E-kniha: Poslední slovo má Jan Rejžek! -- Z mého deníčku 3 (2010-2015) - Jan Rejžek

Z mého deníčku 3

(2010–2015)

Galén

Jan ReJžek

poslední

slovo

má

Jan ReJžek!

Z mého deníčku 3

(2010–2015)

Galén

Upozornění

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této tištěné či elektronické knihy

nesmí být reprodukována a šířena v papírové,

elektronické či jiné podobě bez předchozího

písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné

užití této knihy bude trestně stíháno.

© Jan Rejžek, 2016

Preface © Jiří Peňás, 2016

Typography © Bedřich Vémola, 2016

© Galén, 2016

ISBN 978-80-7492-340-1 (PDF)

ISBN 978-80-7492-341-8 (PDF pro čtečky)

Sloupky Jana Rejžka byly publikovány

v Lidových novinách v letech 2010–2015.

7

Cesta Jana Rejžka do Načeradce a zpět Když se na redakčních poradách Lidových novin hodnotí aktuální noviny, což je tako­ vý nudný rituál, často hodnotitel nad Rej­ žkovým Posledním slovem pronese něco na způsob „to snad ani nemá cenu komen­ tovat, no jo, typickej Rejžek...“.

To je okamžitě doporučení, co první číst.

Hned je jasné, že kdo neměl náhodou ještě Rejžka přečteného, okamžitě začne. Během četby pak bude pocukávat koutky úst, ně­ kdy se rozesměje nahlas. A někdy zakroutí hlavou, že to už je teda fakt hodně na hra­ ně. Ale pak zase uzná, že je to skvěle napsá­ no a že tak, jako Rejžek, to nikdo neumí.

I já jsem ve čtvrtek vždycky trochu trnul,

co tam ten umanutec zase napíše, koho tam urazí, koho zneuctí, koho zesměšní... A zá­ roveň jsem se těšil. Neboť člověk je tvor škodolibý, jak známo. Většina Rejžkových obětí si to ostatně zaslouží a  patří jim to. Jen každý nemá náturu to do nich takhle napálit. Jan Rejžek má. To ostatně víme.

Ale chtěl bych tu napsat, že ta obecně

známá tvář Jana Rejžka coby sršatce, neur­ valce a  nepřítele středního proudu a  ně­ kterých zpěvaček je sice možná ne tak zce­ la nepravdivá, ale – je to jen jedna ta tvář, ta vnější, tedy možná spíš maska.

Ta opravdovější je totiž ve skutečnosti

značně odlišná.

Je to tvář člověka, který stále něco hledá,

stále je něčím zaujatý, něco pozorně sledu­ je, něčím se stále zabývá, ba je tím posedlý. Neznám totiž jiného člověka, který s tako­ vou vášní do sebe vstřebává nejrůznější podněty světa, který tak hltavě čte nejrůz­ nější romány, poslouchá tuny hudby, hledí na desítky filmů (týdně), je prostě všude a u všeho. Jan Rejžek je každý den v divadle, pak stihne koncert, skočí do putyky za svý­ mi kamarády a  před usnutím přečte nový

kamerunský román. Ráno pak vstane, ob­

hlídne, kdo během minulých čtyřiadvaceti

hodin na světě umřel, kdo co blbého pro­

nesl či napsal na Facebook, což rychle oko­

mentuje. Pak sedne a  napíše několik těch

nekrologů a připraví si playlist na pořad tře­

ba do Načeradce, kam večer vyráží se svým

pořadem. Je­li středa, napíše Poslední slovo.

Když dopíše, stihne ještě skočit na fotbal

do Edenu na svou milovanou Slavii, pak

maže do divadla, hned jak padne opona,

ovšem ještě sklenka na baru a už nasedá do

osobního vlaku do Načeradce, odkud se do

Prahy vrací právě v  okamžiku, kdy začíná

nějaký koncert v  nějakém baru. To už má

rozečtený další, tentokrát uruguayský ro­

mán, o  kterém by rád zítra napsal glosu.

Mezitím se setká asi se sto dvaceti lidmi,

někteří jsou pořád ještě jeho kamarádi.

S polovinou z nich si dá sklenku a vykouří

padesátou cigaretu. Zapomene někde šálu,

ale stačí se pro ni vrátit, protože na ulici

fouká. Mezitím si poslechne tři nové desky

hip­hopu, world­music a horňáckého folk­

loru. Napíše o nich. Dočte korejský román

a skočí si do kina na čtyřhodinový maďar­

ský film. Vychází ven, potká starého příte­

le, který se před ním chce skrýt, protože

nemá tolik času a vzpomene si, že ho před

rokem Rejžek trochu urazil, ale to už ho

Rejžek odvádí na skleničku, kterou dopíjí

a běží na vlak do Načeradce. Během cesty

si uvědomí, že tam byl včera a dneska má

být vlastně v  Havířově, což na poslední

chvíli stihne...

Vrací se do Prahy, je trochu unavený,

a tak si před spaním pustí tureckou teleno­

velu. Ještě než usne, si uvědomí, že je stře­

da a  že musí poslat do redakce Lidových

novin Poslední slovo. Ráno se bude se číst

první jako vždy.

Jiří Peňás

léto 2016

11

Loučení s Rebusem Loni nás opustilo mnoho osobností, ale také jedna fiktivní. Dva roky po Británii se i  zdejší čtenáři rozloučili s  inspektorem Johnem Rebusem (hrdinou detektivních ro­ mánů Skota Iana Rankina), který odešel do penze v závěrečném díle s vtipným českým názvem Poslední rébus (v  originále Exit Music), vydaném jeho dvorním nakladatel­ stvím BB/art v půlce listopadu. V dobíhají­ cích minutách služby ještě stihl rozluštit případ vraždy ruského básníka a disidenta a  rozmotat nitky, jak souvisela s  poslanci Skotského parlamentu a s věčným Rebuso­ vým rivalem, králem edinburských gang­ sterů, Velkým Gerem Caffertym. Kam se na to hrabe vánoční tombola v Brně, kde pri­ mátor a  hejtman náhodou vyhráli zájezd do Egypta a Forda Fiestu. Ve Skotsku také gómou ufachčit šmé.

Co o milovaném Johnu Rebusovi vlastně

vím po přečtení sedmnácti příběhů, při­ čemž všechny (!) jsou v  tuzemsku k  mání v  uspokojivých překladech Aleny Jindro­ vé­Špilarové, Věry Šťovíčkové, Jarky Stuch­ líkové a Jitky Fialové? Jeho dědečkem byl polský emigrant (stejného původu je ku­ podivu i  inspektor Charlie Resnick jiného výborného britského detektivkáře, Johna Har veyho). Po vojně se dal ke zvláštním službám, kde se však zhroutil a odešel rad­ ši k policii. Z rozvedeného manželství měl dceru. Přes úspěchy v odhalování vražd vy­ volával intuitivním stylem pátrání nelibost u nadutých nadřízených a nedočkal se ni­ kdy povýšení.

Vzbuzoval mé sympatie nejen tím, jak

šel tvrdě po korupci mezi politiky a policis­

ty, ale i proto, že nevěděl, koho volit, stří­

dal partaje, a  stejně si pak rval vlasy. Asi

fandil druholigovým Raith Rovers, třebaže

jeho platonická láska, detektiv konstábl

Siobhan Clarkeová, třímala permanentku

na Hibernian F. C. Rozhodně si nepotrpěl

na módu, moc kouřil, pil jako duha a  ke

všemu míchal pivo s whisky. Ke stáru zvlá­

dl posílat mobilem esemesky, zbývalo, aby

se naučil tečky a čárky.

Čerpal z obrovské sbírky desek a znalos­

tí o rocku, často se zmiňoval o oblíbeném

písničkáři Johnu Martynovi (na pohřbu si

chtěl nechat zahrát jeho LP Solid Air) a Ro­

rym Gallagherovi. Mimochodem, Ian Ran­

kin přiznal, že ho při modelování Rebusovy

postavy inspiroval „šestý Stoun“, zesnulý

klávesista Ian Stewart. Ostatně původní

názvy knih Black And Blue a Let It Bleed

odkazují k albům Rolling Stones.

A co teprve samotářův zpackaný erotic­

ký život! Marně usiloval o revírní inspektor­

ku Gill Templerovou, románek prožil s  lé­

kařkou Patiencií Aitkenovou, ale kdo by

vydržel s mrzoutským policajtem, který se

oženil se svou prací?

Rankin nedávno naznačil, že Poslední ré­

bus není definitivní kniha o Rebusovi, nýbrž

jen konstatování jeho odchodu do důcho­

du. Možná v  dalších detektivkách převez­

me hlavní part Clarkeová, leč jak Rebuse

znám, nedá pokoj a bude i v civilu šťourat

do nevyřešených „pomníčků“. Takže, Johne

Rebusi, vrať se! Neboť na rozdíl od Miloše

Zemana a  jeho party ex­komunistických

penzistů existují senioři, po kterých se mi

stýská. Včera se k nim bohužel přidal nena­

hraditelný Ivan Medek...

7. 1. 2010

12

O sněhových poutnících Všichni teď píšou o sněhu, tož já si také uplá­ cám pár koulí a budu mířit a pálit vysoko a daleko. Nevím, jaká předsevzetí si dávali na silvestra naši politici, ale zjevně zapo­ mněli na jedno dosti důležité. Aby si koneč­ ně z veřejnosti přestali dělat legraci. Utek­ ly pouhé dva týdny nového roku a leckteří hanební bastardi, řečeno takřka s Quenti­ nem Tarantinem, marně skrývají pod bílou závějí svou černou licoměrnost.

Začněme Senátem. Jedenaosmdesát do­

spělých jedinců se zachovalo jako dítka ve sci­fi a  nadělili si nikoliv dva roky, ale as­ poň tři měsíce prázdnin. Pochopitelně za to může impotentní Poslanecká sněmov­ na, jejíž morálku dokazuje fakt, že se její organizační výbor před týdnem nedoká­ zal sejít, aby byl schopen usnášení. Leč! „Jedou dál senátní výbory a pořádají se se­ mináře, není to tak, že bychom si šli leh­ nout,“ hájí svou stáj předseda horní komo­ ry Přemysl Sobotka. Na internetu ovšem čtete, že minimálně do konce měsíce „žád­ né akce nejsou hlášeny“. Kecy, kecy. Spíš se ctihodní muži a ženy budou v pěkně pla­ ceném volnu věnovat partajním předvoleb­ ním kampaním. Kdyby radši vzali hrabla a  uklidili maglajz u  Valdštejnského ná­ městí...

Pražský primátor Pavel „Eskymo“ Bém

se vypracoval do úlohy repetenta, který ví, že ho z ústavu brzy vyhodí, a tím pádem na všechno kašle a  chodí za školu. Jeho pu­ bertálně záhadné útěky do hor mě přestaly bavit. Jako bývalý psychiatr samozřejmě ví, co znamená pojem „vytěsnění“. Copak si fakt myslí, že sebeodvážnějším výstupem na Antarktidu uprchne před odpovědností za tunel Blanka a za blamáž jménem Open­ card? V životě už bych ho nezvolil ani kro­ nikářem Českého horolezeckého svazu. Ostatně krátce po Bémově posledním zmi­

zení na dovolenou se nad tou drzostí spla­

šili i apoštolové na orloji.

Nakonec Jiří Paroubek. Pokud nás mínil

dojímat, že se nemohl dostavit kvůli kala­

mitě na Slovensku k  pražským schůzkám

s prezidentem a premiérem, měl říct pros­

tě rovnou, že se mu nechce od ženy, mi­

minka a  fenky baseta z  vládní Ficovy vily

v  Trenčianských Teplicích. Náhodou jsem

cílil v sobotu podobným směrem, sníh ne­

sníh, frčeli jsme na minutu přesně, teprve

cestou zpět nastala půlhodina zpoždění.

Pakliže doufám, že sociálně citlivý Parou­

bek nepoužívá služeb panského kočího,

coby potomek železničářského rodu mu rád

odhalím existenci onoho dopravního pro­

středku, který jezdí po kolejích a  říká se

mu vlak. A bible s názvem jízdní řád. Stači­

lo vyrazit osobákem v 11.25, v Trenčianské

Teplé chytit přípoj na Púchov, tam Košiča­

na a  před pátou by byl v  Praze. Kdyby to

ujelo, protože hostitel Robo pořád naléval

borovičky, nabízel se další spoj ve 14.46,

z  Púchova pak Fatrou a  na Wilsoňáku je

v  půl deváté večer. Bývalého náměstka

RaJe by mohla potěšit informace, že někte­

ré rychlíky občas mívají jídelní vůz.

O něco rychlejší je autobus typu Zemák

(pardon!). Z  Trenčianských Teplic odjíždí

ve 13.11, v Trenčíně se přestoupí do expresu

Michalovce–Příbram a v 18.30 dorážíme na

Florenc. To pro příště, nesvéprávný pout­

níče Paroubku.

14. 1. 2010

Nejen o rychnovské ostudě

Výročí neznamená pouze důležité datum

v kalendáři, ale také může zrcadlit, jak si při­

pomínaného člověka vůbec ceníme. Schvál­

ně jestli média zachytí, že dnes uteklo pět­

ašedesát roků ode dne, kdy v koncentračním táboře popravili teprve dvaapadesátileté­ ho spisovatele a  novináře (taktéž) Lido­ vých novin Karla Poláčka? Já vím, je v tom zádrhel. Dlouho se totiž tvrdilo, že zemřel o tři měsíce dřív v osvětimské plynové ko­ moře. V  90. letech se však podařilo najít svědkyni, účastnici pochodu smrti, která potvrdila, že přežil transport do tábora v  dnešním polském Zabrze a  napsal tam ještě divadelní aktovku, v  níž pamětnice hrála. Teprve pak ho odvezli zesláblého na saních do Gliwice, kde zahynul.

Z Rychnova nad Kněžnou mi přišla neu­

věřitelná zpráva, jak se staví radní Poláč­ kova rodného města k jeho památce. Léta nejsou schopni či ochotni nechat opravit fasádu školy, kam chodil. Žluto­bílá budo­ va stojí nedaleko Kolowratského paláce, byvši vystavěna majitelem panství Františ­ kem Antonínem Kolowratem Liebštejn­ ským v roce 1819 jako obecní škola se třemi a později s pěti třídami. Od roku 1905 slou­ žil dům coby obecní úřad, potom městský národní výbor a za bolševika v něm dřepěl Dům politické výchovy OV KSČ. Asi v rám­ ci politické výchovy k vygumování mozků bolševici odstranili ze zdi v přízemí pamět­ ní desku připomínající zdejší návštěvu T. G. Masaryka v roce 1926. Teď tam sídlí zá­ kladní škola pro děti se speciálními vzdělá­ vacími potřebami, jejíž ředitelka Hana Fuksová marně usiluje o opravu hroutícího se stavení.

V  knize Bylo nás pět Petr Bajza vece:

„Školu máme pěknou novou a  my máme taktéž pana učitele Veselíka, on nosí zlaté brejle a o přestávce jí housku a čte si v kníž­ ce, a  když vidí nezdobu, tak uloží trest, jemu je to fuk.“ Fuk je zjevně stav školy ze­ jména městskému zastupitelstvu, které čeká, až nějakému žákovi spadne římsa na hlavu. Nejlepší by bylo tu nezajímavou ba­ rabiznu srovnat se zemí a  za nezištné po­ moci spřátelených firem místo ní uhňácat

supermarket nebo aspoň hernu, aby se sy­

paly penízky do městské kasy či do vlast­

ních kapes, že.

Kdyby jen Rychnov! Račte si sestavit po­

zoruhodný puzzle, kterak se různí dutolebci

snažili zlikvidovat Petra Nedomu v Galerii

Rudolfinum, co se dělo kolem Středočeské

galerie, jak hejtmanka Plzeňského kraje

Milada Emmerová vykopla z Galerie Klato­

vy/Klenová Marcela Fišera, o  aktuálním

sprostém dění s českobudějovickou Galerií

současného umění a zacházení s Michalem

Škodou nemluvě. Baže, největším nepříte­

lem koaličních pobratimů na radnicích

není korupce, ale kurátoři výstavních síní!

Budu tedy rád, když mi starosta Jiří Rokl

a královéhradecký hejtman Lubomír Franc

odpoví na pár otázek. Takto si, pánové, vá­

žíte Poláčkova dědictví? Máme snad my,

co spolu mluvíme a milujeme jeho dílo, na

školu uspořádat mezi sebou sbírku? Říkají

vám něco eurofondy? Za dva roky uplyne

22. března 120 let od autorova narození.

Máte šanci se usebrat, jinak vám na pod­

zim voliči mohou slovy Bejvala Antonína

říci: „Fuj, fuj, nehrám.“

21. 1. 2010

O mém Šálku čaje

Když se dnes řekne „sporťák“, pánům vyta­

ne na mysli nejspíš sportovní auto a  dá­

mám, potažmo čerstvým maminkám, ko­

čárek. Já však mám na mysli profesi takto

zaměřeného novináře, o níž všechno věděl

Karel Čapek. Neboť napsal: „Sportovní re­

daktor krom své rubriky představuje v re­

dakci element statečného optimismu, rytíř­

ství a vůbec mužných ctností; to už náleží

k tomu povolání. V hloubi srdce je buď slá­

vistou nebo sparťanem, ale zakrývá to horo­

váním pro fair play a vírou ve vyšší mravní poslání pravého sportu; při čemž se netají s  tím, že vidí hluboce do politováníhod­ ných poměrů v  našem sportu, a  že by jim to, pane, vykreslil, kdyby se to mohlo na­ psat.“

Jako všechny profese, i  tato měla a  má

své hvězdy. S  mrazivou lítostí, úměrnou venkovnímu počasí, smutním, že minulou sobotu odešel do nebe jeden z  nejlepších mužů oboru, které tato země kdy nesla od dob Oty Pavla, osmasedmdesátiletý Jaro­ slav Šálek. Rodilý Libeňák hrál fotbal za dorost Meteoru Praha VIII. Přes práci ko­ rektora se dostal k místu redaktora v dení­ ku Mladá fronta a vydržel v něm přes pa­ desát let. Jedna z  jeho rodinných legend praví, že coby bytostný slávista pomáhal schovávat červenobílé dresy před estébác­ kými raziemi v  padesátých letech. Stačí? Jak komu.

Pracovat za bolševika ve svazáckém de­

níku musel být dramatický slalom. Jarosla­ vovi se podařilo nikdy nebýt v KSČ, přesto ho pustili na několik světových šampioná­ tů. Takže i on měl „nějakou osobní historii, jež byla součástí doby a místa, kde vyrůs­ tal“, ale zjevně jinou než tu, kterou se hájil v  Bruselu eurokomisař Štefan Füle, absol­ vent kágébáckého institutu MGIMO.

Těžko chronickým cibulkovským gardis­

tům vysvětlovat, že za normalizace se ně­ které sportovní rubriky novin staly azylem slušných lidí, kteří se ani skrze psaní o fot­ bale a  hokeji nezpronevěřili, dostáli výše uvedeným čapkovským nárokům, prostě nechovali se jako svině. Šálek k nim patřil, vedle Františka Steinera, Františka Čer­ nocha, Miloslava Šimáka, Jiřího Macků či Václava Paciny. Zatímco v  Zelenkově tele­ vizi (z)vraceli své povinné desátky chrá­ něnci ÚV KSČ nebo StB typu Karla Mikys­ ky, Karola Poláka, Víta Holubce, Jaroslava Suchánka, Štěpána Škorpila a Jana Slepič­ ky...

Jaroslav Šálek navíc nad dobovými šašky

čněl zasvěceným a  trefným referováním

s přesahy do oblastí, jež jakýmkoliv vzdělá­

ním nedotčení „rowdies“ nebyli schopni

přeslabikovat. Když jsme trapně prohráli

v kvalifikaci na MS ve Skotsku 1 : 3, vymys­

lel si titulek Setnutí jako Marie Stuartov­

na.

I kamarády rád mátl dokonalou podobou

s dvojčetem Zdeňkem, bývalým novinářem

Mladého světa. Kdykoliv jsem je potkal

spolu, ač střízliv, měl jsem dojem, že proti

mě jdou dva Harpové Marxové. Jejich kni­

hu Slavné nohy pokračují, která detailně

mapuje statistiku zápasů a hráčů fotbalové

reprezentace, těžko někdo dovrší.

Dlouhý Jaroslavův život korunovala loň­

ská obhajoba titulu milované Slavie. Při

oslavě jsme si šťastně podali ruku a já věru

netušil, že mu takhle brzy napíšu na věč­

nost: Sbohem, byls můj Šálek čaje.

28. 1. 2010

O chybějícím Lopatkovi

Bylo by snadné pokusit se prorazit ten de­

presivně stálý sněhový krunýř žertíky, jest­

li se přece jen nechá Václav Klaus opíchat.

Proti chřipce. Já chci dnes naopak s  váž­

ností vzhlédnout k neděli, kdy se před se­

dmdesáti roky narodil Jan Lopatka, jeden

z  našich nejosobitějších a  největších lite­

rárních kritiků.

Koncem 70. let mě s ním chtěl mocí mer­

mo seznámit bývalý baskytarista Necká­

řovy skupiny Bacily Petr Formánek, kvůli

Chartě potom skladník, ale něco mi na té

jeho úpornosti nesedělo. V  pardubickém

archivu jsem se časem dověděl důvod.

S  Honzou jsme se potkali až po listopadu

1989. Když jsem mu vyprávěl onu dávnou

historku, mávl rukou a  pravil cosi o  esté­ báckých myších. Nestačil jsem mu říct, jak inspirativní pro mě byl. Nesmlouvavý, s ná­ ročností kritérií především mravních, jež uplatňoval i  osobně. Všimněte si laskavě, nakolik dnešní recenzenti vyhovují jeho základnímu zřeteli „odhlédnout od toho, co o sobě autor napovídá“.

Vždycky vycítil jako kanárek v dole, kdy

lecjaký Mistr začíná drobit talent. Měl po­ věst podivína, který se neklaní modlám (vždyť nepřijal ani Kunderův Žert!) a  vy­ zdvihuje okrajové autory typu Jana Hanče. Jako jeden z prvních se věnoval rozhlasové tvorbě, viz kniha Radiojournal v  ko(s)mic­ kém věku, drtivě rozebírající normalizační seriály.

Narodil se v šumavské vsi Zdíkov v rodi­

ně zedníka a domácí švadleny. Po maturitě na vimperském gymnáziu vystudoval obor čeština–historie na Filozofické fakultě UK. Bylo mu teprve dvaadvacet, když se zjevil v  literárním světě, a  jméno Lopatka bylo pak spjato s  nepohodlným měsíčníkem Tvář. Oficiálně pracoval ve studijním oddě­ lení Československého rozhlasu a jako ve­ doucí redaktor v  nakladatelství Horizont, literární kritika byla ovšem jeho bytost­ ným koníčkem.

Po srpnové okupaci šest let nepublikoval

ani v samizdatu, teprve v roce 1976 vypra­ coval znalecký posudek pro obhajobu v pro­ cesu s Plastic People a DG 307 a o dva roky později na Dotazník Jiřího Gruši. Po podpi­ su Charty střežil Výrobní družstvo invalidů a  myl nádobí ve Státní knihovně v  Kle­ mentinu. S Václavem Havlem založil Edici Expedice, podílel se na exilovém Slovníku zakázaných autorů, sestavil Havlovy Dopi­ sy Olze. Až si na náledí něco zlomím, ko­ nečně si v  klidu pročtu Triádou nedávno vydaný komplet Kritického sborníku, s nímž spolupracoval od roku 1981.

V březnu 1990 se stal redaktorem kritic­

ké rubriky Literárních novin, které rok a půl

vycházely jako čtvrteční příloha Lidových

novin, račte si pamatovat. V lednu 1993 do­

stal za nedůstojných okolností výpověď od

nového vydavatele, Společnosti pro Lite­

rární noviny. V  dubnu 1993 převzal Cenu

Toma Stopparda, poslední dva měsíce po­

byl v azylu v Respektu. Ve třiapadesáti le­

tech si 9. července 1993 vzal život. Leží na

hřbitově za břevnovským klášterem.

Michael Špirit příkladně vygumoval edič­

ní dluh. Pro nakladatelství Torst shrnul jeho

texty do svazku Šifra lidské existence (1995)

a  dal dohromady lektoráty s  názvem Po­

sudky (2005). Přesto mi Lopatkův zvučný

hlas palčivě chybí a nepřestane chybět.

4. 2. 2010

O hranici v hlavě

Brněnská Společnost pro odbornou litera­

turu – Barrister & Principal vydala nedáv­

no nesmírně zajímavou knihu s  nepříliš

přitažlivým názvem Hranice probíhají vod­

ním tokem. Napsalo ji duo historiků, Fran­

couzka Muriel Blaive (viz její Promarněná

příležitost o dění v Československu v roce

1956 a dílo o Benešových dekretech) a Ra­

kušan Berthold Molden, v  rámci výzkum­

ného projektu vídeňského Institutu Ludwi­

ga Boltzmanna. Podtitul ovšem říká vše:

Odrazy historie ve vnímání obyvatel Gmün­

du a Českých Velenic.

Autoři rozmlouvali s občany těchto míst

na obou stranách bývalé železné opony,

rozdělených řekou Lužnicí, a skvěle zobra­

zili nejen historii, ale též vzájemné přetrvá­

vající předsudky, které se žel moc nezmě­

nily ani po našem vstupu do Evropské unie

a  do schengenského prostoru. Jak Blaive

trpce poznamenává: „Lidem v hlavě hrani­

ce stále přetrvává a někdy jsem měla pocit,

že jim dokonce chybí.“

Aby ne. Dějiny města jako by smolil pís­

mák, který si s  osudy lidí hrál jak opilý středověký žakéř s  vrhcáby, přičemž není od věci srovnání s Berlínem. Dolnorakous­ ké město Gmünd se mj. honosilo tím, že už v roce 1907 v něm jako druhá v monarchii zahájila provoz trolejbusová linka. Na zá­ kladě smlouvy ze Saint­Germain však bylo rozťato a ČSR získala v roce 1920 jeho že­ lezniční dílny, opravny, nádraží coby vý­ znamný dopravní uzel a  přilehlé vesnice. Teprve 1. prosince 1922 vznikl název České Velenice s primátem nejmladšího českoslo­ venského města. Na počátku okupace ho připojili k  Hitlerově Říši, 23. března 1945 na žádost Rudé armády nádražní prostor, kudy proudily německé zbraně, bombardo­ vali Spojenci. V roce 1949 se zavřely hrani­ ce a vypukla studená válka. Co to všechno dělalo s  usedlíky? Historici kladou další otázky. Jak tu vypadal květen 1945 a  ná­ sledný odsun? Archivní materiály města jsou však stále nedostupné v  Jindřichově Hradci, kde nikdo nebyl schopen pořídit jejich soupis!

Proč mě to až tak vzrušuje? Třebaže jsem

rodák z Českých Budějovic, kde by chtěl žít každý, v  Českých Velenicích jsem strávil dětství a  třetinu života. Mé rané zážitky potvrzují orální výpověď zmíněné knihy. Soused trávil většinu času tím, že teskně hleděl z okna bytu přes „dráty“ do Rakous­ ka. Jiná sousedka mě vzala s dalšími dětmi na houby do lesa a zatkli nás ostražití po­ hraničníci, neboť jsme omylem vešli do pásma. Bdělá ostraha ustavičně perlustro­ vala i  ve vlaku, jímž jsme denně jezdívali do gymnázia v  Třeboni. Zejména nemůžu zapomenout na vším nasáklou atmosféru strachu, v  níž málem každý donášel na každého a skoro všichni občané byli v KSČ, Lidových milicích nebo pomocníky Pohra­ niční stráže. Jako by tísnivou náladu před­ jal či za trest vyvolal zhrzený duch Franze

Kafky, který, jak připomíná Jiří Gruša

v před mluvě, si v Gmündu dal v srpnu 1920

s  vdanou Milenou Jesenskou dostaveníč­

ko, jež fatálně nedopadlo a vedlo k nepěk­

ným koncům...

Už jsem ohledně té mimořádné publika­

ce Muriel Blaive napsal. Pakliže se potká­

me, milerád jí prozradím, kde rostly v  za­

kázaném pásmu největší borůvky.

11. 2. 2010

Hrdinky jako Martina

Řeknu vám, že mě docela popadla zimní

olympijská horečka a  podle nevyspalých

tváří občanů v  dopravních prostředcích

soudím, že nejsem sám. Koukám i na spor­

ty, jako je disciplína boule, o které vím asi

tolik co Kim Čong­il o demokracii. Osvo juji

si tím ovšem důležité znalosti, abych mohl

zářit ve společnosti. Takže jsem se třeba

dozvěděl, že dvojná helikoptéra kupodivu

není nový předvolební dopravní prostředek

Miloše Zemana a Miroslava Šloufa, a hned

je mi lépe.

Proklimbal jsem sobotní noc, abych po­

patřil, jak nad ránem dopadne souboj akro­

batické lyžařky Nikoly Sudové s  vlastním

kolenem s  ortézou. Zdříml jsem, na obra­

zovce naskočil hokej a přišlo mi podezřelé,

že hráčům ční zpod přileb dlouhé vlasy

a při gólu se radují jaksi něžně. Teprve pak

mi došlo, že jde o zápas turnaje žen.

Nedělní večer se mi pěkně sesumíroval.

Napřed jsem šel do Divadla Komedie na

dramatizaci groteskního textu Thomase

Brussiga Hrdinové jako my. Jiří Štrébl v ní

osmdesát minut neopustí jeviště a bravur­

ně karikuje zbabělého endéráckého esté­

báka (měli tam sice Stasi, což je ale nako­

nec jedno), který boural pyjem Berlínskou

zeď. Režírovala debutující Kamila Polívko­ vá, v publiku seděl otec Bolek. Lákal jsem ho, ať jde se mnou do nějakého sportbaru sledovat, jak si povede Martina Sáblíková. „Myslíš, že to děvče dokáže?“ tázal se klaun. Nakonec dal přednost večeři s dcerou a já nalezl jednu úplně prázdnou restauraci s televizorem a vychutnal si úžasně drama­ tický boj. Děvče to dokázalo!

Přesto jsem na náměstích neviděl žádné

srocení a „kdoneskáčeneníčechování“. Jas­ ně, rychlobruslení se nemůže rovnat hoke­ ji, nicméně zlato sympatické a  skromné dívky od rybníka ze Žďáru nad Sázavou mě fascinuje a dojímá. Navíc vypadá, že se za­ slouženým milionem odměn nenechá po­ bláznit. Zajisté ji potěšilo, že s gratulací při­ spěchal i vyznavač maradonovského po jetí fair play Václav Klaus, který jinak návště­ vu olympiády bojkotuje, jelikož nám prázd­ ní a falešní Kanaďani zase zavedli víza. Zá­ sadový to muž!

Pakliže už byl pan prezident u přepážky

s telegramy, neměl zapomenout ani na kr­ vavě vydřený bronz Lukáše Bauera v závo­ dě na patnáct kilometrů. Možná víte, že tento zarputilý běžec má tchyni Helenu Ši­ kolovou, která získala stejnou medaili na olympiádě v  Sapporu v  roce 1972. Aspoň bude v rodině klid. Když jsem četl titulek, že Fischer připravuje Bauerovi speciální lyže pro Vancouver, naštvalo mě, že to naši politici s  podkuřováním sportovcům pře­ hánějí. Nešlo však o českého premiéra, ale o hornorakouskou společnost, která Luká­ šovi vyrobila zvláštní sérii. Skutečnému předsedovi vlády jsou nějaká víza buřt, a klidně na začátek her přijel.

Rozvodem zaneprázdněný Mirek Topo­

lánek aspoň poslal olympionikům psaní, v němž se skrývají smělé věty: „Poté, co ně­ kteří politici v loňském roce několikrát po­ škodili pověst našeho státu, to mohou být právě Vaše medaile, které naši krásnou modro­červeno­bílou vlajku vrátí zpět na

mezinárodní scénu v  pozitivních souvis­

lostech.“ Aha, zase to někomu osladíme.

18. 2. 2010

Další pohádka o Paroubkovi

Poslední dny špatně spím, za což může ob­

rácený režim s olympijským ponocováním,

prověřený včerejším směšnohrdinským bo­

jem našich hokejistů s  Lotyši, i  rozhovor,

který v  úterý poskytl Jiří Paroubek MF

Dnes, v němž s upřímností pingla čtvrté

cenové skupiny vysvětloval, jak to bylo

s jeho účastí v aféře Pandur s firmou Steyr.

Sama od sebe se mi pak napsala tato pople­

tená pohádka. Žila byla matka samoživitel­

ka. Děti Jeníček a  Mařenka se jí dvakrát

nepovedly. Ujížděly na perníku. Jednou se

dočista ztratily a jejich poslední kroky za­

chytila bezpečnostní kamera na marcipá­

nové střeše. Jelikož máti byla sociálně a in­

telektuálně slabší úrovně, a  volila tím

pádem oranžovou stranu, vydala se do Li­

dového domu s  důvěrou, že jí rázný šéf

partaje pomůže potomky najít. Přes kor­

don tvrdých kolotočářů Kočků a měkkých

Tvrdíků se propracovala k samotnému Jiří­

mu Paroubkovi a  tázala se ho: „Předsedo,

neviděl jste tudy jít dvě děti?“ Sexy mozek

odvětil: „Sociální demokracie o tom nemá

žádné indicie. Za odstartováním téhle kau­

zy vidím útok od strany TOP 09 a lobbistů

velkého formátu.“ Zmatená matka zalomi­

la rukama: „Já se vás ptám na něco jiného,

neviděl jste tudy jít dvě děti?“ Dotyčný se

zaškaredil: „Zatím jsem neslyšel žádný re­

levantní důkaz. Znovu vás vyzývám, před­

ložte ho. Nepřipadá vám to trapné, do jaké

pozice jste se dostala? Červenáte se?“ Ta­

zatelka plačtivě opakovala: „Já jenom, jest­

li jste neviděl tudy jít dvě děti?“ Paroubek:

„Jděte se zeptat Miloše Zemana. Co já s tím mám společného? Já se vás ptám, jaký na to máte důkaz, že jsem se s nimi sešel. Ne­ jsem v situaci, že musím předkládat důka­ zy vám, to vy mně ano!“

Nebohá počala kvílet: „Počkejte, ptám se,

jestli jste tudy neviděl jít dvě děti!“ Pa­ roubek: „Víc nepotřebuji mluvit. Tečka. Dal­ ší otázka.“ Nový pokus: „Neviděl jste tudy jít dvě děti?“ Paroubek: „Nevyrušujte!“ Oso­ ba na pokraji hysterie: „Předsedo, neviděl jste tudy jít dvě děti?“ Paroubek: „Já jsem s nimi nehovořil.“ Oponentka s posledními zbytky asertivity: „Neviděl jste tudy jít dvě děti?“ Paroubek: „Podívejte, vaše informa­ ce jsou ze zákulisí, komu to může sloužit. Já chci důkazy, ne údajné svědectví opilé­ ho dědka z perníkové chaloupky, který něco tvrdí a  pak to někde odvolává, protože se polekal vlastních blábolů. Nebo podržtaš­ ků, kteří se dnes prezentují jako kdovíjací mudrci.“

Matka se nevzdává: „Předsedo, neviděl

jste tudy jít dvě děti?“ Diplomatický Parou­ bek našel řešení: „Můžu leda požádat pre­ miéra, aby sestavil vyšetřovací tým.“

Stalo se. Předseda vlády Jan Fischer se

rychle sešel s  ministrem vnitra Martinem Pecinou, nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou, jejím přítelem starým estébákem Karlem Muzikářem, policejním preziden­ tem Oldřichem Martinů a s nejskromnější­ mi čímany z firmy J&T, jejichž vkus doko­ nale zosobňuje pubertálně nevybouřený Dušan Palcr v ohavném kožichu ze známé módní přehlídky upocených ódéesáckých tržních komsomolců nedávno na Štrbském plese. Požádal je, aby začali neprodleně ko­ nat. A koná se, pořád se tu něco koná.

25. 2. 2010

Liga bez Gólu

Z obrovské olympijské rychlobruslařské ra­

dosti se bydliště jisté Martiny Velké­Ose­

kové na Kolínsku v  noci na úterý vtipně

změnilo na Sáblíkov. Smekám před tamní

bdělou policií, která se případem fanouš­

kovského přemalování názvu města začala

zabývat a kvalifikovala případné poškoze­

ní jako přestupek. Též humoru prostý sta­

rosta Jiří Otta pravil, že nápis nechá odstra­

nit. Ten člověk je vůbec na cedule fixován.

Před třemi roky v  Hospodářských novi­

nách sdělil, že u nich to každý řidič napálí

bez ohledu na omezení rychlosti značkou

a že peníze, které vyberou, jsou prý zásad­

ním příjmem městské pokladny. Zřejmě

netuší, kolik by mu nejslavnější obyvatelka

mohla přilákat turistů.

Bezkonkurenční zlatou medaili za slov­

ní  idiotismus však uděluji pražskému pri­

mátoru Pavlu Bémovi, jehož mozek, zjev­

ně poškozený neustálými vysokohorskými

výstupy, v  rozhovoru s  Barborou Tachecí

před týdnem vypustil tuto češtinskou větu:

„Kaž dá veřejná stavba za veřejné peníze je

a musí být soutěžena.“ Jasně. Nebo musí být

soutěmuž jako Jančík.

Do masopustního mumraje s hrozící stáv­

kou odborářských maškar nám začala jarní

Gambrinus liga – a docela slibně. Má Slavia

povinně porazila Střížkov a  kvůli remízo­

vému kiksu většiny soupeřů v tabulce jako

by se diskrétně připomněla zakašláním,

prosím, ehm, já jsem tady ve frontě na titul

ještě také.

Ať to dopadne jakkoli, liga zůstane bez

Gólu. Tedy onoho fotbalového a  hokejo­

vého časopisu, který od loňska, kdy odešel

šéfredaktor Stanislav Hrabě, směřuje do

kopru zeleného. Vznikl jako Kopaná a ho­

kej, v roce 1968 se přejmenoval na Gól, a co

znamenala někdejší Melodie za normaliza­ ce pro fanoušky populární hudby, tím byl on pro sportovní čtenáře – v neustálém ba­ lancování na hranici povoleného.

Coby sportovní elév jsem zažil redakci až

v  pasáži v  Dlouhé ulici, kousíček odtud, kde je dnes skvělé divadlo. Šéfredaktorem byl podivný nomenklaturní opilec Josef Oktábec, který obšťastňoval veřejnost ver­ šíky v silvestrovských číslech pod rafinova­ ným pseudonymem Cebátko. Za zástupce měl Jindřicha Pejchara, hokejového statis­ tika se vzhledem profesora z  Fričových studentských komedií. Víc mě upoutali bezva chlapi jako Josef Pondělík, Otakar Dolejš (nynější ředitel Nadace fotbalových internacionálů) a  Jiří Macků, který se po listopadu 1989 v  knihách důsledně věnuje odkrývání nejtemnějších míst našich ho­ kejových dějin.

O  pár schůdků níž, v  jakémsi gulagu tr­

pěných, seděl Pavel Rýpar, který ostatně záhy emigroval, a  milovaný guru Miloslav Šimák, sem zašantročený politický vězeň, předúnorový redaktor socdemáckého Prá­ va lidu.

Ke Gólu jsem se vrátil po letech, oceňo­

val kritické a fundované články, podrobné soupisky týmů, včetně druholigových, ko­ nečné závěrečné tabulky všech tuzemských fotbalových soutěží a  sledoval nováčky v  Klubu ligových kanonýrů a  brankářů. Všechno je pryč. Vydavatel AS press, s. r. o., změnil od Nového roku týdeník v  jakýsi amatérský bulletin pro „sport a sázky“, je­ hož předností má být cena deset korun. Přičemž nestojí ani za halíř.

4. 3. 2010

Jaromírova Píseň písní Již poněkolikáté (naposledy šlo o známého intelektuála Tomáše Řepku) se zde musím

otevřeně zastat člověka, jehož novinářské

hyeny od minulé soboty vláčejí bahnem

a  plivou po něm jedovaté sliny, přičemž

mu nesahají ani po kotníky. Tentokrát jde

o  občana České republiky, čistokrevného

árijce, heterosexuála a revolucionáře z lis­

topadové Národní třídy Jaromíra Duška

(neplést si s vegetariánským komikem Ja­

roslavem Duškem).

Jelikož se obávám, že pod tlakem lynče

médií by mohl skončit jako přednosta ze

Švejka, kterému telegrafista Jungwirth po­

sílal výhrůžky, připojuji se k  jeho obraně

a veřejně se stavím bok po boku Duškova

chrabrého soudruha, místopředsedy Svazu

odborářů služeb a  dopravy Jana Kadečky,

kterého beru za slovo a  souhlasím s  ním

v tom, že „teď jde o to, ten mediální obraz

spravit“.

Všechno totiž samozřejmě bylo jinak.

Jak zjistila RISka (Rejžkova informační

služba), Jaromírovi přišlo v  prvních měsí­

cích roku několik tisíc provokativních vy­

znání lásky od oněch čtyřprocentních zrůd,

ovládajících nejen České dráhy, ale též Fe­

biofest a  možná i  Hrad, jimž svého času

moc slušel růžový trojúhelníček v  převý­

chovných táborech, nebo jak jim starý

dobrák Adolf říkal. Přikládám kopii jedno­

ho z dopisů, který Dušek dostal:

„Jak jsi krásný, odboráři můj, holoubku bez­

úhonný, jak jsi krásný, vlasy tvé jsou jemné

jak toaletní papír z expresu Košičan.

Jsi běloskvoucí i  uvnitř rudý, významnější

nad tisíce jiných.

Tvé líce jsou jak balzámový zákon. Zuby tvé

jsou jako složenky finančního úřadu pravi­

delné, jež z bludiště eráru se vynořují, a žád­

ný po nich bohatý nezůstane.

Jako Paroubkovy sliby sladké jsou tvé rty,

ústa tvá, půvabu plná. Kéž políbíš mě a dech

tvého chřípí ať pošumavskou lokálkou voní.

Vždyť lepší je tvé laskání než doživotní re­

žijka. Jak lahodný je tvůj hlas nad skřehotání nádražního rozhlasu, oznamujícího výluky a zpoždění. Tvůj nos je jak libanonská věž, zkoumavě čichající smrady z  restauračního jídelního vozu. Jak dotek prstů tvých nás vzrušuje, jejž žád­ ná kniha Petra Hájka nepředčí. Jak útlý pas Heleny Fibingerové tvá lýtka křehká jsou. Křivky tvých boků jsou jak náhrdelníky omamných dat a vynálezců neplatných jízd­ ních řádů. Tvé břicho je mistrné dílo ze slonoviny, pa­ žravostí ajznboňáků vykládané. Dva ná­ městci tví jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v korupci pasou. Příjemně voní tvé oleje, nejčistší Solvina – tvé jméno. Proto tě železničáři milují. Můj milý je náš a  my jsme jeho, on pase v odborech. Než rychlík dá se v běh, přiběh­ ni, podoben Pendolinu či osobáku v  Jizer­ ských horách. Celý jsi krásný, kamaráde náš, poskvrny na tobě není. Tví Gustáv a Petr P. S. Jaromíre, volej i v noci!“ Snad teď chápete, proč pan Dušek o homo­ sexuálech řekl, co řekl, a přestanete se di­ vit, že mu na mašině bouchnul kotel. A roz­ hodně není pravda, že před ním manželka doma radši uklízí kteroukoliv povalující se tužku.

11. 3. 2010

Běžné rozkoše fízlů Dnes po dlouhé době potěším zejména ty, kdož mi rádi nasazují masku říčného lovce estébáků. Mám hned tři pěkné exponáty.

V  prvním případě začnu zeširoka. Před

čtyřmi roky se pár normalizačních smolilů rozhodlo, že jim nestačí obskurní Obec spi­

sovatelů, a založili si hrdě znějící Akademii

české literatury, dotovanou Nadací NOVA.

Nechápu, jak se mezi ně přimotala Eva

Kantůrková, která byla první prezidentkou

tohoto krajně podezřelého spolku, jehož

členský seznam není nikde k mání. Nicmé­

ně si nechala udělit jednu z cen. Partička se

totiž rozhodla, že k rozvoji české literatury

nejlépe přispěje tím, že bude obdarovávat

sama sebe. Takže jednou dá Pavel Vašák

cenu Jiřímu Žáčkovi, druhý rok Žáček Va­

šákovi. Skvěle vymyšleno a média to berou

vážně. Přičemž slavné ceremoniály mode­

ruje Jan Cimický, dávný propagátor teorie

„pevných objetí“, obzvláště s pacientkami.

Akademie s  oblibou dekoruje zasloužilé

udavače. Předloni dostal Cenu Boženy

Němcové Jarek Nohavica, letos ještě větší

eso, Vladimír Páral, načež poskytl rozho­

vor Františku Cingrovi do Práva a pronesl

moudra. Nejkrásnější je vyznání: „Celý ži­

vot jsem hledal běžné rozkoše.“ Stačí pár

kliknutí na stránku Archivu bezpečnost­

ních složek a zjistíte, jak ty rozkoše vypa­

daly. Už jako vysokoškolský student v Brně

se 30. července 1955 Páral stal agentem StB

s krycím jménem „Rur“. Dne 14. října 1960

ho převzala krajská správa ministerstva

vnitra v Ústí nad Labem, kde se etabloval

coby Mirek a  Pamír. Teprve 2. prosince

1989 byl jeho svazek zničen. Inu, jak říká

jedna postava z  Powersova románu Stopy

paměti, zápasil se svým svědomím a pora­

zil toho hajzla ve dvou kolech ze tří.

V  posledním čísle Týdeníku Televize

vzpomíná jiný dobrák, Jaroslav Suchánek:

„Pětatřicet let sportovním redaktorem

v te levizi, to je pořádná porce nádherných

zážitků... Byl to krásný čas a moc mě těší,

že ještě žijí lidé, kteří si občas v  dobrém

vzpomenou.“ Kdybych měl skleněné oko,

i  to by slzelo. Baže, byly to nádherné zá­

žitky v Zelenkově televizi, když vyhazova­

li  z  práce kolegy Vladimíra Váchu nebo Luďka Brábníka, s cestami na Západ a opo­ vrhováním kapitalistickým sportem, doje­ tím při spartakiádách a donášením na ko­ legy. Jaká škoda, že po lustracích musel tento čestný muž z  milovaných Kavčích hor odejít.

O  nedávném skonu posledního kujóna

jsem se dozvěděl z Blesku. Ivo Letov, dlou­ holetý zahraniční referent Pragokoncertu, prý „přes padesát let přivážel do Česka svě­ tové pěvecké hvězdy a  naopak mnohé tu­ zemské hvězdy vozil za hranice“. Nechybí veselá historka, jak jel s  Drupim z  letiště starou škodovkou a  od Johnnyho Cashe vysomroval, pardon, dostal kravatu. Byl by to bezpochyby druhý Peter Grant, kdyby nešlo o  provařenou kágébáckou filiálku Pragokoncert, kam zajisté s  radostí přijali všeho schopného chlapíka, jenž podepsal spolupráci s  StB již v  roce 1956 s  krycím jménem „Petr“ a  jehož svazek byl též zni­ čen až po listopadu 1989. Jsem ovšem rád, že mu na pohřeb přišli aspoň Felix Slová­ ček, Karel Vágner a Michal David, zkrátka ten správnej tým.

18. 3. 2010

Pročekané úterý Předevčírem jsem sám sobě uložil stacha­ novovský závazek a  přivstal si. Měl jsem totiž plno práce. Uspořádávám druhý kniž­ ní výbor z  Deníčků čili z  Posledních slov, tištěných v LN, do toho se nimrám v pře­ kladu publikace o koncertech Led Zeppelin a  také mi zbývá pár jiných restů a  nezod­ povězených mailů.

Jenže jsem si vybral zvláštní den, kdy

skoro každý na něco čekal. Jedním okem jsem sledoval televizní „čtyřiadvacítku“, kde se od božího poledne čekalo na výsledky jednání o  Topolánkově hlavě. Pak se pro

změnu vyčkávalo na výsledky tiskovky Čes­

komoravského fotbalového svazu ohledně

údajné korupce a hospodaření za éry „Mok­

rého košťála“. Čekalo se rovněž na výpověď

bývalého elitního detektiva Karla Tichého,

který pracoval na spisu Krakatice, před bez­

pečnostním výborem sněmovny. Do toho

se objevilo čekání, zdali Michael Kocáb

uposlechne žádosti Strany zelených a ode­

jde z  kabinetu. Drahý rocker mě uzemnil,

když obezřetně pravil, že by nastala vládní

krize a  destabilizovala politické poměry

v zemi. Ale, ale? Kdo před týdnem sám na­

bízel rezignaci kvůli provařenému vztahu

s  kakaovou Lejlou? To byl ovšem jiný typ

destabilizující krize, zvané manželská.

Uklohnil jsem si něco k  jídlu a  honem

zase do rachoty. V  půl třetí se objevily na

serveru Lidovek nepotvrzené zvěsti, že to

Topol položil už v  poledne a  teď se siroty

radí, co dál. A stále se čekalo. Ještě že me­

zitím nelenil opisující děkan Ekonomicko­

­správní fakulty Masarykovy univerzity

Martin Svoboda a rezignoval a doživotí se

dočkal nacistický vrah tří Nizozemců Hein­

rich Boere.

V osm večer mě celodenní sezení nad po­

čítačem a  čekání přestaly bavit, a  skočil

jsem si na roh na jedno. Když potom v Udá­

lostech, komentářích promluvil Ivan Lan­

ger, z obrazovky na mě místo něj hleděl Mr.

Bean. Tak síla ODS je v týmu profesionálů?

Namoutě! To myslel ty profíky na pražské

radnici? Íčko přitom nebylo schopno od­

povědět ani na základní otázku Jakuba Že­

lezného, kterou bych položil topolánkov­

ským stylem. O  čem jste tam, hňupové,

dvanáct hodin jednali? Stejně mám vážné

podezření, že předseda přesvědčil grémi­

um o svém setrvání ve funkci leda tím, že

tklivě zanotoval aktualizovanou Klaunovu

zpověď: „Já v mládí často podobal se Topo­

lánku, a říkali mi, že mi rozum chybí, dnes,

dnes už mám, už mám na kahánku a vy se ptáte, proč vám to povídám? Tak slyšte, já miloval jsem lidi, a proto jim, ne Sobotkovi se zpovídám. Říkalo se o mně, že prý jsem hrubý, drzý a  hloupý, nic prý mi nevadí. Vám lidem, vám se to mluví, já však byl ša­ šek a musel jsem se smát. A bál jsem se, že pláč můj prozradí, že chtěl jsem funkci ně­ komu dát.“ Atd.

Zítra mám také napilno. Jdu k  notáři,

kde se hodlám konečně přiznat: „Prohla­ šuji, že dne 23. března jsem převzal částku 300 000 Kč od předsedy fotbalového klubu Bohemians Praha, a. s., pana Karla Kapra, který mi nabídl tuto částku za ovlivnění veřejnosti s tím, že celá Gambrinus liga je cinklá, takže by se všechny týmy měly vy­ loučit a  mistrem by se stal nejčistší Stříž­ kov. A to neprodleně.“

25. 3. 2010

Rekviem za Karla Jarolíma Musím se ještě vrátit k  událostem kolem odchodu trenéra Karla Jarolíma. A že byly aprílové. Kdyby vedení Slavie Praha bojova­ lo o PMEZ čili Pohár mamlasů evropských zemí, dávno je bezkonkurenčním vítězem. Tolik amatérismu, pokrytectví a  chaotič­ nosti pohromadě nemá obdoby. Šéfové klu­ bu chtěli zřejmě předvést v praxi známou Cimrmanovu pohádku Jak chudák do ještě větší nouze přišel.

Způsob jednání Petra Doležala a Tomáše

Rosena s nejúspěšnějším koučem novodo­ bé slávistické historie včetně jejich ultimát před zápasem v  Ostravě považuji za ne­ stoudnost. Copak je Jarolím nějaký Pavlo­ vův pes, na kterého platí, když uděláš as­ poň bod, dáme ti jitrničku? Nebo chtěli z třiapadesátiletého muže udělat studentí­ ka, který pakliže dostane jedničku z fyziky, půjde za odměnu na diskošku?

Ne že bych nesouhlasil s vážnými výhra­

dami k  výkonu pověstného sudího Jiřího

„Zářez“ Jecha, který před vstupem na tráv­

ník na Bazalech odložil slepeckou hůl, ji­

nak si neumím vysvětlit jeho přehlédnutí

Neuwirthovy ruky ve vápně a dvou penal­

tových zákroků. Svádět však na něj po po­

rážce odklad rozhodnutí o trenérově vyha­

zovu a celou trapárnu ještě rozňahňat, na

to musíte mít opravdu kachní žaludek

a porouchaný malý mozek.

Vůbec se nedivím, že po takových elekt­

rošocích nakonec Jarolím rezignoval sám.

Jak se ale má tvářit Miroslav Janů, který je

v neděli označen za jeho nástupce, a v úte­

rý je jím vyhlášen František Cipro? S obě­

ma majiteli klubu mám korektní vztahy,

leč když jsem po pohřbu Františka Veselé­

ho panu Rosenovi do očí vytkl mediálně

zpackané a  nepřesvědčivé loňské adieu

Ericha Brabce Edenu, jen se usmíval jako

měsíček a  já měl dojem, že mluvím s  Tur­

kotatarem. Ze Slavie se žel neodchází s po­

ctami, ale skoro vždy trapně. Viz Vladimír

Šmicer. Chce­li současné vedení profesio­

nalitu po realizačním týmu a  po hráčích,

mělo by začít samo u sebe.

Škoda že rezignovaný kouč na poslední

tiskovku nepřišel. Čekal jsem, že pronese

à  la Mirek Topolánek třeba: „Stahuji se

z funkce trenéra proto, aby Slavia vyhrála

aspoň Ondrášovka Cup a  zabránila Cho­

vancovi a rudým vrátit nás před rok 2008.“

Nechtěně mě pobavil článek Erika Tabery­

ho v posledním Respektu. „Pověst, či přes­

něji důvěryhodnost tohoto svého času slib­

ného lídra byla definitivně poškozena...

Jen závěrem dodejme, že přes všechny jeho

chyby tu po něm zůstaly i  slušné úspě­

chy...“ To není o Jarolímovi, ale o Topolán­

kovi.

Též Taberyho hodnocení ODS a Petra Ne­

čase lze škodolibě přenést na Slavii a  sta­

ronového trenéra Františka Cipra: „Trpí vážnou personální krizí a měli by děkovat bohu, že mají aspoň jeho... Při tom všem ale platí, že je rychle udělanou fasádou na starém domě... Problémy obratem nevyře­ ší, maximálně mírně překryje... Přesto je nutné po něm chtít víc, měli bychom ales­ poň zjistit, jestli najde ve vedení viditelnou podporu pro svou představu o  slušnějším fotbalu,“ totiž o politice.

Neodpustím si osobní závěr. Karle Jarolí­

me, i když tě (a někdy právem) skoro celý sešívaný národ proklínal, dva tituly v řadě ti nikdo nevezme.

1. 4. 2010

Velikonoce na Liptově Obvykle mě napadají spíš blbosti, ale když už se mi výjimečně něco povede, musím se pochválit, neboť jinak to nikdo za mě neu­ dělá, jak praví klasik. Takže si gratuluji za nápad, že jsme jeli na velikonoční svátky s  nejmladší ratolestí do slovenských ter­ málních lázní Bešeňová. Báječně jsme si to užili, vyřádili se v teplých pramenech, čímž upřímně doporučuji tamní návštěvu nejen rodinám s dětmi, ale taktéž členům politic­ kých grémií, pro něž je Toskánsko trochu z  ruky. Jak totiž praví reklamní slogan, horká voda s vířivkami a masážemi vás na­ bije pozitivní energií. My, zoufalí voliči, to budeme brzy potřebovat kvůli všem těm bezostyšně kandidujícím šaškům.

Přesně po tom jsem toužil, obklopen

zprávami o  dalších drzých činech neuvěz­ nitelného exposlance Michala Krause nebo o dění kolem ředitele jistého ústavu Jiřího Pernese, který nyní bude zřejmě vědecky zkoumat vlastní zbabělost, s níž chodil na VUML. Takže jsem na tři dny vypnul mo­ bil, blaženě a  bezstarostně polehával ve vřelém bazénu, přečvachtal do studenější­

ho oného a zase zpět, na což z dálky dohlí­

žely zasněžené tatranské vrcholy.

Víte vy vlastně kudy tam? Pokud pojede­

te od Prahy rychlíkem na Košice, nejlepší je

vystoupit v  Ružomberku, rodišti to herce

Petera Lorreho, fotbalisty Dušana Šventa

a  zpěvačky Vlasty Průchové. Pak to máte

kúsok osobákem do Liptovské Teplé, kde

se o vás mateřsky postarají třeba v penzio­

nu U Sršňa nebo U Motýla. Stranické legi­

timace odkládejte do koše rovnou u vcho­

du.

Jak nemít rád neobyčejně příjemné

a  vstřícné Liptovany, kteří žijí aspoň na

Velikonoce dle dávných obyčejů? Na Bílou

sobotu jsem spatřil, kterak za kostelem

sv.  Filipa a  Jakuba pan farář, ministranti

a místní džínová chasa, odloživši nakrátko

kolečkové brusle, v  komorním kruhu za­

myšleně světili oheň, čili pálili jidáše. Což

na dvorku Lidového domu nebo ODS roz­

hodně neuvidíte. A že je tam různých jidáš­

ků jak naseto.

Tamtéž jsem natrefil na bedlivé čtenáře

nynějších Lidových novin a  bývalé Melo­

die! S Peťom a Lubom jsme následně setr­

vali v srdečné soudružské diskusi, zajímají­

cí obě strany, jež se nevyhnula porovnání

fotbalových a politických reprezentací obou

zemí, přiměřené výši spropitného v eurech

a  důsledkům rozpadu federace, kterážto

debata byla shrnuta do výmluvného komu­

niké: „Je to všetko na milú kedveš.“

Nejinak se mezinárodní vztahy utužova­

ly na Boží hod velikonoční. Podél lenivého

Váhu jsme s dcerkou došlapali do vísky Be­

šeňová, kde uprostřed obce ční krásný mo­

derní římskokatolický kostel Nejsvětější tro­

jice, podobný libereckému Ještědu. A hned

za ním je onen úžasný Thermal Park, spra­

vovaný Gruzíncem Nodarim Gorgadzem,

který dokázal během pár let na Liptově

s  podporou fondů Evropské unie vytvořit

skvělé turistické lákadlo na místě, kde se voda doluje z  dvoukilometrové hloubky. A k tomu vedle ve skleníku pěstuje rajčata. Už jsem musel jet. Velikonoce šly na kutě a slovenští občané zdravili Kristovo vzkří­ šení panáky borovičky. No a co, u nás zase lemtáme fernet. Tak na zdraví kouzelnému Liptovu!

8. 4. 2010

O tom neštěstí Podle citátu žijícího klasika, v sobotu ráno si „Bůh zakryl tvář“. Pod tíhou nesmírné le­ tecké tragédie se plno zdánlivě důležitých věcí náhle jeví zcela směšně a malicherně, jako třeba trapná předvolební debata Jiří­ ho Paroubka a  Petra Nečase v  televizních Otázkách Václava Moravce. Však také pro vyjádření pocitů velké lítosti hledají těžce slova i přední světoví politici. Nikoli ovšem některé naše tzv. celebrity, jež jsou ochot­ ny kvůli popularitě promluvit o  čemkoli, a  zejména v  cynickém českém bulváru, který si na neštěstích zvyšuje prodej u spo­ luobčanů z  čeledi dutolebých. Takže se konzumenti Blesku mohli prostřednictvím proslulé Michaely Remešové dozvědět bi­ zarní názory i na katastrofu u Sverdlovsku.

Jediný Karel Gott řekl logickou větu: „Je

to obrovská tragédie, která mě hluboce za­ sáhla.“ Vyučená dámská krejčová a  nyní zpěvačka Lucie Bílá pravila: „Je to strašný, když se člověk dozví, kolik lidí zemřelo. Navíc bych nechtěla být v  kůži lidí, kteří ztratili z  minuty na minutu vládu.“ Co na tom, že mezi šestadevadesáti oběťmi nebyl jediný ministr. Další známá intelektuálka Iveta Bartošová poskytla veřejnosti až z ví­ deňského Prátru závažné sdělení, že se zděsila, co se stalo, ale protože nerozumí politice, tak to