načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Poselství jednorožců – Záchrana Lilandgarie - Michaela Burdová

  > > > > Poselství jednorožců – Záchrana Lilandgarie  

Elektronická kniha: Poselství jednorožců – Záchrana Lilandgarie
Autor:

Vydejte se za dobrodružstvím do Lilandgarie, země posvátných jednorožců! Boj o záchranu Liladgarie vrcholí! Elfí družina cestuje Tmavým lesem ke Stříbrnému jezeru, kde se má setkat s ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  187
+
-
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

hodnoceni - 89.1%hodnoceni - 89.1%hodnoceni - 89.1%hodnoceni - 89.1%hodnoceni - 89.1% 95%   celkové hodnocení
14 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 387
Rozměr: 24 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
Hodnocení: 132. nejlépe hodnocený produkt
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-0809-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vydejte se za dobrodružstvím do Lilandgarie, země posvátných jednorožců! Boj o záchranu Liladgarie vrcholí! Elfí družina cestuje Tmavým lesem ke Stříbrnému jezeru, kde se má setkat s Aranis a Veraginem, který konečně svým přátelům odhalil tajemství. Královna Kasandra na hradě Santiel čelí novým hrozbám. Válka je sice zažehnána, ale zdaleka není vyhráno.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



ahoj hhk 2011-07-22 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
tato knížka je velmi zajímavá sice docela je tam hodně popisů ale je velmi napínavá
reagovat
 
Oukey 2011-02-21
Knížka se četla super..nadchla mě informacemi o elfech,kentaurů aj.zkrátka dozvěděla jsem se neco nového...ale jedna kritika by byla..občas mě nudilo to dlouhé popisování okolí..ale jinak je super knížka mužů vřele doporučit..:)
reagovat
 
super kniha lenka 2010-04-10
přečetla jsem všechny díly a ta kniha mě ůplně nadchla !
reagovat
 
debile terka 2010-01-11
alice ty si asi ...!to je nej knizka sveta!asi neumis cist.uvazuj!

reagovat
> Re: debile Alice 2010-01-29 20:40:16
  Nač ta silná slova? Snad se shodneme minimálně na tom, že skutečného děje bylo v celé sérii pramálo. Dvě třetiny (což jsou dva díly) zabraly dost úmorné popisy duševních stavů, aniž by došlo k jejich vývoji, rozborů filozofie dobra, která byla tak složitá, že bylo třeba ji rekapitulovat na každé páté stráce a pak popisů krajiny, oděvů a vzezření postav a všichni byli táááák krásní a zářiví, až byli otravní :) Jinak sorry, nechtěla jsem se dotknout něčí srdeční záležitosti.
reagovat
   
 
já ji bohužel mám také Alice 2009-12-17
Velmi nepůvodní, rozvláčné až nudné. Seškrtat to na jeden díl, vynechat většinu popisů a filozofických rozkladů a mohla to být docela čtivá knížka.
reagovat
 
mám tu knihu kačka 2009-07-07
ja mam tuto knihu všecny dili. uz to budu mit precteny i ten posledni dil a moc vam ho doporucuju ahoj kacka zabska
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






P oselství jednorožců
Záchrana lilandgarie
také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
Doporučujeme další e-knihy:
Michaela Burdová – Křišály moci – Zrada temného elfa
Michaela Burdová – Křišály moci – Hněv Pána ohně
Henry H. Neff – TAJEMSTVÍ GOBELÍNU – Probuzení Astarotha
Henry H. Neff – TAJEMSTVÍ GOBELÍNU – Na pokraji zkázy
Michaela Burdová
Poselství jednorožců – Záchrana Lilandgarie – e-kniha
Copyright © Fragment, 2011
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Poselství jednorožců
Záchrana
Lilandgarie
Michaela Burdová





Věnováno rodině a kamarádkám za to, že mě neustále
drží nad vodou a pomáhají, kde se dá.
Obzvláště Terce a „Lilynce“ za skvělé nápady, rady
a povzbuzení.





o bsah
Úvod – Čarodějova zloba .................................................7
Vzpomínky ....................................................................20
Mnohá vysvětlování ......................................................36
Za úplňku ......................................................................47
Spoutávač ......................................................................62
Královské povinnosti .....................................................76
Prokletí ..........................................................................90
Pod stříbrem řeky ........................................................106
Rozmary a následky ..................................................... 117
U jezera .......................................................................130
Proměna ...................................................................... 141
Legendární poslové nebes ...........................................153
Orrimové.....................................................................165
Výměna ....................................................................... 178
Hledání .......................................................................189
Noční můra .................................................................199
Ve vesnici Reas ............................................................ 211
Sbohem, příteli ............................................................226
Oheň proti ohni ..........................................................241





Slzy zármutku ..............................................................253
Dál na sever ...............................................................265
Trest ............................................................................273
Pomocná ruka .............................................................280
Pochopení....................................................................290
Zpět na Nimiliedu .......................................................308
Pomsta ......................................................................... 319
Nositelka moci dobra ..................................................336
Koncem je začátek ....................................................... 355
Před odjezdem .............................................................366
Epilog ..........................................................................380
Elfská řeč .....................................................................387
Poděkování ..................................................................388





7
Ú vod
Čarodějova Zloba
S
rdcové ostrovy leží na jihovýchodě Lilandgarie v Nekonečném
moři. Tvoří je celkem deset ostrůvků seskupených do tvaru
připomínajícího srdce, podle čehož také dostaly své jméno.
Původní elfský název však zní Seelen minn, což v překladu znamená Srdce
samoty, protože povrch všech deseti ostrovů netvoří nic jiného než
holé skály a pustina. Na ostrovech nežije téměř nic. Pouze pár
drobných živočichů, převážně hlodavců, hadi, ještěři, několik málo druhů
ptáků, a především hmyz.
Kdysi ale bývaly Srdcové ostrovy domovem hrůzostrašných ještěrů
zvaných Takrové, pocházejících ze samých hlubin temnot. Před
dávnými věky, v dobách, kdy do Lilandgarie přišli první lidé, začali
zakládat Leondské království a navazovat spojenectví s elfy, Takrové ze
Srdcových ostrovů unikli a začali Lilandgarii pustošit a ničit. Hnáni
touhou po zkáze a smrti působili světu velké trápení. Nakonec se je
podařilo za velkého úsilí nejmoudřejších a nejsilnějších Nejvyšších elfů
a lidského čaroděje zahnat zpět na ostrovy Seelen minn a uspat je
věčným spánkem. Od těch dob o Takrech nikdo neslyšel a o jejich
existenci se dochovaly pouze legendy.
Až do doby, kdy se Valgarovi podařilo probudit je z věčného spánku
a podrobit si jejich vůli Černými kouzly.
Maxarel pomalu kráčel temnou chodbou v samotném nitru skal na
ostrově Bell, největším ze Srdcových ostrovů. Velké skalní masivy tvo-





8
řily povrch celého ostrova a pod nimi se rozkládaly rozlehlé a prastaré
jeskyně; labyrint černých chodeb a zákrutů, utvořený samotnou
přírodou. Maxarel si pamatoval jen schody od Prvního vchodu a cestu
vedoucí k Pánovu sálu. Valgarův čarovný talisman, který nosil Maxarel
na krku, ho vždy přenesl na to samé místo – před strmou, zákeřnou
stěnu šedých a černých skal, kde se ukrýval vchod do podzemního
labyrintu. Byl neviditelný všem očím a otevřel se až po pronesení
magického slova a Maxarel to slovo znal. Prozradil mu ho sám Valgar.
Všichni ostatní jeho poskoci museli vyčkat venku před skalami, dokud je
nevpustil dovnitř některý z čarodějových sluhů.
Maxarel procházel mezi kamennými zdmi úzkou chodbou, která se
směrem vzhůru zužovala a mizela v černé prázdnotě. Nebylo zde
vůbec žádné světlo, na stěnách nebyla ani jedna pochodeň. Musel si na
cestu svítit plamenným mečem, který svíral v pravé ruce. Tato cesta
byla jediná, kterou znal. Jinou nechodil, i když jich tu existovaly
stovky. Za každým rohem chodba uhýbala doprava i doleva, ale Maxarel
věděl, že musí jít stále rovně, jinak by se mohl snadno ztratit a už by
z děsivého labyrintu nikdy nevyšel. Nepomohl by mu ani Valgarův
čarovný přívěšek. V podzemí účinkovala jen Pánova magie. Jen on zde
měl moc a nikdo jiný tu svou sílu nemohl používat. Nikdo jiný, kromě
všemocné síly dobra...
Maxarel věděl, že se ve spleti chodeb již ztratila spousta Valgarových
přisluhovačů a že jim Spasitel nikdy nepomohl. Nechal je bloudit
rozlehlými jeskynními tunely, dokud nezemřeli žízní a hladem. Maxarel
tak skončit rozhodně nechtěl. Proto se usilovně držel jen této jediné
cesty. Raději nikam jinam nechodil a už vůbec netoužil poznávat
tajemství skal. Byla zde přece otevřená Brána temnot! Kdo ví, co
všechno se v podzemních chodbách prochází...
Jak se blížil k Pánovu sálu, což byla obrovská jeskyně v samém srdci
labyrintu, narůstal v něm strach. Opět nesl svému Spasiteli špatné
zprávy. Opět ho zklamal. Nechtěl ani pomyslet, jaká bude Valgarova
zloba. Chvěly se mu ruce a po tváři mu stékal studený pot. Valgar byl
jediný, koho se kdy opravdu bál...
Ve tmě visel ledový, mrtvolný vzduch. Byl vlhký a zdálo se, že by se





9
dal i nahmatat, jak byl hustý. A vznášelo se v něm cosi zlého. Něco
děsivého, co vysávalo teplo z těla a nechávalo tuhnout krev v žilách.
Maxarel věděl, že celé skály jsou prostoupeny mocí Temných sil, které
Valgar vyvolal a kterým nyní sloužil.
Blížil se ke konci chodby a rudé světlo jeho ohnivého meče se
rozlévalo po temných a studených kamenných stěnách. Každý obyčejný
člověk, ale možná i mnohý hrdina by na tomto děsivém místě dostal
strach. Působilo to tu zlověstně a zákeřně. V nekonečné škvíře vysoko
nad chodbou tiše kvílel vítr, byl slyšet šum netopýřích křídel a šepot
neznámých, pradávných hlasů. A Maxarel měl navíc neustále pocit, že
ho něco pozoruje; cítil na sobě desítky očí. Ale toho se nebál. Nic mu
nemohlo nahnat strach, vždy byl nejobávanější ze všech Pánových
přisluhovačů. Nebál se ničeho, kromě svého Spasitele.
Před ním se objevila vysoká a hladká skalní stěna, ztrácející se v
černé temnotě jeskyně. Maxarel osvítil skálu ohnivým mečem a přiložil
na ni dlaň. Po chvilce se uprostřed skalní stěny objevila dlouhá škvíra
ve tvaru trojúhelníku stojícího na špičce. Škvírou problesklo rudé
světlo a trojúhelníkové dveře se s hřmotným skřípěním pozvolna otevřely.
Vysunuly se dovnitř, zajely ke straně a odkryly tak trojúhelníkový
otvor dost velký na to, aby jím mohl projít dospělý člověk.
Maxarel se zhluboka nadechl. Pak vstoupil do velké, okrouhlé jes -
kyně.
Prostory byly zalité mihotavými a proplétajícími se černými stíny
a rudými světly plápolajících ohňů ve velkých zlatých mísách na
vysokých podstavcích z černého kamene, stojících podél stěn jeskynního
sálu. Vlhké vápencové zdi byly protkané rudými žilkami a zvedaly se
v nepravidelný pokroucený strop, z kterého viselo několik dlouhých,
ostrých krápníků. Na nejzazším místě sálu, na čtvercovém podstavci,
k němuž vedly čtyři široké schody, stálo něco jako trůn vytesaný do
skály a pomalovaný rudými runami, které určitě nebyly ani lidské, ani
elfské, ba ani trpasličí... Na temném trůnu, v černém stínu, seděla
vysoká mužská postava v krvavě rudém plášti s kápí staženou hluboko
do tváře. Nad trůnem zela ve skále obrovská puklina, v níž nebylo
vidět nic než tmu. Hluboká, prázdná a nekončící tma a černota, nikde





10
ani nejmenší záblesk světla. Kolem okrajů temné pukliny stékalo cosi
černého, matného a hustého jako roztavený kov a páchnoucího jako
síra. Tekutá hmota vytékala přímo z prázdné pukliny. Maxarel dobře
věděl, že to je Brána temnot.
Pomalu, s bušícím srdcem, vykročil ke svému Spasiteli. Vzduch byl
čím dál tím těžší a mrazivější. Z Brány sálal ledově mrtvolný chlad, ze
kterého se svíraly vnitřnosti a zpomaloval tep, volně dýchat bylo stále
těžší a mysl se otupovala. Avšak Maxarel nebyl jen obyčejný člověk.
Byl Mordat – napůl člověk, napůl netvor; jedna z nejstarších Sil
temnoty, která při prvním příchodu lidí před tisíciletími pohltila několik
jedinců do své moci. Skrývala se v něm pradávná síla zla, která
potlačovala jeho lidskou část a dělala z něj krutou bytost sloužící temnotě.
Ale Brána mu všechnu jeho moc ubírala, vládla černému ohni a
její dech, ledovější než cokoli jiného, co si dovedl představit, hasil jeho
sílu. V těchto místech vládl jen Valgar, nikdo jiný. Brána působila na
Maxarela velkolepě a úchvatně. Sice v její blízkosti ztrácel svou moc
Mordata, ale dodávala mu jinou sílu, duševní. Sílu temnou a zlou. Cítil
se zde jako pravý služebník temnot.
Kolem Valgarova trůnu polehávala pětice velkých huňatých vlků,
což v Maxarelovi vzbuzovalo ještě větší respekt. Věděl, že jeho Pán
miluje vlky, psovité šelmy a všechny jim podobné netvory a že se k nim
vždy choval s největší láskou, jako by to byli ti nejroztomilejší domácí
mazlíčci. I Dargwlky si hýčkal a nedal na ně dopustit. Maxarela vždy
popuzovalo, že čaroděj dával přednost třem obludným bestiím před
ním samotným. Jeho vlci ale byli nádherní, silní, s krásnou
stříbrošedou a černou srstí. Leželi s hlavou hrdě zdviženou a očima pozornýma
ke všemu, co se v sále jen pohnulo. Nyní upřeně a nehnutě pozorovali
Maxarela.
Předstoupil před Černého čaroděje a oddaně poklekl u prvního
schodu. Sklonil hlavu a plamenný meč zmizel, aniž by si to uvědomil.
Valgar seděl ve stínu na svém kamenném trůnu přímo pod Bránou
a ani nehlesl.
Maxarel netušil, jak se jeho Pán tváří, jestli se zlobí a zda se na něho
dívá. Opatrně zvedl hlavu, ale čaroděj byl skrytý ve tmě. Když se ko-





11
nečně pohnul a vstal, jeho dlouhý rudý pláš zašustil a zaleskl se ve
světle ohňů, které planuly v hlubokých mísách po obou stranách
trůnu. Ale ani tak mu Maxarel neviděl do obličeje zahaleného kápí.
Valgar velmi pomalu sestoupil ze schodů a stanul vedle něj. Maxarel
opět sklonil hlavu a sledoval lem Pánova pláště, který sahal až na
vlhkou zem.
„Neuspěl jsi!“ pronesl čaroděj hlubokým, zvučným hlasem, který se
rozléhal po celé jeskyni.
Maxarel věděl, že Pán pozná jeho prohru ještě dřív, než vůbec
cokoli řekne.
„Ano, můj Spasiteli,“ přiznal přiškrceným hlasem. Neopovažoval se
však vzhlédnout.
„Kolikrát už jsi mě zklamal, Maxareli?“ zeptal se ho Valgar zdánlivě
klidným hlasem. Za předstíraným klidem se ale skrýval vztek a zlost.
Mordat neodpověděl.
„Nepřivedl jsi mi jednorožce v době, kdy se skrýval u Ismires,
nezabil jsi královnu země, když jsi ji zabít měl, prohrál jsi bitvu o Rubínové
údolí a opět jsi nebyl schopen přivést mi jednorožce ani tu elfku!“ Při
poslední větě nebezpečně zvýšil hlas.
„Podcenil jsem sílu svého bratra, Spasiteli. Uprchl s princeznou
i jednorožcem...“
„Ano. Tvůj bratr,“ přerušil ho Valgar ostře. „Tvůj bratr Veragin už
mi způsobil hodně problémů, Maxareli. Zabil jednoho z mých
milovaných Dargwlků – máš vůbec ponětí, jak prastará tato stvoření jsou?
Ze samých hlubin temnot jsem je musel vypustit! Tvůj bratr hatí
všechny moje plány, chrání tu elfku a odvádí tvou pozornost a
soustředěnost od plnění tvých úkolů. Říkal jsi, že ho získáš na mou
stranu, že jste čekali na mé osvobození společně, ale zatím se ti
nepodařilo nic z toho, co jsi sliboval. Řekni, Maxareli, proč bych tě neměl na
místě zabít? Nebo tě raději nechat trpět a umírat tou nejhorší a
pomalou smrtí?“
„Protože...“ začal Maxarel a ze všech sil se snažil ovládnout svůj
chvějící se hlas, „protože jsem tvůj nejsilnější a nejvěrnější stoupenec,
můj pane. A protože jen já ti dokážu přivést posvátného jednorožce.“





12
„Dosud se ti to nepodařilo. A já už jsem unavený věčným čekáním
a ztrátami!“ zařval čaroděj vztekle. Vlci zlověstně zavrčeli.
„Tentokrát tě nezklamu. Raději zemřu, než abych se vrátil bez elfky
a jednorožce. To ti přísahám!“ prohlásil Mordat odhodlaně.
„Dobrá, já tvoji přísahu tedy přijímám,“ odvětil Valgar o něco
klidnější hlasem. „Vstaň!“
Maxarel se váhavě postavil a pohlédl čaroději do obličeje. Neviděl
však nic; jeho tvář zakrýval černý stín kápě. Valgar se k němu otočil
čelem; byl vyšší než Mordat a působil hrozivě a tajemně.
„Tentokrát královnu země získáš a přivedeš mi ji. Jednorožec tě
bude následovat sám, půjde za ní kamkoliv. I do pekla, nebo on nevidí
nic zlého ani v samotných základech temnot. Jak bláhové a naivní
dobro je!“ Zlověstně se zasmál. „A jestli bude tvůj bratr i nadále dělat
problémy, zabiješ ho. Má poslední možnost se ke mně přidat.“
„Jsem si jistý, můj Spasiteli, že ho tentokrát přesvědčím. Byl nucen
na sebe znovu vzít svou pravou podobu. Opět v něm vzplanul plamen
zla. Půjde za mnou!“ ujišoval čaroděje Maxarel. I přes všechnu svou
krutost a podlost bratra miloval. Byl to jediné, co měl.
„Ale ta elfka, pane... Zdá se, že začala využívat moc dobra, kterou
v sobě nosí. Utkal jsem se s ní, ale byla dosud slabá. Ještě ji nedokázala
ovládnout.“
„Hlupačka,“ utrousil Valgar a odstoupil od Maxarela.
Z temnoty jeho trůnu se vynořila velká kočka, téměř stejně velká
jako Dargwlk. Neměla žádnou srst, byla holá jako právě narozené
myší mládě. Její vyzáblé tělo obepínala narůžovělá kůže. Měla až
nepřirozeně dlouhé nohy a pod ohavnou kůží se jí rýsovaly kosti a žebra.
Protáhlá hlava se podobala spíše hlavě ještěra nebo draka; měla
ještěří tlamu i nozdry, ale žádné uši. Kolem zešikmených očí, na čele
a na dlouhém čenichu se černalo pár dračích šupin a po celé délce
hřbetu až po útlý, dlouhý ocas se táhl hřeben špičatých ostnů a
ostrůvky šupin.
Maxarel ohyzdného tvora dobře znal a hluboce nenáviděl. Podíval
se krátce do jeho stříbřitých, lstivých očí, orámovaných černými
šupinami, a raději rychle pohled odvrátil. Valgar v temném jazyce černé





13
magie nazýval tvora Dechron, avšak elfové mu říkali Ner’kar. Byl to
příbuzný draků a někde v prastarých kořenech možná i Takrů. Prý
měl vynikající čich, dokázal zachytit pach i na míle daleko, a jeho
stříbřité oči skvěle viděly i ve tmě. Byl to výborný stopař.
Všichni byli přesvědčeni, že Ner’karové už dávno vyhynuli. Tento
tu ale byl. Valgar ho našel v jeskynním labyrintu a pojal ho za svého
mazlíčka. Choval se k němu lépe než k Maxarelovi a rozmazloval ho,
jako by to byl ten nejkrásnější tvor na zemi. Ale Maxarelovi připadal
odporný, nenacházel na něm nic přitažlivého a nechápal, co na něm
jeho Pán vidí tak zázračného. Možná to bylo jen vědomí, že je to
příbuzný draků a vyhynulý druh. V každém případě si ho Valgar oblíbil.
Ner’kar se o čaroděje začal otírat jako kočka a vydával při tom
podivný cvrlikavý zvuk. Valgar ho pohladil po šupinaté hlavě a když
Maxarel pohlédl jeho do podlézavých očí, zahlédl, jak netvorovi z tlamy
vystřelil rozeklaný černý jazyk.
„Je to hlupačka,“ zopakoval Valgar. „Stále ještě nepochopila
podstatu moci, kterou v sobě nosí. Zatím ještě není nebezpečná, ale dávej si
na ni pozor.“
„Ano, můj Spasiteli.“
„A kde jsou Drikor s Nirodem? A co skupina noxogů, které jsem ti
dal, abys dopadl ty červy, kteří se mi opovažují postavit?“
„Dargwlky jsem poslal za Veraginem a princeznou do Tmavého lesa.
A noxogové... noxogové jsou všichni mrtví, můj pane.“
Valgar se k němu hněvivě obrátil: „Mrtví?“
„Přiletěli draci a zabili je.“
„Draci!“ vykřikl čaroděj tak zuřivě, až od něho Ner’kar odskočil.
„To kvůli nim jsou všechny mé plány v troskách! Ti zatracení elfové!
A ti hlupáci z království se s nimi spojili! Udělali něco, na co bych si
nikdy netroufl pomyslet! Spojit se s draky! Jak to, že mě to nenapadlo?
Nechal jsem se zaskočit a podcenil jsem odvahu té elfské princezny!
A prohrál tak válku s královstvím!“
Maxarel sklonil hlavu. Jeho Pán zuřil...
„Avšak te jsou slabí...“ pokračoval Valgar klidnějším, tišším
hlasem. Zamířil zpět ke svému trůnu a jeho pláš se za ním prudce zavlnil.





14
Sedl si a zmizel ve stínu. „Král Leodhen je mrtev, vojsko téměř pobito,
město zničeno.“
„Král Leodhen je mrtvý?“ podivil se Maxarel. Jasně si vzpomínal,
jak před lety jeho i Veragina královy stráže pronásledovaly a jak
usilovně po nich pátraly. Ale především si vzpomínal na ten večer, kdy
Leodhenovi vojáci vtrhli do jeho rodné vesnice a odvedli a poté zabili
jejich otce. „Tak on je mrtvý...“
„Ano,“ potvrdil čaroděj. „Už tě nemusí tížit tvá pomsta.“
„Nepřestanu se mstít, dokud nebude celý královský rod vyhuben
a království nezanikne! Nyní je králem ten princ, Falien. Sám ho
zabiju.“
Valgar se rozchechtal příšerným, hrozivým smíchem.
„Dote jsi nedokázal ublížit ani jednomu z té skupiny.“
„Podcenil jsem je,“ odvětil Mordat zahanbeně. „Ale můj pane, mohl
byste vyslat další armádu, aby na Santiel zaútočila! Jak jste sám řekl,
jsou te slabí!“
„Nemám už žádnou armádu!“ vyštěkl Valgar nasupeně. „Všechna
má snaha, všechno úsilí, s jakým jsem vypouštěl netvory z temnot,
přišlo nazmar! Celá má armáda je rozprášena. Draci všechny spálili,
jen hrstka kirlopů a noxogů se vrátila, aby mi podala hlášení.“
Odmlčel se a Maxarel se v nastalém tichu bezděky zachvěl. Ucítil
moc Brány...
Náhle cosi zaslechl. Tiché zasténání, nepatrné zaševelení, které se
ozývalo ze tmy napravo pod podstavcem. Ale Mordat nedokázal
rozeznat, od koho to tichounké naříkání pochází. Znovu promluvil jeho
Spasitel a přitáhl tak jeho pozornost.
„Navzdory všemu jsem vyslal několik oddílů svých věrných kirlopů,
aby hatili plány nové, mladé a nezkušené královny a sledovali hrad
i město ve dne v noci. Nejvíce je oslabíme, a možná i zničíme, když je
připravíme o vůdce. Proto doufám, že se jim podaří královnu zajmout
a přivést mi ji.“ Ďábelsky se ušklíbl, až mu zasvítily bílé zuby. „A
navíc...“ Maxarel si všiml, jak se čaroděj v trůnu narovnal a přehodil si
nohu, přes nohu. „...jsem našel účinný způsob, jak své netvory posílit. Jak
je udělat ještě hrozivějšími, ale i chytřejšími. Vytvořil jsem nový druh.“





15
„Nový druh kirlopů, můj pane?“ podivil se Maxarel upřímně.
„Přesně tak,“ potvrdil Valgar pyšně. „Ale jejich vyvolávání z
temnoty je mnohem náročnější než u obyčejných kirlopů. Bude trvat dlouho,
než se mi podaří dát dohromady alespoň jeden oddíl.“
„A potom...“
„A potom uvidíš, co se bude dít.“
„Znovu zaútočíte na království!“
Valgar neodpověděl, ale Maxarel si byl jistý, že se v černotě svého
trůnu potměšile usmál.
„A co města v povodí Lili, můj Spasiteli?“ zkusil to Maxarel ještě
váhavě.
„I tam mých netvorů ubývá. Vracejí se sem po hrstkách, poraženi
královskými vojáky, a já si na nich vybíjím svůj vztek,“ zasmál se
zlověstně. „Na kom jiném si mám ulevit? Přitáhnou zpátky s neúspěchem
a čekají vlídné přivítání? Pche! Ty zrůdy jsou naivnější, než jsem si
myslel.“
„Tak co te hodláte udělat?“ odvážil se zeptat Mordat, když náhle
ucítil, že se mu cosi otřelo o nohu. S odporem ucukl a spatřil
Dechrona, jak na něj upírá své vychytralé, lstivé oči. Oči ostřejší než meče.
Mordat se zamračil a zhnuseně se od vyzáblého stvoření odtáhl.
„Co hodlám dělat...?“ zašeptal čaroděj, že ho Maxarel sotva slyšel.
„Co hodlám udělat?!“ rozkřikl se nakonec téměř nepříčetně.
V Maxarelovi hrklo.
„Měl bych tě nechat zpráskat bičem, měl bych tě mučit a týrat těmi
nejstrašnějšími kouzly! Za to, jak jsi neschopný!“
„Můj pane...“
„Mlč! Hlupáku!“ zarazil ho Valgar příkře a opět vstal. Začal
přecházet před svým trůnem z místa na místo a mnout si ruce. Vlci k němu
otáčeli hlavy, až k nim nakonec přistoupil a dlouhými prsty poškrábal
jednoho z nich za ušima. Hned se k němu nahrnuli i ostatní a
dožadovali se přízně.
„Už se na tebe nemohu spolehnout, Maxareli. Příliš jsi mě zklamal.
Mohl bych tě dát na mučidla, ale k čemu by mi to bylo? Zmrzačený
a vysílený bys mi byl k ničemu. A lepšího pomocníka nemám. Přesto





16
už se nemohu spoléhat jen na tvé umění. Nemohu si dovolit další ne -
úspěch.“
Maxarel netušil, kam tím Valgar směřuje, ale neopovažoval se ho
zeptat.
„Proto ode dneška nebudeš pracovat sám.“
„Pane?“
„Půjdeš do Západních vesnic, však to tam moc dobře znáš, a najdeš
Spoutávače. Nebo také Skrývače, jak se mu jinak říká.“
„Spoutávače?“ podivil se Maxarel. Dechron přiskočil ke svému
Pánovi, uvelebil se mu u nohou a s prskáním odháněl vlky. Ti na něho
výhružně vrčeli a ohrnovali pysky, ačkoli byl Ner’kar dvakrát větší než
oni. Ale Valgar je opustil a přešel přímo k Maxarelovi. Ve světle ohně
te Mordat spatřil jeho lesklé černé oči. Byly hlubší a temnější než
samotná Brána temnot. Zabodávaly se do něho a jeho temný pohled byl
takřka nesnesitelný. Ale Maxarel to vydržel. A čaroděj se vznešeně
napřímil.
„Ano, přesně toho. Slyšel jsi o něm, ne?“
„Ovšem, můj Spasiteli. Ale myslel jsem, že už je dávno mrtvý.
Pomáhal vám za časů, kdy jste se poprvé pokoušel vyvolat zlo a kdy jste byl
spoután Kletbou. Byl to mocný čaroděj.“
Valgar se usmál: „Hodně mi tehdy pomohl. To musím uznat.
Oklamal i mého otce. Dokázal oklamat všechny... a dokáže to i nyní. Není
mrtvý, vím to. Cítím to. Po mém spoutání zmizel, ale já si jsem téměř
jistý, že vím kam.“
„Vy chcete, abych ho našel?“
„Chci, abys ho našel, společně s ním vypátral elfku i jednorožce
a přivedl mi je. Ne nadarmo se mu přezdívá Spoutávač.“
Maxarel se zamračil. Nelíbilo se mu, že by měl pracovat s někým
dalším... s někým téměř sobě rovným. Dělit se o výsadu nejvyššího
Pánova služebníka. Domlouvat se na rozkazech s někým jiným. Navíc
o Spoutávači slyšel. Říkalo se, že kdysi pracoval pro čaroděje Orlina
jako jeho pomocník. Byl tehdy hodně mladý, o něco mladší než Valgar,
když se pokoušel vyvolat zlo. A spojil s ním své síly. Pomáhal mu jeho
otce klamat, aby si dál myslel, že je jeho syn plně oddán dobru.





17
Avšak nikdo neznal jeho pravé jméno. Spoutávač se mu říkalo pro -
to, že silou vůle dokázal spoutat a ochromit síly ostatních. Obrátit je
proti nim samotným. Někdo ho ale nazýval také Skrývačem,
poněvadž byl mistrem iluzí a klamů. Orlin tvrdíval, že má výjimečně
vyvinutou mysl a vůli. Soustředěním a silou myšlenky dovedl před očima
ostatních vyvolat obraz, který tam ve skutečnosti vůbec nebyl.
Dokázal se napojit na mysl člověka, kterého chtěl oklamat, a ukázat mu to,
co chtěl, aby viděl. Takže mohl před Orlinem skrývat Valgarovu
tajnou místnost, kde prováděl své temné rituály a učil se černé magii.
Dveře měl Orlin celou dobu před nosem, ale kvůli Spoutávačovým
klamům je neviděl. Proto se mu přezdívalo i Skrývač; uměl před očima
ostatních skrýt téměř cokoli.
Orlin by samozřejmě jeho klamy dokázal prokouknout. Ale protože
ho něco takového nenapadlo ani ve snu, neměl žádný důvod
předpokládat, že jeho syn provádí něco nekalého, ani důvod po něčem pátrat.
I když postupem času začínal mít neblahá tušení. Tajnou místnost
objevil až poté, co ho o všem informoval velký Bílý lev. Valgar se
Spoutávačem uprchli a všechny iluze a kouzla konečně zmizely.
Spoutávač nebyl vyloženě zlý, neměl v sobě nic z temnoty, ale byl
mazaný a podlý. Přidal se vždy na tu stranu, na které měl jasné výhody
a kde bylo zaručeno vítězství a moc. Vždy dbal na to, aby byl na té
straně, kde mohl něco vyzískat. Tehdy, před deseti lety, viděl svou
šanci v povstání zla. Doufal, že kdyby pomohl Valgarovi, mohl by poté
těžit z postavení jeho přítele a věrného služebníka. Ale věci se zvrtly
a hrozba byla zahnána. Stáhl se do ústraní a celá léta v klidu přežíval
pod vládou dobra. Nikdo ho nedokázal najít. Ani král Leodhen.
„Ale pane, ten muž se k vám nevrátil, když jste se osvobodil.
Nejednal vaším jménem a nezabíjel za vás tak, jako já a můj bratr. Není
věrný, Spasiteli.“
„Nezklamal mě o nic víc, než ty!“ obořil se na něho Valgar.
„Spoutávač je nestálý. Ano, nedá se mu věřit. Záleží mu jen na vlastním
blahu. Ale neopováží se mi vzepřít. Ví, že s nástupem zla by mohl projevit
své síly, získat zpět svou důležitost a nemusel by dál trčet v jedné z těch
zapadlých vesnic jako obyčejný bezvýznamný hlupák.“





18
Čaroděj vztáhl svou dlouhou ruku k Maxarelovi. Zpod rukávu
vyklouzly štíhlé bílé prsty s černými nehty. Valgar prsty lehce nakrčil
a poté je zaal v pěst. V ten okamžik Maxarel pocítil silný tlak kolem
krku. Jako by ho stahovala neúprosná smyčka. Dusil se, lapal po
dechu. Pánova síla byla strašlivá a rostla každým dnem. Brána temnot
mu dodávala velkou moc.
„Najdeš ho, Maxareli! Najdeš ho a společně s ním mi přivedeš
jednorožce. Jedině Spoutávač dovede spoutat princezninu moc. Snad pro
tebe potom bude snazší mi ji přivést. A jestli i tentokrát zklameš,
uvrhnu tě do hlubin temna. Do nicoty a prázdnoty, kde budeš na věky
bloudit. Bez života, bez radosti, bez touhy... Jako prázdná schránka
odsouzená k utrpení a samotě.“
Mordat zasípal a padl na kolena, docházel mu dech. Plíce se mu
stahovaly, zoufale potřebovaly kyslík. Valgar s krutým úsměškem pozvedl
nataženou paži ještě výš, a jakási neviditelná síla zvedla Mordata ze
země a vyzdvihla ho do vzduchu. Maxarel se svíjel a trpěl, ale
Spasitelova krutost se zdála být nekonečná. Konečně jeho neviditelný stisk
povolil. Mordat se zaduněním dopadl na studenou zem, chvějícími se
prsty si svíral rozbolavělé hrdlo a zoufale lapal po ledovém vzduchu.
Valgar zamířil podél podstavce s trůnem k zadní stěně do
neprostupné tmy. Z temnoty náhle zaznělo jeho tiché zamlaskání a v
odpově se ze stínu ozvalo zavzlyknutí. Zděšený Maxarel upřel zrak do tmy.
Valgar zamlaskal znovu. Z temného stínu se vyplazila vyhublá křehká
dívka v roztrhaných hadrech, se špinavými zacuchanými vlasy a s
uslzenou tváří. Roztřeseně se po zemi došourala až ke svému Pánovi,
přitáhla si kolena k bradě a hlasitě se rozplakala. Byla celá špinavá a na
těle pod šaty byly vidět podlitiny a modřiny.
Valgar se k ní sklonil a se zlomyslným úsměvem jí odhrnul vlasy
z obličeje. Dívka však odvrátila tvář, a když se čaroděj dotkl jejího
ramene, ucukla. Na tvář jí okamžitě přilétla tvrdá facka, div že se
nesvalila na bok. Valgar ji hrubě chytil za bradu, cosi jí pošeptal do ucha, až
se roztřásla od hlavy k patě, a znovu se otočil na Maxarela. Mordat
nepochyboval o tom, že to byla čarodějova otrokyně. Kdoví, odkud ji
jeho poskoci unesli...





19
„Nebude ti věřit, že tě posílám já.“
Maxarel věděl, že stále hovoří o Spoutávači.
„Proto ho oslovíš jeho pravým jménem. Nikdo ho nezná. Jenom já...
Sám jsem ho odhalil. A já ti to jméno prozradím, Mordate. Řeknu ti
ho... a ty se vydáš na poslední pátrací výpravu svého života, protože
potom už nebude nic. Selžeš-li, čeká tě jen utrpení. Uspěješ-li, tvá moc
vzroste. Všemocný Golrog vystoupí z temnoty světů a žádné další
hledání již nebude zapotřebí.“





20
v ZPomínky
M
ezi černými, vysokými a hustými stromy běžel velký zuřivý
netvor. Trochu se podobal člověku, trochu lvu. Proplétal se
mezi temnými kmeny a zrádnými větvemi a nad hlavou mu
ševelil děsivý šepot korun.
Mordat, v elfské řeči správně nazývaný Morrgalodat, utíkal
Tmavým lesem s elfskou princeznou přehozenou přes rameno.
Byla již noc a tady, v Lese přízraků a strachu, to byla zlá a prorad ná
noc... Kmeny a větve stromů byly černé a temně zelené. Na zemi leželo
spadané jehličí, které křupalo a praskalo pod netvorovýma těžkýma
nohama, a mezi tmavými kmeny vyrůstalo neprostupné křoví a keře, z nichž
vše sledoval nespočet vražedných a lstivých očí. Vzduch zde byl
studený a až nebezpečně čerstvý, nasáklý vůní stromů a spadaného jehličí.
Aranis měla strach. Ležela Mordatovi, jenž býval jejím přítelem
Veraginem, na rameni a nevěděla, co si má myslet. Co se te stane? Kam
utíkají? Co s ní asi hodlá Veragin udělat...? Vždy je Mordat! Celou
dobu jim lhal. Klamal ji... klamal všechny ostatní...
Pokoušela se mu vysmeknout, bušila do něj pěstmi, prosila ho, ale
nic nepomáhalo. Běžel dál, bez únavy, bez zaváhání, aniž věděl, kam
se vlastně žene. Aranis se chvílemi rozhlížela po lese. Byl tak strašlivý,
tolik děsivý... Zdálo se jí, že i stromy zde mají uši a oči. Nikde nebylo
vidět živou duši, ale přitom cítila, že sami rozhodně nejsou. A i když
nejzřetelněji slyšela dusot Veraginových těžkých nohou, jeho dech
a praskot větví, jak si jimi prorážel cestu, jasně vnímala i jiné zvuky.
Vzdálené, zastřené a tajemné.





21
Mezi hustými korunami se jen obtížně dalo zahlédnout hvězdné ne -
be a stříbřitý měsíc. Avšak jeho záře se rozlévala mezi stromy a mlhavý
přísvit dopadal na zem. Tmavý les působil velmi zrádně, proměnlivě
a záludně. Jako by v něm nic nebylo takové, jak se na první pohled
zdálo.
Veragin se náhle zastavil. Prudce a nečekaně zaskočil za nejbližší
mohutný strom a skryl se za něj. Popadl elfku do mohutných rukou,
které spíš vypadaly jako velké tlapy, a postavil ji na zem. A když ji
vzápětí tvrdě přitiskl k drsnému kmeni, Aranis se leknutím zajíkla. Otočil
se k ní a prst si přiložil na ústa, plná ostrých zubů. Zavrčel něco jako
psst, silnýma rukama jí svíral ramena a mačkal ji ke stromu.
Aranis se na něj vyděšeně dívala, ale on její pohled nevnímal. Sou -
středil se na něco jiného. Něčemu naslouchal... Jeho děsivá lví tvář
byla stažená do pozorného výrazu. Hustá zlatá hříva mu spadala do
ohnivých očí planoucích zlatočernými plameny. Celé jeho tělo bylo
větší, svalnatější a silnější, porostlé černozlatou srstí. Ale navzdory
všemu to byl stále on. Její Veragin...
Celá roztřesená, vyčerpaná a zmatená se rozhlédla kolem. Vanul
studený večerní vánek a černé větve stromů se v něm lehce prohýbaly,
šuměly a výhružně naříkaly. Vše halila černočerná tma. Zaslechli
zvuky, jako kdyby okolo nich někdo chodil. Jehličí praskalo stejně, jako
předtím pod Veraginovýma nohama, a husté keře šuměly a šeptaly si.
Kamkoli se elfka podívala, zdálo se jí, že je pozorují dva páry zá ludných
očí. Avšak když se zadívala pozorněji, nic nespatřila. Pověry nelhaly.
Tmavý les je děsivé a hrůzu nahánějící místo plné přízraků a
tajemných, zlých tvorů. Cítila je. Cítila jejich přítomnost, drobné záchvěvy
neznámých pocitů, proudění různých životů. Vnímala přítomnost
temnoty.
Někde zapraskala větev. Aranis sebou leknutím trhla, ale Mordat
na ni okamžitě výhružně zavrčel. Zachvěla se a přitiskla se těsněji ke
stromu. Chtěla se zeptat, co to bylo za zvuk, ale bála se Veraginova
hněvu.
Měla z něho strach...
Rychle se v duchu spojila s jednorožcem. Věděla, že je tu s nimi,





22
i když byl stále neviditelný. Ale stál blízko ní, cítila jeho teplo, tlukot
jeho srdce i známý a konejšivý proud jeho pocitů a myšlenek.
Myšlenek tak hbitých, hustých a navzájem se proplétajících, že se jí nedařilo
v nich vyznat, ani jim porozumět, ani z nich cokoliv zachytit. Aranis
na to byla zvyklá, věděla, že nemůže pochopit jednorožcovo myšlení
ani vnímání světa. Dorozumívala se s ním pomocí pocitů, což bylo
mnohem hlubší, než kdyby si vyměňovali myšlenky.
Cítila, že jednorožec stojí těsně vedle ní. Zcela klidný, beze strachu,
bez vzrušení, bez sebemenších známek napětí či nejistoty. On byl
ztělesnění dobra. On byl dobro. Nevěděl, co je to zlo. Nechápal jeho
podstatu. Na to bylo jeho myšlení příliš čisté a nevinné, příliš dobré.
V Tmavém lese nepocioval žádné ohrožení. Cítil jen strach a
zoufalství těch, kteří byli s ním, a byl jim vždy nablízku, aby je utěšil,
ukonejšil a pomohl jim svou nehynoucí láskou a ušlechtilou duší. Avšak
hrozbu, která hrozila jemu samotnému, neviděl. Neviděl ani nebezpečí,
která hrozila jeho společníkům, ale vnímal jejich pocity, obavy a strach.
A především jim důvěřoval.
Aranis chtěla, aby zůstal neviditelný. Bála se o něj a on to věděl.
Zahříval ji útěchou a ona se pokoušela zklidnit své divoce bušící srdce.
Hrdlo se jí svíralo strachem a panikou. Netušila, že na ni bude Tmavý
les působit takhle silně. Ale uvědomovala si, že už si musí jednou
provždy zvyknout, že různá místa, síly a energie na ni působí mnohem
silněji než na kohokoliv jiného. Ovšem stále to pro ni bylo cosi nového
a pokaždé ji to zaskočilo.
Jasně zde cítila přítomnost temných sil, pradávných a proradných...
zcela jiných než v horách Dragor, kde panovala moc draků a kde
nepřevládalo ani dobro ani zlo. Tam byly obě síly v rovnováze. Hory sice
vyhlížely zrádně a nebezpečně, ale neustále byly pod kontrolou draků.
Zatímco tady v Tmavém lese to bylo jiné. Nadvláda zla tu působila
mocněji a výrazněji než jinde. Síla zla prostoupila každičký kousíček
lesa. Aranis ji rozpoznala, a rozpoznala ji i moc dobra v jejím nitru,
která se chvěla a toužila vyjít na povrch. Aranis s ní usilovně bojovala
a nebyl to snadný souboj. Ubíral jí mnoho energie. Nakonec ji ale
dokázala v sobě udržet.





23
Moc dobra byla nespoutaná a ohromná, téměř všemocná, ale elfka
už se jí nebála. Smířila se s ní a ze všech sil se ji snažila ovládnout
a splynout s ní. Nebyla si ale vůbec jistá, zda to dokáže. Hluboko uvnitř
totiž cítila, že něco takového je asi nad její síly.
Zapraskání se ozvalo znovu a Aranis zatajila dech. Její velké oči
těkaly ze strany na stranu, ale nakonec její pohled pokaždé spočinul na
mohutném Mordatovi, který stál těsně u ní a stále soustředěně
naslouchal. Slyšela i vnímala jeho chroptivý dech a pořád dokola si
opakovala, že ve skutečnosti je to Veragin ukrytý za maskou netvora. Ten
Veragin, kterého zná. Ale znala ho vůbec někdy? Ta otázka ji děsila.
Náhle zahlédla pohyb. Několik metrů od nich, ve směru, kterým se
díval i Veragin. Pohnulo se tam cosi podivného a velkého, a vzápětí
dokonce spatřila jasně rudé, krvavé oči. Spadané jehličí tiše křupalo;
kroky záhadného tvora byly lehké a opatrné. Vtom se objevil další pár
rudých očí. Čtyři purpurové tečky se vznášely v černé temnotě noci,
v tmavých stínech stromů a slabém měsíčním třpytu.
Veragin nečekaně vystartoval vpřed. Odlepil se od Aranis a
vyskočil z úkrytu přímo před oba páry krvavých očí. Aranis úlekem
zavrávorala a vyděšeně zírala na velkého Mordata, řvoucího zuřivě jako
rozběsněný lev, jak se holýma rukama vrhá na dva ohromné Dargwlky.
Ozvalo se zavrčení a posléze zakňučení, to když Veragin jednoho
z nich odhodil stranou, kde netvor přistál pod stříbrnými paprsky
měsíce na malé mýtině. Vztekle se postavil zpět na všechny čtyři, otřepal
se a potřásl hlavou. Aranis naprosto zřetelně viděla jeho zuřivě
vyceněné bílé tesáky a dva šavlové zuby. Netvorova černá srst s rudými
tygřími pruhy se leskla v měsíčním světle a jeho krvavé oči, plné touhy
po pomstě a smrti, blýskaly vztekem.
Druhý Dargwlk na Veragina zaútočil ve snaze prokousnout mu
hrdlo. Mordat ho ale jedinou mocnou ranou pěstí srazil k zemi. Ve stínech
stromů rozeznala Aranis jen jeho temný obrys.
Veragin nelenil a okamžitě se vyřítil zpět k prvnímu netvorovi.
Skočil k němu na prozářenou mýtinu, a když se ho Dargwlk pokusil
kousnout, chytil ho oběma obrovskýma rukama za tlamu a odhodil ho
stranou. Ale to už mu na záda skočil Dargwlkův bratr.





24
Veragin zařval a přehodil si netvora přes rameno. Vlk se bránil a své
dlouhé drápy mu v poslední chvíli zaryl do prsou. Z hlubokých
škrábanců se okamžitě vyhrnula krev. Vzápětí ale Dargwlk přistál vedle
svého bratra, který se snažil postavit na nohy.
V tom okamžiku Veragin pozvedl ruku a v ní se mu zčistajasna
objevil zlatočerný plamen.
Dargwlci s naježenými ocasy, vyceněnými zuby a výhružně
zvednutými hlavami se stáhli. Aranis cítila, že mají z Veragina strach. Konec
konců to byl Mordat a bratr jejich pána Maxarela. A na něho by si
Dargwlci nikdy netroufli. I te museli vědět, že kdyby Veragin použil
jen zlomek své moci, byli by oba ihned mrtví. Nemusel se obtěžovat
bojem ani použít svoji plamennou sílu, ale přesto to udělal. Chtěl dát
Dargwlkům šanci na rovný souboj, ale jejich příležitost již vypršela.
Měli rozkazy od svého pána a neopovážili se je neuposlechnout.
Plamen v jeho dlani se rozhořel a změnil se v ohnivou kouli.
Veragin neváhal a mrštil ji po obou netvorech. Ti se střele vyhnuli, ale
Veragin po nich okamžitě hodil další. Tentokrát nebyli dost rychlí.
Ohnivá koule trefila jednoho z nich přímo do hrudi, zatímco druhý
uskočil stranou.
„NE!“ zařval Dargwlk, když spatřil svého bratra v plamenech.
„NIRODE!“
Niroda zachvátil zlatočerný ohnivý vír. Ovinul se kolem jeho těla
jako neúprosný had a Dargwlk naposled zařval. Vzápětí ho plameny
pohltily a rozplynuly se jako pára. A po Dargwlkovi nezbylo ani stopy.
„NÉÉ!“ vřeštěl Drikor a s nepříčetným nářkem se dal na útěk.
Veragin ho vyprovodil tak příšerným a zlověstným smíchem, až se
Aranis zmocnila hrůza. Pevně se chytila stromu a schovala se za něj.
Doufala, že si jí Mordat nevšimne. Třeba už na ni zapomněl...
Ale Veragin se otočil přímo k ní a v jeho očích spatřila krutou
spokojenost. Už neplanuly, byly zase jeho, oříškově hnědé, avšak jako by
byly zahalené stínem nebo temnou mlhou. Aranis netušila, co by měla
udělat. Veragin ji děsil, ale věděla, že by nemělo cenu před ním utíkat.
Dohonil by ji, a navíc jí něco uvnitř našeptávalo, a zůstane. A
zůstane s ním.





25
Zamířil sice k ní, ale pak se vyčerpaně opřel o vedlejší strom. Aranis
instinktivně ucouvla. Veragin vypadal podivně. Zdál se náhle velice
vysílený, i když ještě před chvílí byl plný energie. Oběma rukama se
chytil černého kmene a ztěžka oddychoval. Vypadalo to, že bojuje sám
se sebou. Vztekle a zároveň zoufale vrčel a pevně svíral strom, jako by
se bál, že by mohl po Aranis skočit. Byla to pro něj strašlivá muka...
a Aranis to najednou věděla. Cítila jeho bolest i utrpení, vnímala boj,
který se odehrával v jeho nitru. Do očí jí vhrkly slzy a rozbušilo se jí
srdce.
Veragin zápasil s temnotou své duše, se svým druhým já. V jeho
nitru se rozhořel zlý plamen, který ho nabádal ke krutosti a ohavnostem.
Aranis to všechno viděla. Díky nové schopnosti, kterou získala
zároveň s mocí dobra svým spojením s jednorožcem. Díky Amildii, v
lidské řeči zvané empatie, vcítění se do druhého. Veragin musel svádět
nelítostný a těžký souboj se svou temnou a zlou polovinou, která se
projevila v okamžiku, kdy se navrátil do své původní, přirozené
podoby Mordata. S touto podobou se v něm znovu ozvala stará, dávno
uspaná moc zla. Mohl opět používat svou pravou sílu, ale za strašlivou
cenu – jeho duše se zmocnila temnota a jeho kruté já povstalo.
Jedna jeho část mu říkala, a chrání jednorožce a Aranis. A bojuje
za dobro. Připomínala mu vše, co během putování do Etelwenu zažil.
A také ho posiloval nový cit, který nikdy předtím nezažil – láska.
Avšak druhá jeho část ho nutila k pravému opaku. Slyšel hlas, který
mu našeptával, aby princeznu zabil nebo se jí alespoň zmocnil, spoutal
ji a našel svého bratra. Aby tak odevzdal Aranis i jednorožce svému
pravému a jedinému Pánovi. Valgarovi.
„Veragine...“ zkusila na něj opatrně promluvit Aranis, ale stále
raději zůstávala v bezpečné vzdálenosti, ukrytá za stromem. Veragin se
v temném stínu nepatrně pohnul. Aranis vyděšeně polkla. Nevěděla,
co od něj te může čekat. Ale bolelo ji, takhle ho vidět.
„Veragine...“
Mordat vyčerpaně zabručel, ale vzápětí k ní rychle vyrazil. Aranis
se téměř zastavilo srdce leknutím. Ale to už byl Veragin u ní. Vztáhl
k ní ruku a silně ji stiskl pod krkem. Aranis zalapala po dechu a mar-





26
ně se ho snažila odstrčit. Sledovala jeho děsivé tesáky, lví rysy a
zamlžené oči... ty oči, které znala a které milovala. Nyní byly ale zastřené
a něha, kterou v nich každodenně vídala, se zdála být ztracená v
nenávratnu.
Po tváři se jí skoulela slza. Jeho silná ruka ji svírala stále mocněji
a Aranis cítila, jak z ní pomalu uniká život. Nedostávalo se jí vzduchu
a její mysl se nořila do hlubokého spánku. V důsledku toho přestala
vnímat Veraginovy pocity. A jednorožec jí pomoci nemohl, protože
nedokázal ublížit nikomu, a už se dělo cokoli. Nerozpoznal a neviděl
zlo a nebezpečí. Jediné, co kromě dobra vnímal, byla smrt. Protože
smrt není zlá, ale je součástí života. A Aranis se nyní smrti
přibližovala. Proto náhle pocítila jednorožcovu energii, která jí pojednou začala
proudit do těla.
Veragin hlasitě oddechoval a hleděl dívce do tváře jako smyslů
zbavený. Jako by byl v nějakém transu. Pak náhle prudce zamrkal, vzápětí
stisk povolil, až ji pustil úplně.
Aranis se zhroutila na zem. Namáhavě lapala po dechu, byla
omámená z nedostatku kyslíku. Veragin vypadal naprosto zděšeně.
Odklopýtal od ní několik kroků stranou, klesl na zem a opřel se o strom.
V tom okamžiku kolem jeho těla vyšlehly černozlaté plameny, které
vzápětí zase zmizely. A namísto Mordata seděl u stromu Veragin ve
své lidské podobě, zadýchaný a vyčerpaný, s utrápeným a provinilým
výrazem ve tváři. Měl na sobě své bývalé oblečení; tmavé kalhoty,
černou košili a kožený kabát. Na hrudi mu košilí prosakovala krev.
Aranis se schoulila pod strom s koleny pod bradou. Už se jí dýchalo
lépe, ale byla nesmírně vylekaná. Třásla se po celém těle a z očí jí
stékaly slzy. Uzavřela se do sebe a nebyla schopná vnímat žádné jiné
pocity než své vlastní. Veragin se náhle pohnul.
Viděla jeho nezřetelnou siluetu v černé tmě, vzdálenou jen několik
metrů. Bála se ho. Nyní z něho měla opravdový strach. Dokonce
začala uvažovat o tom, že kdyby ji chtěl zase napadnout, tak tentokrát
použije svoji moc. Ale dokázala by proti Veraginovi opravdu poslat moc
země nebo dobra? Dokázala by mu ublížit? Pro ochranu jednorožce by
musela...





27
Vyděšeně sledovala, jak se k ní mladík plazí po kolenou. Te už jeho
tvář viděla zřetelně. Byla stejná, jak si ji pamatovala. Snědá, s tvrdými
a charismatickými rysy a hlubokýma, oříškově hnědýma očima, do
nichž mu padaly plavohnědé vlasy. Ovšem nikdy předtím v ní
neviděla to, co nyní. Bolest, lítost, smutek i strach.
„Aranis,“ zašeptal chraplavě a natáhl k ní ruku. Elfka ihned ucukla.
„Ne... prosím, neboj se mě... jen to ne... Odpus mi, prosím,“
šeptal naléhavým hlasem, když se doplazil až k ní. Opět k ní vztáhl paži
a jemně se dotkl její tváře. Odřenými prsty jí setřel slzy a nakonec vzal
její obličej do dlaní.
„Promiň! Odpus mi... nechtěl jsem ti ublížit. Já ne! To bych nikdy,
opravdu nikdy neudělal. Nechtěl jsem, Aranis. Prosím, odpus mi.
A neplač... Prosím, neboj se mě. Já jsem nechtěl.“
Elfka se mu upřeně dívala do očí. Nevěděla, co si má myslet, co má
dělat, čemu má věřit. Ještě nikdy nebyla tolik zmatená. Veragin se
odtáhl a opřel se o kmen stromu.
„Co jsem to udělal? Málem jsem tě... Nechtěl jsem ti ublížit.
Nechtěl... musíš mi věřit. To já ne... to ten stín uvnitř mě. To ten hlas...
Probudil se.“
Aranis si všimla, že se mu ve svitu měsíce lesknou oči slzami. Nikdy
neplakal. Nikdy. Z jeho hlubokého hlasu čišelo zoufalství, na které
nebyla zvyklá, které u něj neznala a které ji lekalo. Opatrně se k němu
natáhla a po chvíli váhání ho objala kolem ramen.
Překvapený a zmožený Veragin rozpřáhl paže a pevně ji k sobě
přitiskl. Úlevně a dychtivě ji sevřel v náruči a ona se přitiskla k jeho
hrudi. Teprve te si všimla, že je zraněný a polekaně se od něho odtáhla.
„Jsi zraněný,“ zašeptala slabým hlasem. Přikývl.
„Je tu jednorožec...“ vydechl. Nebyla to otázka, ale Aranis
přisvědčila: „Ano, je.“ Znovu přikývl.
„Nevím jak ti to ošetřím... nic tu nemáme. Ani vodu...“
„Je to jen škrábnutí. Brzy se zahojí... te, když jsem se vrátil ke
svému temnému já... mé tělo je vůči obyčejným zraněním odolnější.
Vyléčím se.“
Aranis se zahleděla do tmy. Veragin se na ni zadíval a posléze ji vzal





28
něžně za ruku. Ale Aranis řekla naléhavým hlasem: „Chci, abys mi
všechno vysvětlil.“
Přikývl a pak tiše pronesl: „Rozdělám oheň, je zima.“ Načež těžce
vstal a začal se rozhlížet po nějakém dřevě. Aranis zůstala s
nepřítomným výrazem sedět na místě.
Jednorožec se zviditelnil a jeho zářivé tělo ihned zalilo okolní
přírodu bílým třpytem a jasem. Koruny stromů, keře i houštiny v tu chvíli
zašuměly, jako když jimi prchá něco pryč. Bylo zřejmé, že dobro a
světlo temné bytosti odpudilo.
Po chvíli se Veragin vrátil s náručí klacků. Naskládal je před Aranis
mezi čtyři silné stromy a vztáhl k nim ruku. Z bledých prstů mu
vyšlehl černozlatý plamen a dříví vzplálo. Opřel se o kmen a zahleděl se do
ohnivých jazyků. Aranis ho potichu pozorovala a Veragin konečně
promluvil:
„Všechno začalo před čtrnácti lety,“ hlesl. „Byl jsem ještě malý kluk.
Já a můj o čtyři roky starší bratr Maxarel jsme žili s otcem ve vesnici
Reas. Ovšem nebyli jsme tam příliš oblíbení. Otec byl totiž Mordat.
Vesničané se ho báli, stranili se ho a často ho ponižovali a nadávali
mu. Když ho potkali, okamžitě dělali znamení na ochranu proti
prokletí...“ Aranis si všimla, jak se mu při té vzpomínce zlostně zablesklo
v očích. „Ale náš otec byl dobrý muž. Miloval jsem ho nade všecko.
Byl sice Mordat, ale se svým temným já bojoval a ten souboj vyhrál.
Nikdy se neproměňoval, nikdy nezabíjel. Uctíval dobro a věřil v něj.
Nikdy... nikdy by se nepřidal na stranu zla.“
Odmlčel se. Bylo slyšet jen praskání ohně.
„Ale pak přišli oni. Královští vojáci. Král Leodhen byl posedlý
pátráním po všech Mordatech. Nezajímalo ho, že i Mordati jsou pouhými
otroky prastarých Temných sil. Že jsou to prokletí lidé, kteří bojují
sami se sebou a ztrácejí svou duši. Otec byl jedním z nich a dokázal
proti své zkáze bojovat. Ale krále to nezajímalo. Jedné noci vojáci vtrhli
do našeho domu, protože je k nám ti proklatí vesničané ochotně
zavedli. Vojáci odvlekli otce i mě s bratrem na Santiel. Tam se konal
soud, při kterém neměl otec sebemenší šanci na obhajobu. Byl Mordat
a to ho rovnou odsuzovalo.





29
Nakonec byl popraven. Král Leodhen nařídil jeho oběšení. A já
s Maxarelem jsme se museli na jeho popravu dívat. Viděl jsem, jak můj
milovaný otec umírá... tak klidný a smířený se svým osudem.
Vyrovnaný... a až do samého konce se na mě a bratra usmíval.
Král si nás potom chtěl na hradě nechat. Chtěl zjistit, zda jsme i my
s Maxarelem Mordati a jestli časem projevíme známky zla. Ale nám se
podařilo utéct. Maxarel našel způsob. Už si to moc nepamatuji, byli
jsme jen dvě děti, kdo by si nás všímal? Ale utekli jsme. A tím to celé
začalo.
Maxarel byl naplněný záští, zlobou a nenávistí. Přísahal, že otce
pomstí za každou cenu. A navždy se zřekl dobra. Přijal své druhé já
Mordata jako dar, jako štěstí, vysvobození a nástroj pomsty. A začal se učit
boji. Učil sám sebe, ale i mě.
Byl jsem ještě malý. Neustále mi tloukl do hlavy, že musíme našeho
otce pomstít. Že te již nemáme nikoho jiného než jeden druhého.
A že otec by to tak chtěl. Říkal, že byl Mordatem tak, jako my dva, a že
musíme jít v jeho stopách. Že dobro je špatné a že právě kvůli němu
otec zemřel. Že musíme uctívat zlo. Jen to nás prý může zachránit.
A já mu uvěřil. Slýchal jsem to každý den, od rána do večera, a
uvěřil jsem. Pohlcen smutkem a bolestí jsem následoval svého bratra
kamkoli.
Osm let jsme se protloukali světem a učili se všemu, co bychom
jednou mohli potřebovat. Především boji a poznávání své moci. Maxarel
se dovedl proměnit už ve třinácti letech. A byl tak silný... a tak
mocný. Šel z něj strach už tenkrát, když byl ještě chlapec. Děsil mě, ale
zároveň poháněl kupředu. Chtěl jsem se mu vyrovnat a pomstít otce. Žil
jsem jen tou touhou. A když jsem na sebe ve čtrnácti letech poprvé
vzal podobu Mordata, všechno šlo mnohem lépe.
Poddal jsem se tomu zlému hlasu, který mi zněl neustále v hlavě.
Odevzdal jsem se temnotě, zlobě, zuřivosti a nenávisti. A nic jiného
mě nezajímalo. Je snadné propadnout temnému plameni, který se ti
rozhoří v hrudi, když po ničem jiném netoužíš a v nic jiného nevěříš.
Když se vůbec nebráníš...
Tou dobou už byl Valgar dávno spoután. Ale Maxarel ho obdivoval





30
až s děsivým fanatismem. A já se jeho zápalu pro něj oddal také. Před
čtyřmi roky jsme s bratrem vystoupili poprvé veřejně. Byli jsme
připraveni. A rozhodli jsme se konat ve Valgarově jménu. Začali jsme tím, že
jsme zaútočili na Západní vesnice, na náš rodný kraj.“
Veragin se hořce ušklíbl. „Ti lidé znepříjemňovali našemu otci život.
A udali ho vojákům, když k nám přišli. Maxarel se chtěl pomstít a já
proti tomu nic neměl. Zlý plamen v mém nitru dychtil konečně
ochutnat smrt...“
Aranis ho pozorovala s bušícím srdcem. Vnímala všechnu jeho
bolest, kterou cítil, když jí tohle všechno vyprávěl a když vzpomínal na
léta zkázy a utrpení. Cítila jeho upřímnou lítost a nesnesitelné výčitky
za vše, co napáchal. Ale stejně tak ve chvíli, když se nutil vzpomínat,
vnímala tam někde hluboko uvnitř něho slabý záchvěv kruté zloby
a radosti.
„Ach, Aranis... zabil jsem tolik lidí... tolik lidí. Zničil příliš mnoho
životů, příliš jsem zabíjel.“ Zmučeně svěsil hlavu.
Chtěla ho vzít za ruku, pohladit ho po tváři, utěšit ho, ale něco jí
v tom bránilo. Nemohla se k němu přiblížit. Jako kdyby ji varoval
nějaký hlásek ... ozýval se to snad její strach? Bála se ho... děsila se ho...
a i přes to všechno, co jí tu právě pověděl, přes smutek nad jeho
hrozným a bolestným dětstvím cítila trochu vztek. Vždy on jim celou
dobu lhal! Všechno jim zatajil...
„Vzpomínáš na Morina, Aranis?“ pokračoval Veragin tichým
hlasem, zrak stále upřený k plamenům. „Na muže, který přišel nejprve
o ženu a pak i o dceru? Potkali jsme ho v Ínasu. S Donitem. Říkal, že
jeho rodinu zavraždili Mordatové. To jsme byli my dva. Díval jsem se,
jak Maxarel podřízl jeho ženě hrdlo, a cítil při tom příšernou,
zlomyslnou radost. Bože, jak se za to nenávidím. Pak jsem jim zapálil dům.
Zničil jsem tomu muži život... a nejen jemu. Zničil jsem spoustu životů.
Ale pak přišla ta hrozná rána. Den, kdy jsem se dozvěděl celou
pravdu, kdy jsem si zase vzpomněl na minulost. Na noc, kdy byl popraven
náš otec. Před rokem, ve městě Dalonu, jsme potkali otcova dávného
přítele. Maxarel ho chtěl zabít, ale já si s ním chtěl promluvit.
Dozvědět se o otci něco víc. Nechápal jsem, proč kvůli tomu bratr tak vyvá-





31
dí. Byl nepříčetný, pořád dokola opakoval, že se nemáme co vybavovat
s obyčejnými lidmi, zastánci dobra a království. Až potom jsem
pochopil, proč nechtěl, abych si s otcovým přítelem, Wetlim, promluvil.
Wetli mi totiž otevřel oči.
Vyprávěl mi, že otec nikdy nevěřil ve zlo, ale vždy podporoval dobro
a temnota se mu příčila. Že nenáviděl své druhé já, netvora uvnitř
sebe. A já poprvé po dlouhé době opět pocítil bolest. Strašlivou a
neutichající bolest. Bratr mě oklamal, podvedl! Svedl mě na scestí, donutil
mě konat zlo a uvěřit, že náš otec byl stejný! Vraždil jsem, zabíjel,
masakroval... pro něj! Pro otce! Ale ve skutečnosti jsem to dělal pro
Maxarela. To on určil, jak budu žít. Využil mě pro svou pomstu. Věděl, že
když budeme dva, budeme silnější.
Nenáviděl jsem ho za to a nenávidím ho dote. Dozvědět se pravdu,
vzpomenout si na dny, kdy mi otec vyprávěl o šlechetných skutcích
dávných králů, o vznešeném Eoglinovi, legendárních elfech a
ztělesnění dobra... bylo to jako prudká rána, ostré bodnutí přímo do srdce. Byl
jsem jen loutka. Loutka ovládaná vlastním bratrem.
Maxarel tvrdil, že mě miluje, že vše dělal pro mé dobro. Že prý
musíme pomstít otce a zabít krále. Že my dva patříme k sobě. Že dobro je
k ničemu!“ pohrdavě si odfrkl. „Odešel jsem od něho. A už jsem se
nikdy neproměnil. Zahodil jsem svou tvář Mordata. A rozhodl se
napravit všechno zlé, co jsem napáchal. Což ovšem nebylo možné. A jsem
dělal, co jsem dělal, výčitek a mučivých snů jsem se nezbavil. Každý
den jsem trpěl, nenáviděl sám sebe, proklínal se. Cestoval jsem po celé
zemi a snažil se pomáhat lidem. Ale nestačilo to. A byl jsem sám.
Úplně sám. Jen Snížek mi byl věrným přítelem. Byl se mnou neustále.
Dostal jsem ho od otce k pátým narozeninám. Od té doby mě neopustil.
Ale já poprvé v životě pocítil prázdno. Samotu a beznaděj. Už jsem
ničemu nevěřil, v nic nedoufal...
Jednoho dne mě zajali královi strážní. Nečekal jsem to. Byl jsem ale
neopatrný a dostal jsem za vyučenou. Zkrátka už jsem jim nemohl
uniknout. Poznali mě, když jsem byl ve vesnici Nebel. A dostali mě.
Jistě, mohl jsem se jim snadno postavit, ale svou moc už jsem dávno
nevyužíval. A tak jsem skončil na Santielu.





32
Naštěstí se mi ze zámku podařilo utéct. Strážní nejsou zvyklí na věz -
ně a nebyli dost pozorní. A tehdy, té noci, kdy jsem utíkal, jsem
vyslechl králův rozhovor s Orlinem. Bylo to poprvé, co jsem čaroděje viděl
n


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist