načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední rituál - Yrsa Sigurdarđóttir

Poslední rituál

Elektronická kniha: Poslední rituál
Autor: Yrsa Sigurdarđóttir

Poslední rituál není rozhodně pouhou detektivkou. Barvitě vylíčený, pracovní i milostný, život rozvedené právničky Tóry a jejích dospívajících dětí dělá z knihy to pravé ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 421
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 2.
Název originálu: Þriðja táknið
Spolupracovali: přeložila Marta Bartošková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Metafora, 2014
ISBN: 978-80-735-9451-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektivní příběh islandské autorky, ve kterém se obětí vraždy stává německý student. Mladá islandská advokátka Tóra je požádána bohatou německou rodinou o spolupráci při vyšetřování vraždy jejich syna. Ten přijel na Island sbírat materiál pro vědeckou práci o čarodějnických procesech. Tóra se ve složitém případu orientuje s pomocí mladého německého soukromého detektiva, kterého najala rodina zemřelého. Jeho hrůzně zohavené tělo oběti na první pohled evokuje rituální vraždu. Vyšetřovatelé objevují temné stránky života studenta, který se vyžíval v sebepokoškozujících praktikách a byl zakladatelem tajemné společnosti magického kruhu. Stojí za smrtí extravagantního mladíka jeho přátelé, či je motivem k vraždě ztráta vzácného rukopisu nebo neutěšené rodinné vztahy?

Popis nakladatele

Poslední rituál není rozhodně pouhou detektivkou. Barvitě vylíčený, pracovní i milostný, život rozvedené právničky Tóry a jejích dospívajících dětí dělá z knihy to pravé čtení pro všechny milovníky napínavých, přesto však lidských příběhů.

Zařazeno v kategoriích
Yrsa Sigurdarđóttir - další tituly autora:
 (e-book)
Led v žilách Led v žilách
Pamatuji si vás všechny Pamatuji si vás všechny
 (e-book)
Pamatuji si vás všechny Pamatuji si vás všechny
DNA DNA
Katarze Katarze
 (e-book)
Katarze Katarze
 
K elektronické knize "Poslední rituál" doporučujeme také:
 (e-book)
Pamatuji si vás všechny Pamatuji si vás všechny
 (e-book)
Dědictví kostí Dědictví kostí
 (e-book)
Neviditelný muž ze Salemu Neviditelný muž ze Salemu
 (e-book)
Plavba smrti Plavba smrti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1POSLEDNÍ RITUÁL

Y r s a S i g u r đ a r d ó t t i r

P O S L E D N Í

R I T U Á L

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:441


33

Yrsa Sigurđardóttir

POSLEDNÍ

RITUÁL

Přeložila

Marta Bartošková


4 YRSA SIGURĐARDÓTTIR

Copyright © Yrsa Sigurđardóttir 2005

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Marta Bartošková, 2007

Czech edition © Metafora, 2014

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-821-1 (PDF)


5POSLEDNÍ RITUÁL

Prolog

Správce Tryggvi se s údivem rozhlédl kolem sebe. Co to bylo? Štěbetáním uklízeček pronikal z útrob budo− vy podivný zvuk. Zprvu byl tlumený, ale postupně zněl čím dál tím zřetelněji. „Pssst,“ umlčel Tryggvi uklízeč− ky a nastražil uši. Ženy si vyměnily vykulené pohledy a dvě z nich se pokřižovaly. Správce odložil hrnek s ká− vou a vykročil směrem k chodbě.

Než uklízečky dorazily do práce, vychutnával si Tryg− gvi samotu. Poklidně čekal u kávovaru na svůj ranní životabudič. Ženské tu měly být každou chvíli. Byl správ− cem budovy katedry historie už přes třicet let a za tu dobu se toho tady nemálo změnilo. Kdysi byly všechny uklízečky Islanďanky a rozuměly každému jeho slovu. Nyní jim musel zadávat úkoly posunky a příkazy udílel polopatě. Všechny to byly imigrantky, a než do budovy začali proudit studenti a pedagogové, připadal si jako někde na Bahamách nebo v Manile.

Když byla káva hotová, poodešel Tryggvi s kouřícím šálkem v ruce k oknu liduprázdné budovy, vyhlédl ven a prohlížel si univerzitní areál zapadaný sněhem. Byla třeskutá zima a bílá pokrývka se třpytila. V budově vlád−

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:445


6 YRSA SIGURÐARDÓTTIR lo naprosté ticho. Tryggvimu to připomnělo, že oslavy narození Spasitele už jsou za dveřmi, a zatetelil se ra− dostí. Všiml si, že na parkovišti před budovou zastavu− je auto. A vánoční nálada je v háji, pomyslel si. Pozoro− val muže, který vystoupil z vozu, zabouchl dveře a vydal se k budově. Tryggvi pustil záclonu a poodstoupil od okna.

Zdálky slyšel, jak příchozí otevírá dveře. Ze všech profesorů, docentů, lektorů a sekretářek vycházel Tryg− gvi nejhůř právě s tímhle člověkem. Jmenoval se Gun− nar Gestvík a neustále si na správce stěžoval. Tryggvi nemohl vystát jeho samolibou nadutost a v jeho pří− tomnosti se vždycky cítil nesvůj. Na začátku semestru tento profesor historie obvinil uklízečky z toho, že mu ukradly starý, na stroji psaný článek o osídlení Islandu irskými poustevníky. Naštěstí se pak článek našel a celá záležitost vyšuměla doztracena. Od té doby Tryggvi nejenže profesora nesnášel, ale přímo jím pohrdal. Proč by proboha asijské uklízečky kradly nějaký za− tracený článek o irských mniších? Tryggvi sám neměl o profesorovy výplody sebemenší zájem. Měl Gestvíko− vi za zlé, že zaútočil na bezbranné.

Když Gestvíka jmenovali vedoucím katedry, nebyl z toho Tryggvi nijak nadšený. Však s ním také nový ve− doucí začal okamžitě probírat nejrůznější změny, kte− ré považoval za nutné. Mimo jiné požadoval, aby uklí− zečky byly při práci zticha. Tryggvi se tomu domýšlivci marně pokoušel vysvětlit, že jejich řeči nikoho neruší, protože když pracují, v budově stejně nikdo nebývá. Pochopitelně kromě Gunnara Gestvíka. Proč jenom musí chodit do kanceláře každé ráno dokonce ještě dřív, než začínají jezdit autobusy? Tolik práce snad nemá. Že by lidé byli celí žhaví, aby dostali nejčerstvěj− ší zprávy o irských poustevnících? To sotva. Gestvíkův

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:446


7POSLEDNÍ RITUÁL

požadavek, aby Tryggvi nařídil uklízečkám při práci mlčet, zůstal nevyslyšen – Tryggvi nevěděl, jak by jim to měl říct, a navíc se mu do toho prostě ani dost málo nechtělo. Přestože ho jazyková bariéra tu a tam docela štvala, radost ze života, která tyto tvrdé pracantky ni− kdy neopouštěla, mu přirostla k srdci.

Toho rána se uklízečky chovaly stejně jako obvykle. Společně přišly do malé kuchyňky a unisono se silným přízvukem pozdravily. Jako vždy se to neobešlo bez mo− hutného chichotání. Tryggvi se ani tentokrát neubrá− nil úsměvu. Stál opodál a sledoval, jak si ženy svlékají pestrobarevné svršky. Den jako každý jiný. Teď to ale vypadalo, že nabere nečekaný směr.

Tryggvi se protáhl hloučkem ke dveřím na chodbu. Slyšel, jak ten podivný zvuk přerůstá z úpění v řev. Ne− rozeznal ani, jestli ho vydává muž nebo žena. Dokonce si nebyl jistý, zda je to vůbec lidský hlas. Bylo by možné, aby se do budovy dostalo nějaké zvíře a zranilo se? Ne− měl čas, aby myšlenku dovedl do konce, protože teď se k řevu přidal ohlušující rachot, jako by se něco hroutilo a tříštilo. Tryggvi spěchal chodbou a neustále přidával do kroku. Zdálo se, že zvuk přichází z horního patra, a tak bleskově zahnul ke schodišti a cestou nahoru bral schody po dvou. Ženy, které ho do jedné následovaly, už začínaly naříkat.

Bylo zřejmé, že řev se nese z kanceláří katedry histo− rie. Tryggvi se dal do běhu a houf uklízeček mu byl v patách. Rozrazil dveře nouzového východu vedoucí na chodbu ke kancelářím a zarazil se – ženy se za ním nahrnuly jedna za druhou. Tryggvi zíral před sebe.

Byl jako v transu. Ani ne tak z knihovny zřícené na podlahu, ani z vedoucího katedry klečícího na všech čtyřech na hromadě knih v chodbě. Zíral na mrtvolu, která ležela uvnitř a napůl trčela z malé místnůstky, ve

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:447


8 YRSA SIGURÐARDÓTTIR které stávaly kopírky. Tryggvi cítil, jak se mu zvedá žalu− dek. Co mají propánajána znamenat ty klapky na očích? Co to má mrtvola namalovaného na hrudi? A jazyk – co to s ním jenom je? Ženy Tryggvimu nakukovaly přes rameno a on cítil, jak ho tahají za košili. Snažil se z je− jich sevření vymanit, ale marně. Vedoucí katedry tápal rukama před sebou, jako by prosil o pomoc. Vypadal úplně pominutý strachy, jednou rukou se držel za srd− ce, ve tváři byl popelavý. Vzápětí se převalil na stranu. Tryggvi odolal pokušení sebrat ženské a vyběhnout ven. Udělal krok dopředu. Ženy podnikly zuřivý pokus od− vléct ho odtamtud pryč, ale on je setřásl. Posunul se blíž ke Gestvíkovi, který vypadal, že se mu snaží cosi sdělit.

Nesouvislé mumlání řinoucí se z profesorových úst nedávalo Tryggvimu kloudný smysl. Pochopil však to− lik, že mrtvola – musela to být mrtvola, žádný živý člo− věk takhle nevypadá! – se na Gestvíka svalila, když ote− vřel dveře do kumbálu s kopírkami. Tryggvi bezděky zabloudil očima dolů k hrůzným lidským ostatkům.

Panebože! Ty černé klapky na očích vůbec žádné klapky nebyly.

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:448


9POSLEDNÍ RITUÁL

6. prosince 2005

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:449


10 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4410


11POSLEDNÍ RITUÁL

Kapitola

první

Tóra Gudmundsdóttir si ve spěchu smetla z nohavice kroužek medových Cheerios, a než vešla do advokátní kanceláře, trošku se upravila. Nevedla si zrovna nejhůř. Ranní muka, kdy musela vypravit šestiletou dceru a šest− náctiletého syna včas do školy, úspěšně zvládla. Dcerka právě zničehonic odmítala chodit v růžovém, což by nebyl žádný problém, kdyby ovšem prakticky všechno její oblečení nemělo jako na potvoru růžovou barvu. Syn byl naopak ochoten nosit celý rok stejné obnošené šatstvo za předpokladu, že někde na něm bude natiště− ná lebka. Hlavně ale pro něj byl přímo heroický výkon vůbec se poránu probudit. Při pomyšlení na děti si Tóra povzdychla. Vychovávat sama dva potomky nebylo snad− né. To ale nebývalo ani tehdy, když ještě byla vdaná. Rozdíl byl v tom, že tehdy k ranním povinnostem patři− la navíc hádka s manželem. Uvědomila si, že to už je minulost, a rázem se jí zvedla nálada. Když otvírala dve− ře kanceláře, na rty se jí vkradl úsměv.

„Dobrý den,“ pozdravila zvesela.

Sekretářka na pozdrav neodpověděla, místo toho se jen zatvářila kysele. Nespustila oči z obrazovky a nepře−

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4411


12 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

stala smýkat myší. Kakabus jeden, pomyslela si Tóra.

V duchu už asi posté zanadávala na patálie, které jim ta−

hle nerudná ženská působí. Firma její vinou bezpochy−

by přišla o nejednu zakázku. Tóra si nevzpomínala na

jediného zákazníka, který by si na tuhle slečnu nestě−

žoval. Nejenže byla nezdvořilá, ale byla také kromoby−

čejně nepřitažlivá. Nevadilo ani tak, že byla dost korpu−

lentní, jako spíš její absolutní nezájem o to, jak vypadá.

Navíc bývala na všechno a na všechny věčně naštvaná.

Jakoby z čiré podlosti tomu ještě nasadili korunu její

rodiče, když jí vybrali jméno Bela. Kéž by tak sama chtě−

la dát výpověď! Zdálo se, že u firmy není ani trochu spo−

kojená a že ji práce nebaví. Ne že by si snad Tóra doká−

zala představit práci, při níž by tahle holka alespoň

trochu pookřála. Vyhodit ji ale nemohli.

Když Tóra a Bragi, starší a zkušenější spolumajitel

firmy, před lety spojili síly a otevřeli společnou advo−

kátní kancelář, okouzlily je zdejší nebytové prostory

natolik, že ustoupili pronajímateli a nechali v nájemní

smlouvě klauzuli, která zaručovala jeho dceři místo se−

kretářky. To ovšem ještě nemohli tušit, k čemu se upsali.

Dívka se pyšnila skvělým doporučením od realitní kan−

celáře, která si prostory pronajímala před nimi. Nyní

byla Tóra přesvědčená o tom, že realitka se z těchto

úžasných prostor v malebné ulici Skólavörđustígur

odstěhovala jedině proto, aby se zbavila tohohle ne−

mehla. Majitelé se nyní jistě mohou smíchy potrhat

nad doporučením, které Tóra a Bragi ochotně spolkli

i s chlupy. Tóra věřila, že případný soudní proces s re−

alitní kanceláří by mohl vést ke zrušení klauzule na

základě toho, že doporučení bylo nadmíru pochybné.

Tím by ale vzalo zasvé i ono jakés takés dobré jméno,

které si vybudovali. Kdo by se asi tak obrátil na advo−

kátní kancelář, která se mimo jiné specializuje na smluv−

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4412


13POSLEDNÍ RITUÁL

ní právo, a přitom zpacká vlastní smlouvu? A i kdyby se nakrásně dokázali Bely zbavit, spolehlivou sekretářku aby člověk pohledal.

„Někdo volal,“ zamumlala Bela přilepená k monito− ru počítače.

Tóra si právě uklízela bundu na věšák a udiveně vzhlédla. „Jo?“ odvětila a s chabou nadějí v hlase doda− la: „Máš tušení, kdo to byl?“

„Ne. Mám dojem, že mluvil německy. Každopádně jsem mu nerozuměla.”

„Řekl alespoň, že zavolá znovu?“

„To nevím. Zavěsila jsem. Omylem.“

„Kdyby ten pán čirou náhodou zase volal, přestože jsi mu práskla telefonem, mohla bys ho laskavě přepojit ke mně? Studovala jsem v Německu a německy umím.“

„Uhmmm,“ zabručela Bela. Pokrčila rameny. „Mož− ná to nebyla němčina. Taky to mohla být ruština. A by− la to ženská. Teda myslím. Anebo klidně chlap.“

„Belo, ať už zavolá kdokoli – chlap, ženská nebo tře− ba pes a bude mluvit jakýmkoli jazykem, německy, rus− ky nebo řecky – přepoj mi ho, prosím tě. Jasný?“ Tóra nečekala na odpověď – však se také žádná ani čekat nedala – a raději šla rovnou do své skromně zařízené kanceláře. Posadila se a zapnula počítač. Tentokrát na stole nevládl obvyklý chaos. Předchozího dne strávila hodinu tříděním papírů k vyřízení, které se jí za uply− nulý měsíc nastřádaly. Nejprve vymazala nevyžádanou elektronickou poštu a vtípky od přátel a známých. Zbý− valy tři vzkazy od klientů, jeden od kamarádky Laufey s předmětem Pojďme o víkendu zapařit a nakonec jeden z banky. Do háje. Natuty překročila limit. Kontokorent určitě přepískla taky. Rozhodla se, že pro jistotu nebu− de žádnou poštu otevírat.

Zazvonil telefon.

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4413


14 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

„Advokátní kancelář Centrum. Tóra.”

„Guten Tag. Frau Gudmundsdóttir?“

„Guten Tag.“ Tóra šátrala po tužce a papíru. Vysoká němčina. Rychle si připomněla, že tu paní musí vždy oslovovat „Sie”.

Tóra pevně semkla víčka a zadoufala, že si vystačí s ja− zykovými znalostmi, které si obstojně osvojila během studia práv na berlínské univerzitě. Dávala si co nejvíc záležet na výslovnosti. „Co pro vás můžu udělat?“

„Jmenuji se Amelia Guntliebová. Odkázal mě na vás profesor Anderheiss.“

„Ano, studovala jsem u něj v Berlíně.“ Tóra doufala, že se vyjádřila správně. Slyšela, že její německá výslov− nost už není, co bývala. Island neskýtal mnoho příleži− tostí k procvičování německé konverzace.

„Ano.” Po nepříjemné pauze žena pokračovala. „Můj syn byl zavražděn. Potřebujeme s manželem pomoc.“

Tóra se snažila uvažovat rychle. Guntliebová? Ne− jmenoval se Guntlieb ten německý student, kterého našli mrtvého na univerzitě tady v Reykjavíku?

„Haló?“ Zdálo se, že žena si není jistá, jestli je Tóra stále ještě na drátě.

Pospíšila si s odpovědí: „Ano, promiňte. Váš syn. Stalo se to tady na Islandu?“

„Ano.“

„Mám dojem, že vím, o které vraždě mluvíte, musím se ale přiznat, že jsem se o tom doslechla jen z médií. Jste si jistá, že chcete mluvit právě se mnou?“

„To doufám. Nejsme spokojeni s policejním vyšet− řováním.“

„Jak to?“ podivila se Tóra. Měla za to, že policie ten případ vyřešila přímo znamenitě. Do tří dnů po té dě− sivé vraždě vraha zatkli. „Víte přece, že zadrželi pode− zřelého, ne?“

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4414


15POSLEDNÍ RITUÁL

„Ano, to je nám známo. Nejsme ale přesvědčeni, že ten muž je vinen.“

„Proč ne?“ zeptala se Tóra nevěřícně.

„Prostě o tom nejsme přesvědčeni. Víc vám k tomu neřeknu.” Žena si zdvořile odkašlala. „Chceme, aby ten případ přešetřil někdo jiný, někdo nestranný. Někdo, kdo umí německy.“ Ticho. „Jistě chápete, jak je to pro nás těžké.“ Opět ticho. „Harald byl náš syn.“

Tóra ztlumila hlas a mluvila pomaleji. Chtěla tak vyjádřit soucit. „Ano, to dobře chápu. Sama mám syna. Neumím si představit, jaký smutek teď s manželem prožíváte, ale chci vám vyjádřit tu nejupřímnější sou− strast. Nejsem si ovšem jistá, že vám budu moct být nápomocná.“

„Děkuji vám za vaše vřelá slova.“ Ženin hlas zněl le− dově. „Profesor Anderheiss tvrdí, že máte právě ty vlast− nosti, které hledáme. Řekl, že jste tvrdohlavá, rozhod− ná a že se jen tak nedáte.“ Ticho. Tóru hned napadlo, že se Anderheiss prostě jen styděl označit ji rovnou za drzou. Žena pokračovala. „A také jste prý chápavá. Pan profesor je dobrý přítel naší rodiny a my mu důvěřuje− me. Byla byste ochotná tento úkol přijmout? Bohatě vám zaplatíme.“ Pak uvedla jistou finanční částku.

Byla to astronomická suma a nezáleželo na tom, jestli v ní byla započítaná daň z přidané hodnoty nebo ne. Víc než o polovinu vyšší hodinová taxa, než jakou si Tóra běžně účtovala. Navíc jí žena nabídla bonus v případě, že vyšetřování povede k zatčení jiného člo− věka než toho, který právě sedí ve vazbě. Bonus byl vyšší než celý Tóřin roční plat. „Co si od toho slibujete, když mi nabízíte tolik peněz? Já nejsem žádný soukro− mý detektiv.“

„Hledáme někoho, kdo může případ znovu projít, prozkoumat důkazní materiál a zhodnotit závěr poli−

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4415


16 YRSA SIGURÐARDÓTTIR cejního vyšetřování.“ Než se žena opět dala do řeči, udělala další pauzu. „Policie se s námi odmítá bavit. Jde nám to na nervy.“

Zavraždí jim syna a komunikovat s policií jim jde na nervy, pomyslela si Tóra. „Rozmyslím si to. Dejte mi, prosím, telefonní číslo, kde vás zastihnu.“

„Jistě.“ Žena jí nadiktovala číslo. „Nerozmýšlejte se moc dlouho, prosím. Jestli se neozvete ještě dnes, ob− rátím se na někoho jiného.“

„Nemějte obavy. Dám vám vědět co nejdřív.“

„Ještě jedna věc, paní Gudmundsdóttir.

„Ano?“

„Máme jednu podmínku.“

„A to?“

Žena si odkašlala. „O všem, na co přijdete, se chce− me dozvědět jako první. Ať už to bude důležité, nebo ne.“

„Než se začneme dohadovat o podrobnostech, mu− sím se nejdřív rozhodnout, jestli vám vůbec mohu být k něčemu užitečná.“

Rozloučily se a Tóra zavěsila. Skvělé, začala den tím, že dovolila, aby se s ní jednalo jako se služkou. A pře− kročila limit v bance. A kontokorent taky. Znovu za− zvonil telefon. Tóra ho zvedla.

„Dobrý den, tady autoservis. Tak to bohužel vypadá trochu hůř, než jsme si mysleli.“

„Má to auto ještě nějakou naději?“ zeptala se Tóra naštvaně. Když si chtěla předchozího dne vyřídit v po− lední pauze nějaké pochůzky, umanulo si, že nebude startovat. Podnikla několik pokusů o domluvu, ale marně. Nakonec to musela vzdát a nechat vůz odtáh− nout do servisu. Automechanikovi se jí zželelo, a do té doby, než bude její auto opravené, jí půjčil zchátralou ojetinu. Ta stará kraksna byla ze všech stran oblepená

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4416


17POSLEDNÍ RITUÁL

reklamami na Bibbiho autoservis a podlaha pod zad− ním sedadlem i sedadlo spolujezdce se utápěly pod nánosem všelijakých krámů, hlavně obalů od náhrad− ních dílů a prázdných plechovek od coca−coly. Tóra jí ovšem musela vzít zavděk, protože bez auta nemohla existovat.

„Naději? Slabou.“ Hlas zněl nezúčastněně. „Taky to trochu poleze do peněz.“ Následovala litanie plná výra− zů ze světa autooprav, kterým Tóra pramálo rozumě− la. Oproti tomu částka, kterou mechanik projev zakon− čil, žádné další vysvětlování nepotřebovala.

„Děkuju vám. Tak ho opravte.“

Zavěsila. Několik minut zamyšleně sledovala telefon. Vánoce byly za dveřmi a s nimi neodmyslitelné výdaje, výzdoba, výdaje, dárky, výdaje, oslavy, výdaje, rodinné sešlosti, výdaje a – světe div se – další výdaje. Ne že by v advokátní kanceláři měli zrovna práce nad hlavu. Kdy− by tenhle německý případ vzala, měla by konečně po− řádnou práci. Navíc by tak vyřešila svoje finanční pro− blémy. Mohla by si dokonce vyjet s dětmi na dovolenou. Určitě by se přece našlo místo, kde by se líbilo šestileté holčičce, šestnáctiletému klukovi a šestatřicetileté ženě. Dokonce by ještě mohla pozvat nějakého šestadvace− tiletého muže, aby jim dělal společnost a poměr obou pohlaví se vyrovnal. Zdvihla sluchátko.

Nezvedla to paní Guntliebová, nýbrž služebná. Tóra ji požádala, aby zavolala paní domu, a vzápětí bylo sly− šet, jak se blíží něčí kroky; podpatky zřejmě klapaly po dlaždicích na podlaze. V telefonu se ozval mrazivý hlas.

„Zdravím vás, paní Guntliebová. Tady Tóra Gudmuns− dóttir z Islandu.“

„Ano.“ Po krátkém tichu bylo jasné, že víc toho žena prozatím neřekne.

„Rozhodla jsem se, že vám pomůžu.“

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4417


18 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

„Dobře.“

„Kdy mám začít?“

„Hned. Objednala jsem stůl v restauraci, můžete si u oběda o té věci promluvit s Matthiasem Reichem. Pracuje pro mého muže. Právě teď je na Islandu a na rozdíl od vás má s vyšetřováním zločinů zkušenosti. Bude vás o celé záležitosti blíže informovat.“

Tón slov „na rozdíl od vás“ zněl přinejmenším stej− ně vyčítavě, jako kdyby Tóra dorazila na oslavu naro− zenin malého dítěte namol opilá. Přešla to bez komen− táře. „Ano, rozumím. Musím ale znovu zdůraznit, že si nejsem jistá, jestli vám vůbec k něčemu budu dobrá.“

„To uvidíme. Matthias přinese připravenou smlou− vu, kterou musíte podepsat. Nespěchejte s tím, v klidu si ji pročtěte.“

Najednou měla Tóra sto chutí poslat tu paničku do háje. Nabubřelost a aroganci nesnášela. Když si ale představila sebe, děti a šestadvacetiletého šamstra na dovolené, povznesla se nad svou hrdost a zamumlala cosi souhlasného.

„Dostavte se tedy ve dvanáct hodin do hotelu Borg. Matthias vám řekne pár věcí, o kterých se v novinách nepsalo. Něco z toho by se ani nedalo otisknout.“

Tóře při zvuku ženina hlasu přeběhl mráz po zá− dech. Byl příkrý a bezcitný, ale zároveň jakoby zlome− ný. Zřejmě by tak v téhle situaci mluvil každý. Mlčela.

„Rozuměla jste? Znáte ten hotel?“

Tóra málem vyprskla smíchy. „Ano, myslím, že ho znám. Určitě dorazím.“ Přestože chtěla v té ženě vzbu− dit pochybnost a zachránit si ztracenou hrdost, Tóra věděla, že ve dvanáct hodin bude v hotelu Borg. Zaru− čeně.

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4418


19POSLEDNÍ RITUÁL

Kapitola

druhá

Tóra se podívala na hodinky a odložila spis, na kterém právě pracovala. Zase si jeden klient odmítal přiznat, že jeho případ je beznadějný. Byla sama se sebou spo− kojená, stihla dodělat pár drobných věcí, a tak měla čas na schůzku s panem Reichem. Zavolala Bele do re− cepce.

„Mám schůzku ve městě. Nevím, kdy se vrátím, ale dřív než ve dvě se mnou nepočítej.“ Na druhém konci drátu se ozvalo zabručení. Tóra ho pochopila jako sou− hlas. Ježíšmarjá, to je tak těžké prostě říct „ano”?

Popadla peněženku, diář a uložila si je do aktovky. O případu nevěděla nic víc, než co psaly noviny. Nijak zaujatě ale kauzu nesledovala. Matně si vzpomínala, že se stalo zhruba toto: Někdo zavraždil zahraničního stu− denta a mrtvolu blíže neurčeným způsobem zohavil. Po− licie zatkla drogového dealera, ten ale umíněně trval na tom, že je nevinný. Takže zatím Tóra nic moc nevěděla.

Zatímco si oblékala kabát, prohlížela se ve velikém zrcadle. Věděla, jak důležité je udělat na první schůzce dobrý dojem, zvlášť když se máte seznámit s movitou osobou. Šaty dělají člověka, říkají lidé, kteří si mohou

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4419


20 YRSA SIGURÐARDÓTTIR dovolit to nejlepší. A podle jejich bot poznáte je. To nikdy nechápala. Naštěstí si dnes obula docela slušné střevíce a na sobě měla kalhotový kostým, za který by se nemusela stydět žádná vážená právnička. Prsty si pročís− la dlouhé světlé vlasy.

Chvíli se prohrabovala v kabelce, až nakonec vylovila rtěnku a chvatně si nalíčila ústa. Nosila ji s sebou pro náhlé případy, jako byl právě tento. Slušela jí a zvedala jí sebedůvěru. Měla to štěstí, že se podobala matce, a ne otci, který kdysi seděl modelem pro obraz Winstona Churchilla. Nedalo se sice tvrdit, že je přímo krásná či oslnivá, ale díky vysokým lícním kostem a modrým očím mandlového tvaru se dalo klidně říct, že je pohledná. Mohla také děkovat osudu, že postavu zdědila po matči− ně rodu, díky tomu zůstávala stále štíhlá.

Tóra se rozloučila s kolegy v kanceláři a Bragi za ní v odpověď zavolal: „Hodně štěstí!“ Vyprávěla mu o tele− fonním rozhovoru s paní Guntliebovou a o nadcházejí− cí polední schůzce s jejím zástupcem. Bragiho to velmi zaujalo. Zájem zahraničního klienta o jejich služby po− važoval za jasnou známku toho, že odvádějí dobrou prá− ci. Dokonce navrhl, aby si za nicneříkající název kance− láře přidali slovo International nebo Group. Tóra doufala, že Bragi jen žertuje, ale jistá si tím nebyla.

Venku foukal vítr a to ji osvěžilo. Celý listopad byl nezvykle chladný a prozrazoval, že zima bude dlouhá a krutá. Počasí si vybíralo daň za mimořádně teplé léto. Tóře se zdálo, že se islandské podnebí mění, ať už se to dalo přičítat přirozeným klimatickým výkyvům nebo skleníkovému efektu. Kvůli svým dětem doufala, že je to spíš to první, ale v hloubi duše věděla, že tomu tak není. Chránila si tváře kapucí, aby na schůzku nepřišla s omrzlýma ušima. Hotel Borg byl tak blízko, že jet autem ze servisu nestálo za to. Bůh ví, co by si ten Ně−

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4420


21POSLEDNÍ RITUÁL

mec pomyslel, kdyby ji viděl, jak tu rozhrkanou káru parkuje před hotelem. To by ji nezachránily ani ty ele− gantní střevíčky, na to mohla vzít jed.

Otáčivými dveřmi hotelu prošla ani ne šest minut poté, co opustila svou kancelář.

Tóra se rozhlížela po nádherné hotelové restaura− ci. Uvědomila si, že kromě velkých oken obrácených k budově parlamentu a náměstí Austurvöllur není v sále skoro nic, co by jí připomínalo někdejší roky, kdy většinu sobotních večerů trávila s přáteli v hotelo− vém baru. Často byli všichni pod obraz. Tenkrát si dě− lala starosti snad jedině s tím, jak se vyjímá její zadek v oblečení, které právě pro ten večer zvolila. Skleníko− vý efekt by ji zaujal, leda kdyby to byl název kapely.

Němec vypadal asi na čtyřicet. Prkenně seděl na vy− polstrované židli a širokými rameny zakrýval krásné opě− radlo. Vlasy mu začínaly prokvétat šedí, což mu dodáva− lo jisté vážnosti. Působil odměřeným a upjatým dojmem. Měl na sobě šedý oblek a kravatu, která ladila s oblekem a celkovému vzhledu zrovna na pestrosti nepřidávala. Tóra se usmála a doufala, že vypadá jako srdečná žena plná zájmu, a ne jako idiot. Muž vstal a přitom si z klína sejmul ubrousek a odložil ho na stůl.

„Frau Guđmunsdóttir.” Tvrdá a chladná artikulace.

Potřásli si rukama. „Herr Reich,“ zamumlala Tóra s tak pečlivou německou výslovností, jaké jen byla schopna. „Říkejte mi prostě Tóro,“ dodala. „Také se to snáz vyslovuje.“

„Prosím, posaďte se,“ vybídl ji muž a sám si taky sedl. „A pro vás jsem Matthias.“

Tóra si dávala pozor, aby seděla zpříma, a přemíta− la, co si asi o prkenné dvojici pomyslí ostatní hosté. Snad to, že tu probíhá ustavující schůze spolku pacien− tů s páteřní dlahou.

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4421


22 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

„Mohu vám nabídnout něco k pití?“ zeptal se zdvo− řile muž v němčině. Číšník mu zřejmě rozuměl, proto− že se obrátil k Tóře a čekal na odpověď.

„Vodu, prosím. Sodovku.“ Vybavila si, že Němci jsou vášniví konzumenti sodovky. Na Islandu si tento nápoj ale také začínal získávat své příznivce – před deseti lety by nikoho, kdo má všech pět pohromadě, nenapadlo platit v restauraci za vodu, když si jí každý může nato− čit z kohoutku, co hrdlo ráčí. Kupovat si sodovku bylo ale něco jiného.

„Předpokládám, že jste mluvila s mými zaměstnava− teli, přesněji řečeno s paní Guntliebovou?“ zeptal se Matthias Reich, když se číšník vzdálil.

„Ano. Řekla, že bližší informace mi sdělíte vy.“

Němec zaváhal a napil se čiré tekutiny ze své skleni− ce. Bublinky prozrazovaly, že i on si dal sodovku. „Shro− máždil jsem nějaké materiály a seřadil je pro vás do složky. Můžete si ji odnést a prostudovat později. Ně− kolik bodů bych s vámi ale rád probral rovnou, jestli dovolíte.“

„Samozřejmě,“ pospíšila si Tóra s odpovědí. Než mohl Reich pokračovat, spustila: „Chtěla bych se mimo jiné dozvědět víc o lidech, pro které mám pracovat. Pro vyšetřování to asi význam nemá, ale pro mě ano. Paní Guntliebová mi jako odměnu nabídla velmi zají− mavou částku. Nechci ale zneužít zármutku rodiny Guntliebových, pokud by to bylo nad jejich finanční možnosti.“

„Nad jejich možnosti to zcela jistě není,“ řekl Reich a usmál se. „Pan Guntlieb je bankovní ředitel a hlavní akcionář bavorské banky Anlagenbestand. Není to vel− ká banka, ale poskytuje služby velkými firmám a zá− možným jednotlivcům. Žádné starosti, Guntliebovi jsou na tom velmi, velmi dobře.“

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4422


23POSLEDNÍ RITUÁL

„Rozumím,“ přikývla Tóra a pomyslela si, že tím se vysvětluje, proč u nich doma zvedá telefony služka.

„Oproti tomu děti Guntliebovým takové štěstí nepři− nesly. Osud jim dopřál čtyři potomky, dva syny a dvě dcery. Starší syn zahynul před deseti lety při autoneho− dě. Starší dcera se narodila s vážným postižením a před několika roky na svoji nemoc zemřela. Syna Haralda jim teď zavraždili, takže jim zbyla jen nejmladší dcera, Elisa. Guntliebovi to nesou dost těžce, jak si jistě dove− dete představit.

Tóra přikývla a pak se zdráhavě zeptala: „Co Harald vlastně na Islandu dělal? Myslela jsem, že v Německu o vysoké školy s dobrou katedrou historie není nou− ze.“

Z Matthiasova jinak kamenného obličeje se dalo vy− číst, že na tuhle otázku se mu neodpovídá snadno. „To vlastně nevím. Zajímal se o sedmnácté století a podle mých informací se zabýval něčím jako komparativní− mi studiemi kontinentální Evropy a Islandu. Přijel sem v rámci jakéhosi programu na výměnu studentů mezi mnichovskou a islandskou univerzitou.“

„O jaké komparativní studie se jednalo? Srovnával formy vlády nebo něco takového?“ chtěla vědět Tóra.

„Ne, věnoval se spíš náboženství.“ Matthias se napil sodovky. „Než budeme pokračovat, měli bychom si možná objednat. Pokynul číšníkovi a ten se zjevil se dvěma jídelní lístky.

Tóra měla dojem, že za jeho spěchem se skrývá něco víc než náhlý nával hladu. „Tak náboženství.“ Zdvihla oči od jídelního lístku. „A o co přesně šlo?“

Matthias položil otevřený lístek na stůl. „O takových věcech se sice při jídle nemluví, ale dřív nebo později bych vám to beztak musel říct. Nejsem si ovšem jistý, zda jeho studijní obor s tou vraždou souvisí.“

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4423


24 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Tóra nadzdvihla obočí. „Zkoumal nějakou epide− mii?“ zeptala se. Bylo to to jediné, co ji napadlo.

„Ne, epidemii ne.“ Matthias jí hleděl do očí. „Čaro− dějnické procesy. Mučení a popravy. Nic sympatické− ho. Harald se o to bohužel enormně zajímal. Vlastně ten zájem zdědil.“

Tóra pokývala hlavou. „Chápu.“ Ale nechápala ani trochu. „ Co kdybychom to nechali až na potom?“

„To není třeba. Hlavní body jsou v té složce, kterou vám potom předám.“ Matthias opět rozevřel jídelní lís− tek. „Později vám také dám několik krabic s jeho věcmi, které nám vrátila policie. Jsou tam podklady k Haraldo− vě dizertaci, v nich všechny potřebné informace nalez− nete. Čekáme také, že dostaneme zpátky jeho počítač a další věci, které nám mohou pomoct v pátrání.“

Mlčky studovali nabídku jídel.

„Ryby,“ podotkl Matthias, aniž by vzhlédl. „Jíte tu hodně ryb.“

„Ano, to jíme,“ byla jediná odpověď, která Tóru na− padla.

„Já na ryby nejsem,“ poznamenal.

„Vážně?“ Tóra jídelní lístek zavřela. „Mně chutnají. Asi si dám smaženého platýse.“

Matthias se nakonec rozhodl, že si dá slaný koláč. Když číšník odkráčel s objednávkou, zeptala se Tóra, proč si rodina myslí, že zatčený muž hledaným vrahem není.

„Z několika důvodů. Za prvé by Harald neztrácel čas hádkou s nějakým drogovým dealerem.“ Matthias se jí díval do očí. „Drogy čas od času bral, o tom se vědělo. Také pil. Byl mladý. Ale narkoman ani alkoholik ne− byl.“

„To samozřejmě záleží na tom, jak narkomana nebo alkoholika definujete,“ namítla Tóra. „Podle mě je opa− kované užívání drog závislostí.“

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4424


25POSLEDNÍ RITUÁL

„O zneužívání drog něco vím.“ Matthias se odmlčel, ale vzápětí rychle dodal: „Ne z vlastní zkušenosti, ale z práce. Harald narkoman nebyl – bezpochyby by se jím dřív nebo později stal, ale ve chvíli, kdy ho zavraž− dili, žádný narkoman nebyl.“

Tóra si uvědomila, že nemá sebemenší tušení, proč toho člověka vůbec na Island poslali. Sotva proto, aby ji pozval na oběd a navážel se do islandských ryb. „Co přesně pro jejich rodinu děláte? Paní Guntliebová tvr− dila, že pracujete pro jejího manžela.“

„Starám se o bezpečnostní záležitosti v bance. Mimo jiné mám za povinnost kontrolovat životopisy budou− cích zaměstnanců a dohlížet na různá bezpečnostní opatření a na přepravu peněz.“

„Přitom ale sotva přicházíte do kontaktu s drogami?“

„Ne. Měl jsem na mysli své předchozí zaměstnání. Dvanáct let jsem pracoval u kriminální policie v Mni− chově.“ Hleděl jí zpříma do očí. „O vraždách něco vím a ani v nejmenším nepochybuji o tom, že se Haraldova smrt vyšetřuje nedbale. Stačilo mi pár setkání s hlav− ním vyšetřovatelem, a hned mi bylo jasné, že nemá ani potuchy o tom, co vlastně dělá.“

„Jak se jmenuje?“

Ačkoli Matthias jeho jméno vyslovil kostrbatě, Tóra hned pochopila, o koho se jedná. Árni Bjarnason. Po− vzdychla si. „Znám ho z jiných případů. Je to vážně hrozný osel. Škoda, že ten případ svěřili právě jemu.“

„Jsou tu ještě další důvody, proč je rodina přesvěd− čená, že ten drogový dealer nemá s tím hrůzným či− nem nic společného.“

Tóra vzhlédla od stolu. „A to?“

„Krátce před smrtí vybral Harald značnou sumu peněz z účtu, který je vedený na jeho jméno. Nepoda− řilo se zjistit, kam se ty peníze poděly. Bylo to mno−

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4425


26 YRSA SIGURÐARDÓTTIR hem víc, než potřeboval na drogy. I kdyby chtěl zůstat v rauši několik let.“

„Co když investoval do obchodu s drogami?“ napadlo Tóru. „Nemohl financovat pašování nebo tak něco?“ dodala.

Matthias zafuněl. „Vyloučeno. Harald peníze nepo− třeboval. Byl bohatý. Zdědil značnou sumu peněz po dědečkovi.“

„Rozumím.“ Tóra na něj nechtěla dál naléhat, ale v duchu uvažovala, jestli za tím nemohly být jiné důvo− dy, například chorobná touha po dobrodružství nebo prostě jen obyčejná lidská blbost.

„Policie neprokázala, že by ty peníze dostal ten dro− gový dealer. Ve spojitosti s narkotiky na Haralda vy− hrabali jedině to, že si čas od času drogy kupoval.“

Přinesli jim jídlo a oba se do něj beze slova pustili. Tóra se cítila trochu nesvá. Tenhle muž očividně ne− patřil k lidem, se kterými je příjemné mlčet. Nikdy se jí ale nevyplatilo něco jen tak naprázdno tlachat, dokon− ce ani v tíživém tichu ne, a proto se rozhodla, že se raději bude držet zpátky.

Objednali si kávu a číšník vzápětí na stůl postavil dva kouřící šálky, cukřenku a stříbrnou konvičku s mlékem.

Tóra upila kávy, a pak ticho prolomila. „Máte s se− bou tu smlouvu, na kterou se mám podívat?“

Reich se natáhl pro aktovku postavenou u židle a vytáhl z ní tenké desky. Podal je Tóře přes stůl. „Vez− měte si ji s sebou. Zítra můžeme probrat, co bude− te chtít změnit, a já to pak oznámím Guntliebovým. Je to férová smlouva. Pochybuju, že k ní budete mít moc připomínek.“ Opět se sklonil k tašce, vytáhl dru− hou, tlustší složku a položil ji na stůl mezi ně. „Tuhle si vezměte také. Je to ta, o které jsem se zmiňoval. Byl bych vám vděčný, kdybyste si ji prošla, než se defini−

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4426


27POSLEDNÍ RITUÁL

tivně rozhodnete. Tenhle případ má svou smutnou a děsivou stránku a já chci, aby vám byla známa pře− dem.“

„Podezříváte mě, že to nezvládnu?“ ohradila se Tóra dotčeně.

„Abych pravdu řekl, nevím. Proto vás prosím, abyste si tu složku prohlédla. Jsou tam fotografie z místa činu a nevyhlížejí zrovna lákavě. Dále tam je různé čtení, kte− ré není o mnoho lepší. S pomocí osoby, kterou nechci jmenovat, se mi podařilo získat nějaké vyšetřovací mate− riály.“

Položil na složku dlaň.

„Najdete tu také informace o Haraldově životě. Ví o nich jen úzký okruh lidí a není to nic pro citlivky. Spoléhám na to, že i kdybyste od toho dala ruce pryč, udržíte všechny ty věci v tajnosti. Rodina si nepřeje, aby se přetřásaly na veřejnosti.“

Odtáhl ruku ze složky a pohlédl Tóře do očí. „Ne− chci, aby museli trpět ještě víc.“

„Chápu,“ přikývla Tóra. „Můžu vás ujistit, že nemám ve zvyku roznášet klepy o své práci.“ Vrátila mu upřený pohled a dodala: „Nikdy.“

„Dobře.“

„Ale když už jste všechny tyhle materiály shromáždil sám, na co tedy potřebujete mě? Vypadá to, že si umíte získat přístup k informacím, které bych, obávám se, sama obstarat neuměla.“

„Chcete vědět, nač vás potřebujeme?“

„Nu, řekla jsem to, nebo ne?“ opáčila Tóra.

Reich krátce zasupěl. „Řeknu vám proč. Já jsem v téhle zemi cizinec, a navíc Němec. Musím si promlu− vit s řadou lidí, kteří by se mi nikdy s ničím důležitým nesvěřili. Zatím se jen plácám na povrchu a značnou část informací o Haraldově osobě jsem získal v Němec−

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4427


28 28ku.k Ne8ju8smtt 8 ku. Nejsem typ člověka, se kterým lidi rádi probírají nepříjemné a delikátní osobní záležitosti.“

„To je mi jasné,“ vyhrkla Tóra.

Reich se poprvé za celou dobu usmál. Přestože měl nepřirozeně bílé a rovné zuby, dokázal vykouzlit krásný, svým způsobem nefalšovaný úsměv, který Tóru zaskočil. Neubránila se, aby mu pousmání neoplatila, ale pak se váhavě zeptala: „O jakých nepříjemných skutečnostech mám s těmi lidmi hovořit?“

Úsměv mu z tváře zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Sexuální asfyxifilie, sebemučení, magie, znetvořování vlastního těla a jiné chování silně narušených jedinců.“

Tóra z toho byla úplně paf. „Nejsem si jistá, že vím, co tohle všechno znamená.“ Například o sexuální asfyxifilii v životě neslyšela, ale pokud ten výraz byl příbuzný s asfyxií, dušením, raději by si zvolila sexuální abstinenci, kterou právě provozovala.

Když se známý úsměv objevil podruhé, nebyl už tak přátelský jako předtím. „Na to přijdete, žádný strach.“

Kávu dopili beze slova. Pak Tóra vzala desky a dala najevo, že se by se ráda vrátila do kanceláře. Dohodli se, že se sejdou následujícího dne, a rozloučili se.

Když už Tóra odcházela od stolu, položil jí Reich ruku na rameno. „Nakonec ještě jedna věc, Frau Guđmunsdóttir.”

Otočila se.

„Zapomněl jsem vám říct, proč jsem vlastně tak přesvědčený, že ten zatčený muž není vrah.”

„Proč?“

„Nenašly se u něj Haraldovy oči.“


29POSLEDNÍ RITUÁL

Kapitola

třetí

Tóra se nikdy nebála zlodějů, ale cestou ze schůzky s Reichem si dávala pozor a tašku držela pevně. Nedo− kázala si představit, že by mu musela zavolat a oznámit mu, že jí materiály někdo ukradl. Proto se jí ohromně ulevilo, když překročila práh advokátní kanceláře.

Přivítal ji silný pach kouře. „Belo, dobře víš, že se tady kouřit nesmí.“

Bela odskočila od okna a chvatně cosi odhodila. „Já jsem nekouřila.“ Jen to dořekla, koutkem úst se jí pro− dral tenounký pramínek kouře.

Tóra si v duchu povzdechla. „V tom případě se ti vznítila pusa. Zavři to okno a kuř v jídelně,“ dodala. „Určitě je to příjemnější, než abys tady visela z okna.“

„Já jsem nekouřila, vyháněla jsem z okenní římsy holuby,“ bránila se Bela uraženě. Posadila se k psací− mu stolu, aniž se na Tóru podívala.

Tóra se rozhodla, že to nechá plavat. Zkušenost ji naučila, že škorpit se s touhle slečnou nevede k niče− mu. Odešla do své kanceláře a zavřela za sebou.

Složka, kterou dostala od Matthiase, měla široký hřbet a byla napěchovaná papíry. Měla černou barvu,

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4429


30 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

což vzhledem k jejímu obsahu bylo vlastně namístě.

Na hřbetě popsaná nebyla, však by taky asi bylo těžké

vymyslet nějaký vhodný název. „Život a smrt Haralda

Guntlieba,“ zamumlala si Tóra pro sebe. S těmito slo−

vy desky otevřela a prohlížela si úhledně seřazený ob−

sah. Tvrdé barevné listy rozdělovaly složku na sedm

částí. Zdálo se, že jednotlivé oddíly po sobě následují

v časové posloupnosti: Německo, vojenská služba, mni−

chovská univerzita, islandská univerzita, bankovní účty,

policejní vyšetřování. Poslední, sedmý oddíl nesl ná−

zev Pitva. Tóra se rozhodla, že jednotlivé části projde

ve stejném pořadí, v jakém jdou po sobě. Pohlédla na

hodinky, blížila se druhá. V pět musí vyzvednout ma−

lou Sóley z družiny, a do té doby to všechno sotva stih−

ne probrat, leda že by si hodně pospíšila. Nastavila si

na mobilním telefonu budík na tři čtvrtě na pět. Usmys−

lela si, že do té doby se zorientuje alespoň v hlavních

bodech. Moc se jí nechtělo brát si dokumenty domů,

ačkoli občas, když se jí práce nakupila, se k tomu uchý−

lit musela. Vzhledem k obsahu by však určitě nebylo

vhodné, aby se složka povalovala doma, kde by na ni

mohly přijít děti. Tóra obrátila úvodní stránku první−

ho oddílu a začala si prohlížet jednotlivé archy.

Jako první byla zařazena ověřená kopie rodného lis−

tu. Dalo se z něj vyčíst, že paní Amelii Guntliebové se

18. června 1978 narodil zdravý chlapec. Jako otec byl

zapsaný pan Johannes Guntlieb, bankovní ředitel. Jmé−

no porodnice Tóře nic neříkalo. Podle názvu to neby−

la ani jedna z velkých státních nemocnic, a tak Tóra

usoudila, že to nejspíš bude nějaká drahá soukromá

klinika nebo porodní dům pro majetné klienty. V ko−

lonce „náboženské vyznání dítěte“ stálo „římský kato−

lík“. Tóra si vybavila, že k tomuto vyznání se hlásí třeti−

na Němců a že na jihu země je podíl katolíků vyšší.

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4430


31POSLEDNÍ RITUÁL

Když studovala v Německu, udivilo ji, kolik lidí tam vyznává katolickou víru. Dřív si Němce vždy v duchu spojovala s protestantizmem a myslela si, že katolíci žijí především v jižní Evropě, v Itálii, ve Španělsku a ve Francii.

Listovala dál.

Následující stránky byly plastové a každá byla rozdě− lená do čtyř menších kapes. V každé kapse byla fotogra− fie, většinou různé výjevy ze života rodiny Guntliebových. U každého snímku byl přiložen bílý proužek papíru se jmény lidí na obrázku. Když se Tóra fotkami v rychlosti probírala, všimla si, že všechny mají jedno společné: na žádné z nich nechyběl Harald. Kromě rodinných sním− ků tam bylo i několik školních fotografií. Zobrazovaly různě starého žáčka, vzorně učesaného a jaksepatří vy− mydleného. Tóra uvažovala, proč vůbec ty fotografie ve složce jsou. Snad jí měly připomenout, že zavražděný mladík byl kdysi živý člověk – to bylo jediné logické vy− světlení. Kýžený efekt se dostavil.

Na prvních, nejstarších fotkách, byl vidět upravený hoch buď se svým bratrem, patrně o dva až tři roky starším, nebo s matkou. Tóru zaskočilo, jak byla Ame− lia Guntliebová krásná. Přestože fotografie byly dost neumělé, bylo očividné, že to je jedna z mála žen, kte− ré vždy vypadají nádherně, aniž by je to stálo příliš ve− liké úsilí. Tóru obzvláště zaujala jedna momentka mat− ky a syna, na které paní Guntliebová zřejmě učí chlapce chodit. Fotka byla pořízena v parku. Paní Guntliebová držela Haralda za ruce a on se snažil capkat nemotor− nou chůzí ročního dítěte, jednu nohu zdviženou do vzduchu a v kolínku pokrčenou. Paní Guntliebová se usmívala do objektivu a její krásná tvář zářila štěstím. Chladný hlas, který k Tóře promlouval do telefonu, k této scéně nějak neseděl. Hošík byl ještě ve věku, kdy

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4431


32 YRSA SIGURÐARDÓTTIR budoucí vzhled dětského obličeje skrývají buclaté tvá− ře, knoflíkový nosík a faldíky, přesto se ale dalo rozpo− znat, že syn je podobný matce.

Další snímky zobrazovaly Haralda ve věku dvou až tří let. Nyní se matce podobal ještě víc, ne ale zase natolik, aby vypadal jako děvče. Matka tu byla také vidět, nejpr− ve těhotná, pak s úsměvem na tváři a s miminkem za− chumlaným do tlusté peřinky v náručí. Na této fotogra− fii stál Harald vedle židle, na níž seděla, a vytahoval krk, jako by se chtěl podívat na miminko, na svou sestřičku. Matka ho držela kolem ramen. Z lístku pod fotografií se Tóra dozvěděla, že děvčátko pokřtili po matce, Amelia, a přidali jí druhé jméno Maria. To byla tedy dívka, která zemřela na jakousi vrozenou nemoc. Z fotografie se dalo vyčíst, že rodina o její nemoci zprvu nevěděla. Matka se každopádně tvářila šťastně a bezstarostně. Další záběry však napovídaly, že něco se změnilo. Zatímco na všech ostatních snímcích se paní Guntliebová bez výjimky ze− široka usmívala, zde měla nepřítomný a zasmušilý vý− raz. Na jednom z obrázků sice jakýs takýs úsměv vylou− dila, očima se ale nesmála. Nikde se tu také Haralda nedotýkala, jak tomu bylo na předchozích fotografiích. Chlapeček měl navíc svěšenou hlavu a vypadal bezrad− ně. Holčičku nebylo nikde vidět.

Nějaká část rodinné historie zřejmě chyběla, neboť další snímky Tóru posunuly nejméně o pět let dopředu. Nová kapitola začínala aranžovanou rodinnou fotogra− fií, první, která zachycovala pana Guntlieba. Byl to na pohled vážený muž, očividně o něco starší než jeho žena. Všichni na snímku byli oblečení do svátečních šatů, nyní navíc přibylo miminko v matčině náručí. Byla to bezpo− chyby nejmladší dcera, jediné dítě manželů Guntliebo− vých, které zůstalo naživu. Opět tu byla vidět nemocná holčička, tentokrát na invalidním vozíku. Každému i bez

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4432


33POSLEDNÍ RITUÁL

lékařského vzdělání muselo být na první pohled jasné,

že je vážně postižená. Seděla připoutaná na sedadle,

s hlavou zvrácenou dozadu a ústy otevřenými. Spodní

čelist nesměřovala přímo dolů, nýbrž uhýbala ke stra−

ně, což svědčilo o tom, že ji dívka příliš neovládá. Ani

údy patrně nevládla: jedna ruka byla pokrčená v lokti

a dlaň svírala s předloktím nepřirozený úhel. Prsty měla

zaťaté, takže se celá ruka podobala pařátu. Druhá jí bez−

vládně ležela v klíně. Za kolečkovým křeslem stál Ha−

rald, dalo se usuzovat, že mu je asi tak osm let. Výraz

v jeho tváři se nepodobal ničemu, co by kdy Tóra na

svém synovi v tomto věku pozorovala, dítě vypadalo na−

dobro vyřízené. Ačkoliv ani ostatní členové rodiny, pan

a paní Guntliebovi a Haraldův starší bratr, zrovna ne−

překypovali veselím, bylo zarážející, jak uboze chlapec

vypadá. Byl jasné, že se něco přihodilo, a Tóra přemýš−

lela, jestli na tak malé dítě může s takovou tíhou dolé−

hat nemoc mladšího sourozence. Možná měl prostě

psychické problémy, takové věci se stávají i dětem. Mož−

ná trpěl depresemi a nezvládal boj s mladšími souro−

zenci o pozornost rodičů. Pokud tomu tak bylo, podle

dalších fotografií se dalo usuzovat, že se s tím rodiče

neuměli vypořádat. Žádný snímek nezachycoval sebe−

menší projev lásky, chlapec vždycky stál trochu stranou

kromě několika málo záběrů, kde po jeho boku pózo−

val starší bratr. Snímky dělaly dojem, jako by na něj matka

jednoduše zapomněla nebo ho záměrně ignorovala.

Tóra sama sebe nabádala, aby z fotografií nevyvozovala

příliš ukvapené závěry. Zobrazovaly pouze zlomky ze

života těchto lidí, nemohly svědčit o tom, co si skutečně

mysleli nebo dělali.

Kdosi zaklepal na dveře. Do kanceláře nakoukl Bra−

gi, spolumajitel firmy a zakladatel advokátní kancelá−

ře. „Můžeš mi věnovat dvě minuty?“

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4433


34 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Tóra přikývla a Bragi vstoupil dovnitř. Táhlo mu dobře na šedesát, byl podsaditý a urostlý, jeden z těch lidí, kte− ří nejsou jen vysocí, nýbrž prostě velicí. Tóře na něj nej− lépe seděl popis, že ho někdo celého včetně prstů, uší, nosu a všech ostatních částí těla nafoukl o dvě čísla do všech stran. Žuchnul sebou na židli před jejím psacím stolem a přitáhl k sobě složku, kterou si Tóra prohlížela.

„Tak co, jak to šlo?“

„Myslíš tu schůzku? Docela dobře, myslím,“ odpově− děla Tóra a sledovala, jak Bragi bezmyšlenkovitě listu− je rodinnými fotografiemi, jimiž se právě probírala.

„Tenhle kluk vypadá strašně smutně,“ poznamenal Bragi a ukázal na jeden z obrázků. „To má být ten za− vražděný?“

„Ano,“ přisvědčila Tóra. „Ty fotky jsou dost podiv− né.“

„No, já nevím. Měla bys vidět moje fotky z dětství. Byl jsem hrozné dítě. Zoufalé a jedním slovem prostě nemožné. Ty obrázky jsou dost výmluvné.“

Tóra to přešla mlčky. Od Bragiho už byla zvyklá na všelijaké podivné historky. Že byl zoufalý a nemožný kluk bylo jistě přehnané, stejně jako to, že si při studiích práv musel přivydělávat po nocích jako vrátný na váze v pří− stavu a o víkendech na rybářských lodích. Přesto jí byl tenhle chlápek sympatický. Před třemi lety jí nabídl, aby spolu založili vlastní advokátní kancelář. Nabídku ráda přijala. Za celou tu dobu si na něj nemohla stěžovat. Předtím pracovala v jiné, středně velké advokátní kan− celáři, a když tam konečně mohla dát výpověď, ulevilo se jí. Snobské rozhovory o víkendovém chytání lososů a módních kravatách jí ani trochu nechyběly.

Bragi přistrčil složku zpátky k Tóře. „Vezmeš to?“

„No, asi jo,“ odpověděla. „Bude to změna. Prát se s novými věcmi je zábava.“

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4434


35POSLEDNÍ RITUÁL

Bragi zabručel. „Tak pozor, úplně o všem to neplatí! Jak jsem se loni pral s rakovinou tlustého střeva, to mě tedy moc nebavilo, přestože to pro mě bylo úplně nové.“

Tohle Tóra neměla chuť dál rozvádět, a tak raději rychle řekla: „Víš přece, jak to myslím.“

Bragi se vztyčil. „Jo, jasně. Chtěl jsem tě jen varovat, aby sis nedělala moc velké naděje.“ Na odchodu se ješ− tě otočil ve dveřích: „Hele, a nemohl by ti s tou kauzou pomoct Tór?“

Tór byl čerstvý absolvent práv a pracoval u nich tepr− ve něco přes půl roku. Byl spíš uzavřený a samotářský, ale práci odváděl skvělou. Tóra proto neměla nic pro− ti tomu, aby jí pomohl, kdyby to bylo třeba. „Počítám, že ho spíš poprosím, aby mi píchl s ostatními klienty. Budu se tak moct v klidu věnovat tomuhle. Mám na stole spoustu věcí, které může hravě vyřídit.“

„V pořádku, zařiď si to, jak ti to vyhovuje nejlépe.“

Tóra znovu otevřela složku a rychle prolistovala zby− tek fotografií. Sledovala, jak Harald dospíval a vyrostl v neobyčejně pohledného muže. Vlasy i pleť měl stej− ně světlé jako jeho matka. Jeho otec byl mnohem tmav− ší. Měl takový ten typ obličeje, který se člověku nikdy nevryje do paměti. Na poslední straně byly pouze dvě fotografie, obě zřejmě pořídil profesionální fotograf. Jedna z nich zobrazovala promoci, pravděpodobně na univerzitě v Mnichově, druhá zachycovala zahájení nebo ukončení vojenské služby, Harald měl totiž na sobě uniformu německé armády. Tóra se ve vojenských záležitostech příliš nevyznala a z pouhé uniformy neu− měla vyčíst, u čeho přesně Harald sloužil. Předpoklá− dala, že to vyplyne ze zprávy o vojenské službě, kterou obsah složky uváděl jako jednu z položek.

Dále složka obsahovala kopie Haraldových vysvěd− čení a protokoly o zkouškách na různých školách. Bylo

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4435


36 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

zřejmé, že oplýval neobyčejnou inteligencí. Vždy do−

stával nejlepší známky, a Tóra věděla, že takové se v ně−

meckém školství nerozdávají za hubičku. Poslední pro−

tokol byl z univerzity v Mnichově, kde Harald dokončil

bakalářské studium historie. I ten dokazoval výtečné

výsledky. Za diplomovou práci Harald dokonce získal

nejlepší možné hodnocení. Z datování jednotlivých

dokumentů vyplývalo, že než se zapsal na univerzitu,

studium na rok přerušil. Zřejmě to souviselo s vojen−

skou službou. Vzhledem k tomu, jak skvělou studijní

dráhu Harald nastoupil, Tóru dost překvapovalo, že

se tento mladý muž rozhodl jít na vojnu. Ačkoli v Ně−

mecku byla vojenská služba povinná, vyhnout se jí byla

hotová hračka. Jako syn zámožných rodičů by to měl

jistě ještě jednodušší. Určitě by snadno zařídili, aby byl

této povinnosti zproštěn.

Tóra nalistovala druhou část spisu nadepsanou Vo−

jenská služba. Byl to jen tenký oddíl, pouhých pár strá−

nek. První list byla kopie zápisu Haralda Guntlieba do

Bundeswehru z roku 1999. Zřejmě se dal zapsat k Das

deutsche Heer neboli pozemnímu vojsku. Tóru udi−

vovalo, že si nevybral letectvo ani námořnictvo. Byla si

jistá, že díky otcovým známostem si mohl zvolit jakou−

koli složku armády. Z dalšího dokumentu vyplývalo,

že Haraldova jednotka byla vyslána do Kosova, a třetí

a poslední list datovaný o sedm měsíců později svědčil

o Haraldově propuštění z armády. Dokument to nijak

nevysvětloval, jen na něj kdosi nedbalým písmem na−

psal „medizinische Gründe“ neboli zdravotní důvody. Na

okraj kopie někdo připojil úhledný otazník. Tóra tuši−

la, že to je Matthiasův rukopis. Pokud věděla, všechny

ty materiály shromáždil on sám. Aby na to nezapomně−

la, poznamenala si, že se ho musí zeptat, proč vlastně

Haralda propustili. Nalistovala další kapitolu.

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4436


37POSLEDNÍ RITUÁL

Stejně jako kapitola o vojenské službě začínala i tato kopií dokumentu o zápisu, tentokrát na mnichovskou univerzitu. Tóra si všimla, že je datován pouhý měsíc po propuštění z armády. Následovalo několik stránek, kte− rým Tóra tak docela nerozuměla. Jedna z nich byla ko− pie programu zakládající schůze historického spolku jménem Malleus Maleficarum, druhá obsahovala dopo− ručení jakéhosi profesora Chamiela, v němž Haralda do nebes vychvaloval. Na dalších stránkách našla popis přednášek a seminářů z dějin 15., 16. a 17. století. Tóra moc nechápala, k čemu jsou tyhle materiály dobré.

Na konci oddílu našla výstřižek z německých novin, který referoval o úmrtí několika mladíků v důsledku neobvyklých sexuálních praktik. Z článku Tóra pocho− pila, že tyto praktiky zřejmě spočívají v přiškrcení dý− chacích cest provazem při masturbaci. To musela být ta sexuální asfyxifilie, o které se jí Matthias zmínil. V článku se tvrdilo, že takto se běžně ukájejí ti, jimž nadměrné užívání drog, alkoholizmus a podobné pro− blémy znemožňují dosahovat orgasmu. Nenabízelo se žádné vysvětlení, které by Haralda s tímto článkem spo− jovalo, kromě toho, že jeden z mrtvých mladíků studo− val na stejné univerzitě. Zpráva ani nezmiňovala jeho jméno, ani v té souvislosti nebylo uvedeno žádné da− tum. Nějaká spojitost ovšem existovat musela, když už Matthias ten článek do složky zařadil. Tóra znovu na− listovala fotografii z Haraldovy promoce na konci prv− ního oddílu. Pečlivě ji zkoumala a všimla si, že krk má nad límcem košile trochu zarudlý. Vytáhla fotografii z plastové kapsy a snažila se rozluštit, o co přesně se jedná. Bez průhledné fólie byl snímek o něco jasnější, bohužel však ne natolik, aby se Tóra mohla přesvěd− čit, že jde skutečně o zhmožděninu. Poznamenala si, že na tohle se Matthiase musí taky zeptat.

Poslední rituál_Final.p65 14.9.2007, 1:4437


38 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Jako poslední položku této dosti podivné zprávy o Haraldových studiích v Mnichově našla titulní stra− nu jeho bakalářské práce z oboru historie. Z názvu se dalo usoudit, že pojednává o čarodějnických procesech v Německu, zvláště pak o usmrcování dětí podezřelých z čarodějnictví. Tóře naskočila husí kůže. Z hodin dě− jepisu na gymnáziu pochopitelně znala upalování ča− rodějnic, ale nevzpomínala si, že by se v té souvislosti učili něco o dětech. To by jí určitě neuniklo, přestože jinak ji dějepis tenkrát příšerně nudil. Kromě titulní stránky už složka žádné další listy neobsahovala. Tóra si zbožně přála, aby Harald v práci došel k závěru, že se žádné děti neupalovaly. V hloubi duše ale věděla, že pravda je jiná. Začetla se do kapitoly o islandské



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist