načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslední bitva - Stephen Harding

Poslední bitva

Elektronická kniha: Poslední bitva
Autor:

Neuvěřitelný příběh o záchraně prominentních vězňů držených na hradě Itter Květen 1945. Hitler je mrtev, třetí říše doutná v troskách a nikdo z amerických vojáků nechce být ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 59.5%hodnoceni - 59.5%hodnoceni - 59.5%hodnoceni - 59.5%hodnoceni - 59.5% 60%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 264
Rozměr: 21 cm
Úprava: 16 stran obr. příl. : ilustrace , mapy, portréty, 1 plán
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Last battle
Spolupracovali: překlad Jan Machula
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-0359-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Průběh záchranné operace z konce 2. světové války. Zámek Itter nacházející se v Tyrolsku byl za druhé světové války přeměněn ve věznici. Byli zde zadržováni významní francouzští politici a generálové (např. generál Gamelin, bývalí premiéři Eduoad Daladier a Paul Reynaud nebo odborář Léon Jouhaux). Americké jednotky podnikly na počátku května 1945 misi, jejímž cílem bylo osvobození francouzských zajatců. Během této operace se jim dostalo nečekané pomoci ze strany německé armády. Navzdory mnoha překážkám záchranná mise nakonec skončila úspěšně.

Popis nakladatele

Neuvěřitelný příběh o záchraně prominentních vězňů držených na hradě Itter

Květen 1945. Hitler je mrtev, třetí říše doutná v troskách a nikdo z amerických vojáků nechce být tím posledním, kdo ještě padne v boji proti nacistům. Přesto se musí kapitán Jack Lee a jeho muži vydat ještě na poslední misi: zachránit čtrnáct významných francouzských vězňů, které zadržuje Waff en SS na zámku vysoko v rakouských Alpách. Začíná nebezpečná mise, během které se jim ovšem dostane nečekané pomoci ze strany německého wehrmachtu.

Kniha Poslední bitva líčí téměř neuvěřitelný příběh, který se odehrál na samém sklonku druhé světové války, příběh o nejméně pravděpodobných spojencích, o statečnosti i zbabělosti a o zoufalém boji nesmiřitelných nepřátel.

„Jádrem knihy Poslední bitva je do značné míry neznámý příběh, který se (a) zdá téměř neuvěřitelný,
(b) mohl by být námětem pro skvělý film a (c) připomíná nám, že i téměř 70 let po skončení druhé světové války existuje nespočet příběhů stále čekajících na své odhalení… Hardingovy schopnosti badatele a specializovaného historika jsou evidentní… Detailně, téměř minutu po minutě, nám předkládá události z pohledu Američanů i vězňů.“
– San Diego Union Tribune

„Kniha Poslední bitva se čte velmi rychle. Má předpoklady k tomu stát se předlohou hollywoodského
trháku… Harding je nadaný vypravěč i schopný vojenský historik, který s precizní přesností popisuje bitvu i její pozadí. Tato kompaktní práce potěší prakticky všechny čtenáře, kteří se zajímají o vojenství.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Stephen Harding - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Poslední

bitva

Stephen HardingStephen Harding

CPress

Brno

2014



Jako vždy,

věnováno s láskou Mari


Poslední bitva

Stephen Harding

Překlad: Jan Machula

Jazyková korektura: Kateřina Hošková

Obálka: Adam Pižurný

Odpovědný redaktor: Tomáš Krejčiřík

Technický redaktor: Radek Střecha

Authorized translation from the English language edition THE LAST BATTLE.

Copyright © 2013 by Stephen Harding

Translation © Jan Machula, 2014

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN 978-80-264-0359-3

Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2014 ve společnosti Albatros Media a. s.

se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 18 899.

© Albatros Media a. s., 2014. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace

nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či

jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.

1. vydání


Obsah

Předehra 9

1. Horská pevnost 13

2. První příchozí 35

3. Milenci, přátelé a rivalové 56

4. Blížící se nebezpečí 84

5. Nejistá budoucnost 113

6. Tankisté v akci 139

7. Zámek v obležení 163

8. Dozvuky 193

Poděkování 209

Literatura 213

Poznámky 221

Rejstřík 249





Předehra

B

YLO RÁNO 4. KVĚTNA ROKU 1945. KAPITÁL JOHN

C. „Jack“ Lee, jr., seděl se zkříženýma nohama na věži svého

tanku M4 Sherman a porovnával křivolaké uličky města před sebou s údaji v mapě, která ležela rozevřená v jeho klíně. Jacku Leeovi bylo 27 let a pocházel z Norwiche ve státě New York. V předcházejících pěti měsících byl velitelem roty B 23. tankového praporu, který, podobně jako celá 12. americká obrněná divize, rychle postupoval přes územíFrancie a Německa. Nyní, na sklonku druhé světové války v Evropě, pronikl i na území rakouského Tyrolska.

Leeův tank stál na křižovatce v rakouském městě Kufstein, jež se

nachází asi pět kilometrů jihozápadně od hranic s Německem, na jižním

břehu dravé řeky Inn. Všechny tři roty 23. tankového praporu překročily

tuto řeku již o den dříve. Tvořily předvoj uskupení Combat Command R

v rámci 12. obrněné divize, jež se přesouvalo jižním směrem od předměstí

Mnichova. Rota Jacka Leea před nedávnem zaútočila na město Kufstein.

Nejprve zlikvidovala dobře hájené německé strážní stanovištěna přístuové komunikaci k městu a následně Kufstein vyčistila od několikazbývajících obránců. Když se pak situace stabilizovala a celou oblast začaly

zajišťovat jednotky z 36. pěší divize, Jack Lee a jeho muži si mohli konečně

vychutnat několik chvil zaslouženého odpočinku.


Poslední bitva

10

JEN NĚKOLIK KILOMETRŮ ODTUD jihozápadním směremstudoval mapu také jiný vyčerpaný důstojník a snažil se odhadnout, co jemu

a jeho společníkům přinesou příští hodiny. Josef „Sepp“ Gangl pocházel

z Bavorska a původně sloužil jako major v německém wehrmachtu.

Byl si dobře vědom toho, že se Američané nezadržitelně blíží a že mu jejich příchod oznámí výstřely z děl, palba z tanků a štěkáníautomatických zbraní.

Vyhlídka na smrt Gangla příliš neznepokojovala; blízko smrti se ocitl již mnohokrát, v boji proti Rusům na východní frontě i proti Spojencům v Normandii. Měl ale starost o muže, kteří mu důvěřovali – někteří z nich nebyli vojáci, a mnozí z nich dokonce ani nebyli Němci. O několik dnů dříve dospěl k přesvědčení, že válka je prohraná a že již nemá smysl dále podporovat systém, v nějž přestal věřit. Proto Gangl vyhlásil své osobní příměří a rozhodl se připojit k rakouskému protinacistickému odboji. Jeho jediným cílem nyní bylo zabránit tomu, aby kdokoli – ať už útočící Američané nebo Němci, kteří dosud zůstali loajální vůdci a třetí říši – ublížil lidem, kteří si jej zvolili za svého vůdce. NA VRCHOLKU SKALNATÉ OSTROŽNY vypínající se nad planinou, po níž se měly zanedlouho přiblížit americké jednotky, postávalaskuinka Francouzů. I oni se právě zamýšleli nad tím, co si pro ně osud přichystal. Vyhlíželi zpoza cimbuří hradeb zámku, který stál na vrcholu této hory již po několik staletí a který byl až do dnešního dne jejichvězením. Dobře si uvědomovali, že jejich znovunabytá svoboda je neochrání před pomstychtivými vojáky SS, kteří se dosud potulovali po okolních lesích. Potřebovali pomoc a potřebovali ji rychle. Pokud je někdonepřijde zachránit před západem slunce, s největší pravděpodobností najdou za zdmi tohoto tyrolského zámku svou smrt. JARNÍ SLUNCE HŘÁLO a Jack Lee se na svou mapu soustředil jens obtížemi. Byl nesmírně unavený a tajně doufal (před svými podřízenými by


Předehra

11

to ale nepřiznal), že bitva o Kufstein bude pro rotu B poslední. Podobně

jako prakticky každý voják v Evropě i Jack Lee cítil, že válka musí skončit

každým okamžikem – Adolf Hitler spáchal sebevraždu již před pěti dny

a organizovaný německý odpor se drolil. Tento mladý americký důstojník

sice do určité míry litoval, že se tento ozbrojený konfl ikt již chýlí ke svému

závěru, nicméně rozhodně si nepřál, aby se právě jeho muži staliposled

ními Američany, kteří v Evropě padnou v boji.

V okamžiku, kdy se Jack Lee takto zamýšlel nad tím, co konec války

přinese jemu osobně i ostatním tankistům, se ovšem již události daly

do pohybu. Ze svého poklidného rozjímání měl být již zanedlouhovyru

šen. Jacku Leeovi bylo souzeno, aby se již zanedlouho zúčastnil velmi

podivné bitvy. Měl bránit zámek stojící vysoko v horách, o němž zatím

neměl ani tušení, protože příslušná značka byla ukrytá v ohybu jeho

mapy. V tomto příběhu dále fi guruje i skupina bojovných francouzských

zajatců a komplikovaná spolupráce s bývalými nepřáteli. Měl to být boj

na život a na smrt a současně i poslední – a možná i nejpodivnější –

pozemní bitva druhé světové války v Evropě.



KAPITOLA 1

Horská pevnost

Z

ÁMEK, JENŽ SE MĚL JIŽ ZANEDLOUHO TAK VÝZNAMNĚ

zapsat do života Jacka Leea, se nachází přibližně 20 kilometrů

od místa, kde tento mladý americký důstojník právě odpočíval na svém tanku. Zámek Itter (německy Schloss Itter) stojí na kopcivypínajícím se nad rakouským údolím Brixental. V jeho bezprostředním okolí se nachází hluboká rokle, a zámek je proto s úbočím sousedního kopce spojen krátkým mostem. Východně od zámku se v nadmořské výšce asi 700 metrů rozkládá stejnojmenná vesnice Itter. Stojí na úpatí hory Hohe Salve (nadmořská výška 1828 metrů) ve střední části Alp, v regionu, který je historicky znám jako Tyrolsko.

Pro Leea a jeho spolubojovníky to sice nebylo nijak podstatné, ale

zámek Itter se může pochlubit poměrně dlouhou a pestrou historií, plnou

dramatických událostí. Okolí zámku bylo osídleno minimálně od střední

doby bronzové (1800–1300 př. n. l.) a díky tomu, že údolí Inntala Brixental představují poměrně rovinaté a přímé spojnice mezi střední Evropou

a Itálií, bylo Tyrolsko místem řady ozbrojených střetů. Již v roce 15 př. n. l.

tuto oblast ovládli Římané a po nich postupně následovali Ostrogóti, další


Poslední bitva

14

germánské kmeny a Frankové Karla Velikého. V 9. století n. l. ovládli

Tyrolsko Bavoři, kteří na místě pozdějšího zámku Itter postavili dvě

mohutné kamenné věže obehnané zdí. O něco později, v roce 902,věnoval „urozený Radolt“ hrad Itter řezenskému biskupství.¹

Řezenský biskup Tuto² se pochopitelně snažil svůj tyrolskýmajetek chránit a usiloval o efektivní výběr daní a poplatků. Proto nechal původní obytné věže nahradit mohutnějším objektem. Výstavbastředověkého hradu ovšem postupovala pomalu a musela být častopřerušována – nakonec trvala déle než sto let. V roce 1239 hrad dobyli vojáci bavorského falckraběte Rapota III. z Ortenburgu,³ který vedl vleklý spor s tehdejším řezenským biskupem Siegfriedem. Tomu se ovšem v roce 1240 podařilo Rapota zajmout a pokořený šlechtic pak získal svobodu jen za cenu postoupení mnoha svých držav v Bavorsku a Tyrolskuřezenskému biskupství. Týkalo se to i hradu Itter s vesnicí, která vyrostla v jeho okolí. První zmínka o této vesnici i hradu se v historických pramenech objevuje k roku 1241.

4

Řezenští biskupové byli sice duchovními osobami, ovšem současně zastávali i funkci knížat Svaté říše římské. Jako světští vládci byli relativně přísní a hrad Itter jim často sloužil jako základna, z níž se jejich vojáci vydávali na trestné výpravy proti poddaným. Tyrolsko sice v roce 1363 ovládli Habsburkové, nicméně hrad Itter i vesnice v podhradí zůstaly majetkem řezenských biskupů až do roku 1380, kdy je biskup Konrád VI. von Haimberg prodal salcburskému arcibiskupovi Pilgrimovi II. von Puchein – za cenu 26 000 uherských zlatých.

V období selských bouří v Tyrolsku v letech 1515–1526 byl hrad Itter vypleněn a částečně pobořen,

5

proto byla v roce 1532 zahájena jehorekonstrukce. Na sklonku 16. století působil na hradě církevní soud, jehožúkolem bylo vymýtit kacířství a čarodějnictví. Podle jedné místní legendy

byla poslední tyrolská čarodějnice v roce 1590 upálena na hlavním

nádvoří hradu Itter.

6

Někdy v této době byl nad vstupní bránu – patrně

z iniciativy těch, jejichž úkolem bylo bojovat proti čarodějnictví – vytesán


Horská pevnost

15

proslulý citát z Dantovy Božské komedie (v němčině): „Zanech naděje, ty

kdož vstupuješ.“

V průběhu následujících dvou set padesáti let pak hrad změnilněkolikrát majitele – v roce 1782 se stal součástí osobního majetku Josefa II., který se o dva roky dříve, po smrti své matky, císařovny Marie Terezie, stal císařem Svaté říše římské.

Josef si tento tyrolský hrad oblíbil natolik, že když Rakousko krátce po Josefově nástupu na trůn navštívil papež Pius VI., trval na tom, že papež musí vysvětit oltář v malé, ale kouzelné zámecké kapli. Papež muvyhověl – především proto, že stál o urovnání rozporů mezi Josefem a církví. Na hradě také zanechal ozdobný gotický kříž a další církevní poklady.

I přes svůj zájem o hrad Itter se Josef II. – podobně jako většinapředcházejících majitelů – nakonec rozhodl pro jinou, honosnější rezidenci. Na konci prosince roku 1805 jej nahradil jiný a současně mnohemznámější nepřítomný majitel – Napoleon Bonaparte. Tento francouzský císař se stal majitelem hradu díky podmínkám tak zvaného prešpurského míru, k jehož uzavření došlo po vítězství Francouzů nad Rakušany v bitvách u Ulmu a u Slavkova, v polovině října a na počátku prosince roku 1805. Bonaparte ovšem nezůstal majitelem hradu dlouho – v roce 1809 jej věnoval svému věrnému spojenci, bavorskému králi Maxmiliánovi I.

7

Ten ovšem zanedbával jeho údržbu, a když mu v roce 1812 zástupci obce

Itter za celý hrad nabídli směšně nízkou částku 15 rakousko-uherských

zlatých, král jejich nabídku ochotně přijal. Sedláci ovšem chátrající objekt

rozhodně neplánovali opravovat – byl pro ně pouze zdrojem stavebního

materiálu. V průběhu následujících desetiletí tak byl z kamenů a trámů

pocházejících původně z hradu Itter postaven místní hostinec (Gasthaus)

i řada dalších domů.

Hrad zůstával v havarijním stavu i poté, kdy bylo Tyrolsko opětvráceno Habsburkům (po Vídeňském kongresu z let 1814–1815). V roce 1878 vychytralá obec hrad opět prodala – tehdy v podstatě již jenomromantickou zříceninu – za částku 3 000 zlatých mnichovskému podnikateli


Poslední bitva

16

jménem Paul Spiess. Ten z něj zamýšlel vybudovat rozlehlý a patrně

velmi luxusní hotel. Proto zahájil jeho komplexní rekonstrukci. Zámek

Itter díky ní získal centrální několikapatrovou budovu s padesáti pokoji,

k níž přiléhala vyšší věžovitá stavba a menší křídla, v nichž se nacházela

kuchyně, pokoje pro služebnictvo a skladovací prostory. Spiess nechal

opravit i hradby a rozpadající se vstupní bránu, upravit podobu rokle

a vydláždit úzkou, asi 130metrovou cestu vedoucí ze zámku do vesnice.

I přes značné investice ovšem tento projekt neuspěl, a proto Spiess zámek

v roce 1884 prodal jedné z nejúspěšnějších (a nejkrásnějších) evropských

hudebnic – proslulé německé klavíristce a skladatelce Sophii Menterové.

Menterová se narodila v roce 1846 v Mnichově a již od mládíprojevovala geniální hudební talent. Oba její rodiče byli nadaní hudebníci – otec violoncellista a matka zpěvačka. Svůj první veřejný koncert absolvovala již jako dítě. Ve svých třiadvaceti letech začala studovat u Ference Liszta, který ji často označoval za svou „klavírní dceru“ a nakonec prohlásil, že je největší žijící pianistkou na světě. Menterová se v roce 1872provdala za českého violoncellistu Davida Poppera a spolu s ním v několika následujících letech procestovala celou Evropu. Koupě zámku Itter

8

byla

výsledkem její dlouhodobé snahy o získání okázalé rezidence, která by

byla současně jakýmsi útočištěm před negativními jevy ve společnosti

i salonem pro její přátele – hudebníky. Několik pokojů v přízemí proto

nechala přestavět na prostory pro cvičení a pořádání koncertů.

V průběhu osmnácti let, po něž byla Menterová majitelkou zámku Itter, zde hostila mnoho významných osobností světa hudby – například Richarda Wagnera nebo Petra Iljiče Čajkovského. Častým a vítanýmhostem byl i její přítel a učitel Ferenc Liszt. Jeho návštěvy pro ni byly dokonce tak významné, že jej při příjezdu vítaly výstřely z děla a nad příjezdovou cestou stály květinové slavobrány. Lisztovi tato pompéznost nepochybně lichotila, ovšem čas trávený na zámku využíval k práci. V průběhu svého pobytu v listopadu roku 1885 například každé ráno vstával již ve čtyři hodiny. Tři hodiny pracoval, zúčastnil se mše v zámecké kapli a pak se


Horská pevnost

17

opět vracel k práci a komponoval až do pozdního odpoledne.

9

Ve svých

dopisech Menterové se obšírně rozepisuje o době, kterou směl strávit

na jejím „pohádkovém“ zámku, a přiznává, že si na tyto pobyty zachoval

„kouzelné vzpomínky“.

10

Sofi e Menterová zůstala na zámku Itter i poté, co se v roce 1886 její manželství s Popperem rozpadlo. Často zde pořádala různéspolečenské akce – například v říjnu roku 1891 uspořádala benefi ční představení na podporu nového pěveckého sboru ve městě Wörgl, které se nachází asi šest kilometrů severozápadně od zámku. Na zámek i nadále zvala slavné hudebníky a poskytovala jim podmínky potřebné pro jejich tvorbu.Čajkovskij v průběhu jednoho svého dvoutýdenního pobytu v září roku 1892 pravděpodobně napsal svou Ungarische Zigeunerweisen –sedmnáctiminutovou skladbu pro klavír, která vychází z maďarského cikánskéhofolklóru. Menterová a Čajkovskij ji společně představili v Petrohradě v únoru roku 1893.

Vysoké provozní náklady ovšem Menterovou v roce 1902 bohužel donutily zámek Itter prodat.

11

Novým majitelem se stal Eugen Mayr –

zámožný berlínský lékař a podnikatel, jenž nechal do zámku zavéstelektrické osvětlení a v kuchyni i v jiných částech zámku rozvést vodu.

Mayer na zámku v srpnu roku 1904 uspořádal svou svatbu s Marií Kunertovou a následně věnoval několik let tomu, aby zámek získalnovogotický vzhled. Stálo ho to nemalé fi nanční prostředky. Nechalpostavit cimbuří, obložit interiér dřevem a vyzdobit jej rozměrnými obrazy přibližujícími různé události z německé mytologie. Zámek díky tomu získal téměř pohádkový vzhled a Mayer se svou manželkou v něm pak na počátku 20. století provozovali luxusní hotel.

Zámecký hotel Itter, jak se mu tehdy říkalo, byl velmi oblíbený a po skončení první světové války dokázal přilákat mnoho dobřesituovaných hostů. Díky rozvoji lyžařského sportu se kdysi ospalé tyrolské vesničky staly vyhledávanými destinacemi a ani Itter, jemuž podnikaví místní obyvatelé začali přezdívat „perla Tyrolska“, nebyl výjimkou. Zámek


Poslední bitva

18

byl jednoznačně nejatraktivnějším místem k ubytování v této oblastizimních sportů a zájem o něj neustával ani mimo hlavní sezonu. V roce 1925

zámek Itter odkoupil Dr. Franz Grüner. Tento politik byl v období první

rakouské republiky zástupcem tyrolského hejtmana. Zámek kupovalpředevším jako místo, kde by mohl vystavit svou impozantní sbírku obrazů

a soch. Jakousi ironií osudu v roce 1932 zámek Itter navštívil i Édouard

Daladier, který se stal v období druhé světové války jedním z tamních

privilegovaných vězňů. Pobýval totiž ve Wörglu, kde se seznamoval se

zkušenostmi místní samosprávy s vydáváním vlastní měny cobyprostředku pro boj s dopady světové hospodářské krize.

12

Právě tato hospodářská krize nakonec přispěla k vzestupupopularity Adolfa Hitlera a v březnu roku 1938 k tak zvanému anšlusu neboli připojení Rakouska k nacistickému Německu. Tato smutná událostpozději nepřímo způsobila, že se zámek Itter změnil z pohádkového hotelu na něco mnohem horšího. PO ANŠLUSU se nacistické Německo pokoušelo vymazat veškeré vzpomínky na nezávislé Rakousko – tento proces začal již tím, že bylo Rakousko přejmenováno na německou provincii Ostmark.

13

Země byla

zároveň rozdělena na sedm správních obvodů, tak zvané Reichsgaue. Itter

i ostatní části Tyrolska spravoval nacistický funkcionář sídlícíve Vorarlbersku, asi 150 kilometrů jihozápadním směrem od Itteru.

Život na zámku Itter se v prvních měsících německé okupaceprakticky nezměnil – nacisté byli příliš zaneprázdněni procesem připojení Rakouska k „velké říši“. Jeden výrazný rys procesu připojení – na území bývalého Rakouska se etablovala nacistická tajná policie a soustavakoncentračních táborů – měl mít na zámek i budoucí události bezprostřední vliv, přestože zatím probíhal mimo jeho hradby.

Většina Rakušanů sice přivítala 105 tisíc vojáků 8. armády podvedením generálporučíka

14

Fedora von Bocka, kteří 12. března roku 1938 o půl

šesté ráno překročili hranici, nicméně někteří obyvatelé nově vytvořené


Horská pevnost

19

Východní marky nijak netoužili po tom, aby se stali obyvateli „Velké říše“.

V celém Rakousku se již krátce po anšlusu začaly utvářet odbojovéskuiny a Tyrolsko – se svou katolickou tradicí, kompaktní geografi ía tradičním vnímáním regionální identity – se rychle stalo centrem opozice proti

německé nadvládě i stále přísnějším předpisům. Podobně jako mnoho

jiných odbojových skupin po celém Rakousku byl i tyrolský odbojzpočátku velmi bojácný. Gestapo

15

se usilovně snažilo potlačit veškerý odpor

proti nacistické vládě a mohlo se při tom spolehnout na informace mnoha

spolupracujících Rakušanů, kteří ochotně udávali dokonce i své sousedy –

pokud se domnívali, že jejich podpora novému pořádku není dostatečná.

Ovšem i přes intenzivní aktivity gestapa mnohé odbojové buňkypřežívaly – nejen ve větších městech, například ve Vídni, Salcburkua Innsbrucku, ale i na menších městech a ve vesnicích po celé zemi. Příslušníci hnutí odporu ve Wörglu sice dosud čekali na svůj čas a koncentrovali své omezené zdroje, podobně jako většina jejich krajanů, ovšem v průběhu několikaleté německé okupace dokázali postupně a opatrně vybudovat organizaci, která měla v bitvě o zámek Itter sehrát významnou roli.A ironií osudu měli povstalcům z Wörglu, podobně jako na řadě dalších míst v zemi, pomoci přímo představitelé německé armády.

Rakouská armáda (Bundesheer) byla po anšlusu v průběhu několika málo dní začleněna do struktury wehrmachtu – jednotných ozbrojených sil nacistického Německa. Většina vojáků Bundesheeru tuto skutečnost přivítala.

16

Anexe Rakouska navíc německou armádu posílila: v letech

1938 – 1945 v ní sloužilo asi 1,3 milionu rakouských odvedenců.Rakušané bojovali prakticky ve všech typech jednotek a na všech frontách

a více než 240 tisíc z nich padlo v boji nebo zemřelo v důsledkuonemocnění a zranění.

17

Mnozí Rakušané sloužili třetí říši ochotně, a dokonce s nadšením,

18

ovšem řada dalších plnila svou vojenskou povinnost pouze proto, že

pokusy o vyhýbání se odvodu nebo dezerci byly velmi přísně trestány.

Němci se snažili některé vrstvy obyvatelstva – například levicověorien>


Poslední bitva

20

tované, nacionalisty a podobně

19

– do armády vůbec nepouštět, nicméně

i přes tyto snahy bylo odvedeno mnoho mladých mužů, kteří nacismem

v hloubi duše pohrdali. I přesto se z nich stali „němečtí“ vojáci.Ve wehrmachtu se přitom celá řada rakouských antifašistů naučila zacházet se

zbraněmi a získala cenné bojové zkušenosti. V posledních měsících války

se ukázalo, že právě to bude mít velký význam pro rakouský odboj obecně

i pro nedobrovolné obyvatele zámku Itter.

PODLE NĚKTERÝCH PRAMENŮ se zámek Itter proměnil z luxusního

hotelu na mohutné vězení na přímý rozkaz vrchního velitele SS Heinricha

Himmlera. Himmler přistál na letišti nedaleko Vídně jen několik hodin

poté, co německá vojska dne 12. března překročila hranice s Rakouskem,

a osobně pak řídil proces pacifi kace země. To podle Himmlerovapřesvědčení v yžadovalo pozatýkání všech, kteří by pro nov ý řád mohlipředstavovat sebemenší hrozbu. Tento bývalý chovatel drůbeže se proto osobně ujal

řízení všech existujících policejních sborů i rakouské organizace SS, která

již od roku 1934 pracovala v ilegalitě a připravovala půdu pro anšlus.

20

V okamžicích, kdy většina Rakušanů vítala německé vojáky s jásotem a květinami, tak již probíhalo rozsáhlé zatýkání všech, jejichž politické smýšlení, náboženské přesvědčení nebo etnický původ byly považovány za nepřijatelné. Himmler ovšem potřeboval budovy, v nichž by mohl tyto nové vězně internovat do doby, než bude možné zajistit jejich převoz do již fungujících věznic a koncentračních táborů v Německu.

21

Není vyloučeno,

že zámek Itter tajnůstkářského vrchního velitele SS skutečně zaujal,především svou mohutností a izolovanou polohou. Z nějakého důvodu ale

hned nepodnikl příslušné kroky, protože teprve na počátku roku 1940 si

německá vláda zámek od Dr. Franze Grünera pronajala k blíženespecifi kovaným ofi ciálním účelům.

O využívání zámku v prvních dvou letech po podpisu této nájemní smlouvy toho víme jen velmi málo, ovšem některé zdroje naznačují, že sloužil jako místo, na němž probíhaly úvodní v ýslechy v ýznamných osob,


Horská pevnost

21

které měly být následně deportovány do Německa. S jistotou víme pouze

to, že na počátku roku 1942 se zámek stal sídlem regionálního ústředí

Německého svazu pro boj proti nebezpečí tabáku.

22

Přes svůj neobvyklý název se tato nacisty založená a fi nancovanáorganizace skutečně zabývala bojem proti kouření ve „velkém“ Německu. Je to možná překvapivé, ale Adolf Hitler i jeho nohsledové bylizapřisáhlými odpůrci kouření. Hitler se domníval, že tento zlozvyk kazí dobré mravy a poškozuje zdraví jeho vojáků. Jeho postoj tehdy nebyl nijakvýjimečný – Němci kouřili poměrně intenzivně a možná právě proto sepočínaje polovinou 19. století Německo ocitlo na špici světového výzkumu v oblasti škodlivosti kouření. Nacisty kontrolovaný Německý svaz pro boj proti nebezpečí tabáku především vydával různé materiály a tiskové zprávy, v nichž fi gurovala zdravotní rizika spojená s kouřením.Regionální ústředí této organizace sídlící na zámku Itter pak bylo zodpovědné za distribuci těchto materiálů po celém bývalém Rakousku.

Hitler tedy kladl důraz především na svou protikuřáckou kampaň, ovšem Himmler nepřestával uvažovat o využívání zámku Itterke zlověstnějším účelům. Dne 23. listopadu roku 1942 přesvědčil Hitlera, aby podepsal rozkaz pro generálporučíka SS Oswalda Pohla, který bylředitelem Hlavního úřadu pro hospodářství a správu SS (SS-Wirtschafts-Verwaltungshauptamt) a v této funkci měl na starost i správu soustavy koncentračních táborů.

23

Na základě tohoto rozkazu měl ze zámku Itter

vytvořit objekt vhodný pro „speciální využití v rámci SS“. Himmler chtěl

na zámku Itter vybudovat věznici pro Ehrenhäft linge (neboli v ýznamné

vězně). Jednalo se o zajatce, které Němci považovali za dostatečně známé,

mocné nebo potenciálně natolik cenné, že se rozhodli je internovatv relativně důstojných podmínkách.

Dne 7. února roku 1943 Pohlovi podřízení zámek i se všemi vedlejšími budovami na Himmlerův přímý rozkaz zrekvírovali a s okamžitouplatností ukončili platnost nájemní smlouvy, která Grüneroviv předcházejících třech letech zajišťovala relativně slušný příjem. Zámek byl ofi ciálně


Poslední bitva

22

označen za tak zvaný evakuační tábor (Evakuierungslager) a podřízen

regionální správě koncentračních táborů v Dachau,

24

která se nachází asi

140 kilometrů odtud severozápadním směrem. Zámek se tak stal jednou

ze 197 poboček tohoto koncentračního tábora v jižním Německua severním Rakousku a v oblasti fi nančních zdrojů, ostrahy i dalších služeb nyní

závisel na této nechvalně známé mateřské organizaci.

Přeměna zámku z ústředí protikuřácké organizace na internačnízařízení pro významné vězně byla zahájena bezprostředně po jeho zabavení. Při plánování přestavby měl zjevně hlavní slovo architekt Albert Speer, což byl Hitlerův ministr zbrojního průmyslu.

25

Na vlastní stavební práce

dohlížel podporučík SS Petz.

26

Ten působil v oddělení zajišťujícím chod

poboček tábora Dachau a na zámek Itter přijel 8. února společně s dvaceti

sedmi vězni (12 z Dachau a 15 z Flossenbürgu

27

). Všichni tito vězni byli

původním povoláním tesaři, instalatéři a tak dále.

28

Petz s sebouzároveň přivezl deset příslušníků jednotky SS-Totenkopfverbände (SS-TV)

z Dachau,

29

kteří byli v průběhu stavebních prací zodpovědní za ostrahu

objektu. Po dokončení stavebních úprav je měl nahradit stálý strážní oddíl.

Petz a jeho společníci museli nejprve pečlivě zabalit nábytek a další honosné vybavení zámku, což pozorně sledoval i jeho ofi ciálnímajitel. Nevíme sice, jak se Grüner cítil v okamžiku, kdy mu byl zámek de facto zabaven a kdy skončila lukrativní nájemní smlouva, nicméně víme, že při ofi ciálním předávání zámku měl Grüner v klopězapíchnutý špendlík příslušníka NSDAP. Jakmile bylo vybavení zámkupečlivě zabaleno, Petz nařídil vězňům, aby začali rozebírat oltář v zámecké kapli, který kdysi vysvětil papež Pius VI. Také jim nařídil, aby odstranili gotický kříž a všechny ostatní křesťanské symboly. Snad tím zašel až příliš daleko, ale v pozadí jeho rozhodnutí možná stálo, že chtěl budoucí vězně připravit o duchovní útěchu. Po vyklizení kaple bylo všechno původní vybavení zabaleno a společně s ostatním zařízeníma uměleckými díly naloženo na nákladní automobily a dopraveno do Grünerova skladu v Salcburku.


Horská pevnost

23

Zámek byl tedy připraven a Petz pak mohl nařídit svým vězňům, aby začali provádět potřebné stavební úprav y. V koncentračních táborech bylo poměrně běžné, že důstojník SS nekomunikoval přímo s dělníky: jeho rozkazy tlumočil ostatním vězňům tak zvaný kápo – tedy jakýsi dozorce.

Tito kápové sice byli také jenom vězni, ale zpravidla se těšili větší důvěře a dostávalo se jim lepšího zacházení než vězňům ostatním. Mnozí z nich byli na své spoluvězně velice hrubí – snažili se tak vetřít do přízně svých pánů. Kápem dělníků na zámku Itter byl naštěstí pro ně politický vězeň Franz Fiedler,

30

který měl velmi mírnou povahu a snažil se ostatní

vězně chránit před častými výbuchy Petzova hněvu.

Příčinou těchto incidentů bylo i to, že na Petze tlačili jeho nadřízení v Dachau a žádali po něm, aby přestavba zámku Itter byla dokončena co nejdříve. Petzovi bylo naprosto jasné, že pokud práce naberou zpoždění, mohlo by to mít za následek jeho okamžité přeložení někam, kde je život mnohem nebezpečnější než v Tyrolsku. Nervózní byl tedy patrně hned od samého počátku. Neztrácel tedy čas a nařídil vězňům, abys přestavbou začali v suterénu a postupovali směrem nahoru.

Sklepení na zámku Itter byla rozlehlá a pochopitelně i velmi studená a vlhká. To ale nebyl nijak závažný problém, protože žádná zestávajících pěti velkých místností v suterénu neměla být využívána jako obytný prostor. Dvě nejsušší místnosti měly být využity ke skladovánípotravin – v jedné mělo být uloženo ovoce a ve druhé brambory a zelenina. Ve zbývajících třech místnostech měla vzniknout tesařská, klempířská a elektrikářská dílna. Kamenné schodiště vedoucí ze suterénu do přízemí bylo opraveno a osazeno zábradlím. Masivní dveře sklepních prostor byly vyztuženy a osazeny dvojitým zámkem.

Deset místností v přízemí měli využívat vojáci z jednotky SS-TV, kteří budou zajišťovat trvalou ostrahu zámku. Zajatci – řemeslníci použilistavební dřevo dodané ze skladů SS v Bavorsku a postavili zde ubikace až pro třicet pět osob. Každý z vojáků měl k dispozici skříňku na své osobní věci a dále se zde nacházel sklad zbraní s mohutnými dveřmia něko>


Poslední bitva

24

lika zámky, toaleta a sprchy, a kuchyně s dřezy, vařiči a spíží. Překrásný

hudební salon Sophie Menterové byl přepažen – v jedné jeho polovině

vznikla denní místnost pro vojáky se zvláštními úkoly a druhou využíval

velitel strážního oddílu.

Vězni se následně pustili do přestavby devíti místností v prvním patře.

31

Dvě z nich byly zařízeny jako kanceláře budoucího velitelejednotky SS-TV a jeho pobočníka. Třetí místnost byla jakýmsi soukromým

salonkem obou těchto důstojníků, ve čtvrté se nacházela toaleta a zezbývajících pěti místností se stalo prvních pět z celkem devatenácti cel pro

privilegované vězně, jejichž domovem se zámek Itter měl již zanedlouho

stát.

V těchto místnostech měli být ubytováni vězni, kteří měli pro třetí říši velkou cenu, proto byly zařízeny mnohem komfortněji než cely určené pro vězně obyčejné. Cely pro privilegované vězně (cely 1 až 5 v prvním patře, 6 až 9 ve druhém a 10 až 19 ve třetím) vznikly ve stávajících místnostech a každá z nich byla určena pro maximálně dva vězně. Pokud sev místnosti nacházelo okno, byly na něj připevněny mříže, a všechny dveře byly na vnější straně osazeny dvěma masivními zámky. Bylo možné, že některé vězně bude nezbytné zcela izolovat, a proto byla přibližně v polovině cel k dispozici obyčejná umyvadla a toalety.

Apartmá ve čtvrtém patře, v němž měl bydlet budoucí velitel posádky zámku z řad příslušníků SS, bylo vybaveno ještě luxusněji. Tentodůstojník (spolu s manželkou) měl k dispozici luxusně zařízený obývací pokoj, ložnici, samostatnou kuchyni a jídelnu. Kromě běžného vybavení byl ve velitelském apartmá k dispozici i telefon, aby mohl komunikovat přímo s nadřízenými orgány v Dachau a v případě potřeby mohl okamžitěpožádat o pomoc poddůstojnickou akademii horských myslivců v nedalekém městě Wörgl,

32

která byla začleněna do struktury wehrmachtu.

Po dokončení úprav hlavní budovy se vězeňští dělnícipřesunuli k objektu jménem Schlosshof – jednalo se o samostatnou druhou strážní bránu, která se nachází asi patnáct metrů za první menší branou.


Horská pevnost

25

Od hlavní budovy ji odděluje trojúhelníkové nádvoří, které bylozpravidla využíváno jako parkoviště. Schlosshof je postaven ze stejného kamene

jako ostatní části hradu. Jeho středem prochází klenutá brána, jejížschodiště ústí na zděnou terasu a k hlavní budově. Kromě tohoto vchodu se

ve Schlosshofu nacházela i garáž, stáj a sklad zahradního nářadí.Pracující vězni se mohli na konci každého náročného pracovního dne uložit

ke spánku v horním podlaží této budovy. Zřídili zde i provizornílékařskou ordinaci, již tvořila čekárna, vlastní ordinace, kancelář vojenského

zdravotníka a zubní ordinace.

Posledním Petzovým úkolem bylo zajistit, aby vězni ze zámku nemohli uprchnout.

Hradby zámku Itter již byly dostatečně masivní a na západě, severu a východě se nacházel strmý svah. Z jižní strany zámek chránil hluboký příkop. Proto bylo pouze zapotřebí natáhnout několik rolí ostnatého drátu a bránu opatřit masivním zámkem. Petz se snažil vězňůmzabránit v útěku i tím, že svým podřízeným z jednotky SS-TV nařídil rozmístit po vnitřním obvodu hlavní hradby světlomety. Vojáci také postavili tři dřevěné boudy s kulomety MG-42, z nichž byl dobrý výhled na přední i zadní nádvoří.

Přestavba zámku Itter na luxusní vězení byla v podstatě dokončena již 25. dubna roku 1943, ovšem elektrické rozvody nebyly zcela hotové ani v den, kdy Petz dostal rozkaz vrátit se i se všemi vězni zpět do Dachau. Se svým návratem rozhodně nechtěl otálet (můžeme se domýšlet, proč nechtěl popudit své nadřízené), a proto se i s vězni a většinou strážných do Dachau skutečně vrátil. Jednomu vězni, který se vyznalv elektroinstalaci, ovšem nařídil zůstat a práci dokončit. Dva vojáci z jednotky SS-TV na zámku zůstali jako jeho strážci.

33

Jména těchto dvou strážných dnes neznáme, ovšem oním vězněm – elektrikářem byl muž, který měl budoucí dění na zámku Itter významně ovlivnit. Šestatřicetiletý Zvonimir „Zvonko“ Čučković

34

byl katolík

a pocházel ze Sisaku v Chorvatsku. V období před německou invazí


Poslední bitva

26

do Jugoslávie v dubnu roku 1941 žil i se svou ženou Emou a synemZvonimirem

35

v Bělehradě a živil se jako elektrikář. Po jugoslávské kapitulaci

se zapojil do ilegálního odboje, nicméně již v prosinci roku 1941 jej zatklo

gestapo. Následně byl internován v Bělehradě, Štýrském Hradci, Vídni

a Salcburku a 26. září roku 1942 byl poslán do Dachau.

Čučković byl patrně určen k likvidaci, ovšem život si zachránil tím, že při úvodním výslechu plynnou němčinou zdůraznil, že je vyučený elektrikář a že by jeho věznitelé mohli těchto jeho znalostí využít. Těm nezbylo než souhlasit, a proto jej přidělili k Petzově údržbářské četě. V období od listopadu roku 1942 do února roku 1943 Čučković pracoval v Traunsteinu (asi 80 km jihovýchodně od Mnichova), kde se nacházelo jiné vězeňské zařízení podřízené formálně Dachau. Když se ovšem začala připravovat výprava Petzovy skupiny na zámek Itter, nechali proČučkoviće okamžitě poslat. Společně s Rakušanem Karlem Horeisem bylzodovědný za opravu elektrických rozvodů v celém zámku i za jiné úkoly. To, že se Petz rozhodl zanechat Chorvata na zámku za situace, kdy se všichni ostatní vězni vraceli do Dachau, názorně svědčí o Čučkovićových schopnostech. Tehdy to sice ještě netušil, ale kvalitně odvedená práce mu tehdy zachránila život.

Zámek Itter byl tedy na příchod prvních vězňů v podstatě připraven – nyní již pouze zbývalo, aby vedení tábora v Dachau zajistilo dostatek strážního personálu. Ostrahu zámku mělo zajišťovat čtrnáct vojáků SS,

36

jedna příslušnice SS ženského pohlaví

37

(a šest německých ovčáků). Oficiální název této jednotky SS zněl Speciální komando Itter.

38

Členy tohoto

„komanda“ byli především postarší, fyzicky méně zdatní vojáci bezbojových zkušeností. Většina z nich vykonávala funkce strážných ve větších

internačních táborech a nyní je nepochybně potěšilo, že budou žítv relativním komfortu na zámku. Můžeme se také domnívat, že bystřejšíčlenové této strážní jednotky – ti, kteří si začali uvědomovat, že v případě

vítězství Spojenců budou nejspíš popraveni všichni, kdo se na fungování

koncentračních táborů nějakým způsobem podíleli – přivítali možnost


Horská pevnost

27

počkat na konec války ve společnosti privilegovaných vězňů na tomto

alpském zámku, daleko od hrůz „konečného řešení“.

Pokud se ale strážní domnívali, že na zámku budou pouze lenošit, hluboce se zmýlili. Oba důstojníky, jimž bylo svěřeno velení nad tímto oddílem, rozhodně není možné označit za příliš benevolentní. Mladším z nich byl zástupce velitele speciálního komanda Itter, poručík Stefan Otto. Jednalo se o člena tak zvané Sicherheitsdienst (SD, bezpečnostní služba), což byla bezpečnostní a zpravodajská odnož SS. Jeho primárním úkolem sice bylo získávat od v ýznamných osob internovaných na zámku Itter zpravodajsky využitelné informace, nicméně všichni strážní si byli dobře vědomi toho, že Otto bude velmi pozorně pátrat i po jakémkoli pochybení, ať už vojenského nebo ideologického rázu. Pokud by Otto některého z vojáků přistihl při něčem nekalém, mohl velmi snadnoskončit na frontě nebo dokonce v trestném praporu.

Ještě horší bylo, že se zodpovědná místa v Dachau z neznámých důvodů rozhodla svěřit velení nad zámkem Itter kapitánu Sebastianovi „Wastlovi“ Wimmerovi – nevzdělanému primitivovi, jehož i v rámci SS předcházela pověst člověka, který se chová stejně neurvale ke svýmpodřízeným i vězňům. Tento muž měl tedy nyní zodpovídat za osud několika vysoce postavených a potenciálně cenných zajatců třetí říše. KAPITÁN SS Sebastian „Wastl“ Wimmer měl poměrně pestrou životní dráhu. Narodil se v roce 1902 v bavorském Dingolfi ngu – toto městečko se nachází asi 80 kilometrů severovýchodně od Mnichova. V roce 1923 začal sloužit u místní policie a později se vypracoval až do hodnosti seržanta. Stalo se tak i přesto (nebo možná právě proto), že o něm bylo známo, že přiznání z podezřelých dostává za pomoci velmi nevybíravých prostředků –v některých případech je málem utloukl k smrti. Byl nevzdělaný, nedisciplinovaný a v opilosti u něj někdy propukaly záchvaty nekontrolované zuřivosti, ovšem pro vznikající jednotky SS to byl zcela ideální kandidát. Příslušníkem SS se stal v březnu roku 1935,

39

poté co odešel od mnichovské policie.


Poslední bitva

28

Proč Wimmer do SS vstoupil, nevíme. Je možné, že měl obdobnépolitické názory a snažil se tedy stát členem elitní organizace, jejíž ideologie vyhovovala jeho přesvědčení. Ovšem s ohledem na to, co je známo o jeho osobnosti, je spíše pravděpodobnější, že Wimmer v SS viděl příležitost, jak opustit svou nudnou práci a získat ofi ciální svolení k ponižování lidí, kteří jej v některém ohledu převyšovali – intelektuálů, bohatýchpodnikatelů a pochopitelně i Židů, které nacisté běžně označovali za „podlidi“.

Ať již byla Wimmerova motivace jakákoli, brzy se měl seznámit i s temnými stránkami Hitlerova nového Německa a aktivně sepodílet na jejich podobě. Nejprve absolvoval počáteční výcvik v Dachau a následně, již jako důstojník SS-TV,

40

začal působit ve strážním oddíle

velikosti praporu, který se jmenoval SS-Wachsturmbann Oberbayern.

41

Koncentrační tábor Dachau existoval v roce 1935 teprve dva roky a byl

ještě relativně malý – jeho rozšíření a výstavba krematoria následovaly

teprve v roce 1937 – nicméně i přesto v něm již bylo internováno několik

tisíc vězňů, především Židů a politicky nepohodlných osob.Systematické popravy vězňů se sice ještě neprováděly, nicméně Wimmer a ostatní

strážní mohli vězně podle libosti ponižovat, bít a případně i zabíjet.

Wimmer se v Dachau nepochybně osvědčil, protože již v září roku

1937 byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Ve stejném měsíci nařídil

vrchní velitel německé soustavy koncentračních táborů, generálmajor SS

Th eodor Eicke, aby byl prapor SS-Wachsturmbann Oberbayern početně

doplněn na ekvivalent pěti praporů a přejmenovánna SS-Totenkopfstandarte 1 Oberbayern. Podobně jako další dva útvary velikosti pluku,

42

které

nechal Eicke v roce 1937 vytvořit ze strážních oddílů v koncentračních

táborech, se měl i Oberbayern hned od počátku stát vojenskou organizací.

Příslušníci SS ovšem neměli být zapojeni do přímého boje protinepříteli, ale všechny původní Totenkopfstandarten měly provádět „policejní

a bezpečnostní úkoly“ v prostoru za frontovou linií, jak to Eickeeufemisticky nazval. Vzhledem k tomu, že z Eickeho hlavy pochází i koncepce

„neústupné krutosti“, již měli pocítit vězni v koncentračních táborech,


Horská pevnost

29

zcela určitě nás nepřekvapí, že Totenkopfstandarten v čase válkyprováděly zejména zatýkání podezřelých, tvrdé výslechy a často i popravy

politických a vojenských představitelů, Židů a podobných „nežádoucích“

elementů.

Wimmer i Totenkopfstandarte Oberbayern se těchto nových úkolů poprvé zhostili v roce 1938 po anexi Sudet, které původně patřilyČeskoslovensku. Ještě před vojáky wehrmachtu začaly v této sporné oblasti působit dva prapory Totenkopfstandarte Oberbayern, jejichž úkolem bylo identifi kovat a pozatýkat každého, kdo by tuto anexi mohl nějak ohrozit. Řada z těchto nešťastníků skončila v Dachau nebo v jinýchkoncentračních táborech, ovšem někteří z nich nepřežili dokonce ani okamžik, kdy je Wimmer a jeho kolegové dopadli.

Obdobné represivní metody používal Wimmer i po napadeníPolska v září roku 1939. Působil v okolí města Kielce v Horním Slezsku, v oblasti, kterou obsadila 10. armáda generálmajora Waltera vonReichenau. Wimmer zde společně s ostatními příslušníkyTotenkopfstandarte Oberbayern

43

umučil a pozabíjel velký počet Židů, protinacisticky

smýšlejících duchovních, psychicky nemocných osob, polskýchnacionalistů i polských vojáků, kteří se pokoušeli uprchnout ze země. V několika

vesnicích (např. Ciepielow, Nisko nebo Rawa Mazowiecka

44

) proběhly

hromadné popravy a tyto zvrácenosti prováděné pod rouškou „zajištění

pořádku a bezpečnosti“ byly natolik šokující, že si na to několik vysoce

postavených důstojníků wehrmachtu stěžovalo přímo Himmlerovi. Jejich

protesty byly ovšem ignorovány a Wimmer a jeho kolegové mohli ve svém

řádění pokračovat až do konce roku 1939, kdy byly všechny tři původní

Totenkopfstandarten z Polska odveleny.

45

Stažením těchto jednotek ovšem

nacistické řádění v Polsku pochopitelně neskončilo. V této odpornéčinnosti pokračovaly nově utvořené Totenkopfstandarten, k nimž sepřiojily i jednotky zvláštního určení (SS Einsatzgruppen) – náplní jejich

práce bylo především systematické provádění hromadných poprav v co

nejkratším čase.

46


Poslední bitva

30

Po svém návratu z Polska se tři původní Totenkopfstandarten staly jádrem 3. tankové divize

47

(3. SS Panzer Division), jíž velel osobně sám

Th eodor Eicke.

Výzbroj této divize tvořily především zbraně, které Němci ukořistili v Československu. Tato jednotka se následně účastnila invazedo Francie a do Nizozemí. Wimmer tehdy sloužil v jednom z pluků tankových granátníků (motorizované pěchoty). Jistě není nijak překvapující, že se fanatičtí příslušníci 3. tankové divize dopustili řady válečných zločinů – v květnu roku 1940 například ve francouzské vesnici Le Paradispopravili 97 zajatých britských vojáků z 2. praporu pěšího pluku Royal Norfolk Regiment.

Když byla tato divize SS v dubnu roku 1941 poslána na východní frontu, tendence jejích příslušníků k páchání válečných zločinů seprojevily v plné síle. Divize se podílela na tažení Skupiny armád Severk Leningradu. Rusko se ukázalo být pro tuto divizi podstatně tvrdším oříškem než Francie: přes počáteční úspěchy na jaře a v létě roku 1941 dávala již v zimě téhož roku Rudá armáda Eickemu a jeho vojákům co proto. Na jaře roku 1942 početně silnější nepřítel 3. tankovou divizi u města Děmjansk nedaleko Leningradu obklíčil a připravil o 80 procent její bojové síly.

Wimmer se ovšem této potupě vyhnul. V lednu roku 1942 byl převelen k 2. tankové divizi „Das Reich“, která se rovněž tvrdě střetávala s Rudou armádou a byla součástí Skupiny armád Střed polního maršála Fedora von Bocka. Důvody Wimmerova převelení ani povahu jeho nové funkce neznáme, je ovšem poměrně pravděpodobné, že se opět podílelna provádění „policejních a bezpečnostních“ operací, které tak důvěrně znal ze svého předcházejícího působiště v Polsku. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že v září roku 1942 opět změnil své působiště – tentokrát se však jižpřesunul mimo oblast bojů a začal pracovat v administrativě tehdy ještěnepříliš známého koncentračního tábora nedaleko města Lublin ve středním Polsku. Jeho ofi ciální název zněl „Tábor válečných zajatců jednotek SS u Lublinu“, nicméně v současnosti je mnohem známější jako Majdanek.


Horská pevnost

31

Tento tábor vznikl v říjnu roku 1941 jako tábor pracovní – vězňové byli nuceni pracovat v nedalekých zbrojovkách a továrnách vyrábějících vozidla pro německou armádu – ovšem brzy se z něj stal více méněvyhlazovací tábor, v němž byli vražděni zajatí ruští vojáci, polští Židéa politicky nepohodlné osoby – zastřelením, oběšením nebo plynem. Sebastian Wimmer osobně zodpovídal za každodenní chod tábora. Z titulu své funkce například objednával potřebné zásoby a vybavení, podílel se na rozhodování o personálních otázkách a měl ve své správě sklady plné šatů a osobních cenností, které byly zabaveny vězňům.

Ovšem Wimmer se i aktivně podílel na zvěrstvech, která se v táboře odehrávala. Součástí jeho kompetencí bylo i rozhodování o tom, kdo bude těžce pracovat v nedalekých továrnách a kdo bude rovnou zastřelen. Také nesmlouvavě potlačoval jakékoli známky odporu ze strany vězňů, k nimž se strážní chovali velmi bezohledně. Pokud některý z vězňů zaváhal nebo snad dokonce odmítl vykonat nařízený úkol, stal se z něj odstrašující příklad pro všechny ostatní – tresty byly zpravidla veřejné a velmibolestivé. Wimmer byl učenlivým žákem Th eodora Eickeho a v souladu s jeho koncepcí „neústupné krutosti“ dohlížel na to, aby všichni vězni – Poláci, Rusové, váleční zajatci, Židé, muži, ženy i děti – trpěli co možná nejvíce.

Wimmer působil v táboře Majdanek asi pět měsíců a jeho nadřízení byli s jeho prací natolik spokojeni, že jej v polovině února roku 1943 poslali zpět na místo, kde jeho kariéra u SS začala: do Dachau. Jeho funkce zde sice byla ofi ciálně stejná jako v Majdanku – ředitel tábora preventivní internace – nicméně jeho pravomoci zde byly mnohem rozsáhlejší než v Polsku. Dachau bylo totiž jakýmsi centrem soustavy koncentračních táborů spravovaných příslušníky SS. Ofi ciálně byl sice podřízený veliteli tábora, podplukovníku SS Martinu Weissovi, ovšem osobně zodpovídal za každodenní záležitosti a byl jedním z nejvýše postavených důstojníků v táboře.

A možná právě to nám může poskytnout odpověď na otázku, jak mohl být někomu jako Wimmer (učebnicový případ sociopata se sklony


Poslední bitva

32

k násilí, který týral vězně i své podřízené) svěřen tak významnýa politicky citlivý úkol. Wimmer byl možná neotesaný, ale určitě ne hloupý.

V Dachau sice zastával vysokou funkci, ovšem práce v koncentračním

táboře určitě nebyla nijak příjemná. Proč by měl denně přicházetdo kontaktu s páchnoucími vězni a čichat pach škvařícího se lidského masa, když

mohl díky svým konexím získat funkci v pohodlném zámeckém hotelu

pro privilegované vězně? Jeho manželka Th érèse, která zatím žilapřevážně u rodičů v jižním Německu, by se mohla na zámek nastěhovat s ním

a zbytek války by tak prožili v bezpečí a v relativním luxusu. A pokud bylo

jedinou podmínkou, že bude s těmito vězni jednat jako v rukavičkách,

proč ne? Svůj vztek si mohl koneckonců kdykoli v ylít na někom ze sv ých

podřízených, kdo byl právě po ruce.

Je tu ovšem ještě jedna možnost. Není vyloučeno, že seadministrativa tábora Dachau rozhodla pro Sebastiana Wimmera nikoliv i přes jeho sklony k násilí, ale právě kvůli nim.

Vězni, kteří měli být již zakrátko ubytováni na zámku Itter, měli žít v relativním luxusu za předpokladu, že bude reálné, že je nacistéjednou budou moci vyměnit za své druhy v zajetí Spojenců. Nebylo ovšem vyloučeno, že se válečná štěstěna k Německu obrátí zády – a pak by bylo nutné tyto vězně v tichosti popravit. Velitel zámku Itter tedy musel být připraven nechat všechny privilegované vězně pozabíjet. Nesměl zaváhat ani protestovat. A „Wastl“ Wimmer byl zcela určitě typem člověka, jemuž by něco podobného nedělalo potíže. PROČ SE WIMMER STAL velitelem zámku Itter sice nevíme, ovšem víme zcela jistě (díky Čučkovićovým podrobným zápiskům), že na zámek Itter přijel ve středu 28. dubna 1943 dopoledne. Jeho zástupce Stefan Otto ze zpravodajské služby SS a ostatní členové strážního oddílu přijeli již o dva dny dříve a nyní čekali nastoupeni na malém nádvoří za hlavníbranou. Wimmer a jeho manželka přijeli z Dachau v kabrioletu značky Opel. Řidič předjel před nastoupené vojáky a za ním následovalo ještě malé


Horská pevnost

33

nákladní auto, jehož korba byla plná kufrů, beden a kusů nábytku. Řidič

limuzíny vystoupil, oběhl automobil a otevřel jeho přední dveře;Wimmer se vysoukal z vozu a podíval se pronikavým pohledemna nastouené vojáky.

Čučković tuto scénu pozoroval skrze přivřené okno ve druhém patře Schlosshofu. Sice neslyšel, co Wimmer nastoupeným vojákům říká, ovšem z jeho gest a z výrazu ve tváři vojáků bylo možné poznat, že se jeho krátký proslov týkal především disciplíny a případných trestů. Když Wimmer skončil, provedl krátkou inspekci svých mužů. Otto, který šel vedle něho, pak vyštěkl krátký rozkaz, po němž se vojáci rozběhli k nákladnímuautomobilu a začali z něj vykládat Wimmerova zavazadla. Wimmer chvilku počkal, aby se přesvědčil, že s nimi vojáci zacházejí s patřičnýmrespektem, a pak se vydal směrem k hlavní bráně. Jeho manželka se s nímsnažila udržet tempo.

Wimmerova netrpělivost nepochybně souvisela s tím, že první vězni měli na zámek Itter přijet již za deset dní. Zatím sice nevěděl, o koho přesně se jedná, ale bylo mu jasné, že tito lidé jsou pro třetí říši velice důležití – ať už jako rukojmí nebo jako pěšáci v komplikovanýchdiplomatických rošádách, v nichž se vůbec neorientoval. Podstatné bylo, aby tito vězni zůstali naživu a aby se cítili spokojení. Nepochybně si byl vědom toho, že on osobně zodpovídá za to, že nikomu z těchto privilegovaných zajatců nebude zkřiven ani vlásek. Tato představa jej poněkud děsila – po větší část své kariéry u SS se koneckonců věnoval tomu, že zajatce ponižoval, mučil a zabíjel.

V období po Wimmerově příjezdu na zámek Čučkovićovi neušlo, že nový velitel své podřízené neustále zaměstnává nečekanýmikontrolami a cvičnými poplachy. V případě takovéhoto poplachu museli strážní správně zareagovat na fi ngovaný útěk vězně, který jim oznámilo houkání klaksonu na střeše strážnice. Vojáci se pak rozeběhli k palebnýmpostavením s kulomety MG-42, které vykrývaly prostor nádvoří. Čučković k tomu suše poznamenal, že si strážní patrně neuvědomují, že uprchlý


Poslední bitva

34

vězeň daleko spíš zamíří do bezpečí nedalekého lesa, než aby se bezcílně

potuloval po zámku a čekal, až ho někdo zastřelí.

Čučković tyto přípravy sledoval velmi pozorně a zapisoval si poznámky do malého sešitu, který kdysi ukradl ze strážnice a kterýukrýval ve Schlosshofu pod uvolněným prknem. Musel si při tom počínat velice opatrně, protože byl zatím jediným vězněm na zámku plnémpříslušníků SS, nicméně doufal, že by tyto jeho poznámky mohly být jednou pro Spojence užitečné.

A pak se jednou ráno (v neděli 2. května roku 1943) objevily dva mercedesy s emblémem SS na kapotě, projely hlavní branou zámku Itter a zastavily na malém nádvoří za ní. Čučković ze své pozorovatelny ve Schlosshofu sledoval Wimmera, jak vybíhá ven, aby se s posádkou obou automobilů přivítal. Chorvat se zaměřil předevšímna uniformovanou osádku prvního automobilu, ale pak zpozorněl – uvědomil si, že i ve druhém automobilu sedí tři muži. Přestože na sobě měli nevýrazné šedé civilní šaty, uvědomil si, že je odněkud zná. S určitými rozpaky vzal na vědomí, že právě dorazili první VIP vězni a že tedy zámek Itter začíná ofi ciálně sloužit svému účelu.


KAPITOLA 2

První příchozí

Č

UČKOVIĆOVO PŘEKVAPENÍ V OKAMŽIKU, KDY ONOHO

květnového dne spatřil na dolním nádvoří zámku Itter tři muže

vystupující z mercedesu, bylo zcela pochopitelné. ZvonkoČučković sice posledních šestnáct měsíců strávil v nejrůznějších německých věznicích, ovšem nově příchozí – Édouarda Daladiera, generála Maurice Gamelina a Léona Jouhauxe – poznal okamžitě. Jejich tváře se totiž již před druhou světovou válkou velmi často objevovaly na obálkáchčasoisů po celé Evropě.

Skutečnost, že se ze tří nejvýznamnějších představitelů předválečné

Francie stali vězni SS, Čučkoviće svým způsobem znepokojilo ještě více

než jeho vlastní zatčení.¹ Čučković sice netušil, jak se tito mužido německého zajetí dostali, nicméně bylo mu jasné, že jejich cesta z pařížských

salonů do chladných a strohých místností zámku Itter byla velmikomlikovaná.

ROZLOŽITÝ a popudlivý Édouard Daladier byl ve svých jednašedesáti

letech z trojice nových příchozích nejmladší. Byl jedním z nejznámějších


Poslední bitva

36

a nejvýznamnějších francouzských politiků meziválečného období.Narodil se v roce 1884 v rodině pekaře.

Již v mládí projevoval značnou inteligenci, ale i ctižádost. Nejprve se stal učitelem dějepisu, ovšem v roce 1912 se vydal na politickou dráhu. Ve svých dvaceti osmi letech se stal starostou svého rodného městaCarentras nedaleko Avignonu, v departementu Vaucluse na jihovýchodě Francie. Jeho slibnou politickou kariéru přerušila první světová válka, v jejímž průběhu poznal líté boje v zákopech – nejprve jako řadový voják a později jako respektovaný důstojník.²

Po skončení války se Daladier znovu vrátil do politikya postupoval v hierarchii levicově orientované Republikánské, radikálnía radikálněsocialistické strany. V roce 1927 se stal jejím předsedou a v několika meziválečných kabinetech pak zastával například post ministra zahraničí a ministra války. V této funkci se zasazoval o reorganizaci francouzské armády a tento trend nepřestával podporovat ani po lednu roku 1933, kdy se stal poprvé francouzským premiérem. Jeho vláda se ovšemudržela pouhých devět měsíců a pak byla nucena podat demisi, protože se nedokázala vypořádat s následky Velké hospodářské krize. Daladierův druhý mandát ministerského předsedy začal 30. ledna roku 1934, ovšem tentokrát trval pouhé dva týdny, protože francouzská vláda 6. února snad až příliš tvrdě zareagovala na pouliční nepokoje vyvolané pravicovými radikály. Zásah ozbrojených složek si tehdy vyžádal šestnáct mrtvých a tisíce zraněných.

3

Daladierova reakce na tyto pouliční bouře sice přispěla k pádu jeho vlád



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist