načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední den-2.vyd. -- Mnichov – Praha, 1938 – Robert Kvaček

Poslední den-2.vyd. -- Mnichov – Praha, 1938

Elektronická kniha: Poslední den-2.vyd.
Autor: Robert Kvaček
Podnázev: Mnichov – Praha, 1938

- Mnichovská dohoda ze září 1938, jež tragicky zmrzačila tehdejší Československou republiku, je dodnes vnímána jako jeden z nejbolavějších okamžiků naší novodobé historie. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 168
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-018-0902-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mnichovská dohoda ze září 1938, jež tragicky zmrzačila tehdejší Československou republiku, je dodnes vnímána jako jeden z nejbolavějších okamžiků naší novodobé historie. Odstartovala největší válečnou katastrofu, jež postihla celou Evropu i další kontinenty, a dalekosáhle ovlivnila následující světový vývoj. Ačkoliv se čeští politici v čele s prezidentem Benešem snažili republiku zachránit vší mocí včetně moci branné, zradě svých spojenců – Francie a Anglie – čelit nedokázali. Těm byl osud malé země uprostřed Evropy lhostejný. Adolf Hitler dosáhl s jejich pomocí svého a vítězně vykročil za svým snem o tisícileté říši. Co mnichovské dohodě předcházelo, proč k ní došlo, kdo a jak se na onom ostudném činu podílel a jak vše probíhalo – tyto a další skutečnosti popisuje renomovaný český historik prof. Robert Kvaček. Na základě detailní znalosti dobových dokumentů plasticky líčí dění a atmosféru oněch zářijových dní, zejména dne posledního.

Zařazeno v kategoriích
Robert Kvaček - další tituly autora:
První světová válka a česká otázka První světová válka a česká otázka
 (e-book)
Nacistická okupace -- Sborník textů Nacistická okupace
 (e-book)
Mnichov 1938: sedmdesát let poté -- Sborník textů Mnichov 1938: sedmdesát let poté
Edvard Beneš -- 80 let od volby prezidentem Edvard Beneš
 (e-book)
Dva diktátorovy pády Dva diktátorovy pády
Poslední den - Mnichov-Praha, konec září 1938 Poslední den
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Posledni_den_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 12.10.2018 9:59:20

Process Black


FRÁŇA ŠRÁMEK: NÁŠ MLČÍCÍ VOJÁK

Mne nesmíš se ptát, jak bylo mi.

Mysli si třeba, jak ten čas spěl,

že jsem to všechno zapomněl,

to září, ten říjen. Že v sobě mám hrob

a nad ním ani ta vrba už nešumí.

Mysli si všechno a nic. Já mlčím dál.

Tu svou řeč si najdu zas, a to mi věř,

až znovu rozkvete železný keř.

Jenom z úst nevypusť, že jsem se bál.

Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Posledni_den_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 12.10.2018 9:57:39

Process Black


Copyright © Robert Kvaček, 2011, 2018

Cover Art © Lukáš Tuma, 2018

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2018

ISBN 978-80-7557-138-0 (print)

ISBN 978-80-7557-584-5 (ePub)

ISBN 978-80-7557-585-2 (mobi)

ISBN 978-80-7557-586-9 (pdf )


Obsah

Příjezdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9

Směr útoku – Československo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .12

Podmínka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .14

Nebyl to výlet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .16

Zprávy pro Prahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .18

Jak zajistit obranu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .20

Příkaz – nedohodnout se . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .22

Daladier a ti druzí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .24

Těžká mise . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .27

Oslabený spojenec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .30

Zlá zpráva z Paříže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31

Lord v Praze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .33

Tajná schůzka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .35

Norimberská řeč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .37

Plán Z . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .39

Ultimátum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .42

Téměř roztržka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .45

Mobilizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .48

Prezident a vyslanec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .50

Londýnská porada . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .54

Scéna plná křiku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .56

Hitler kontra Beneš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .58

Zármutek a lítost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .62

Chtiví sousedé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .65

Nepodařená přehlídka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .68

Ve hře je duce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .72

V říšském kancléřství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .75

Nadšená sněmovna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .79

Oddechnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .81


Bez Moskvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .84 V Berlíně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .87 Stojím stráž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .88 Velmi přísně tajné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .91 Noční ohně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .92 Apely na Západ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .93 Hlas vojáků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .97 Hlas politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .100 Konference začala . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .102 Internovaní Češi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .106 Druhé dějství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .107 Hotovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .109 Rozsudek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111 Deprese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .113 Nadbytečná otázka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .116 Ničivé alternativy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .118 Vojenský rozbor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .121 Protesty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .123 Ústup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .125 Po nás jiní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .127 Návraty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .129 Poslední hodiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .132 Radost a slzy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .136 PŘÍLOHY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .137

Z  projevu prezidenta E. Beneše nad rakví T. G. Ma saryka 21.  září

1937  Záznam o poradě K. Henleina a K. H. Franka u A.  Hitlera 

Manifest Věrni zůstaneme  Záznam E. Beneše o zákroku britského

a francouzského vyslance 21. září 1938  K. Čapek, Modlitba tohoto

večera  Jan Masaryk britskému ministerskému předsedovi Nevillu

Chamberlainovi  Z  projevu Adolfa Hitlera 26.  září 1938  Zprá‑

va Vojtěcha Mastného o průběhu mnichovské konference Instrukce

ministra zahraničí Kamila Krofty Mnichovská dohoda  Protokol

o  mimořádné schůzi vlády Vláda generála Jana Syrového Ang‑

lický novinář o  pražském 30. září 1938  Rozhlasový projev prezi‑

denta Edvarda Beneše, jímž se 5. října 1938 loučil s českou veřejností

 K. Čapek, Na břehu dnů


7

Poslední den

V historii nemusí den trvat vždy přesných čtyřiadvacet hodin. Ten, který

uzavíral život prvního československého státu, byl vlastně tragickou skladbou

více dnů. Vrcholily 29. září 1938 v Mnichově a končily o několik desítek ho‑

din později v Praze. Toto je jejich příběh, vlastně jen některé jeho podstatné

děje. Vyústily v poslední den před dvaceti lety vytvořeného Československa.


9

Příjezdy První přijel ve  čtvrtek 29 .  září  1938 do  Mnichova Adolf Hitler . Strávil ve  zvláštním vlaku z  Berlína skoro celou noc a  ráno před osmou ho přivítali na  mnichovském hlavním nádraží . Zdržel se tu jen necelou čtvrthodinu a pokračoval směrem na Kufstein, kde se měl setkat s Benitem Mussolinim . Ten také prožil noc ve vlaku, byla docela příjemná, zbyl mu čas na zábavu s doprovodem i na spánek . Hranice duce přejel po šesté na Brenneru, pozdravil se tu s Hitlerovým náměstkem Rudolfem Hessem a spolu pak vjeli do Kufsteinu . Hitler už čekal .

Všichni pak přesedli do  Hitlerova vlaku . Cesta do  Mnichova trvala přes hodinu . Hitler ji využil k výkladu o válce – kdyby se situace zkomplikovala . Přesvědčoval – i sebe -, že boj by byl krátký, protože Francie do něho vůbec nevstoupí, anebo se k němu odhodlá příliš pozdě . Na mapě Mussolinimu ukázal, co bude od Československa požadovat . Doplnil tím návrh, který Němci už ducemu předali, aby ho jako „zprostředkovatelský“ předložil konferenci . Mussolini ho okamžitě přijal za svůj; lichotilo mu, že byl povýšen do postavení autora a že mnichovská konference vůbec posílí pozici Itálie .

Hitler si chystal dílčí vítězství, které mu mělo posloužit k válce na západě proti Francii . Myslel na ni i v této chvíli, ač se měl zanedlouho setkat s francouzským ministerským předsedou Daladierem . I Mussoliniho to překvapilo . „Československo musím v této podobě zlikvidovat,“ uvažoval Hitler nahlas . „Poutá mých čtyřicet divizí a váže mi ruce vůči Francii . Až bude vypadat tak, jak chci, postačí na to, aby bylo udržováno v šachu, dvanáct divizí .“

Do války se Západem se ostatně jednou pustí oba, Německo i Itálie – pokračoval Hitler . „Přijde den, kdy se budeme muset bít společně proti Anglii a Francii . Je důležité, aby se to stalo do té doby, dokud v čele našich zemí stojíte vy, duce, a já, a dokud jsme mladí a v plné síle .“


Robert Kvaček 10

Mussolini namítl, že úspěšná konference učiní teď válku zbytečnou . „Musí ale proběhnout rychle, bez diplomatických tahanic a s okamžitým výsledkem,“ zdůraznil Hitler .

Po jedenácté projeli Mussolini a Hitler přeplněnými mnichovskými ulicemi . Nacistický führer se zastavil ve  svém soukromém bytě v  ulici Prince -regenta, duce se ubytoval v Paláci prince Karla, kde bydlel už před rokem, za první návštěvy v Německu . Sotva si trochu odpočinul, ohlásil se Hitler . Chtěl jen mít jistotu, že Mus solini plně rozumí úloze, kterou mu německá diplomacie svěřila .

Mezitím už na  letišti Oberwiesenfeld přistál dvoumotorový Bloch–220 s francouzským ministerským předsedou Edouardem Daladierem . Z pařížského letiště Le Bourget mu cesta trvala dvě a půl hodiny . Daladier ji celou strávil rozhovory se svými poradci . Byl neklidný a nejistý, více poslouchal, než mluvil, chtěl hlavně slyšet, že letí do Mnichova právem .

„Žádnou válku, jen žádnou válku!“ loučil se s  ním generál Joseph Vuillemin, který se dal před měsícem v Německu přesvědčit, že Göringově Luftwaffe nikdo neodolá . Netušil, že na různých letištích viděl zčásti stále stejné stroje, které tam vždy rychle dopravili .

„Přivezte mír!“ žádal Daladiera také ministr zahraničí Georges Bonnet, jenž už dlouho prosazoval dohodu s Německem „za každou cenu“ . Zaplatilo by ji hlavně Československo .

Daladier vypadal stále nejistě, jistá tělnatost nebyla znamením síly . Oblečen byl pečlivě, dojem tím ale udělat nemohl . Zatím si nedovedl představit, jaké bude s Hitlerem a Mussolinim jednání . Chamberlain se aspoň „znal“ s německým kancléřem, pro Daladiera byli Hitler a Mussolini novými partnery . Před konferencí se s Chamberlainem nesetkal, ani jeden nepovažoval za nutné se předem domluvit . Hitler a Mussolini si na společné cestě Německem aspoň potvrdili, že se respektují a vědí, čeho na konferenci dosáhnout .

Britský ministerský předseda Neville Chamberlain nastoupil do svého stříbrného lockheadu o něco dříve než Daladier, ale do Mnichova přiletěl půl hodiny po Francouzích . S Londýnem se rozloučil v příjemné náladě . Zástupy na letišti ho radostně zdravily . „Díky bohu za Chamberlaina!“ zavolal někdo z davu a hned se přidali další . Bylo tu také plno ministrů a každý chtěl být s premiérem vyfotografován .


Poslední den

11

Novinářům připomínal premiér svou podobou supa . Poněkud mu křivdili, v hubené tváři byly zajímavé pronikavé oči, které se dívaly pátravě a měřily lidi . K rovné štíhlé postavě byla Cham berlainova hlava poněkud malá . Premiér se oblékal vybraně, i když poněkud staromódně . K němu se to hodilo . Evropské noviny byly plné jeho slovních portrétů . Připisovalo se mu pevné zdraví, o něž se prý vytrvalou péčí zasloužila jeho žena . Ve skutečnosti už zřejmě v jeho těle začínal bujet zhoubný nádor . Mohlo to způsobit kouření dýmky, i když nijak náruživé . Vášnivější než kuřák byl Chamberlain rybář, dokonce předsedal lososovému a pstruhovému klubu . Hlas měl drsný a slovní zásobu nijak rozsáhlou . Nepěstoval ji, byl přesvědčen, že mu postačuje .

Před vstupem do letadla Chamberlain ještě krátce promluvil: „Když jsem byl chlapec, říkával jsem si: nepodaří -li se ti něco hned, pokoušej se o to stále znovu a znovu! To dělám i nyní . Doufám, že po návratu budu moci říci jako Hotspur v  Jindřichovi  IV .: ‚Z  této kopřivy nebezpečí si utrhneme květ – bezpečnost .‘“ Nebyl to právě vhodný citát . Ten, kdo ho pro Chamberlaina vybíral, zapomněl asi dočíst, co Shakespearův Hotspur říká dále: „Věc, kterou podnikáte, je nebezpečná, přátelé, které uvádíte, jsou nespolehliví; sám čas je volen nevhodně, a celá vaše kombinace příliš lehká, aby vyvážila tak velký odpor .“

Oba premiéry uvítal v Mnichově německý ministr zahraničí Joachim Ribbentrop . Chamberlaina dobře znal  – Ribbentrop byl ještě před půl rokem velvyslancem v Anglii – Daladiera uviděl tak zblízka poprvé . Ribbentrop přišel v civilu, ač by byl raději oblékl uniformu . Předevčírem mu zase jednu došili, byla určena pro válku, kdyby se Hitler pro ni přece jen rozhodl .

Daladier zamířil do hotelu Vierjahreszeiten, kde připravili Francouzům deset pokojů . Pro Brity byl určen hotel Regina, který patřil k nejpohodlnějším v  Evropě . Chamberlain měl na  mnichovském letišti malou „nehodu“: zapomněl si tu svůj známý deštník, s  ním se vydával nejen do  londýnských ulic, ale také na  cesty do  Německa . Poslali ho za  ním do hotelu . Vůbec to nepovažoval za špatné znamení, byl si jist, že tentokráte se s Hitlerem zcela dohodne .


12 Směr útoku – Československo Ještě včera, a vlastně už od léta 1938 vypadala politická situace v Evropě na válku . Mohl ji zahájit přepad Československa Německem . V plánech ho ostatně v Berlíně chystali delší dobu .

I nepochybné historické údaje se mohou časem ukázat spornými nebo nejednoznačnými . Otazník můžeme dnes připsat i k názoru, že plánování německé války proti Československu začalo v polovině roku 1937 . Přitom se objevuje v naprosté většině literatury zabývající se Hitlerovou válkou . Opírá se o směrnici pro jednotnou válečnou přípravu z 24 . června 1937, která uvažovala o  preventivním přepadu československého státu jako o jedné z možných bojových operací německé armády . Československo tu dostalo krycí název Grün (Zelený) – jméno barvy naděje a života, příjemné pro oči a duši . Tady znamenalo zkázu a zničení .

„Zelené soustředění“ – jak tvůrci plánu šifrovali „válku na dvou frontách s těžištěm na jihovýchodě“ – chystalo totiž zahájení boje s antiněmeckou koalicí útokem na Československo: „Cílem je strategický přepad Československa, soustavně připravený již v míru, který se neočekávaným útokem zmocní jeho opevnění, přibije k zemi a zničí jeho armádu, dokud nebude ještě zmobilizována, v krátké době se zmocní Československa . Využije při tom jeho národnostní různorodosti .“

Tato směrnice nebyla však prvním koketováním německého ministerstva vojenství s myšlenkou na válku s Československem . Jeho začátky jsou staršího data . Z různých nepřímých dokladů můžeme právem usuzovat, že pokyny z června 1937 nahradily obdobný dokument z předcházejícího roku . Nezachoval se, a tak jeho podobu neznáme . Autoři v něm jistě „nezapomněli“ na Československo, možná že už tehdy bylo cílem „zeleného soustředění“ . Již v květnu 1935 vypracovali přece operační studii pro válku s ním – dali jí jméno Schulung (Cvičení) . Naskicovali si v ní, jak rychle a úspěšně československý stát vyřídit . Vždycky ho považovali


Poslední den

13

za protivníka, který by měl být sražen ještě před „velkou válkou“, a tak jej určili za první cíl útočného úderu své armády .

Přál si to sám Hitler a generálové mu vyhověli . Měli s ním o tom v lis- topadu 1937 zvláštní poradu, která se ale příliš nepovedla . Neshodli se v hodnocení podmínek pro válku s Československem . Hitler je považoval za politicky příznivé, generálové se obávali vzniku evropské války, v níž by Německo neobstálo . Brzy po poradě však ministr vojenství Werner von Blomberg pochopil, co od něj Hitler očekává . V žádném případě se s ním nechtěl dostat do vážnějšího sporu, před čtyřmi lety mu přece pomohl k vládě nad Německem . Získal za to vysoký úřad, v němž se mu velmi zalíbilo . Dal proto příkaz zpracovat novou variantu „Případu Zelený“ .

Její nejdůležitější část tvořily přílohy, které měnily a doplňovaly červnovou směrnici . Úder proti Československu si v prosinci 1937 představovalo německé velení takto: „Jakmile Německo dosáhne ve všech směrech válečné připravenosti, vznikne vojenský předpoklad dovést k  vítěznému konci útok na Československo a tím vyřešit problém prostoru, a to i tehdy, když proti nám vystoupí nějaká velmoc... Jestli se politická situace nevyvine v náš prospěch, nebo se bude vyvíjet pomalu, pak musí být realizace případu Zelený o několik let odložena .“ Příznivé podmínky měl vytvořit nezájem Británie o střední Evropu a její nechuť zúčastnit se širší války, popřípadě také „zaneprázdnění“ Francie soubojem s Itálií o Středomoří .

Ani tento dokument tedy nevyvrátil jisté pochybnosti o velkém střetnutí . Najdeme v něm i sporné oceňování některých protivníků – na omyly přišlo pak německé velení pozdě, až po letech, kdy už se jeho válka hroutila k hořkému pádu . Úspěšný útok na Československo vyžadoval podle něho – a ostatně i podle Hitlera – mezinárodní izolaci tohoto státu .


14 Podmínka V březnu 1938 se Třetí říše rozšířila o Rakousko, aniž Evropa proti tomuto nebezpečnému zchudnutí něco podnikla . Pár týdnů po anšlusu se už dlouhodobý tlak Berlína na Československo změnil v soustavnou politickou a propagandistickou kampaň, která připomínala přípravu na válku . Po polovině května se zdálo, že do plné šedi oblečený wehrmacht se dá opravdu na pochod . Z mezinárodního napětí však ještě neuhodilo: Německo zatím nezamýšlelo zaútočit, jen vystupňovalo – také za pomoci Henleinovy Sudetoněmecké strany – válku nervů . Československo se jí nezaleklo, posílilo svou armádu a dalo najevo, že nemíní nečinně sdílet osud Rakouska . Spoléhalo při tom i na pomoc svých spojenců .

Hitler reagoval pobouřeně . „Je mým nezvratným rozhodnutím zničit v blízké budoucnosti Československo vojenskou akcí,“ vepsal do úvodu nové směrnice pro válku s  Československem z  30 .  května  1938 . Jeho jednoznačnost však byla absolutní jen zdánlivě . O několik týdnů později dostala podmínku: „Chci se rozhodnout k akci proti Československu jen tehdy,“ psal Hitler ve válečné úvaze z 18 . června 1938, „budu -li pevně přesvědčen, že Francie do toho nepůjde, a proto také Anglie nebude intervenovat .“ Německo se většího evropského konfliktu obávalo .

Německé velení, včetně zpravodajské služby, však stále pracovalo na variantách dobytí Československa zvenčí i zevnitř . Tak vznikl i scénář, v němž se počítalo s diverzními jednotkami „K“ (Kriegsorganisation), které by vytvářeli sudetští Němci . Někteří se už k tomu cvičili v Říši, kam tajně přes hranice přecházeli .

V sobotu 1 . října mělo letectvo uskutečnit silné nálety, vyřadit z boje československé stíhačky, rozrušit obranný systém a dopravu . Sabotážní jednotky by vyhodily do  povětří elektrárny, vodárny, důležité továrny . Úderné jednotky a oddíly „K“ dostaly za úkol obsadit pevnosti metodou „trojský kůň“;


Poslední den

15

2 . října by diverzní skupiny oblečené do československých uniforem ovládly strategické body mezi jednotlivými pásmy opevnění;

3 . října měly zasáhnout motorizované jednotky a posílit vojska, která se zachytila v pohraničních opevněních;

4 . října se měly přisunout další divize a tankové a motorizované svazky měly proniknout do nitra Čech .

Silné severomoravské obranné pásmo mělo být vyřazeno útokem vzdušného výsadku z týlu . V červenci a srpnu německá rozvědka prozkoumala terén kolem Bruntálu a Olomouce . Zapojil se i vojenský atašé Möricke, jemuž místní plachtaři pomohli fotografovat místa vhodná pro přistání dopravních letadel . Ve  slezském Saganu (Zaháň, dnes polská Zagań) se na operaci už začal chystat pluk výsadkářů . Vznik teroristického Sudetendeutscher Freikorps po  polovině září odsunul organizaci „K“ poněkud do pozadí .


16 Nebyl to výlet Dcera britského vojenského atašé v  Berlíně MacFarlanea řekla jednou po válce novinářům, že její otec se v roce 1938 zabýval myšlenkou zastřelit Hitlera . Zpráva vzbudila pochopitelný zájem, ale příliš se jí nevěřilo . MacFarlane prý tím chtěl zabránit nové válce . Vystřelil by na Hitlera z okna svého bytu vzdáleného necelých sto metrů od místa, kde kancléř a nacistický vůdce stával při vojenských přehlídkách . „Britská vláda tento plán zamítla,“ dodala Mac Farlaneova dcera . „Označila ho za nesportovní .“

Odmítnutí se dalo čekat, plán – pokud opravdu existoval – byl vskutku neobvyklý a  jeho mezinárodní důsledky by nebylo možné odhadnout . Překvapivěji však může působit skutečnost, že britská vláda se vážněji nezajímala o německou opozici proti Hitlerovi, že s ní nepočítala a nijak ji nepodpořila . Zřejmě považovala i její činnost za „nesportovní“, vždyť směřovala proti „legální“ moci . Na Hitlerův pád nesázela, byť připouštěla, že by k němu za určitých podmínek mohlo dojít .

V Londýně věděli o této opozici hodně, také to, že se vytvořila i v německém vojenském velení . Vyvolávala ji už zmíněná nechuť pustit se hazardně do  velké války . Podporu a  porozumění hledala tato opozice v Anglii .

V polovině srpna 1938 byla domluvena cesta jejího emisara do Londýna . Úkol vzal na sebe Ewald von Kleist -Schmenzin, potomek slavného básníka, nadporučík jízdy ve  výslužbě a  statkář, jehož let do  Anglie mohl vypadat jako příjemný soukromý výlet . Pas mu obstaral admirál Wilhelm Canaris, šéf vojenské zpravodajské služby, kterému se také nelíbila perspektiva rozsáhlé války . Jeho zástupce plukovník Hans Oster byl nejaktivnějším členem opozičních skupin . Kleist se pro jistotu pasovým kontrolám vyhnul .

Znal se s  britským novinářem Colvinem, berlínským dopisovatelem News Chronicle, který míval také zajímavé – a nepublikovatelné – zprávy


Poslední den

17

pro některé britské politiky a diplomaty a pracoval zřejmě i pro britskou zpravodajskou službu . Kleist Colvinovi řekl, že určití němečtí velitelé chtějí Británii upozornit na nebezpečí brzkého přepadu Československa a zjistit, co v takovém případě Britové udělají .

O Československo a jeho osud generálům nešlo, měli na jeho nebytí téměř stejný názor jako vedoucí nacisté . Jejich myšlení ovlivňovala obava z rozsáhlého válečného konfliktu, který by mohl Německo vyřídit . A oni si přáli mít Německo velké a silné, uznávané jako velmoc, územně ještě zvětšené (myšlenka získat českomoravské pohraničí „mírově“ se jim docela zamlouvala), uvnitř třeba monarchistické .

Colvin předal žádost o  Kleistovo přijetí britskému velvyslanectví v Berlíně; 18 . srpna šel odtud spěšný tajný telegram, oznamující, že se v britské metropoli za dva dny ohlásí „mluvčí umírněných z generálního štábu“ . Jeho posláním bude „získat materiál, jímž by bylo možno přesvědčit Hitlera, že Anglie bude s velkou pravděpodobností intervenovat, zaútočí -li Německo proti Československu .“

Kleist přiletěl do Londýna 18 . srpna 1938 . Přijali ho Robert Vansittart, na vedlejší kolej odstavený diplomatický poradce vlády, a Winston Churchill, který neměl žádnou vládní funkci . Ministerský předseda Neville Chamberlain a ministr zahraničí Edward Halifax byli o rozhovorech s Kleistem informováni, ale velkou váhu jim nepřikládali . Zvláště Chamberlain nechtěl mít s protihitlerovskou opozicí nic společného, viděl v ní kříšení prušáctví, s nímž by podle něho byla dohoda obtížnější než s Hitlerem . Navíc mu byla spiknutím proti „legálně ustavené vládě“ . Nevěřil ani v její schopnost udržet mimo mocenský vliv v Německu levicové síly, které nacismus nalomil a roztříštil .

Pro generály dal Churchill Kleistovi dopis vyjadřující jeho názor, že německý přepad Československa povede ke světové válce . Západ o tom nemůže hovořit předem, oficiálně je třeba omezit se na dříve už prohlášené upozornění, že ozbrojený konflikt by těžko mohl zůstat izolován . Právě v tomto duchu promluvil 27 . srpna ministr John Simon – jeho řeč byla zřejmě splněním žádosti o projev některého z vedoucích britských představitelů . Ve stejné chvíli však už Chamberlain chystal svůj „plán Z“, cestu za Hitlerem, která musela nacistickému režimu prospět .


18 Zprávy pro Prahu O  nejistotě mezi německými veliteli a  jejich stycích s  Británií věděli i v Praze . Stvrzuje to hned několik dokumentů . Československý vyslanec v  Berlíně Vojtěch Mastný hlásil 17 .  srpna šifrou do  Černínského paláce: „Důvěryhodný anglický novinář nám sděluje, že generálové Keitel a  Brauchitsch posílají v  tyto dny důvěrníka do  Londýna, aby zjistil, zda by Anglie skutečně vojensky zasáhla v  případě konfliktu s Československem .“

Mastného zpráva uváděla sice mezi původci tajné mise také Wilhelma Keitela, což neodpovídalo skutečnosti, ale informace o  emisarovi byla jinak – jak víme – pravdivá . Stala se okamžitě obsahem telegramu československého vyslanectví v Londýně a byla sdělena hlavnímu štábu, pro nějž ovšem neshody v  německém velení nebyly tajemstvím  – měl přece své zpravodajské zdroje .

Mastný o emisarovi věděl buď od Colvina, nebo od berlínského korespondenta listu Times Reada . Ten byl také do věci zasvěcen, jak potvrzuje tajný telegram francouzského velvyslance André Fran çois -Ponceta centrále na Quai ď Orsay z 18 . srpna: „Dopisovatel Timesů v Berlíně mi řekl, že slyšel vypravovat, že německý generální štáb poslal se souhlasem svého šéfa generála von Brauchitsche do Anglie emisara s posláním prostudovat, jaký postoj zaujme Velká Británie za předpokladu, že Říšská armáda napadne na podzim Československo .“

Prezident Edvard Beneš se o opozičních náladách v německém velitelském sboru dozvěděl ještě ze zvláštní zprávy, kterou mu 22 . srpna poslal jeho důvěrník, novinář Hubert Ripka . Shrnovala obsah rozmluvy s Otto Strasserem, jenž žil jako emigrant v Československu . Kdysi patřil k vlivným předákům nacistické strany, rozešel se však s Hitlerem a vytvořil si vlastní frakční organizaci . Právě se vrátil z cesty do Švýcarska a Belgie, kde měl zajímavá jednání .


Poslední den

19

„Zhruba před deseti dny se Strasser sešel tajně ve Švýcarsku s generálem, který je členem generálního štábu a  s  nímž má přátelské styky od  roku 1931,“ psalo se ve  zprávě pro Beneše . „Jméno toho generála neřekl . Tento generál vypravoval o rostoucí nespokojenosti generálního štábu s Hitlerovou politikou... Vstoupili do styku s některými německými průmyslníky, zvláště s představiteli velkého průmyslu jihoněmeckého . S nimi se dohodli na společné akci, jejímž cílem je zajetí Hitlera a svržení režimu . O této akci jsou dobře informováni Francouzi a Angličané . Zvláště Angličané mají zájem, aby svržení Hitlera nevedlo k sociální revoluci .“

Strasserovu výkladu nechyběla nadsázka, ale jeho podstatu pokládal Ripka za  věrohodnou . „Znám dobře Strassera a  proto nepochybuji, že aspoň jádro jeho informací je správné .“ Bylo . Opozičníci čekali, jak se zachovají západní velmoci .


20 Jak zajistit obranu Válečné záměry Německa nezůstaly pro československou zpravodajskou službu tajemstvím . Už v roce 1935 zjistila, že německá rozvědka přešla vůči Československu k činnosti ofenzivní . Dopátrala se také hlavních zásad Blombergovy směrnice z června 1937 . To už se Československo chystalo k obraně . Mělo však v obranných přípravách jisté zpoždění .

Do čtyř let dojde zřejmě k vážné mezinárodní krizi, upozornil v roce 1932 ministr zahraničí Beneš na zvláštní poradě v hlavním štábu, když konstatoval neúspěch odzbrojovací konference . Československo s tím mělo počítat a zesílit do té doby důkladně svou obranyschopnost . Zatím výdaje na armádu klesaly a také její početní stav se snižoval . K obratu docházelo spíše pozvolna, výrazně až od poloviny třicátých let . Zasloužili se o něj mladší důstojníci, kteří v  nejvyšších funkcích střídali generaci spjatou s dávnějšími bojovými zkušenostmi . Ani tato změna nebyla důsledná .

Jak zajistit obranu státu? – to byla tedy fundamentální otázka vyplývající z  mezinárodního postavení Československa ve  třicátých letech . Možnost příštího existenčního boje byla však spjata už s jeho vznikem . Podmínkou zrodu Československa byl vedle rozpadu Rakouska -Uherska vážný úpadek mocenského vlivu Německa . Jeho obnova hrozila československému státu vážnými důsledky .

Dobové představy spojovaly bezpečnost státu především s  jeho politicko -diplomatickými svazky . Pro Československo byly o to důležitější, že na obranu dvou tisíc kilometrů hranic nemělo dostatek vlastních sil . Ujal se názor, že československý ministr obrany sedí vlastně v Černínském paláci, tedy v sídle ministerstva zahraničí . Přesto se stát musel na vnější nebezpečí, povstávající především z nacisty vedeného Německa, připravovat i vojensky .

Počítalo se s tím, že budoucí válka bude mít zřejmě manévrový charakter . Má se nevelké Československo soustředit na výstavbu pohraničních


Poslední den

21

opevnění, nebo rychlých svazků s moderní mechanizací a motorizací? Diskuse o  tomto zásadním problému vyzněly  – jistě také pod vlivem francouzské Maginotovy linie – pro první řešení . Obranná opevnění měla zabránit bleskovému vpádu protivníka, hlavně v oblasti severovýchodních Čech a severní Moravy . Za zvlášť nebezpečný se delší dobu pokládal vstřícný nepřátelský úder proti hranicím jižní Moravy . Na českém území by se vedl ústupový boj . Muselo se předpokládat, že československá armáda by zprvu zůstala sama a spojenci by do války vstupovali postupně . Opevnění měla za jeden z cílů udržet útočníka tak, aby se spojenci mohli vojensky rozvinout . Dalším úkolem zadržení bylo zabránit panice z brzkého vlomu útočníka do vnitrozemí . Docházelo k rozsáhlé reorganizaci armády, která formovala její podobu pro případnou válku . Byl zvýšen počet mírových pěších divizí, utvářené svazky byly sjednocovány do armádních sborů . Mírové divize představovaly armádu krycí, další svazky z mobilizačních příprav měly být armádou manévrovací . Obranné plány se během roku 1938 upravovaly .

Rozhodnutí o  stavbě stálých hraničních opevnění bylo vysloveno v roce 1936 . Měla být budována ve čtyřech etapách, časový rozvrh sahal až do roku 1945 . Výdaje byly rozpočteny na 10 miliard korun, s ministerstvem financí se však o peníze vedly občasné spory . Stavěly se objekty těžké a lehké a také pevnostní tvrze, u nich se plánoval několikaměsíční odpor . Těžká opevnění se považovala za opěrné body delší obrany . Úkolem lehkých objektů bylo pomáhat pěchotě při zadržování a  odrážení nepřátelských jednotek . Výstavba opevnění se sice rozbíhala rychle, ale proti vývoji mezinárodní situace, citelně zasahující bezpečnost Československa, měla zpoždění .

Několik let v  budování silnější armády bylo přece jen prohospodařeno, hlavně pro stranické neshody ve vládní koalici, která se nemohla odhodlat k radikálnějšímu zvýšení vojenských výdajů a k dalším opatřením, zatěžujícím zvláště soukromé zájmy . Právě ty zdržovaly výstavbu nových československých letišť, ač byla nezbytná pro pomoc spojenců . Na opevňovacích pracích však neznali dovolenou . Znamenala by jen další ztrátu času . O vážnosti doby už přece nebylo pochyb .


22

Příkaz – nedohodnout se

Československo překáželo Hitlerovi v zamýšlené výstavbě „ocelového já

dra“ Velkoněmecké říše, kam měly jednou patřit i české země, samozřejmě

bez Čechů . Vadila československá zahraniční politika . Spojeneckou do

hodou z ledna 1924 se Československo přimklo k Francii a tento vztah si

stvrdilo ještě další smlouvou z následujícího roku . Mezinárodní orientace

na Francii byla pro něj prvořadá a obrazila se i ve spojeneckém paktu se

Sovětským svazem z května 1935, který vzájemnou pomoc spojoval se

zásahem Francie – ta měla se Sovětským svazem také spojeneckou úmluvu .

V nacistickém Berlíně nesnášeli ani vnitřní režim Československa, které

převážně v totalitním prostoru zůstávalo parlamentní demokracií . Navíc

se stalo útočištěm pro německou emigraci, a pomáhalo tak zachraňovat

„druhé Německo“ . K  jeho zadušení chtěli nacisté využít národnostní

skladby Československa, v  němž si převážná část německých obyvatel

vybrala za svého reprezentanta Sudetoněmeckou stranu Konrada Hen

leina . Její vedení se přimklo k politice Třetí říše, jíž chtělo pomoci získat

nejen českomoravské pohraničí, ale celé české země – jak o tom Henlein

psal v listopadu 1937 Hitlerovi . Zanedlouho, koncem března 1938, dostal

od něho příkaz chovat se tak, aby se vytvářelo politické napětí využitelné

pro přípravu likvidace nenáviděného Československa . Československé

vládě měla Sudetoněmecká strana klást nesplnitelné požadavky .

Začala tuto taktiku hned realizovat, a to na sjezdu v Karlových Varech .

Německý ministr propagandy Joseph Goebbels ji za to ve svém deníku

27 . dubna pochválil: „Henlein držel řeč: úplná autonomie, stát ve státě,

přihlášení se k  německému světovému názoru . To je dobré! Neurčitě

a  přitom stále více požadovat . Češi musí teď být postupně rozdrceni .

My už je dostaneme . Henlein to udělal dobře .“ Příštího dne Goebbels

do deníku dodal: „Dávám německému tisku pokyn, aby se kategoricky

postavil za Henleinovy požadavky . Teď musíme být rozumní a vytrvalí .“


Poslední den

23

Od konce dubna vystupovala tedy Sudetoněmecká strana s programem,

který vnášel neklid nejen do Československa, ale do mezinárodních vzta

hů – Hitler se totiž už dříve prohlásil za „ochránce“ sudetských Němců, ač

mu ve skutečnosti na jejich osudu málo záleželo . Po násilném ovládnutí

Rakouska v  březnu 1938 Třetí říší se německé propagandistické a  po

litické ataky proti Československu jevily jako předzvěst nového násilí

realizovaného také vojenským úderem .


24 Daladier a ti druzí Československo ovšem nebylo Rakousko, bylo vojensky i mezinárodně lépe zabezpečeno . Pro obranu však potřebovalo spojence, hlavním měla být Francie . Její vnitřní vývoj a  zahraniční politika se ale vyznačovaly nepevností, které problematizovaly její velmocenskou sílu . Střídala vlády, podléhala při ochraně mezinárodní bezpečnosti . Na jaře 1938 prožívala další z  vládních krizí . Padla vláda socialisty Léona Bluma, nahradil ji kabinet Edouarda Daladiera . Pro Československo, a samozřejmě vůbec pro Evropu bylo neobyčejně důležité, jakou tato vláda bude .

V parlamentu prošla bez obtíží . Zčásti to bylo i tím, že její premiér stále ještě dost sliboval . Do politiky vešel Daladier přes středoškolskou profesuru dějepisu . Na vědeckou dráhu nestačil, a tak se snažil prosadit se jinak . Přálo mu štěstí: v radikální straně získal vlivné ochránce, jimž se líbily jeho napoleonsky výbojná brada, dynamika a neplýtvání slovy . Zdály se být zárukou rozhodnosti . V parlamentních šarvátkách se Daladier opravdu nedal, byla tedy naděje, že si tak bude počínat i v mezinárodních soubojích .

Šlo o  iluzi: vysoká politika postupně odhalovala jeho kolísavost, nepevnost, snadnou ovlivnitelnost – jako ministr obrany dal Daladier hodně na sebevědomé pravicové generály, jejichž politika neodpovídala zahraničním závazkům a potřebám Francie . Za mlčenlivostí se skrývala prázdnota a nezřídka dokonce nevědomost .

Daladierova vláda připomínala mnohým staré rodinné album, většina jejích členů už totiž ministry byla . Objevili se v ní také ti, kteří nedávno pomáhali Evropě prohrávat mír – zestárlý bonviván Albert Sarraut, jenž jako ministr zahraničí dovolil 7 . března 1936 Hitlerovi beztrestně zlikvidovat dvě závažné mezinárodní smlouvy, a charakterově podivný Camille Chautemps, který jako premiér zaváděl Francii od podzimu 1937 k „usmiřovatelské“ politice vůči Německu .


Poslední den

25

Ministerstvo zahraničí svěřil Daladier Georgesu Bonnetovi . Nejdříve je prý chtěl dát dosavadnímu ministru Jeanu Paul -Boncourovi, nechal si proto vyložit jeho názory na zahraniční politiku . Paul -Boncour řekl, že Francie musí především dostát svému spojeneckému závazku k Československu . Daladier jako obvykle mlčel . Své stanovisko vyložil až telefonicky .

„Přemýšlel jsem,“ odpověděl Paul -Boncourovi . „Politika, kterou jste rozvíjel, je velmi krásná a  důstojná Francie . Nevěřím však, že bychom byli schopni ji provádět . Vezmu si Bonneta .“

Georges Bonnet neměl dobrou pověst . Hnal se za penězi a za kariérou . Měl blízko k finančním kruhům, dokonce doufal, že mu pomohou k  vedení vlády . Do  Matignonského paláce určeného pro premiéry se sice nedostal, ale Quai ď Orsay také nebyla špatná adresa . Doporučil ho i britský velvyslanec Eric Phipps varující zároveň před Paul -Boncourem . Jednal samozřejmě podle pokynů svého ministerstva zahraničí .

V  československém vládním prostředí vyvolal nástup Daladierovy vlády patrnou nejistotu . Blumova vláda prohlásila, že Francie přijde Československu v případě napadení Německem na pomoc . Ztotožní se s tímto slibem Daladierův kabinet?

Nedlouho po jeho jmenování došla do Černínského paláce rozsáhlá zpráva pařížského důvěrníka Františka Dvorníka . Nebyla vůbec optimistická . „Vidím dnes budoucnost ve velmi, velmi temných barvách,“ psal profesor Dvorník po rozhovorech s některými francouzskými politiky . „Paul -Boncour byl obětován právě proto, že nám byl přízniv . Tato vláda nás zradí . Navenek nebude nic, dostaneme všeobecné ujištění .“

Dvorníkově zprávě se zvláštní význam nepřikládal, byla založena do běžných spisů ministrova kabinetu . Nervozitu ve vládě se snažil tlumit sám prezident Beneš . Řekl, že zná Daladiera dobře, že je to realista a  „přítel Československa“ . Za  příznivější hodnocení Bonneta se zase chvíli přimlouval vyslanec v Paříži Štefan Osuský . Časem z něho slevoval . Na  spojenecká slova Daladierova vláda zprvu skoupá nebyla, činy jim ale neodpovídaly .

V srpnu 1938 si Daladier a Bonnet vzali do vlády další zastánce své zahraniční politiky, Charlese Pomareta a Anatola de Monzieho . Pomaret byl celkem bezbarvý epigon, zato de Monzie představoval ucelený program . Byl to dobrodruh, který žil z mezinárodních afér . Pracoval pro


Robert Kvaček

26

maďarskou aristokracii, jež chtěla vzkřísit své Velké Uhersko, působil

ve službách italského fašistického diktátora Mussoliniho, upoutávalo ho

skoro každé politické kondotiérství . Stálý byl ale v  nenávisti k  Česko

slovensku . Daladier si ho vybral hlavně kvůli dobrému jménu své vlády

v Římě, chtěl zlepšit vztahy s Itálií; de Monzie přijal ministerstvo možná

také proto, že si to konečně chtěl vyřídit s Československem, které sáhlo

na majetek jeho maďarských přátel .

Ne všichni v Daladierově vládě byli „usmiřovateli“ hledajícími usilovně

domluvu s německo -italským blokem . Neshodli se však na způsobu, jak

změnit její politiku, a sami se neodhodlali přivést ji k pádu .


27

Těžká mise Slábnoucí Francie nedokázala zabraňovat likvidaci vojenských ustanovení mírové smlouvy s Německem ani dalším otřesům v mezinárodních vztazích . K rozhodnosti nenacházela oporu u dalšího z hlavních poválečných „mírotvorců“, u  Velké Británie . Její politika se soustřeďovala především na ochranu a prosperitu mohutné imperiální říše, v Evropě by jí vyhovovala staronová „rovnováha sil“, „balance of power“, také mezi Francií a Německem . Hitlerovský režim však vnášel do Evropy revizní škrty mezinárodních závazků a  rozsáhlým vyzbrojováním naznačoval, že jen u nich nezůstane .

Nejprve vyrážel do střední Evropy . Ta Británii bezprostředně nezajímala, likvidaci Rakouska přijala s chabým slovním protestem . Německý nápor proti Československu však mohl přinést nebezpečnější situaci . Francie byla vázána spojenectvím s  Československem a  Británie před dvěma lety přislíbila pomoc ohroženému francouzskému partnerovi . Vedla ji od  května  1937 vláda Nevilla Chamberlaina . Ač měl premiér ve  vládě hned několik bývalých zahraničních ministrů a  samozřejmě ministra současného (toho časem vyměnil za  sobě bližšího), snažil se sám vést britskou zahraniční politiku . Nemínil zaplést Británii do  evropské války a v ní do střetu s Německem, popřípadě s Itálií . Británie se na to necítila vojensky a hlavně to považovala za zápas, který – vyvolán jakousi „sudetoněmeckou otázkou“ a obranou Československa – nebyl pro ni životně důležitý . Československo proto nemělo očekávat pomoc západních velmocí, a to ani Francie .

Britská vláda se snažila Francii přimět, aby to nejen dala Československu najevo, ale hlavně je přinutila k takové politice, která by konfliktu zabránila . Představovala si to jako uspokojení Sudetoněmecké strany, jež se ostatně v britských politických a diplomatických kruzích těšila značné přízni . Zato Československo jako stát tu příliš sympatií nemělo . I v Praze




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist