načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední kontinent - Terry Pratchett

Poslední kontinent

Elektronická kniha: Poslední kontinent
Autor:

Tohle je poslední zeměplošský světadíl. Je horký. Je suchý… velmi suchý. Bývala tady prý sice kdysi věc nazývaná Vlhko, ale nikdo tomu nevěří. Prakticky všechno, co není ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 351
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tohle je poslední zeměplošský světadíl. Je horký. Je suchý… velmi suchý. Bývala tady prý sice kdysi věc nazývaná Vlhko, ale nikdo tomu nevěří. Prakticky všechno, co není jedovaté, je jedovaté smrtelně. Ale je to, do prdele, to nejlepší místo na celým světě, jasný? A během několika dnů zahyne, pokud ovšem… Kdo je ten hrdina, který neohroženě kráčí rudou pouští? Ten zázračný střihač ovcí, nepřekonatelný krotitel koní, bezkonkurenční vozka mnohospřeží, bezedný piják piva, neuvěřitelný stopař a člověk, který je dokonce schopen sníst Masový koláč v kukuřičné placce za střízliva? Muž se špičatým kloboukem a Zavazadlem – poslední hrdina.

Související tituly dle názvu:
Hrrr na ně! Poslední kontinent Hrrr na ně! Poslední kontinent
Pratchett Terry
Cena: 503 Kč
Poslední kontinent Poslední kontinent
Pratchett Terry, Josh Kirby
Cena: 214 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

P OSLEDNÍ

KONTINENT


Copyright © 1998 by Terry and Lyn Pratchett

Translation © 1999 by Jan Kantůrek

Cover © 1998 by Josh Kidby

Published by Doubleday,

a division of Transworld Publishers Ltd.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit

bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-602-8


Zeměplocha je svět a zrcadlo světů.

Tohle není kniha o Austrálii. Ne, je o místě úplně jiném,

které je čirou náhodou, tu a tam, tak trochu... australské.

Prostě... jen klídek, jo?



Na pozadí hvězd se pohybuje želva a na krunýři nese čtyři

slony.

Jak želva, tak sloni jsou větší, než by od nich lidé čekali, ale

daleko mezi hvězdami je rozdíl mezi velkým a malým,všeobecně vzato, velmi malý.

Ale tahleželvaa tihle slonijsou v želvích asloníchměřítkách

opravdu obrovští. Sloni nesou na zádech Zeměplochu s jejími

rozlehlýmipevninami,obrovskýmipoliapruhymračenaoceány.

Na Ploše žijí lidé stejně málo jako v jiných, zdaleka ne tak

řemeslně dokonale vyrobených částech vesmíru, na koulích. Ne,

počkejte,planety jsou samozřejmě to místo,kdesijejich těladávajísvačinku o páté, ale lidé sami žijí jinde,ve vlastních světech,

které velmi příhodně obíhají kolem středů jejich vlastních hlav.

Když se bohové občas sejdou, vyprávějí si vždycky historku

o jedné konkrétní planetě, jejíž obyvatelé s celkem nevýrazným

zájmem přihlíželi, jak se ledová masa, ničící celé světadíly,srazila se světem, který byl, v kosmických měřítkách, hned vedle –

a vůbec nic s tím neudělali, protože se to všechno odehrálo ve

vesmíru. Inteligentní rasa by našla alespoň někoho, komu by si

stěžovala. Na druhé straně téhle historce skoro nikdo nevěřil,

protožerasatakhlehloupábypřecenikdyneobjevilaanišloud.*

Jenže lidé věří na všechno možné. Tak například existují

domorodé kmeny, které si vyprávějí pověst, že celý vesmír nese

ve svém koženém pytli jakýsi stařík.

Taky mají pravdu.

Jiní lidé zase říkají: Tak moment, jestli nese celý vesmír vkoženém pytli, no ne? Tak to znamená, že nese v tom pytli sám

* Pozn. autora: Šloud se objevuje snáze než oheň a jen o máloobtížněji než voda.

8


sebe i s pytlem, protože vesmír zahrnuje všechno. Včetně něho.

A samozřejmě pytle. Který už zahrnuje jej i s pytlem. A tak dále.

Jediná odpověT na to je: No a?

Všechny kmenové pověsti jsou pravdivé, záleží na tom, jak vysokou hodnotu přiznáte slovu pravda.

Říká se, že jedním z důkazů všemocnosti boží je, že bohové dokážou vidět i pád malého ptáčete. Ale jen ti dobří bohové si dělají poznámky a provedou potřebné úpravy, aby mohlo ptáče příště padnout rychleji a hlouběji.

Mohli bychom zjistit proč.

Mohli bychom zjistit, proč je tady lidstvo, i když to jemnohem složitější a vyvolává to jinou otázku, a sice: A kde jinde bychom měli být? Bylo by hrozné jen pomyslet, že by některé z netrpělivých božstev mohlo najednourozhrnout oblakaaříci: „ Ksakru, vy jste tam ještě, sebranko? Já myslel, že je to aspoň deset tisíc let, co jste objevili šloud! Sem mi v pondělí nasypou deset trilionů tun ledu!“

Mohli bychom dokonce zjistit, proč je ptakopysk.*

Na střechy a trávníky Neviditelné univerzity, nejskvělejší zeměplošské školy kouzel a magie, se sypal hustý mokrý sníh.

Sníh byl ulepený a celá univerzita tak trochu vypadala jako nějakýdrahýanechutnýdort.Nabotáchhlavního zadelaMcAbra,dusajícíhomrazivou,nepřátelskounocí,sesníhlepilvcelých koláčích.

Dva další zadelové** vystoupili z relativního závětříopěrného pilíře a zařadili se za něho, aby společně podnikli trudný pochod k hlavním branám.

* Pozn. autora: Ne proč je to, co je. Jen, proč je.

** Pozn. autora: Kříženec mezi vrátným a pedelem. Muži do úřadu

zadelů nejsou vybíráni kvůli své představivosti, protože obvykle

žádnou nemají.

9


Byla to prastará tradice, udržovaná celá staletí, a kdyby bylo léto, jistě by kolem postávalo několik turistů, aby celouceremonii pozorovali, ale Obřad klíčů probíhal noc co noc bez ohledu na počasí a roční období. Obyčejný mráz, sníh ani vítr ho nikdy nezastavily. Aby mohli obřad vykonat, muselizadelové v minulých časech přelézat obludy mávající chapadly, brodit se vodou při záplavách, odhánět svými buřinkami neodbytné holuby, harpyje a draky a ignorovat prosté členy fakulty, kteří otvírali dokořán okna svých ložnic a vykřikovali na ně urážlivé výrazy a věty jako: „Nemohli byste přestat s tím zatraceným kraválem? Kčemu je to dobré?“ Zadelové nikdy nepřestali, ani je nenapadlo, že by mohli přestat. Tradice se zastavit nedá. Tradici můžete jen rozšiřovat.

Trojice mužů, v hustě vířícím sněhu téměř neviditelná, došla ke stínům u hlavní brány. Zadel ve službě už je očekával.

„Stát! Kdo To Přichází?“ zvolal.

McAbre zasalutoval. „Arcikancléřovy Klíče!“

„Projděte, Arcikancléřovy Klíče!“

Hlavnízadelpostoupilokrokkupředu,natáhlpředsebeobě ruce s dlaněmi ohnutými směrem k sobě a popleskal si na hruT v místech, kde měl jakýsi stovky let pohřbený zadel kdysinársní kapsy. Dus, dus. Pak spustil paže k bokům a poklepal si na boky kabátu. Dus, dus.

„Proklatě! Přísahal Bych, Že Jsem Je Ještě Před Okamžikem Měl!“ zvolal plným, dunivým hlasem ze všech sil a slovo za slovem pronášel s jakousi buldočí precizností.

Hlídač u brány zasalutoval. McAbre rovněž zasalutoval.

„Prohlédl Sis Všechny Kapsy?“

McAbre zasalutoval. Hlídač brány rovněž zasalutoval. Na buřince mu zatím vyrůstala malá pyramida mokrého sněhu.

„Obávám Se, Že Jsem Je Nechal Ležet Na Prádelníku. Je To Pokaždé Stejné, Že?“

„Měl By Sis Už Konečně Jednou Zapamatovat, Kam SiOdkládáš Klíče!“

10


„Okamžik! Možná Jsem Je Nechal V Druhém Kabátě!“

Mladýzadel,kterýbyltentotýdennositelemhodnostiStráž- ce Druhého Kabátu, postoupil kupředu.Každý muž zasalutoval postupně oběma kolegům. Ten nejmladší si odkašlal a podařilo se mu ze sevřeného hrdla vypravit:

„Ne, Tam Jsem Se... Díval... Dnes Ráno!“

McAbre na něj nenápadně kývl, aby potvrdil, že se svého obtížného úkolu zhostil bez chyby, a znovu si poklepal naimaginární kapsy.

„Počkejte!KatAbyToSpral!PřeceJenJsemJeNakonecMěl V Téhle Kapse! Jaký Jsem Já To Ale Trouba!“

„Nedělej Si S Tím Starosti! I Mně Se To Často Stává!“

„Můj Obličej Rudne Hanbou! Příště Si Snad Zapomenu Vlastní Hlavu.“

Někde v temnotě zaskřípěly okenní závěsy.

„Ehm. OdpusJte, pánové –“

„Nuže,ZdeJsouTedyKlíče!“řeklMcAbreaznovuzesílilhlas.

„Mnohé Díky!“

„Víte, napadlo mě, jestli byste náhodou nemohli –“ plačtivý hlas pokračoval a omlouval se dokonce i za to, že ho napadlo stěžovat si.

„Nuž, Vše Je TeT Zajištěné A Bezpečné!“ zařval strážce u brány hromovým hlasem a vrátil klíče hlavnímu zadelovi.

„– býti alespoň o trošičku méně hluční –“

„Bohové NechJ Žehnají Všem Přítomným!“ zaječel McAbre tak, že mu na zrudlém krku vystoupily namodralé žíly.

„A Tentokrát Dej Pozor, Kam Klíče Odložíš. Ha, Ha, Ha!“

„Ho! Ho! Ho!“ sípal McAbre zuřivě. Prkenně zasalutoval a udělal čelem vzad, kterýžto úkon doprovázel nadbytečným množstvímklapánípodpatkůadupání.Kdyžtakdokončilprasta- rýrituál,vykročilzpětkobydlízadelůacestousiněcotišemumlal.

Okno malého univerzitního sanatoria se znovu zavřelo.

„Ten chlap ve mně fakticky vyvolává touhu klít,“ prohlásil kvestor. Zašmátral v kapse a vytáhl svou malou zelenoukrabič>11


ku s pilulkami ze sušených žab. Když se potýkal s víčkem,několik jich rozsypal. „Kolik já už mu poslal vzkazů! On mi

odpovídá,žejetotradice,alepročpřitommusíbýttak...hlasitě

pompézní...“ Kvestor se vysmrkal. „Jak je mu?“

„Špatně,“ odpověděl děkan.

Knihovník byl velmi, velmi nemocen.

Na zavřená okna knihovny se lepil sníh.

Před řvoucím ohněm v krbu se tyčila hromada pokrývek, která se tu a tam roztřásla. Mágové ji s účastí pozorovali.

Lektor Zaniklých run horečně listoval v jakési knize.

„Rozumíte, jak máme poznat, jestli je to stářím, nebo ne?“ říkal. „Co je u orangutana stáří? A navíc je to přece jen mág. A strávil většinu života v knihovně.Neustáletysilné magickévlivy. Zdá se, že ta chřipka nějakým způsobem napadla jehomorfologické pole, ale na druhé straně to může být čímkoliv.“

Knihovník kýchl.

A změnil tvar.

Mágovésmutnězíralinato,covypadalojakopohodlné křeslo, které někdo z neznámého důvodu potáhl ryšavou kožešinou.

„Nemůžeme pro něj něco udělat?“ zeptal se RozšafínCtibum, nejmladší člen sboru.

„Možná že by se cítil šJastnější, kdybychom na nějhodili pár polštářů,“ zauvažoval Výsměšek.

„To byl opravdu špatný vtip, arcikancléři, řekl bych.“

„Cože?Každýmárádpárpohodlnýchteplýchpolštářů,když jevenkutakovépočasí,ne?“prohlásilonenmuž,proněhožbyly všechny choroby jedinou velkou neznámou.

„Dneska ráno byl stolem. Myslím, že mahagonovým. Zdá se, že už je schopen udržet si alespoň vlastní barvu.“

Lektor Zaniklých run s povzdechem zavřel knihu.„Každoádně ztratil kontrolu nad svými morfologickými funkcemi,“ zkonstatoval. „To není nijak překvapující, řekl bych. Jakmile se jeho podoba změnila jednou, mění se pak, obávám se, mnohem snáze. To je všeobecně známá věc.“

12


Podívalsena arcikancléřovutvářztuhlouvnic nechápajícím výrazu a povzdechl si. Vzoromil Výsměšek byl známý tím, že se nepokoušel věcem rozumět, pokud měl kolem sebe lidi, kteří to udělali za něho.

„Je velmi těžké změnit tvar živého tvora, ale jakmile se to jednou podaří, je to příště u téhož tvora mnohem snazší,“ překládal lektor sám sebe.

„Řekněte to ještě jednou?“

„Byl nejdřív člověkem a pak se teprve stal lidoopem,arcikancléři. Vzpomínáte?“

„A tak.Ano,“přikývlVýsměšek.„Jeto legrační,jaksičlověk na různé věci zvykne. Lidoopi a lidi jsou příbuzní, podle tuhle mladého Rozšafína.“

Ostatnímágové nasadililhostejnévýrazy.Rozšafínserozpačitě zachmuřil.

„Ukazovalminěkterézneviditelnýchpísemností,“pokračo- val spokojeně Výsměšek. „Úžasné věcičky.“

Přítomní mágové se obraceli na Rozšafína Ctibuma sestejnými výrazy, s jakými by se obraceli na muže, kterého bypřistihli s hořící cigaretou v muniční továrně. Takže teT konečně věděli, kdo za to může. Jako obvykle...

„A myslíte, že je to moudré, pane?“ nadhodil děkan.

„Víte, shodou okolností jsem tady v okolí arcikancléřem, děkane,“ odpověděl mu Výsměšek odměřeně.

„To je skutečnost, kterou by bohužel nepřehlédl ani slepý,“ přikývl děkan vztekle. Jeho tónem by se dal krájet sýr.

„Musím se o tyhle věci zajímat. Je to otázka morálky, abyste věděl,“ odsekával slova Výsměšek. „Moje dveře jsou neustále otevřeny, a to pro každého. Považuji se za člena týmu.“Rozšafín znovu rozpačitě zamrkal.

„Já si nemyslím, že bych byl příbuzný lidoopů,“ prohlásil zamyšleně starší pAsák. „Pochopte, to bych o tom musel něco vědět, ne? Pozvali by mě třeba na nějakou jejich svatbu, ne?Rodiče by mi o tom něco řekli, třeba ,Se strýčkem Karlem si nelam

13


hlavu, to on tak smrdí od přírody‘, že? A taky bychom měli

nějaké portréty v –“

Křeslo kýchlo. Na okamžik zavládla nepříjemná atmosféra morfologické nejistoty a pak se knihovník objevil ve svépůvodní podobě. Mágové ho bedlivě pozorovali, aby zjistili, co se bude dít dál.

Bylo opravdu těžké vybavit si dobu, kdy byl knihovníkčlověkem. Každopádně si už nikdo nepamatoval, jak předtímvyadal ani jak se jmenoval.

V prostředí nabitém magií, jakým byla knihovna, v místech, kde jsou knihy přetékající nestabilizovanou magií nebezpečně namačkány jedna na druhou, nejsou magické exploze nijak vzácné a jedna z nich uvedla knihovníka před několika lety do nechtěného opství. Vycházel s tím skvěle. Od té doby se nikdy nedíval zpět, a když už je o tom řeč, často se nedíval ani dolů. Jeho mohutné chlupaté tělo, visící za jednu ruku z nejvyššího regálu a přerovnávající nohama knihy, se stalo populární mezi všemi příslušníky univerzity. Oddanost, s jakou vykonával své povinnosti, mohla sloužit jako zářný příklad všem.

Arcikancléř Výsměšek, do jehož hlavy se poslední větajakýmsi zrádným způsobem propracovala, se přistihl při tom, že si v duchu sestavuje nekrolog.

„A zavolal někdo doktora?“ zeptal se.

„Dneska odpoledne tady byl Kuba Kobliha,“* přikývlděkan.„Pokusilsemuzměřitteplotu,aleknihovníkhopokousal.“

„Pokousal? S teploměrem v ústech?“

„Hm. Ono to tak docela nebylo. Svou otázkou jste jaksi odhalil důvod, proč ho pokousal.“

* Pozn. autora: Přední ankh-morporský veterinář, kterého lidé volali

k případům příliš vážným, než aby je bylo možno svěřit do rukou

obyčejným zástupcům lékařské profese. Koblihova jediná slabina

spočívala v jeho sklonu předpokládat, že každý pacient je více či

méně kůň.

14


Nastalokamžikchmurnéhoticha.StaršípAsákpozvedlochab- lou tlapu, která vypadala jako černá kožená rukavice, anepřítomně ji popleskal.

„Říká se v té knize něco o tom, jestlimají opice puls?“ zeptal se. „Má mít studený čenich, nebo něco takového?“

Ozval se tichý zvuk, takový, jaký by způsobilo několik lidí, kteří by se najednou zděšeně nadechli. Mágové začali odstaršího pAsáka urychleně odstupovat.

Několik vteřin se neozval jediný zvuk kromě praskání dřeva v krbu a jekotu větru za okny.

Pak se mágové pomalu přišourali zpět.

Starší pAsák, zatímco huhlal něco užaslými tóny člověka, který děkuje bohům za to, že má stále ještě všechny známékončetiny, pomalu smekl špičatý klobouk. To bylo něco, co mág udělá jen za výjimečně pochmurných okolností.

„No, tak je tedy po všem,“ řekl. „Chudák. Už je na cestě domů. Zpátky na tu velkou nebeskou poušJ.“

„Eh, spíš do deštného pralesa,“ ozval se Rozšafín Ctibum.

„Možná by mu mohla paní Vidláková uvařit nějakou hodně výživnou polévku?“ napadlo lektora Zaniklých run.

Arcikancléř Výsměšek si připomněl výživné polévky hlavní hospodyně. „Vyléčí, nebo zabije,“ zabručel spíš pro sebe.Opatrně popleskal knihovníka. „Vzmuž se, starý brachu,“ řekl. „My tě dostaneme na nohy a brzo budeš znovu přispívat svýmcenným dílem k všeobecnému blahu.“

„Na klouby,“ napověděl děkan.

„Cože?“

„Spíš na klouby než na nohy.“

„Na kolečka,“ přispěl se svou troškou i lektor Zaniklých run.

„To je nechutné, člověče,“ zavrčel arcikancléř.

Vyšlizmístnosti.Zchodbysemdoléhalyjejichslábnoucíhlasy:

„Kolem toho přehozu přes opěradlo byl opravdu velmibledý, řekl bych.“

„Jistě na to existuje nějaká léčebná kúra!“

15


„Knihovna bez něj už nikdy nebude to, co bývala.“

„Byl výjimečně jedinečný.“

Když byli pryč, natáhl knihovník jednu dlouhou paži,přetáhl si pokrývku přes hlavu, objal ohřívací láhev a kýchl.

TeT pod dekou ležely dvě ohřívací láhve, jedna z nichmnohem větší a s huňatým potahem z ryšavé kožešiny.

Světlo na Ploše putuje velmi pomalu, má jistou váhu a také tendenci shromažTovat se na úpatí horských masivů. Mágové průzkumnícizkoumalimožnost,žeexistujeještě jeden, mnohem rychlejší typ světla, které umožňuje onomu pomalejšímu typu, aby bylo viděno, ale právě proto, že se pohybuje tak rychle, že samo není vidět, nenašli pro ně žádné praktické využití.

To ovšem znamená,že bez ohledu na to,že jePlocha plochá, není na ní na všech místech ve stejný čas... é... stejný čas. Když byla v Ankh-Morporku tak pozdní noc, že už vlastně byločasné ráno, bylo zatím jinde...

..., ale na tomhle místě nebyly hodiny. Byl tu současně úsvit i šero, ráno i odpoledne, a pravděpodobně i půlnoc a pravépoledne, ale především tady bylo strašlivé vedro. A rudo. Něco tak umělého a lidského jako hodina by tu nevydrželo ani pět minut. Během přehršle vteřin by to bylo vysušeno a smrsklo by se na minimum.

Ale především a hlavně tady bylo ticho. Nebylo to onomrazivé,ponurétichonekonečnýchprostor,aleplanoucíživéticho, jaké dostanete, když je na rudě planoucím, tisíce kilometrů dlouhémobzoruvšechnopřílišunavené,než abytozesebeještě bylo ochotno vydat nějaký zvuk.

Když se však průzkumné ucho pohybovalo nad rudoupouští, zachytilo něco jako říkanku, křehkou slabou litanii, která bušila do všepohlcujícího ticha jako můra narážející na okenní sklo vesmíru.

Onoho téměř bezdechého recitátora nebylo vidět, protože se ukrýval v jámě vykopané v rudé zemi. Tu a tam dopadla na

16


hromadu vedle jámy další hrst červené zeminy. Špinavý apomačkaný špičatý klobouk se kýval do rytmu s tichou,nemelodickou melodií. Zdálo se, že na přední straně klobouku kdysi

bylo zlatými flitry vyšito slovo „MÁK“. Lesklé kroužky užopadaly, ale slovo se tam stále ještě rýsovalo ve světlejší červeni,

tam, kde si plsJ klobouku zachovala původní barvu. Kolem

poletovalo několik malých béžových motýlků.

Slova vycházející z jámy zněla zhruba takto:

„Potrava! To je to, co si dáme na gáblíček. Tady tomu říkají taky ponrava! A kdy najdupotravuonravu? Až se kníprohrabu!Hurááá!“Dalšídávkačervené zeminy vyletěla z jámy askončila na hromadě vedle a hlas dodal, snad ještě tišeji: „Tak mě napadá, jestlipak se dají jíst mouchy?“

Říká se, že horko a mouchy tady dokážou dohnat člověka k šílenství. Nemusíte tomu samozřejmě věřit, stejně jako tomu nevěřil ten světle fialový slon, který jel právě na kole kolem.

Zvláštní bylo, že šílenec v díře byl jediný člověk na tomto světadíle,kterýbymohlvrhnoutsvětlonazáhadnédrama,které seodehrávalootisíckilometrůdáleaněkolikmetrůníže,vopá- lovém dole, kde byl horník, známý svým soudruhům jakoHimbajs, na pokraji nejcennějšího a současně nejnebezpečnějšího nálezu své kariéry.

Himbajsův krumpáčodrazilstranoukameníaprachtisíciletí a ve světle svíček se něco zablesklo.

Bylo to zelené jako ojíněný zelený plamen.

S myšlenkami, náhle stejně zmrzlými jako onen zelený oheň pod jeho rukama, opatrně odsunul volný kámen. Jakodstraňoval další a další kousky kamene, opál nabíral a odrážel stále víc a víc zeleného světla. Zdálo se, že je ona záře nekonečná.

Nakonec vydechl v jednom jediném mohutném vzdechu.

„Himbajs!“

Kdyby našel malý kus zeleného opálu, dejme tomu ovelikosti fazole, byl by svolal všechny své kamarády a okamžitě by si dali pár piv. Kus o velikosti pěsti by způsobil, že by upadl na

17


zem a bušil do ní u vytržení štěstím. Ale tohle... Stál pořád na

jednommístě,opatrnětooprašovalprsty,kdyžsiostatníhorníci

všimli podivného světla a spěchali k němu.

Tedy... když se rozeběhli, spěchali. Čím byli blíže,zpomalovaliakHimbajsoviuždorazilikrokemplnýmposvátnébázně.

Chvíli nebyl nikdo schopen slova. Jejich tváře se koupaly v zeleném přísvitu.

Pak jeden z nich zašeptal: „To je klika, Himbajsi!“

„Na celým světě nejni dost prachů, aby to zaplatily, kámo.“

„Dej bacha, mohla by to bejt jenom krusta...“

„Ale pořád by měla cenu zlata. Tak do toho, Himbajsi... vykopej to.“

Pozorovali jako ostříži, jak krumpáč opatrně uvolňuje další a další kamení a jak se nakonec zachytil za jakousi hranu. A jak po chvilce objevil další hranu.

Himbajsovi se začaly třást prsty.

„Bacha, kámo... tadyhle to má nějakej kraj...“

Když byl odstraněn poslední kus načervenalé země, kterým byl předmět poután, muži ustoupili. Věc byla nahoře oblá, i když tvar její spodní části se ztrácel v poměrně silné vrstvěpodivně pokroucených opálů a prachu.

Himbajs obrátil krumpáč a strčil do opálového balvanudřevěnou rukojetí.

„Himbajs, tady není něco v pořádku,“ zabručel. „Musím zjistit...“

Poklepal na balvan.

Ozvalo se zadunění.

„To přece nemůže bejt dutý, že ne?“ řekl jeden z horníků. „O něčem takovým jsem v životě neslyšel.“

Himbajs pozvedl páčidlo. „Tak dobrá! To bysme se na to –“

Ozvalo se tiché plink. U dna podivného balvanu se odlomil velký plochý kus opálu. Nebyl silnější než talíř.

Pod ním se objevil pár nožiček, které se v opálové slupce začaly pomalu pohybovat.

18


„A himbajs,“ prohlásilhorník,kdyžspolečněse svými druhy začal ustupovat. „Vono je to živý!“

Rozšafín věděl, že neměl dávat Výsměškovi nahlédnout do neviditelných písemností. Cožpak to není jeden ze základních principů – nikdy nedovolit svému nadřízenému, aby zjistil, co doopravdy celý den děláte?

Bohužel, bez ohledu na všechna opatření, dřív nebo později dojdektomu,že seuvásšéfobjeví,začnečenichatkolemaříkat věci jako: „Tak tady pracujete?“ a „Mám dojem, že jsem posílal oběžník, kterým jsem zakazoval živé květiny v květináči napracovištích?“ a „Jak říkáte tady té věci s těmi klávesami?“

A to bylo pro Rozšafína Ctibuma velmi obtížné, protože čtení neviditelných písemností byla velmi delikátní a únavná práce, vhodná pro lidi s povahou, která jim umožňuje sledovat Grand Prix přesunu kontinentů, pěstovat si jako hobby hory ve formě bonsají, nebo dokonce řídit volvo. Potřebuje to, zkrátka a dobře, nekonečnou trpělivost a péči. Potřebuje to, řekněme si to rovnou, člověka, který si bude s potěšením skládat puzzle v zatemněném pokoji. Co to v žádném případě nepotřebuje, je Vzoromil Výsměšek.

Hypotézy týkající se neviditelných písemností jsou až ksmíchu složité. Všechny knihy jsou mezi sebou díkyKrostoru vzdáleně a mlhavě propojeny a z toho se dá odvodit, že obsah jakékoliv knihy už napsané, ba dokonce i knihy nenapsané,se dá za jistých příhodných okolnostíodvoditzpatřičněpečlivého studia knih již existujících. Budoucí knihy v nich existují,abychom tak řekli, in potentia, stejně jako studiem hrsti pravěkého bahna bychom mohli odhalit stopu naznačující existencigarnátových krekrů.

Jenže primitivnítechniky,založenénapradávnýchzaklínadlech, jako je Frkoláčův Nespolehlivý algoritmus, které sevyužívalynauniverzitě,znamenaly,žebylotřebamnohalet,abybylomožnosestavitalespoňnáznakstránkyneviditelnýchpísemnos>19


tí. Jen díky Rozšafínovu praktickému géniu se podařilo najít

způsob, jak tyhle obtíže obejít. Důsledně totiž vycházel z fráze:

„Jak víte, že to není možné, když jste to nezkusili?“ Pokusy

s Hexem, myslícím strojem univerzity, pak samozřejmědokázaly, že mnoho věcí není nemožných, dokud jste je nezkusili.

Jako zaměstnaná vláda, která narychlo vydává zákony, jimiž

zakazuje některou novou a zajímavou věc, když lidé doopravdy

najdou způsob, jak ji uvést do života, i vesmír z velké části

spoléhal především na to, že takové věci nikdo nezkusí.

Jak Rozšafín zjistil, když už je něco zkoušeno, často se ukáže

velmi rychle, že je to nemožné, ale v některých případech to

zabere dost času* – protože přepracovaným zákonůmpříčinných souvislostí nějakou dobu trvá, než dorazí na místo azačnou předstírat, že věc je nemožná od začátku. Rozšafín využil

Hex k tomu, aby tyhle pokusy zopakoval nesmírnou rychlostí

a jen maličko odlišnými způsoby, a to vyústilo ve vysokoučetnost úspěšných pokusů, takže teT se mu dařilo sestavovatběhem pouhých hodin celé odstavce neviditelných písemností.

„Takže je to něco jako ten kouzelnický trik,“ prohlásilVýsměšek, „když strhnete ze stolu ubrus dřív, než si nádobí,příbory a sklo vzpomenou, že by taky mohly spadnout.“ ARozšafínovi nezbývalo než chytře zamrkat a říci: „To je přesně ono,

arcikancléři. Skvělá úvaha.“

A to pak vedlo ke všem těm obtížím s Jak dynamicky vésti

lidi tak, aby dosáhli dynamických výsledků v dynamickém čase

díky dynamickému soustředění sil. Rozšafín nevěděl, kdy bude

tahle kniha napsána ani na kterém světě bude publikována, ale

jak se zdálo, bude velmi populární, protože při občasnýchcestách K-prostorem se její fragmenty často objevovaly. Bylomožné, že to dokonce nebyla jen jedna kniha.

Bohužel právě tyhle útržky měl Rozšafín Ctibum na stole,

když se objevil Výsměšek a začal čenichat kolem.

* Pozn. autora: V případě studené fúze to trvalo déle než obvykle.

20


Naneštěstí, stejně jako většina lidí, kteří jsou v něčeminstinktivně špatní, i arcikancléř se pyšnil tím, jak je právě v tom dobrý. Výsměšek byl pro management tím, čím byl probetlémský spolek hrajících si dětí král Herodes.

Jeho duševní přístup k vedení lidí bychom si mohli graficky znázornitzhrubajakopodnikovéschéma,takzvaného pavouka, v němž byl nahoře umístěn kroužek s nápisem „já – ten, kdo hovoří,“ a tento kroužek by byl spojen čarou s velkým kruhem umístěným mnohem níže, v němž by stálo „všichni ostatní“.

Až doposud to fungovalo docela dobře, protože bez ohledu na to, že byl Výsměšek nemožný vedoucí, univerzita se stejně vést nedala, a tak všechno fungovalo hladce.

A bylo by to všechno v klidu pokračovalo dál, kdyby si najednou neuvědomil, jakou cenu má zpracování prognózyvývoje kariéry perspektivních kádrů, a co hůře, vypracovánípracovních náplní všech zaměstnanců univerzity.

Lektor Zaniklých run o tom řekl: „Zavolal si mě a zeptal se mě, co přesně dělám. No slyšeli jste někdy něco takového? Co je to za otázku? Tohle je přece univerzita!“

„Mě se zase zeptal, jestli nemám nějaké osobní starosti,“ vskočil mu do řeči starší pAsák. „Nevím, proč bych měl snášet takové věci.“

„A všimli jste si té cedule, co má na stole?“ nadhodil děkan.

„To myslíš tu ,Tady začínají potíže‘?“

„Ne, tu druhou. Tu, co je na ní: ,Když jsi až po kostrč v krokodýlí tlamě, jednešekprvnímdnemzbytkutvéhoživota.‘“

„A to znamená...?“

„Já si myslím, že ty cedule nemají něco znamenat. Myslím, že se prostě čeká, že budou.“

„Budou co?“

„Pro-aktivní, myslím. To je to slovo, co arcikancléř vposlední době tak často používá.“

„A co to slovo znamená?“

„Nó... něco jako ve prospěch činnosti, řekl bych.“

21


„Skutečně? Nebezpečné. Podle mých zkušeností má člověk šanci jen s nečinností.“

Suma sumárum to v těchto chvílích nebyla zvláště šJastná univerzita a během společných jídel to bylo nejhorší. Rozšafín sedávalvjakésiizolacinajednom koncidlouhéhostoludíky své funkci nedobrovolného iniciátora arcikancléřovy touhy:„Překovám je v tým štíhlých, schopných a nebezpečných!“ Mágové neměli nejmenší úmysl stát se štíhlými, zato už se začínali stávat schopnými být dost nebezpeční.

A co víc, Výsměškova náhlá snaha o to, projevit zájem,znamenala,že RozšafínmuselVýsměškovi alespoň částečněvysvětlit, o co v jeho projektu jde. Bohužel, potvrdilo se Rozšafínovo podezření,žejednazvěcí,vnichžseVýsměšek absolutněnezměnil, byla jeho schopnost vysvětlovat si, zcela důmyslně, většinu věcí obráceně.

Rozšafína už dlouho fascinovala skutečnost, že knihovník, lidoop – tedy alespoň většinou lidoop, i když dnes večer, jak se zdálo,serozhodlpropodobumaléhostolkuprostřenéhoryšavě chlupatýmčajovým servisem –je... hm... takpodobnýčlověku. Je pravda, že mnoho věcí mělo podobný tvar. Téměř všechno, s čím jste se setkali, vlastně byla jen komplikovaná trubice se dvěma očima a čtyřma rukama nebo nohama nebo křídly. No ano,byly tadyryby.Ahmyz. Dobrá,ipavouci.Apár podivných obludností, jako jsou mořské hvězdice nebo surmovky. Ale pořád ještě to představovalo sakra nenápadité konstrukčnířešení.Kdebylytyšestiokéopicesešestirukama,kterébysehnaly hustým pralesem?

Aha, ano, taky chobotnice, ale v tom to právě bylo,chobotnice byla vlastně jen jistým druhem podvodních pavouků...

Rozšafín Ctibum se už delší čas zaobíral studiem více méně opuštěnéhouniverzitníhoMuzea zcela neobvyklých věcí a všiml si něčeho skutečně velmi nezvyklého. AJ už navrhoval kostru živých tvorů kdokoliv, měl ještě menší obrazotvornost než ten, kdo živé tvory navrhoval zvenčí. Ten vnější návrhář se pokusil

22


tu a tam o nějakou tu novinku v oblasti skvrn, pruhů či hustoty

a délky srsti,alebudovatelkostívětšinounasadillebkunahrudní koš, na opačný konec šoupl pánev, přidal nohy nebo nohy

a ruce a zbytek dne měl volno. Některé hrudní koše byly delší,

některé nohy kratší, tu a tam se místo rukou objevila křídla, ale

všechno jako by bylo vyrobeno podle jednoho základníhonávrhu,jednavelikost,zvětšenáčizmenšenádlepotřeby.Rozšafín

byl ke svému velmi malému údivu jediný, kdo to všechnopovažoval za zajímavé. Několikrát se snažil zavést s lidmi řečnaříklad na téma, jak dokonale rybí tvar mají ryby, ale lidé se na

něho pravidelně dívali, jako kdyby zešílel.

Paleontologie, archeologie a další podobné švindly mágy příliš nezajímaly. Ty věci byly zahrabány do země z nějakého důvodu, ale je zbytečné se pokoušet zjistit proč, říkali.Nevykoávejte věci ze země, mohlo by se vám stát, že už vám nedovolí znovu je zahrabat.

Jedna z nejsmysluplnějších teoriíbyla ta,kterouslyšelod své chůvy,kdyžbylještědocelamalý.Opičky,vyprávělachůva,jsou malí neposlušní kluci, kteří se nevrátili řádně domů, když je maminky volaly, a tuleni byli neposlušní malí hoši, kteří chodili za školu a toulali se po pláži, místo aby se hezky učili. Neřekla už, že ptáci byli malí neposlušní chlapci, kteří neposlouchali a lezli příliš blízko k okrajům útesů – v tomto případě by její teoriiodpovídaly spíšemedúzy,aleRozšafínsenedokázalubrá- nit myšlence, že i když byla ta žena neškodný blázen, mohla její teorie ukrývat zrnko pravdy...

TeTtrávilvětšinunocítím,žepozorovalHexe,kterýcestoval v neviditelných písemnostech a hledal další údaje. Teoreticky, v důsledku vlastnostíKrostoru, měl Hex přístup ke všem informacím a mohl se dostat kamkoliv. To ovšem znamenalo, že pro něj bylo více méně prakticky nemožné najít konkrétně to, co hledal. A to je vlastně účel všech počítačů.

Rozšafín Ctibum byl jedním z oněch nešJastných lidí, jejichž prokletím je víra, že kdyby se mu podařilo získat dostatekin>23


formací o vesmíru, dávaly by nějakým způsobem smysl. Cílem

jeTeorievšeho,aleRozšafínbyse spokojil sTeorií něčeho apozděvnoci,kdyHex,jaksezdálo,trucoval,zoufaletoužilalespoň

po Teorii čehokoliv.

Rozšafína by jistě překvapilo, kdyby zjistil, že se staršímágové naučili svým způsobem Hexe uznávat, a to navzdory všem poznámkám typu: „Za mých dnů jsme mysleli sami.“ Mágství bylo tradičně soutěživě konkurenční, a i když NU v současnosti procházela delším obdobím klidu a míru, bez oněchneformálních mordů, které z ní kdysi dělaly do určité míry tolikvzrušující místo, starší mágové nikdy nedůvěřovali mladémuambicióznímu muži, jenž mířil na vyšší místa, protože tradiční cesta oním směrem vedla přes jejich krční tepnu.

Lze tedy snadno pochopit, že je něco uklidňujícího vevědomí, že některé z nejbystřejších mozků univerzity, které by ještě před jednou generací vymýšlely skutečně vzrušující plány,zahrnující podlahová propadla a vybuchující tapety, tráví celé noci v budově Silnoproudé magie a pokoušejí se Hexe naučit zpívat „Má roztomilá Baruško“. Nadšeně vykřikují, když Hex uděláběhemšestihodinnějakoupráci,kteroubykaždýpobuda, jehož by sebrali na ulici, udělal za dvoupenci během deseti minut. Pak si pošlou pro pizzu s banány a suši a usnou uklávesnice. Starší mágové tomu říkali technomancie a ukládali se ke spánku do svých postelí přece jen o něco klidněji, když věděli, že Rozšafín Ctibum a jeho studenti v těch svých nespí.

Rozšafín zřejmě usnul, protože ho vzbudil výkřik, byly dvě hodiny ráno a zjistil, že leží obličejem ve vlastní nedojedené večeři. Oškrábl si ze tváře zbytek uzené makrely a kousekbanánu, nechal Hexe, aby si tiše po svém odtikával, a vydal se po zvuku.

Nakonec ho zvuky dovedly do haly, z níž vedly dveře do knihovny. Na podlaze tam ležel kvestor a starší pAsákho ovíval kloboukem.

„Pokud se nám podařilo zjistit, arcikancléři,“ říkal právě

24


děkan, „tak ten chudák nemohl spát a přišel si sem dolů pro

nějakou knihu –“

Rozšafín se podíval na dveře knihovny. Až dosud bylypřelepeny kusy černé a žluté pásky a popsány slovy: Nebezpečí! Za žádných okolností nevstupovat! TeT byly pásky strhány adveře dokořán. To nebylo žádné překvapení. Každý pořádný mág, který stane tváří v tvář dveřím, na nichž budou nápisy jako „Tyto dveře neotvírejte! Vážně! Myslíme to naprosto vážně. Žádná legrace! Otevření těchto dveří by mohlo mít za následek konec vesmíru!“, takové dveře otevře zcela automaticky, aby zjistil, proč se kolem hloupých dveří dělá tolik kraválu. To vypadá, že takové nápisy jsou pouhým plýtváním časem, ale je důležité, že když nakonec předáváte pikslu s tím, co zezvědavého mága zbylo, jeho truchlícím pozůstalým, můžete dodat uklidňující poznámku: „My jsme ho varovali.“

V temnotě za dveřmi bylo ticho.

Výsměšek vztyčil prst a opatrně do dveří strčil.

Za dveřmi něco kožnatě zapleskalo a dveře se přibouchly. Mágové uskočili.

„Neriskujte, arcikancléři!“ zvolal profesor Neurčitěmlhavých studií. „Pokusil jsem se tam zajít předtím a celý oddíl kritických esejí se dostal do krize!“

Pode dveřmi zablikalo namodralé světlo.

Kdekoliv jinde by mohl člověk říci: „Knihy. VždyJ jsou to jenom knihy. Knihy nejsou nebezpečné!“ Jenže dokonce iobyčejné knihy jsou nebezpečné, a nejen ty typu Vyrobte si gelinit jako profesionál. V nějakém muzeu si sedne nějaký člověk anaíše knihu o politické ekonomii, a najednou začnou umírattisíce lidí, kteří tu pitomou knihu ani nečetli, jen proto, že ti, kdo ji přečetli, nepochopili ten vtip. Vědění je nebezpečné, což je jeden zdůvodů,pročrůzné vládyhlídajíapečlivě cenzurují lidi, kteří dokážou myslet efektivněji než ostatní.

Univerzitní knihovna byla magická knihovna, postavená na velmi úzkém proužku časoprostoru. Na vzdálených policích

25


tam byly knihy, které ještě nebyly napsány, dokonce knihy,

které nikdy napsány nebudou. Alespoň ne tady. Její obvod byl

jen několik set metrů, ale akční rádius měla neomezený.

A v magické knihovně knihy prosakují a učí se jedna od

druhé...

„Začalyútočitnakaždého,kdojdedovnitř,“zasténalděkan.

„Když tady není knihovník, nikdo je nedokáže kontrolovat!“

„Ale jsme přece univerzita! Musíme mít knihovnu!“ zoufal

siVýsměšek.„Dodávánámtotón!Cobychomtobylizalidi,kdy-

bychom nechodili do knihovny?“

„Studenti,“ odpověděl mu nevrle starší pAsák.

„Ohó,“ ozval se lektor Zaniklých run, „vzpomínám, že když jsembylstudentem,vzalnásstarýBububojPrůlinecnaexpedici, kterámělanajítZtracenoučítárnu.Potulovalijsmesetamskoro tři týdny. Nakonec jsme museli sníst své vlastní boty.“

„A našli jste ji?“ zajímal se děkan.

„Nenašli,zato jsmenašlipozůstatkypodobné expedice zloňského roku.“

„A co jste udělali?“

„Snědli jsme i jejich boty.“

Zpoza dveří se ozvalo pleskání kožených desek.

„Některé ztěch grimoárůjsoupěkněnebezpečné,“řeklstar- ší pAsák. „Dokázaly by člověka klidně připravit o ruku.“

„No, díky bohům aspoň nevědí, co jsou to kliky u dveří,“ liboval si děkan.

„Ale to ony vědí, stačí, aby někde existovala kniha s názvem Dveřní kliky pro začátečníky,“ upozornil ho starší pAsák. „Ony přece čtou jedna druhou!“

Výsměšek zachmuřeně pohlédl na Rozšafína. „Je reálné, aby taková kniha existovala, pane Ctibume?“

„Podle teorieKrostoru je to prakticky jisté, pane.“

Mágové jako jeden muž poodstoupili ode dveří.

„Tak s tímhle nesmyslem je třeba rychle skoncovat,“prohlásil Výsměšek. „Knihovníka musíme co nejrychleji vyléčit. Je to

26


magickáchoroba,takžebychomsnadmělidokázatupéctnějaký

magický recepis na magický lék, ne?“

„To by bylo výjimečně nebezpečné, arcikancléři,“ zavrtěl

hlavou děkan. „Celý jeho systém, to je jediná směsice bojujících

magických vlivů. Nikdo neví, co by se stalo, kdyby do oběhu

přibyla dalšípřidaná magie.UžteT sezdá,že má toulavý časový

nerv*.Ještědalšídávkamagiedoorganismua...no,nikdoneví,

co by se mohlo stát.“

„To zjistíme,“ odbyl jeho námitky stroze arcikancléř.„Po

třebujeme se dostat do knihovny. Tohle děláme pro celouuni

verzitu,děkane.ANeviditelnáuniverzitajedůležitějšínežjeden

člověk –“

„– lidoop –“

„– díky, lidoop, a musíme mít neustále na paměti, že já je to

nejmenší slůvko ze všech.“

Za dveřmi se ozval další náraz.

„No,“ ozval se starší pAsák, „když už o tom mluvíme, tak

napříkladspojkyjako,a‘nebo,i‘jsouještěmnohemmenší.Tedy

každopádně krat–“

„Samozřejmě,“ pokračoval Výsměšek, aniž si všímalvýtrys

ku pAsákovy logiky, která už tak nějak patřila k celkovému

univerzitnímu pozadí, „mohl bych jmenovat jinéhoknihovní

ka... Musel by to být nějaký starší člověk, který se vyzná a ví,

* Pozn. autora: Mágové jsou přesvědčeni o tom, že v lidském těle

existuje tzv. časový nerv, i když jeho umístění zatím nenašli ani ti

nejzkušenější alchymisté. Základní teorie vychází z toho, že existuje

v nehmotné podobě, jako jistý druh éterického slepého střeva. Tento

nerv obsahuje údaje o tom, jak je vaše tělo staré, a je tak citlivý na

vliv magického pole o vysokém napětí, že se jeho činnost může

změnit na zvratnou, takže rychle pohlcuje běžnou tělesnou zásobu

chrononinu. Alchymisté tvrdí, že je mimo jiné také klíčem knesmr

telnosti, ale to říkají i o pomerančové š;ávě, vypečeném chlebu

a pití vlastní moči. Alchymista by si klidně uřízl vlastní hlavu, kdyby

věřil, že pak bude žít déle.

27


co a jak... hmm... takže moment... napadá vás někoho nějaké

jméno... děkane?“

„Dobrá,dobrá!“zvolalděkan.„AJjepovašem,jakoobyčejně!“

„Ehm...“ ozval se Rozšafín Ctibum, „nemůžeme to udělat, pane.“

„Ne?“podíval se naněj Výsměšek výhrůžně.„Vy jste tedydobrovolník, který je ochoten pustit se do úklidu knihovny, co?“

„Já tím chci říci, že nemůžeme použít magii k tomu,abychom ho změnili. Brání nám v tom jedna velmivážná věc, pane. Velký problém.“

„Žádné problémy neexistují, pane Ctibume, jen příležitosti.“

„Ano, pane. A ta naše příležitost je zjistit, jak se knihovník jmenoval.“

Kruhem ostatních mágů to souhlasně zašumělo.

„Ten mladík má pravdu,“ přikyvoval lektor Zaniklých run. „Nemůžeme magicky působit na mága, když neznáme jeho jméno. Základní pravidlo.“

„No, říkáme mu Knihovník,“ zamračil se VzoromilVýsměšek. „Všichni mu říkají Knihovník. To by nestačilo?“

„To je jen název profese, pane.“

Výsměšek se rozhlédl po ostatních mázích. „Někdo přece musívědět,jaksejmenoval,ne?Dobrýbože,předpokládal bych, že známe své kolegy alespoň podle jmen, když už ne jinak!Nemyslíte...“ podíval se na děkana, zaváhala pak řekl:„Děkane?“

„No, on je orangutanem už pěkný čas... arcikancléři,“odověděl děkan. „Většina jeho původních kolegů nás už...opustila. Odebrala se k té velké, nekonečné nebeské večeři.Procházeli jsme jedním z těch období droit de mortis.*“

* Pozn. autora: Volně řečeno, zrychlení postupu mága v hierarchii

mágstva směrem vzhůru zabitím většího počtu starších mágů. Od

této praxe se však v současné době upustilo, protože několiknadšených pokusů odstranit Vzoromila Výsměška skončilo tím, že jeden

ze zúčastněných mágů celé dva dva týdny neslyšel. Výsměšekpři>28


„No dobrá, ale musí být přece někde v záznamech.“

Mágům se před duševním zrakem zjevily ony hory papírů, které představovaly univerzitní archivy.

„Archivář ho v nich nikdy nenašel.“

„Kdo je archivář?“

„Knihovník, pane.“

„No, rozhodně ale musí být v ročence jejich třídy z doby, kdy promoval.“

„To je právě ta legrační věc,“ podíval se na něj děkan, „ale jak se zdá, potkala každý výtisk tehdejší ročenky nějaká ošklivá nehoda.“

Výsměšek zaregistroval děkanovu dřevěnou tvář. „Anespočívala snad ta nehoda v tom, že z každého výtisku byla vytržena ta jediná strana, která by nás zajímala, a zbyla po ní jen slabá banánová vůně?“

„Uhodl, arcikancléři.“

Výsměšek sepoškrábalnabradě. „Objevujesenám tadyjistý úmysl.“

„Víte, on se vždycky bránil tomu, aby někdo zjistil jeho jméno,“ upozorňoval starší pAsák. „Bál se, že se ho pokusíme přeměnit zpět v člověka.“ Pak se významně zadíval na děkana, který okamžitě nasadil ublížený výraz. „Někteří lidé totižchodili po celé univerzitě a rozvíjeli teorie o tom, že lidoop jako knihovník je naprosto nevhodný.“

„Já jen vyjádřil svůj názor, že je proti tradici univerzity –“ začal děkan.

„Která spočívá hlavně v malichernostech, opulentníchvečeřích a nočním vykřikování pitomostí o nějakých zatracených klíčích,“ přerušilhoVýsměšek.„Takžesinemyslím,žebychom–“

Výrazy na tvářích ostatních mágů ho přinutily se otočit.

Do Velké síně vešel knihovník. Kráčel velmi pomaluvzhleřipouštěl, že úplně nahoře je poměrně dost místa, ale zabíral ho

všechno sám.

29


dem k mnoha vrstvám oblečení, které měl na sobě. Nesmírné

množství svetrů a kabátů mělo za následek, že paže nepoužíval

jako pomocné nohy, protože mu trčely téměř v pravém úhlu

k tělu. Nejhroznější součást onoho šourajícího se zjevení však

byla červená vlněná čepice.

Byla veselá. Měla nahoře velkou bambuli. Upletla ji paní Vidláková, která byla technicky skvělou pletařkou. Její jedinou chybičkou bylo, že si nikdy neověřila příslušné rozměryzamýšleného obdarovaného. Několik mágů bylo při různýchpříležitostech obdarováno některou z jejích kreací, což častoznamenalo, že měli opticky tři kolena nebo dva metry dlouhý krk. Většina těch předmětů byla následně darována dobročinným organizacím.JednuvěcbylotřebaAnkh-Morporkupřiznat:bez ohledunato,jaknesmyslnýtvaroblečenímělo,vždyckysenašel někdo, komu sedělo.

Chyba paní Vidlákové byla vpředpokladu, že knihovníkovi, kterého chovala ve velké úctě, se bude líbit červená čepice spostranními klapkami na uši, které se tkalounem uvazují podbradu. Protože by si v tomto případě musel tkalouny uvazovatněkde ve výši přirození, nechával knihovník klapky volně povlávat.

Zastavilseve dveříchVelké síně a obrátil k mágům smutnou tvář.Paksenatáhlpoklice.Velmislabýmhlasemřekl„k“akýchl.

Hromada šatstva se pomalu svezla k zemi. Když ji mágové rozebrali, našli pod nívelkou silnou knihu vázanou v rezavé kůži.

„Tady na přední desce je napsáno ook,“ oznamoval starší pAsák po chvilce velmi stísněným hlasem.

„A je tam taky, kdo to napsal?“ natáhl děkan krk.

„To jsou ale vtipy, člověče.“

„No já myslel, že by tam mohlo být jeho skutečné jméno.“

„Cokdybysmesepodívalidovnitř?“navrhlprofesorNeurčitě mlhavých studií. „Třeba je tam jmenný rejstřík.“

„Nějací dobrovolníci, kteří by byli ochotni podívat se do knihovníka?“ zeptal se Výsměšek. „No, nehlaste se všichni.“

„Morfologická nestabilita reaguje na prostředí,“upozorňo>30


val Rozšafín. „Není to zajímavé? Je nedaleko knihovny, takže

ho to proměnilo v knihu. Je to něco jako... ochrannémaskování. Jako kdyby se vyvíjel v něco, co by se –“

„Děkujivám,paneCtibume.Amáto,conámtadyvyprávíte, nějakou hlavu a patu?“

„Já si myslím, že bychom měli nahlédnout dovnitř,“odpovědělmuRozšafín.„Knihajenato,abyseotevírala.Vidíte,tady má dokonce záložku z černé kůže.“

„Aha, tak to je záložka?“ zavrtěl hlavou profesor Neurčitě mlhavých studií, který nervózně přihlížel.

Ctibumseknihydotkl.Bylateplá.Aotevíralasevelmisnadno.

Všechny strany byly pokryty úhledným „ook“.

„Dialogy skvělé, ale zápletka dosti nudná.“

„Děkane! Byl bych vám vděčný, kdybyste tu záležitostkonečně začal brát vážně!“ zavrčel výhrůžně Výsměšek.Několikrát poklepal nohou o zem. „Má někdo nějaký nápad?“

Mágové se po sobě podívali a pak jako jeden muž pokrčili rameny.

„No,jápředpokládám...“začalopatrnělektorZaniklých run.

„Ano – Runy... Arnold, že?“

„Ne, arcikancléři...“

„No to je jedno, ven s tím.“

„No já myslím... Tedy, ono by se vám to mohlo zdátnesmyslné, ale...“

„No tak do toho, člověče. Všichni jsme strašně napjatí!“

„No, totiž, pořád ještě je tady... Mrakoplaš.“

Výsměšek na něj chvilku zíral. „Takový hubený chlápek? Řídká bradka? Po čertech neužitečný mág? Má tu věcičku, jako když bednu na nožičkách?“

„Správně, arcikancléři. Skvělá paměJ. Ehm... on bylnějakou dobu zástupcem knihovníka, předpokládám, že si topamatujete.“

„Abych řekl pravdu, tak nepamatuju, ale pokračujte.“

„Byl tady totiž v té době, kdy se knihovník stal...knihovní>31


kem. A vzpomínám si, jak jednou, když jsme se spolu dívali, jak

knihovníkrazítkuječtyřiknihysoučasně,Mrakoplašřekl:‚Není

to úžasné, když uvážíte, že se narodil tady, v Ankh-Morporku?‘

Jestli někdo ví, jak se knihovník jmenuje, je to Mrakoplaš.“

„Skvěle, tak běžte a okamžitě ho přiveTte! Předpokládám, že víte, kde je?“

„Ehm...technickyano,arcikancléři,“ přikývl Ctibum rychle. „Ale nejsme si tak docela jisti, kde to místo je, pokud mirozumíte.“

Výsměšek ho obdařil dalším nechápavým pohledem.

„Víte, my si myslíme, že je na IksIksIksIks, arcikancléři,“ vysvětloval Rozšafín.

„IksIks–“

„–IksIks, arcikancléři.“

„Mysleljsem,že nikdo neví,kde to místoje,“zavrtělVýsměšek hlavou.

„To jeono, arcikancléři,“ přikývl Rozšafín Ctibum. Občas bylo třeba daná fakta několikrát obrátit sem a tam, než našla tu správnou cestu do Výsměškovy hlavy*.

„A co tam dělá?“

„To my vlastně nevíme, arcikancléři. Vzpomeňte si, došli jsme k závěru, že tam skončil po té agateánské aféře...“

„Proč by chtěl skončit právě tam?“

„Jásinemyslím,žetamskončit chtěl,“ řekl Rozšafín. „Ehm... to my jsme ho tam jaksi... é... poslali. Byla to triviální chybička v bilokační thaumaturgii, jakou by mohl udělat každý.“

„Ale udělal jste ji vy, pokud si vzpomínám,“ zašklebil se na

* Pozn. autora: Rozšafín si občas myslel, že jeho úspěchy s Hexem

pramení z toho, že Hex je velmi chytrý a velmi hloupý současně.

Když jste chtěli, aby vám rozuměl, museli jste mu svou myšlenku

podávat v malých soustech a ujistit se, že nezbyl prostor pro žádný

omyl nebo chybnou interpretaci. Tiché hodiny s Hexem byly po

pěti minutách ve společnosti starších mágů přímo vítaným piknikem.

32


něj Výsměšek, jehož paměJ občas dokázala připravit podobná

ošklivá překvapení, jako bylo tohle.

„Byl jsem jenom členem týmu, pane,“ odpověděl Ctibum upjatě.

„No, jestli tam nechce být a my ho potřebujeme tady,přesuňme ho zpátky –“

Zbytek jeho věty nebyl přehlušen hlukem, spíše udušenvlnou ticha, která se převalila přes mágy a byla tak agresivní a dusivá, že neslyšeli dokonce ani tlukot svého vlastního srdce. Starý Tom, magický zvon univerzity, který neměl srdce, právě ohlásil svým všepronikajícím tichem dvě hodiny ráno.

„Ehm –“ začal zase Rozšafín, „ono to není tak jednoduché.“

Výsměšek zamrkal.„Pročne?“zeptalse.„Přenesemehosem pomocímagie.Poslalijsmehotam, dokážeme ho přenést i zpět.“

„Ehm... bude trvat celé měsíce, než všechno správněpřipravíme... Tedy pokud ho chcete dostat přesně sem,“ vysvětloval Ctibum. „Když uděláme nějakou chybu, skončí tady, v kruhu o průměru patnácti metrů.“

„A to je nějaký problém? Když se budeme držet stranou, může si tady přistát, kde chce.“

„Obávám se, že mi dost dobře nerozumíte, pane.Pravděpodobnost chyby, vzniklé na lince signál – reakce v průběhuthaumaturgického přenosu na nepřesně určenou vzdálenost,spojená s otáčkami Plochy nám dává v průměru téměř jistotu, že přesouvaný objekt přistane na ploše několika desítekčtverečních metrů, pane.“

„Jak jste to říkal?“

Ctibumsezhlubokanadechl.„Žepřistanejako kruh.Patnáct metrů v průměru.“

„Aha. Takže pak by nám nebyl v knihovně nic platný.“

„Jediněpokud bysteho použiljakoopravduvelkouzáložku, pane.“

„Takže nám nezbývá než použít klasický zeměpis. Máme někoho, kdo ví alespoň něco o zeměpise?“

33


***

Horníci se vyrojili ze svislé šachty jako mravenci, kterým chytilo mraveniště nad hlavou.Zdolaseozývalo skřípěníatupé nárazy a v jednom okamžiku vyletěl vysoko do vzduchuHimbajsův klobouk, v letu se několikrát obrátil a spadl zpět.

Chvíli bylo ticho, pak ze šachty vylezla ta věc, ze kteréopadávala opálová krusta jako skořápka z čerstvě vylíhnutéhokuřete...

...arozhlédla se.

Horníci, ukrytí za různými keři a boudami, si tím byli zcela jistí, přestože obluda neměla žádné viditelné oči.

Věc se otočila a stovky malých nožiček se pohybovalyponěkudztuhle,jakokdybystrávilyzasypánypodzemípřílišdlou- hý čas.

Pak se obluda pustila lehce kymácivým klusem kupředu.

Akdesidaleko,vrudépoušti,nadnížsetetelilhorkývzduch, vylezlzjinédírymužvešpičatémklobouku.Vobourukoudržel misku neuměle vyrobenou z kůry. Obsahovala... spoustuvitaminů, cenné proteiny a nepostradatelné tuky. Všimli jste si? Žádná zmínka o nějakém kroucení nebo svíjení.

Kousek dál čadil oheň. Muž opatrně položil misku na zem, zvedlsilnouhůl,chvilkustálnehybně,pak najednou začalposkakovat kolem ohně, tloukl holí do země a křičel mocným hlasem „Háá!“.Kdyžsitaktozempodrobilkesvéspokojenosti,naprás- kalokolním křoviskům, jako kdyby ho byla osobněinzultovala, a stejně se zachoval i ke dvěma stromům stojícím na dosah.

Nakonec postoupil ke dvěma plochým kamenům, jeden po druhém zvedl, odvrátil oči a s výkřikem „Háá!“ slepě bušil do země pod nimi.

Kdyžbylakrajinapřijatelnězpacifikována,sedlsi,abypojedl svou večeři dřív, než se mu rozuteče.

Chutnala jako kuře.Kdyžjste dostatečně hladoví,může vám jako kuře chutnat prakticky cokoliv.

Od nedalekévodnídíry ho pozorovalpáročí.Nebyly toony

34


malé oči hemžícího se hmyzu ani pulců, které měnily pečlivé

prozkoumání každé hrsti vypité vody v životně důležitougastronomickou prevenci. Tohle byly oči mnohem starší,momentálně bez jakékoliv další tělesné součásti.

Celé týdny ten muž, jehož schopnost objevit vodu spočívala v tom, že se podíval, zda nemá náhodou mokré nohy, přežíval jendíkytomu,žesželeznoupravidelnostípadaldovodníchděr. Muž, který považoval pavouky zaneškodná malá zvířátka,zažil několik ošklivých šoků, když mu díky tomuto názoru ruce otekly jako pivní sudy a ve tmě světélkovaly. Dorazil dokonce na pobřeží a doplaval kousek od břehu, aby se podíval napůvabnou modrou medúzu, a jeho pozorovatel musel dohlédnout na to, aby byl cizinec jen mírně požahán, a ikdyž strávilněkolik dnů v agonii, nezemřel.

Ve vodní díře to zabublalo a zem se zatřásla, jako bynavzdory bezmračné obloze kdesi daleko zuřila bouře.

Byly tři hodiny ráno. Výsměšek se dovedl skvěle obejít beze spánku těch druhých.

Neviditelná univerzita byla mnohem větší uvnitř než zvenčí. Tisíce let vedoucí úlohy v oboru praktické magie ve světě, kde rozměry byly spíše věcí náhody, jí dovolilo zvětšovat se tam, kde už žádné místo nebylo. Byly v ní místnosti, jež obsahovaly další místnosti, a mohlo se vám stát, že když jste do té druhé místnosti vešli, ocitli jste se v té první, což mohlo dělat potíže, například když jste tančili Congu nebo Let Kiss.*

A na základě toho, že byla tak velká, mohla si dovolit téměř neomezený počet zaměstnanců. Oprávnění k pobytu a studiu bylo automatické, tedy přesněji řečeno, nic takovéhoneexisto* Pozn. překl.: Oba tyto tance patří k řadě tanců vymyšlených k tomu,

aby se lidé mohli jeden na druhého mačkat, líbat se, objímat a vůbec

otlapkávat. Tančí se v dlouhých řadách a tanečníci se při tom drží

(alespoň zpočátku) za ramena nebo v pase.

35


valo. Našli jste si volný pokoj, začali jste pravidelně chodit ke

společnému jídlua obvykle sivás nikdo nevšímal,ikdyž,pokud

bysteměliopravdusmůlu,mohlijsteupoutatpozornoststuden-

tů. A když jste dostatečně pilně hledali v okrajových částech

univerzity, mohli jste nalézt odborníka na cokoliv.

Mohli jste dokonce najít i odborníka na hledání odborníků. Vzbudiliprofesora Nesrozumitelné architektury askládánímap origami* a představili ho arcikancléři, který ho nikdy předtím okem nezahlédl. Profesor odněkud vytáhl mapu univerzity, která údajně měla být dostatečně přesná pro několik příštích dnů a vypadala tak trochu jako chryzantéma před výbuchem.

Nakonec mágové dorazili k jakýmsi dveřím a Výsměšek se podívalnamosaznoutabulku,kteránanichbylaupevněná,jako kdyby na něj byla právě drzá.

„Nechvalně známý profesor Krutého a neobvykléhozeměisu,“ četl. „To by mohl být on.“

„Museli jsme ujít celé kilometry,“ prohlásil děkan a opřel se o zeT. „Tady to vůbec neznám.“ Výsměšek se rozhlédl kolem. Stěny byly kamenné, ale kdysi byly natřeny onou prazvláštní úřední zelení, kterou dostanete, když někde zapomenete téměř dopitý hrnek s kávou a najdete ho za několik týdnů. Byla tam větší tabule natřená tmavší zelenou barvou, která se na mnoha místech loupala, a na ni někdo plný optimismu připíchl kousek papíru s nápisem „poznámky“.Podle toho, jaktabule vypadala, se ovšem dalo říct, že tam nikdy žádné poznámky nebyly a také nikdy nebudou. Ve vzduchu se vznášel pach starých jídel.

Výsměšek pokrčil rameny a zabušil na dveře.

„Já si ho nějak nepamatuji,“ ozval se lektor Zaniklých run.

* Pozn. překl.: Origami znáte všichni, i když to poslední dobouvyadá, jako kdyby tu věcičku vymysleli Japonci, ale ti tomu jenom

dali jméno. Jsou to prostě hračky skládané z papíru. Vlaštovky, čert,

parníky a lodičky, to všechno jsou origami. Faktem je, že Japonci

takhle z papíru složí i slona, žirafu, nebo dokonce celou svatou rodinu.

36


„Já myslím, že já ano,“ rozhlédl se po ostatních děkan. „Ten mládenec nebyl příliš slibný. Nikdy nedával pozor. Taky se na přednáškách objevoval jen zřídka. Vždycky byl krásně opálený. To bylo zvláštní.“

„Je to náš spolupracovník. Jestli někdo o zeměpise něco ví, tak je to on.“ Výsměšek znovu zabušil na dveře.

„Třeba je někde venku,“ řekl děkan. „Tam se většinouzkoumá zeměpis. Venku.“

Výsměšek ukázal na malé dřevěné zařízení u vchodu. Něco podobného jstenašliudveřípracovnyskorokaždéhomága.Byl to malý dvojitý rámeček se zasunovací tabulkou. Obvykle byla obrácena ven stranou, na níž stálo „Jsem doma“, zatímco na druhé byl nápis „Nejsem doma“, který sděloval návštěvníkům, že mág... není doma. Jenže u některých mágů jste si nikdynemohli být jisti.*

Děkan se pokusil vytáhnout tabulku. Ta se odmítala pohnout.

„Musí přece někdy chodit ven,“ zamračil se starší pAsák. „Kromě toho každý normální člověk bude ve tři hodiny ráno spát.“

„No, to se rozumí!“ prohlásil děkan významně.

Výsměšek znovu zabušil na dveře. „Žádám, abyste okamžitě otevřel!“ vykřikl. „Jsem arcikancléřem tohoto ústavu!“

Dveře se pod jeho údery zachvěly, ale ne zase příliš. Byly totiž zablokovány – jak se ukázalo potom, kdy se do nichmágové opřeli spojenými silami a podařilo se jim je pootevřít – obrovskou hromadou papírů. Děkan zvedl jeden z nažloutlých listů.

* Pozn. autora: Tak například lektor Tvořivé nejistoty tvrdil velmi

neochvějně, že on je průběžně jak v domácím „jsoucnu“, tak„nejsoucnu“, a to až do okamžiku, než někdo zabuší na dveře, a zbortí

tak pole souběžnosti. Proto také, jak tvrdil, než dojde k zabušení na

dveře, je nemožné kategoricky určit stav svého bytí. Logika je

úžasná věc, ale ne vždycky stačí na dobrou myšlenku.

37


„Tohle je oběžník, který ohlašuje, že jsem byl jmenován děkanem!“ řekl. „Ale vždyJ to už je bůhví kolik let!“

„No ale musí přece někdy cho–“ začal starší pAsák. „No nazdar...“

Tatáž myšlenka současně napadla většinu ostatních mágů.

„VzpomínátenastarýhoValduPulóvra?“zamumlalprofesor Neurčitě mlhavých studií, který se poněkud užasle rozhlížel. „Tři roky přednášek post mortem.“

„No, studenti říkali, že byl tak trochu tichý,“ řekl Výsměšek a nasál vzduch. „Není to tady cítit zle,“ pokračoval, „naopak, docela příjemně. Tak slaně. Aha...“

Na druhé straně zaprášené místnosti plné krámů byly dveře a pod nimi byla vidět jasně ozářená škví



Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist