načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poselství jednorožců – Zrádné hory Dragor - Michaela Burdová

Poselství jednorožců – Zrádné hory Dragor

Elektronická kniha: Poselství jednorožců – Zrádné hory Dragor
Autor:

Vydejte se za dobrodružstvím do Lilandgarie, země posvátných jednorožců! I když elfská princezna našla ztraceného posvátného jednorožce, její cesta ještě zdaleka nekončí. Aby mohla ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 76.2%hodnoceni - 76.2%hodnoceni - 76.2%hodnoceni - 76.2%hodnoceni - 76.2% 79%   celkové hodnocení
15 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 334
Rozměr: 24 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-0744-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pokračování dobrodružného fantasy příběhu ze světa Lilandgarie, země kouzelných jednorožců. Pro čtenáře od 11 let. Přestože se elfské princezně Aranis podařilo nalézt ztraceného jednorožce, jedinou naději na záchranu celého světa, má cesta k úspěšnému cíli ještě daleko. Aby mohla princezna se svou družinou posvátného jednorožce dovést k zbylému stádu, musejí překonat zrádné hory Dragor, kde žijí nevypočitatelní draci. Proti družině vedené princeznou Aranis však stále stojí zlý čaroděj Valgar, který bez přestání spřádá své plány na zničení světa. Napjatá atmosféra vláde i mezi členy družiny, neboť se zdá, že Veragin před ostatními něco tají. Výprava proto nebude jednoduchá a bude záležet jen na dracích, zda se rozhodnou skupině pomoci.

Popis nakladatele

Vydejte se za dobrodružstvím do Lilandgarie, země posvátných jednorožců! I když elfská princezna našla ztraceného posvátného jednorožce, její cesta ještě zdaleka nekončí. Aby mohla jednorožce vrátit k jeho druhům, musí se s ním dostat přes zrádné hory Dragor, kde vládnou draci. Navíc její přítel Veragorn před ní a přáteli něco skrývá... Tajemství, které může ohrozit soudržnost celé družiny. Království mezitím musí čelit blížící se válce s Černým čarodějem, jehož ohromná armáda se chystá zničit celou zemi. Jediná záchrana teď možná leží v rukou nevyzpytatelných draků.

Zařazeno v kategoriích
Michaela Burdová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu



Berú 2010-06-07
To skončilo hnusně jak se aranis a veragin loučili .. já u toho brečela
reagovat
> :( Ája 2010-10-22 12:15:54
  jj...já taky...řvala jsem jako kr..a :D
reagovat
   
 
sakra terka 2010-01-11
kdyz aranis djizdela do svoji zemne a loucila se z veraginem malem sem se rozbrecela.mneli zustat spolu.
reagovat
 
smula terka 2010-01-11
veragin a aranis by mneli zusta spolu.ale dalsi dil uz nebude protoze lilangarii uz zachranili.
reagovat
 
1. 2. a 3.dil terka 2010-01-11
1.dil je strazci dobra, 2. je zradne hory dragor 3.je zachrana lilangarie a taky mam nejradsi VERAGINA A ARANIS
reagovat
 
díly nuna 2009-08-29
a jak jdou za sebou ty díly? já jsem si koupila jeden a neni to ten první tak bych si ho rada koupila, ale nevim který to je a který je ten druhý.
reagovat
 
Jmeno Pavla 2009-06-23
Je to fajn kniha mám i první díl.Ale jmenuje se Zrádné hory DRAGOR na dragon:D
reagovat
 
Jednorožci brambořík 2009-06-14
všechny tři knihy se mi moc líbili a ráda bych aby se to celé zfilmovalo mělo by to zaručeně velký uspěch nebo alespon aby se vydali jeste nejaké dalsí knihy o tom jak se aranis i s veraginem znovu setkají prosím odepište mi na mail rada bych aby odpověd byla pozitivní nashledanou
reagovat
 
zdravíčko Mickey 2009-01-12
Míša: už se dá objednat na ofociálních stránkáh Michaely Burdové
reagovat
 
zdravíčko mmm 2009-01-11
já si myslím že vyjde další
doufám
reagovat
 
Jednorožci Míša 2008-12-06
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat jestli nevýjde ještě pár knížek poselství jednorožců.Nejvíc mám ráda Aranis a Veragina.Prosím odpište mi na můj email.prosím ať výjde i další vydání knížky.moc se o elfy,víly,čaroděje atd.zajímám.Naschledanou
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Poselství jednorožců

Zrádné hory dragor

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy:

Michaela Burdová – Křišťály moci – Zrada temného elfa

Michaela Burdová – Křišťály moci – Hněv Pána ohně

Henry H. Neff – TAJEMSTVÍ GOBELÍNU – Probuzení Astarotha

Henry H. Neff – TAJEMSTVÍ GOBELÍNU – Na pokraji zkázy

Michaela Burdová

Poselství jednorožců – Zrádné hory Dragor – e-kniha

Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Poselství jednorožců

Zrádné hory

Dragor

Michaela Burdová


Druhou knihu věnuji opět své drahé rodině za pochopení a nezměrnou lásku, kterou mě zahrnují celý můj život. A také za to, že díky nim jsem taková, jaká jsem.

A svým milovaným kamarádkám za neochvějné vlny trpělivosti, když jsem je otravovala s prosbami o pomoc nebo na ně neměla čas.

obsah

Počátek války ............................................................................... 7

Porozumění ................................................................................ 17

Hlas z minulosti ......................................................................... 28

Rubínové údolí ........................................................................... 34

Jezerní pevnost ........................................................................... 42

Bitva na pobřeží jezera Alanta .................................................... 50

Souboj ........................................................................................ 66

Cesta do hor ............................................................................... 76

Nová posila ................................................................................ 91

Kočkoroh ................................................................................. 103

Nebezpečné hory ...................................................................... 112

Stíny zla ................................................................................... 132

Plamenem přesvědčení ............................................................. 146

Na krvavém poli ....................................................................... 170

Nástrahy na každém kroku ....................................................... 181

Bitva o Santiel .......................................................................... 197

Za bouře v jeskyni .................................................................... 212

Soumrak zkázy ......................................................................... 221

Pomoc z nebes .......................................................................... 237

Amildia .................................................................................... 252

K hlavní bráně ......................................................................... 261

Bolestné ztráty ......................................................................... 274

Po válce .................................................................................... 283

Vyšší vývojová forma ................................................................ 301

Za stínem tajemství .................................................................. 313

7

Úvod

Počátek války

W

alos už nebyl zdaleka tak plný života, jako kdysi.Ulič

kami se jen zřídkakdy mihl nějaký člověk. Lidé byli

zavření ve svých domech, plni strachu a zoufalství.

Bylo jen otázkou času, kdy král pošle všechen lid z Walosu do úkrytu

v podzemí Santielu. Válka už se blížila a strach mezi lidmi rostlkaž

dým dnem.

Atmosféra stále houstla a napětí i beznaděj v celé zemi nabývaly na

síle. Největší válka věků se blížila, města a vesnice byly neustálenapa

dány kirlopy a temné bytosti se pomalu začínaly nořit ze svých úkrytů

a z ústraní. Vycítily přítomnost vzrůstajícího zla...

Lilandgarii zachvátila panika a zoufalství. Svět dobra se pomalu

hroutil... naděje každým dnem pohasínala, téměř nikdo už nevěřil

v záchranu světa. Nebezpečí číhalo na každém kroku...

„Můj pane...,“ ozval se roztřesený Tevlop.

„Tak, a je to tady,“ usoudil z jeho ustaraného hlasu král. Stál nate

rase své komnaty v nejvyšší věži Eleanor a shlížel na Walos, kterýzali

ly ranní sluneční paprsky. Dopadaly i na Dvojčata – dvě věže,obklo

pující Eleanor ze stran. Dvojčata překrásně zářila zlatavým třpytem,

který se odrážel od jejich tyrkysově křišálové omítky.

„Ano, můj pane,“ přitakal sklesle Tevlop, stojící královi za zády.

Leodhen ještě jednou přejel očima po svém městě. Nespočetstaro

bylých a vznešených bílých a modrých domků, seřazených vúhled

ných řadách – Walos byl největším a nejkrásnějším městemLilandga

rie. A také nejstarším. Mohutné vysoké kamenné hradby za městem zářily křišálem a slunečním jasem a obklopovaly Tři věže. Na dvě z nich, Dvojčata, měl král krásný výhled. Věže byly mezi seboupropojeny dvěma Modrými mosty a stejným mostem byly spojeny i snejvyšší věží Eleanor.

Nakonec se král obrátil ke svému věrnému rádci. Tvář měl plnou

vrásek, které nebyly jen důsledkem stáří, ale především těžkých obav

a starostí. Ale zároveň z jeho tváře vyzařovalo i velké odhodlání avyrovnanost.

„Tak mluv, Tevlope. Jak velká je Valgarova armáda?“ vybídl hoLeodhen, připravený na vše.

„Králi,“ začal Tevlop pomalu, „je obrovská... naši vojáci ji vidělipochodovat po okraji Zerovského lesa. Včera prošli kolem vesnic Lusy

a Nebel, které se před dvěma dny úspěšně ubránily proti útoku další

skupiny kirlopů, a srovnali je se zemí... Pane, nemíří sem jenkirlopové, ale i noxogové. Dohromady k nám pochoduje armáda s patnácti

tisíci nestvůrami.“

„Patnáct tisíc?!“ vyjekl král zděšeně. „To není možné! Tolik... tolik

zla dokázal Valgar stvořit...“

„Ano, ale to není všechno, můj králi,“ pokračoval sklesle Tevlop.

„On... on probudil i Takry...“

„Takry?“ šeptl král nevěřícně a obličej se mu zkřivil v děsivou grimasu.

„Víš, co to tu říkáš, Tevlope? Máš ponětí, co to znamená? Jsi si tím

jistý?“

„Ano,“ přisvědčil věrný rádce s očima upřenýma na špičky svých bot.

Král se div nesesypal. Trochu zavrávoral a pak se odpotácel do své

komnaty, kde usedl na honosný trůn.

„Kolik?“ zeptal se po chvíli.

„Dvacet, můj pane,“ odpověděl mu opatrně Tevlop.

„Dvacet Takrů? Rozmetají náš hrad jako domeček z karet!“rozkřičel se Leodhen a přitom div neseskočil z trůnu. S něčím takovýmvůbec nepočítal. Chvíli se rozhostilo ticho. Tevlop stál před svým pánem

s očima stále sklopenýma k zemi a čekal, co bude dál.

„Ale nesmíme ztrácet naději,“ začal konečně Leodhen už mírnějším

hlasem.

„Za každou cenu musíme ubránit Santiel. A dokážeme to. Máme tři tisíce vycvičených a zdatných vojáků. Další čtyři tisíce vojáků chrání lid v povodí řeky Lili. To znamená, že máme tři tisíce mužů a na cestě je pět tisíc elfských vojáků. Zas tak špatně na tom nebudeme. Počítám, že Valgarova armáda sem dorazí tak za týden, možná dříve. A elfové připlují už za tři dny. Máme dostatek času se připravit. Nevíme, jak dlouho bude tato válka trvat, proto nechte připravit podzemní síně pro lid z Walosu alespoň na týden. Vodu, jídlo, pokrývky...“

„Jistě, můj králi. A kdy sdělíte svému lidu tuto zprávu? Kdy jenecháte přemístit do podzemních síní Santielu?“ zajímal se Tevlop atrochu se vzpřímil, takže vypadal ještě vyšší, než byl, a uhladil si černé, prošedivělé vlasy. V jeho hlase byla znát úleva poté, co se zdálo, že se král zase trochu vzchopil.

„Ještě je čas. Uvidíme,“ odpověděl mu zamyšleně Leodhen.„Prozatím a probíhají přípravy na boj.“

„Ano, králi. Smím se tedy vzdálit?“

„Ano, ano...,“ zamumlal král nepřítomně a zamyšleně si podepřel hlavu rukou.

Tevlop se krátce uklonil a chystal se odejít z místnosti, když v tom ho král ještě zadržel: „Počkej!“

Tevlop se zastavil a otočil se zpět ke svému vládci: „Ano, můj pane?“

„O princezně Aranis a mém synovi žádné nové zprávy?“ zeptal se král utrápeně, ačkoli znal odpově.

„Bohužel ne, můj pane. Jediné zprávy, které jsme dostali, byly obitvě o vesnici Ínas. Tam byli viděni naposled. Pomohli vesničanům anašim vojákům zahnat kirlopy, pane.“

„Ano, já vím...,“ povzdechl si král a pokračoval: „Vesnice Ínas,Sentur, Aztol, Runus a Lada byly tímto zachráněny. A dál prý mířili do

Zerovského lesa, podle plánu... zdalipak už našli posvátnéhojednorožce? A jsou všichni v pořádku? Je můj syn ještě na živu?“

„Jsem si jistá, že Faliena jen tak něco neporazí, otče,“ rozlehl se po komnatě sladký dívčí hlas.

Král vzhlédl a spatřil, jak se k němu blíží drobná dívka s vlnitými, plavými vlasy, v krásně zdobených, černomodrých šatech. Ve vlasech

10

se jí leskla stříbrná čelenka s drahokamy. Konejšivě se na králeusmí

vala, a jakmile k němu přišla, políbila ho na tvář.

Hned poté do místnosti přispěchala další dívka. Na první pohledby

lo vidět, že je starší a zkušenější než ta první. Tmavé vlasy kaštanové

barvy měla vyčesané na temeni hlavy do složitého účesu, kterémudo

minovala bohatě zdobená korunka, a do černých očí jí spadaly dvaza

točené pramínky. Přistoupila ke králi rázným a hrdým krokem, v temně

rudých šatech vyšívaných růžovou nití, a políbila ho na druhou tvář.

„Jak se cítíte, můj králi?“ zeptala se.

Její hlas zněl vyrovnaně a sebejistě.

„Je něco nového?“

„Tatínek se strachuje o Faliena, Kassandro,“ odpověděla za krále

světlovlasá dívka.

„Už zase si děláte starosti?“ zeptala se ho trochu káravým tónem

dívka, které říkali Kassandra.

„Vždy víte, že vám to nesvědčí. Nemá žádný smysl zbytečně sestra

chovat. A navíc, jak znám svého snoubence, tak ten dojde až dokon

ce. Nenechal by se jen tak zabít.“

„Všichni se o Faliena bojíme, tatínku,“ ozvala se opět blonatádív

ka a objala otce kolem ramen. „Ale jsem si jistá, že jsou všichni vpo

řádku.“

„Ach, děti moje. Snažíte se mne tu utěšit, a přitom bych to měl být

já, kdo by vám měl dodávat naději a odvahu,“ povzdechl si král.

„To nic, můj pane, víme, kolik máte te starostí,“ uklidnila ho

Kassandra.

Vypadala, jako by znala odpově na každou otázku, a bylo vidět, že

je velmi rázná a hrdá. „Říkám vám už po několikáté, že vám kdykoli

a s čímkoli ráda pomohu. Co se týče království, mám stejnězkušenos

tí jako Falien.“

„Ano, já vím, že mi chceš pomoci, Kassandro, a věř, že už mipomá

háš. Opravdu. Jen se prosím dál starej o Nelil – jako doposud.“

Kassandra se souhlasně usmála, ale její oči zůstávaly chladné. Pak se

obrátila na Tevlopa, který se ihned uklonil.

„Můžeš jít, Tevlope. My se o krále postaráme.“

11

Tevlop se ještě jednou mírně uklonil a odešel.

„Kolikrát ti mám opakovat, tatínku, že už jsem dost velká, abych se

o sebe dokázala postarat sama?“ zaprotestovala světlovlasá dívka

a nadzvedla si dlouhé šaty, aby mohla k otci přistoupit blíž.

„Všichni se o mne staráte až příliš. Je mi šestnáct, už nejsem dítě,

otče.“

Král se jen láskyplně usmál a pak se rozhodl sdělit dívkámnepří

jemné novinky:

„Válka se blíží, mé princezny. Za týden tu bude celá armádatem

ných nestvůr – kirlopů a noxogů. A přijdou i Takrové...“

Nelil při posledním slově vyjekla a Kassandra znepokojeně svraštila

obočí.

Král však dál pomalu pokračoval: „Až připlují elfové, bude se naše

armáda skládat z třinácti tisíc mužů. Valgarova armáda čítá celých

patnáct tisíc kirlopů a noxogů. Musíme se připravit na boj. Až nastane

válka, chci, abyste se společně s lidmi z Walosu ukryly v podzemí.“

„Tak to ne, můj pane. Já zůstanu u vás,“ zvolala rozhodným hlasem

Kassandra.

„Já také!“ přidala se k ní okamžitě Nelil.

„V žádném případě! Na Santielu nezůstane nikdo. Celý hrad semu

sí vyklidit a já se zúčastním boje. Takže vy budete pěkně v bezpečí

v podzemí.“

Kassandra si povzdechla:

„Jak si přejete, můj králi.“

„Slib mi prosím, mé dítě, že dohlédneš na mou dceru. Že Nelilneo

pustíš,“ naléhal král se zoufalstvím v očích. Kassandra okamžitěpři

kývla.

„Ovšem. To vám slibuji.“

„Ale já chci zůstat s tebou, tatínku!“ vypískla Nelil. „A nepotřebuji

neustále chránit od téhle... od Kassandry. Umím se o sebe postarat

sama!“

„Dost!“ zvolal král nekompromisně a upřel na dceru přísný pohled:

„Ukryjete se v podzemí, a chcete nebo ne. Jedině tak zůstanu alespoň

trochu klidný.“

„Ale...“

„To je mé poslední slovo,“ zarazil ji tvrdě.

„Poslechni svého otce, Nelil!“ okřikla ji rázně Kassandra.

„No dobrá. Jak si přejete,“ odsekla Nelil, pyšně zvedla bradu auraženě odkráčela pryč. Její kroky se rozléhaly celou síní. Strážní za nízabouchli mohutné dveře.

Král si hlasitě povzdechl a unaveně si promnul čelo.

„Nic si z ní nedělejte. Však ono ji to přejde,“ chlácholila hoKassandra, když viděla jeho starostlivý výraz.

„Už půjdu. V celém hradě je od rána hrozný zmatek. Jdu si trochu odpočinout do své komnaty.“

„Jen běž, dítě...,“ schválil král a políbil jí ruku.

Věděl, že Kassandra bude výbornou královnou. Je chytrá,spravedlivá, přesvědčivá, odvážná a království zná dokonale. I když je také dost tvrdá a přísná, Falien si za svou ženu nemohl vybrat nikoho lepšího. Král Leodhen si byl jistý, že pod synovou a Kassandřinou vládouLilandgarie jen pokvete. V hloubi duše doufal, že se jednoho dnenavrátí časy míru a harmonie, jako tomu bylo za Eoglinovy vlády. Za vlády Prvního krále, jediného člověka, který mluvil s draky. Kassandra vyšla z královy komnaty, která se nacházela nejvýš v celé

Eleanor. V samém vrcholu věže bylo jen vězení a téměř nepoužívaná

mučírna.

Dívka zamířila ke kamennému schodišti na konci chodby vpravo.

Sešla po studených a pochmurně vyhlížejících schodech o patro níž,

kde ležely její a Neliliny komnaty. Procházela chodbou s hlavou hrdě

vztyčenou kolem mramorových soch elfů, prošla i kolem východu na

Modrý most, vedoucího do jednoho z Dvojčat. Zastavila se až uvysokých dvoukřídlých dveří z ebenového dřeva. Rázným pohybem jerozrazila a vešla dovnitř.

„Co chceš?“ vyjela na ni podrážděně Nelil, sedící na obrovsképosteli s bavlněným a hedvábným povlečením a peřinami. Postel stálanaroti dveřím až u zdi, ve které se nacházela veliká okna s růžovými závěsy.

13

Kassandra za sebou zabouchla dveře, vznešeně přešla k jednomu

z oken u Neliliny postele a vystavila se teplým slunečním paprskům,

které skrz okno ozařovaly celý pokoj.

„Dnes bude krásný den,“ řekla nakonec.

„Ano, ale určitě jsi mi nepřišla říct jen tohle,“ zasyčela Nelil a opřela

se o zlatavé opěradlo své postele s růžovými květy.

„To opravdu ne,“ připustila Kassandra a obrátila se k ní. „Nelíbilo se

mi, jak ses dnes chovala ke svému otci. Má už tak starostí nad hlavu,

a ještě aby řešil tvé rozmary.“

„Rozmary?!“ vyjekla Nelil. „Chtěla jsem jen zůstat s ním, až nastane

válka! Nechci být někde zavřená a ještě ke všemu s tebou! Pod tvými

rozkazy!“ bránila se.

„Jsem o čtyři roky starší, Nelil. Je logické, že na tebe budu dávatpo

zor a ty mne musíš poslouchat. Jsem Falienova snoubenka a stanu se

královnou.“

Nelil se samolibě ušklíbla: „Ano, ale králem bude Falien, ne ty. To

on bude vládnout Lilandgarii.“

„Samozřejmě. Králem bude Falien, až se vrátí,“ přisvědčilaKassan

dra klidně a zkřížila ruce na prsou.

„No jistě. Až se vrátí, že?“ uchechtla se Nelil podezíravě. „Ovšem,

že by sis přála, aby se můj bratr už nikdy nevrátil a ty jediná se stala

královnou.“

„Mluvíš nesmysly Nelil,“ napomenula ji Kassandra, ale její výrazzů

stával i nadále chladně klidný.

„Vždy je to pravda. Vždy jsi toužila po trůnu!“

„Ano. Ale vládcem se stane tvůj bratr a já vím, že bude výborný

král. A já mu budu stát vždy po boku, jako jeho milující žena.“

„Jsi pokrytec. Nemusíš tu přede mnou hrát divadlo. Přála by sis, aby se

Falien už nikdy nevrátil,“ nedala se odbýt Nelil a z očí jí sršela nenávist.

„Tak, a dost! Te se opravdu chováš jako malé dítě. Kdyby tu tvůj

bratr byl, dostala bys domácí vězení.“

„A proč mi ho nedáš sama? Víš, že tebe neposlechnu, že?“provoko

vala dál princezna a jedovatě se usmívala.

„Vždy jsi měla strach jen z něho. Je pravda, že on je jediný, kdo tě

14

dokáže zkrotit. Kéž by tu te byl a dal ti pár facek. Jistě by sis jezaslou

žila,“ odpověděla jí Kassandra ledovým hlasem.

„Ovšem! Vy dva jste vždycky drželi při sobě! Ale mému bratříčkovi

nikdy nedošlo, že jediné, o co ti kdy šlo, byl jeho trůn. Vždy byl velmi

nedůvěřivý, ale tobě věřil za každých okolností. Což opravdu nechápu.

Nikdy neviděl, jak jsi vypočítavá.“

Kassandra už raději nic neříkala, změřila si Nelil zlostným pohledem

a beze slova se vydala ke dveřím. S duněním za sebou zabouchla aza

mířila do své komnaty hned za rohem. Otevřela podobné dveře, jako

byly ty u Nelil, a pevně je za sebou zavřela.

Naproti dveřím se nacházela stejná okna jako u Nelil v pokoji. Jen

dlouhé závěsy byly bílé. Podél oken byla rozestavěna čtyři křesla sesa

metovými modrými povlaky a polštářky. Uprostřed stál malý zdobený

stůl a na jednom konci místnosti byla dlouhá pohovka s bílýmpota

hem. Vedle ní stál malinký stolek. Naproti, na druhém konci pokoje,

stála velká postel s nebesky modrými peřinami a s hedvábným,prů

hledným přehozem s volánky. Vedle postele stály tři velké skříně zdu

bového dřeva a na zdech visely obrazy krajin a jednorožců.

Kassandra ztěžka usedla na svou měkkou postel. Složila obličej do

dlaní a zůstala několik minut jen tak sedět. Poté vstala a zhluboka se

nadechla, přešla k oknu a zavřela oči. Nechala se hřát příjemnými,

teplými slunečními paprsky.

Náhle zvenku zazněl zvuk trubek, ohlašující něčí příjezd. Kassandra

sebou prudce trhla. Kdo by mohl v tuto dobu plnou strachu a zabíjení

přijet navštívit krále?

Rychle se rozeběhla na chodbu. Král se zrovna hnal po schodišti

a v závěsu měl trojici strážných.

„Můj králi!“ zavolala na něj Kassandra, přičemž běžela přímo kně

mu. Král se zastavil.

„Co se děje? Proč ty trubky?“ zajímala se.

„Někdo na nás čeká na nádvoří. Poj,“ odpověděl Leodhen stručně

a společně s Kassandrou pokračovali dál po schodišti až úplně dolů.

Stráže rozevřely obrovské dvoukřídlé dveře z bílého mramoru a král

15

s Kassandrou vyšli z tmavého schodiště na prosluněné prostornéná

dvoří. Prudké sluneční světlo je na chvíli oslepilo.

Když jejich oči konečně přivykly náhlému přívalu světla, rozhlédli

se. Kolem dokola se tyčily mohutné hradby a nádvoří bylo vydlážděné

kamenem. Kolem dokola byly velké záhony plné nejrůznějších květin

a keřů. Uprostřed nádvoří před věží Eleanor stála fontána ve tvaru

okřídleného koně, z jehož tlamy tryskala voda. Sem tam se nacházel

nějaký stánek s různými věcmi na prodej. Po celém nádvoří seprochá

zeli dvořané a pár obyvatel z Walosu. Ohromná brána, u níž stáli dva

vojáci, byla otevřena. Několik dalších vojáků bylo rozmístěno na

hradbách.

Oběma bylo ihned jasné, proč trubky hlásily něčí příjezd.

Přímo před nimi u Hlavní brány stálo ohromné stádo kentaurů.

Král i ohromená Kassandra k nim okamžitě s úsměvem spěchali.

„Zektore! Dávný příteli!“ zvolal radostně Leodhen a pevně stiskl

statnému kentaurovi chlupatou ruku. Kentaur s temně hnědýmkoň

ským tělem naznačil králi pohybem hlavy drobnou úklonu.

„Je mi velkou ctí, můj králi.“

„Ale co vás přivádí sem, na Santiel, v tuto zlou dobu, příteli?“zají

mal se překvapený král a úplně zapomněl na Kassandru. Ale dívka si

vždy uměla poradit.

„Promiňte,“ vložila se do začínajícího rozhovoru.

„Chtěla bych vyjádřit svůj obdiv vám, kentaurům. Slyšela jsem, že

jste byli vždy velkými přáteli krále a oddanými služebníky království.“

„Ach ano! Omlouvám se,“ zvolal král omluvně. „To je Kassandra,

snoubenka mého syna Faliena a nastávající královna. Kassandro, toto

je Zektor. Vůdce kentaurů.“

Kassandra nadzvedla své šaty a elegantně se uklonila. Zektor jíúklo

nu oplatil.

„Věru, princ si opravdu umí vybírat, jedná-li se o ženy.“

„To umí,“ zasmál se upřímně král.

Bylo to snad poprvé po dlouhé době, kdy ho Kassandra viděla se

smát. Bylo zjevné, že svého dávného přítele vidí opravdu velmi rád.

„Můj králi,“ začal trochu vážnějším hlasem Zektor. „Jistě už je ti známo, že se k vám blíží armáda nestvůr. A proto jsme tady. Toto,“ a ukázal na stádo kentaurů za sebou, „je mé vojsko, které chce bojovat za naše království, za naši zem, za dobro.“

Král se doslova rozzářil. Pohlédl na stádo zdatných kentaurů a řekl:

„Ani nevíš, jak moc nám přichází vaše pomoc vhod. Království je

vám neskonale zavázáno.“

„Je nám ctí bojovat po boku lidí za záchranu Lilandgarie,“ dodal

Zektor hrdě.

„To je opravdu skvělá zpráva!“ usmála se Kassandra. „A kolik členů

má tvé vojsko, Zektore?“

„Čtyři sta devadesát šest, má paní,“ zazubil se pyšně kentaur. „Aještě něco. Myslím, že tato zpráva vás potěší ještě víc. Před pěti dny, když

jsme se chystali vyjet na Santiel, jsme měli tu čest potkat princeFaliena a jeho výpravu.“

„Faliena...?“ vzdychla Kassandra s nadějí v hlase. „A... a jak se mu

vede?“

„Je můj syn v pořádku? I celá skupina?“ ptal se netrpělivě král.

„Ano, všichni jsou v pořádku. Zrovna se potýkali s přesilou noxogů.

Přispěchali jsme jim na pomoc právě včas a všechny ty potvory jsme

pobili. Bylo to asi tři dny od vesnice Ismires. Princezna Aranis vám

vzkazuje, že elfové velmi rádi království pomohou.“

„Ano. Už jsou na cestě,“ ubezpečil kentaura král se zjevnou úlevou,

když zjistil, že jsou všichni z výpravy naživu.

„Mysleli jsme si to. Řeknu vám, byl to opravdový zážitek setkat se

s elfy a s královnou země. A nyní budeme bojovat po jejich boku.“

„To ano,“ usmál se král vlídně. „Ale te: vítejte na Santielu, přátelé...“


17

PoroZumění

„C

o myslíte, jak je to ještě daleko?“ zeptal se Veragin apoplá

cal Herkula po krku.

„Tak den cesty,“ ozval se z popředí Falienův hlas.

Obloha byla jako vymetená a slunce příjemně hřálo. Všude kolem

se rozprostíraly louky a pole a tu a tam vyčníval pod zelenou dekou

kopec a pár buků nebo vysokých bříz. V dáli byl ještě vidět okrajZe

rovského lesa.

Princezna Aranis jela v čele na svém hřebci Adalasovi, jehož černá

srst se na slunci nádherně leskla. Jí po boku jel princ Falien na svém

plavém koni Kymovi. Za nimi je následovali na koních Eleas s Lavril

a úplně vzadu klidně klusal vysoký kaštanově hnědý hřebec Herkules,

který nesl v sedle Veragina a Snížka. Vedle Herkula šel bílý kentaur

Temas a vysoko nad nimi kroužil sokol Donit. Několik stop od nich se

po sametových kopcích porostlých orosenou travou proháněl oslnivě

zářící bílý jednorožec, ztělesnění čistého dobra. Krásný a půvabný...

nadpozemsky krásný jako anděl. Štíhlé a ladné tělo se napínalo vleh

kém běhu a dlouhá hříva a ocas za ním vlály jako čisté stříbro.

Všichni si začínali pomalu zvykat na jeho přítomnost, ale i tak to

bylo velmi zvláštní, mít ztělesnění dobra po boku. Každý zřetelně cítil

jeho přítomnost; krásný a hřejivý pocit v srdci – uklidňující apovzbu

zující dotek jednorožcovy síly. Vše v jeho dosahu jako by svítilojasný

mi barvami a všechny květiny i rostliny rozkvétaly, jakmile se kolem

nich jen mihnul.

Ale nejpodivněji ze všech se cítila Aranis. Od spojení s jeho mocí


18

i jeho duší se jí zbystřily smysly i vnímání. Vše jí te připadalo jakoby

ostřejší a jasnější. Dokázala rozeznat stovky pachů vznášejících se ve

vzduchu, vnímala přítomnost každého živého tvora a jeho myšlenky jí

proudily do mysli intenzivněji než kdy jindy. Cítila se svobodnější avyrovnanější než dřív. Byla smířená se světem i se vším kolem sebe.Najednou pochopila všechny zákonitosti přírody a porozuměla věcem,

které předtím nechápala. A tohle všechno jí pomáhal vnímatjednorožec. Cítila přítomnost jeho mysli v té své, i když neslyšela žádné jeho

myšlenky. Vířily jí v hlavě, ale nedokázala jim porozumět. Vnímalajeho pocity. Navzájem si viděli hluboko do duše. Byl to nádherný dar...

Zároveň se ale proti své vůli děsila moci, jež jí dřímala v nitru. Moci

dobra. Věděla, že ta moc je obrovská a že ona s ní ještě neumízacházet. Neví, jak ji ovládnout... Kdykoli se jí pokusila jen dotknout, moc

uvnitř ní se rozechvěla a snažila se vystoupit na povrch, ovládnout její

mysl a pohltit ji. Stejně, jako tomu bylo před několika dny, kdy sespojila s jednorožcem a potom za podpory moci země i dobra zahnalačaroděje, který je pronásledoval. Tehdy při povolání síly dobra málem

zemřela. Věděla, že s ní musí splynout. Ale stále nevěděla jak.

Jak říkal Eleas – dobro, tedy jednorožci, vlastní obrovskou moc, ale

nedokážou ji využívat. Jsou příliš čistí, příliš mírumilovní, než abydokázali svou moc použít k ničení nebo zabíjení, a to ani na svouochranu nebo obranu proti zlu. Oni jsou dobro a zlo nechápou. Ale člověk

nebo elf by jejich moci využít mohl, protože jeho mysl je jiná. Ale moc

dobra by ihned vycítila svou nadřazenost a nadvládu nad myslíčlověka či elfa – jejich mysl je mnohem slabší a zcela jiná než mysljednorožců. Snažila by se svého nositele ovládnout, snažila by se podrobit si

jeho myšlenky, chtěla by být volná stejně, jako je volná v tělejednorožců, protože je jejich součástí. Ale tím, že by ovládla mysl svéhonositele, by ho také zabila. Takový člověk nebo elf už by neměl nic; anivlastní tělo, ani vlastní myšlenky. Jen svoji duši, která by zůstala uvězněná

v jeho těle, dokud by dotyčný nezemřel.

Tělo obyčejného člověka nebo elfa je na pojmutí takové síly příliš

slabé. Moc dobra by ho ihned ovládla a naprosto pozřela.

Ovšem tělo i mysl Aranis jsou jiné – ona je královnou země. Slouží


19

i vládne jejím silám a její tělo je posíleno. Ale i tak to pro elfku bylo těžké

a moc dobra cítila svou nadřazenost a sílu nad jejím tělem. Nikdonemo

hl moc dobra ovládnout, pouze jednorožci, jejichž mysl byla čistá ane

vinná, zcela povznesená nad násilí a zlo. Byli na vyšší úrovni myšlení

i bytí, byli ztělesnění dobra. Oni byli dobro... Moc dobra měla svouvlast

ní vůli, jelikož byla součástí jednorožců a součástí dobra jako takového.

Aranis v sobě nosila zlomek jednorožcova vědomí, zlomek jeho duše

i mysli, zlomek jeho síly... Ta síla se drala na povrch, nebo v jejímsla

bém těle – i když bylo silnější než tělo člověka nebo kteréhokolivjiné

ho elfa – se cítila stísněná a nevyužitá.

Ale v jednorožcově těle, ztělesnění dobra, byla volná. Protože moc

dobra byla součástí dobra samotného, tedy součástí jednorožců.

Jak má tedy porazit černého čaroděje, když Aranis ani nedokážepo

ručit své moci? Má sice stále svou sílu země, jež je nyní ještě silnější než

kdy dříve, ale to na zničení Valgara nestačí. To jí te dělalo největší

starosti...

Dříve se obávala svého úkolu, svého poslání. Měla strach ze setkání

s jednorožcem, netušila, co ji čeká. Tyto obavy už ale byly dávno za ní.

Nyní jí naháněla hrůzu moc, kterou chovala ve svém nitru...

„Pojedeme tedy přes vesnici Nina do Rubínového údolí...,“ přemítal

Falien, upřeně zahleděný daleko před sebe, „a pak do hor Dragor, za

draky.“

„Ano, jen oni nám mohou pomoci zachránit království. Jedinědra

ci se mohou utkat s Takry,“ poznamenala Aranis.

„Víte princezno, začínám mít opravdu strach...,“ ztišil Falien hlas

a nejistě na ni pohlédl. „Mám na Santielu celou svou rodinu, svůj lid,

království a vůbec... celá Lilandgarie je pro mě vším. Neumím sipřed

stavit, co bych si počal, kdyby byl Santiel dobyt.“

„To se nestane,“ odvětila s jistotou Aranis. „Viděla jsem Santiel. Je

silný. Postavili ho elfové pro Prvního krále a dali do něj veškerý svůj

um. Santiel odolá a vojska ho ubrání. Jsem si tím jistá.“

Falien si dlouze povzdechl:

„Ještě, že se toho nedožila má matka.“


20

„Jak se jmenovala?“ zeptala se Aranis vlídně.

„Aliesa,“ usmál se Falien. „Pocházela z bohatého rodu z městaLumin, stejně jako První král Eoglin. Až na to, že on byl původně chudý

rolník. Její otec byl pánem tamního panství. Můj otec se do nízamiloval, když tudy cestoval a její rodina ho pohostila ve svém domě. Potom

si matku odvedl na Santiel a udělal z ní svou královnu. A že bylavýborná královna! Otec byl vždy příliš horlivý a emotivní. Ale ona měla

dar ho usměrňovat. Poslouchal ji a dal na její slova. Byla moudrá alaskavá. A mně i mé sestře dala všechnu lásku, kterou v sobě měla. Brzy ale zemřela na zápal plic.“

„To je mi líto, jistě to byla výjimečná žena. Ale co vaši prarodiče?“

„Oba už jsou mrtví. Zemřeli krátce po matčině smrti. O panství se

stará matčin bratr, můj strýc. Viděl jsem ho jen párkrát... A navíc te

musí čelit útokům kirlopů, kteří napadají města a vesnice v povodí Lili.

Ale městu Lumin se prý zatím vyhnuli. Ovšem, kdo ví, jak je to te.“

Znenadání se princův kůň Kym zastavil a začal znepokojeněpohazovat hlavou. Adalas ho napodobil a mírně se vzepjal.

„Co je to s nimi?“ rozčilovala se Lavril, když už byli neklidní všichni

koně.

„Něco se sem blíží,“ zašeptala strnule Aranis.

„Ano,“ přisvědčil soustředěně Temas, „cítím, jak se mi zem podnohama chvěje.“

Za chvíli už bylo cítit nejen chvění půdy, ale slyšeli i ohromný dusot

spousty kopyt. Náhle se před nimi zpoza zeleného kopce zvedl zvířený

prach a vzápětí se v jeho oblaku vyřítilo ohromné stádo Mullů. Stovky

velkých zvířat podobných bizonům nebo buvolům se splašeně hnalo

přímo k Aranis a jejím přátelům.

Mullové měli krátkou černou srst, ale nohy měli pokryté dlouhou

kožešinou. Na krátkém krku jim seděla mohutná podlouhlá hlava se

zacuchanou hřívou. Oči měli velké a kravské uši malé, což vypovídalo

o tom, že se tato zvířata řídila především zrakem a možná i čichem.

Nad ušima Mullům vyrůstal pár dlouhých rohů stočených dopředu

a připravených k boji. Na čele se jim pod sebou tyčily další dva krátké

rohy. Jejich ocasy byly podobné koňskému ohonu.

„U Akeltas...,“ vydechl Falien, „řítí se přímo na nás!“

Všichni okamžitě přitáhli otěže a obrátili koně zpět. Pustili se do

trysku, ale splašené stádo Mullů měli za zády. Jednorožec se naštěstí

držel daleko z jejich dosahu.

Míjeli jeden kopec za druhým. Konečně se uhnuli stranou a sjeli

z prudkého svahu na malý palouček pod vysokou skálu. Mullové jeminuli jen o vlásek a řítili se stále dál a dál k pobřeží Nekonečného moře,

které omývalo celou Lilandgarii, až po její severní cíp. OdDémantového ostrova až po zemi dobra Etelwen se táhlo Moře divoké.

„Páni... takhle velké stádo Mullů jsem ještě neviděl,“ zahuhlalvyjeveně Temas.

„Tady, v blízkosti Rubínového údolí, je to zcela běžné,“ vysvětlil mu

poněkud z míry vyvedený Falien.

„Je tu velmi úrodná půda a všude, kam jen oko dohlédne, serozkládají samé kopce, pastviny nebo rovné plochy. Kopytníkům se tu daří

velmi dobře. Mají tu dostatek potravy a lidé se tu zaměřují především

na chov dobytka. I když na druhou stranu tu zvířatům hrozí stálénebezpečí od divokých šelem z hor Dragor.“

„Něco ta zvířata ale muselo vyděsit,“ usoudila Lavril a upravila si dlouhý ohon bílých vlasů, pocuchaný od větru. Její klisna Jasminsklonila hlavu a dala se do spásání šavnaté trávy. „Musela přece předněčím utíkat, ne?“

„Ano,“ souhlasila Aranis, „cítila jsem jejich strach. Něčeho se bála.“

Veragina to zneklidnilo a začal se znepokojeně rozhlížet po okolí. Případný nepřítel přece může být ještě nablízku.

„Měli bychom jet dál,“ navrhl nakonec mladík, který neustálebedlivě pozoroval krajinu kolem.

„Souhlasím,“ přikývl Eleas, „cítím ve vzduchu nebezpečí. Radějipojeme.“

Ale v tu chvíli je zahalil dlouhý, temný stín. Otočili se a spatřili nad hlavami na zeleném vrchu obrovskou šelmu. Slunce jí dopadalo zazáda a vrhalo tak její podlouhlý stín dolů na palouček.

„Pozor!“ vykřikl Eleas a ukázal na šelmu, krčící se na svahu. Ta už dál neváhala ani vteřinu a dlouhým skokem po nich vystartovala.

22

Silné nohy nesly štíhlé tělo a hbitě se odrážely od země. Dlouhý

a mohutný ocas sloužil šelmě jako kormidlo a elegantnímu těludomi

novala malá hlava s jasnýma žlutýma očima. Nad nimi zvířetivyrůsta

ly dlouhé, špičaté uši a srst kolem hlavy se zdála být tvrdá, jakoby zně

jakých štětin. Tlama šelmy byla vyzbrojena třemi řadami ostrých zubů

a pod krkem jí vyrůstala dlouhá tvrdá srst, stejně jako kolem hlavy.

Zvíře mělo světle hnědou barvu s několika bílými flíčky a srst kolem

očí byla také bílá stejně jako uši.

Šelma se řítila z kopce s neobyčejnou lehkostí. Každý její pohybpů

sobil velmi ladně a hbitě. Bylo vidět, jak se jí napíná každičký sval vtě

le. Silné nohy se odrážely od země a šelma několika přesnými skoky

zaútočila na Faliena, kterého měla nejblíže.

Všichni koně se začali vyděšeně vzpínat a šelma s roztaženýmidrá

py strhla Faliena i s jeho koněm Kymem k zemi. Princ upadl několik

stop od Kyma, a kočka se odkutálela ještě pár metrů za něj. Kym se

ihned postavil znovu na nohy a vyděšeně odběhl stranou. Falien se

snažil zvednout také, ale šelma už stála za ním s viditelně velkou chutí

roztrhat ho na malinké kousíčky, které by si pak dopřála jakovydat

nou svačinku.

Princ sáhl po meči, ale s hrůzou zjistil, že při pádu přistál až příliš

daleko od něj. To už ale z koně seskočil Veragin se svým mečemvzty

čeným a připraveným zasáhnout. Ovšem šelma opět zaútočila naprin

ce, který si kryl hlavu rukama.

Skočila na něho a třemi řadami ostrých zubů se mu zakousla dopa

ží, chránících obličej. Veragin se k nim přiřítil a pokusil se šelmupro

bodnout mečem. Ta ale uskočila stranou, ihned zaujala bojovnoupo

zici a přitom hlasitě zařvala. Podobalo se to spíše kočičímu ječení, ale

i přesto to byl řev hluboký a strašlivý. Princ se rychle postavil a zjistil,

že jeho meč leží kousek od nohou té velké kočky. Lavril přitáhla otěže

své klisně, která byla už značně neklidná, a připravila si luk a šíp.

Zdálo se ale, že šelma je velmi chytrá, a bez váhání znovu zaútočila

na neozbrojeného Faliena. Strhla ho k zemi. Veragin k nim konečně

doběhl s připravenou zbraní a chystal se útočníka zabít.

„NE!“ vykřikla náhle Aranis, až se Adalas mírně vzepjal.

23

Veragin se překvapeně zarazil, čehož šelma využila a uskočilastra

nou. Lavril však na nic nečekala a napjala luk.

„NE! Lavril! Zadrž!!“ vykřikla Aranis znovu a seskočila z Adalase.

„Počkej!“

„Co to děláš, Aranis!?“ rozkřikl se Veragin, zatímco šelma opětvý

hružně zařvala. Aranis přispěchala k udivenému, a také zřejměznač

ně naštvanému Veraginovi a sklonila jeho napřažený meč.

„Nemůžeme ji přece zabít. Je to jen nevinné zvíře,“ okřikla ho.

„Pak ale zabije ona nás!“ osopil se Veragin na dívku podrážděně.

Aranis na něj jen odmítavě pohlédla a beze slova vysvětlení zamířila

rovnou k rozzuřenému zvířeti.

„Zbláznila ses!?“ vykřikl zděšeně Veragin a snažil se ji chytit zaru

ku, ale Aranis se mu hbitě vysmekla.

„Princezno, co to ksakru děláte?!“ nechápal Falien a vyděšeně na ni

zíral z trávy.

„Nechte ji!“ zarazil je oba Eleas. „Ví, co dělá.“

Princezna přistoupila k šelmě, která byla přikrčená u země,připra

vená zaútočit, a výhružně přitom vrčela. Elfka si před ni klekla azadí

vala se jí hluboko do zářivě žlutých očí. Bylo to těžké, protože zvíře

bylo vyděšené a rozzuřené zároveň, ale za okamžik se jejich myslpro

pojila a Aranis vložila své myšlenky mezi ty její...

Po chvíli si šelma sedla a stočila ocas kolem těla. Její výhružnýpo

stoj byl pryč. Elfka k ní natáhla drobnou ruku a pohladila ji po hebké

tváři.

Veragin s Falienem jen ohromeně zírali a Temas zapomněl údivem

zavřít pusu. Šelma se za okamžik zvedla a se spokojeným vrněnímod

kráčela pryč.

Aranis se s úsměvem vrátila k Adalasovi. Pak pohlédla na kopec

nad sebou, kde spatřila třpytícího se jednorožce. Vlídně se na něj

usmála a srdce jí zaplavil hřejivý pocit.

„Jak jste to udělala?“ žasl nevěřícně Falien. „To zvíře nás chtělo

zabít...“

„Ano. Jen proto, že mělo hlad. Zdáli jsme se být snadná kořist,“od

pověděla Aranis s klidem.

„Ale jak jsi to udělala?!“ zopakoval netrpělivě Falienovu otázkuVeragin.

„Spojila jsem se s ní myšlenkami. Pochopila, že my pro ni nejsme

vhodná kořist. Řekla jsem jí, že jí neublížíme, když odejde za jinoupotravou. Poznala, že jsme na jiné úrovni myšlení a inteligence, nežzvířata jejího druhu. Byla velmi chápavá. Zrovna čeká mláata.“

„Málem jsem zabila nevinné zvíře, a ještě ke všemu březí samici.

Odpus, Aranis,“ zalitovala Lavril a zahanbeně sklonila hlavu. Aranis

na ni jen vlídně kývla.

„Je to jen zvíře,“ ozval se nevěřícně Falien, „zvíře, které násnaadlo.“

„Vy byste ji klidně zabil, i když byla březí?!“ obrátila se na nějprincezna pohoršeně.

„Nevěděli jsme, že je březí, a kdyby nás chtěla doopravdy zabít, tak

ano. Vždy je to jen hloupé zvíře, princezno. Nám lidem se přecevůbec nepodobá, jsme mnohem inteligentnější.“

„To ano! Lidem se zvířata vůbec nepodobají! Jsou totiž mnohem

ušlechtilejší!“ rozkřikla se Aranis rozzuřeně, až to všechny zaskočilo.

Udiveně se po sobě podívali. Veragin ji takhle ještě nikdy neviděl.

„Zvířata jsou totiž nevinná a mírumilovná! Zabíjejí jen kvůlipotravě a přežití! Neznají záš, namyšlenost, povýšenost, závist,mocichtivost, ani nenávist, jako lidé. Nedokážou plánovat pomstu nebo vraždu.

A to je jejich ctnost, zatím co váš je to největší problém. Nechápete, že

zvířata mají stejné právo na život jako my všichni. Jsou to také živébytosti – cítí strach, bolest, smutek i radost. Každé je úplně jiné, stejně

jako každý člověk nebo elf. V podstatě jsou mnohem vznešenější než

lidé a elfové, právě proto, že nedokážou cítit závist nebo záš ani další

špatné lidské vlastnosti, které každého člověka nakonec dovedou jen

k záhubě. Navíc zvířata tuto zem obývala mnohem dříve než vy, takže

mají větší právo na život tady, než kdokoli jiný. A pro tohle všechno

elfové zvířata uctívají, nezabíjejí a už vůbec nejedí.“

Falien na to nedokázal nic říct. Jen mlčky sebral svůj meč ze země

a poníženě se Aranis podíval do očí, které te byly nezvykle tvrdé.

„Promiňte...,“ zašeptal, „máte pravdu. Lidé si tohle nikdyneuvědobr />

25

movali. Ani já ne. Ale od te to budu brát na vědomí. Mám se od vás

ještě hodně co učit, princezno. Zdaleka neznám Lilandgarii a její život

tak, jak jsem si myslel. Chtěl bych být tím nejlepším králem, a proto

musím ještě pochopit spoustu věcí, abych je pak mohl naučit svůj lid.“

Aranis se te tvářila trochu mírněji.

„Jsem ráda, že to chápete,“ řekla chladně a odkráčela k Adalasovi.

„Budeme pokračovat v cestě?“

„Já bych se docela nejdřív najed,“ ozval se nesměle Snížek, zabořený

v Herkulově sedle. „Je čas na oběd, ne?“

„Dobře,“ souhlasila Aranis, ale stále se tvářila trochu podrážděně.

Všechny to dost překvapilo, protože ji takhle rozzuřenou ještě nikdy

neviděli. Vždy byla velice mírná a klidná. Ve všem hledala jen todobré a krásné. A navíc s Falienem vycházela velmi dobře a oba senavzájem měli v úctě.

Princ zkontroloval brašny připevněné na Kymových zádech. Po tom,

co se Kym svalil na zem, když na něj skočila ta šelma, se Falien obával,

zda jsou všechny věci uvnitř ruksaku v pořádku. Ihned rukou zamířil

do nejmenší z kapes přepásané dvěma pásky.

„Ale ne!“ zvolal úzkostlivě. Jeho obavy se naplnily:

„Vlkodlačí sérum se rozbilo.“

„Cože? No to snad ne!“ rozčilovala se Lavril. „Mohlo se nám hodit.“

„To je škoda, ale už s tím nic nenaděláme. A co sérum proti jedu

Geftira?“ zeptal se Eleas. Falien ještě jednou zapátral v kapse a pak

s úlevou oznámil, že toto sérum naštěstí zůstalo nepoškozené.

Po obědě všichni nasedli znovu na své koně a mířili dál do vesnice

Nina a pak do Rubínového údolí. Před nimi se rozprostírala širokálouka porostlá bílými květy. Vysoká tráva se vlnila v mírném vánku asahala koním až do půlky nohou. Aranis jela v pozadí a pozorovalapobíhajícího jednorožce několik metrů od sebe. Vložila své unavené myšlenky do jeho mysli a nechala se unášet konejšivým pocitem úlevy a pochopení. Jednorožcova síla jí proudila v žilách a posilovala jejíduši a tělo. Nemohla uvěřit, že se s ním opravdu spojila...

„Aranis...,“ ozval se Veragin a přiklusal s Herkulem vedle ní.Aranis zamrkala a odtrhla svou mysl od jednorožce.

26

„Ano?“

„Mrzí mě, že jsem na tebe předtím křičel. Nechápal jsem, co chceš

dělat a proč jsi mi nedovolila to zvíře zabít. Ale te už tomurozu

mím... promiň...,“ omlouval se trochu rozpačitě.

„To nic, Veragine. Opravdu,“ usmála se. Chvíli bylo ticho a Aranis

se zdála být myšlenkami úplně někde jinde.

„Není ti nic?“ zeptal se po chvíli váhavě Veragin.

„Poslední dobou mi připadá, jako by ses kvůli něčemu... trápila.“

Princezně se na tváři objevil něžný úsměv a pohlédla Veraginovi

zhluboka do očí.

„Nevím, co mě vlastně trápí, Veragine. Nejspíš si začínámdooprav

dy uvědomovat, co mě čeká. Od nalezení jednorožce a spojení s jeho

mocí a duší, se cítím... jiná...

Dívám se te na svět trochu jinak. Cítím, jako bych najednouvše

mu rozuměla. Jako bych pochopila pravý smysl života, země... přírody...

Cítím se zkušenější a moudřejší, silnější...Je to zvláštní a nový pocit, na

který si musím zvyknout. A navíc mi dělá starosti moc dobra, která te

dřímá v mém nitru. Nemusíš si o mě dělat starosti, chce to jen čas.“

„Asi si neumím představit, čím te procházíš. Je to na mě všechno

moc složité. Ale ty to jistě všechno dokážeš pochopit a smířit se s tím.

Ty ano, Aranis. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by měl tak velkésrd

ce, jako ty. To je nejspíš také hlavní důvod, proč tě miluju...“

Aranis na to nic neřekla. Jen se sklíčeně opět zadívala najednorož

ce. Veragin ji však něžně vzal za ruku. Její malá ručka nebyla v jeho

silné a mužné dlani skoro ani vidět.

„Ehrm, ehrm!“ odkašlal si Snížek, sedící Veraginovi v klíně,„nemoh

li byste si to nechat na někdy jindy?! Začíná se mi dělat docela špatně.“

„To už přeháníš, Sněhu!“ obořil se na něj Veragin.

„Tak nás neposlouchej, když ti to tak vadí!“

„To nejde, když ti sedim přímo pod nosem!“ ohradil se Snížekna

kvašeně.

„Tak si jdi po svých!“

„Klidně, ale ty pitomý koně jdou hrozně rychle! Kdo jim má stačit?!“

„No tak radši ztichni a všímej si svýho!“ usadil ho konečně Veragin.

27

Aranis se při pohledu na ty dva pobaveně rozesmála. Vypadali

opravdu komicky, když se pošuchovali.

Najednou jí přistál na rameni Donit. Protáhl si svá stříbřitě šedákří

dla a elegantně je složil k tělu. Aranis ho pohladila po hebkém peří.

„Je to zvláštní, ale od doby, kdy se k nám Donit přidal, jsem se s ním

ještě nedokázala spojit myslí...,“ řekla zamyšleně.

„No a?“ odsekl nechápavě Snížek.

Veragin po něm šlehl zlostným pohledem a poopravil jehonezdvo

řilou otázku.

„A co to znamená?“

„No, zvířata obvykle nedokážou vědomě zablokovat svou mysl,“vy

světlovala Aranis.

„Když se spojím s jejich myšlenkami, jsou vždy čisté a upřímné.Ne

dokážou lhát nebo zapírat. A jejich mysl je otevřená. Zvířata ji zkrátka

nedokážou před někým nebo něčím uzavřít. Jen když jsou vyděšená

nebo rozzuřená, pak je těžší do jejich vědomí proniknout, protože se

jejich myšlenky zaostřují jen na ten jeden konkrétní podnět, který je

tolik vyděsil nebo rozzuřil. Jejich mysl je pak zaplavena jen strachem či

zlobou a odmítají přijmout cokoli jiného.

Ale Donit mě do své mysli nepouští úmyslně. On dokáže svémyš

lenky uzavřít. Dokáže vycítit, že se chystám do jeho vědomí vstoupit.

A toto dovedou poznat jen kouzelné bytosti... zvířata s kouzelnou

mocí nebo s kouzly v krvi.“

Zaujatě si Donita prohlížela.

„Třeba i ty Snížku. Možná o tom ani nevíš, ale svou mysl přede

mnou umíš uzamknout a už jsi to několikrát nevědomě udělal.“

„Já? To jako fakt?“ divil se Snížek. „A to ses mi jako už někdypo

koušela dostat do hlavy?“

„Ano. Párkrát jsem to ze začátku zkoušela. Ale už je mi jasné, že se

mi to nepodaří. Chtěla jsem jen vyzkoušet komunikovat s teboupo

mocí myšlenek.“

„Aha... Hm, ale to radši ne,“ usoudil kočkoroh vzápětí, když siuvě

domil, jaká všechna tajemství by mohla Aranis v jeho hlavě objevit.

„Jak si přeješ,“ usmála se dívka.

hlas Z minulosti

D

en se chýlil ke konci a na obloze se za celé odpoledneobjevily první mraky. V dáli se rozkládaly vysoké kamenné

skály, po kterých se proháněly Trixi – malé stádo horských

koz. Vpředu se táhlo široké pole s vysokým obilím sytě oranžové barvy,

na jehož konci stála vesnice Nina.

„Výborně. Tak jsme tady,“ pochvaloval si spokojeně Falien.

„Až projedeme vesnicí, budeme muset projet přes přítok řeky Milii

do Rubínového údolí.“

Když se přiblížili k vesnici Nina, obloha už zářila teplými, červeně

purpurovými a fialkovými barvami, pohlcujícími celé pole soranžovým obilím, které te vypadalo, jako by rudě hořelo.

Už na první pohled se zdála být vesnice velmi chudá a stará. Byla

zcela jiná než vesnice Ismires, která oplývala krásou. Nina vyhlížela

dost zchátrale. Domy zde byly sice stejného stylu jako v Ismires (nízké

a dlouhé, se střechami obvykle porostlými mechem), ale bylo na nich

něco divného. Až když všichni opatrně vstoupili do vesnice,uvědomili si, co ji dělá tak zchátralou a bez života. Nina byla totiž vypálená.

Některé ohořelé domy byly zcela rozpadlé. Tráva všude kolem bylaspálená a ušlapaná, stejně jako hlína na cestě.

„Co to má znamenat?“ zašeptal zmateně Falien. „Co se tu u všech

Akeltas stalo?“

„Vesnici někdo vypálil. A muselo to být nedávno. Domy jsoučerstvě ohořelé,“ oznámil chladně Veragin a seskočil z koně. Ostatní ho

následovali, jen Snížek zůstal v sedle.

29

„Že by kirlopové?“ napadlo Lavril.

„Možná,“ připustil Eleas. „Ale spíše to vypadá, že celá vesnice čistě

shořela. Nevidím žádné známky boje.“

„Ne, po kirlopech ani stopy,“ vložil se do debaty opět Veragin, který

prsty prozkoumával udusanou zem.

„Tady pobíhala spousta lidí. Ale žádné velké nestvůry. Ne,kirlopo

vé ne.“

„Tak kdo tedy? A proč? A kde jsou všichni lidé? Přece nemůžou být

všichni mrtví...,“ strachoval se Temas a rozhlížel se po vesnici, alepro

tože se rychle smrákalo, moc toho, kromě domů kolem, neviděl.

„Princezno? Co je to s vámi?“ ozval se znenadání Falien a chytil

v podpaždí Aranis, která se málem skácela k zemi.

„Proboha...,“ hlesla Aranis a snažila se popadnout dech. Opírala se

o Faliena a dlaně tiskla ke svému čelu.

„Co se děje? Aranis?“ přispěchal k ní rychle Veragin.

„Ach bože... ne...,“ sténala tiše, jako by byla uvězněna ve svévlast

ní hlavě a nic kolem sebe nevnímala.

„Aranis!“ křikl na ni ustaraně Veragin a uchopil ji za ruce, takže jí

je odtrhl od hlavy.

„Smrt...,“ zašeptala Aranis a upřela na něho své vyděšené, velkémod

ré oči.

„Smrt... všude kolem... je všude... všude tady... smrt!“

„Cože?“ nechápal Falien a ve tváři se mu začínala pomalu zračit

hrůza.

Hned nato k ní rychle přiskočil Eleas.

„No tak, jen klid, Aranis. Vzpamatuj se!“

„Cítí mrtvé,“ vysvětlila Lavril zmatenému Falienovi a Temasovi

a přichystala si luk.

„Jsou všude! Spousta mrtvých...,“ vydechla nakonec Aranis, ale

zdálo se, že už se zas začíná vracet do normálního světa.

„To je v pořádku,“ pohlédla vděčně na Faliena, který ji celou dobu

podpíral, a opatrně se zas postavila na vlastní nohy.

„Cítím je všude kolem... zemřela tu spousta lidí...“

Temas se zatvářil zmateně a vyděšeně zároveň.

„Ale jak... jak to víte?“

„To je složitější!“ osopila se na něj nedůtklivě Lavril.

„Aranis dokáže vycítit smrt stejně jako život. Patří to k její moci

královny země!“

„Pojte, půjdeme dál,“ vyzval je mírně Eleas.

Aranis se zemdleně chopila jeho paže a všichni pokračovali v chůzi.

„Doufal jsem, že se tady najíme v nějaký pěkný hospůdce a místo

toho nás tady nejspíš obklopujou mrtvoly! To se mi nelíbí! Pojeme

pryč!“ kňoural roztřeseně Snížek. „Veragine, prosím, pojeme odsud!“

„Ne, Sněhu. Ještě ne. Musíme zjistit, co se tu stalo. I když seobávám, že začínám tušit, oč se tu jedná...,“ odpověděl mu tichým hlasem

Veragin a vedl Herkula se Snížkem v sedle hlouběji do vesnice, kterou

už zahalovala černá tma, nasáklá vůní smrti. Jediným světlem jim byl

velký jasný měsíc a stříbřitá zář jednorožce.

„Je to tu dost stra-strašidelný, že jo?“ koktal Snížek a strachem mu drkotaly zuby.

„Už jsem říkal, že se mi to tu vůbec nelíbí?Poojeme pryč, než se objeví nějakápříříšera a já vás budu muset zachraňovat!“

„Ale snad by se náš chrabrý a odvážný sir Snížek nebál!“ začal si ho dobírat Veragin a ve tváři se mu objevil posměšný úšklebek.

„Tiše!“ okřikla je Lavril.

„Myslím, že jsme dorazili na jakési malé náměstí. Vše je tu spálené, domnívám se, že jsou opravdu všichni mrtví.“

Uprostřed malé návsi stála měsíčním jasem ozářená velká kamenná studna, nad kterou se tyčil vysoký dubový kmen. Dříve to bývalzdravý a mladý strom, te byl ale ohořelý a holý, bez větví a listů. Naproti studni stály dvě rozpadlé lavičky. Kolem celého náměstíčka bylyohořelé a polorozpadlé domy a v každém rohu náměstí se tyčil vždy jeden silný strom.

„Podívejte! Támhle na tom stromě něco visí,“ upozornil tiše Temas ostatní a ukázal na tlustý dub u rozpadlého domu. Tento strom byljako jediný zdravý a živý. Zcela nepoznamenaný ohněm. A opravdu na

něm bylo něco zavěšeného. Ale z té dálky a ve tmě, která se zdála být

stále hustší, se dalo těžko rozpoznat, co to je.


31

Všichni tedy vykročili nejistým krokem k onomu stromu. Ale to, co tam spatřili, by raději nikdy neviděli.

„Ach proboha!“ zvolala Aranis ještě dřív, než stačili rozpoznat, co je na silné větvi stromu pověšené.

„Co se děje?“ zeptal se jí ihned Eleas.

„To je strašné... strašné...,“ začala panikařit elfka a couvat nazpátek.

„Aranis! Co je to s tebou?“ divil se Veragin a ustaraně pohlédl na Elease, který byl stejně zmatený.

„Já vím, co to je...,“ šeptla zděšeně, když vtom se zvedl vítr. Jehozávan k nim přinesl zápach popela ze shořelého dřeva. Ale mimo to bylo ve vzduchu cítit i něco jiného. Puch ohořelého masa se te vznášel všude kolem a přebíjel všechny ostatní vůně a pachy vesnice.

„U svatého jednorožce...,“ zděsil se Temas s pohledem upřeným na strom. Pomalu k němu přiklusal blíž a vzápětí i na svých čtyřechnohou mírně zavrávoral. Otočil se k ostatním s hrůzou a odporem ve tváři:

„Jsou to lidé. Na té větvi jsou oběšeni lidé...“

Všichni strnuli. Po chvíli vzpamatovávání opatrně přistoupili ke stromu. Aranis se třásla po celém těle – věděla, co tam spatří.

Na prostřední silné větvi byla na provaze pověšena tři těla sesmyčkou kolem krku. Na první pohled bylo jasné, že už jim není pomoci. Zčernalá těla byla ohořelá na kost, ale i tak bylo poznat, že se jedná o mladého muže, ženu a asi devítiletého chlapce, který byl pověšený mezi nimi. Byl to příšerný pohled. Nebylo jisté, zda ti tři nejdříveuhořeli, a až pak byli oběšeni, nebo jestli byli oběšeni a pak upáleni.Záach z jejich ohořelých těl byl nesnesitelný.

„Asi budu zvracet...,“ zakňoural Snížek a zabořil se ještě hlouběji do

Herkulova sedla.

„Kdo mohl něco tak krutého a ohavného udělat? To nemohl být

člověk... taková krutost se snad ani v lidském nitru nemůže skrývat,“

vzlykla Aranis a s beznadějí v očích hleděla na nevinné oběti.

„Cítím... cítím jejich bolest, strach a utrpení, s jakým umírali...“

Veragin už ten pohled nemohl vydržet a odvrátil se stranou.Pohladil svého koně po hřívě a zahleděl se někam do tmy.


32

Snížek se vynořil ze sedla, zadíval se na mladíka a spatřil, jak se

v jeho obličeji střídá nenávist a zloba s lítostí a výčitkami.

„Veragine? Ty víš, čí je to práce, že?“

„Ovšem, že to vím, Sněhu...,“ zabručel Veragin tichým hlasem, aby

je ostatní neslyšeli. „Na něco takového se nedá zapomenout. Tohledílo se nedá nepoznat...“

„Dělá to naschvál! Chce ti oživit minulost! Tohle má být určitěznamení! Znamení pro tebe...,“ šeptal Snížek a jeho velké zelené oči

v husté černé tmě přímo zářily.

„Já vím, ale já na jeho hru nepřistoupím. Nepřinutí mě,“ řeklrozhodně Veragin a zadíval se Snížkovi upřeně do očí. „Musím hozastavit. Tohle musí přestat. Musí pochopit, že já už jsem se rozhodl a on to

nemůže zvrátit.“

„Jo! Přesně tak! Jestli si myslí, že tě tímhle k něčemu donutí, tak to je na omylu!“

„Ano, ale nesmíme ho nechat, aby něco takového dělal dál.“

„Kdo aby co dělal? Ty snad víš, kdo tohle všechno spáchal?“ ozval se Falienův podezřívavý hlas. Veragin se prudce otočil.

„Ne, nevím. Ale zřejmě nějaký netvor ve Valgarových službách.“

„Ale jaký a proč?“ uvažoval Eleas, přičemž Falien nepřestávalprobodávat Veragina nedůvěřivým pohledem.

„Vždy na ničení vesnic Lilandgarie tu má Valgar přeci kirlopy. Ale po těch tu není ani stopa. Tak proč by na jednu obyčejnou vesniciposílal někoho jiného? A proč tu ten někdo zanechal ty oběšence?Připadá mi, jako kdyby to bylo schválně. Ten někdo musel vědět, že sem přijdeme a uvidíme to. Někdo chtěl, abychom to viděli...“

„Ale proč?“ nechápala roztřesená Aranis.

„Musel to být ten muž s Dargwlky,“ usoudila Lavril zamyšleně. „Kdo jiný? Je jasné, že po nás jde. Má přece za úkol získat jednorožce proValgara, aby mohl být Golrog osvobozen. Možná, že nám takhle zanechává jen jakási znamení. Možná, že se nám takto vysmívá a někde na nás čeká.“

„Je to možné...,“ souhlasil se svou sestrou váhavě Eleas.

„Ale co je to za netvora, když dokáže být takhle krutý a nelítostný?“ nechápal Temas.

33

„To je právě to nejhorší,“ pokračovala Lavril.

„Nevíme, co je zač. Nevíme, jakou mocí vládne. Nevíme, jakýne

přítel to proti nám vlastně stojí, co od něj můžeme čekat. Nevíme

o něm nic.“

„Je to nejspíš nějaký čaroděj nebo zaklínač,“ vložila



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist