načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední paní Parrishová - Liv Constantine

Poslední paní Parrishová

Elektronická kniha: Poslední paní Parrishová
Autor:

Amber Pattersonová už toho má dost. Příšerně ji nebaví být taková nula: tuctová, téměř neviditelná žena, kterou každý přehlíží. Přímo před očima má vzor toho, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 439
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The last Mrs. Parrish ... přeložila Hana Čapková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8254-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Amber Pattersonová už toho má dost. Příšerně ji nebaví být taková nula: tuctová, téměř neviditelná žena, kterou každý přehlíží. Přímo před očima má vzor toho, jak by mohl její život vypadat.
Jak by měl vypadat. Daphne Parrishová je blonďatá bohyně, která bere svůj luxusní život jako naprostou samozřejmost. Společně se svým manželem patří k místní honoraci, mají peníze, moc, obdiv, navíc dvě krásné dcerky... Proč by někdo měl mít všechno, zatímco jiný nemá nic? Amber by se při pohledu na Daphne možná zadávila závistí, ale to se nestane. Má totiž plán,
jak sladký život své sokyně postupně nahlodat a zničit, aby mohla v závěru nastoupit na její místo.
Podaří se jí proniknout do rodiny Parrishových a zanedlouho se stává Daphninou blízkou
přítelkyní. Ráda přijme pozvání, aby s nimi jela na dovolenou, protože jí to skýtá vítanou příležitost
ke sblížení se šarmantním Jacksonem. Všechno jde naprosto hladce... ale pak Amber dostihne pečlivě skrývané tajemství z minulosti, které by mohlo její krásný plán úplně zničit. Něco takového ona ale odmítá připustit. A tehdy začne opravdové peklo.  Psychothriller Poslední paní Parrishová nás provádí nejtemnějšími zákoutími lidské mysli a
prostřednictvím celé řady nečekaných zvratů můžeme až do konce jenom hádat, jak to všechno
nakonec dopadne.

Zařazeno v kategoriích
Liv Constantine - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2018


Copyright © 2017 by Lynne Constantine and Valerie Constantine

Translation © 2018 by Hana Čapková

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE LAST MRS. PARRISH,

vydaného nakladatelstvím HarperCollins Publishers, New York 2017,

přeložila Hana Čapková

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Jiří Popiolek

Korektura: Milena Nečadová a Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v únoru 2018

ISBN: 978-80-7498-255-2


Lynnino věnování:

Pro Lynn, z příliš jasných důvodů,

než abych se o nich zmiňovala

Valeriino věnování:

Colinovi, díky němuž je to všechno možné



ČÁST PRVNÍ

AMBER



9

KAPITOLA

PRVNÍ

Amber Pattersonovou unavovalo zůstávat neviditelná. Dlouhé tři měsíce chodila denně do fitcentra a  pozorovala bohaté paničky, jak se dřou kvůli jedinému, na čem jim zá­ leželo – svému vzhledu. Staraly se jenom samy o sebe, nikdo jiný je nezajímal. Amber by vsadila poslední dolar na to, že na ulici by ji žádná z nich nepoznala. A to ji každý den měly kousíček od sebe. Považovaly ji za součást inventáře, nedůle­ žitou věc, jež si nezaslouží jejich pozornost. Bylo jí to jedno, nezáleželo jí na nich. Do posilovny a k tomuto rotopedu se v osm ráno vláčela z úplně jiného důvodu.

Té rutiny měla plné zuby. Den co den cvičila jako šíle­ ná a  vyčkávala na vhodný okamžik k  dalšímu tahu. Kout­ kem oka zahlédla, jak si na pedály sousedního rotopedu stouply zlaté tenisky Nike. Narovnala ramena a  předstírala, že se začetla do časopisu, který záměrně položila na madla svého stroje. Otočila se a  stydlivě se usmála na nádhernou ženu vedle sebe. Ta na ni zdvořile kývla. Amber sáhla po láh­ vi s vodou a úmyslně došlápla na rám rotopedu. Podklouzla Liv Constantine jí noha. Časopis spadl na podlahu a přistál pod pedálem sou­ sedčina zařízení.

„Ježkovy oči, moc se omlouvám,“ vyhrkla a zrudla.

Než ho stihla sebrat, žena přestala šlapat, časopis vzala a podala ho Amber. Svraštila při tom obočí.

„Vy čtete is?“ zeptala se.

„Ano. Vydává ho britská Nadace pro cystickou fibrózu a vychází dvakrát ročně. Vy ho znáte?“

„Ano. Jste zdravotnice?“ zeptala se žena.

Amber sklopila zrak, ale za chvíli se na sousedku znovu podívala. „Ne. Moje mladší sestra měla cystickou fibrózu.“ Její slova zůstala viset ve vzduchu.

„Odpusťte mi moji neomalenost. Neměla jsem se ptát,“ odpověděla žena a vrátila se na rotoped.

Amber zavrtěla hlavou. „Nic se nestalo. Znáte někoho s cystickou fibrózou?“

V ženiných očích se objevila bolest. Podívala se na Amber a odpověděla: „Svoji sestru. Před dvaceti lety jsem ji ztratila.“

„To mě moc mrzí. Kolik jí bylo?“

„Teprve šestnáct. Byla o dva roky mladší než já.“

„Charlene měla čtrnáct.“ Amber zpomalila a  hřbetem ruky si otřela oči. Musela zapojit veškeré herecké umění, aby dokázala plakat nad sourozencem, který nikdy neexistoval. Její tři sestry byly naživu a měly se dobře, jenom s nimi dva roky nepromluvila.

Žena přestala šlapat. „Jste v pořádku?“ zeptala se.

Amber popotáhla a pokrčila rameny. „I po těch letech je to pro mě moc těžké.“

Žena se na ni dlouze zadívala, jako by se pokoušela učinit rozhodnutí. Potom jí podala ruku.

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

„Jsem Daphne Parrishová. Co kdybychom šly někam na kávu?“

„Opravdu? Nechci vás odvádět od cvičení.“

Daphne přikývla. „Opravdu. Moc ráda bych si s vámi po­ povídala.“

Amber se na ni usmála a  doufala, že v  jejím obličeji je znát vděk. Sestoupila z  rotopedu. „To zní skvěle.“ Potřás­ la podanou rukou a řekla: „Jsem Amber Pattersonová. Moc ráda vás poznávám.“

Amber večer ležela v bublinkové koupeli, pila víno a pro­ hlížela si fotografii v časopisu Entrepreneur. Usmála se, časo­ pis odložila a zavřela oči. Opřela si hlavu o okraj vany a po­ cítila velké uspokojení z  toho, jak hezky se jí dnes všechno povedlo. Původně očekávala, že se to potáhne mnohem déle, ale Daphne jí usnadnila situaci. Nejdříve si krátce popoví­ daly u kávy a pak se dostaly k tomu, proč se Daphne začala o Amber zajímat.

„Člověk, který nemá zkušenost s  cystickou fibrózou, to nemůže pochopit,“ řekla Daphne a  v  modrých očích jí za­ blesklo. „Julii jsem nepovažovala za přítěž, i když na střední škole mi kamarádky zakazovaly brát ji mezi ně. Nechápaly, že nevím, jestli najednou nebude muset do nemocnice nebo jestli se odtamtud vrátí živá. Moc jsem si vážila každé chvil­ ky, kterou jsem s ní strávila.“

Amber se naklonila nad stůl a ze všech sil předstírala, že ji Daphneina slova zajímají. Přitom v  duchu počítala, ko­ lik mohly dohromady stát diamantové náušnice, jednořa­ dý diamantový náramek a  prsten s  obrovským diamantem, který měla na opáleném, dokonale upraveném prstu. Na těle

Liv Constantine

velikosti 36 nosila minimálně sto tisíc dolarů, a přitom fňu­

kala kvůli svému smutnému dětství. Amber potlačila zívnutí

a usmála se na Daphne sevřenými rty.

„Já to znám. Častokrát jsem místo školy zůstala s Charle­

ne doma, aby máma mohla jít do práce. Málem ji vyhodili,

protože si pořád brala volno. Nepřipadalo v úvahu, aby pře­

stala platit zdravotní pojištění.“ Měla radost, že dokázala tak

snadno zalhat.

„Hrůza,“ řekla Daphne. „To je další důvod, proč je pro mě

moje nadace tak důležitá. Poskytujeme finanční pomoc rodi­

nám, které si nemohou dovolit potřebnou péči. Je to důležitá

část poslání Úsměvu pro Julii.“

Amber předstírala údiv. „Úsměv pro Julii je vaše nadace?

Opravdu? Vím o  ní úplně všechno. Celé roky si čtu o  vaší

práci. Moc vás obdivuju.“

Daphne přikývla. „Založila jsem ji hned po vysoké škole.

Naším prvním sponzorem byl můj manžel.“ Trochu rozpači­

tě se usmála. „Tak jsme se seznámili.“

„Nepřipravujete náhodou velkou dobročinnou akci?“

„Vlastně ano. Bude až za několik měsíců, ale i tak máme

hodně práce. Co kdyby... Ale ne, nic.“

„Copak?“ naléhala Amber.

„Jenom mě napadlo, jestli byste nám nechtěla pomoci.

Bylo by hezké mít někoho, kdo chápe...“

„Moc ráda vám jakkoli pomůžu,“ přerušila ji Amber.

„Moc peněz nemám, ale stoprocentně vám můžu věnovat

čas. To, co děláte, je moc důležité. Když si představím, kolika

lidem pomůžete...“ Kousla se do rtu a rychle zamrkala, aby

zahnala slzy.

Daphne se usmála. „Skvělé.“ Vytáhla vizitku s  ozdobně


13

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

napsaným jménem a adresou. „Tady. Ve čtvrtek v deset do­

poledne se u mě doma sejde výbor nadace. Můžete přijít?“

Amber se na ni široce usmála a dál se snažila tvářit, že ji

zajímá především cystická fibróza. „V žádném případě si to

nenechám ujít.“


14

KAPITOLA

DRUHÁ

Houpavá jízda vlaku Amber ukolébala. Zasnila se a v du­

chu se vzdálila tvrdé disciplíně pracovních dní. Byla sobota

a  ona jela z  Bishops Harbor do New Yorku. Seděla u  okna

a hlava jí spočívala na opěradle. Občas otevřela oči a podíva­

la se na ubíhající krajinu. Vzpomněla si na svou první cestu

vlakem. Tehdy jí bylo sedm a projížděli státem Missouri. Byl

červenec, nejžhavější, nejvlhčí a nejdusnější letní měsíc a ve

vlaku nefungovala klimatizace. Vybavila si svoji matku, která

naproti ní seděla vzpřímeně, s  koleny pevně přitisknutými

k sobě. Měla černé šaty s dlouhými rukávy a neusmívala se.

Světle hnědé vlasy si jako obvykle stáhla do drdolu a do uší

si vetkla malé perlové náušnice, které si schovávala na zvlášt­

ní příležitosti. Pohřeb Ambeřiny babičky k takovým příleži­

tostem zřejmě patřil.

Když vystoupily na špinavém nádraží ve Warrensburgu,

vzduch venku byl ještě dusivější než uvnitř vlaku. Čekal na

ně matčin bratr, strýc Frank. Nacpaly se do jeho nepohodl­

ného otřískaného pick­upu modré barvy. Amber si vzpomí­

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

nala především na nepříjemný zápach – směsici potu, špíny

a vlhka, a taky na popraskané kožené sedadlo, které jí odíralo

kůži. Projížděli mezi nekonečnými kukuřičnými poli a míje­

li malé farmy s  otlučenými dřevěnými domky. Jejich dvory

byly plné zrezavělých strojů, starých aut bez kol, prasklých

pneumatik a  rozbitých klecí. Působilo to ještě depresivně­

ji než u  nich doma a  Amber litovala, že na rozdíl od sester

musela jet. Matka tvrdila, že na pohřeb jsou příliš malé, ale

Amber už je dost velká, aby se s babičkou naposledy rozlou­

čila. Většinu toho příšerného víkendu vytěsnila z  mysli, ale

na jednu věc nedokázala zapomenout – na příšernou ošu­

mělost, která ji obklopovala. Obývací pokoj prarodičů byl

pochmurný a vymalovaný hnědou a okrovou barvou. Děda

se zarostlým obličejem seděl na sklápěcím křesle s příliš na­

cpanými polštáři a tvářil se zarputile. Na sobě měl obnošený

nátělník a  flekaté zelené kalhoty. Amber okamžitě poznala,

po kom její matka zdědila zasmušilost a nedostatek fantazie.

Právě tehdy, v  tom útlém věku, začala dívenka snít o  jiném

a lepším životě.

Aktovkou do ní šťouchl muž, který vstal z protějšího se­ dadla. Otevřela oči. Právě dorazili na nádraží Grand Central. Rychle vzala kabelku a  sako a  vmísila se do proudu vystu­ pujících lidí. Milovala cestu z nástupiště do nádherné hlavní haly, jež se tolik lišila od ušmudlaného nádražíčka, na němž se před lety ocitla. Pomalu prošla kolem naleštěných výloh obchodů, které člověka příjemně připravily na podívanou ve městě. Vyšla ven a  urazila krátkou vzdálenost mezi Čty­ řicátou druhou ulicí a Pátou Avenue. Dělala to každý měsíc a cestu by zvládla i poslepu.

Nejdřív se vždycky zastavila v  hlavní čítárně Newyorské Liv Constantine veřejné knihovny. Posadila se k  jednomu z  dlouhých stolů, na něž vysokými okny dopadalo sluneční světlo, a  očima hltala krásu nástěnných maleb. Knihy na vysokých policích podél stěn ji dnes obzvlášť uklidňovaly. Připomínaly jí, že má na dosah veškeré vědomosti, po nichž zatouží. Mohla tu se­ dět, číst a  objevovat všechno, co jí pomáhalo utvářet plány do budoucna. Dvacet minut bez hnutí seděla, dokud nebyla připravená vrátit se na ulici a vyrazit po Páté Avenue.

Pomalým, ale rozhodným krokem míjela luxusní obcho­ dy lemující celou ulici: Versace, Fendi, Armani, Louis Vuit­ ton, Harry Winston, Tiffany & Co., Gucci, Prada a  Cartier. Tyto nejprestižnější a  nejdražší butiky na světě tvořily ne­ konečnou řadu. Do každého z nich nakoukla, vdechla vůni jemné kůže a  exotických parfémů. Z  lákavě zdobených tes­ tovacích kelímků si do pokožky vetřela sametové balzámy a drahé krémy.

Minula značku Dior a zastavila se u butiku Chanel, kde na štíhlé figuríně ve výloze obdivovala vypasované dlouhé šaty ze stříbrno­černého materiálu. Upřeně na ně hleděla a před­ stavovala si, jak by v nich vypadala. Měla by vysoko vyčesané vlasy, dokonalý make­up a vstupovala by do tanečního sálu zavěšená do manželova rámě. Všechny ženy okolo by zbledly závistí. Po chvilce snění se vydala severním směrem a zasta­ vila se až u obchodního domu Bergdorf Goodman a nadča­ sového hotelu Plaza. Cítila pokušení vystoupat po schodech pokrytých rudým kobercem do obrovské vstupní haly. Dáv­ no však minula jedna hodina odpoledne a Amber měla hlad. Doma si připravila malý oběd, protože si v  žádném přípa­ dě nemohla dovolit utratit těžce vydělané peníze za muzeum a  oběd na Manhattanu zároveň. Přes Padesátou osmou uli­

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

ci přešla k Central Parku a posadila se na lavičku. Ze svého

vaku vytáhla malý balíček obsahující jablko a sáček s rozin­

kami a ořechy. Pomalu jedla a pozorovala spěchající lidi na

ulici. Posté pocítila vděčnost za to, že unikla depresivnímu

životu, jaký vedli její rodiče. Vyhnula se nudným hovorům

a  předvídatelnosti jejich existence. Matka její ambice nikdy

nechápala. Pořád tvrdila, že dcera má velké oči a její způsob

uvažování ji jenom přivede do potíží. Amber jí ale nakonec

dokázala opak a nechala všechno za sebou, i když se musela

odchýlit od původního plánu.

Dojedla a prošla parkem k Metropolitnímu muzeu umě­ ní, v němž hodlala strávit odpoledne. V podvečer nasedne na vlak a  vrátí se do Connecticutu. Za poslední dva roky mu­ zeum prozkoumala do posledního milimetru a pozorně pro­ studovala vystavená umělecká díla. Chodila na přednášky a  filmy o  artefaktech a  jejich tvůrcích. Zpočátku měla min­ dráky ze své nevzdělanosti, ale mezery postupně a metodic­ ky doplnila. Ve vypůjčených knihách si přečetla všechno, co se dalo, o  umění, jeho historii a  největších světových mis­ trech. Každý měsíc se vyzbrojila novými informacemi, zno­ vu zašla do muzea a  osobně si prohlédla díla, o  nichž čet­ la. Teď už by se dokázala zapojit do inteligentní konverzace s kýmkoli včetně nejinformovanějších kritiků. Od odchodu z maličkého domku v Missouri vytvářela novou, vylepšenou Amber, jež se dokáže s lehkostí pohybovat mezi boháči. Plán jí zatím dokonale vycházel.

Posléze vešla do galerie, která obvykle byla její poslední zastávkou. Dlouho stála před malou skicou od Tintoretta. Už si nevzpomínala, kolikrát na ni takhle hleděla, ale do my­ sli se jí navždy obtisklo poděkování „Dar ze sbírky Jacksona Liv Constantine a  Daphne Parrishových“. Neochotně se od skici odvrátila a vydala se k čerstvě nainstalované výstavě Aelberta Cuypa. O tomto umělci si přečetla jedinou knížku, která se dala na­ jít na policích knihovny v Bishops Harbor. O Cuypovi nikdy neslyšela a překvapilo ji, že byl velmi plodný a slavný. Zasta­ vila se u obrazu Řeka Máza v Dordrechtu za bouře, který se jí moc líbil v knížce. Doufala, že ho na výstavě uvidí. Ohromil ji ještě víc, než považovala za možné.

Vedle ní se zastavil postarší pár a  hleděl na obraz stejně fascinovaně jako ona.

„Velkolepé, že?“ obrátila se žena k Amber.

„Ještě víc, než jsem si představovala,“ odpověděla dívka.

„Tenhle se hodně liší od jeho krajinek,“ připojil se muž.

Amber z díla nespustila oči a odpověděla: „Ano, ale Cuyp namaloval hodně velkolepých obrazů nizozemských přísta­ vů. Věděl jste, že taky maloval biblické výjevy a portréty?“

„Opravdu? To jsem netušil.“

Možná by sis měl něco přečíst dřív, než vyrazíš na výsta­ vu, pomyslela si Amber, ale na muže se jenom usmála a šla dál. Milovala chvíle, kdy mohla ostatním ukázat, že je vzdě­ lanější než oni. Byla přesvědčená, že muži jako Jackson Par­ rish, který se pyšní svou kulturností a  estetičností, by se to taky líbilo. KAPITOLA TŘETÍ

Když se před Amber vynořilo elegantní rozlehlé sídlo u  průlivu Long Island Sound, stáhlo se jí hrdlo závistí. Za otevřenými bílými branami honosného domu se nacháze­ la bohatá zeleň a  růžové keře s  kaskádami květů, jež bujně přepadaly přes nenápadný plot. Obrovský dvoupatrový dům měl šedé stěny lemované bílými lištami a  připomínal letní sídla boháčů na ostrově Nantucket a Martha’s Vineyard, kte­ rá Amber znala jen z fotografií. Majestátně kopíroval  pobře­ ží a krásně se na něm vyjímal.

Zůstával bezpečně schovaný před zraky těch, kteří si po­ dobné bydlení nemohli dovolit. Tohle s člověkem udělá bo­ hatství, napadlo Amber. Vydělané prostředky a  získanou moc nakonec použije k tomu, aby se v případě potřeby skryl před světem.

Zaparkovala před sídlem svou desetiletou Toyotu Corollu modré barvy. Věděla, že její auto bude mezi nejnovějšími modely Mercedesu a  BMW, které za chvíli jistě zaplní ná­ dvoří, působit nepatřičně. Chvíli seděla se zavřenýma očima Liv Constantine a pomalu, zhluboka dýchala. V hlavě si znovu procházela in­ formace, jež se v posledních několika týdnech naučila nazpa­ měť. Ráno se pečlivě oblékla a dlouhé, rovné hnědé vlasy si sčesala dozadu a upevnila je želvovinovou čelenkou. Použila minimum make­upu, jenom si zlehka přejela líce tvářenkou a na rty nanesla jemný lesk. Oblékla si nažehlenou béžovou sukni a  bílé bavlněné triko s  dlouhými rukávy, které si ob­ jednala v katalogu firmy L. L. Bean. Obula si pevné sandály bez ozdob, jež byly pohodlné a nedělaly hezké nohy. Všech­ no završila ošklivými brýlemi se širokými obroučkami, které sehnala na poslední chvíli. Přesně takového výsledku chtěla docílit. Když se doma naposledy podívala do zrcadla, měla radost. Působila jako nevýrazná myška. Jako osoba, jež nikdy v životě nedokáže ohrozit jinou ženu, a už vůbec ne Daphne Parrishovou.

Věděla, že si trochu zahrává a může to působit nezdvoři­ le, ale záměrně dorazila o něco dříve než ostatní. Bude moci strávit chvíli s Daphne o samotě a předběhne všechny ostatní členky výboru. Při představování bude mít výhodu. Ženy ji budou vnímat jako mladou a nevýraznou pilnou včelku, kte­ rou se Daphne uvolila povýšit na svou pomocnici.

Otevřela dveře vozu a  vystoupila na štěrkovou příjezdo­ vou cestu. Vypadalo to, jako by každý kamínek někdo naleš­ til a  změřil, aby dokonale zapadl mezi ostatní, a  pak cestu vzorně uhrabal. Pomalu kráčela k domu a pozorně si prohlí­ žela všechno kolem sebe. Došlo jí, že dovnitř musí vejít zad­ ním vchodem, protože předek sídla je otočený k moři. Dům měl i zezadu krásnou fasádu. Nalevo od Amber se nacházela bílá pergola porostlá odkvétající vistárií a  pod ní stály dvě dlouhé bílé lavičky. Amber o podobném bohatství četla a vi­

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

děla nesčetné fotky v  časopisech. Sledovala virtuální online

prohlídky obydlí filmových hvězd a největších boháčů. Ten­

tokrát to poprvé uviděla ve skutečnosti.

Vystoupala po širokých kamenných schodech k  zadním dveřím a  stiskla zvonek. Obrovské dveře se honosily velký­ mi tabulkami z fazetovaného skla, přes něž Amber viděla do dlouhé chodby vedoucí do přední části sídla. Ze svého mís­ ta spatřila oslnivě modré moře. Najednou se dveře otevřely a objevila se v nich usměvavá Daphne.

„Moc ráda tě vidím. To je dobře, že jsi mohla přijít,“ řekla. Vzala Amber za ruku a vedla ji dovnitř.

Amber na ni vrhla plachý úsměv, který doma nacvičila před zrcadlem v  koupelně. „Děkuju ti za pozvání, Daphne. Pomůžu moc ráda.“

„Je skvělé, že s námi budeš spolupracovat. Pojď se mnou do zimní zahrady,“ řekla Daphne. Vešly do velké oktagonál­ ní místnosti s okny od podlahy až ke stropu. Zdobily ji lesk­ lé látky zářivých barev s letní tématikou. Jedno francouzské okno bylo otevřené a  Amber se nadechla omamného moř­ ského vzduchu.

„Posaď se, prosím. Ostatní dorazí za několik minut.“

Amber se zabořila do luxusní pohovky a Daphne se po­ sadila naproti ní do jednoho ze žlutých křesel, jež dokona­ le doplňovala ostatní zařízení v pohodlné, a přesto elegantní zimní zahradě. Amber dopalovalo, že Daphne se snadno po­ hybuje ve světě bohatství a výsad, jako by se do něj narodila. Jako by vystoupila z luxusního anglického časopisu Home & Country. Měla na sobě dokonale střižené šedé kalhoty a hed­ vábnou halenku. Jediným šperkem, kterým se ozdobila, byly velké perly zasazené v  uších. Její aristokratickou tvář lemo­ Liv Constantine valy vlny lesklých blond vlasů. Amber odhadovala, že jenom oblečení a náušnice musely stát přes tři tisíce dolarů. O prs­ tenu s  obrovským diamantem a  hranatých hodinkách Tank od firmy Cartier nemluvě. Ve šperkovnici v  patře nejspíš měla další desítku podobných kousků. Amber se podívala na své laciné hodinky z obchodního domu a zjistila, že s Daph­ ne zůstane dalších deset minut o samotě.

„Ještě jednou děkuju, žes mi dala možnost vám pomoct.“

„Já děkuju tobě. Pomocníků nikdy není dost. Totiž – všechny moje kolegyně jsou skvělé a pilné, ale jen ty mě chá­ peš, protože máš osobní zkušenost.“ Daphne si v křesle po­ posedla. „Tehdy ráno jsme hodně mluvily o našich sestrách, ale o nás vůbec. Vím, že nejsi odsud. Říkala jsi, že ses naro­ dila v Nebrasce?“

Amber si svůj příběh pečlivě nacvičila. „Přesně tak. Pů­ vodně jsem z Nebrasky, ale po sestřině smrti jsem se odstě­ hovala. Moje dobrá kamarádka ze střední tady chodí na vy­ sokou. Když přijela na Charlenin pohřeb, povídala, že by mi možná prospěla změna. Můžu začít znovu a budeme tu mít jedna druhou. Moc mi to pomohlo. V  Bishops Harbor žiju skoro rok, ale stejně na Charlene pořád myslím.“

Daphne se na ni pozorně zadívala. „Tvoje ztráta mě moc mrzí. Žádný člověk, který to nezažil, si nedovede představit, jak bolestné je přijít o sourozence. Já na Julii myslím denně a někdy je to na mě příliš. Proto považuju práci pro pacienty s cystickou fibrózou za hodně důležitou. Mám štěstí, že se mi narodily dvě zdravé dcery, ale na světě je pořád hodně rodin, které tahle strašná choroba poznamenala.“

Amber vzala do ruky fotografii ve stříbrném rámečku. Zobrazovala dvě opálené blonďaté holčičky ve stejných plav­

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

kách. Se zkříženýma nohama seděly na molu a jedna druhou

objímaly kolem ramen. „To jsou tvoje dcery?“

Daphne zalétla pohledem ke snímku a s nadšeným úsmě­ vem na něj ukázala. „Ano, tohle je Tallulah a tohle Bella. Vy­ fotila jsem je vloni v létě u jezera.“

„Jsou rozkošné. Kolik jim je?“

„Tallulah je deset, Belle sedm. Jsem ráda, že mají jedna druhou,“ odpověděla Daphne a oči se jí zamlžily. „Doufám, že to tak zůstane navždycky.“

Amber kdesi četla, že herci myslí na svůj nejsmutnější ži­ votní zážitek, aby se ve filmu rozplakali. Pokoušela si vzpo­ menout na něco, co by ji teď rozbrečelo. Ze všeho nejsmut­ nější jí připadalo, že nesedí na Daphneině místě jako paní tohoto úžasného domu. Ze všech sil se snažila působit sklesle a vrátila fotografii na původní místo.

Vtom se ozval domovní zvonek. Daphne se zvedla a  šla otevřít. Při odchodu z místnosti řekla: „Nalij si kávu nebo čaj a dej si něco dobrého. Všechno najdeš v kredenci.“

Amber vstala a zabrala si křeslo vedle Daphneina tím, že na něj položila svou kabelku. Zatímco si nalévala kávu, do zimní zahrady se začaly trousit ostatní ženy z výboru, nadše­ ně se zdravily a  objímaly. Vydávaly příšerné kvokavé zvuky a připomínaly jí hejno slepic.

„Dámy, haló!“ vykřikla Daphne, aby přehlušila breben­ tění. Její spolupracovnice ztichly. Přistoupila k Amber a ob­ jala ji. „Chci vám představit novou členku výboru, Amber Pattersonovou. Bude pro nás skvělou oporou. Je to smutné, ale Amber je tak trochu odbornice – její sestra zemřela na cystickou fibrózu.“

Amber sklopila oči a ostatní ženy soucitně zamumlaly. Liv Constantine

„Co kdybychom se posadily a  jedna po druhé se Am­

ber představily?“ navrhla Daphne. Se šálkem kávy v ruce si

sedla a podívala se na fotografii svých dcer. Amber si všim­

la, že ji trochu narovnala. Zahleděla se na kruh žen, které

se jedna po druhé usmály a  představily se. Seděla tu Lois,

Bunny, Faith, Meredith, Irene a Neve. Všechny byly pěstěné

a dokonale upravené, ale Amber zaujaly zejména dvě z nich.

Drobná Bunny měla dlouhé, rovné blond vlasy. Velké zelené

oči si malovala tak, aby co nejvíc vynikla jejich krása. Byla

ve všech směrech dokonalá a  dobře to věděla. Amber si jí

všimla ve fitcentru, jak v miniaturních šortkách a sportovní

podprsence dře jako šílená. Bunny nezaregistrovala její exis­

tenci vůbec, protože se tvářila, jako by ji dnes viděla popr­

vé. Amber by jí nejradši připomněla: Ale ano, tebe znám. Ty

se mezi kamarádkami pořád chlubíš, že podvádíš svéhomanžela.

Pak tu byla ještě Meredith, která se k ostatním ženám vů­

bec nehodila. Měla drahé, ale nenápadné oblečení, jež se vý­

razně lišilo od okázalých úborů jejích kolegyň. Uši jí zdobily

malé zlaté náušnice a  na krk skrytý pod hnědým rolákem

si zavěsila řadu nažloutlých perel. Oblékla si tvídovou sukni

prazvláštní délky – nebyla ani dost dlouhá, ani dost krátká na

to, aby se dala nazvat módní. V průběhu schůzky vyplynulo,

že se neliší jenom vzhledem. Seděla vzpřímeně, s  narovna­

nými rameny a  vysoko vztyčenou hlavou. Její chování pro­

zrazovalo, že se narodila do zámožné rodiny a poté se dobře

vdala. Když promluvila, bylo znát, že absolvovala internát­

ní školy. Při hovoru se zdála mnohem chytřejší než ostatní.

Společně probíraly tichou aukci a věci, které do ní zatím zís­

kaly. Exotické dovolené, diamantové šperky, archivní vína...

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

Seznam pokračoval donekonečna a každá položka byla draž­

ší než ta předchozí.

Když schůzka skončila, Meredith přistoupila k  Amber a posadila se vedle ní. „Vítám vás v Úsměvu pro Julii, Amber. Smrt vaší sestry mě mrzí.“

„Děkuju,“ odpověděla Amber prostě.

„Znáte se s Daphne dlouho?“

„Ne, seznámily jsme se teprve nedávno. Ve fitcentru.“

„Jaká šťastná náhoda,“ prohlásila Meredith neutrálním tónem. Upřeně na Amber hleděla a  dívka měla pocit, že jí vidí až do žaludku.

„Obě jsme tehdy měly šťastný den.“

„Ach, to jistě.“ Meredith se odmlčela a prohlédla si Am­ ber od hlavy k patě. Usmála se sevřenými rty a vstala z křesla. „Moc mě těšilo. Doufám, že se poznáme blíž.“

Amber vycítila nebezpečí. Ne v  Meredithiných slovech, ale v  jejím chování. Možná se jí to jenom zdálo. Postavila prázdný šálek na příborník a francouzským oknem vyšla na terasu. Venku zůstala stát a dívala se na rozlehlý Long Island Sound. V  dálce zahlédla loď s  plachtami nadouvanými vět­ rem. Byl na ni úžasný pohled. Amber došla na opačný konec terasy, odkud měla lepší výhled na písečnou pláž dole. Když se otočila a chtěla se vrátit dovnitř, ze zimní zahrady k ní do­ lehl nezaměnitelný Meredithin hlas.

„Upřímně, Daphne, jak dobře tu dívku znáš? Seznámila ses s ní ve fitcentru? Víš o ní vůbec něco?“

Amber tiše stála u dveří.

„Nech toho, Meredith. Mně úplně stačí vědět, že její ses­ tra umřela na cystickou fibrózu. Co víc bys chtěla? Má zájem na tom, aby naše nadace získala peníze.“

Liv Constantine

„Zjistila sis o ní něco?“ zeptala se Meredith. Skeptický tón ji neopustil. „Myslím o její rodině, vzdělání a podobně?“

„Chystá se pro nás dobrovolničit, ne pracovat pro Nejvyš­ ší soud. Chci, aby byla ve výboru. Bude pro nás skvělou opo­ rou, uvidíš,“ odpověděla Daphne rozčileně.

„Dobře, ty tady velíš. Už se o tom nezmíním.“

Ozvaly se kroky, jak obě ženy odešly z místnosti. Amber rychle vstoupila dovnitř a pod polštář na pohovce schovala svou složku s  papíry, aby to vypadalo, že ji tam zapomně­ la. Uvnitř nechala poznámky ze schůzky a fotografii zastrče­ nou do jedné z kapes. Absence jakýchkoli informací zajistí, že Daphne si fotku prohlédne. Amber na ní bylo třináct. Sní­ mek vznikl za jednoho z mála dnů, kdy si matka mohla vzít v čistírně volno a jít s dcerami do parku. Amber postrkovala svou sestřičku na houpačce. Z druhé strany na fotografii na­ psala „Amber a Charlene“, i když na ní byla se svou sestrou Tr u d y.

S Meredith budou potíže. Prý doufá, že se s Amber sezná­ mí blíž. Amber se hodlala postarat, aby se o ní dozvěděla co nejméně. Nedovolí, aby její plány zhatila nějaká snobka. Kaž­ dý, kdo se o to pokusí, dostane zaslouženou odplatu. KAPITOLA ČTVRTÁ

Amber otevřela láhev vína od firmy Josh Wines, kterou si schovávala. Připadalo jí žalostné, že musí šetřit cabernetem za dvanáct dolarů, ale mizerný plat v realitní kanceláři sotva stačil na nájem. Než se přestěhovala do Connecticutu, všech­ no si pečlivě nastudovala a  za svůj cíl zvolila Jacksona Par­ rishe. Proto bydlela v Bishops Harbor. Samozřejmě si moh­ la pronajmout něco mnohem levnějšího v sousedním městě, ale když bydlela tady, nabízelo se jí velké množství příležitos­ tí, jak náhodou potkat Daphne Parrishovou. Navíc měla na dosah veškeré městské vymoženosti a byla blízko New Yor­ ku.

Roztáhla ústa v širokém úsměvu a vzpomínala na dobu, kdy si zjišťovala informace o  Jacksonovi Parrishovi. Nejpr­ ve si přečetla článek o mezinárodní developerské společnos­ ti, již založil. Potom jeho jméno celé hodiny vyhledávala na Google. Když se na monitoru objevila jeho fotografie, zata­ jila dech. S  hustými černými vlasy, plnými rty a  kobaltově modrýma očima by se snadno uplatnil na filmovém plátně. Klikla na rozhovor v časopisu Forbes, v němž mluvil o tom,

Liv Constantine

jak vybudoval firmu Fortune 500. Další odkaz vedl na článek

ve Vanity Fair, v němž se psalo o jeho manželství s krásnou,

o  deset let mladší Daphne. Amber upřeně hleděla na foto­

grafii jejich dvou rozkošných dcer stojících před sídlem na

pláži. O Par rishových zjistila všechno, co se dalo. Když četla

o nadaci Úsměv pro Julii, již založila Daphne na pomoc ne­

mocným cystickou fibrózou, něco ji napadlo. Prvním kro­

kem v jejím plánu bylo odstěhovat se do Bishops Harbor.

Vzpomněla si na svůj nezdařený pokus o  manželství

v  Missouri a  bylo jí do smíchu. Tentokrát nezopakuje teh­

dejší chyby.

Vzala do ruky skleničku na víno, zvedla ji a připila svému

odrazu na dvířkách mikrovlnné trouby. „Na Amber.“ Dlouze

se napila a postavila sklenku na kuchyňskou linku.

Otevřela laptop a do vyhledávače zadala MeredithStantonová, Connecticut. Na stránce se objevilo několik odkazů na

její soukromé a filantropické aktivity. Meredith Bell Stanto­

nová pocházela z rodiny Bellovy, která chovala závodní plno­

krevníky. Podle článků bylo jezdectví její velkou vášní. Jezdi­

la na koních, předváděla je, vyrážela na lov, skákala a dělala

plno dalších věcí, které se dají provozovat na koních nebo

s  nimi. Amber to vůbec nepřekvapilo. Z  Meredith každým

coulem čišelo, že je zdatná jezdkyně.

Hleděla na fotografii Meredith a jejího manžela Randol­

pha H. Stantona III. pořízenou na charitativní akci v  New

Yorku. Randolph vypadal jako starý suchar s pravítkem za­

raženým hluboko do zadku. Možná to bylo tím, že se věno­

val bankovnictví, a tam se moc legrace neužilo. Zajímavé na

něm byly jenom peníze. Stantonovi jich podle všeho měli

hromady.


29

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

Potom hledala Bunny Nicholsovou, ale moc toho nenašla. Byla to čtvrtá manželka Marche Nicholse, prominentního advokáta, který proslul bezohledností. Nápadně se podoba­ la jeho druhé a třetí manželce. Amber usoudila, že blonďaté holky z večírků jsou pro něho zaměnitelné. V jednom článku Bunny popisovali jako bývalou modelku. Směšné! Připomí­ nala spíš bývalou striptérku.

Naposledy usrkla ze sklenice, zastrčila špunt do hrdla láh­ ve a přihlásila se na jeden ze svých falešných facebookových profilů. Tento kontrolovala každý večer a zběžně ho prolétla, jestli na něm nejsou nové fotografie nebo statusy. Přimhou­ řenýma očima si prohlédla fotku malého chlapce, který v jedné ruce držel krabičku se svačinou a druhou svíral dlaň té prachaté mrchy. Nemastný neslaný popisek zněl: „První den na Akademii svatého Ondřeje. Maminka nestíhá.“ Dopl­ ňoval ho smutný smajlík. Právě na tuhle školu Amber toužila chodit. Nejradši by přidala komentář: „Maminka s tatínkem jsou prolhaní hajzlové,“ ale místo toho jenom rázně zaklapla laptop.

KAPITOLA

PÁTÁ

Amber se podívala na vyzvánějící telefon a usmála se. Na displeji se místo čísla volajícího objevilo neznámé číslo a dív­ ce došlo, že to bude Daphne. Nechala hovor spadnout do hla­ sové schránky. Daphne jí nahrála vzkaz. Druhý den zavolala znovu a Amber hovor opět ignorovala. Daphne zřejmě našla její složku. Telefon zvedla až večer.

„Haló?“

„Amber?“

Povzdechla si a tiše odpověděla: „Ano?“

„Tady Daphne. Jsi v pořádku? Snažila jsem se ti dovolat.“

Amber se zajíkla a hlasitěji řekla: „Ahoj, Daphne. Jo, pro­ miň. Mám za sebou krušný den.“

„Co je? Stalo se něco?“ V Daphneině hlase znělo znepo­ kojení.

„Charlene má dneska výročí.“

„To je mi moc líto, zlatíčko. Nechceš přijít k nám? Jackson je mimo město. Otevřeme si láhev vína.“

„Opravdu?“

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

„Samozřejmě. Děti spí, a pokud budou něco potřebovat, je tu jedna chůva.“

Samozřejmě že je tam chůva. Hlavně, aby madamnemusela nic dělat sama. „To by bylo skvělé, Daphne. Můžu něco přinést?“

„Ne, hlavně přijď. Zatím ahoj.“

Amber zaparkovala před domem, vytáhla telefon a posla­ la Daphne textovou zprávu: Jsem tady. Nechtěla jsem zvonit a probudit holčičky.

Dveře domu se otevřely a  Daphne gestem naznačila, ať Amber vejde. „Jsi ohleduplná, že jsi nejdřív napsala zprávu.“

„Díky za pozvání.“ Amber jí podala láhev červeného vína.

Daphne ji objala. „Děkuju, ale to jsi nemusela.“

Amber pokrčila rameny. Byl to laciný merlot za osm ba­ bek. Věděla, že Daphne ho ani neochutná.

„Pojď dál.“ Daphne ji vedla na prosklenou verandu, kde na konferenčním stolku stála otevřená láhev vína a dvě zpola nalité skleničky.

„Večeřela jsi?“

Amber zavrtěla hlavou. „Nemám hlad.“ Posadila se, vzala do ruky skleničku a napila se. „Je moc dobré.“

Daphne si taky sedla, vzala skleničku a pozvedla ji.

„Na naše sestry, které dál žijí v našich srdcích.“

Amber si s  ní přiťukla a  znovu se napila. Z  očí si otřela neexistující slzy.

„Moc se omlouvám. Určitě si myslíš, že jsem cvok.“

Daphne zavrtěla hlavou. „Ale vůbec ne. Nic se neděje. Se mnou o tom můžeš mluvit. Vyprávěj mi o ní.“

Amber zaváhala. „Charlene byla moje nejlepší kama­ rádka. Sdílely jsme pokoj a dlouho do noci jsme si povídaly Liv Constantine o  tom, co budeme dělat, až vyrosteme a  vypadneme z  do­ mova.“ Zamračila se a dlouze se napila. „Naše máma házela botu na dveře našeho pokoje, když jí připadalo, že jsme moc dlouho vzhůru. Šeptaly jsme, aby nás neslyšela. Říkaly jsme si úplně všechno. Všechny naše sny, naděje...“

Daphne mlčela a  krásné modré oči měla plné soucitu. Amber pokračovala.

„Byla zlatíčko. Všichni ji měli moc rádi, ale jí to vůbec ne­ stouplo do hlavy. Některé děti se začnou chovat jako spratci, ale Char ne. Byla krásná zvenku i  zevnitř. Lidi na ni zírali, když jsme šly ven. Byla nádherná.“ Amber zaváhala a naklo­ nila hlavu. „Trochu jako ty.“

Daphne se nervózně zasmála. „To bych o sobě rozhodně neřekla.“

Jo, jasně, pomyslela si Amber. „Krásné ženy svůj půvab považují za samozřejmost a nevidí to, co ostatní. Mí rodiče si dělávali legraci, že ona je krásná a já jsem chytrá.“

„Byli k tobě hrozně krutí, Amber. Ty jsi krásná – uvnitř i zvenčí.“

Šlo to až příliš snadno. Stačilo, aby si Amber udělala pří­ šerný účes, nepoužila make­up, nasadila si brýle a svěsila ra­ mena – a voilà! Zrodila se prostinká chudinka. Daphne po­ t řebovala někoho zachránit a  Amber se jí ochotně nabídla. Usmála se.

„To říkáš jenom tak, ale nevadí. Každý nemůže být krás­ ný.“ Vzala do ruky fotografii Tallulah a Belly v látkovém rá­ mečku. „Tvoje dcery jsou taky nádherné.“

Daphne se rozzářila. „Jsou skvělé. Mám obrovské štěstí.“

Amber si nepřestávala fotografii prohlížet. Tallulah s váž­ nou tváří a  ohyzdnými brýlemi vypadala jako předčasně

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

dospělá. Naproti tomu Bella s blonďatými kudrnami a mod­

rýma očima připomínala malou princezničku. Amber před­

pokládala, že v budoucnu se z nich stanou velké rivalky. Ko­

lik kluků Bel la přebere své nevýrazné starší sestře, až budou

v pubertě?

„Máš Juliinu fotografii?“

„Samozřejmě.“ Daphne vstala, přistoupila k odkládacímu stolku a přinesla fotografii, která na něm stála. „Tady je,“ řek­ la a podala snímek Amber.

Amber upřeně hleděla na dívku, jíž v  době fotografová­ ní bylo asi patnáct. Oplývala skoro nadpozemskou krásou a velké hnědé oči jí jasně zářily.

„Je nádherná,“ poznamenala Amber a zvedla oči k Daph­ ne. „Není to lehké.“

„Není. Někdy je mi opravdu hrozně.“

Dopily láhev a otevřely další. Amber musela dál poslou­ chat vyprávěnky o Daphneině pohádkovém vztahu s její do­ konalou sestrou. Když šla na toaletu, svoji sklenku vína vylila do umyvadla. Na verandu se vrátila trochu vratkým krokem a řekla: „Pojedu domů.“

Daphne zavrtěla hlavou. „Takhle bys neměla řídit. Přespi tady.“

„Ne, nebudu obtěžovat.“

„Neodmlouvej. Pojď, zavedu tě do pokoje pro hosty.“

Daphne objala Amber v  pase a  vedla ji nestoudně vel­ kým domem. Po dlouhém schodišti vystoupaly do druhého patra.

„Potřebuju si odskočit,“ řekla Amber naléhavým tónem.

„Samozřejmě.“ Daphne jí pomohla do koupelny. Amber za sebou zavřela dveře a posadila se na toaletní mísu. Kou­ Liv Constantine pelna byla obrovská a  dokonale zařízená. Do vířivky i  spr­ chového koutu by se vešla celá královská rodina. Místnost měla víc metrů čtverečních než její garsonka. Když otevřela dveře, zjistila, že Daphne na ni čeká.

„Ulevilo se ti?“ zeptala se Daphne starostlivě.

„Trochu se mi motá hlava. Nebude ti vadit, když si na chvilku lehnu?“

„Vůbec ne,“ ujistila ji Daphne a dlouhou chodbou ji vedla do pokoje pro hosty.

Amber si všechno prohlížela bystrýma očima. Čerstvé bílé tulipány, jež se nádherně vyjímaly na pozadí světle ze­ lených stěn. Kdo dává do pokoje pro hosty čerstvé květi­ ny, když žádné hosty nečeká? Naleštěnou dřevěnou podla­ hu částečně pokrýval bílý, ručně tkaný řecký koberec z ovčí vlny, který umocňoval atmosféru elegance a  luxusu v  míst­ nosti. Nadýchané gázové záclony na vysokých oknech byly jako pavučinky.

Daphne pomohla Amber do postele. Dívka se posadila a pohladila vyšívaný povlak přikrývky. Na tohle by si rychle zvykla. Zavřela oči a  ani nemusela předstírat, že na ni při­ chází spánek. Vycítila pohyb a otevřela oči. Daphne zůstávala u postele.

„Přespíš tady. Trvám na tom,“ prohlásila. Přistoupila ke skříni, otevřela ji a vyndala z ní noční košili a župan. „Svlék­ ni se a vezmi si tuhle košili. Počkám na chodbě, než se pře­ vlékneš.“

Amber si sundala svetr a  hodila ho na postel. Potom si stáhla džínsy. Vklouzla do noční košile z bílého hedvábí a za­ lezla pod přikrývku. „Jsem hotová!“ zavolala.

Daphne se vrátila a přitiskla ruku na dívčino čelo. „Chu­ dinko malá. Odpočiň si.“

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

Amber cítila, že Daphne kolem ní zastrkává okraj při­ k r ý v ky.

„Budu ve svém pokoji. Je to kousek po chodbě.“

Amber otevřela oči a popadla Daphne za paži. „Neodchá­ zej, prosím tě. Zůstaň tu se mnou, jak to dělávala moje ses­ tra.“

V  Daphneiných očích se na okamžik objevila nejistota. Přistoupila z druhé strany k posteli a lehla si vedle Amber.

„Jistě. Počkám tu, dokud neusneš. Hlavně si odpočiň. Jsem tady, pokud budeš něco potřebovat.“

Amber se usmála. Od Daphne potřebovala úplně všech­ no. KAPITOLA ŠESTÁ

Amber listovala časopisem Vo g u e a při tom v telefonu po­

slouchala ukňouranou klientku, která si donekonečna stěžo­

vala na to, že jí někdo před nosem vyfoukl dům za pět milio­

nů dolarů. Pondělí nesnášela ode dne, kdy ji požádali, aby

během oběda zaskočila za recepční. Šéf jí slíbil, že ji této po­

vinnosti zbaví, jakmile následující měsíc nastoupí nová ko­

legyně.

Po přistěhování do Bishops Harbor začala pracovat jako

sekretářka v  oddělení rezidenčního bydlení realitní firmy

Rollins Realty. Svoji práci nenáviděla. Klientelu takřka vý­

hradně tvořily rozmazlené ženy a  arogantní muži. Všichni

trpěli nabubřelým pocitem, že mají nárok na všechno. Byl

to typ lidí, kteří nikdy nezpomalili svá drahá auta na ne­

označené křižovatce, protože se domnívali, že mají vždyc­

ky přednost v jízdě. Amber zařizovala schůzky, telefonovala

klientům v případě změn, zajišťovala odhady cen a prohlíd­

ky. Přesto si jí žádný z nich ani nevšiml. K makléřům se cho­

vali o  maličko lépe, ale nad nedostatkem slušného chování

z jejich strany zuřila i tak.

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

První rok využila ke studiu ve večerních kurzech pro pro­ dejce komerčních nemovitostí. V knihovně si půjčovala pu­ blikace o tomto tématu a o víkendech je dychtivě četla. Ně­ kdy kvůli tomu dokonce zapomněla na oběd či večeři. Když si připadala připravená, zašla za ředitelem pro komerční ne­ movitosti Markem Jansenem, aby si s ním promluvila o mož­ né změně nemovitosti z rezidenční na komerční, o níž četla v novinách. Změna by mohla mít velký význam pro jednoho z jejich klientů. Marka její vědomosti a znalost trhu ohromi­ ly. Od té doby se zastavoval u Ambeřina stolu a povídal si s ní o prodeji komerčních nemovitostí. Po několika měsících se­ děla přede dveřmi jeho kanceláře a úzce s ním spolupracova­ la. Čtení a Markovo vedení jí pomohly rozšířit si vědomosti a zvýšit kvalifikaci. Taky měla štěstí, že Mark byl skvělý nad­ řízený a  člověk. Oddaně miloval svoji rodinu a  k  Amber se choval laskavě a uctivě. Ocitla se přesně tam, kam se od za­ čátku chtěla dostat. Stačil k tomu dostatek času a odhodlání, jehož Amber měla na rozdávání.

Zvedla hlavu, když vstoupila recepční Jenna s pomačka­ ným sáčkem od McDonald’s a limonádou v ruce. Vůbec se nedivím, že je tak tlustá, pomyslela si Amber znechuceně. Proč se lidé nedokáží ovládnout?

„Nazdar, holčino, mockrát díky, že jsi to za mě vzala. Šlo všechno hladce?“ Když se Jenna usmála, její obličej získal do­ konale kulatý tvar.

Amber se naježila. Holčino? „Ano. Akorát volala jedna pitomá nána, která zuří, protože jí někdo vyfoukl vybraný dům.“

„Ach, to bude nejspíš paní Worthová. Je moc zklamaná. Je mi jí líto.“

Liv Constantine

„Neplýtvej slzami. Teď se může vyplakat na manželově rameni a vymámit z něho dům za osm milionů.“

„S tebou je legrace, Amber.“

Amber nad Jennou rozpačitě zavrtěla hlavou a odešla.

Večer si dopřála koupel a v duchu probírala poslední dva roky svého života. Byla připravená hodit všechno za hla­ vu. Chemikálie z čistírny, které ji pálily v očích a nose, špí­ nu z umazaného oblečení, jíž páchly její ruce. A nepovedený velký plán. Zrovna když se tehdy domnívala, že konečně do­ sáhla cíle, všechno se pokazilo. V Missouri v žádném případě nemohla zůstat. Beze stopy odtamtud zmizela.

Voda začínala chladnout. Amber se zvedla, zabalila se do tenkého froté županu a  vylezla z  vany. Do Connecticu­ tu ji žádná kamarádka nepozvala. Maličký zařízený byt si pronajala několik dní poté, co přijela do Bishops Harbor. Ušmudlané bílé zdi byly holé a  na podlaze ležel starý hráš­ kově zelený koberec s dlouhým vlasem. Pravděpodobně po­ cházel z  osmdesátých let dvacátého století. Sedět se tu dalo jenom na malé pohovce s odřenými područkami a prosedě­ nými polštáři. Vedle pohovky se nacházel prázdný plastový stolek, na němž nestála ani lampa. Místnost osvětlovala pou­ ze žárovka u stropu se stínítkem lemovaným třásněmi. Tady se dalo přespat a pověsit klobouk, nic víc. Amber tu hodlala zůstat pouze do doby, než vyjde její plán. Veškeré strádání se jí nakonec vyplatí.

Rychle se osušila a oblékla si kalhoty od pyžama a mikinu. Posadila se k malému psacímu stolku u jediného okna v bytě. Vytáhla složku o Nebrasce a znovu ji prolistovala. Daphne se jí na dětství nevyptávala, ale opakování nikdy neškodilo. Ne­ braska byla první zastávkou na cestě z rodného města v Mis­

39

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

souri, a právě tam se na ni konečně usmálo štěstí. Vsadila by

se, že o obci Eustis a jejím festivalu Wurst Tag ví víc než její

nejstarší žijící obyvatel. Prošla stránky textu, potom složku

odložila a  vzala do ruky knihu o  mezinárodním trhu s  ne­

movitostmi, kterou si cestou domů půjčila v knihovně. Sva­

zek byl tak těžký, že by se dal použít jako zarážka dveří. Am­

ber věděla, že nad ním stráví několik dlouhých nocí a bude

se muset hodně soustředit, než vstřebá všechny informace.

Usmála se. Měla maličký byt, ale vážila si ho. Předtím se

celé roky dělila o podkrovní místnost se třemi sestrami. Spa­

ly na palandách, které jim vyrobil otec. Celou tu dobu toužila

po vlastním pokoji. Mohla se snažit sebevíc, ale v podkroví

byl stále nepořádek a všude se válelo oblečení, boty a knížky

jejích sester. Dohánělo ji to k  šílenství. Amber potřebovala

pořádek, disciplínu a řád. Nyní se konečně stala paní svého

vlastního světa. A svého osudu.

KAPITOLA

SEDMÁ

V  pondělí ráno se Amber pečlivě oblékla. Předešlé od­ poledne v  městské knihovně náhodou natrefila na Daphne a její dcery. Zastavily se na kus řeči a Daphne ji představila Tallulah a Bellu. Sestry se jedna od druhé hodně lišily. Brý­ latá Tallulah byla vysoká, hubená a měla nevýrazný obličej. Působila tichým a  odtažitým dojmem. Naproti tomu Bellu připomínala rozkošného skřítka se zlatými kudrnami, kte­ rý divoce pobíhal mezi regály plnými knih. Obě dívky se chovaly zdvořile, ale nijak se o  Amber nezajímaly. Necha­ ly maminku a její kamarádku povídat si a listovaly knihami. Amber si všimla, že Daphne není veselá jako obvykle. „Sta­ lo se něco?“ zeptala se a  jemně se dotkla její paže. Daphne měla oči plné slz. „Jenom se mi vracejí vzpomínky a já se jich dneska nemůžu zbavit.“

Amber zpozorněla. „Vzpomínky?“

„Zítra je výročí Juliiných narozenin. Pořád na ni myslím.“

Prohrábla Belle zlaté kudrny. Dívenka k  ní zvedla oči a usmála se.

„Zítra? Jednadvacátého?“ zeptala se Amber.

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

„Ano.“

„To není možné! Charlene měla narozeniny ve stejný den.“ Amber se v duchu pokárala. Co když to přehnala? Sot­ va však spatřila výraz Daphneina obličeje, došlo jí, že udeřila hřebíček na hlavičku.

„Propána, Amber. To je neuvěřitelné. Začínám mít pocit, že nás svedla dohromady samotná nebesa.“

„Opravdu se zdá, že jsme se nepotkaly náhodou,“ přita­ kala Amber a na okamžik se odmlčela. „Zítra bychom měly oslavit narozeniny našich sester. Zavzpomínat na to dobré a nevracet se ke smutným chvílím. Co kdybych udělala ně­ jaké sendviče? Dáme si oběd u  mě v  kanceláři. Kousek od budovy z  jedné strany teče potok a  je tam malá pikniková lavička.“

„To je dobrý nápad,“ řekla Daphne a  trochu ožila. „Ale netrap se zbytečně s obědem. Vyzvednu tě v kanceláři a zaje­ deme do našeho klubu. Vyhovuje ti to?“

Amber přesně v tohle doufala, ale nechtěla působit příliš dychtivě. „Určitě? Oběd si připravuju každý den, takže jsem zvyklá.“

„Samozřejmě. V kolik hodin tě mám vyzvednout?“

„Můžu odběhnout kolem půl jedné.“

„Skvělé. Tak zítra,“ řekla Daphne a přesunula si hromadu knih v náruči. „Bude to radostná oslava.“

Amber se naposledy pozorně prohlédla v  zrcadle. Měla na sobě bílé tričko s  lodičkovým výstřihem a  jediné hez­ ké tmavě modré kalhoty, které našla v  šatníku. Vyzkoušela k  nim své bytelné sandály, ale nakonec si radši obula jiné, bílé. Do uší si zasadila umělé perly a na prsteník pravé ruky navlékla zlatý prstýnek s  malým safírem. Vlasy si odhrnula Liv Constantine z  čela a  jako obvykle je upevnila čelenkou. Rty si přetřela světle růžovým leskem a tím byla hotova s make­upem. Spo­ kojená, že vypadá nenápadně, ale ne příliš staromódně, po­ padla klíče a vyrazila do práce.

Bylo deset a  Amber se minimálně po padesáté podíva­ la na hodiny. Čas se nesnesitelně vlekl. Snažila se soustředit na smlouvu o prodeji nového nákupního centra, která ležela před ní na stole. Ještě jednou si přečetla poslední čtyři strán­ ky a  udělala si několik poznámek. Od doby, kdy v  jednom kontraktu našla chybu, jež by firmu stála pěkný balík peněz, její šéf Mark nepodepsal nic, dokud to Amber nepročetla.

Dnes měla zaskakovat za Jennu, ale ta se uvolila zůstat v recepci, aby Amber mohla jít na oběd.

„S kým jdeš?“ zajímala se Jenna.

„Tu neznáš. S  Daphne Parrishovou,“ odpověděla Amber důležitě.

„S  paní Parrishovou? Před několika lety jsem se s  ní se­ tkala, když sem přišla se svojí matkou. Měla se sem přistěho­ vat, aby byla blíž rodině. Prohlédla si stovky domů, ale nako­ nec zůstala v New Hampshire. Chovala se moc mile.“

Amber našpicovala uši. „Opravdu? Pamatuješ si, jak se jmenuje?“

Jenna se podívala na strop. „Počkej, zkusím si vzpome­ nout.“ Chvíli mlčela, ale pak kývla hlavou a  podívala se na Amber. „Už to mám. Ruth Bennettová. Je vdova.“

„Žije sama?“ zeptala se Amber.

„Jak se to vezme. V  New Hampshire má penzion, takže sama vlastně není. Na druhou stranu u ní bydlí samí cizí lidi, takže sama žije. Možná by se dalo říct, že žije částečně sama, nebo že sama uléhá,“ žvanila dál Jenna. „Než odjela, přinesla

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

mi košík dobrot za to, že jsem se k ní chovala mile. Bylo to od

ní moc hezké, ale připadalo mi to smutné. Měla jsem dojem,

že se sem opravdu moc chce přestěhovat.“

„Proč to neudělala?“

„Nevím. Možná že paní Parrishová nechtěla, aby bydlela tak blízko.“

„To řekla?“ sondovala Amber.

„Vlastně ne. Jenom mi připadalo, že není moc nadšená z  toho, že by měla mámu za rohem. Asi ji nepotřebovala, když má chůvy a tak. Jedna moje kamarádka se starala o její starší dceru, když byla miminko.“

Amber měla dojem, že narazila na zlatou žílu. „Opravdu? Jak dlouho u Parrishových pracovala?“

„Myslím, že několik let.“

„Je to tvoje dobrá kamarádka?“

„Sally? Jo, známe se dlouho.“

„Určitě o nich leccos ví,“ řekla Amber.

„Jak to myslíš?“

Ta holka se mi snad zdá! „O té rodině – jací jsou, co dělají doma... Tohle.“

„Jo, to asi jo. Ale mě to nikdy moc nezajímalo. Bavily jsme se o jiných věcech.“

„Co kdybychom spolu příští týden zašly na večeři?“

„To by bylo skvělé.“

„Tak jí zítra zavolej a domluv to. Jakže se jmenuje?“ zepta­ la se Amber.

„Sally. Sally MacAteerová.“

„A je z Bishops Harbor?“

„Je to moje sousedka a vídám ji pořád. Vyrostly jsme spo­ lu. Zeptám se jí, jestli s námi půjde. Bude to fakt legrace. Jako Liv Constantine tři mušketýrky.“ Jenna skočila ke svému stolu a  Amber se zase soustředila na práci.

Vzala smlouvu a  položila ji na psací stůl v  Markově prázdné kanceláři. Promluví si o ní, až se šéf odpoledne vrátí ze schůzky v  Norwalku. Podívala se na hodinky. Měla dva­ cet minut na to, aby dokončila práci a trochu se osvěžila, než dorazí Daphne. Zavolala dvěma klientům, založila několik volných papírů do šanonů a  šla si na toaletu upravit vlasy. Spokojeně se vrátila do vstupní haly a  vyhlížela Daphnein Range Rover.

Vůz se objevil přesně v půl jedné a Amber ocenila kama­ rádčinu dochvilnost. Když otevřela skleněné dveře budovy, Daphne stáhla okénko a vesele ji pozdravila. Amber k autu přistoupila ze strany spolujezdce, otevřela dveře a nastoupila do klimatizované kabiny.

„Moc ráda tě vidím,“ řekla a doufala, že jí v hlase zaznívá nadšení.

Daphne se na ni s úsměvem podívala a zařadila rychlost. „Celé ráno jsem se těšila. Nemohla jsem se dočkat, až skončí schůzka zahradnického klubu. Vím, že společný oběd mi po­ může zvládnout dnešní den mnohem snáz, než kdybych na to byla sama.“

„To doufám,“ řekla Amber tiše.

Nějakou dobu mlčely a  Amber se zády pohodlně opřela o měkké kožené sedadlo. Pootočila hlavu Daphneiným smě­ rem a  zaregistrovala, že kamarádka je oblečená do kalhot z  bílého lnu a  bílého lněného topu bez rukávů se širokým, tmavě modrým dolním lemem. V uších měla zlaté kroužky a zápěstí jí kromě hodinek zdobil jednoduchý zlatý náramek ve tvaru kruhu. A samozřejmě prsten s obrovským diaman­

POSLEDNÍ PANÍ PARRISHOVÁ

tem, který by dokázal potopit Titanik. Štíhlé paže měla hezky

opálené. Vypadala fit, zdravě a bohatě.

Vjely na příjezdovou cestu klubu Tidewater Country Club a Amber vstřebávala všechno kolem sebe – silnici s mírnými zatáčkami obklopenou dokonale posekaným trávníkem bez jediného lístečku plevele. Tenisové kurty s hráči v oslnivě bí­ lých úborech. Plavecké bazény za nimi a impozantní budovu klubu vepředu. Byla ještě větší, než si Amber představovala. Po kruhové cestě se dostaly k  hlavnímu vchodu. Vstříc jim vyšel mladý muž v neformální uniformě sestávající z tmavě zelených kalhot a světle zeleného trika s límečkem. Na hlavě měl bílý kšilt se zeleně vyšitým logem klubu.

„Dobré odpoledne, paní Parrishová,“ pozdravil a otevřel dveře vozu.

„Ahoj, Danny,“ odpověděla Daphne a podala mu klíčky. „Přijely jsme jenom na oběd.“

Obešel auto, aby otevřel dveře i Amber, ale ta už vystou­ pila.

„Dobrou chuť,“ popřál jim a nasedl do vozu.

„Je to moc milý mládenec,“ řekla Daphne, když společ­ ně s  Amber stoupala po širokém schodišti k  budově. „Jeho matka pracovala pro Jacksona, ale několik posledních let je vážně nemocná. Danny se o ni stará a pracuje, aby mohl do­ studovat vysokou školu.“

Amber by se nejradši zeptala, co si Danny myslí o všech penězích, jež členové klubu zbytečně rozhazují, zatímco on pečuje o nemocnou matku a přitom pracuje, aby přežil. Ne­ řekla však nic.

Daphne navrhla, aby se najedly venku na terase. Vrchní je tam zavedl a  Amber se nadechla osvěžujícího mořského Liv Constantine vzduchu, který milovala. Číšník je usadil u  stolu, od ně­ hož bylo vidět na přístav. U tří dlouhých mol se na velkých vlnách kolébaly lodě nejrůznějších tvarů a velikostí.

„To je nádhera,“ řekla Amber.

„Viď? Moc příjemné místo ke vzpomínání na to, jak skvě­ lé byly Charlene s Julií.“

„Sestře by se tu moc líbilo,“ dodala Amber a  myslela to vážně. Žádná z jejích naprosto zdravých sester by si takovéto místo nedokázala ani představit. Odtrhla oči od vodní hla­ diny a otočila se k Daphne. „Určitě sem s rodinou často jez­ díš.“

„To ano. Jackson samozřejmě okamžitě vyrazí na golfové hřiště. Tallulah s  Bellou mají různé tréninky – plachtí, pla­ vou, hrají tenis. Jsou to moje malé sportovkyně.“

Amber uvažovala, jaké by bylo vyrůstat ve svět



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist