načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poslání - Karolína Kahounová

Poslání

Elektronická kniha: Poslání
Autor:

Neznámé zlo. Tajemné drahokamy. Nebezpečné putování přes říši beze jména. Dva světy, jež se mají střetnout. A dívka, která je může zachránit… Fantasy příběh z pera ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Má kniha.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 191
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Neznámé zlo. Tajemné drahokamy. Nebezpečné putování přes říši beze jména. Dva světy, jež se mají střetnout. A dívka, která je může zachránit… Fantasy příběh z pera mladé začínající autorky.

Zařazeno v kategoriích
Karolína Kahounová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Karolína Kahounová

Cesta za spásou

Poslání


Knihu věnuji především své rodině,

kamarádkám a kamarádům,

ale i čtenářům této knížky.

Bez Vás bych nikdy nebyla tam, kde jsem.

© Karolína Kahounová, 2014

Illustrations © Karolína Kahounová, Anna Martinovská, 2014

ISBN 978-7211-459-7

Báseň

Ti vládci samozvaní,

splní se snad naše přání?

Polapeni do bezmezné moci,

navždy pozřeni v ledové noci?

Ve skrytu noci vyhrávají, život plyne bez váhání... Nesplní přání nás všech? V ten osudný den, kdy kají svůj sen, spadnou do ní bez váhání? Vyplní se naše očekávání? Chopili se strašlivé moci, aby je smrt sevřela do bezedné noci, kde pod hvězdami širými v tom nekonečném vesmíru

znovu a znovu spílají svůj sen...

Objeví se tady v ten osudný den? Vyplní tak naše očekávání? A spadnou do ní bez váhání?

5

PROLOG

Mladá sedmnáctiletá dívka se procházela u třpytícího se jezera. Jemný

letní vánek si pohrával se světle hnědými vlasy, které jí splývaly až

k pasu. Pod jasným slunečním svitem však některé pramínky získávaly

barvu tekutého zlata.

V dívčině obličeji se zračilo štěstí jasně jako odraz v zrcadle. Právě

dnes bylo prvního července, takže jí začínaly letní prázdniny.

Čekala na svoji nejlepší kamarádku Izabelu, se kterou se chtěla jít

koupat do jezera, ale ona stále nepřicházela. To jí připadalo divné,

protože kamarádka nemívala zpoždění. Dívka si už plánovala, že jestli

se Izabela neobjeví co nejdříve, skočí do jezera sama, teplota vzduchu

stoupala ke třiceti stupňům již několik dnů.

Dívčiny neobvykle pronikavé, sytě zelené oči prohledávaly okolí

a hledaly nejlepší kamarádku.

„Ach jo,“ ulevila si, „kde je?“ Sáhla po svém mobilu a povzdechla

si, jelikož si uvědomila, že v tom spěchu, s nímž se vydala k jezeru, si

zapomněla svůj nový dotykový mobil doma na stole.

Naštvala se sama na sebe, když tu její pohled padl na vysokého,

pohledného a přitažlivého mladíka kráčejícího proti ní... Jeho

královsky modré oči ji pozorovaly způsobem, jako by jí chtěly něco

sdělit – něco naléhavého. Dívka si všimla, že mladík – ne o moc starší

než ona – vypadá dost unaveně. Jeho lehce rozcuchané, slámově plavé

vlasy poletovaly ve větří ku stejně jako ty její.

Chlapec dokráčel až k ní a pověděl jí nenuceně: „Jak se jmenuješ?“

„Liliana,“ odvětila mu neochotně.

Mladíkovi poklesla brada a nečekaně se otočil k odchodu. Lilianě to

připadalo divné – opravdu nikdy se jí nestalo, že by se jí někdo

neznámý zničehonic zeptal na její jméno. Pomyslela si, že i přesto, že je

tak krásný, tak mu raději nebude důvěřovat. Vypadalo to, jako kdyby

tajuplný chlapec někoho hledal a byl zklamaný proto, že ho nenašel.

Avšak pak si nejspíš znovu na něco vzpomněl, a k dívce se otočil tak

rychle, až se lekla:

6

„A máš třeba nějakou přezdívku?“

Liliana mu ze strachu nejdřív neodpovídala, i když jednu přezdívku

měla. Přesto, že jí mladík připadal hodně unavený, fascinovalo ji, jak

reagoval rychle a pohotově. Byl štíhlý, ale do hubenosti měl daleko.

Dívka si nemohla nevšimnout jeho poměrně specifických rysů

v obličeji. Neznala nikoho, kdo by se mu blíže podobal. Mladíkově

tváři dominovaly vystouplejší lícní kosti a také samozřejmě ty

dechberoucí azurové oči, v záři slunce se lesknoucí jako démanty...

Nakonec ji něco naléhavého v jeho pohledu přece jen přesvědčilo,

aby mu odpověděla.

„Od kamarádek jsem už před několika lety dostala přezdívku Lilien

a od té doby mi téměř všichni tak říkají.“

Zatím ještě netušila, do jakého éterického dobrodružství se touto

větou žene...

7

NEUVĚŘITELNÉ

Mladík začal vypadat jaksi zaraženě, Lilien na tom byla stejně. Všimla si

totiž, co neobvyklého má chlapec na sobě – čisté bílé tričko prošívané

hnědými nitkami, hnědé kalhoty z materiálu, který u nás nenajdeme,

zajímavé boty z ještě zajímavějšího materiálu. A celý vzhled zdobila

velká nenápadná brašna přehozená přes levé rameno.

Znenadání až neuvěřitelně rychle popadl Lilien za ruku... a začal ji

táhnout od lesknoucího se jezera.

Liliana se bránila, snažila se vyprostit z toho pevného sevření..!

Avšak nedokázala to. Jeho surový stisk až bolel. Byl příliš

silný...

Zakvičela: „Pusť mě, prosím! Tohle se nedělá, a už vůbec ne dámě!

Nevím, co si myslíš a co ode mě chceš a očekáváš!“ Strach jí sevřel

srdce jako ledová ruka, předtucha čehosi nevídaného...

„Očekávám od tebe, Lilien,“ sykl prudce, až nadskočila, „a také

CHCI, abys zachránila náš svět od zla, které nás sužuje a které, jestli

něco neuděláš, bude zanedlouho sužovat i vás!“ Mladík se rychle

ohlédl na liduprázdnou cestu, po které ji táhl. Vypadalo to, jako by se

ujišťoval, jestli je někdo nezahlédl nebo neslyšel.

Ukázalo se, že ne.

Zatvářil se trochu rozzuřeně a netečně. Dívku jímal největší

strach, jaký kdy pocítila... Chlapec svíral pravou rukou její paži

a druhou Lilienin pas. Musela za ním klopýtat chtě nechtě. Srdce jí

začalo bušit rychle, jako kdyby běžela maratón – o sto šest.

Celá se třásla a přemýšlela nad slovy, která tajemný mladík před

chvílí vyřkl. Nad těmi slovy. To si snad dělá legraci? Není to třeba

blázen!? Nepotřeboval by jen tak náhodou zavést do psychiatrické

léčebny?! I když hluboko uvnitř, ve svém nitru, ve svém srdci,

tušila cosi jiného...

Ach. Jako by racionální nápady pro tuto chvíli pozbyly veškeré

hodnoty.

Protože ona tušila něco zcela jiného...

8

Její chmurné myšlenky přerušilo to, že se záhadný mládenec na ni

naléhavě a rychle obrátil... a Lilien v tu chvíli zahlédla v jeho očích

velikou bolest, kterou ale stihl rychle zahnat.

Trochu se nad ni naklonil a už mileji zašeptal: „Moc tě snažně

prosím. Vyslyš prosbu celého světa a pojď prosím se mnou zachránit

celé dva světy, protože jedině TY, Lilien, máš TU moc – moc nás

zachránit...“

To snad není pravda!

Liliana si začínala myslet, že záhadný mladík snad dokonce pochází

z jiného kouzelného světa, kterému hrozí zkáza. Zjistila to podle toho,

co jí řekl. Jak by se jinak dalo vysvětlit to divné oblečení? Strašně se

bála, ale zároveň ji sžírala zvědavost. Ale proč zrovna ona? Proč by si

pak osud musel vybrat zrovna ji? Nic nechápala, opravdu nic...

Lilien byla vždy snílek a na kouzla, mytické tvory a vše kolem toho

docela věřila. Také tomu rozuměla mnohem více než většina ostatních

lidí, hlavně díky knihám o magii, které hodně četla. Ale věřila tomu

přece jen méně, než když byla mladší.

To už ale mladík s dívkou vkročili do lesíka. Háj se skládal z mladých

listnatých stromů, převážně z lip a z dubů. Lilien s potěšením zjistila,

že se chlapcovy dlaně spouštějí z jejího těla. Už se jí nedotýkaly.

Posadila na pařez, ale on zůstal stát proti ní a svýma královsky

modrýma očima si ji zkoumavě a se zamyšlením měřil od hlavy

k patě. Dívka proto trochu zrozpačitěla. Vůbec nevědě la, co má dělat,

co si myslet...

... avšak tušila, že kdyby se pokusila uprchnout, určitě by ji on

chytil – jak si už všimla, měl opravdu dobrý postřeh. Navíc oplýval

velkou silou! Málem se rozplakala. Útěk by byl určitě předem

prohraným zápasem...

„Neboj se mě, “ laskavě se usmál. Ach... ty jeho oči! A ten provinilý

výraz...

I když se ho stále bála, pod jeho pohledem se jí téměř podlamovaly

nohy – a to byl jeden z mnoha důvodů, proč si sedla. Všimla si, že

rozložitými a spletitými korunami stromů sem pronikala trocha světla.

V jasu slunce se mladíkovi jeho okouzlující oči téměř nadpozemsky

zaleskly.

9

Nemohla si pomoci, ale připadalo jí, že chlapec jí nechce provést

nic zlého a že po ní ani nic špatného nechce. I když měl velkou sílu,

rozhodně by jí neublížil. Určitě to nebyl žádný blázen, tím si byla

Lilien téměř jista. Má snad dívka věřit své intuici, která jí pomohla

už v tolika problémech? Má věřit své schopnosti odhadnout věci

dopředu? Nikdy se v tom nemýlila. Po těle se jí rozlézal chlad, chlad

věštící cosi nadpozemského... Avšak proč?!

Vtom její myšlenky protrhl hlubší hlas. Jeho hlas. „Vím, že musíš být

hodně zmatená. Já ti teď musím říct zatím pro tebe to nejdůležitější,“

vyslovil a tím vyzval Lilianu, aby se ho ptala, na co chce. Musel vidět,

jak celá hoří nedočkavostí dozvědět se více o tom, co jí právě sdělil.

Přesto tomu tak úplně nevěřila. Jestli tuto scénku hraje, musel by ji

sehrát opravdu výborně... Byl to dobrý, přesvědčivý herec. Tedy jestli

to je herec.

„Najednou nevím, na co se tě mám zeptat, je toho tolik...“

odpověděla s třesoucím se hlasem. Rychle polkla. Opatrně si odhrnula

vlnité vlasy, které jí mezitím napadaly do jemně řezaného obličeje se

světlejší pokožkou. Vždycky byla statečná, ale až příliš zvídavá...

„Tak zkus začít s tím, co tě jako první napadne, nebo s tím, co je

tvému srdci nejblíže...“

10

TAJEMSTVÍ KOUZELNÉ ŘÍŠE

Liliana se zamyšleně dívala po zemi porostlé kapradím, opravdu

nevěděla, s čím by měla začít. V hlavě měla prázdno... Přece hned

neuvěří, že má být spasitelkou nějakých dvou světů!

Avšak něco jí neustále nepřestávalo našeptávat, že mladík nelže.

Zavrtěla hlavou a pokusila se vytěsnit z hlavy takovéto myšlenky.

Přece to může zkusit... zeptat se, jak on chtěl. Z toho může snadněji

vydedukovat, jestli její intuice má znovu pravdu. Často ji pomáhala

odhadnout věci dopředu a nikdy se nemýlila. Bude tomu znovu tak?

„Máte v té vaší zemi jména a příjmení?“ otázala se. Bylo to to první,

co ji napadlo. Musela se pochválit, že na sobě moc neprojevila slabost,

rozpolcenost v jejím nitru, jež prýštila ze strachu...

Mladík na ni do té doby vyloženě zíral, ale Lilien ho touto

otázkou vytrhla ze zamyšlení a také ho touto nepodstatnou otázkou

překvapila. Zaraženě zjistil, že si dívku celou tu dobu se zájmem

prohlížel, a proto nám zatím bezejmenný mladík odvrátil zrak

a zadíval se na své boty, jako by si na nich najednou všiml něčeho

divného.

Ale přesto pohotově zareagoval: „No jasně, že tam máme jména

a každý se nějak jmenuje. Jestli chceš vědět, jak se jmenuju, tak mně

říkají Nevvran, ale příjomění,“ Lilien se potutelně usmála, „nebo jak

se to vyslovuje, u nás nemáme. Co chceš tedy vědět dál?“ zajímal se

trochu nejistě mládenec.

„Tak třeba to, co vás sužuje,“ nabídla Liliana.

V duchu se divila Nevvranovu jménu, protože jí znělo nebezpečně,

bojovně, až záporně. Sice chápala, že by v jejich světě prakticky měli

mít jiná jména než v tom, v němž žije ona, ale... Nezní Nevvran trochu

divně? To jméno jí připadalo až prapodivné svou výhružností, hlavně

když se nad ním podrobněji zamyslela.

Teď se už Nevvrana opravdu tolik nebála, její srdce jí nepřestávalo

našeptávat, že není nebezpečný. Tedy alespoň ne pro ni. Opravdu

nevypadal jako zlý člověk a zatím jí nic špatného neprovedl. Tedy

11

pokud nebrala úvahu, jak ji bez jejího souhlasu doslova odtáhl na toto

místo. Možná proto, že už z něj neměla ani tolik strach, byla stále

zvědavější a zvědavější. Navíc se jí na nějakou dobu podařilo uhasit

hlas v jejím nitru.

Hlas její intuice.

Nevvran si mezitím povzdechl nad Lilieninou otázkou. To bude ale

dlouhé vypravování...

A pak začal: „Začalo to jen se dvěma lidmi. Ani se nedá říct, že jsou

to lidé. Říká se, že se zrodili ze samotného Zla. My jsme jim

vybrali dostatečně vystihující přezdívku a tou je stále nazýváme. Jejich

přezdívka zní – Kruté bytosti z Temnot – a musím říct, že jsou

nesmrtelné, nikdo asi kromě nich nechápe, jak nesmrtelnosti dosáhly.

Nejspíš proto, že pocházejí ze zla. Bohužel to jsou samozvaní vládci,

kterým se později narodila princezna Ilkvenltis, jež se stala – stejně

jako ony – Krutou bytostí z Temnot.

Krutá bytost z Temnot – král, má jméno Jazader, královna se

jmenuje Murfora. Každá Krutá bytost z Temnot je neviditelná,

neslyšitelná a takř ka nezranitelná, zničit ji lze jen opravdu silnými

kouzly. Jsou schopny se přenášet z místa na místo. Můžou tak

vypouštět své hrozné nestvůry, které stvořily, ve všech koutech

našeho světa. Každá vlastní diamant, který má schovaný u sebe,

ale každá z tě chto bytostí cestuje sama. Neví se do podrobností, jak

k těmto drahokamům přišly.

Pomocí svého zla pustoší náš svět strašlivými příšerami

a nástrahami... Zlo snadno vyvolají díky svému diamantu,

samozřejmě je k tomu zapotřebí i extrémně silná kouzelná moc, kterou

oplývají. Přesto neustále sílí. Každým dnem, každou hodinkou se

stávají mocnějšími.

Což je pochopitelné – je dost známé, že každý, kdo trénuje kouzlení,

se stává stále silnějším a silnějším... A u nich to není výjimkou. Navíc

se zřejmě naučily spolupracovat se svými diamanty. Je to jisté kvůli

tomu, že příšery, které vypouštějí na můj svět, jsou stále mocnější

a odolnější. Všechny jim jsou velmi oddané a poslouchají je.

Zanedlouho by to u nás Kruté bytosti z Temnot mohly celé zničit,

pokud to tak půjde dál.

12

A Lilien, ty jediná tomu můžeš zabránit. Ovládáš sílu... sílu, s jejíž

pomocí nás můžeš všechny zachránit. Avšak přesto to bude takřka

nemožné. Jestli jsi čarovat ještě nikdy nezkusila, možná sis toho

nevšimla, ale vlastníš neskutečně velkou magickou energii. S její

pomocí Kruté bytosti z Temnot svrhneš z trůnu. Budeš za nimi cestovat

a najdeš je.

Řekl jsem ti příběh – jejich příběh – opravdu jen ve zkratce, obsáhl

to nejdůležitější, co teď potřebuješ vědět.“ A docela mile se usmál.

Mluvil nuceně, očividně mu do řeči zrovna nebylo. Mladé dívce

připadal jaksi posmutnělý, každopádně to vypadalo, že umí docela

dobře zakrývat své emoce.

Smutně, ale tiše si povzdechla. Tohle je určitě nějaká hra. Musí být...

Jenže on po krátké odmlce pokračoval: „Musíš jít se mnou za těmi

hroznými bytostmi, snažně tě prosím. Znič je, i ty jejich zpropadené

diamanty! Jestli se mnou nepůjdeš, za několik týdnů to tu bude

vypadat jako u nás. Jakýmsi neznámým způsobem se jim totiž podařila

najít cesta na váš svět a chystají se sem vtrhnout. Silných nestvůr

a různých nástrah bude najednou strašně moc a vy jednoduše nebudete

připraveni.

Vím, že si myslíš, že se ti to jen zdá. Ale to není sen, je to skutečnost.“

Po celou dobu svého vyprávění se tvářil velmi upřímně.

Tak to má tedy pravdu – s tím, že si Lilien myslí, že se tady vůbec

nejedná o skutečnost... Jenže... co jen dívka udělá? Co si jen počne?

Zahleděla se na své nehty, vůbec nevěděla, jak se má vymluvit.

Bohužel, napětí z toho, že jí nelhal, v ní zase začínalo klíčit...

Nedokázala ho potlačit.

„Tví rodiče ani přátelé o tebe nebudou mít strach, když se neobjevíš.

Také budou cítit, že jsi šla pomoci ostatním, kteří to potřebují.“

Tak tohle je tedy už moc. Co má říct. Co má dělat. Jak má zareagovat.

Protože teď už věděla, že toto hrůzyplné zjištění je určitě pravda...

„To je asi úplně nejpodstatnější, co jsem ti mohl říct, a opravdu mi

věř, prosím.“ Nevvran si oddychl, byl šťastný, že má proslov za sebou.

Řekl ho s jistým odporem. Podíval se dolů na Lilianu, která se na něj

ustrašeně dívala.

Ani se jí nedivil...

13

V JINÉM SVĚTĚ A MAGIE

Lilien to vše připadalo jako opravdový sen, ze kterého se nikdy, nikdy

neprobudí. Nemohla tomu uvěřit! Že ona má tak obrovskou kouzelnou

moc, že může, vlastně musí zachránit svůj svět a říši, o níž před

pouhou hodinou neměla ani potuchy! Díky své intuici věděla, že to, co

ten kluk řekl, je pravdou. Nepochopitelně neuvěřitelnou pravdou. Má

přece i další důkazy o Nevvranově nelži, třeba jeho oblečení... Avšak

má mu přesto věřit?! Zatřepala hlavou a odehnala od sebe jako

několik můr myšlenky, jež ji tolik trýznily. Když si zakázala myslet na

pochybnosti, usazené hluboko, hluboko v jejím srdci, udělalo se jí líp.

Přemý šlela, na co by se měla chlapce ještě zeptat, zvědavou stále

zůstávala, když ji něco

napadlo:

„A jak se do té vaší země dostaneme?“ Ha! A bude nachytaný na

švestkách! Nemůže svůj proslov mít vymyšlený tak dopodrobna...

Stále si trošku nepřestávala namlouvat, že to není možné...

Avšak jistě věděla pouze jedno – teď se stoprocentně potvrdí, jestli

Nevvran mluví pravdu...

„No... Už jsem o tom přemýšlel...“ váhavě pravil a trochu nervózně

se pousmál. „Já jsem se k vám dostal mými kouzly, ale stálo mě to

strašně moc sil, tak jsem si myslel, že bys...“ Ale jeho slova vyzněla

do ztracena. Jako v tichu, které nic a nikdo nedokáže narušit...

Zbytek jeho odpovědi už dál nevnímala. Protože tomu nemohla

uvěřit. Protože tohle... tohle by nebylo možné ani v těch nejhorších

nočních můrách.

Protože tohle byla realita.

To snad není pravda... Nemůže být.

Jeho slova jí pořád rezonovala v hlavě. Dokola a dokola. Bylo to

neunositelné. Pojď prosím se mnou zachránit celé dva světy... Jedině

TY, Lilien, máš tu moc – moc nás zachránit... Ovládáš sílu... sílu,

s jejíž pomocí nás můžeš všechny zachránit... Avšak přesto to bude

takřka nemožné...

14

Avšak přesto to bude takřka nemožné. Avšak. Přesto. To. Bude.

Takřka. Nemožné...

... ale vlastníš neskutečně velkou magickou energii... Jakýmsi

neznámým způsobem se jim totiž podařila najít cesta na váš svět

a chystají se sem vtrhnout... Ale to není sen, je to skutečnost...

Vzpomínky, ty dotěrné vzpomínky se před ní míhaly jako obrázky.

Jenže není to sen... protože to je skutečnost. Musí být.

V tom si byla jistá.

Tohle všechno byla holá pravda, kterou již neobemyká žádný háv

lži... Vyděšeně zírala na kmen stromu lípy. Každá chvilka trvala snad

celá tisíciletí. Pořád jí to nemohlo tak úplně dojít.

Že ona je spasitelkou.

Kdyby si s ní on jen chtěl hrát nebo by to byl nějaký šílenec – na což

on vůbec, ale vůbec nevypadal –, neměl by nic až tak promyšlené do

detailů. Tedy alespoň si to myslela...

Měla další důkazy. Oblečení, propojení souvislostí.

A samozřejmě její intuici, která jí stále našeptávala to, co bylo

nemožné. To, co by mělo být nemožné. Co by neměla být pravda.

Jenže teď to je potvrzeno. Vysloveně viděla, že jí mládenec nelže.

Jako jedna z mnoha věcí – dalších věcí – to potvrdil fakt, že vypadal

doopravdy unaveně, přesně jak říkal. Kouzlení ho vyčerpalo.

Už se rozhodla. Možná, že se o to pokusí.

Možná, že půjde vstříc novým dobrodružstvím...

Pak si s trhnutím vzpomněla, co jí říkal asi tak před... před... Jak že

to vlastně bylo dlouho?

Připadalo jí to jako hodiny, co takhle přemýšlí. Jenže pak si

uvědomila, že to hodiny opravdu nebudou, maximálně pár minut...

Je vůbec možné, aby se jí za takovou chvilku prohnalo hlavou

tolik myšlenek, tolik vzpomínek? Vtom postřehla, že se na ni dívá

on. Potměšile se ušklíbla – i když jí ve skutečnosti vůbec do smíchu

nebylo –, že už konečně znovu začínala vnímat okolní svět. Z šoku se

už trochu vzpamatovala.

Jenže pak si něčeho všimla... Mihl se mu snad v jeho krásně

pigmentovaných očí záblesk... soucitu? Jenže pak tam zase nebyl.

Lilien se v něm vůbec nevyznala. Ale co, nebylo divu, vždyť Nevvrana

15

znala jen chvíli – i když jí to připadalo mnohem déle, protože se toho

za tu dobu tolik stalo, tolik se toho dozvěděla...

Při pohledu na chlapce si také vzpomněla na to, co jí posledně

pověděl. Jeho odpověď vstřebávala poměrně dlouho... Pak ji konečně

pochopila.

„Cože, ty máš taky kouzelnou moc? A proč si tedy nejdeš zničit

Kruté bytosti z Temnot a ty jejich diamanty sám?“ vyštěkla. Už to

prostě a jednoduše pod tím psychickým náporem nevydržela.

Pohotově a s klidem odpověděl: „Víš, Lilien, tvoje kouzelná moc je

MNOHEM silnější než ta má, takže zničení Krutých bytostí z Temnot

a jejich diamantů je jen na tobě...“ Na chvíli se odmlčel, ale pak ze

sebe konečně skromně vymáčknul, co chtěl: „Obávám se, že když

jsem se sotva dostal do vaší země a jsem ještě k tomu unavený, že nás

oba přepravit do naší říše dokážu jen stěží.“

Lilien se na pařezu zavrtěla, jelikož pochopila, že jestli se chce dostat

do jejich říše, tak se musí pokusit využít svou magii a udělat kouzlo,

které ji tam s Nevvranem dopraví. Ale jak to udělá? Protože byla znalá

v magii a kouzlech – avšak jen obrazově –, věděla, že se musí na dané

kouzlo hlavně moc soustředit a chtít i věřit v ty čáry, které chce udělat.

Každopádně jí připadalo poněkud divné kouzlit, aby se dostala na

jiný svět, o němž vlastně nemá vůbec potvrzeno, že existuje.

Povzdechla si. Jenže teď má důkazy o pravdivosti

Nevvranových slov.

Bohužel.

Do očí se jí vehnaly slzy... Nakonec se přiměla myslet vesele

a zaplašila je.

Snažila se především soustředit na své otázky, na svůj úkol a na

praktičtější věci. Musí být silná. „Budu cestovat s tebou, Nevvrane?

A máš s sebou zásoby jídla, peněz, nebo toho, čím se u vás platí?“ Až

teď si všimla, že má už nějakou dobu husí kůži...

„Zásoby jídla a všeho potřebného mám, neměj strach. Nejspíš budu

muset cestovat jen já s tebou za Krutými bytostmi z Temnot,“

jednoduše odpověděl a přitom poklepal na svoji brašnu. Netvářil se

vůbec rozhozeně. Jako kdyby neměl ani trošku strach, obavy...

Přerušila svoje myšlenky. Vstala. Zaťala ruce v pěst. Teď nebo nikdy.

16

„Nevvrane, tak já to zkusím,“ sdělila mu třesoucím se hlasem. Její

vlastní hlas ji zradil. Bylo pro ni hrozné tu větu vůbec vyslovit...

Nevvran se k ní přiblížil a mile ji poučoval: „Teď se mě pevně chyť

a soustřeď se na kouzlo, které nás dopraví do naší sužované země.

A také to musíš z celého srdce chtít a věřit v sebe i kouzlo a v NAŠI

říši. Je k tomu zapotřebí dost fantazie, kterou ty jistě máš. Prostě si

do detailů představuj, jak se pomocí magie dostáváme do kouzelného

světa. Jakkoliv.“

Liliana začala být ještě nervóznější než před chvílí. Byly tu

spousty nevyřčených otázek... Proč zrovna ona oplývá magickou

silou? Kde se její moc vzala? Proč i Nevvran má kouzelnou energii

a jak Lilien poznal podle její přezdívky? Jak o ní ví, jak se o ní

vůbec dozvěděl? Jak je možné, že dívčini blízcí budou vědět, že je

v pořádku, když se nějaký čas neobjeví? A na jak dlouho? Kdy se

vrátí zpátky? Jak to v jiném světě vůbec vypadá a co tam žije?

Jakým způsobem má ty jejich padouchy zničit, jak se má naučit

kouzlení? Kde se skrývají a kam až má za nimi cestovat? Jak

dlouho má cesta trvat? Odkud pocházejí jejich diamanty? Proč

vůbec mají takovou moc? Jak se Krutým bytostem z Temnot

podařilo dozvědět se o Zemi, jakým způsobem ji chtějí zpustošit

a hlavně – proč? Pouze proto, že oni mají být ti zlí? A kdo je

vlastně Nevvran?

Bylo toho tolik – tolik, co jí nepověděl. Samozřejmě by se toho

našlo i víc, ale Lilien prostě víc nenacházela síly nad tím přemýšlet...

Měla se Nevvrana zeptat ve vhodnější chvíli, ale kvůli tomu tématu, co

se dozvěděla, byla naprosto otupělá a psychicky vyčerpaná. Což bylo

v jejím případě samozřejmě pochopitelné.

Něco takového se prostě může stát pouze jí. Dozvědět se, že se má

přenést do jiného světa za pomoci kouzel, putovat za bytostmi s příliš

komplikovanými jmény na to, aby si je zapamatovala... Pak je tu ještě

samozřejmě ta malinká záležitost, že má pomocí magických sil zničit je

a jejich diamanty...

Sice už takřka nepochybovala o Nevvranově pravdomluvnosti, ale

pořád jí to, co se dozvěděla, přišlo příliš neuvěřitelné. A velmi

bolestivé, jako ztráta někoho velmi blízkého. Jenže to ještě nevěděla,

17

kolik věcí i informací, kolik událostí jí bude připadat v následujících

dnech... neuvěřitelných...

Lilien přestala přemýšlet. Skousla si ret. Pevně – a poněkud

váhavě – se chytila Nevvranových silných rukou a pohlédla mu

nahoru do obličeje s drsnějšími rysy. Byl velice hezký, to musela

uznat. Alespoň že teď myslela na krásu, konečně na něco jiného než

na svoji bolest, to, co musí opustit a to, co ji čeká. Na budoucnost.

„Tak na tři,“ potvrdila rychle, jako kdyby to chtěla mít co

nejdříve za sebou. Ale vlastně ne... Vždyť ona celé tohle šílenství

s jinými světy, s divnými bytostmi, které pocházely ze samotného

Zla, s příšerami a s kouzly a s... s občas se divně chovajícím, ale

nádherným Nevvranem chtěla mít už za sebou!

Nenápadně protočila oči. Jenže to asi nepůjde tak rychle.

Sevřela Nevvranovu paži pevněji. Opravdu to všechno dokáže

podstoupit? Myšlenky v ní vířily jako roj dotěrných much. Co když se

jedná o nějakou lest? Avšak nic jiného jí nezbývalo.

Protože bylo pozdě...

Začínali společně odpočítávat: „Raz... dva,“ Liliana se váhavě

podívala do Nevvranových královsky modrých očí a uviděla v nich

sílu, jak kráčí ruku v ruce s odhodláním... Snažila se myslet pouze

na to, co jí před chvílí mladík vypověděl o kouzlení... Musí vypudit

ze své hlavy veškeré myšlenky týkající se čehokoli jiného...

„Tři!“ vykřikli oba naráz.

Zavřeli oči a začali se urputně soustředit na kouzlo. Oba dva si do

detailů představovali, jak obklopeni silnou barevnou září vycházející

z nich se vznášejí do vzduchu, aureola se rozprskává a oni se ocitají

v magické říši...

Věřili v sebe, kouzlo a v magickou zemi jako ještě nikdy předtím.

Lilien vyhnala z mysli veškeré myšlenky, které jí do té chvíle

svazovaly. Byla tu jen ona sama a to... kouzlo.

A pak se něco stalo. Bylo to naprosto neuvěřitelné a nepředstavitelné.

Kdyby měli otevřené oči, tajil by se jim dech. Z Lilianiných rukou začala

vycházet oslňující záře, pestrobarevná jako duha. Nikdy si nemyslela, že

by mohla být tak silná, tak mocná a přitom nádherná... To samé se stalo

i Nevvranovi, ale u něho byl jas vybledlejší a nehýřil tolika barvami duhy.

18

Dívka to už nevydržela a ze zvědavosti pootevřela jedno oko, ale hned

ho zas zavřela, neboť pocítila, že se na kouzlení moc nesoustředí a záře

proto poblikává. Ale za tu chvíli pochopila, že se všechno odehrává

podobně jako v jejích představách. Kouzlo stvořené ze samotné fantazie...

Za několik sekund strávených čarováním je duhová záře obklopovala už

oba – a celé. Nevycházela pouze z jejich rukou, nýbrž z celého těla.

Cítili, jak jim kouzlo prostupuje celým tělem, každou jeho částečnou

a buňkou... To kouzlo. Oba dva to slovo chtěli zašeptat. Kouzlo.

Všechno bylo perfektně načasované jako v nějakém filmu. Až se

to nezdálo opravdové. Bylo to naprosto dechberoucí a fascinující.

Připadalo jim, jako kdyby čarovali ne minuty, možná dokonce vteřiny,

ale celá nekonečně trvající tisíciletí...

Vznesli se do vzduchu. Lilien cítila, že právě nastává onen

nejdůležitější okamžik. Uvědomila si, že jas musí být vidět asi hodně

daleko.

Co když si toho někdo všiml?

Vtom se stalo něco neočekávatelného.

Nevvranovy duhové barvy se všelijak promísily s těmi Lilieninými.

Éterické světlo rostlo a rostlo a nabývalo na stále větší síle a záři.

Neplánovaně se oslnivě rozprsklo do všech stran. Jako mávnutím

kouzelného proutku.

Nevvran ještě pevněji uchopil Lilien a přitáhl ji k sobě. Dívka si

najednou uvědomila, jak je slabá, ale cítila, že on na tom je ještě hůře...

Náhle kouzlo začalo pomíjet. Záře se stávala čím dál víc slabší a slabší...

Až zeslábla úplně.

Oba si přáli, aby tento okamžik trval věčně, protože byl neuvěřitelně

naplňující...

Avšak pak od sebe napůl odklopýtali a napůl odlétli. A zůstali ležet

na zemi porostlé dlouhou, našedlou trávou.

Stejně tomu stále nedokázala uvěřit. Rychle za sebou pomrkávala.

Nemohla uvěřit tomu, co dokázala.

Kde se ocitla.

Nevvran unaveným, chraplavým hlasem, který mu snad ani nepatřil,

zachrčel:

„Tak jsme tu.“

19

ZAČÁTEK CESTY

Nevvran se ztěžka posadil. Vypadal lehce překvapeně i velmi

unaveně, dokonce se mu trochu udělaly kruhy pod očima. Nakonec se

přece jen vyškrábal na nohy a postavil se, ale hned zase klopýtl a svezl

se na zem.

Jenže Lilien se zrovna nesoustředila na Nevvrana. Protože to, co se jí

přihodilo, bylo neuvěřitelné.

Nevvran s Lilianou se nacházeli na rozlehlé pláni, po níž byly

nepravidelně roztroušeny podivné našedlé stromy, jejichž koruny se

skláněly až k zemi. Ta pláň byla snad nekončící! Tak sem je zaneslo...

To kouzlo. Přestože bylo léto i v tomto světě, seschlé, sukovité stromy

byly celé opadané a tráva spíše prapodivně šedá s lehce béžovým

odstínem. Občas se tu vyskytla zvláštní šedožlutá květina. Pláň skoro

až naháněla hrůzu.

Jasně svítící slunce zářilo dnes jen matně. Nedokázalo proniknout

většinou kupícími se temně šedými mraky, které snadno dokázaly

nahnat hrůzu. Vše tu bylo opředené zlem a temnou magií.

Lilien nechápala, jak přišla na to, že to, co cítí, je magie. Změnilo se

něco jejím prvním kouzlem...? Samozřejmě že občas i ve svém světě

cítila něco jinak než ostatní... ale takhle silně? Dívka se každopádně

z toho šoku stále nemohla vzpamatovat. A ani v nejmenším se jí toto

místo nelíbilo.

Poznala podle polohy slunce na obloze, že je podvečer – stejně jako

v jejím světě. Alespoň nějaká podobnost. A pak ji konečně napadlo,

proč to tu tak divně a nevábně vypadá – kvůli zlu, které stvořily Kruté

bytosti z Temnot a jejich diamanty. Copak ony dokážou vyvolat něco

tak... tak hrůzného? Nejspíš ano.

Chvíli se jen rozhlížela, ohromená tím vším, vypadala jako tělo

bez duše. Téměř bezděčně pravou rukou pohladila zvláštní trávu, když

pocítila, jako kdyby dostala elektrický šok. Ta zloba... Je vůbec možné,

aby jediné miniaturní stéblíčko trávy obsáhlo tak zhoubnou moc? Jak

tu lidé můžou vůbec žít? Nebo jsou na to už ti chudáci zvyklí?

Neměli snad jiný výběr?

20

Musí se vzpamatovat. A zvyknout si na tento divný svět, což bude

možná to nejtěžší. Tedy jí to v té chvíli alespoň nejtěžší připadalo.

Zatřepala hlavou a snažila se hrozné myšlenky dostat z hlavy. Snažila

se myslet na něco jiného.

I přesto, že se jí po těle rozlézal strach jako morová epidemie, Lilien

stále zůstávala neskutečně zvědavou. „Kruté bytosti z Temnot tu byly

vždy?“ zmohla se nakonec na nějakou otázku.

„Ne. Vždyť každý ví, že dvě nejstarší Kruté bytosti z Temnot mají

dceru. Už jsem ti to přece říkal. A jak by tu mohla jejich Ilkvenltis

být od počátku tohoto světa, když je jasné, že je mladší, protože je

dcera? Jejich dcera?“ Odmlčel se a zahleděl se na své boty. Lilien si

přesto všimla, že v Nevvranových očích se mihl náznak velké bolesti

i obav... Pak její nejasné poznání vyrušilo to, že chlapec poněkud

znaveně dopověděl svůj monolog: „Ale objevily se tu před několika

desítkami let – ještě předtím, než jsem se narodil. Prý to tu před

Krutými bytostmi z Temnot bylo nevýslovně krásné a dobré.“ Přitáhl si

k sobě svou velkou brašnu, která odlétla následkem výbuchu několik

kroků pryč, a přehodil si ji přes rameno.

Přesto si jeho slova Lilien už zase příliš neuvědomovala. Byla

ohromená, a to nejen Nevvranovou odpovědí... Pro všechny muselo

znamenat hrozný šok, když... Ale co když Nevvran vůbec není člověk,

přesto, že tak vypadá? Co když ona není člověk? Na tyto otázky by se

nejspíš ani neodvážila zeptat.

Byl tak vyčerpaný... i ona byla vyčerpaná. To bude z toho kouzlení.

Avšak když Lilianu zmůže něco takového, může se vůbec utkat

s Krutými bytostmi z Temnot? Odvážila se jen pomyslet na to označení

a dělalo se jí špatně. Sama to nemůže zvládnout... Jestli Nevvrana

dobře pochopila, bude je muset svrhnout z jejich trůnu a nastolit v této

zemi klid a mír stejně jako ve svém světě. Nepřenesla by přes srdce,

kdyby své blízké zklamala...

Dokáže ale naplnit své poslání?!

Lilien nakonec musela od svých ponurých myšlenek odvést

pozornost. Při pochodu bude času na přemýšlení dost... Nic však není

tak hrůzné, jak se zdá na první pohled... Není tak špatně, aby nemohlo

být ještě hůř.

21

Ještě ji napadly další zajímavé otázky a poněkud váhavě se zeptala:

„A proč ses ptal na mé jméno a poté na mou přezdívku? A také mě

zajímá, jak jsi mě poznal a našel.“ Byla si vědoma, že její strach je znát

z každého slova, z každého písmenka... ale už to bylo lepší.

Nevvran se za tu chvíli trochu vzchopil a odpověděl jí: „Víš, to je

hodně složité. Občas nějací lidé tady, v našem světě, mají vize. Já jsem

vidění také jako jeden z mála měl. V něm se mi například zjevilo,

jak ti říkají a jak přibližně vypadáš. Je to zároveň zajímavé, divné

i složité. Pak jsem se přenesl na váš svět a našel jsem tě.“

Chvíli se odmlčel, ale poté pokračoval dál: „My teď musíme jít

k Čarovnému hvozdu. Naneštěstí nás kouzlo zaneslo opravdu do míst,

z nichž jsem se pro tebe přenesl já. Myslel jsem si to, ale k Čarovnému

hvozdu je to přesto poměrně daleko. Já se v této části našeho světa

vyznám, poznám, kde se právě nacházíme.“

Lilianě připadalo, jako by měl Nevvran odpovědi na její otázky

naučené, ale pak tuto dotěrnou myšlenku zaplašila. I když to ve

skutečnosti určitě nebyla pravda, vypadalo to, jako kdyby se nacházela

ve velkém klamu, v hraném světě, z něhož není úniku... Znovu

statečně promnula trávu mezi prsty. Následovně cukla rukou pod

náporem zla.

Tohle žádný klam není.

Povzdechla si, zavrtěla hlavou a otázala se na to, nad čím přemýšlela

už nějakou dobu:

„A proč musíme jít zrovna k Čarovnému hvozdu a jak dlouho ta

cesta bude trvat?“ To z něho musí informace takhle páčit? To bude ale

pekelně nudná cesta bez kamarádek, se kterými si mohla popovídat,

kdykoli se jí zachtělo, a bez přítelkyň, které jí vždy poradily, když něco

potřebovala!

„Protože Kruté bytosti z Temnot mají to místo rády, poznáš to i podle

krajiny. Prostě se tam podle všech informací zdržují nejčastěji,“ zněla

jeho odpověď. „Musím tě však varovat... jak se k tomuto hvozdu

budeme přibližovat, bude narůstat i počet zrůd nebo příšer, jež

potkáme. Samozřejmě i počet různých nástrah, které nemineme.“

Po krátké odmlce pokračoval: „Kruté bytosti z Temnot by neměly

vědět, že tu jsi. Lidí, kteří měli vidění jako já, je prý velmi málo.

22

Možná nikoho takového ani nepotkáme a nikdo tě nepozná. Já jsem

nejspíš první, kdo pro tebe vkročil na tvůj svět. Slyšel jsem, že se

někteří s vizí báli, co s tebou budou muset prožít. Počítali s tím, že ty

to tu neznáš a že tě budou muset na této nebezpečné cestě provádět

a pomáhat. Jako já.

Samozřejmě že téměř každý člověk někdy alespoň zaslechl o té, která

nás má spasit – to určitě i Kruté bytosti z Temnot... Avšak nikdo kromě

mě a samozřejmě tebe neví, že tu jsi.“ Znovu se odmlčel. Očividně mu

dlouhé mluvení dělalo problémy. Když však říkal, že nikdo kromě něj

neví, že tu dívka je, tak zvláštně se mu zablýsklo v očích...

Aby to zakryl, odkašlal si a mluvil dál: „K druhé části tvé otázky –

cesta bude trvat několik dnů, asi tak čtyři... Pokud se tedy nevyskytnou

přílišné komplikace, s trochou z nich ale počítám. Každopádně

doufám, že tě nikdo Krutým bytostem z Temnot neprozradí,“ smutně se

pousmál mládenec. Nevypadalo to, že by se nějak bál nebo že by měl

obavy, když se bavil o příšerách, které Kruté bytosti z Temnot stvořily

pomocí svých tajemných diamantů s tajuplným, neznámým původem.

Lilien se snažila postavit, ale nešlo to. Byla z kouzlení celá unavená.

Navíc jí připadalo, jako kdyby jí někdo zasadil pořádnou ránu do hlavy.

To bude ještě muset bojovat s nějakými příšerami...? Měla pocit, že

ji už nic nepřekvapí. Avšak později přiznala, že se pořádně mýlila...

Nakonec se Nevvran dokázal zvednout jako první. Poněkud

potácivým krokem přešel k dívce a pomohl jí na nohy. Ta tiše

poděkovala a vydala se s neznámým Nevvranem na strašně důležitou

pouť na život a smrt, na dobro a zlo.

23

VÝPRAVA POKRAČUJE

Už šli několik hodin, ale zatím spolu neprohodili ani slovo. Každý

byl zahloubán do svých vlastních starostí. Lilianě se v hlavě honily

stovky, ne-li tisíce myšlenek. Především se podivovala nad krajinou,

kterou procházeli.

V dáli spatřila vinoucí se stříbřitý průzračný potůček, který protékal

loukou. Nevvran s Lilien stále kráčeli po těch obrovských, bezútěšných

pláních. Bylo to snad nekonečné a také velmi zdlouhavé i nudné. Navíc

mladík šel docela rychle a Lilien mu proto někdy málem nestačila. Často

na ni počkal nebo alespoň zvolnil krok – ale jenom trochu.

Avšak život Lilianě také neustále ztěžovalo, že z této krajiny jakýmsi

zvláštním způsobem nepřestávalo vyzařovat zlo – i když jí připadalo,

že tady o trochu méně než v místech, kde s Nevvranem „přistáli“.

Připadalo jí to proto, že si už pomalu zvykala, nebo tu mocná, temná

energie přestávala působit?

Radši nad těmito otázkami přestávala bloumat. Může se na ně zeptat

Nevvrana. Pochybovala však o tom, že by mladík dokázal správně

odhadnout, proč to dívce tak připadá, když je obklopený touto temnou

magií už odmalička.

Lilien se ale snažila myslet na něco jiného než pořád na to zlo,

protože to bylo neuvěř itelně skličující. Nikde neviděla ani pěšinku

nebo dům, toto místo se zdálo být opuštěné. Snad takhle nevypadá

celá tato prapodivná zem!

Také však přemítala nad mnohem důležitějšími věcmi, než je krajina.

Nechtěla na ně myslet, ale otravné myšlenky se jí neustále vkrádaly do

hlavy. Bylo jí jasné, že tohle žádný sen není, ale je to drsná realita.

Před několika hodinami si žila úplně normální život, ale co teď? Asi si

ten předchozí měla více užívat!

Věděla sice, že to ničemu nepomůže, avšak neustále musela

přítomnost srovnávat s minulostí. Navíc jí hlavou stále hlodaly

otázky... spousty otázek. Neměla však zrovna chuť se toho zvláštního

kluka kráčejícího kousek před ní zeptat. Že to tu tak dobře zná...

24

Najednou si uvědomila, že má žízeň a je docela hladová. Také si už

nutně potřebovala odpočinout, na tak dlouhé pochody bez přestávky

nebyla moc zvyklá. Hlavně ji však vyčerpalo to, co se jí přihodilo.

Musela si celý rozhovor s ním přehrávat stále znovu a znovu v hlavě.

Nemohla s tím přestat. Nedokázala.

Přesto byla přesvědčena, že se rozhodla správně.

Sice jí nebylo jasné, proč se Kruté bytosti z Temnot tak hrozně

chovají, ale očividně byly velmi, velmi zlé. Lilien se přiměla myslet

optimisticky, odjakživa taková byla. Když se jí podaří zachránit celé

dva světy – byť bylo neuvěřitelné, že by toho jedna dívka dokázala

tolik – bude z toho mít určitě dobrý pocit. Zachrání i své příbuzné,

blízké a kamarády... Byl by přece holý nesmysl, kdyby tuto šanci

nechala nazmar a promrhala ji. Spousta živých tvorů by si zbytečný

konec určitě nezasloužila. Kolik lidí a zvířat tu jen kvůli řádění těch

třech divných bytostí muselo zemřít? Jejich nadvláda trvala přece už

roky...

A měly po rukou velmi, velmi mocné zbraně...

Vždyť Lilien to nemůže dokázat... Její optimismus už zas přehradila

její malá sebedůvěra. I běžné věci v jejím světě se jí často nepovedly...

Tak proč by se jí mělo podařit zrovna něco, v čem vůbec neměla

zkušenosti?

Něco, na čem by stál osud celých dvou světů?

Vždyť byla často naprosto neschopná... Někteří lidé na Zemi jí to

neustále opakovali. Těch lidí byly spousty. Určitě mají alespoň zčásti

pravdu. Tedy měli. Proč si ale osud tedy vybral zrovna ji, naprosto

neschopné, neinteligentní, nesamostatné sedmnáctileté dítě?

Nevěděla. Její otázka zůstala nezodpovězena.

Samozřejmě že si nemyslela, že by byla úplně hloupá a blbá, ale...

Něco na tom opravdu bylo.

Tohle přece nedokáže zvládnout sama.

Pak se její pozornost převedla na Nevvrana. Pořád si jí příliš

nevšímal, ale poznala, že je i přes své zamy šlení ostražitý. Kdykoliv

byť jen malý větřík zašustil trávou, pokaždé sebou cukl. Byl hodně

opatrný. Už se tomu ani moc nedivila, tento svět ho podobným

vlastnostem musel naučit.

25

Avšak ona taková nebyla. Navíc rozhodně neměla tak dobře

vyvinutý postřeh a bystrost. Nebyla tak rychlá nebo mrštná a její síla

byla v porovnání s tou jeho směšná. To on by měl být spasitelem a měl

by mít tak těžký úkol, ne ona.

Neustále si ale musela všímat, jak je Nevvran pohledný. Jeho dlouhé

nohy, tvrdý, ostře řezaný obličej, pronikavé oči... Ale i přes své malé

sebevědomí si o sobě myslela, že je také krásná.

Už se chýlilo k večeru. Stmívalo se a Lilien začínala být zima. Dvojice

dorazila k potůčku, kterého si dívka všimla už dávno. Uvědomila si, že

museli strávit cestováním kolem čtyř, pěti hodin!

Dívce to tak nepřipadalo, podle svého stavu by odhadovala přibližně

dvě hodiny. Po čtyřech hodinách strávených chůzí by normálně měla

žízeň mnohem větší... Jenže věděla, že od nynějška už nic nebude

normální. Uvědomila si, že její potřeby jako žízeň přehlušily myšlenky

i obavy z jejího poslání.

Jen tak pro sebe se smutně pousmála. Přestože Nevvran zrovna

sledoval okolí, všiml si toho. Na Lilien se poprvé za celou výpravu

opravdu hezky podíval a povzbudivě se na ni zazubil svým

odzbrojujícím úsměvem. Trochu ji to rozradostnilo. Pohlédla do jeho

hlubokých očí a usmála se – nyní už šťastněji. Možná má o ni Nevvran

strach nebo je ho jí líto, protože se dívka tváří tak smutně. Už kvůli

němu se rozhodla, že nebude takto vypadat! Od nynějška se bude

snažit své ponuré pocity zakrývat.

Pak si všimla, že se Nevvran tváří, jako kdyby jí chtěl něco

povědět. Nejspíš soucitná slova, pomyslela si – ale nakonec tomu

tak nebylo... „Tady pod těmi stromy se na noc utáboří me, neboj se,

dám ti na noc teplou deku. Začíná být pořádná zima, odhaduji, že už je

kolem deváté večer. Musíš si důkladně odpočinout na zítřejší náročný

den.“ Přesto zněl jeho hlas mile, něžně až soucitně, ale rozhodně to

nebylo přehnané. Dívce připadalo, že Nevvran nerad dává najevo své

emoce. Ale myslela si o něm, že v jádru je citlivý a vnímavý. Věděla,

že ji chtěl trochu ukonejšit...

Nad Nevvranovými vlastnostmi už dál nepřemýšlela a posadila se

k až k nepřirozeně průzračnému potůčku na velký kámen.

Rozhodla se říct, co ji tak dlouho trápilo. „A máš v brašně jídlo

26

nebo pití? Mám docela hlad, už je dlouho po večeři,“ připomenula

utrápeným hlasem.

„Promiň, na to jsem zapomněl,“ – tak zapomněl, jo?! – omlouval se.

Přitom ze sv ého batohu vytáhl malou skladnou láhev a podal ji

Lilianě. Nádoba byla plná pramenité, přírodní vody, která jí docela

chutnala. Dívka si povšimla, je vyrobena z nějaké zvláštní, téměř

plastové hmoty, ale nad tím zrovna moc nechtěla bloumat.

Když pila, rychle po Nevvranovi přejela pohledem. Jejich oči se setkaly

a Lilien se zahleděla jinam. Mladík si určitě všiml, jak se na něj dívá. Stále

si pamatovala, jak se k ní hrubě a surově choval, když se poprvé setkali.

Ještě mu tak úplně nevěřila. Čemu má vůbec věřit a čemu ne...?

Liliana o sobě věděla, že je odjakživa důvěřivé povahy – někdy se jí

to vymstilo... Avšak měla dojem, že u Nevvrana to trochu vypadá,

jako kdyby ho dívky vůbec nebylo líto. Musí vědět, jaký šok pro ni

události posledních hodin znamenají... Třeba ale opravdu umí dobře

zakrývat to, co si myslí.

Lilien počítala s tím, že mladík má s sebou velké zásoby vody

a téměř celý obsah nádoby vypila. S poděkováním v očích mu ji

vrátila. Nevvran tam musel spatřit i její bolest... Tvářil se však stále

neurč itě, zatímco ukládal zpět do své brašny lahev. Podal Lilien kus

podivného zrnitého chleba a sýr. Dívka dnes nebyla moc hladová,

ale do své pozdní večeře se přesto rychle pustila. Docela jí chutnala.

Už se cítila trochu lépe, posilněná, ale když si znovu v hlavě

přehrála, co se jí přihodilo, rozhodně jí lépe nebylo.

Navíc ji Nevvran při jídle neustále propaloval svým pohledem,

takže byla celá nesvá. Výraz v jeho očích navíc nedokázala přesně

identifikovat. Pouze si dokázala uvědomit, jak je jeho pohled

okouzlující a zároveň spalující. V těch tvrdých rysech se

zračilo něco tak divokého, tak nespoutaného... Pravda, jeho

obličej byl opravdu docela originální. Ale třeba jsou tady takoví

všichni lidé...

„A ty si nedáš k jídlu nic, nemáš hlad?“ starala se po najezení Lilien.

Snažila se ale hlavně zaplašit dotěrné myšlenky, nutně potřebovala

myslet na něco jiného... Byla celá zmatená. V jejím případě ani

nebylo divu. Třeba Nevvran ani nepotřebuje jíst.

27

Nevvrana si za tu dobu totiž docela oblíbila, i když z něho pořád

měla tak trochu strach a husí kůži. Zdálo se jí však, že má srdce na

správném místě. Ale měl by se pořádně najíst.

„Ne, hlad vážně nemám. Aby vystačily zásoby pro tebe, nebudu moc

jíst, dokud si něco k jídlu nekoupíme v nejbližší vesnici, ke které

zanedlouho dorazíme,“ organizoval. Ale stejně bylo vidět, že lže – hlad

měl.

Lilien vykulila oči. To si snad dělá legraci... Rozpaky nevěděla, co

odpovědět. A tak to jako ten největší sobec prostě a jednoduše –

nechala být. Už toho na ni bylo příliš, jediné, po čem nyní toužila, byl

spánek. Každopádně si svým chováním Nevvran udělal další plus.

Možná, že se z nich zanedlouho stanou dobří přátelé. Na takové cestě

by spolupráce přišla vhod...

Nevvran Lilien podal velkou teplou deku, kterou vybalil ze své

zelené brašny. Dívce deka opravdu přišla vhod. Když si lehla na

tvrdou, vysušenou zem a zachumlala se do ní, zima jí být přestala.

Přemítala, jak ale takový na první pohled těžký batoh mohl chlapec

nést několik hodin v kuse...? Lilien by z té námahy byla hned unavená

a bolela by ji záda. Nevvran měl také nejspíš velkou výdrž, o jeho síle

už byla přesvědčena. Doufala, že mladík má něco podobného jako tato

deka a nebude přes noc mrznout. Jeho tenké oblečení zrovna

nevypadalo, že by bylo určeno do toho největšího chladu... Lilien se

však nedostávalo síly se ho vůbec zeptat.

Když viděla, že se Nevvran alespoň napil, trochu se uklidnila. Chvíli

ho sledovala, jak se otočil zády k ní a sleduje krajinu. Pomyslela si, že

asi pozoruje velký srp měs íce, který stříbrně ozařoval zdejší krajinu,

která se tím zdála ještě tajemnější. Naháněla jí strach. Naháněla jí

strach stejně jako to, co ji teprve čeká...

Vtom se konečně ponořila do hlubokého, vytouženého spánku beze

snů.

28

PŘÍŠERA

Liliana uslyšela něčí hlas a vtom se probudila... Otevřela jedno své

trávově zelené oko, po chvíli druhé. Pohlédla do tváře mladíka, který ji

bez jakéhokoli studu budil.

Ospale se protáhla. Mohlo být brzy ráno, kolem půl sedmé. Rozhlédla

se. Chvíli si nemohla vybavit, co se děje, co se jí v uplynulých hodinách

přihodilo. Když si konečně vzpomněla, všechno jí začalo připadat tak

fascinující – její první ráno na tomto světě. Nemohla uvěřit, že včera

tak rychle upadla do spánku.

Stoupla si na vratké nohy. Husté, lesklé vlasy se jí lehce zacuchaly.

Trochu ji bolelo celé tělo, přece jen nebyla zvyklá spát na zemi na

tlusté dece. Znovu zalitovala, že není doma ve své teplé posteli... ale

přesvědčila samu sebe, aby myslela optimisticky. Mohlo být ještě hůř.

Uviděla přichystané jídlo ležící na velkém kameni, který stál několik

kroků naproti ní. Snídani znovu tvořil ten chutný, podivný chléb, ale

tentokrát s ovocem podobným jablku – až na to, že ovoce bylo větší

než jablko a zbarvené dorůžova. Vedle snídaně ležela lahev, z níž Lilien

pila včera. Měla dojem, že Nevvran se večer napil z jiné

nádoby, než byla tato.

Tiše si povzdechla a vydala se ke kameni. K večeři vždy byla zvyklá

jíst hlavně teplé jídlo, jenže její tiché prosby se včera nevyplnily.

Už se jí zas začínalo stýskat po domově. Vypadalo to, že stesky tu

ani plánovaných několik dnů, kdy měli jít k Čarovnému hvozdu,

nevydrží. Teď bylo ale vše jinak... Udělala by snad vše pro to, aby

svůj dosavadní život získala zpátky! Polila ji beznaděj, pak ji však

v mysli vyvstaly další otázky, jež ji přinutily přemýšlet...

Podle čeho se pozná, kde ti zloduchové zrovna přebývají? Jenom

podle krajiny a četnosti různých nástrah? Vystupují často Kruté bytosti

z Temnot na veřejnosti, nebo se drží spíše v ústraní? Dívku napadlo, že

pravděpodobnější by bylo ústraní, aby lidé nebyli varováni, kde se

zanedlouho objeví další pasti, které umí zloduši vyvolat... Sice by se

po svém výstupu na veřejnosti mohly bytosti znovu přemístit na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist