načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední slovo - Rozálie Děčínská

Poslední slovo

Elektronická kniha: Poslední slovo
Autor:

Anastázie se tak tvrdošíjně brání sňatku s mužem, kterého její matka vinila snad ze všeho zla na světě, až se její otec rozhodne k netradiční formě trestu - naoko ji provdá za toho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Santini
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Anastázie se tak tvrdošíjně brání sňatku s mužem, kterého její matka vinila snad ze všeho zla na světě, až se její otec rozhodne k netradiční formě trestu - naoko ji provdá za toho nejchudšího ze svých nájemců

Zařazeno v kategoriích
Rozálie Děčínská - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


Poslední slovo

Rozálie Děčínská

Z českého originálu Poslední slovo

Odpovědná redaktorka Jana Pátková

Grafická úprava Jana Pátková

Vydalo nakladatelství: Pátková Anna – Santini 3. 7.

2015

eknihysantini.cz

Vydání první

ISBN 978-80-88014-39-3 (pdf)

ISBN 978-80-88014-39-3 (epub)

ISBN 978-80-88014-70-6 (mobi)

3


4


Obsah

Kapitola 1................................................7

Kapitola 2..............................................15

Kapitola 3..............................................27

Kapitola 4..............................................37

Kapitola 5..............................................50

Kapitola 6..............................................60

Kapitola 7..............................................72

Kapitola 8..............................................83

Kapitola 9..............................................93

Kapitola 10..........................................106

Kapitola 11..........................................115

Kapitola 12..........................................124

Kapitola 13..........................................134

Kapitola 14..........................................143

Kapitola 15..........................................153

Kapitola 16..........................................161

Kapitola 17..........................................171

Kapitola 18...........................................182

5


6


1.kapitola

1528

„To nemyslíš vážně, Zikmunde!“ vykřikla paní Jana tak hlasitě, že ji velmi dobře slyšela i Anastázie, poslouchající za dveřmi. „Ty chceš dát naši dceru tomu hulvátovi?“

„Je to bohatý a vlivný muž a Anastázie se mu líbí.“

„Ale miluje ji? Je schopen učinit ji šťastnou?“

„Kecy! Moje drahá, láska je dobrá tak pro mladíčky, ale on je zralý muž a má důležitější věci na práci než je láska.“

„Pro něho je to možná jen hloupost, ale Stázička je mladičká, potřebuje být milována, potřebuje mít pocit jistoty...“

„Co víc jí může poskytnout pocit jistoty, než život v přepychu?“

„Láska.“

„Dej s tím pokoj! Láska ji neoblékne ani nenakrmí, ani neochrání před otrockou dřinou chudiny. Ale může se dostavit později.“

Paní sklonila hlavu. To nemohla popřít, ona sama toho byla živým dokladem.

„Dřívocký není žádný lidožrout. Anastázie s ním bude mít život jako na obláčku,“ pokračoval pan z Oprostovic o poznání smířlivěji. „Uznej, že kdyby přišla o všechno, na co je zvyklá, tak jí láska dlouho nevydrží. Nikdy jsme ji nenaučili, že nic z toho, co ji obklopuje, není samozřejmost.“

Anastázii se udělalo slabo. Chtějí ji provdat za Pravoslava Dřívockého ze Sobic, za muže, o němž matka nikdy neřekla nic dobrého. To přece nemůže otec myslet vážně!

„Ne! Tatínku, já ho nechci!“ křičela plačky, vtrhnouc do

7


komnaty svých rodičů.

„Ty jsi poslouchala za dveřmi?“ ptal se pan Zikmund přísně, překvapen dceřiným prohřeškem.

„Tatínku, prosím, já se nechci vdávat, ne za něho!“

„A pročpak?“

„Je starý...“

„Není zas tak starý, aby nemohl mít mladou manželku.“

„A prý je zlý.“

„Nebuď pošetilá. Nemůžeš věřit všemu, co kdo říká. Pan Dřívocký je přísný, ale ne zlý. Zvykneš si na něho a shledáš, jak jsi mu nyní křivdila.“

„Já ho nechci! Raději umřu jako stará panna!“

„Ne! Rozhodl jsem, že se vdáš, dokud tě někdo chce.“

„Nechci se vdávat.“

„O tom nerozhoduješ. Já rozhoduji, jestli se vdáš a za koho. Jsi už dost stará, aby ses vdala. Dokonce je pomalu nejvyšší čas, jinak nám zůstaneš do smrti na krku. Teď jdi do svého pokoje.“

„Maminko...“ obrátila se Anastázie na plačící matku.

„Povídám, jdi do svého pokoje!“

Anastázie podrážděně dupla, nafoukla se a odešla. Cítila jako velkou křivdu, že ji otec nutí do svatby s mužem stejně starým jako je sám. Nikdy ji k ničemu nenutil, vždycky ustoupil a teď najednou ne. Chce ji provdat za každou cenu. Proč se jí chce tak rychle zbavit? Neuvědomovala si, že v devatenácti letech má skutečně nejvyšší čas na vdavky, že zanedlouho už ji nikdo nebude chtít, protože bude přestárlá a ani královské věno jí nepomůže.

Ve své komnatě se dívka vrhla na postel a rozplakala se. V mžiku tu byla její chůva, baculatá a o hlavu menší Alžběta. Ne, že by ji Anastázie ještě potřebovala, ale prostě se jí nedokázala vzdát a doufala, že si ji odvede s sebou, až se jednou vdá.

8


„Copak se vám stalo, dušinko moje,“ ptala se žena v obavách. „Kdopak vám ublížil?“

„Tatínek,“ vzlykla Anastázie.

„Co to povídáte? Urozený pán by vám nikdy neublížil, má vás moc rád - víc než je pro vás zdrávo.“

„Nemá mě rád. Kdyby měl, nenutil by mě do svatby s panem Dřívockým.“

„S panem Dřívockým byste si nežila špatně. Co proti němu máte?“

„Je starý.“

„Nu, pravda, je trochu starší než vy, ale to nemusí vadit. Je mnoho šťastných manželství, kde je muž o dost starší nežli žena.“

„Ale maminka říkala, že je hulvát a i služky říkaly, že je zlý.“

„Služky mají velké oči a rády přehánějí. A pokud jde o vaši paní matku, ta má na pana Dřívockého nabráno, nemůžete věřit všemu, co o něm říká.“

„A proč ne?“ Dívka se pomalu začala uklidňovat. Betynka na ni stále měla značný vliv a nepochybně by ji dokázala přesvědčit i o tom, že ji nemůže potkat nic lepšího, než je sňatek s Pravoslavem Dřívockým.

„Bylo by lepší, kdybyste se na to zeptala přímo vaší paní matky.“

„Nepoví mi to, znáš ji. Řekni mi to ty, já tě přece neprozradím.“

„Vaše paní matka si na něho kdysi myslela, pan Dřívocký byl její tajná láska, ale on dal přednost její sestřenici. Urozená paní se s tím smiřovala těžko a myslím, že mu to dodnes neodpustila, ale tehdy k němu ještě nepociťovala nepřátelství nebo dokonce zášť jako dnes. Pak paní Dřívocká těžce onemocněla a zemřela. To byla poslední kapka. Vaše paní

9


matka měla svou sestřenici velice ráda, byly nejlepší přítelkyně

a její smrt dávala za vinu právě panu Dřívockému. Nikdy

nechtěla slyšet, že svou ženu učinil šťastnou.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Myslím si to. Kdykoli sem přijeli, vypadala paní Dřívocká šťastně a zamilovaně. To se dá jen těžko předstírat.“

„Ale já ho nechci,“ utnula Anastázie chůvinu řeč. „Vždyť je stejně starý jako tatínek.“

„No, to není zase tak moc... A pak, váš pan otec pro vás chce jen to nejlepší.“

„A toto je nejlepší?“

„Zřejmě ano. Měla byste svému otci více důvěřovat.“

„Nechejme toho. Je to nepříjemné... Převlékni mě, chce se mi spát.“

„To nepůjdete ani k večeři? Urozený pán se bude hněvat.“

„Nemám hlad. Vyřiď tatínkovi, že mi není dobře.“

Betynka dívku převlékla a pečlivě uložila. „Nechcete něco přece jen přinést?“

„Ano, přines mi něco k pití, kdybych měla v noci žízeň. A teď dobrou noc.“

„Dobrou noc, zlatíčko moje,“ pohladila ji Betynka a odešla.

Manželé z Oprostovic zasedli k večeři. Rozhovor, který spolu vedli před chvílí mezi nimi vyvolal nemalé napětí. Paní Janu velmi rozladilo, že by se její jediná milovaná dcera měla stát manželkou muže, kterému téměř nemohla přijít na jméno. Nikdy manželovi nepřiznala, co proti panu Dřívockému ze Sobic má. A pan Zikmund se ani neptal. Nemusel se ptát, věděl to. Když se o ni ucházel, první, co se o ní dověděl, byl její platonický vztah k Dřívockému, který se nenaplnil. I přesto se s ní oženil, ačkoli ho zrazovali, a miloval ji. Dosud ji miloval, jen jí to neuměl říct. Paní Jana se s tím naučila žít. Mívala často

10


pochybnosti o jeho citech, chyběla jí vyznání lásky a zdál se jí

takový chladný, ale měla ho ráda. Byl to jediný člověk, který

pro ni udělal tolik. Ještě se nestalo, že by ho o něco musela

prosit, splnil každičké její přání - až na to poslední.

„Běto, kde je Anastázie?“ zeptal se pan Zikmund, sotva chůva otevřela dveře do jídelny, aby dívku omluvila.

„Šla spát, Vaše Milosti, nebylo jí dobře.“

„Je to vážné?“

„Ne, pane, byla jen velmi rozrušená a zřejmě i vyděšená, ale už se uklidnila a usnula.“

„Dobře. Pro jistotu na ni dohlédni, kdyby něco potřebovala.“

„Samozřejmě, pane.“ Žena se uklonila a odešla.

Večeře probíhala v nezvyklém tichu. Paní Jana se cítila nemile dotčena manželovým rozhodnutím a pan Zikmund věděl, že zatím nemá cenu cokoli jí vysvětlovat. Musela o tom začít sama. A on nepochyboval, že tu příležitost dostane. Paní špatně snášela, neměla-li o všem, včetně pohnutek manželova chování a rozhodování, dokonalý přehled.

„Vysvětli mi, Zikmunde, proč jsi pro naši malou Stázičku vybral právě jeho,“ nevydržela paní Jana mlčet.

„Stázka už dávno není malá,“ namítl muž. „Vybral jsem ho, protože je to můj přítel, znám ho a vím, že by naší dceři nikdy neublížil a že ji bude mít rád.“

„Já si tím tak jistá nejsem. I já ho znám.“

„Ne, má milá, neznáš ho. Jsi zaslepená svou nenávistí k němu a to ti brání vidět ho takového jaký je.“

„To není pravda!“ bránila se žena.

Pan Zikmund vzal její ruku do dlaní a políbil ji. „Ale je. Vím, že máš pocit, že tě kdysi podvedl, vím, z čeho ho obviňuješ a mám za to, že je nejvyšší čas, abys změnila názor.“

„Ty to víš?“ hlesla paní. „Už dlouho?“

11


„Od samého začátku. Vadí ti to?“

„Ano, vadí... Vadí mi to, protože mě to zahanbuje. Věděl jsi to a nikdy jsi nic neřekl. Proč?“

„Nebyl důvod. Vždycky jsem ti věřil, jen mě mrzí, že ty nedůvěřuješ mně.“

„Jak to můžeš říct! Jak o mně můžeš takto pochybovat?“

„Ale ano, mohu. Copak jsi dnes nedokázala, jak malá je tvá důvěra ve mne?“

„Ne. Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo. Jen si nepřeji mít toho člověka za zetě.“

„Uvidíš, že s ním Stázička bude šťastná...“

Utrápený pohled paní Jany prozrazoval, jak tvrdý boj v ní svádí důvěra v manželovu lásku k dceři a odpor k ženichovi, jehož jí vybral. „Ale ona ho nechce,“ chytala se zoufale poslední naděje, kterou měla. Pan Zikmund Anastázii nikdy do ničeho nenutil a paní doufala, že tomu tak bude i nyní.

„Ano, to už mi předvedla. Ale vím, jak ji přesvědčit, že to, co jsem jí vybral, je pro ni to nejlepší.“

„Co chceš udělat?“ Paní Jana začínala mít nepříjemné tušení.

„Musím to ještě pořádně promyslet. Pak ti vše povím.“

Paní Jana manžela pohladila po tváři. „Snad to bude dobré, i když si nejsem jistá, bude-li to mít kýžený výsledek.“

„Věřím, že bude.“

Napětí opadlo. Skutečnost, že už před manželem nemusí nic skrývat, že všechno ví a přesto s ní žije, pro ni byla tím nejpádnějším důvodem k tomu, aby přestala tvrdohlavě trvat na svém. Vždyť on o ní více než dvacet let vůbec nezapochyboval a její chování by mohlo jeho důvěrou otřást. A to si nepřála, nezasloužil si to. Velmi se jí ulevilo, neboť tajemství, které skrývala, ji nesmírně tížilo a způsobovalo nejednu bezesnou noc, ve které ji užíraly výčitky svědomí. Zdálo se jí, že žije ve

12


lži a bezostyšně podvádí muže, jemuž přísahala lásku a věrnost

až do hrobu. Musí mu ty roky nějak vynahradit. A do očí se jí

vloudila vlahost, kterou tam pan Zikmund již dlouho neviděl.

Paní Jana dojedla. „Budu na tebe čekat,“ řekla tiše, se srdcem až v krku. Nikdy dříve něco takového nevyslovila, bylo to tak necudné. Manžel buď přišel nebo nepřišel a ona byla spokojena s tímto uspořádáním, ale dnes toužila po jeho blízkosti, po jeho náruči a nechtěla se dočkat toho, že bude spát sama.

Pan Zikmund se na ni podíval. Byla tak nádherná a žádoucí... A rozpaky, do nichž se přivedla, jí tolik slušely. Nejraději by odešel do ložnice s ní. To však udělat nemohl. Jeho manželka nedokázala úplně překonat stud před ním, bylo jí nepříjemné, měla-li před ním jen vyhrnout trochu sukně, a co teprve kdyby se v jeho přítomnosti měla vysvléci.

„Nenechám tě dlouho čekat,“ odpověděl. Jeho hlas jí prozradil, jak na něho její slova zapůsobila. Příjemné mrazení jí projelo celým tělem. Zvedla se a odešla. Když pan Zikmund usoudil, že už ji nepřekvapí, vydal se, nedočkavý jako novomanžel, za ní...

13


2. kapitola

Anastázii se ulevilo, když se dověděla, že otec brzy ráno odcestoval. Zřejmě ne daleko, neboť jel jen na lehko, ale i to bylo dobré, protože to znamenalo odložení další debaty o jejích vdavkách. Neměla ani v nejmenším chuť se o tom znovu bavit. Věděla, že ten rozhovor bude beztak muset ještě dnes podstoupit, ale hlavní bylo, že ne teď, hned po ránu.

Vešla Betynka. „Honem vstávejte, ovečko moje, ať na vás vaše paní matka nemusí dlouho čekat.“

Anastázie vystrčila nohu zpod peřiny a rychle ji zase vtáhla zpět. „Co blázníš, Běto? Vždyť je hrozná zima!“

„Ale jděte, já bych řekla, že je tu teplo.“

„Není. Určitě nechali vyhasnout kamna a kdoví, jestli znovu zatopili.“

„Jste nespravedlivá, paní. Vy dobře víte, že si žádná služka nedovolí nechat vychladnout kamna ve vaší ložnici. Jen se přiznejte, že se vám nechce vstávat, abyste se vyhnula rozhovoru s urozeným pánem, vaším otcem,“ řekla chůva dotčeně a otočila se k odchodu.

V mžiku byla dívka z postele venku. Přiběhla k ní a objala ji kolem ramen. „No tak, Betynko, já to tak nemyslela,“ usmiřovala si ji. „Už se nezlob. Raději mi pověz, kam tatínek tak brzy odjel.“

„To nevím, paní, ale Jeho Milost říkala, že chce být do

14


večera zpátky a přitom musí mnoho vyřídit,“ odpověděla

Alžběta, zatímco pomáhala Anastázii do šatů.

„Co musí vyřizovat?“

„Já opravdu nevím.“

„Betynko, myslíš, že by tatínek byl schopný provdat mě i proti mojí vůli?“

„Asi ano. Pokuste se ho pochopit, dušinko. Má vás rád a nepřeje si, abyste zůstala sama. Vaši rodiče nebudou žít věčně a rádi by vás viděli dobře zaopatřenou.“

„Jenomže já se nechci vdávat, ne za toho, koho mi tatínek vybral.“

Alžběta se na paní podívala. „Abyste tohoto svého rozhodnutí jednou nelitovala, srdíčko moje. Vdát se musíte, máte nejvyšší čas, a Jeho Milost, váš pan otec, se může pořádně namíchnout a vy se pak nebudete stačit divit, až vám přivede jiného ženicha.“

„Přestaň mě strašit. Chci si muže, s nímž strávím zbytek života, vybrat sama.“

„Říkám to nerada, ale to nikoho nezajímá. Jakkoli vás vaši rodiče milují, o vaší schopnosti vybrat si zcela správně mají tak nízké mínění, že to nestojí ani za řeč.“

„To není pravda! Určitě bych si vybrala dobře.“

„Tím si tak jistá nejsem. Znám několik případů, kdy si dívka vybrala sama a dopadlo to špatně. Věřte mi, že je lépe spolehnout se na moudrost a zkušenosti rodičů než na vlastní zamilovanost.“

„Ale i rodiče se mohou mýlit. Jen si vzpomeň na Sylvii ze Lhoty...“

„Jistě, nikdo není neomylný. Jenomže její život by byl mnohem lehčí, kdyby se jinak chovala. Uznejte, paní, že její nevázané chování by rozladilo i mnohem mírnější muže nežli je její prchlivý choť. A pak, vybrala si ho sama.“

15


Anastázie neodpověděla. Neměla co k tomu říci. Sylvie ze Lhoty bývala její přítelkyně a o jejím manželství se dovídala pouze z jejích dopisů. To, co slyšela povídat o jejím prostopášném chování, měla za pomluvy. Její rodiče však ne a jakékoli styky s ní jí zakázali. Anastázie to považovala za strašlivou křivdu a ještě nějaký čas si s ní dopisovala tajně. Brzy však sama přerušila veškeré styky s ní, když na vlastní oči viděla, čím se Sylvie baví. Bylo to nechutné, ba až odporné a oplzlé. Nikdy nikomu neřekla, co viděla, styděla se za tu nestydatou osobu, která jí psávala, jak hrozného surovce má za manžela a jaká je ona chudinka ublížená. Doufala, že se s ní už nikdy nesetká.

„Tak, hotovo a můžete jít,“ vpadla jí Betynka do vzpomínek.

Anastázie se podívala do zrcadla, aby zkontrolovala svůj vzhled. Pak šla rychle do jídelny. Paní Jana jedla nerada sama a nyní by musela, kdyby se Anastázie nedostavila. A to dívka nechtěla.

„Dobrý den, maminko,“ pozdravila a políbila ji na tvář.

Jídlo již bylo na stole a čekalo se jen na ni.

„Dobrý den,“ usmála se paní Jana. „Už jsem se začínala obávat, že mě necháš jíst samotnou.“

„To bych vám přece nemohla udělat, maminko.“

„Já vím, ale přesto jsem si dělala starosti, když jsi nepřišla již včera k večeři ani ráno k snídani.“

„Včera jsem se necítila dobře, to vám Betynka určitě vyřídila, a ráno se mi nechtělo vstávat.“

„To je v pořádku, Stázičko. Je lepší, že jsi přišla až nyní, protože tvůj otec se na tebe ještě stále hněvá.“

„Proč?“

„Ještě se ptej. Nejen že posloucháš za dveřmi, ale ještě vpadneš do místnosti uprostřed našeho rozhovoru, jako bys

16


neměla žádné vychování.“

„Omlouvám se, ale já měla takový strach, že to tatínek s panem Dřívockým myslí vážně.“

„Myslí to vážně. Věř mi, že dlouho zvažoval a hledal pro tebe muže, s nímž bys měla lehký život, na jaký jsi zvyklá.“

„Já ho nechci!“

„Stázičko, měj přece rozum. Nepřej si, abys poznala chudobu. Život v chudobě je těžký.“

„Proč mluvíte o chudobě, maminko? Když už se tedy musím vdát, ať mi tatínek najde někoho mladšího.“

„Tvůj otec již dal své slovo.“

„A proč se nejprve nezeptal mne?“ Anastázie měla slzy na krajíčku, cítila, že o jejím životě je již rozhodnuto.

„Není jeho povinností ptát se na tvůj názor. Jsi nezkušená, nevíš nic o životě, o mužích, o manželství, nedokázala by sis vybrat správně.“

„To není pravda!“

„Dceruško moje zlatá, jak jsi mladá, tak jsi hloupá. Podle čeho bys asi vybírala? A jak bys to zařizovala?“

„Já nevím...“

„Chtěla bys chodit od rodiny k rodině, zjišťovat není-li tam nějaký mladý muž na ženění, vyptávala se, jaký je, pak bys požádala, aby ti ho ukázali a že až objedeš všechny, dáš jim vědět, jestli sis vybrala právě toho jejich?“

„Ne, to ne.“

„Tak jak bys to chtěla udělat?“

„Já... já nevím. Asi bych řekla tatínkovi.“

„Tak vidíš. Skončily jsme tam, odkud jsme vyšly.“

„Neskončily. Tatínek by vyhledal několik vhodných ženichů a já bych si mezi nimi vybrala.“

„Vybral ti několik vhodných mužů, ale tobě se žádný nezamlouval,“ připomněla jí matka.

17


„Ano, ani jeden nebyl podle mých představ.“

„Žádný muž není podle dívčích představ. A ty jsi tak umíněná, až to není vhodné, Stázičko.“

„Ale maminko, co je umíněného na tom, že chci být šťastná?“

„Štěstí není v tom, že budeš sama rozhodovat o tom, za koho se vdáš. Mne se také nikdo neptal, jestli se chci provdat za tvého otce, prostě mi oznámili, že se za něho vdám a bylo to vyřízené. A nikdy jsem se necítila nešťastná.“

„A jste šťastná?“

Úsměv paní Jany prozradil vše. Byla šťastná. Pan Zikmund jí poskytl domov, pocit obyčejného lidského tepla, který u rodičů nezažívala, poskytl jí pocit bezpečí, dal jí lásku a všechno, co měl. A ona se zase starala, aby se k ní rád vracel, aby s ní byl spokojený a nemusel hledat potěšení jinde. Pečovala o jeho lásku jako o nejvzácnější květinu a nikdy nedovolila, aby uvadla nebo dokonce začala usychat. Paní Jana rozmazlovaná svým manželem byla zcela jistě šťastná jako málokterá jiná žena. A uměla si toho vážit.

Anastázie matku pozorovala. Ráda se na ni dívala, když se tvářila tak jako teď. Věděla, že v takovýchto chvílích je nejšťastnější a nejspokojenější. Neuměla si matčin blažený stav vysvětlit, ale líbilo se jí dívat se na ni a přála si, aby i ona měla příležitost cítit se tak. Moc by ji zajímalo, jak to otec dělá, protože se nikdy nestalo, aby se paní Jana nacházela v takovémto rozpoložení, když spala sama.

„Ty vůbec nejíš, Stázičko,“ napomenula ji paní Jana. „Co je s tebou?“

„Ale nic. Asi mě ten včerejší rozhovor s tatínkem rozrušil víc než jsem si myslela.“

„To tě přejde. Uvidíš, že si na skutečnost, že jsi snoubenkou pana Dřívockého, zvykneš.“

18


„Nechci si zvyknout!“

„Tak dost, Anastázie!“ řekla paní Jana již poněkud nazlobeně. „Chováš se jako malé dítě. Všechny dívky se musejí vdát. Uznej, že tvé staropanenství začíná být hloupé, i dívky mladší, než jsi ty, už jsou většinou vdané. Vždyť je to ostuda, že ještě nemáš manžela.“

„Tak dobře!“ vyhrkla dívka plačky. „Dobře! Když se mě chcete zbavit, vdám se za kohokoli, jenom ne za pana Dřívockého!“ Hodila ubrousek na stůl, prudce se zvedla a utekla.

Večeře byla několikrát odložena, než se pan Zikmund vrátil ze své cesty. Na první pohled bylo patrno, že toho, za čím tak časně ráno odjel, dosáhl. On i jeho kůň vypadali velice unaveně, ale rozhodně se dalo říci, že Jeho Milost je navýsost spokojena. A aby nebyla. Pan Zikmund se již včera večer rozhodl, že své paličaté dceři ukáže, jak také může dopadnout, když bude stále přebírat. Pan Dřívocký ze Sobic nebyl první nápadník, kterého odmítla dřív, než se s ním vůbec setkala. Jeden se jí zdál malý, druhý tlustý, další naopak zase moc hubený, na každém našla něco, co se jí zdálo jako nepřekonatelná překážka pro manželství. A jemu již pomalu došla trpělivost. Proto se vydal na cestu, ač by nejraději zůstal v ložnici své manželky, aby navštívil muže, o němž věděl, že jeho žádosti vyhoví, i kdyby se mu stokrát příčila. A rovněž musel vyhledat někoho, kdo by jeho plánu dodal tu správnou věrohodnost. Jeho snažení bylo korunováno úspěchem a jestli Anastázie nedostane do rána rozum, pozná, co znamená žít v nedostatku.

Vydal se přímo do dceřiných komnat, aby ji zpravil o svém úmyslu provdat ji, ať se jí to líbí nebo ne.

Anastázie seděla u okna a vyšívala. Dnes se jí příliš

19


nedařilo. Nedokázala se soustředit na práci, natolik její mysl

zaměstnávala obava z očekávaného rozhovoru s otcem. Kam asi

tak mohl ráno jet? Proč nikomu nic neřekl? Co když si na ni

vymyslel něco strašného, aby zlomil její odpor? Jen těžko se

takové myšlence bránila. Včera byl opravdu rozzlobený a

nebylo těžké si spočítat, že ho mohlo napadnout ledacos. O čem

s ní asi tak bude mluvit dnes? Že už její rozmary trpět nebude a

že se zásnuby přeskočí a ona si pana Dřívockého vezme hned?

To by jí snad neudělal. Čím více se ta chvíle blížila, tím více

musela párat. Nakonec vyšívání odložila docela. Nemělo smysl

dělat zbytečnou práci.

Pan Zikmund vstoupil. „Dobrý večer, Anastázie.“

„Dobrý večer, tatínku,“ odpověděla dívka, tušíc, že je zle. Jakmile jí otec oslovoval takto, vždycky to znamenalo nějaké potíže.

„Už jsi přišla k rozumu?“ zeptal se jí přímo.

„Já ho nikdy neztratila,“ odsekla naježená jako jehelníček. Jak vidno, otec s tím hloupým nápadem nedá pokoj.

„Nemůžeš ztratit něco, co nemáš. Víš dobře, co chci slyšet.“

„Ano, vím a říkám ne. Neprovdám se za toho člověka jen proto, že si myslíte, že bych měla, protože jsem stará panna. On je starý jako vy, tatínku, nemůžete mě přece nutit, abych žila s takovým mužem.“

„Dobrá, když se ti zdá pan Dřívocký starý, našel jsem ti mladšího - Basila Hoška ze Zbyslavic.“

„Kdo to je?“ zeptala se Anastázie. To jméno již někde slyšela, ale nemohla si vzpomenout kde. Věděla, že ten muž má nějaké účty s jejím otcem, ale nic bližšího.

„Je to jeden z mých nájemců. Zítra bude svatba.“

„Mám se vdát za nějakého takového chudáka?“ divila se nevěřícně.

20


„Sama sis vybrala. Nechceš bohatého, dostaneš chudého. Už mám dost tvého věčného ne na každého vhodného ženicha. Basil Hošek nemá nic z toho, co se ti nezamlouvalo na těch předchozích a jistě bude mít i dost sil na to, aby tě napravil,“ řekl pan Zikmund a odešel, aby Anastázie neměla čas začít ho opět umlouvat, že se vdávat nebude a že raději zůstane na ocet.

Anastázie ztuhle zírala na zavírající se dveře. Byl to pro ni opravdu silný otřes, nečekala takovýto vývoj. Čekala, že otec bude trvat na sňatku s panem Dřívockým a on teď udělá tohle. Jak mohl tak rychle sehnat nového ženicha? A kdo vlastně ten Basil Hošek je? Chtěla o tomto muži něco zjistit a tak se obrátila na svůj zdroj všeho vědění snad o každém na otcových državách, na Betynku.

A ona nezklamala. Tak se Anastázie dověděla, že otec Basila Hoška se u jejího otce zadlužil tak, že to nestihl za svého života splatit a jeho syn bude ještě dlouho odvádět většinu svého zisku, takže na ni mu mnoho nezbude. Pan Hošek starší se přiženil na Moravu. Nějaké peníze měl a byl by s nimi vyšel, kdyby se oženil s poněkud skromnější ženou. Ale paní Hošková nebyla skromná ani trochu a on byl do své krásné manželky zamilovaný a tudíž i poněkud méně soudný. Z jejich majetku brzy nic nezbylo a pan Hošek byl nucen půjčit si peníze a pak i stát se nájemcem pana z Oprostovic, aby svou ženu a syna, který se z manželství narodil, uživil. A musel si půjčit ještě víc, pokud chtěl začít hospodařit a splácet dluhy. Paní Hošková, nezvyklá na tak těžký život, brzy zemřela a pan Hošek zůstal na všechno sám. Ale dařilo se mu a velkou část svého dluhu umořil. A kdyby ho nebyla jednoho dne uprostřed žní skolila mrtvice, dozajista by ho splatil celý. Takhle přešla zbylá část na jeho syna. Nebylo to mnoho ve srovnání s počátečním stavem, ale bylo to dost, aby ještě několik let žil více než skromně.

21


Anastázie se pokoušela představit si, jaký asi bude takový život. Zemře jako paní Hošková, nebo se přizpůsobí? Otec ji jistě nenechá dlouho strádat. Až uvidí, co jí připravil, jistě jí pomůže. A třeba to ani nemyslí vážně a jen ji chce vylekat a přimět, aby se dál nevzpírala jeho vůli. Ano, jistě to bude právě tak. Určitě se nemusí obávat, že by ji dal za manželku nějakému chuďasovi.

Paní Jana byla krajně nespokojena s tím, co slyšela. Její manžel se musel zbláznit, když přišel na takový nápad. Jak ho mohlo napadnout nabídnout ruku jejich dcery někomu takovému? Copak si nezaslouží nějakého sobě rovného muže? I když vlastně ne, Basil Hošek byl na jejich úrovni, jen v tuto chvíli byl v nezáviděníhodné situaci způsobené slabostí jeho otce. Nemohla ho přece tolik rozčílit, aby myslel takovou hrůzu vážně. To by byl příliš krutý trest za trochu neposlušnosti. Konec konců, kdyby Zikmund nebyl sobecký ve své lásce k Anastázii, provdal ji již před několika lety a mohl se ušetřit jejího vzdorovitého chování. Možná ještě před rokem by jeho rozhodnutí přijala s důvěrou.

„To nemyslíš vážně, že dáš naši Stázičku tomu nemanicovi, že ne?“ starala se a posadila se ke stolu.

„Jistěže ne,“ ubezpečil ji pan Zikmund s úsměvem a otočil se od okna z něhož se díval do temné zahrady. „Ale naší vzdorovité dcerušce neuškodí, když pozná, jak tvrdý život bude mít, jestliže bude trvat na svém a nenaučí se aspoň trochu poslouchat. Až zakusí, jaké to je žít bez přepychu, služebnictva a v nedostatku, rychle se vrátí a ráda udělá, co jsem řekl.“

„Jsi si tím jist?“

„Naprosto. Anastázie vždycky všechno měla, dostala, na co si vzpomněla, teď to mít nebude. Za pár týdnů ji máme zpátky.“

Paní Jana o tom dost pochybovala, ale mlčela. Její manžel

22


dceru jen rozmazloval, nicméně o její povaze toho mnoho

nevěděl, stále v ní viděl dítě, které ochotně přijímá jeho rady,

aniž o nich uvažuje. Jenomže Anastázie taková už nějaký čas

nebyla. Už neposlouchala moudré rady starších. Chtěla se řídit

vlastním rozumem. Dosud to bylo pouze v maličkostech, ale

tentokrát se jednalo o její budoucnost a to, že jí otec vždycky

všechno dovolil, teď přineslo své plody. Bylo pozdě na přísnost.

„Já nevím, Zikmunde,“ řekla po chvíli pochybovačně. „Anastázie již je dospělá, má svůj vlastní rozum a svou hrdost. Obávám se, že právě její pýcha jí zabrání vrátit se domů a přiznat, že jsi měl pravdu.“

„Počítám i s touto možností. Její soužití s ním bude pochopitelně časově omezeno. Nevrátí-li se sama, přivedu ji po roce zpět. Pak jistě nebude tolik vzdorovat.“

„A co když se do něho zamiluje?“

„O tom pochybuji. Kdybys viděla, jak se tvářila, když jsem jí řekl, koho jsem jí vybral tentokrát, poznala bys, že je to velice nepravděpodobné.“

„Jenomže musíš vzít do úvahy, že ho nikdy neviděla, nikdy se s ním nesetkala a nevíš, co s ní jejich setkání provede. A pak si uvědom, že bude rok jen s ním, bez ochrany.“

„Přestaň se strachovat, duše moje. Basil Hošek se jí nesmí ani dotknout.“

„Nemohu se přestat obávat o naše dítě. On je velice přitažlivý mladý muž a Stázička je nezkušená, co když si o něm vytvoří nějaké iluze a podlehne jim? Umíš si představit, jak to může skončit?“

„Janičko moje ustrachovaná, již jsem ti říkal, že se jí nesmí ani dotknout. Nesmí udělat nic, co by Stázce dalo příležitost zamilovat se do něho.“

„Je vidět, že neznáš dívčí srdce. Tomu stačí málo, aby vzplanulo. Ale dělej, jak myslíš. Snad máš pravdu a dopadne to

23


tak, jak má.“

Pan Zikmund se posadil vedle své manželky, naklonil se k ní a políbil ji na rty. Uvědomil si, že pošetilost panenského srdce skutečně do úvahy nevzal, ale věřil, že jeho dcera je přece jen rozumná alespoň natolik, aby nepodlehla kouzlu Basila Hoška.

Do jídelny vstoupila Anastázie. Nebylo těžké poznat, co se jí honí hlavou.

„Anastázie, rozmysli si to ještě,“ prosila ji matka.

„Maminko, já o tom nechci mluvit. Něco jsem řekla a na tom trvám.“

Paní Jana se bezradně podívala na manžela a pokrčila rameny. Zdá se, že Anastázie hodlá celou věc dohnat do krajnosti.

Sluhové přinesli večeři a začali servírovat. Anastázie, chtíc se vyhnout dalšímu přemlouvání, do sebe jídlo doslova naházela a vymluvíc se na únavu rychle odešla. A její rodiče se rovněž přestali pro tuto chvíli zabývat umíněností své dcery a věnovali se dobrému jídlu a pak jeden druhému.

24


3. kapitola

Anastázie vstávala jen nerada. Betynka ji probudila na její vkus příliš brzy. Ale nebylo vyhnutí. Otec jí vzkázal, ať se rychle nasnídá a připraví a nenutí nikoho, aby na ni musel dlouho čekat. Srdce se jí sevřelo úzkostí, když jí došlo, že to otec myslí vážně a že ji provdá za toho nejchudšího ze svých vazalů. Ještě večer si mohla myslet, že je to z jeho strany jen taková forma nátlaku. Nyní již si to myslet nemohla. Během snídaně jí Betynka učesala světlé hnědé vlasy a pak ji oblékla do šatů.

„Jsi připravená?“ zeptal se pan Zikmund, sotva Betynka otevřela dveře. „On i kněz už čekají.“

„Otče, měj slitování, já se ještě necítím na vdavky.“

„To nerozhoduje. Máš na to nejvyšší čas. Jdeme!“

„Tatínku, prosím!“

„Už jsem řekl! Basil Hošek na tebe nebude čekat do nekonečna, má také jiné, důležitější věci na práci. Nebo sis to rozmyslela a přestaneš se vzpírat sňatku s panem Dřívockým?“

„Ne.“

„Tak jdeme,“ popadl ji pan Zikmund za loket a vedl ji do kaple.

Anastázie v žádném případě nebyla nadšená, ale bylo jí milejší být manželkou muže chudého, ale mladého než bohatého a starého. Od včerejšího večera, kdy jí otec oznámil,

25


že ji provdá za jednoho ze svých vazalů, se již smířila se

skutečností, že jí tohoto muže vybral za trest. Znala svého otce

a věděla, že ji dlouho strádat nenechá, doufala v to. Neuměla si

představit, jak bude žít bez přepychu, na který je zvyklá, ale

věřila, že se to naučí. V této chvíli, kdy ještě nevěděla, co ji

čeká, byla ochotna přistoupit i na žebrání, než by se provdala za

pana Dřívockého. A tento její ženich by se jí, podle Betynčina

názoru, mohl líbit. Betynka o něm mluvila jako o velmi

krásném muži a Anastáziina fantazie pracovala naplno. Před

očima se jí objevil mládenec s jemnou tváří, kaštanovými vlasy

a zelenýma očima, poněkud přejemnělý, skoro dívčího vzhledu.

Vstoupili do zámecké kaple. Uvnitř byli pouze kněz, svědkové a ženich, jinak nikdo. Dívka se cítila trochu podvedena, když si prohlédla toho, koho jí otec vybral. Nebyl to mládenec krásný jako panna, jakého si představovala, a vlastně se jí nezdál ani hezký, ale byl mladý. Síla, která z něho vyzařovala, zapříčinila, že se v jeho blízkosti necítila právě nejlépe. Připadala si slabá, nanicovatá a nicotná. Co na něm Betynka vidí? Je takový tvrdý a chladný. Takového si přece nemůže vzít!

Pan Zikmund vycítil úmysl své dcery a pevně sevřel její loket, aby jí zabránil v útěku.

„Už nemůžeš couvnout,“ řekl jí tiše. „Dal jsem ti na vybranou, ještě než jsme se vydali sem. Ty sama sis vybrala toto. Teď musíš nést následky svého rozhodnutí.“

„Tatínku...“

„Nic, moje milá. Měla sis to rozmyslet dřív. Je pozdě.“

Anastázie sklonila hlavu. Je pozdě... To přece není možné! To nemůže otec myslet vážně! Nemůže ji jen tak dát tomuto studenému mužskému. Jaké štěstí ji asi tak může vedle něho čekat? Jestli se jí jenom dotkne, umře z toho zimou.

Basil Hošek se podíval ne právě nadšeně na Anastázii, o

26


níž se všeobecně vědělo, že je to ta nejrozmazlenější dívka

široko daleko. Nebyl nijak odvázaný z toho, že se o ni bude

muset rok starat, jenomže se tomu nemohl vyhnout. Zikmund z

Oprostovic využil svého postavení a jednoduše mu oznámil, co

po něm chce a nijak se nestaral o jeho názor. Basil si neuměl

představit, jak z toho mála uživí další krk navíc. A to tím spíš,

že ji nesměl do ničeho nutit. Když se na ni tak díval, zjišťoval,

že by nemohl i kdyby směl. Anastázie vypadala velice křehce.

To přece pan z Oprostovic nemůže myslet vážně, aby ji nutil

odjet s ním! Vždyť se vůbec nehodí do takového místa, jakým

je jeho domov. Dopadne stejně jako jeho matka, nevydrží

takový život. Je zvyklá na pohodlný, lenošivý a rozmařilý život

v blahobytu, je zvyklá být obklopena služebnictvem, které

vyplní každé její přání, nic z toho on jí nabídnout nemůže. Jistě,

její otec po něm chce, aby jí ukázal, jaký je život lidí jako je on,

ale to přece lze udělat i jiným způsobem.

A jak asi Anastázie přijme, až se doví, jak to všechno doopravdy je? Co se asi stane, až zjistí, že nic není tak, jak si myslí? Co strašného musela vyvést, že jí Jeho Milost chce tímto ne právě nejlepším způsobem napravovat hlavu? Toto jemné, takřka éterické stvoření se přece nemohlo dopustit ničeho tak strašlivého. Až doteď mu jeho život nijak drastický nepřipadal, ale to bylo tím, že tak žil odjakživa, neznal nic lepšího. Nyní si uvědomil, že pro ženu, jako je Anastázie z Oprostovic, to musí být učiněné peklo. Nikdy si nic nemusela odříkat, měla všechno, nač si vzpomněla a ode dneška bude všechno jinak. Bude si muset zvyknout na zcela odlišný způsob života. Alespoň co se jejích rozmarů týče.

A jak bude vycházet s Markytou a Ignácem? Je nade vši pochybnost, že je bude brát jako své služebníky a bude po nich vyžadovat pozornost na jakou je zvyklá. To mu ještě scházelo! Oba mají práce víc než dost a teď jim přibude další. Což o to,

27


Ignác se Anastázii snadno vyhne, jeho práce je především na

poli, ale co chudák Markyta? Ta je celý den v domě.

Pan Zikmund přivedl dceru až k němu a pokynul knězi, aby začal.

A ten to vzal opravdu zkrátka, vynechal úplně všechno a omezil se pouze na manželský slib. Celý obřad nebyl slavnostní ani trochu a kněz každou chvíli vzhlédl ke stropu a pokřižoval se, jako by prosil Boha za odpuštění.

Anastázie cítila, jak ledové má ruce. Bylo jí opravdu mizerně. Otec ji předhodil tomuto muži jako kus masa psovi. A on jak se na ni podíval! S jakou nevraživostí a odporem. To bude strašný život. Ale ji to nezlomí. Bude silná, bude statečná a ukáže jim oběma, jak hluboce se v ní mýlí. Nedovolí, aby měl tento Basil Hošek ze Zbyslavic pocit, že jí snad může považovat za svůj majetek, jak si to muži často myslí. Dobrá, byla za něj právě provdána, ale to mu nedává právo se domnívat, že bude něco dál. Ani se jí nedotkne!

Anastázii bylo do pláče. Jak tohle dopadne? Basil nevypadal na muže, který by si něco vynucoval násilím, ale jak dlouho vydrží tolerovat její odmítání, k němuž se rozhodla? Jako jeho manželka to nesmí dělat, pokud s tím muž nesouhlasí. Jenomže ona mu to nedovolí, i kdyby ji nutil za použití hrubé síly. Nesnesla by, kdyby s ní dělal to, co viděla dělat Sylvii ze Lhoty, je to tak nechutné, tak hloupé a zvířecí.

Anastázie si uvědomila, že něco není v pořádku. Nebyla žádná výměna prstenů a měl rovnou následovat první manželský polibek. Byla již na několika svatbách a všechny byly mnohem, mnohem delší, kněz míval dlouhý proslov, ženich s nevěstou před ním klečeli a on jim svázal ruce, polibek byl až před mší... Jejich svatba však nic takového neobsahovala. Zatnula zuby a zavřela oči, když mělo dojít k polibku. Ošklivila si už jen tu představu. To bude hnus! Ale nebyl. Basil ji vzal za

28


ramena, naklonil se k ní a pouze naznačil polibek na tvář. Pak ji

zase hned pustil. Anastázie překvapeně otevřela oči. To přece

není normální! Dobře, to, že ji nemá rád, by ještě pochopila a s

povděkem kvitovala, ale že ji nesnáší tak, že ji nedokáže ani

před knězem políbit, to je urážející. To mu jen tak neprojde!

Nic mu neudělala, ona přece nemůže za to, že mu ji její otec

vnutil, ona to nechtěla.

A bylo po svatbě. Kněz odešel neustále se křižuje a vzápětí odešli i svědci. Pan Zikmund si odvedl Basila kousek stranou, aby mu ještě naposledy připomněl a upřesnil jejich dohodu. Anastázie tu stála sama jako kůl v plotě. Bylo to tak ponižující. Jak jí to můžou udělat? Copak tu nemohl zůstat někdo s ní? Kdyby tu byla aspoň maminka nebo Betynka.

Její opuštěnost však netrvala dlouho. Basil odešel a pan Zikmund přistoupil k ní.

„Jdi se rozloučit s matkou a Betynkou,“ řekl. „Tvůj manžel na tebe počká u kočáru, takže se příliš nezdržuj.“

„Já myslela, že Betynka pojede se mnou.“

„Kdepak. Jak by k tomu přišla, aby musela snášet různé útrapy kvůli tvým rozmarům? Alžběta si zaslouží trochu klidu. A taky už není nejmladší, tak dlouhá cesta by pro ni byla nesmírně namáhavá.“

„Ale tatínku, já bych ráda měla s sebou někoho blízkého. Dovolte Betynce, aby jela se mnou.“

„Nic takového, Anastázie. Varoval jsem tě, ale tys měla svůj rozum. Nemůžeš po svém manželovi chtít, aby živil ještě tvou chůvu, když bude rád, že mu zbude pro tebe.“

„Ale takový život já nechci! Kdo se o mne bude starat?“

„Nikdo, moje milá, nikdo. Hospodyně Basila Hoška ti bude pomáhat s oblékáním a svlékáním, ale o to ostatní se budeš muset postarat sama. A už jdi, nemáš čas.“

Anastázie se odploužila za matkou. Pomalu jí začalo

29


docházet, co ji čeká - přinejmenším pokud jde o její pohodlí.

Ale přesto odmítala přijít za otcem s prosíkem. Snad to nebude

tak strašné a ten muž, s nímž za chvíli odjede, se o její pohodlí

postará podle jejích představ. Je to přece jeho povinnost.

Paní Jana plakala, jako by nevěděla, jak to všechno je. Jen těžce se smiřovala s tím, že svou milovanou dcerušku dobrý rok neuvidí. Nebyla jako její manžel přesvědčena, že se Anastázie nechá tímto způsobem přinutit k poslušnosti. Ačkoli vypadala jako skleníková květinka, skrývala se v ní veliká síla a ctižádost, nikdy nedovolí, aby se cítila poražená. Bude ochotná snášet jakékoli útrapy, jen když všechny přesvědčí, že dokáže o svém životě rozhodovat sama. Paní Jana měla pocit, že svou dceru ztrácí navždy. Nemohla se tomu ubránit. Basilu Hoškovi bude stačit, když bude v Anastáziině blízkosti a bude se přesně držet dohody, kterou uzavřel s panem z Oprostovic, nebude nutné, aby ji nějak sváděl, a ona se zamiluje. Možná se zpočátku bude bránit, ale nakonec jeho kouzlu podlehne. Bude za ním běhat stejně jako všechna děvčata a ženy z vesnice, kterou má ve své správě, i z širokého okolí. A stane-li se to, udělá Anastázie všechno, aby zůstala s ním.

„Dceruško moje, proč jen jsi svého otce neposlechla?“ naříkala paní Jana. „Kdo ví, kdy tě zase uvidím.“

„Mně je taky líto, že se dlouho neuvidíme, ale víte dobře, maminko, že si pana Dřívockého nemohu vzít. Nemohla bych žít s mužem stejně starým, jako je můj otec. A ještě s ním mít děti. Brr! Vždyť by to bylo jako krvesmilstvo.“

„Neplácej nesmysly, Stázičko. Nemůžeš se dopustit krvesmilstva s mužem, který není tvůj pokrevní příbuzný.“

„Já říkám jako. Měla bych pocit, že své manželské povinnosti plním s vlastním otcem.“

„Co o tom můžeš vědět?“

„Právě že nic. Já nevím, co to je, ale určitě je to

30


nepříjemné, když to jsou povinnosti.“

Paní Jana se neubránila úsměvu. „Není to tak hrozné.“

„A jaké to je?“ ptala se dívka zvědavě.

„Jednou to poznáš.“

„Proč mi to nechcete říct, maminko?“

„Nemohu, dítě moje, nemohu, nesluší se to,“ odpověděla paní rozpačitě. Nevěděla, jak by měla své dceři něco tak intimního vysvětlit, jí rovněž nikdo nic nevysvětloval. A to byla vdaná doopravdy. Anastázie vdaná nebyla, i když si myslela, že je, a tak ani nebylo vhodné poučovat ji v této věci.

„Ale vždyť je to jedno,“ mávla Anastázie rukou, když viděla, do jakých rozpaků matku uvrhla svou otázkou. „Jestli se mě ten člověk jen dotkne, bude toho litovat... Proč mi tatínek nechce dovolit vzít Betynku s sebou?“ převedla rychle řeč jinam.

„Protože už jsi velká na to, abys měla chůvu. A pak, pan Hošek by ještě ji navíc neuživil. Přece bys nechtěla, aby Betynka strádala hladem.“

„Ne, to bych nechtěla. Jenomže se mi nechce odjet do cizího prostředí úplně sama.“

„Já tě chápu, Stázičko, ale nedá se nic dělat. Kdybys byla poslechla, mohla jet Betynka s tebou, ale takto ti nezbude než se vyrovnat s odjezdem bez ní.“

Anastázie objala matku kolem krku. „Bude se mi tolik stýskat, maminko!“

„Mně taky, ale snad se neloučíme navěky. A měla by ses jít rozloučit ještě s Betynkou.“

„Ano, už jdu, aby se tatínek nezlobil, že zdržuji. Nashledanou, maminko.“

„Nashledanou, dceruško,“ řekla paní Jana a udělala jí na čelo křížek.

Rozloučení s Betynkou nebylo o nic méně slzavé než

31


rozloučení s matkou. I ona měla pocit, že svou paní ztrácí

navždy, byla přesvědčena, že bude nešťastná, až se doví, jak to

všechno vlastně je, že její manželství žádným manželstvím není

a bude se snažit napravit křivdu spáchanou na Basilu Hoškovi.

Nebo ještě hůř - co když to vezme jako křivdu spáchanou na ní

samotné? Měl by ji někdo hlídat, urozená slečna je pak schopna

všeho.

„Srdíčko moje, budete mi chybět. Neměla bych jet s vámi?“

„To bych si přála, ale tatínek nesouhlasí a myslím, že má pravdu. Nebylo by spravedlivé, abys kvůli mně trpěla nedostatkem.“

„Kvůli vám, má paní, já klidně i umřu.“

„Ne, Betynko. Nechci, abys nesla se mnou, co jsem si přivolala. Buď tady s maminkou a vzpomínejte na mne v dobrém.“

„Nemluvte, jako byste šla na smrt, dušinko. Jistě se zase brzy uvidíme.“

„Já nevím, Betynko. Tatínek se na mne velice zlobí. Skoro mám pocit, že se těší, až budu pryč. Co když mi zakáže se sem ještě někdy vrátit?“

„Proč by to dělal? Jeho Milost, váš pan otec, vás má rád a dlouho bez vás nevydrží. Neříkejte, že jste přestala věřit v jeho lásku jen proto, že pro vás v dobré víře vybral muže, který se vám nezamlouvá, ačkoli jste se s ním nikdy nesetkala.“

„Myslím, že ne, ale stejně je mi tak úzko.“ Anastázie se rozplakala. Co bude dělat v neznámém prostředí? Co si počne bez Betynky tak daleko od domova?

„Neplačte, má paní,“ pohladila ji chůva po rameni, „vždyť není tak zle. Pan Hošek je hodný muž, nebude vám u něj tak špatně.“

„Jak to můžeš vědět? Když jsem ho uviděla... Je tak

32


chladný. Nikdy si na něj nezvyknu.“

„Ale jděte! Proč byste si nezvykla? Že vypadá chladně neznamená, že takový je. Zvyknete si, jako si zvykly jiné. Nikdo po vás přece nechce, abyste ho milovala.“

„Ale já to chci! Chci milovat muže, s nímž musím žít. Jenomže se bojím, že to nedokážu.“

„Láska není práce, láska je dar. A kdo ví, jestli právě vy ten dar nedostanete. Moc vám to přeji, srdíčko moje.“

„Děkuji, Betynko. I já bych si to moc přála. Ale už musím jít.“

„Jen jděte. Přeji vám štěstí a Bůh vás opatruj,“ řekla Betynka a také jí udělala na čelo křížek.

„I tebe. A postarej se o maminku, aby jí nebylo smutno.“

Anastázie vyšla na nádvoří, kde čekala, že ještě potká otce a rozloučí se i s ním, ale nebyl tam. Dívka si zklamaně povzdechla. Musela ho svou tvrdohlavostí velice zklamat, jestliže se s ní již nechce setkat. Jak to vypadá, hned tak se sem nevrátí.

Basil jí pomohl nastoupit do krytého kočáru a zavřel dvířka. Sám se pak vyhoupl do sedla svého hřebce a dal povel k odjezdu. Cesta bude trvat téměř celý den a tudíž není dobré déle se zdržovat.

33


4. kapitola

Byla již dávno tma, když kočár zastavil na dvoře Anastáziina nového domova. Z dřevěného domu vyběhla žena s hořící loučí a za ní vyšel muž, který se okamžitě pustil do vypřahání unavených koní, zatímco kočí seskočil s kozlíku a začal uvolňovat truhlu, aby se mohla sundat a odnést. Basil otevřel kočár a pomohl Anastázii vystoupit.

„Markyta se vás ujme a ukáže vám vše, co bude třeba a co si budete přát,“ řekl a kývl na ženu s loučí. Pak odvedl svého koně do stáje, aby se o něho postaral.

„Vítejte u nás, Vaše Milosti,“ přivítala ji Markyta. „Pojďte, prosím, za mnou, doprovodím vás do vaší ložnice.“

Anastázie ji následovala. Byla velmi unavená a těšila se do postele. Během celé cesty udělali jen jedinou zastávku na oběd a na takovou zátěž nebyla zvyklá. Snažila se Basila přesvědčit, aby dělali více přestávek, že se přece nic nestane, když dojedou až zítra, ale on o tom nechtěl ani slyšet. Že prý má hodně práce a nemůže se zdržovat jen proto, že jí se něco nelíbí. On si nemůže dolovit přílišné zdržení. Ale co je jí do toho? Jeho povinností je starat se o její pohodlí, práce mu neuteče. Hluboce se jí dotklo, že muž nebere ohled na její přání, s tím se ještě nesetkala. Nikdy se jí nestalo, aby ji někdo odbyl s tím, že nemá čas na zdržování se něčím tak zbytečným, jako jsou časté

34


zastávky, když koně vydrží i delší cestu. Bylo to od něho

surové. Je nade vší pochybnost, že se v něm Betynka ošklivě

zmýlila.

Anastázie se v ložnici posadila na židli. A teď už se ani nehne. Za celý den má toho trmácení se dost. Ještě aby po ní někdo chtěl, aby podnikla nějakou cestu, byť by byla jen do jídelny. Celé tělo ji bolelo a nohy měla dřevěné, nejspíš se dnes už ani nepostaví. Rozhlédla se po ložnici. Mnoho toho tu nebylo: stůl, židle, postel, která nevypadala moc pohodlně a pravděpodobně pamatovala ještě nájemníka před otcem jejího manžela, dva veliké svícny s lojovými svícemi, předložka z medvědí kůže u krbu a na zdi nad ním visel jediný obraz nebo rytina - to se dalo v šeru dost špatně rozeznat. Taková bída! Copak takhle se dá žít? To bude každý den po zbytek života hledět na holé zdi nebo na ten jediný obraz nad krbem? Snad se to brzy změní. Hned ráno mu to řekne. A nejen to, také bude třeba koupit jí novou postel. A vůbec by bylo nejlepší, kdyby se celý tento příšerný dům přestavěl. Dřevěné domy snadno hoří.

Ignác s kočím pana z Oprostovic přinesli truhlu, v níž bylo vše, co z domova dostala, postavili ji pod okno a opět odešli. Markyta z ní otřela vrstvu prachu, která se na truhle cestou usadila a pak se otočila na Anastázii: „Bude si Vaše Milost přát povečeřet?“

„Jistě, přines mi to sem,“ odpověděla.

„Jak poroučíte,“ řekla Markyta poněkud rozmrzele.

Dívce zatrnulo. Nebyla zvyklá, aby s ní někdo takto mluvil a zazdálo se jí, že ji tu nikdo nebude mít rád. „Jsem unavená, opravdu mám pocit, že už neudělám ani krok,“ vysvětlovala lítostivě, takřka plačtivě.

„Odpusťte, Vaše Milosti,“ omlouvala se Markyta, která si uvědomila nevhodnost tónu, jakým odpověděla, „nemyslela jsem to špatně, jen mi to ujelo.“ A rychle odešla. Urozená

35


slečna bude pěkná netykavka, jestliže ji rozhodí taková

hloupost. Ale hlavně, že to neslyšel pan Hošek, ten by jí za to

pěkně vycinkal.

36




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist