načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední píseň z Isfahánu - Naïri Nahapétianová

Poslední píseň z Isfahánu
-11%
sleva

Elektronická kniha: Poslední píseň z Isfahánu
Autor: Naïri Nahapétianová

Fascinující detektivní thriller ze země, kde mají ženy zakázáno zpívat. Šáh padl a Islámská republika Írán zakázala ženám zpívat na veřejnosti. Roxana, známá populární ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129 Kč 115
+
-
3,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 46.9%hodnoceni - 46.9%hodnoceni - 46.9%hodnoceni - 46.9%hodnoceni - 46.9% 45%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST - vydavatelství
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 209
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Dernier refrain Ispahan
Spolupracovali: z francouzského originálu ... přeložil Petr Christov
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 1
PDF velikost (MB): 1.7
MOBI velikost (MB): 0.9
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-7294-895-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektivní román odehrávající se v Íránu v době demonstrací proti prezidentu Ahmadínežádovi. V Isfahánu jsou krátce po sobě zavražděny dvě ženy. Roxana bývalá známá popová zpěvačka, která z Íránu uprchla záhy poté, co bylo ženám zakázáno zpívat na veřejnosti a nyní se vrátila, aby ve svém rodném městě uspořádala tajný koncert. Druhá zavražděná byla také zpěvačkou a u obou byla nalezena kytice tulipánů. Zdá se, že se jedná o dílo sériového vraha. Obě vraždy se snaží objasnit nejen policie, ale i Mona, bývalá Roxanina přítelkyně z dětství a Narek, mladý novinář žijící ve Francii, který původně přijel do Íránu sledovat dění po zmanipulovaných prezidentských volbách. Oba se však ocitají na tenkém ledě, protože netuší, zda jde o dílo vyšinutého vraha nebo o politické vraždy.

Popis nakladatele

Fascinující detektivní thriller ze země, kde mají ženy zakázáno zpívat.

Šáh padl a Islámská republika Írán zakázala ženám zpívat na veřejnosti. Roxana, známá populární zpěvačka, musela z Íránu uprchnout. Přesto se však ještě jednou po letech, v roce 2009, vrací do rodného města Isfahánu, aby tam potají uspořádala svůj poslední koncert. Její mrtvola je nalezena v opuštěném divadle, na místě činu leží hedvábné tulipány, symbol mučedníků revoluce. O čtyřiadvacet hodin později je zabita jiná isfahánská zpěvačka a vedle mrtvého těla je opět nalezena kytice květů.

Mona, liberální porodní asistentka a Roxanina přítelkyně z dětství, si začne klást otázky. Kdo mohl chtít navždy umlčet tyto ženy? A nemohly by vraždy, které připomínají práci sériového vraha, být ve skutečnosti zástěrkou politických zločinů?

V tu chvíli přichází na scénu Narek, mladý novinář, hrdina předchozí autorčiny detektivky Kdo zabil ájatolláha Kánúního? Narek vyrostl ve Francii, ale pochází z Íránu, kam se nyní jako novinář vydává podat svědectví o zemi rozbouřené po nedávných zmanipulovaných prezidentských volbách. Úředník z íránského Ministerstva kultury a islámské osvěty ho však vysílá raději do Isfahánu, aby psal o případu zavražděných zpěvaček. Narekovi

je jasné, že ho tam posílá proto, aby ho vystrnadil z Teheránu, otřásaného demonstracemi proti prezidentu Ahmadínežádovi, ale může snad odmítnout? Když se však ponoří do vyšetřování případu takzvaného tulipánového vraha, začne odhalovat nečekaně temný příběh.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Část první

1

Šáhova zpěvačka

2

Holka se zrzavými vlasy

3

Refrén, který leze do hlavy

4

Ministerstvo pro islámskou osvětu

5

Černý čádor jako prapor

6

Freud proti Muhammadovi

7

Jmenovala se Šádí

8

Made in Iran

9

Kamenité koryto

10

Opium a Alláhovy slzy

11

Matka a dcera

12

Třetí zpěvačka

13



Naïri Nahapétianová

Poslední píseň z Isfahánu




Naïri Nahapétian

Dernier refrain à Ispahan

Copyright © Éditions Liana Levi, 2012

Published by arrangement with Literary Agency „Agence de l’Est“

Translation © Petr Christov, 2014

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-272-6 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-273-3 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-274-0 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7491-275-7 (Formát MobiPocket)


Pro Juliette



Část prvNí



11

1

Šáhova zpěvačka

Když jí přítelkyně navrhla schůzku krátce po půlnoci,

Roxana neváhala a vyrazila za ní. Čtyřiadvacet hodin o ní

už neměla žádné informace a krátká, lakonická zpráva

dávala tušit, že Šádí potřebuje pomoc. Roxana si oblék

la šaty, přes sebe přehodila plášť, přes hlavu povinný

šátek a vyklouzla ze svého pokoje. Chvíli naslouchala

zvukům spícího domu a pak se vydala po schodech dolů.

Svým porsche zajela až do slepé uličky u starého divadla.

Všimla si, že boční stěna budovy je už skoro zbouraná.

Vychýlená pouliční lampa osvěcovala dřevěné vstupní

dveře zahrazené přibitým prknem. Kartony, které dříve

zakrývaly okna, teď ležely na zemi u paty sloupů a z jedné

zdi zbyla už jen kupa suti. Šádí tady ale nebyla. Roxana

se nejprve chvíli procházela před divadlem a pak ji šla

hledat. Copak si myslí, že ji takhle umlčí? ptala se sama

sebe, když prolézala kolem sutin. Nevědí snad, kdo je?

Roxana, jeden z nejkrásnějších hlasů Orientu! Její

písně obletěly svět, na její koncerty chodily miliony lidí.

A když jí bylo dvacet, přijal ji před večeří u královny sám

Šáh. Den po svém nástupu k moci jí ájatolláh Chomejní


12

sice zakázal zpívat, ale její poslední písně ještě dodnes

znějí v isfahánských taxících. Navzdory cenzuře jsou v tomto městě její desky stále v obchodech. A tak ještě dlouho poté, co opustila Írán, její hlas stále promlouval k jejímu lidu.

Zpěvačka si upravila šátek na hlavě. Brzy ho veřejně

sundá. Ten pohyb si dlouze zkoušela před zrcadlem. Jednou rukou si nadzvedla plášť a začala se prodírat sutinami. Jeviště bylo netknuté, ale sedadla v první řadě ležela převrácená dozadu. Vypadalo to, jako by skrz rozškle

bený strop pozorovala nebe, na němž jeřáb se železný

mi čelistmi čekal na úsvit, aby doboural zbytek budovy.

Co si vůbec myslí? zuřila v duchu Roxana. Je přece

slavná zpěvačka, skvělá herečka... Před několika měsíci jí jeden producent v Los Angeles nabídl roli ve svém filmu...

S těmito myšlenkami sestupovala bývalá hvězda írán

ského popu z jeviště a přitom se jí vybavil smutný pohled její dcery, když se před ní zmínila o Hollywoodu. Udělala

chybu, že se do Íránu vrátila? Možná měla žít dál jako

dřív a s rodinou se setkávat tu či onde, na Kypru nebo v Istanbulu. To by ale nikdy znovu neviděla Isfahán, kde nyní již měsíc tajně připravuje svůj návrat na scénu.

Všechno to přece podnikla proto, aby vystoupila ve městě

svého dětství. Ve městě, kde mají ženy zakázáno zpívat na veřejnosti.

Otevřela dveře do zákulisí, zkusila otočit vypínačem.

Chodba zůstala ponořená do tmy a strnulého ticha. Ro

xana nakročila směrem ke studiu, kam nainstalovali

soupravu bicích. Zaposlouchala se. Ne, tady nikdo není,

usoudila bývalá diva a vrátila se na jeviště.


13

Zdálo se jí, že zaslechla kroky. Že by to byla Šádí? Ko

nečně! Zpěvačka se rozhlédla po sále. Zdál se jí prázd

ný. Světlo pouliční lampy dopadalo pouze na obrovské

loutky rozvěšené po stěnách.

Na koberci pokrytém silnou vrstvou prachu ležela

zvláštní kytice umělých tulipánů.

Zaslechla zasvištění, jako by nocí zaplakal vítr, a v té

chvíli dostala tupý úder do týla. V šoku se zhroutila

k zemi.

Vzápětí dopadl na její hlavu druhý úder, těžký, kovo

vý. Ústa jí naplnila chuť krve. Ticho proťaly její výkřiky.

Někdo ji uslyší... někdo přijde... co si vůbec myslí? vze

přela se ještě naposledy. Brzy jí ale vzpomínka na zašlou

slávu už nebyla vůbec nic platná. Roxana měla dojem, že

ji zalehla jedna z těch loutek. Pak se její vědomí navždy

uzavřelo do nicoty.


14

2

Holka se zrzavými vlasy

Když toho večera vešla Mona Šírázíová do zdravotnic

kého střediska, měla neblahé tušení, že se brzy přihodí

nějaké neštěstí.

Rozhlédla se po čekárně. Nějaký lékař tam tiše dis

kutoval se sestrou. Sekretářka pracovala za přepážkou

a pod plakátem propagujícím kontrolu porodnosti se

děla mladá dívka v dlouhém květovaném čádoru a zbě

sile datlovala do mobilu. Když doktorka zamířila ke své

pracovně na konci chodby, dívka ani nezvedla hlavu.

Mona oblékla své kypré tělo do pláště, zakryla si hlavu

bílým šátkem a vrátila se do centrální haly, kde se schá

zely ženy všeho věku, sestry, ošetřovatelky, sekretářky,

a povídaly si u samovaru.

„Jak se máš, sestro? Co tvoje záda? Ale jdi, moc to

dneska nepřeháněj. Ať tě Bůh za tvou práci odmění...“

Mona roztěkaně odpovídala na obvyklé zdvořilosti

a přitom si zkoumavě prohlížela čekárnu. Dívka v kvě

tovaném čádoru byla pryč. Doktorka obešla místnost,

prohodila pár slov se sekretářkou a vyhlédla ven. Skrz

prosklené dveře byly vidět honosné stavby, které se táhly


15

až do pouště. Zdravotnické středisko se nacházelo na

samé periferii Isfahánu, kde kolem shluku továren rostla

bez ladu a skladu další městská zástavba.

Venku nikoho neviděla. Vrátila se tedy do své pra

covny a přede dveřmi narazila na tu neznámou dívku.

Mladinká holčina s baculatou tvářičkou vypadala, že se

strašlivě stydí. Formulář, který sekretářka Moně předala,

zůstal úplně čistý.

„Nedala jste nám u příjmu žádné informace,“ pozna

menala doktorka a nabídla dívce židli. „Nemusíte nám

sdělovat své jméno, ale potřebovala bych vědět, jestli

jste u nás už někdy byla.“

„Ne, nikdy...“

„A jaký je důvod vaší návštěvy?“

Dívka si sundala čádor, ale stále mlčela. Měla na sobě

tradiční kalhoty se širokými nohavicemi a černou tuniku.

Zpod šátku jí vykukovaly tmavé kadeře vlasů. Miniaturní

růžový mobil měla položený na dosah ruky.

„Mohla byste mi, sestro, povědět, co vás sem přivádí?“

dodala opatrně Mona.

Už tři roky pracovala Mona Šírázíová ve středisku

na předměstí Isfahánu nejen jako porodní asistentka,

což byla její specializace, ale vykonávala zároveň prá

ci gyneko ložky, sociální pracovnice a někdy dokonce

i psycho ložky. Většina jejích pacientek přicházela z chu

dých okolních čtvrtí a Mona nejedné z nich pomohla

najít práci navzdory majetnickému manželovi či zarpu

tilé tchyni. Často se stávala jejich důvěrnicí a nemohla

vyrazit ven, aniž by ji neobklopil hlouček žen a nezačaly

jí vyprávět o svých životech. Další zase vážily dlouhou


16

cestu z bohatších čtvrtí města a do ordinace je přivádě

ly takové důvody jako nutnost vstoupit do manželství jako panna nebo přísné zákony ohledně potratů. Mona v největším utajení pomáhala těm, které islámské právo přivedlo do delikátní situace. Je to také případ dívky, kterou má nyní před sebou?

„Mohla byste se svléknout, abych vás vyšetřila?“

Pacientka odmítavě zavrtěla hlavou.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptala se znepokojeně dok

torka.

„Nepřišla jsem na vyšetření. Já nic nepotřebuju... Hledám Šádí.“

„Šádí? Mám dojem, že žádnou Šádí neznám... To je nějaká vaše přítelkyně?“

Někdo zaklepal na dveře. Sekretářka houkla něco

o urgentní zprávě a škvírou pode dveřmi dovnitř vstrči

la nějaký papír.

Neznámá rychle vstala.

„Spletla jsem se. Už musím jít.“

„Počkejte! Možná vám můžu pomoct. Ta osoba, kterou hledáte, bydlí tady v téhle čtvrti?“

„Ne, byl to omyl. Omlouvám se, že jsem vás obtěžovala.“

„Tady jste v bezpečí, nemusíte mít strach. Tady může

te bez obav mluvit...“

Ale mladá dívka se s čádorem v ruce lehce uklonila

na rozloučenou a opustila ordinaci.

Mona si povzdechla a rozložila vzkaz prostrčený pode

dveřmi. Darjá Doríová, dcera její přítelkyně Roxany, se jí pokoušela dovolat. Mona zapnula telefon a zavolala

17

jí, ale zřejmě měla obsazeno. Ještě že národní operátoři

alespoň zatím nevypnuli své sítě, aby zabránili opozič

ním silám organizovat se. Byla snad ona neznámá ně

jaká zraněná účastnice manifestace, kterou nemocnice

na příkaz vlády odmítly ošetřit?

Od počátku nepokojů už Mona přijala mnoho pří

vržen ců opozice. Byly mezi nimi i ženy znásilněné ve

věznicích. Takové velmi rychle rozpoznala podle prázd

ného pohledu již v čekárně. Tahle dívka se v čekárně sice

chovala neklidně, ale nezdálo se, že by utrpěla nějaký

šok. Že by třeba hledala sestru nebo kamarádku, která

zmizela během manifestací?

Doktorka kouřila u otevřeného okna a přemýšlela. Ve

dvoře byla na zdi freska zobrazující mučedníka z írán

sko-irácké války před polem tulipánů, ze kterých kanula

krev.

Mona típla cigaretu a vzala další pacientku, třicát

nici s černými linkami pod očima. Farínáz byla místní

prostitutka, která si pravidelně chodila pro prezervativy.

Svlékla si tuniku, sundala sukni a postupně odhalovala

své vytáhlé tělo. Sedla si na vyšetřovací lůžko, pročesá

vala si vlasy a zapáleně začala vysvětlovat:

„Kdybyste, paní doktorko, věděla... S holkama nemlu

víme o ničem jiným: on se vrátil!“

„Hossejní?“ divila se Mona. Domnívala se totiž, že

propustili Farínázina pasáka. „Mluvilo se o tom, že se za

něj pár lidí přimlouvalo, ale že by ho pustili...“ necha la

větu nedokončenou.

Před třemi dny ho zatkla policie, když kousek za měs

tem přebíral třítunovou zásilku opia. Zdálo se, že si

18

Hossejní za íránsko-irácké války udělal pár přátel v pro

středí Revolučních gard. Ale obchod s drogami se v Írá

nu trestá smrtí...

„Jo ten, tak toho myslím už nikdy neuvidím,“ prohlá

sila Farínáz. „Ne on, ale ten zabiják se vrátil...“

„Ahmadínežád? Taky jste si všimla, že je bývalý prezi

dent pořád ve funkci?“

„Ale ne, o tom taky nemluvím!“

Farínáz si hodila pramen vlasů na snědá ramena

a nohy si zasunula pod sebe. Usadila se nahá v téhle

pozici, bříško pod pupíkem měla lehce vystouplé, prsa

jí trčela vpřed.

„Kdo se teda vrátil?“ zeptala se doktorka.

„Ten sériovej vrah, co trestá ženy za špatnej život. Na

starým městě před pár hodinama našli tělo nějaký zpě

vačky. Měla díru v lebce a byla uškrcená vlastním šátkem.

Prý byla hnusně zohavená, ale policie ji identifikovala.

Byla to slavná umělkyně, hvězda ještě z Šáhovejch dob.

Její jméno si už nepamatuju, ale moje máma její písnič

ky zbožňovala...“

A Farínáz krásným hlasem zanotovala jednu z nejpo

pulárnějších melodií zpěvačky Roxany.

Mona Šírázíová měla přítelkyni z dětství, která se stala

slavnou.

Jednou ráno se seznámily na schodišti v domě, kde

bydlely, oběma tehdy bylo osm let. Jejich matky si vymě

ňovaly zdvořilostní fráze, ale holkám stačil jediný pohled

a domluvily se, že se po škole sejdou venku na trávníku.

Od té chvíle Mona vždy netrpělivě čekala, až skončí vy

19

učování a uvidí se s Roxanou. Dívky si celé hodiny poví

daly v parku, v ulicích Isfahánu nebo u sebe v pokojíčku,

kde se bavily tím, že si vzájemně vyměňovaly oblečení.

I když Roxana byla štíhlá a Mona baculatá. Nijak jim to

nebránilo v tom, aby si na sebe braly oblečení, které ne

mělo jejich velikost; nebyly to hodné holky. A okolí to

oběma nepřestávalo připomínat.

Pro Moninu babičku, která měla ve zvyku zkoumat

každý tělesný detail a ukazovat na něj káravým, artró

zou zdeformovaným prstem, byla Roxana „z divokých

vajec“. Na hlavě měla nazrzlé vrabčí hnízdo, které se ni

jak nesnažila zkrotit. Jízlivé poznámky staré paní jí byly

k smíchu, a když se smála, byly jí vidět mezery mezi zuby,

díky kterým vypadala rošťácky.

„Mám toho dost, jak se ta holka u nás poflakuje. Kde

se vůbec vzala? Kdo je vlastně její otec? Prý bojoval v Ha

madánu, ale nikdo ho nikdy neviděl, a dokonce se ani

neví, jak se jmenoval. A o její matce se ví jen to, že než

zakotvila v našem domě, harcovala se od města k městu

s pimprlaty,“ říkávala posměšně babička.

Ještě o mnoho let později, kdy už se z Roxany stala

hvězda a její tvář se objevovala v televizi, v ní Mona stále

viděla holku, která během představení doprovázela svou

matku na tamburínu. Vlasy teď měla bohaté a dlouhé,

s blond melírem, a zuby jako dokonale vyrovnané per

ličky. To však na věci nic neměnilo. Pro ni to byla pořád

ta zrzka, kterou potkala na schodech.

Ani když spolu debatovaly o politice a Mona své přítel

kyni vyčítala, že podporuje Šáhovu diktaturu, nezapomí

nala, že spolu vyrostly. „Moje přítelkyně je monarchistka,“

20

říkala svým marxistickým soudruhům a obratem je od

zbrojila zvučným smíchem.

Když krátce po revoluci zakázala Islámská republika

ženám na veřejnosti zpívat a na Šáhovy příznivce dopa

daly represe, Roxana z Íránu neodešla: její manžel, pro

ducent Rezá Forsatí, emigrovat nechtěl. Zpěvačka si ale

o zatčení koledovala, doma na zahradě třeba předváděla

své hluboké výstřihy; v očích chomejnistů představovala

ztělesněného ďábla. Ale nedalo se nic dělat, její manžel

si nepřál, aby odešli.

Až o dva roky později, kdy už byla válka s Irákem

v plném proudu, to Roxana nemohla vydržet a požádala

Monu, aby jí pomohla utéct. Jak zpěvačka sama říkala,

nedokázala nechat svou kariéru ležet ladem. Dusilo ji,

že musela celé dny bloumat sem a tam po domě.

„Je ti ale jasné, že dceru si nebudeš moct vzít s sebou?“

upozornila ji Mona. „A jestli se Rezá rozhodne rozvést,

tak podle islámského práva bude automaticky svěřena

do péče otci...“

Když Mona viděla, jak se při představě, že tu bude

muset dceru nechat, Roxana celá zachmuřila, zahlédla

najednou opět tu holku s křivými zuby, která rostla

do jiskřivé krásy a tím vyváděla z míry její starou ba

bičku.

Bylo vůbec možné, aby ve chvíli, kdy si Farínáz noto

vala její píseň, leželo její tělo v márnici?

„Haló, Darjo? Volala jsi mi, dcero?“

„Mono, snažila jsem se ti dnes ráno několikrát do

volat...“

21

Jako obvykle byl její tón chladný. Že by se nic nestalo?

Možná to byl jen omyl, nějaké nedorozumění.

„Několikrát jsem se ti dnes ráno snažila dovolat,“ zo

pakovala Darjá. „Matka šla včera večer ven, nikomu nic

neřekla a nevrátila se, nikomu se neozvala...“ Její hlas

zněl vyrovnaně, ale přesto se zdál pohnutý. „Před chvílí

ji našli v jednom opuštěném divadle. Mono, oni ji zabili.

Přepadli ji, zmlátili železnou tyčí a pak ji uškrtili jejím

vlastním šátkem.“

Doktorka zůstala chvíli jako opařená, pak si vytáhla

cigaretu.

„Za hodinu jsem u tebe,“ podařilo se jí nakonec od

povědět.

Prázdnou ordinací stále ještě zní Farínázin hlas. Ciga

reta hoří Moně mezi prsty a ona stále slyší refrén, v němž

se vypráví o muži, který ženám kradl písně.

22

3

refrén, který leze do hlavy

Když Mona vyšla ze své ordinace, prošla kolem Nádji,

ale nepoznala ji. Mladá dívka nevěděla, jak má zarea

govat. Dlouze se rozmýšlela, zda má znovu zaklepat

na její dveře a za dozoru nedůvěřivé sekretářky pře

cházela stále sem a tam — a paní doktorka ji teď ani

nepoznala.

Nádjá ji vyprovodila očima, pak si oblékla květovaný

čádor a odevzdaně zamířila k výtahu. Kde by teď měla

Šádí hledat? Copak její přítelkyně nedostala zprávy, kte

ré jí posílala? Proč neodpovídala? A proč ani nikdo další

nedal něco vědět? Když se zavíraly automatické dveře,

bojovala Nádjá s úzkostí a modlila se k Bohu. Je prav

da, že Šádí žila v hříchu, ale měla vznešenou duši a ne

zasloužila by si, aby se jí stalo nějaké neštěstí. To Alláh

určitě ví. Musí se k němu obrátit a věřit, že se smiluje...

Při pohledu na dlouhou řadu automobilů seřazených

v podzemí se jí ale najednou sevřelo srdce.

Na koho se může obrátit? S rodinou o tom rozhod

ně mluvit nemůže, hned by ji poslali zpátky do Abjáne.

David je zase v Berlíně. Nebo snad měla o tom, co o své

23

přítelkyni zjistila, promluvit s Monou Šírázíovou, o kte

ré toho tolik slyšela? Ne, to si nedokázala představit...

S lítostí si vzpomněla na nedávné večery, kdy společně

zpívali Háfezovy verše: Jen vejdi, palác naděje obzvláště

křehký jest. A vína dolej, vždyť život náš na větru se nese...

Na požárním schodišti práskly dveře. Dívka se ustraše

ně otočila, ale nikdo tam nebyl. Pouze onen neviditelný

stín, který ji tížil a pronásledoval už osmačtyřicet hodin.

Zrychlila, v ruce sevřela klíče od auta.

Zezadu ji objala cizí ruka a na ústa jí položila nějakou

látku. Nádjá se pokoušela křičet a bránit se, ale někdo

jí ukradl dech.

„Vražda, říkáte?“

Doktor Hákemí si zpoza svého pracovního stolu Monu

znepokojeně prohlížel.

Od chvíle, kdy byl před rokem jmenován ředitelem

polikliniky, nepřestávala dělat doktorka všechno po

svém, nejprve po stěnách vylepila plakáty s informa

cemi o AIDS a následně začala zavádět programy na

výměnu stříkaček. Mezi svou věrnou klientelu přijíma

la i pokleslé dívky, o kterých všichni v okolí věděli, že

jsou to prostitutky. Samy o sobě nebyly její aktivity nijak

škodlivé. Nařízením ájatolláha Šáhroudího byly v očích

zákona povoleny už od roku 2002. Ale tahle Mona Šírá

zíová je provozovala s velkou pompou, vůbec se nesna

žila být diskrétní a na kritiku odpovídala jen bouřlivým

smíchem! Přitom od doby, co v zemi zavládly nepokoje,

byli funkcionáři Islámské republiky nabádáni k tomu,

aby na své podřízené dohlíželi. Hákemí se proto každý

24

den sám sebe ptal, co tohle nekontrolovatelné stvoření

zase vymyslí.

„Vražda, říkáte,“ zopakoval malý vousáč znuděně.

A pro hlížel si Monu tak, jako by ten zločin spáchala ona.

Pak si dlouze povzdechl: „Předejte svou agendu sekre

tářce, rozdělí ji mezi vaše kolegy, když tady nebudete.“

Mona zamkla ordinaci. Když se jí kolegyně na příjmu

ptala, proč je tak bledá, odpověděla jí jen nějakou obec

nou frází. Pořád ji pronásledovala píseň, kterou Farínáz

zanotovala. Zamířila k výtahu, píseň stále za ní. Melodii

si pamatovala dokonale, ale pořád jí unikala slova. Ne

mohla tu písničku dostat z hlavy, její myšlenky se upí

naly k několika útržkům, okolo kterých se točil refrén.

A zatímco se rozhlížela a očima hledala na parkovišti

svého renaulta, získala její předtucha přesnější obry

sy a neodbytná melodie v ní zlé tušení ještě posilovala.

Zastavila se a rozhlížela se šerým tichem. Dveře od

požárního schodiště byly pootevřené, něco je zabloko

valo. Popošla o kousek blíž. Paprsek světla dopadl na

ležící ženské tělo.

Mona poznala květovaný čádor, nabírané kalhoty

a vlasy rozprostírající se po zemi jako temný oceán, do

obličeje ale dívce neviděla, hlavu měla otočenou na opač

nou stranu. Její pozornost upoutala kytice tulipánů.

Poklekla, snažila se nahmatat pulz. Marně.

„Pomoc!“ zakřičela.

Parkovištěm se rozléhaly zvuky kroků běžících na po

moc a Moně se najednou vybavila slova toho refrénu: byl

o muži, který kradl ženám hlas. O muži, který za sebou

nechával na zemi tulipány.

25

4

Ministerstvo pro islámskou osvětu

Teror v Isfahánu: zabiják vraždí ženy, které nerespektují

islám.

Narek Džamšíd přelétl očima íránský bulvární de

ník a podal ho trafikantovi, elegantnímu padesátníkovi

s prošedivělými spánky.

„Na venkově se dějou věci!“ poznamenal muž a ukázal

na další velký novinový titulek:

Zátah v Dašt-e Kavíru: překupníci převáželi tři tuny

opia. Velájí pokračuje ve válce proti drogám v isfahán ském

regionu...

„Povězte mi, vy nejste odsud, že ne?“ pokračoval tra

fikant a mrknutím oka ukázal na sbírku prstenů, které

zdobily Narekovu ruku.

„Jsem Francouz, žiju v Paříži, ale narodil jsem se v Írá

nu...“

Muž se k němu vyklonil.

„V poslední době tady už moc cizinců nezůstalo. Re

žim se nás snaží izolovat, aby nás mohl líp ovládat. Lidi

v cizině se musí dozvědět, co se tady děje...“

26

Narek mu kývnutím hlavy naznačil, že chápe. Mezi

tím se přiblížil nějaký chodec, a tak se vydal dál po třídě

Valí Asr.

Na obří obrazovce v horních patrech mrakodrapu

běžela nějaká reklama. Před obchodem značky Puma

zastavil kabriolet s mladými lidmi v ray-banech, okolo

se zatím hustým provozem proplétali další chodci. Na

hlavní teheránské tepně, kde ještě před pár měsíci vládlo

ticho a platil zákaz vycházení, běžel život svým tempem.

Byl říjen, což znamenalo, že Narek je v Íránu něco přes

tři měsíce. Jako novinář nejprve sledoval před volební

kampaň z Paříže a tam se také den po volbách, které pro

běhly 12. června, dozvěděl, že končící prezident Mahmúd

Ahmadínežád byl znovu zvolen již v prvním kole. Tomu

se dalo jen těžko uvěřit. Narek přemýšlel: i kdyby pro

něho hlasovali voliči na venkově, tak mladí lidé a obyva

telé měst, kterých byla v zemi většina, podporovali jeho

protivníky. Volební podvod byl potvrzen o dva dny poz

ději, kdy Íránci vyšli masově do ulic a mávali zelenými

vlajkami, což byla barva reformního kandidáta Músa

vího. Where is my vote? „Kde je můj hlas?“ V posledních

třech letech Narek sledoval dění v Íránu jen zpovzdálí.

Vraždy, sebevraždy, drobná kriminalita a překupníci:

témata, která zpracovával pro časopis Faits - divers, ho

obvykle zaváděly jinam. Ale ve dnech, které následovaly

po volbách, se každé ráno budil podle íránského času

a s velkými obavami se zajímal o to, zda se v Teheránu,

Tabrízu či Isfahánu konaly manifestace, zda byly potla

čeny, zda budeme třicet let po Šáhově svržení svědky

začátku nové revoluce. Když už to nemohl vydržet, oslo

27

vil celostátní deníky, jejichž zvláštním dopisovatelům

hrozilo, že budou každou chvíli vykázáni ze země.

„Odjíždím do Íránu,“ vysvětloval.

„A vy máte vízum?“ divili se ti, se kterými hovořil.

Narek měl dvojí občanství. Nedávno si obnovil íránský

pas, přičemž takticky zamlčel, že ten předchozí mu v Te

heránu zabavily Revoluční gardy.* Od té doby uplynuly

čtyři roky. Islámská republika na něho zapomněla. Jinak

by mu íránský konzulát nové dokumenty nevystavil. Po

tvrdil mu to i Régis Duvoid, informátor z prostředí fran

couzských tajných služeb, s nímž stále udržoval kontakt.

„Tu cestu vám ale rozhodně nedoporučuju,“ poznamenal.

„Od té doby, co prezident Sarkozy zpochybnil Ahmadí

nežádovo znovuzvolení, se francouzsko-íránské vztahy

výrazně zhoršily.“ Jinak řečeno: jestli budou nějaké pro

blémy, bude tentokrát těžké vám pomoct.

Narek neváhal ani okamžik, hned druhý den opustil

redakci a nasedl na první letadlo do Teheránu. Jakmi

le přijel, zúčastnil se jedné manifestace. Když prchal

v oblaku slzného plynu, zatímco pořádkové síly rozhá

něly dav, zakopl, ale jak klečel jedním kolenem na zemi,

hned cítil, že ho nějaké ruce za ramena zvedají: „Vstávej,

bratře! Utíkej!“

Posléze sledoval projevy občanské neposlušnosti, kte

ré tváří v tvář represím stmelovaly účastníky shromáž

dění. Po soumraku se na střechách scházel se siluetami

skandujícími protestní hesla; kolem hlavy měly ovázané

šátky zelené barvy, barvy kandidáta Músavího. Každý

* Více v románu Kdo zabil ájatolláha Kánúního?

28

týden měnil svou e-mailovou adresu, ze které pod růz

nými pseudonymy posílal články. Ale vždy když se vra

cel do domu své arménské pratety, u které bydlel, ptal

se sám sebe, jak dlouho vůbec může člověk ostražitosti

Islámské republiky unikat.

Tetička Vartová na něj čekala v obývacím pokoji s dopi

sem v ruce. U nohou jí ležely pohozené tašky s nákupem.

„Já ti s tím pomůžu.“

„Nemusíš se namáhat,“ odpověděla chladným tónem.

„Uděláš nejlíp, když si rovnou sbalíš svoje věci. Proto

že už je to tady, stalo se, co se stát muselo: předvolali

tě! No ano, předvolali si tě, hned dneska v deset hodin.

Já ti to ale říkala! Hodně se toho od tvé poslední cesty

změnilo: tisíce studentů někam zmizely, drží je někde

na tajných místech, možná jsou dokonce mrtví... A ty

si tady zatím v klidu píšeš ty svoje články! Ter asvats!

Ty vůbec nechápeš, jak je to tady nebezpečné! Vůbec ti to

nedochází,“ rozčílila se drobná žena a pozvedala přitom

ruce k nebesům. „Úplně jako tvoje matka...“

„Ale kdo přesně že mě předvolal, tetičko?“

Stará paní mu podala papír.

„Nějaký Malekí, tiskový mluvčí Eršádu. Víš ty vůbec,

co to je Eršád? To u vás ve Francii nemáte: Ministerstvo

pro islámskou osvětu. To je cenzura, chlapče! Cenzura

a dozor na novináře.“

Narek se v určenou hodinu dostavil na Ministerstvo pro

kulturu a islámskou osvětu, kde ho asistentka v čádo

ru provedla řadou prázdných místností, až se zastavila

před masivními dubovými dveřmi. Cedulka na dveřích

29

upřesňovala, že dotyčný Malekí má na starosti zahra

niční tisk.

Velký vousatý muž s holou hlavou mu podal ruku

a vybídl ho, aby se posadil. Zdi zdobily portréty vůdců

Islámské republiky, ostatně jako na všech oficiálních

místech v hlavním městě, včetně vyslýchacích místností

ve vězení v Evinu.

„Tak copak vás přivedlo do Íránu, pane Džamšíde?“

zeptal se Malekí s rukama složenýma na stole.

„Nic zvláštního, plánoval jsem tuhle cestu už dlou ho.

Přijel jsem navštívit svou rodinu, podívat se do Tehe

ránu...“

„Na Teheránu není nic zajímavého!“ konstatoval muž

bezvýrazným tónem. „Samé mrakodrapy: takových máte

v Paříži určitě také dost.“

Novinář nic z toho nekomentoval, byl připravený na

standardní výslech. A to si myslel, že si ho u tety nikdo

nevšimne... Vystavil ji snad nějakému nebezpečí?

Ale Malekí se usmíval a naklonil se k němu s mnoho

značným výrazem.

„Měl byste zajet do Isfahánu, je to bývalé sídlo Safíov

ců, nádherné město! Říká se: Isfahán, nesf-e džahán —

Isfahán je půlka světa. Měl jste už někdy příležitost se

tam vypravit? Ne? Byla by velká škoda, kdybyste Isfahán

neviděl! Jste novinář, že ano?“

„Ano, ale nepřijel jsem pracovně,“ trval na svém Na

rek.

Funkcionář Eršádu se náhle stáhl. Zase se zabořil

do křesla a pohledem těkal po papírech rozložených na

stole. Týkaly se snad Nareka? Psalo se v nich o tom, že

se během svého předchozího pobytu pohyboval v pro

středí reformistů, jako byla feministka Lejla Tabíhíová?

Bylo tam snad někde napsáno, že jeho rodiče byli bývalí

členové marxistické opozice, že jeho matka zemřela ve

vězení a otec že z Íránu utekl, když bylo Narekovi sotva pět let?

„Povězte mi jenom, kdy se chystáte vrátit zpátky do

Francie?“

„Za týden, možná za čtrnáct dní...“ zkusil opatrně nadhodit Narek.

„Takže trochu času byste ještě měl!“ prohlásil najednou muž potěšeně.

„No, ano...“

„Čtu tady v dokumentech, že pracujete pro časopis

Faits-divers...“ s patrnou hrdostí vyslovil název francouz

sky. „Předpokládám správně, že je to časopis?“

„Dá se to tak nazvat.“

Vousatý tlouštík sepjal ruce před tělem.

„Mám pro vás námět, mladý muži, takový, který bude váš časopis zajímat...“

Co je tohle za boudu?

„Znáte Roxanu Forsatíovou, íránskou popovou zpěvačku? Představte si, že byla uškrcena v jednom starém

isfahánském divadle a o čtyřiadvacet hodin později po

tkal na jednom parkovišti stejný osud další zpěvačku.

A v obou případech byly na tělech položené umělé tu

lipány... No, není to dobrý námět? Připadá mi to jako velice dobré téma...“

...Dobré téma na odlákání pozornosti od zfalšovaných voleb a represí vůči opozici, napadlo Nareka.

31

„Navíc bychom vás mohli seznámit s jedním z našich

nejlepších kriminalistů v Isfahánu, který se právě na

takovéto případy specializuje. Už teď vám můžu pro

zradit jednu exkluzivní informaci: ty vraždy má opět na

svědomí sériový vrah.“

„Opět?“

„Ano, jen si vzpomeňte na Teherán, rok 1995, pak Maš

had, 2001, později ještě Kermán...“

Narek už o těch sériích vražd slyšel, jejich oběťmi se

v různých městech staly ženy, o kterých se říkalo, že byly

lehčích mravů.

V Kermánu se zabiják dostal do prostředí tajných

večírků a oběti si vybíral mezi zlatou mládeží. V Mašha

du, svatém městě na východní hranici Íránu, se sériový

vrah vrhl na prostitutky. Novináři mu začali přezdívat

Pavouk, protože své oběti nejprve nalákal k sobě domů

a pak je znásilnil a uškrtil. Sériový vrah z Teheránu měl

přezdívku Netopýr. Byl to taxíkář. V noci odvezl zákaz

nice na opuštěná místa a tam je uškrtil jejich vlastním

šátkem.

Narek na nic nečekal a vyrazil za svým přítelem Mírzou

Mozaffarem. Ten bydlel na kopci nad hlavním městem,

ve vile s velkou zahradou plnou zeleně. Nad mříží vstup

ní brány byla nainstalovaná bezpečnostní kamera. Když

Narek přecházel přes kanál lemovaný olivovníky, vzpo

mínal na svou poslední návštěvu před čtyřmi lety a na

to, s jakými obavami sem tehdy přišel. Otevřela mu Mír

zova manželka Sorájá. Vlasy měla vyčesané do utažené

ho drdolu, na sobě měla černou sukni a smaragdovou halenku, na které byl po warholovsku upravený obličej Míra Hosejna Músavího.

„Navrhl ji pro mě jeden mladý návrhář z Dubaje,“ za

švitořila jakoby nic, když před ním kráčela do salonu

obklopeného prosklenými stěnami. „Ne že bych nějak

zvlášť podléhala Músavího charismatu... Je to spíš ta

ková šedá myš, nemyslíte? Ale člověk se musí spokojit

s tím, co má!“ Pak se zamračila. „Poslouchejte, když už

teď kromě vás nezůstal v Íránu skoro žádný francouzský novinář... Četla jsem v jedněch vašich novinách, že nás na páteční manifestaci minulý týden nebylo víc než tisíc. Nepřišlo vám, že to bylo mnohem víc? Příště vám můžu poskytnout přesná čísla...“

„Nareku! Co vás k nám takhle po ránu přivádí?“ zaha

lasil Mírzá a složil rozečtené noviny.

Politik byl nedlouho po červnových událostech před

volán, na několik dní ho zavřeli a pak zase pustili. Byl jedním z posledních mluvčích laické nacionalistické

opozice v Íránu, každou chvíli mu hrozilo, že ho zase

zatknou. Po pobytu v Evinu byl Mírzá hodně pohublý,

ale s tím svým dlouhým pramenem bílých vlasů spadajícím do čela vypadal pořád skvěle.

„Předvolali si mě na Islámskou osvětu,“ vysvětloval

Narek. „Myslel jsem, že mě chtějí zatknout. Ale oni mě

chtějí poslat do Isfahánu, abych tam psal články: nějaký psychopat tam zavraždil dvě zpěvačky...“

„Narážíte na smrt Roxany? Znali jsme se, víte...“ od

pověděl Mírzá.

Narekovi přišel jeho hlas melancholický, napadlo ho,

že možná nebyl příliš taktní.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist