načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední hlídka - Sergej Vasiljevič Lukjaněnko

Poslední hlídka

Elektronická kniha: Poslední hlídka
Autor:

Pátá kniha série Hlídka. V podzemí skotského Edinburghu zahyne ruský mladík Viktor. Přestože po celou dobu zákeřného útoku vedle něj sedí jeho dívka Lera, nakonec nedokáže ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 392
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pátá kniha série Hlídka. V podzemí skotského Edinburghu zahyne ruský mladík Viktor. Přestože po celou dobu zákeřného útoku vedle něj sedí jeho dívka Lera, nakonec nedokáže říct, jak vlastně mladý muž zemřel. Jedinou zřetelnou stopou jsou dva malé otvory na krku, svědčící o tom, že Viktorovu smrt má na svědomí s největší pravděpodobností upír. Do Edinburghu tedy zamíří zkušený hlídkař Anton Goroděckij, jehož na tuto složitou misi tentokrát nevysílá jen jeho nejvyšší nadřízený v Noční hlídce Gesser, ale i šéf Denní hlídky Zavulon.

Zařazeno v kategoriích
Sergej Vasiljevič Lukjaněnko - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ARGO

TRITON





Sergej Vasiljevič Lukjaněnko

Poslední hlídka

© 2006 by Sergej Vasiljevič Lukjaněnko

Translation © Libor Dvořák, 2006

Cover © Milan Fibiger, 2006

© TRITON 2006

ISBN 978-80-7553-141-4 (pdf)

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz

Nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3

www.argo.cz


Šíření tohoto textu je zakázáno, protože

poškozuje věc Světla.

Noční hlídka

Šíření tohoto textu je zakázáno, protože

poškozuje věc Tmy.

Denní hlídka


Část první

Společná věc


Prolog

Lera se dívala na Viktora a usmívala se. V každém muži,

dokonce i v tom sebedospělejším, žije kluk. Viktorovi bylo

pětadvacet a dospělý tudíž samozřejmě byl. Valerie to byla

ochotna hájit se vším odhodláním zamilovanédevatenáctileté ženy.

„Podzemí,“ pošeptala Viktorovi přímo do ucha. „Podzemí a draci! To je, co?!“

Víťa jen zasupěl. Seděli v místnosti, která by bylašpinavá, nebýt tak tmavá. Kolem se tísnily dychtivé děti arozpačitě se culící dospělí. Na jevišti, vyzdobeném mystickými symboly, se pitvořil mladík s bíle nalíčenou tváří a vevlajícím černém plášti. Zdola ho ozařovalo několik rudých lamp.

„Za okamžik se ocitnete tváří v tvář hrůze!“ kvílel táhle ten mladík. „Aááách! Já sám se děsím toho, co za okamžik uvidíte!“

Výslovnost měl tak pregnantní a artikulovanou, jakomívají výhradně studenti divadelních škol. Dokonce i Lera, která anglicky moc neuměla, rozuměla každému slovu.

„Mně se hrozně líbily katakomby v Budapešti,“ pošeptal jí Viktor. „To je opravdický starý podzemí... Ohromnězajímavý.“

„Nojo, tady je to jen takovej lunaparkovej strašidelnej zámek.“

Viktor provinile přikývl a řekl:

„Zato tam bude chládek.“

Září v Edinburghu bylo tentokrát nečekaně parné. Dopoledne Víťa s Lerou strávili v královském zámku, jenž byl Mekkou všech turistických poutníků, kteří sempřicestovali. V jednom z nesčetných pubů si dali něco k jídlu a k tomu pintu piva. Nu a teď si našli příjemný úkryt před poledním sluncem...

11


„Ještě pořád jste si to nerozmysleli?“ zaječel paňáca v černém plášti.

Za Leřinými zády se ozval tlumený pláč. Otočila se a s údivem zaznamenala, že pláče už skoro dospělášestnáctiletá dívka, stojící vedle své matky a malého bratra. Odněkud ze tmy se vynořili zřízenci a celou rodinu kamsi rychle odvedli.

„Tak tohle je rub evropskýho životního zdaru,“ prohlásil mentorsky Víťa. „Umíš si představit, že by si v Ruskudospělá holka odřekla návštěvu strašidelnýho zámku? Žijou si jako v bavlnce, a to je nutí leknout se každý pitomosti...“

Lera se zašklebila. Viktorův otec byl politik. Sice nepříliš významný, zato však vlastenec, který při každépříležitosti dokazoval, jak nemocná je západní civilizace. Což mu ovšem nikterak nebránilo v tom, aby syna poslal na studie právě na Edinburskou univerzitu.

A Viktor, který deset měsíců v roce trávil za hranicemi vlasti, úporně napodoboval rétoriku svého otce. Takového vlastence, jako byl právě on, aby v Rusku pohledal. Leře to bývalo obyčejně k smíchu, ale někdy ji to i trochu zlobilo.

Úvodní slovo naštěstí skončilo a začal pomalý postup do skotského podzemí. Pod mostem nedaleko nádraží simístní podnikavci rozdělili jakési smutné betonové místnosti na malé komůrky. Do objímek zašroubovali slabé žárovky, všude rozvěsili potrhané hadry a syntetické pavučiny. Po zdech se skvěly portréty maniaků a vrahů, kteří poEdinburghu v jeho dlouhé historii řádili. Ze všeho nejdřív se průvodci soustředili na děti.

„Tohle je španělská bota!“ sdělovala v další místnosti kvílivě mladá průvodkyně, navlečená do jakýchsi cárů. „Strašlivý mučící nástroj!“

Děti pištěly nadšením. Dospělí si vyměňovali rozpačité pohledy a působili dojmem, jako by je někdo přistihl přivyouštění mýdlových bublin nebo při hraní s panenkami. Lera s Viktorem zůstali kousek pozadu a za monotónního repetění turistických průvodců se líbali. Byli spolu už půl roku. Oba je přitom pronásledoval pocit, že tento vztah přeroste v cosi neobvyklého. 12


„A teď projdeme zrcadlovým labyrintem!“ oznámil další z průvodců.

Jakkoli se to zdálo zvláštní, bylo to opravdu zajímavé. Lera odjakživa měla za to, že popisy zrcadlových bludišť, v nichž se dá snadno zabloudit a nenadále narazit do skla, hodně přehánějí. Prosím vás – copak je možné nevidět, kde je zrcadlo a kudy se dá volně projít?!

Jenže se rychle ukázalo, že to možné je. Ba že je todokonce velmi snadné. Se smíchem naráželi na studenéskleněné hrany a bloudili v halasícím lidském moři, které se ze skupinky lidí náhle proměnilo v dav. V jednom okamžiku Viktor komusi temperamentně zamával na pozdrav, a když se konečně dostali ven (také východ z labyrintu vypadal jako zrcadlo), dlouho se kolem sebe rozhlížel.

„Ty někoho hledáš?“ zeptala se ho Lera.

„Ale ne, to je jen taková blbost,“ usmál se Viktor.„Nesmysl.“

Pak přišlo několik síní s ponurými atributystředověkých žalářů a nakonec Krvavá řeka. Ztichlé děti seposadily do dlouhého člunu a ten se pomalu rozjel po temnéhladině – k „upířímu zámku“. Ve tmě se rozléhal zlověstný smích a výhružné hlasy. Nad hlavou jim pleskalaneviditelná křídla a zurčely pramínky vody. Celkový dojem kazilo jen to, že loď určitě neuplula víc než pět metrů; dál už iluzi pohybu zprostředkovaly jen ventilátory, dující přímo doobličeje.

A přesto se z toho Leře dělalo až špatně. Za svůj strach se styděla, ale prostě se tu necítila dobře. Seděli až naposlední lavičce a vedle nich už nebyl nikdo, vpředu sténali a chichotali se herci, předvádějící upíry, a vzadu za nimi...

Vzadu za nimi bylo prázdno.

Jenže jí se utkvěle zdálo, že tam přece jen někdo je.

„Já se bojím, Víťo,“ vydechla a uchopila ho za ruku.

„Ty jsi ale hloupá...,“ zašeptal jí do ucha. „Hlavně senerozbreč, jo?“

„Tak dobře,“ přikývla Lera.

„Chachachá! Kolem jsou zlý upíři!“ pronesl Viktorhlasem napodobujícím herce. „Už cítím, jak se ke mně blížej!“

13


Lera zavřela oči a stiskla jeho ruku ještě pevněji. Jsou to kluci! Všichni, i ti, co už je zdobí šediny! To je ale zábava – zbytečně děsit lidi!

„Au!“ vykřikl najednou velice přirozeně Viktor. A pak dodal: „Někdo... někdo mě kousnul do krku...“

„Ty jsi ale blbej!“ vyhrkla Lera a oči měla dál zavřené.

„Mně někdo pije krev, Lerko...,“ hlesl se smutnouodevzdaností Viktor. „A přitom mě to vlastně ani neděsí..., jako by se mi to jen zdálo...“

Z ventilátorů jim do tváří vanul studený vzduch, kolem šplouchala voda a nad ní vyly divoké hlasy. Dokonce sezdálo, jako by tu zavonělo cosi jako čerstvá krev. StiskViktorovy ruky náhle ochabl. Lera ho vztekle štípla do dlaně, ale on na to vůbec nereagoval.

„Já se bojím, ty pitomečku!“ vyhrkla Lera skoro nahlas.

Viktor neodpověděl, jen se k ní měkce přivinul. Díky tomu už se tolik nebála.

„Abych ti ten krk neprokousla sama!“ pohrozila mu azdálo se, že Viktor upadl do rozpaků. Každopádně nic neříkal. A Lera, aniž to sama od sebe čekala, najednou dodala: „Avyiju ti všechnu krev. Rozumíš? Hned... hned po svatbě.“

Tohle slovo v souvislosti s jejich vztahem vyslovila vůbec poprvé. Strnula a čekala na Víťovu reakci. Svobodný chlap přece na slovo „svatba“ nějak zareagovat musí! Buď sezaraduje, nebo se naopak lekne.

Měla pocit, že na jejím rameni podřimuje.

„Asi jsem tě vylekala, co?“ zeptala se a nervózně serozesmála. Skučení kolem už utichalo, ale ještě pořád tu byla tma. „No dobře..., tak tě nepokoušu. A svatbu k ničemuneotřebujeme!“

Viktor mlčel.

Zaskřípěl nějaký mechanismus a loďka se úzkýmbetonovým korytem posunula ještě asi o pět metrů. Rozsvítilo se tlumené světlo. Halasící děti se začaly škrábat na břeh. Asi tak čtyřletá holčička se jednou rukou držela matky, ukazovák druhé si strčila do pusy a neustále se na Leru ohlížela. Co ji asi tak zaujalo? Že by mladá žena, hovořící cizí řečí? To snad ne, jsou přece v Evropě... 14


Lera si povzdechla a pohlédla na Viktora.

Opravdu spal! Oči měl zavřené a na rtech se mu usadil mírný úsměv.

„Co je to s tebou?“ Lehce do něj strčila a on se začalvelice pomalu kácet, až hlavou udeřil o kovový bok lodi. Lera zaječela a ještě ho stačila zachytit (co se to děje, co to má proboha být, proč je tak ochablý, proč je jako tělo bez duše?) a položit na dřevěnou lavičku. Na její křik okamžitě zareagoval jeden ze zřízenců v černém plášti, s mohutnými gumovými řezáky a černě a rudě pomalovanými tvářemi. Vzápětí obratně skočil do loďky.

„Vašemu příteli se něco stalo, miss?“ Byl docela mladý, nejspíš tak Leřin vrstevník.

„Ano... vlastně ne... já nevím!“ Pohlédla zřízenci přímo do očí a zjistila, že je taky zcela zaskočený. „Tak mi přece pomozte! Musíme ho dostat ven!“

„Že by srdce?“ Mladík se sklonil a pokusil se uchopit Viktora za ramena, ale vzápětí ucukl, jako by se dotklněčeho horkého. „Co to je? Co to má bejt za blbý fóry? Světlo! Potřebuju světlo!“

A zuřivě třepal rukama, z nichž odletovaly vazké temné kapky. Lera ztuhla a zírala na nehybné Viktorovo tělo.Konečně se rozsvítilo; bylo to jasné, bílé světlo, kteréokamžitě spálilo všechny stíny a děsivou atrakci proměnilo vkulisy ubohé frašky.

Ostatně ta fraška okamžitě skončila. Ve Viktorově krku zely dvě otevřené rány s kraji jakoby vytaženými ven. Z ran pomalu prýštila krev, asi jako poslední krůpěje kečupu z převrácené láhve. Ty krůpěje, vyrážející v pravidelném rytmu, se kvůli hloubce obou ran zdály ještě děsivější. Rány byly zasazeny přímo nad tepnou..., jako dvěma břitvami..., nebo dvěma velmi ostrými zuby...

A Lera začala strašně křičet. Křičela tence a opravdupříšerně, zakrývala si dlaněmi oči a hned nato zase divoce mávala rukama před obličejem – jako malá holčička,které náklaďák přímo před očima zajel milované koťátko.

V každé ženě, dokonce i v té docela dospělé, žije malá polekaná holčička.

15


Kapitola první

„Jak já bych mohl něco takového udělat?“ zeptal se Geser.

„A proč bys to býval nakonec nemohl udělat ty?“

Stáli jsme uprostřed nekonečné šedivé pláně. Vcelkovém obrazu, který se tu naskýtal, se nedala zaznamenatjediná výraznější barva, ale stačilo pozorně se zadívat najedno jediné zrnko písku a to se hned rozzářilo – zlatě, nachově, azurově nebo smaragdově. Nad hlavou jsme zase měli směs růžové s bílou, jako by se mléčná řeka smíchala s jogurtovými břehy a to vše pak bylo vychrstnuto nanebesa.

A taky foukal vítr a bylo chladno. Ve čtvrté vrstvě šera je mi vždycky zima, ale to je reakce čistě individuální.Geserovi tu bylo naopak horko: tvář měl celou rudou a po čele mu stékaly čůrky potu.

„Já na to nemám dost Síly,“ řekl jsem.

Geserova tvář nadobro zbrunátněla.

„To není správná odpověď! Jsi přece Nejvyšší mág. Stalo se to sice náhodou, ale teď jsi Nejvyšší. A víš, proč seNejvyšším mágům někdy říká taky mágové mimo kategorie?“

„Protože rozdíly v Síle mezi nima jsou tak minimální, že se vlastně nedaj stanovit, a není možný určit, kdo jesilnější a kdo slabší...?“ zamumlal jsem. „To já přece chápu,Borisi Ignaťjeviči. Jenže na to opravdu nemám dost síly. Já se do pátý hladiny šera nedostanu.“

Geser si pohlédl pod nohy. Nabral na špičku boty trochu písku a vykopl ho vzhůru. Pak pokročil kupředu a zmizel.

Co to mělo být? Rada? Nebo návod?

A tak jsem před sebou taky nadhodil trochu písku. Učinil jsem krok vpřed a pokusil se zachytit svůj stín.

Jenže stín nikde.

Nic se nezměnilo.

17


Dál jsem zůstával ve čtvrté hladině. Bylo mi stále chladněji, pára od úst už se nerozptylovala do bíléhomlžného obláčku, ale rovnou mrzla a v pichlavých jehličkách se sypala na písek. Otočil jsem se, protože čistěpsychologicky je lepší hledat východisko tak, že se vrátíme, aučinil jsem krok do třetí vrstvy šera. Do bezbarvéholabyrintu kamenných dlaždic, omletých stářím, nad nimiž se šedalo nízké strnulé nebe. Tu a tam se po dlažbě válela uschlá stébla trávy.

Ještě krok. A ocitl jsem se ve druhé vrstvě. Nadkamenným labyrintem se rozklenuly propletené větve...

Tak ještě dál. A byla tu první hladina. Kameny zmizely. Zato se objevily stěny s okny. Známá fasáda moskevského úřadu Noční hlídky v šeré podobě.

Z posledních sil jsem se z šera prodral do reálnéhosvěta. Přímo do Geserovy pracovny.

Šéf už samozřejmě seděl ve svém křesle. Kdežto já sevysíleně potácel před ním.

Jak mě ale dokázal předstihnout, to mi tedy řekněte! Vždyť zmizel v páté hladině a já se ihned začal vracet ze šera ven!

„Když jsem viděl, že ti to nejde, tak jsem se vrátil,“ řekl, aniž se na mě podíval.

„Z pátý vrstvy rovnou do reálnýho světa?!“ podivil jsem se upřímně.

„Ano. A co tě na tom překvapuje?“

Pokrčil jsem rameny. Vlastně nic. Když mi Geser bude chtít připravit nějaké překvapení, tak má výběr přímoobrovský. Ještě je moc věcí, o nichž nemám ani potuchy. A to je...

„To je otrava,“ dopověděl to za mě Geser. „Posaď se,Goroděckij.“

Usedl jsem proti němu. Ruce jsem si položil na kolena a dokonce jsem sklonil hlavu, jako bych si v tu chvíliuvědomoval nějakou vinu.

„Dobrý mág musí umět své schopnosti uplatnit, kdykoli je toho zapotřebí,“ řekl šéf. „Dokud nebudeš moudřejší,nebudeš ani silnější. A dokud nebudeš silnější, tak taje nej- 18


vyšší magie prostě nezvládneš. A když nebudeš ovládat

nejvyšší magii, nemůžeš se cpát tam, kde je nebezpečno.

Ocitl ses ve vyloženě unikátní situaci. Dostal ses...,“svraštil zamyšleně čelo, „pod vliv Fuaranu. A stal ses nejvyšším

mágem, aniž jsi k tomu byl připraven. Ano, ty máš Sílu.

Ano, umíš ji i ovládat... a to, co jsi dřív dělal jen s obtížemi,

pro tebe dnes není žádný problém. Kolik času jsi strávil ve

čtvrté hladině? A vidíš, sedíš si tu, jako by se nechumelilo!

Jenže to, co jsi neuměl dřív...“

Umlkl.

„Já se to naučím, Borisi Ignaťjeviči,“ slíbil jsem mu.„Konec konců všichni přece uznávaj, jaký dělám pokroky. Olga, Světlana...“

„To děláš,“ připustil hned Geser. „Přece nejsi takový blb, abys je nedělal! Jenže mně teď připomínáš nezkušenéhořidiče, který si půl roku zajezdil v žigulíku – a pak najednou přesedl za volant ferrari! Nebo ještě hůř – za volantdvěstětunové sklápěčky někde v povrchovém dole, která se plazí po úzké římse nahoru a hned vedle ní je stometrováproast! A dole za ní a pod ní jedou další sklápěčky. Stačíjeden nepřesný pohyb, prudké trhnutí volantem nebonejistá noha na pedálu – a zle bude se všemi.“

„Chápu,“ přikývl jsem. „Jenže já se mezi ty nejvyšší mágy necpal, Borisi Ignaťjeviči. To vy jste mě přece vyslal do štvanice na Kosťu.“

„Já ti nic nevyčítám, naopak se snažím lecčemu těnaučit,“ opáčil Geser. A k tomu dosti nesourodě dodal: „Ipřesto, že jednou už jsi odmítl být mým žákem!“

Na to jsem neodpověděl.

„Ani pořádně nevím, co s tebou mám dělat...“ A Geser prsty zabubnoval po deskách, které ležely na stole před ním. „Mám tě honit po každodenních úkolech? Školačka zahlédla vlkodlaka-bezdomovce. V Butovu se objevil upír. Čarodějnice, která opravdu čaruje, nebo tady... V mém sklepě se ozývá tajemné klepání... To by nemělo smysl. S takovými hloupostmi si poradíš už jen díky své Síle. Učit se nebude čemu. Nebo tě mám nechat hnít u kancelářské práce? Ale to sám nechceš. Tak co s tebou?!“

19


„Přece víte sám, Borisi Ignaťjeviči,“ odpověděl jsem. „Dejte mi pořádnej úkol. Takovej, aby mě to nutilo dál na sobě pracovat a rozvíjet se.“

V Geserových očích se mihla ironická jiskra.

„No jasně, jak jinak. Že bych kvůli tobě zorganizoval útok na trezor Inkvizice? Nebo tě vyslal na zteč úřaduDenní hlídky...“

Přistrčil ke mně přes stůl ty desky:

„Přečti si tohle.“

A Geser sám otevřel přesně stejné desky, aby se ponořil do četby několika listů, popsaných rukou a vytržených ze školního sešitu.

Kde se asi u nás v úřadě berou tyhle staré kartonové desky s roztřepanými tkanicemi? Že by jich bylo už vminulém století zakoupeno několik tun? Nebo že bychom je z humanitárních důvodů pořídili od invalidů pracujících doma? Nebo se snad dokonce dodnes vyrábějí v prastarém kombinátě v Zapadákově, který patří zapadákovské Noční hlídce?

Ať už je to jak chce, fakt zůstává faktem – ve stoletípočítačů, kopírek a pevných průzračných plastikovýchpouzder s pohodlnými fixátory používá naše hlídka tenhle ostudný papundekl s provázky... Taková ostuda, člověk by se před zahraničními kolegy radši neviděl!

„Desky z materiálů organického původu se snadnoopatřují ochrannými zaklínadly, která dokáží vzdorovatdálkové dešifraci,“ řekl Geser. „Ze stejného důvodu pro účelyvyučování magie užíváme výhradně knih. Text, vyhotovený na počítači, v sobě žádnou magii neobsahuje.“

Pohlédl jsem mu do očí.

„Číst si ve tvých myšlenkách jsem se ani nepokoušel,“ řekl mi šéf. „Dokud se nenaučíš kontrolovat vlastní obličej, je to dokonce zbytečné.“

Teď už jsem i já pocítil magii, jíž byly desky prosyceny. Bylo to lehké ochranné a strážní zaklínadlo, které by pro Světlé nepředstavovalo žádný problém. Ostatně bezproblémů ho odstraní i Temní, ale nadělají přitom vícrámusu. 20


Otevřel jsem desky, které Velký Geser zavazoval na mašličku, a uvnitř jsem našel čtyři úplně čerstvévýstřižky z novin, ještě vonící tiskařskou černí, fax a třifotografie. Tři výstřižky byly v angličtině, a tak jsem sesoustředil nejdřív na ně.

Na prvním jsem si přečetl krátkou noticku o případu, který se udál v turistické atrakci Skotské podzemí. Nakolik jsem pochopil, v tomto podniku, což byla dosti banálnívarianta všudypřítomných strašidelných zámků, „v důsledku technické poruchy“ zahynul ruský turista. „Podzemí“ bylo uzavřeno, případ šetří policie a snaží se zjistit, zda naudálosti nenese nějakou vinu personál...

Druhá poznámka byla už mnohem podrobnější. O„technické poruše“ už tu nebylo ani slova a text byl poněkudsuchý, možná až pedantický. S rostoucím vzrušením jsem se v něm dočetl, že zemřelý, jinak pětadvacetiletý student Edinburské univerzity Viktor Prochorov, byl synem„ruského politika“ a do „podzemí“ se vypravil společně se svounevěstou Valerií Chomkovou, která krátce předtím přiletěla z Ruska a v jejíž náruči mladík vykrvácel. V temnotáchturistické atrakce ho kdosi podřízl. Kdosi nebo cosi. Tennešťastník seděl společně se svou dívkou ve člunu, který pomalu plul po Krvavé řece, což byl malý vybetonovanýpříkop, vedoucí útrobami „zámku upírů“. Že by ze zdi trčelnějaký ostrý kus železa, který by Viktora zasáhl do krku?

Když jsem dočetl až do tohoto místa, povzdechl jsem si a pohlédl na Gesera.

„Tihle upíři..., ééé..., ti vlastně vždycky šli docela dobře,“ konstatoval šéf, který na okamžik zvedl hlavu od vlastních papírů.

Třetí poznámka pocházela z nějakého místníhoskotského bulvárního plátku. Autor se v ní přirozeně soustředil na strašlivý fenomén dnešních upírů, kteří v šeru turistických atrakcí sají krev svých obětí. Jediným originálním detailem bylo tvrzení autora, že tito upíři oběť obvykle nevysají úplně a že tudíž zůstane naživu. Jenže ruský student byl, jak se na Rusa sluší a patří, tak strašně opilý, že to chudáka skotského upíra poznamenalo natolik, až se přestal kontrolovat.

21


Přes tragičnost celého případu jsem se rozesmál.

„Bulvár je na celém světě stejný,“ poučil mě Geser, aniž zvedl oči od svého čtení.

„Nejhorší na tom všem ale je, že přesně takhle se tostalo,“ podotkl jsem já. „Samozřejmě kromě tý opilosti.“

„U oběda si dal jedno pivo,“ přikývl Geser.

Čtvrtý výstřižek byl z jakýchsi našich novin. Nekrolog. A projevy soustrasti poslanci Státní dumy LeoniduProchorovovi, jehož syn tragicky zahynul...

Sáhl jsem tedy po faxu.

Jak jsem správně předpokládal, bylo to hlášení Noční hlídky města Edinburghu, Skotsko, Velká Británie.

Poněkud zvláštní byl snad jen adresát, jímž nebylslužbukonající důstojník naší hlídky nebo šéf mezinárodního oddělení, ale Geser osobně. Taky tón dopisu byl poněkud osobnější, než se sluší a patří ve služebních hlášeních.

Jeho obsah mě ovšem nepřekvapil:

„Se zármutkem sdělujeme... výsledky pečlivěprovedeného šetření ukazují... totální ztráta krve... pokus oiniciaci nezaznamenán... další zkoumání okolností případu nic nového nepřineslo... naše nejlepší síly... Pokud tedymoskevská Noční hlídka považuje za nezbytné vyslat... Moc ode mě pozdravuj Olgu... Mám z tebe radost, ty starej kur...“

Druhá stránka faxu chyběla. Dopis patrně pokračoval sděleními povýtce osobními. Nedopracoval jsem se proto ani k podpisu.

„Psal to Foma Lermont,“ řekl Geser. „Šéf skotské hlídky. Můj starý přítel.“

„Ahá...,“ protáhl jsem zamyšleně. „Takže...“

Naše pohledy se opět setkaly.

„Nene. Lermontovův příbuzný to není, ale na to se hozetáš sám,“ poznamenal tlumeně Geser.

„Tohle jsem na mysli neměl. Ale co to ‚kur‘? To znamená kurátor?“

„‚Kur‘ znamená...“ Geser se zarazil a nespokojeně loupl okem po faxovém papíru. „‚Kur‘ je prostě ‚kur‘, to se těnetýká.“ 22


Prohlédl jsem si i fotografie. Tenhle mladík je ten chudák Viktor. Dívka je hodně mladá, samozřejmě ta jeho nevěsta. A pak ještě nějaký starší chlápek. Že by Viktorův otec?

„Nepřímý důkazy vypovídají o útoku upíra. Ale proč to vyžaduje náš zásah?“ zeptal jsem se. „Naši krajani zahranicema umírají každou chvíli. Mimo jiný i po útoku upíra. Vy snad tomu Fomovi a jeho podřízeným nedůvěřujete?“

„Ale důvěřuju. Jenže mají s něčím podobným málozkušeností. Skotsko je země mírumilovná, klidná a útulná.Nemuseli by na to stačit. Kdežto ty máš upíry málem v popisu práce.“

„No jistě, ale stejně. Je snad problém v tom, že ten jeho papínek je politik?“

Geser se zašklebil:

„Prosím tě – jaký politik?! Je to podnikatel, který seprocpal mezi poslance a teď při hlasování mačká knoflíky,samozřejmě tak, aby nic nezkazil.“

„To zní stručně a jasně. Ale nevěřím tomu, že by tu nebyl nějakej další důvod.“

Geser si povzdechl:

„Otec toho mladíka byl před dvaceti lety zaevidován jako potenciální Světlý Jiný. A to dosti zdatný. Iniciaciodmítl a prohlásil, že chce zůstat člověkem. Temné okamžitě vyhodil. Později však s námi udržoval jisté kontakty. Apárkrát nám pomohl.“

Přikývl jsem. No ano, tohle se nestává zrovna často. Jen málokdo odmítne možnosti, které se otevírají před Jinými.

„Dalo by se říct, že před Prochorovem starším pociťuji jistou vinu,“ poznamenal Geser. „A když už nedokážupomoct synovi..., tak aspoň chci, aby jeho vrah neunikltrestu. Takže pojedeš do Edinburghu, toho krvesaje najdeš a rozneseš ho na kopytech.“

Tohle byl rozkaz. Proti kterému jsem tak jako tak nicnamítat nehodlal.

„Kur...,“ zarazil jsem se bezděčně. „Kurs libry známe? A kdy mám letět?“

„Zaběhni na mezinárodní oddělení. Tam bys už měl mít připravené doklady, letenky i peníze. A taky legendu.“

23


„Jakou legendu. Pro mě?“

„Ano. Budeš tam fungovat neoficiálně.“

„Co kontakty?“

Geser se neznámo proč zachmuřil a pohlédl na mě sneochopitelnou podezíravostí:

„Kontaktovat budeš jen Fomu... A přestaň si ze mě dělat blázny!“

Nechápavě jsem na něj pohlédl.

„To ‚kur‘ samozřejmě znamená kurevník,“ broukl Geser. „Znáš to – epocha renesance... všeobecně uvolněnémravy... No nic, běž! A pokus se odletět nejbližším spojem.“ Na okamžik zaváhal, ale pak přece jen dodal: „Pokud Světlana nebude mít nic proti. No a kdyby měla, tak jí vyřiď, že se pokusím ji přesvědčit.“

„Bude proti,“ prohlásil jsem s jistotou.

Ale stejně, co se toho Gesera tak dotklo? A pročpovažoval za nutné vysvětlit mi toho kurevníka?

Světlana přede mě postavila talíř plný smaženýchbrambor s houbami. Vzápětí na stůl doputovala vidlička a nůž, slánka, solené okurky na talířku, sklenka a malá karafka s vodkou. Karafku musela zrovna vytáhnout z lednice,protože se okamžitě orosila.

Idyla!

Sen muže, který se vrací z práce. Žena pobíhá kolem plotny a snáší mu plno chutných a nezdravých věcí. Že by mě chtěla o něco požádat? Dcera si tiše hraje s legem – o panenky se přestala zajímat v pěti letech. Ze stavebnice si ovšem nestaví autíčka a letadélka, ale domy. Že by z ní jednou byla architektka?

„Jedu na služebku do Edinburghu, Světo,“ opakoval jsem pro jistotu už podruhé.

„Jasně, to jsem slyšela,“ odpověděla naprosto klidně.

Karafka sama vzlétla ze stolu. Zabroušená zátka vyjela z hrdla ven a ledová vodka vazkým průzračnýmpramínkem natekla do sklenky.

„Musím odletět dneska v noci,“ pokračoval jsem. „Do Edinburghu to přímo neletí, takže musím do Londýna, a tam přesedám...“ 24


„Tak to moc nepij,“ znepokojila se mírně.

Karafka elegantním obloukem odlétla zpátky do lednice.

„Bál jsem se, že se budeš zlobit,“ poznamenal jsemtrochu dotčeně.

„A jakou by to mělo cenu?“ Taky Světlana si naložila plný talíř. „To bys neletěl, nebo co?“

„Ale letěl...“

„No tak vidíš. A to ještě začne telefonovat Geser avysvětlovat mi, jak je ta služební cesta důležitá.“

„Ale ona je důležitá!“

„Já vím,“ přikývla. „Však jsem už ráno cítila, že tě pošlou někam daleko. Tak jsem zavolala Olze a vyptala se jí, co se za poslední dny seběhlo. No a ona mi vykládala o tomnašem chlapci ve Skotsku.“

S úlevou jsem přikývl. Světlana už tedy ví, oč jde, a to je báječné. Aspoň nemusím lhát a nic tajit.

„Ale stejně je to divná historka,“ pokračovala má žena.

Pokrčil jsem rameny a obrátil do sebe poměrně malého panáka, který mi byl přidělen. Pak jsem se s chutí zakousl do slané okurčičky a s plnými ústy jsem zamumlal:

„Co je na tom divnýho? Buď je to divokej upír, anebo normální, kterej byl dlouho nenasycenej... to se jim pakněkdy takováhle věc stane. A možná měl taky dost zvláštní smysl pro humor – když svou oběť zabil v Zámku upírů!“

„Nekřič tak!“ zaškaredila se Světlana a kývla směrem k Naďušce.

Jal jsem se tedy energicky žvýkat. Smažené brambory mám moc rád – pěkně s kůrčičkou, na husím sádle, se škvarky a s hrstí hříbků, v sezóně čerstvých, když je posezóně, stačí i sušené. Jinak je všechno v pořádku a doma je dobře. Maminka s tatínkem mluví o nějakých pitomostech, asi o filmech a o knížkách, protože ve skutečnosti žádní upíři neexistují...

Jenže naše dcerka se bohužel ošálit nedá. Nejenže ví, že upíři existují, ona je i vidí! Co nám to dalo práce, než jsme ji odnaučili v trolejbuse najednou zaječet: „Mami, tati, hele! Támhleten strejda je upír!“ Copak další cestující, ti si jen řeknou, že dítě fantazíruje, zato před těmi upíry se člověk

25


cítí trapně. Někteří z nich v životě na nikoho nezaútočili

a poctivě se živí dárcovskou krví a vedou naprostopočestný způsob života. A najednou se z davu v trolejbuse vynoří

pětiletý capart a začne vesele povykovat: „Hele, nemrtvej –

a chodí!“ Takže ať děláme, co chceme, stejně všechno slyší

a činí si z toho své závěry.

Jenže tentokrát se Naďka o náš dialog nezajímala.Zrovna k domku ze žlutých umělohmotných kostičekpřistavovala „taškovou“ střechu.

„Já bych řekla, že tady nejde o specifickej smysl ohumor,“ zauvažovala Světlana. „Kvůli něčemu takovýmu by tě Geser určitě nehnal přes celou Evropu. Ve skotský Hlídce taky neseděj pitomci a dřív nebo pozdějc by na pachatele přišli.“

„Tak co v tom teda je? O klukovi už sem si všechnozjistil – je to dobrej mládenec, i když samozřejmě není svatej. A zjevně není Jinej. Aby ho zabíjeli Temný, pro to tu není žádnej důvod. Jeho otec kdysi odmítl iniciaci na Jinýho, ale neoficiálně spolupracoval s Noční hlídkou. Stává se tozřídka, ale takový unikum to zase není. Všechno jsem užprověřil. Temný neměli proč se mu mstít.“

Světlana si povzdechla. Pohlédla na lednici – a zaokamžik přistála na stole znovu karafka.

A já najednou pochopil, že jí něco dělá starosti.

„Dívala ses do budoucnosti, Světo?“

„Dívala.“

Vidět budoucnost v tom smyslu, jaký podobné činnosti podsouvají podvodní jasnovidci, není možné. A nestačí na to ani Velká kouzelnice. Dá se ale vypočítatpravděpodobnost té či oné události – zda se tentokrát dostanete dodoravní zácpy nebo ne, zda spadne nebo nespadne letadlo, jímž letíte, zda se vám podaří uspět či neuspět v té či oné události, a taky jestli během příští akce zemřete nebo ji zase přežijete... Mám-li to ještě zjednodušit, pak čímpřesněji položíte otázku, tím přesnější se vám dostaneodpovědi. Zeptat se „co mě čeká zítra?“ prostě nejde.

,No a co?“

„Tvýmu životu během tohohle vyšetřování nic nehrozí.“ 26


„Skvělý,“ konstatoval jsem naprosto upřímně. Pak jsem se chopil karafky a nalil sobě i Světlaně ještě po sklence.

Napili jsme se a vrhli po sobě chmurný pohled.

Pak jsme se podívali po Naďušce, která seděla napodlaze a hrála si se stavebnicí. Jakmile pocítila, že se na ni díváme, zanotovala si: „Lalala, lalala...“

Takovýmito popěvky dospělí obvykle předvádějíholčičky v anekdotách. Holčičky velice zlobivé. Které se chystají něco vyhodit do vzduchu, něco vypáčit nebo vyvéstnějakou jinou podobnou ničemnost.

„Naďo!“ pronesla s ledovou pohrůžkou v hlase Světlana.

„Lalala,“ spustila o něco hlasitěji dcera. „Já přece nicneudělala! Ty sama jsi říkala, že by taťka před letem neměl pít. A že vodka škodí zdraví, to jsi taky říkala ty! Mášintatínek pil, pil, až nakonec odešel z domova...“

V jejím hlase zazněl nenápadně plačtivý tón.

„Naděždo Antonovno!“ pronesla Světlana tentokrát už velmi hrozivě. „Dospělí lidé mají přece právo... myslím tu a tam... dát si sklenku vodky. Viděla jsi někdy, že by táta byl opilej?“

„Když měl strejda Tolja narozeniny,“ vypálila Naďaokamžitě.

Světlana na mě velmi významně pohlédla. Já jenprovinile rozhodil rukama.

„Ale stejně,“ trvala Světlana na svém. „Vůči rodičům si žádný kouzla nemáš dovolovat. Já něco takovýho v životě neudělala!“

„A táta?“

„Táta taky ne. Okamžitě se otoč. Přece se nebudu bavit s tvýma zádama!“

Naďa se otočila a umíněně sevřela rtíky. Pak se zamyslela a přitiskla si palec k čelu. Stěží jsem potlačil úsměv. Dětitakováhle gesta zbožňují a utkvěle je napodobují. A nijak je přitom nezaráží, že s ukazovákem zabořeným doprostřed čela přemýšlejí jen hrdinové kreslených filmů, ne živí lidé.

„No dobře,“ řekla Naďa. „Už se na mě nezlobte,maminko a tatínku – prosím prosím! Hned to dám do pořádku.“

„To nemusíš!“ křikla na ni Světlana.

27


Jenže už bylo pozdě. Voda, která se v našich sklenkách ocitla místo vodky, se rázem znovu proměnila v kořalku. Nebo dokonce v čistý líh.

Přímo v našich žaludcích.

Okamžitě jsem pocítil, jak mi v břiše explodovala malá bomba. Vyhekl jsem a začal do sebe ostošest cpát skorovystydlé brambory.

„Tak řekni jí konečně taky něco, Antone!“ vyjeklaSvětlana.

„Kdybys byla chlapeček, Naďo, tak by ti teď řemenemseřezal zadek!“

„To mám ale štěstí, že jsem holčička,“ odsekla srdnatě Naděnka. „Ale co jsem zase udělala špatně, tati? Přece jste si chtěli dát vodku, ne? Tak jste si ji dali. Už ji máte pěkně vevnitř. Ty sám jsi říkal, že vodka není dobrá, tak pročbyste si ji měli dávat do pusy.“

Znovu jsme na sebe se Světlanou bezmocně pohlédli.

„Na tohle už nestačím,“ shrnula to moje žena. „Jdu tisbalit kufr. Mám zavolat taxíka?“

Zakroutil jsem hlavou:

„Nemusíš. Na letiště mě hodí Semjon.“ Okružní dálnice byla přecpaná dokonce i pozdě večer, ale Semjon působil dojmem, jako by si toho vůbec nevšímal. Ani jsem pořádně nevěděl, jestli si přece jen nějakneproočítává pravděpodobnostní linie, nebo jestli jen prostě spoléhá na své zkušenosti řidiče se stoletou praxí.

„Stal se z tebe fouňa, Antone,“ zabručel nespokojeně s očima stále upřenýma na silnici. „Co by ti to udělalo,kdybys Geserovi řek, že sám nikam nepoletíš a že jako parťáka s sebou potřebuješ Semjona...“

„A jak já mám vědět, že máš tak strašně rád Skotsko?“

„Jak to – jak?!“ rozhořčil se. „Copak jsem ti nevykládal, jak jsme se v Sevastopolu utkali se Skotama?“

„A nebylo to s Němcema?“ zeptal jsem se nejistě, když jsem si uvědomil, kdy byly Krymské války.

„Ale ne, s Němcema to bylo až pozdějc,“ mávl rukou Semjon. „Jo, to bejvali panečku vojáci... Nad hlavama nám 28


to jen hvízdá, dělový koule lítaj sem tam, u šestý bašty boj

muže proti muži... a my se jako pitomečkové mydlímenavzájem kouzlama. Prostě dva Světlý Jiný, akorát že von tam

přišel s Angličanama... No a von po mně Kopí utrpení,rovnou do ramene, kdežto já po něm Freezem... Tak jsem ho

pěkně zmrazil vod hlavy až k patě!“

A spokojeně zafuněl.

„A kdo vyhrál?“ zeptal jsem se.

„To neumíš dějepis, nebo co?“ rozkatil se znovu Semjon. „Samozřejmě my. Kevina jsem vzal do zajetí. Pak jsem k němu začal jezdit na návštěvu. Teda... to bylo už vedvacátým století... tak v roce devatenáct set sedum..., nebo že by to byl vosmej?“

Prudce strhl volant, předjel sportovního jaguára a ještě otevřeným okýnkem křikl:

„To ty se tady vysíráš a brzdíš provoz! A eště budešnadávat...“

„Protože je mu to trapný před tou slečnou,“ vysvětlil jsem mu a ohlédl se po jaguáru, který už mizel daleko za námi. „Že ho takhle dostala nějaká stará volha...“

„Před holkou se chlap nemá předvádět v autě, nýbrž v posteli,“ usoudil moudře Semjon. „Tam jsou důsledky každý chyby mrzutější, ale zase obvykle ne tak tragický... Nojo. Takže... kdyby bylo zle, brnkni Geserovi a požádej ho, ať mi tě pošle na pomoc. Zajdeme ke Kevinovi,posedíme, dáme si whisky... Výtečnou, mimochodem z jeho vlastní vinopalny!“

„Tak dobře,“ slíbil jsem mu. „Jakmile se octnu v úzkejch, řeknu si na ústředí o tebe.“

Za okružní dálnicí už to bylo o něco lepší. Semjon šlápl na plyn (nikdy bych nevěřil, že pod kapotou téhle starérachotiny je normální sériový motor ZMZ-406) a za čtvrthodinky už jsme přijížděli k domodědovskému letišti.

„Teda mně se dneska zdál tak úžasnej sen!“ vyhrklnajednou Semjon, když zabočoval na parkoviště. „Že jedu po Moskvě, neznámo proč s nějakou rozvrzanou dodávkou, a vedle mě sedí eště někdo z našich... No a najednou vidím, že přímo uprostřed ulice stojí Zavulon. Nevím proč, alevob>29


lečenej teda byl jako bezdomovec. Tak jsem dupnul na hřeb

a že ho přejedu. Jenže ani prd! Hned mi nastrčil nějakoubariéru, takže nás to nadhodilo, udělali jsme salto ve vzduchu

a milýho Zavulona prostě přeskočili. A jedeme dál.“

„Žes to neotočil,“ popíchl jsem ho.

„Někam jsme zrovna chvátali,“ povzdechl si.

„Kdybys tolik nechlastal, tak by tě nestrašily takovýhle pitomosti.“

„Ty mě náhodou vůbec nestrašej,“ urazil se Semjon. „Naopak – mně se to líbilo. Vypadalo to jako scéna znějaký paralelní reality... To je přece ďábel!“

Prudce zabrzdil.

„Spíš jeho zmocněnec,“ utrousil jsem při pohledu na šéfa Denní hlídky. Zavulon stál na parkovišti přesně na místě, kam chtěl Semjon postavit auto, a přívětivě nám kynul na pozdrav. „Přesně jako v tom snu. Že bychom to zkusili?“

Jenže Semjon na nějaké experimentování viditelněneměl náladu. Velice pomalu se rozjel, Zavulon ustoupil,počkal, až se vsuneme mezi ubláceného žigulíka a stařičkého nissana, načež otevřel dveře a usadil se na zadní sedadlo.

Tomu, že uzamčené dveře pro něj nebyly žádnoupřekážkou, jsme se nedivili.

„Brývečer, milí hlídkaři,“ pozdravil nás tlumeně nejvyšší Temný.

Letmo jsme po sobě koukli a pak se zadívali na zadnísedadlo.

„Ona je spíš už noc,“ prohodil jsem nenuceně. Semjon je sice tisíckrát zkušenější než já, ale vyjednávání v tomto okamžiku bude přirozeně mou záležitostí. Protože jako mág stojím koneckonců i co do Síly o hodně výš.

„Noc je,“ přikývl Zavulon. „Což je váš čas. Takže doEdinburghu?“

„Do Londýna.“

„Zajisté. A pak do Edinburghu. Vyšetřovat případViktora Prochorova.“

Lhát nemělo smysl. Ono lhát vůbec není příliš výhodné.

„Ano, samozřejmě,“ přisvědčil jsem. „Máte snad něco proti tomu, Temný?“ 30


„Ale kdež, já jsem pro,“ odpověděl Zavulon. „Já jsem pro skoro vždycky – kupodivu.“

Měl na sobě jako obvykle oblek a kravatu, jedině žekravata byla povolená a nejhořejší knoflíček košile rozepnutý. Hned jste si řekli, že to bude podnikatel nebo člověk ve státní službě... Ačkoli – omyl v tomto případě začínal už u slova „člověk“.

„Tak o co vám jde?“ otázal jsem se nerudně.

„Jen jsem vám chtěl popřát šťastnou cestu,“ poznamenal Zavulon bohorovně. „A hodně úspěchů při vyšetřování té vraždy.“

„A co vám je nakonec do toho?“ zeptal jsem se porozpačité odmlce.

„Otec zesnulého, jistý Leonid Prochorov, byl předdvaceti lety identifikován jako Jiný. Velmi silný Temný Jiný.Bohužel ale,“ povzdechl si Zavulon, „o iniciaci nejevil zájem a chtěl dál zůstat člověkem. S námi však dál udržovalvelmi dobré vztahy a tu a tam nám s nějakými maličkostmi pomáhal. A mně se ani trochu nelíbí, když syna méhopřítele najednou oddělá nějaký bezvýznamný upírek, kterému zřejmě přeskočilo. Najdi ho, Antone, a upeč ho na pomalém ohni.“

Semjon u mé rozmluvy s Geserem nebyl, ale o Leonidu Prochorovovi musel něco vědět – už podle toho, jak si v rozpacích mnul špatně oholenou bradu.

„To se chystám udělat tak jako tak,“ poznamenal jsem opatrně. „Takže si laskavě nedělejte starosti, Velký Temný.“

„Jenže co když najednou budeš potřebovat pomoc?“nadhodil Zavulon, jako by se nechumelilo. „Teď přece ještěnemůžeš vědět, na koho tam narazíš. Vezmi si tohle...“

V Zavulonově ruce se objevil amulet – vyřezávanáfigurka z kosti, která měla podobu vlka s vyceněnými tesáky. Z hračky to nápadně zavanulo Silou.

„Tohle ti poskytne spojení, pomoc i radu. Vlastněvšechno naráz.“ Zavulon se předklonil přes přední opěradlo a horce mi dýchl do ucha: „Jen ber..., hlídkaři. Ještě mipoděkuješ.“

„Ale nepoděkuju.“

31


„Stejně si to vem.“

Zakroutil jsem hlavou.

Zavulon si povzdechl:

„No tak dobrá, dobrá, když tolik stojíte o ty pitométeatrální parádičky... Já, Zavulon, přísahám při Tmě, žepředávám svůj amulet bílému mágovi Antonu Goroděckému, aniž bych přitom choval nějaké nepřátelské úmysly, aniž bych se pokoušel způsobit nějaké škody jeho zdraví, duši a vědomí a aniž bych žádal nějakou protislužbu. PokudAnton Goroděckij mou pomoc přijme, nebere tím ani na sebe, ani na síly Světla a Noční hlídky žádné závazky anipovinnosti. Jako výraz vděku za přijetí této pomoci povolujiNoční hlídce města Moskvy trojí magický zásah až po třetíkategorii Síly včetně a nepožaduji za to a ani požadovat nebudu žádné vstřícné kroky z její strany. Tma mi budiž svědkem!“

Hned vedle figurky vlka zakroužila černá kulička,taková miniaturní černá díra, bezprostřední důkaz pravostipřísahy na Prapočáteční sílu.

„Já bych si to teda nebral...,“ poznamenal varovněSemjon.

Jenže přesně v tom okamžiku mi v kapse zazvonil a sám se na hlasitý poslech zapnul mobil. Já jsem všech jehopřečetných funkcí nikdy nevyužíval – nezajímal mě ani hlasitý poslech, ani poznámkový blok, ani hry, ani fotoaparát,rádio či kalkulačka. Ze všech těchto vymožeností jsemvyužíval jedině vestavěný přehrávač. No a vida – teď se najednou ten hlasitý poslech hodil...

„Jen si to vem,“ pobídl mě Geser. „V tomhle určitě nelže. A v čem lže, na to přijdeme.“

Spojení se přerušilo.

Zavulon se ušklíbl a ruku s figurkou držel dál nataženou ke mně. Mlčky jsem ji z dlaně černého mága shrábl a vrazil ji do kapsy. Já přece na nic přísahat nemusel.

„Takže hodně zdaru,“ popřál mi Zavulon. „A ještě něco! Kdyby tě to příliš neobtěžovalo, přivez mi z Edinburghunějaký magnetický obrázek na ledničku.“

„Proč?“ zeptal jsem se. 32


„Já to sbírám,“ pousmál se Zavulon.

A zmizel, doslova se skrz šero zhroutil do jakýchsi jeho nejzazších hlubin. Že bychom ho snad měli pronásledovat, to nás ani nenapadlo.

„Pozér jeden,“ broukl jsem nespokojeně.

„Na lednici,“ zamumlal vzápětí Semjon. „Já si tedahlavně umim představit, co asi v tý lednici má... Magnetickej vobrázek... Rači mu přivez sklenici utrejchu! Namíchej mu to do skotskýho haggisu a to mu přivez.“

„Huggies jsou jednorázový plenky,“ vyvedl jsem ho z omylu. „Kvalitní, kupovali jsme je pro naši Naděnku.“

„Ale jídlo je to taky,“ trval na svém Semjon. „I když na chuť to asi bude dost podobný.“

33


Kapitola druhá

Skutečně si vychutnat cestování letadlem je v naší doběvelice těžké. Havárie opotřebených Boeingů-737 a TU-154,zadumaní švýcarští letečtí vedoucí leteckého provozu,přesně střílející příslušníci ukrajinských raketových vojsk,

arabští teroristé všeho druhu – tohle všechno zkrátka ke

spokojenému rozvalování se v pohodlném křesle rozhodně

neinspiruje. A tak i když koňak z duty free je laciný,letuška příjemná a starostlivá a jídlo i víno přímo na palubě

chutné, je pro člověka těžké si v dopravním letadleopravdu pohovět.

Já ale naštěstí nejsem člověk. Pravděpodobnostní linie tohoto letu neprohlížela jen Světlana, ale i Geser. A já sám jsem vlastně taky schopen prohmatat svou budoucnost na několik hodin dopředu. Doletíme, doletíme úplně vpořádku, měkce přistaneme v Heathrow a přesednout nanejbližší letadlo do Edinburghu se mi taky hravě povede...

Takže jsem si mohl klidně sedět ve svémbussines-classu (předpokládám, že ne díky nečekané štědrosti pana šéfa, ale jednoduše proto, že jiné letenky už nebyly k mání), ležérně popíjet slušné chilské víno a soucitně přes uličku pokukovat po starší dámě mladistvého vzezření, která se velmi bála, v pravidelných intervalech se křižovala amezitím pronášela nezvučné modlitby.

Nakonec jsem to nevydržel, natáhl se k ní šerem a lehce jsem ji pohladil po hlavě – samozřejmě ne rukama, jenvědomím. Mnohokrát přebarvovaných vlasů jsem se dotkl s onou něhou, jaká je u lidí vlastní jen matkám a díky tomu dokáže okamžitě zaplašit jakýkoli nepokoj.

Žena se rázem uklidnila a během minuty už pevně spala.

Muž středních let vedle mě byl mnohem bohorovnější – zřejmě i proto, že měl pořádně pod čepicí. Věcně odzátko- 34


val pár lahviček ginu, které mu přinesla letuška, namíchal

si je ve smrtícím poměru jedna ku jedné s tonikem, obrátil

je do sebe a taky začal klímat. Vypadal jako typický bohém:

na sobě měl džínsy a bavlněný svetřík, bradu porostlou

krátkým vousem. Že by spisovatel? Hudebník? Režisér?

Londýn přece láká kdekoho, obchodníky a politikypočínaje a bohatými hýřily konče...

A tak jsem nakonec mohl i já pohodlně natáhnout nohy, zadumaně zírat na temné pláně Polska a všechno sipořádně promyslet.

Než se na scéně vynořil Zavulon, vypadalo to všechnodocela jednoduše. Chlapeček Víťa náhodou padl do spárůhladového nebo hloupého (ostatně možné je obojí najednou) upíra. A zemřel. Upír utišil hlad, pochopil, co to spáchal, a zmizel. Noční hlídka města Edinburghu nasadí všechny klasické prověřené policejní metody a dříve nebo později prověří všechny městské i přespolní upíry, zjistí si, kdo z nich má a kdo nemá alibi, začne všechny podezřelé sledovat anakonec vraha chytí. Jenže Geser, který se nemůže zbavitjistého pocitu viny před Viktorovým otcem, jenž kdysi odmítl stát se Světlým Jiným, ale přitom Noční hlídce ochotně pomáhal, se rozhodl, že pomůže tuhle dobrou věc urychlit. A mně tak zároveň poskytne příležitost získat nějaké ty zkušenosti.

Zní to logicky?

Naprosto. A je to zcela průzračné.

Jenže pak se najednou objeví Zavulon.

A náš ušlechtilý Leonid Prochorov, tento nerealizovaný Světlý Jiný, je náhle představen z druhé strany! Ukáže se, že je to muž, který odmítl stát se Temným Jiným! A pomáhal Denní hlídce, proto také Zavulon hoří touhou potrestatvraha jeho syna!

Může se něco takového stát?

Jak se zdá, tak může. Vypadá to, že ten Leonid Prochorov se rozhodl svou hru hrát na dvě strany. U nás Jiných není možné sloužit zároveň Světlu i Tmě. Lidé to mají snazší. A ve většině případů žijí právě takhle.

Jenže... to by znamenalo, že vražda Prochorovamladšího vůbec nemusí být náhoda. Zavulon se mohl dovědět, že

35


Prochorov starší pomáhá taky nám, a vraždou syna se mu

pomstít. Zabít Viktora, jak jinak, cizíma rukama.

Anebo naopak. I když by to bylo smutné, lze si představit, že pokyn k Viktorově likvidaci vydal Geser. V tomhlepřípadě by se přirozeně o žádnou mstu nejednalo – velký mágpřece pro podobný záměr vždycky najde ospravedlnění.

Počkat – ale proč by mě v tom případě Geser vysílal do Edinburghu? Pokud je vinen, musí mu být jasné, že já jeho případnou vinu nesmlčím!

Jenže pokud je vinen Zavulon, tak má ještě ménědůvodů k tomu, aby mi pomáhal. Se Zavulonem, přes všechny ty jeho zdvořilůstky, se vypořádám s obrovskou chutí!

Takže velcí mágové v tom nebudou...

Usrkl jsem vína a postavil kelímek na stolek.

Nejvyšší nemají s věcí nic společného, ale přitom senavzájem podezírají. A oba spoléhají na mě. Geser dobře ví, že nevynechám jedinou příležitost Zavulonovi pořádnězatopit. A Zavulon zase chápe, že jsem schopen jít dokonce i proti Geserovi.

No výborně, líp se to ani vyvíjet nemohlo. Velký Světlý a Velký Temný, kteří v celosvětovém zápase Světla a Tmy patří mezi ty nejvýznamnější, stojí oba při mně. S jejichpomocí prostě můžu počítat. A pomůže mi i Foma Lermont, Skot s příjmením, které ruskému uchu zní tak příjemně. To znamená, že upír nemá kam uniknout.

Což je potěšitelné zjištění. Jinak totiž zlo zůstává ažpříliš často nepotrestáno.

Vstal jsem a opatrně se kolem svého souseda protáhl do uličky. Pohlédl jsem na světelné návěstí a zjistil, že toaleta u pilotní kabiny je obsazená. Nejjednodušší by samozřejmě bylo počkat, ale já se stejně chtěl trochu protáhnout aulevit strnulým nohám. Odhrnul jsem tedy závěs, oddělující bussines-class od zbytku letadla, a vyrazil dozadu.

Jak praví jedno ironické úsloví, „cestující druhé třídy doletí do cíle zároveň s cestujícími první třídy, jenžepodstatně laciněji“. Dejme tomu, že v tomhle letadleskutečná první třída nebyla, ale ani ten bussines-class nebyl k zahození – křesla byla měkká a široká, mezery mezi 36


nimi velké, letušky velmi příjemné, jídlo chutnější aalkoholu hojnost.

Jak jsem ale viděl, ani lidem ve zbytku letounu senevedlo zle. Někdo spal či aspoň podřimoval, hodně bylo těch, co si četli noviny, knížky nebo bedekry. Několik cestujících mělo na kolenou či stolcích notebooky – jedni pracovali, druzí si hráli nějaké hry. Za nejoriginálnější zábavu jsem mohl považovat počínání muže, který pilotoval letadlo.Nakolik jsem pochopil, měl k dispozici velmi realistickýpočítačový letový simulátor a řídil svůj Boeing-767, tedy přesně takový, jakým jsme zrovna letěli, při letu z Moskvy doLondýna. Že by tímto nevšedním způsobem čelil strachu zlétání?

No a mnozí tu vesele popíjeli. I kdybyste lidem sebevíc vykládali, že pití ve vzduchu obzvlášť škodí lidskémuzdraví, vždycky se najde plno těch, kteří si cestu nad oblaky zpestří právě takto.

Prošel jsem až na záď letadla. Toalety tady byly takyobsazené, a tak mi nezbylo než několik minut čekat aznuděně si prohlížet zátylky pasažérů. Nadýchané dámské účesy, dívčí ohůnky, krátce střižené pánské ježky, blýskavé pleše, legrační dětské kštice. Stovka hlav, které už přemítají o tom, co je čeká v Londýně...

Dveře záchodu se otevřely, vyklouzl z nich nějaký mladík a protáhl se kolem mě. Já vykročil ke dveřím.

Ale pak jsem se zastavil.

A otočil se.

Tomu mladíkovi mohlo být tak dvacet. Byl ramenatý a o něco vyšší než já. Někteří mladí muži začínají růst do výšky i v ramenou po osmnáctém roce života. Dříve se to připisovalo blahodárnému vlivu vojny, která „z kluků dělá muže“. Ve skutečnosti je to záležitost hormonů, které si v mladém organismu počínají právě takto.

Prostě banální fyziologická záležitost.

„Jegore?“ pronesl jsem tázavě.

A chvatně se podíval i šerem.

No jistě. Ten si mohl nasadit třeba železnou masku – stejně bych ho poznal! Byl to Jegor, Zavulonova akvizice, jíž

37


tak obratně využil Geser. Kdysi to byl zcela unikátníchlaec s neurčitou aurou.

Teď ale vyrostl a stal se z něj mladý muž. S aurou stále stejně neurčitou. Byla to taková průzračná záře, obvykle bezbarvá, jen tu a tam nenápadně protkaná rudou,zelenou, modrou i žlutou barvou. Asi jako písek ve čtvrtéhladině šera – na ten když se pozorně zadíváte, tak v němobjevíte všechny barvy světa. Byl to stále ještě potenciální Jiný, který se i v dospělosti mohl stát i tím, i oním. ISvětlým, i Temným.

Už šest let jsem ho neviděl!

To je mi tedy náhoda!

„Antone!“ vydechl stejně překvapeně.

„Co tu děláš?“

„No letím,“ odpověděl mi trochu hloupě.

Já za ním nezůstal o nic pozadu a otázal jsem se ještěpitoměji:

„A kam?“

„Do Londýna.“

Teprve teď si uvědomil bizarnost našeho dialogu arozesmál se. Tak vesele a bezstarostně, jako by na Noční hlídku, na Gesera, na mě a koneckonců na všechny Jiné na světě neměl vůbec žádné ošklivé vzpomínky...

O pár vteřin později už jsme jeden druhého přátelsky plácali po ramenou a dojatě mumlali takové ty pitomosti typu „No to by mě nenapadlo!“, „Zrovna nedávno jsem si na tebe vzpomněl...“ či „To bych teda nečekal...“ Byla tozkrátka reakce dvou lidí, kteří spolu prožili cosi velmipodstatného, ale přitom dost nepříjemného, pohádali se kvůli tomu a rozešli se, ale najednou, po letech, v celé tézáležitosti a ve vzpomínkách na ni nalézali jen věci příjemné a zajímavé.

A přitom ale přece jen zůstávali vůči sobě natolik opatrní a ostražití, aby si nepadli do náruče a dojetím se nerozslzeli.

Cestující kolem se po nás ohlíželi, ale ty pohledy byly velmi přátelské a přejícné. Náhodné setkání dvou starých přátel v místě tak neobvyklém, jako je letadlo, se u okolí vždy setkává s porozuměním. 38


„No počkat, ale co tady děláš?“ otázal se nakonec Jegor se značnou dávkou pro něj tak typické podezíravosti.

„Spad jsi z jahody?“ vybafl jsem dotčeně. „Letím naslužebku.“

„Jo tak,“ přimhouřil oči. „A pořád pracuješ... tam?“

„No jasně.“

Teď už si nás nikdo nevšímal a my jen rozpačitěpřešlaovali a nevěděli, co si říct dál.

„Jak vidím, tak tu iniciaci sis ještě pořád nerozmyslel,“ poznamenal jsem rozpačitě.

Na okamžik strnul, ale pak s úsměvem odpověděl:

„Vem vás taky všechny ďas! A proč bych to dělal? Sám přece víš, že by to bylo maximálně tak na sedmoukategorii, a ještě s bídou. Z toho by pro mě nic dobrýhonekoukalo – ani u Světla, ani u Tmy. Tak jsem vás všechny poslal do háje.“

A mě smutně píchlo u srdce.

Protože takovéhle náhody se nestávají docela určitě.

Jegor stejně jako Leonid Prochorov zůstal člověkem,protože Jiným se stát nechtěl.

Světlo mě netrestej, ale takováhle shoda okolností se jen tak pro nic za nic přihodit nemůže!

„A kam to vlastně letíš?“ zeptal jsem se ještě jednou a vyvolal tak nový záchvat Jegorova smíchu. Určitě bude mít pověst duše každé společnosti, když se směje taksnadno a nakažlivě. „No jasně, já chápu, že do Londýna. Ale to tam studuješ? Nebo jedeš na dovolenou?“

„Na dovolenou? Do Londýna a v létě?“ zasupěl přezíravě. „To jsem mohl rovnou zůstat v Moskvě. Obojí je úplněstejná kamenná džungle... Letím na festival.“

„Na edinburskej?“ zeptal jsem se, přestože odpověď jsem předem znal.

„Nojo. Já mám vystudovaný cirkusový učiliště.“

„Cože?!“ vytřeštil jsem nevěřícně oči.

„No jsem iluzionista,“ ušklíbl se.

Tak to je tedy něco!

Tohle je mimochodem pro Jiného to nejlepší krytí.Dokonce i pro neiniciovaného, protože drobné schopnosti,

39


jež předčí ty běžné lidské, v sobě tak jako tak má. Od

kouzelníků se čekají kouzla. Na to mají od lidí takříkajíc

patent.

„No to je úžasný!“ vydechl jsem naprosto upřímně.

„Škoda že letíš jen do Londýna,“ povzdechl si Jegor. „Jinak bych tě pozval na svou produkci.“

A já udělal pitomost. Protože jsem řekl:

„Ale já neletím do Londýna, Jegore. Já taky mířím do Edinburghu.“

Jen málokdy se stane, aby z něčí tváře tak rychlevymizela radost a vystřídala ji nepřízeň, možná dokonce opovržení.

„No jasně. A na co mě zase potřebujete?“

„Ale Jegore...“ A zarazil jsem se.

Mám na to, abych mu řekl, že tohle se ho naprosto netýká?

Nemám.

Protože tomu sám nevěřím.

„No jasně,“ opakoval ještě jednou, otočil se a zamířil kamsi do středu letadla. Mně nezbývalo nic jiného než vstoupit do kabinky a zavřít za sebou.

Páchlo to tu tabákovým kouřem. Kuřáci si svou neřest zkrátka neodpustí – zákaz nezákaz. Pohlédl jsem dozrcadla, na pomačkanou tvář nevyspalého chlapa... Nejradši bych praštil čelem do zrcadla. To jsem taky hned udělal a zároveň si šeptal: „Ty idiote, idiote jeden blbej...“

Nojo, tak jsme se zkrátka uvolnili, protože jsme uvěřili, že nás čeká běžná služební cesta.

Jenže jak by mohla být běžná, když mě na ni vysíláosobně Geser?

Opláchl jsem se studenou vodou a chvíli ještě vzteklepozoroval vlastní odraz v zrcadle. Teprve pak jsem si přece jen ulevil, sešlápl pedál, vpustil tak do ocelové místy ostře modrou dezinfikující kapalinu, umyl si ruce a ještě jednou si namokřil obličej.

Čí je tohle vůbec operace? Geserova, nebo Zavulonova?

Kdo se mnou na tuhle cestu vyslal Jegora, chlapce, který se taky nechtěl stát Jiným? A proč?

Čí je to hra, jaká má pravidla, ale především – kolik figur se nakonec na šachovnici vyrojí? 40


Vytáhl jsem z kapsy Zavulonův dárek. Ta kost bylamatově žlutá, ale já neznámo proč věděl, že řezbář vyobrazil černého vlka. Starého černého vlčího samce, který protáhl čenich k obloze a teskně zavyl, jako by někoho volal.

Spojení, pomoc a rada...

Ta soška vypadala úplně obyčejně, podobných najdete ve stáncích se suvenýry stovky a tisíce – jedině že nejsou z kosti, ale z plastiku. Já ale cítil magii, jíž byla figurkaprosycena. Stačilo sevřít ji v hrsti a chtít. To bylo všechno.

Potřebuju ale já pomoc Temných?

Potlačil jsem v sobě přání vhodit vlka do záchodové mísy a uložil ho zpátky do kapsy.

Nebylo tu dost diváků, kteří by tak patetické gestoocenili.

Prohrabal jsem druhou kapsu a objevil v ní krabičkucigaret. Rozhodně nejsem tak silný kuřák, aby se pro mě čtyřhodinový let bez cigarety v ústech stal utrpením, ale teď jsem se jednoduše chtěl téhle obyčejné lidské slabosti oddat. Ono je to vlastní všem Jiným – čím jsme starší, tím víc drobných zlozvyků si opatřujeme. Jako bychom sechytali sebemenšího projevu své skutečné podstaty, protože není lepšího životního ukotvení, než je právě zlozvyk.

Ostatně když jsem zjistil, že zapalovač jsem nechal v kapse saka, bez zaváhání jsem mezi palcem aukazovákem vytvořil vysokoteplotní elektrický výboj a připálil si od jeho magického žáru.

Jiní – začátečníci se pokoušejí používat magii opravdu při každé příležitosti.

A tak se třeba holí Křišťálovým kinžálem tak dlouho,dokud si neodkrojí půl tváře nebo aspoň ušní lalůček. Oběd si ohřívají na fireballech, takže mají polévku věčně po zdech a karbanátky seškrabují ze stropu. Nu apravděpodobnostní linie prohlížejí dokonce i ve chvíli, kdy nasedají dodocela obyčejného trolejbusu.

Líbí se jim už samotný proces užívání magie. Kdyby to dokázali, tak by si s ní i utírali zadek.

Jenže pak vyrostou, zmoudří a začnou být méněmarnotratní. Protože pochopí, že energie je jen energie a že jelep>41


ší vstát z křesla a dojít k vypínači, než k němu vysílatparsek čisté síly, že biftek se mnohem lépe udělá nanormální elektrice než na magickém ohni a že škrábanec je lepší

přelepit leukoplastí, kdežto Avic



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist