načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poradenství pro pozůstalé - Naděžda Špatenková

Poradenství pro pozůstalé

Elektronická kniha: Poradenství pro pozůstalé
Autor: Naděžda Špatenková

Co říci někomu, kdo právě ztratil milovaného člověka? Jak poradit matce, které zemřelo dítě? Co radit lidem, kteří při tragickém neštěstí přišli o někoho ze svých blízkých? ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  186
+
-
6,2
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 143
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Druhy sociální pomoci a služeb
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2008
ISBN: 978-80-247-1740-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co říci někomu, kdo právě ztratil milovaného člověka? Jak poradit matce, které zemřelo dítě? Co radit lidem, kteří při tragickém neštěstí přišli o někoho ze svých blízkých? Fráze plné planých útěch mohou spíš uškodit, než pomoci. Jak ale opravdu pomoci? Právě těmito a dalšími otázkami se zabývá publikace Poradenství pro pozůstalé Autorka čtenářům předkládá nejen informace o tom, co vlastně zármutek obnáší a jak zpravidla truchlení probíhá, ale také se do hloubky zabývá úlohou poradce v této obtížné životní situaci. Jakkoli je kniha určena především psychologům či psychoterapeutům, přináší důležité informace i pro laiky, kteří by chtěli truchlícímu pomoci.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Naděžda Špatenková - další tituly autora:
O posledních věcech člověka -- Vybrané kapitoly z thanatologie O posledních věcech člověka
 (e-book)
Poradenství pro pozůstalé -- Principy, proces, metody, 2., aktualizované a doplněné vydání Poradenství pro pozůstalé
 (e-book)
Krizová intervence pro praxi -- 2., aktualizované a doplněné vydání Krizová intervence pro praxi
 (e-book)
Jak řeší rodinné krize moderní žena Jak řeší rodinné krize moderní žena
 (e-book)
Krize -- Psychologický a sociologický fenomén Krize -- Psychologický a sociologický fenomén
Edukace seniorů -- Geragogika a gerontodidaktika Edukace seniorů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mamince†, Božence† a Kajoškovi†,

kteří mi ukázali cestu životem,

umíráním

i truchlením...

PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D.

PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

www.grada.cz

jako svou 3193. publikaci

Odpovědná redaktorka Jana Henžlíková

Sazba a zlom Václav Juda

Foto Dagmar Tisovská

Počet stran 144

Vydání 1., 2008

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.,

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

© Grada Publishing, a.s., 2008

Obrázek na obálce © doc. MUDr. Pavel Žáček, Ph.D.

Recenzovala:

prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc.

ISBN 978-80-247-1740-1

OBSAH

1. Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 2. „Proč“ poradenství pro pozůstalé? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 3. „Co“ je to poradenství pro pozůstalé?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

3.1 Průběh poradenského procesu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18

3.2 Principy poradenství pro pozůstalé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 4. „Kdo“ provádí poradenství pro pozůstalé?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 5. „S kým“ probíhá poradenství pro pozůstalé?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 6. „Kdy“ probíhá poradenství pro pozůstalé? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 7. „Kde“ by mělo poradenství pro pozůstalé probíhat?. . . . . . . . . . . . . . 57 8. „Jak“ vypadá poradenství pro pozůstalé? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

8.1 Metody a techniky poradenství pro pozůstalé . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

8.2 Specifické problémy v poradenství pro pozůstalé . . . . . . . . . . . . . . . 84

8.3 Modely poradenství pro pozůstalé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

8.3.1 Klinický model . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97

8.3.2 Model chaosu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

8.3.3 Dualistický model . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110

8.3.4 Model „znovupoznání“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

8.3.5 Šest „R“ model . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120

8.3.6 Úkolový model . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 9. Závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129

Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 Seznam literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140ÚVODEM /

„Ztratil jsem blízkého člověka. On tu není a já jsem tu zůstal

sám. Vím, že musím žít dál, ale jak? Jsem bezradný, unavený

a prázdný. Je těžké uvěřit, že někdy budu schopen žít nor

málně a spokojeně...“

(z letáčku Poradny Alej)

Poradenství pro pozůstalé možná není úplně nejvýstižnější ná

zev. Co chcete radit někomu, kdo ztratil milovaného člověka? Jak poradit matce, které zemřelo dítě? Co říci lidem, kteří při tragické nehodě nebo nějakém neštěstí přišli o několik svých blízkých? Tady je každá rada drahá... Nevíme, jak bychom v takové situaci mohli pozůstalé utěšit, a tak často sáhneme po omšelých frázích a planých útěchách typu: „To bude dobré, to přejde, chce to čas.“ Sami ale cítíme, že to nebyla ta nejlepší reakce. Co jiného jsme ale mohli udělat? Šlo udělat něco jinak? A třeba lépe? Možná, že i vy se takto ptáte. Na tyto – a další otázky kolem poradenství pro pozůstalé – publikace hledá (a snad i nalézá) odpověď. ■ CO je to poradenství pro pozůstalé? ■ KDO ho provádí? ■ S KÝM? Kdo je klientem poradenství pro pozůstalé? ■ KDY poradenství pro pozůstalé probíhá? ■ KDE se realizuje? ■ JAK takové poradenství vypadá? ■ PROČ vůbec nabízet pozůstalým nějaké poradenství? Ne, opravdu vám zde nechci radit, co a jak radit pozůstalým. Pokusím se vám jen vysvětlit, co asi pozůstalí prožívají, co všechno může mít vliv na jejich zármutek, jak zpravidla truchlení probíhá, jak se může zkomplikovat a kdy asi končí. Snad potom dokážeme porozumět prožitkům i chování pozůstalých a také vlastním reakcím vůči nim. Možná, že pak budeme lépe připraveni na to být pozůstalým oporou, být jim průvodci na jejich cestě

1. ÚVODEM


8 / PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ

truchlením. Cestě, která je dlouhá, bolestná, vyčerpávající a jejíž cíl (resp.

konec) se zdá být někde v nedohlednu. Třeba se bude pozůstalým po této

cestě kráčet snáz, budou-li mít vedle sebe nějakého průvodce – například

vás. Ano, průvodce. Provázet, doprovázet – to je možná to správné slovo,

které nejlépe vystihuje, o co vlastně v poradenství pro pozůstalé jde. Jde

o to, aby pozůstalí nezůstali ve svém zármutku osamoceni, aby se na své

cestě truchlením neztratili, nesešli z ní a aby nakonec dorazili ke kýženému

cíli. Co je ale vlastně oním cílem? Pravděpodobně to, že se pozůstalí cítí

mnohem lépe než na počátku, že dokáží na svého zemřelého vzpomínat,

aniž by se zalykali slzami, to, aby si uvědomili, že život stojí za to, aby byl

žit. Dokud ho máme. Protože kdo jiný než pozůstalý si dokáže uvědomit

pomíjivost okamžiku, pomíjivost všeho...


9PROČ PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ? /

„Ptáte-li se po smyslu takové pomoci, ptáte se ‚proč?‘.

Proč bych měl jít někam do nějaké poradny, když ztrácím,

nebo jsem ztratil drahého člověka?

Protože můžeme společně hledat cestu, jak s bolestí a ztrátou

dál žít mezi lidmi, jak se znovu postupně otevírat novým úko

lům, vztahům a radosti.“

(z letáčku Poradny Alej)

Smrt blízkého člověka představuje extrémní zásah do života pozů

stalých. V jediném okamžiku se radikálně mění celý jejich život. Doposud existující jistoty se z jejich života náhle vytratily, jejich svět je smrtí milovaného člověka nečekaně a navždy změněn. Když vám zemře někdo blízký, je to jako by se vám zhroutil celý svět, jako by váš život najednou ztratil smysl... Smrtí ztrácíte milovaného člověka navždy, definitivně. Už nikdy se s ním nesetkáte, už nikdy vás nepohladí, nepochválí, už nikdy nic nebude tak jako dřív... Máte pocit, že už nikdy nemůžete být šťastní. Vaše srdce bolí a hrozí, že pukne žalem, oči pálí od potoků slz. Jste hluboce zarmoucení, truchlíte... Ztráta blízkého člověka nevyvolává u pozůstalých pouze silné emoční reakce, nabourává také jejich: ■ pocit vlastní identity („Jsem ještě manželka, když mi zemřel manžel?

Ne, už nejsem, jsem vdova.“),

■ pocit vlastní integrity („Něco ve mně zemřelo, jako bych ztratil kus

svého já.“),

■ vztahy s jinými lidmi („Není mi dobře samotné, ale není mi dobře ani

mezi lidmi.“),

■ přesvědčení o stabilitě a bezpečnosti světa („Jak to jen Bůh mohl dopustit?“). Pozůstalí v takové situaci potřebují pomoc a podporu. Té se jim ale často nedostává. Hlavním zdrojem pomoci pozůstalým by měli být především

2. „PROČ“ PORADENSTVÍ

PRO POZŮSTALÉ?


10 / PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ

jejich nejbližší – rodina, příbuzní, přátelé, známí. Jenomže i ostatní členové rodiny mohou být zasaženi zármutkem, truchlí. Smrt také významným způsobem zasahuje do struktury i fungování celé rodiny a rodinný systém může být smrtí a truchlením natolik narušen, že se stává dysfunkčním. Úmrtí člena rodiny nejenže vyvolává zcela nové, specifické problémy, ale může také znovuotevřít dříve existující a doposud nevyřešené problémy, nebo vyhrotit problémy stávající. V takovém případě nemůže být rodina zdrojem účinné pomoci, protože sama potřebuje pomoc. Také např. Rosenblatt (1991) ve svém výzkumu potvrdil, že rodina nemusí být pro pozůstalé vždy zdrojem opory, ba právě naopak. Jeho respondenti uváděli ostré konflikty s jinými členy rodiny. Příčinou těchto problémů byl zejména pocit pozůstalých, že jim ostatní příbuzní neposkytují dostatečnou útěchu a oporu, dále pak obviňování příbuzných, že pozůstalí truchlí příliš málo, nebo naopak přehnaně, a ambivalentní vztah pozůstalých k zemřelému, případně k jiným příbuzným. Ani jiní lidé ze sociálního okolí, např. přátelé a známí, nebývají někdy pozůstalým dostatečnou oporou. Obvykle totiž nevědí, jak se k pozůstalým chovat, co udělat nebo říci, proto se setkání s nimi raději vyhýbají. Chování a prožívání pozůstalých je znepokojuje. Znepokojuje ale také samotné truchlící, kteří si pokládají otázky typu: „Co se mnou teď bude?“, „Proč se to muselo stát právě jemu? A proč mně?“ Chtějí a potřebují na své otázky nalézt odpověď, ostatní jim ale obvykle dávají najevo, že jim při hledání odpovědí nemohou, neumějí (nebo nechtějí?) pomoci. A tak pozůstalí často slyší „útěchy“ typu: ■ „Netrap se tím!“ To je přece absurdní! Jak se nemají pozůstalí trápit,

když navždy ztratili milovaného člověka?! ■ „Nesmíš na to myslet, život jde dál!“ Jenomže pozůstalí mají pocit, že se

jejich svět právě zhroutil, že jejich život ztratil smysl... ■ „Všichni tam musíme...“ To je sice pravda, ale pro pozůstalé to není

žádná velká útěcha. ■ „Co se stalo, to se stalo...“ Ale tohle se stát nemělo! ■ „Teď se nemůžeš zhroutit.“ A kdy jindy se člověk může zhroutit, když ne

po smrti někoho blízkého? ■ „Vzmuž se trochu!“ Jak se má pozůstalá žena „pochlapit“? ■ „Všechno musí jednou skončit...“ Jenomže proč právě teď? A proč

zrovna takto?! ■ „Už o tom nemluv, stejně to nikomu nepomůže...“ Naopak, pozůstalým

může velmi pomoci, mohou-li o tom, co se jim stalo a co prožívají, s ně

kým hovořit.

11PROČ PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ? /

Proto truchlící raději vyhledávají pomoc jinde – u pracovníků v pomáha

jících profesích, například u lékařů, sociálních pracovníků, duchovních,

nejrůznějších „poradců“, pracovníků hospicových či jiných poraden, nebo

u psychologů. Právě psychologové se prý truchlení podle Bradburyové

(1999, in: Baštecká, 2003, s. 160) zmocnili a patologizovali ho – popsali

jeho „fáze“ a „příznaky“, určili, co je zdravý a nezdravý zármutek a jaké

jsou známky „zotavení“. Bradburyová žádá, aby se truchlení vrátilo tam,

kam patří – do běžného života ve společenství. Jenomže jak se zdá, pro

smrt a truchlení není v současné společnosti místo, už tam přirozeně nepa

tří. Smrt je tabuizována, popírána, vytěsněna. Na smrt se přestalo myslet

(„zapomnělo se na ni jako na smrt“), pěstuje se kult krásy, mládí, zdraví

a úspěšnosti. Smrt je vnímána jako něco negativního, nepatřičného, straš

ného, co je třeba skrýt před zraky veřejnosti. V takové společnosti se

opravdu netruchlí snadno.

Edison (obdobně i jiní autoři, např. Elias) hledají odpověď na otázku, proč je v naší

společnosti tak obtížné truchlit. Podle nich je příčinou především změna charakteru

sociálních vazeb v rodině. Současná nukleární rodina je velmi malá a nemá zakotvení

v širší příbuzenské síti. Příslušnost k rodině tedy není zdrojem takové kvality a přede

vším kvantity případné možné pomoci jako v minulosti. Druhým důvodem je odklon

od náboženství. Třetím důvodem je podle Edisona nedostatek jiných přirozených so

ciálních sítí, např. blízkých vztahů k sousedům. Zvláště u obyvatel měst tak převládá

silný pocit osamělosti, sociální izolace se stává každodenní realitou. Čtvrtým důvodem

je tabuizace smrti, která způsobuje, že vnější projevy truchlení nejsou přijímány, ba

dokonce jsou odmítány (Edison, in: Margolis, 1981).

To ale neznamená, že pozůstalí neprožívají zármutek, že nejsou zasaženi

žalem po smrti milovaného člověka. Naopak – jejich zármutek je zdrcu

jící, protože jsou na něj sami a jsou v něm zoufale osamělí. Pozůstalí se

mohou domnívat, že dát průchod svému žalu je „morbidní“ a „nezdravé“,

proto se snaží svůj zármutek potlačit nebo skrývat (srov. Gorer, 1965). Ne

vědí, co mají se svým zármutkem dělat, jak s ním zacházet, „jak se z toho

nezbláznit“. Tradiční zdroje sociální opory selhávají. Pozůstalí ale potře

bují podporu, potřebují někoho, kdo je na „cestě žalu, nářku a slz alespoň

kousek doprovodí“. Proto stále častěji vyhledávají pomoc formalizovaných

institucí, kontaktují např. některou z poraden nebo linek důvěry. Pomalu,

ale jistě se i v naší republice konstituuje poradenství pro pozůstalé jako le

gitimní oblast poradenství. Pro pozůstalé totiž může být mnohem přijatel

nější hovořit o bolestivých a zraňujících záležitostech s „cizím“ člověkem,

s expertem na danou problematiku (tedy s poradcem pro pozůstalé), než

12 / PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ

s členem vlastní rodiny. Ani u některých „odborníků“, např. lékařů nebo

psychologů, ale nemusejí pozůstalí vždy najít pochopení. Proč? Jedním

z důvodů je citlivost problematiky umírání a smrti. Smrt děsí. Připomíná

všem jejich bezmocnost, neschopnost čelit smrti a bojovat s ní, ale také

vlastní konečnost. Kromě toho je každé setkání s někým, koho zasáhla smrt

blízkého člověka, bolestivou konfrontací s možností, že by se to mohlo

stát také nám... Dalším důvodem může být i nedostatečná zkušenost s tím,

jak pracovat s truchlením a truchlícími lidmi. Nezáleží na tom, zda pomoc

pozůstalým poskytuje školený dobrovolník nebo vysoce vzdělaný psycho

terapeut, jde o to, aby to byl člověk citlivý vůči potřebám pozůstalých, aby

to byl někdo, kdo je obeznámen s tím, co pozůstalí prožívají a jak je možné

jim pomoci. PROČ PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ? /

„Cesta žalu, nářku a slz bývá klikatá.

Nevíte, co skrývá příští zákruta.

Můžeme Vás kousek doprovodit...“

(z letáčku Poradny Alej)

Péče o pozůstalé může mít nejrůznější podobu – od soucitné a em

patické komunikace, přes krizovou intervenci, nejrůznější poradenství až po psychiatrickou péči. Pomoc pozůstalým tedy zahrnuje poměrně široké spektrum – od laické pomoci až po profesionální aktivity. Profesionální pomoc obvykle pozůstalí vyhledávají teprve tehdy, když ostatní zdroje (vlastní obranné mechanismy a copingové strategie, pomoc příbuzných a přátel) selhávají nebo nejsou dostatečně účinné. Profesionální pomoc pozůstalým může mít následující formy (srov. Úlehla, 1996; Novosad, 2000): ■ Doprovázení. Poradce pro pozůstalé pomáhá klientovi přijmout a zvlá

dat situaci, která je objektivně nezměnitelná (nikdo nemůže vrátit život

mrtvému člověku), ale jejíž subjektivní prožívání lze ovlivnit. ■ Vzdělávání. Pozůstalý klient vyhledává pomoc proto, že chce (resp. po

třebuje) získat určité informace, vysvětlení, poučení. Přeje si něco ově

řit, potvrdit, vysvětlit. Aby mu však mohl poradce pomoci, musí mít

potřebné informace a vzdělání, ale také schopnost s vědomostmi přimě

řeně nakládat a ověřovat, jak jsou klientovi prospěšné. ■ Konzultační činnost. Představuje odbornou poradu poskytovanou ji

nému odborníkovi v rámci péče o klienta. ■ Poradenství. Vede klienta k hlubšímu náhledu na jeho problém, jeho pří

činy a možnosti řešení. Poradce pomáhá klientovi najít nejefektivnější cesty

řešení problému (resp. problémů), nabízí klientovi určité rady, návody,

inspirace či nápady. Klient má možnost si sám vybrat z více možných ře

šení, poradce za něj nerozhoduje, pouze mu pomáhá ony možnosti najít.

3. „CO“ JE TO PORADENSTVÍ

PRO POZŮSTALÉ?


14 / PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ

■ Terapie. O terapii se jedná v tom případě, když si klient sám přeje zbavit

se svého problému a zároveň má představu, že by to bylo možné. Spolu

s terapeutem pak hledají a vytvářejí možnosti řešení. V odborné literatuře (Parkes, Worden apod.) se tradičně rozlišuje poradenství pro pozůstalé a terapie zármutku. Poradenství pro pozůstalé je považováno za vhodnou formu pomoci zejména pro truchlící, kteří prožili ztrátu blízkého člověka v nedávné době a potřebují pomoc při adaptaci na tuto skutečnost. Poradenství pro pozůstalé je spatřováno jako adekvátní přístup v případě nekomplikovaného, „normálního“ truchlení. Na zvládání komplikovaných forem zármutku se zaměřuje terapie pozůstalých. Terapie je indikována v případě, kdy u pozůstalých přetrvává závislost na zemřelém, trápí je silné výčitky svědomí, intenzivní pocity viny nebo hněvu a vzteku. Prostor pro terapii se otevírá také tehdy, když pozůstalí neprožívají žádné pocity nebo pokud zármutek či aktuální ztráta oživuje dřívější nezpracovanou ztrátu (Stroebe, Stroebe, 1994, s. 225–226). Ve skutečnosti ovšem není hranice mezi jednotlivými formami pomoci pozůstalým tak zřetelná a v praxi se často stírá. Stejně tak se pomalu (ale jistě) opouští koncept normálního a komplikovaného (patologického) truchlení a nahrazuje se úvahami o faktorech, které mohou truchlení usnadňovat nebo naopak ztěžovat. Za určitých okolností totiž může být „normální“ i to, co obvykle „normální“ není. Např. truchlení rodičů nad smrtí dítěte je normální souhrn reakcí na nenormální situaci (nikdo z nás neočekává, že přežije vlastní dítě). Cokoliv se objeví, je normální. Rodičovská ztráta je intenzivní a komplikovaná sama o sobě. Znamená to, že reakce rodičovského smutku jsou samy o sobě „nepřiměřené“, „přehnané“ a „nekončící“. Tyto typy reakcí by měly být v případě truchlení rodičů předpokládány – jsou přirozené a normální. Co je za jiných okolností považováno za abnormální (např. vtíravé myšlenky nebo až chorobné zaujetí zemřelou osobou), je normální pro truchlící rodiče. Prožívání zármutku je důležité porozumět z celoživotní perspektivy, a ne z nějakého dočasného pohledu, který nevyhnutelně počítá s určitým „časovým rozvržením“. Zármutek rodičů je v mnoha ohledech jiný, zvláštní, výjimečný (Špatenková, 2006b, s. 138–145). Patologické (abnormální, komplikované) truchlení se od normálních reakcí na ztrátu neliší ve své podstatě, ale rozdílnou intenzitou a délkou trvání reaktivních příznaků. Např. Worden (1997, s. 70–74) rozlišuje chronické, odložené, přehnané a larvované patologické reakce. Jak ale správně po

15„CO“ JE TO PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ? /

znamenává Baštecká (2003, s. 160): „Kdo posoudí, že smutek trvá ,příliš

dlouho‘ a je ,nadměrný‘? Pracovník, který doprovází pozůstalé, jejichž ,re-

akce je větší nebo delší, než by se čekalo‘, se musí vyrovnat s tím, že pozů

stalý má právo se ze ztráty nevzpamatovat. Nověji se navíc objevují hlasy

(Edelmann, 2000), že chybějící zármutek nemusí být nutně problematický

a že ,odložený smutek‘ je pravděpodobně mnohem vzácnější, než klinici

předpokládali.“

Poradenství pro pozůstalé nemá v naší zemi silnou tradici a není zatím pří

liš rozšířeno. Příčiny, proč tomu tak je, můžeme stručně shrnout do dvou

důvodů – jedním z nich je nabídka pomoci a podpory této klientelové sku

pině, která je zatím minimální (např. oproti projektům v anglosaských ze

mích), druhým je poptávka po ní. Oba okruhy se vzájemně determinují.

Pozůstalí doufají, že se jejich bolest časem zmírní. Tento postoj je nezřídka

podporován i jejich sociálním okolím a mýty, které se kolem zármutku vy

tvořily („Čas zhojí všechny rány.“, „Každá bolest jednou přebolí.“ apod. ).

Pozůstalí mají také často zábrany proti vyhledání odborné pomoci. Mají

strach ze stigmatizace („Proč bych chodil někam k psychologovi, nejsem

přece žádný blázen!“). Bojí se, že kdyby vyhledali pomoc, uznali by svoji

vlastní slabost, dokázali by – sobě i druhým, že selhali („Nezvládnul jsem

to, jsem slaboch...“). Kromě toho pozůstalí sami sebe nevidí jako adresáty

obecně formulované nabídky různých psychologických a jiných poraden.

Jasně formulovaná nabídka poradenství pro pozůstalé by mohla tento blok

prolomit.

Poradenství pro pozůstalé můžeme v souladu s Gaburou (Gabura, Pru

žinská, 1995, s. 13) chápat jako „poradenství založené na vztahu pomoci,

přičemž má poradce snahu podpořit růst, rozvoj, zralost a uplatnění klienta,

aby se efektivněji orientoval ve světě a vyrovnával se se životem“. V pří

padě pozůstalých pak nejde jen o vyrovnávání se se životem, který byl

smrtí blízkého člověka radikálně změněn, ale také o vyrovnání se s jeho

smrtí. Cílem poradenství pro pozůstalé je vrátit jedince, páry, rodiny nebo

skupiny na určitou úroveň fungování.

Formulace „určitá úroveň“ fungování je zcela záměrná. Smrt milovaného člověka někdy

pozůstalé zasáhne natolik, že nejsou schopni fungovat téměř vůbec. Samozřejmě by bylo

optimální, kdyby se podařilo vrátit pozůstalé na předchozí úroveň fungování, tedy tako

vou úroveň, jakou vykazovali před ztrátou. To ale není vždy možné – jejich „normální

fungování“ doznalo smrtí milovaného člověka značných změn. Nikdy nic už nebude tak

jako dřív. Bude to jiné. Někdy horší, někdy dokonce i lepší. Každopádně však jiné.

+ / PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ S ohledem na zdroj autority poradce rozlišuje Schneiderová (2005, s. 19–20) laické, prestižní a odborné poradenství: ■ laické poradenství je z hlediska tradice původní formou, je založeno na

poskytování pomoci jedincem, který získal kredit poradce neformální

cestou, díky svým psychickým vlastnostem, zkušenostem, prestiži, refe

rencím druhých osob apod.; ■ prestižní poradenství představuje „udělování rad“ lidmi s význam

ným společenským postavením (např. známí politici, umělci apod.)

zprostředkovaným způsobem, prostřednictvím zveřejněných informací;

pomoc v podobě rady přijímá „klient“ na základě vlastního rozhodnutí

a individuální interpretace, přijatá informace má zpravidla obecnější ráz

a příjemce si ji konkretizuje a interpretuje sám

1

;

■ odborné poradenství je institucionální formou pomoci druhým lidem,

jedinec získává pověření k výkonu poradce formálním postupem (získá

ním odpovídajícího vzdělání, příp. výcviku). Z jiného úhlu pohledu lze členit poradenství na: ■ pomáhající (v tomto ohledu lze použít také termín poradenství v užším

slova smyslu) ■ a jiné (např. daňové, investiční, právní, pojišťovnické apod.). U obou typů poradenství je důležitá kompetence poradce, ať už je poradcem laik nebo odborník (resp. profesionál). Kromě toho se však u pomáhajícího poradenství předpokládá schopnost navázat adekvátní poradenský vztah (lidský vztah

2

), což není u poradenství jiného typu vždy nezbytně

nutné. Pozůstalým mohou být pochopitelně poskytovány všechny typy poradenství – laické, odborné, pomáhající i jiné (např. ve formě právní pomoci). Jiné poradenství ale není předmětem našeho zájmu, v této publikaci se zaměříme výhradně na poradenství pomáhající. 1

Příkladem takového prestižního poradenství může být např. výpověď zpěváka a hudebníka

Michala Davida o tom, jak se vyrovnával se smrtí své dcery a jak překonal zármutek v časopise Vlasta 4/2007, s. 26–28. 2

Touto problematikou se v České republice dlouhodobě zabývá např. Karel Kopřiva, a to

v publikaci Lidský vztah jako součást profese. „CO“ JE TO PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ? / Poradenství pro pozůstalé vychází z obecných principů pomáhajícího poradenství. Respektuje obdobné zásady, metody a přístupy jako poradenství poskytované jiným cílovým skupinám klientů. Má také stejné komponenty (složky) poradenského procesu (srov. Schneiderová, 2005, s. 28): ■ poradce (jeho osobnost – povahové rysy, odborné znalosti, vzhled, věk,

pohlaví apod.), ■ klient (jeho osobnost, předchozí zkušenost s poradenstvím, jeho před

stavy o kontaktu apod.), ■ užší a širší prostředí klienta (jeho rodina, přátelé, známí apod.), ■ situace a problém klienta (úmrtí milovaného člověka), ■ vztah klient–poradce (sympatie – antipatie), ■ metody, techniky a prostředky. Přesto je poradenství pro pozůstalé v mnoha ohledech jiné. Jeho specifikum je především v obtížné uchopitelnosti problematiky truchlení a v atmosféře všudypřítomnosti smrti. To činí z poradenství pro pozůstalé nesmírně náročnou oblast poradenství. Poradci (ale i ostatní lidé) zpravidla chtějí po zůstalým pomoci, být jim prospěšní a užiteční, ale truchlení má v sobě něco, co ve všech vyvolává pocit bezmocnosti a bezradnosti. Bowlby (1980, s. 7) v této souvislosti konstatuje: „Ztráta milovaného člověka je jednou z nejbolestnějších lidských zkušeností – je bolestná pro pozůstalého, ale také pro nás, kteří jsme svědky jeho utrpení a můžeme mu jen tak málo pomoci.“ Také Parkes (1972, s. 163) poukazuje na to, že poradenství pro pozůstalé je pro poradce skutečně těžkým úkolem: „Bolest je v takovém případě nevyhnutelná a neodvratná. Vychází z vědomí obou, že ani jeden nemůže dát tomu druhému to, co potřebuje. Poradce nemůže zemřelého přivést zpět k životu a pozůstalý nemůže poradce uspokojit tím, že se bude tvářit, jak moc mu pomohl.“ Truchlícím lidem se pomáhá velmi složitě. Prožívání truchlení pozůstalými komplikuje poradci jeho roli. Zármutek znesnadňuje, aby poradce mohl pozůstalým pomoci, nebo alespoň věřil tomu, že jim pomohl. Proto se u něho může snadno rozvinout pocit marnosti, zbytečnosti, hněvu a frustrace (srov. Worden, 1987). Poradci může být natolik nepříjemné být neustále konfrontován s lidským utrpením, že na základě těchto stísněných pocitů poradenský vztah s truchlícím klientem ukončí, nebo dokonce ukončí všechny své poradenské aktivity v oblasti péče o pozůstalé. / PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ

3.1 PRŮBĚH PORADENSKÉHO PROCESU

Poradenský proces je obvykle členěn na několik na sebe navazujících kroků. Různí autoři (např. Gallessich, 1982; Vymětal, 1995; Drapela, 1997; Úlehla, 1996; Kliment, 1999; Gabura, Pružinská, 1995; Schneiderová, 2005 aj.) samozřejmě popisují průběh poradenského procesu různým způsobem. Bez ohledu na dílčí členění poradenského procesu závisí jeho efektivita především na navázání kontaktu s klientem, na jeho realizaci (implementaci) a na způsobu ukončení poradenského procesu. Struktura veškeré efektivní komunikace je totiž skoro vždy stejná – je zde jasný začátek, prostředek a konec, se specifickými cíli a úkoly spojenými s každým segmentem. Vzpomínáte si ještě na osnovu slohové práce? Ano, má také přesně tuto strukturu – začátek, prostředek a konec, tedy vlastně úvod, stať a závěr. „Mikroskopicky rozpitvaná“ struktura poradenského procesu může vypadat poměrně uměle, ale opravdu se nijak zvlášť neliší od toho, co docela přirozeně a spontánně děláme v jiných („normálních“, resp. neporadenských) sociálních situacích. Např. Kliment (1999) uvažuje o následující struktuře poradenského procesu: 1. Příprava poradenského procesu 2. Fáze vzájemného přijetí účastníků poradenského procesu 3. Porozumění problému 4. Hledání cest k řešení problému 5. Ukončení poradenského procesu Uvedená posloupnost jednotlivých kroků je spíše orientační než rigidně daná, protože jednotlivé fáze se mohou navzájem prolínat a hranice mezi nimi nejsou příliš jasné a zřetelné. Jednotlivé kroky by však měly být v poradenském procesu vždy přítomny, protože pokud některá fáze schází, dochází podle Klimenta (1999) k celkovému ochuzení poradenského procesu a k možnému vzniku dalších sekundárních obtíží. 1. Příprava poradenského procesu Poradenský proces nezačíná až navázáním kontaktu mezi poradcem a klientem a sběrem prvotních informací, začíná už dávno před tím, a to fází



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist