načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední den druhohor – Vladimír Socha

Poslední den druhohor

Elektronická kniha: Poslední den druhohor
Autor: Vladimír Socha

– Příčiny vyhynutí dinosaurů byly po dobu téměř dvou století jednou z největších záhad v přírodních vědách. Teprve v posledních čtyřech desetiletích byl získán dostatek důkazů pro neuvěřitelnou událost, která před 66 ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 88.6%hodnoceni - 88.6%hodnoceni - 88.6%hodnoceni - 88.6%hodnoceni - 88.6% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 365
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Paleontologie
Jazyk: česky
Téma: dinosauři, vymírání druhů, druhohory, přírodní katastrofy
Hodnocení: 245. nejlépe hodnocený produkt
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9908-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příčiny vyhynutí dinosaurů byly po dobu téměř dvou století jednou z největších záhad v přírodních vědách. Teprve v posledních čtyřech desetiletích byl získán dostatek důkazů pro neuvěřitelnou událost, která před 66 miliony let proměnila svět k nepoznání. Úžasný příběh výzkumu katastrofy na konci křídy ještě nikdy nebyl v českém vydání takto podrobně převyprávěn. Kniha popisuje nejen historii objevu vražedného asteroidu a zuřících indických sopek, ale hromadná vymírání obecně. Nechybí ani nejnovější poznatky o vymírání tehdejších živočichů, přehled astronomických programů pro bezpečnostní sledování oblohy a plány na možné odvrácení podobné kosmické katastrofy, která by jednou v budoucnu mohla ohrozit i samotné lidstvo.

(co stálo za vyhynutím dinosaurů?)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Vladimír Socha - další tituly autora:
Neznámí dinosauři Neznámí dinosauři
Velké vymírání na konci křídy Velké vymírání na konci křídy
Nová cesta do pravěku -- Průvodce světem dinosaurů Nová cesta do pravěku
Legenda jménem Tyrannosaurus rex Legenda jménem Tyrannosaurus rex
Pravěcí vládci Evropy -- Průvodce světem dinosaurů našeho světadílu Pravěcí vládci Evropy
 
Recenze a komentáře k titulu



Doporučuji 2018-05-31 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Skvěle napsaná a poutavá kniha s ohromnou spoustou nových a fascinujících informací o jedné z nejúžasnějších katastrof v dějinách života na Zemi. Doporučuji!
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Poslední den druhohor

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.ivysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

Vladimír Socha

Poslední den druhohor – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

13 mm

12 mm

11 mm

10 mm

8 mm

6 mm




Vladimír Socha

Poslední den

druhohor

Co stálo za vyhynutím

dinosaurů?



VYŠEHRAD

Vladimír Socha Poslední den druhohor

Co stálo za vyhynutím

dinosaurů?

© Vladimír Socha 2018

ISBN tištěné verze 978-80-7429-908-7

ISBN e-knihy 978-80-7429-967-4 (1. zveřejnění, 2018)

Autor by rád poděkoval za cenné rady a připomínky k textu

pánům Petru Scheirichovi a Janovi Veselému (astronomie),

Martinu Košťákovi (paleontologie bezobratlých a obratlovců),

Jakubu Sakalovi (paleobotanika) a Miloši Bočkovi

( geologie a astronomie).

Obsah

Předmluva 17

Úvod 21

1. Kameny padající z nebe 30

2. Svět před 66 miliony let 49

3. Dějiny výzkumu vyhynutí dinosaurů 59

4. Tenká jílová vrstvička 82

5. Námitky a polemika 103

6. Pátrání po kráteru 115

7. Ďáblovy spáry 127

8. Když se zřítilo nebe 145

9. Jezdci z apokalypsy 158 10. Vítězové a poražení 183 11. Bylo více viníků? 208 12. Indické vulkány 228 13. Přežili dinosauři velké vymírání? 237 14. Periodické katastrofy 246 15. Nové výzkumy 255 16. Další hromadná vymírání 276 17. Vymírání z konce křídy v literatuře a filmu 288 18. Žijeme na bezpečné planetě? 298

Doporučená literatura 321

Poznámky 324

Jmenný rejstřík 362



|

11

Mlha se i přes časné ranní hodiny už pomalu zdvihala a v pra

lese začínalo být nepříjemné dusno a horko. Takové tu ale pano

valo neustále. V tropickém světě končící křídy na území budoucí

Montany v době před 66 miliony let obývalo zdejší ekosystémy

obrovské množství různých rostlin i živočichů. Podnebí bylo

horké a vlhká krajina měla podobu říčních sítí proplétajících

se okolními pralesy. Na rozsáhlých plochách země se nacházely

bažiny a močály. V dálce se v paprscích ranního slunce výhružně

tyčil kužel osaměle stojící sopky. Už několik let nechrlila oheň

a kamení, ale občas se nad jejím vrcholkem objevil oblak šedého

kouře jako varovné poselství, že ještě neřekla své poslední slovo.

Dole v pralese se s postupujícím ránem život pomalu probouzel,

zbavoval se noční letargie. Po větvích stromů se proháněly malé

ještěrky a poskakovaly žabky, občas z dutin v kmeni zapískal

drobný savec. V řekách a jezerech brázdili hladinu různě velcí

mloci, krokodýli i jim podobní champsosauři a vysoko nad pra

lesy se vznášeli obří ptakoještěři s mnohametrovým rozpětím kří

del. Praskání větví a lámání kmenů ukazovalo, že už jsou aktivní

i pánové těchto ekosystémů, velcí dinosauři. Stáda rohatých tri

ceratopsů a kachnozobých edmontosaurů procházela tradičními

místy, skýtajícími dostatek vhodné rostlinné potravy. Pásli se

na níže rostoucích větvích některých stromů a na hustých keří

cích. V patách už jim přešlapovaly smečky srpodrápých dakota

raptorů i menších acheroraptorů, číhajících na kořist v podobě

neopatrného mláděte nebo přestárlého dospělce. Ale král mohl

být i v tomto světě jenom jeden.


12

|

Samec tyranosaura už dlouho nejedl. Naposledy si pochutnal na nepříliš vydatném těle pachycefalosaura, dvounohého dinosaura s kupolovitou hlavou, několik metráků masa ho ale nemohlo nasytit nadlouho. Prodíral se pomalu pralesem a hledal další vhodnou kořist. Jeho třináct metrů dlouhé a osm tun těžké tělo bylo sice robustní, ale i tak dokázal dravý obr překvapivě rychle a obratně kormidlovat mezi kmeny v bahnitém terénu. Až na praskání větví pod jeho tlapami byl na svou velikost překvapivě tichý. Náhle jeho pozornost zaujala obří postava ohromného dinosaura, pasoucího se jen několik desítek metrů od něj na okraji malého jezírka. Byl to rohatý torosaurus, devět metrů dlouhý a stejně těžký jako tyranosaurus. Jen jeho hlava byla i s krčním límcem dlouhá přes tři metry. Tyranosaurus nasál do svých citlivých nozder torosauří pach a hlava mu zacukala touhou zabíjet. Přikrčil se a jeho gigantické šedozelené tělo začalo tiše klouzat křovinami. Když se přiblížil na útočnou vzdálenost, vyrazil. Na svou hmotnost překonal zbývajících třicet metrů až překvapivou rychlostí a teprve nyní zalarmovanému býložravci se okamžitě zakousl do boku. Strašlivé čelisti jeden a půl metrů velké hlavy se sevřely silou hydraulického lisu a způsobily torosaurovi těžké zranění v okolí pánve. Krvácející rohatý dinosaurus se ale nemínil vzdát. Otočil svoji hrozivou ozbrojenou hlavu směrem k útočníkovi a nastavil mu svoji špičatou okrasu. Bláto létalo do všech stran a dupající několikatunová monstra sváděla překvapivě ladně svůj boj na život a na smrt. A právě tehdy se to stalo.

Dinosauři nemohli tušit, co přesně se v tu chvíli odehrálo o několik tisíc kilometrů jižněji. Nevěděli, že právě skončila celá jejich éra, a to jedinou strašlivou událostí. Nikým nezvaný posel smrti a zkázy z jiného světa dorazil. Daleko na jižním obzoru začala obloha krvavě rudnout. Vysoko po nebi stoupaly provazce podivného jasného světla. A na jižním horizontu začal pomalu narůstat děsivý temný mrak. Všichni tvorové zdejšího světa instinktivně poznali, že něco není v pořádku. Torosaurus odkulhal do pralesa a ani tyranosaurus už neměl k dalšímu boji žádnou chuť. Naposledy rozevřel své zakrvácené čelisti a pak

|

13

se odvrátil od stále hrozivěji vyhlížející scény. I když jeho inte

ligence sotva překonávala schopnosti současných krokodýlů,

stačila na to, aby se obr s rozhodností vydal opačným směrem,

tedy na sever. Neměl sebemenší ponětí o tom, že ať už teď udělá

cokoliv, svůj strašný osud nijak neodvrátí. Nebylo totiž úniku.

K tomuto místu se ohromující rychlostí blížilo velmi silné země

třesení, masivní tsunami, a především závoj bilionů kusů roztave

ných úlomků hornin, které již začaly vstupovat do nižších vrstev

atmosféry a strašlivě ji tak zahřívaly. Už nyní se teplota pováž

livě zvýšila a začínala být nebezpečná pro veškerý vyspělý život

v okolí. Obloha konečně zcela potemněla, nikoliv však temnými

mraky, ale hrůzným tmavě červeným baldachýnem, který ve výšce

šedesáti kilometrů proměnil atmosféru v ohnivé peklo. Ve chvíli,

kdy všichni velcí dinosauři a většina ostatních obratlovců umí

rala udušením nebo tepelným šokem, by při povrchu bylo možné

naměřit několik stovek stupňů Celsia. A to přitom katastrofa

teprve začala...

Extrémně silné zemětřesení bylo vůbec prvním projevem udá

losti, který sem dolehl. Převážná většina roztavených úlomků

vzniklých při dopadu obřího tělesa z vesmíru se po návratu

do atmosféry do nižších vrstev vůbec nedostala, ale vypařila

se ve výškách několika desítek kilometrů nad zemí. Důvodem

globálního zvýšení teploty povrchu bylo sálavé teplo, které tyto

úlomky a jimi zahřáté vrchní vrstvy atmosféry generovaly. Dříve

blankytně modrá obloha se intenzivně rozzářila. Pouhých několik

hodin stačilo k tomu, aby se podobně děsivé události opakovaly

i na jiných místech světa, od Evropy přes Austrálii až po Antark

tidu. Stovky metrů vysoké tsunami, drastické horko a následně

mnohaleté ochlazení na mrazivé teploty, obloha zcela zakrytá

mračny prachu po celé měsíce či snad roky, stovky miliard tun

toxických plynů v mořích i atmosféře, to vše byla realita konce

doby dinosaurů. Nejstrašnější následky bychom ale zazname

nali v oblasti dnešního Mexického zálivu. Právě zde se hlavní

část oné katastrofy odehrála. Právě sem dopadla asi patnáctiki

lometrová planetka, které budeme od této chvíle říkat Chicxulub

|

podle stejnojmenného dopadového kráteru, objeveného na území Mexika.

Ohromná srážka vytvořila podmínky, jaké nelze nasimulovat ani v nejlépe vybavených laboratořích dneška. Nepředstavitelný tlak desítek až stovek gigapascalů, teplota v řádu mnoha tisíc stupňů Celsia, zemětřesení o síle možná milionkrát větší, než jaké známe z naší písemně zaznamenané historie. To byla skutečná podoba katastrofy, která změnila náš svět jednou provždy. Žádný tvor větší než středně velký pes toto kataklyzma nejspíš nemohl přežít. Evoluce obratlovců byla během několika desítek hodin doslova restartována – po předchozích stovkách milionů let takřka nepřerušeného vývoje. Svět ovládaný dinosaury skončil během velmi krátké doby, neskomíral již dříve po celé věky, jak si mnozí vědci ještě donedávna mysleli. Vládci suchozemských ekosystémů po předchozích 140 milionů let doplatili na to, že se jejich mozky nevyvinuly do takového stadia vyspělosti, aby umožnily vznik vědecké astronomie a kosmonautiky. Nemohli tušit, že z dalekého vesmíru se blíží hrozba, kterou nebude možné odvrátit, ani se na ni připravit – a dokonce ji ani přežít.

Když se obloha po mnoha měsících konečně vyčistila, po několika letech mrazivé teploty stouply a ekosystémy se vzpamatovaly z nejhoršího, byl to už úplně jiný svět. Jedna éra vystřídala druhou a velcí dinosauři byli pryč. Svět se otevřel pro překotně rychlý vývoj savců a také potomků předchozích vládců světa – ptáků. Miliony let plynuly, obří kráter v Mexickém zálivu byl postupně pohřben pod mladšími horninami a tato dávná tragédie byla zapomenuta. Věky se potkávaly s věky a teprve věda poslední čtvrtiny 20. století dokázala vybledlou vzpomínku na ni oživit. I v paleontologickém záznamu zanechala stopu tak významnou, že geologové již před dvěma stoletími podle ní rozdělili „éru středního života“ – druhohory a „éru moderního života“ – kenozoikum. Teprve dnes si ale plně uvědomujeme, že šlo o událost náhodnou, zcela nečekanou a měnící svět jednou provždy. Je proto až s podivem, jak relativně málo místa jí zatím bylo v literatuře a filmu věnováno. Vždyť máme co do činění s naprosto

|

15

reálným a nanejvýš ohromujícím scénářem, který dalece pře

konává všechny fantastické koncepty i těch nejnákladnějších

hollywoodských katastrofických filmů. Událost na konci křídy si

zaslouží být zkoumána a připomínána mnohem častěji, protože

ve světle poznatků z poslední doby šlo o jeden z nejvýznamnějších

momentů v dějinách života na Zemi. Člověk by se bez ní na této

planetě nejspíš nikdy neobjevil, nebo alespoň zatím ne. Poslední

velké vymírání je jedním z největších příběhů všech dob. Tato

kniha popisuje samotnou pradávnou katastrofu i moderní histo

rii takřka detektivního pátrání, které vedlo k odhalení její prav

děpodobné hlavní příčiny.

|

17Předmluva

Předmluva

Představte si svět plný života, vzkvétající biosféru s tisíci druhů

velkých zvířat, bujnými pralesy a zdravými, odolnými ekosys

témy. Je právě konec křídové periody, poslední ze tří velkých

období druhohor. Již celých sto sedmdesát milionů let pobývají

na Zemi dinosauři, z toho převážnou většinu doby jako domi

nantní skupina suchozemských obratlovců. Nic nenasvědčuje

tomu, že by se tato situace měla v budoucnosti výrazně změnit.

Dinosauři byli, jsou a nejspíš i budou vládci planety po další

desítky milionů let. Objevili se mezi nimi i největší suchozem

ští tvorové všech dob, ohromní sauropodi s délkou kolem 40

metrů a hmotností dosahující desítek tun. Nacházíme mezi nimi

rovněž rychlonohá opeřená stvoření s vysokým stupněm meta

bolické aktivity. Dále také největší dravce, kteří se kdy pohybo

vali po souších naší planety. Žijí na území všech dnešních konti

nentů, dokonce i na území budoucí Antarktidy. Dinosauři udivují

svojí ohromnou tvarovou i velikostní rozmanitostí, stejně jako

četnými adaptacemi pro život v druhohorních ekosystémech.

Jejich současníci z řad savců nikdy neměli dostat šanci vyvinout

se ve vyspělou, snad dokonce inteligentní formu, která by dino

saurům mohla konkurovat. Svět dinosaurů byl silný, zdravý a sta

bilní po celé desítky milionů let.

To vše zcela platilo až do jediného osudného dne, kdy při

šla nečekaná katastrofa. A během tohoto jediného dne, skutečně

během několika desítek hodin, bylo zcela zvráceno vše, co sama

|

Předmluva

příroda vytvářela po nepředstavitelně dlouhé věky druhohorní éry. Jediný strašlivý den změnil chod dějin organického světa, který po celé předchozí věky směřoval přibližně stejným směrem. Z tohoto pohledu se jeví takřka neuvěřitelné, že o tak významné a zásadní události, která nejspíš umožnila naši vlastní existenci, až do nedávné doby prakticky nikdo nevěděl. Odehrála se sice před nepředstavitelně dávnou dobou přesahující 660 000 století, stopy po ní jsou ale stále dohledatelné v horninách pod našima nohama. A není to jen skromný a regionálně izolovaný důkaz – stopy po této události najdeme všude tam, kde k tomu jsou alespoň trochu vhodné podmínky a ty správné horniny s odpovídajícím geologickým stářím. I po desítkách milionů let se nám prozrazuje na tak vzdálených místech, jako jsou Colorado, Čína nebo Nový Zéland. Tak intenzivní a zuřivá ona kosmická katastrofa byla. Skutečný Armageddon, který se odehrál v onen poslední den druhohor.

Tato kniha podrobně vypráví jeden z nejfantastičtějších příběhů, které se v dějinách naší planety odehrály. Na své převyprávění čekal celé věky. Ačkoliv jde o příběh nesmírně dávné události, její dosah je tak velký, že ovlivnil úplně vše, co dnes v přírodním světě můžeme obdivovat. Všichni živí tvorové kolem nás, i my samotní jsme potomky oné čtvrtiny šťastných a odolných druhů, které katastrofu dokázaly přežít. Tito naši neznámí předkové byli naživu právě v onen kritický den, kdy druhohory skončily. Kdyby se toto kataklyzma neodehrálo, je téměř jisté, že bychom tu dnes nebyli a svět by vypadal do značné míry jinak. Je to poutavý příběh strašlivé zkázy nepředstavitelných rozměrů, z níž ale povstal nový svět, jehož jsme součástí. Vědci začali důkazy o této události shromažďovat po malých krůčcích teprve ve druhé polovině minulého století, dnes ale díky novým výzkumným technologiím a metodám vědecké práce získáváme o katastrofě na konci křídy víc přesných a detailních poznatků, než bylo dříve vůbec představitelné.

Také o těchto nejnovějších poznatcích pojednává tato kniha. A to není zdaleka vše, zásadních otázek je v této souvislosti totiž

|

19Předmluva

mnohem víc. Přežili někteří dinosauři do nejstarších třetihor?

Mohly se na katastrofě podílet i jiné faktory, jako byla exploze

blízké supernovy, enormně silná sopečná činnost, dramatický

pokles hladiny oceánů, nebo dokonce pandemie nám neznámých

smrtících nemocí? Mohla katastrofu způsobit ještě nějaká jiná,

zatím úplně neznámá a smrtící příčina? A co ostatní hromadná

vymírání v dějinách planety, čím ta byla způsobena a co o nich

dnes víme? Mohla by vymírání být dokonce periodická a pravi

delně se tak opakovat? Čeká snad na lidstvo podobný osud, jako

byl ten, který potkal dinosaury? A konečně: Mohla by se katas

trofa z konce křídy v podobě dopadu obřího kosmického tělesa

odehrát i v nám blízké budoucnosti? Jak bychom se před ní mohli

ochránit? Na všechny tyto i mnohé další otázky budeme v knize

hledat odpovědi.

|

21Úvod

Úvod

Kdybychom se vrátili v čase o celých 66 milionů let

a

do západních

oblastí severoamerického kontinentu, našli bychom společenstva

organismů zdejších ekosystémů ve fázi takřka totálního zániku

a rozkladu. Někdejší tropický ráj je nyní mrtvolně tichý a oká

zale zdevastovaný. Procházíme se pomyslnou krajinou počínají

cích třetihor a nohy se nám boří střídavě do toxicky znečištěného

bahna a popela žárem spálené země. Vzduch je neobvykle těžký

a prosycený kouřem a nedýchatelnými výpary. Na mnoha mís

tech stále hoří nebo doutnají dosud nespálené shluky vegetace.

Z nesnesitelného žáru, který tu nedávno zažehl požáry kontinen

tálního rozsahu, už teplota poklesla na přijatelnou hodnotu. Dosud

živé odolné tvory ale čeká další drastické ochlazení o desítky

stupňů Celsia. Přestože je právě poledne, nevidíme příliš dobře.

Oblohu totiž zakrývají hustá oblaka prachu a rozptýlených částic

popela v atmosféře. Sluneční paprsky nebudou na zem dopadat

ještě celé měsíce a jediným zdrojem světla jsou dohořívající lesní

požáry, zachvacující poslední dosud stojící metasekvoje a platany.

Občas nám pod nohama proběhne malý savec nebo ještěr, pátrající

po úkrytu či potravě. Prakticky nikde však nenarazíme na jedi

nou zelenou rostlinu, pouze na ohořelé a doutnající zuhelnatělé

kmínky a větve. Od drtivého dopadu do budoucího Mexického

a

V případě vymírání na konci křídy je v médiích a populárních knihách stále

hojně používán údaj 65 milionů let. Přesnější datace z roku 2013 ale ukazuje, že

k dopadu planetky došlo již před 66,0 milionu let.

1a

|

Úvod

zálivu uplynulo zatím příliš málo času na to, aby stopy po celosvětové katastrofě již mohl zahladit milosrdný čas.

Po dlouhé době bez slunečního záření přestaly rostliny a zelené mikroorganismy vytvářet kyslík a organické látky v procesu fotosyntézy.

a

Potravní řetězce na souši i v mořích se brzy zcela

zhroutily a v této mrtvé zemi již dinosauři ani jiní velcí plazi přežívat nedokázali. Vidíme jich tu kolem sebe spoustu, ještě nikam nezmizeli. Ostatně neměli ani kam odejít a ukrýt se, protože stejné podmínky panují téměř na celém území Severní Ameriky i severní polokoule. Dinosaurů je tu opravdu hodně, avšak žádný z nich již dlouho nežije. Jen jejich mrtvá ohořelá těla, tlející a napůl zabořená v popelem otrávených močálech jsou připomínkou děsivé zkázy, která postihla planetu Zemi teprve před několika dny. V rámci geologického času šlo jen o zcela nepostřehnutelný okamžik, který však změnil celé další směřování evoluce obratlovců, a to na další desítky milionů let. Smutný osud dosavadních vládců pevnin se naplnil zcela nečekaně prostřednictvím poutníka, přicházejícího odkudsi z hlubin dalekého vesmíru... Dnes již zkamenělé ostatky pozdně křídových dinosaurů spočívají v usazených horninách pod kopyty dobytka chovaného v Montaně rančery a tiše čekají na své odkrytí erozí. Některé z nich budou paleontology objeveny a včas zachráněny před úplným rozpadem vlivem deště, větru a mrazu, aby mohly vydat své působivé svědectví o posledních stovkách tisíc let před záhubou, která kdysi postihla náš svět... Začněme tedy obecným pohledem na událost, kterou nazýváme hromadné vymírání na konci křídy.

Dinosaury dnes máme v mysli pevně spojené s představou děsivého zániku na konci druhohorní éry. Tak tomu ale nebylo a

Fotosyntéza je, jak známo, složitý a pro rozvinutý život na Zemi zcela nezbytný biochemický proces, kterým zelené rostliny a některé mikroorganismy mění přijatou energii slunečního záření na energii chemických vazeb. Z jednoduchých anorganických látek si fotosyntetizující organismy vyrábějí živiny v podobě cukrů a zároveň jako odpadní produkt vyrábějí kyslík, který je nezbytný pro dýchání mnoha organismů. Podle výpočtů by stačil dopad mnohem menšího kosmického tělesa (o hmotnosti asi 10 miliard tun), aby produkce fotosyntézou poklesla na pouhou stotisícinu.

|

23Úvod

vždy. Již od počátku vědeckého objevování pravěkých společen

stev se badatelé zamýšleli nad tím, co vlastně bylo příčinou jejich

vyhynutí. Trvalo ale poměrně dlouho, než tyto představy získaly

poněkud vědečtější, exaktnější rámec. Tyto myšlenky byly logic

kým výsledkem znepokojujícího zjištění, že dnešní tvorové zde

nebyli od samého počátku, a naopak v dávné minulosti existo

valy mnohé formy, dnes již nikde na světě nežijící. Snad nejvíce

fascinující pak byla otázka vyhynutí dinosaurů, tedy tvorů, kteří

byli vnímáni zpočátku jen jako fantasticky vyhlížející monstra,

před jejichž kostrami stáli návštěvníci muzeí v tichém ohromení.

Osud někdejších vládců planety jako by nám nepřímo připomí

nal některé převratné události z lidských dějin, například úpa

dek, a nakonec i rozpad dříve mocné Západořímské říše koncem

5. století. Velké vymírání na hranici křídy a následujícího „věku

savců“ bylo dosud často pokládáno za jednu z největších záhad

vývoje života na Zemi. Jak ale uvidíme dále, ona domnělá velká

záhada již byla nejspíš do značné míry vyřešena.

Není překvapující, že první teorie o vyhynutí dinosaurů byly

velmi nepřesné a zcela odpovídaly nepříliš pokročilému stavu

tehdejších znalostí. Po dlouhou dobu například nebylo známo,

že k vymírání na konci druhohor došlo velmi náhle, v geolo

gicky krátkém časovém měřítku. Představa byla taková, že dino

sauři jednoduše pozvolna vymírali, a to bez jakéhokoliv ostrého

předělu.

1

Dinosauři byli navíc v souladu s dobovým přesvěd

čením o neustálém pokroku a směrovaném vývoji považováni

za pouhé evoluční omyly přírody. Dlouho tak panoval názor, že

šlo o pomalu se pohybující tupé netvory, kteří se jen s velkými

obtížemi plazili druhohorní krajinou, stále více osídlovanou

a dobývanou ve všech směrech „dokonalejšími“ savci. Dinosauři

byli vnímáni jako cosi nepatřičného, pouhý evoluční omyl, který

se neměl nikdy objevit a byl také po zásluze zlikvidován. Zavr

šením odedávného podmaňování planety pak měl být sám člo

věk, jakožto vrcholný a dokonalý článek vývoje života na Zemi.

Ve vyhynutí velké skupiny pravěkých plazů nebylo při takových

názorech dlouho spatřováno nic výrazně překvapivého – šlo

|

Úvod

vlastně o logický důsledek Darwinovy teorie o přírodním výběru, zvýhodňujícím jen ty lépe přizpůsobené a disponované.

Mnozí vědci se skutečně domnívali, že dinosauři vlastně vymírali již dlouho před koncem druhohor a jejich druhová rozmanitost v posledních milionech let povážlivě klesala. Přesné součty posledních žijících dinosaurů se v průběhu doby doplňovaly a zpřesňovaly. Dle starších názorů mělo koncem křídy (byť ne na jejím úplném konci) existovat již jen několik rodů a zhruba 12–14 druhů dinosaurů; katastrofa tedy představovala pouze poslední „ránu z milosti“ již beztak vymírajícím populacím. Toto tvrzení bylo do značné míry legitimizováno dřívějším stavem znalostí a menším množstvím dostupného paleontologického materiálu ze samotného konce křídy. Objevil se dokonce názor, že dinosauři na samotném konci křídy žili už pouze na západě Severní Ameriky a jakási regionální pohroma je tu právě při katastrofě K-Pg

a

definitivně zahubila, zatímco savci, žijící i v jiných

oblastech světa, byli před celkovým vyhlazením ušetřeni. Teprve v roce 2000 však původní závěry o počtu dinosauřích druhů přehodnotil francouzský paleontolog Jean Le Loeuff a dospěl k podstatně vyššímu číslu 67. Le Loeuff navíc odhadl, že skutečný počet rodů dinosaurů na konci křídy mohl dosahovat řádu až několika stovek, což odpovídá ještě podstatně vyššímu množství druhů. V současnosti známe dinosaury z konce křídy i z mnoha jiných oblastí světa (například Indie, Čína, Madagaskar, Maroko) a lze tedy s velkou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že velmi výrazný pokles počtu jejich druhové rozmanitosti se před koncem druhohor nejspíš nekonal.

b

Těsně před dopadem planetky

do budoucího Mexického zálivu žily ještě na naší planetě desítky nebo možná stovky milionů dinosaurů. Některé vědecké studie a

K-Pg (nebo také K/Pg, K-T či K/T) je označení události, spojené s hromadným vymíráním na přelomu křídy a paleogénu před 66 miliony let. „K“ označuje zkratku německého slova „Kreidezeit“ (křída), „Pg“ potom paleogén. Běžně se také používá starší označení K-T, kde „T“ vychází z německého slova „Tertiär“ (třetihory). b

Podle názoru mnoha paleontologů je ale pokles druhové rozmanitosti neptačích dinosaurů přesto zcela jistý a navzdory zmíněným výzkumům neoddiskutovatelný.

|

25Úvod

však přesto dodnes podporují domněnku, že dinosauři vymírali postupně, a to již dlouho před koncem křídy. Ať již však vyhynutí dinosaurů způsobilo cokoliv, muselo se jednat o událost z hlediska geologického času velmi náhlou (v řádu maximálně desítek století až tisíciletí), šlo tedy nepochybně o událost ve své podstatě katastrofickou.

Prakticky žádná ze starších teorií také nevysvětlovala vymírání v jeho celistvosti a komplexitě. Většina hypotéz směřovala výhradně k vysvětlení zániku dinosaurů, kteří však byli pouze jednou skupinou obětí z mnoha. Vždyť na konci křídy vyhynuli také všichni létající ptakoještěři, zcela zmizeli velcí mořští plazi (mosasauři a elasmosauridní plesiosauři) a z bezobratlých do značné míry mizejí například do té doby extrémně hojní hlavonožci amoniti, a naopak velmi vzácní belemniti, z nichž se rozhraní K-Pg dožívá jediný druh. Dnes sice již víme, že amoniti zcela nevymírají, přežívá ale maximálně jen asi 25 –30 % jejich známých druhů (konkrétně 5 –7 z 20 – 24), a to po dobu asi 200 000 –300 000 let po události K-Pg.

2

Kromě toho bylo mnoho

jiných vývojových skupin značně zdecimováno a velký úbytek druhové rozmanitosti se rozhodně nevyhnul ani budoucím „evolučním vítězům“ pevninských ekosystémů – drobným teplokrevným ptákům a savcům. Výčet obětí tohoto vymírání bude v knize dále podrobně rozebrán.

Překvapivě byl zpočátku přisuzován hlavní podíl na konečném vyhynutí druhohorních plazů obvykle malinkým a nenápadným druhohorním savcům.

a

Aktivní a oportunističtí savci podle

těchto představ například vyjídali vejce z dinosauřích hnízd, a to v takovém rozsahu, že populace mnohem větších vládců pevnin nakonec zcela zdecimovali. Je samozřejmě možné, že někteří savci podobných potravních možností využívali, rozhodně se to a

Největším dnes známým druhohorním savcem byl čínský Repenomamus giganticus, žijící před 125 miliony let v období spodní křídy. Ten měřil na délku asi 1 metr a vážil zhruba 12–14 kilogramů. Tito dravci dokonce pojídali mláďata některých menších dinosaurů.

2a

Obvykle však byli savci v době dinosaurů mnohem

menší, zhruba o velikosti dnešní myši.

|

Úvod

však nedělo v takto katastrofální a intenzivní rovině (v roce 2010 bylo pozoruhodným objevem z Indie prokázáno, že vejce a mláďata dlouhokrkých obrů sauropodů pojídali koncem křídy také někteří hadi).

3

Dnes však již dobře víme, že skutečnost byla zcela

odlišná – první savci vznikli téměř ve stejné době jako dinosauři, snad před 200 miliony let, a po dobu prvních zhruba dvou třetin své existence byli v převážné většině případů pouze drobnými nočními tvory, neschopnými dinosaurům plnohodnotně ekologicky konkurovat.

Při bližším pohledu neobstojí ani hypotéza o „náhlém zhoršení klimatických podmínek“ a ústupu hladin oceánů. Koncem křídy například dochází k ochlazení klimatu, které bylo dříve interpretováno jako možná příčina konce „teplomilných“ plazů. Dnes ale víme, že dinosauři byli velmi variabilní a adaptabilní skupinou; dokázali se přizpůsobit i značně nepříznivým klimatickým podmínkám, ve kterých by dnešní plazi žít nedokázali. Známe dokonce fosilie dinosaurů z oblastí za někdejším severním i jižním polárním kruhem. V roce 2007 byl ve Spojených státech objeven drobný ornitopodní dinosaurus, pojmenovaný jako Oryctodromeus cubicularis (v doslovném překladu „kopající běžec z nory“), který si zřejmě aktivně vyhrabával podzemní nory či doupata, v nichž snad přečkával kratší období zhoršených životních podmínek.

4

Podobné nory staré přes 100 milionů let

byly později objeveny také v australských křídových sedimentech, tuto pozoruhodnou schopnost tedy mohla mít i řada dalších menších druhů dinosaurů. A pokud se dinosauři dokázali schovat před požárem, horkem nebo naopak mrazem do podzemních nor, nebyli savci při katastrofě na konci křídy v zase tak velké výhodě, jak jsme si dříve mysleli. Proč tedy alespoň někteří dinosauři tuto katastrofu také nepřežili?

Mnozí teropodní (draví) dinosauři také vykazovali pernatý pokryv těla, sloužící primárně jako ochrana jejich tělesné teploty. V období spodní křídy se na mnoha místech planety drasticky ochladilo, přičemž dinosauři se tomuto zhoršení životních podmínek bez problémů přizpůsobili (jak dokládají například dnes

|

27Úvod

již desítky známých opeřených čínských dinosaurů z doby před 130 –120 miliony let). V roce 2012 byl například z východočínské provincie Liao-ning vědecky popsán prokazatelně opeřený Yutyrannus huali, devět metrů dlouhý a kolem 1,5 tuny vážící příbuzný mnohem později žijícího severoamerického tyranosaura.

5

Mnozí dinosauři přitom vykazují přítomnost evolučně

velmi vyspělého typu opeření, které muselo jejich těla velmi dobře chránit před chladem. Máme tedy v případě těchto tvorů k dispozici důkazy o jejich vysoké adaptabilitě a širokém repertoáru přizpůsobení proměnlivému prostředí. Během nesmírně dlouhého období, po které dinosauři obývali tuto planetu, se průběžně dokázali neustále se měnícím životním podmínkám úspěšně přizpůsobovat.

Mezi nejvážnějšími teoriemi o vyhynutí dinosaurů se po delší dobu vyjímala jedna, kterou vědecká obec zcela nezavrhuje ani dnes. Souvisí s úlohou krytosemenných rostlin, které se poprvé prokazatelně objevují v rané fázi křídového období, asi před 130 miliony let, a během spodní křídy se postupně šíří do různých pevninských ekosystémů (nastává nová epocha vývoje rostlinstva, která se označuje jako kenofytikum).

6

Koncem křídového

období již pokročilé kvetoucí rostliny představovaly naprostou většinu druhového vegetačního spektra, jejich podíl představuje až 90 %. Je pochopitelné, že za úpadkem a konečným vymřením dinosaurů byla někdy spatřována právě tato „křídová revoluce“, jak je obměna globální květeny často nazývána. Dominantní býložravci konce druhohorní éry, v té době především kachnozobí a rohatí dinosauři, se podle této teorie nebyli schopni adaptovat právě na spásání kvetoucích rostlin. Ty pro ně měly být z velké části nestravitelné, nebo dokonce smrtelně jedovaté.

a

S postup

ným vyhynutím býložravců pak pochopitelně následoval stejný a

Tyto hypotézy se dokonce snažili někteří badatelé podpořit poukazem na pozorované zvýšení výskytu kostních tumorů u kachnozobých dinosaurů z období svrchní křídy. Tento reálný výskyt paleopatologií na fosilních kostech dinosaurů však s evolučním nástupem krytosemenných rostlin pravděpodobně nijak úzce nesouvisí.

|

Úvod

konec i pro dravé teropody, jimž takto mizel hlavní a převažující zdroj potravy. I tato na první pohled rozumná hypotéza má ale své četné trhliny. Rozhodně totiž nelze tvrdit, že dinosauři se s krytosemennými rostlinami setkali až na samotném konci křídy. Jak již bylo zmíněno, zástupci kvetoucích rostlin se významně rozšířili již desítky milionů let před koncem druhohor. Dinosauři snad mohli mít zpočátku jisté problémy s adaptací na nový zdroj potravy, měli však stále dost evolučního času se mu přizpůsobit. Na postupnou adaptaci jim bylo vymezeno zhruba 60 milionů let!

Je děsivé a fascinující, jak výraznou proměnou ekosystémy na přelomu křídy a následujícího paleocénu

a

prošly. Stačí se při

tom zaměřit na jediný aspekt z jinak mnohem komplexnějšího pohledu, kterým je maximální tělesná velikost živočichů. Jak ukázal například již kanadský paleontolog Dale Russell v roce 1970, vymírání na konci křídy přežili na souši zřejmě jen velmi malí tvorové o hmotnosti nanejvýš 10 – 25 kilogramů.

b

Přitom

ještě těsně před koncem křídy se po zemi procházeli obří kachnozobí a rohatí dinosauři vážící zřejmě přes 10 tun. Na území Nového Mexika a Texasu možná ještě žili gigantičtí sauropodní dinosauři druhu Alamosaurus sanjuanensis, kteří podle některých údajů mohli měřit kolem 30 metrů na délku a vážit přes 70 tun.

7

Velkých rozměrů dosahovali také pozdně křídoví krokodýli a ptakoještěři. Od zvířat o hmotnosti několika dospělých slonů ke zvířátkům o hmotnosti menšího psa – během zlomku geologického času, snad pouhých několika tisíciletí. Možná dokonce jen během několika dní... Vyhynutí dinosaurů není jen katastrofou – je pro a

Paleocén je nejstarší epocha periody paleogénu (dříve také „starší třetihory“). Datujeme ji do doby před asi 66 –56 miliony let, a je tak prvním obdobím, následujícím po vyhynutí dinosaurů. b

V roce 1982 publikoval Russell odhad míry vymírání kompilací z odborné literatury, která uváděla přehled tehdy známých druhů, žijících před a po hranici K-Pg. V časovém úseku 5 –10 milionů let před touto hranicí Russell napočítal celkem 2561 rodů, zatímco 5 –10 milionů let po ní to bylo 1392 rodů. V závislosti na množství nově vyvinutých rodů na počátku paleocénu pak odhadl, že vymírání přežilo asi 54 % tehdejších rodů.

6a


|

29Úvod

nás také připomínkou, že vesmír je k životu na Zemi i jeho evo

luční velkoleposti zcela indiferentní.

Jisté je, že člověk není nevyhnutelným výsledkem evolučního

vývoje. Naše vývojová historie byla do značné míry utvářena

nepředvídatelnými událostmi a náhodou, stejně jako ta dino

sauří. Ačkoliv jsme relativně mladým vývojovým druhem, který

existuje zhruba jen 200 000 let (podle novějších archeologických

objevů z Maroka možná o stovku tisíciletí víc)

8

náš savčí rodo

kmen zasahuje až do doby, kdy malí osrstění tvorečkové ustra

šeně vykukovali ze svých nor na jedny z prvních triasových dino

saurů. Po celou dobu jejich existence obývali pouze stinné kouty

dinosauřího světa. Jejich největší historická šance přišla teprve

s katastrofou, o které pojednává tato kniha. Lidstvo tedy existuje

prakticky jen díky této události, jakkoliv to může znít přehnaně.

Vraťme se nyní zpět k původní otázce – co bylo skutečnou příči

nou vyhynutí jedné z nejúspěšnějších skupin obratlovců v ději

nách planety – druhohorních neptačích dinosaurů? Jak je možné,

že v geologicky nepostřehnutelném okamžiku zmizely celé tři

čtvrtiny druhů žijících tehdy na Zemi?

9

Dovolíme si nyní mírně

předběhnout v našem vyprávění a vydat se na cestu, kterou si až

donedávna s dinosaury téměř nikdo nespojoval – stopy nás totiž

vedou neobvykle daleko, dokonce až za samotné hranice atmo

sféry naší planety, do hájemství astronomie.


30

|

Kapitola 1

Kapitola 1. Kameny padající z nebe

Takové zrůdy a nestvůry tvořila země –

Marně, neboť jim příroda nedala vzrůsti;

nemohly dojíti sladkého rozkvětu věku,

Ani nalézti potravu, ani se pářit. ...

Jistěže tenkráte vymřelo nemálo druhů,

Any se nemohly množit a zachovávati.

Každé zvíře, jež na živném povětří žije,

Každou tu čeleď chránila od chvíle zrodu

Lest nebo bojovnost, nebo konečně rychlost.

Titus Lucretius Carus: O podstatě světa (zpěv V.: Genesis),

asi 60 př. n. l. (překlad J. Nováková, Praha 1945). Úvodní slova této kapitoly jsou stará dvě tisíciletí, a pocházejí tedy z doby, kdy o vymírání na konci křídového období nemohl mít nikdo ani potuchy (ostatně nebylo ještě známo, že takto dávné období a tvorové zvaní dnes dinosauři vůbec existovali). Přesto jako by v oněch verších rezonovala ona katastrofa, mající původ mimo naši planetu. A kupodivu, s „nebeským“ poselstvím v podobě padajících planetek

a

a komet

b

se v době života

a

Planetka nebo asteroid je menší vesmírné těleso nepravidelného tvaru, obíhající kolem Slunce (většina se jich nachází v tzv. Hlavním pásu planetek mezi oběžnými drahami Marsu a Jupiteru). Obvykle mají rozměry od stovek metrů po stovky kilometrů a tvoří je v různé míře uhlíkaté látky, křemičitany a kovy. V tomto textu budeme oba termíny (planetka i asteroid) používat a libovolně zaměňovat, ačko

Kameny padající z nebe

|

31

autora zmíněného verše již lidé setkali, a to nikoliv ojediněle.

c

Písemné záznamy, archeologické objevy i geologická interpretace impaktů nám dnes dokazují, že meteority

d

znali, a dokonce

i aktivně vyhledávali již lidé v nejranějším starověku před mnoha a mnoha tisíciletími. Vzhledem ke statistické pravděpodobnosti velkých impaktních událostí je zřejmé, že lidstvo muselo ve své historii zažít několik skutečně velkých dopadů mimozemských těles a poměrně velké množství menších, přesto však hrůzu budících událostí tohoto druhu. V průměru asi jednou za půl milionu let například dopadá na Zemi těleso o rozměru jednoho kilometru, schopné vytvořit zhruba desetikilometrový kráter.

10

Asteroid

liv přesnější je spíše pojem planetka. Počet známých planetek se rychlým tempem zvětšuje. Zatímco v roce 1990 byly katalogizovány jen dva tisíce planetek, k roku 2018 je to téměř 760 000, z toho asi 21 000 je pojmenovaných. Zhruba dva tisíce planetek pojmenovali čeští astronomové z observatoří v Ondřejově a na Kleti. Stovky planetek tak dnes nesou jména, vztahující se k Česku nebo Slovensku (např. Zátopek, Foglar, Nohavica, Macocha, Barrande, Švejk, Masaryk, Fučík, Baťa, Hašek, Kundera, Kubišová a mnoho dalších). Jedna planetka v hlavním pásu se dokonce jmenuje 9949 Brontosaurus. b

Komety (postaru vlasatice) jsou malá tělesa sluneční soustavy, složená zejména z ledu a prachu; nepřesně jsou označovány jako „špinavé sněhové koule“. Obíhají kolem Slunce obvykle po vysoce výstředných drahách a většinu doby své existence se zdržují ve velmi chladných oblastech daleko za drahou Neptunu. Když se přiblíží ke Slunci, vnější ledové vrstvy začnou sublimovat a vznikající plyn spolu s prachem, který bere s sebou, postupně vytváří tzv. komu a následně i kometární ohon, směřující vždy od Slunce. Kometární jádra mají obvykle průměr pod 50 kilometrů, ale jejich ohon může dosáhnout délky až stovek milionů kilometrů. K listopadu roku 2014 bylo známo přes 5200 komet, další jsou každoročně objevovány. Z potenciálně nebezpečných těles, která by se mohla střetnout se Zemí, tvoří méně než 10 %. Jsou ale nebezpečné kvůli své vyšší „potkávací“ rychlosti a obtížnější detekci. c

Mnohem častěji šlo nicméně o dopady planetek, protože frekvence srážek s kometami je vzhledem k jejich menší početnosti ve vnitřní části sluneční soustavy podstatně nižší. Podle počtu pozorovaných blízkozemních objektů se odhaduje, že odhad nebezpečí střetu s planetkami a kometami má poměr 9 : 1, nebo dokonce 9,5 : 0,5 ve prospěch planetek. To ale neznamená, že v minulosti k dopadům kometárních jader na Zemi nedocházelo. Je naopak možné, že právě některé komety mohly spolupůsobit při největších vymíráních v dějinách planety. d

Meteorit je úlomek tzv. meteoroidu, obvykle velmi malého tělesa, které přiletí z vesmíru a vstoupí do atmosféry naší planety, přičemž unikne zničení a dopadne až na zemský povrch (resp. na povrch jiného vesmírného tělesa, například Marsu nebo Měsíce). Světelná dráha meteoroidu v atmosféře se nazývá meteor.

|

Kapitola 1

o průměru 50 metrů, schopný zcela zničit i větší město, se sráží se Zemí zhruba jednou za několik století. A dvacetimetrové kusy, stejné jako těleso explodující v roce 2013 nad ruským Čeljabinskem, přilétají přibližně každých šest desetiletí.

a

Lidé už se s nimi

tedy museli setkat mnohokrát. Ta nejstarší setkání bohužel ještě nemohla být písemně zaznamenána, jiné události zase unikly pozornosti, protože se odehrály na širém oceánu (a případné následné tsunami nebyly s impaktem spojovány).

Lidstvo naštěstí nikdy nezažilo srážku, která by se silou jen vzdáleně blížila té, jež má na svědomí dinosaury a jejich současníky z konce křídy. Tělesa o velikosti nad 10 kilometrů podle statistiky skutečně přilétají jen jednou za 50 –100 milionů let a lidstvo je tu ještě relativně krátce. Přesto se i v dějinách existence biologického rodu Homo (což činí zhruba posledních 2,5 milionu let) velké impakty nepochybně odehrály. Právě v době vzniku člověka zručného (Homo habilis) v Africe, asi před 2,51 (± 0,07) milionu let

b

došlo k dopadu planetky do oblasti Bellingshau

senova moře v Jižním oceánu nedaleko pobřeží Antarktidy.

11

Planetka o odhadovaném rozměru 1– 4 kilometry tehdy narazila rychlostí asi 20 km/s do dna moře zhruba 1500 kilometrů jihozápadně od pobřeží dnešního Chile. Při nárazu se vytvořil kráter o průměru asi 35 kilometrů a podle fundovaných odhadů byla výsledná tsunami vysoká až 200 metrů. Impakt mohl vyvrhnout do atmosféry stovky miliard tun sedimentů, zastiňujících sluneční světlo a drasticky snižujících povrchovou teplotu. Někteří vědci se dokonce domnívají, že dopad mohl natolik ovlivnit celosvětové klima naší planety, že možná „nastartoval“ příchod kvartérních (čtvrtohorních) dob ledových. Byla snad i za příchod ledovců a

Některé novější odhady jsou dokonce ještě pesimističtější. Každý den prý kolem Země (asi do vzdálenosti Měsíce) prolétá až několik desítek asteroidů o velikosti domu a každých deset dnů dojde dokonce ke srážce s tělesem o velikosti 10 –15 metrů. To je stokrát častější výskyt, než se donedávna soudilo. Ne všichni odborníci ale s touto statistikou souhlasí, ostatně je zatížena velkou chybou a žádné zcela přesné údaje nelze získat. b

Podle jiných údajů ale spíše 2,0 – 2,3 mil. let.

Kameny padající z nebe

|

33

a pleistocénní megafauny mimo jiné v podobě mamutů a srstnatých nosorožců zodpovědná srážka s vesmírnou planetkou?

V průběhu doby docházelo k dalším výrazným impaktním událostem. Například velké australsko-asijské pádové pole svědčí o tom, že k celé sérii dopadů mohlo dojít asi před 800 000 až 750 000 lety, kdy východní Asii obýval člověk vzpřímený (Homo erectus).

12

Z této doby známe také jedny z nejstarších

dokladů o používání opracovaných kamenných nástrojů. Byly odkryty na jihu Číny a spolu s nimi archeologové objevili také kousky uhlí a tektity (sklovité útvary vzniklé roztavením hornin při impaktu).

a

Zdá se, že ohromný impakt v této době zdevas

toval velké území na jihovýchodě Asie, a protože nebyl dosud objeven odpovídající impaktní kráter, je docela dobře možné, že k dopadu došlo v moři nebo těleso explodovalo ještě ve vzduchu. I tak je ale jasné, že muselo jít o devastaci děsivého rozsahu, o čemž svědčí doklady o intenzivních lesních požárech v té době i celkový rozsah pádového pole (zahrnující jihovýchodní Asii, Indonésii, Filipíny i Austrálii, celkem asi 10 –30 % zemského povrchu).

13

Australsko-asijským tektitům se někdy také přezdívá

navanuty.

b

Další možné důkazy o velkých srážkách s kosmickými

tělesy z období pleistocénu známe i z jiných lokalit, například z Kazachstánu nebo Indie.

Ještě o trochu starší jsou události, které vytvořily krátery Bosumtwi a Žamanšin. Bosumtwi je 10,5 kilometru široký impaktní kráter vyplněný v současnosti z větší části jezerem. Nachází se v africké Ghaně a byl vytvořen před zhruba 1,07 miliony let tělesem o průměru kolem jednoho kilometru.

14

Kráter je i s výplní

jezerních sedimentů hluboký asi 750 metrů. V současnosti je již a

Tektity jsou vlastně přírodní skla, často vizuálně pohledná a tvarově specifická. Obvykle mají tmavou barvu a vznikla zřejmě roztavením terčových hornin při impaktu a utuhnutím při transportu vyššími vrstvami atmosféry (na vzdálenost stovek nebo i tisíců kilometrů). Patří mezi ně například i krásné jihočeské a jihomoravské vltavíny (moldavity). b

Malou zajímavostí je, že jeden z těchto kapkovitých či tyčinkovitých útvarů byl darován i britskému přírodovědci a „otci“ evoluční teorie Charlesi Darwinovi při jeho objevné plavbě kolem světa ve 30. letech 19. století.

|

Kapitola 1

částečně erodovaný a přístup k němu ztěžuje okolní pralesní terén. Je téměř jisté, že kráter souvisí i s výskytem zdejších tektitů, zvaných ivority. Název kráteru je odvozen od starého (17. století) místního názvu pro jezero, které se vztahuke k „antilopímu bohu“ jménem Bosomtwe. Dokážeme si představit, že pokud se v době dopadu nacházeli v blízkém okolí naši hominidní předci, mnozí nepochybně zahynuli a ti šťastnější, kteří se nacházeli od místa dopadu dál, zažili nejděsivější a zároveň asi i nejvelkolepější zážitek ve svém životě.

Podobné to jistě bylo i v případě kráteru Žamanšin, který je ještě o trochu větší (průměr 14 kilometrů) a vznikl asi o dvě stě tisíc let později. Dříve se předpokládalo, že právě tento kráter na území Kazachstánu může mít přímou souvislost s již zmíněným pádovým polem tektitů v Australasii, dnes se ale od této hypotézy upouští.

15

Kráter, jehož název znamená v místním nářečí

„špatné místo“, byl v minulosti zkoumán i českými vědci. Předpokládá se, že tento dopad už měl natolik závažné následky, že mohl vytvořit podmínky podobné tzv. nukleární zimě, předpokládanému drastickému snížení teplot v důsledku zastínění slunečních paprsků vzedmutými oblaky prachu po případné globální jaderné válce. Jaký dopad na celosvětové podnebí ale tento impakt měl, zatím nedokážeme s jistotou říci. Víme nicméně, jaký druh tělesa oba krátery vyhloubil – v případě afrického kráteru šlo o železný meteorit, zatímco v Kazachstánu to byl tzv. uhlíkatý chondrit (o těchto tělesech ještě bude řeč).

Na tomto místě udělejme malou odbočku do zmapované historie. Meteoritické železo není rozhodně ničím novým, nejde o objev moderní éry. Využívali jej už staří Egypťané v období kolem roku 3500 –3200 př. n. l., jak ukázaly objevy z archeologické kulturní vrstvy Gerza. V hrobovém nálezu zde bylo odkryto devět podlouhlých železných korálků, vytepaných a upravených do podoby ozdob z původně surového kusu meteoritického že - le za. Tento nález byl vědecky publikován v roce 2013 a poprvé jasně demonstroval, že již ve 4. tisíciletí před naším letopočtem ovládaly některé starověké civilizace základy opracování kovů

Kameny padající z nebe

|

35

a snad i dovednost pátrání po meteoritech, ležících na zemi.

16

V anglické lokalitě Danebury byl zase v 70. letech minulého století objeven a roku 1989 rozeznán 30 gramů vážící fragment chondritického meteoritu, vložený záměrně do hrobu z doby železné. Pochází asi z období kolem roku 330 př. n. l. (± 120 let) a podle názoru některých vědců může jít o jeden z prvních dokladů člověkem pozorovaného dopadu meteoritu v Evropě.

17

I na americkém

kontinentu původní obyvatelé dobře znali meteority. Na několika místech ve Spojených státech byly objeveny obřadně uchovávané exempláře, jako byl 61 kilogramů těžký železný meteorit z Arizony, zabalený do oděvu z peří. Podobné nálezy pocházejí i z Nového Mexika a některých jiných lokalit na jihozápadě USA. Podle archeologických objevů dokonce Indiáni a Inuité používali kusy železných meteoritů pro vytvoření ostrých okrajů nástrojů a pro hroty svých harpun a šípů.

18

Důkazem je například Ahni

ghito, neboli meteorit z mysu York, který dopadl na Zemi asi před 10 000 lety v oblasti severního Grónska. Při hmotnosti 31 tun je jedním z největších známých meteoritů na světě a dosud nejtěžším, který byl kdy přemístěn. Dnes tento vesmírný balvan o rozměrech 3,4 × 2,1 × 1,7 metru můžeme obdivovat v Americkém přírodovědeckém muzeu v New Yorku.

Další předpokládané (mnohdy ale dosud vědecky nepotvrzené) krátery z doby archaického člověka bychom nalezli také v Kanadě, Austrálii nebo Jižní Africe. Planetky si skutečně nevybírají, kam dopadnou.

a

To platí i pro období holocénu, tedy

zhruba posledních 12 tisíciletí od skončení poslední doby ledové. Mezi nejznámější patří celé seskupení jedenácti kráterů Rio Cuarto v argentinské provincii Córdoba. Pokud se skutečně jedná a

Ze zhruba 190 (k roku 2018) identifikovaných kráterů na povrchu Země se jich nejvíc (60) nachází na území Severní Ameriky, následuje Evropa se 41 potvrzenými krátery a například i relativně malý kontinent Austrálie vykazuje 27 známých impaktních struktur. Rozlohou zdaleka největší Asie (včetně Ruska) má přitom pouhých 31 kráterů, velký kontinent Afrika pak 20 a Jižní Amerika jen 11. V Antarktidě ještě nebyl žádný kráter prokázán, přestože je jisté, že jich pod ledovým příkrovem může být pohřbeno velké množství. Z uvedených údajů je zřejmé, jak velkou roli hraje pro tuto statistiku intenzita výzkumu na jednotlivých územích.

|

Kapitola 1

o impaktní krátery, a nikoliv o výsledek erozivní činnosti větru (jak se nyní tyto struktury jeví),

19

pak jde o jeden z nejstarších

dokladů o impaktech v holocénu. Největší z mírně protažených kráterů má rozměr kolem 3,5 kilometru. Krátery možná vytvořilo těleso (či tělesa) přilétající pod malým úhlem ze severovýchodu, přičemž po dopadu vytvořily dle odhadů rozžhavený oblak o šířce 10 kilometrů a délce kolem 50 kilometrů. Není ale jisté, zda v době dopadu v této oblasti již žili lidé, protože jiné datování ukazuje na možné stáří až 100 000 let. Lokalita Campo del Cielo, opět v Argentině, byla zase svědkem impaktu v době před asi 4 –5 tisíciletími.

20

Na tomto kráterovém poli o rozloze

3 × 18,5 kilometru se nachází přinejmenším 26 kráterů (největší o rozměru 115 × 91 metrů), a ty byly Evropany objeveny již v roce 1576. Dodnes bylo odtud vytěženo na 100 tun železného meteoritického materiálu, přičemž dva největší kusy dostaly název El Chaco (37 tun) a Gancedo (30,8 tuny).

Mnohé krátery z mladších dob jsou spojovány také s různými legendami o hněvu bohů nebo magických místech, která jsou posvátná a pro běžného smrtelníka zapovězená. Různými legendami je tak opředen například kráter Lonar v Indii (o stáří 52 000 let a šířce necelé 2 kilometry), estonský kráterový komplex Kaali (devět kráterů o průměru až 110 metrů, událost z let 800 – 400 př. n. l.)

a

nebo meteorit, který snad dopadl někdy kolem roku

400 n. l. nedaleko dnešního italského městečka Secinaro (kráter o rozměrech 140 × 115 metrů).

b

Uvažuje se dokonce i o tom, že

a

Jde o jeden z mála dokumentovaných případů dopadů v obydlených oblastech. Podle novějšího datování k impaktům došlo v nordické době bronzové, v letech 1530 –1450 př. n. l. a výsledkem bylo mimo jiné úplné shoření vegetace v okruhu 6 kilometrů od místa dopadu. Je pravděpodobné, že tyto události se staly pevnou součástí mytologie místních obyvatel (jak dokládá například karelo-finský národní epos Kalevala). b

Tato událost je někdy dokonce dávána do souvislosti s vítězstvím císaře Konstantina Velikého v bitvě u Milvijského mostu nad jeho protivníkem Maxentiem a následně i s jeho obrácením na křesťanskou víru. K této bitvě ale došlo roku 312 n. l., zatímco kráter je podle datování z roku 2002 přesně o jedno století mladší. Výsledný kráter Sirente leží v kraji Abruzzo ve střední Itálii, ale jeho skutečný původ zůstává nejasný.

Kameny padající z nebe

|

37

velké vymírání pleistocénních zvířat v Severní Americe kolem roku 10 900 př. n. l. mohla rovněž zavinit velká planetka či kometa o rozměru přes 1,6 km.

21

Ta mohla údajně dopadem zli

kvidovat i do té doby vzkvétající cloviskou kulturu nejstarších známých obyvatel tohoto kontinentu. Tato hypotéza se ale dnes jeví spíše jako nepravděpodobná, i když dopad většího tělesa v tomto období nelze úplně vyloučit. Je možné, že i mnohé další katastrofické události, drastické změny klimatu nebo zániky civilizací způsobily lokální impakty, o kterých zatím nevíme, nebo jsou dosud neprokazatelné. Například „nebeští draci“ ve starověké Číně mohou být v mnoha případech spojeni s pozorováním bolidů, velmi jasných meteorů zářících ve vyšších vrstvách zemské atmosféry.

a

Postavy ohnivých nebeských mužů nebo zvířat

však nalézáme například i v mytologii skandinávských



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.