načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poselství jednorožců – Záchrana Lilandgarie - Michaela Burdová

Poselství jednorožců – Záchrana Lilandgarie

Elektronická kniha: Poselství jednorožců – Záchrana Lilandgarie
Autor:

Vydejte se za dobrodružstvím do Lilandgarie, země posvátných jednorožců! Boj o záchranu Liladgarie vrcholí! Elfí družina cestuje Tmavým lesem ke Stříbrnému jezeru, kde se má setkat s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 89.1%hodnoceni - 89.1%hodnoceni - 89.1%hodnoceni - 89.1%hodnoceni - 89.1% 95%   celkové hodnocení
14 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 387
Rozměr: 24 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Hodnocení: 167. nejlépe hodnocený produkt
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-0809-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Třetí díl dobrodružného fantasy příběhu ze světa Lilandgarie, země kouzelných jednorožců. Pro čtenáře od 11 let. Veraginovo tajemství je odhaleno a on nejenže musí bojovat proti zlému čaroději Valgarovi a svému bratrovi Maxarelovi, ale svádí také krutý zápas sám se sebou. V každém Mordatovi čas od času převládá jeho temné já a Veragin ví, že se mu musí postavit, jinak by byla Aranis v ohrožení. Členové elfí družiny podle plánu překonávají nástrahy Tmavého lesa, aby se s Veraginem a Aranis mohli brzy setkat. Ani jejich shledání však království nezaručuje jistou záchranu a celá družina bude muset ještě zdolat mnohá nebezpečí, aby mohla být znovu nastolena rovnováha světa.

Popis nakladatele

Vydejte se za dobrodružstvím do Lilandgarie, země posvátných jednorožců! Boj o záchranu Liladgarie vrcholí! Elfí družina cestuje Tmavým lesem ke Stříbrnému jezeru, kde se má setkat s Aranis a Veraginem, který konečně svým přátelům odhalil tajemství. Královna Kasandra na hradě Santiel čelí novým hrozbám. Válka je sice zažehnána, ale zdaleka není vyhráno.

Zařazeno v kategoriích
Michaela Burdová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu



ahoj hhk 2011-07-22 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
tato knížka je velmi zajímavá sice docela je tam hodně popisů ale je velmi napínavá
reagovat
 
Oukey 2011-02-21
Knížka se četla super..nadchla mě informacemi o elfech,kentaurů aj.zkrátka dozvěděla jsem se neco nového...ale jedna kritika by byla..občas mě nudilo to dlouhé popisování okolí..ale jinak je super knížka mužů vřele doporučit..:)
reagovat
 
super kniha lenka 2010-04-10
přečetla jsem všechny díly a ta kniha mě ůplně nadchla !
reagovat
 
debile terka 2010-01-11
alice ty si asi ...!to je nej knizka sveta!asi neumis cist.uvazuj!

reagovat
> Re: debile Alice 2010-01-29 20:40:16
  Nač ta silná slova? Snad se shodneme minimálně na tom, že skutečného děje bylo v celé sérii pramálo. Dvě třetiny (což jsou dva díly) zabraly dost úmorné popisy duševních stavů, aniž by došlo k jejich vývoji, rozborů filozofie dobra, která byla tak složitá, že bylo třeba ji rekapitulovat na každé páté stráce a pak popisů krajiny, oděvů a vzezření postav a všichni byli táááák krásní a zářiví, až byli otravní :) Jinak sorry, nechtěla jsem se dotknout něčí srdeční záležitosti.
reagovat
   
 
já ji bohužel mám také Alice 2009-12-17
Velmi nepůvodní, rozvláčné až nudné. Seškrtat to na jeden díl, vynechat většinu popisů a filozofických rozkladů a mohla to být docela čtivá knížka.
reagovat
 
mám tu knihu kačka 2009-07-07
ja mam tuto knihu všecny dili. uz to budu mit precteny i ten posledni dil a moc vam ho doporucuju ahoj kacka zabska
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Poselství jednorožců

Záchrana lilandgarie

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy:

Michaela Burdová – Křišály moci – Zrada temného elfa

Michaela Burdová – Křišály moci – Hněv Pána ohně

Henry H. Neff – TAJEMSTVÍ GOBELÍNU – Probuzení Astarotha

Henry H. Neff – TAJEMSTVÍ GOBELÍNU – Na pokraji zkázy

Michaela Burdová

Poselství jednorožců – Záchrana Lilandgarie – e-kniha

Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Poselství jednorožců

Záchrana

Lilandgarie

Michaela Burdová


Věnováno rodině a kamarádkám za to, že mě neustále drží nad vodou a pomáhají, kde se dá.

Obzvláště Terce a „Lilynce“ za skvělé nápady, rady a povzbuzení.

obsah

Úvod – Čarodějova zloba .................................................7

Vzpomínky ....................................................................20

Mnohá vysvětlování ......................................................36

Za úplňku ......................................................................47

Spoutávač ......................................................................62

Královské povinnosti .....................................................76

Prokletí ..........................................................................90

Pod stříbrem řeky ........................................................106

Rozmary a následky ..................................................... 117

U jezera .......................................................................130

Proměna ...................................................................... 141

Legendární poslové nebes ...........................................153

Orrimové.....................................................................165

Výměna ....................................................................... 178

Hledání .......................................................................189

Noční můra .................................................................199

Ve vesnici Reas ............................................................ 211

Sbohem, příteli ............................................................226

Oheň proti ohni ..........................................................241

Slzy zármutku ..............................................................253

Dál na sever ...............................................................265

Trest ............................................................................273

Pomocná ruka .............................................................280

Pochopení....................................................................290

Zpět na Nimiliedu .......................................................308

Pomsta ......................................................................... 319

Nositelka moci dobra ..................................................336

Koncem je začátek ....................................................... 355

Před odjezdem .............................................................366

Epilog ..........................................................................380

Elfská řeč .....................................................................387

Poděkování ..................................................................388


7

Úvod

Čarodějova Zloba

S

rdcové ostrovy leží na jihovýchodě Lilandgarie v Nekonečném

moři. Tvoří je celkem deset ostrůvků seskupených do tvarupři

pomínajícího srdce, podle čehož také dostaly své jméno.Původ

ní elfský název však zní Seelen minn, což v překladu znamená Srdce

samoty, protože povrch všech deseti ostrovů netvoří nic jiného než

holé skály a pustina. Na ostrovech nežije téměř nic. Pouze párdrob

ných živočichů, převážně hlodavců, hadi, ještěři, několik málo druhů

ptáků, a především hmyz.

Kdysi ale bývaly Srdcové ostrovy domovem hrůzostrašných ještěrů

zvaných Takrové, pocházejících ze samých hlubin temnot. Předdáv

nými věky, v dobách, kdy do Lilandgarie přišli první lidé, začalizaklá

dat Leondské království a navazovat spojenectví s elfy, Takrové ze

Srdcových ostrovů unikli a začali Lilandgarii pustošit a ničit. Hnáni

touhou po zkáze a smrti působili světu velké trápení. Nakonec se je

podařilo za velkého úsilí nejmoudřejších a nejsilnějších Nejvyšších elfů

a lidského čaroděje zahnat zpět na ostrovy Seelen minn a uspat jevěč

ným spánkem. Od těch dob o Takrech nikdo neslyšel a o jejichexis

tenci se dochovaly pouze legendy.

Až do doby, kdy se Valgarovi podařilo probudit je z věčného spánku

a podrobit si jejich vůli Černými kouzly.

Maxarel pomalu kráčel temnou chodbou v samotném nitru skal na

ostrově Bell, největším ze Srdcových ostrovů. Velké skalní masivytvobr />

8

řily povrch celého ostrova a pod nimi se rozkládaly rozlehlé a prastaré

jeskyně; labyrint černých chodeb a zákrutů, utvořený samotnoupřírodou. Maxarel si pamatoval jen schody od Prvního vchodu a cestuvedoucí k Pánovu sálu. Valgarův čarovný talisman, který nosil Maxarel

na krku, ho vždy přenesl na to samé místo – před strmou, zákeřnou

stěnu šedých a černých skal, kde se ukrýval vchod do podzemníholabyrintu. Byl neviditelný všem očím a otevřel se až po pronesenímagického slova a Maxarel to slovo znal. Prozradil mu ho sám Valgar.Všichni ostatní jeho poskoci museli vyčkat venku před skalami, dokud je

nevpustil dovnitř některý z čarodějových sluhů.

Maxarel procházel mezi kamennými zdmi úzkou chodbou, která se

směrem vzhůru zužovala a mizela v černé prázdnotě. Nebylo zdevůbec žádné světlo, na stěnách nebyla ani jedna pochodeň. Musel si na

cestu svítit plamenným mečem, který svíral v pravé ruce. Tato cesta

byla jediná, kterou znal. Jinou nechodil, i když jich tu existovalystovky. Za každým rohem chodba uhýbala doprava i doleva, ale Maxarel

věděl, že musí jít stále rovně, jinak by se mohl snadno ztratit a už by

z děsivého labyrintu nikdy nevyšel. Nepomohl by mu ani Valgarůvčarovný přívěšek. V podzemí účinkovala jen Pánova magie. Jen on zde

měl moc a nikdo jiný tu svou sílu nemohl používat. Nikdo jiný, kromě

všemocné síly dobra...

Maxarel věděl, že se ve spleti chodeb již ztratila spousta Valgarových

přisluhovačů a že jim Spasitel nikdy nepomohl. Nechal je blouditrozlehlými jeskynními tunely, dokud nezemřeli žízní a hladem. Maxarel

tak skončit rozhodně nechtěl. Proto se usilovně držel jen této jediné

cesty. Raději nikam jinam nechodil a už vůbec netoužil poznávattajemství skal. Byla zde přece otevřená Brána temnot! Kdo ví, covšechno se v podzemních chodbách prochází...

Jak se blížil k Pánovu sálu, což byla obrovská jeskyně v samém srdci

labyrintu, narůstal v něm strach. Opět nesl svému Spasiteli špatné

zprávy. Opět ho zklamal. Nechtěl ani pomyslet, jaká bude Valgarova

zloba. Chvěly se mu ruce a po tváři mu stékal studený pot. Valgar byl

jediný, koho se kdy opravdu bál...

Ve tmě visel ledový, mrtvolný vzduch. Byl vlhký a zdálo se, že by se


9

dal i nahmatat, jak byl hustý. A vznášelo se v něm cosi zlého. Něco

děsivého, co vysávalo teplo z těla a nechávalo tuhnout krev v žilách.

Maxarel věděl, že celé skály jsou prostoupeny mocí Temných sil, které

Valgar vyvolal a kterým nyní sloužil.

Blížil se ke konci chodby a rudé světlo jeho ohnivého meče serozlé

valo po temných a studených kamenných stěnách. Každý obyčejný

člověk, ale možná i mnohý hrdina by na tomto děsivém místě dostal

strach. Působilo to tu zlověstně a zákeřně. V nekonečné škvíře vysoko

nad chodbou tiše kvílel vítr, byl slyšet šum netopýřích křídel a šepot

neznámých, pradávných hlasů. A Maxarel měl navíc neustále pocit, že

ho něco pozoruje; cítil na sobě desítky očí. Ale toho se nebál. Nic mu

nemohlo nahnat strach, vždy byl nejobávanější ze všech Pánových

přisluhovačů. Nebál se ničeho, kromě svého Spasitele.

Před ním se objevila vysoká a hladká skalní stěna, ztrácející se včer

né temnotě jeskyně. Maxarel osvítil skálu ohnivým mečem a přiložil

na ni dlaň. Po chvilce se uprostřed skalní stěny objevila dlouhá škvíra

ve tvaru trojúhelníku stojícího na špičce. Škvírou problesklo rudésvět

lo a trojúhelníkové dveře se s hřmotným skřípěním pozvolna otevřely.

Vysunuly se dovnitř, zajely ke straně a odkryly tak trojúhelníkový

otvor dost velký na to, aby jím mohl projít dospělý člověk.

Maxarel se zhluboka nadechl. Pak vstoupil do velké, okrouhléjes

kyně.

Prostory byly zalité mihotavými a proplétajícími se černými stíny

a rudými světly plápolajících ohňů ve velkých zlatých mísách navyso

kých podstavcích z černého kamene, stojících podél stěn jeskynního

sálu. Vlhké vápencové zdi byly protkané rudými žilkami a zvedaly se

v nepravidelný pokroucený strop, z kterého viselo několik dlouhých,

ostrých krápníků. Na nejzazším místě sálu, na čtvercovém podstavci,

k němuž vedly čtyři široké schody, stálo něco jako trůn vytesaný do

skály a pomalovaný rudými runami, které určitě nebyly ani lidské, ani

elfské, ba ani trpasličí... Na temném trůnu, v černém stínu, sedělavy

soká mužská postava v krvavě rudém plášti s kápí staženou hluboko

do tváře. Nad trůnem zela ve skále obrovská puklina, v níž nebylovi

dět nic než tmu. Hluboká, prázdná a nekončící tma a černota, nikde


10

ani nejmenší záblesk světla. Kolem okrajů temné pukliny stékalo cosi

černého, matného a hustého jako roztavený kov a páchnoucího jako

síra. Tekutá hmota vytékala přímo z prázdné pukliny. Maxarel dobře

věděl, že to je Brána temnot.

Pomalu, s bušícím srdcem, vykročil ke svému Spasiteli. Vzduch byl

čím dál tím těžší a mrazivější. Z Brány sálal ledově mrtvolný chlad, ze

kterého se svíraly vnitřnosti a zpomaloval tep, volně dýchat bylo stále

těžší a mysl se otupovala. Avšak Maxarel nebyl jen obyčejný člověk.

Byl Mordat – napůl člověk, napůl netvor; jedna z nejstarších Siltem

noty, která při prvním příchodu lidí před tisíciletími pohltila několik

jedinců do své moci. Skrývala se v něm pradávná síla zla, kterápotla

čovala jeho lidskou část a dělala z něj krutou bytost sloužící temnotě.

Ale Brána mu všechnu jeho moc ubírala, vládla černému ohni aje

jí dech, ledovější než cokoli jiného, co si dovedl představit, hasil jeho

sílu. V těchto místech vládl jen Valgar, nikdo jiný. Brána působila na

Maxarela velkolepě a úchvatně. Sice v její blízkosti ztrácel svou moc

Mordata, ale dodávala mu jinou sílu, duševní. Sílu temnou a zlou. Cítil

se zde jako pravý služebník temnot.

Kolem Valgarova trůnu polehávala pětice velkých huňatých vlků,

což v Maxarelovi vzbuzovalo ještě větší respekt. Věděl, že jeho Pánmi

luje vlky, psovité šelmy a všechny jim podobné netvory a že se k nim

vždy choval s největší láskou, jako by to byli ti nejroztomilejší domácí

mazlíčci. I Dargwlky si hýčkal a nedal na ně dopustit. Maxarela vždy

popuzovalo, že čaroděj dával přednost třem obludným bestiím před

ním samotným. Jeho vlci ale byli nádherní, silní, s krásnoustříbroše

dou a černou srstí. Leželi s hlavou hrdě zdviženou a očima pozornýma

ke všemu, co se v sále jen pohnulo. Nyní upřeně a nehnutě pozorovali

Maxarela.

Předstoupil před Černého čaroděje a oddaně poklekl u prvního

schodu. Sklonil hlavu a plamenný meč zmizel, aniž by si to uvědomil.

Valgar seděl ve stínu na svém kamenném trůnu přímo pod Bránou

a ani nehlesl.

Maxarel netušil, jak se jeho Pán tváří, jestli se zlobí a zda se na něho

dívá. Opatrně zvedl hlavu, ale čaroděj byl skrytý ve tmě. Když sekobr />

11

nečně pohnul a vstal, jeho dlouhý rudý pláš zašustil a zaleskl se ve

světle ohňů, které planuly v hlubokých mísách po obou stranáchtrů

nu. Ale ani tak mu Maxarel neviděl do obličeje zahaleného kápí.

Valgar velmi pomalu sestoupil ze schodů a stanul vedle něj. Maxarel

opět sklonil hlavu a sledoval lem Pánova pláště, který sahal až navlh

kou zem.

„Neuspěl jsi!“ pronesl čaroděj hlubokým, zvučným hlasem, který se

rozléhal po celé jeskyni.

Maxarel věděl, že Pán pozná jeho prohru ještě dřív, než vůbeccoko

li řekne.

„Ano, můj Spasiteli,“ přiznal přiškrceným hlasem. Neopovažoval se

však vzhlédnout.

„Kolikrát už jsi mě zklamal, Maxareli?“ zeptal se ho Valgar zdánlivě

klidným hlasem. Za předstíraným klidem se ale skrýval vztek a zlost.

Mordat neodpověděl.

„Nepřivedl jsi mi jednorožce v době, kdy se skrýval u Ismires,neza

bil jsi královnu země, když jsi ji zabít měl, prohrál jsi bitvu o Rubínové

údolí a opět jsi nebyl schopen přivést mi jednorožce ani tu elfku!“ Při

poslední větě nebezpečně zvýšil hlas.

„Podcenil jsem sílu svého bratra, Spasiteli. Uprchl s princeznou

i jednorožcem...“

„Ano. Tvůj bratr,“ přerušil ho Valgar ostře. „Tvůj bratr Veragin už

mi způsobil hodně problémů, Maxareli. Zabil jednoho z mýchmilova

ných Dargwlků – máš vůbec ponětí, jak prastará tato stvoření jsou?

Ze samých hlubin temnot jsem je musel vypustit! Tvůj bratr hatí

všechny moje plány, chrání tu elfku a odvádí tvou pozornost asou

středěnost od plnění tvých úkolů. Říkal jsi, že ho získáš na moustra

nu, že jste čekali na mé osvobození společně, ale zatím se tinepoda

řilo nic z toho, co jsi sliboval. Řekni, Maxareli, proč bych tě neměl na

místě zabít? Nebo tě raději nechat trpět a umírat tou nejhorší apoma

lou smrtí?“

„Protože...“ začal Maxarel a ze všech sil se snažil ovládnout svůj

chvějící se hlas, „protože jsem tvůj nejsilnější a nejvěrnější stoupenec,

můj pane. A protože jen já ti dokážu přivést posvátného jednorožce.“


12

„Dosud se ti to nepodařilo. A já už jsem unavený věčným čekáním

a ztrátami!“ zařval čaroděj vztekle. Vlci zlověstně zavrčeli.

„Tentokrát tě nezklamu. Raději zemřu, než abych se vrátil bez elfky

a jednorožce. To ti přísahám!“ prohlásil Mordat odhodlaně.

„Dobrá, já tvoji přísahu tedy přijímám,“ odvětil Valgar o něcoklid

nější hlasem. „Vstaň!“

Maxarel se váhavě postavil a pohlédl čaroději do obličeje. Neviděl

však nic; jeho tvář zakrýval černý stín kápě. Valgar se k němu otočil

čelem; byl vyšší než Mordat a působil hrozivě a tajemně.

„Tentokrát královnu země získáš a přivedeš mi ji. Jednorožec těbu

de následovat sám, půjde za ní kamkoliv. I do pekla, nebo on nevidí

nic zlého ani v samotných základech temnot. Jak bláhové a naivní

dobro je!“ Zlověstně se zasmál. „A jestli bude tvůj bratr i nadále dělat

problémy, zabiješ ho. Má poslední možnost se ke mně přidat.“

„Jsem si jistý, můj Spasiteli, že ho tentokrát přesvědčím. Byl nucen

na sebe znovu vzít svou pravou podobu. Opět v něm vzplanul plamen

zla. Půjde za mnou!“ ujišoval čaroděje Maxarel. I přes všechnu svou

krutost a podlost bratra miloval. Byl to jediné, co měl.

„Ale ta elfka, pane... Zdá se, že začala využívat moc dobra, kterou

v sobě nosí. Utkal jsem se s ní, ale byla dosud slabá. Ještě ji nedokázala

ovládnout.“

„Hlupačka,“ utrousil Valgar a odstoupil od Maxarela.

Z temnoty jeho trůnu se vynořila velká kočka, téměř stejně velká

jako Dargwlk. Neměla žádnou srst, byla holá jako právě narozenémy

ší mládě. Její vyzáblé tělo obepínala narůžovělá kůže. Měla ažnepři

rozeně dlouhé nohy a pod ohavnou kůží se jí rýsovaly kosti a žebra.

Protáhlá hlava se podobala spíše hlavě ještěra nebo draka; mělaje

štěří tlamu i nozdry, ale žádné uši. Kolem zešikmených očí, na čele

a na dlouhém čenichu se černalo pár dračích šupin a po celé délce

hřbetu až po útlý, dlouhý ocas se táhl hřeben špičatých ostnů aostrův

ky šupin.

Maxarel ohyzdného tvora dobře znal a hluboce nenáviděl. Podíval

se krátce do jeho stříbřitých, lstivých očí, orámovaných černýmišupi

nami, a raději rychle pohled odvrátil. Valgar v temném jazyce černé


13

magie nazýval tvora Dechron, avšak elfové mu říkali Ner’kar. Byl to

příbuzný draků a někde v prastarých kořenech možná i Takrů. Prý

měl vynikající čich, dokázal zachytit pach i na míle daleko, a jehostříbřité oči skvěle viděly i ve tmě. Byl to výborný stopař.

Všichni byli přesvědčeni, že Ner’karové už dávno vyhynuli. Tento

tu ale byl. Valgar ho našel v jeskynním labyrintu a pojal ho za svého

mazlíčka. Choval se k němu lépe než k Maxarelovi a rozmazloval ho,

jako by to byl ten nejkrásnější tvor na zemi. Ale Maxarelovi připadal

odporný, nenacházel na něm nic přitažlivého a nechápal, co na něm

jeho Pán vidí tak zázračného. Možná to bylo jen vědomí, že je topříbuzný draků a vyhynulý druh. V každém případě si ho Valgar oblíbil.

Ner’kar se o čaroděje začal otírat jako kočka a vydával při tompodivný cvrlikavý zvuk. Valgar ho pohladil po šupinaté hlavě a kdyžMaxarel pohlédl jeho do podlézavých očí, zahlédl, jak netvorovi z tlamy

vystřelil rozeklaný černý jazyk.

„Je to hlupačka,“ zopakoval Valgar. „Stále ještě nepochopilapodstatu moci, kterou v sobě nosí. Zatím ještě není nebezpečná, ale dávej si

na ni pozor.“

„Ano, můj Spasiteli.“

„A kde jsou Drikor s Nirodem? A co skupina noxogů, které jsem ti

dal, abys dopadl ty červy, kteří se mi opovažují postavit?“

„Dargwlky jsem poslal za Veraginem a princeznou do Tmavého lesa.

A noxogové... noxogové jsou všichni mrtví, můj pane.“

Valgar se k němu hněvivě obrátil: „Mrtví?“

„Přiletěli draci a zabili je.“

„Draci!“ vykřikl čaroděj tak zuřivě, až od něho Ner’kar odskočil.

„To kvůli nim jsou všechny mé plány v troskách! Ti zatracení elfové!

A ti hlupáci z království se s nimi spojili! Udělali něco, na co bych si nikdy netroufl pomyslet! Spojit se s draky! Jak to, že mě to nenapadlo? Nechal jsem se zaskočit a podcenil jsem odvahu té elfské princezny! A prohrál tak válku s královstvím!“

Maxarel sklonil hlavu. Jeho Pán zuřil...

„Avšak te jsou slabí...“ pokračoval Valgar klidnějším, tiššímhlasem. Zamířil zpět ke svému trůnu a jeho pláš se za ním prudce zavlnil.


14

Sedl si a zmizel ve stínu. „Král Leodhen je mrtev, vojsko téměř pobito,

město zničeno.“

„Král Leodhen je mrtvý?“ podivil se Maxarel. Jasně si vzpomínal, jak před lety jeho i Veragina královy stráže pronásledovaly a jakusilovně po nich pátraly. Ale především si vzpomínal na ten večer, kdy Leodhenovi vojáci vtrhli do jeho rodné vesnice a odvedli a poté zabili jejich otce. „Tak on je mrtvý...“

„Ano,“ potvrdil čaroděj. „Už tě nemusí tížit tvá pomsta.“

„Nepřestanu se mstít, dokud nebude celý královský rod vyhuben a království nezanikne! Nyní je králem ten princ, Falien. Sám hozabiju.“

Valgar se rozchechtal příšerným, hrozivým smíchem.

„Dote jsi nedokázal ublížit ani jednomu z té skupiny.“

„Podcenil jsem je,“ odvětil Mordat zahanbeně. „Ale můj pane, mohl byste vyslat další armádu, aby na Santiel zaútočila! Jak jste sám řekl, jsou te slabí!“

„Nemám už žádnou armádu!“ vyštěkl Valgar nasupeně. „Všechna má snaha, všechno úsilí, s jakým jsem vypouštěl netvory z temnot, přišlo nazmar! Celá má armáda je rozprášena. Draci všechny spálili, jen hrstka kirlopů a noxogů se vrátila, aby mi podala hlášení.“

Odmlčel se a Maxarel se v nastalém tichu bezděky zachvěl. Ucítil moc Brány...

Náhle cosi zaslechl. Tiché zasténání, nepatrné zaševelení, které se ozývalo ze tmy napravo pod podstavcem. Ale Mordat nedokázalrozeznat, od koho to tichounké naříkání pochází. Znovu promluvil jeho Spasitel a přitáhl tak jeho pozornost.

„Navzdory všemu jsem vyslal několik oddílů svých věrných kirlopů, aby hatili plány nové, mladé a nezkušené královny a sledovali hrad i město ve dne v noci. Nejvíce je oslabíme, a možná i zničíme, když je

připravíme o vůdce. Proto doufám, že se jim podaří královnu zajmout

a přivést mi ji.“ Ďábelsky se ušklíbl, až mu zasvítily bílé zuby. „Anavíc...“ Maxarel si všiml, jak se čaroděj v trůnu narovnal a přehodil si

nohu, přes nohu. „...jsem našel účinný způsob, jak své netvory posílit. Jak

je udělat ještě hrozivějšími, ale i chytřejšími. Vytvořil jsem nový druh.“


15

„Nový druh kirlopů, můj pane?“ podivil se Maxarel upřímně.

„Přesně tak,“ potvrdil Valgar pyšně. „Ale jejich vyvolávání ztemnoty je mnohem náročnější než u obyčejných kirlopů. Bude trvat dlouho, než se mi podaří dát dohromady alespoň jeden oddíl.“

„A potom...“

„A potom uvidíš, co se bude dít.“

„Znovu zaútočíte na království!“

Valgar neodpověděl, ale Maxarel si byl jistý, že se v černotě svého trůnu potměšile usmál.

„A co města v povodí Lili, můj Spasiteli?“ zkusil to Maxarel ještě váhavě.

„I tam mých netvorů ubývá. Vracejí se sem po hrstkách, poraženi královskými vojáky, a já si na nich vybíjím svůj vztek,“ zasmál sezlověstně. „Na kom jiném si mám ulevit? Přitáhnou zpátky s neúspěchem a čekají vlídné přivítání? Pche! Ty zrůdy jsou naivnější, než jsem si myslel.“

„Tak co te hodláte udělat?“ odvážil se zeptat Mordat, když náhle ucítil, že se mu cosi otřelo o nohu. S odporem ucukl a spatřilDechrona, jak na něj upírá své vychytralé, lstivé oči. Oči ostřejší než meče. Mordat se zamračil a zhnuseně se od vyzáblého stvoření odtáhl.

„Co hodlám dělat...?“ zašeptal čaroděj, že ho Maxarel sotva slyšel. „Co hodlám udělat?!“ rozkřikl se nakonec téměř nepříčetně.

V Maxarelovi hrklo.

„Měl bych tě nechat zpráskat bičem, měl bych tě mučit a týrat těmi nejstrašnějšími kouzly! Za to, jak jsi neschopný!“

„Můj pane...“

„Mlč! Hlupáku!“ zarazil ho Valgar příkře a opět vstal. Začalpřecházet před svým trůnem z místa na místo a mnout si ruce. Vlci k němu otáčeli hlavy, až k nim nakonec přistoupil a dlouhými prsty poškrábal jednoho z nich za ušima. Hned se k němu nahrnuli i ostatní adožadovali se přízně.

„Už se na tebe nemohu spolehnout, Maxareli. Příliš jsi mě zklamal. Mohl bych tě dát na mučidla, ale k čemu by mi to bylo? Zmrzačený a vysílený bys mi byl k ničemu. A lepšího pomocníka nemám. Přesto už se nemohu spoléhat jen na tvé umění. Nemohu si dovolit dalšíneúspěch.“

Maxarel netušil, kam tím Valgar směřuje, ale neopovažoval se ho

zeptat.

„Proto ode dneška nebudeš pracovat sám.“

„Pane?“

„Půjdeš do Západních vesnic, však to tam moc dobře znáš, a najdeš

Spoutávače. Nebo také Skrývače, jak se mu jinak říká.“

„Spoutávače?“ podivil se Maxarel. Dechron přiskočil ke svémuPánovi, uvelebil se mu u nohou a s prskáním odháněl vlky. Ti na něho

výhružně vrčeli a ohrnovali pysky, ačkoli byl Ner’kar dvakrát větší než

oni. Ale Valgar je opustil a přešel přímo k Maxarelovi. Ve světle ohně

te Mordat spatřil jeho lesklé černé oči. Byly hlubší a temnější nežsamotná Brána temnot. Zabodávaly se do něho a jeho temný pohled byl

takřka nesnesitelný. Ale Maxarel to vydržel. A čaroděj se vznešeně

napřímil.

„Ano, přesně toho. Slyšel jsi o něm, ne?“

„Ovšem, můj Spasiteli. Ale myslel jsem, že už je dávno mrtvý.Pomáhal vám za časů, kdy jste se poprvé pokoušel vyvolat zlo a kdy jste byl

spoután Kletbou. Byl to mocný čaroděj.“

Valgar se usmál: „Hodně mi tehdy pomohl. To musím uznat.Oklamal i mého otce. Dokázal oklamat všechny... a dokáže to i nyní. Není

mrtvý, vím to. Cítím to. Po mém spoutání zmizel, ale já si jsem téměř

jistý, že vím kam.“

„Vy chcete, abych ho našel?“

„Chci, abys ho našel, společně s ním vypátral elfku i jednorožce

a přivedl mi je. Ne nadarmo se mu přezdívá Spoutávač.“

Maxarel se zamračil. Nelíbilo se mu, že by měl pracovat s někým

dalším... s někým téměř sobě rovným. Dělit se o výsadu nejvyššího

Pánova služebníka. Domlouvat se na rozkazech s někým jiným. Navíc

o Spoutávači slyšel. Říkalo se, že kdysi pracoval pro čaroděje Orlina

jako jeho pomocník. Byl tehdy hodně mladý, o něco mladší než Valgar,

když se pokoušel vyvolat zlo. A spojil s ním své síly. Pomáhal mu jeho otce klamat, aby si dál myslel, že je jeho syn plně oddán dobru.

Avšak nikdo neznal jeho pravé jméno. Spoutávač se mu říkaloproto, že silou vůle dokázal spoutat a ochromit síly ostatních. Obrátit je proti nim samotným. Někdo ho ale nazýval také Skrývačem,poněvadž byl mistrem iluzí a klamů. Orlin tvrdíval, že má výjimečněvyvinutou mysl a vůli. Soustředěním a silou myšlenky dovedl před očima

ostatních vyvolat obraz, který tam ve skutečnosti vůbec nebyl.Dokázal se napojit na mysl člověka, kterého chtěl oklamat, a ukázat mu to,

co chtěl, aby viděl. Takže mohl před Orlinem skrývat Valgarovutajnou místnost, kde prováděl své temné rituály a učil se černé magii.

Dveře měl Orlin celou dobu před nosem, ale kvůli Spoutávačovým

klamům je neviděl. Proto se mu přezdívalo i Skrývač; uměl před očima

ostatních skrýt téměř cokoli.

Orlin by samozřejmě jeho klamy dokázal prokouknout. Ale protože ho něco takového nenapadlo ani ve snu, neměl žádný důvodpředpokládat, že jeho syn provádí něco nekalého, ani důvod po něčem pátrat. I když postupem času začínal mít neblahá tušení. Tajnou místnostobjevil až poté, co ho o všem informoval velký Bílý lev. Valgar seSpoutávačem uprchli a všechny iluze a kouzla konečně zmizely.

Spoutávač nebyl vyloženě zlý, neměl v sobě nic z temnoty, ale byl

mazaný a podlý. Přidal se vždy na tu stranu, na které měl jasné výhody

a kde bylo zaručeno vítězství a moc. Vždy dbal na to, aby byl na té

straně, kde mohl něco vyzískat. Tehdy, před deseti lety, viděl svoušanci v povstání zla. Doufal, že kdyby pomohl Valgarovi, mohl by poté

těžit z postavení jeho přítele a věrného služebníka. Ale věci se zvrtly

a hrozba byla zahnána. Stáhl se do ústraní a celá léta v klidu přežíval

pod vládou dobra. Nikdo ho nedokázal najít. Ani král Leodhen.

„Ale pane, ten muž se k vám nevrátil, když jste se osvobodil.Nejednal vaším jménem a nezabíjel za vás tak, jako já a můj bratr. Nenívěrný, Spasiteli.“

„Nezklamal mě o nic víc, než ty!“ obořil se na něho Valgar.„Spoutávač je nestálý. Ano, nedá se mu věřit. Záleží mu jen na vlastnímblahu. Ale neopováží se mi vzepřít. Ví, že s nástupem zla by mohl projevit své síly, získat zpět svou důležitost a nemusel by dál trčet v jedné z těch zapadlých vesnic jako obyčejný bezvýznamný hlupák.“

18

Čaroděj vztáhl svou dlouhou ruku k Maxarelovi. Zpod rukávuvy

klouzly štíhlé bílé prsty s černými nehty. Valgar prsty lehce nakrčil

a poté je zaal v pěst. V ten okamžik Maxarel pocítil silný tlak kolem

krku. Jako by ho stahovala neúprosná smyčka. Dusil se, lapal pode

chu. Pánova síla byla strašlivá a rostla každým dnem. Brána temnot

mu dodávala velkou moc.

„Najdeš ho, Maxareli! Najdeš ho a společně s ním mi přivedešjed

norožce. Jedině Spoutávač dovede spoutat princezninu moc. Snad pro

tebe potom bude snazší mi ji přivést. A jestli i tentokrát zklameš,uvrh

nu tě do hlubin temna. Do nicoty a prázdnoty, kde budeš na věky

bloudit. Bez života, bez radosti, bez touhy... Jako prázdná schránka

odsouzená k utrpení a samotě.“

Mordat zasípal a padl na kolena, docházel mu dech. Plíce se musta

hovaly, zoufale potřebovaly kyslík. Valgar s krutým úsměškem pozvedl

nataženou paži ještě výš, a jakási neviditelná síla zvedla Mordata ze

země a vyzdvihla ho do vzduchu. Maxarel se svíjel a trpěl, aleSpasite

lova krutost se zdála být nekonečná. Konečně jeho neviditelný stisk

povolil. Mordat se zaduněním dopadl na studenou zem, chvějícími se

prsty si svíral rozbolavělé hrdlo a zoufale lapal po ledovém vzduchu.

Valgar zamířil podél podstavce s trůnem k zadní stěně donepro

stupné tmy. Z temnoty náhle zaznělo jeho tiché zamlaskání a vodpo

vě se ze stínu ozvalo zavzlyknutí. Zděšený Maxarel upřel zrak do tmy.

Valgar zamlaskal znovu. Z temného stínu se vyplazila vyhublá křehká

dívka v roztrhaných hadrech, se špinavými zacuchanými vlasy a susl

zenou tváří. Roztřeseně se po zemi došourala až ke svému Pánovi,při

táhla si kolena k bradě a hlasitě se rozplakala. Byla celá špinavá a na

těle pod šaty byly vidět podlitiny a modřiny.

Valgar se k ní sklonil a se zlomyslným úsměvem jí odhrnul vlasy

z obličeje. Dívka však odvrátila tvář, a když se čaroděj dotkl jejíhora

mene, ucukla. Na tvář jí okamžitě přilétla tvrdá facka, div že senesva

lila na bok. Valgar ji hrubě chytil za bradu, cosi jí pošeptal do ucha, až

se roztřásla od hlavy k patě, a znovu se otočil na Maxarela. Mordat

nepochyboval o tom, že to byla čarodějova otrokyně. Kdoví, odkud ji

jeho poskoci unesli...

„Nebude ti věřit, že tě posílám já.“

Maxarel věděl, že stále hovoří o Spoutávači.

„Proto ho oslovíš jeho pravým jménem. Nikdo ho nezná. Jenom já... Sám jsem ho odhalil. A já ti to jméno prozradím, Mordate. Řeknu ti ho... a ty se vydáš na poslední pátrací výpravu svého života, protože potom už nebude nic. Selžeš-li, čeká tě jen utrpení. Uspěješ-li, tvá moc vzroste. Všemocný Golrog vystoupí z temnoty světů a žádné dalšíhledání již nebude zapotřebí.“


20

vZPomínky

M

ezi černými, vysokými a hustými stromy běžel velký zuřivý

netvor. Trochu se podobal člověku, trochu lvu. Proplétal se

mezi temnými kmeny a zrádnými větvemi a nad hlavou mu

ševelil děsivý šepot korun.

Mordat, v elfské řeči správně nazývaný Morrgalodat, utíkalTmavým lesem s elfskou princeznou přehozenou přes rameno.

Byla již noc a tady, v Lese přízraků a strachu, to byla zlá a prorad ná

noc... Kmeny a větve stromů byly černé a temně zelené. Na zemi leželo

spadané jehličí, které křupalo a praskalo pod netvorovýma těžkýmanohama, a mezi tmavými kmeny vyrůstalo neprostupné křoví a keře, z nichž

vše sledoval nespočet vražedných a lstivých očí. Vzduch zde bylstudený a až nebezpečně čerstvý, nasáklý vůní stromů a spadaného jehličí.

Aranis měla strach. Ležela Mordatovi, jenž býval jejím přítelemVeraginem, na rameni a nevěděla, co si má myslet. Co se te stane? Kam

utíkají? Co s ní asi hodlá Veragin udělat...? Vždy je Mordat! Celou

dobu jim lhal. Klamal ji... klamal všechny ostatní...

Pokoušela se mu vysmeknout, bušila do něj pěstmi, prosila ho, ale

nic nepomáhalo. Běžel dál, bez únavy, bez zaváhání, aniž věděl, kam

se vlastně žene. Aranis se chvílemi rozhlížela po lese. Byl tak strašlivý,

tolik děsivý... Zdálo se jí, že i stromy zde mají uši a oči. Nikde nebylo

vidět živou duši, ale přitom cítila, že sami rozhodně nejsou. A i když

nejzřetelněji slyšela dusot Veraginových těžkých nohou, jeho dech

a praskot větví, jak si jimi prorážel cestu, jasně vnímala i jiné zvuky.

Vzdálené, zastřené a tajemné.

Mezi hustými korunami se jen obtížně dalo zahlédnout hvězdnénebe a stříbřitý měsíc. Avšak jeho záře se rozlévala mezi stromy a mlhavý

přísvit dopadal na zem. Tmavý les působil velmi zrádně, proměnlivě

a záludně. Jako by v něm nic nebylo takové, jak se na první pohled zdálo.

Veragin se náhle zastavil. Prudce a nečekaně zaskočil za nejbližší

mohutný strom a skryl se za něj. Popadl elfku do mohutných rukou,

které spíš vypadaly jako velké tlapy, a postavil ji na zem. A když jivzáětí tvrdě přitiskl k drsnému kmeni, Aranis se leknutím zajíkla. Otočil

se k ní a prst si přiložil na ústa, plná ostrých zubů. Zavrčel něco jako

psst, silnýma rukama jí svíral ramena a mačkal ji ke stromu.

Aranis se na něj vyděšeně dívala, ale on její pohled nevnímal.Soustředil se na něco jiného. Něčemu naslouchal... Jeho děsivá lví tvář

byla stažená do pozorného výrazu. Hustá zlatá hříva mu spadala do

ohnivých očí planoucích zlatočernými plameny. Celé jeho tělo bylo

větší, svalnatější a silnější, porostlé černozlatou srstí. Ale navzdoryvšemu to byl stále on. Její Veragin...

Celá roztřesená, vyčerpaná a zmatená se rozhlédla kolem. Vanul

studený večerní vánek a černé větve stromů se v něm lehce prohýbaly,

šuměly a výhružně naříkaly. Vše halila černočerná tma. Zaslechlizvuky, jako kdyby okolo nich někdo chodil. Jehličí praskalo stejně, jako

předtím pod Veraginovýma nohama, a husté keře šuměly a šeptaly si.

Kamkoli se elfka podívala, zdálo se jí, že je pozorují dva páry zá ludných

očí. Avšak když se zadívala pozorněji, nic nespatřila. Pověry nelhaly.

Tmavý les je děsivé a hrůzu nahánějící místo plné přízraků atajemných, zlých tvorů. Cítila je. Cítila jejich přítomnost, drobné záchvěvy

neznámých pocitů, proudění různých životů. Vnímala přítomnost

temnoty.

Někde zapraskala větev. Aranis sebou leknutím trhla, ale Mordat

na ni okamžitě výhružně zavrčel. Zachvěla se a přitiskla se těsněji ke

stromu. Chtěla se zeptat, co to bylo za zvuk, ale bála se Veraginova

hněvu.

Měla z něho strach...

Rychle se v duchu spojila s jednorožcem. Věděla, že je tu s nimi,


22

i když byl stále neviditelný. Ale stál blízko ní, cítila jeho teplo, tlukot

jeho srdce i známý a konejšivý proud jeho pocitů a myšlenek.Myšlenek tak hbitých, hustých a navzájem se proplétajících, že se jí nedařilo

v nich vyznat, ani jim porozumět, ani z nich cokoliv zachytit. Aranis

na to byla zvyklá, věděla, že nemůže pochopit jednorožcovo myšlení

ani vnímání světa. Dorozumívala se s ním pomocí pocitů, což bylo

mnohem hlubší, než kdyby si vyměňovali myšlenky.

Cítila, že jednorožec stojí těsně vedle ní. Zcela klidný, beze strachu,

bez vzrušení, bez sebemenších známek napětí či nejistoty. On bylztělesnění dobra. On byl dobro. Nevěděl, co je to zlo. Nechápal jehopodstatu. Na to bylo jeho myšlení příliš čisté a nevinné, příliš dobré.

V Tmavém lese nepocioval žádné ohrožení. Cítil jen strach azoufalství těch, kteří byli s ním, a byl jim vždy nablízku, aby je utěšil,ukonejšil a pomohl jim svou nehynoucí láskou a ušlechtilou duší. Avšakhrozbu, která hrozila jemu samotnému, neviděl. Neviděl ani nebezpečí,

která hrozila jeho společníkům, ale vnímal jejich pocity, obavy a strach.

A především jim důvěřoval.

Aranis chtěla, aby zůstal neviditelný. Bála se o něj a on to věděl.Zahříval ji útěchou a ona se pokoušela zklidnit své divoce bušící srdce.

Hrdlo se jí svíralo strachem a panikou. Netušila, že na ni bude Tmavý

les působit takhle silně. Ale uvědomovala si, že už si musí jednouprovždy zvyknout, že různá místa, síly a energie na ni působí mnohemsilněji než na kohokoliv jiného. Ovšem stále to pro ni bylo cosi nového

a pokaždé ji to zaskočilo.

Jasně zde cítila přítomnost temných sil, pradávných a proradných...

zcela jiných než v horách Dragor, kde panovala moc draků a kdeneřevládalo ani dobro ani zlo. Tam byly obě síly v rovnováze. Hory sice

vyhlížely zrádně a nebezpečně, ale neustále byly pod kontrolou draků.

Zatímco tady v Tmavém lese to bylo jiné. Nadvláda zla tu působila

mocněji a výrazněji než jinde. Síla zla prostoupila každičký kousíček

lesa. Aranis ji rozpoznala, a rozpoznala ji i moc dobra v jejím nitru,

která se chvěla a toužila vyjít na povrch. Aranis s ní usilovně bojovala

a nebyl to snadný souboj. Ubíral jí mnoho energie. Nakonec ji aledokázala v sobě udržet.


23

Moc dobra byla nespoutaná a ohromná, téměř všemocná, ale elfka

už se jí nebála. Smířila se s ní a ze všech sil se ji snažila ovládnout

a splynout s ní. Nebyla si ale vůbec jistá, zda to dokáže. Hluboko uvnitř

totiž cítila, že něco takového je asi nad její síly.

Zapraskání se ozvalo znovu a Aranis zatajila dech. Její velké očitěkaly ze strany na stranu, ale nakonec její pohled pokaždé spočinul na

mohutném Mordatovi, který stál těsně u ní a stále soustředěněnaslouchal. Slyšela i vnímala jeho chroptivý dech a pořád dokola siopakovala, že ve skutečnosti je to Veragin ukrytý za maskou netvora. TenVeragin, kterého zná. Ale znala ho vůbec někdy? Ta otázka ji děsila.

Náhle zahlédla pohyb. Několik metrů od nich, ve směru, kterým se

díval i Veragin. Pohnulo se tam cosi podivného a velkého, a vzápětí

dokonce spatřila jasně rudé, krvavé oči. Spadané jehličí tiše křupalo;

kroky záhadného tvora byly lehké a opatrné. Vtom se objevil další pár

rudých očí. Čtyři purpurové tečky se vznášely v černé temnotě noci,

v tmavých stínech stromů a slabém měsíčním třpytu.

Veragin nečekaně vystartoval vpřed. Odlepil se od Aranis avyskočil z úkrytu přímo před oba páry krvavých očí. Aranis úlekemzavrávorala a vyděšeně zírala na velkého Mordata, řvoucího zuřivě jakorozběsněný lev, jak se holýma rukama vrhá na dva ohromné Dargwlky.

Ozvalo se zavrčení a posléze zakňučení, to když Veragin jednoho

z nich odhodil stranou, kde netvor přistál pod stříbrnými paprskyměsíce na malé mýtině. Vztekle se postavil zpět na všechny čtyři, otřepal

se a potřásl hlavou. Aranis naprosto zřetelně viděla jeho zuřivěvyceněné bílé tesáky a dva šavlové zuby. Netvorova černá srst s rudými

tygřími pruhy se leskla v měsíčním světle a jeho krvavé oči, plné touhy

po pomstě a smrti, blýskaly vztekem.

Druhý Dargwlk na Veragina zaútočil ve snaze prokousnout muhrdlo. Mordat ho ale jedinou mocnou ranou pěstí srazil k zemi. Ve stínech

stromů rozeznala Aranis jen jeho temný obrys.

Veragin nelenil a okamžitě se vyřítil zpět k prvnímu netvorovi.Skočil k němu na prozářenou mýtinu, a když se ho Dargwlk pokusilkousnout, chytil ho oběma obrovskýma rukama za tlamu a odhodil ho

stranou. Ale to už mu na záda skočil Dargwlkův bratr.


24

Veragin zařval a přehodil si netvora přes rameno. Vlk se bránil a své

dlouhé drápy mu v poslední chvíli zaryl do prsou. Z hlubokýchškrá

banců se okamžitě vyhrnula krev. Vzápětí ale Dargwlk přistál vedle

svého bratra, který se snažil postavit na nohy.

V tom okamžiku Veragin pozvedl ruku a v ní se mu zčistajasnaob

jevil zlatočerný plamen.

Dargwlci s naježenými ocasy, vyceněnými zuby a výhružnězvednu

tými hlavami se stáhli. Aranis cítila, že mají z Veragina strach. Konec

konců to byl Mordat a bratr jejich pána Maxarela. A na něho by si

Dargwlci nikdy netroufli. I te museli vědět, že kdyby Veragin použil

jen zlomek své moci, byli by oba ihned mrtví. Nemusel se obtěžovat

bojem ani použít svoji plamennou sílu, ale přesto to udělal. Chtěl dát

Dargwlkům šanci na rovný souboj, ale jejich příležitost již vypršela.

Měli rozkazy od svého pána a neopovážili se je neuposlechnout.

Plamen v jeho dlani se rozhořel a změnil se v ohnivou kouli.Ve

ragin neváhal a mrštil ji po obou netvorech. Ti se střele vyhnuli, ale

Veragin po nich okamžitě hodil další. Tentokrát nebyli dost rychlí.

Ohnivá koule trefila jednoho z nich přímo do hrudi, zatímco druhý

uskočil stranou.

„NE!“ zařval Dargwlk, když spatřil svého bratra v plamenech.

„NIRODE!“

Niroda zachvátil zlatočerný ohnivý vír. Ovinul se kolem jeho těla

jako neúprosný had a Dargwlk naposled zařval. Vzápětí ho plameny

pohltily a rozplynuly se jako pára. A po Dargwlkovi nezbylo ani stopy.

„NÉÉ!“ vřeštěl Drikor a s nepříčetným nářkem se dal na útěk.Ve

ragin ho vyprovodil tak příšerným a zlověstným smíchem, až seAra

nis zmocnila hrůza. Pevně se chytila stromu a schovala se za něj.Dou

fala, že si jí Mordat nevšimne. Třeba už na ni zapomněl...

Ale Veragin se otočil přímo k ní a v jeho očích spatřila krutouspo

kojenost. Už neplanuly, byly zase jeho, oříškově hnědé, avšak jako by

byly zahalené stínem nebo temnou mlhou. Aranis netušila, co by měla

udělat. Veragin ji děsil, ale věděla, že by nemělo cenu před ním utíkat.

Dohonil by ji, a navíc jí něco uvnitř našeptávalo, a zůstane. Azůsta

ne s ním.


25

Zamířil sice k ní, ale pak se vyčerpaně opřel o vedlejší strom. Aranis

instinktivně ucouvla. Veragin vypadal podivně. Zdál se náhle velice

vysílený, i když ještě před chvílí byl plný energie. Oběma rukama se

chytil černého kmene a ztěžka oddychoval. Vypadalo to, že bojuje sám

se sebou. Vztekle a zároveň zoufale vrčel a pevně svíral strom, jako by

se bál, že by mohl po Aranis skočit. Byla to pro něj strašlivá muka...

a Aranis to najednou věděla. Cítila jeho bolest i utrpení, vnímala boj,

který se odehrával v jeho nitru. Do očí jí vhrkly slzy a rozbušilo se jí

srdce.

Veragin zápasil s temnotou své duše, se svým druhým já. V jehonitru se rozhořel zlý plamen, který ho nabádal ke krutosti a ohavnostem. Aranis to všechno viděla. Díky nové schopnosti, kterou získalazároveň s mocí dobra svým spojením s jednorožcem. Díky Amildii, vlidské řeči zvané empatie, vcítění se do druhého. Veragin musel svádět

nelítostný a těžký souboj se svou temnou a zlou polovinou, která se

projevila v okamžiku, kdy se navrátil do své původní, přirozenépodoby Mordata. S touto podobou se v něm znovu ozvala stará, dávno

uspaná moc zla. Mohl opět používat svou pravou sílu, ale za strašlivou

cenu – jeho duše se zmocnila temnota a jeho kruté já povstalo.

Jedna jeho část mu říkala, a chrání jednorožce a Aranis. A bojuje za dobro. Připomínala mu vše, co během putování do Etelwenu zažil. A také ho posiloval nový cit, který nikdy předtím nezažil – láska. Avšak druhá jeho část ho nutila k pravému opaku. Slyšel hlas, který mu našeptával, aby princeznu zabil nebo se jí alespoň zmocnil, spoutal ji a našel svého bratra. Aby tak odevzdal Aranis i jednorožce svému pravému a jedinému Pánovi. Valgarovi.

„Veragine...“ zkusila na něj opatrně promluvit Aranis, ale stáleraději zůstávala v bezpečné vzdálenosti, ukrytá za stromem. Veragin se v temném stínu nepatrně pohnul. Aranis vyděšeně polkla. Nevěděla, co od něj te může čekat. Ale bolelo ji, takhle ho vidět.

„Veragine...“

Mordat vyčerpaně zabručel, ale vzápětí k ní rychle vyrazil. Aranis se téměř zastavilo srdce leknutím. Ale to už byl Veragin u ní. Vztáhl k ní ruku a silně ji stiskl pod krkem. Aranis zalapala po dechu amarně se ho snažila odstrčit. Sledovala jeho děsivé tesáky, lví rysy azamlžené oči... ty oči, které znala a které milovala. Nyní byly ale zastřené

a něha, kterou v nich každodenně vídala, se zdála být ztracená vnenávratnu.

Po tváři se jí skoulela slza. Jeho silná ruka ji svírala stále mocněji

a Aranis cítila, jak z ní pomalu uniká život. Nedostávalo se jí vzduchu

a její mysl se nořila do hlubokého spánku. V důsledku toho přestala vnímat Veraginovy pocity. A jednorožec jí pomoci nemohl, protože nedokázal ublížit nikomu, a už se dělo cokoli. Nerozpoznal a neviděl zlo a nebezpečí. Jediné, co kromě dobra vnímal, byla smrt. Protože smrt není zlá, ale je součástí života. A Aranis se nyní smrtipřibližovala. Proto náhle pocítila jednorožcovu energii, která jí pojednou začala proudit do těla.

Veragin hlasitě oddechoval a hleděl dívce do tváře jako smyslůzbavený. Jako by byl v nějakém transu. Pak náhle prudce zamrkal, vzápětí

stisk povolil, až ji pustil úplně.

Aranis se zhroutila na zem. Namáhavě lapala po dechu, bylaomámená z nedostatku kyslíku. Veragin vypadal naprosto zděšeně.Odkloýtal od ní několik kroků stranou, klesl na zem a opřel se o strom.

V tom okamžiku kolem jeho těla vyšlehly černozlaté plameny, které

vzápětí zase zmizely. A namísto Mordata seděl u stromu Veragin ve

své lidské podobě, zadýchaný a vyčerpaný, s utrápeným a provinilým výrazem ve tváři. Měl na sobě své bývalé oblečení; tmavé kalhoty,černou košili a kožený kabát. Na hrudi mu košilí prosakovala krev.

Aranis se schoulila pod strom s koleny pod bradou. Už se jí dýchalo

lépe, ale byla nesmírně vylekaná. Třásla se po celém těle a z očí jístékaly slzy. Uzavřela se do sebe a nebyla schopná vnímat žádné jinépocity než své vlastní. Veragin se náhle pohnul.

Viděla jeho nezřetelnou siluetu v černé tmě, vzdálenou jen několik

metrů. Bála se ho. Nyní z něho měla opravdový strach. Dokoncezačala uvažovat o tom, že kdyby ji chtěl zase napadnout, tak tentokrátpoužije svoji moc. Ale dokázala by proti Veraginovi opravdu poslat moc

země nebo dobra? Dokázala by mu ublížit? Pro ochranu jednorožce by

musela...


27

Vyděšeně sledovala, jak se k ní mladík plazí po kolenou. Te už jeho tvář viděla zřetelně. Byla stejná, jak si ji pamatovala. Snědá, s tvrdými a charismatickými rysy a hlubokýma, oříškově hnědýma očima, do

nichž mu padaly plavohnědé vlasy. Ovšem nikdy předtím v níneviděla to, co nyní. Bolest, lítost, smutek i strach.

„Aranis,“ zašeptal chraplavě a natáhl k ní ruku. Elfka ihned ucukla.

„Ne... prosím, neboj se mě... jen to ne... Odpus mi, prosím,“šeptal naléhavým hlasem, když se doplazil až k ní. Opět k ní vztáhl paži

a jemně se dotkl její tváře. Odřenými prsty jí setřel slzy a nakonec vzal

její obličej do dlaní.

„Promiň! Odpus mi... nechtěl jsem ti ublížit. Já ne! To bych nikdy, opravdu nikdy neudělal. Nechtěl jsem, Aranis. Prosím, odpus mi. A neplač... Prosím, neboj se mě. Já jsem nechtěl.“

Elfka se mu upřeně dívala do očí. Nevěděla, co si má myslet, co má dělat, čemu má věřit. Ještě nikdy nebyla tolik zmatená. Veragin seodtáhl a opřel se o kmen stromu.

„Co jsem to udělal? Málem jsem tě... Nechtěl jsem ti ublížit.Nechtěl... musíš mi věřit. To já ne... to ten stín uvnitř mě. To ten hlas... Probudil se.“

Aranis si všimla, že se mu ve svitu měsíce lesknou oči slzami. Nikdy neplakal. Nikdy. Z jeho hlubokého hlasu čišelo zoufalství, na kterénebyla zvyklá, které u něj neznala a které ji lekalo. Opatrně se k němu

natáhla a po chvíli váhání ho objala kolem ramen.

Překvapený a zmožený Veragin rozpřáhl paže a pevně ji k soběpřitiskl. Úlevně a dychtivě ji sevřel v náruči a ona se přitiskla k jehohrudi. Teprve te si všimla, že je zraněný a polekaně se od něho odtáhla.

„Jsi zraněný,“ zašeptala slabým hlasem. Přikývl.

„Je tu jednorožec...“ vydechl. Nebyla to otázka, ale Aranispřisvědčila: „Ano, je.“ Znovu přikývl.

„Nevím jak ti to ošetřím... nic tu nemáme. Ani vodu...“

„Je to jen škrábnutí. Brzy se zahojí... te, když jsem se vrátil ke svému temnému já... mé tělo je vůči obyčejným zraněním odolnější. Vyléčím se.“

Aranis se zahleděla do tmy. Veragin se na ni zadíval a posléze ji vzal

něžně za ruku. Ale Aranis řekla naléhavým hlasem: „Chci, abys mi

všechno vysvětlil.“

Přikývl a pak tiše pronesl: „Rozdělám oheň, je zima.“ Načež těžce

vstal a začal se rozhlížet po nějakém dřevě. Aranis zůstala snepřítomným výrazem sedět na místě.

Jednorožec se zviditelnil a jeho zářivé tělo ihned zalilo okolnípřírodu bílým třpytem a jasem. Koruny stromů, keře i houštiny v tu chvíli

zašuměly, jako když jimi prchá něco pryč. Bylo zřejmé, že dobro asvětlo temné bytosti odpudilo.

Po chvíli se Veragin vrátil s náručí klacků. Naskládal je před Aranis mezi čtyři silné stromy a vztáhl k nim ruku. Z bledých prstů muvyšlehl černozlatý plamen a dříví vzplálo. Opřel se o kmen a zahleděl se do ohnivých jazyků. Aranis ho potichu pozorovala a Veragin konečně promluvil:

„Všechno začalo před čtrnácti lety,“ hlesl. „Byl jsem ještě malý kluk. Já a můj o čtyři roky starší bratr Maxarel jsme žili s otcem ve vesnici Reas. Ovšem nebyli jsme tam příliš oblíbení. Otec byl totiž Mordat.

Vesničané se ho báli, stranili se ho a často ho ponižovali a nadávali mu. Když ho potkali, okamžitě dělali znamení na ochranu protiprokletí...“ Aranis si všimla, jak se mu při té vzpomínce zlostně zablesklo v očích. „Ale náš otec byl dobrý muž. Miloval jsem ho nade všecko. Byl sice Mordat, ale se svým temným já bojoval a ten souboj vyhrál. Nikdy se neproměňoval, nikdy nezabíjel. Uctíval dobro a věřil v něj. Nikdy... nikdy by se nepřidal na stranu zla.“

Odmlčel se. Bylo slyšet jen praskání ohně.

„Ale pak přišli oni. Královští vojáci. Král Leodhen byl posedlýpátráním po všech Mordatech. Nezajímalo ho, že i Mordati jsou pouhými otroky prastarých Temných sil. Že jsou to prokletí lidé, kteří bojujísami se sebou a ztrácejí svou duši. Otec byl jedním z nich a dokázalproti své zkáze bojovat. Ale krále to nezajímalo. Jedné noci vojáci vtrhli do našeho domu, protože je k nám ti proklatí vesničané ochotnězavedli. Vojáci odvlekli otce i mě s bratrem na Santiel. Tam se konal soud, při kterém neměl otec sebemenší šanci na obhajobu. Byl Mordat a to ho rovnou odsuzovalo.

Nakonec byl popraven. Král Leodhen nařídil jeho oběšení. A já

s Maxarelem jsme se museli na jeho popravu dívat. Viděl jsem, jak můj

milovaný otec umírá... tak klidný a smířený se svým osudem.Vyrovnaný... a až do samého konce se na mě a bratra usmíval.

Král si nás potom chtěl na hradě nechat. Chtěl zjistit, zda jsme i my

s Maxarelem Mordati a jestli časem projevíme známky zla. Ale nám se

podařilo utéct. Maxarel našel způsob. Už si to moc nepamatuji, byli

jsme jen dvě děti, kdo by si nás všímal? Ale utekli jsme. A tím to celé

začalo.

Maxarel byl naplněný záští, zlobou a nenávistí. Přísahal, že otcepomstí za každou cenu. A navždy se zřekl dobra. Přijal své druhé jáMordata jako dar, jako štěstí, vysvobození a nástroj pomsty. A začal se učit

boji. Učil sám sebe, ale i mě.

Byl jsem ještě malý. Neustále mi tloukl do hlavy, že musíme našeho

otce pomstít. Že te již nemáme nikoho jiného než jeden druhého.

A že otec by to tak chtěl. Říkal, že byl Mordatem tak, jako my dva, a že

musíme jít v jeho stopách. Že dobro je špatné a že právě kvůli němu

otec zemřel. Že musíme uctívat zlo. Jen to nás prý může zachránit.

A já mu uvěřil. Slýchal jsem to každý den, od rána do večera, auvěřil jsem. Pohlcen smutkem a bolestí jsem následoval svého bratrakamkoli.

Osm let jsme se protloukali světem a učili se všemu, co bychomjednou mohli potřebovat. Především boji a poznávání své moci. Maxarel

se dovedl proměnit už ve třinácti letech. A byl tak silný... a takmocný. Šel z něj strach už tenkrát, když byl ještě chlapec. Děsil mě, alezároveň poháněl kupředu. Chtěl jsem se mu vyrovnat a pomstít otce. Žil

jsem jen tou touhou. A když jsem na sebe ve čtrnácti letech poprvé

vzal podobu Mordata, všechno šlo mnohem lépe.

Poddal jsem se tomu zlému hlasu, který mi zněl neustále v hlavě.

Odevzdal jsem se temnotě, zlobě, zuřivosti a nenávisti. A nic jiného

mě nezajímalo. Je snadné propadnout temnému plameni, který se ti

rozhoří v hrudi, když po ničem jiném netoužíš a v nic jiného nevěříš.

Když se vůbec nebráníš...

Tou dobou už byl Valgar dávno spoután. Ale Maxarel ho obdivoval


30

až s děsivým fanatismem. A já se jeho zápalu pro něj oddal také. Před

čtyřmi roky jsme s bratrem vystoupili poprvé veřejně. Byli jsmepřipra

veni. A rozhodli jsme se konat ve Valgarově jménu. Začali jsme tím, že

jsme zaútočili na Západní vesnice, na náš rodný kraj.“

Veragin se hořce ušklíbl. „Ti lidé znepříjemňovali našemu otci život.

A udali ho vojákům, když k nám přišli. Maxarel se chtěl pomstít a já

proti tomu nic neměl. Zlý plamen v mém nitru dychtil konečněochut

nat smrt...“

Aranis ho pozorovala s bušícím srdcem. Vnímala všechnu jehobo

lest, kterou cítil, když jí tohle všechno vyprávěl a když vzpomínal na

léta zkázy a utrpení. Cítila jeho upřímnou lítost a nesnesitelné výčitky

za vše, co napáchal. Ale stejně tak ve chvíli, když se nutil vzpomínat,

vnímala tam někde hluboko uvnitř něho slabý záchvěv kruté zloby

a radosti.

„Ach, Aranis... zabil jsem tolik lidí... tolik lidí. Zničil příliš mnoho

životů, příliš jsem zabíjel.“ Zmučeně svěsil hlavu.

Chtěla ho vzít za ruku, pohladit ho po tváři, utěšit ho, ale něco jí

v tom bránilo. Nemohla se k němu přiblížit. Jako kdyby ji varovalně

jaký hlásek ... ozýval se to snad její strach? Bála se ho... děsila se ho...

a i přes to všechno, co jí tu právě pověděl, přes smutek nad jehohroz

ným a bolestným dětstvím cítila trochu vztek. Vždy on jim celoudo

bu lhal! Všechno jim zatajil...

„Vzpomínáš na Morina, Aranis?“ pokračoval Veragin tichýmhla

sem, zrak stále upřený k plamenům. „Na muže, který přišel nejprve

o ženu a pak i o dceru? Potkali jsme ho v Ínasu. S Donitem. Říkal, že

jeho rodinu zavraždili Mordatové. To jsme byli my dva. Díval jsem se,

jak Maxarel podřízl jeho ženě hrdlo, a cítil při tom příšernou,zlomysl

nou radost. Bože, jak se za to nenávidím. Pak jsem jim zapálil dům.

Zničil jsem tomu muži život... a nejen jemu. Zničil jsem spoustu životů.

Ale pak přišla ta hrozná rána. Den, kdy jsem se dozvěděl celouprav

du, kdy jsem si zase vzpomněl na minulost. Na noc, kdy byl popraven

náš otec. Před rokem, ve městě Dalonu, jsme potkali otcova dávného

přítele. Maxarel ho chtěl zabít, ale já si s ním chtěl promluvit.Dozvě

dět se o otci něco víc. Nechápal jsem, proč kvůli tomu bratr takvyvábr />

31

dí. Byl nepříčetný, pořád dokola opakoval, že se nemáme co vybavovat

s obyčejnými lidmi, zastánci dobra a království. Až potom jsempochoil, proč nechtěl, abych si s otcovým přítelem, Wetlim, promluvil.

Wetli mi totiž otevřel oči.

Vyprávěl mi, že otec nikdy nevěřil ve zlo, ale vždy podporoval dobro

a temnota se mu příčila. Že nenáviděl své druhé já, netvora uvnitřsebe. A já poprvé po dlouhé době opět pocítil bolest. Strašlivou aneutichající bolest. Bratr mě oklamal, podvedl! Svedl mě na scestí, donutil

mě konat zlo a uvěřit, že náš otec byl stejný! Vraždil jsem, zabíjel,masakroval... pro něj! Pro otce! Ale ve skutečnosti jsem to dělal proMaxarela. To on určil, jak budu žít. Využil mě pro svou pomstu. Věděl, že

když budeme dva, budeme silnější.

Nenáviděl jsem ho za to a nenávidím ho dote. Dozvědět se pravdu,

vzpomenout si na dny, kdy mi otec vyprávěl o šlechetných skutcích

dávných králů, o vznešeném Eoglinovi, legendárních elfech aztělesnění dobra... bylo to jako prudká rána, ostré bodnutí přímo do srdce. Byl

jsem jen loutka. Loutka ovládaná vlastním bratrem.

Maxarel tvrdil, že mě miluje, že vše dělal pro mé dobro. Že prýmusíme pomstít otce a zabít krále. Že my dva patříme k sobě. Že dobro je

k ničemu!“ pohrdavě si odfrkl. „Odešel jsem od něho. A už jsem senikdy neproměnil. Zahodil jsem svou tvář Mordata. A rozhodl senapravit všechno zlé, co jsem napáchal. Což ovšem nebylo možné. A jsem

dělal, co jsem dělal, výčitek a mučivých snů jsem se nezbavil. Každý

den jsem trpěl, nenáviděl sám sebe, proklínal se. Cestoval jsem po celé

zemi a snažil se pomáhat lidem. Ale nestačilo to. A byl jsem sám.Úplně sám. Jen Snížek mi byl věrným přítelem. Byl se mnou neustále.Dostal jsem ho od otce k pátým narozeninám. Od té doby mě neopustil.

Ale já poprvé v životě pocítil prázdno. Samotu a beznaděj. Už jsemničemu nevěřil, v nic nedoufal...

Jednoho dne mě zajali královi strážní. Nečekal jsem to. Byl jsem ale

neopatrný a dostal jsem za vyučenou. Zkrátka už jsem jim nemohl

uniknout. Poznali mě, když jsem byl ve vesnici Nebel. A dostali mě.

Jistě, mohl jsem se jim snadno postavit, ale svou moc už jsem dávno

nevyužíval. A tak jsem skončil na Santielu.

Naštěstí se mi ze zámku podařilo utéct. Strážní nejsou zvyklí navězně a nebyli dost pozorní. A tehdy, té noci, kdy jsem utíkal, jsemvyslechl králův rozhovor s Orlinem. Bylo to poprvé, co jsem čaroděje viděl

na vlastní oči, a hodně mě to překvapilo. Samozřejmě jsem neměl ani

tušení, že je to Valgarův otec. A tak jsem se dozvěděl, co se chystá,

a že je Valgar zpátky. Tím začalo celé tohle dobrodružství, které mi

změnilo život. Protože jsem potkal tebe.“ Odtrhl oči od ohně a něžně

pohlédl na elfku.

„Nikdy předtím jsem nepoznal nic takového jako lásku, přátelství

nebo bezmeznou oddanost a víru v dobro a záchranu světa. Ale ty...

změnila jsi mě.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist