načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poradenství pro pozůstalé -- Principy, proces, metody, 2., aktualizované a doplněné vydání – Naděžda Špatenková

Poradenství pro pozůstalé -- Principy, proces, metody, 2., aktualizované a doplněné vydání

Elektronická kniha: Poradenství pro pozůstalé
Autor: Naděžda Špatenková
Podnázev: Principy, proces, metody, 2., aktualizované a doplněné vydání

Autorka se pokouší vysvětlit, co prožívají pozůstalí, jaký je jejich zármutek a jak probíhá jejich truchlení. Hlavním cílem práce je podpořit všechny, kteří se věnují poradenství pro pozůstalé, zejména v dnešní době, kdy téměř neexistují ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 223
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 2., aktualiz. a dopl. vyd.
Spolupracovali: ilustrovala Jitka Řenčová
fotografie Dagmar Tisovská
Skupina třídění: Druhy sociální pomoci a služeb
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2013
ISBN: 978-80-247-3736-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka se pokouší vysvětlit, co prožívají pozůstalí, jaký je jejich zármutek a jak probíhá jejich truchlení. Hlavním cílem práce je podpořit všechny, kteří se věnují poradenství pro pozůstalé, zejména v dnešní době, kdy téměř neexistují tradiční smuteční rituály. Pomoci pozůstalým by měli jejich nejbližší, ale protože to není vždy možné, pomocnou ruku jim mohou podat profesionální služby odborníků (např. lékaři, psychologové, psychoterapeuti, sociální pracovníci), ale i služby dobrovolníků nebo svépomocné organizace. Autorka odpovídá např. na otázky kdo provádí poradenství pro pozůstalé, s kým, kdy a kde poradenství probíhá apod. Nastiňuje také odborné modely poradenství. Přílohy obsahují různé dotazníky, desatero pro pozůstalé, hodnotící standard poradce pro pozůstalé, ale i pojednání o smrti v pohádkách a mýtech. Odborná příručka pro ty, kteří mohou být průvodcem a oporou pozůstalým na jejich cestě truchlením.

Popis nakladatele

Co říci někomu, kdo právě ztratil milovaného člověka? Jak poradit matce, které zemřelo dítě? Jakou podporu poskytnout lidem, kteří při tragickém neštěstí přišli o někoho ze svých blízkých? Fráze plné planých útěch mohou spíš uškodit než pomoci. Jak ale opravdu pozůstalým podat pomocnou ruku? Právě takovými otázkami se zabývá druhé vydání této publikace. Autorka čtenářům předkládá informace o tom, co vlastně zármutek obnáší a jak zpravidla truchlení probíhá, ale také se do hloubky zabývá úlohou poradce v této obtížné životní situaci. Jakkoli je kniha určena především psychologům či psychoterapeutům, přináší důležité informace i pro laiky, kteří by chtěli truchlícímu pomoci. (principy, proces, metody)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Naděžda Špatenková - další tituly autora:
 (e-book)
Krizová intervence pro praxi -- 2., aktualizované a doplněné vydání Krizová intervence pro praxi
 (e-book)
Poradenství pro pozůstalé Poradenství pro pozůstalé
 (e-book)
Jak řeší rodinné krize moderní žena Jak řeší rodinné krize moderní žena
 (e-book)
Krize -- Psychologický a sociologický fenomén Krize -- Psychologický a sociologický fenomén
Edukace seniorů -- Geragogika a gerontodidaktika Edukace seniorů
Krize a krizová intervence Krize a krizová intervence
 
K elektronické knize "Poradenství pro pozůstalé -- Principy, proces, metody, 2., aktualizované a doplněné vydání" doporučujeme také:
 (e-book)
O posledních věcech člověka -- Vybrané kapitoly z thanatologie O posledních věcech člověka
 (e-book)
Krizová intervence Krizová intervence
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Naděžda ŠpatenkováNaděžda Špatenková

PORADENSTVÍ

PRO POZŮSTALÉ

PORADENSTVÍ

PRO POZŮSTALÉ

PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ

Naděžda Špatenková

Co říci někomu, kdo právě ztratil milovaného člověka? Jak poradit mat

ce, které zemřelo dítě? Jakou podporu poskytnout lidem, kteří při tra

gickém neštěstí přišli o někoho ze svých blízkých? Fráze plné planých

útěch mohou spíš uškodit než pomoci. Jak ale opravdu pozůstalým po

dat pomocnou ruku? Právě takovými otázkami se zabývá druhé vydání

této publikace. Autorka čtenářům předkládá informace o tom, co vlastně

zármutek obnáší a jak zpravidla truchlení probíhá, ale také se do hloub

ky zabývá úlohou poradce v této obtížné životní situaci. Jakkoli je kniha

určena především psychologům či psychoterapeutům, přináší důležité

informace i pro laiky, kteří by chtěli truchlícímu pomoci.

GRADA Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

Principy, proces, metody

Principy, proces, metody

2., aktualizované a doplněné vydání

2., aktualizované a doplněné vydání

9 788024 737362

ISBN 978-80-247-3736-2


Cesta truchlením je dlouhá cesta. Bolestivá, trnitá, plná slz.

A mnohdy s cílem v nedohlednu...

N. Špatenková

S úctou a díky věnováno Dlouhé cestě, o. s.


Naděžda Špatenková

PORADENSTVÍ

PRO POZŮSTALÉ

Grada Publishing

Principy, proces, metody

2., aktualizované a doplněné vydání


Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D. PORADENSTVÍ PRO POZŮSTALÉ Principy, proces, metody 2., aktualizované a doplněné vydání TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5024. publikaci Recenzovali: PhDr. Jaroslava Králová ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D. RNDr. Mgr. Vojtěch Hrouda, Ph.D. Ilustrovala Bc. Jitka Řenčová Fotografie Dagmar Tisovská Odpovědná redaktorka Hana Vařáková Sazba a zlom Antonín Plicka Zpracování obálky Michal Němec Počet stran 224 Vydání 2., 2013 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o., České Budějovice © Grada Publishing, a.s., 2013 Cover Illustration © Eliška Kubínová ISBN 978-80-247-3736-2 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-8009-2 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8014-6 (ve formátu EPUB)

/ 5

Obsah

ÚvOdem 7 1 „PrOč“ POradenství PrO POzůstalé? 9 2 „KdO“ PrOvádí POradenství PrO POzůstalé? 15

2.1 Poradce pro pozůstalé a jeho kompetence ................................................ 20

Supervize ................................................................................................. 26

Péče o sebe sama ....................................................................................... 28

2.2 Poradce pro pozůstalé jako profesní kvalifikace ....................................... 30

3 „CO“ je POradenství PrO POzůstalé? 35

3.1 Specifika poradenství pro pozůstalé ......................................................... 38

3.2 Principy poradenství pro pozůstalé .......................................................... 41

1. Pomoci pozůstalým v akceptaci jejich ztráty ............................................ 41

2. Pomoci pozůstalým identifikovat své pocity a vyjádřit je .......................... 42

3. Pomoci pozůstalým žít dál bez zemřelého ............................................... 44

4. Podporovat pozůstalé v emocionálním odpoutávání od zemřelého ............ 45

5. Poskytnout pozůstalým prostor a čas pro truchlení ................................... 48

6. Interpretovat „normální“ reakce na ztrátu .............................................. 48

7. Respektovat individuální rozdíly v truchlení .......................................... 49

8. Poskytovat pozůstalým kontinuální podporu ........................................... 50

9. Prozkoumat obranné mechanismy a copingové strategie pozůstalých ......... 50

10. Identifikovat potíže a doporučit adekvátní pomoc ................................. 51

3.3 Průběh poradenského procesu ................................................................. 52

1. Příprava poradenského procesu .............................................................. 52

2. Fáze vzájemného přijetí účastníků poradenského procesu ......................... 54

3. Porozumění problému ........................................................................... 54

4. Hledání cest k řešení problému .............................................................. 61

5. Ukončení poradenského procesu ............................................................. 62

4 „s Kým“ PrObíhá POradenství PrO POzůstalé? 63

Individuální poradenství .......................................................................... 64

Párové poradenství .................................................................................... 65

Rodinné poradenství ................................................................................. 66

Skupinové poradenství .............................................................................. 67

4.1 Problémová klientela ............................................................................... 71

Klienti přicházející pozdě .......................................................................... 71

„Absentující“ klienti ................................................................................. 72

„Nekomunikující“, mlčící klienti ............................................................... 73

Intoxikovaní klienti .................................................................................. 73 / Poradenství pro pozůstalé

Agresivní klienti ....................................................................................... 74

Manipulativní klienti ............................................................................... 74

Klienti se sklonem k sebevraždě .................................................................. 75

Klienti se sklonem k vraždě ....................................................................... 77

Klienti s mentálním handicapem ............................................................... 78

Klienti prožívající několikanásobnou ztrátu ............................................... 79

5 „Kdy“ PrObíhá POradenství PrO POzůstalé? 81

5.1 Členění procesu truchlení ....................................................................... 84

6 „Kde“ by mělO POradenství PrO POzůstalé PrObíhat? 89

6.1 Distanční poradenství pro pozůstalé ........................................................ 96

6.2 Nutné podmínky poradenství pro pozůstalé .......................................... 100

7 „KOliK“ má být POradenství PrO POzůstalé? 105 8 „jaK“ vyPadá POradenství PrO POzůstalé? 107

8.1 Jak nemá poradenství pro pozůstalé vypadat ......................................... 108

8.2 Jak má poradenství pro pozůstalé vypadat ............................................. 116

8.3 Metody a techniky poradenství pro pozůstalé ........................................ 122

9 mOdely POradenství PrO POzůstalé 141

9.1 Klinický model ..................................................................................... 142

9.2 Model chaosu ....................................................................................... 147

9.3 Dualistický model ................................................................................. 155

9.4 Model „znovupoznání“ ......................................................................... 163

9.5 Šest „R“ model ...................................................................................... 165

9.6 Úkolový model ..................................................................................... 167

závěrem 175

PřílOhy 179


/ 7

ÚvOdem

„Když ztrácíš drahou bytost,

vždy s ní umíráš.“

P. Syrus

Poradenství pro pozůstalé možná není úplně nejvýstižnější název. Co

chcete radit někomu, kdo ztratil milovaného člověka? Jak poradit matce, které

zemřelo dítě? Co říci lidem, kteří při tragické nehodě nebo nějakém neštěstí

přišli o několik svých blízkých? Tady je každá rada drahá... Nevíme, jak by

chom v takové situaci mohli pozůstalé utěšit, a tak často sáhneme po omšelých

frázích a planých útěchách typu: „To bude dobré, to přejde, chce to čas.“ Sami

však cítíme, že to nebyla ta nejlepší reakce. Co jiného jsme ale mohli udělat?

Šlo udělat něco jinak? A třeba lépe? Možná že i vy se takto ptáte. A právě na

tyto – a další – otázky týkající se poradenství pro pozůstalé publikace hledá

(a snad i nalézá) odpověď.

ƒ CO je poradenství pro pozůstalé? ƒ KDO ho provádí? ƒ S KÝM? Kdo je klientem poradenství pro pozůstalé? ƒ KDY poradenství pro pozůstalé probíhá? ƒ KDE se realizuje? ƒ KOLIK má být poradenství pro pozůstalé? ƒ JAK takové poradenství vypadá? ƒ PROČ vůbec nabízet pozůstalým nějaké poradenství? / Poradenství pro pozůstalé

Ne, opravdu vám zde nechci radit, co a jak radit pozůstalým. Pokusím se vám jen vysvětlit, co asi pozůstalí prožívají, co všechno může mít vliv na jejich zármutek, jak zpravidla truchlení probíhá, jak se může zkomplikovat a kdy asi končí. Snad potom dokážeme porozumět prožitkům i  chování pozůstalých a také vlastním reakcím vůči nim. Možná že pak budeme lépe připraveni na to být pozůstalým oporou, být jim průvodci na jejich cestě truchlením. Cestě, která je dlouhá, bolestná, vyčerpávající a jejíž cíl (resp. konec) se zdá být někde v nedohlednu.

Třeba se bude pozůstalým po této cestě kráčet snáz, budou-li mít vedle sebe nějakého průvodce – například vás. Ano, průvodce. Provázet, doprovázet – to je možná to správné slovo, které nejlépe vystihuje, o co vlastně v poradenství pro pozůstalé jde. Jde o to, aby pozůstalí nebyli ve svém zármutku osamoceni, aby se na své cestě truchlením neztratili, nesešli z ní a aby nakonec dorazili ke kýženému cíli. Co je ale vlastně oním cílem? Pravděpodobně to, že se pozůstalí cítí mnohem lépe než na počátku, že dokážou na svého zemřelého vzpomínat, aniž by se zalykali slzami, to, aby si uvědomili, že život stojí za to, aby byl žit. Dokud ho máme. Protože kdo jiný než pozůstalý je schopen si uvědomit pomíjivost okamžiku, pomíjivost všeho...

/ 9

1 „PrOč“ POr adenstv í

PrO POzůstalé?

„Smutek mění člověka během vteřiny.“

D. Chopka

Smrt blízkého člověka představuje extrémní zásah do života pozůsta

lých. V jediném okamžiku se radikálně mění celý jejich život. Doposud existující jistoty se z jejich života náhle vytratily, jejich svět je smrtí milovaného člověka nečekaně a navždy změněn.

„Smrt Ondry bylo to nejhorší, nejstrašnější, co se nám mohlo stát.“ (Pavlína)

„Měla jsem pocit, že už nemám důvod žít dál. To on byl smyslem mého života.

A teď je mrtvý. Proč mám žít dál?“ (Ivana)

„Je konec. Nastala mozková smrt a její srdíčko přestalo tlouci. Díváme se na

ni, hladíme ji a najednou se mi ta naše velká slečna zase zdá tak malinká, bez

branná a zranitelná. Leží tiše, bradičku má podvázanou, očka zavřená, pihy na / Poradenství pro pozůstalé

nosíku, rezaté vlásky... všechno je jako vždycky. Hladíme její ještě teplé tělíčko,

beru do dlaně její ručičku a cítím, jak konce prstíků začínají chladnout. Naše

víla, náš motýlek, princezna, školačka navždy odchází, už nenakreslí jediný

obrázek, nevymodeluje ani jedno zvířátko, neudělá na koberci ani jednu hvěz

du, už se nikdy neusměje, nikdy mě neobejme, nikdy nepromluví, NIKDY. ...

Vycházíme ven, slunce svítí, a jen těžko můžeme uvěřit tomu, co se právě stalo.

Myslím, že jsme to ráno umřeli i my sami.“ (Olga)

Když vám zemře někdo blízký, je to, jako by se vám zhroutil celý svět, jako by váš život najednou ztratil smysl... Smrtí ztrácíte milovaného člověka navždy, definitivně. Už nikdy se s ním nesetkáte, už nikdy vás nepohladí, nepochválí, už nikdy nic nebude tak jako dřív...

„Rozednívá se. Venku zpívají ptáci a  Nikča už je nikdy neuslyší. Brečím do

polštáře. ‚Prosím vás, někdo, vraťte mi ji zpátky. Já ji strašně potřebuju. Já to bez

ní nevydržím!‘ Je mi, jako by ze mě něco vyřezali. Chybí mi něco z těla, z duše.

Už to nejsem já. Už to nikdy nebudu já. Už to nikdy nebude jako dřív. Dívám

se na Petra, asi spí. Takhle utrápený výraz ve spánku! Už to nikdy nebude on.

Už to nikdy nebudeme my.“ (Jarka)

Zdrcení pozůstalí mají pocit, že už nikdy nemohou být šťastní. Bolí je srdce, oči pálí od potoků slz. Jsou hluboce zarmoucení, truchlí...

„Po vyslechnutí zprávy, že jeho zranění mozku je neslučitelné se životem, pro

padám zoufalému pláči a hysterii. Pronikavá bolest, která mi projíždí hrudí,

je jako zásah ostrým nožem do srdce.“ (Ema)

„Jsem vděčná za každý okamžik, který jsem s ním prožila. Je stále se mnou,

v mém srdci i v mé mysli a já se učím žít bez jeho přítomnosti. Až po tom, co

mi odešel, jsem si uvědomila, jak moc jsem byla šťastná. Můj život se rozdělil

na dobu předtím a potom.“ (Péťova maminka)

Ztráta blízkého člověka nevyvolává u pozůstalých pouze silné emoční reakce, nabourává také jejich: ƒ pocit vlastní identity („Jsem ještě manželka, když mi zemřel manžel? Ne, už

nejsem, jsem vdova.“ „Jak mám teď odpovědět na otázku, kolik mám dětí?“

„A když mi rok po smrti otce zemřela i matka, tak jsem si uvědomila, že moje

dětství definitivně skončilo.“);

„Proč“ poradenství pro pozůstalé? / 11

ƒ pocit vlastní integrity („Něco ve mně zemřelo, jako bych ztratil kus svého já.“

„Moje jediné dítě zemřelo, jsem pořád ještě matka? Co jsem to za ženu?“); ƒ vztahy s jinými lidmi („Není mi dobře samotné, ale není mi dobře ani mezi

lidmi.“); ƒ přesvědčení o stabilitě a bezpečnosti světa („Jak se to jen mohlo stát?“ „Jak

to Bůh mohl dopustit?“).

„Pane Bože, brečím nahlas, to se nedělá, brát rodičům děti. To nemůžeš!“ (Jarka)

Pozůstalí v takové situaci potřebují pomoc a podporu. Té se jim však často nedostává. Hlavním zdrojem pomoci pozůstalým by měli být především jejich nejbližší – rodina, příbuzní, přátelé, známí. Jenomže i ostatní členové rodiny mohou být zasaženi zármutkem, truchlí. Smrt také významným způsobem zasahuje do struktury i fungování celé rodiny a rodinný systém může být smrtí a truchlením natolik narušen, že se stává dysfunkčním. Úmrtí člena rodiny nejenže vyvolává zcela nové, specifické problémy, ale může též znovu otevřít dříve existující a doposud nevyřešené problémy, nebo vyhrotit problémy stávající. V takovém případě nemůže být rodina zdrojem účinné pomoci, protože sama potřebuje pomoc.

„S manželem nemůžu o naší dceři vůbec mluvit. Zavírá se do sebe. Její jméno

před ním nemůžu ani vyslovit. Tak strašně se trápí. To strašné trápení sdílíme

společně, ale přitom každý sám...“ (Jarka)

Ani jiní lidé ze sociálního okolí, například přátelé a známí, nebývají někdy pozůstalým dostatečnou oporou. Obvykle totiž nevědí, jak se k  pozůstalým chovat, co udělat nebo říci, proto se setkání s nimi raději vyhýbají. Chování a prožívání pozůstalých je znepokojuje. Znepokojuje ale také samotné truchlící, kteří si pokládají otázky typu: „Co se mnou teď bude?“ „Proč se to muselo stát právě jemu? A proč mně?“

„Pane Bože, nic horšího jsi nám nemohl udělat. Proč my? Za co to máme?“

(Jarka)

„Připadala jsem si jako ve špatném snu. Věděla jsem, že se takové případy stávají,

ale proč zrovna mně, proč mně, když jsme měli takové problémy s otěhotněním,

proč nám, když bylo miminko tak vymodlené a toužebně očekávané? Ještě ten

večer jsem byla přijata na oddělení gynekologie a začali mi vyvolávat porod.

Byla jsem sama na pokoji a moje pocity byly příšerné. Bylo to tak neskutečné. / Poradenství pro pozůstalé

Dívala jsem se na bříško, ještě před nedávnem tak živé, a teď bylo neskutečně

klidné. Ten pocit, že mám uvnitř sebe mrtvou holčičku, byl hrozný. Myslela

jsem, že to nemůžu přežít, že už nemůžu žít dál. Cítila jsem hroznou bolest

na srdci, jako by s mou holčičkou umřelo kus mne samé. Dnes mám dvě zdra

vá a donošená miminka. Teď jsou jim čtyři měsíce a zažíváme s nimi krásné

chvíle. Na svoji holčičku ale myslím každý den. Už bude vždycky mojí součástí.

(Emiččina maminka)

Pozůstalí chtějí a potřebují na své otázky nalézt odpověď, ostatní jim však

zpravidla dávají najevo, že jim při hledání odpovědí nemohou, neumějí (nebo

nechtějí?) pomoci. A tak pozůstalí často slyší „útěchy“ typu:

ƒ „Netrap se tím!“ To je přece absurdní! Jak se nemají pozůstalí trápit, když

navždy ztratili milovaného člověka?! ƒ „Nesmíš na to myslet, život jde dál!“ Jenomže pozůstalí mají pocit, že se jejich

svět právě zhroutil, že jejich život ztratil smysl... ƒ „Všichni tam musíme...“ To je sice pravda, ale pro pozůstalé to není žádná

velká útěcha. ƒ „Co se stalo, to se stalo...“ Ale tohle se stát nemělo! ƒ „Teď se nemůžeš zhroutit.“ A kdy jindy se člověk může zhroutit, když ne po

smrti někoho blízkého? ƒ „Vzmuž se trochu!“ Jak se má pozůstalá žena „pochlapit“? ƒ „Všechno musí jednou skončit...“ Jenomže proč právě teď? A  proč zrovna

takto?! ƒ „Už o tom nemluv, stejně to nikomu nepomůže...“ Naopak, pozůstalým může

velmi pomoci, mohou-li o  tom, co se jim stalo a  co prožívají, s  někým

hovořit.

Proto truchlící raději vyhledávají pomoc jinde – u pracovníků v pomá

hajících profesích, například u  lékařů, sociálních pracovníků, duchovních, nejrůznějších „poradců“, pracovníků hospicových či jiných poraden nebo u psychologů. Právě psychologové se prý truchlení podle Bradbury (1999 in Baštecká, 2003, s. 160) zmocnili a patologizovali ho – popsali jeho „fáze“ a „příznaky“, určili, co je zdravý („normální“) a  nezdravý (patologický) zármutek a jaké jsou známky „zotavení“. Bradbury žádá, aby se truchlení vrátilo tam, kam patří – do běžného života ve společenství. Jenomže jak se zdá, pro smrt a truchlení není v současné společnosti místo, už tam přirozeně nepatří. Smrt je tabuizována, popírána, vytěsněna. Na smrt se přestalo myslet („zapomnělo se na ni jako na smrt“), pěstuje se kult krásy, mládí, zdraví a úspěšnosti. Smrt je

„Proč“ poradenství pro pozůstalé? / 13

vnímána jako něco negativního, nepatřičného, strašného, co je třeba skrýt před

zraky veřejnosti (srov. Preissová Krejčí, 2011). V takové společnosti se opravdu

netruchlí snadno. To však neznamená, že pozůstalí neprožívají zármutek, že

nejsou zasaženi žalem po smrti milovaného člověka. Naopak – jejich zármutek

je zdrcující, protože jsou na něj sami a jsou v něm zoufale osamělí. Pozůstalí se

mohou domnívat, že dát průchod svému žalu je „morbidní“ a „nezdravé“, proto

se snaží svůj zármutek potlačit nebo skrývat (srov. Gorer, 1965). Nevědí, co mají

se svým zármutkem dělat, jak s ním zacházet, „jak se z toho nezbláznit“. Tradiční

zdroje sociální opory selhávají. Pozůstalí však potřebují podporu, potřebují ně

koho, kdo je na „cestě žalu, nářku a slz aspoň kousek doprovodí“. Proto stále častěji

vyhledávají pomoc formalizovaných institucí, kontaktují například některou

z poraden nebo linek důvěry. Pomalu, ale jistě se i v naší republice konstituuje

poradenství pro pozůstalé jako legitimní oblast poradenství. Pro pozůstalé totiž

může být mnohem přijatelnější hovořit o bolestivých a zraňujících záležitostech

s „cizím“ člověkem, s expertem na danou problematiku (tedy s poradcem pro

pozůstalé), než s členem vlastní rodiny. Ani u některých „odborníků“, například

lékařů či psychologů, však nemusí pozůstalí vždy najít pochopení. Proč? Jed

ním z důvodů je citlivost problematiky umírání a smrti. Smrt děsí. Připomíná

všem jejich bezmocnost, neschopnost čelit smrti a bojovat s ní, ale také vlastní

konečnost. Kromě toho je každé setkání s někým, koho zasáhla smrt blízkého

člověka, bolestivou konfrontací s možností, že by se to mohlo stát také nám.

Dalším důvodem může být i nedostatečná zkušenost s tím, jak pracovat s truch

lením a truchlícími lidmi. Nezáleží na tom, zda pomoc pozůstalým poskytuje

školený dobrovolník nebo vysoce vzdělaný psychoterapeut, jde o to, aby to byl

člověk citlivý vůči potřebám pozůstalých, aby to byl někdo, kdo je obeznámen

s tím, co pozůstalí prožívají a jak je možné jim pomoci.

/ 15

2 „ K dO“ PrOvádí

POradenství PrO

POzůstalé?

„Nikdo nemůže ujít cestu za druhého.

Cesta je však záživnější, když se prochází

v něčí společnosti.“

J. Bucay

Pomoc a podporu pozůstalým může poskytnout prakticky kdokoli –

zdravotnický personál, duchovní, přátelé, příbuzní a známí, zaměstnanci po

hřební služby, členové svépomocných skupin, jiní pozůstalí apod. Dohnalová

a Musil (2008) se domnívají, že pozůstalí potřebují pomoc a podporu především

v následujících čtyřech oblastech:

+ / Poradenství pro pozůstalé ƒ psychické (např. pokud mají potřebu mluvit o úmrtí, naslouchat jim; po

moci jim zvládat vlastní reakce i reakce okolí); ƒ pragmatické (např. pomáhat s vyřizováním úředních záležitostí, zajištěním

pohřbu); ƒ informační (zjišťování, kde se nachází tělo zesnulého, zda mají právo na

hlížet do policejních spisů či zdravotnické dokumentace apod.); ƒ ekonomické (např. když se rodina náhle ocitne v souvislosti s úmrtím v si

tuaci hmotné nouze).

Pomoc pozůstalým je tedy velmi široká a může zahrnovat nejrůznější aktivity. Pokud vidíme podporu pozůstalých jako kontinuum, pak na jednom konci spektra může být například soucitně naslouchající přítel a na druhém konci vysoce specializovaní profesionálové s  nejrůznějšími terapeutickými výcviky.

Přátelský rozhovor Poradenství Psychoterapie

Vstřícné chování

Poradenské dovednosti a empatie

Profesionální přístup a vztah

Kontinuum pomoci pozůstalým

Kdo tedy může pozůstalým poskytovat adekvátní oporu? Parkes (1980)

v této souvislosti zvažuje tři možné přístupy:

ƒ Poradenství pro pozůstalé by mělo být vykonáváno jako profesionální služ

ba speciálně vyškolených expertů (např. lékařů, zdravotníků, duchovních,

sociálních pracovníků či psychologů). ƒ Poradenství pro pozůstalé by mělo fungovat na bázi dobrovolníků, kteří

byli pečlivě vybráni, vyškoleni a průběžně jsou podporováni formou su

pervize. ƒ Péče o pozůstalé by měla být organizována formou svépomocných skupin,

ve kterých se pozůstalí podporují navzájem.

„Kdo“ provádí poradenství pro pozůstalé? / 17

Všechny výše zmíněné přístupy mají své výhody i určitá rizika. Například

svépomocné skupiny mohou představovat velmi efektivní formu pomoci po

zůstalým, nejsou ale řešením pro každého, některým truchlícím vyhovuje spíše

individuální přístup.

„Nebyla jsem schopná poslouchat všechny ty lidi a jejich problémy. Měla jsem

dost svého vlastního trápení...“ (Lída)

I programy založené na laickém poradenství mohou skýtat jisté problémy, například v nedodržování či překračování hranic poradenského vztahu, nemožnost (resp. neschopnost) rozpoznat komplikované reakce na ztrátu (např. depre- si, závislosti) a adekvátně s nimi pracovat. V zahraničí fungují dobrovolnické programy (např. Widow-to-Widow) už dlouhodobě a mají svou tradici. Příkladem „dobré praxe“ laického poradenství v České republice je například projekt Nejste sami občanského sdružení Dlouhá cesta, který byl iniciován snahou nabídnout pomoc a podporu všem, kdo ztratili dítě v jakémkoli věku a z jakékoli příčiny, těmi, kdo „takovou situaci sami prožili, naučili se znovu žít a chtějí dále pomáhat ostatním“ (www.dlouhacesta.cz).

„Často nám lidé říkají: ‚Obdivujeme vás za to, co děláte.‘ Velmi nás to těší, ale

ve svém nitru cítíme, že naše zásluhy nejsou nikterak obdivuhodné. Jsme lidé,

které potkalo něco, co naprosto změnilo naše životy a  životní hodnoty, aniž

bychom si to přáli. Snažíme se pracovat, pomáhat, být prospěšní a užiteční. Je

to pro nás cesta, dlouhá cesta a mnohdy jediná přijatelná.“ (Martina Hráská,

předsedkyně občanského sdružení Dlouhá cesta)

Profesionální expertní model se může jevit jako nejoptimálnější. I v naší republice máme vybudovánu relativně rozsáhlou síť psychosociálních a jiných služeb. Experti v těchto službách by mohli poskytovat pomoc a péči pozůstalým na profesionální bázi. Schmied (1985, s. 162–166) se domnívá, že klíčovými osobami v péči o pozůstalé jsou především lékaři, ať už ošetřující lékaři pozůstalých (či zemřelých), nebo odborní lékaři (např. psychiatři).

„Asi nejvíce nám pomohl psychiatr. Bez účinné léčby si prvních šest měsíců

vůbec nedokážu představit. A pak psycholog. Povídal si s námi a pomohl nám

především v době, kdy jsme vysadili léky.“ (Markéta)

Lékaři představují v systému péče o pozůstalé důležitý prvek, protože jsou zpravidla prvními osobami, s  nimiž se pozůstalí setkávají (oznamují úmrtí / Poradenství pro pozůstalé

příbuzným, ohledávají tělo zemřelého apod.). Truchlící také často vyhledávají

lékařskou pomoc

1

v důsledku dekompenzace svého zdravotního stavu, z důvo

du různých psychosomatických reakcí, nebo také proto, že je projevy zármutku (zejména na fyzické, ale i psychické úrovni) znepokojují. Pro své pacienty jsou lékaři nejen formální, ale často i neformální autoritou. Klimpl (1998, s. 9) připomíná, že jádrem lékařské činnosti je diagnostika a léčba tělesných nemocí, ale že pacienti mnohdy vyhledávají lékaře z nejrůznějších psychosociálních příčin a očekávají něco jiného než jen vyšetření a předpis léku či procedury. Přicházejí s životním problémem, psychickým výkyvem nebo přímo s krizí. Lékaři se ale i v takových případech obvykle uchýlí k tomu, co důvěrně znají – předepíší pozůstalým léky, dají jim „neschopenku“ –, a reprodukují model medicinalizace a medikalizace truchlení.

„Vlastně se mě nikdo na nic ani neptal. Doktor konstatoval jeho smrt a pak mi

píchl injekci na uklidnění. Úplně automaticky.“ (Ivana)

„Cítila jsem se příšerně. Všechno, ale úplně všechno mě bolelo. Nemohla jsem

spát, nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem jíst. Nemohla jsem nic. Doktor mě

posílal na jedno vyšetření za druhým, na rentgen, na krev, na EKG – a nic.

Pak mě chtěl ještě někam poslat, ale já jsem už fakt nemohla, tak mu říkám,

ať to nedělá, že si myslím, že je to tím, že se prostě nemůžu smířit se smrtí

svého manžela. Tak se zamyslel a řekl: ‚Že by to byla deprese?‘ a předepsal mi

Deprex. Ten recept jsem si vzala, prášky jsem sice vyzvedla, ale nikdy jsem je

neužívala...“ (Jana)

„Nálepka“, že truchlící je nemocen, je z poradenského hlediska nejen zbytečná, ale i poměrně nebezpečná – truchlení není nemoc, ani deprese. Truchlení je normální a přirozená reakce na ztrátu milovaného člověka. Truchlení je práce, náročná fyzická i psychická práce (srov. Freud, 1971) a pozůstalý, chce-li svůj zármutek „ošetřit“, musí pro to něco udělat, ne pasivně čekat, že se „z toho uzdraví“, že to přejde samo. Nepřejde. Proto je medicinalizace a medikalizace

1

V Londýnské studii se uvádí, že tři čtvrtiny vdov z Parkesova výzkumného vzorku

se v prvních šesti měsících od úmrtí manžela obrátily na svého praktického lékaře.

Parkes při analýze výsledků tohoto výzkumu konstatoval, že se vdovy a vdovci rádi

obracejí na své lékaře s žádostí o pomoc, a dokonce se na ně v záležitostech truchlení

obracejí mnohem častěji než na duchovní, kteří představují tradiční zdroj pomoci

pozůstalým. (Parkes, 1996, s. 188)



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.