načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední muž - Vince Flynn

Poslední muž

Elektronická kniha: Poslední muž
Autor:

Hrdina nemůže být vždycky jen hodný Američané předávají moc v Afghánistánu místním spojencům, ale situace se stává nepřehlednou a oproti dřívějšku nebezpečnější. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 343
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Last man
Spolupracovali: přeložil Michal Prokop
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7009-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Agent Rapp je vyslán do nebezpečného prostředí Afghánistánu na záchrannou misi. Velitel zdejších tajných operací CIA Joe Rickamn byl unesen a jeho čtyři osobní strážci popraveni. Mitch Rapp je zkušený žoldák a instinkt mu pozvolna napovídá, že v pozadí tohoto případu je cosi velmi zlověstného. Rapp také není jediný, kdo po uneseném veliteli pátrá. Hlavní zbraní bude pro Mitche Rappa schopnost být stejně chladnokrevný, nekompromisní a brutální jako jsou jeho protivníci, ale ohrožen může být i ze strany, která by mu měla být spíše nápomocná. Napínavý politický špionážní thriller z prostředí tajných operací CIA v Afghánistánu je pokračováním volné série thrillerů se zabijákem CIA Mitchem Rappem.

Popis nakladatele

Hrdina nemůže být vždycky jen hodný Američané předávají moc v Afghánistánu místním spojencům, ale situace se stává nepřehlednou a oproti dřívějšku nebezpečnější. Dokazuje to i únos šéfa vojenských operací CIA. Rickman ví příliš mnoho, a je třeba ho osvobodit dřív, než ho únosci zlomí. Uspět při tom může jen poslední muž, který plní ty nejtěžší úkoly – Mitch Rapp. Jenže záchranná akce se nečekaně zkomplikuje… VINCE FLYNN se narodil roku 1966 v minnesotském Saint Paulu. Přestože v dětství trpěl dyslexií a měl značné potíže s psaním a čtením, úspěšně vystudoval univerzitu v Saint Thomasi. Poté byl mimo jiné marketingovým specialistou a krátkou dobu také působil jako pilot leteckých sil amerického námořnictva. Získal si uznání za svou erudici v oblasti tajných služeb a za své jasnozřivé předpovědi ohledně vzestupu islámského radikalismu a hrozby mezinárodního terorismu. Nakladatelství BB/art vydalo všech třináct thrillerů, v nichž vystupuje Mitch Rapp: Převzetí moci , Třetí volba , Nebezpečný plán , Výkonná moc , Na počest padlým , Svolení zabíjet , Akt zrady , Střežit a bránit , Radikální opatření , Ve jménu cti , Americký zabiják , Smrtící výstřel a Poslední muž.
Vince Flynn podlehl zhoubné nemoci v červnu 2013 ve věku 47 let.

Další popis

Velitel tajných operací CIA v Afghánistánu Joe Rickman byl unesen a jeho čtyři osobní strážci chladnokrevně popraveni. Agentovi Mitchi Rappovi však zkušenosti a cit pro pravdu napovídají, že v pozadí se možná odehrává něco ještě zlověstnějšího. Ředitelka CIA Irene Kennedyová ho vysílá do Afghánistánu, aby Rickmana našel, a to za každou cenu. Rapp ale není jediný, kdo po Rickmanovi pátrá. Zapojuje se také FBI a brzy je zřejmé, že jí nejde ani tak o nalezení Rickmana jako o svalení viny na Rappa. Protože jsou operace CIA v ohrožení, Rapp musí být stejně bezohledný a brutální jako nepřátelé, pokud chce mít vůbec nějakou šanci, že Rickmana najde a akci dokončí. Určité síly v rámci jeho vlastní vlády však pracují proti němu i proti americkým zájmům, a tak zůstává otázkou, zda Rapp nepřijde o život dřív, než misi stačí úspěšně uzavřít.



Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2014

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2012 by Vince Flynn

All rights reserved.

Z anglického originálu The Last Man

(Published by Emily Bestler Books/Atria, New York)

přeložil © 2014 Michal Prokop

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Grafická úprava obálky © 2014 Bohumil Fencl

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-187-3


Všem mým učitelům a trenérům

na Saint Thomas Academy, kteří mě naučili,

že pro úspěch v životě si musíte laťku zvyšovat, ne snižovat.



PODĚKOVÁNÍ

Děkuji svému agentovi a příteli Sloanu Harrisovi za další hladké jednání

o smlouvě; pokaždé to dokážeš. Děkuji Kristyn Keeneové z ICM, jíž

zároveň gratuluji k povýšení, a Shiře Schindelové, kterou si jako asistentku každý oblíbí. Dík patří Chrisi Silbermannovi, jenž odvedlvýtečnou práci při prodloužení kontraktu se CBS Films. Lorenzo DiBonaventura a Nick Wechsler zaslouží díky za vytrvalé úsilí při uvádění filmu

do života. Chtěl bych mít vaši trpělivost. Jsem zavázán Robu Richerovi,

který mě stále zasvěcuje do tajů špionáže, terorismu a geopolitiky.Skutečně stojíš na straně dobra.

Své redaktorce a nakladatelce Emily Bestlerové děkuji za patnáct let

skvělého partnerství, které stále pokračuje. Kate Cetrulová a Caroline

Porterová z Emily Bestler Books pečují o detaily, na které zapomínám,

a laskavě mi připomínají, že je třeba dodržovat termíny. Jeanne Leeová,

vy nikdy nezklamete. Díky za další báječnou obálku. Ale Madocsi, už

mnoho let mám cíl vás z poděkování vynechat, jenže se zase musím

omluvit za to, jakému tlaku jsem vás vystavil. Davide Browne, ze všech

lidí, s nimiž spolupracuji, mě nikdo tak nerozesměje. Je radost se s vámi

pracovně setkávat, stejně jako s Ariele Fredmanovou, jež, jak všichni víme,

ve skutečnosti vede celé oddělení. Judith Currové a Louise Burkeovéděkuji za neutuchající podporu. Carolyn Reidyové vděčím za jedno znejklidnějších a nejvěcnějších jednání o smlouvě, která jsem kdy zažil. Je

pro mě čest být i po patnácti letech součástí rodiny Simon & Schuster.

Díky mnoha modlitbám a vynikající lékařské péči se dnes cítím nejlíp

7


za několik posledních roků. Všem přátelům a příbuzným z Twin Cities

i odjinud jsem vděčný za neutuchající podporu mé rodiněprostřednic

tvím přímluv, přání všeho nejlepšího a nesmírné laskavosti. Dr. Bille

Utzi, dr. Eugene Kwone a jejich skvělí spolupracovníci – rakovina je

otrava, ale díky vám je cesta kdovíproč příjemná. Dr. Douglasi Olsone,

můj radiologu, každý den jste v mých modlitbách. Příteli dr. Mikeu

Nanne, obdivuji vaši odvahu. Misty Millsová, Paule Hesli, LeslieVad

naisi, Jodi Bakkegardová a Cristine Suihkonenová, díky za všechno, co

děláte pro mou rodinu.

Své milované ženě Lyse, která se bez ohledu na věk vždy vyznačovala

zralou moudrostí, děkuji za to, že mi část této moudrosti předala, když

jsem ji opravdu potřeboval. Kdybych teď ještě mohl dostat trochu tvého

šarmu, věci by se vydaly správným směrem. Tebe mám na životě nejraději.

8


1

DŽALÁLÁBÁD, AFGHÁNISTÁN

Č

tyři mrtví muži leželi vyrovnaní na podlaze obývacího pokojebezečného domu. Mitch Rapp začal u toho nalevo. Vousatá tvář, tmavé oči bez života a díra o velikosti deseticentu uprostřed čela, to vše se dalo očekávat. Jediný dobře mířený výstřel – takhle by to provedl i sám Rapp. Další dva bodyguardi vypadali stejně, a to včetně rudých otvorů ve středu čela. Čtvrtý Afghánec dopadl jinak. Toho kulkazasáhla do hlavy zezadu. Čtvrtinu tváře zabíral rozeklaný kráter masa, krve a kostí. Průstřel napovídal, že muž byl zlikvidován něčím větším než devítkou – nejspíš ze zbraně ráže .45 municí, která se zploštila a roztrhla, aby napáchala co nejvíc škody. Ačkoli Rapp vzhledem k nepřehledné situaci rozhodně neměl pocit, že všechno dobře dopadne, tento poslední zvrat ho nasměroval k myšlenkám, jimiž se vůbec nechtěl zabývat.

Rapp na chvíli zanechal znepokojivých úvah a pokoušel se představit

si, jak to celé proběhlo. První náznaky ukazovaly na koordinovaný útok.

Někdo překonal zabezpečení a odpojil telefonní linku, kamery, detektory pohybu, tepelná čidla, a dokonce i tlakové podložky. Záložníspojení přes satelitní talíř na střeše bylo rovněž odříznuto. Ať na bezpečný

dům zaútočil kdokoli, měl dostatečné znalosti, aby tak učinil bezspuštění jediného alarmu a bez vědomí sil rychlé reakce na letecké základně,

ležící zhruba půldruhého kilometru daleko. Podle expertů z Langley by

k tomu nemělo dojít. Před čtyřmi lety prohlašovali, že bezpečný dům

odolá jakékoli hrozbě, kterou by mohl představovat Tálibán či jiná

místní skupina. Rapp těmto odborníkům řekl, že kecají. Podle jeho

9


názoru dokonale bezpečný dům neexistuje z prostého důvodu – že

dovnitř a ven musejí chodit lidé.

Stejně jako většina bezpečných domů CIA působil i tento záměrně nenápadně. Nevlála před ním americká vlajka a u brány scházeli nerudní strážci od námořní pěchoty. Bylo to temné místo sloužící ke koordinaci nepříjemných aspektů války. Ústředí CIA v Langley nechtělo oficiální záznamy o jednáních s drogovými dealery, klanovými veliteli,obchodníky se zbraněmi, místními politiky, policisty a úplatnými důstojníky afghánské armády.

Navenek šlo o obyčejnou patrovou budovu ze železobetonu, jakých v Džalálábádu stálo mnoho. Díky několika vylepšením však byla unikátní, třebaže působila špinavě a zchátrale jako všechny ostatní domy ve čtvrti. Tvárnicovou zeď kolem pozemku zpevňovala vrstva speciální pryskyřice, aby se nerozletěla na tisíc úlomků, kdyby vedle níexplodovalo auto naložené výbušninami. Obyčejně vypadající vchodové dveře vyztužil dva centimetry silný ocelový plát a posílený kovový rám. Všechna okna vyplňovalo neprůstřelné plexisklo a špičkové bezpečnostní kamery a senzory byly schované, aby nepřitáhly pozornost sousedů. Langley dokonce podniklo neobvyklé bezpečnostní opatření, koupilo domy po obou stranách a nastěhovalo do nich osobní strážce a jejich rodiny. To vše kvůli ochraně jediného muže.

Joe Rickman byl nejmazanější a nejbystřejší agent, se kterým kdy Rapp spolupracoval. Znali se šestnáct let. Zpočátku Rapp nevěděl, co si o něm má myslet. Rickman byl ztělesněním tuctovosti.Nevyznačoval se žádnou pozoruhodnou tělesnou charakteristikou. Při výšce sto sedmdesát osm centimetrů nebyl ani vysoký, ani malý. Hnědé vlasy se hodily k nevýrazným hnědým očím a nezajímavá bradauzavírala mdlé rysy kulatého obličeje. Když zcela výjimečně promluvil, nikdy nezněl rozrušeně a jeho monotónní hlas by uspal i tonejneposednější děcko.

Zapomenutelná tvář Rickmanovi umožňovala splynout s davem a lidé, kteří se s ním setkali, ho téměř přehlíželi. Jeho úspěch pramenil převážně z toho, že ho ostatní pošetile podceňují. Pracoval pro CIA třiadvacet let a povídalo se, že se ještě nikdy neobjevil na ústředí. Teprve

10


před pár měsíci se ho Rapp zeptal, jestli je to pravda. Rickman sepousmál a odpověděl, že ho tam nikdo nepozval.

Tehdy Rapp tuto odpověď považoval za pokus o žert. Později siuvědomil, že Rickman mluví smrtelně vážně. Jedině lidé jako Rickman se prosazují v drsných, zpravidla válečných dobách. Posledních osm let velel americkým tajným operacím v Afghánistánu. Rukama mu prošlo přes miliardu dolarů v hotovosti. Většina peněz skončila u lidí, které bylo třeba finančně zainteresovat na přestupu do správného týmu, ale podstatná část také posloužila k uhrazení likvidace nepřátel a dalšíchpřízemních činností. Kolegové v Langley nechtěli vědět, čím se Rickman zabývá. Zajímaly je pouze výsledky, a ty měl Rickman prvotřídní. Za jeho nezajímavou fasádou pracovala prohnaná mysl, dokonalepřizpůsobená nepředvídatelnému a nesmírně komplikovanému světu špionáže.

Rapp chápal, proč v šéfčině hlase zazněly obavy, když mu před zhruba dvěma hodinami telefonovala. Denní strážci po příchodu objevili mrtvoly, zjistili, že Joe Rickman zmizel, a okamžitě uvědomili JohnaHubbarda, šéfa základny CIA v Džalálábádu. Hubbard zatelefonoval svému nadřízenému do Kábulu a od něj špatné zprávy pokračovaly dál nahoru. Rappovi se ozvala ředitelka CIA Irene Kennedyová, když usedal kesnídani ve velké jídelně na základně vojenského letectva v Bagrámu. Do Afghánistánu dorazil předešlého večera kvůli mimořádně důležité misi, která však teď byla pozastavena. Kennedyová mu předala kusé informace, jež se jí donesly, a nařídila, ať sedne do prvního vrtulníku Black Hawk. Rapp se s ní nepřel. Se čtyřmi členy svého týmu se vydal na cestu a před devátou přistáli v Džalálábádu. Hubbard na ně čekal s kolonou tří SUV a bezpečnostním doprovodem a převezl je do domu.

Nadřízení chtěli Rickmana zpátky, ale Rapp nabyl zvláštního dojmu, že by nebyli proti, kdyby velitele tajných operací obdrželi jako tělo v pytli. Nepřicházelo v úvahu, že by únos udrželi v tajnosti. Rickmanovy operační znalosti a dosah byly příliš rozsáhlé na to, aby se daly přehlížet. V Langley už vznikají skupiny, které budou nepřetržitě pracovat nastanovení škod. Jestliže Rapp nenajde Rickmana rychle, bude třebazastavit složité a nákladné akce a v márnicích na Blízkém východě, vjihozáadní Asii i jinde se začnou objevovat mrtví agenti. Nakonec se

11


o katastrofě dozví Kongres a bude žádat odpovědi. Kdyby Rickmanprozradil tajemství agentury nepřátelům, bylo by to špatné, ale pro mnoho

lidí v Langley by bylo ještě horší jeho svědectví před Kongresem.

Rappův vztah k Rickmanovi byl poměrně složitý. Uznával ho, jenže chvíli trvalo, než k tomu dospěl. Rapp zauvažoval, jak zvládne možný rozkaz k odstranění Rickmana, když vtom se přiblížil vysoký Hubbard.

„Tohle je vážně průser.“

Rapp přikývl. „Těžko si dokážu představit něco horšího.“

Hubbard se poškrábal na holé hlavě a zeptal se: „Kde ho sakra budeme hledat?“

„To zatím netuším.“ Rapp věděl, že šance na úspěch je malá, ale museli někde začít. „Bude to dost nepříjemné, a jestli na to nemátežaludek, Hube, můžete se vrátit na základnu a zamknout se v kanceláři.“

Hubbard se na Rappa zadíval a potom pokýval hlavou. „Nemusíte si dělat starosti, že se z něčeho podělám. Jsem tady už dva roky. Viděl jsem všelijaké šílenosti.“

Většinu těchto „šíleností“ napáchali nepřátelé. Tentokrát hranicipřekročí oni sami. „O tom nepochybuju,“ řekl Rapp, „ale věřte mi, že pokud ho chceme nazpátek, musíme být bezohlednější, než si dokážetepředstavit, a kdybyste kdykoli zapochyboval, můžete z toho klidně vycouvat. Jenom mi musíte slíbit, že strčíte hlavu do písku a udržíte jazyk za zuby.“

Hubbard se nervózně usmál. „Umím mlčet jako hrob, když je potřeba.“

„Dobře,“ odpověděl Rapp, ačkoli měl své pochyby.

„Tak kde chcete začít?“

Rapp se znovu zadíval na řadu mrtvých mužů. „U bodyguardů.“

Hubbard obrátil svých sto devadesát pět centimetrů k tělům anašpulil rty. „Myslím, že tyhle čtyři můžeme vyloučit.“

Rapp se soustředil na strážce s kráterem v obličeji. Patrně někdozradil, ale strážci byli vesměs ostřílení příslušníci Severní aliance. Bylo možné, ale nepravděpodobné, že se někdo z nich nechal uplatit a předal důležité informace o bezpečnostním systému. Pokud se to však skutečně stalo, tálibánci či jiní pachatelé se poté nejspíš rozhodli, že se svéhočlověka v organizaci zbaví. Rapp měl ale dojem, že Tálibán s tím zřejmě nemá nic společného. Ukázal na muže s chybějící částí tváře. „Zaměřte

12


se na tohohle. Chci o něm vědět všechno, hlavně o jeho rodině. Mají

jeho rodiče, manželka nebo děti nějaké zdravotní potíže? Nemá problém

s drogami? Zjistěte všechno, co se dá.“

„A co zbývajících osm?“

Z Washingtonu již letěla skupina vyšetřovatelů, jenže ti přistanou až za třináct hodin. „Kdybychom měli dost lidí, mohli bychom prověřit všechny naráz, ale já pochybuju, že se člověk dál zdržuje na místě, když má na svědomí něco takového. Co byste dělal vy, kdybyste dostalhromadu peněz za zradu kolegů a člověka jako Rick?“ Třebaže se Rickman jmenoval Joe, všichni spolupracovníci mu říkali Rick.

„Vzal bych nohy na ramena.“

„Přesně tak.“ Rapp ukázal na muže zastřeleného pětačtyřicítkou.„Prozatím se soustřeďte na něj.“

„Podle vás je za tím Tálibán?“

Rapp neodpověděl a zeptal se: „Kdo přemístil těla?“

„Co tím myslíte?“

„Těla,“ zopakoval Rapp a přejel pohledem po čtyřech mrtvolách. „Nezastřelili je tady. Koukněte se na krev na podlaze. Dotáhli je sem až po vraždě.“ Rapp namířil prst ke schodům. „Jednoho sem přivlekli z patra.“

Hubbard pokrčil rameny. „Už tu takhle leželi, když jsem sem přišel.“

„Hýbali s nimi denní strážci?“

„O tom nic nevím. Mám to zjistit?“

„Za chvilku.“ Rapp se ohlédl k hlavnímu vchodu, kde stál jeden strážce a oběma rukama svíral útočnou pušku AK-47. „Sousedi... neviděli nebo neslyšeli něco během noci?“

„Ne. Vůbec nic.“

„Nějaké známky násilného vniknutí?“

„Žádné jsme nenašli, jenže nebylo nutné použít násilí, pokud jimpomohl někdo zevnitř.“

„Takže žádné násilí... čtyři strážci... čtyři zásahy do hlavy... čtyři mrtvoly. Nepřipadá vám to trochu zvláštní?“

Hubbard se nad tím zamyslel a odpověděl: „Nevím, kam tím míříte.“

Rapp ukazoval na jedno tělo po druhém a vysvětloval: „Devítka,

13


devítka, devítka, pětačtyřicítka, a vsadím se, že se střílelo ze zbraní stlumiči. Čistá práce. Přesné výstřely. Podívejte se po stěnách.“

Hubbard se otočil dokola a poznamenal: „Co je s nimi?“

„Vidíte něco?“

„Ne.“

„A to je právě ono. Zažil jste někdy, že by tálibánci operovali takhle? Čtyři výstřely, čtyři zásahy a ani rána navíc. Rádi střílejí hlava nehlava. Znáte jejich postup. Přijeli by ve třech nebo čtyřech dodávkách a začali by pálit z granátometů. Dům by byl jako řešeto. Tohle udělali profesionálové.“

Hubbard nasadil kyselý výraz a potom přikývl. „Jasně... máte pravdu. Turbani všechno rozstřílejí na padrť. Takhle by na to šli třeba naši...“

Hubbard mluvil dál, ale Rapp ho už neposlouchal. Myšlenkou, že útok mají na svědomí příslušníci amerických zvláštních jednotek, se zatím nezabýval a ani nechtěl. Od chvíle, kdy se dozvěděl o Rickmanově zmizení, měl neodbytný dojem, že ho čekají nečekané zvraty. Rickman ve své práci vynikal jednoduše proto, že dokázal uvažovat pět, deset,patnáct, či dokonce dvacet kroků před nepřáteli a vlastně i před kýmkoli jiným. Rapp častokrát nechápal, na co se ten člověk chystá, neboť nebyl dost chytrý, aby dokázal sledovat Rickovy úvahy.

„Co ti hajzlové z ISI?“ nadhodil Hubbard.

Rapp se zamyslel nad nepříliš spolehlivými příslušníky pákistánské tajné služby. Také připadali v úvahu. „Nezapomínejte na Íránce, Rusy a Číňany.“ A o další možnosti se Rappovi zatím nechtělo hovořit.

„Já bych si tipnul ISI. Tohle je přesně jejich styl.“

Vtom Rappa něco napadlo. „Kde je ten pes? Ten zatracenej rotvajler, co se pořád držel vedle Ricka?“

„Ajax... před měsícem pošel.“

Rappa zpráva překvapila. „Co mu bylo?“

„Nevím. Ricka to úplně odrovnalo. Když pes onemocněl, vzal ho k veterináři a nechal uspat. Myslím, že Rick mluvil o rakovině nebo něčem takovém.“

Jeden člen Rappova týmu scházel ze schodů a vypadal znepokojeně. Měl světlé vlasy a modré oči a táhlo mu na padesát. „Není to dobré,“ konstatoval stručně.

14


Rapp se na Scotta Colemana podíval a požádal: „Prosím, řekni, že mluvíš o něčem jiném než o sejfu. Řekni, že sejfu se nikdo ani nedotkl a že všechny peníze, disky a počítač jsou v bezpečí.“

Coleman zavrtěl hlavou. „Všechno zmizelo. Je úplně prázdný.“

Ačkoli to Rapp očekával, neztrácel špetku naděje, že se šéfce bude moct ozvat s dobrou zprávou. „Do prdele, musím zavolat Irene aoznámit jí to.“ Sáhl pro telefon, ale zarazil se, když zaslechl hluk oddomovních dveří.

15


2

A

bdul Sirádž Záhir na sebe obdivně hleděl do zrcadla. Osmačtyřicet

let bylo v jeho kraji považováno za pokročilý věk. Ani obyčejní

muži se mnohdy nedožili dospělosti. V Záhirově oboru hrozilo ještě

daleko větší nebezpečí. Byl bojovníkem stejně jako otec a předtím jeho

otec. Otec a všichni tři starší bratři už byli po smrti. Otce a dva nejstarší

bratry zabili Sověti a třetího o život připravila Severní aliance. Záhir se

poučil z jejich chyb. Afghánistán je tvrdá země, kde člověk můžedooravdy věřit jen někomu ze své vesnice. Mimo ni se loajalita stáváproměnlivou a komplikovanou hrou.

Záhir zjistil, že chce-li zůstat naživu, musí být brutální a ostražitý. Věděl, že ho někteří považují za sadistického a paranoidního, a pokládal to za vyznamenání – čím víc lidí se ho bude bát, tím líp. V Afghánistánu vládne strach. Pokud se vás lidé nebojí, stáváte se obětí. Záhir nechtěl skončit jako otec a bratři, a tak podněcoval strach. Nebylo to vždycky snadné, ale zjistil, že má talent.

Záhir si narovnal šedou blůzu uniformy, luskl prsty a zvedl ruce.Přispěchal pobočník se Záhirovým lesklým opaskem z černé kůže. Připnul mu ho kolem objemného břicha, narovnal jej a ustoupil, aby se velitel mohl pokochat svým obrazem v zrcadle. Záhir se na sebe usmál. Z jeho pistole Smith & Wesson ráže .40 ještě nevyšla ani jedna rána. Byl na ni patřičně pyšný, protože ji dostal zadarmo od Američanů. Většinu posledníhodesetiletí věnoval jejich zabíjení, než se konečně ocitl na jejich výplatní listině.

Záhir si povšiml, že s plnovousem není něco v pořádku, a přistoupil

16


blíž k zrcadlu. Jeho rozladění způsobila šedivá skvrnka, která mu unikla.

Sáhl do stolu pro lahvičku černé barvy a zasunul do ní štěteček. Poněkolika tazích šedá zmizela. Záhir se usmál na své bezvadné vousy a založil

ruce v bok. V uniformě vypadal dobře. Kolem pasu mu byla trochu

těsná, jenže v Afghánistánu je zvětšující se břicho znakem úspěchu.

Afghánistán je zvláštní místo. Jako v Petriho misce v něm lze pozorovat přežití nejzdatnějšího v praxi. Odjakživa býval drsnou zemí; horká léta,studené zimy a těžký terén zformovaly mimořádně odolné obyvatelstvo.Poslední tři desetiletí prakticky neustálých válek tento přirozený výběr ještě přiostřila. Fyzická síla už nestačila. Člověk se musel přizpůsobovatnestálým spojenectvím, jež bez přestání měnila mocenskou strukturuizolované země. Bylo třeba vycházet se Sověty a později s Američany a jejich pákistánskými spojenci, podporujícími šílené wahhábistické bojovníky z opačného břehu Perského zálivu, kteří způsobili vleklou občanskou válku mezi Tálibánem a jeho nepřáteli ze Severní aliance. Posléze se Američané dostavili osobně s celou koalicí a během několika měsíců Tálibán smetli.

Abdul Sirádž Záhir toho dne před více než deseti lety dokázalpohlédnout do budoucnosti a uvědomil si, že Tálibán se vrátí. Americkéletectvo a vyspělé zbraně v něm občas vyvolaly pochyby, ale znal Afghánce a především oddané muslimy, kteří tvořili základ Tálibánu. Do jednoho by raději zemřeli, než by se podvolili nevěřícím. Záhir také věděl, že Američané jsou příliš opatrní na to, aby tálibánce vyhladili jako psy, jimiž ve skutečnosti byli.

A tak Záhir hrál proti všem ostatním a nikdy nezapomínal, co potkalo otce a bratry. Držel se své malé enklávy jihovýchodně od Džalálábádu apřevlékal kabát tak často, jak bylo třeba k přežití. Záhir vůči své zemi necítil lásku ani nenávist. Neuvažoval v těchto pojmech. Jako většina lidí žil v této části světa proto, že se tu narodil. Považoval se za nadprůměrněinteligentního člověka s citem pro to, co lidi motivuje a především čeho se bojí.

Navzdory své schopnosti vycítit změny nedokázal předvídat poslední zásadní zvrat událostí. Poté co zabil bezpočet Američanů a obral je openíze, mu ti blázni přišli nabídnout práci – opravdovou práci. Ne jenom pytel peněz výměnou za určitou informaci jako v minulosti. Chtěli, aby se stal velitelem místní policie. Samozřejmě ho napadlo, že ho lákají do

17


pasti, ale pak se dozvěděl, že podobná místa v hierarchii afghánsképolicie přijalo mnoho lvů jako on. Bylo to něco nového, čemu Američané

říkali program reintegrace.

Působil v nové funkci šest týdnů a kapsy se mu už plnily úplatky od místních obchodníků. Tálibánci mu pochopitelně dělali starosti.Nakonec se znovu chopí moci, jenže to ještě pár let potrvá a Záhir mezitím může vycházet s oběma stranami. Bude pracovat pro Američany,pobírat od nich peníze a předávat tálibáncům informace, které potřebují vědět.

Jako vždycky bylo nejdůležitější udržovat si náskok před viditelnými i neviditelnými nepřáteli. Záhir se už dlouho obklopoval loajálními lidmi. Mezi nejbližšími spolupracovníky nebyl nikdo, koho by znal méně než deset let, a všichni pocházeli z jeho vesnice. Patřili k jeho kmeni a on výměnou za věrnost chránil jejich rodiny. Záhir nikdynetrávil víc než dvě noci na stejném místě a navzdory novému oficiálnímu postavení se držel starých způsobů. Zčásti kvůli tomu, že měl čtyřimanželky. Všechny si žádaly jeho pozornost, ale tím to nekončilo. Základní předpoklad byl nesmírně prostý: nemohou ho zabít, jestliže ho nenajdou. Největší nebezpečí vždy hrozilo v noci. V tu dobu útočili američtí zabijáci. S pomocí vyspělé techniky ohrožovali a vraždili jeho krajany.

Záhir řadu let dbal na to, aby v noci nespal. Od půlnoci až do hodiny před rozedněním zůstával vzhůru. Tou dobou američtí psi nejradějikousali, a tak bděl a přesouval se. Vyspat se mohl dopoledne a své záležitosti vyřizoval odpoledne a večer. Toto dopoledne však bylo jiné. Po pár hodinách spánku ho Pamir, jeden z jeho nejvěrnějších, probudil spřekvapivou novinkou. Džalálábádem se šířila zpráva, že jednoho nechvalně známého Američana unesli z jeho pevnosti. Pan Rickman byl velice důležitý muž, díky němuž řada Záhirových krajanů značně zbohatla. Bohužel také investoval mnoho času a peněz do Záhirova zabití. Záhir často unikl jen o vlásek, avšak pokaždé si udržel jeden krok náskok. A když nyní konečně získal svůj podíl z peněz, jejichž rozdávánímAmeričan proslul, někdo Rickmana odvlekl.

Záhir si celé dopoledne mlčky vyčítal, že na to nepřišel sám. Díky svému novému vlivu si právě takovou operaci mohl dovolit. Kořist mu však unikla a on se musel přizpůsobit. Pokud se za posledních třicet let

18


něčemu naučil, pak tomu, že ze zmatku pramení velké příležitosti

zejména pro ty, kteří jsou smělí a bezohlední.

V zrcadle zahlédl, že Pamir vstupuje do místnosti. Muž na sobě neměl uniformu afghánské policie. Raději se držel v ústraní. „Co jsi zjistil?“

Pamir mírně naklonil hlavu a odpověděl: „V domě jsou dalšíAmeričani. Slyšel jsem, že ráno přiletěli z Kábulu a na místo je přivezl ten vysoký Američan.“

„Hubbard?“

„Ano.“

Záhir odfrkl. Místní šéf CIA se s ním nemohl měřit. Bylo by snadné ho obalamutit. „Byl s nimi pan Sickles?“

„Ne.“

To Záhira překvapilo. Zjistil, že se Sicklesem se dobře spolupracuje. Bylo jednoduché stavět na faktu, že Rickman a Sickles spolunevycházejí. Sickles Záhirovi doporučil, ať se Rickmanovi klidí z cesty. Ačkoli byl Sickles šéfem CIA v Kábulu, prý nad Rickmanem neměl žádnou kontrolu. „Ti noví Američani... máš ponětí, co jsou zač?“

„Ne.“ Pamir zavrtěl hlavou. „Vím jenom, že jich je šest.“

„Ochrana?“

„Tři terénní vozy Humvee... jeden normální, jeden s kulometem ráže .50 a jeden s granátometem.“

„Kolik mužů?“

„Celkem osm. Obsadili oba konce ulice.“

Záhir opět zafrkal. Jeho policejní vozy by nezastavili. Prohnal by se kolem nich. Obrátil se ke svému zástupci Rašídovi. „Jsou chlapi připravení?“

„Ano, pane.“

„Dobře. Ať všichni nastoupí do aut. Uděláme si menší přehlídku.“

Pamir se zeptal: „A co mám dělat já?“

„Dál po něm pátrej a hned mi ohlas všechno důležité.“

Pamir se zlehka uklonil a odešel. Za dveřmi pracovny Záhir spokojeně přehlédl tucet svých mužů, kteří si navlékali neprůstřelné vesty akontrolovali zbraně – věnované vládou Spojených států amerických. Je to banda bláznů, pomyslel si. V příštích několika měsících čeká Američany tvrdá lekce.

19


3

D

o domu se snažila protlačit skupina mužů v afghánských policejních uniformách. Rapp podrážděně sledoval, jak člověk s olejově

černým plnovousem spílá strážcům ze CIA. Vousy byly očividně barvené.

Muž s nimi vypadal jako pirát z němého filmu. Vpravo od Rappa si

Hubbard mumlal cosi pro sebe. Rapp rozuměl jen větě: „Tohle není dobré.“

„Kdo je to?“ zeptal se.

„Velitel Abdul Sirádž Záhir. ALP.“

Anglická zkratka ALP označovala Afghánskou místní policii – Afghan Local Police. „Co je zač?“

„Ještě před šesti měsíci to byl vzbouřenec. Vlastně spíš mafián.Vydíral a unášel ve všech vesnicích odsud až k hranici, ale pak ti géniové v Kábulu, kteří řídí program reintegrace, usoudili, že by z něj byl dobrý policejní velitel.“

Informace zapadla na místo a Rapp si jméno zařadil. Záhir a jehoskuina nesli odpovědnost za řadu pumových útoků na projíždějící vozidla v oblasti. „Platil ho Rick?“

„Snažil se o to.“ Hubbard pokynul strážcům u vchodu a řekl: „To je v pořádku. Pusťte ho dál.“

Záhir se se zjevnou nechutí ve tváři protáhl kolem strážců a přistoupil k Hubbardovi, Rappovi a Colemanovi. Obrátil se k Hubbardovi aspustil příval hrubých výrazů, jimiž dal najevo svůj nelichotivý názor na jeho schopnosti a na Američany vůbec.

Rapp o krok ustoupil a očima pitval onoho podivného muže, který se

20


tak nevybíravě vecpal do bezpečného domu. Nabubřelé chování a vulgarita

nebyly úplně nečekané, avšak něco jiného ano – skutečnost, že se Hubbard

tomu hulvátovi tak snadno podvoluje. Rapp si připomněl, že Hubbard si

na rozdíl od něj nemůže dovolit ten luxus a držet se ve stínu. Muselpodávat hlášení šéfovi v Kábulu, Darrenu Sicklesovi, který dbal spíše na dojem

než na výsledky. Sickles musel pracovat s nepřehledným propletencem

amerických agentur a oddělení, které se zapojily do choulostivého programu reintegrace. Většina pěšáků z tajných služeb byla toho názoru, že od

Sicklese se žádné podpory nedočkají. Rapp se domníval, že tento nezdravý

a neprospěšný styl spolupráce nějak souvisí se Sicklesovou povahou.

Když Záhir dostatečně vynadal Hubbardovi, obrátil se k Rappovi a Colemanovi a zeptal se: „A kdo jsou sakra tihle dva? Proč k těmvraždám nezavolali mě?“

Rapp, který nikdy neutíkal z boje, se k policejnímu důstojníkovipřiblížil na délku paže. Třebaže muž vypadal nejméně na padesát,pravděodobně mu bylo něco přes čtyřicet jako Rappovi. Na rozdíl od Rappa však byl zavalitý a z formy. Rostl mu pupek a směšný plnovous jako by si natíral leštidlem na boty.

Hubbard chtěl odpovědět, ale Rapp natáhl ruku a chytil ho za nadloktí. Obrátil oči k Afghánci a poznamenal: „Po tom, kdo jsem, vám nic není. A proč jsme vás nezavolali, to by snad mělo být jasné. Jstebandita a sráč.“

Záhir zrudl vztekem a začal koktat.

Hubbard zvedl ruce a zasáhl: „Veliteli... on se snaží říct, že máme od rána moc práce a zrovna jsme pro vás chtěli poslat.“

Rapp nespouštěl oči ze Záhira, ale jeho hněv se obrátil proti veliteli základny v Džalálábádu. „Hube, sklapněte. Tohle jsem říct nechtěl. Chtěl jsem tomu kreténovi povědět, že přesně vím, co je zač, a pokud má trochu rozumu, vypadne odsud dřív, než ho zastřelím.“

„Co si to dovolujete?“ Záhir couvl a zašátral po velkém koženém pouzdru se zbraní.

Rapp jediným pohybem vytáhl z bundy svou pistoli Glock 19. Záhir ještě zápasil s chlopní na pouzdru, když zvedl oči a zjistil, že hledí do černého ústí Rappovy hlavně.

21


„Chci, abyste mě vyslechl,“ oznámil Rapp klidně, „a držel hubu, dokud neskončím.“

Coleman mezitím vytasil svou zbraň Heckler & Koch ráže .45 avýhrůžně se se obrátil proti dvěma dalším policistům, kteří stáli hned za dveřmi. Odjistil ji a v paštštině muže vyzval, ať drží ruce tak, aby na ně viděl.

Rapp přitiskl pistoli Záhirovi do obličeje těsně pod nos. „Moc toho vědět nepotřebujete. Nejsem žádný trouba z ministerstva zahraničí ani dvouhvězdičkový manažer, abych si myslel, že mé kariéře nejlíp poslouží, když se budu bratříčkovat s teroristy, a že problémy s vámi urovná někdo jiný za dvacet let, až já budu dávno pryč. Mě volají, když je potřeba řešit průsery, protože vědí, že nehraju podle pravidel. Vím, že jste zabil dost amerických vojáků a pro peníze mučil a unášel vlastníspoluobčany. Jste rváč a parchant a patříte k lidem, jaké milerád sprovodím ze světa. Normálně o těch, které zastřelím, moc neuvažuju, ale vyspadáte do zvláštní kategorie. Asi by to byla služba lidstvu, kdybychukončil váš bezcenný život. Přidejte k tomu, že mám vážně mizernou náladu. Vlastně bych si ji možná trochu zvedl, kdybych vás střelil do ksichtu.“

Rapp se muži chvíli díval do tváře a pak nachýlil hlavu k pravému rameni, jako kdyby ho napadla ještě jiná varianta. „Kvůli férovosti bych vám zřejmě měl dát šanci přesvědčit mě o opaku.“

Záhirova hruď se zvedala, jak se snažil přimět plíce k práci. Očinervózně těkaly mezi Hubbardem a šílencem, který mu mířil do obličeje. Záhir viděl dost zabijáků a vycítil rozdíl mezi těmi, co jen předstírají, a těmi, kteří to myslí vážně. Tenhle chlap to podle všeho myslel vážně. Afghánec se chytil posledního stébla v podobě člověka, jenž hopřesvědčoval, aby zanechal nezákonných praktik.

„Pan Sickles je můj dobrý přítel,“ zaprskal Záhir. „Je velmi dobrýpřítel. Je to velmi důležitý člověk. Velice ho rozruší, až se o tomhle dozví.“

Rappovy instinkty nezklamaly. Toho banditu dosadil do funkce šéf kábulského zastoupení. „Darren Sickles,“ konstatoval Rapp hlasem plným opovržení, „se za důležitého jenom považuje, ale tím to končí.“

„Zastupuje CIA v naší zemi!“

„Je to idiot a skutečnost, že vás navlékl do policejní uniformy, to jenom dokazuje, takže budete muset přijít s něčím lepším, než je Darren Sickles.“

22


Záhir si olízl suché rty a snažil se vymyslet něco, co by Američanapřimělo přehodnotit hrozbu. Během nepříjemně dlouhé odmlky ho nic nenapadlo, a tak nasadil nucený úsměv a ustoupil. „Myslím, že budenejlepší, když zase půjdu.“

Rapp ho chytil za uniformu. „Tohle v možnostech nebylo. Buďprokážete, že umíte být užitečný, nebo vám vystřelím mozek z hlavy.“

V Záhirových očích se zableskla naděje. „Užitečný?“

„Přesně tak.“

„Mohl bych vám velice prospět.“

„Poslouchám.“

„Znám spoustu lidí... Vím hodně věcí. Můžu vám obstarat, cokoli chcete.“ Záhirova povaha dovolovala zajít jen takhle daleko, a proto rychle dodal: „Za odpovídající cenu, samozřejmě.“

„Za odpovídající cenu,“ zopakoval Rapp pobaveně. „Povím vám, jak to bude fungovat, a jedině tak mě můžete přesvědčit, že byste měl žít.Nedostanete ani vindru. Daruju vám jenom život, který je pro vás poměrně důležitý, předpokládám.“

„Je pro mě hodně důležitý, ale nejsem žádný boháč.“

„Přestaňte blábolit o penězích. Nudíte mě, a až mě unudíte, tohlejednání skončí a vy budete po smrti.“

„Řekněte, co ode mě chcete. Udělám cokoli.“

Rapp se zamyslel nad Rickmanem. Ve skutečnosti jen málokdo věděl, co má za lubem. V obecném smyslu Kennedyová a pár dalších znalioperační cíle, jenže pokud šlo o konkrétní příkazy, o těch se Rickmannešířil. Záhir by mohl vnést trochu světla do podrobností. „Ten člověk, který tu žije... znáte ho?“

„Pana Rickmana... velmi dobře. Byli jsme přátelé.“

„Nepřehánějte. Proč jste se tu dneska zastavil?“

„Jel jsem kolem a viděl jsem žoldáky pana Hubbarda. Vypadalo to, že se něco stalo, a tak jsem zastavil, abych to vyšetřil.“

„Vypadám jako hlupák, Abdule?“

„Ne,“ odpověděl Afghánec spěšně. „To jsem neřekl.“

„Tak mi prozraďte skutečný důvod, proč jste přijel.“ Rapp sledoval, jak se muž ošívá. Bylo zřejmé, že se snaží vymyslet jiný způsob zastření pravdy.

23


Rappovi skoro docházela trpělivost, a tak pistolí poklepal doprostřed

Záhirova čela. „Vím, že lhaní je pro vás něco jako dýchání.“ Zavrtěl hlavou,

jako kdyby napomínal dítě. „Musíte to překonat. Nebo vás to zabije.“

Záhir se pravou rukou podrbal ve vlasech. „Donesla se mi zpráva.“

„Jaká zpráva?“

„Že se něco stalo panu Rickmanovi.“

„Pokračujte.“

„Že se mu stalo něco moc špatného. Že se ztratil.“

„A jak jste se o tom dozvěděl?“

Dělit se o informace, aniž tím něco získá, bylo Záhirovi naprosto cizí, a tak zalhal. „Jeden z mých lidí viděl, jak pan Hubbard v panice odjíždí ze základny. Zavolal jsem na pár čísel a brzy jsem zjistil, že se něcopřihodilo v domě pana Rickmana.“

„Takže jste měl o pana Rickmana strach.“

„Ano.“

„A proto jste se přihnal sem a začal se chovat jako kretén a vyhrožovat.“

„Ne, měl jsem strach.“

Rapp se podíval na hodinky. Bylo osm minut po desáté dopoledne a seznam priorit, jimiž se musel okamžitě zabývat, se prodlužoval. Záhir by se navzdory špatné pověsti přece jen mohl hodit. Rapp učinil rychlé rozhodnutí. „Uděláme to takhle. Budete pro mě pracovat. Zjistíte, kdo unesl pana Rickmana, a máte na to osmačtyřicet hodin. Jestli zklamete, je po vás.“

Záhir se znovu pokusil ustoupit. Potřeboval prostor na přemýšlení,které mu ztěžovala pistole v obličeji, avšak žádný nezískal. Američan šelprostě za ním. Záhir prosebně obrátil zrak k Hubbardovi. Žádné pomoci se nedočkal, a proto se uchýlil k tomu, co znal nejlépe. „Kolik mi zaplatíte?“

Rapp se zasmál, ale ke snížení napětí to nepřispělo. „Nezaplatím vám nic, vy pitomče. Udělám to spíš obráceně. Pokud zjistím, že na mě šijete boudu, rozešlu vaši fotku všem magorům s pistolemi ve městě i mimo ně a vypíšu na vaši hlavu odměnu pět set tisíc dolarů. A jestli si myslíte, že utečete do hor, nechám vás čtyřiadvacet hodin denně hledat predatorem. Jakmile si zavoláte nebo vyjdete na otevřené prostranství, pod nohama vám vybouchne raketa Hellfire a pošle vás do pekla.“

24


Pro Záhira byla tato hrozba zcela reálná. Sám odstraňoval nepřátele tak, že CIA poskytoval místa jejich pobytu a telefonní čísla. Útokybezilotních letounů neboli dronů byly velmi účinné. Záhir po krátké úvaze dospěl k názoru, že prozatím nemá jinou možnost než s tímhle člověkem vycházet po dobrém. Zvolna pokýval hlavou a pronesl: „Uvidím, co se dá dělat.“

„Jestli chcete přežít, zvládnete toho ještě víc.“ Rapp sklonil zbraň a pokračoval: „Dejte mi telefon.“

Záhir z náprsní kapsy své modrošedé uniformy vylovil mobil. Odevzdal jej Rappovi, který přístroj předal Hubbardovi. „Běžte nahoru a dejte to Sid. Řekněte jí, ať provede obvyklé úkony a povolá do akce naše přátele ve Státech. Vyřiďte jí, že chci taky klon.“ Hubbard odešel a Rapp se znovu zaměřil na Záhira. „Uslyšíme každé vaše slovo, a pokud nebudu spokojený s tím, jak se snažíte, dohoda přestává platit.“

„Přestává platit?“

„To znamená, že jakmile ji porušíte, je po vás.“

„A co když se mi ta dohoda nelíbí?“

Rapp zvedl zbraň a namířil muži do obličeje. „To je úplně prosté. Hned vám vystřelím mozek z hlavy a skončíte jako tihle čtyři.“ Pokynul k ležícím strážcům.

„Nedáváte mi moc na výběr.“

„A když jste unášel vesničany a zadržoval je kvůli výkupnému, měli na výběr?“

Záhir tvrdošíjně odmítal odpovědět.

„Chápu, že se vám to nelíbí, Abdule, a důvody jsou jednoduché. Jste násilník. Jste zvyklý lidi komandovat. Vyhrožovat jim a jejich rodinám násilím, abyste dosáhl svého. Teď někdo komanduje vás a vám se tonezamlouvá, což je mi úplně ukradené. Záleží jenom na tom, abystepochoil naši dohodu a přistoupil na ni. Tak souhlasíte?“

S hlavní u obličeje Záhir věděl, že má jen jednu možnost – přijmout podmínky. Až se toho šílence zbaví, může přemýšlet, jak se z dohody vykroutí. „Nedal jste mi jinou možnost.“

„Dobře. Podal bych vám ruku, ale vím, že by to nic neznamenalo,protože mě chcete při první příležitosti podrazit, takže na to půjdeme

25


jinak.“ Rapp vzal do pravé ruky svůj telefon, poklepal na několik ikon

a pak přístroj zvedl, aby si Záhira vyfotil. „Usmívejte se. Tohle je naplakát, až budu na vaši hlavu vypisovat odměnu padesát tisíc dolarů.“

„Ale říkal jste...“

„Klid, já vím, co jsem říkal. Jestli uděláte, co po vás chci, dopadne to dobře. Možná těch padesát táců dokonce dostanete vy, ale při prvním náznaku, že chystáte nějakou levárnu, to máte spočítané. Už tak máte dost nepřátel, ale až vypíšu tu odměnu, budou se stavět do fronty. Sakra, možná to vyjde levněji než na vás plýtvat raketou.“

Vrátil se Hubbard se Záhirovým telefonem a odevzdal mu ho. Rapovi předal obyčejný černý vyklápěcí mobil. Rapp jej zvedl do vzduchu a poznamenal: „Takhle se budeme domlouvat. Dokážu vystopovat oba telefony, ale volat mi budete tímhle.“ Věnoval přístroj Záhirovi. „Za dvě hodiny vám zavolám, a pokud to nezvednete, je po vás. Pokud tozvednete a řeknete mi, že jste nic nezjistil, je po vás. Chápete, jak to bude fungovat?“

Záhir váhavě uložil telefon do kapsy a přikývl. „Jak vás mám oslovovat?“

„Harry,“ sdělil mu Rapp jednu ze svých přezdívek. „Teď vypadněte a zjistěte, co je s Joem Rickmanem.“

26


4

BETHESDA, MARYLAND

J

oel Wilson si netrpělivě poklepával prsty pravé ruky na pravé stehno,

když řídil ztemnělými ulicemi ospalé marylandské čtvrti. Do svítání

zbývalo několik hodin a z představy, že svého šéfa probudí takhle brzy,

nebyl příliš nadšený, ale pracně nabyté zkušenosti mu říkaly, že tohostarého nudného patrona je třeba udržovat v pohybu. Mimořádněenergického Wilsona stále více provokovalo, že se mnohdy není schopen přizpůsobit pomalejšímu tempu Samuela Hargravea, výkonného náměstka

ředitele FBI pro národní bezpečnost. Mimo Federální úřad provyšetřování tato funkce mnoho neznamenala, ale v rámci FBI její důležitost značně

vzrostla po 11. září. Hargrave měl pod palcem boj proti terorismu,kontrarozvědku a Ředitelství výzvědné služby a zbraní masového ničení.

Svědomitě podával hlášení řediteli FBI, působil velmi nenápadně a to

samé vyžadoval i od podřízených – což Wilson rovněž nemohl vystát.

Wilson pokládal Hargravea za pozůstatek studené války, za člověka, který už nedokáže čelit mnohočetným hrozbám zrychleného světa.Hargrave mu připomínal profesora práva s huňatým obočím z filmu Papírová honička. Byl to protivný chlapík, jenž úzkostlivě dbá na detaily, zatímco mu unikají širší souvislosti. Rád upozorňoval na chyby včetně těch nejnepatrnějších. Wilson nikdy nepracoval pro nesnesitelnějšího bručouna. Kdyby tak Hargraveovi chtěla prasknout žilka, Wilson už by zemi ochránil před různými hrozbami, jichž bylo víc než dost.

Wilson se domníval, že jeho práce je nejtěžší a nejnáročnější v celém úřadu. Byl zástupcem ředitele kontrarozvědky, což znamenalo, že nikoli

27


CIA, ale on stojí v první linii. Bylo to prosté. Největší nebezpečípředstavovaly zahraniční tajné služby a teroristické organizace, jež hodlaly

zaútočit na Ameriku a oslabit ji. Wilson měl za úkol bojovat proti nim

i proti Američanům, kteří nepřátelům pomáhali.

Hargrave byl vším, čím šéf být nemá. Překážel všem rozhodnutím a operacím, jež Wilson naplánoval. Wilsonovo rozladění narostlo do té míry, že začal Hargravea obcházet, což mu ostře vyčetl sám ředitel FBI. Tehdy Wilsonova jinak zářivá jednadvacetiletá kariéra u úřadu dosáhla nejnižšího bodu, a to v nejméně vhodnou dobu. Wilsonův nadřízený v čele Divize kontrarozvědky byl na čtyřměsíční zdravotní dovolené po nevydařené operaci zad. Wilsona požádali, aby vykonával jeho funkci jako zastupující ředitel. Tato funkce patřila v rámci FBI ke třemnejžádanějším a Wilson ani na okamžik nezaváhal. Vrhl se do práce, jako kdyby divizi vedl celá léta, a brzy narazil na Hargravea.

Všemožně se mu snažil vyhýbat, ale nedařilo se mu to. Jak později Wilsonovi objasnil sám ředitel, hierarchické uspořádání Federálního úřadu pro vyšetřování má svůj důvod. Wilson s nadřízenýminesouhlasil, jenže nebyl tak umíněný, aby šel proti řediteli, a tak Hargraveainformoval o každém sebemenším rozhodnutí. Nabyl dojmu, že Hargrave tuší, na co se Wilson chystá, ale prozatím se šéf ovládal. Noční vývoj událostí ho však možná vyvede z míry.

Prozatím Wilson zachovával otravné dekórum. Proto teď projíždělhezkou ulicí lemovanou stromy v městečku Chevy Chase, místo aby se svým týmem nastupoval do letounu Gulfstream 550 na výlet přes půlzeměkoule. Vozidlo zpomalilo a Wilson si všiml, že řidič hledá číslo popisné.

„Je to tamhle nalevo,“ řekl Wilson. „Ten bílý koloniální dům sezelenými okenicemi.“ Polohlasně dodal: „Fádní... stejně jako majitel.“

„Prosím, pane?“ zeptal se mladý agent.

„To nic,“ odpověděl Wilson.

Cal Patterson sloužil u FBI třetím rokem a považoval se za šťastlivce vzhledem k tomu, že patřil k nejmladším agentům v Divizikontrarozvědky. Měl svou práci rád, ale ze šéfa byl nervózní. Patterson ležérněotočil volantem Fordu Taurus a odbočil na úzkou příjezdovou cestu. „Máte pro mě nějaké úkoly, než podáte hlášení výkonnému náměstkovi, pane?“

28


Wilson položil ruku na kliku a odpověděl: „Spojte se s výjezdním týmem. Ať jsou všichni v letadle i s vybavením, až dorazíme. Měli jsme tam být už před hodinou.“

„Provedu, pane.“

Wilson zavřel dveře auta a pokračoval po chodníku podél cihlové zídky. Nahlédl oknem do místnosti, která vypadala jako jídelna, a viděl, že v kuchyni se svítí. Na malé zápraží by se vešly dvě osoby. Wilson zvedl prst ke zvonku, ale pak se zarazil. Takhle brzo bude zřejmě lepší zaklepat. Dvakrát udeřil klouby levé ruky do zelených dveří. Dlouho čekal, než uslyšel mechanismus zámku. V úzké mezeře se objevilo vysoké čelo Samuela Hargravea. Se sotva znatelným pokývnutím otevřel apokynul Wilsonovi, ať jde dál.

Starší muž zavřel dveře a vykročil chodbou do zadní části domu.Wilson si povšiml kožených trepek, kostkovaných pyžamových kalhot a tmavě modrého županu. Nadřízený vypadal, jako kdyby vystoupil z filmu s Carym Grantem. Wilson se pustil do úvah, jaké to asi je,narodit se s padesátiletým zpožděním, ale daleko se nedostal, neboť se ho Hargrave zeptal, jestli si nedá kafe.

„Ne, díky. Už jsem měl a čeká mě dlouhý let.“

Hargrave na něj chvíli zíral, přemýšlel o jeho slovech a hledal v nich skryté sdělení. Nalil si hrnek černé kávy a usadil se k menšímu kuchyňskému stolu pro čtyři. Napil se a pronesl: „Dlouhý let... kam máte namířeno?“

„Do Afghánistánu,“ odpověděl Wilson stručně.

„Afghánistán je velká země. Někam konkrétně?“

„Do Džalálábádu.“

„Do Džalálábádu,“ uvažoval Hargrave. „Myslím, že to je poprvé.“

„Poprvé?“ zamračil se Wilson. „Nerozumím, pane.“

Hargrave ho již stokrát vyzval, ať ho oslovuje Same, ale Wilson stále odmítal. Hargrave si s takovou drobností, byť v podstatě mocenského charakteru, nelámal hlavu. Měl však další důvod, proč muselzastupujícímu řediteli kontrarozvědky věnovat víc pozornosti. Jestliže hraje takové hry s ním, jak se asi chová ke kolegům a podřízeným? Jaké zastává názory, pokud jde o dodržování práva? Hargrave už dlouho věděl, že podobné prkotiny mohou nakonec vést k velkým potížím pro FBI.

29


„Za ta léta, co dělám tuhle práci, mě z postele vytáhli mnohokrát, ale nikdo mi ještě neřekl, že letí do Džalálábádu.“ Hargrave odložil hrnek a promnul si oči. „Stala se z nás opravdu globální agentura.“

To je ale překvapení, ty moulo, pomyslel si Wilson. Kde jsi sakra byl posledních deset let?

„Proč do Džalálábádu?“

„Kvůli Joeovi Rickmanovi.“ Wilson uvažoval o větším cíli, ale Rickman prozatím postačí.

Hargrave to jméno znal. Doslechl se, že Wilson je tímto agentem tak trochu posedlý. Poznal, že temperamentní Wilson je značně napjatý, a tak opatrně volil slova. „Copak pan Rickman provedl?“

„Před třemi hodinami jsem dostal zprávu, že ho unesli z bezpečného domu v Džalálábádu.“

Hargrave se na chvíli odmlčel. Představoval si, jaké to může mít důsledky, pokud se někoho jako Joe Rickman zmocní nepřátelé. Říct, že v Langley budou šílet strachy, by byl eufemismus. „Víte, kdo ho unesl?“

„Ne, ale načasování mi připadá podezřelé.“

„Podezřelé?“ zeptal se Hargrave zvědavě.

„Vyšetřoval jsem ho poslední dva měsíce.“ Rickmana a pár dalších, ale o těch Hargrave vědět nemusel.

„Prosím?“ řekl Hargrave, neboť si nebyl jistý, jestli dobře slyšel.

„Skoro před rokem mi začaly přicházet jisté znepokojivé informace o panu Rickmanovi. Obvinění, že vyplácí obrovské částky ze svého tajného fondu a že navazuje příliš úzké vztahy s určitými nežádoucími osobami.“

Hargrave zavřel oči a potom zvedl pravou ruku. „Víte o tom skoro rok a nic jste mi o tom neřekl?“

Wilson se napřímil. „Nechtěl jsem vás do toho zatahovat, pane. Zezačátku to byly jenom fámy. Kdybych vás měl obtěžovat s každou fámou, která se donese do mé kanceláře, běhal bych za vámi po schodechosmkrát denně.“

Hargrave cítil, jak mu stoupá tlak, a připomněl si varování lékařů, že se nemá moc rozčilovat. „Pan Rickman,“ začal pomalu, „je výjimečný člověk. Všechno, co souvisí s ním a s jeho aktivitami, má automaticky nejvyšší prioritu, takže vaše uvažování nechápu. Velice jste mě zklamal,

30


že jste mi nic neřekl.“ Hargrave zavrtěl hlavou a dodal: „Tohle jsme už

probírali. I ředitel vám připomněl, co se od vás očekává.“

Wilson věděl, jak se situace vyvine, a byl na to připravený. „Promiňte, pane, ale jsou tu jisté polehčující okolnosti.“

„Opravdu?“

„Ano.“

„Poslouchám.“

Wilson úmyslně poposedl na židli. Chtěl vzbudit dojem, že debatu bere nadmíru vážně. „Původní informaci jsem obdržel od jednoho velice důležitého člověka, který s tou věcí nechtěl být jakkoli spojován.“

Hargrave začal kariéru v FBI a ve čtyřiceti letech byl jmenovánčlenem Soudu pro dohled nad zahraničním zpravodajstvím (FISC). Tam strávil jedenáct let a věděl, jak to v oboru chodí. „A tím člověkem je kdo?“

„To bohužel nemůžu prozradit, pane.“ Wilson zachoval klid, ačkoli ve skrytu duše ho nesmírně potěšilo, že Hargraveova bledá tvář náhlezbrunátněla.

„Tohle je nepřijatelné. Před necelým měsícem jsme seděli u ředitele a on výslovně řekl, že mě máte informovat o všech vyšetřováních,kterými se vaše kancelář zabývá. Neexistuje žádná šedá zóna.“ Hargrave kroutil hlavou. „Pro ředitele to bude velké zklamání. Těžko říct, jestli ten let do Džalálábádu stihnete.“

Wilson měl připravenou odpověď. „Pane, na začátku nebylovyšetřování, ale jen určitá dosti znepokojivá obvinění ze strany jednohoprominentního hráče. Myslel jsem, že není třeba chodit za vámi, protože to, upřímně řečeno, bylo pod vaši úroveň. Nejdřív jsem chtěl zjistit, co je na tom pravdy, a teprve pak podniknout patřičné kroky.“

Hargrave nad tím chvíli přemýšlel, než se zeptal: „Kdo je ten mocný hráč, od kterého obvinění pocházela?“

„O tom bych raději nemluvil, pane.“

„To je mi jasné, ale nemáte jinou možnost. Jsem váš šéf, a jestli chcete odletět na opačný konec světa a utrácet dolary daňových poplatníků za pátrání po kolegovi z federálních služeb, musíte mě zasvětit.“

Wilson přehodil nohu přes nohu a významně pohlédl na kulaté hodiny

31


na stěně. Vzdychl a odvětil: „Ten člověk je senátor, pane, a já jsem mu

musel odpřisáhnout, že jeho jméno udržím v tajnosti.“

„Jak příhodné.“

„Nevymýšlím si,“ hájil se Wilson.

„To je jedno. Pokud chcete nastoupit do toho letadla, prozradíte mi

jméno toho tajemného senátora.“

„Pane, dal jsem slovo.“

„Pomalu mi dochází trpělivost, Joeli. Jsem váš nadřízený. Nejsme ve

skautu, ale v FBI a máme pravidla a zákony, kterými se musíme řídit. Váš

osobní slib nějakému politikovi pro nás není závazný. Teď hned mivšechno řekněte, nebo zavolám na Dullesovo letiště a zruším váš let, a až budu

dneska ráno snídat s ředitelem, povím mu o vašich posledních krocích. On

mě potom požádá o doporučení ohledně vaší budoucnosti jakozastupujícího ředitele kontrarozvědky.“ Hargrave se odmlčel a nepříjemně dlouho

z Wilsona nespouštěl oči. „Protože odmítáte uposlechnout i tennejjednodušší příkaz, je jasné, že nemůžete počítat s lichotivým doporučením.“

Wilson předpokládal, že jejich malé drama vyvrcholí právě takhle, ale kvůli věrohodnosti se musel držet scénáře. Vyhrkl jméno. „Carl Ferris.“

Hargraveovi málem zaskočilo. „Chcete říct, že jste zahájil vyšetřování na základě narážek jednoho z nejhorších partajních nádeníků, kteří se kdy ocitli v Senátu Spojených států?“

Wilson si zahrál na hlupáka. „Vlastně ho neznám, pane. Když mě americký senátor požádá o soukromou schůzku, beru to velice vážně.“

„Panebože, vy jste blázen,“ opáčil Hargrave váhavě. „Nevěřím, že můžete být tak naivní.“ Vstal a přecházel po místnosti – jeho mozek se snažil rozplést celou nepříjemnost, než na ni dopadne denní světlo. Carl Ferris mistrně manipuloval s médii a údajnými fakty, která překrucoval.

Wilson přihodil další informaci. „Řekl mi, že ho nesnášíte.“

„Prosím?“

„Senátor Ferris řekl, že proti němu něco máte. Podrobnostineprozradil, ale prý to souvisí s vaším působením u FISC.“

Hargrave se obrátil k Wilsonovi a poznamenal: „Věc, na kterou naráží, jsme uzavřeli a nediskutuje se o ní, ale můžu vám říct, že senátor se nezachoval nejlíp.“

32


„Nechci se míchat do nějaké vaší přestřelky. Do toho, co se stalo, mi nic není.“

„Není to žádná přestřelka.“ Tohle se Hargraveovi nezamlouvalo.Wilson z toho udělal osobní záležitost. „Podstatné je, že jste mi zase jednou nesdělil důležité informace o tom, co plánujete, a teď se chystáteodletět s jedním mým výjezdním týmem a rozjet mimořádně choulostivou akci.“ Hargrave položil dlaně na područky židle a pokračoval: „Na něco se vás zeptám. Napadlo vás vůbec, jak se budou tvářit naši přátelé ze CIA, až se tam objevíte a začnete strkat nos do jejich věcí?“

„Osobně mi na tom záleží ještě míň než na tom, co si myslí tineandertálci v Langley.“

Hargrave se s tímto typem chování již setkal a věděl, jak destruktivní může být. „Jsme na jedné lodi,“ připomněl naléhavě.

„A já mám za úkol postarat se, abychom na jedné lodi zůstali.“

„Co tím chcete říct?“

„V naší branži nikdo není mimo podezření. Moje práce spočívá v tom, že bráním nepříteli v pronikání do aparátu národní bezpečnosti, čehož nejsnáze dosáhne tím, že na svou stranu získá někoho z našich lidí.“

„Kam tím míříte?“

„Nikam nemířím. Skutečnost je taková, že Joe Rickman patří knejtemnějším špionům, jaké naše země má. Je až absurdní, že se někdo mohl stát chodící encyklopedií všeho špatného. Jestli ho unesli, je naší povinností nabídnout Langley pomoc přinejmenším kvůli tomu, abychom měli představu o rozsahu škod. Měli bychom se stát koordinující agenturou, protože je evidentní, že Langley přizná jenom zlomek možné katastrofy. Musíme mít dokonalý přehled, co nám hrozí.“

Hargrave musel uznat, že na tom něco je. Za šest měsíců by vypadalo špatně, kdyby se ukázalo, že kontrarozvědka nekonala. „Chápu, jak to myslíte, ale chci, aby to proběhlo decentně.“

„Nabídnu pomoc při hledání Rickmana, a pokud zaznamenám, že byly porušeny nějaké zákony, poradím se nejdřív s vámi, než obrátím vyšetřování novým směrem.“

„To jsem chtěl slyšet.“

Wilson se usmál. Prozatím nebylo třeba zmiňovat se o dalších věcech,

33


které ho znepokojovaly. Jak upozornil senátor Ferris, Hargrave by je

stejně nebral vážně. Wilson vstal a řekl: „Děkuji, pane. Když mě teď

omluvíte, musím jít.“

„Ještě něco, Joeli. Chci, abyste se mi každý den ohlásil. Potřebuju vědět, jak si vedete.“

„To jsem předpokládal, pane.“

Hargrave doprovodil Wilsona ke dveřím a díval se, jak odchází. Ani na okamžik neuvěřil, že ho Wilson hodlá informovat, a za ještěnepravděpodobnější pokládal, že jen chce pomoci CIA s pátráním poRickmanovi. Vzhledem k okolnostem mu však nemohl bránit v cestě. Rickman měl obrovskou cenu a FBI musela brát v potaz širší zájmy národníbezečnosti. Přesto se Hargrave nemohl zbavit pocitu, že se děje ještě něco jiného. Něco, o čem mu Wilson neřekl.

34


5

DŽALÁLÁBÁD, AFGHÁNISTÁN

H

ubbard byl zjevně rozrušený. Přešel k oknu a díval se, jak se Záhir

se svými muži vzdaluje. Rapp si ho nevšímal a využil přestávky

k udělení dalšího pokynu Colemanovi. Zrovna končil, když k nimpřistoupil Hubbard.

Hubbard několikrát zamrkal a zeptal se Rappa: „Máte ponětí, co jste právě provedl?“

„Myslím, že ano,“ odvětil Rapp bez emocí.

„Tím si nejsem tak jistý. Ten chlap je blázen.“ Hubbard ukázal kedveřím, jako kdyby tam Záhir pořád stál. „Musím s ním spolupracovat. Co vás to sakra napadlo?“

Rapp zachoval klid a odpověděl: „Takového člověka nemůžete uplácet. Nakonec vás podrazí. Pokaždé. S někým jako Záhir se dá jednat jedině tak, že mu naženete strach o život.“

Hubbard nevěřil vlastním uším. „Darren vyskočí z kůže, až to zjistí. Skoro rok pracoval na tom, aby Záhir přišel k rozumu.“

Jakmile zaznělo Sicklesovo křestní jméno, Rapp se neudržel. „Darren je idiot.“

„I jako idiot je to můj šéf a nejvyšší představitel CIA tady vAfghánistánu.“

„Už jste skončil?“ Bylo to spíš varování než otázka.

„Ne... neskončil. Zdaleka ne. Vy se tu zdržíte týden a potom sevrátíte do Států a jednat s ním budu muset já. Víte o Záhirovi hovno. Je to brutální parchant. Nejspíš mě zabije.“

35


„Tak zabijte dřív vy jeho,“ zavrčel Rapp.

Hubbard se na Rappa podíval jako na šílence. „Řídí ho Darren... Nemůžu ho zabít.“

„S Darrenem to vyřídím. Vy byste si mezitím měl nechat narůst koule. Podle toho, jak jste ho pustil dovnitř a jak s vámi jednal. Co s vámi sakra je? Děláte pro CIA, Hube, ne pro ministerstvo vnitra. Začněte se podle toho chovat, nebo si najděte jinou práci. Do prdele... máte tu žoldáky, bývalé tálibánce, vojáky Severní aliance, vysloužilépříslušníky spojeneckých zvláštních sil... všichni čekají na šanci vydělat si pár dolarů. Mohl jste zajít za Rickem, dát mu deset nebo dvacet táců a vybrat si z patnácti chlapů, kteří toho kreténa střelí do hlavy, když ráno vyleze před barák.“

„Není to tak jednoduché.“

„Není?“ zeptal se Rapp a vztekle zatnul zuby. „V tom případě jsem Superman, protože jsem ztratil přehled, kolik blbců jako Záhir jsem za ty roky oddělal. Ne



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist