načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední neděle v říjnu a jiné temné příběhy - Jan Sonnergaard

Poslední neděle v říjnu a jiné temné příběhy

Elektronická kniha: Poslední neděle v říjnu a jiné temné příběhy
Autor:

Povídky Jana Sonnergaarda v Dánsku způsobily malou revoluci. Do té doby tu žánr povídky platil za zaprášenou a lehce trapnou záležitost pro intelektuály, Sonnergaard ve svých krátkých ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pistorius a Olšanská s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 126
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z dánských originálů Radiator, Sidste søndag i oktober a Jeg er stadig bange for Caspar Michael Petersen ... přeložili Zuzana Bartůňková, Antonie Dědečková, Lenka Drugová, Kateřina Dudková, Barbora Hlavatá, Jana Hůrská, Adam Jelšík, Dominika Michalková, Anna Říhová, Martina Stanjurová a David Stybor
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-5592-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dánské povídky ve stylu "nordic noir". Původci temných jevů v povídkách nepocházejí z řad zločinců, ale jsou to obyčejní lidé. Vždyť to, jak spolu žijeme a komunikujeme, je samo o sobě již dosti ponuré... Výbor ze Sonnergaardovy povídkové tvorby se zaměřuje na temné až absurdní stránky naší společenské existence, podané čtenáři s dávkou černého humoru. Milenec skrývající se před neodbytným pronásledovatelem; rozlučka s ženichem, která nabere nečekaných obrátek; jedno náhodné pozvání na bujarou party, jež dokáže změnit celý život; případně sousedské vztahy, co nebývají vždy idylické a mohou končit i smutně. Mezilidské vztahy v knize jsou značně narušené. Lidé prožívají odcizení, žijí v jakémsi soukromém vakuu. Láska je zde jenom pudovou záležitostí a hledání cesty k druhým i k sobě samému není jednoduché.

Popis nakladatele

Povídky Jana Sonnergaarda v Dánsku způsobily malou revoluci. Do té doby tu žánr povídky platil za zaprášenou a lehce trapnou záležitost pro intelektuály, Sonnergaard ve svých krátkých prózách úderným jazykem, tématy i hodně černým humorem zasáhl i ty, kteří knihy vlastně nečtou. Z příběhů ukotvených do dobře rozpoznatelné reality se hned stal bestseller a byly přeloženy do několika jazyků. Lze je označit za odnož „nordic noir“, jen s tím rozdílem, že temné jevy v nich nemají na svědomí zločinci, dostatečně ponuré je už to, jak se spolu bavíme, jak spolu žijeme.
Náš výbor přináší českým čtenářům to nejlepší ze Sonnergaardovy povídkové trilogie Radiátor (Radiator 1997), Poslední neděle v říjnu (Sidste søndag i oktober 2000) a Caspar Michael Petersen mi pořád nahání hrůzu (Jeg er stadig bange for Caspar Michael Petersen 2003).

Zařazeno v kategoriích
Jan Sonnergaard - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pistorius & Olšanská






Tato publikace byla redakčně a vydavatelsky připravena v rámci semináře

Nakladatelská praxe na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Překlad vznikl v překladatelském semináři pro studenty dánštiny

vedeném Helenou Březinovou v Ústavu germánských studií téže fakulty.

Copyright © by Jan Sonnergaard, 2017

Translation © by Zuzana Bartůňková, Antonie Dědečková, Lenka Drugová,

Kateřina Dudková, Barbora Hlavatá, Jana Hůrská, Adam Jelšík,

Dominika Michalková, Anna Říhová, Martina Stanjurová a David Stybor, 2017

Cover illustration Yauheni Kulbei © 123RF.com, 2017

Editor © Helena Březinová, 2017

Typography © Pavel Cindr, 2017

ISBN 978-80-7579-010-1 (PDF)

ISBN 978-80-87855-92-8 (tištěná kniha)


7

Ve středu dopoledne u Annette

Ve středu jsem se stavil na kafe u Annette doma na Elmegade.

Vyprávěla mi, jak minulý víkend vyrazily s Kirsten a Lisbeth na  tah po  Nørrebro a  Vesterbro a  jak skončily na  Christians­ havnu.

A vykládala taky o diplomce a že s ní za tu dobu, co jsem byl pryč, konečně pořádně pohnula. Stoprocentně už překonala ten svůj vnitřní blok. Vehementně teď pracuje na závěru a úvod už má napsaný. Získala taky hrubou představu, co dá na  seznam literatury.

A  usmála se na  mě a  prohlásila, že tu letní brigádu v  Pussy Galore možná přece jenom dostane.

A  pak mě pobídla, ať nestojím v  kuchyni a  jdu do  obýváku, a zeptala se, jestli si dám kafe.

A  posadila se naproti mně na  stoličku u  konferenčního stolku a rozpovídala se o Kennym, se kterým půl roku chodila. Přitom to byl trapnej lůzr, co si od ní opakovaně půjčoval.

A  vyprávěla mi taky o  Olem, kterého ulovila hned po  roz­ chodu s  Kennym. Nejvtipnější na  tom prý je, že podle názoru jejích kamarádek s ním byla nuda na umření, vůbec se to nedalo vydržet. A stejně s ním zůstala přes rok.

A  celá rozesmátá mi pak vykládala, že jí zrovna předevčí­ rem teta nabídla finanční injekci, aby nemusela tolik pracovat a měla klid na dopsání diplomky. Prý jí slíbila tolik, co odpoví­ dalo minimální mzdě, tedy nějakých sedm a půl tisíce dánských korun měsíčně, a diplomku může psát, jak dlouho bude chtít.

I  otec prý její nelehkou situaci chápe. Vyplatil jí předem čtyřicet tisíc z dědictví a ona se smíchem přiznala, že je to sice trapný, ale že už na ty peníze sáhla.

A potom se rozpovídala o Jensovi, na kterého měla už pěkně dlouho zálusk. Teď v  pátek, když jsem tu nebyl, ho znovu potkala v BarBaru na Vesterbro.

A  cestou do  kuchyně pro kávu prohodila, že to s  ním bylo úplně boží. I přesto, že si pak ráno musela vzít pilulku poslední záchrany.

A  pak se vrátila z  kuchyně, a  ještě než položila termosku s kávou na stůl, mi oznámila, že už mě nemiluje. Octomilky S  bydlením jsem na  tom byl bledě jen dva měsíce po  návratu z  obligátní cesty po  Evropě, kterou člověk podniká hned po gymplu, aby se patřičně vzdělal.

Nechápu, že sehnat byt šlo tak hladce. Běžně slýchám o  lidech, který čekají i  rok, aby dostali aspoň podnájem, ale je možný, že jsem se paní na  byťáku líbil. Třeba si myslela, že jsem takovej ten typ slušňáka, a bylo jí mě líto. Anebo jsem ten byt dostal, protože ho nikdo jinej nechtěl a  jenom já jsem byl dostatečně blbej na to, abych ho vzal a ještě za něj nastotisíckrát poděkoval.

V  každým případě jsem se nastěhoval do  pěkný díry. Byl to byt v  baráku na  kraji města dost blízko čtvrti, která měla... řekněme pochybnou pověst. S  tou nechvalně známou částí města přímo hraničil a  všechny domy tu byly vesměs bara­ bizny. Na  schodišti se loupala omítka, a  když se zvedl byť sebeslabší vánek, škvírama v  oknech profukovalo. A  bylo tam všechno slyšet. První tři měsíce po  nastěhování jsem rozuměl každýmu slovu sousedky zespoda. Slyšel jsem, jak se hádá se svým milencem. Slyšel jsem ji brečet, když odcházel a ona stála na schodech a ječela na něj.

A zvlášť dobře jsem slyšel, jak na druhej den zahání žal. To si vždycky pustila buď Queeny: „Sometimes I  get so lonely... sometimes I  want to lie down and die... oooh... living on my own“, nebo jinej starej hit na stejný téma.

Divný na  tom bylo, že ty chlápky, kvůli kterejm byla tak nešťastná, jsem nikdy neviděl. První půlrok jsem si myslel, že je to pořád ten samej, ale postupně mi došlo, že jich je určitě víc. Rozcházet se s jednou a tou samou ženskou nejde přece do neko­ nečna. Takže to samozřejmě nebyl pořád ten samej. Během podzimu se mi to potvrdilo. Nejdřív tam chodil ten s kšiltovkou, kterej pokaždý když odcházel, práskal dveřma. Pak jsem viděl jednoho, co vypadal tak trochu odrbanej a vždycky byl nalitej. Docházel tam přes měsíc a já jsem vždycky slyšel, jak mu cinká sklo v  igelitkách, když dusal po  schodech nahoru. Vteřinu po tom, co vešel dovnitř, začala vyřvávat hudba a moje dva pokoje se rázem naplnily starejma šlágrama, který hrály tak nahlas, že to i na můj vkus bylo moc. Jako by mě vypudili z vlastního bytu, a  já se tak naštval, že jsem zvažoval, jestli nezavolat policajty. Nebo že si koupím baseballovou pálku, vykopnu u  ní dveře a zakročím...

Ale naštěstí jsem nic z  toho neudělal. Brzo se totiž uká­ zalo, že je v  tom jistej řád: muzika hrála nanejvejš pár hodin, pak ji ztlumili a začali tancovat a povykovat. Ale nikdy dýl než hodinu. A pak bylo slyšet, jak si to spolu zkoušejí rozdat... a to jim taky vydrželo nejdýl hodinu.

Svým způsobem to vlastně docela ušlo. Rámus trval čtyři až pět hodin odpoledne, zhruba od tří do sedmi nebo do osmi. A potom bylo ticho jako v hrobě a můj byt mi připomínal kance­ lář nebo pokoj v suterénu u nás doma, kde jsem bydlel v pubertě.

Vlastně to nebylo zas tak strašný. Každopádně ne v  době, kdy chodila s tím, co byl věčně v lihu. Tím příšernější ale bylo, když se vypařil i on. To pak brečela, dělala rámus a přehrávala tu nesnesitelnou pecku od Queenů několik týdnů v kuse a roz­ bíjela veškerý zařízení bytu – talíře, sklenice, televizi – prostě všechno.

Jasně, že mě napadlo sejít dolů a požádat ji, aby toho nechala. Nebo jí pohrozit stížností. Nebo policií. A taky jsem přemýšlel o  tom, že sejdu dolů, zaklepu, pozvu ji na  kafe a  zeptám se jí, proč je tak smutná, a třeba ji povzbudím.

Ale neudělal jsem to. Toho dne, kdy jsem ji chtěl pozvat k  sobě a  promluvit si s  ní, jsem totiž zjistil, že má novej objev. Nabrnkla si takovýho fousatýho pobudu. Byl to vysokej chlap, co na ni hulákal už z ulice, a já tušil, že si po zbytek zimy prožiju opravdový muka.

S novým chlápkem přišel i novej rituál. Tenhle nikdy nezvo­ nil. Místo toho si stoupnul pod okno a  pořvával na  ni. Mohlo to trvat celou věčnost – jednou jsem mu měřil čas, a když jsem přestal, hulákal nepřetržitě přes devět minut. Trvalo to tak dlouho, dokud ji nevzbudil... pak dovrávorala k oknu, otevřela ho a řvali na sebe do tý doby, než šel konečně nahoru.

Ten první rok, co jsem tam bydlel, tam byl zkrátka a  dobře pekelnej kravál. Ale svým způsobem to vlastně bylo docela napínavý – jako bych byl šmírák. A  sledovat něčí soukromej život takhle zblízka bylo tak trochu jako porno. V podstatě jsem o ní věděl všechno – až na to, jak vypadá. Nikdy jsem ji neviděl. Pořád zůstávala ve  svým bytě a  vůbec nevycházela. Rozhodně ne, když jsem byl doma.

Ale mně to vlastně bylo celkem jedno. Ve vztahu k ní pro mě bylo hlavní, že dělala tak děsivej randál, že jsem skoro pořád doufal, že umře! Nebo že ji odsud vykopnou!

Pořád jsem ale nevěděl, jak vypadá.

A  trvalo ještě dost dlouho, než jsem to zjistil. Jednoho dne na  jaře bylo toho kraválu a  povyku, kterým mě ona a  ten její ztroskotanec obšťastňovali, přece jen trochu moc. Tak jsem napsal dlouhej a  pořádně naštvanej dopis na  domovní správu a  dožadoval jsem se, aby ji vyhodili. A  pak jsem odjel. Pěkně poníženě jsem se klidil domů k rodičům. Říkali, že ten „úžasnej byt“ přece nesmím pustit. Stejně mi ale okamžitě připravili můj starej pokoj a  opakovaně mě ujišťovali, že můžu zůstat, „jak dlouho jen budu chtít“.

Vydržel jsem tam jen pár měsíců. Protože když skončilo léto a kamarádi z dětství se pomalu, ale jistě vytráceli do zahraničí nebo na  školy do  Kodaně, Odense a  Århusu... začínalo mě to doma dost nudit.

Takže jsem se začátkem září zase nastěhoval zpátky. A tehdy jsem sousedku uviděl poprvé. Právě jsem šel nahoru po  scho­ dech s  plnýma igelitkama ze supermarketu, když vtom si to proti mně šinula taková poměrně tlustá ženská. Určitě byla pod vlivem, ale jinak vypadala docela mile, i když působila dost zbí­ dačeně. Zastavila se přímo přede mnou a řekla:

„Vážně mě mrzí, že jsem vás tolik rušila...“

Bylo to docela trapný, protože já už jsem samozřejmě dávno zapomněl na  tu stížnost, co jsem tenkrát napsal. Taky jsem zapomněl, jak jsem v  bytě vždycky zuřivě mlátil do  topení a posílal ji do horoucích pekel.

A  teď přede mnou stála, jenom se mi dívala do  očí a  bylo jí to zjevně strašně líto. Podle všeho na tom nebyla zrovna dobře. Vypadala na padesát, i když jí nemohlo být ani čtyřicet.

A pak se rozbrečela.

„Promiňte, promiňte, promiňte,“ zajíkala se a  chytila mě za ruku.

„Už se to nebude opakovat... vyhodila jsem ho...“

„Aha, vy myslíte toho s  fousama... na  toho uřvanýho pavi­ ána se vykašlete...“ snažil jsem se, aby to znělo co nejpřátelštěji, a pospíchal jsem dál po schodech nahoru. A předstíral jsem, že neslyším, jak za mnou volá:

„A psa si vzal s sebou...“

To bylo divný. V jejím bytě nikdy žádnej pes nebyl. Ale možná si mezitím nabrnkla někoho jinýho, a to jí teď taky nevyšlo. Kaž­ dopádně tam na schodišti nevyhlížela nijak zvlášť vesele a bylo docela dobře možný, že ten otok, co měla pod levým okem, byl monokl. Vypadala jako někdo, kdo dostal nářez, a  taky jako někdo, komu nebylo co závidět.

Jenže... chyby děláme všichni a koneckonců to vůbec nebyla moje věc. Krom toho dodržela slovo. Teď bylo u  ní v  bytě dost ticho. Párkrát během podzimu jsem sice slyšel něco jako pláč, ale to bylo všechno. Takže když jsem ji pak několikrát potkal na schodech, zdvořile jsem ji zdravil.

„Dobrý den, Tino, jak se máte?“ zeptal jsem se.

Ona pokaždý odpověděla „dobrý den“, ale o tom, jak se jí daří, se nezmínila nikdy. Vždycky pospíchala pryč, ale to bylo vlastně úplně jedno. Hlavně že už přestal ten pekelnej kravál. Hlavně že jsem si teď mohl všechno trochu srovnat v hlavě a rozhodnout se, co vlastně chci dělat. Jestli se přihlásím na školu, a když, tak na jakou, a jestli ne, co budu dělat místo toho?

Během zimy se mi povedlo dostat všechno pod kontrolu. Porůznu jsem volal do firem a probíral to s lidma, co už něco stu­ dovali. A i když jsem přesně nevěděl, co chci, během pár měsíců jsem si ujasnil aspoň to, co rozhodně nechci. Věci dostaly řád, a když se blížil prosinec, měl jsem dokonce dva nebo tři vcelku smysluplný plány. Zkrátka jsem tak nějak věděl, co by mě bavilo. A  když prosinec nadešel, byl jsem jí neskonale vděčnej, že drží slovo. U  ní dole bylo opravdu ticho. Jediný, co jsem odtamtud občas slyšel, bylo rádio. Třetí program, rádio Sky a někdy Voice. Ale už nikdy tak nahlas, že by to u mě v bytě nebylo k vydržení.

Ve skutečnosti zněl ten zvuk tak slabě, že mohl klidně vychá­ zet až z bytu pod ní.

A  slovo držela i  dál. Dole byl pořád klid. Dokonce i  v  pro­ sinci, kdy se přece v  jednom kuse pořádají vánoční návštěvy, večírky a sešlosti, že by to jednoho málem sklátilo. A pak Štědrej večer, a už vůbec nemluvím o Silvestru, kdy jsem mimochodem uspořádal velkolepou večeři pro pár kamarádů. Večeři, která se bleskurychle zvrhla v  mejdan tak divokej a  bláznivej, že jsme museli jít pařit do  ulic. Ono by to tak asi dopadlo stejně, ale přesto jsem se styděl, že jsem dost bezohlednej soused, zvlášť když jsem se druhej den probudil s hlavou jako střep.

Ale zespoda se pořád nic neozývalo.

Začátkem února jsem se přihlásil na ekonomickou nástavbu. Nebyl to žádnej velkej odvaz a taky nic, pro co bych dejchal. Ale aspoň něco. Nějaká vize do  budoucna. A  tehdy se začaly obje­ vovat ty mušky. Ze začátku jich bylo jen pár a  já je zabíjel slo­ ženýma novinama. Ale potom jich začalo přibývat – jako by se vždycky objevilo deset dalších, když jsem zabil jednu.

Pomyslel jsem si, že se ze mě třeba mezitím stalo čuně, a pro­ tože jsem od  doby, co jsem začal chodit do  školy, překypoval energií, rozhodl jsem se, že vygruntuju. Prostě a jednoduše jsem provedl poctivej generální úklid. Všechno jsem rozmontoval, vydrhnul, umyl, vyluxoval, vyčistil a naleštil jako nějakej maniak. Takže ve finále to v bytě bylo čistší a sterilnější než v nemocnici.

Ale mušky tam byly pořád.

Nakonec jsem zavolal správcový a stěžoval jsem si.

„Nemohli byste se v  tom vašem podělaným baráku aspoň trochu starat o pořádek?“ řval jsem.

„A  nemohl byste se sám trochu víc snažit udržovat čistotu?“ zasyčela. „Ty mušky, to jsou octomilky, ty žijou z vašich odpadků!“

Tak jsem uklidil znova, ale mušky nemizely. Teprve když jsem koupil deset rolí mucholapky a rozvěsil je po bytě, pomo­ hlo to. Trochu. Výrazněji se to zlepšilo, až když jsem k mucho­ lapkám přidal kelímky s  hmyzím jedem, kterej mouchy přita­ hoval, takže se nasosaly a okamžitě chcíply.

Ale bydlet na  takovým místě není žádná výhra. Už jsem skoro chtěl zažádat o  novej byt, podnájem, kolej nebo prostě o něco jinýho, když začátkem dubna někdo zazvonil. Venku stál policajt. Hrklo ve  mně, když jsem uviděl uniformu, ale on mě hned uklidňoval.

„S vámi to nemá nic společného,“ řekl podivně tlumeně. Bylo mu kolem padesátky, měl knírek a vypadal, že už viděl leccos.

„Vůbec nic,“ dodal a mně bylo v tu ránu jasný, že mi ten chlá­ pek nebude sympatickej.

„Mám na  vás jen pár otázek... Jste ochoten vypovídat?“ zeptal se, jako by všichni v našem vchodu byli automaticky kri­ minální živly. Když jsem ho pozval dál a nabídl mu kafe, usmál se a zdvořile odpověděl:

„Ne, děkuji.“

V  obličeji měl podivnou směs hořkosti a  vzteku, a  to se mi vůbec nelíbilo. Nebylo těžký uhodnout, o co vlastně kráčí.

„Jde o sousedku, co bydlí pod vámi,“ řekl.

„Jak dobře se s ní znáte?“

Věděl jsem, kam to spěje, ale přesto jsem to chtěl trochu odlehčit vtipem. Zasmál jsem se a zeptal se:

„Provedla něco? Nějakej zločin?“

Odkašlal si:

„To se asi nedá říct... Už ne.“

Musel jsem se hodně přemáhat, abych na sobě nedal nic znát, protože to bylo dost nepříjemný, a on pokračoval jako stroj:

„Kdy jste ji viděl naposled?“

„Koncem listopadu,“ odpověděl jsem.

„To souhlasí s naším odhadem,“ řekl a zapsal si něco do notý­ sku.

„Pravděpodobně tam leží už od prosince.“

„No nazdar,“ utrousil jsem.

„A další tři měsíce...“

„Ty bláho!“

„Na kolika vánočních večírcích jste vlastně v prosinci byl?“

„Ty bláho!“

„Všiml jste si něčeho zvláštního?“

Díval se na  mě pohledem, kterej působil jako nějakej trest: I  když se vyjadřoval přátelsky a  neutrálně a  nikdy nevypadl z role, cítil jsem, že mnou pohrdá.

„Vy tedy říkáte, že jste ji naposledy viděl koncem listopadu,“ zopakoval.

„Jo, to už jsem přece řekl.“

„To znamená, že už je mrtvá asi půl roku...“

„Ty bláho!“

„A nikdo si ničeho nevšiml...“

„Dejte pokoj!“

„Teď už bude pokoj,“ prohlásil a bylo úplně jasný, že lidi jako já jsou mu ukradený.

„Víc jsem vám toho sdělit nechtěl,“ řekl.

„Možná vás bude zajímat, kdy ji odvezeme, nebo ne?“

Otevřel dveře a zíral na mě, ale pak se asi rozhodl, že vlastně není důvod, aby byl na  mě nepříjemnej. Jako by pochopil, že to přece není moje vina. Ale něco ze sebe stejně musel dostat, protože mu zjevně nebylo dobře. Možná ji našel právě on. Nebo ji třeba znal. Každopádně se mu do  tváře vrátil ten zlej výraz a pak pronesl:

„V tom případě vás mohu ujistit, že už jsme ji odvezli.“

A než odešel, ještě se na mě naposledy zadíval a dopověděl to:

„Odvezli jsme to, co z ní zbylo...“ Rozlučka Já se na  scéně objevil až později. O  hodně později v  průběhu toho dne, bráno podle trvání a  prožitého času, ale jen o  tro­ chu později, pokud počítáme v  hodinách, minutách a  sekun­ dách – už po tom náhlém probuzení u nich v bytě na Slagelse­ gade, po snídani, kterou koupili Jesper a Per, a po třech lahvích Gammel Dansk a dvou basách piv a po příchodu Knuda, který se nejistě a  zamilovaně usmíval na  Evu a  držel malou igelitku s cédéčkama z devadesátek, kdy už se Simonem a klukama byli dobrý kámoši. A po představení Hanne a Iben, obě měly z páru velkou radost, která v  Jesperovi a  Perovi vzbuzovala trochu nepříjemný pocit a  rozpačitost, i  když už dávno nebyli žádní novicové. Holky se na Evu usmívaly jako sluníčka a byly v kaž­ dém ohledu jiné než normálně, hodně tajemné a za žádnou cenu nechtěly mluvit s klukama – tradice je tradice. A při dnešní pří­ ležitosti vypadaly zatraceně dobře, takže jejich mlčení na všech zanechalo stopy.

Jejich pěkný byt byl uklizený do  posledního smítka, Simon s Evou dobře věděli, že dneska se budou dít věci.

Bylo to trochu nepříjemné a  všichni jasně cítili, že se něco chýlí ke  konci. Ale ti mladí lidé měli s  formulováním svých smíšených pocitů problémy, takže se jim vlastně ulevilo, když z ulice zaslechli křik a řev motorů. Eva otevřela okno, vykoukla a vyjekla:

„Ne, to si děláte srandu!“

Ale Hanne s Iben nehly brvou a Eva prostě musela, neměla jinou možnost. Ti dva motorkáři z  Hell’s Angels ji vezli přes celý Sjælland až do Kodaně na  náměstí Rådhuspladsen, kde stály ostatní kamarádky s  kupónem na  masáž a  rezervací v Crazy Daisy načasovanou po večeři v Baron von Dy a se vším, co měly ještě před sebou. Celá skupinka – všech šest – koukala ven z  okna a  smála se, jak motorkáři Evu odvážejí, a  i  když se to Simonovi moc nelíbilo, protože jako jeden z  mála nepro­ padl tomu mediálnímu humbuku kolem gangů, tak měl vlastně radost, jak vynalézavé holky jsou a kolik energie do toho vložily. Každý ví, že jedna taková jízda s HA vyjde aspoň na deset tisíc. A navíc musíte mít někoho, kdo už je zná.

Ale holky o tom, co mají s Evou ještě v plánu, neprozradily ani slovo. Daly si už jenom jednoho panáka Gammel Dansk a pak zmizely ve stanici směrem do centra slavit poslední den její svobody. Na sobě měly minisukně a udělaly všechno pro to, aby vypadaly jako modelky z šedesátek. Natupírované vlasy.

Pak se do  toho kluci pustili, dorazili ještě další tři, objali Simona nebo ho plácali po  ramenou a  řvali: „Gratulujem!“ Ib, Slepičák i  Allan. Obzvlášť Allan se vyfiknul, na  sobě měl sako a  drahou kravatu. Měli s  sebou pivo a  tašku s  věcmi, divnými věcmi, které nechtěli ukázat. A  krabici s  dřevěnými šprušlemi a dlouhé tyče. A pytlíky s pečivem na snídani.

„Croissanty!“ zahulákal Slepičák, ale první, co padlo, byly samozřejmě ty dvě flašky Gammel Dansk a  basa piv. Simon toho k snídani moc nedostal, to byla součást hry, dali mu pivo a  kluci jedli bez něj, protože ten už stejně snědl víc než dost a nejdůležitější bylo, aby se mu tam vešel chlast. Hodně chlastu.

Úderem jedenácté odešli z bytu, Slepičák a Ib udělali stoličku a nesli Simona až dolů na zastávku a na hlavu mu nasadili papí­ rovou korunu. Allan běžel před nimi a razil jim cestu, odháněl lidi pryč a řval:

„Simon je KRÁL...“

Vlak stihli jen taktak, protože Knud a Per se zadrhli v kiosku, byla tam fronta, takže už málem nestačili koupit další basu. Ale nakonec to stihli, zapnuli magneťák a  pustili hudbu ze základky, hudbu z oslav, z vojny – hudbu z dob, kdy byli jedna parta.

Možná to nebyl úplně typ kupé, ve  kterém by se člověku chtělo hodinu jet, když zrovna sjednal rychlý, ale nepříjemný obchod. Tady v  zapadákově, na  dánském venkově. Ale ostatní kupé byla tak narvaná, že jsem vzal zavděk místem v rohu, zády k  pevné stěně, okno po  pravé straně. Dva solidní body, pokud bych se musel uchýlit k  sebeobraně. Bezpečná základna, ze které se dá vyjít, kdyby bylo potřeba. Potichu a naprosto v klidu, nenápadně, jsem si vzal noviny a  dal si je před obličej, abych splynul s  okolím. Teď už jsem nebyl člověk. Byl jsem něco, „něco“, co je ve vlaku běžné.

Neobjevili mě. Perovi se chtělo zpívat a  za  chvíli hulákali všichni:

„Jede vláček motoráček...“ – a přimáčkli Simona k opěradlu a zpívali:

„Protože von je jeden z nás... kanec jako ďas!“

A pokaždé když ukázali na Simona, musel vypít pivo, teklo mu po košili a oni řvali: „Na zdravííííí!“ Taky mu poručili vypít Gammel Dansk, ale ta do  něj neklouzala dostatečně rychle, takže mu Allan stiskl nos, a  Knud mu zatím držel otevřenou pusu a lil mu hořký likér do bezbranného hrdla. Magič hrál čím dál hlasitěji, pivo otvírali zubama, všichni až na Simona, který se to nikdy nenaučil. Zkusil to sedmkrát, pivo vypěnilo a on si při tom nejspíš ulomil kus zubu.

Hladina hluku stoupala, začalo to eskalovat, byli čím dál víc mimo, a tak všechny zaskočilo, když se z reproduktoru ozvalo: „Příští zastávka: Hlavní nádraží. Konečná zastávka, prosíme, vystupte.“ Takže vznikl zmatek a kluci byli zaneprázdněni hro­ maděním všeho, co přinesli.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist