načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední lež – Riley Sager

Poslední lež

Elektronická kniha: Poslední lež
Autor: Riley Sager

Letní tábor u překrásného jezera se změnil v noční můru, když se ztratily tři účastnice, dcery prominentů. Přes rozsáhlé pátrání byla objevena akorát mikina jedné zmizelé, pečlivě složená v lese, několik kilometrů daleko. Emma, která s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9% 93%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Vendeta
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 410
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu Last time I lied přeložil Martin Novák
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-5163-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Letní tábor u překrásného jezera se změnil v noční můru, když se ztratily tři účastnice, dcery prominentů. Přes rozsáhlé pátrání byla objevena akorát mikina jedné zmizelé, pečlivě složená v lese, několik kilometrů daleko. Emma, která s dívkami sdílela chatku, v dospělosti dostává nabídku, aby se na znovuotevřený tábor vrátila jako lektorka malby. V touze vyrovnat se s běsy minulosti práci přijímá. To ještě netuší, že objeví skutečnosti, které by snad raději nezjistila, a že historie se může opakovat.

Popis nakladatele

Dvě pravdy a jedna lež. Hra, které se dívky v Campu Nightingale věnovaly pořád dokola. Vivian, Natalie, Allison a Emma Davis, která je nejmladší ze skupiny a na táboře je poprvé. Hry skončily, když Emma rozespale pozoruje, jak se ostatní uprostřed noci plíží pryč a Vivian při zavírání dveří Emmě ukazuje ukazováček přitisklý na rtech. Nyní Emmě strmě stoupá hvězda na newyorské umělecké scéně. Svou minulost proměňuje v obrazy – masivní plátna plná listů a větví a mezi nimi stíny v bílých šatech. Obrazy přitahují pozornost Francescy Harrison-Whiteové, společenské a bohaté majitelky Campu Nightingale. Když ji Francesca přiměje, aby v nově otevřeném kempu pracovala jako instruktorka malby, bere to Emma jako příležitost zjistit, co se tehdy s jejími přáteli stalo. Na první pohled je jasné, že v Nightingale není všechno v pořádku. Emmu už tak trápí patnáct let staré vzpomínky, když objeví kameru, která směřuje přímo na její chatu, což důvěře k Francesce moc nepřidá. Objevuje stopy, které Vivian zanechala. Jak zachází hlouběji a hlouběji, zjišťuje Emma, že čelí lžím člověka i přírody. Čím blíž je pravdě, tím víc si uvědomuje, jak smrtící může být cena za vědění.

Zařazeno v kategoriích
Riley Sager - další tituly autora:
Poslední dívka Poslední dívka
Poslední lež Poslední lež
 (e-book)
Poslední dívka Poslední dívka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

RILEY SAGER

POSLEDNÍ LEŽ


Copyright © 2018 by Todd Ritter

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Martin Novák, 2019

Cover © Kreatika s. r. o., 2019

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7642-634-4 (pdf)


RILEY SAGER

POSLEDNÍ

LEŽ


Tato kniha je fiktivní dílo. Jména, postavy, místa a události

v ní jsou dílem autorovy představivosti nebo jsou použity

fiktivně a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, ať už

žijícími, nebo zemřelými, podnikatelskými institucemi, udá

lostmi nebo místy je čistě náhodná.


Mikeovi, jako vždy


9

Takhle to celé začalo.

Probudila jsem se do svitu slunečních paprsků prodírajících

se skrz koruny stromů za oknem. Světlo pronikající dovnitř

bylo slabé a po okrajích zešedlé. Rozbřesk byl ještě zahalený

v nočním hávu. I přesto jsem se na rozvrzané matraci musela

otočit obličejem ke stěně. Na okamžik jsem se přitom cítila

dezorientovaná, chvíli jsem nevěděla, kde jsem. To už se tak

někdy po hlubokém, bezesném spánku stává. Dočasná ztráta

paměti. Pohled na vlákna borovicových prken stěny a vůně kouře

z táborového ohně ve vlasech mi připomněly, kde vlastně jsem.

Tábor Slavík.

Zavřela jsem oči a pokusila se znovu usnout. Usilovně jsem

se přitom snažila ignorovat sílící hlas probouzející se příro­

dy, který dovnitř pronikal. Byl to rozčilující, disharmonický

hluk – noční tvorové soupeřící s denními o nadvládu nad

světem. Bylo slyšet bzučení hmyzu, cvrlikání ptáků, osamělý

a strašidelný výkřik nějakého zvířete nesoucí se nad jezerem.

Rozruch zvenčí dočasně zastřel ticho, které panovalo v chat­

ce. Pak se ale datlovo bušení do stromu rozplynulo v ozvěně

a já si uvědomila, jaký klid tady uvnitř je. Vnímala jsem jen

pravidelný rytmus svého dechu.

V tu chvíli jsem zaslechla něco jiného – něco uvnitř chatky.

Rychle jsem otevřela oči.

Nic.

Datel se dal znovu do práce a jeho rychlopalba mě přimě­

la otočit se od stěny a rozhlédnout se po chatce. Byla malá.


10

RILEY SAGER

Uvnitř bylo sotva dost místa pro dvě palandy, noční stolek,

nad kterým byla zavěšena svítilna, a čtyři omšelé truhly

u dveří, sloužící jako úložný prostor. Dost malá na to, aby

bylo možné rázem poznat, že uvnitř nikdo není. A opravdu

tam nikdo nebyl.

Pohledem jsem zabloudila k palandám na protější straně.

Horní postel byla důkladně ustlaná. Ta spodní ale zdaleka

ne – ležela na ní změť zmuchlaných dek, pod kterými se ukrý­

valo něco hrbolatého.

V časném ranním světle jsem se podívala na hodinky. Bylo

pár minut po páté hodině. Do budíčku ještě zbývala skoro

hodina. Když jsem si to uvědomila, zmocnila se mě panika,

brnící pod kůží, svědící a otravná.

Hlavou mi začaly vířit nouzové scénáře. Náhlá nevolnost.

Zoufalý telefonát z domova. Dokonce mě napadlo, že děvča­

ta musela odejít tak narychlo, že neměla čas mě budit. Nebo

se o to možná pokusila, ale nepodařilo se jim to. Nebo snad

podařilo, ale já si to nepamatovala.

Klekla jsem si ke starým truhlám u dveří s vyrytými jmé­

ny předchozích táborníků, a otevřela všechny kromě té své.

Všechny byly polstrované saténovou výstelkou a až po okraj

plné oblečení, časopisů a jednoduchých výrobků. Ve dvou

z nich se nacházely mobilní telefony, vypnuté a několik dnů

nepoužívané.

Pouze jedna z dívek si vzala telefon.

Neměla jsem ponětí, co to má znamenat.

První – a jediné – logické místo, o němž mě napadlo, že by

tam dívky mohly být, byly umývárny, obdélníková konstrukce

z cedrových prken, nacházející se na okraji lesa hned za chat­

kami. Možná jedna musela na záchod a ostatní šly s ní. To už

se stalo. Sama jsem se podobných výprav účastnila. Schoulené

k sobě jsme spěchaly po cestičce osvětlené jedinou baterkou.

Dokonale ustlaná postel ale naznačovala, že se jedná

o plánovanou nepřítomnost. Prodlouženou. Nebo ještě hůř,

že děvčata ve svých postelích dnes v noci vůbec nespala.


11

POSLEDNÍ LEČ

Přesto jsem otevřela dveře chatky a nervózně vyšla ven.

Bylo pochmurné, chladné ráno. Takové, ve kterém se cestou

do umývárny obejmete rukama, abyste se zahřáli. Uvnitř jsem

prohledala každou kabinku a sprchu. Nikde nikdo nebyl. Stě­

ny sprch byly suché, stejně jako umyvadla.

Venku jsem se zastavila na půli cesty mezi umývárnou

a chatkami, naklonila hlavu na stranu a snažila se ve všem

tom bzučení, cvrlikání a šplouchání vody v jezeře nějakých

padesát metrů od tábora zaslechnout něco, co by mi napo­

vědělo, kam se děvčata ukryla.

Nic jsem neslyšela.

Tábor samotný byl naprosto tichý.

Dolehl na mě pocit osamění a na okamžik mě napadlo,

jestli z tábora všichni neodešli a nenechali mě tu samot­

nou. V hlavě se mi rodily mnohem hrozivější scénáře. Chat­

ky opuštěné v horečném a vyděšeném spěchu, zatímco já

všechno prospala.

Vrátila jsem se zpátky k chatkám, tiše je obcházela a naslou­

chala, jestli uvnitř zaslechnu nějaké známky života. Tábor

tvořilo celkem dvacet chatek, uspořádaných do pravidelné

sítě na lesní mýtině. Proplétala jsem se mezi nimi a připadala

si směšně. Na sobě jsem měla jen tričko bez rukávů a šortky.

Opadané borovicové jehličí a kamínky na cestě mě píchaly

do bosých chodidel.

Každá chatka byla pojmenována po nějakém stromě. Moje

se jmenovala Svída. Hned vedle byl Javor. Četla jsem si jejich

jména a přemýšlela, ve které z nich by se děvčata mohla ukrý­

vat. Možná bez dovolení přespala v jiné chatce. Začala jsem

nahlížet do oken, otevírat nezamčené dveře. Kontrolovala jsem,

zda se na palandách uvnitř kromě domácích děvčat nena­

chází ještě další táborníci. V jedné z chatek, jménem Smrk

pichlavý, jsem probudila dívku na spodní palandě. Posadila

se a oněměle na mě zírala.

„Promiň,“ zašeptala jsem, než jsem zavřela dveře. „Pro­

miň, promiň.“


12

RILEY SAGER

Vydala jsem se na druhou stranu tábora, která od roz­

břesku až do setmění obvykle překypovala životem. V tuhle

chvíli ale blížící se svítání naznačovala pouze slabá růžová

linka na obzoru. Nebyl tu tedy nikdo jiný než já, kráčející

směrem k robustní jídelně. Přibližně za hodinu se z ní už

ponese vůně kávy a opečené slaniny. Teď tu ale nebylo cítit

ani slyšet vůbec nic.

Zkusila jsem otevřít dveře. Byly zamčené.

Když jsem přitiskla tvář na okno, uvnitř potemnělé míst­

nosti jsem uviděla jen židle otočené nohami vzhůru na dlou­

hých řadách stolů.

V dílně vedle to vypadalo podobně.

Zamčeno.

Tma.

Když jsem nahlédla dovnitř, uviděla jsem půlkruh malíř­

ských stojanů s nedokončenými malbami ze včerejší lekce.

Malovaly jsme zátiší. Vázu s polními květinami vedle mísy

s pomeranči. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že lekce nebu­

de nikdy dokončena, květiny zůstanou nedomalovány a mísy

bez ovoce.

Poodstoupila jsem od budovy, začala se rozhlížet kolem

sebe a přemýšlet, co udělám teď. Vpravo ode mě byla štěrko­

vá cesta, která vedla z tábora lesem na hlavní silnici. Vydala

jsem se opačným směrem, přímo do středu tábora, kde na

konci cesty stála obrovská, podlouhlá budova.

Chata.

Místo, kde bych děvčata hledala ze všeho nejméně.

Je to obludná budova. Vypadá spíš jako panské sídlo než

jako chata. Neustálá připomínka tábornicím, v jakých pod­

mínkách musí ony samy přebývat. Právě teď byla ztichlá

a potemnělá. Proti stále jasnější obloze za budovou bylo její

průčelí pohrouženo do stínu, takže zkosená okna, kamen­

nou podezdívku a červené dveře bylo sotva možné rozeznat.

Jedna moje část se chtěla rozeběhnout ke dveřím a bušit

na ně tak dlouho, dokud Franny neotevře. Musela vědět, že


13

POSLEDNÍ LEČ

tři dívky zmizely. Koneckonců je táborovou vedoucí. Nese za

dívky zodpovědnost.

Bránila jsem se tomu, protože bylo možné, že jsem se

zmýlila. Že jsem opomněla nějaké důležité místo, kde by se

děvčata mohla ukrýt. Jako by to byla hra na schovávanou!

A také jsem nechtěla Franny nic říkat až do chvíle, než to

bude absolutně nutné.

Už jednou jsem ji zklamala. Nechtěla jsem to udělat znovu.

Chystala jsem se vrátit do své opuštěné chatky, když něco

za velkou budovou upoutalo mou pozornost. Pruh oranžového

světla nad svažujícím se trávníkem za budovou.

Půlnoční jezero, odrážející oblohu.

Buďte tam, prosím, pomyslela jsem si. Buďte v bezpečí,

prosím. Dovolte mi vás najít, prosím.

Samozřejmě tam nebyly. Nebyl k tomu žádný rozumný

důvod. Připadala jsem si jako ve zlém snu. Takovém, které­

ho se nejvíc obáváte, když v noci zavíráte oči. Jenomže tahle

noční můra se stala skutečností.

Možná proto jsem se nezastavila, když jsem došla na břeh.

Pokračovala jsem dál do jezera, kluzké kameny pod noha­

ma. Brzy mi voda sahala po kotníky. Celá jsem se roztřásla.

Nedokázala jsem ale říct, jestli to bylo chladem z jezera, nebo

strachem, který mě ochromoval od chvíle, kdy jsem se poprvé

podívala na hodinky.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Za mými zády stála chata.

Strana natočená k jezeru byla osvětlená vycházejícím sluncem,

okna růžově zářila. Oběma směry se táhlo zdánlivě nekonečné

pobřeží plné kamenů a nakloněných stromů. Podívala jsem se

před sebe, na obrovskou vodní masu jezera. Na hladině rovné

jako zrcadlo se odrážely pomalu putující mraky a blikotavě

slábnoucí hvězdy. Jezero bylo hluboké, i když výšku hladiny

snížilo dlouhotrvající sucho, které odhalilo stopu široký pruh

sluncem vysušených oblázků podél pobřeží.

Vyjasnilo se už natolik, že bylo možné zahlédnout protěj­

ší břeh, ačkoli vypadal jen jako tmavý, sotva viditelný pruh,


14

RILEY SAGER

táhnoucí se v mlžném oparu v dáli. To všechno – tábor, jeze­ ro, okolní les – bylo soukromým majetkem, který si Frannina rodina předávala z generace na generaci.

Tolik vody. Tolik půdy.

Tolik míst, kde se lze ztratit.

Děvčata mohla být kdekoli. To mi proběhlo hlavou, jak jsem

tak stála ve vodě, a roztřásla se ještě silněji. Byly tam venku. Někde. A mohlo trvat celé dny, než se je podaří najít. Nebo týdny. Je možné, že se je nikdy najít nepodaří.

Ta představa byla příliš strašlivá, než abych na ni myslela,

ačkoli jsem ji nedokázala vypudit z hlavy. Představovala jsem si,

jak klopýtají hustým lesem, zmatené a dezorientované, a sna­

ží se podle lišejníků na stromech určit sever. Představovala

jsem si, jak jsou hladové, vyděšené a roztřesené. Představo­

vala jsem si, jak klesají pod hladinu, propadají se do bahna

na dně jezera a marně se snaží probojovat si cestu na povrch.

Všechny tyhle myšlenky mi vířily hlavou a já se dala do křiku.


ČÁST PRVNÍ

DVĚ PRAVDY


17

1

Namalovala jsem dívky ve stejném pořadí jako obvykle.

První Vivian.

Druhou Natalii.

Allison poslední, i když chatku opustila jako první a proto

se, technicky vzato, jako první ztratila.

Moje obrazy jsou obvykle velké. Opravdu obrovské. Vel

ké jako vrata od stodoly, jak s oblibou říkává Randall. Dívky

samotné ale jsou vždy malé. Bezvýznamné skvrny na pře

hna ně širokém plátně.

Postavy dívek patří do druhé fáze tvorby obrazu. V té první

jsem na pozadí namalovala zem a oblohu v odstínech s patřičně

pochmurnými názvy. Pavoučí černá. Stínově šedá. Krvavě rudá.

A půlnoční modř, samozřejmě. Na mých obrazech nikdy

nechybí kousek půlnoci.

Pak přijdou na řadu dívky. Někdy jsou pohromadě, jindy

roztroušené ve vzdálených rozích plátna. Vždy na sobě mají

bílé šaty, které za nimi vlají, jako kdyby před něčím utíkaly.

Obvykle bývají otočené, takže jim obličeje zastírají vlasy, které

za nimi při běhu povlávají. Na těch několika málo obrazech, na

nichž jsem jim obličeje namalovala, to byly jen lehké náznaky

profilu načrtnuté jedním tahem štětce.

Nakonec pomocí špachtle, kterou na plátno v širokých,

nepravidelných tazích napatlám barvu, vytvořím les. To může


18

RILEY SAGER

trvat několik dnů nebo i týdnů, během kterých bývám lehce

omámená z výparů z barev, které nanáším vrstvu po vrstvě,

aby byla co nejsilnější.

Slyšela jsem, že Randall se potenciálním kupujícím vychlou

bá, že mé obrazy připomínají Van Gogha, na jehož plátnech

byla taky centimetr silná vrstva barev. Sama o sobě radši

smýšlím tak, že maluju jako příroda, kde skutečná hladkost

neexistuje, obzvláště ne v lese. Šupinatá kůra stromů. Trsy

mechu na kamenech. Několikaletý nános popadaných listů

na zemi. Taková je příroda, kterou se snažím pomocí vrstve

ní barev ztvárnit.

A tak nanáším vrstvu za vrstvou, až se plátno pomalu začne

měnit v mou představu lesa. Hustého, hrozivého, plného

nebezpečí. Stromy tyčící se do výšky, temné a děsivé. Popínavé

rostliny stažené do škrtících smyček. Lesní podrost zakrýva

jící zem. Listoví, přes které není vidět na oblohu.

Maluju tak dlouho, až na plátně nezbývá jediné volné mís

tečko, maluju, dokud les dívky zcela nepohltí a ony se neztratí

mezi kmeny jeho stromů, listím a popínavými rostlinami. Až

tehdy vím, že je dílo hotové, a obraz v pravém dolním rohu

podepíšu špičkou rukojeti štětce.

Emma Davisová.

To stejné jméno, vyvedené stejně nečitelně v rohu obrazu,

nyní v mnoha kopiích zdobí stěnu galerie a zdraví návštěvníky

procházející obrovskými posuvnými dveřmi tohoto bývalé

ho skladu na maso. Všechny zdi jsou ověšené obrazy. Mými

obrazy. Je jich sedmadvacet.

Moje první výstava.

Randall vložil do přípravy vernisáže všechno a proměnil

místnost v jakýsi městský les. Stěny jsou rezavě rudé a břízy

pokácené v lese v New Jersey jsou uspořádány do vkusných

skupinek. V pozadí se ozývají diskrétní tóny éterické hud

by. Osvětlení připomíná říjen, ačkoli je týden před svatým

Patrikem a venku na ulicích se válí hromady špinavé sně

hové břečky.


19

POSLEDNÍ LEČ

Galerie je ale plná, to musím Randallovi nechat. Sběrate

lé, kritici a zvědavci se skleničkami šampaňského v rukách

mezi sebou bojují o místo před obrazy a co chvíli se natahují

po kroketách z hub a kozího sýra roznášených na stříbrných

tácech. Představili mě už desítkám lidí, jejichž jména jsem

vzápětí zapomněla. Důležitých lidí. Dost důležitých, aby mi

Randall, zatímco jsem si s nimi potřásala rukou, šeptal do

ucha, co jsou zač.

„Z Timesů,“ řekl o ženě, která byla od hlavy k patě oblečená

v odstínech fialové. O muži v bezchybně šitém obleku a světle

červených teniskách mi jen špitl do ucha: „Christie’s.“

„Velmi působivé práce,“ řekl pan Christie’s a křivě se na mě

usmál. „Jsou tak odvážné.“

Z jeho hlasu bylo znát překvapení, jako kdyby ženy nebyly

ničeho odvážného schopné. Nebo ho možná překvapil fakt,

že osobně nijak odvážně nevypadám. Na rozdíl od velkých

osobností uměleckého světa působím jistě ostýchavě. Nejsem

oděná celá ve fialovém ani nemám na nohou svítivé tenisky.

Mám na sobě černé šaty a lodičky na nízkém podpatku, což

mi přijde naprosto postačující. Běžně si oblékám jednotvár

nou kombinaci khaki kalhot a barvami postříkaných triček.

Jediný šperk, který nosím, je stříbrný řetízek, který mám vždy

omotaný kolem levého zápěstí. Je ozdoben třemi přívěsky –

malými ptáčky z kartáčovaného cínu.

Jednou jsem Randallovi řekla, že se oblékám tak jednoduše

proto, aby vynikly mé obrazy, ne já. Pravda je taková, že odvahu

považuju za osobní vlastnost a vzhled mi přijde nepodstatný.

Vivian byla odvážná v každém směru.

To ale nezabránilo tomu, aby zmizela.

V průběhu seznamování a představování jsem se zeširoka

usmívala, jak mi bylo doporučeno, a zdvořile jsem odvracela

dotazy na to, co plánuju dál.

Když Randall vyčerpal zástup cizinců, jimž mě chtěl před

stavit, oddělila jsem se od davu návštěvníků – mimo jiné pro

to, že jsem nechtěla neustále kontrolovat červené nálepky,


20

RILEY SAGER

jimiž se označuje, že byl obraz prodán. Namísto toho jsem si

se skleničkou šampaňského stoupla do rohu, kde se mého

ramene dotýká větev nedávno pokácené břízy, rozhlížím se

po místnosti a hledám lidi, které znám. Je jich tu mnoho, za

což jsem vděčná, ačkoli je zvláštní vidět je všechny pohro

madě na stejném místě. Směs přátel ze střední školy, spolu

pracovníků z reklamní agentury, malířů a příbuzných, kteří

přijeli vlakem z Connecticutu.

Všichni, s výjimkou mé sestřenice, jsou muži.

To není úplně náhoda.

Náladu mi zvedne Marc, který konečně s patřičným zpoždě

ním dorazil. Když vešel do sálu a rozhlédl se kolem, objevil se

mu na tváři hrdý úsměv. Přestože o sobě říká, že nesnáší svět

umění, dokonale do něj zapadá. Se svými roztomile neupra

venými vousy. Kostkovaným sportovním sakem oblečeným na

tričku s Mickey Mousem. Červenými teniskami, které mu musí

závidět i pan Christie’s. Prodral se davem, vzal si skleničku

šampaňského a nabídl si kroketu, kterou zamyšleně rozžvýkal.

„Ještě že tam je ten sýr,“ oznámí mi. „Ale ty mdlé houby, ty

to celé kazí.“

„Ještě jsem neochutnala,“ řeknu. „Na to jsem moc nervózní.“

Marc mi položí ruku na rameno, aby mě uklidnil, tak jako

to dělával v dobách, kdy jsme spolu při studiu na umělecké

škole žili. Každý člověk, a umělec obzvlášť, potřebuje něčí

uklidňující vliv. Mně ho poskytuje Marc Stewart. Můj hlas

rozumu. Můj nejlepší přítel. Mohl by být mým manželem,

nebýt toho, že oba máme rádi muže.

Přitahují mě naprosto nedostupní. Ani to není náhoda.

„Máš si to užívat, víš,“ řekne mi.

„Já vím.“

„A můžeš být na sebe hrdá. Není důvod cítit se provinile.

Očekává se, že umělci čerpají inspiraci z životních zkušeností.

O tom přece kreativita je.“

Marc samozřejmě mluví o těch dívkách pohřbených uvnitř

každého obrazu. Kromě mě a něj o nich nikdo neví. To jediné,


21

POSLEDNÍ LEČ

co jsem mu neprozradila, je, proč je ještě po patnácti letech

nechávám znovu a znovu zmizet.

To je lepší nevědět.

Nikdy jsem neměla v úmyslu malovat tímhle stylem. Na

umělecké škole mě přitahovala jednoduchost formy i barev.

Polévkové plechovky Andyho Warhola. Vlajky Jaspera Johna.

Odvážné čtverce a přísné černé linky Pieta Mondriana. Pak

jsem dostala, úkol namalovat portrét někoho, o kom jsem

věděla, že je po smrti.

Vybrala jsem si ty dívky.

Jako první jsem namalovala Vivian, protože ta se mi ve

vzpomínkách vybavovala nejlépe. Její blonďaté vlasy jako

z reklamy na šampon, s nimiž kontrastovaly tmavé oči, které

ve správném světle vypadaly jako černé. Drzý nosík posetý

pihami, které byly ještě výraznější, když se opálila. Namalo

vala jsem ji v bílých šatech se složitým viktoriánským límcem

kolem jejího labutího krku. Na obraze měla stejný tajemný

úsměv, jako když odcházela z chatky.

Na to jsi moc mladá, Em.

Pak následovala Natalie. Vysoké čelo. Hranatá brada. Vlasy

stažené do culíku. Šaty jí zdobil roztomilý krajkový límec, jež

odváděl pozornost od jejího silného krku a širokých ramen.

Jako poslední jsem namalovala Allison, krásnou Allison.

Líčka jako jablíčka, malý nosík. Obočí o dva odstíny tmavší

než její plavé vlasy, tak tenká a dokonalá, že vypadala jako

namalovaná hnědou pastelkou. Kolem krku jsem jí namalo

vala alžbětinský krejzl, nabíraný a vznešený.

Něco ale nebylo na dokončeném obraze v pořádku. Něco,

co mě trápilo až do noci před termínem odevzdání. Tu noc

jsem se ve dvě hodiny probudila a viděla jsem, jak se na mě

všechny tři dívají přes pokoj.

Byly vidět. To byl ten problém.

Vstala jsem z postele a postavila se před plátno. Vzala jsem

štětec, namočila ho do hnědé barvy a zamalovala jim oči.

Větev stromu, přes kterou nemohly vidět. Pak následovaly


22

RILEY SAGER

další větve. Potom rostliny a celé stromy, které jako by klíči

ly z barev nanášených štětcem na plátno. Než se rozednilo,

obraz se z větší části změnil v les. Z Vivian, Natalie a Allison

nezbylo nic než části bílých šatů, kousky kůže a lokny vlasů.

To bylo číslo jedna. První z mé série obrazů lesa. Jediný

z nich, na kterém bylo z dívek vůbec něco vidět. Když jsem

učiteli ve třídě vysvětlila jeho význam, dostala jsem tu nej

lepší známku. Ten obraz na mé výstavě chybí. Visí v mém

podkrovním bytě a není na prodej.

Většina ostatních je ale zde. Každý z obrazů zabírá celou

stěnu galerie o několika místnostech. Když se na všechny

takhle pohromadě dívám, dochází mi, jak obsesivní celá má

práce je. Znervózňuje mě, když si uvědomím, že několik let

maluji to samé.

„Jsem hrdá,“ řeknu Marcovi, než se napiju šampaňského.

On vypije svou skleničku najednou a natáhne se po další.

„Tak co se děje? Vypadáš otráveně.“

Řekne to s ostrým britským akcentem, který mi připome

ne Vincenta Price v jednom absurdním hororu, na jehož jmé

no si ani jeden z nás nedokáže vzpomenout. Pamatujeme si

jenom, jak jsme si tu noc, když jsme se na něj dívali v televizi,

zakouřili marihuanu a pak se nad tou replikou doslova váleli

smíchy. Používáme jí mezi sebou příliš často.

„Je to prostě divný. Tohle všechno.“ Ukážu skleničkou na

obrazy dominující stěnám okolo, lidi postávající před nimi,

Randalla, který právě na obě tváře políbil elegantní evrop

ský pár, jenž právě vešel do dveří. „Nikdy jsem nic takového

nečekala.“

Nejsem přehnaně skromná. Je to pravda. Kdybych očeká

vala, že se moje obrazy budou vystavovat v galerii, byla bych

je pojmenovala, ne jen označila pořadovými čísly podle toho,

jak vznikaly. Jedna až třiatřicet.

Randall, galerie, tahle až nereálná vernisáž – to všechno

je jen šťastná náhoda. Výsledek toho, že jsem byla ve správ

nou chvíli na správném místě. To správné místo bylo shodou


23

POSLEDNÍ LEČ

okolností Marcovo bistro ve West Village. A ten správný čas

přišel ve čtvrtém roce mého zaměstnání jako výtvarnice

u reklamní agentury. Ta práce nebyla nijak zábavná a ani

mě nijak zvlášť nenaplňovala, ale vydělávala na pronájem

podkrovního bytu dostatečně velikého na to, aby se do něj

vešly mé lesní obrazy. Když v bistru praskla vodovodní trub

ka, potřeboval Marc něco, čím by zakryl skvrnu, táhnoucí se

přes celou jednu stěnu. Půjčila jsem mu číslo osm, protože

bylo největší a zakrylo tak největší plochu.

Správný čas přišel o týden později, když si do bistra zašel na

oběd majitel malé galerie vzdálené jen několik bloků. Obraz

ho natolik zaujal, že se Marca zeptal, kdo ho namaloval.

To vedlo k tomu, že byl jeden z mých obrazů – číslo sedm –

vystaven v galerii. Do týdne ho někdo koupil. A majitel měl

zájem o další. Dala jsem mu tři. Jeden z nich – šťastná tři

náctka – zaujal mladou milovnici umění, která jeho fotogra

fii zveřejnila na Instagramu. Fotografie si všimla její zaměst

navatelka, televizní herečka udávající trendy. Obraz koupila

a pověsila si ho do jídelny, kde ho při večírku ukázala skupi

ně přátel. Jeden z nich, editor časopisu Vogue, o něm pově

děl svému synovci, majiteli větší a prestižnější galerie. Tím

synovcem byl Randall, který se právě teď prochází po galerii

a objímá se se všemi hosty, na které narazí.

To, co nikdo z nich neví – ani Randall, ani ta herečka, dokon

ce ani Marc – je, že těch třiatřicet obrazů představuje vše, co

jsem mimo svou práci pro reklamní agenturu vytvořila. Žád

né nové myšlenky zrozené v umělcově hlavě, žádná inspirace

vedoucí mě k další práci. Samozřejmě jsem se pokusila nama

lovat i jiné obrazy. Ovšem spíš kvůli otravnému pocitu zodpo

vědnosti, než že bych opravdu chtěla. Nikdy se mi nepodařilo

dostat se dál než k vlažným počátečním pokusům. Neustále

se musím vracet k těm zatraceným dívkám.

Vím, že je nemůžu malovat a nechávat mizet v lese doneko

nečna. Proto jsem si slíbila, že už žádný další takový obraz nena

maluju. Nebude žádné číslo 34 nebo 46 nebo, nedej Bože, 112.


24

RILEY SAGER

Proto neodpovídám na dotazy, na čem teď pracuji. Nemám

jak odpovědět. Má budoucnost je doslova prázdným plátnem,

které čeká, co na něj namaluju. Za posledních šest měsíců

jsem štětec vzala do ruky jenom jednou, když jsem přemalo

vala svůj ateliér z narcisově žluté na tyrkysovou.

Jestli jsem z něčeho otrávená, tak právě z tohohle. Jsem

umělkyní jednoho tématu. Smělá malířka, jejíž celoživotní

dílo visí na těchhle stěnách.

Výsledkem je, že se cítím bezmocná, když mě Marc opustí,

aby si popovídal s pohledným číšníkem, čímž dá dokonalou

příležitost Randallovi, jenž mě popadne za zápěstí a odtáh

ne ke štíhlé ženě, která právě studuje číslo třicet, můj zatím

největší obraz. Ačkoli jí nevidím do tváře, vím, že je důležitá.

Všechny ostatní toho večera přivedli za mnou, ne mne za nimi.

„Tady je, drahoušku,“ oznámí jí Randall. „Umělkyně osobně.“

Žena se otočí a přátelsky se na mě podívá svýma zelený

ma očima, jaké jsem neviděla patnáct let. Pohledem, který

si snadno zapamatujete. Pohledem, který vám dává pocit, že

jste ten nejdůležitější člověk na světě.

„Ahoj, Emmo,“ řekla.

Ztuhnu. Nejsem si vůbec jistá, co mám dělat. Netuším, jak

bude reagovat. Nebo co řekne. Ani proč tu je. Předpokládala

jsem, že Francesca Harris-Whiteová se mnou nechce mít nic

společného.

Přesto se na mě vřele usměje, lehce mě obejme a políbí na

tvář. Randall tomu přihlíží s očividnou žárlivostí.

„Vy už se znáte?“

„Ano,“ odpovím, stále překvapená její přítomností.

„Neviděly jsme se celé roky. Emma tenkrát byla ještě děv

čátko. Jsem hrdá na to, jaká z ní vyrostla žena.“

Znovu si mě změří pohledem. Tím pohledem. A přestože

jsem stále překvapená, uvědomuju si, jak ráda ji vidím. Ani

mě nenapadlo, že by něco takového bylo možné.

„Děkuji vám, paní Harris-Whiteová,“ řeknu. „To je od vás

velmi milé.“


25

POSLEDNÍ LEČ

Na oko se zakaboní. „Co to má znamenat, to ‚paní Harris

-Whiteová‘? Franny. Vždycky jenom Franny.“

Na to si taky pamatuju. Jak před námi stála ve svých khaki

šortkách a modré polokošili, ve velkých turistických botách

její nohy vypadaly komicky velké. Říkejte mi Franny. Trvám

na tom. Tady v přírodě si jsme všichni rovní.

Dlouho to netrvalo. Potom, když noviny po celé zemi zveřej

nily, co se stalo, používaly v článcích její formální jméno. Fran

cesca Harris-Whiteová. Jediná dcera realitního magnáta Theo

dora Harrise. Jediná vnučka dřevobarona Buchanana Harrise.

Mnohem mladší vdova po dědici tabákového impéria Douglasi

Whiteovi. Odhadovaná čistá hodnota jejího majetku činila téměř

miliardu dolarů a jeho velká část patřila rodině už více než sto let.

A teď tu stojí přede mnou, zdánlivě nepoznamenaná věkem,

ačkoli už jí musí být přes sedmdesát let. Na svůj věk vypadá

opravdu dobře. Pokožku má opálenou a zářivou. Modré šaty

bez rukávů zdůrazňují její postavu. Vlasy, jejichž barva je něco

mezi blond a šedou, má upravené do drdolu. Kolem krku jí

visí perlový náhrdelník.

Otočí se zpátky k obrazu a přehlédne jeho impozantní šíři.

Je to jedno z mých tmavších děl – v odstínech černé, tmavě

modré a hnědé. Ona před plátnem vypadá malá, jako kdyby

stála ve skutečném lese, koruny stromů nad hlavou.

„Je to opravdu nádhera,“ řekla. „Všechny ty obrazy jsou

nádherné.“

Z jejího hlasu jako by bylo slyšet rozechvění a nejistota.

Jako kdyby pod namalovaným porostem zahlédla postavy

dívek v bílých šatech.

„Musím se přiznat, že jsem sem přišla ještě z jiného důvodu,“

řekne s pohledem stále upřeným na obraz, ze kterého jako

by nedokázala odtrhnout zrak. „Samozřejmě jsem tady kvů

li umění. Ale také kvůli něčemu jinému. Mám pro vás návrh,

který pro vás určitě bude velmi zajímavý.“

Konečně se od obrazu odtrhne a upře své zelené oči na mě.

„Ráda bych ho s vámi probrala, až budete mít čas.“


26

RILEY SAGER

27

Střelím pohledem po Randallovi, který od Franny stojí

v diskrétní vzdálenosti. Ústy naznačí slovo, které chce slyšet

každý umělec: zakázka.

„Samozřejmě,“ vyhrknu při té představě. Za jakýchkoli jiných

podmínek bych odmítla.

„Tak se mnou zítra poobědvejte. Co třeba v půl jedné? V mém

domě? Budeme si tak moci popovídat.“

Přikývnu, aniž jsem si zcela jistá, co se děje. Frannino neoče

kávané zjevení. Její ještě méně očekávaná pozvánka na oběd.

Hrozivá a zároveň lákavá vyhlídka na zakázku pro ni. Další

surreálná věc na již tak dost podivném večeru.

„Samozřejmě,“ řeknu znovu, protože ze sebe nedokážu

vypravit nic jiného.

Franny se rozzáří. „Báječné.“

Vtiskne mi do ruky svou vizitku. Modrý tisk na silném bílém

papíře. Jednoduchá, ale elegantní. Je na ní uvedeno jméno,

telefon a adresa na Park Avenue. Než odejde, znovu mě leh

ce obejme. Pak se otočí k Randallovi a ukáže na číslo třicet.

„Vezmu si ho,“ řekne.


27

2

Frannin dům nebylo těžké najít. Stojí na něm jméno její rodiny.

Harrisovi.

Stejně jako jeho obyvatelé působí i samotný dům nená

padným dojmem. Žádná dakotská vikýřová okna a štíty, jen

důstojná budova tyčící se nad Park Avenue. Nad vstupem je

z mramoru vytesaný rodinný erb. Jsou na něm dvě borovice

překřížené do tvaru písmene X, kolem nich se obtáčí vavřín.

Je to příhodné, vezme-li člověk v úvahu, že základy rodinné

ho bohatství položila těžba takových stromů.

Dům je uvnitř střízlivý a tichý jako nějaká katedrála. A já jsem

hříšník, který do ní po špičkách vchází. Podvodník. Někdo, kdo

sem nepatří. Přesto mě dveřník přivítá úsměvem a pozdraví

mě jménem, jako kdybych zde už léta žila.

Vřelé přijetí následuje, když jsem nasměrována k výtahu.

Uvnitř stojí další známá tvář z táboru Slavík.

„Lottie?“ řekla jsem.

Na rozdíl od Franny se za posledních let dost změnila. Samo

zřejmě je starší. A kultivovanější. Šortky a kostkovanou košili,

ve kterých jsem ji viděla naposledy, nahradil černý kostým

a zářivě bílá blůzka. Vlasy, kdysi dlouhé a mahagonové, má

nyní černé jako uhel a zastřižené do elegantního mikáda, kte

ré rámuje její bledou tvář. Ale její úsměv se nezměnil. Je vřelý,

přátelský a zářivý, jako tenkrát v táboře Slavík.


28

RILEY SAGER

„Emmo,“ řekne a obejme mě. „Můj Bože, ráda tě zase vidím.“

Také ji sevřu v náručí. „A já tebe taky, Lottie. Napadlo mě,

jestli ještě pořád pro Franny pracuješ.“

„Nezbavila by se mě, ani kdyby chtěla. Ne že by někdy tedy

chtěla.“

Samozřejmě, málokdy bylo možné je vidět jednu bez druhé.

Franny, vedoucí tábora, a Lottie, její oddaná asistentka. Spolu

vládly ne železnou pěstí, ale sametovou rukavicí, jejich bene

volentní trpělivost se nikdy nevytratila, ani když šlo o zpoz

dilce, jako třeba o mě. Jasně se mi vybavuje chvíle, kdy jsem

Lottie poprvé potkala. Když jsem s rodiči dorazila později,

než se čekalo, vyšla svou klidnou a nenucenou chůzí z chaty.

Přivítala nás úsměvem a vřelým Vítejte v táboře Slavík.

Teď mě doprovodila do výtahu a stiskla horní knoflík. Zatím

co nás kabina unáší vzhůru, řekne: „Poobědváte s Franny ve

skleníku. Jen počkej, až ho uvidíš.“

Přikývnu a zatvářím se vzrušeně. Lottie mě ale prokouk

ne. Prohlédne si mě od hlavy k patě a neunikne jí mé strnu

lé držení těla, nervózní podupávání nohou, strojený úsměv.

„Nebuď nervózní,“ řekne mi. „Franny už ti dávno odpustila.“

Přeju si, abych tomu dokázala věřit. Přestože se v galerii

ke mně Franny chovala vyloženě přátelsky, nemůžu se zbavit

neodbytných pochybností, pocitu, že nejde jen o přátelskou

návštěvu.

Dveře výtahu se otevřou a já se ocitnu ve vstupu do Fran

nina podkrovního bytu. K mému překvapení již na protější

stěně visí obraz, který koupila předchozí večer. Žádná malá

červená nálepka nebo týdny čekání, to není nic pro Francescu

Harris-Whiteovou. Randall musel být vzhůru celou noc, aby

zorganizoval převoz obrazu z galerie sem.

„Je to krásný obraz,“ řekne Lottie o čísle třicet. „Rozumím,

co na něm Franny tak zaujalo.“

Zajímalo by mě, jestli by Franny obraz koupila, kdyby věděla,

že se na něm ukrývají dívky a čekají, až je někdo najde. Pak

mě napadne, jaké pocity by mohly mít samy dívky z toho, že


29

POSLEDNÍ LEČ

se ocitly ve Frannině střešním bytě. Allison a Natalii by to

nejspíš bylo jedno. Ale Vivian? Ta by byla zatraceně nadšená.

„Mám v plánu zajít odpoledne do galerie, abych se podíva

la na další tvé obrazy,“ řekne Lottie. „Jsem na tebe tak hrdá,

Emmo. My všichni.“

Provede mě krátkou chodbou doleva, kolem formální jídel

ny a skrz obývací pokoj. „Tak jsme tady. Skleník.“

Pojem skleník není úplně výstižný. Je to jako kdybyste Grand

Central označili za pouhé vlakové nádraží. Obě místa jsou

stejně zdobená a naprosto se vzpírají jednoduchému popisu.

Frannin skleník je ve skutečnosti dvoupatrová zimní zahra

da postavená na bývalé terase podkrovního bytu. Od podlahy

ke klenutým stropům sahají panely těžkého skla, zvenčí na

nich místy ještě sedí poslední zbytky sněhu. Uvnitř se nachá

zí miniaturní les. Nechybí zde podsadité borovice, kvetoucí

třešně a růžové keře obsypané rudými květy. Zem je pokrytá

mechem a výhonky popínavého břečťanu. Uprostřed toho

pohádkového lesa se nachází patio postavené z pálených

cihel. V něm sedí Franny u kovaného stolu, který už je pro

střený k obědu.

„Tak ti ji vedu,“ oznámí Lottie. „Asi bude mít hlad. Takže

radši začnu nosit na stůl.“

Franny se se mnou přivítá dalším lehkým objetím. „Jsem

tak ráda, že tě znovu vidím, Emmo. Máš krásné šaty.“

Protože jsem nevěděla, co si obléct, vzala jsem si na sebe

to nejhezčí, co mám – volné potištěné šaty od Diany von

Furstenbergové, které jsem dostala od rodičů k Vánocům.

Ukázalo se, že jsem si dělala zbytečné starosti, že nebudu

vhodně oblečena. Franny má na sobě černé kalhoty a bílou

blůzu na knoflíčky zapnutou ke krku. Působí uvolněně. Já se

naopak cítím upjatě, strojeně a nervózně z toho, proč si mě

sem pozvala.

„Co si myslíte o mém malém skleníku?“ zeptá se Franny.

Rozhlédnu se kolem sebe, hledám detaily, které mi prve

unikly. Socha anděla zpola ztracená pod popínavým břečťanem.


30

RILEY SAGER

Narcisy rostoucí u potůčku. „Je úžasný,“ řeknu. „Slovy se nedá

vyjádřit, jak je krásný.“

„Je to moje malá oáza klidu v rušném městě. Před několika

lety jsem se rozhodla, že když nemůžu žít v přírodě, přinesu

si přírodu sem, aby tu žila se mnou.“

„Tak proto jste si koupila můj největší obraz.“

„Přesně proto. Když před ním stojím, připadám si, jako bych

byla na kraji temného lesa a rozhodovala se, jestli do něj mám

vstoupit. Odpověď je samozřejmě ano.“

Já bych se rozhodla stejně. Ale na rozdíl od Franny bych

do lesa vešla jenom proto, že vím, že ukrytá za stromy na mě

čekají ta tři děvčata.

K obědu je pstruh na mandlích a salát z rukoly. K pití se

podává svěží ryzlink. První sklenička vína mi uklidní nervy.

Po druhé polevím na ostražitosti. Po třetí, když se mě Franny

zeptá na mou práci, osobní život a rodinu, odpovím jí zcela

upřímně – nenávidím ji, jsem stále svobodná, rodiče jsou na

penzi v Boca Raton.

„Všechno to bylo výborné,“ pochvaluji své hostitelce oběd,

když jsme dojedly citronový koláč podávaný jako dezert. Byl

tak dobrý, že mám chuť vylízat talíř.

„To jsem ráda,“ odpoví Franny. „Ten pstruh byl z Půlnoč

ního jezera.“

Zmínka o jezeře mě zaskočí. Franny si všimne mého pře

kvapení a řekne: „Pořád můžeme rádi vzpomínat na místo,

kde se stalo něco špatného. Alespoň já mohu. A vzpomínám.“

Je zřejmé, že to tak Franny vnímá, navzdory všemu, co se

přihodilo. Koneckonců je to pozemek její rodiny. Čtyři tisíce

akrů divočiny na jihu Adirondackého pohoří, zachované jejím

dědečkem poté, co celý život strávil odlesňováním pozemků

o pětkrát větší rozloze. Domnívám se, že si Buchanan Harris

myslel, že záchranou těch čtyř tisíc akrů odčiní to, co napá

chal. A možná že odčinil, ačkoli způsob, jakým to udělal, měl

na životní prostředí také svůj dopad. Když zjistil, že se na jeho

území nenachází žádná větší vodní plocha, rozhodl se, že si


31

POSLEDNÍ LEČ

vybuduje vlastní. Přehradil blízkou řeku a o půlnoci na deštivý

Nový rok 1902 zavřel stavidla. Během několika dnů se kdysi

pokojné údolí proměnilo v jezero.

Takový byl příběh Půlnočního jezera, který si musel vyslech

nout každý nováček, jenž do tábora Slavík přibyl.

„Ani trochu se to tam nezměnilo,“ pokračovala Franny. „Cha

ta pořád stojí, samozřejmě. Můj druhý domov. Byla jsem tam

zrovna minulý víkend, proto mám toho pstruha. Sama jsem

ho chytila. Chlapci nevidí rádi, když tam jezdím příliš často.

Obzvlášť když se tam vypravíme s Lottie samy. Theo si dělá

starosti, že by nám neměl kdo pomoct, kdyby se přihodilo

něco zlého.“

Zmínka o Franniných synech mi taky nebyla příjemná.

Theodore a Chester Harris-Whiteovi. Tak neskutečně jíz

livá jména. Stejně jako jejich matka dávali přednost oslovo

vání přezdívkami – Theo a Chet. Na mladšího Cheta si moc

nevzpomínám. Když jsem byla v táboře Slavík, byl ještě chla

pec, nebylo mu víc než deset let. Franny se ho překvapivě

rozhodla adoptovat. Nevzpomínám si, že bych s ním někdy

mluvila, ačkoli jsem určitě musela. Vybavuju si jenom, jak

jsem ho občas zahlédla bosého běžet po svažitém trávníku

od chaty k břehu jezera.

Theo byl taky adoptovaný. O několik let dříve než Chet.

Na něj si pamatuju dobře. Možná až moc dobře.

„Jak se mají?“ zeptám se, ačkoli nemám právo to vědět.

Ptám se jenom proto, že když se o nich Franny zmínila, podí

vala se na mě vyzývavým pohledem a zjevně čekala, že se na

ně zeptám.

„Vede se jim oběma dobře. Theo je na rok v Africe, pracuje

s Lékaři bez hranic. Chet bude na jaře promovat na univerzitě

Yale. Je zasnoubený s jednou půvabnou dívkou.“ Odmlčí se,

abych mohla informace vstřebat. To ticho je výmluvné. Říká

mi, že se její rodině daří navzdory tomu, co jsem jim udělala.

„Myslela jsem, že už to všechno budete vědět. Slyšela jsem,

že lidi z tábora Slavík spolu stále ještě komunikují.“


32

RILEY SAGER

„Pravda je, že já nejsem v kontaktu s nikým z nich,“ při

pustila jsem.

Ne, že by se o to děvčata z tábora nesnažila. Když se roz

mohl Facebook, dostala jsem několik žádostí o přátelství od

bývalých tábornic. Ignorovala jsem je. Neměla jsem důvod

chtít s nimi zase mluvit. Kromě dvou týdnů strávených na

stejném místě ve stejnou nešťastnou dobu jsme spolu ale

neměly nic společného. To jim nezabránilo, aby mě přidaly

do skupiny bývalých účastníků tábora Slavík. Upozorňování

na novinky jsem vypla už před několika lety.

„Možná bychom to mohly změnit,“ řekne Franny.

„Jak?“

„Myslím, že je na čase, abych vám prozradila, proč jsem vás

sem dnes pozvala,“ řekne a taktně dodá: „Kromě toho, že si

velmi užívám vaší společnosti.“

„Přiznám se, že jsem zvědavá,“ odpovím prostě. Ve skuteč

nosti skoro hořím netrpělivostí.

„Chci tábor Slavík znovu otevřít,“ oznámí mi Franny.

„Jste si jistá, že to je dobrý nápad?“

Ta slova ze mě vylétnou zcela bezmyšlenkovitě. Mají posměš

ný podtón. Jsou chladná a téměř krutá.

„Omlouvám se,“ řeknu vzápětí. „Nemyslela jsem to nijak zle.“

Franny se nakloní přes stůl a stiskne mi ruku. „Nedělejte si

s tím starosti. Nejste první člověk, kdo takhle reaguje. A sama

musím přiznat, že to není nejlogičtější myšlenka. Ale mám

pocit, že přišel správný čas. Tábor je zavřený už dost dlouho.“

Patnáct let. Tak dlouho. Připadá mi to, jako kdyby se to

všechno stalo v minulém životě. Zároveň ale jako kdyby se

to stalo teprve včera.

Tábor byl tehdy zavřen počátkem léta, po dvoutýdenním

provozu, což vneslo chaos do plánů mnoha rodin. Nebylo jiné

cesty. Ne po tom, co se stalo. Když mě moji rodiče vyzvedli,

o den později, než odjely všechny ostatní dívky, pohybovali

se na hraně mezi soucitem a popuzením. Jako poslední jsem

přijela a jako poslední odjela. Vzpomínám si, jak jsem seděla


33

POSLEDNÍ LEČ

v našem Volvu a dívala se ze zadního okna na vzdalující se

tábor. I když mi bylo třináct, věděla jsem, že se nikdy znovu

neotevře.

Jiný tábor by potíže možná přestál. Ale tábor Slavík nebyl

jen tak nějaký letní tábor. Byl to tábor pro děti z bohatých

manhattanských rodin. Bylo to místo, kde generace mladých

žen ze zámožných rodin trávily léto plaváním, plachtěním

a klábosením. Moje matka tam byla taky. Stejně jako teta.

Ve škole se táboru přezdívalo Bohatá svině. Za naším opovr

žením se ale skrývala závist a zklamání, že si nás tam naši

rodiče nemohou dovolit poslat. V mém případě s výjimkou

jednoho léta.

Toho léta, které zničilo reputaci tábora.

Lidé, kteří byli do tehdejších událostí zapleteni, byli nato

lik známí, aby se o tom, co se stalo, psalo až do podzimu.

Natalie, dcera nejlepšího ortopedického chirurga ve městě.

Allison, dcera prominentní herečky z Broadwaye. A Vivian,

dcera senátora, jejíž jméno se v novinách často objevovalo

ve spojení se slovem problémová.

Mě tisk nechal víceméně na pokoji. V porovnání s ostatními

jsem nebyla nikdo. Jen dcera investičního bankéře, kterému

byla víceméně lhostejná, a vysoce postavené alkoholičky.

Vytáhlá třináctiletá vnučka babičky, která nedávno zemřela

a odkázala jí dost peněz na to, aby mohla strávit šest týdnů

na jednom z nejexkluzivnějších letních táborů v zemi.

Většina pozornosti médií se soustředila na Franny. Frances

cu Harris-Whiteovou, bohatou dívku, která se vždy odmítala

podílet na hrách bulvárních plátků. V jednadvaceti se provdala

za vrstevníka svého otce, jenž zemřel, když jí bylo třicet let.

Ve čtyřiceti adoptovala první dítě. V padesáti druhé.

Noviny si nebraly servítky. Psaly kruté články o tom, jak je

Půlnoční jezero nebezpečné místo pro letní tábor, obzvláště

s ohledem na to, že v něm Frannin manžel utonul jen rok před

tím, než byl tábor otevřen. Označovaly tábor Slavík za nedosta

tečně personálně obsazený a bez patřičného dohledu. Obviňovaly


34

RILEY SAGER

Franny z toho, že když se nad jejím synem začal vznášet stín

podezření, postavila se na jeho stranu. Některé dokonce nazna

čovaly, že s táborem, Franny a její rodinou není něco v pořádku.

Pravděpodobně jsem s tím měla co dělat já.

Ne, nebudu nic zastírat. Vím, že jsem měla.

Přesto na Franny není patrná žádná zášť, když teď sedí ve

svém falešném lese a nastiňuje mi svou představu o budouc

nosti tábora Slavík.

„Samozřejmě to nebude stejné,“ říká. „Nemůže být. Přes

tože patnáct let je dlouhá doba, to, co se přihodilo, se nad

táborem bude vždy vznášet jako přízrak. Založila jsem chari

tativní fond. Nikdo nebude muset za pobyt v táboře zaplatit

vůbec nic. Tábor bude zcela zdarma a za zásluhy pro dívky

z oblasti našeho trojstátí.“

„To je velmi velkorysé,“ odpovím.

„Nestojím o ničí peníze. Nepotřebuji je. Chci jenom, aby se

tam vrátila děvčata a užívala si okolní přírodu. A byla bych

opravdu ráda, kdybyste se ke mně připojila.“

Naprázdno polknu. Já? Strávit léto v táboře Slavík? To je

na hony vzdáleno mé představě o zakázce, se kterou jsem

sem přišla. Ta nabídka je tak bizarní, že si začínám myslet,

že jsem se přeslechla.

„Není to až tak podivný nápad,“ řekla Franny. „Chci, aby

tábor byl hodně umělecky zaměřený. Ano, dívky budou cho

dit plavat, na výlety do přírody a věnovat se všem ostatním

obvyklým táborovým aktivitám. Ale chci taky, aby se něco

naučily o psaní, fotografování a malování.“

„Chcete, abych je učila malovat?“

„Samozřejmě,“ odvětí Franny. „Ale budete mít taky spoustu

času na vlastní práci. Neexistuje lepší inspirace než příroda.“

Pořád nerozumím tomu, proč ze všech lidí chce Franny

zrovna mě. Měla bych být tím posledním člověkem, kterého

by chtěla na táboře mít. Mé rozpaky jí samozřejmě neunik

nou. Jak by také mohly – napjatě sedím na židli, pohrávám

si s ubrouskem v klíně a zamotávám ho do uzlu.


35

POSLEDNÍ LEČ

„Chápu vaše obavy,“ řekne mi. „Kdybychom byly v opačném

postavení, cítila bych se stejně. Ale nevyčítám vám, co se při

hodilo, Emmo. Byla jste mladá a zmatená a ta situace byla

hrozná pro každého. Jsem pevně přesvědčená, že minulost

by měla zůstat minulostí. A moc si přeju, aby na táboře byly

některé z jeho bývalých účastnic. Aby všichni viděli, že to je

zase bezpečné a šťastné místo. Rebecca Schoenfeldová už

souhlasila, že se připojí.“

Beky Schoenfeldová. Uznávaná fotoreportérka. Její snímek

dvou mladých syrských uprchlíků, celých od krve, jak se drží

za ruce, otiskly titulní stránky novin na celém světě. Ale co je

pro Franny důležitější, Beky také strávila léto v táboře Slavík.

Nepatřila k dívkám, které se se mnou pokusily navázat

spojení na Facebooku. Ani jsem to od ní nečekala. Beky pro

mě byla záhadou. Nebyla nepřístupná, to ne. Jen odtažitá.

Tichá, často sama, spokojená s pohledem na svět skrz objek

tiv fotoaparátu, který jí neustále visel kolem krku, i když byla

po pás v jezeře.

Představuju si, jak sedí u tohoto stolu, na krku pověšený

svůj foťák, a poslouchá, jak ji Franny přesvědčuje, aby se vrá

tila do tábora Slavík. To, že nabídku přijala, věci mění. Fran

nin nápad teď vypadá méně pošetile, reálněji. Ale ne pro mě.

„Je to strašně velký závazek,“ řeknu.

„Samozřejmě se vám dostane finanční odměny.“

„O to nejde,“ odpovím, zatímco v rukách stále žmoulám

ubrousek, který začíná vypadat spíš jako provaz. „Nejsem si

jistá, jestli se tam dokážu vrátit. Ne po tom, co se stalo.“

„Možná právě proto byste se tam měla vrátit,“ navrhne

Franny. „Taky jsem měla z návratu strach. Dva roky jsem se

tomu místu vyhýbala. Myslela jsem, že tam na mě nebude

čekat nic než temnota a špatné vzpomínky. Ale nebylo to tak.

Je tam stejně krásně jako vždy. Příroda léčí, Emmo. Pevně

tomu věřím.“

Mlčím. Je těžké něco říct, když na mě Franny upírá své zelené

oči v naléhavém, soucitném a ano, trochu žádostivém pohledu.


36

RILEY SAGER

37

„Aspoň mi slibte, že si to necháte projít hlavou,“ požádá mě.

„Nechám. Budu o tom přemýšlet.“


37

3

Nepřemýšlím nad tím.

Jsem tou myšlenkou posedlá.

Uvažuji o Frannině nabídce po celý zbytek dne. Ale ne tak,

jak ona jistě doufala. Místo abych uvažovala o tom, jak úžasné

by bylo se do tábora Slavík vrátit, hledám důvody, proč bych

neměla. Zdrcující pocit viny, kterého jsem se za patnáct let

nedokázala zbavit. Prostý strach. To vše mi víří hlavou, když

jsem se s Marcem sešla v bistru na večeři.

„Myslím, že bys tu nabídku měla přijmout,“ řekl a přisunul

přede mne talíř s ratatouille. To je mé oblíbené jídlo, kouřící

a sytě vonící rajčaty a provensálským kořením. Za normálních

okolností bych se do něj dávno pustila. Ale Frannin návrh mi

vzal chuť k jídlu. Marc si toho všimne a přisune mi k talíři vel

kou sklenici vína, téměř po okraj plnou rulandským modrým.

„Napij se, pomůže ti to.“

„Můj terapeut by s tebou nesouhlasil.“

„O tom pochybuji. Je to učebnicový případ. Potřebuješ celou

tu záležitost uzavřít.“

Bůh ví, že to pro mě bylo náročné. Za všechny tři dívky se

konaly vzpomínkové bohoslužby, rozprostřené do období

šesti měsíců podle toho, jak se jednotlivé rodiny postupně

vzdávaly naděje. První byla Allison. Její obřad bylo jedno vel

ké drama. Pak následovala Natalie, vždy uprostřed, její obřad


38

RILEY SAGER

byl tichý, výhradně v rodinném kruhu. Jako poslední se své

bohoslužby dočkala Vivian. Bylo to za chladného lednového

rána. Té jediné jsem se zúčastnila. Moji rodiče mi to zakázali,

ale já jsem tam i přesto šla. Utekla jsem ze školy a posadila se

do poslední řady lavic v plně obsazeném kostele, daleko od

Vivianiných rodičů. Bylo tam tolik senátorů a kongresmanů,

že jsem si připadala, jako kdybych se dívala na kanál C-SPAN.

Účast na bohoslužbě mi nijak nepomohla. Stejně jako čtení

internetových článků o obřadech za Allison a Natalii. Hlavně

proto, že stále existovala naděje, byť jakkoli nepatrná, že jsou

dívky naživu. Nezáleželo na tom, že je stát New York oficiálně

prohlásil za mrtvé. Dokud se nenajdou jejich těla, s jistotou

to nikdo vědět nemůže.

„Nemyslím si, že moje touha to celé uzavřít je ten hlavní

problém.“

„Tak co je problém, Emmo?“

„Je to místo, kde se ztratili tři lidé. Jako pára nad hrncem.

To je ten problém.“

„Rozumím,“ odpoví Marc. „Ale jde tu ještě o něco jiného.

Něco, co mi nechceš říct.“

„Dobře,“ povzdechnu si nad svým ratatouille, ze kterého se

kouří. „Za posledních šest měsíců jsem nic nenamalovala.“

Marcovou tváří se mihne překvapený výraz, jako kdyby

tomu nedokázal úplně uvěřit. „Myslíš to vážně?“

„Smrtelně.“

„Takže máš blok.“

„Nejde jen o to.“

Všechno mu přiznám. Jak nejspíš nejsem schopná malo

vat nic jiného než ty dívky. Jak jsem se rozhodla, že už s tím

přestanu. Jak den za dnem zírám na obrovské plátno ve svém

podkrovním bytě a snažím se sebrat síly k tomu, abych vytvo

řila něco nového.

„Dobře, jsi tím posedlá.“

„Bingo,“ řeknu, natáhnu se po sklenici s vínem a hluboce

si přihnu.


39

POSLEDNÍ LEČ

„Nechci být necitelný,“ řekne Marc, „a rozhodně nechci baga

telizovat tvoje emoce. Cítíš se tak, jak se cítíš, a já to chápu.

Nerozumím ale, proč tě ještě po takové době pořád proná

sleduje to, co se v táboře stalo. Prakticky jsi ty dívky neznala.“

Můj terapeut mi řekl to samé. Jako kdybych sama nevěděla,

jak je divné nechávat se tak ovlivnit něčím, co se stalo před

patnácti lety, a fixovat se na dívky, které jsem znala pouhé

dva týdny.

„Byly to kamarádky,“ odpovím. „A cítím lítost nad tím, co

se jim stalo.“

„Lítost, nebo vinu?“

„Obojí.“

Byla jsem poslední, kdo je viděl živé. Mohla jsem jim zabrá

nit v tom, co se chystaly udělat, ať už šlo o cokoli. Nebo jsem

to mohla Franny nebo její zástupkyni říct hned, když odešly.

Namísto toho jsem šla spát. Dodnes někdy ve snech slýchám

Vivianina slova na rozloučenou.

Na to jsi ještě moc mladá, Em.

„A ty se bojíš, že když se vrátíš zpátky, budeš se cítit ještě

hůř,“ vytuší Marc.

Namísto odpovědi znovu sáhnu po sklenici s vínem. Na

hladině se odráží můj zdeformovaný obraz. Dívám se na sebe,

překvapená tím, jak divně vypadám. Opravdu působím tak

smutně? Nejspíš ano, protože Marcův hlas zněžní, když říká:

„Je normální, že máš strach. Tvoje kamarádky zemřely.“

„Zmizely,“ opravím ho.

„Ale ony jsou mrtvé, Emmo. Víš to, viď? To nejhorší, co se

mohlo stát, se už stalo.“

„Existuje něco horšího, než smrt.“

„A to je co?“

„Žít v nevědomosti. Proto nejsem schopná malovat nic

jiného než je. Nemůžu v tom pokračovat, Marcu. Musím se

posunout dál.“

Ale jde o víc. Ačkoli Marc zná podstatu toho, co se stalo,

zbývá toho spousta, co jsem mu neřekla. O věcech, které se


40

RILEY SAGER

v táboře Slavík staly. Které se staly potom. Skutečný důvod

toho, proč na levé ruce nosím náramek s ptáčky, kteří zacin

kají pokaždé, když se pohnu. Kdybych to řekla nahlas, zna

menalo by to, že to je pravda. A já o konfrontaci s takovou

pravdou nestojím.

Někdo by mohl říct, že Marcovi lžu. Vlastně všem. Ale po

svém pobytu v táboře Slavík jsem si slíbila, že už nikdy lhát

nebudu.

Zamlčování. Taková je moje taktika. To je úplně jiný hřích.

„Tím spíš bys tam měla jet.“ Marc se natáhne přes stůl a ucho

pí mě za ruce. Jeho dlaně jsou ztvrdlé, prsty poseté jizvami.

Ruce dlouholetého kuchaře. „Možná je návrat zpátky přes

ně to, co potřebuješ, abys mohla začít malovat něco jiného.

Znáš to staré pořekadlo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.