kilogramy zava

zadel z města odjet.


16

„To jsou hrozné zprávy. Proboha, vypni to rádio, Hümeyro,“

zvolala Nesrin.

„Počkej, nevypínej to! Co se děje ve Francii...“

„Co je nám do Francie?“ odsekla Nesrin. Sabiha ji zpražila

pohledem. Položila šálek na stůl.

„Proč sis nevzala dortík? Nemáš ráda ovocné zákusky od

Özena?“ zeptala se jí Hümeyra.

„Asi jsem se o víkendu na dostizích trochu nastydla,“ řekla

Sabiha. „Je mi špatně od žaludku, nemám vůbec chuť.“

„Edirne se evakuuje,“ řekla Belkıs, „slyšely jste?“

„Tak už tu máme válku!“

„Ten můj už je úplně nesnesitelný,“ ozvala se Necla, která

moc nešetřila slovy, „nic jiného než ano, ne už z něj nedosta

nu. Představte si, jaké to bude, když vstoupíme do války.“

Sabiha už tyhle řeči nemohla snášet. Ženy snědly svačinu,

jedna po druhé se tiše rozloučily s hostitelkou a odešly.

V Ankaře kvetly šeříky a hyacinty. Vzduchem se vznášela

omamná vůně. Pestré trsy květů visící přes ploty zahrad kon

trastovaly se Sabižinou stísněnou náladou. Ve svém fialovém

kostýmku, který jediný ladil s bouřlivě se rozvíjejícím jarem,

se spěšným krokem ubírala k domovu. Hlavou se jí honily ti

síce myšlenek. Nejprve v zadumání vrazila do jakéhosi star

ce, omluvila se, potom zakopla o dlažební kostku a málem

upadla.

Sabiha byla nešťastná. Nevěnovala se manželovi, dceři, ne

starala se o domácnost. Všechno kolem ní se začínalo hroutit.

Dceři se postupně vzdalovala, protože doufala, že bude mít

syna, odcizila se muži, který byl zavalen prací, rodičům, kteří

byli neustále nemocní, i přátelům, s nimiž si neměla moc co

říct. Jako by ji život míjel. Její manžel byl tak zaměstnaný, že si

změny u své ženy vůbec nevšiml. Macit přicházel domů pozdě

v noci a jeho žena už spala. Byl to snadný způsob úniku před


17

manželem. Setkáním s přáteli se v poslední době pod různými

záminkami vyhýbala.

Už začínala i lhát, protože Nanny nešla nakupovat a ona ne

musela vyzvednout dceru z baletu. Na tom, co řekla Hümeyře,

bylo pravdy jen tolik, že Nanny koncem měsíce odjíždí domů. Macit si to totiž přál. Byl toho názoru, že dcera už je velká, chů

vu nepotřebuje a Sabiha by se jí měla víc věnovat.

Sabiha si byla vědoma toho, že svůj život nezvládá. Za všech

no mohla ta zatracená válka. A to země zatím vůbec neválčila.

Ale stejně kvůli současnému dění ve světě nebylo nic k dostání,

nikam se nedalo jezdit, o ničem jiném se nedalo mluvit. Válka

jí vzala muže, jako by byl voják. Přitom zpočátku byl jejich život

tak šťastný, tak zábavný... Sabize se stýskalo po těch vzdálených

dnech před válkou, než se její sestra sebrala a odjela. Ale podle

toho, co četla v novinách, co slyšela v rozhlase, musela být za

svůj život ještě vděčná. Alespoň byli v bezpečí. Neměli za sebou

neustále policii a vojáky. Kolem ní nikdo nemusel nosit žlutou hvězdu jako ocejchovaný osel. Kdo tohle říkal? Musela to být Necla. Ta měla vždycky takováhle ošklivá přirovnání. Sabiha si

vzpomněla, že před dvěma týdny při jedné bridžové party svým

obvyklým neomaleným, necitlivým způsobem prohlásila: „Ti

ubozí Židi musí nosit žlutou nálepku jak ocejchovaní osli.“

„Co je to za řeči?“ rozkřikla se na ni Sabiha. „Přirovnávat lidi

ke zvířatům! To jsi manželka diplomata? To si nevidíš do pusy?“

„Ona se snad zbláznila. Co křičí?“ ohradila se Necla. Ostatní

ženy kolem stolu měly oči plné slz.

„Tahle válka nám pěkně zabrnkala na nervy, děvčata. Všech

no nás rozčilí,“ snažila se to přejít hostitelka. Večer cestou do

mů se Sabiha za svůj nemístný výstup styděla. Ano, má pocu

chané nervy. Ty hrůzné zprávy v novinách, které se na ni valí,

sotva ráno otevře oči, nacistická bouře běsnící v Evropě... Oku

povaná města... Lidé na útěku... Francie... Ach, ne!

18

Sabiha vztáhla ruku, aby si utrhla hyacint visící přes plot

zahrady. Vtom se zarazila. Přišlo jí ho líto. Cosi se jí zadrhlo

v hrdle, do očí jí vhrkly slzy, nevěděla proč. Se svíravým poci

tem v srdci zahnula do ulice k jejich domu. Za chvíli se setmí

a nastane tísnivý večer po dalším tísnivém dni. Macit nejspíš

zase přijde pozdě. Hülya bude u večeře zase klást otázku za

otázkou, proč, jak, čím... Anglická chůva začne mluvit o vál

ce. Z Ankary už jí nic nezbylo. Zhola nic... Život je šedý, jed

notvárný, nudný!

Macit se snažil otevírat dveře jejich bytu co nejopatrněji. Ne

chtěl svou ženu probudit, pokud už spí. I do ložnice vklouzl

po špičkách. Sabiha nespala. Ležela s vlasy rozprostřenými na

polštáři a dívala se na manžela. Dokonce i v mdlém světle noč

ní lampičky odrážejícím se od růžového stínítka bylo vidět, že

má napuchlé a zarudlé oči.

„Co se stalo?“ zeptal se Macit. „Tys plakala?“

„Jsem strašně rozčilená,“ odpověděla Sabiha a posadila se

na posteli. „Večerní poštou přišel dopis. Listonoš ho nechal

na rohožce. Všimla jsem si ho, když jsem dávala za dveře od

padky... Přečti si ho.“

„Od koho je? Od tvé matky? Otec je nemocný?“

„Není z Istanbulu, Macite... Je od Selvy.“

„Ach táák!“

„Mám strach, Macite. Musíme něco dělat. Musíme ji sem

dostat. Takhle už to dál nejde... Matka se dříve nebo později

doví, co se ve Francii děje. Zasáhne ji to. Tentokrát ji to oprav

du zasáhne.“

Macit vzal dopis, který mu podávala, a ve slabém světle se

ho pokoušel číst.

„Selva sem nepojede bez Rafa,“ řekl. „A Rafo se jen tak snadno nevrátí.“

„Ale to nejde. Selva musí myslet na matku. Když jsem si dopis přečetla, objednala jsem si mezinárodní hovor. Kdoví kdy dostanu spojení, možná bys jí měl zítra zavolat...“

„Cos to udělala, Sabiho? Kolikrát jsem tě prosil, abys z domova nevolala.“

„Takhle pozdě už jsem nemohla jít volat jinam. Musím se sestrou mluvit, Macite. Musím ji přesvědčit, než bude pozdě.“

„Jdu ten hovor zrušit,“ řekl Macit a vyběhl k telefonu.

„To nemůžeš. Je to moje sestra. Nechápeš?“

Macit se vrátil do ložnice. „Já jsem pracovník ministerstva

zahraničí, Sabiho. Němci jsou na našich hranicích, válka nám

klepe na dveře a ty si jen tak objednáš hovor do Francie. Chceš

mě přivést do maléru?“

„Já už mám toho tvého ministerstva zahraničí až po krk.

Mám pocit, jako by mě pořád někdo sledoval.“

„Brzy končí škola. Jakmile začnou prázdniny, sebereš Hülyu a pojedeš do Istanbulu,“ prohlásil Macit. „Ale nevím, zda bude mít tvůj otec takové pochopení pro tvoji sestru jako já.“ Sabiha slyšela, jak její muž na telefonu v hale na konci chodby vytáčí

číslo a ruší objednaný hovor do Francie. Tiše se rozplakala.

Macit zrušil hovor a vyšel na balkon. Zapálil si cigaretu

a zahleděl se na tmavomodrou oblohu. Bylo příjemně. Vždyc

ky měl rád svěží ankarské večery po horkých letních dnech,

ale tentokrát se třásl chladem. Poprvé pocítil neklid. Cítil mra

zení v zádech, zimomřivě se objímal pažemi. Nebylo to jen

kvůli nočnímu chladu. Prožívali nebezpečné dny, kdy všem,

kdo si uvědomovali, co je v sázce, hrůzou vstávaly vlasy na

hlavě. Obyčejní lidé ani jeho žena se svými vrtochy neměli

tušení, že země stojí na okraji propasti. Každý si večer pustil

rádio, zanadával si na stoupající ceny a černý trh, vlezl pod duchnu a usnul. Nikdo nevěděl, co se děje. Lidé si neuvědo

movali rozsah katastrofy, kterou by znamenal vstup Turecka do války, ať už na straně Německa, nebo Spojenců. Nemohli

vědět, po jak ostré hraně se pohybuje prezident İnönü spolu s pracovníky ministerstva zahraničí. Vláda dělala, co bylo v jejích silách, aby nevyvolávala paniku a nepřivedla už tak strádající národ do ještě větších nesnází. Co je však lepší? Nalít

lidem čistého vína a postavit se ke skutečnosti čelem, nebo

se chovat jako otec, který se snaží chránit své děti a tají před

nimi špatné zprávy? Macit nevěděl.

Ale není to tak dlouho, jen pár měsíců, co Turecko málem

sklouzlo do válečné propasti. Válečná propast. Hnusná váleč

ná propast! Macit skoro vysál oharek cigarety a odhodil ho do tmy. Skomírající oharek bez zajiskření zmizel v temnotě. Přesně jak mu to vyprávěl jeho otec, válečný hrdina... Noční záblesky výstřelů! Jeden, dva, tři, pět, deset záblesků... Střelba...

Trupy s utrženýma rukama, nohama, trupy bez hlavy, mrtvo

ly... Zavšivení, hladoví, ubozí lidé... Raněná, vychrtlá zvířata,

podvyživení, bledí sirotci, ženy nepodobné lidem, muži bez peněz, práce, domova, zdraví i naděje...

Pamatoval si, jak se jeho na kost vyhublý otec, zavšivený,

plný jizev a boláků, v rozedraném vojenském plášti objevil jed

nou k poledni u vrátek jejich domu a zhroutil se u zavlažova

cího bazénku. Pamatoval si to přesně, nebo jen matně? Nebo si to takhle jen představoval? Nebyl si jistý, ale na ten výjev nikdy nemohl zapomenout. Zahradník chtěl svého pána vyhodit, že je to žebrák. Teprve za nějakou dobu pochopili, o koho jde.

Místo silného, rozložitého, hovorného pana Ruhiho se vrátila

duševně nemocná, na pravou nohu napadající troska. Vyprázd

něný člověk, kostlivec! Takové jsou války, vítězství se dosahuje u stolu, nikoliv na bojišti. Pokud se on, Macit, vrací domů až k ránu, pak je to proto, aby podruhé do takové pasti nespadli.

Jenže to těm utrápeným ženám vykládej!

Najednou zjistil, že už mu není chladno. Klesl do proutě

ného křesla na balkoně a ponořil se do vzpomínek. Macit se podílel na smlouvě, kterou podepsali s Anglií a Fran

cií v roce 1939. Podle této smlouvy měli Francouzi a Angličané

co nejdřív dodat turecké armádě potřebnou výzbroj. Turecko

pak mělo po celou válku dodávat Francii chromovou rudu.

Smlouvu jel do Francie podepsat osobně ministr zahraničí

Numan Menemencioğlu. Macit byl členem jeho doprovodu. I když jeli do Paříže s velkými nadějemi, nepodařilo se jim

získat všechno, co chtěli. Menemencioğlu trval na dodávkách

chromu do konce války, ale protistrana souhlasila jen se dvě

ma roky. Oni však peníze za chrom tolik potřebovali. Jako by

to nestačilo, Angličané značně snížili množství zbraní, tanků

a protiletadlových děl, které Turecko požadovalo.

Jen si to představte... Turecká armáda potřebovala sto je

denáct milionů kusů munice, šest tisíc pět set samopalů. Angličané slíbili dva miliony nábojů a dvě stě samopalů. Přitom

věděli, že zachvátí-li válečný požár Balkán, dojde-li k útoku na

Řecko nebo Bulharsko, budou chtít, aby je právě Turecko krylo

a Němce zastavilo. Čím měli Turci Němce zastavit? Jedině když

člověk brání svou vlast, pustí se do nepřítele vlastníma ruka

ma, postaví se mu vlastním tělem. Budou snad Turci umírat

za Angličany, kteří proti nim v první světové válce podněcovali

Araby, usilovali o Mosul a Kirkúk...? Nebo snad za Evropany,

kteří kvůli svým zájmům vytvořili státy pro nevzdělané, pri

mitivní kmeny Blízkého východu? Jen ať si poradí sami... Ať

se rdousí navzájem, ať pojdou, říkal si v duchu Macit. Měli se

snad kvůli nim zaplést do téhle války, stejně jako to udělali v té předchozí? Velmoci se spolu perou a jejich země to vždycky

z nějakých důvodů odnáší!

Macita rozčilovalo, že se jim nepodařilo získat, co chtěli,

ale ministra trápilo něco jiného. Na zpáteční cestě řekl při

večeři svému doprovodu: „Přátelé! Je mi jasné, že Angliča

né nemají dost zbraní a Francouzi je nemají vůbec. Ne že by

nám je tedy dodávat nechtěli, oni nemohou... V Paříži jsem se o tom přesvědčil. Vyvolalo to ve mně řadu otázek, mám

obavy, zda zvítězí. Neudělalo Turecko chybu, když s nimi podepsalo smlouvy?“

Kdo vyhraje válku, na jakou stranu se má Turecko přidat,

o tom už se dohadovali celý rok. Nakonec se rozhodli podpo

rovat Anglii a Francii a věřili, že udělali správně... Až do té doby,

než při této cestě zjistili, jak jsou na tom s výzbrojí! Pomalu se

začalo ukazovat, že se nepustili do tance s tím pravým...

A nejen to. Sice se z Paříže do Ankary nevraceli s úplně

prázdnýma rukama, ale stále s méně než polovinou toho, co požadovali. Byli rozmrzelí a plní obav.

Jak Macit slíbil Sabize, udělal si poslední večer v Paříži po

zasedání čas na setkání se Selvou.

„Jdu za příbuznými, kteří tady žijí,“ řekl svým kolegům. Ti

se ze zdvořilosti neptali, o koho jde.

Selva přišla na schůzku, kterou Macit domluvil v Café Flore,

aby příliš nebila do očí, obtěžkaná dárky pro sestru, matku i neteř. Vrhla se Macitovi kolem krku a políbila ho na obě tvá

ře. Zářila štěstím, že vidí někoho z domova. Chtěla do nejmen

ších podrobností vědět, co všichni dělají, jak se mají. Váže ješ

tě Sabiha Hülye do vlasů tu velikánskou taftovou stuhu? Zve

na páteční partičky bridže pořád ty stejné přátele? Kdo jsou

Sabižiny partnerky při hře? Některé sestřiny přítelkyně Selva dobře znala, protože nějakou dobu bydlela v Ankaře. Zazimo

vala matka letní byt na konci září, nebo odjela, hned jak se

ochladilo? Vyptávala se na všechno a na každého. Ptala se po

drobně i na otce, i když se spolu rozešli ve zlém.

„Tohle všechno s sebou vzít nemohu, Selvo,“ řekl Macit po

někud nesvůj při pohledu na hromadu balíčků, které švagrová

sotva srovnala na židli. „Mám jenom malý kufřík.“

„Vždyť já už, švagře, nebudu mít jinou možnost poslat do mů

nějaké dárky. Prosím vás, vezměte to. Půjdu vám hned k Lafa

yettovi koupit další kufr.“

„Tak počkat! Co si kolegové pomyslí? Jsme tady služebně.

Řeknou si, že Macitovi se nákupy pro sebe a pro manželku ani

nevešly do kufru a musel si koupit ještě jeden.“

„Tak si vezměte aspoň tyhle levandulové parfémy pro moji

matku a pro sestru. A také je tu čokoláda pro Hülyu...“

„Musela jsi to shánět. A také to stálo spoustu peněz, že?“

Když si vypovídali všechno o rodině, neměli si najednou co

říct. V tu chvíli si Macit všiml, že jeho švagrová vypadá una

veně a má fialové kruhy pod očima. V posledních paprscích

večerního slunce se mladá žena zdála pobledlá a vyčerpaná. Měla na sobě kabát barvy nezralých mandlí, který Macit dobře znal. Takže si v takovém městě jako Paříž ani nemohla nic koupit, dokonce pořád nosí starý kabát. Rozmazlená dcerka Fazıla Reşata Paşi, která vyrůstala jako v bavlnce...

Co s člověkem udělá láska! Projevila by Sabiha takovou od

vahu, blesklo Macitovi hlavou, kdyby se zamilovala do někoho, koho jí rodina neschvaluje? Nebyl si úplně jistý, zda chce znát

odpověď. Sabiha by asi nevyměnila lásku za pohodlný život.

Vzala by si ho, kdyby měl jinou víru, třeba arménskou? Ne, za

nic na světě. V tom, že se za něj Sabiha vdala, hrál bezpochy

by roli jeho původ ze staré istanbulské rodiny, jeho povolání

a vzdělání. Ale neměl by si stěžovat, vždyť on sám si ji přece

vybral nejen pro její krásu, ale i proto, že pochází z kultivova

né rodiny. A je vyrovnaná. Nebyla to snad ona, kdo dával Selvě

24

v nejžhavějších chvílích jejího milostného dobrodružství nej

lepší rady? Že to Selvě šlo jedním uchem dovnitř a druhým

ven, je jiná věc...

„Láska má krátký život. Jednoho dne skončí. A co si pak

počneš? To potom budeš pozdě litovat,“ říkala Sabiha. „Až

dostaneš rozum, rozvod s Rafem se nebude podobat žádné

mu jinému. Už si tě nikdo nevezme, Selvo. Zůstaneš doma.“

„Kvůli tomu, že jsem měla židovského manžela? Jen se ne

boj, i když nám vyprchá láska, zůstane nám přátelství,“ namí

tala Selva. „Do smrti budeme milenci i blízkými přáteli.“

„A co kdyby se Rafovi nedej Bože něco stalo? To se vrátíš do

otcovského domu jako vdova paní Alfandariová?“

„Domů se nevrátím, Sabiho. Samozřejmě se nevrátím k otci,

který mě škrtl ze svého života jenom proto, že jsem se zami

lovala do nemuslima. A do té doby už budu mít rodinu, děti,

možná i vnoučata.“

Když tehdy Sabiha viděla, že sestru nepřesvědčí, pokusila se

zapůsobit na otce.

„Dnes je jiná doba, tatínku. Rozdíly, které byly dřív důležité,

už nehrají roli,“ říkala. „Prosím vás, nedělejte nic, čeho byste

litoval. Zapřísahám vás, buďte rozumný. Podívejte se, syn Sa

miho Paşi si vzal Řekyni, manželka pana Vecdiho je Němka. Co

je na tom? Vždyť jste studoval v Evropě, jste otevřený člověk.“

„Jestli si toho člověka vezme, tak ať na mě zapomene.“

„Jak by mohla, tatínku? Je to přece vaše dcera!“

Fazıl Reşat se zahleděl z okna a pronesl:

„Byla!“

Tohle drama netrvalo dny, týdny ani měsíce, ale roky, mělo

na rodinu ničivý vliv. Neukončilo je ani to, že se Fazıl Paşa po

kusil zastřelit. Selva vyčkala, než se otec uzdraví, a pak se zase

věnovala své lásce. Tentokrát ulehla na lůžko paní Leman. Fazıl

Reşat Paşa se zavřel doma, styděl se s kýmkoliv stýkat. Tato

událost nic dobrého nepřinesla, ale pomohla rozlišit mezi přá

teli a nepřáteli rodiny. Ani ti, které považovali za své nejbližší,

se nezdrželi pomluv, obviňovali hlavu rodiny, že posílá dceru do nemuslimských škol. Přitom i dcery takových kritiků chodily na francouzská lycea nebo studovaly na americkém gymnáziu, které přicházelo do módy.

Selva a Sabiha jako mnoho jejich vrstevnic v okolí navště

vovaly americkou základní školu, pokračovaly na francouzské střední a pak je rodiče poslali na americké dívčí gymnázium. Obě sestry proto mluvily téměř perfektně anglicky a francouzsky.

Na Macita také silně zapůsobilo, když u své snoubenky vi

děl Baudelairovy a Byronovy básně... „To je ta správná manželka pro úředníka ministerstva zahraničí,“ vyjádřila se jeho matka.

Ze zamyšlení vytrhla Macita Selvina otázka: „Vstoupí Turecko

do války, nebo ne?“

„Nevstoupí.“

„Jste si tím jistý?“

„Děláme všechno pro to, aby zůstalo mimo. Další válka už by byla nad naše síly, Selvo.“

„Mohu se vás na něco zeptat, švagře?“

„Do toho,“ pobídl ji Macit.

„Myslíte, že mi tatínek nikdy neodpustí?“

„To nevím. Tohle téma jsme uzavřeli. Už ani se Sabihou o tom nemluvíme.“

„Jo táák!“

„Stalo se, co se stalo. Není o čem mluvit.“

26

„Tak takhle to vidíte, švagře.“

Macit usrkl kávy. „Můj názor není podstatný. Ty sis prosa

dila svou. Jsi alespoň šťastná? Stálo to za ty problémy, které

máte?“

„Mluvíte, jako byste Rafa neznal. To se vám povedlo.“

„Ty sis nedala říct, spálila jsi za sebou všechny mosty. Otce,

matku i Sabihu jsi nesmírně zarmoutila. Hlavně abys nelito

vala. To je to jediné, co si přejeme.“

„Já Rafa miluju, švagře. Nelituju toho. Ale... Tamto je mi

moc líto...“

V očích se jí zaleskly slzy. Macit se natáhl přes stůl a ucho

pil do dlaně Selvinu malou bílou ručku třesoucí se vedle šál

ku s kávou.

„Pokud jsi šťastná, pak ti nemusí být ničeho líto. Ty jsi oprav

du silný člověk, Selvo. Srdnaté, odvážné děvče, které ví, co chce.

Ostatně tvůj otec si je toho vědom, jenom ti ještě neodpustil,

ale jsem si jistý, že tě má rád.“

„Moc se mi stýská... po všech.“

„Čas všechno vyřeší. Teď se tím nemusíš zabývat.“

„Máme vůbec čas, švagře?“ zeptala se Selva.

Opravdu, máme čas? Čas se stal ohromnou cenností. Ze

jména v posledních měsících měl čas pro každého cenu zlata.

Turecká delegace vlastně přijela do Paříže, nikoliv aby zís

kala zbraně, ale čas. İnönü ze všeho nejdřív potřeboval čas.

Čas... čas! Mít čas přemýšlet, zadržet čas, získat čas, aby

bylo možné se vyhnout válce. Na všechny otázky týkající se

války İnönü odpovídal: „To ukáže čas.“

„Nevím, Selvo. To se ukáže!“

Macit se diplomatickým hrám učil za pochodu. V neustále

se měnících podmínkách si mnohokrát kladl otázku, co bude

zítra. Jenomže v Evropě už nebylo místo pro naději, předpově

di. Před rozloučením Selvě pevně stiskl ruce a pohlédl jí do očí:

„Může se stát kdykoliv cokoliv, Selvo. Tady se situace přios

třuje. Kdyby ses ocitla v ohrožení života, vrať se domů.“

„Bez Rafa se nevrátím.“

„Ale vrátíš. On je muž, postará se o sebe.“

„Přísahali jsme, že si do smrti zůstaneme věrní. On se vrá

tit nechce, však víte. Co se ho jen našikanovali, nauráželi... Já

ho neopustím.“

„Dobře si to rozmysli,“ namítl Macit. „Máme jen jeden život a za ten neseme odpovědnost.“

„Jenže já mám před sebou ještě jeden život, za který ponesu odpovědnost, švagře.“

„Samozřejmě. Ale potápějící se loď opouštějí nejdřív ženy a děti. Takové je pravidlo.“

„Já nemluvím o Rafovi.“

Macit užuž vstával, ale znovu dosedl.

„Ty... že bys...“

„ A n o.“

„Kdy?“

„Začátkem příštího roku.“

„Proč jsi to neřekla dřív?“

„Myslela jsem, že to poznáte.“

Teprve teď si ji Macit zkoumavě prohlédl a poznal, že mírně

ztloustla a ňadra se jí zvětšila. Její tvář však byla velmi pobled

lá. Otěhotnět uprostřed války... To je bláznovství.

„Blahopřeji...“ utrousil nuceně. „Mám to říct Sabize?“

„Už jsem jí to napsala. Dopis ještě nedorazil. Pokud zítra odjíždíte, budete tam dřív. Nemohla by se to dovědět nejprve ode mě?“

„Jistě.“

„I matce jsem to napsala.“

„Dobře si to rozmysli,“ naléhal Macit. „Teď máš další důvod, proč se vrátit do Istanbulu.“

„Bez otce dítě vychovávat nebudu. Nemějte starost. Rafo si

myslí, že zůstávat tady je pro nás nebezpečné. Proto si shání práci mimo Paříž. Do měsíce z Paříže odjedeme.“

Rafo a Selva se přestěhovali z Paříže do Marseille. Ale k če

mu to bylo? I tam dosahoval stín nacismu. Aby vláda, kterou sestavil maršál Pétain, uchránila jižní oblasti Francie před okupací, obětovala Francouze židovského původu a podřídila se Hitlerovi. Francouzští Židé si mysleli, že někde v okrajových

částech země nebudou bít do očí. Pomalu jim však začínalo

docházet, jak se mýlili. Němci pronikli všude jako hustá mlha. Zachránit se před nimi bylo téměř nemožné.

Rafo začal v Marseilli pracovat se svým přítelem lékární kem.

Paní Leman prodala v aukci diamantový náhrdelník a utržené peníze se jí bez vědomí manžela podařilo propašovat mladší dceři. Tuto částku použil Rafo jako svůj vklad a stal se v lékárně společníkem. Bydleli v nájemním bytě v nejvyšším patře domu přímo naproti lékárně. Selva dávala třem děvčatům ze sousedství lekce hry na piano a angličtiny. V okolí si udělali pár zná

mých, avšak nejbližší přítelkyní zůstala Selvě je jí sestra, které psala několik dopisů týdně. Téměř den ně podávala Sabize zprá

vy. Její těhotenství probíhalo normálně, nebylo jí špatně od ža

ludku ani neměla jiné potíže. Na peníze si nestěžovali, ostatně

žili velice skromně. Kromě telefonu, který si pořídili, aby Selva

mohla sem tam zavolat sestře, si žádný luxus nedopřávali. Muse

li by však být slepí, aby neviděli, že se kruh kolem nich postupně

stahuje. Selvě se dokonce doneslo, že policisté na ulici zastavují

muže, donutí je stáhnout si kalhoty a kontrolují, zda nejsou ob

řezaní. Rafo však dosud takovému ponižujícímu jednání vysta

ven nebyl. Ostatně jejich tamní známí a sousedé je považovali

za Turky, protože spolu mluvili turecky. V březnu, na který při

padl ramadán, Selva držela půst a všude to hlásila. Věděla však, že ať se snaží sebevíc, pravda jednoho dne vypluje na povrch.

Macit si říkal, že v Sabižiných potížích hrály velkou roli obavy

o mladší sestru. Ale nemohl s tím nic dělat. V těchto dnech byla osobní dramata ve srovnání s nebezpečím, v němž se nacházela celá země, jen kapkami v moři. Když vykouřil druhou cigaretu, rozechvěle zamířil k ložnici. U dveří se zastavil a poslouchal ženino hluboké oddechování. Sabiha už tedy spala.

Aby ji nevzbudil, svlékl se v koupelně a teprve pak vešel do

ložnice. Vklouzl pod pokrývku, zahřál se, ale nemohl usnout.

Obracel se v posteli ze strany na stranu, když najednou usly

šel telefon.

Ach, Bože, pomyslel si, zřejmě zapomněli zrušit Sabižin

hovor.

Vyskočil, aniž si obul pantofle, a vrávoravě se rozběhl do

chodby. K telefonu se přihnal téměř bez dechu. Spěšně zvedl sluchátko. „Haló,“ zavolal udýchaně.

„Pane Devresi... Promiňte, že vás budím, ale...“

„Kdo volá?“

„To jsem já... Tarık... Tarık Arıca...“

„Aáá, Tarık!“ Macit se zhluboka nadechl. „Co se děje?“

„Omlouvám se za tuhle pozdní hodinu. Doufám, že jsem nevzbudil paní Sabihu a dítě.“

„O co jde?“

„Špatná zpráva. Mám službu na ministerstvu. Němci před půlhodinou zaútočili na Krétu.“

Macit se zhroutil do křesílka vedle telefonu.

„Co to říkáš?“

„Za dvacet minut se scházejí generální sekretář, pan ministr a náčelník generálního štábu. Pan prezident byl informován.“

„Rozumím,“ řekl Macit, „obléknu se a jedu. Děkuji, kamaráde.“

30

Zavěsil a pomalu kráčel do ložnice. Sabiha telefon nesly

šela, sladce spala. Macit se znovu začal oblékat do šatů, které

před chvílí svlékl a nechal v koupelně.

Sabihu vzbudilo zaklapnutí domovních dveří. Posadila se

v posteli a chvíli vyčkávala ve tmě. Potom rozsvítila lampičku.

Po tvářích se jí kutálely slzy a stékaly na růžovou noční košili.

„Bože, ochraňuj Selvu.“ Roztáhla ruce a modlila se. „Dostaň

ji z toho pekla, snažně tě prosím, Bože.“ Chvíli se svíjela na

posteli s rukama na obličeji. „Odpusť mi, sestřičko,“ šeptala,

„odpusť mi, Selvo.“

ISTANBUL

1933

Sabiha závistivě hleděla na sestru, která se snažila usušit si

vlasy na slunci. Selva si své dlouhé světlé kadeře pročesávala

hřebenem ze slonové kosti, a jak je protřepávala, uvolňovaly

se z nich vodní kapky a jako malinké křišťálové kuličky se roz

létaly na všechny strany.

„Tady si vlasy nesuš. Uděláš mi fleky na šatech,“ popuzeně

Selvu napomenula.

„Kvůli tomuhle snad ne.“

„Na hedvábí ano.“

Selva odstoupila od okna a posadila se na postel.

„Kdybys chtěla, mohla bys mě vzít s sebou.“

„Ale já nechci.“

„Proč?“

„Protože jsi ještě malá. Možná napřesrok...“

„Jsem větší než ty, Sabiho.“

Sabiha po ní bleskla zlobným pohledem, chtěla jí odsek

nout, ale skousla si rty a zmlkla. Selva se na posteli usadila se

zkříženýma nohama a dál si sušila vlasy.

„Už ti ty vlasy musíme ostříhat, pomalu s nimi zametáš pod

lahu,“ řekla Sabiha, přestože věděla, jak je sestra se svými vla

sy spokojená.

„Tatínek to nedovolí.“

„To je lež. Ty si je nechceš dát ostříhat.“

„To je možné.“

32

„Už to vůbec není v módě. Takové dlouhé vlasy! Špatně se

myjí, špatně se suší. Pořád máš stejný drdol. Vypadá jako dva

krát zatočený preclík. Že tě to ještě baví, děvenko.“

„Baví.“

„Dobrá, ale pokud se mnou chceš chodit na čaje, musíš si

ty vlasy dát do pořádku... S účesem jako za královny Viktorie

tě s sebou nevezmu. Rozumíš?“

„Rozumím.“

Sabihu sestřina odpověď nepřekvapila. Selva nikomu neod

mlouvala, ale dělala si, co chtěla. Sabiha se s ní ani nemohla

pořádně pohádat. Pokrčila rameny a začala si před zrcadlem

přikládat k hrudi náhrdelníky, aby si z nich vybrala.

„Který si mám vzít?“

„Tamten.“

„Ale já chci tenhle... Ten si vezmu. Zapni mi ho, prosím tě.“

Odhrnula si vlasy ze šíje a klekla si před sestrou.

Selva jí náhrdelník zapnula a obdivně si ji prohlédla. „Moc

ti to sluší. Dneska budeš ze všech nejhezčí.“

Sabiha se na sebe podívala do zrcadla. Bledě zelené hed

vábné šaty s trojitým perlovým náhrdelníkem byly opravdu

moc krásné. Vlnité vlasy si shrnula za uši a spokojeně se na

sebe v zrcadle usmála.

„Musíš být doma, než se tatínek vrátí. Ať tě ani nenapadne

přijít pozdě,“ ozvala se matka ode dveří. „Pospěš si, kamarád

ky už jsou tady, čekají na tebe.“

Sabiha poslala sestře vzdušný polibek, vyběhla ven, ale

hned se vrátila a objala ji:

„Příště tě vezmu s sebou, slibuju!“

A v mžiku byla pryč. Selva s matkou poslouchaly, jak se její

kroky na schodech vzdalují. Pak Selva vstala, dva dlouhé copy

si před zrcadlem obtočila kolem hlavy, sepnula je sponou, po

odstoupila a deklamovala do zrcadla:

„Nikdy vám neodpustím, monsieur... Nikdy. Rozhodně vám neodpustím, lorde Seymoure. Věřila jsem vám, celou svou duší jsem vám věřila. Teď odejděte... Jděte... Jděte pryč!“ pronesla a máchla rukou na znak odchodu.

„Co to děláš, miláčku?“ Matka stála ve dveřích a s údivem na ni hleděla.

„To jste vy, maminko? Neslyšela jsem vás,“ rozesmála se

Selva. „Zkouším svou roli. Ve hře na konci roku budu hrát

královnu Alžbětu.“

„A kdo je král?“

„Král tam není! V Anglii zemřel Jindřich viii., moc se dělí mezi ženy. Mualla hraje Marii Stuartovnu, lorda Seymoura

Rafo. Pak jsou tam kněží, lordi a tak... Můžu příští týden po

zvat naši divadelní skupinu na čaj, mami? Prosím, maminko.“

„Děvčata můžeš.“

„To snad ne! Budeme zkoušet hru. Kdo bude hrát chlapce?“

„Zase mi u otce nedělej zle, Selvo. Už tak mi dává co proto, že vás pouštím na čaje.“

„Vás? Mě tam přece nepouštíte!“

„Ještě ti nebylo osmnáct.“

„Nemějte starost, maminko. Ani pak tam nebudu chodit. Ří

kám sestře jen tak, ať mě vezme s sebou... Abych ji po zlobila.“

„Proboha, proč bys nechodila?“

„Jako bych nevěděla, že tam děvčata chodí, aby našla manžely.“

„Kdes to vzala?“

„Slyšela jsem to, když se sestra bavila s kamarádkou. Jde jim jen o to, najít manžela.“

„A co je na tom? Zvou tam chlapce z lepších rodin. Slušné, vzdělané, znalé jazyků. Navíc se čaje pořádají v domech rodi

čů, pod jejich dohledem.“

„To mě právě rozčiluje. Organizuje se to proto, aby matky našly pro dcery ženichy.“

„No a co? Co může být rozumnějšího než dceru provdat?“

„Já nechci.“

„Dobrá! Tak já se kvůli tobě nebudu s otcem zbytečně handrkovat. Prostě se vdáš jako my přes prostředníka, aniž svého

muže předtím uvidíš.“

„To jsem říct nechtěla.“

„Jistěže nechtěla. Copak by ses vdala přes prostředníka?“

„Nevdala.“

„Tak o co ti tedy jde?“

„V těchhle domech se dávají dohromady elegantní pánové s hezkými, poslušnými děvčaty... V žádném případě!“

„Tak jak si vybereš manžela? Prodávají se snad?“

„Vyberu si manžela sama, bez prvního kola pod dozorem

matek.“

„Ty tomu tak rozumíš! Radši si sedni a uč se roli...“

„Mami... Tenhle týden... Chtěla bych pozvat někoho, kdo

má nejdůležitější roli... Muže...“

„Kdopak to je?“

„Rafo. Rafael Alfandari.“

„Alfandari? Syn toho známého lékaře?“

„V n u k . “

„Tak si ho pozvi. Tatínek tu rodinu zná, nebude proti tomu

nic mít.“ Když paní Leman odcházela, Selva už zase zkoušela

roli před zrcadlem.

Kolem půl šesté matka celá rozrušená vpadla do Selvina pokoje. Tentokrát její mladší dcera seděla nad učebnicemi.

„Je půl šesté, Selvo. Sabiha se ještě nevrátila!“

„Ještě není, mami. To bych slyšela.“

Sotva to dořekla, ozval se na hodinách ve velkém salonu

jako obvykle hlas kukačky ohlašující půlhodiny.

„Teď už je,“ řekla paní Leman.

„Nemějte strach, za chvíli tu bude.“

„Jen aby nepřišla až po tatínkovi...“

Selva přistoupila k oknu a vyhlédla ven. „Už jde,“ hlásila

radostně, „už jde!“

Obě se jedna přes druhou nahrnuly do výklenku. Sabiha

s poletujícími šosy peleríny, kterou měla jen tak přehozenou přes šaty, běžela k domovu.

„Nespěchej tolik, upadneš,“ zamumlala matka, jako by ji dcera mohla slyšet.

Selva nedočkavě seběhla ze schodů, aby sestře otevřela, ale

domovník byl rychlejší. Na Sabize bylo něco zvláštního. Oči jí

zářily, tváře v jednom ohni.

„Tak jaké to bylo? Bavily jste se aspoň?“ ptala se matka a na

kláněla se přes zábradlí. „Byli tam příjemní lidé?“

„Maminka chce říct, jestli tam byli dobří nápadníci,“ po

znamenala Selva.

„Tak dost, Selvo,“ okřikla ji matka. „To jsou nechutné řeči.“

„Pardon,“ řekla Selva. Uvědomila si, že to přehnala.

Sabiha odložila pelerínu, podala ji domovníkovi a vběhla

do svého pokoje. S rukama za hlavou se natáhla na postel.

„Počkej, Sabiho, takhle v šatech si lehat nemůžeš. Zmačkáš si je,“ napomenula ji matka. „Tak povídej, kdo všechno tam byl?“

„Maminko... nějaký Macit... prý je to synovec paní Necmiye.

Studoval v Paříži a pak nastoupil na ministerstvo zahraničí. Je

příjemný, tedy hezký.“

„No a?“

„No ten se mi nejvíc věnoval. Tancoval taky s Neclou, ale jinak si pořád povídal se mnou.“

„Neříkala jsem ti, že budeš nejkrásnější?“ řekla Selva srdečně.

„Ostatní děvčata jsou také krásná, ale on se věnoval jenom mně.“

„Nikdo jiný tam nebyl?“

„Byl. Neclin bratr a ještě jeden chlapec, jmenuje se Burhan...“

„Co dělá?“

„Kdo?“

„Ten Burhan.“

„Jé, to nevím. Říkal to, ale nepamatuju se.“

„Tys měla zřejmě oči jen pro toho Macita. Tak kdo to je?“

„Vždyť jsem to říkala...“

„Nejdřív se převlékni, než si ty šaty úplně zničíš. Za chvilič

ku je tady tatínek,“ upozornila ji matka a vyšla z pokoje.

Selva s obdivem sledovala Sabihu, jak se zasněně prohlíží

v zrcadle a pomalu se svléká.

„Zamilovala ses?“ zeptala se.

„Jistěže ne. Copak se dneska někdo může zamilovat? Ale je

to příjemný člověk.“

„Maminka mi dovolila, že si příští týden můžu pozvat spo

lužáky. Nepozveme ho taky?“

„Co by dělal sám mezi děvčaty? Nudil by se,“ odpověděla Sabiha lhostejně. Z nějakého důvodu nechtěla, aby Macit viděl

její sestru, která je vyšší než ona, i když ne tak hezká.

„Pozvu i Rafa.“

„Toho židovského chlapce?“

„Ano, toho židovského chlapce,“ napodobila Selva sestřin

hlas.

„Proč se zlobíš? Je to snad lež? Prostě Žid.“

„Je to možné. Ale je mnohem chytřejší, lépe vychovaný a má větší rozhled než ostatní...“

„Zbytečně se neunavuj. Ať je, jaký chce, nemá to vyhlídky.“

„Lidé se snad seznamují jen proto, aby se vzali?“

„Život je příliš krátký. Musíme znát cenu času. Neříká to vždycky tatínek?“

„Je-li život krátký, měli bychom ho žít, jak chceme.“

„Tedy s Rafem, kterého chceš ty?“

37

Selva neodpověděla.

„Rafo... Ano, je to vychovaný mladý muž. Zůstane-li to u přá

telství, why not?“

„Jestliže je to zdvořilý mladík, proč si ho nevzít?“

„Hlupačko, takhle nemluv. Víš, že to není možné.“

„Proč? Nemáme snad republiku? Nezakládali jsme ji pro

to, abychom se oprostili od takových hloupých předsudků?“

„Oho! My dvě jsme snad zakládaly republiku? Říkáš pořád

‚my‘. Ti, co ji zakládali, to zřejmě nedělali proto, aby si turecké

dívky braly nemuslimy. No dobrá, ty už jsi taková. Pořád musíš

mít takové lehkomyslné nápady. Je to dětinské.“

Selva jako vždy zmlkla, aby nepodněcovala hádku. Pokud

se Selva bude točit kolem Rafa, spočítala si bleskurychle Sabi

ha, zůstane Macit jen pro ni. Je těžké pochopit, co se mužům

líbí na její mladší sestře, která se ani trochu nepřetvařuje, ne

krášlí a nechichotá a na které kromě laskavé a srdečné pova

hy, dlouhatánských vlasů a poněkud vysoké postavy není nic

zajímavého. Ale tuhle dívku, vždy klidnou a tichou jako stoja

tá voda, muži obdivovali. Sabiha to cítila. Hlavním důvodem,

proč na Selvu takhle žárlila, vlastně byla jejich babička z ot

covy strany, která měla slabost pro vyšší postavy. Když Selva,

teprve jedenáctiletá, dorostla do výšky své o dva roky starší

sestry, začala babička Sabihu skoro každý den měřit. Přímo se

v ní viděla, protože měla stejně živé zelené oči jako ona sama.

Přála si, aby její starší vnučka ještě vyrostla. Na zárubni dve

ří do ložnice udělala ve výši Sabižiny postavy rysku a téměř

denně dívku měřila. „Nepiješ dost mléka,“ plísnila ji, „zůsta

neš zakrslá.“ Jednou Sabiha vyslechla hádku mezi babičkou

a matkou. Babička se rozčilovala, že matka rysku ze zárubně

mýdlovou vodou smyla.

„Tohle prosím nedělejte. Vystavujete tím Sabihu zbytečným

obavám,“ vytýkala jí matka.

„Dělám to schválně, aby jedla co možná nejvíc mléčnou

stravu.“

„To není mléčnou stravou, maminko. Každý má takovou po

stavu, jaká je mu dána. Selva je po dědečkovi, Sabiha nikoliv.

S tím se nedá nic dělat!“

„Ach, Bože, to přece nejde. Chceš, aby tvoje dcera zůstala

zakrslá?“

„Není zakrslá. Je střední postavy. To ta druhá je jako bidlo.“

„Má správnou výšku. Taková sluší ženám i mužům. Líbí se mi urostlé postavy.“

„Podle mě se vysoká postava k ženě nehodí. Žena má být malá. Však se říká, že co je malé, to je hezké.“

Dál už to Sabiha nemohla poslouchat. Ještě nebyla ve věku,

aby rozuměla moudrosti přísloví. Rozčileně utekla do svého

pokoje.

Je-li ona tatínkova krásná holčička, Selva je ta chytrá. Ať se

pan Fazıl Reşat snažil svou náklonnost vůči mladší dceři sebe

víc skrývat, z jeho laskavých a obdivných pohledů to bylo zřejmé. Sabižiny zelené oči s dlouhými řasami, stejné jako matčiny, na něj příliš nepůsobily. Sabiha věděla, že spíš než kráse

přikládá otec důležitost rozumu. Snažila se s tím vyrovnat, jen

že najednou se objevil problém výšky. Zakrslá slepice! Ona je

zakrslá slepice. Ať má sebekrásnější obličej, je o pěkný kus

menší než její urostlá sestra, prostě zakrslá slepice. Zabořila

tvář do polštáře a rozplakala se.

Teď má proti sobě sestru s copy stočenými na hlavě, která na ni

obdivně hledí, a trochu se studem spřádá plány, jak ji odstranit.

„Rafo je vychovaný chlapec,“ říká, „a pohledný. Snad by se

s ním dalo bez následků tak trochu flirtovat.“

„To myslíš vážně?“

„Jistě. Nezveš si ho snad na maturitní ples?“

„Samotnou mě tam přece nepustí.“

„Já půjdu s tebou.“

Selva vyskočila, vrhla se sestře kolem krku a zasypala ji

polibky.

„Nevěděla jsem, že se ti Rafo tak líbí. Proč jsi mi to neřekla?“

„Vždyť jsem ti to řekla.“

Selva hleděla na sestru svýma velikánskýma hnědýma oči

ma a snažila se pochopit tu změnu. Sabiha přemýšlela: co by asi říkal Macit, kdyby věděl, že její sestra má zájem o židovského mladíka? Ochladl by k ní? Nemyslela si to. Pro mladého

člověka, který ve Francii načichl nejrůznějšími názory o rov

nosti a svobodě, by flirtování Sabižiny sestry s mužem jiné víry nic neznamenalo. Ale kdyby Selvu srdce k nikomu nevá

zalo, byla by tu možnost, že by jí Macit dal přednost, přede

vším pro její vyšší postavu, a také pro sametový pohled, klid a odvážné názory.

„Jestli přijde na čaj Rafo, tak já pozvu pana Macita. Ale ty se budeš věnovat jen Rafovi. Je to tvůj host.“

Selva radostně zatleskala.

Za týden přišli na čaj kromě Selviných spolužáků, kteří hráli

ve školní hře, také Rafo a Macit. Byl krásný den. Všichni spo

lečně si p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist