načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Posedlost láskou - Frank Tallis

Posedlost láskou

Elektronická kniha: Posedlost láskou
Autor: Frank Tallis

- Víte, co je to Capgrasův blud či de Clérambaultův syndrom? Trápí někoho ve vašem okolí porucha s bludy žárliveckého typu? Či pouhý perfekcionismus? Jedná se o různé více či ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 287
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The incurable romantic ... přeložila Eva Klimentová
Skupina třídění: Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-1490-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Víte, co je to Capgrasův blud či de Clérambaultův syndrom? Trápí někoho ve vašem okolí porucha s bludy žárliveckého typu? Či pouhý perfekcionismus? Jedná se o různé více či méně obskurní stránky fenoménu zvaného zamilovanost.
Britský psycholog a psychoterapeut Frank Tallis se ve své praxi rád zabývá stinnými stránkami lidské ps
ýchy. V této knize, k jejímuž napsání ho inspirovalo dílo římského filozofa Tita Lucretia Cara O přírodě, jenž mj. srovnává zamilování s šílenstvím, shromáždil příběhy svých pacientů, s nimiž se setkával při terapii a kteří tak či onak trpěli symptomy extrémní zamilovanosti, „abnormální lásky“, při níž je postižený sužován bludem, nedokáže objektivně posoudit situaci a žije jakoby v setrvalé halucinaci.
Dvanáct příběhů pohybujících se na pomezí literatury faktu a beletrie zkoumá mnoho fascinujících podob lásky, její věčnost, destruktivitu a nekontrolovatelnost.

(a jiná znepokojivá odhalení)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Frank Tallis - další tituly autora:
Smrť vo Viedni Smrť vo Viedni
Viedenská krv Viedenská krv
Posedlost láskou -- a jiná znepokojivá odhalení Posedlost láskou
 (e-book)
Nevyliečiteľný romantik Nevyliečiteľný romantik
 (e-book)
Smrť vo Viedni Smrť vo Viedni
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Frank Tallis

Posedlost

láskou

a jiná znepokojivá odhalení


2

Frank Tallis

a jiná znepokojivá odhalení

Posedlost

láskou


3

Původní anglické vydání:

The Incurable Romantic

Copyright © 2018 by Frank Tallis

First published in Great Britain in 2018 by Little, Brown, an imprint of Little,

Brown Book Group

České vydání:

Translation © Eva Klimentová, 2019

© Portál, s. r. o., Praha 2019

ISBN 978-80-262-1500-4


4

Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6

1 Právní asistentka: Láska, která se nesmíří s odmítnutím . . . 16

2 Přízraky v ložnici: Nestárnoucí vášeň . . . . . . . . . . . . . . 47

3 Žena, která nebyla: Podezíravost a destruktivní láska . . . . . 66

4 Muž, který měl všechno: Závislost na lásce . . . . . . . . . . . 101

5 Nevyléčitelný romantik: O nemožnosti dokonalé lásky . . . . 120

6 Americký kazatel: Tělesné hříchy . . . . . . . . . . . . . . . . 149

7 Hra s punčochou: Dr. B. a Fräulein O. – varovný příběh . . . 175

8 Narcis: Zrcadlená touha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189

9 Noční vrátný: Vina a sebeklam . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 10 „Hodný“ pedofil: Poskvrněná láska . . . . . . . . . . . . . . . 240 11 Pár: Prazvláštní láska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 12 Řezy mozkem: Pitva lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275 Adresář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276

5

Pro Nicolu, nevyléčitelně

6

Předmluva

Římský filozof Titus Lucretius Carus je známý jako autor roz

sáhlého eposu O  přírodě.

1

Toto dílo obsahuje pasáže o  růz

ných tématech, jako je pohyb atomů, vesmír a  čas, a  také

o psychologii.

Lucretius psal o lidské mysli a chování i o tom, co se stane,

když se lidé zamilují. Podotýká, že bláznivě zamilovaní bývají

často rozrušení a stravuje je neukojitelná touha. Pohlavní spo

jení, mnohdy vášnivé a prudké, přináší pouze dočasnou úlevu,

protože milenci po sobě baží stále více. Lucretius jako by po

pisoval jakousi závislost. Používá výrazy, které naznačují, že

zamilovat se je tak trochu jako onemocnět, ba co hůř, propad

nout šílenství. Láska, jak říká, je jako nepřemožitelná nemoc

a milenci chřadnou z neviditelných ran: „I zkoušejí znovu, jak

dostat to, co by chtěli; aniž naleznou lék, jak tu chorobu zdolat,

chřadnou na skrytý vřed a nevědí o tom. Souží se láskou: jsou

slabí, zanedbávají své povinnosti a  chovají se pošetile  – pro

mrhají jmění na přemrštěné dary, začnou být žárliví a nejistí.“

Lucretius nám nejprve vylíčí všechny tyto symptomy a poté

začne využívat podobné prostředky jako sóloví komici. Vy

vrací naše očekávání, aby nás rozesmál. Říká: „Tolik zla s sebou

1 T itus Lucretius Carus: O  přírodě. Praha: Svoboda, 1971. Přeložila

Julie Nováková.

7

nese vzájemná láska, i nejšťastnější...“ A jen si představte, jaké

to je, „je-li nešťastná, sirá“. Najednou už to není antický filozof,

ale starý kamarád nebo hospodský kumpán.

Dále vypráví, co se stane při nešťastné lásce. Milenci začnou

propadat bludům a  ztrácejí schopnost objektivního úsudku.

Prožívají jakousi trvalou halucinaci. Obyčejnost, či dokonce

šerednost, vnímají jako výjimečnou krásu. Nemohou se od

trhnout od své milované či svého milovaného a všichni ostatní

na světě pro ně ztrácejí význam. Z milenců se stávají bezmocní

ubožáci. Slasti, jimž se oddávají, smyslnost a vzájemná rozkoš,

slouží jen k jejich omezování. Bohyně lásky, varuje Lucretius,

má pevné okovy.

Je zajímavé, dokonce pozoruhodné, že římský filozof, který

už je více než dva tisíce let po smrti, dokáže poskytnout po

pis zamilovanosti, který je nám všem dobře známý. Zdá se,

že v  tomto ohledu se lidská povaha od antických dob příliš

nezměnila. Lucretius však pokračuje dále a  podrobněji roz

víjí své téma: rozlišuje mezi láskou, která má zdárný průběh,

a  láskou, která se zvrhla  – mezi normální a  abnormální lás

kou. V obecnějším smyslu je na tomto rozdělení založena celá

psychiatrie: na rozpoznání abnormálních jedinců mezi širší,

„normální“ populací.

Symptomy, které Lucretius spojuje s láskou, jíž se daří, jsou

ve skutečnosti jen nepatrně méně dramatické než symptomy

spojované s  láskou, která se zvrhla. Vypovídá to spíše o  ply

nulé škále zvyšující se závažnosti a intenzity než o skutečném

rozdílu mezi normálním a  abnormálním. Pochybuji, že Lu

cretius nějak zásadně zastával tento názor, a je možné, že takto

ve své básni rozlišuje jen proto, aby fungoval jeho vtip.

Lucretius popsal nešťastně zamilované jako blázny. Tón

jeho veršů je vskutku poněkud pohrdavý. Vyzývá nás, aby

chom se společně s ním smáli jejich pošetilosti. Tento přístup

s ním mohou mnozí sdílet. Když sledujeme, jak ze sebe druzí lidé dělají blázny, může nám to činit jisté pochybné potěšení,

ale když se posmíváme zamilovaným, činíme tak buď z pokrytectví, nebo naprosto automaticky. Vždyť kdo z nás se necho

val pošetile či přinejmenším výrazně jinak než obvykle, když

byl zamilovaný? Vůči lásce jsou imunní pouze ti, kteří zavrhují

společnost a uzavírají se před ní nebo vytěsňují své emoce.

O  Lucretiovi téměř nic nevíme. Svatý Jeroným píše, že ve

středním věku spáchal sebevraždu. Prý zešílel po nápoji lásky.

Možná měl brát zamilovanost vážněji.

Jistá velmi nadaná operní pěvkyně byla chytrá, úspěšná a měla

strašnou depresi. Jak to u  depresivních pacientů často bývá,

byla také velmi nedůtklivá. Řekla mi, jak se cítí, když spí se

svým manželem: „Připadám si jako nafukovací panna.“ Na

špulila ústa do tvaru O a strnule natáhla končetiny. Potom se

na mě náhle podívala, jako by si teprve teď všimla, že tam sedím. Přimhouřila oči. „Proč tohle děláte?“ zeptala se mě.

Moje odpověď byla bezmyšlenkovitá a banální. „Je to moje

práce...“ Měl jsem si to lépe rozmyslet a ona mi nedala příle

žitost, abych svá slova rozvedl. Od terapeuta očekávala něco

hlubokomyslnějšího.

„Všechno to strádání a neštěstí,“ vybuchla. „Den co den po

sloucháte ty cizí kecy – ty moje kecy! Jaký člověk se tím může

živit?“ Potom jí oheň v  očích pohasl a  viděl jsem, jak se pro

padá do bažiny sebenenávisti. Učinila chabé, omluvné gesto.

9

„To je v  pohodě,“ řekl jsem a  nabídl jsem jí lepší odpověď,

i když stále neúplnou a trochu pokryteckou.

Proč jsem se vlastně stal psychoterapeutem?

Líbivá a  bezpečná odpověď zní, že jsem chtěl pomáhat li

dem. A byla by to pravda. Je to však tak očividné, že je to záro

veň naprosto nicneříkající. Tak trochu, jako kdybyste se zeptali

hasiče, proč se rozhodl přidat k  požárnímu sboru, a  dostali

byste strohou odpověď: „Abych hasil požáry.“

Kam až moje paměť sahá, vždycky mě přitahovala odlehlá

místa, periferie, pomezí a  zvláštnosti. V  dospívání jsem hltal

tuny hororů a  weird fiction, hlavně proto, že tyto žánry ob

vykle zkoumaly temnější zákoutí mysli a bizarní chování. Poz

ději tato fascinace zvláštností (a  především psychologickou

zvláštností) pozbyla rozměr určité zvrhlosti a přiblížila se spíše

intelektuální zvídavosti. V zásadě však zůstala beze změny.

Pracoval jsem v mnoha různých prostředích, včetně někte

rých skutečně velkých, rozlehlých nemocnic. Kdykoli se mi

naskytla příležitost, unikal jsem z  rušných, dokonale čistých

míst „v  popředí jeviště“  – z  recepce, ambulance či oddělení  –

do zákulisí, vyhýbal jsem se hlavním tahům a bloumal po su

terénech, opuštěných chodbách a  prázdných ordinacích. Ně

kdy jsem se docela dlouho procházel po strašidelných, tichých

místech, aniž jsem potkal jedinou živou duši. Na jednom ze

svých výletů jsem našel místnost, která vypadala jako opuštěný

operační sál a měla strop ze skleněných panelů. Většina z nich

byla rozbitá a  na dlážděné podlaze se válelo podzimní listí.

Uprostřed stál jakýsi zastaralý přístroj s  bílým smaltovaným

povrchem. Byl zřejmě teleskopický, upevněný na kruhovém

podstavci a  trčela z  něj spousta páček. Připadal jsem si, jako

bych vstoupil do románu H. G. Wellse nebo Julesa Verna. Při

jiné příležitosti jsem objevil místnost plnou zaprášených polic

a na všech stály obdélníkové nádoby z plexiskla, v nichž byly

ve formaldehydu naložené řezy lidským mozkem. Byl to neod

bytný a děsivý výjev – jako knihovna vzpomínek. V areálu viktoriánského ústavu pro duševně choré jsem narazil na maličké

muzeum se sbírkou uměleckých děl vytvořených někdejšími

pacienty. Byl jsem jediný návštěvník. Kde se vzala, tu se vzala kustodka – maličká, bystrá paní –, která okamžitě chtěla slyšet

můj názor na účinky vedra na homicidální chování.

Symptomy musejí mít příčiny. Mohou je způsobovat mozkové

abnormálnosti, nerovnováha neurotransmiterů, vytěsněné

vzpomínky nebo zkreslené myšlení. Symptomy jsou však rov

něž výstupy příběhů. Pro mě je psychoterapie stejně tak o vyprá

vění jako o vědě či soucítění, ba možná ještě více. Té depresivní

operní pěvkyni jsem nemohl vyjevit trapnou pravdu, že každodenní soužení psychoterapie mi připadá snesitelné, protože rád poslouchám příběhy – zvláště takové, které jsou něčím podivné

a vysvětlují výskyt nezvyklých nebo pozoruhodných klinických příznaků. Moje výčitky svědomí v tomto ohledu uklidňuje fakt,

že stojím po boku některých velmi vážených osobností.

Praxe psychoterapie je od svých počátků spojena s  vyprá

věním příběhů. Anna O., první pacientka léčená postupem,

z  nějž se nakonec vyvinula psychoanalýza, se dostávala do

změněného stavu vědomí, při kterém Josefu Breuerovi (Freudovu staršímu kolegovi) vyprávěla příběhy, které mu připomínaly pohádky Hanse Christiana Andersena. Tvořily nedílnou

součást její léčby a způsobily, že Breuerův přístup nazvala „léč

bou mluvením“.

Lidé jsou chodící knihy plné příběhů. Léčba mluvením je

otevírá a vypouští příběhy ven.

Jádrem této knihy je několik pravdivých příběhů o  skuteč

ných lidech. Všichni ke mně chodili na psychoterapii, protože

měli značné psychické potíže způsobené zamilovaností nebo

láskou. Většinou šlo o  emoční či sexuální problémy nebo o  kombinaci obojího. Romantická láska, jak upozorňuje Lucretius, je téměř vždy spojena s tělesnou touhou. Klinické jevy, které zde popisuji (symptomy, pocity a  chování), jsou autentické, ale změnil jsem totožnost svých pacientů, abych zacho

val jejich anonymitu.

První básně vznikly v  Egyptě před více než třemi a  půl tisíci

lety  – nádherné milostné písně, které popisují zoufalství milenců jako nemoc. Rané lékařské texty také pojímají zamilovanost jako chorobu. Řecký lékař Galénos, který žil ve druhém

století, popsal případ jisté vdané ženy: nemohla spát a začala

se chovat zvláštně, protože se zamilovala do jednoho tanečníka. „Churavost láskou“ (lovesickness) byla považována za le

gitimní diagnózu od antiky až do osmnáctého století, ale v de

vatenáctém století se od ní více méně upustilo. Dnes se tento

výraz používá jako metafora, nikoli jako diagnóza.

Když si zamilovaní někomu stěžují, většinou mohou doufat

leda tak v trochu soucitu a ironický, vševědoucí úsměv. Běžně lidé také reagují tím, že si je dobírají a utahují si z nich.

Soužení lásky však není nic bezvýznamného. Neopětovaná

láska je častou příčinou sebevražd (zvláště mezi mladými lidmi) a  přibližně deset procent všech vražd má spojitost se

sexuální žárlivostí. Navíc se v psychiatrii a psychologii střídavě

12

prosazuje názor, že potíže v blízkých vztazích nejsou s duševní

nemocí pouze spojeny, ale jsou její prvotní příčinou.

Často jsem před sebou měl zamilované pacienty, jejichž psy

chická bolest a poruchy chování byly co do závažnosti stejné

jako jakékoli významné symptomy těžké psychické nemoci.

Takoví pacienti se obvykle stydí odhalit své myšlenky a pocity,

protože zvnitřnili obecně převládající názor, že soužení láskou

je přechodné, pubertální, nedůležité nebo směšné. To vůbec

není pravda. Emoční a  behaviorální důsledky zamilovanosti

mohou být trvalé a hluboké. Viděl jsem, jak se kvůli zběsilým

vášním rozpadly konvenční životy; pozoroval jsem, jak lidé

prožívají dlouhá muka kvůli odmítnutí; doprovázel jsem je

dince na pokraj psychologických propastí – temných, děsivých

míst – a cítil jsem, že stačí jediné nevhodně zvolené slovo nebo

netaktní výraz, aby se vrhli dolů; viděl jsem pa cienty, kteří na

slouchali vábení zapomnění a uvěřili jeho příslibům, že je čeká

vysvobození a věčný klid, i když jsem se snažil, někdy zoufale,

je přesvědčit, aby ustoupili. Pozoroval jsem, jak se mi lidé

usoužení marnou touhou ztrácejí před očima a stávají se pou

hým stínem svého někdejšího já. Při žádné z těchto příležitostí

jsem nikdy nebyl v pokušení uštědřit jim ironický, vševědoucí

ú s m ě v.

Výraz „nevyléčitelný romantik“ je víc než jen úsměvné

označení  – poukazuje na nepříjemnou klinickou skutečnost,

téměř posedlost láskou. Jeden z  vroucných básníků starého

Egypta výmluvně prohlásil, že lékaři se svými léky nejsou s to

vyléčit jeho srdce. Možná měl pravdu.

V  lásce jsou si všichni rovni. Každý chce lásku, každý se

zamilovává, každý o  lásku přichází a  každý ví své o  šílenství lásky. A když se láska nezdaří, vůbec nesejde na tom, jak jsme

bohatí, vzdělaní či společensky postavení. Opuštěný aristokrat

je stejně zranitelný jako opuštěný autobusák. Prakticky všichni

významní teoretici psychoterapie, Freudem počínaje, se sho

dují, že láska je pro lidské štěstí nezbytná.

Jsem přesvědčený, že problémy, které vznikají z lásky – po

blouznění, žárlivost, zklamání, trauma, nepatřičná citová

vazba a  závislost, abychom jich vyjmenovali jen pár  –, si za

slouží vážné zamyšlení a  že mezi normální a  nenormální láskou mnohdy bývá neostrá hranice. Doufám, že tento názor podpoří některá dosti znepokojivá zjištění, jež následují – znepokojivá proto, že v konečném důsledku poukazují na přítomnost hluboce zakořeněných a  univerzálních slabin, které do naší nervové soustavy uzamkly vývojové procesy. Pouhá jiskra

sexuální přitažlivosti dokáže způsobit požár, který nás může

zcela strávit. Tento sklon dříme v  každém z  nás, což vysvětluje, proč nás klinické ukázky jeho plného projevení tak fascinují a  zneklidňují. Skýtají nám dobrý důvod zamyslet se nad

vlastní intimní minulostí a varují nás před nebezpečími, která

na nás mohou číhat.

Jak známo, psychoterapie je obor, ve kterém panují značné

názorové neshody. Existuje mnoho různých škol myšlení

(např. psychoanalytická, gestalt, racionálně -emotivní) a  kaž

dou z  nich reprezentují osobnosti, jejichž konkrétní přístup

sice zachovává omezený soubor základních hodnot a zásad, ale odchyluje se od hlavního proudu. Tyto odchylky od ortodoxie

se pohybují v  rozmezí od drobných teoretických pozměnění

až po zásadní revize doktrín. Dějiny psychoterapie jsou dějinami nesmiřitelných sporů, rozkolů, odštěpení a intelektuální nevraživosti. Můžeme si je představit jako složitý stromový diagram s několika kmeny, přičemž z každého z nich vyrůstají

četné větve a  odnože. Tento proces růstu a  opakovaného roz

větvování probíhá už přes sto let a pokračuje dodnes.

Knihy, jako je tato, většinou odrážejí teoretickou orientaci

svého autora. Obvykle chápe a vykládá symptomy v kontextu

svého oblíbeného jednotného přístupu. Věrnost jedné psychoterapeutické škole mi vždycky připadala omezující, neboť jsem přesvědčen, že i  ti nejméně významní inovátoři přišli s  ně

čím přínosným ohledně původu, přetrvávání a  léčby symp

tomů. Proto u klinických popisů v této knize uvádím komentáře, které vycházejí z  mnoha  různých psychoterapeutických názorů.

Zatímco mezi sebou psychoterapeuti vedli spory, zároveň

se jakožto širší a jednotnější skupina účastnili mnohem většího dlouhodobého sporu s biologickými psychiatry, který se týká

základního původu duševní nemoci. Biologická psychiatrie

je založena na předpokladu, že všechny duševní nemoci jsou

způsobeny strukturálními nebo chemickými abnormálnostmi

v  mozku. Z  tohoto předpokladu logicky vyplývá, že biologie

jakožto základnější věda má navrch nad psychologií. Relativní

význam připisovaný biologickým a psychologickým výkladům

duševní nemoci často polarizuje názory a oponenti z obou tá

borů obvykle vyjadřují své názory zaníceně a  důrazně. Také tato diskuse mi ve své krajní podobě připadá dosti neplodná.

I  kdyby všechny duševní stavy bylo možno přiřadit

k mozkovým stavům, neznamená to, že psychologie pozbývá platnost, stejně jako chemie nevyvrací biologii a  fyzika nevy

vrací chemii. Téměř všechno ve vesmíru lze popsat různými


15

způsoby a na různých úrovních a duševní život lidí není žádnou výjimkou. Různé perspektivy jsou poučné a  skýtají úplnější a  uspokojivější vysvětlení jevů. Proto moje komentáře k jednotlivým případům zahrnují také odkazy na biologickou psychiatrii a neurovědy.

Byl to devatenáctiletý student filozofie s nemytými vlasy a ne

přesvědčivou bradkou. Temné kruhy pod očima vypovídaly o bezesných nocích a z jeho oděvu se linul pach cigaretového kouře. Rozešla se s ním přítelkyně a on vykazoval četné symptomy zhrzeného milence, o nichž po staletí psali básníci. Z jeho těla jako by se ve vzdouvajících se vlnách valilo neštěstí a zlost.

„Nechápu, jak se to stalo. Prostě to nechápu.“ Všiml jsem

si, že netrpělivě podupává nohou. „Můžete mi k tomu vůbec něco říct?“ Důraz proměnil nevinnou otázku ve výzvu, která

s sebou nesla i nenápadnou urážku, obvinění z neschopnosti.

„To dost závisí na vašich otázkách,“ opáčil jsem.

Bledé tváře mu lehce zrůžověly. „O čem to všechno je? Mys

lím jako... život, láska. O čem to všechno je?“

Láska a  život často bývají spojovány, protože je téměř ne

možné přemýšlet o životě bez lásky. Když uvažujeme o povaze

lásky, rovněž klademe velmi zásadní otázky o tom, co znamená

být člověkem a jak máme žít.

Můj mladý pacient rozhodil rukama a  nechal je viset ve

vzduchu: „Tak co?“


16

PRVNÍ KAPITOLA

Právní asistentka

Láska, která se nesmíří s odmítnutím

Seděli jsme proti sobě ve dvou vysokých křeslech a hleděli na

sebe přes konferenční stolek. Na dosah ruky jsme měli nepo

stradatelný nástroj každého profesionálního psychotera peuta, krabici papírových kapesníků  – nejspíš tu nejobyčejnější pracovní pomůcku vůbec. Velkou spoustu hodin svého života

jsem se díval, jak lidé pláčou.

Megan byla asi pětačtyřicetiletá žena, konzervativně ob

lečená, s  měkkými, oblými rysy. Rovné tmavohnědé vlasy

měla zastřižené do úhledného mikáda, pod bradou zatočené

dovnitř. Měla vlídný obličej, i v poklidu si zachovával náznak nesmělého, stydlivého úsměvu. Lem sukně jí sahal lehce pod kolena a na nohou měla praktické botky. Nelaskavý člověk by o ní mohl říct, že postrádá eleganci.

Praktický lékař, který ke mně Megan doporučil, mi poslal

lékařskou zprávu shrnující klíčová fakta jejího případu. Lékař

ské zprávy (většinou namluvené do diktafonu a  potom přepsané ze záznamu sekretářkou) mívají neutrální tón. Krátké,

úsečné věty obvykle potlačují drama a  uvádějí strohá fakta:

jméno, věk, adresu, okolnosti. Meganina anamnéza si však za

chovala dramatický žár. Ani lékařovo stručné a strohé podání nezchladilo základní prvky tragického milostného příběhu: emoční vypjatost, nevázanost bez ohledu na následky, vášeň

a touhu.

17

Než Megan vstoupila do mé ordinace, prostudoval jsem lé

kařskou zprávu a přirozeně jsem si říkal, jak asi tato pacientka

bude vypadat. Můj mozek nelenil a ihned do její role obsadil

vhodnou romantickou hrdinku. Představoval jsem si štíhlou,

vysokou ženu s  rozevlátými vlasy a  očima raněné laně. Mu

sím přiznat, že jsem byl trochu zklamaný, když dovnitř vešla

Megan.

Všechna klišé jsou na určité úrovni pravdivá a  zdání sku

tečně někdy velmi klame. Málokdy se navzájem vidíme, když

se poprvé potkáme. Je nutné dívat se hodně pozorně, abychom

viděli, kdo před námi doopravdy je. V prvním okamžiku jsem

viděl pouze právní asistentku. Ve skutečnosti přede mnou

seděla mnohem exotičtější bytost, ale nedohlédl jsem za pře

kážku vlastních předsudků.

Po několika úvodních poznámkách jsem Megan vysvětlil,

že jsem si přečetl zprávu jejího lékaře. Přesto jsem si však chtěl

vyslechnout její verzi událostí.

„Je to těžké,“ řekla.

„Ano,“ souhlasil jsem. „To určitě je.“

„Můžu vám říct různé věci,“ pokračovala. „Můžu vám říct,

co se stalo, ale je velmi těžké vyjádřit, jaký z toho mám pocit.“

„Nikam nespěcháme,“ odvětil jsem. „Klidně si dejte načas.“

Megan nikdy neměla žádné závažné psychické potíže, jen

párkrát dostala mírnou depresi. „Moje deprese nikdy nebyla

moc závažná,“ řekla. „Jako že ne tak vážná, jakou mají ně

kteří moji známí. Jenom jsem začala být trochu rozladěná, nic

víc. A  po pár týdnech se mi zvedla nálada a  zase jsem byla

v pohodě.“

„Rozpoznala jste, co vaši depresi spouští?“

18

„Advokáti, pro které pracuju, někdy mají náročné poža

davky. Možná to byl stres.“

Soustrastně jsem přikývl a zapsal jsem si pár poznámek.

Megan byla dvacet let vdaná. Její manžel Philip byl účetní

a  vždycky spolu byli šťastní. „Nemáme děti,“ řekla sama od

sebe. „Ne že bychom se rozhodli, že je nebudeme mít – prostě

nikdy nenastala ta správná doba. Pořád jsme to odkládali, až

to nakonec přestalo být aktuální. Někdy si říkám, jaké by to

asi bylo, kdybychom bývali měli děti, kdybych byla máma, ale

nemůžu říct, že by mě to nějak zvlášť mrzelo. Myslím, že jsem

o nic nepřišla. A jsem si jistá, že Phil to cítí stejně.“

Přede dvěma lety Megan musela navštívit stomatologa,

který se specializoval na komplikované extrakce zubů.

„Vzpomínáte si, jak jste se s ním poprvé setkala?“

„S Damanem?“ Její použití zubařova křestního jména bylo

trochu nezvyklé. Nemuselo to mít žádný význam, ale v tomto

případě mělo.

„S panem Vermou.“ Neopravoval jsem ji, jen jsem potvrzo

val, že hovoříme o stejné osobě.

Tázavě se na mě podívala a já jsem ji drobným gestem po

bídl, aby pokračovala. „Prohlédl mě, řekl mi, že si ten zub

mám nechat vytrhnout – a šla jsem domů.“

„Připadal vám přitažlivý, cítila jste něco?“

„Myslela jsem si, že je celkem pohledný. Měl příjemné vy

stupování. Ale...“ Zavrtěla hlavou. „Nevím. Vidíte, proto je to

tak těžké. Tyhle věci se tak nesnadno popisují. Možná jsem

něco cítila  – hned na začátku. Ano. Pravděpodobně ano. Jen

jsem nevěděla, co se děje. Byla jsem zmatená.“

V jejím hlase jsem rozpoznal stísněný tón. „To je v pořádku...“

19

Daman Verma jí vytrhl zub. Nevyskytly se žádné kompli

kace a všechno proběhlo podle plánu. Když pominuly účinky

celkové anestezie a Megan se probrala, cítila se jinak. „Uvědo

movala jsem si, že kolem mě se pohybují lidé – ty dvě sestry...

Byly slyšet zvuky, hlasy. Otevřela jsem oči a podívala jsem se

vzhůru na světlo na stropě. Vzpomínám si, jak jsem si pomys

lela: Musím ho vidět. Neměla jsem strach ani obavy. Nechtěla

jsem vědět, jak dopadla ta operace. Nechtěla jsem nic jiného

než ho vidět.“

„Proč?“

„Prostě... jsem měla tuhle potřebu. Připadalo mi to  – já

nevím – nutné.“

„Chtěla jste mu něco říct?“

„Ne. Jenom jsem ho chtěla vidět.“

„Ano, ale proč?“ Naléhal jsem na ni, aby mi poskytla přes

nější odpověď, ale buď nechtěla, nebo nemohla.

Zubaře zavolali a  on za ní přišel do pooperační míst

nosti. Vzal Megan za ruku a nejspíš jí řekl pár slov na ujištění

a  uklidnění. Nepamatovala si to, protože ho moc neposlou

chala. Byla plně zaujatá jeho obličejem, který jí připadal výji

mečně krásný a podle jejího názoru ztělesňoval hlavní klady

mužnosti – sílu, zdatnost, úspěch. V jeho očích objevila něco

velmi neobvyklého, něco, co bylo tak nečekané, že málem za

lapala po dechu: vzájemnost, opětování. Chtěl ji stejně, jako

ona chtěla jeho. Bylo to jasné. Proč to neviděla dříve? Když

se snažil vzdálit, sevřela mu ruku o  něco pevněji. Zatvářil

se rozpačitě. Pochopitelně, že byl v  rozpacích. Nemohl své

city dát najevo, ne tam, ne před sestrami. Copak jí mohl vy

znat lásku v pooperační místnosti? Musel mít na paměti svou pověst, byl profesionál. Megan byla lehce pobavená jeho di

vadýlkem, neohrabanými pokusy zastírat pravdu. Uvolnila

stisk svých prstů a s naprostou jistotou věděla, že láska, kte

rou k  sobě navzájem cítí, je tak silná, tak naprosto zdrcu

jící, že spolu stráví celý zbytek života a velmi pravděpodobně

spolu i zemřou.

Princezna se probouzí z hlubokého čarovného spánku a hledí

do očí svého vysněného pohádkového prince. Tato scéna se objevuje v Šípkové Růžence od bratří Grimmů, ale už o  více než sto let před nimi ji vylíčil Charles Perrault v pohádce Spící

krasavice.

2

Je možné se tak hluboce, tak bleskurychle zamilovat?

Nebo se něco takového stává pouze v  pohádkách? Úsudky

o  přitažlivosti činíme během milisekund, a  pokud jsou po

zitivní, následují odpovídající závěry. Předpokládáme, že krásní lidé jsou milejší, přátelštější a zajímavější. Je to dobře dokumentovaný jev, který psychologové nazývají „efekt svatozáře“ (halo effect). Megan však prožívala něco mnohem hlubšího. Zdá se nepravdě podobné, že si neznámí lidé mohou vytvořit okamžité, smysluplné a  trvalé pouto. Jak se to

asi tak může stát? Navzájem se neznají. Přesto však vysoké procento celkové populace tvrdí, že zažilo lásku na první pohled, a mnohé takto zamilované páry spolu zůstanou. Někteří psychologové přišli s názorem, že okamžitá přitažlivost

2 L a Belle au bois dormant – v českém vydání Perraultových pohádek

pod názvem Princezna ve spícím lese. Perrault, Charles: Francouz

ské pohádky a bajky. Praha: BRIO, 2001. Přeložil František Hrubín.


21

uděluje určité evoluční výhody. Například urychluje sexuální

kontakt, takže je promarněno méně příležitostí k reprodukci.

Tím se zvyšuje pravděpodobnost přenesení genů do další ge

nerace, což je dobré pro jedince (nebo aspoň pro jeho geny)

a v konečném důsledku pro celý biologický druh. Náchylnost k zamilování na první pohled může být zcela základní biolo

gická predispozice.

Fakt, že Megan se do Vermy zamilovala hned, jak ho

potkala, nemusí být příliš pozoruhodný; něco úplně jiného je

však ne o chvějné tvrzení, že její city opětuje, a  stejně tak na

prostá jistota. Lidé často hovoří o tom, že jsou stejně naladění

a  že vzájemně znají svou mysl, ale jen málokdo prohlásí, že

s naprostou jistotou ví, co si někdo jiný myslí a cítí, zvláště po tak krátké známosti.

„Jak jste věděla, že Daman Verma se do vás zamiloval?“

„Prostě jsem to věděla.“

„Ano, ale jak?“

„Prostě jsem to věděla.“

Opakování této jediné věty vytvářelo v  našem rozhovoru

nepřekonatelnou hradbu. Na chvíli jsem se odmlčel, abych

zvážil, jak bych tuto bezvýchodnou situaci nejlépe vyřešil. Od

Freudových časů až dodnes psychoterapeuti hojně využívají

techniku zvanou sokratovské dotazování. Používá se ke zpochybňování předpokladů a  pomáhá pacientům myslet kritičtěji. Tato metoda nejlépe funguje, když terapeut neklade

všetečné otázky, ale přistupuje k  věci jemně a  oklikou. Tento

přístup je v souladu s jednou orientální moudrostí, která radí:

„Překážky obeplouvejte, nestavte se proti nim.“


22

„Čím to, že některým věcem věříme a  jiným ne?“ zeptal

jsem se.

Megan na mě pohlédla přimhouřenýma očima, jako by mě

najednou viděla rozostřeně. „Protože máme důvody...“

„Jaké tedy byly vaše důvody – vaše důvody, abyste věřila, že

se do vás Daman Verma zamiloval?“

„To je něco, co se nedá analyzovat.“

„Možná máte pravdu. Přesto bych o  tom rád chvíli mluvil.

Jenom abychom zjistili, jestli na něco nepřijdeme.“

Megan mlčela. Při terapii se někdy rozhostí ticho, které jako

by zastavilo plynutí času. Všechno ztichne a  znehybní. Nato

lik, že i pouhé položení otázky působí nevhodně a nátlakově.

Poposedl jsem si. Tento jednoduchý trik prolomil kouzlo a čas

opět začal plynout.

„Poznala jsem mu to na očích.“

„Co jste poznala?“

„Jeho potřebu. Lidem přece poznáte na očích, co chtějí, ne?“

Obranný postoj způsobil, že jí selhával hlas.

„Neustále si vykládáme něčí výrazy. Ale víme doopravdy, co

si někdo myslí, jen podle toho, jak vypadá?“

„Vždycky ne.“

„Byla jste pacientka Damana Vermy a  chtěla jste se s  ním

vidět. Co když jste si jeho výraz špatně vyložila? Co když se to,

co jste viděla, spíš podobalo péči nebo starostlivosti?“

„To, co jsem viděla, bylo významnější. Říká se, že existuje takový pohled – víte? – zamilovaný pohled...“

O zamilovaném pohledu se opravdu mluví. Ve skutečnosti

se jedná o to, co vědci nazývají „kopulační“ pohled: obě strany

na sebe upřeně hledí, než jedna uhne očima. Dochází k němu,

23

když se budoucí milenci poprvé setkají, a  tento intenzivní,

pronikavý pohled obvykle signalizuje sexuální zájem. V  pod

statě totéž dělají i opice.

„Jste si jistá...“

„Ano.“

„Neexistují nějaká jiná vysvětlení?“

„Ne, to ani ne...“

„Bylo mu to vidět na očích.“

„Vím, co jsem viděla.“ Zvedla ruce, ukázala mi dlaně

a omluvně se na mě usmála. Co mi měla říct?

Ve skutečnost nebylo ve Vermových očích nic zvláštního.

Nebyl v  nich ani sebemenší záblesk touhy. Megan byla jen

další pacientka. On byl zaneprázdněný zubař, který pracoval

pro několik organizací a měl velkou soukromou praxi. Pokud

šlo o něj, setkali se, operoval ji a nyní se jejich cesty měly roze

jít. Když odešel z  operační místnosti, mohl důvodně předpo

kládat, že kromě pár následných kontrol ji už nikdy neuvidí.

Pokud si to však skutečně myslel, pak se časem ukázalo, že

jeho předpoklad byl mylný. Velmi mylný.

„Nemohla jsem na něj přestat myslet. A  tušila jsem, že i  on

myslí na mě.“

„Co tím myslíte? Tušila...“

Megan mou otázku přešla. „Bylo to tak nespravedlivé. Oba

jsme chtěli být spolu, ale on nedokázal přijít na to, jak situaci

vyřešit.“

„Kdyby s vámi doopravdy chtěl být, neopustil by manželku?“

„Ne. Je to laskavý člověk – opravdu laskavý člověk. Nechtěl

zranit její city.“

„To vám někdy řekl?“

„To nebylo zapotřebí.“ Megan na mě pohlédla s unaveným

výrazem. Bylo zjevné, že se nechce znovu ospravedlňovat.

I sokratovské dotazování začne být únavné.

Po tom chirurgickém zákroku byla Vermou ve dne v noci

jako posedlá. Nemohla spát, a když se vrátila do práce, nedo

kázala se soustředit. Toužila mu být nablízku.

„Jednalo se o sexuální přitažlivost?“

„Ne,“ ohradila se. „Tedy ano. To bylo její součástí. Ale jen

malou součástí. Je to zavádějící – sex. Tím chci říct, že kdyby

bylo možné, abychom byli spolu a k ničemu tělesnému by ne

došlo, nezáleželo by na tom. Nijak zvlášť. Přesto bychom jeden druhého chtěli.“

Její manžel si povšiml, že se jí zhoršuje nálada. Neviděl

žádný zjevný důvod. Pokoušel se s  ní promluvit, ale byla ne

přístupná a odtažitá.

Týd ny u bí h a ly.

Meganina touha Vermu oslovit s  každým dnem narůstala.

Odloučení začínalo být nesnesitelné, přímo trýznivé. Sebrala

odvahu a zavolala mu. „Byl to trapný rozhovor. Dala jsem mu příležitost, aby mi řekl, co cítí, ale on se zjevně vyděsil. Bylo to na něj moc.“

„O čem jste mluvili?“

„Nejprve jsme mluvili o mém zotavení – jak to probíhá. Nakonec jsem musela říct něco přímočařejšího. Navrhla jsem mu,

že se sejdeme u kávy, abychom probrali, co uděláme. Temple

není tak daleko od Harley Street. Řekla jsem, že si vezmu taxíka.“

„A co na to on?“

„Předstíral, že mi nerozumí. Nevzdávala jsem se, ale byl vyhýbavý. Nějak se vymluvil a zavěsil.“

„Vyděsil se vlastních pocitů a musel rozhovor ukončit.“

„Přesně tak...“

„Je to jediný výklad?“

Megan pokrčila rameny.

Nenechala se odradit. Volala Vermovi opakovaně, někdy

i  několikrát denně. Sekretářky začaly být odměřené a  požá

daly ji, ať už nevolá. Po drobném detektivním pátrání se jí podařilo získat jeho domácí telefonní číslo. Když telefon zvedla

jeho žena Angee, Megan se jí snažila co nejsoucitněji vysvětlit

si t uaci  – protože tak by to Daman chtěl. Zubařova manželka

však reagovala podrážděně.

„Řekla mi, abych se šla léčit.“

„Co jste si o tom myslela?“

„Očekávala jsem to.“

„Takže jste chápala, jak by vaše chování mohlo působit na druhé?“

„Jako že šíleně, myslíte?“

„To jsem neřekl.“ Byl jsem neupřímný. Přesně to jsem měl na mysli.

„Ano,“ přikývla. „Chápala...“

„Nepřimělo vás to, abyste se na chvíli zamyslela  – abyste

znovu zvážila, co děláte?“

„Nebylo pro mě důležité, co si myslí jiní lidé.“

„A co teď? Záleží vám na tom teď?“

Zírali jsme na sebe přes konferenční stolek.

Megan Vermovi psala každý den dopisy: dlouhá, podrobná

psaní, v  nichž navrhovala řešení a  prosila ho, aby uznal, že

26

jejich lásku nelze zapudit či popřít. Nikdy nebude šťastný, do

kud nepřijme pravdu. K čemu předstírat, že je to jinak? Vždyť

za nic nemůže, ani jeden z  nich za nic nemůže, to je přece

jasné. Stalo se něco pozoruhodného, něco úžasného a zázrač

ného, a  už není cesty zpátky. Musejí být stateční a  přijmout

svou společnou budoucnost. Jejich životy už nikdy nebudou

stejné jako dříve. A pokud by se pokusili žít každý zvlášť, žili

by jako stíny, nešťastní a neúplní. A nešlo jen o jejich budouc

nost. Museli myslet také na budoucnost Philipa a Angee. Bylo

nesprávné je podvádět, nadále lhát. Byli to dobří lidé a zaslou

žili si víc než fingované manželství.

„Čekala jsem před jeho ordinací. Čekala jsem celé hodiny.

A když vyšel ven, běžela jsem k němu.“

Odmlčela se a hryzla se do dolního rtu.

„Co se stalo?“

„Nechtěl se mnou mluvit. Pověděla jsem mu, že to chápu, že

se to všechno děje tak rychle, že možná potřebuje víc času. Ale

nakonec jsem mu řekla: ‚Budeš se muset smířit s tím, že taková

je skutečnost.‘“

Verma se obrátil na Meganina praktického lékaře a ten ještě

téhož dne zavolal jejímu manželovi.

„Co Philip říkal, když zjistil, co děláte?“

Megan se podívala ke stropu a  položila si prsty na ústa.

Mluvila tlumeně, ale ještě jí bylo rozumět. „Neměl z toho moc

velkou radost.“

Co se s  Megan stalo? Než potkala Damana Vermu, její život

byl celkem jednotvárný – trvalé zaměstnání, dovolené a záliby,

společnost jejího manžela. To všechno se náhle změnilo.

Megan trpěla vzácnou, ale dobře zdokumentovanou du

ševní chorobou zvanou de  Clérambaultův syndrom, kterou

jako první v roce 1921 podrobně popsal francouzský psychiatr

Gaëten de Clérambault. V typickém případě se postižený jedi

nec, obvykle žena, zamiluje do muže (kterého předtím znala

jen málo nebo vůbec) a  uvěří, že on ji rovněž vášnivě miluje.

V  mnoha případech nemocná osoba tvrdí, že nejdřív se muž

zamiloval do ní. Tento vjem vzniká bez jakéhokoli skutečného podnětu či povzbuzování. Muž  – někdy též označovaný jako oběť či objekt  – často bývá starší, vyššího společenského po

stavení nebo celebrita. Jeho nedostupnost může působit jako pobídka. Následuje neblahé a  nevítané pronásledování, které oběť prožívá jako krajně dotěrné obtěžování. De  Cléram

baultův syndrom se může vyskytnout i u mužů, ale ženy jsou k  němu mnohem náchylnější. Přesný poměr není znám, ale odhadem je to asi tři ku jednomu.

De Clérambaultův syndrom (nebo něco velmi podobného)

se vyskytoval už od dávných časů a podobné případy lze najít

v dílech, která pocházejí až z dob antiky. Takže když jej v roce

1921 de  Clérambault popsal, nejednalo se o  nic převratného

či nového, pouze o  revizi onemocnění dříve nazývaného ero

tomanie. Nicméně tato nepochybně nejvýznamnější nemoc lásky začala být nejvíce spojována právě s jeho jménem – především v  druhé polovině dvacátého století. Možná protože de  Clérambaultův popis byl mnohem úplnější, jelikož zdů

razňoval emoční i  sexuální aspekty této choroby. Například

v  osmnáctém století byli erotomani definováni jako „ti, kteří

se oddávají zběsilému vyhledávání nestálého či podloudného

chtíče“.

28

Dnes se výrazy de  Clérambaultův syndrom a  erotomanie

používají zaměnitelně. Jednu dobu si toto onemocnění vy

sloužilo poněkud necitlivé označení „šílenství starých panen“.

V  moderních diagnostických systémech se jedná o  poruchu

s  bludy erotomanského typu. Mnozí stále používají výraz

„de  Clérambaultův syndrom“ místo přesnější současné va

rianty, nejspíše protože lépe zní a vyvolává představu dramatu.

Připomíná vzrušující období v minulosti, kdy mysl byla temný

kontinent a převážně neprobádaná.

De  Clérambaultovým nejznámějším případem byla třiapa

desátiletá francouzská švadlena, která byla přesvědčena, že je

do ní zamilovaný král Jiří V. Několikrát přijela do Anglie, aby

ho pronásledovala, a čekala na něj před Buckinghamským pa

lácem. Když uviděla, jak se pohnula záclona, usoudila, že král

jí dává znamení. Fakt, že král není příliš vstřícný, její přesvěd

čení nezviklal. Dospěla k závěru, že je ve stavu popření: „Král

mě může nenávidět, ale nikdy na mě nemůže zapomenout. Ni

kdy bych mu nemohla být lhostejná, ani on mně.“

Švadlena trpěla ještě druhotným onemocněním  – para

noidní psychózou. Například věřila, že král se občas vměšuje

do jejích záležitostí. De  Clérambaultův syndrom se často pojí

s nemocemi, jako je schizofrenie nebo bipolární porucha. Me

gan však činila zajímavou její naprostá obyčejnost. Na jejím ži

votě, charakteru ani minulosti nebylo nic, co by jakkoli nazna

čovalo, co bude následovat. Byla důkazem, že co se duševního

zdraví týče, všichni balancujeme na laně a  opravdu stačí jen

málo, abychom ztratili rovnováhu a spadli z něj.

Kromě toho, že de Clérambault obdržel vyznamenání za sta

tečnost za první světové války, byl též uznávaný jako významný

29

umělec. Některé jeho obrazy jsou vystaveny ve francouzských

muzeích. Rovněž se věnoval fotografii, jeho nejoriginálnějším

dílem je cyklus fotografických studií žen zahalených do závojů.

Za svého působení ve vojenské nemocnici v severní Africe ob

jevil tradiční marocké oděvy a  začala ho fascinovat drapérie

jako umělecký námět. Tradiční freudián by symbolické vý

znamy takového zájmu považoval za výmluvné: utajení, po

kušení, rozkrývání a příslib odhalení. Jsou to zvláštní, tísnivé

obrazy, tak trochu připomínající viktoriánské fotografie duchů

a až donedávna kulturními historiky převážně opomíjené.

V roce 1934, po dvou neúspěšných operacích šedého zákalu,

se de Clérambault posadil před zrcadlo a zastřelil se svým sta

rým služebním revolverem. Fotoaparát byl zaostřený na jeho

vlastní obraz.

De  Clérambault napsal dopis na rozloučenou, v  němž se

pokusil vysvětlit své chování. Obraz, který chtěl zanechat

Louvru, prý někdo podvodně získal v dražbě. De Clérambault

byl potupen a  následně propadl melancholii. Ve skutečnosti

však pravděpodobně nejvýznamnějším faktorem byla sku

tečnost, že mu hrozilo oslepnutí. Léta zkoumal lidi současně

očima umělce i  psychiatra. Zaznamenával každičký proužek,

záhyb a  vrásku sociální struktury a  dokázal rozpoznat, co se

pod nimi skrývá. Život bez takových pronikavých schopností

vnímání nestál za žití. Musel se na sebe dívat zblízka, když

stiskl spoušť. Říkám si, co asi viděl.

„Jak reagoval Philip?“

„Byl z toho nešťastný. Ale nic mi nevyčítal – neobvinil mě,

že jsem ho zradila. Povídali jsme si a  snažila jsem se mu to

30

vysvětlit, ale on to nechápal. Ne doopravdy. Řekl mi, že mě

miluje a že mi vždycky bude oporou. Bylo to smutné.“

„Protože vy už jste ho nemilovala...“

Megan se na mě užasle podívala: „Ne. Ne. Já jsem Phila

vždycky milovala. Jenomže to, co cítím k Damanovi...“ Nedo

řekla větu a rozhlédla se po místnosti, jako by něco ztratila. Po

tom jí ztvrdly rysy a upřela na mě přímý, znepokojivý pohled.

„Je to něco jiného – něco vyššího.“

„Duchovnějšího?“

„Nevím, možná. Co se týče Boha, nejsem si jistá svým ná

zorem. Ale vím, že je to jiné než milovat Phila, silnější, hlubší –

jako něco, co tak prostě má být.“

„Něco osudového?“

„Ano. To je ono. Něco osudového.“

Manžel vzal Megan k psychiatrovi, který se jí rozhodl pře

depsat pimozid. Tento antipsychotický lék snižuje bludy pro

střednictvím zablokování dopaminových receptorů v  mozku.

Působení neurotransmiteru dopaminu bylo spojováno s  růz

nými aspekty chování – od paměti až po zvracení, existuje však

také velké množství důkazů, že dopamin zprostředkuje slast

a  vyhledávání slasti. Není nikterak překvapivé, že se mu při

suzuje důležitá úloha při vzniku závislostí. Na dopaminergní

mozkové obvody rovněž poukazují biologická vysvětlení ro

mantické lásky.

Megan užívala lék podle pokynů, ačkoli nebyla přesvědčená,

že její láska k  Vermovi je symptomem nemoci, jak naznačil

psychiatr. Lék vůbec nezabral. Cítila se pořád stejně. Psychiatr

jí zvýšil dávku, ale stále bez účinku. Megan dokonce připadalo,

že její touha sílí. Stále častěji čekávala před zubařovou ordinací.

31

Někdy si jí všiml a poslal za ní sekretářku se zprávou, aby šla

domů. Megan se nezpěčovala. Proč by to dělala? Usmála se,

přikývla a vyrazila zpátky ke stanici metra. Nezáleželo na tom,

vždyť v  konečném důsledku to bylo jedno, protože její trpě

livost přece nakonec bude odměněna. Verma Megan mnoho

krát nezpozoroval, protože se schovala za rohem nebo stála

za zaparkovanou dodávkou, a  někdy tam vartovala celý den.

V zimních měsících, i když se prudce ochladilo, ji hřál pouhý

fakt, že Verma je jí nablízku.

Jednou vpodvečer  – kolem páté  – se dívala, jak odchází

z  ordinace, a  sledovala ho domů. Postavila se pod pouliční

lampu před jeho dveřmi a  představovala si ho uvnitř. Jeho

žena Angee si jí náhodou všimla, když se podívala z  okna

v  prvním patře. Verma se vyřítil ven a  obořil se na ni. Byl

rozhněvaný a  vyhrožoval jí, že zavolá policii. Megan pova

žovala jeho výstup za neautentický: „Předstíral to kvůli své

ženě. Ve skutečnosti, v  hloubi srdce chtěl, abych tam byla.“

Megan se vůbec nestavěla na odpor. Kdykoli jí poručil, aby šla

domů, uposlechla, ale nyní už její chování všechny – zvláště

Angee  – znervózňovalo. Vermovi měli dvě děti, osmiletého

chlapečka a desetiletou holčičku, a Angee měla obavy o jejich

bezpečnost. Budiž Damanu Vermovi přičteno ke cti, že ni

kdy nezavolal policii. Uvědomoval si, že Megan je nemocná,

a podle toho se choval. Jeho manželka však takové pochopení

nejevila.

„Vím, že jsem mu způsobila problémy,“ řekla Megan.

„A  opravdu mě to mrzí. Nesnažila jsem se mu rozbít manžel

ství  – protože svým způsobem už bylo po něm. Jenom jsem

chtěla, aby se ta záležitost někam pohnula.“

V románu Iana McEwana Nezničitelná láska se vztah hlav

ního hrdiny začíná hroutit, když ho pronásleduje osoba trpící de  Clérambaultovým syndromem. Přesně to se stalo Angee

a  Damanovi Vermovým. Ani jeden z  nich nedokázal zvládat

vzniklý stres. Začali se dohadovat, jaká opatření by měli pod

niknout, aby Megan zastavili. Verma se nakonec rozhodl pro

radikální řešení. Požádal o  práci v  Dubaji. Tento krok nevy

provokovala pouze Megan. Vermovi už tuto možnost předtím probírali, ale Meganino obtěžování určitě rozhodnutí usnadnilo. Daman Verma pochopil, že její urputná, patologická láska je nehynoucí. To, co nazýváme pravou láskou, paradoxně

zdaleka není tak trvalé jako její patologická varianta. Verma

měl šanci znovu vést normální existenci pouze v  případě, že

ho od Megan bude dělit skutečně velká vzdálenost.

Daman Verma už půl roku žil se svou rodinou v Dubaji, když

ke mně Megan přišla na lékařské doporučení. Už nebyla v péči psychiatra a podle názoru praktického lékaře se její stav značně

zlepšil. Přesto si myslel, že by bylo užitečné, kdyby Megan do

stala příležitost pohovořit si o  svých zážitcích s  psychoterapeutem. Byla traumatizovaná a jako většina obětí traumatu by

se lépe adaptovala, kdyby dokázala pochopit svou minulost.

Čím víc jsem však s  Megan mluvil, tím jsem měl větší pode

zření, že na tom vůbec není lépe.

„Po Damanovi se vám stále stýská, viďte?“

„Ano. Moc se mi po něm stýská.“ Megan si prohlížela své

ruce. Hlavu měla skloněnou a  nedívala se mi do očí. „Často

myslím na to, co asi dělá. Víte – v Dubaji... Myslím na něj, jak

se probouzí a vstává z postele, čistí si zuby a jde do práce.“ Bylo

zajímavé, že ho neviděla obklopeného rodinou. „Představuju

si ho, jak řídí auto, poslouchá rádio – a svítí sluníčko. Předsta

vuju si, jak přichází do své nové ordinace a  připravuje se na

příchod pacientů. Vidím ho – jako když se dívám na film nebo dokument  –, jak si drhne ruce, převléká se do chirurgického pláště.“ Spojila konečky prstů. „Ráda jsem navečer sama, protože vím, že on šel v Dubaji právě spát a bude ležet ve tmě bez

jakéhokoli rozptylování. A právě tehdy nejvíc cítím, že s ním

můžu navázat spojení a že bude vědět, že na něj myslím – a pak

začne myslet on na mě – a oba na sebe budeme vzájemně myslet – a je to jako...“ Zvedla hlavu a měla blažený výraz – jako náboženská vizionářka. Leskly se jí oči a  měla zardělé tváře.

Trochu zajíkavě dodala: „Je to, jako bychom byli jedna bytost.“

Nepochybuji, že Meganiny fantazie o splynutí vytvářely ex

tatický stav podobný tomu, který popisují mystici. Prožívání opětovného spojení duše s  Bohem je opojné a  bouřlivé. Natolik, že v  posvátných textech a  náboženské poezii se pro vy

stižení intenzity splynutí s nebesy často uplatňují erotické ale

gorie. Zdá se, že jediným srovnatelným zážitkem je orgasmus.

Freud si od jednoho ze svých přátel, s  nimiž si dopisoval,

vypůjčil výraz „oceánický pocit“, aby popsal pocity slastného

rozplynutí. Tento jev však nikdy nepovažoval za nic víc než

za psychologický návrat k  primitivnímu stavu. Zastával totiž názor, že veškeré symbiotické pocity jsou ovlivněny vzpomínkami utvářenými v  raném dětství, kdy je stále ještě neúplná

a  prostupná hranice, která odděluje já (ego) od zbytku světa.

V určitém smyslu se extáze milenců a mystiků vztahuje zpátky

k děloze a kojení. Možná se neustále snažíme obnovit něco ze

svého původního stavu, jenž byl blaženě prostý hrůz osamění.

34

Často se říká, že se sami rodíme a sami umíráme (tento afori

smus je připisován tak odlišným autorům, jako je indický filo

zof Čánakja, který žil ve čtvrtém století před naším letopočtem,

a americký herec Orson Welles). To není tak úplně pravda. Ni

kdo z nás se nerodí sám – a možná na to nikdy nezapomínáme.

Blud je striktně zastávaný názor, od něhož jedinec neupouští,

ani když neexistují žádné důkazy na jeho podporu. Představa

o  tom, co jsou skutečně pádné důkazy, se však individuálně

liší. Megan považovala za přijatelné důkazy vlastní pocity. To ji

utvrzovalo v jejím přesvědčení. Daman Verma byl do ní zami

lovaný. Věděla, že ji miluje, protože to tak hluboce cítila – silné

city vždy něco znamenají. Pravděpodobně je pravdou spíše

opak. Pocity často bývají neurčité, zavádějící a nestálé. Ne vždy

nám poskytují spolehlivé informace o  světě, jiných lidech či

naší situaci.

Jednou jsem léčil ženu, která měla hrůzu z chůze. Neměla

žádné potíže s nohama ani s vnímáním rovnováhy: prostě se

jen bála klást jednu nohu před druhou, aby se mohla pohybo

vat. Usoudila, že chůze je nebezpečná, protože měla pocit, že

je nebezpečná.

Terapeut prožívá pocity frustrace, když se pacientův stav

nezlepšuje. Pracoval jsem za předpokladu, že budu-li trvale

zpochybňovat Meganiny strnulé názory na Damana Vermu,

mohly by se změnit. To se však nedělo. Moje netrpělivost způ

sobovala, že jsem postupoval příměji, méně sokratovsky.

„Připadá vám, že vás Daman miluje?“

„Myslím, že ano.“

„Stále...“

„Ano...“

„Odstěhoval se do Dubaje. Odstěhoval se tisíce kilometrů odsud.“

Nechal jsem slova doznívat v  tichu, které následovalo.

A potom jsem nechal ticho houstnout a naléhat. Slyšela, jak jí

píská v uších? Zrychlující se tep svého srdce? Ticho – dlouhé ticho – může být velmi nepříjemné. Vznáší požadavky. Megan

se na mě podívala, trochu nechápavě, téměř určitě dotčená.

Před mnoha lety jsem byl na jedné psychoanalytické debatě,

kde se hovořilo o  tom, jak je někdy důležité, aby psychoterapeut nechal ticho působit. Jeden kolega prohlásil: „Terapie je

jako papiňák: když není dostatečný tlak, jídlo se neuvaří.“ Je

však těžké dívat se, jak se pacient dusí ve vlastní šťávě.

Megan konečně promluvila: „Nechce ublížit své manželce.“

Stalo se z toho něco jako mantra.

Když jsem se s Megan viděl příště, vypadala unaveněji než

obvykle.

„Kéž bych s  ním mohla mluvit po telefonu,“ přiznala.

„I kdyby to bylo jenom pět minut, moc by mi to ulehčilo. Kdy

bych jen mohla slyšet jeho hlas...“

„Zkoušela jste získat jeho telefonní číslo?“

„Ne. Přemýšlela jsem o tom – ale ne.“

„A co jet do Dubaje? Myslela jste na to, že byste za ním jela na Blízký východ?“

„Ano.“

„Ale stále jste tady.“

„Ano,“ řekla. „Stále jsem tady.“ Potom si povzdychla, ma

sivní vypuzení vzduchu, které vytvořilo dojem smrštění. Ra

mena se jí ohnula a kolena se lehce nadzvedla, když se jí paty


36

odlepily od země. Toto zmenšení, toto uzavření do sebe silně

připomínalo fetální polohu. Zaťala ruce v  pěst a  pevně si je

přitáhla k  břichu. Potom dodala: „Já vím... já vím.“ Zaleskly

se jí oči.

Co věděla?

Dovolila si zvážit možnost, že Daman Verma ji nemiluje,

že jejich láska není osudová a  že nikdy nebudou spolu. Po

hlédla do propasti a pocítila drtivou bolest. „Já vím... já vím.“

To je vše, co řekla. Stále v  duchu slyším ten hlas, ovlivněný

i akustickými vlastnostmi místnosti, v niž jsme seděli: váhavý,

lehce ochrap



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist