načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední hra – Federico Axat

Poslední hra

Elektronická kniha: Poslední hra
Autor: Federico Axat

Nešťastného hrdinu Teda potkáváme ve chvíli, kdy se rozhodl dobrovolně ukončit svůj život. V poslední minutě ale dostává nečekanou návštěvu a místo na onen svět je vržen do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 375
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložil Vít Kazmar
Skupina třídění: Španělská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0593-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nešťastného hrdinu Teda potkáváme ve chvíli, kdy se rozhodl dobrovolně ukončit svůj život. V poslední minutě ale dostává nečekanou návštěvu a místo na onen svět je vržen do podivné hry - záhadný muž, který o něm nevysvětlitelně mnoho ví, jej přesvědčí, aby se stal jakýmsi vykonavatelem spravedlnosti a pak členem "klubu sebevrahů", v němž vědomě zemře rukou jiného člena. Ted nakonec souhlasí s touto atraktivnější variantou vlastního konce a vydává se odpravit zločince, který unikl spravedlnosti. Čím dál více okolností ale naznačuje, že věc se má jinak, než mu podivný návštěvník řekl. Ted se stává nechápající figurkou ve stále divnější hře, která se opakovaně vrací na začátek a rozbíhá v jiných variantách, nabízí nová vysvětlení, aby je pak znovu zpochybnila, zdánlivě nesmyslně mu staví do cesty stále stejné postavy, předměty, zvířata... Ted se pohybuje v jakémsi zádveří mezi snem a realitou, mezi šílenstvím a zdravým rozumem. A i čtenář je do posledních chvil v nejistotě, co se odehrává jen v nemocné mysli a co je výsledkem rafinované konspirace. Autor využívá prvků hororu i magického realismu, zneklidňuje a stupňuje napětí a vytvořil tak brilantní, nestandardní a nadprůměrný psychothriller. Rafinovaný psychothriller argentinského autora, poučený postupy magického realismu, jehož zoufalý hrdina se pohybuje v děsivém labyrintu vlastní mysli - nebo důmyslné konspirace...

Popis nakladatele

Někdy můžeme věřit už jen sami sobě – a někdy ani to ne!.

Ted McKay zvedá k hlavě revolver, když vtom u dveří rozezní zvonek. Ted má dobře placenou práci, krásnou ženu a dvě malé dcerky. Jaký může mít důvod k sebevraždě? Nezvaný host dál naléhavě zvoní. Ted nemá v úmyslu nechat se právě teď vyrušovat, jenže pak pod prahem zahlédne lístek: Otevři dveře. Je to tvé poslední východisko. Cizince vpustí dovnitř a vyslechne si podivný návrh... Temná hra plná manipulace a smrti právě začala.

Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "Poslední hra" doporučujeme také:
 (e-book)
Tak to je, tak to bude Tak to je, tak to bude
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Poslední hra

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Federico Axat

Poslední hra – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Poslední hra



FEDERICO AXAT

Přeložil Vít Kazmar

PLUS

Poslední hra


La última salida © Federico Axat, 2016

Published by agreement with Pontas Literary & Film agency

Translation © Vít Kazmar, 2016

Cover Photo © Martin Waldbauer

Cover Design: Editorial Planeta

ISBN 978-80-259-0593-7

Rodičům, Luz L. di Pirrové a Raúlovi E. Axatovi


His finger on the steel

The pistol weighed heavy

In his heart he could feel

It was beating, beating

Beating, beating oh my love

„Exit“ (U2)



Část první

Část první



11

Ted McKay se právě chystal vpálit si do hlavy kulku, když někdo začal neodbytně zvonit venku u dveří.

Čekal. Nemohl zmáčknout spoušť, když tam venku někdo je.

Kliď se, ať jsi kdokoli.

Další zvonění a potom zaburácel mužský hlas:

„Otevřete dveře, vím, že mě slyšíte!“

Hlas dolehl až do pracovny překvapivě jasně, tak jasně, že Ted na kratičký okamžik zapochyboval, zda se mu to jen nezdálo.

Rozhlédl se, jako by v osamělé pracovně hledal pro ten křik nějaké potvrzení. Byly tam jeho účetní knihy, reprodukce Moneta, psací stůl... a nakonec i dopis, v němž to Holly všechno vysvětlil.

„Otevřete mi, prosím!“

Ted si stále držel Browning pár centimetrů od hlavy; začínal mu těžknout v ruce. Jeho plán neklapne, pokud ten chlapík uslyší výstřel a přivolá policii. Holly byla s holčičkami v Disney Worldu na Floridě a on nedopustí, aby je podobná zpráva zastihla tak daleko od domova. Kdepak.

Ke zvonění se přidala řada úderů.

„No tak! Neodejdu, dokud mi neotevřete!“

Zbraň se začala třást. Ted ji položil na pravé stehno. Prsty levé ruky si prohrábl vlasy a znovu cizince proklínal. Byl to snad nějaký prodejce? V jejich lepší čtvrti nebyli dvakrát vítáni, zvlášť když se chovali takhle drze.

Pár vteřin nebylo slyšet žádné další výkřiky ani rány, a Ted velmi zvolna zvedal zbraň zpátky ke spánku.

Pomyslel si, že se ten muž asi unavil a odešel, když hromada úderů potvrdila pravý opak. Ale Ted neotevře, v žádném

1

1


12

případě... bude čekat. Ten otrava to dřív či později bude muset vzdát, ne?

Vtom ho na psacím stole cosi zaujalo: napůl přeložený list papíru, přesně takový, jaký nechal uprostřed stolu pro Holly, jenomže na tomhle jméno jeho ženy napsané nebylo. Byl snad tak hloupý, že zapomněl vyhodit do koše některou z pracovních verzí? Zatímco se z ulice ozývaly další a další výkřiky, utěšil se pomyšlením, že z toho nečekaného vyrušení vzejde alespoň něco dobrého. Rozložil papír a přečetl si zprávu.

Strnul. Poznal své písmo. Ale nepamatoval si, že by kdy některou z těch dvou vět napsal.

OTEVŘI DVEŘE

JE TO TVÉ POSLEDNÍ VÝCHODISKO

Napsal je snad za okolností, na něž si už nevzpomíná? Možná při nějaké hře se Cindy nebo Nadine? Nedokázal si tu zprávu nijak vysvětlit... rozhodně ne v té šílené situaci, kdy se mu nějaký pomatenec chystal vyrazit dveře. Ale nějaké vysvětlení tu být muselo, určitě.

Nalhávej si, co chceš.

Browning v jeho pravé ruce vážil aspoň tunu.

„Tede, tak už konečně otevřete!“

Poděšeně sebou trhl. Ten člověk ho oslovil křestním jménem? Ted se svými sousedy neměl nijak blízké vztahy, ale přinejmenším si myslel, že zná jejich hlasy, a tenhle nepřipomínal žádného z nich. Vstal a pistoli odložil na psací stůl. Pochopil, že mu nezbývá nic jiného než se jít podívat, o koho jde. Když se nad tím na okamžik zamyslel, nebyla to žádná katastrofa. Ať už je ten otravný chlap kdokoli, honem se ho zbaví a vrátí se do pracovny jednou provždy skoncovat se svým životem; plánoval to celé týdny a necouvne na po slední chvíli kvůli nevychovanému prodejci.

Odhodlaně se zvedl. Na rohu stolu stál kelímek s tužkami, svorkami, opotřebovanými gumami a spoustou drobného nepořádku. Ted ho rychlým pohybem obrátil vzhůru nohama a našel klíč, který do kelímku schoval sotva před dvěma minutami. Svíral jej v prstech a hleděl na něj s nedůvěřivostí člověka, který se opět setkává s něčím, o čem si myslel, že už to v životě neuvidí. Podle plánu měl už teď ležet ve svém polohovacím křesle a se stopami po střelném prachu v dlani mířit na onen svět.

Pro každého, kdo se rozhodne vzít si život – nehledě na to, že už se zbavil všech pochybností –, jsou závěrečné minuty zkouškou vůle; Ted touhle lekcí právě prošel a příčilo se mu pomyšlení, že by si ji měl zopakovat.

S opravdovým znechucením se vydal ke dveřím pracovny; zasunul klíč a otevřel. Pocítil další bodnutí hněvu, když zahlédl zprávu připevněnou z druhé strany, o trochu výš nad úrovní obličeje. Bylo to varování pro Holly. „Miláčku, kopii klíče jsem nechal na ledničce. Nechoď dovnitř s holkama. Miluju tě.“ Mohlo to působit poněkud krutě, ale Ted všechno pečlivě promyslel. Nechtěl, aby ho některá z dcer našla ležet za stolem s dírou v hlavě. Zemřít v pracovně bylo nejrozumnější. Pečlivě uvážil možnost, že by skočil do řeky nebo odcestoval někam daleko a nechal se tam přejet vlakem, ale věděl, že nejistota by pro ně byla horší. Zvlášť pro Holly. Ta ho potřebovala vidět na vlastní oči, potřebovala si být jistá. Potřebovala... šok. Byla mladá a krásná, a dokázala by svůj život znovu vybudovat. Dostala by se z toho.

Ozvalo se několik ran.

„Už jdu,“ zakřičel Ted.

Rány ustaly.

Otevři dveře. Je to tvé poslední východisko.

Návštěvníkova silueta prosvítala okénkem vedle dveří. Obývákem prošel zvolna, téměř vyzývavě. Znovu si vše prohlížel, tak jako klíč od pracovny před pár okamžiky. Uviděl ohromnou televizi, stůl pro patnáct strávníků, porcelánové vázy. Se všemi těmi všedními předměty se už vlastně rozloučil. A najednou byl zase tady, starý dobrý Ted, bloumal po svém obýváku jako přízrak.

Zastavil se. Byla snad tohle jeho verze posmrtného života?

Na okamžik pocítil nesmyslné nutkání vrátit se do pracovny a ověřit si, zda za psacím stolem neuvidí vlastní bezvládné tělo. Natáhl paži a prsty přejel po opěrce pohovky. Ucítil studený dotek kůže; příliš skutečný na to, aby šlo o pouhý výplod fantazie, pomyslel si. Ale jak si může být jistý?

Otevřel dveře, a sotva spatřil mladíka na prahu, bylo mu jasné, proč asi dokázal navzdory svému chování jako prodej ce přežít. Bylo mu tak dvacet pět let, měl na sobě sněhobílé kalhoty s páskem z hadí kůže a tričko s límečkem a vodo rovnými barevnými proužky. Spíš než podomního obchodníka připomínal hráče golfu, třebaže v pravé ruce držel odrbaný kožený kufr, který s jeho vzhledem vůbec neladil. Světlé vlasy mu splývaly až na ramena, měl azurově modré oči a vyzývavý úsměv, za jaký by se nemusel stydět ani sám Joe Black. Ted si představil Holly nebo kteroukoli jinou ženu ze sousedství, jak si od něj kupuje kdejakou hloupost, kterou jim nabídne.

„Ať je to cokoli, nemám zájem,“ prohlásil Ted.

Úsměv se rozšířil.

„Ach, obávám se, že jsem vám nepřišel nic prodat,“ řekl, jako by šlo o tu nejsměšnější věc na světě.

Ted se cizinci rychle podíval přes rameno. U chodníku nestálo žádné auto, ani nikde dál po celém Sullivan Boulevardu. Toho odpoledne sice nebylo extra horko, ale pokud by na slunci ušel takovou vzdálenost, zajisté by to na tom až urážlivě pohledném mladíkovi zanechalo nějaké stopy. A navíc, proč by parkoval tak daleko?

„Buďte bez obav,“ řekl mladík, jako by mu dokázal číst myšlenky. „Můj společník mne vysadil tady u dveří, abych u sousedů nebudil zbytečné podezření.“

Zmínka o kumpánovi nechala Teda chladným. Zemřít při vloupání by vypadalo dokonce líp než se zastřelit.

„Mám práci. Potřebuji, abyste odešel.“

Ted už zavíral dveře, ale muž natáhl paži a zabránil mu v tom. Nebylo to nijak agresivní gesto; v jeho očích postřehl záblesk prosby.

„Jmenuji se Justin Lynch, pane McKayi. Jestli mi...“

„Odkud znáte moje jméno?“

„Pokud mě pustíte dál a dáte mi deset minut, vysvětlím vám to.“

Chvíli panovalo napjaté ticho. Ted neměl v úmyslu pustit toho muže do svého domu, to bylo víc než jasné. Ale musel přiznat, že v něm jeho přítomnost probouzí jistou zvědavost. Nakonec zvítězil rozum.

„Je mi líto. Tohle není vhodná chvíle.“

„Mýlíte se, teď je ta nej...“

Ted zavřel dveře. Zbytek Lynchových slov dolehl tlumeně z druhé strany, rozumět mu však bylo bezvadně. „... lepší chvíle.“ Ted dál stál za dveřmi a poslouchal, jako by tušil, že to ještě není všechno.

A nemýlil se. Lynch trochu zvýšil hlas, aby ho bylo slyšet.

„Vím, co se chystáte udělat s tou devítkou, kterou jste nechal v pracovně. A slibuji, že vám to nebudu rozmlouvat.“

Ted dveře zase otevřel. Ted si při plánování sebevraždy počínal mimořádně prozíravě. Nerozhodl se v krajní chvíli, z náhlého popudu a bez vědomí následků. Nepatřil k těm, kteří k sobě nešikovně naplánovanou sebevraždou chtějí upoutat pozornost ostatních. Nebo si to alespoň myslel. Protože jestli byl ve všem tak pečlivý, jak je možné, že se o tom Lynch dozvěděl? Návštěvník se širokým úsměvem a dokonalými rysy byl nanejvýš přesný ohledně ráže zbraně a místa, kde ji Ted nechal. Uhádnout, že se Ted zabije nejspíš v pracovně, nebylo nijak těžké, s trochou štěstí by to mohlo vyjít, ale Lynch svou domněnku vyslovil bez sebemenšího zaváhání.

Seděli u stolu naproti sobě. Teda se zmocnil starý, povědomý pocit: chvění vyvolané přívalem adrenalinu a následně zostřené myšlení soustředěné na přemožení protivníka. Už léta šachy nehrál, ale ten pocit byl nezaměnitelný. A příjemný.

„Takže Travis vám nařídil, abyste mě sledoval,“ prohlásil.

Lynch, který položil kožený kufřík na stůl a očividně se jej chystal otevřít, se s mírným údivem ve tváři zarazil.

„Váš společník s tím nemá co dělat, Tede. Můžu vám říkat Tede?“

Ted pokrčil rameny.

„Nevidím nikde fotky vašich dcer, Nadine a Cindy,“ řekl Lynch s pohledem upřeným na obsah kufříku. Jako by něco hledal.

Rodinné fotografie tam skutečně nebyly. Ted je z místnosti odstranil. Užitečná rada: pokud máte v plánu spáchat sebevraždu, odstraňte ze svého okolí fotky svých blízkých. Bez neustálého dohledu milovaných bytostí se to připravuje snáz.

„Neopovažujte se do toho tahat mé dcery!“

Lynch předvedl svůj okouzlující úsměv. Zvedl ruce.

2

2


17

„Jenom jsem si chtěl získat vaši důvěru, trochu si popovídat. Už jsem viděl fotky obou dvou a vím, že jsou právě teď na Floridě se svojí matkou. Odjeli na návštěvu za prarodiči, mám pravdu?“

Ta poznámka jako by vypadla z nějakého filmu o mafiánech. Víme, kde je tvoje rodina, tak nedělej chytrýho. V Lynchově chování však bylo něco ryzího, jako by se skutečně snažil být milý.

„Pustil jsem vás k sobě domů. Myslím, že nějaká důvěra už mezi námi je.“

„To mě těší.“

„Povězte mi, co ještě víte o mé rodině.“

Lynchovy ruce spočívaly na kufříku. Jednou z nich udělal ledabylé gesto.

„Ach, obávám se, že toho moc není. Neradi se vměšujeme víc, než je nutné. Vím, že se ze své cesty vrátí v pátek, takže máme na vyřízení našich záležitostí tři dny. To bohatě stačí.“

„Naše záležitosti?“

„No jistě!“

Lynch z kufříku vytáhl dvě tenké složky a položil je stranou. Kufřík odsunul.

„Napadlo vás někdy, že byste někoho zabil, Tede?“

Ten chlapík vážně nehodlal chodit kolem horké kaše!

„Jste od policie? Jestli ano, měl jste se prokázat.“

Ted vstal. Ty složky byly jistě plné choulostivých fotografií. Asi ho sledovali jakožto podezřelého z nějaké vraždy a chystaná sebevražda je utvrdila v závěru, že je vinen. Proto Lynch při příchodu tak naléhal. Že by to byl agent od FBI?

„Nejsem policista, Tede. Posaďte se, prosím.“

„Chci, abyste ihned opustil můj dům.“

Ted ukázal na dveře, jako by snad Lynch nevěděl, kudy se jde ven.

„Opravdu si přejete, abych odešel, když jsme ještě neprobrali, jak víme o té sebevraždě?“

Ten chlápek byl dobrý, protože Ted by to opravdu moc rád věděl.

„Na vysvětlení máte pět minut.“

Ted se neposadil.

„To mi přijde fér,“ řekl Lynch. „Hned vám to objasním. Pracuji pro organizaci, které záleží na tom, aby lidé jako vy poznali lidi jako ti, které mám tady.“ Položil dlaň na složky. „Jestli souhlasíte, otevřu teď jednu z těch složek, abychom se na ni mohli mrknout. Pochopíte to velmi rychle, jste bystrý člověk.“

Lynch otevřel první složku a posunul ji doprostřed stolu, směrem k Tedovi, který stále ještě stál s rukama v bok.

Na prvním listu byl okopírovaný policejní záznam. V rohu byly fotky jakéhosi muže zepředu a z profilu, mohlo mu být tak pětadvacet. Byl opálený a měl pečlivě učesané, nagelované vlasy. Do objektivu hleděl pyšně, s bradou lehce zdviženou a doširoka otevřenýma očima. Jmenoval se Edward Blaine.

„Blaine v minulosti seděl za drobnější trestnou činnost: krádeže a výtržnosti,“ řekl Lynch a papír otočil. „Tentokrát byl obviněný z vraždy své přítelkyně.“

V jedné věci se Ted trefil: ve složkách skutečně byly choulostivé fotografie. Na té, kterou měl před sebou, byla vidět brutálně zavražděná žena, ležela ve stísněném prostoru mezi postelí a skříní; na nahém těle měla nejméně sedm bodných ran.

„Jmenovala se Amanda Herdmanová. S Blainem se občas vídali; nebyli zrovna oficiální pár. On jí sháněl levné drogy a čas od času to zkusili dát vážněji dohromady, ale podle přátel jich obou to byl nekonečný kolotoč hádek a usmiřování. Když byla ve svém pokoji nalezena mrtvá, policie šla přímo za Blainem. Ten chlap přiznal, že se v záchvatu žárlivosti s Herdmanovou pohádal, ale rozhodně ji prý neubodal. Zajímá vás, jak to dopadlo? Nedalo se prokázat vůbec nic. Museli ho nechat jít.“

Ted se někdy mezitím posadil. Nemohl z těch fotek spustit oči. Lynch otočil stránku. Bylo tam několik detailních záběrů: Amandino opuchlé oko, hluboké rány na hrudníku, pohmožděniny úplně všude.

„Je nevinný?“ zeptal se Ted ohromeně.

„Ten hajzl si dal pozor, aby ji nemlátil pěstí, a vražedná zbraň se pochopitelně nenašla. Po celém domě byly jeho stopy, ale na těle žádná.“

„Ale když jim řekl o té hádce, vlastně se přiznal.“

„Obhájce prohlásil, že k přiznání došlo pod nátlakem, což byla částečně pravda a dalo se to dokázat. Vysekali ho z toho ale díky forenzní analýze okamžiku úmrtí. Znalec stanovil, že k úmrtí došlo mezi sedmou a desátou hodinou večer. Celá řada svědků vypověděla, že ho v té době viděli v jednom zapadlém baru jménem Black Sombrero. Jako by si dal záležet, aby ho zaznamenalo co nejvíc lidí; měl víc než třicet spolehlivých svědků, a dokonce i záběry z kamer na parkovišti.“

Ted listoval v papírech. Bylo tam pár dalších fotek těla a kopie dokumentů se zvýrazněnými místy.

„Už to všechno chápete, viďte, Tede?“

Tedovi to skutečně začínalo docházet.

„Jak víte, že ji Blaine zabil?“

„Organizace, kterou zastupuji, má v trestním systému informátory. Nemám na mysli zločince; s těmi raději nepracujeme. Spíše právníky, soudce nebo úředníky, kteří poznají, když nějaký případ vraždy smrdí. Na nás je, abychom... odstranili pochybnosti. Co se týče Blaina, vysvětlení je výjimečně prosté, i když je skoro jisté, že ten chlapík měl jen štěstí. Najali jsme si odborníka a zeptali jsme se ho, jak by mohlo dojít k tak velké odchylce v určení doby úmrtí. Řekl nám, že tyhle důkazy závisí na teplotě těla, která se měří v okamžiku jeho nalezení. Křivka, podle níž teplota mrtvého těla klesá, je popsána a...“

„Vím, jak se to dělá,“ přerušil ho Ted. „Taky jsem pár kriminálek viděl.“

Lynch se zasmál.

„Dobrá, půjdu k věci. Když jsme se zašli podívat na místo činu, došlo nám to. Pod bytem Amandy Herdmanové, v prvním patře, kde teď nikdo nebydlí, je průmyslová čistírna. Hlavní ventilační potrubí vede přímo pod místem, kde se našlo tělo té ženy. Udržovalo jeho teplotu, proto chladlo pomaleji než obvykle.“

„Jinými slovy, ten chlap ji zabil dřív.“

„Přesně tak. O nějakých šest až osm hodin dřív. K úmrtí nedošlo v noci, nýbrž v poledne, než Blaine vyrazil do baru.“

„A to se ten případ nedal znovu otevřít?“

„Soudní řízení už bylo bohužel neodvolatelně uzavřeno. My neviníme soudy; raději to chápeme tak, že jim tu a tam nějaký darebák proklouzne. Stává se bohužel i opak. Ale to je jiná věc, nemyslíte?“

Ted už slyšel dost.

„Takže vy chcete, abych Blaina zabil, že?“

Lynch odhalil svůj dokonalý chrup.

„Jak jsem řekl, jste opravdu bystrý muž.“ Zůstal stát před ledničkou. Magnet ve tvaru jablka na ní držel Hollyinu fotografii, kterou zapomněl sundat. Dcery vyzdobily okraje třpytkami. Holly vybíhala z moře na pláž a měla na sobě červené bikiny, které byly dlouhou dobu Tedovy oblíbené. Smála se s hlavou skloněnou na stranu a dlouhé vlasy jí vlály ve větru. Fotografie byla pořízena přesně v okamžiku, kdy jedna z jejích nohou zmizela za kolenem, takže její jediná opora jako by porušovala základní pravidla rovnováhy.

Fotka tam byla už strašně dlouho. Ted se na ni zadíval a zapomněl při tom, proč vlastně do kuchyně přišel. Uchopil fotku za růžek a zatáhl. Skoro slyšel Hollyin smích a vzápětí její nářek, přerušovaný srdceryvnými výkřiky na prahu pracovny... Jak by jí mohl něco takového udělat?

Otevřel nejbližší šuplík a strčil fotku vedle nástrojů, o jejichž použití neměl nejmenší ponětí.

V lednici zbývaly dvě lahve piva. Popadl obě jednou rukou za hrdla a nohou přibouchl dveře. Opřel se o kuchyňskou linku. Lynch byl pořád v pokoji a pozvání na skleničku přirozeně vyplynulo z rozhovoru, třebaže ho teď litoval. Ted potřeboval chvíli přemýšlet o samotě, protože po pravdě, sotva mu ten cizinec naznačil svůj plán, po těle se mu rozeběhlo nevysvětlitelné šimrání. Nepovažoval za správné brát spravedlnost do vlastních rukou – alespoň ne v přísném slova smyslu –, i když měl za to, že bez parazitů, jako byl Blaine, by svět fungoval o poznání lépe. Nelákalo ho někoho zabít, nepodporoval dokonce ani trest smrti, nebo to alespoň říkal, když se ho ptali. Ale někdy, když se dala do pohybu papírová silueta na střelnici a on se ji snažil zasáhnout přímo do hlavy, si představoval, že sejme jednoho z těch zlých; chlápka, který provedl nějakou sviňárnu, něco trestuhodného. Ted v duchu

3


22

přikývl. Lynch možná nebyl přísně vzato podomní obchodník, ale dokázal stisknout to správné tlačítko, aby Ted o jeho nabídce přinejmenším popřemýšlel.

Upíral pohled na magnet ve tvaru jablka. Když teď neměl Hollyinu fotku přímo před očima, mohl uvažovat jasněji. Lynchova nabídka měla něco do sebe; bylo v ní cosi hlubokého, cosi zásadního, přesvědčení, že pokud Ted zabije jednoho z těch zlých, Holly a dcery v něm uvidí spravedlivého člověka, a ne zbabělce.

Zatímco se vracel do pokoje, napadla ho ztřeštěná myšlenka, že tam nikoho nenajde. Lynch třeba už odeše, nebo ještě hůř, celé to setkání bylo možná jen výplodem Tedovy fantazie.

Ale pořád tam byl a před sebou měl obě složky. Vstal, aby si vzal lahev, kterou mu Ted podával, a poděkoval mu lehkým přikývnutím. Dlouze se napil.

„Jak jste se to dozvěděli?“ Ted se zase posadil.

„Myslíte o té sebevraždě?“

Ted přisvědčil.

„Naše organizace má své metody, Tede. Nevím, jestli je rozumné, abych vám o nich vyprávěl.“

„Myslím, že to je to nejmenší, co si zasloužím, jestli po mně chcete, abych někoho zabil.“

Lynch se zamyslel.

„Znamená to, že mohu počítat s přijetím našeho návrhu?“

„Neznamená to vůbec nic. Prozatím chci, abyste mi řekl, jak jste se o tom dozvěděli.“

„To zní fér.“ Lynch se znova napil a lahev položil na stůl. „Kandidáty si vybíráme dvěma způsoby. Tím prvním se k nám dostane většina z nich, ale také se ukázalo, že se jen málokterý osvědčí. Což je bezpochyby škoda. Máme psychology, kteří sdílí naše cíle a upozorňují nás na potenciální případy; tady my i naši odborníci musíme přimhouřit oko nad tím, že tak ve vztahu k pacientům částečně porušují lékařské tajemství. Nikoho však do ničeho nenutíme. Jen podobně jako u vás za někým zajdeme domů a předložíme svou nabídku. Pokud ji kandidát nepřijme, zmizíme bez jakékoli stopy. Musím uznat, že ve vašem případě byl můj příchod načasovaný o něco hůř než obvykle. Obával jsem se... no, že jsem přišel příliš pozdě.“

„Špehoval jste mě?“

„To přímo ne. Když dorazím k domu nějakého kandidáta, napřed si jej obvykle trochu obhlédnu. Třeba u vás jsme věděli, že je vaše žena s dcerami pryč, ale vždycky se může nečekaně nachomýtnout nějaký příbuzný, kamarád... nebo pes, co nemá rád návštěvy. Zatímco jsem prohledával okolí, abych se ujistil, že je vše v pořádku, oknem do pracovny jsem zahlédl, k čemu se chystáte.“

„Už je mi to jasný. Takže jste mě vážně špehoval.“

„Mrzí mě to. Nezasahujeme víc, než je nutné.“

„A jaký je ten druhý způsob výběru?“

„Ach tak. Podívejte, Tede, hodně lidí je naší organizaci vděčno a cítí určitý závazek. Řada z odborníků, o nichž jsem vám říkal, také spadá do této skupiny. Ale obecně jde o...“

„O příbuzné a blízké obětí.“

Ted ukázal na složky.

Zdálo se, že Lynch je člověk, jenž dává přednost narážkám před doslovností. Ve tváři se mu krátce mihl nevrlý výraz.

„Přesně tak,“ přisvědčil Lynch, který už s tím tématem chtěl skoncovat. „Teď mi dovolte, abych vám osvětlil, co je v té druhé složce.“

Lynch odsunul Blainovu složku stranou. Otevřel druhou, která byla o poznání tenčí. Na první straně byla barevná fotografie muže stojícího na palubě člunu. Mohlo mu být nějakých čtyřicet a měl na sobě záchrannou vestu; držel rybářský prut s výjimečně zdařilým úlovkem.

„Kdo to má být?“

„Jmenuje se Wendell, možná jste o něm někdy slyšel. Je to významný podnikatel.“

„Neznám ho.“

„Tím lépe.“

Ted obrátil stránku s fotkou. Složka dál obsahovala pár listů psaných na stroji a několik map s vyznačenou trasou. Ve srovnání s předešlou složkou se v ní skrývalo jen minimum informací.

„A tenhle podnikatel oddělal koho? Svoji ženu?“

Lynch se usmál.

„Wendell ženu nemá. A neoddělal nikoho. Není jako Blaine, je jako vy.“

Ted pozvedl obočí.

„On se také chce zabít,“ řekl Lynch. „Ale stejně jako vy si uvědomuje, jakou bolest a nepochopení by to vyvolalo v jeho blízkých. Dohoda je následující, Tede: zavraždíte Blaina a tím přinesete rodině Amandy Herdmanové klid a spravedlnost, a my vám jako poděkování umožníme stát se součástí řetězu, v němž je Wendell jedním z článků a vy budete tím následujícím.“

Ted se na chvilku zamyslel. Pochopil to rychle.

„Až zabiju Blaina, mám zabít i Wendella?“

„Přesně tak. On už to ví, bude vás očekávat. Zrovna jako potom vy budete čekat tady u sebe doma, než se dostaví další článek řetězu.

Přemýšlejte o tom, Tede. Uvažte, jaký to bude pro vaši rodinu rozdíl, když se doví, že do vašeho domu vnikl nějaký neznámý člověk a zastřelil vás, v porovnání se sebevraždou...“

„Přestaňte.“

„Vím, že jste si všechno promyslel,“ pokračoval Lynch, jako by Tedův pokyn neslyšel, „že je lepší vzít si život než se někam vytratit. Ale teď se vám naskýtá jedinečná příležitost být zavražděn, zůstat ve vzpomínkách jako oběť osudného neštěstí. Jen si uvědomte, oč snazší bude pro vaše dcery překonat něco takového. Nevím, zda to víte, ale mnoho dětí, zvláště těch malých, se nikdy nevzpama...“

„Dost! Rozumím.“

„Dobrá, takže co vy na to?“

„Potřebuju si to ještě srovnat v hlavě. Wendell je nevinný člověk.“

„Ale no tak, Tede. Nedělám tohle poprvé. Vy už odpověď znáte. Ta dohoda není výhodná jen pro vás, pomůže také Wendellovi, který právě teď ve svém domě u jezera čeká, až se splní jeho poslední vůle.“

„Proč to nevyřídíte sami?“

S Lynchem to nehnulo. Jeho úsměv dokazoval, že asi doopravdy, jak sám právě řekl, prošel touhle první přesvědčovací fází už mnohokrát. Měl odpověď na každou otázku. Počínal si jako člověk z telemarketingu, kterému stačí držet se předem známého scénáře.

„My jsme v tomhle příběhu ti dobří, Tede. Jsme toho názoru, že kdo zabije, měl by zemřít. A zkrátka spojujeme ty, kterým se podařilo přelstít systém, s těmi, kdo jsou odhodláni položit život za správnou věc. A vybrali jsme si vás. Je to vaše příležitost. A obávám se, že je poslední.“

Ted sklopil zrak do klína. Z kapsy kalhot mu vyčuhoval lístek, který prve našel na psacím stole. Už si ani nepamatoval, že ho tam dával. Vyndal ho a rozložil tak, aby to neviděl Lynch, jenž ho zkoumavě pozoroval a čekal na konečnou odpověď.

JE TO TVÉ POSLEDNÍ VÝCHODISKO, četl.

Lynch právě použil skoro stejná slova. Edward Blaine žil sám ve středostavovské čtvrti. Sousedé ho nesnášeli. Jeho nezájem a tajnosti obestírající všechno, co dělal, postupně podkopávaly vzájemné vztahy, až bylo soužití napjaté a nepříjemné. Blaine byl zmetek, a co hůř, zdálo se, že se tím ten darebák ještě pyšní, se svými zrcadlovými brýlemi a namyšleným úsměvem vzdoroval každému, kdo se mu postavil do cesty. Pokoušeli se s ním mluvit smířlivě i výhružně, ale vždycky bez výsledku.

Podobal se vzpurnému dítěti – třebaže už mu bylo přes třicet –, jako by se za každou cenu pokoušel urazit každého, kdo se k němu přiblížil nebo se s ním chtěl na něčem domluvit. Nedodržoval žádná běžná pravidla soužití, počínaje péčí o zahradu nebo o svého psa Magnuse, nebezpečně vyhlížejícího rotvajlera, který ke své smůle musel trávit celé hodiny přivázaný na řetěz a štěkat na každého, kdo byl v dosahu. Flámy s kamarády, hlučné burácení jeho motorky, hudba na maximum, to všechno bylo na denním pořádku. Nebylo nic zvláštního, když si domů opilý nebo zfetovaný vodil prostitutky, po nějaké době je zase vyhodil a ty nebožačky si to polo - nahé šněrovaly po chodníku a čekaly na taxík.

Jakmile se zpráva o Blainově obvinění z vraždy dostala na veřejnost, hodně lidí se zaradovalo a našli se i tací, kteří se sami nabízeli, že nepřístojné chování své celebrity ze sousedství rádi dosvědčí. Pár jich dokonce litovalo, že se Blaine rozhodl tu ženu zavraždit u ní doma, a ne u sebe, tak by ho totiž mohli potopit svědectvím o střelbě a poslat ho za mříže na pěkných pár let. O tom, že Blaine tu nebohou dívku zavraždil, nikdo nepochyboval. Sousedé už předem oslavovali, co považovali za hotovou věc: Blaine půjde před soud a bude shledán vinným z vraždy Amandy Herdmanové. Splněný sen.

4

4


27

Až na to, že ho prokurátor musel propustit. Umožnilo to alibi pevné jako skála. Vícero svědků vidělo v době vraždy toho výtečníka v jednom baru, a i několik bezpečnostních kamer potvrzovalo, že Blaine vrahem být nemohl. Jeho sousedi nebyli stejného názoru, nechápali, jak se tomu darebákovi podařilo na spravedlnost vyzrát. Možná měl dvojče nebo něco podobného, ale tak či onak se mu podařilo všechny oklamat. Odteď se nemuseli potýkat jen s nesnesitelným chlapem, ale rovnou s vrahem. Mnoho z nich vážně uvažovalo o stěhování.

Ted seděl v bistru a mezi sousty hamburgeru si pozorně přečetl zprávu, kterou mu Lynch přinesl. Edward Blaine nebude chybět nikomu, pomyslel si. Do domu by se dalo vejít hlavním vchodem, bez obav, že ho někdo uvidí; sousedi mluvit nebudou. Naučil se nazpaměť veškeré potřebné údaje, třeba že si ten chlapík schovává kopii klíče pod rohožkou u vchodu.

Pes nebude problém.

Ukusoval z hamburgeru a při tom vymyslel prostý plán; usrkával kolu, pojídal hranolky a podařilo se mu zapomenout na vlastní problémy, což jej nepřestávalo udivovat. Snímky Amandy Herdmanové a několik otřesných detailů z Blainova minulého i současného života přispěly k tomu, že Ted skutečně pocítil touhu jej zabít. Pochopil, co mu Lynch prve vykládal o mezerách v soudním systému. A vnímal, že mu možnost takovou chybu napravit dává novou chuť do života.

Schoval se do skříně v pokoji pro hosty v přízemí; pohodlně se usadil mezi krabice, které trochu přeskládal. Na polici nad jeho hlavou byla zespodu nálepka s Buzzem Lightyearem, která ve tmě fosforeskovala. Představil si dítě, které ji tam dalo, aby se mohlo zavřít a dívat se, jak svítí, tak jako to dělával on. Pocítil lehký stesk, teď když na dobráka Buzze jeho majitel zapomněl a on byl odsouzen svítit o samotě.

O čtyři hodiny později dorazil Blaine. Než se Ted skryl, prošel si celý dům, a tak si mohl v každém okamžiku představit, kde Blaine zrovna je. Vstoupil dveřmi od garáže a zrovna telefonoval, mluvil rozjařeně; pak se osprchoval. Nebylo vůbec vyloučeno, že se Blaine ještě toho večera rozhodne jít ven, ale s tím si Ted vůbec nedělal starosti... počká si na něj. Ve skříni strávil už několik hodin a může tam zůstat tak dlouho, jak bude třeba. Chvílemi podřimoval.

Zopakoval si plán, kterým by zklamal každého hollywoodského producenta. Žádné souboje ani proslovy o pomstě, a už vůbec ne nějaká varování. Ted počká, až Blaine usne, vyleze ze skříně a půjde ho do ložnice oddělat, chlap se ani nestihne probudit. Mělo to v sobě i něco milosrdného.

V půl desáté (Ted měl díky mobilu přesný pojem o čase) Blaine seděl v obýváku a koukal na televizi, při tom asi něco rychlého večeřel a chvílemi nadával účastníkům nějaké stupidní vědomostní soutěže. Vyhlídky byly nejasné. Blaine možná vyrazí na tah, což by znamenalo, že se čekání nesmírně protáhne, dokonce může čekat návštěvu, anebo třeba půjde pěkně spořádaně brzo spát. Jeden nezanedbatelný detail by ale mohl všechno pořádně zkomplikovat. Ted to zaznamenal ještě dřív než samotný Blaine a okamžitě zpozorněl, ve tmě, která jej obklopovala, nastražil uši a pokoušel se zaslechnout něco jiného než jen předtočený potlesk a moderátorův pronikavý hlas. Magnus ze zahrady před domem několikrát žalostně zavyl. Ted se zklamaně zamračil a zavrtěl hlavou. Dávka, kterou psa uspal, nebyla dostatečně silná.

Televize náhle zmlkla. Dlouho bylo ticho, pak se dveře na ulici otevřely a po chvíli zase zavřely. Blaine s někým telefonoval, ale mluvil potichu a ze skříně nebylo nic slyšet. Bloumal po pokoji, jeho hlas byl stále zřetelnější, až se přihodilo cosi nečekaného: vstoupil do pokoje pro hosty, kde se Ted skrýval. Rozsvítil a zavřel dveře. Ted předtím na pár centimetrů pootevřel dvířka skříně a na to, aby je teď zavřel a nepřilákal pozornost, bylo příliš pozdě. Blaine byl od něj jen pár metrů, neklidně přecházel za postelí a byl zcela soustředěný na to, co mu říká člověk na druhém konci.

„Je to tak, Tony, Magnus je nadopovanej, sotva se hne. Něco mu provedli. Jestli to udělal některej z těch svinskejch sousedů, tak si to s ním vyří... Co? Cože? Ne, nebyl jsem to já.“

Blaine se zastavil. Posadil se na postel, zády ke skříni, a ztišil hlas. „Máš pravdu, Tony. Hned zkontroluju, že je všechno, jak má být. Jasně že jo. Za chvilku ti zavolám. Ahoj.“

Vyšel z pokoje a světlo nechal rozsvícené.

Ted ho dvakrát zahlédl opatrně postupovat chodbou. Napodruhé se mu zdálo, že mu z pravé ruky vychází jakýsi záblesk. Bylo jen otázkou času, než se rozhodne prozkoumat i pokoj pro hosty. Ted vytáhl z bundy nůž, kterým ho chtěl ubodat, až usne. Oko za oko, pomyslel si.

O nějakých deset minut později Blaine stanul na prahu; opravdu měl zbraň. Ted si byl na okamžik jistý, že je odhalen, že se Blaine podíval přímo na skříň a všiml si pootevřených dveří. Ale když vstoupil do místnosti, znovu se k němu posadil zády a vzal telefon, který předtím nechal na posteli.

„Ahoj, Tony. Všechno je na svým místě. Jo, chtěl jsem ti to říct. Zítra zjistím, kterej ze sousedů odrovnal Magnuse. Ale musí to počkat do zítřka, jsem mrtvej únavou... už dva dny jsem nespal. No jasně... vždyť jsem ti řekl, že jo. Neměj starost. Zatím čau, Tony.“

Opět vyšel z pokoje. Tentokrát zhasnul.

Ted dál držel nůž. Je to snad past? Proč Blaine neprohlédl skříň? Rozhodl se, že počká ještě půl hodiny, aby se ujistil, že pán domu skutečně usnul.

Velmi zvolna otevřel dveře od skříně. Vyšel z pokoje pro hosty a přes halu si to namířil ke schodišti. Zvenčí pronikalo jen málo světla. Magnus už neskučel a v tuhle hodinu po Eagle Street žádná auta neprojížděla. Jediný krok vedle, sebemenší šramot, a Blaine o něm bude vědět. Stoupal opatrně, našlapoval na každý schod co nejblíže ke zdi. Dřevo ho neprozradilo. To nejtěžší má za sebou, pomyslel si; všude v prvním patře byly koberce.

K Blainovu pokoji se šlo úzkou chodbou. Když se do ní Ted vyklonil, zahlédl pod bílou přikrývkou Blainovu nezaměnitelnou siluetu. Díky světlu, které dovnitř pronikalo oknem, mohl Ted postupovat pokojem bez obav, že do něčeho vrazí. Pevně stiskl nůž a začal opisovat oblouk, když...

„Hni se a ustřelím ti hlavu.“

Hlas se ozval za jeho zády. Ucítil na zátylku hlaveň pistole a oslepilo jej umělé světlo. Když si jeho oči přivykly, uviděl, jak se Blaine natažený na posteli mění v polštář.

Tohle je tvá příležitost, otoč se a bodni ho. Když tě střelí do hlavy, máš, cos chtěl, ne? Tvýmu mozku asi bude dost jedno, která kulka ho rozdrtí...

V kapse od kalhot měl lístek z psacího stolu. JE TO TVÉ POSLEDNÍ VÝCHODISKO.

„Hoď ten nůž na zem,“ řekl Blaine. „Výborně. Neotáčej se a dej ruce nad hlavu.“ Zdálo se, že na hollywoodský dialog nakonec dojde.

Ted nebyl nervózní. O Blainových pochybnostech dost vypovídalo už to, že nevystřelil. Patrně chtěl vědět, kdo je ten člověk, který ho chtěl zabít. A asi mu taky bylo jasné, že to poslední, co potřebuje, je mrtvola v jeho vlastním domě, nemluvě o tom, že střelba by mohla přilákat pozornost sousedů. Ted žasl nad tím, kolik myšlenek mu běží hlavou, jako by se nedělo nic zvláštního. Připadal si jako superhrdina. A uprostřed řetězce těch jasných úvah si náhle uvědomil, že se mu nechce zemřít rukou tohohle typa. Bylo na tom cosi nepatřičného, nechat se zabít právě Blainem. Teď když stál zády a bezbranný s pistolí u hlavy, to konečně pochopil. Přijmout Lynchovy podmínky a zemřít rukou nějakého cizince, aby se zmírnilo utrpení jeho rodiny, byla jedna věc, ale Blaine? Možná si s ním pohrává pud sebezáchovy. Možná.

„Viděls mě, co?“ zeptal se pevným hlasem Ted. „Když jsi vešel do pokoje a telefonoval jsi... viděl jsi mě.“

„Kdo tě poslal?“

„Proč myslíš, že mě někdo poslal?“

„Jestli tě nikdo neposlal, tak to řekni, a je s tebou v tu ránu konec. Když mi to řekneš, budeš žít o něco dýl. Tak jako tak odsud živej neodejdeš.“

„Taková úmluva mi extra nesedí.“

Ted se začal velmi pomalu obracet.

„Řekl jsem ti, aby ses neotáčel!“

Ted se zastavil.

„Omlouvám se, jenom chci, abys mi viděl do obličeje. My dva se známe.“

Chvilkové zaváhání.

„Nepoznávám tvůj hlas.“

„Já vím. Jakmile uvidíš moji tvář, pochopíš. To mi věř.“

A už ho měl, spolkl to i s navijákem. Teď stačilo jen zatáhnout. Blaine se nachytal, bude se soustředit na Tedovu tvář, jeho hlavu zaměstná otázka bez odpovědi.

„Dobrá,“ řekl Blaine. „Otoč se. Pomalu! A ruce zůstanou nahoře.“

Ted se začal velmi pomalu obracet. Přesně si vypočítal okamžik, kdy budou jeho paže v zákrytu. Jednoduchý trik. Blaine upíral zrak na Tedovu hlavu, která se otáčela záměrně o něco pomaleji než zbytek těla. Ve zlomku vteřiny Ted ukázal svou tvář, skrytá paže zároveň nepozorovaně sklouzla dolů a bleskurychle zajela do kapsy u bundy, kde měl svého Browninga. Blaine si toho manévru všiml, když už k němu byl Ted obrácený čelem se zbraní ve výši prsou a právě střílel, to vše v jednom jediném pohybu bez sebemenšího zaváhání. Byla to obtížná pozice, paži měl pokrčenou a střílel z nepohodlné výšky, ale i tak Blaina trefil přímo doprostřed čela. Nočním tichem zaburácel výstřel. Tahle kulka patřila mně, pomyslel si Ted, když se Blainovo tělo skácelo jako loutka.

Z kapsy vytáhl fotku Amandy Herdmanové. Položil ji Blainovi na prsa. Ted zůstal stát a nespouštěl z těla oči; Blaine nezemřel ihned, pár vteřin se svíjel a pak se přestal hýbat.

Hluk z haly Teda přiměl opět zostřit smysly. Nebyl si jistý, co přesně zaslechl; někdo možná posunul židli. Schoval pistoli a sebral ze země nůž. Postupoval chodbou až k zábradlí a opatrně se vyklonil, aby si halu prohlédl shora. To, co uviděl, ho tak zaskočilo, že nezafungoval ani instinktivní popud, aby se schoval. Uprostřed haly stál muž, byl to černoch, velmi štíhlý a na sobě měl šedivé kalhoty a laboratorní plášť. Pozoroval Teda, jako by věděl, že se vykloní právě v tuto chvíli. Přes tvář mu přelétl děsivý úsměv.

„Ahoj, Tede,“ řekl hlubokým hlasem. Na pozdrav mu ukázal svou růžovou dlaň.

Ani ho příliš neudivilo, že ten muž zná jeho jméno. Poslední dobou to začínalo být u cizích lidí běžné.

Ted sešel ze schodů a nespouštěl z něj oči.

„Pracujete pro ně?“ zeptal se, když dorazil dolů. Opřel se o zábradlí, Browninga měl u pasu. Něco mu říkalo, že ten muž pro něj nepředstavuje hrozbu.

Venku vládl úplný klid, na příjezd policie bylo ještě příliš brzo. Magnus určitě vycítil, že jsou v domě cizí lidé, protože se už zase tu a tam ozvalo jeho vytí. Jestlipak ví, že jeho pán je mrtvý? Dokáže pes ucítit krev na takovou vzdálenost? Dost možná ano. S patrným úsilím přecházel od vytí k úsečnému štěkotu.

„Kdo k čertu jste?“

Muž se usmál.

„Jsem Roger, Tede.“

„Jaký Roger? Jenom Roger? Ten druhý mi aspoň řekl své příjmení.“ Ted si hřbetem volné ruky otřel čelo. „Podívejte, nevím, co tady děláte, ale policie dorazí každou chvíli. Nahoře leží mrtvej chlap a venku pořádně zblblej rotvajler. Já mizím.“

Roger naznačil téměř otcovský úsměv.

„Neslyšel jste?“ naléhal Ted.

„Proč si trochu nepromluvíme radši v tom pokoji?“

Ted na něj nevěřícně zíral. Co tady ten chlap dělá? Proč by ho takhle kontroloval?

„Myslím, že ne. Jste šílenec. Copak jste neslyšel ten výstřel?“

„To byl Blaine, že?“ Roger ta slova vyslovil, jako by to byl příkaz v počítačovém programu.

„Ano. A kdo jiný?“

„Střelil jsi ho?“

Ten chlap musel výstřel slyšet. Ted neodpověděl.

„Ještě štěstí, žes měl tu pistoli s sebou,“ prohlásil Roger.

„Je dobré být připravený... pro všechny případy.“

Ted najednou nevěděl, proč prostě neodešel. Způsob, jakým ten muž mluvil, v sobě měl něco zvláštního, jakýsi hypnotický rytmus.

„Máš také rukavice,“ odříkal Roger a ukázal na Tedovy ruce, „nůž a pistoli. Psa jsi uspal?“

Roger lehce pohyboval hlavou, uznale přikyvoval.

„Chtěli jste, abych ho zabil, ne?“ rozzlobil se Ted.

„Nechal jsi tentokrát na těle fotku?“

Tentokrát?

„Ano.“ Ted to vzdával. Nemělo smysl se ptát, jestli ho ten muž sledoval nebo měl křišťálovou kouli. „Když dovolíte, pane Rogere, já půjdu. Souhlasíte? Být vámi, udělám totéž.“

Ted vykročil ke dveřím. Ale něco nebylo v pořádku. Přes malé okénko zahlédl postavu, která vyšla ze zahrady a velmi rychle přecházela ulici směrem k nějakému autu. V tom okamžiku ji ozářilo pouliční osvětlení a pruhované tričko bylo vidět naprosto zřetelně. Byl to Lynch.

Auto se zprudka rozjelo a vmžiku zmizelo z dohledu.

Proč ho takhle hlídali?

Ted se otočil k Rogerovi a čekal na odpověď, třebaže nahlas žádnou otázku nevyslovil. Muž pokrčil rameny.

34

Vačice si ke spořádání odříznuté končetiny vybrala zahradní

stolek. Jak sebou cukala, aktivovala čidlo pohybu na veran

dě a tu strašlivou scénu ozářil kužel světla, takže byla náhle

vidět i zevnitř domu.

Ted stál z druhé strany prosklených dveří. Užasle pozoro

val, jak vačice noří své špičaté zuby do mrtvého masa a s ne

přirozeně lhostejným výrazem těká očima, zatímco trhá růžo

vou kůži Hollyiny nohy. Protože moc dobře věděl, že tohle je

noha jeho ženy. Nateklé, zkrvavené prsty připomínaly višně,

nešikovný řez pod kolenem po sobě zanechal roztřepený trs

šlach a rozdrcenou kost. Ale stejně si byl jistý. Nepotřeboval

žádné mateřské znaménko ani nic jiného. Nesčetněkrát tu

nohu hladil, líbal či přikrýval; poznal by ji kdekoli, dokon

ce i ve snu. Ta svinská vačice ohryzávala Hollyinu nohu! Ted

udeřil dlaní do skla. Vačice hned otočila hlavu, zadívala se

na postavu za sklem, ale nevypadala vystrašeně. Kolem tla

my měla fialový kruh jako nějaké groteskní nalíčení. Sotva

uspokojila svou zvědavost, dál nohu hryzala. Ted opět udeřil

do skla; ale tentokrát už zvíře nereagovalo. V tu chvíli uslyšel

oceán. K Atlantiku to bylo od jeho domu několik kilometrů,

ale na tom také nezáleželo. Natáhl paži, stiskl vypínač ven

kovního osvětlení a zahradní lampy odhalily, že tam skutečně

bylo moře, přímo v jeho zahradě. Mírný svah porostlý stromy,

jímž se každé ráno kochal při četbě ekonomické přílohy no

vin, vystřídala masa vody, burácející pěnivým smíchem. Na

písčitém břehu s muškáty stála Holly, nehybná jako vosková

figurína. Vačice jí sežrala značnou část lýtka a odkryla tak za

oblený výčnělek zářivě bíle kosti. Holly na sobě měla červe

né bikiny – Tedovy oblíbené –, stála s rozpřaženýma rukama

a s trupem nakloněným mírně doleva. Vlasy se jí vznášely

5

5 u hlavy, jako by je držely neviditelné ruce. Navzdory chybějící noze se tvářila vesele.

Ted otevřel prosklené dveře. Vačice couvla až k nejzazšímu okraji stolu. Zdálo se, že teď ji Tedova přítomnost doopravdy poplašila, třebaže ne dost na to, aby se vzdala potravy. Vyčkávavě se krčila s vyceněnými zuby, připravená k útěku, když ho bude zapotřebí. Ted se zprudka pohnul, což však nemělo žádný účinek, a tak se porozhlížel po něčem, čím by ji zahnal. Vedle grilu se povalovala dřevěná krabice, kterou okamžitě poznal, a ačkoli ho to možná mělo udivit, protože ji od dětství neviděl, její náhodné objevení v domě, kde žil jako dospělý, mu přišlo naprosto přirozené. Postoupil k ní a zvedl ji, jako by šlo o nějakou relikvii, a v určitém smyslu to tak bylo. Na víku i na spodní straně byla namalovaná šachovnice, takže rozložená krabice tvořila celé hrací pole. Vnitřek byl vyložen zeleným sametem a každá z figurek měla vlastní přihrádku. Ted pravačkou vyndal střelce a prudce jím mrštil. Ale netrefil se. Jak jen mohl to odporné zvíře minout z necelých dvou metrů? Sáhl po další figurce a zkusil to znova, tentokrát mnohem prudčeji, než bylo třeba. A opět minul. Na obou hodech bylo cosi znepokojivého. Střely opisovaly nepředvídatelné křivky, jejichž jediným cílem jako by bylo vyhnout se vačici těsně předtím, než by ji zasáhly. Avšak Ted se nevzdával a jako posedlý po ní házel jednu figurku za druhou. Vačici neuniklo, že se fyzikální zákony ohýbají v její prospěch, takže se znuděně vrátila doprostřed stolu a dál pojídala svou lahůdku. Tlustý bílý ocas se jí za chlupatým tělem vlnil jako zmije. Ted už měl za sebou určitě sto hodů, bez jediného zásahu, když to vzdal a krabici upustil na zem. Podíval se na ni a zjistil, že všechny figurky jsou na svém místě.

Zadíval se na Holly. Chtěl jí říct, že ho to mrzí, že udělal, co jen mohl, aby její nohu získal zpátky. Co to byl za manžela, když nedovedl uspokojit základní potřeby své rodiny? Cítil se mizerně a měl slzy na krajíčku, ale v tu chvíli mu došlo, že tu jisté východisko je. Jak to, že ho to nenapadlo dřív! Ztěžkla mu pravačka a v dlani ucítil rukojeť pistole. Zdvihl ji před obličej a užasle si ji prohlížel. Pomalu, v bezmála poetickém gestu zamířil oběma rukama na vačici a vychutnával si okamžiky před výstřelem. Zvíře zvedlo hlavu, jako by vytušilo svůj brzký konec. Kulka ji zasáhla přímo do hřbetu a rozstřelila ji jako balonek plný krve a vnitřností. Ted pustil pistoli a kráčel ke stolu, aniž spustil oči z Hollyiny nohy; uchopil ji oběma rukama, jako lékař, který se právě chystá transplantovat orgán. Když si ji teď mohl prohlédnout zblízka, objevil, že má z jedné strany šroub, přesně jak předpokládal. Všechno dobře dopadne, pomyslel si. Stačí jen jít k Holly a přišroubovat nohu tam, kam patří. Zachová se jako dobrý manžel.

Sešel dva schody z verandy a zvedl oči. Holly tam pořád stála, akorát že teď se mezi nimi vznášel ohromný zářivě žlutý rám. Spodní okraj byl asi půl metru nad zemí a Ted věděl, že ho dokáže bez potíží překročit, ale stejně se předtím na chvíli zastavil. Moře za Holly bouřilo, byla nějakých deset metrů daleko, a nutkání vrátit jí nohu a obejmout ji bylo nesnesitelné. Zvedl svou nohu a prostrčil ji přes žlutý rám. Na okamžik ho popadl šílený pocit, že jej nepřekročí, ale zvládl to. Věděl, že pokud se ho nedotkne, nic mu nehrozí. Sotva překonal žlutý rám, objevil se před ním další, tentokrát zelený, a Ted úkon zopakoval, opět zvedl oči a uviděl Holly ve stejném postoji, deset metrů od sebe, jak na něj čeká, a další rám, a další, červený, fialový, Ted už ani nemusel dávat pozor, aby je překročil, dařilo se mu to téměř mimoděk, hleděl před sebe, na Holly, zase žlutý, azurový, „už jdu, lásko“, deset metrů, rám černý jako noc, „Holly“... Ted už nekráčel, běžel, přeskakoval rámy, které se donekonečna opakovaly, jeden za druhým, jako atlet skákající přes překážky, dál a dál, Holly, dál a dál, Holly...

Poslední rám ho pohltil a on se s výkřikem ocitl někde jinde.

Ležel na pohovce.

Ted se zprudka zvedl. Rukama si rychle ohmatal nohu. Byla tam. Zdálo se mu, že přišel o nohu? Sen už se vytrácel v zapomnění. Rozhlédl se po ztemnělém pokoji, pak se podíval na své pomačkané triko a nepohodlné džíny. Vstal, a aniž docela věděl proč, došel k proskleným dveřím, které vedly dozadu za dům. Zdržel se tam dlouhou chvíli a zkoumal kopec, který se ztrácel ve tmě.

Když se přiblížil ke sklu, zachytilo jej venkovní čidlo a na stůl s židlemi dopadlo světlo. Teda zaskočila podivná představa ženské nohy. Zdálo se mu, že Holly přišla o nohu? Usmál se a řekl si, že jí o tom musí vyprávět, až spolu budou odpoledne mluvit. Uvažoval, kolik je asi hodin; určitě ještě ani sedm, protože je pořád tma, pomyslel si. Automaticky pohlédl na zápěstí, ale hodinky neměl.

A v tu chvíli k němu pronikla vzpomínka, jako šíp prorážející milosrdný závoj zapomnění, kterým jej chtěla přikrýt jeho mysl. Rychle se podíval pod gril. Dřevěná krabice se šachovými figurkami tam už neležela, ale ta vzpomínka byla příliš zřetelná. Ačkoli se zrovna probudil z noční můry, v níž Holly chyběla noha, krev mu ztuhla v žilách teprve při myšlence na šachovnici.

38

Jestliže má odchod z tohoto světa odložit, raději by měl pokra

čovat ve svých denních zvycích, což zahrnovalo i návštěvu

u Laury Hillové, jeho terapeutky. Do jisté míry ho to těšilo,

protože jejich vztah se postupně zlepšoval; co začalo jako řada

sezení předepsaných jeho lékařem, se změnilo v takřka pří

jemnou zkušenost. Nebýt Carmichaelova naléhání, Ted by na

návštěvy u terapeutky nikdy nepřistoupil, ale lékař se nedal

odbýt a nakonec ho přesvědčil. „Kdokoli se musí vyrovnat

s podobnou zprávou, Tede, potřebuje oporu,“ řekl mu doslo

va. Ted si to vyložil jako: Člověka s neoperovatelným nádo

rem dřív nebo později napadne ustřelit si hlavu. A v tom se

doktor Carmichael nemýlil.

Nádor nebyl přísně vzato neoperovatelný, ale šance, že se

jej podaří úspěšně odstranit, byla asi taková jako trefit koš

ze třiceti metrů. Doktor Carmichael tenhle příměr nepoužil,

protože v něm chtěl svými slovy povzbudit zárodek nadě

je, avšak Ted byl racionální a pragmatický člověk a rychle

si to spočítal. Rozhodnutí bylo pochopitelně na něm, mohl

operaci risknout a doufat v zázrak, nebo žít jako dosud. Ted

se rozhodl raz dva. Šlo o ten typ rozhodnutí, která učinil

ještě dřív, než před ně byl postavený, dávno před tím, než

se ozvaly bolesti hlavy nebo než přišly výsledky vyšetření,

které mu Carmichael sdělil tónem vyhrazeným pro zdrcují

cí zprávy. Možná se rozhodl už o desítky let dřív, když viděl

závěr Přeletu nad kukaččím hnízdem, kde Jack hýbe hlavou

jako loutka bez vodiče, anebo někdy jindy, na tom nesejde.

Své poslední měsíce prožije důstojně. A jestliže se dostavil

na první schůzku s doktorkou Hillovou, pak jen proto, aby

Carmichael uvěřil, že vše běží podle očekávání; ale podle

Tedova, protože Carmichael jakožto dobrý lékař patřil k těm,

6

6 kdo jsou přesvědčeni, že se má udělat všechno pro to, aby se lidský život udržel až do té poslední možné chvíle. Nezáleželo na tom, zda je kvůli tomu třeba trefit koš z třiceti, ze sta nebo z tisíce metrů.

Laura Hillová vypadala, že je jí něco přes dvacet. Když ji Ted uviděl poprvé, přišlo mu až líto té dívenky, která právě dělá první krůčky ve svém oboru, s těmi hranatými brýlemi a staženými vlasy, zdvořilým vystupováním a zdrženlivým úsměvem. Skoro jako by si na terapeutku hrála, napadlo Teda, který se později dost divil, když zjistil, že Laura Hillová ve skutečnosti překročila třicítku. Nevěděl, kolik je jí přesně; to mu nikdy neprozradila.

Ta žena ho odzbrojila svou mladistvou krásou, nevinným vzezřením a upřímností, již projevila při jejich prvním setkání. Teda zlákala možnost prohlédnout nástrahy, které před něj bude klást během každého sezení, protože samozřejmě ani jí – stejně jako Carmichaelovi – nehodlal vykládat o myšlenkách na sebevraždu, které zvolna zaplavovaly jeho mysl.

„Ahoj, Tede,“ řekla Laura. „Takže ta plavba s tvým obchodním partnerem nakonec odpadla.“

„Přesně tak. Děkuju, že jsem mohl přijít.“

„S tím výletem mě to mrzí.“ Laura měla zrzavé vlasy stažené do drdolu. „Jak se cítíš?“

Včera jsem zabil člověka. Šel jsem k němu domů, schoval jsem se do skříně, počkal si na něj a zavraždil ho. Nikomu chybět nebude.

Tu větu si vychutnával. Představil si, jak by se Laura zatvářila, kdyby jí řekl něco takového. Fakt je, že ani on sám ještě nepřivykl myšlence, že zabil jinou lidskou bytost, natož tomu, že si to užil.

„Včera jsem měl zase noční můru,“ pronesl Ted. O svých nočních můrách mluvil často, hlavně proto, že je považoval za nesmyslné, a obvykle opomíjel věci, které by mohly něco naznačit. „Objevilo se něco nového.“

Vedle jediného okna stál psací stůl, který Laura během sezení používala jen zřídka. Tentokrát se posadila do křesla naproti Tedovi. Mezi nimi stál jen nízký stolek, na němž nebylo nic krom plastového kelímku s vodou. Ted se z něj nikdy nenapil.

„Pověz mi o tom snu.“

„Byl jsem v obýváku a díval jsem se na verandu. Na stole tam seděla vačice a pojídala nohu mé ženy. Holly tam nebyla, jen její noha, ale já věděl, že je to noha mé ženy. Hned jsem vyšel ven a hledal něco, co bych po té vačici hodil, abych ji zaplašil, a vtom jsem uviděl krabici, kterou jsem hned poznal. Byla to moje krabice na šachy.“ Ted to vyslovil s takovou vážností, že kdyby Laura patřila k terapeutům, kteří si zapisují poznámky do notýsku, tohle by zaručeně nemohla vynechat. Ale Laura si nikdy nic nezapisovala; měla mimořádnou paměť.

„Házel jsem na to zvíře figurky, ale ani jednou jsem se netrefil,“ pokračoval Ted. „Jako zázrakem se jim vyhýbalo. A figurek v krabici jako by vůbec neubývalo. Potom jsem si všiml, že je Holly na zahradě, a myslím, že za ní bylo moře. Není to legrační, co si lidská mysl navymýšlí?“

Ted opomněl zmínit tu drobnost, jak se vačice rozprskla po zásahu kulky z Browningu. Až příliš se to podobalo tomu, co se už už chystal provést s vlastní hlavou, nebýt Lynchova vpádu. Byl to ten druh drobností, které si raději nechával pro sebe.

„Tu vačici jsi nezabil?“ zeptala se Laura a nebylo to prvně, co ho zaskočila svým oslnivým šestým smyslem.

„Ne.“

Žena přikývla.

„Kdy se ti naposledy zdálo o něčem, co má spojitost se šachy?“

„Nikdy.“

Zamyšleně se odmlčela a hledala vhodná slova.

„Tede, musíme si promluvit o tom, co se tehdy stalo. Musíš mi říct, proč se chlapec s tak výjimečným talentem na šachy zničehonic rozhodne, že s nimi skončí. To ses k hraní už nikdy nevrátil?“

„K profesionálnímu ne. Naučil jsem hrát své dcery a sehrál jsem s nimi pár partií, ale teď už si vystačí samy.“

„Pověz mi, proč jsi toho nechal.“

Nebylo to poprvé, kdy se Laura snažila tohle téma otevřít. Ted se do toho nikdy dřív nehrnul a ona nenaléhala, ale mluvit o té době pro něj zároveň nebylo ani zvlášť znepokojivé. Uvelebil se v křesle a spustil:

„Hrát šachy mě naučil otec. V sedmi letech jsem ho už bez velkých potíží porážel. Vzal mě k jednomu starému pánovi do Windsor Locks, v tom městě se otec narodil. Ten pán si v minulosti vybudoval jako šachista jistou reputaci.“ Ted se odmlčel. Vzpomínka na učitele, který byl nejspíš jediným dospělým, k němuž kdy choval úctu a obdiv, v něm vyvolávala směsici stesku a bolesti. „Jmenoval se Miller. Myslím, že už jsem se o něm zmiňoval. Když jsem ho prvně uviděl, připadal mi strašně starý, vlasy měl šedivé, splývaly mu až pod uši, tvář plnou vrásek. Tehdy poprvé jsme toho moc nenamluvili. Posadili jsme se k šachovnici, kterou měl doma v garáži, kde dával hodiny klukům ze sousedství, a začali jsme hrát; otec se díval. Udělali jsme pár tahů, nanejvýš dvacet, načež si Mil - ler vzal otce stranou, aby si s ním promluvil. Já tam zůstal a čekal. Myslel jsem si, že mu řekne, že nestojím za nic, že se vrátím domů, a tím to skončí. Ale protáhlo se to na osm let, až do mých patnácti, během kterých jsem za ním jezdil dvakrát nebo třikrát do týdne.“

„To s ním jsi měl ten rituál s podkovou, že?“

Ted si nevzpomínal, že by se o podkově někdy dřív zmínil. Byl to další znepokojivý doklad ohromující šíře terapeutčina duševního archivu.

„Ano. Z Millera se stal můj trenér. Trávili jsme celé hodiny nacvičováním variant na několika šachovnicích zároveň.“

Laura našpulila rty.

„Obávám se, že mé znalosti šachů na tohle nestačí.“

„V šachách existuje celá řada zahájení, mnoho z nich se jmenuje po hráčích, kteří je proslavili, a existují také takzvané varianty, což není nic jiného než způsob, jak to které zahájení dál rozvíjet. Řekněme, že máme jednu hlavní cestu a několik vedlejších. Každá z nich byla prozkoumána a tvoří součást studia. Při hře v šach není důležitá jen logika, záleží i na paměti. Přehrávali jsme si s Millerem slavné partie a probírali každý tah. Nezapomeňte, že jsem byl dítě, a i když mě šachy hodně bavily, byl jsem dost neposedný. Miller mě musel nějak zabavit. Vyprávěl mi příběhy o slavných hráčích, o významných partiích. A jednou mi tak vyprávěl o třetím mistrovství světa z roku 1927, konalo se v Buenos Aires a utkal se tam Kubánec José Raúl Capablanca s Rusem Alexandrem Aljechinem. Millera fascinovala řada partií, které tam ti dva proti sobě sehráli, a své nadšení přenesl i na mě. Šampionem byl Capablanca, všichni ho měli za neporazitelného hráče s výjimečným nadáním, díky němuž přišel s naprosto novými řešeními. Aljechin, vyzyvatel, byl svědomitý, nesmírně metodický hráč a jen málokdo věřil, že má šanci zvítězit. Není to moc dlouhé?“

„Vůbec ne. Těší mě, když vidím, že tě tehdejší nadšení dokáže ovládnout ještě dneska. Pokračuj, prosím. Chtěla bych slyšet, jak tenhle příběh o střetnutí výjimečného talentu s metodickým vyzyvatelem dopadl. Protože o tom nemám ponětí... Znamená to, že jsem hodně nevzdělaná?“

Ted se zasmál.

„Ale vůbec ne. Je řeč o šachách a o roce 1927. Potíž je v tom, že v té době neexistovala příliš jasná pravidla soutěžení na světových mistrovstvích. Dohodli se, že novým šampionem bude ten, kdo vyhraje šest partií. Ale v šachách je poměrně časté, že hra skončí patem, takže na šest vítězství museli odehrát spoustu partií. Celkem jich bylo čtyřiatřicet. Hráli tři dny!“

„A kdo vyhrál?“

„K překvapení všech Aljechin, vyzyvatel. Tihle dva šachisté se odjakživa špatně snášeli a potom se jejich vztah ještě zhoršil. Aljechin nikdy nepřistoupil na další utkání s Capablankou o mistrovský titul a o deset let později zemřel. Výsledek překvapil úplně všechny a tady vstupuje do hry ta slavná podkova. Když Aljechin přijel do Buenos Aires, našel prý na ulici podkovu. Byl velmi pověrčivý a moc dobře věděl, že podkova se obecně považuje za dobré znamení. Takhle to vyprávěl své ženě, která ho na mistrovství doprovázela, a rozhodl se, že si podkovu nechá jako talisman. Koupil si noviny a pečlivě ji zabalil. Své ženě řekl: ,Čekala tu na mě.‘“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist