načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Poselství jednorožců – Zrádné hory Dragor - Michaela Burdová

  > > > > Poselství jednorožců – Zrádné hory Dragor  

Elektronická kniha: Poselství jednorožců – Zrádné hory Dragor
Autor:

Vydejte se za dobrodružstvím do Lilandgarie, země posvátných jednorožců! I když elfská princezna našla ztraceného posvátného jednorožce, její cesta ještě zdaleka nekončí. Aby mohla ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  187
+
-
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

hodnoceni - 76.2%hodnoceni - 76.2%hodnoceni - 76.2%hodnoceni - 76.2%hodnoceni - 76.2% 79%   celkové hodnocení
15 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 334
Rozměr: 24 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-0744-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vydejte se za dobrodružstvím do Lilandgarie, země posvátných jednorožců! I když elfská princezna našla ztraceného posvátného jednorožce, její cesta ještě zdaleka nekončí. Aby mohla jednorožce vrátit k jeho druhům, musí se s ním dostat přes zrádné hory Dragor, kde vládnou draci. Navíc její přítel Veragorn před ní a přáteli něco skrývá... Tajemství, které může ohrozit soudržnost celé družiny. Království mezitím musí čelit blížící se válce s Černým čarodějem, jehož ohromná armáda se chystá zničit celou zemi. Jediná záchrana teď možná leží v rukou nevyzpytatelných draků.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Poselství jednorožců – Zrádné hory Dragor" mají také často zájem o tyto tituly:
Poselství jednorožců – Strážci dobra Poselství jednorožců – Strážci dobra
Burdová, Michaela
Cena: 187 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Berú 2010-06-07
To skončilo hnusně jak se aranis a veragin loučili .. já u toho brečela
reagovat
> :( Ája 2010-10-22 12:15:54
  jj...já taky...řvala jsem jako kr..a :D
reagovat
   
 
sakra terka 2010-01-11
kdyz aranis djizdela do svoji zemne a loucila se z veraginem malem sem se rozbrecela.mneli zustat spolu.
reagovat
 
smula terka 2010-01-11
veragin a aranis by mneli zusta spolu.ale dalsi dil uz nebude protoze lilangarii uz zachranili.
reagovat
 
1. 2. a 3.dil terka 2010-01-11
1.dil je strazci dobra, 2. je zradne hory dragor 3.je zachrana lilangarie a taky mam nejradsi VERAGINA A ARANIS
reagovat
 
díly nuna 2009-08-29
a jak jdou za sebou ty díly? já jsem si koupila jeden a neni to ten první tak bych si ho rada koupila, ale nevim který to je a který je ten druhý.
reagovat
 
Jmeno Pavla 2009-06-23
Je to fajn kniha mám i první díl.Ale jmenuje se Zrádné hory DRAGOR na dragon:D
reagovat
 
Jednorožci brambořík 2009-06-14
všechny tři knihy se mi moc líbili a ráda bych aby se to celé zfilmovalo mělo by to zaručeně velký uspěch nebo alespon aby se vydali jeste nejaké dalsí knihy o tom jak se aranis i s veraginem znovu setkají prosím odepište mi na mail rada bych aby odpověd byla pozitivní nashledanou
reagovat
 
zdravíčko Mickey 2009-01-12
Míša: už se dá objednat na ofociálních stránkáh Michaely Burdové
reagovat
 
zdravíčko mmm 2009-01-11
já si myslím že vyjde další
doufám
reagovat
 
Jednorožci Míša 2008-12-06
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat jestli nevýjde ještě pár knížek poselství jednorožců.Nejvíc mám ráda Aranis a Veragina.Prosím odpište mi na můj email.prosím ať výjde i další vydání knížky.moc se o elfy,víly,čaroděje atd.zajímám.Naschledanou
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






P oselství jednorožců
Zrádné hory dragor
také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
Doporučujeme další e-knihy:
Michaela Burdová – Křišťály moci – Zrada temného elfa
Michaela Burdová – Křišťály moci – Hněv Pána ohně
Henry H. Neff – TAJEMSTVÍ GOBELÍNU – Probuzení Astarotha
Henry H. Neff – TAJEMSTVÍ GOBELÍNU – Na pokraji zkázy
Michaela Burdová
Poselství jednorožců – Zrádné hory Dragor – e-kniha
Copyright © Fragment, 2011
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Poselství jednorožců
Zrádné hory
Dragor
Michaela Burdová





Druhou knihu věnuji opět své drahé rodině za pochopení
a nezměrnou lásku, kterou mě zahrnují celý můj život.
A také za to, že díky nim jsem taková, jaká jsem.
A svým milovaným kamarádkám za neochvějné vlny
trpělivosti, když jsem je otravovala s prosbami o pomoc nebo
na ně neměla čas.





o bsah
Počátek války ............................................................................... 7
Porozumění ................................................................................ 17
Hlas z minulosti ......................................................................... 28
Rubínové údolí ........................................................................... 34
Jezerní pevnost ........................................................................... 42
Bitva na pobřeží jezera Alanta .................................................... 50
Souboj ........................................................................................ 66
Cesta do hor ............................................................................... 76
Nová posila ................................................................................ 91
Kočkoroh ................................................................................. 103
Nebezpečné hory ...................................................................... 112
Stíny zla ................................................................................... 132
Plamenem přesvědčení ............................................................. 146
Na krvavém poli ....................................................................... 170
Nástrahy na každém kroku ....................................................... 181
Bitva o Santiel .......................................................................... 197
Za bouře v jeskyni .................................................................... 212
Soumrak zkázy ......................................................................... 221
Pomoc z nebes .......................................................................... 237





Amildia .................................................................................... 252
K hlavní bráně ......................................................................... 261
Bolestné ztráty ......................................................................... 274
Po válce .................................................................................... 283
Vyšší vývojová forma ................................................................ 301
Za stínem tajemství .................................................................. 313





7
Ú vod
Počátek války
W
alos už nebyl zdaleka tak plný života, jako kdysi.
Uličkami se jen zřídkakdy mihl nějaký člověk. Lidé byli
zavření ve svých domech, plni strachu a zoufalství.
Bylo jen otázkou času, kdy král pošle všechen lid z Walosu do úkrytu
v podzemí Santielu. Válka už se blížila a strach mezi lidmi rostl
každým dnem.
Atmosféra stále houstla a napětí i beznaděj v celé zemi nabývaly na
síle. Největší válka věků se blížila, města a vesnice byly neustále
napadány kirlopy a temné bytosti se pomalu začínaly nořit ze svých úkrytů
a z ústraní. Vycítily přítomnost vzrůstajícího zla...
Lilandgarii zachvátila panika a zoufalství. Svět dobra se pomalu
hroutil... naděje každým dnem pohasínala, téměř nikdo už nevěřil
v záchranu světa. Nebezpečí číhalo na každém kroku...
„Můj pane...,“ ozval se roztřesený Tevlop.
„Tak, a je to tady,“ usoudil z jeho ustaraného hlasu král. Stál na
terase své komnaty v nejvyšší věži Eleanor a shlížel na Walos, který
zalily ranní sluneční paprsky. Dopadaly i na Dvojčata – dvě věže,
obklopující Eleanor ze stran. Dvojčata překrásně zářila zlatavým třpytem,
který se odrážel od jejich tyrkysově křišálové omítky.
„Ano, můj pane,“ přitakal sklesle Tevlop, stojící královi za zády.
Leodhen ještě jednou přejel očima po svém městě. Nespočet
starobylých a vznešených bílých a modrých domků, seřazených v
úhledných řadách – Walos byl největším a nejkrásnějším městem
Lilandgarie. A také nejstarším. Mohutné vysoké kamenné hradby za městem





8
zářily křišálem a slunečním jasem a obklopovaly Tři věže. Na dvě
z nich, Dvojčata, měl král krásný výhled. Věže byly mezi sebou
propojeny dvěma Modrými mosty a stejným mostem byly spojeny i s
nejvyšší věží Eleanor.
Nakonec se král obrátil ke svému věrnému rádci. Tvář měl plnou
vrásek, které nebyly jen důsledkem stáří, ale především těžkých obav
a starostí. Ale zároveň z jeho tváře vyzařovalo i velké odhodlání a
vyrovnanost.
„Tak mluv, Tevlope. Jak velká je Valgarova armáda?“ vybídl ho
Leodhen, připravený na vše.
„Králi,“ začal Tevlop pomalu, „je obrovská... naši vojáci ji viděli
pochodovat po okraji Zerovského lesa. Včera prošli kolem vesnic Lusy
a Nebel, které se před dvěma dny úspěšně ubránily proti útoku další
skupiny kirlopů, a srovnali je se zemí... Pane, nemíří sem jen
kirlopové, ale i noxogové. Dohromady k nám pochoduje armáda s patnácti
tisíci nestvůrami.“
„Patnáct tisíc?!“ vyjekl král zděšeně. „To není možné! Tolik... tolik
zla dokázal Valgar stvořit...“
„Ano, ale to není všechno, můj králi,“ pokračoval sklesle Tevlop.
„On... on probudil i Takry...“
„Takry?“ šeptl král nevěřícně a obličej se mu zkřivil v děsivou grimasu.
„Víš, co to tu říkáš, Tevlope? Máš ponětí, co to znamená? Jsi si tím
jistý?“
„Ano,“ přisvědčil věrný rádce s očima upřenýma na špičky svých bot.
Král se div nesesypal. Trochu zavrávoral a pak se odpotácel do své
komnaty, kde usedl na honosný trůn.
„Kolik?“ zeptal se po chvíli.
„Dvacet, můj pane,“ odpověděl mu opatrně Tevlop.
„Dvacet Takrů? Rozmetají náš hrad jako domeček z karet!“
rozkřičel se Leodhen a přitom div neseskočil z trůnu. S něčím takovým
vůbec nepočítal. Chvíli se rozhostilo ticho. Tevlop stál před svým pánem
s očima stále sklopenýma k zemi a čekal, co bude dál.
„Ale nesmíme ztrácet naději,“ začal konečně Leodhen už mírnějším
hlasem.





9
„Za každou cenu musíme ubránit Santiel. A dokážeme to. Máme tři
tisíce vycvičených a zdatných vojáků. Další čtyři tisíce vojáků chrání
lid v povodí řeky Lili. To znamená, že máme tři tisíce mužů a na cestě
je pět tisíc elfských vojáků. Zas tak špatně na tom nebudeme. Počítám,
že Valgarova armáda sem dorazí tak za týden, možná dříve. A elfové
připlují už za tři dny. Máme dostatek času se připravit. Nevíme, jak
dlouho bude tato válka trvat, proto nechte připravit podzemní síně
pro lid z Walosu alespoň na týden. Vodu, jídlo, pokrývky...“
„Jistě, můj králi. A kdy sdělíte svému lidu tuto zprávu? Kdy je
necháte přemístit do podzemních síní Santielu?“ zajímal se Tevlop a
trochu se vzpřímil, takže vypadal ještě vyšší, než byl, a uhladil si černé,
prošedivělé vlasy. V jeho hlase byla znát úleva poté, co se zdálo, že se
král zase trochu vzchopil.
„Ještě je čas. Uvidíme,“ odpověděl mu zamyšleně Leodhen.
„Prozatím a probíhají přípravy na boj.“
„Ano, králi. Smím se tedy vzdálit?“
„Ano, ano...,“ zamumlal král nepřítomně a zamyšleně si podepřel
hlavu rukou.
Tevlop se krátce uklonil a chystal se odejít z místnosti, když v tom
ho král ještě zadržel: „Počkej!“
Tevlop se zastavil a otočil se zpět ke svému vládci: „Ano, můj pane?“
„O princezně Aranis a mém synovi žádné nové zprávy?“ zeptal se
král utrápeně, ačkoli znal odpově.
„Bohužel ne, můj pane. Jediné zprávy, které jsme dostali, byly o
bitvě o vesnici Ínas. Tam byli viděni naposled. Pomohli vesničanům a
našim vojákům zahnat kirlopy, pane.“
„Ano, já vím...,“ povzdechl si král a pokračoval: „Vesnice Ínas,
Sentur, Aztol, Runus a Lada byly tímto zachráněny. A dál prý mířili do
Zerovského lesa, podle plánu... zdalipak už našli posvátného
jednorožce? A jsou všichni v pořádku? Je můj syn ještě na živu?“
„Jsem si jistá, že Faliena jen tak něco neporazí, otče,“ rozlehl se po
komnatě sladký dívčí hlas.
Král vzhlédl a spatřil, jak se k němu blíží drobná dívka s vlnitými,
plavými vlasy, v krásně zdobených, černomodrých šatech. Ve vlasech





10
se jí leskla stříbrná čelenka s drahokamy. Konejšivě se na krále
usmívala, a jakmile k němu přišla, políbila ho na tvář.
Hned poté do místnosti přispěchala další dívka. Na první pohled by -
lo vidět, že je starší a zkušenější než ta první. Tmavé vlasy kaštanové
barvy měla vyčesané na temeni hlavy do složitého účesu, kterému
dominovala bohatě zdobená korunka, a do černých očí jí spadaly dva
zatočené pramínky. Přistoupila ke králi rázným a hrdým krokem, v temně
rudých šatech vyšívaných růžovou nití, a políbila ho na druhou tvář.
„Jak se cítíte, můj králi?“ zeptala se.
Její hlas zněl vyrovnaně a sebejistě.
„Je něco nového?“
„Tatínek se strachuje o Faliena, Kassandro,“ odpověděla za krále
světlovlasá dívka.
„Už zase si děláte starosti?“ zeptala se ho trochu káravým tónem
dívka, které říkali Kassandra.
„Vždy víte, že vám to nesvědčí. Nemá žádný smysl zbytečně se
strachovat. A navíc, jak znám svého snoubence, tak ten dojde až do
konce. Nenechal by se jen tak zabít.“
„Všichni se o Faliena bojíme, tatínku,“ ozvala se opět blonatá
dívka a objala otce kolem ramen. „Ale jsem si jistá, že jsou všichni v
pořádku.“
„Ach, děti moje. Snažíte se mne tu utěšit, a přitom bych to měl být
já, kdo by vám měl dodávat naději a odvahu,“ povzdechl si král.
„To nic, můj pane, víme, kolik máte te starostí,“ uklidnila ho
Kassandra.
Vypadala, jako by znala odpově na každou otázku, a bylo vidět, že
je velmi rázná a hrdá. „Říkám vám už po několikáté, že vám kdykoli
a s čímkoli ráda pomohu. Co se týče království, mám stejně
zkušeností jako Falien.“
„Ano, já vím, že mi chceš pomoci, Kassandro, a věř, že už mi
pomáháš. Opravdu. Jen se prosím dál starej o Nelil – jako doposud.“
Kassandra se souhlasně usmála, ale její oči zůstávaly chladné. Pak se
obrátila na Tevlopa, který se ihned uklonil.
„Můžeš jít, Tevlope. My se o krále postaráme.“





11
Tevlop se ještě jednou mírně uklonil a odešel.
„Kolikrát ti mám opakovat, tatínku, že už jsem dost velká, abych se
o sebe dokázala postarat sama?“ zaprotestovala světlovlasá dívka
a nadzvedla si dlouhé šaty, aby mohla k otci přistoupit blíž.
„Všichni se o mne staráte až příliš. Je mi šestnáct, už nejsem dítě,
otče.“
Král se jen láskyplně usmál a pak se rozhodl sdělit dívkám
nepříjemné novinky:
„Válka se blíží, mé princezny. Za týden tu bude celá armáda
temných nestvůr – kirlopů a noxogů. A přijdou i Takrové...“
Nelil při posledním slově vyjekla a Kassandra znepokojeně svraštila
obočí.
Král však dál pomalu pokračoval: „Až připlují elfové, bude se naše
armáda skládat z třinácti tisíc mužů. Valgarova armáda čítá celých
patnáct tisíc kirlopů a noxogů. Musíme se připravit na boj. Až nastane
válka, chci, abyste se společně s lidmi z Walosu ukryly v podzemí.“
„Tak to ne, můj pane. Já zůstanu u vás,“ zvolala rozhodným hlasem
Kassandra.
„Já také!“ přidala se k ní okamžitě Nelil.
„V žádném případě! Na Santielu nezůstane nikdo. Celý hrad se
musí vyklidit a já se zúčastním boje. Takže vy budete pěkně v bezpečí
v podzemí.“
Kassandra si povzdechla:
„Jak si přejete, můj králi.“
„Slib mi prosím, mé dítě, že dohlédneš na mou dceru. Že Nelil
neopustíš,“ naléhal král se zoufalstvím v očích. Kassandra okamžitě
přikývla.
„Ovšem. To vám slibuji.“
„Ale já chci zůstat s tebou, tatínku!“ vypískla Nelil. „A nepotřebuji
neustále chránit od téhle... od Kassandry. Umím se o sebe postarat
sama!“
„Dost!“ zvolal král nekompromisně a upřel na dceru přísný pohled:
„Ukryjete se v podzemí, a chcete nebo ne. Jedině tak zůstanu alespoň
trochu klidný.“





12
„Ale...“
„To je mé poslední slovo,“ zarazil ji tvrdě.
„Poslechni svého otce, Nelil!“ okřikla ji rázně Kassandra.
„No dobrá. Jak si přejete,“ odsekla Nelil, pyšně zvedla bradu a
uraženě odkráčela pryč. Její kroky se rozléhaly celou síní. Strážní za ní
zabouchli mohutné dveře.
Král si hlasitě povzdechl a unaveně si promnul čelo.
„Nic si z ní nedělejte. Však ono ji to přejde,“ chlácholila ho
Kassandra, když viděla jeho starostlivý výraz.
„Už půjdu. V celém hradě je od rána hrozný zmatek. Jdu si trochu
odpočinout do své komnaty.“
„Jen běž, dítě...,“ schválil král a políbil jí ruku.
Věděl, že Kassandra bude výbornou královnou. Je chytrá, spravedli -
vá, přesvědčivá, odvážná a království zná dokonale. I když je také dost
tvrdá a přísná, Falien si za svou ženu nemohl vybrat nikoho lepšího.
Král Leodhen si byl jistý, že pod synovou a Kassandřinou vládou
Lilandgarie jen pokvete. V hloubi duše doufal, že se jednoho dne
navrátí časy míru a harmonie, jako tomu bylo za Eoglinovy vlády. Za vlády
Prvního krále, jediného člověka, který mluvil s draky.
Kassandra vyšla z královy komnaty, která se nacházela nejvýš v celé
Eleanor. V samém vrcholu věže bylo jen vězení a téměř nepoužívaná
mučírna.
Dívka zamířila ke kamennému schodišti na konci chodby vpravo.
Sešla po studených a pochmurně vyhlížejících schodech o patro níž,
kde ležely její a Neliliny komnaty. Procházela chodbou s hlavou hrdě
vztyčenou kolem mramorových soch elfů, prošla i kolem východu na
Modrý most, vedoucího do jednoho z Dvojčat. Zastavila se až u
vysokých dvoukřídlých dveří z ebenového dřeva. Rázným pohybem je
rozrazila a vešla dovnitř.
„Co chceš?“ vyjela na ni podrážděně Nelil, sedící na obrovské
posteli s bavlněným a hedvábným povlečením a peřinami. Postel stála
naproti dveřím až u zdi, ve které se nacházela veliká okna s růžovými
závěsy.





13
Kassandra za sebou zabouchla dveře, vznešeně přešla k jednomu
z oken u Neliliny postele a vystavila se teplým slunečním paprskům,
které skrz okno ozařovaly celý pokoj.
„Dnes bude krásný den,“ řekla nakonec.
„Ano, ale určitě jsi mi nepřišla říct jen tohle,“ zasyčela Nelil a opřela
se o zlatavé opěradlo své postele s růžovými květy.
„To opravdu ne,“ připustila Kassandra a obrátila se k ní. „Nelíbilo se
mi, jak ses dnes chovala ke svému otci. Má už tak starostí nad hlavu,
a ještě aby řešil tvé rozmary.“
„Rozmary?!“ vyjekla Nelil. „Chtěla jsem jen zůstat s ním, až nastane
válka! Nechci být někde zavřená a ještě ke všemu s tebou! Pod tvými
rozkazy!“ bránila se.
„Jsem o čtyři roky starší, Nelil. Je logické, že na tebe budu dávat
pozor a ty mne musíš poslouchat. Jsem Falienova snoubenka a stanu se
královnou.“
Nelil se samolibě ušklíbla: „Ano, ale králem bude Falien, ne ty. To
on bude vládnout Lilandgarii.“
„Samozřejmě. Králem bude Falien, až se vrátí,“ přisvědčila
Kassandra klidně a zkřížila ruce na prsou.
„No jistě. Až se vrátí, že?“ uchechtla se Nelil podezíravě. „Ovšem,
že by sis přála, aby se můj bratr už nikdy nevrátil a ty jediná se stala
královnou.“
„Mluvíš nesmysly Nelil,“ napomenula ji Kassandra, ale její výraz
zůstával i nadále chladně klidný.
„Vždy je to pravda. Vždy jsi toužila po trůnu!“
„Ano. Ale vládcem se stane tvůj bratr a já vím, že bude výborný
král. A já mu budu stát vždy po boku, jako jeho milující žena.“
„Jsi pokrytec. Nemusíš tu přede mnou hrát divadlo. Přála by sis, aby se
Falien už nikdy nevrátil,“ nedala se odbýt Nelil a z očí jí sršela nenávist.
„Tak, a dost! Te se opravdu chováš jako malé dítě. Kdyby tu tvůj
bratr byl, dostala bys domácí vězení.“
„A proč mi ho nedáš sama? Víš, že tebe neposlechnu, že?“
provokovala dál princezna a jedovatě se usmívala.
„Vždy jsi měla strach jen z něho. Je pravda, že on je jediný, kdo tě





14
dokáže zkrotit. Kéž by tu te byl a dal ti pár facek. Jistě by sis je
zasloužila,“ odpověděla jí Kassandra ledovým hlasem.
„Ovšem! Vy dva jste vždycky drželi při sobě! Ale mému bratříčkovi
nikdy nedošlo, že jediné, o co ti kdy šlo, byl jeho trůn. Vždy byl velmi
nedůvěřivý, ale tobě věřil za každých okolností. Což opravdu nechápu.
Nikdy neviděl, jak jsi vypočítavá.“
Kassandra už raději nic neříkala, změřila si Nelil zlostným pohledem
a beze slova se vydala ke dveřím. S duněním za sebou zabouchla a
zamířila do své komnaty hned za rohem. Otevřela podobné dveře, jako
byly ty u Nelil, a pevně je za sebou zavřela.
Naproti dveřím se nacházela stejná okna jako u Nelil v pokoji. Jen
dlouhé závěsy byly bílé. Podél oken byla rozestavěna čtyři křesla se
sametovými modrými povlaky a polštářky. Uprostřed stál malý zdobený
stůl a na jednom konci místnosti byla dlouhá pohovka s bílým
potahem. Vedle ní stál malinký stolek. Naproti, na druhém konci pokoje,
stála velká postel s nebesky modrými peřinami a s hedvábným,
průhledným přehozem s volánky. Vedle postele stály tři velké skříně z
dubového dřeva a na zdech visely obrazy krajin a jednorožců.
Kassandra ztěžka usedla na svou měkkou postel. Složila obličej do
dlaní a zůstala několik minut jen tak sedět. Poté vstala a zhluboka se
nadechla, přešla k oknu a zavřela oči. Nechala se hřát příjemnými,
teplými slunečními paprsky.
Náhle zvenku zazněl zvuk trubek, ohlašující něčí příjezd. Kassandra
sebou prudce trhla. Kdo by mohl v tuto dobu plnou strachu a zabíjení
přijet navštívit krále?
Rychle se rozeběhla na chodbu. Král se zrovna hnal po schodišti
a v závěsu měl trojici strážných.
„Můj králi!“ zavolala na něj Kassandra, přičemž běžela přímo k
němu. Král se zastavil.
„Co se děje? Proč ty trubky?“ zajímala se.
„Někdo na nás čeká na nádvoří. Poj,“ odpověděl Leodhen stručně
a společně s Kassandrou pokračovali dál po schodišti až úplně dolů.
Stráže rozevřely obrovské dvoukřídlé dveře z bílého mramoru a král





15
s Kassandrou vyšli z tmavého schodiště na prosluněné prostorné
nádvoří. Prudké sluneční světlo je na chvíli oslepilo.
Když jejich oči konečně přivykly náhlému přívalu světla, rozhlédli
se. Kolem dokola se tyčily mohutné hradby a nádvoří bylo vydlážděné
kamenem. Kolem dokola byly velké záhony plné nejrůznějších květin
a keřů. Uprostřed nádvoří před věží Eleanor stála fontána ve tvaru
okřídleného koně, z jehož tlamy tryskala voda. Sem tam se nacházel
nějaký stánek s různými věcmi na prodej. Po celém nádvoří se
procházeli dvořané a pár obyvatel z Walosu. Ohromná brána, u níž stáli dva
vojáci, byla otevřena. Několik dalších vojáků bylo rozmístěno na
hradbách.
Oběma bylo ihned jasné, proč trubky hlásily něčí příjezd.
Přímo před nimi u Hlavní brány stálo ohromné stádo kentaurů.
Král i ohromená Kassandra k nim okamžitě s úsměvem spěchali.
„Zektore! Dávný příteli!“ zvolal radostně Leodhen a pevně stiskl
statnému kentaurovi chlupatou ruku. Kentaur s temně hnědým
koňským tělem naznačil králi pohybem hlavy drobnou úklonu.
„Je mi velkou ctí, můj králi.“
„Ale co vás přivádí sem, na Santiel, v tuto zlou dobu, příteli?“
zajímal se překvapený král a úplně zapomněl na Kassandru. Ale dívka si
vždy uměla poradit.
„Promiňte,“ vložila se do začínajícího rozhovoru.
„Chtěla bych vyjádřit svůj obdiv vám, kentaurům. Slyšela jsem, že
jste byli vždy velkými přáteli krále a oddanými služebníky království.“
„Ach ano! Omlouvám se,“ zvolal král omluvně. „To je Kassandra,
snoubenka mého syna Faliena a nastávající královna. Kassandro, toto
je Zektor. Vůdce kentaurů.“
Kassandra nadzvedla své šaty a elegantně se uklonila. Zektor jí
úklonu oplatil.
„Věru, princ si opravdu umí vybírat, jedná-li se o ženy.“
„To umí,“ zasmál se upřímně král.
Bylo to snad poprvé po dlouhé době, kdy ho Kassandra viděla se
smát. Bylo zjevné, že svého dávného přítele vidí opravdu velmi rád.
„Můj králi,“ začal trochu vážnějším hlasem Zektor. „Jistě už je ti





16
známo, že se k vám blíží armáda nestvůr. A proto jsme tady. Toto,“
a ukázal na stádo kentaurů za sebou, „je mé vojsko, které chce bojovat
za naše království, za naši zem, za dobro.“
Král se doslova rozzářil. Pohlédl na stádo zdatných kentaurů a řekl:
„Ani nevíš, jak moc nám přichází vaše pomoc vhod. Království je
vám neskonale zavázáno.“
„Je nám ctí bojovat po boku lidí za záchranu Lilandgarie,“ dodal
Zektor hrdě.
„To je opravdu skvělá zpráva!“ usmála se Kassandra. „A kolik členů
má tvé vojsko, Zektore?“
„Čtyři sta devadesát šest, má paní,“ zazubil se pyšně kentaur. „A
ještě něco. Myslím, že tato zpráva vás potěší ještě víc. Před pěti dny, když
jsme se chystali vyjet na Santiel, jsme měli tu čest potkat prince
Faliena a jeho výpravu.“
„Faliena...?“ vzdychla Kassandra s nadějí v hlase. „A... a jak se mu
vede?“
„Je můj syn v pořádku? I celá skupina?“ ptal se netrpělivě král.
„Ano, všichni jsou v pořádku. Zrovna se potýkali s přesilou noxogů.
Přispěchali jsme jim na pomoc právě včas a všechny ty potvory jsme
pobili. Bylo to asi tři dny od vesnice Ismires. Princezna Aranis vám
vzkazuje, že elfové velmi rádi království pomohou.“
„Ano. Už jsou na cestě,“ ubezpečil kentaura král se zjevnou úlevou,
když zjistil, že jsou všichni z výpravy naživu.
„Mysleli jsme si to. Řeknu vám, byl to opravdový zážitek setkat se
s elfy a s královnou země. A nyní budeme bojovat po jejich boku.“
„To ano,“ usmál se král vlídně. „Ale te: vítejte na Santielu, přátelé...“





17
P oroZumění
„C
o myslíte, jak je to ještě daleko?“ zeptal se Veragin a
poplácal Herkula po krku.
„Tak den cesty,“ ozval se z popředí Falienův hlas.
Obloha byla jako vymetená a slunce příjemně hřálo. Všude kolem
se rozprostíraly louky a pole a tu a tam vyčníval pod zelenou dekou
kopec a pár buků nebo vysokých bříz. V dáli byl ještě vidět okraj
Zerovského lesa.
Princezna Aranis jela v čele na svém hřebci Adalasovi, jehož černá
srst se na slunci nádherně leskla. Jí po boku jel princ Falien na svém
plavém koni Kymovi. Za nimi je následovali na koních Eleas s Lavril
a úplně vzadu klidně klusal vysoký kaštanově hnědý hřebec Herkules,
který nesl v sedle Veragina a Snížka. Vedle Herkula šel bílý kentaur
Temas a vysoko nad nimi kroužil sokol Donit. Několik stop od nich se
po sametových kopcích porostlých orosenou travou proháněl oslnivě
zářící bílý jednorožec, ztělesnění čistého dobra. Krásný a půvabný...
nadpozemsky krásný jako anděl. Štíhlé a ladné tělo se napínalo v
lehkém běhu a dlouhá hříva a ocas za ním vlály jako čisté stříbro.
Všichni si začínali pomalu zvykat na jeho přítomnost, ale i tak to
bylo velmi zvláštní, mít ztělesnění dobra po boku. Každý zřetelně cítil
jeho přítomnost; krásný a hřejivý pocit v srdci – uklidňující a
povzbuzující dotek jednorožcovy síly. Vše v jeho dosahu jako by svítilo
jasnými barvami a všechny květiny i rostliny rozkvétaly, jakmile se kolem
nich jen mihnul.
Ale nejpodivněji ze všech se cítila Aranis. Od spojení s jeho mocí





18
i jeho duší se jí zbystřily smysly i vnímání. Vše jí te připadalo jakoby
ostřejší a jasnější. Dokázala rozeznat stovky pachů vznášejících se ve
vzduchu, vnímala přítomnost každého živého tvora a jeho myšlenky jí
proudily do mysli intenzivněji než kdy jindy. Cítila se svobodnější a
vyrovnanější než dřív. Byla smířená se světem i se vším kolem sebe.
Najednou pochopila všechny zákonitosti přírody a porozuměla věcem,
které předtím nechápala. A tohle všechno jí pomáhal vnímat
jednorožec. Cítila přítomnost jeho mysli v té své, i když neslyšela žádné jeho
myšlenky. Vířily jí v hlavě, ale nedokázala jim porozumět. Vnímala
jeho pocity. Navzájem si viděli hluboko do duše. Byl to nádherný dar...
Zároveň se ale proti své vůli děsila moci, jež jí dřímala v nitru. Moci
dobra. Věděla, že ta moc je obrovská a že ona s ní ještě neumí
zacházet. Neví, jak ji ovládnout... Kdykoli se jí pokusila jen dotknout, moc
uvnitř ní se rozechvěla a snažila se vystoupit na povrch, ovládnout její
mysl a pohltit ji. Stejně, jako tomu bylo před několika dny, kdy se
spojila s jednorožcem a potom za podpory moci země i dobra zahnala
čaroděje, který je pronásledoval. Tehdy při povolání síly dobra málem
zemřela. Věděla, že s ní musí splynout. Ale stále nevěděla jak.
Jak říkal Eleas – dobro, tedy jednorožci, vlastní obrovskou moc, ale
nedokážou ji využívat. Jsou příliš čistí, příliš mírumilovní, než aby
dokázali svou moc použít k ničení nebo zabíjení, a to ani na svou
ochranu nebo obranu proti zlu. Oni jsou dobro a zlo nechápou. Ale člověk
nebo elf by jejich moci využít mohl, protože jeho mysl je jiná. Ale moc
dobra by ihned vycítila svou nadřazenost a nadvládu nad myslí
člověka či elfa – jejich mysl je mnohem slabší a zcela jiná než mysl
jednorožců. Snažila by se svého nositele ovládnout, snažila by se podrobit si
jeho myšlenky, chtěla by být volná stejně, jako je volná v těle
jednorožců, protože je jejich součástí. Ale tím, že by ovládla mysl svého
nositele, by ho také zabila. Takový člověk nebo elf už by neměl nic; ani
vlastní tělo, ani vlastní myšlenky. Jen svoji duši, která by zůstala uvězněná
v jeho těle, dokud by dotyčný nezemřel.
Tělo obyčejného člověka nebo elfa je na pojmutí takové síly příliš
slabé. Moc dobra by ho ihned ovládla a naprosto pozřela.
Ovšem tělo i mysl Aranis jsou jiné – ona je královnou země. Slouží





19
i vládne jejím silám a její tělo je posíleno. Ale i tak to pro elfku bylo těžké
a moc dobra cítila svou nadřazenost a sílu nad jejím tělem. Nikdo
nemohl moc dobra ovládnout, pouze jednorožci, jejichž mysl byla čistá a
nevinná, zcela povznesená nad násilí a zlo. Byli na vyšší úrovni myšlení
i bytí, byli ztělesnění dobra. Oni byli dobro... Moc dobra měla svou
vlastní vůli, jelikož byla součástí jednorožců a součástí dobra jako takového.
Aranis v sobě nosila zlomek jednorožcova vědomí, zlomek jeho duše
i mysli, zlomek jeho síly... Ta síla se drala na povrch, nebo v jejím
slabém těle – i když bylo silnější než tělo člověka nebo kteréhokoliv
jiného elfa – se cítila stísněná a nevyužitá.
Ale v jednorožcově těle, ztělesnění dobra, byla volná. Protože moc
dobra byla součástí dobra samotného, tedy součástí jednorožců.
Jak má tedy porazit černého čaroděje, když Aranis ani nedokáže
poručit své moci? Má sice stále svou sílu země, jež je nyní ještě silnější než
kdy dříve, ale to na zničení Valgara nestačí. To jí te dělalo největší
starosti...
Dříve se obávala svého úkolu, svého poslání. Měla strach ze setkání
s jednorožcem, netušila, co ji čeká. Tyto obavy už ale byly dávno za ní.
Nyní jí naháněla hrůzu moc, kterou chovala ve svém nitru...
„Pojedeme tedy přes vesnici Nina do Rubínového údolí...,“ přemítal
Falien, upřeně zahleděný daleko před sebe, „a pak do hor Dragor, za
draky.“
„Ano, jen oni nám mohou pomoci zachránit království. Jedině
draci se mohou utkat s Takry,“ poznamenala Aranis.
„Víte princezno, začínám mít opravdu strach...,“ ztišil Falien hlas
a nejistě na ni pohlédl. „Mám na Santielu celou svou rodinu, svůj lid,
království a vůbec... celá Lilandgarie je pro mě vším. Neumím si
představit, co bych si počal, kdyby byl Santiel dobyt.“
„To se nestane,“ odvětila s jistotou Aranis. „Viděla jsem Santiel. Je
silný. Postavili ho elfové pro Prvního krále a dali do něj veškerý svůj
um. Santiel odolá a vojska ho ubrání. Jsem si tím jistá.“
Falien si dlouze povzdechl:
„Ještě, že se toho nedožila má matka.“





20
„Jak se jmenovala?“ zeptala se Aranis vlídně.
„Aliesa,“ usmál se Falien. „Pocházela z bohatého rodu z města
Lumin, stejně jako První král Eoglin. Až na to, že on byl původně chudý
rolník. Její otec byl pánem tamního panství. Můj otec se do ní
zamiloval, když tudy cestoval a její rodina ho pohostila ve svém domě. Potom
si matku odvedl na Santiel a udělal z ní svou královnu. A že byla
výborná královna! Otec byl vždy příliš horlivý a emotivní. Ale ona měla
dar ho usměrňovat. Poslouchal ji a dal na její slova. Byla moudrá a
laskavá. A mně i mé sestře dala všechnu lásku, kterou v sobě měla. Brzy
ale zemřela na zápal plic.“
„To je mi líto, jistě to byla výjimečná žena. Ale co vaši prarodiče?“
„Oba už jsou mrtví. Zemřeli krátce po matčině smrti. O panství se
stará matčin bratr, můj strýc. Viděl jsem ho jen párkrát... A navíc te
musí čelit útokům kirlopů, kteří napadají města a vesnice v povodí Lili.
Ale městu Lumin se prý zatím vyhnuli. Ovšem, kdo ví, jak je to te.“
Znenadání se princův kůň Kym zastavil a začal znepokojeně
pohazovat hlavou. Adalas ho napodobil a mírně se vzepjal.
„Co je to s nimi?“ rozčilovala se Lavril, když už byli neklidní všichni
koně.
„Něco se sem blíží,“ zašeptala strnule Aranis.
„Ano,“ přisvědčil soustředěně Temas, „cítím, jak se mi zem pod
nohama chvěje.“
Za chvíli už bylo cítit nejen chvění půdy, ale slyšeli i ohromný dusot
spousty kopyt. Náhle se před nimi zpoza zeleného kopce zvedl zvířený
prach a vzápětí se v jeho oblaku vyřítilo ohromné stádo Mullů. Stovky
velkých zvířat podobných bizonům nebo buvolům se splašeně hnalo
přímo k Aranis a jejím přátelům.
Mullové měli krátkou černou srst, ale nohy měli pokryté dlouhou
kožešinou. Na krátkém krku jim seděla mohutná podlouhlá hlava se
zacuchanou hřívou. Oči měli velké a kravské uši malé, což vypovídalo
o tom, že se tato zvířata řídila především zrakem a možná i čichem.
Nad ušima Mullům vyrůstal pár dlouhých rohů stočených dopředu
a připravených k boji. Na čele se jim pod sebou tyčily další dva krátké
rohy. Jejich ocasy byly podobné koňskému ohonu.





21
„U Akeltas...,“ vydechl Falien, „řítí se přímo na nás!“
Všichni okamžitě přitáhli otěže a obrátili koně zpět. Pustili se do
trysku, ale splašené stádo Mullů měli za zády. Jednorožec se naštěstí
držel daleko z jejich dosahu.
Míjeli jeden kopec za druhým. Konečně se uhnuli stranou a sjeli
z prudkého svahu na malý palouček pod vysokou skálu. Mullové je
minuli jen o vlásek a řítili se stále dál a dál k pobřeží Nekonečného moře,
které omývalo celou Lilandgarii, až po její severní cíp. Od
Démantového ostrova až po zemi dobra Etelwen se táhlo Moře divoké.
„Páni... takhle velké stádo Mullů jsem ještě neviděl,“ zahuhlal
vyjeveně Temas.
„Tady, v blízkosti Rubínového údolí, je to zcela běžné,“ vysvětlil mu
poněkud z míry vyvedený Falien.
„Je tu velmi úrodná půda a všude, kam jen oko dohlédne, se
rozkládají samé kopce, pastviny nebo rovné plochy. Kopytníkům se tu daří
velmi dobře. Mají tu dostatek potravy a lidé se tu zaměřují především
na chov dobytka. I když na druhou stranu tu zvířatům hrozí stálé
nebezpečí od divokých šelem z hor Dragor.“
„Něco ta zvířata ale muselo vyděsit,“ usoudila Lavril a upravila si
dlouhý ohon bílých vlasů, pocuchaný od větru. Její klisna Jasmin
sklonila hlavu a dala se do spásání šavnaté trávy. „Musela přece před
něčím utíkat, ne?“
„Ano,“ souhlasila Aranis, „cítila jsem jejich strach. Něčeho se bála.“
Veragina to zneklidnilo a začal se znepokojeně rozhlížet po okolí.
Případný nepřítel přece může být ještě nablízku.
„Měli bychom jet dál,“ navrhl nakonec mladík, který neustále
bedlivě pozoroval krajinu kolem.
„Souhlasím,“ přikývl Eleas, „cítím ve vzduchu nebezpečí. Raději
pojeme.“
Ale v tu chvíli je zahalil dlouhý, temný stín. Otočili se a spatřili nad
hlavami na zeleném vrchu obrovskou šelmu. Slunce jí dopadalo za
záda a vrhalo tak její podlouhlý stín dolů na palouček.
„Pozor!“ vykřikl Eleas a ukázal na šelmu, krčící se na svahu. Ta už
dál neváhala ani vteřinu a dlouhým skokem po nich vystartovala.





22
Silné nohy nesly štíhlé tělo a hbitě se odrážely od země. Dlouhý
a mohutný ocas sloužil šelmě jako kormidlo a elegantnímu tělu
dominovala malá hlava s jasnýma žlutýma očima. Nad nimi zvířeti
vyrůstaly dlouhé, špičaté uši a srst kolem hlavy se zdála být tvrdá, jakoby z
nějakých štětin. Tlama šelmy byla vyzbrojena třemi řadami ostrých zubů
a pod krkem jí vyrůstala dlouhá tvrdá srst, stejně jako kolem hlavy.
Zvíře mělo světle hnědou barvu s několika bílými flíčky a srst kolem
očí byla také bílá stejně jako uši.
Šelma se řítila z kopce s neobyčejnou lehkostí. Každý její pohyb
působil velmi ladně a hbitě. Bylo vidět, jak se jí napíná každičký sval v
těle. Silné nohy se odrážely od země a šelma několika přesnými skoky
zaútočila na Faliena, kterého měla nejblíže.
Všichni koně se začali vyděšeně vzpínat a šelma s roztaženými
drápy strhla Faliena i s jeho koněm Kymem k zemi. Princ upadl několik
stop od Kyma, a kočka se odkutálela ještě pár metrů za něj. Kym se
ihned postavil znovu na nohy a vyděšeně odběhl stranou. Falien se
snažil zvednout také, ale šelma už stála za ním s viditelně velkou chutí
roztrhat ho na malinké kousíčky, které by si pak dopřála jako
vydatnou svačinku.
Princ sáhl po meči, ale s hrůzou zjistil, že při pádu přistál až příliš
daleko od něj. To už ale z koně seskočil Veragin se svým mečem
vztyčeným a připraveným zasáhnout. Ovšem šelma opět zaútočila na
prince, který si kryl hlavu rukama.
Skočila na něho a třemi řadami ostrých zubů se mu zakousla do
paží, chránících obličej. Veragin se k nim přiřítil a pokusil se šelmu
probodnout mečem. Ta ale uskočila stranou, ihned zaujala bojovnou
pozici a přitom hlasitě zařvala. Podobalo se to spíše kočičímu ječení, ale
i přesto to byl řev hluboký a strašlivý. Princ se rychle postavil a zjistil,
že jeho meč leží kousek od nohou té velké kočky. Lavril přitáhla otěže
své klisně, která byla už značně neklidná, a připravila si luk a šíp.
Zdálo se ale, že šelma je velmi chytrá, a bez váhání znovu zaútočila
na neozbrojeného Faliena. Strhla ho k zemi. Veragin k nim konečně
doběhl s připravenou zbraní a chystal se útočníka zabít.
„NE!“ vykřikla náhle Aranis, až se Adalas mírně vzepjal.





23
Veragin se překvapeně zarazil, čehož šelma využila a uskočila
stranou. Lavril však na nic nečekala a napjala luk.
„NE! Lavril! Zadrž!!“ vykřikla Aranis znovu a seskočila z Adalase.
„Počkej!“
„Co to děláš, Aranis!?“ rozkřikl se Veragin, zatímco šelma opět
výhružně zařvala. Aranis přispěchala k udivenému, a také zřejmě
značně naštvanému Veraginovi a sklonila jeho napřažený meč.
„Nemůžeme ji přece zabít. Je to jen nevinné zvíře,“ okřikla ho.
„Pak ale zabije ona nás!“ osopil se Veragin na dívku podrážděně.
Aranis na něj jen odmítavě pohlédla a beze slova vysvětlení zamířila
rovnou k rozzuřenému zvířeti.
„Zbláznila ses!?“ vykřikl zděšeně Veragin a snažil se ji chytit za
ruku, ale Aranis se mu hbitě vysmekla.
„Princezno, co to ksakru děláte?!“ nechápal Falien a vyděšeně na ni
zíral z trávy.
„Nechte ji!“ zarazil je oba Eleas. „Ví, co dělá.“
Princezna přistoupila k šelmě, která byla přikrčená u země,
připravená zaútočit, a výhružně přitom vrčela. Elfka si před ni klekla a
zadívala se jí hluboko do zářivě žlutých očí. Bylo to těžké, protože zvíře
bylo vyděšené a rozzuřené zároveň, ale za okamžik se jejich mysl
propojila a Aranis vložila své myšlenky mezi ty její...
Po chvíli si šelma sedla a stočila ocas kolem těla. Její výhružný
postoj byl pryč. Elfka k ní natáhla drobnou ruku a pohladila ji po hebké
tváři.
Veragin s Falienem jen ohromeně zírali a Temas zapomněl údivem
zavřít pusu. Šelma se za okamžik zvedla a se spokojeným vrněním
odkráčela pryč.
Aranis se s úsměvem vrátila k Adalasovi. Pak pohlédla na kopec
nad sebou, kde spatřila třpytícího se jednorožce. Vlídně se na něj
usmála a srdce jí zaplavil hřejivý pocit.
„Jak jste to udělala?“ žasl nevěřícně Falien. „To zvíře nás chtělo
zabít...“
„Ano. Jen proto, že mělo hlad. Zdáli jsme se být snadná kořist,“
odpověděla Aranis s klidem.





24
„Ale jak jsi to udělala?!“ zopakoval netrpělivě Falienovu otázku
Veragin.
„Spojila jsem se s ní myšlenkami. Pochopila, že my pro ni nejsme
vhodná kořist. Řekla jsem jí, že jí neublížíme, když odejde za jinou
potravou. Poznala, že jsme na jiné úrovni myšlení a inteligence, než
zvířata jejího druhu. Byla velmi chápavá. Zrovna čeká mláata.“
„Málem jsem zabila nevinné zvíře, a ještě ke všemu březí samici.
Odpus, Aranis,“ zalitovala Lavril a zahanbeně sklonila hlavu. Aranis
na ni jen vlídně kývla.
„Je to jen zvíře,“ ozval se nevěřícně Falien, „zvíře, které nás
napadlo.“
„Vy byste ji klidně zabil, i když byla březí?!“ obrátila se na něj
princezna pohoršeně.
„Nevěděli jsme, že je březí, a kdyby nás chtěla doopravdy zabít, tak
ano. Vždy je to jen hloupé zvíře, princezno. Nám lidem se přece
vůbec nepodobá, jsme mnohem inteligentnější.“
„To ano! Lidem se zvířata vůbec nepodobají! Jsou totiž mnohem
ušlechtilejší!“ rozkřikla se Aranis rozzuřeně, až to všechny zaskočilo.
Udiveně se po sobě podívali. Veragin ji takhle ještě nikdy neviděl.
„Zvířata jsou totiž nevinná a mírumilovná! Zabíjejí jen kvůli
potravě a přežití! Neznají záš, namyšlenost, povýšenost, závist,
mocichtivost, ani nenávist, jako lidé. Nedokážou plánovat pomstu nebo vraždu.
A to je jejich ctnost, zatím co váš je to největší problém. Nechápete, že
zvířata mají stejné právo na život jako my všichni. Jsou to také živé
bytosti – cítí strach, bolest, smutek i radost. Každé je úplně jiné, stejně
jako každý člověk nebo elf. V podstatě jsou mnohem vznešenější než
lidé a elfové, právě proto, že nedokážou cítit závist nebo záš ani další
špatné lidské vlastnosti, které každého člověka nakonec dovedou jen
k záhubě. Navíc zvířata tuto zem obývala mnohem dříve než vy, takže
mají větší právo na život tady, než kdokoli jiný. A pro tohle všechno
elfové zvířata uctívají, nezabíjejí a už vůbec nejedí.“
Falien na to nedokázal nic říct. Jen mlčky sebral svůj meč ze země
a poníženě se Aranis podíval do očí, které te byly nezvykle tvrdé.
„Promiňte...,“ zašeptal, „máte pravdu. Lidé si tohle nikdy neuvědo -





25
movali. Ani já ne. Ale od te to budu brát na vědomí. Mám se od vás
ještě hodně co učit, princezno. Zdaleka neznám Lilandgarii a její život
tak, jak jsem si myslel. Chtěl bych být tím nejlepším králem, a proto
musím ještě pochopit spoustu věcí, abych je pak mohl naučit svůj lid.“
Aranis se te tvářila trochu mírněji.
„Jsem ráda, že to chápete,“ řekla chladně a odkráčela k Adalasovi.
„Budeme pokračovat v cestě?“
„Já bych se docela nejdřív najed,“ ozval se nesměle Snížek, zabořený
v Herkulově sedle. „Je čas na oběd, ne?“
„Dobře,“ souhlasila Aranis, ale stále se tvářila trochu podrážděně.
Všechny to dost překvapilo, protože ji takhle rozzuřenou ještě nikdy
neviděli. Vždy byla velice mírná a klidná. Ve všem hledala jen to
dobré a krásné. A navíc s Falienem vycházela velmi dobře a oba se
navzájem měli v úctě.
Princ zkontroloval brašny připevněné na Kymových zádech. Po tom,
co se Kym svalil na zem, když na něj skočila ta šelma, se Falien obával,
zda jsou všechny věci uvnitř ruksaku v pořádku. Ihned rukou zamířil
do nejmenší z kapes přepásané dvěma pásky.
„Ale ne!“ zvolal úzkostlivě. Jeho obavy se naplnily:
„Vlkodlačí sérum se rozbilo.“
„Cože? No to snad ne!“ rozčilovala se Lavril. „Mohlo se nám hodit.“
„To je škoda, ale už s tím nic nenaděláme. A co sérum proti jedu
Geftira?“ zeptal se Eleas. Falien ještě jednou zapátral v kapse a pak
s úlevou oznámil, že toto sérum naštěstí zůstalo nepoškozené.
Po obědě všichni nasedli znovu na své koně a mířili dál do vesnice
Nina a pak do Rubínového údolí. Před nimi se rozprostírala široká
louka porostlá bílými květy. Vysoká tráva se vlnila v mírném vánku a
sahala koním až do půlky nohou. Aranis jela v pozadí a pozorovala
pobíhajícího jednorožce několik metrů od sebe. Vložila své unavené
myšlenky do jeho mysli a nechala se unášet konejšivým pocitem úlevy
a pochopení. Jednorožcova síla jí proudila v žilách a posilovala její
duši a tělo. Nemohla uvěřit, že se s ním opravdu spojila...
„Aranis...,“ ozval se Veragin a přiklusal s Herkulem vedle ní.
Aranis zamrkala a odtrhla svou mysl od jednorožce.





26
„Ano?“
„Mrzí mě, že jsem na tebe předtím křičel. Nechápal jsem, co chceš
dělat a proč jsi mi nedovolila to zvíře zabít. Ale te už tomu
rozumím... promiň...,“ omlouval se trochu rozpačitě.
„To nic, Veragine. Opravdu,“ usmála se. Chvíli bylo ticho a Aranis
se zdála být myšlenkami úplně někde jinde.
„Není ti nic?“ zeptal se po chvíli váhavě Veragin.
„Poslední dobou mi připadá, jako by ses kvůli něčemu... trápila.“
Princezně se na tváři objevil něžný úsměv a pohlédla Veraginovi
zhluboka do očí.
„Nevím, co mě vlastně trápí, Veragine. Nejspíš si začínám
doopravdy uvědomovat, co mě čeká. Od nalezení jednorožce a spojení s jeho
mocí a duší, se cítím... jiná...
Dívám se te na svět trochu jinak. Cítím, jako bych najednou vše -
mu rozuměla. Jako bych pochopila pravý smysl života, země... přírody...
Cítím se zkušenější a moudřejší, silnější...Je to zvláštní a nový pocit, na
který si musím zvyknout. A navíc mi dělá starosti moc dobra, která te
dřímá v mém nitru. Nemusíš si o mě dělat starosti, chce to jen čas.“
„Asi si neumím představit, čím te procházíš. Je to na mě všechno
moc složité. Ale ty to jistě všechno dokážeš pochopit a smířit se s tím.
Ty ano, Aranis. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by měl tak velké
srdce, jako ty. To je nejspíš také hlavní důvod, proč tě miluju...“
Aranis na to nic neřekla. Jen se sklíčeně opět zadívala na
jednorožce. Veragin ji však něžně vzal za ruku. Její malá ručka nebyla v jeho
silné a mužné dlani skoro ani vidět.
„Ehrm, ehrm!“ odkašlal si Snížek, sedící Veraginovi v klíně,
„nemohli byste si to nechat na někdy jindy?! Začíná se mi dělat docela špatně.“
„To už přeháníš, Sněhu!“ obořil se na něj Veragin.
„Tak nás neposlouchej, když ti to tak vadí!“
„To nejde, když ti sedim přímo pod nosem!“ ohradil se Snížek
nakvašeně.
„Tak si jdi po svých!“
„Klidně, ale ty pitomý koně jdou hrozně rychle! Kdo jim má stačit?!“
„No tak radši ztichni a všímej si svýho!“ usadil ho konečně Veragin.





27
Aranis se při pohledu na ty dva pobaveně rozesmála. Vypadali
opravdu komicky, když se pošuchovali.
Najednou jí přistál na rameni Donit. Protáhl si svá stříbřitě šedá kří -
dla a elegantně je složil k tělu. Aranis ho pohladila po hebkém peří.
„Je to zvláštní, ale od doby, kdy se k nám Donit přidal, jsem se s ním
ještě nedokázala spojit myslí...,“ řekla zamyšleně.
„No a?“ odsekl nechápavě Snížek.
Veragin po něm šlehl zlostným pohledem a poopravil jeho
nezdvořilou otázku.
„A co to znamená?“
„No, zvířata obvykle nedokážou vědomě zablokovat svou mysl,“
vysvětlovala Aranis.
„Když se spojím s jejich myšlenkami, jsou vždy čisté a upřímné.
Nedokážou lhát nebo zapírat. A jejich mysl je otevřená. Zvířata ji zkrátka
nedokážou před někým nebo něčím uzavřít. Jen když jsou vyděšená
nebo rozzuřená, pak je těžší do jejich vědomí proniknout, protože se
jejich myšlenky zaostřují jen na ten jeden konkrétní podnět, který je
tolik vyděsil nebo rozzuřil. Jejich mysl je pak zaplavena jen strachem či
zlobou a odmítají přijmout cokoli jiného.
Ale Donit mě do své mysli nepouští úmyslně. On dokáže své
myšlenky uzavřít. Dokáže vycítit, že se chystám do jeho vědomí vstoupit.
A toto dovedou poznat jen kouzelné bytosti... zvířata s kouzelnou
mocí nebo s kouzly v krvi.“
Zaujatě si Donita prohlížela.
„Třeba i ty Snížku. Možná o tom ani nevíš, ale svou mysl přede
mnou umíš uzamknout a už jsi to několikrát nevědomě udělal.“
„Já? To jako fakt?“ divil se Snížek. „A to ses mi jako už někdy
pokoušela dostat do hlavy?“
„Ano. Párkrát jsem to ze začátku zkoušela. Ale už je mi jasné, že se
mi to nepodaří. Chtěla jsem jen vyzkoušet komunikovat s tebou
pomocí myšlenek.“
„Aha... Hm, ale to radši ne,“ usoudil kočkoroh vzápětí, když si
uvědomil, jaká všechna tajemství by mohla Aranis v jeho hlavě objevit.
„Jak si přeješ,“ usmála se dívka.





28
h las Z minulosti
D
en se chýlil ke konci a na obloze se za celé odpoledne
objevily první mraky. V dáli se rozkládaly vysoké kamenné
skály, po kterých se proháněly Trixi – malé stádo horských
koz. Vpředu se táhlo široké pole s vysokým obilím sytě oranžové barvy,
na jehož konci stála vesnice Nina.
„Výborně. Tak jsme tady,“ pochvaloval si spokojeně Falien.
„Až projedeme vesnicí, budeme muset projet přes přítok řeky Milii
do Rubínového údolí.“
Když se přiblížili k vesnici Nina, obloha už zářila teplými, červeně
purpurovými a fialkovými barvami, pohlcujícími celé pole s
oranžovým obilím, které te vypadalo, jako by rudě hořelo.
Už na první pohled se zdála být vesnice velmi chudá a stará. Byla
zcela jiná než vesnice Ismires, která oplývala krásou. Nina vyhlížela
dost zchátrale. Domy zde byly sice stejného stylu jako v Ismires (nízké
a dlouhé, se střechami obvykle porostlými mechem), ale bylo na nich
něco divného. Až když všichni opatrně vstoupili do vesnice,
uvědomili si, co ji dělá tak zchátralou a bez života. Nina byla totiž vypálená.
Některé ohořelé domy byly zcela rozpadlé. Tráva všude kolem byla
spálená a ušlapaná, stejně jako hlína na cestě.
„Co to má znamenat?“ zašeptal zmateně Falien. „Co se tu u všech
Akeltas stalo?“
„Vesnici někdo vypálil. A muselo to být nedávno. Domy jsou
čerstvě ohořelé,“ oznámil chladně Veragin a seskočil z koně. Ostatní ho
následovali, jen Snížek zůstal v sedle.





29
„Že by kirlopové?“ napadlo Lavril.
„Možná,“ připustil Eleas. „Ale spíše to vypadá, že celá vesnice čistě
shořela. Nevidím žádné známky boje.“
„Ne, po kirlopech ani stopy,“ vložil se do debaty opět Veragin, který
prsty prozkoumával udusanou zem.
„Tady pobíhala spousta lidí. Ale žádné velké nestvůry. Ne, kirlopo -
vé ne.“
„Tak kdo tedy? A proč? A kde jsou všichni lidé? Přece nemůžou být
všichni mrtví...,“ strachoval se Temas a rozhlížel se po vesnici, ale
protože se rychle smrákalo, moc toho, kromě domů kolem, neviděl.
„Princezno? Co je to s vámi?“ ozval se znenadání Falien a chytil
v podpaždí Aranis, která se málem skácela k zemi.
„Proboha...,“ hlesla Aranis a snažila se popadnout dech. Opírala se
o Faliena a dlaně tiskla ke svému čelu.
„Co se děje? Aranis?“ přispěchal k ní rychle Veragin.
„Ach bože... ne...,“ sténala tiše, jako by byla uvězněna ve své
vlastní hlavě a nic kolem sebe nevnímala.
„Aranis!“ křikl na ni ustaraně Veragin a uchopil ji za ruce, takže jí
je odtrhl od hlavy.
„Smrt...,“ zašeptala Aranis a upřela na něho své vyděšené, velké
modré oči.
„Smrt... všude kolem... je všude... všude tady... smrt!“
„Cože?“ nechápal Falien a ve tváři se mu začínala pomalu zračit
hrůza.
Hned nato k ní rychle přiskočil Eleas.
„No tak, jen klid, Aranis. Vzpamatuj se!“
„Cítí mrtvé,“ vysvětlila Lavril zmatenému Falienovi a Temasovi
a přichystala si luk.
„Jsou všude! Spousta mrtvých...,“ vydechla nakonec Aranis, ale
zdálo se, že už se zas začíná vracet do normálního světa.
„To je v pořádku,“ pohlédla vděčně na Faliena, který ji celou dobu
podpíral, a opatrně se zas postavila na vlastní nohy.
„Cítím je všude kolem... zemřela tu spousta lidí...“
Temas se zatvářil zmateně a vyděšeně zároveň.





30
„Ale jak... jak to víte?“
„To je složitější!“ osopila se na něj nedůtklivě Lavril.
„Aranis dokáže vycítit smrt stejně jako život. Patří to k její moci
královny země!“
„Pojte, půjdeme dál,“ vyzval je mírně Eleas.
Aranis se zemdleně chopila jeho paže a všichni pokračovali v chůzi.
„Doufal jsem, že se tady najíme v nějaký pěkný hospůdce a místo
toho nás tady nejspíš obklopujou mrtvoly! To se mi nelíbí! Pojeme
pryč!“ kňoural roztřeseně Snížek. „Veragine, prosím, pojeme odsud!“
„Ne, Sněhu. Ještě ne. Musíme zjistit, co se tu stalo. I když se
obávám, že začínám tušit, oč se tu jedná...,“ odpověděl mu tichým hlasem
Veragin a vedl Herkula se Snížkem v sedle hlouběji do vesnice, kterou
už zahalovala černá tma, nasáklá vůní smrti. Jediným světlem jim byl
velký jasný měsíc a stříbřitá zář jednorožce.
„Je to tu dost stra-strašidelný, že jo?“ koktal Snížek a strachem mu
drkotaly zuby.
„Už jsem říkal, že se mi to tu vůbec nelíbí? Po-pojeme pryč, než se
objeví nějaká pří-příšera a já vás budu muset zachraňovat!“
„Ale snad by se náš chrabrý a odvážný sir Snížek nebál!“ začal si ho
dobírat Veragin a ve tváři se mu objevil posměšný úšklebek.
„Tiše!“ okřikla je Lavril.
„Myslím, že jsme dorazili na jakési malé náměstí. Vše je tu spálené,
domnívám se, že jsou opravdu všichni mrtví.“
Uprostřed malé návsi stála měsíčním jasem ozářená velká kamenná
studna, nad kterou se tyčil vysoký dubový kmen. Dříve to býval
zdravý a mladý strom, te byl ale ohořelý a holý, bez větví a listů. Naproti
studni stály dvě rozpadlé lavičky. Kolem celého náměstíčka byly
ohořelé a polorozpadlé domy a v každém rohu náměstí se tyčil vždy jeden
silný strom.
„Podívejte! Támhle na tom stromě něco visí,“ upozornil tiše Temas
ostatní a ukázal na tlustý dub u rozpadlého domu. Tento strom byl
jako jediný zdravý a živý. Zcela nepoznamenaný ohněm. A opravdu na
něm bylo něco zavěšeného. Ale z té dálky a ve tmě, která se zdála být
stále hustší, se dalo těžko rozpoznat, co to je.





31
Všichni tedy vykročili nejistým krokem k onomu stromu. Ale to, co
tam spatřili, by raději nikdy neviděli.
„Ach proboha!“ zvolala Aranis ještě dřív, než stačili rozpoznat, co je
na silné větvi stromu pověšené.
„Co se děje?“ zeptal se jí ihned Eleas.
„To je strašné... strašné...,“ začala panikařit elfka a couvat nazpátek.
„Aranis! Co je to s tebou?“ divil se Veragin a ustaraně pohlédl na
Elease, který byl stejně zmatený.
„Já vím, co to je...,“ šeptla zděšeně, když vtom se zvedl vítr. Jeho
závan k nim přinesl zápach popela ze shořelého dřeva. Ale mimo to bylo
ve vzduchu cítit i něco jiného. Puch ohořelého masa se te vznášel
všude kolem a přebíjel všechny ostatní vůně a pachy vesnice.
„U svatého jednorožce...,“ zděsil se Temas s pohledem upřeným na
strom. Pomalu k němu přiklusal blíž a vzápětí i na svých čtyřech
nohou mírně zavrávoral. Otočil se k ostatním s hrůzou a odporem ve
tváři:
„Jsou to lidé. Na té větvi jsou oběšeni lidé...“
Všichni strnuli. Po chvíli vzpamatovávání opatrně přistoupili ke
stromu. Aranis se třásla po celém těle – věděla, co tam spatří.
Na prostřední silné větvi byla na provaze pověšena tři těla se
smyčkou kolem krku. Na první pohled bylo jasné, že už jim není pomoci.
Zčernalá těla byla ohořelá na kost, ale i tak bylo poznat, že se jedná
o mladého muže, ženu a asi devítiletého chlapce, který byl pověšený
mezi nimi. Byl to příšerný pohled. Nebylo jisté, zda ti tři nejdříve
uhořeli, a až pak byli oběšeni, nebo jestli byli oběšeni a pak upáleni.
Zápach z jejich ohořelých těl byl nesnesitelný.
„Asi budu zvracet...,“ zakňoural Snížek a zabořil se ještě hlouběji do
Herkulova sedla.
„Kdo mohl něco tak krutého a ohavného udělat? To nemohl být
člověk... taková krutost se snad ani v lidském nitru nemůže skrývat,“
vzlykla Aranis a s beznadějí v očích hleděla na nevinné oběti.
„Cítím... cítím jejich bolest, strach a utrpení, s jakým umírali...“
Veragin už ten pohled nemohl vydržet a odvrátil se stranou.
Pohladil svého koně po hřívě a zahleděl se někam do tmy.





32
Snížek se vynořil ze sedla, zadíval se na mladíka a spatřil, jak se
v jeho obličeji střídá nenávist a zloba s lítostí a výčitkami.
„Veragine? Ty víš, čí je to práce, že?“
„Ovšem, že to vím, Sněhu...,“ zabručel Veragin tichým hlasem, aby
je ostatní neslyšeli. „Na něco takového se nedá zapomenout. Tohle
dílo se nedá nepoznat...“
„Dělá to naschvál! Chce ti oživit minulost! Tohle má být určitě zna -
mení! Znamení pro tebe...,“ šeptal Snížek a jeho velké zelené oči
v husté černé tmě přímo zářily.
„Já vím, ale já na jeho hru nepřistoupím. Nepřinutí mě,“ řekl
rozhodně Veragin a zadíval se Snížkovi upřeně do očí. „Musím ho
zastavit. Tohle musí přestat. Musí pochopit, že já už jsem se rozhodl a on to
nemůže zvrátit.“
„Jo! Přesně tak! Jestli si myslí, že tě tímhle k něčemu donutí, tak to
je na omylu!“
„Ano, ale nesmíme ho nechat, aby něco takového dělal dál.“
„Kdo aby co dělal? Ty snad víš, kdo tohle všechno spáchal?“ ozval
se Falienův podezřívavý hlas. Veragin se prudce otočil.
„Ne, nevím. Ale zřejmě nějaký netvor ve Valgarových službách.“
„Ale jaký a proč?“ uvažoval Eleas, přičemž Falien nepřestával
probodávat Veragina nedůvěřivým pohledem.
„Vždy na ničení vesnic Lilandgarie tu má Valgar přeci kirlopy. Ale
po těch tu není ani stopa. Tak proč by na jednu obyčejnou vesnici
posílal někoho jiného? A proč tu ten někdo zanechal ty oběšence?
Připadá mi, jako kdyby to bylo schválně. Ten někdo musel vědět, že sem
přijdeme a uvidíme to. Někdo chtěl, abychom to viděli...“
„Ale proč?“ nechápala roztřesená Aranis.
„Musel to být ten muž s Dargwlky,“ usoudila Lavril zamyšleně. „Kdo
jiný? Je jasné, že po nás jde. Má přece za úkol získat jednorožce pro
Valgara, aby mohl být Golrog osvobozen. Možná, že nám takhle zanechává jen
jakási znamení. Možná, že se nám takto vysmívá a někde na nás čeká.“
„Je to možné...,“ souhlasil se svou sestrou váhavě Eleas.
„Ale co je to za netvora, když dokáže být takhle krutý a nelítostný?“
nechápal Temas.





33
„To je právě to nejhorší,“ pokračovala Lavril.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist