načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední slovo - Rozálie Děčínská

Poslední slovo

Elektronická kniha: Poslední slovo
Autor: Rozálie Děčínská

Anastázie se tak tvrdošíjně brání sňatku s mužem, kterého její matka vinila snad ze všeho zla na světě, až se její otec rozhodne k netradiční formě trestu - naoko ji provdá za toho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  59
+
-
2
bo za nákup


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Santini
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Jazyk: česky
Popis

Anastázie se tak tvrdošíjně brání sňatku s mužem, kterého její matka vinila snad ze všeho zla na světě, až se její otec rozhodne k netradiční formě trestu - naoko ji provdá za toho nejchudšího ze svých nájemců.

1. kapitola

„To nemyslíš vážně, Zikmunde!“ vykřikla paní Jana tak hlasitě, že ji velmi dobře slyšela i Anastázie, poslouchající za dveřmi. „Ty chceš dát naši dceru tomu hulvátovi?“

„Je to bohatý a vlivný muž a Anastázie se mu líbí.“

„Ale miluje ji? Je schopen učinit ji šťastnou?“

„Kecy! Moje drahá, láska je dobrá tak pro mladíčky, ale on je zralý muž a má důležitější věci na práci než je láska.“

„Pro něho je to možná jen hloupost, ale Stázička je mladičká, potřebuje být milována, potřebuje mít pocit jistoty...“

„Co víc jí může poskytnout pocit jistoty, než život v přepychu?“

„Láska.“

„Dej s tím pokoj! Láska ji neoblékne ani nenakrmí, ani neochrání před otrockou dřinou chudiny. Ale může se dostavit později.“

Paní sklonila hlavu. To nemohla popřít, ona sama toho byla živým dokladem.

„Dřívocký není žádný lidožrout. Anastázie s ním bude mít život jako na obláčku,“ pokračoval pan z Oprostovic o poznání smířlivěji. „Uznej, že kdyby přišla o všechno, na co je zvyklá, tak jí láska dlouho nevydrží. Nikdy jsme ji nenaučili, že nic z toho, co ji obklopuje, není samozřejmost.“

Anastázii se udělalo slabo. Chtějí ji provdat za Pravoslava Dřívockého ze Sobic, za muže, o němž matka nikdy neřekla nic dobrého. To přece nemůže otec myslet vážně!

„Ne! Tatínku, já ho nechci!“ křičela plačky, vtrhnouc do komnaty svých rodičů.

„Ty jsi poslouchala za dveřmi?“ ptal se pan Zikmund přísně, překvapen dceřiným prohřeškem.

„Tatínku, prosím, já se nechci vdávat, ne za něho!“

„A pročpak?“

„Je starý...“

„Není zas tak starý, aby nemohl mít mladou manželku.“

„A prý je zlý.“

„Nebuď pošetilá. Nemůžeš věřit všemu, co kdo říká. Pan Dřívocký je přísný, ale ne zlý. Zvykneš si na něho a shledáš, jak jsi mu nyní křivdila.“

„Já ho nechci! Raději umřu jako stará panna!“

„Ne! Rozhodl jsem, že se vdáš, dokud tě někdo chce.“

„Nechci se vdávat.“

„O tom nerozhoduješ. Já rozhoduji, jestli se vdáš a za koho. Jsi už dost stará, aby ses vdala. Dokonce je pomalu nejvyšší čas, jinak nám zůstaneš do smrti na krku. Teď jdi do svého pokoje.“

„Maminko...“ obrátila se Anastázie na plačící matku.

„Povídám, jdi do svého pokoje!“

Anastázie podrážděně dupla, nafoukla se a odešla. Cítila jako velkou křivdu, že ji otec nutí do svatby s mužem stejně starým jako je sám. Nikdy ji k ničemu nenutil, vždycky ustoupil a teď najednou ne. Chce ji provdat za každou cenu. Proč se jí chce tak rychle zbavit? Neuvědomovala si, že v devatenácti letech má skutečně nejvyšší čas na vdavky, že zanedlouho už ji nikdo nebude chtít, protože bude přestárlá a ani královské věno jí nepomůže.

Ve své komnatě se dívka vrhla na postel a rozplakala se. V mžiku tu byla její chůva, baculatá a o hlavu menší Alžběta. Ne, že by ji Anastázie ještě potřebovala, ale prostě se jí nedokázala vzdát a doufala, že si ji odvede s sebou, až se jednou vdá.

„Copak se vám stalo, dušinko moje,“ ptala se žena v obavách. „Kdopak vám ublížil?“

„Tatínek,“ vzlykla Anastázie.

„Co to povídáte? Urozený pán by vám nikdy neublížil, má vás moc rád - víc než je pro vás zdrávo.“

„Nemá mě rád. Kdyby měl, nenutil by mě do svatby s panem Dřívockým.“

„S panem Dřívockým byste si nežila špatně. Co proti němu máte?“

„Je starý.“

„Nu, pravda, je trochu starší než vy, ale to nemusí vadit. Je mnoho šťastných manželství, kde je muž o dost starší nežli žena.“

„Ale maminka říkala, že je hulvát a i služky říkaly, že je zlý.“

„Služky mají velké oči a rády přehánějí. A pokud jde o vaši paní matku, ta má na pana Dřívockého nabráno, nemůžete věřit všemu, co o něm říká.“

„A proč ne?“ Dívka se pomalu začala uklidňovat. Betynka na ni stále měla značný vliv a nepochybně by ji dokázala přesvědčit i o tom, že ji nemůže potkat nic lepšího, než je sňatek s Pravoslavem Dřívockým.

„Bylo by lepší, kdybyste se na to zeptala přímo vaší paní matky.“

„Nepoví mi to, znáš ji. Řekni mi to ty, já tě přece neprozradím.“

„Vaše paní matka si na něho kdysi myslela, pan Dřívocký byl její tajná láska, ale on dal přednost její sestřenici. Urozená paní se s tím smiřovala těžko a myslím, že mu to dodnes neodpustila, ale tehdy k němu ještě nepociťovala nepřátelství nebo dokonce zášť jako dnes. Pak paní Dřívocká těžce onemocněla a zemřela. To byla poslední kapka. Vaše paní matka měla svou sestřenici velice ráda, byly nejlepší přítelkyně a její smrt dávala za vinu právě panu Dřívockému. Nikdy nechtěla slyšet, že svou ženu učinil šťastnou.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Myslím si to. Kdykoli sem přijeli, vypadala paní Dřívocká šťastně a zamilovaně. To se dá jen těžko předstírat.“

„Ale já ho nechci,“ utnula Anastázie chůvinu řeč. „Vždyť je stejně starý jako tatínek.“

„No, to není zase tak moc… A pak, váš pan otec pro vás chce jen to nejlepší.“

„A toto je nejlepší?“

„Zřejmě ano. Měla byste svému otci více důvěřovat.“

„Nechejme toho. Je to nepříjemné... Převlékni mě, chce se mi spát.“

„To nepůjdete ani k večeři? Urozený pán se bude hněvat.“

„Nemám hlad. Vyřiď tatínkovi, že mi není dobře.“

Betynka dívku převlékla a pečlivě uložila. „Nechcete něco přece jen přinést?“

„Ano, přines mi něco k pití, kdybych měla v noci žízeň. A teď dobrou noc.“

„Dobrou noc, zlatíčko moje,“ pohladila ji Betynka a odešla.



Manželé z Oprostovic zasedli k večeři. Rozhovor, který spolu vedli před chvílí mezi nimi vyvolal nemalé napětí. Paní Janu velmi rozladilo, že by se její jediná milovaná dcera měla stát manželkou muže, kterému téměř nemohla přijít na jméno. Nikdy manželovi nepřiznala, co proti panu Dřívockému ze Sobic má. A pan Zikmund se ani neptal. Nemusel se ptát, věděl to. Když se o ni ucházel, první, co se o ní dověděl, byl její platonický vztah k Dřívockému, který se nenaplnil. I přesto se s ní oženil, ačkoli ho zrazovali, a miloval ji. Dosud ji miloval, jen jí to neuměl říct. Paní Jana se s tím naučila žít. Mívala často pochybnosti o jeho citech, chyběla jí vyznání lásky a zdál se jí takový chladný, ale měla ho ráda. Byl to jediný člověk, který pro ni udělal tolik. Ještě se nestalo, že by ho o něco musela prosit, splnil každičké její přání - až na to poslední.

„Běto, kde je Anastázie?“ zeptal se pan Zikmund, sotva chůva otevřela dveře do jídelny, aby dívku omluvila.

„Šla spát, Vaše Milosti, nebylo jí dobře.“

„Je to vážné?“

„Ne, pane, byla jen velmi rozrušená a zřejmě i vyděšená, ale už se uklidnila a usnula.“

„Dobře. Pro jistotu na ni dohlédni, kdyby něco potřebovala.“

„Samozřejmě, pane.“ Žena se uklonila a odešla.

Večeře probíhala v nezvyklém tichu. Paní Jana se cítila nemile dotčena manželovým rozhodnutím a pan Zikmund věděl, že zatím nemá cenu cokoli jí vysvětlovat. Musela o tom začít sama. A on nepochyboval, že tu příležitost dostane. Paní špatně snášela, neměla-li o všem, včetně pohnutek manželova chování a rozhodování, dokonalý přehled.

„Vysvětli mi, Zikmunde, proč jsi pro naši malou Stázičku vybral právě jeho,“ nevydržela paní Jana mlčet.

„Stázka už dávno není malá,“ namítl muž. „Vybral jsem ho, protože je to můj přítel, znám ho a vím, že by naší dceři nikdy neublížil a že ji bude mít rád.“

„Já si tím tak jistá nejsem. I já ho znám.“

„Ne, má milá, neznáš ho. Jsi zaslepená svou nenávistí k němu a to ti brání vidět ho takového jaký je.“

„To není pravda!“ bránila se žena.

Pan Zikmund vzal její ruku do dlaní a políbil ji. „Ale je. Vím, že máš pocit, že tě kdysi podvedl, vím, z čeho ho obviňuješ a mám za to, že je nejvyšší čas, abys změnila názor.“

„Ty to víš?“ hlesla paní. „Už dlouho?“

„Od samého začátku. Vadí ti to?“

„Ano, vadí... Vadí mi to, protože mě to zahanbuje. Věděl jsi to a nikdy jsi nic neřekl. Proč?“

„Nebyl důvod. Vždycky jsem ti věřil, jen mě mrzí, že ty nedůvěřuješ mně.“

„Jak to můžeš říct! Jak o mně můžeš takto pochybovat?“

„Ale ano, mohu. Copak jsi dnes nedokázala, jak malá je tvá důvěra ve mne?“

„Ne. Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo. Jen si nepřeji mít toho člověka za zetě.“

„Uvidíš, že s ním Stázička bude šťastná...“

Utrápený pohled paní Jany prozrazoval, jak tvrdý boj v ní svádí důvěra v manželovu lásku k dceři a odpor k ženichovi, jehož jí vybral. „Ale ona ho nechce,“ chytala se zoufale poslední naděje, kterou měla. Pan Zikmund Anastázii nikdy do ničeho nenutil a paní doufala, že tomu tak bude i nyní.

„Ano, to už mi předvedla. Ale vím, jak ji přesvědčit, že to, co jsem jí vybral, je pro ni to nejlepší.“

„Co chceš udělat?“ Paní Jana začínala mít nepříjemné tušení.

„Musím to ještě pořádně promyslet. Pak ti vše povím.“

Paní Jana manžela pohladila po tváři. „Snad to bude dobré, i když si nejsem jistá, bude-li to mít kýžený výsledek.“

„Věřím, že bude.“

Napětí opadlo. Skutečnost, že už před manželem nemusí nic skrývat, že všechno ví a přesto s ní žije, pro ni byla tím nejpádnějším důvodem k tomu, aby přestala tvrdohlavě trvat na svém. Vždyť on o ní více než dvacet let vůbec nezapochyboval a její chování by mohlo jeho důvěrou otřást. A to si nepřála, nezasloužil si to. Velmi se jí ulevilo, neboť tajemství, které skrývala, ji nesmírně tížilo a způsobovalo nejednu bezesnou noc, ve které ji užíraly výčitky svědomí. Zdálo se jí, že žije ve lži a bezostyšně podvádí muže, jemuž přísahala lásku a věrnost až do hrobu. Musí mu ty roky nějak vynahradit. A do očí se jí vloudila vlahost, kterou tam pan Zikmund již dlouho neviděl.

Paní Jana dojedla. „Budu na tebe čekat,“ řekla tiše, se srdcem až v krku. Nikdy dříve něco takového nevyslovila, bylo to tak necudné. Manžel buď přišel nebo nepřišel a ona byla spokojena s tímto uspořádáním, ale dnes toužila po jeho blízkosti, po jeho náruči a nechtěla se dočkat toho, že bude spát sama.

Pan Zikmund se na ni podíval. Byla tak nádherná a žádoucí... A rozpaky, do nichž se přivedla, jí tolik slušely. Nejraději by odešel do ložnice s ní. To však udělat nemohl. Jeho manželka nedokázala úplně překonat stud před ním, bylo jí nepříjemné, měla-li před ním jen vyhrnout trochu sukně, a co teprve kdyby se v jeho přítomnosti měla vysvléci.

„Nenechám tě dlouho čekat,“ odpověděl. Jeho hlas jí prozradil, jak na něho její slova zapůsobila. Příjemné mrazení jí projelo celým tělem. Zvedla se a odešla. Když pan Zikmund usoudil, že už ji nepřekvapí, vydal se, nedočkavý jako novomanžel, za ní...

Zařazeno v kategoriích
Rozálie Děčínská - další tituly autora:
 (e-book)
Anděl a ďábel Anděl a ďábel
 (e-book)
Oheň a led Oheň a led
 (e-book)
Poslední slovo Poslední slovo
 (e-book)
Oheň a led Oheň a led
 (e-book)
Anděl a ďábel Anděl a ďábel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist