načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Poslední mstitel - Kevin Lacz; Lindsey Lacz; Ethan E. Rocke

Poslední mstitel
-15%
sleva

Kniha: Poslední mstitel
Autor: ; ;

Skutečný příběh ostřelovače elitní bojové jednotky Navy Seals Kevina Lacze, který po 11. září odešel ze školy k námořnictvu a po výcviku prožil dvě bojová nasazení v Iráku.
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava; Brno
Vaše cena s DPH:  349 Kč 297
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-11-16
Počet stran: 288
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 285 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Marek Pavka
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-47
ISBN: 9788026417125
EAN: 9788026417125
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poutavé vyprávění elitního ostřelovače Navy Seals, příslušníka speciálního týmu Seal 3, který v rámci americké odvedy za útoky z 11. září absolovoval dvě nasazení v Iráku, konkrétně v Rámádí. K námořnictvu odešel po žářijovém teroru přímo z vysoké školy, stejně jako mnoho dalších mladých lidí z celé Ameriky. Po vycviku se účastnil zahraničních bojových misí, ze kterých sepsal tyto memoáry. Za svoje činy dostal několik vyznamenání a v současné době je již v civilu a žije s rodinou na Floridě.
Byl spolubojovníkem asi nejznámějšího vojenského ostřelovače novodobých amerických dějin Chrise Kylea a jako poradce spolupracoval na filmu o jeho životě Americký sniper, ve kterém si také zahrál sám sebe.
Kniha je psaná živě, čtivě, s nadsázkou a humorem. Věrně představuje ideologii, způsob života a myšlení a životní postoje přílušníků amerických speciálních sil.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Kevin Lacz; Lindsey Lacz; Ethan E. Rocke - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Poslední mstitel" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

8

Zlatý hřeb

„Otočte směrem k nepříteli.“

Pokyn na americkém raketometu.

P

ŘED NĚKOLIKA LETY JSEM JEDNOHO SOBOTNÍHO

rána surfoval s KPM poblíž Imperial Beach Pier. Snažil jsem se

dostat z kocoviny. Bylo to tam skvělé a trávil jsem tam mnohé

víkendy, když jsem nebyl na služební cestě.

Už jsem se chystal najet na vlnu, jenže ta dopadla paralelněs obzo

rem, a proto jsem seskočil z prkna. Když jsem se dostal na hladinu

a chtěl ho vzít, ucítil jsem píchnutí na pravé tváři. Chytil jsem se za to

místo. Cosi mnou škublo. Chytil jsem se na háček jednoho z rybářů

na molu a zamotal se do struny. Cítil jsem, jak se kolem mě točínáv

nada a závaží.

Mé prkno bylo přitahováno ke břehu, byl jsem chycený strunou

za kotník. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem si omotal strunu kolem

rukou, abych si chránil tvář. Měl jsem doslova a do písmene svázané


Mstitel

108

ruce a mnohokrát mne vlna stáhla dolů. Trvalo to několik nadechnutí

a ponoření, než jsem se vysvobodil.

Vydal jsem se na břeh s háčkem ve tváři a prknem přivázaným ke kotníku. Na břehu jsem odvázal ze struny krevetu a olůvko a pak šel domů, abych si mohl vytáhnout ten háček.

V té době jsem nepřemýšlel o tom, jaké jsem měl štěstí v neštěstí. Nenapadlo mě, že se mi ten háček mohl zabodnout do oka. Cesty Boží jsou nevyzpytatelné.

--Severní Ramádí,

květen 2006

Naším cílem byl komplex budov ve venkovské oblasti na sever

od Ramádí. Vydali jsme se s velkým konvojem po trase Mobile

do zemědělské oblasti na sever od Eufratu. Ta krajina byla rovinatá

a zavlažovaná, byla tam zelená pole, živé ploty a datlové palmy. Vysedli

jsme z vozidel a po svých zamířili k cíli rozbahněnýmizavlažovacími kanály, kde bylo možné se krýt. Jako obvykle bylo horko a vlhko

a k tomu nás trápili komáři. Pochod s noktovizory bažinatým nebo

nerovným terénem může být náročný a Bob, který byl obvykle pedant

ohledně tichosti pohybu, neustále padal. Hihňal jsem se, čímž jsem

mu dával najevo, že každé škobrtnutí vidím a že mu to později přičtu

k duhu. „Vzchop se, Bobe,“ řekl jsem mu. Nováčci musí využítjakoukoli příležitost k tomu, aby mohli starším hochům vrátit jejich šikanu.

Asi po čtyřiceti minutách jsme dorazili k cíli. Postavil jsem se před formaci. Kontrolovali jsme všechny přístupové cesty a čtyři z nás začali šplhat po třímetrové zdi.

Čas jít, pomyslel jsem si a chystal se přelézt zeď. Vzpomněl jsem si na to, jak džundíové při mé první operaci ťukali kalašnikovydo žebříku. To se dnes opakovat nebude, pomyslel jsem si. Zeď byla zhruba


Zlatý hřeb

109

třicet centimetrů široká a vylezl jsem na ni snadno. Přehoupl jsem se

přes ni a pustil se dolů. Se vší výstrojí a výzbrojí jsem musel vážitnejméně stodvacet kilo. Levou nohou jsem dopadl na zem.

Tedy, měl jsem dopadnout na zem.

Namísto toho dopadla na dlouhý hřebík, který prorazil podrážku boty Oakley, zabodl se mi do chodidla, probodl ho a vylezl ven, jako by mi chtěl říct: „Hej, Daubere, máš smůlu!“

Na okamžik jsem tam stál a přemýšlel o tom, co se to, sakra, stalo a kde se vzala ta hrozná bolest v chodidle. Sklonil jsem hlavu a v zeleni noktovizoru jsem spatřil špičku hřebíku, která trčela z mé boty. Nějak se mi podařilo potlačit nutkání nadávat. Ostatní za mnou přelézali zeď. Zhluboka jsem se nadechl a zamumlal nadávku. Namířil jsem svůj infračervený laser na vchodové dveře prvního domu a pak jsem pomalu zvedl nohu z hřebíku, zatímco ostatní SEALové postupovali dál. Trvalo to jenom vteřinu, než jsem vytáhl ten kov z masa, kolem kostí a tisíců nervových zakončení, ale bylo to jako nejdelší vteřina mého života. Bylo obtížné se soustředit na cokoli jiného než na tušílenou bolest, ale nemohl jsem si dovolit se litovat. Byl jsem v akci a musel jsem pokračovat.

Vzchop se, Daubere. Jsi žabí muž.

Náš oddíl byl složen z osmi SEALů a čtyř džundíů a ostatnípřelezli po jednom zeď, přičemž se navzájem kryli. Nyní jsme klečeli ve stínu té stěny a byli připravení k překonání padesátimetrovévzdálenosti ke vchodovým dveřím domu. Ve stejné době druhá polovina naší čety a další čtyři džundíové pronikli k jiné budově asi 150 metrů odtud. Podle plánu jsme měli vtrhnout do těch dvou budov současně a současně je také vyčistit. Přesunuli jsme se a zajistili všechna možná nebezpečná místa, zatímco vyrážecí tým se připravoval. Namířil jsem pušku na dveře a postavil se tak, abych kryl vchod, když se otevřou. Chris mi kryl záda. Zavolali jsme Veverku, našeho breachera, a ten


Mstitel

110

na dveře umístil nálož. Pak jsme se s Chrisem stáhli do minimálníbezečné vzdálenosti, za okno na čelní stěně domu. Klekli jsme si a potom

čekali, přičemž jsme se rozhlíželi po okolí. Pohlédl na mě a udělal gesto

rukou, jako by se chtěl zeptat: „Co je?“ Utřel jsem si krev z úst. Asi

jsem se musel kousnout do spodního rtu, když jsem si vytahoval ten

hřebík. Bylo ze mě krve jak z prasete a její lesk v noktovizoru přitáhl

jeho pozornost. Mávl jsem rukou a dál pozoroval okolí. Povím ti to

později, řekl jsem si.

V té fázi operace byly komunikace a načasování vším. Podle plánu se měly dveře v obou budovách v yrazit ve stejném okamžiku. Moment překvapení byl klíčový. Luke zavolal přes vysílačku. „Vyrážecí tým jedna připraven.“ Během pár vteřin se ozval druhý tým. „Vyrážecí tým dva připraven.“ Luke odpočítával ve vysílačce.

Když něco takového probíhá podle plánu, je to skvělé. Dva úderné týmy, dvě místa, dva výbuchy, vše současně.

Když to tak neprobíhá, může se to zvrtnout.

Chris a já jsme ve vysílačce slyšeli odpočítávání a byli jsmepřipravení vtrhnout dovnitř. Veverka za mnou zmáčkl knofl ík rozbušky, ale nic se nestalo. V druhé budově trhavina explodovala podlepředpokladů. Nahlas. Nápadně. Vyčkávali jsme a tázavě hleděli jedenna druhého... a drahocenné vteřiny plynuly. Brzy bylo jasné, že s Veverkovou náloží se něco stalo, zřejmě při skoku ze zdi. Murphyho zákony platí i pro SEAL. Začal s ní trhat.

„Co je, Veverko?“ ptal se Luke ve vysílačce. „Pospěš si, Veverko. Mudžáhidové na nás čekají!“

Když jsem byl ve kvalifi kačním výcviku SEAL (SQT) v Nilandu, jednoho dne jsem mluvil s letitým velitelem čety Golf. Vypadal jako padouch z fi lmu „Pokrevní bratři“, protože měl bílé vlasy a zlověstná obočí. Na pravé ruce měl vytetovaného Ježíše, na levé „666“. Konfl ikt


Zlatý hřeb

111

tě posílí, pomyslel jsem si. Když jsem ze své pušky M4 vytáhl závěr,

klidným hlasem se zeptal: „Který typ léčky je nejlepší?“

Chvíli jsem přemýšlel. „Ta, ve které vyhraješ?“

Usmál se. „Přesně tak,“ odvětil. „Musíš se k těm parchantůmpřiplížit tiše jako spící dítě. Máš takové zbraně, že je můžeš usmažit. Nikdy jim nedej šanci a ukaž jim, zač je toho loket.“

Mudžáhidové dostali šanci, pomyslel jsem si kvůli tomu, že jsme pořád nemohli vtrhnout dovnitř. Slyšel jsem, jak si Veverka sahá do sumky. No tak, Veverko, pomyslel jsem si. Najdi to. Cítil jsem, jak provádí nacvičené úkony. Byl to zkušený breacher a byl v tom dobrý, ale než se dostal k druhé náloži, uplynulo dvacet vteřin. Byli jsmev nejzranitelnější části akce déle, než jsme čekali, a úderný tým 2 již provedl vyražení dveří, takže dal nepříteli čas na to, aby se připravil. V armádě existuje výraz pro takovou situaci: viset tam jak psí koule. Trvalo to snad celou věčnost, než Veverka zmáčkl rozbušku a vyhodil tyzatracené dveře do vzduchu.

Je obtížné popsat zvuk takové nálože někomu, kdo nebyl blízko, když explodovala. Jedna věc je zvuk, ale je tu i tlaková vlna, která vámi otřese. I v minimální bezpečné vzdálenosti vám takový výbuchrozjektá zuby. Znal jsem chlapce, kteří v boji používali ochranu uší, ale mně se nelíbilo pomyšlení na to, že při střetu s nepřítelem budu mít některý ze smyslů utlumený.

Jakmile ta nálož vybuchla, vyskočil jsem ze své pozice ke dveřím jako dostihový kůň z boxu. Skoro jsem nevnímal střepy padajícíz vyraženého okna nad námi. Měl jsem v té budově být první. Několika kroky jsem urazil vzdálenost k poškozenému vchodu, kde předtím byly dveře. Baterkou jsem posvítil dovnitř a zajistil svůj sektor místnosti.

„Čisto!“ zvolal jsem. Bob okamžitě oznámil: „Všechno čisté!“Přesunul jsem se k nejbližší hrozbě – zavřeným dveřím v koutě. Za mnou dovnitř na konci úderného týmu vtrhli džundíové.


Mstitel

112

Čištění cíle je organizovaný chaos. Nikdy jsem nebyl u požáru domu, ale představuju si, že to je podobné. Snažíte se v tom prachu a kouři nekašlat. Potíte se a máte vysoký adrenalin, zatímco sepokoušíte pohybovat co nejrychleji a být co nejvýkonnější. Bojujete proti temnotě a všem možným překážkám v místnosti – postelím, nábytku, kobercům.

A mudžáhidům.

Začátek akce vypadal kvůli nezdařenému vyražení dveří hrozně, ale vevnitř jsem cítil, že se naše efektivita zlepšuje. Rychle jsme sepohybovali a byl jsem připraven otevřít dveře a vtrhnout do sousednímístnosti. Už jsem sahal po klice, když se zprava ozvala střelba. Bob mě chytil za výstroj. Někdo vystřelil skrze dveře, které jsem chtěl otevřít, a to třikrát nebo čtyřikrát. Asi dva metry ode mě, přímo přede dveřmi, strnul jeden z našich džundíů.

„KONTAKT CHODBA!“ zvolal Bob, zatímco jsme tam stália přemýšleli o tom, kolik chlápků na nás střílí zpoza dveří. Náhle jsem vytáhl granát. Tu se dveře otevřely a já pohlédl do té místnosti. Stál tam jeden starý muž, který měl ruce zvednuté nad hlavou. Levým hákem jsem ho složil k zemi, v souladu se zásadami svého výcviku: rychle se dostaň dovnitř a zabij toho, kdo na tebe střílí. Ne bez důvodu sedveřím v boji v městském prostředí přezdívá „fatální trychtýř“. To není místo, kde byste měli otálet. Vtrhli jsme do té místnosti. Na podlaze seděla žena, která měla ruce nad hlavou. Hledal jsem u ní výbušniny, ale žádné jsem nenašel. Předal jsem ji jednomu džundímu. Místnost byla v yčištěná. Nenarazili jsme na odpor, ani na žádné padouchy. Kdo to, ksakru, na nás střílel? Během několika vteřin se ozvalo hlášení, že zbytek budovy je vyčištěn.

Vrátil jsem se k tomu starému muži, kterého jsem poslal k zemi. Měl na sobě mužské šaty a vynikal svým velkým nosem a chlupatýma ušima. Krvácel z nosu. Bylo mi ho líto, ale věděl jsem, že mé rozhodnutí


Zlatý hřeb

113

ho praštit bylo správné. Někdo na mě střílel z místnosti, kde byl ten

starý muž, nebo jsem si to aspoň myslel. Vzhlédl jsem a spatřil toho

džundího, který tam předtím tak strnule stál, toho hubeného chlápka

s knírem. Pořád tam stál. Chvíli mi to trvalo, než mi to došlo. Střílel

právě on, když mu náhodou vystřelila puška. Kvůli svým nervózním

prstům málem zabil Boba a mě. Přišel k němu jeho poručík, zajistil

jeho pušku a arabsky ho seřval. Přišel jsem k Mooseovi a zeptal se ho,

co to říká ten poručík.

„Ten mladík skončil. Poručík mu řekl, že ho vyhodil z čety.“

Džundí v ypadal sklesle. Bylo mi to jedno. Rozčílilo mě, že mě kvůli své neobratnosti málem zabil. Znal jsem SEALy, které kvůlináhodnému výstřelu vyhodili z jednotky. Podle mě si to zasloužili a ten džundí také. Vyšel jsem na vzduch. Cíl byl zajištěn a džundíové začali hledat citlivé materiály. Šel jsem za svými chlapci. Marc a Ryanhlídali venku.

„Co se stalo, sakra?“ zeptal se Marc.

„Ten džundí omylem vystřelil,“ odpověděl jsem. „Vypálil na dveře, těsně vedle mého ksichtu. Málem vyřídil Daubera a strýčka Boba.“

„Chlape,“ řekl Ryan, „málem tě zabil džundí. To by byla opravdu fraška.“

„Jo, tak nějak,“ odvětil jsem.

Ten incident jsme si dobře zapamatovali. Vedle obav, že někteří z džundíů mohou být mudžáhidové, se teď objevil i strach z toho, že nás omylem zastřelí. SEALové jsou pyšní na svou profesionalitua bezpečnost při manipulaci se zbraněmi je pro nás klíčová. Malá chyba může vést ke katastrofě. V SEAL přísně dodržujeme předpisy, pokud jde o bezpečnost. Pomyšlení na to, že jsem nucen jít do akce s někým, kdo není takto disciplinovaný, mě zneklidňovalo. Jelikož nám našepředisy zakazovaly provádět operace bez Iráčanů, museli jsme džundíe brát na každou patrolu, přímou akci nebo sniperskou hlídku. Vždycky


Mstitel

114

jsme jich pár museli vzít s sebou. Před tím náhodným výstřelem jsem

si celou dobu myslel, že dostačuje, když jsou za námi. Teď bylozpo

chybněno i toto. Od té chvíle jsme byli opatrnější při výběru iráckých

vojáků a snažili jsme se neustále si být vědomi toho, kde stojí.

„Odteď budou lumíci pořád přede mnou,“ pověděl jsem Marcovi

a Ryanovi. Vlezl jsem do Big Zevu a teprve teď jsem si uvědomil, jak mě

bolí levá noha. Předsevzal jsem si, že ve zdravotnickém stanu si vezmu

antibiotika a požádám o protitetanovou injekci. Usmál jsem se. Řekl

bych, že díra v noze je pořád lepší než díra v hlavě.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist