načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Pořád jen provokuje - Isabelle Filliozat

-6%
sleva

Elektronická kniha: Pořád jen provokuje
Autor:

Nehledejte v nevhodném chování svého dítěte naschvály a záměr - snažte se najít příčinu, proč se tak chová! Odmlouvání, kolize s vrstevníky, drzost dětí ve věku 6 až 11 let. ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129 Kč 121
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 132
Rozměr: 23 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Anouk Dubois
překlad: Marie Kala
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1158-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nehledejte v nevhodném chování svého dítěte naschvály a záměr - snažte se najít příčinu, proč se tak chová!
Odmlouvání, kolize s vrstevníky, drzost dětí ve věku 6 až 11 let. Vidíte v tom naschvály, neposlušnost a kladení odporu. Hledáte vinu u sebe, snažíte se přijít na chyby, kterých jste se při výchově dopustili. Ale co když se jedná o zcela jiné příčiny?


Autorka vás na konkrétních situacích seznámí s myšlenkovými pochody a reakcemi dětského mozku. Její poznatky vycházejí z nedávných objevů neurofyziologie a experimentální psychologie, a její rady umožňují lepší pochopení reakcí dítěte v různém věku. Soustřeďuje se na to, co se děje v hlavách našich dětí, a na odpovědi, kterými můžeme reagovat na jejich chování a zejména na jejich potřeby. Naučíme se i jiné postupy, než jaké známe ze svého dětství, abychom si jako rodiče mohli vybrat, jak budeme jednat a nebýt přitom pod vlivem našich osobních zkušeností. Kniha ukazuje, jak náš život může být báječný, když se budeme dětem snažit porozumět. Učí, jak správně nastavit hranice, posilovat vzájemnou důvěru, jak děti postupně učit osamostatnění.


Empatický přístup k dítěti v rámci pozitivního rodičovství znamená více štěstí v každodenním rodinném životě, protože křik, hádka, pohlavek, trest nebo odseknutí nás od dětí vzdaluje. Poznatky z neurozobrazovaích metod potvrzují, že je-li dítě vystavováno stresu, narušuje se tím jeho hormonální rovnováha a to má za následek změny ve struktuře mozku.


Věk od šesti do jedenácti let je zásadní období pro vývoj mozku, citovosti a sociálních dovedností. V první kapitole se autorka zabývá stresem a potřebou náklonnosti a svobody. Uvidíme, jak naplnit zásobník lásky našich dětí a jak je nasytit bezpečím a důvěrou. Ve druhé kapitole se budeme cvičit v tom, jak je poslouchat a přijímat jejich emoce. Třetí kapitola se bude věnovat dětem mladším sedmi let. Čtvrtá kapitola představí věk rozumnosti. Osmý rok je věkem pravidel a my toho využijeme v páté kapitole, abychom přistoupili k nevyhnutelnému tématu zákazů a trestů. Otázka stanovení hranic, klíče pro usměrňování a chránění, nikoliv pro omezování či k bezúčelnému dodržování. Šestá kapitola se soustředí na děti devítileté, sedmá kapitola na desetileté. Osmá kapitola pak nastíní prožívání mladých ve věku jedenácti let.


Isabelle Filliozat je psycholožka, lektorka psychoterapie, ředitelka Školy vztahové a emoční inteligence. Zároveň je autorkou mnoha knih, mezi něž patří knihy Do nitra dětských emocí, Dokonalý rodič neexistuje či Zkoušeli jsme všechno, které můžete také nalézt na adrese www.albatrosmedia.cz.
Anouk Dubois je ilustrátorka této knihy, ale hlavně je psychomotorická terapeutka, kvalifikovaná instruktorka "Vědomého rodičovství", školitelka „Efektivní komunikace" podle Gordonovy metody.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Isabelle Filliozat - další tituly autora:
Zkoušeli jsme všechno! Zkoušeli jsme všechno!
Filliozat, Isabelle
Cena: 121 Kč
Pořád jen provokuje Pořád jen provokuje
Filliozat, Isabelle
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Pořád jen provokuje
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
Isabelle Filliozat
Pořád jen provokuje – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Obsah
Předmluva 6
Návod k použití této knihy 9
1. Je to dobré semínko 13
2. Přijímat jejich emoce 43
3. Od šesti do sedmi let – Období představivosti 52
4. Sedm let – Věk rozumnosti 57
5. Osm let – Věk pravidel a plánů 67
6. 9 let – Spravedlnost a dokonalost 85
7. 10 let – Důvěra 92
8. 11 let – Přísliby dospívání 98
9. Co se odehrává v nás, rodičích? 105
Závěr 116
Několik informací a doplňkové zdroje 120
Poděkování 130
Rejstřík 131





Mému synovci a mé neteři, Cézarovi a Chloé Mio,
kteří právě zažívají období, o němž píši.
Děkuji za krásný vztah, který spolu máme, za ohromnou důvěru,
kterou ke mně máte. Jak ráda si s vámi hraji!
S láskou, navzdory těm kilometrům,
které nám brání hrát si spolu častěji.
Isabelle
Mému drahému a citlivému Érikovi
a našim dvěma zázrakům, Salomé a Juliette.
Anouk





„Propukl náhle v pláč. Nastala noc. Odhodil jsem nářadí. Nezáleželo mi už na kladivu,
svorníku, žízni ani smrti. Na jedné hvězdě, na planetě, na té mé, na Zemi, bylo nutno
utěšit malého prince. Vzal jsem ho do náruče. Kolébal jsem ho. Říkal jsem mu: ‚Květině,
kterou máš rád, nehrozí nebezpečí... Nakreslím tvému beránkovi náhubek. Nakreslím
ti pro tvou květinu ohrádku... Udělám...‘ Nevěděl jsem už pořádně, co říci. Připadal
jsem si strašně nešikovný. Nevěděl jsem, jak se mu přiblížit, jak se k němu dostat... Svět
slz je tak záhadný.“
*

Antoine de Saint–Exupéry, Malý Princ
* Antoine de Saint Exupéry, Malý Princ. 6. vydání v Albatrosu. Přeložila Zdeňka Stavinohová. Praha: Albatros, 1989, 93 s.





Isabelle Filliozat
Jako maminka dvou dětí jsem prožila stavy intenzivního štěstí, bezpodmínečné lásky,
pocity nekonečného blaha. Ale také jsem s dětmi zažila chvíle extrémní zlosti,
bezmoci a beznaděje. Stydím se za to, že jsem měla chuť je ponížit, opanovat je, ukázat jim,
kdo je tu pánem, dát jim záhlavec, rozmašírovat je, opustit je a nechat je být... Prožila
jsem takové vzrušení, vypětí i podráždění, jaké jsem si, než se narodily, nedovedla ani
představit.
Děti ve věku od šesti do jedenácti let jsou v „latentním období“
*
. Je pravda, že tato
fáze je méně hlučná než ostatní, taková malá přestávka mezi křikem těch nejmenších
a boucháním dveřmi a hudbou těch větších. Přesto je to zásadní období pro vývoj
mozku, citovosti a sociálních dovedností. Musím přiznat, že jsme toto období těžce
prožívali všichni – já, jejich otec i děti. Často jsem se cítila bezmocná a bezbranná vůči
utrpení, které děti prožívaly, i stěnám, které proti mně stavěly.
Rodiče se obávají dospívání a výbuchů vzteku u dvouletých dětí, ale i období mezi
šesti a jedenácti lety může být velice obtížné. Základy budování identity, vnitřní jistoty,
vědomí sebe sama, důvěry ve své schopnosti se sice vytvářejí již od narození, ale v šesti
* Podle psychoanalytické teorie dítě nejprve prochází obdobími s podněty sexuálně orálními, análními a oidipovskými, než
vstoupí do latentního období, během něhož je sexualita odvedena k učení
Předmluva





Předmluva  7
letech ještě není nic z toho hotové, dokončené. I když jim vyhovuje doba, kdy chodí
spát (díky melatoninu a biologickému rytmu většina dětí okolo šestého roku začíná
sama usínat kolem osmé hodiny večerní), i když zvládají lépe své pocity a poslouchají
nás, objevují se jiné obtíže: školní docházka, cesta k samostatnosti a mezilidské vztahy.
Ukázalo se, že vše, co se týká školní docházky, by vystačilo na samostatnou knihu.
Nechali jsme tedy tuto tématiku stranou, ne protože by neměla své místo v knize
o dětech od šesti do jedenácti let, ale protože tato oblast je tak důležitá, že vyžaduje zvláštní
pojednání. Také se nebudeme zabývat patologickými jevy, jež mohou zakoušet někteří
z nás. Budeme se soustředit na drobné každodenní těžkosti týkající se vztahů v rodině.
V této knize se pokusíme porozumět tomu, co se děje v hlavách našich dětí v tomto
vývojovém období, které je až příliš často poznamenáno souboji o moc.
Každý křik, každá hádka, každý pohlavek, trest nebo odseknutí nás od dětí vzdaluje.
Sama jsem byla překvapená, že jsem křičela a trestala, ačkoli jsem věděla, že ani jedno
neúčinkuje. Zažívala jsem pochyby, pocit viny, zmatek. A vydala se hledat klíče. Nejprve
klíče k porozumění, protože rozumíme-li, co se děje, je mnohem jednodušší vhodně
a účinně jednat. Poté konkrétní prostředky do každodenního života.
Napsala jsem tyto stránky, abychom měli nějaké jiné vychytávky, než jaké známe
ze svého dětství, abychom si jako rodiče mohli vybrat, jak budeme jednat a nebýt přitom
pod vlivem našich osobních zkušeností. Tato kniha se soustřeďuje na to, co se děje
v hlavách našich dětí, a na odpovědi, kterými můžeme reagovat na jejich chování a zejména
na jejich potřeby. Rodiče, kteří jsou si vědomi toho, že reagují přehnaně, a pro které
nejsou informace v této knize dostačující, se mohou obrátit na moji knihu Dokonalý
rodič neexistuje, v níž se touto problematikou zabývám podrobněji.
Empatický přístup k dítěti v rámci pozitivního rodičovství znamená více štěstí
v každodenním rodinném životě. A čas tak rychle ubíhá...





8  Pořád jen provokuje
Anouk
Obrázkové knihy se rychle zabydlely na podlaze mého pokojíčku. Jako malá jsem si
v nich stále dokola listovala. Jednoho dne k nim přibyly ještě komiksové knihy a už bylo
téměř nemožné vstoupit na holou podlahu a vyhnout se obálkám knih. Naučila jsem
se je tedy... uklízet (ano, ano!), protože jsem si přála, aby zůstaly „krásné“, v dobrém
stavu. Představovala jsem si, jak jednou, až budu maminkou, s velkou rozkoší předám
svým dětem tuto cennou sbírku.
Ještě dnes se mi často stává, že si dlouze prohlížím některé stránky komiksů.
Alba jsou pečlivě seřazena v poličkách, mé obrázkové knihy zůstaly téměř netknuté
(už do nich nečmárám, vždy si na to vezmu čistý papír!).
Měla jsem to štěstí, že moje dvě dcery mají rády komiksy, a dokonce je čtou rychleji
než já. Starají se o ně a nezapomínají je pečlivě uklízet...
S radostí se nořím do dětského světa prostřednictvím svých rozličných profesí: jsem
ilustrátorka dětské literatury, specialistka na psychomotorický vývoj ve službě Podpory
v rodičovství a lektorka metody respektování dětí pro dospělé.
Dobrodružství pokračuje. Děti rostou a rodiče... také. Pevnými pouty, která se den
po dni tkají. Pro mě bylo nejdůležitější si uvědomit, že tato pouta se mohou stát
překrásným odrazovým můstkem ke štěstí každého člena rodiny.
Pokusím se vysvětlit a objasnit krásné životní období od šesti do jedenácti let!





Návod k použití
této knihy
První obrázek vždy zachycuje rodinnou situaci. Reakce rodiče je poté karikována.
Následuje konfrontace s:
Prožíváním dítěte
Mužský rod a ženský rod, chlapec a dívka se střídají v respektování rovnosti. Tato volba
může vyvést z míry čtenáře, zvyklého na převahu mužského rodu. Ale jazyk není
neutrální, je vtištěn do našeho nevědomí, potvrzuje stereotypy
*
. Důležité je, že ne vždy rod
mužský zahrnuje i rod ženský. Vybrali jsme proto střídání rodů, místo abychom text
zatěžovali systematickým přidáváním koncovek rodu ženského. Přirozeně přitom platí,
že sdělení, které přináší chlapec, se týká i dívek a naopak. Stejně tak střídáme tatínka
a maminku, aniž bychom předpokládali, že některé otázky budou výsadou maminek
a jiné zase tatínků.
Obrázek led žárovky osvětluje situaci. Představuje objevy neurovědy
a experimentální psychologie.
* http://www.cemeaction.be/?p=461
Vždy ti řeknu, co se mi honí hlavou.





10  Pořád jen provokuje
Volba pozitivního rodičovství
Jedná se o zjednodušení: situace, volba, má pouze pedagogický cíl. Je
jasné, že v konkrétní situaci je možné zvažovat celou řadu možností.
Hlavně nám nevěřte! Tato kniha vám nepředkládá pravdu. Každý
musí pozorovat, cítit, experimentovat. Jistě se vám některé
navrhované přístupy budou zdát zjednodušující, idealistické. Konflikty
v rodině nám již připadají přirozené, jsme zvyklí, že děti
nespolupracují. Ani se nám nechce věřit, že by to mohlo být jinak a že by to bylo takto snadné.
Jestliže tlačíme do dveří, objev, že je stačí přitáhnout, aby se otevřely, může být
zarážející. A to je záměr této práce – přijít na směr otevírání spíše než do toho jít silou.
Jistě, výsledky nebudou vždy okamžité, zejména pokud se styl výchovy zásadně změní,
dítě se bude mít nějakou dobu na pozoru.
Každé dítě je jiné. Ani rodiče nejsou stejní. Každý má svůj příběh, svoje potřeby
a cíle, své limity vzhledem k věku, hormonům, finanční situaci, která udává ekonomické
a sociální postavení. A žádný vztah se nepodobá jinému, protože se tvoří pokaždé mezi
dvěma různými osobami ve specifickém prostředí. Je tedy na každém, aby si vytvořil
svébytný vztah ke svému dítěti. Přemýšlejme společně a upravujme svůj přístup
k výchově, která odpovídá zvláštním potřebám našeho dítěte, a nikoliv dítěte hypotetického!
Jako vychovatelé, kteří respektují jednotlivé odlišnosti dětí, se pokusíme analyzovat,
co může způsobovat jejich reakce.
Jestliže se období mezi pěti a jedenácti lety zdá ke spolupráci celkově snažší než ob -
dobí mezi druhým a třetím rokem, pro mnohé z nás není domov tak klidný, jak bychom
si přáli. Máme pocit, že některé děti jsou trochu moc aktivní. Jsou nepořádné,
nedokážou se soustředit, zapomínají své věci. Některé se jeví jako agresivní, až násilné vůči
svým kamarádům. Jiné jsou zase přehnaně zdrženlivé, chybí jim sebevědomí a hrozí, že
se stanou oběťmi. Jak tomu čelit a přecházet, aniž bychom byli v neustálém konfliktu?
V první kapitole se budeme zabývat stresem a potřebou
náklonnosti, svobody vzhledem k výskytu chování, které
označujeme jako problémové. Uvidíme, jak naplnit zásobník
lásky našich malých a jak je nakrmit bezpečím a důvěrou.
Ve druhé kapitole se budeme cvičit v tom, jak je poslouchat
a přijímat jejich emoce.
Dobře víme, že dítě není zmenšeninou dospělého.
Často však svým dětem vyčítáme, že se nechovají jako dospělí.
Dětský mozek je ve vývoji, dítě nevidí a nechápe věci tak
jako my dospělí. Nebudeme-li si to uvědomovat, stane se to
zdrojem celé řady konfliktů, zbytečných trestů a rodičovského
vyhoření. Malá holčička lže... Můžeme s ní jednat stejným
způsobem v šesti nebo v jedenácti letech? Ačkoli je každý
jedinečný, všichni náležíme ke stejnému lidskému druhu





Návod k použití  11
a mozek desetiletého dítěte se podobá více mozku jiného dítěte než svému v dospělosti.
Třetí kapitola se bude věnovat dětem mladším sedmi let. Čtvrtá kapitola představí věk
rozumnosti. Osmý rok je věkem pravidel a my toho využijeme v páté kapitole, abychom
přistoupili k nevyhnutelnému tématu zákazů a trestů. Otázka stanovení limitů je široce
debatována odborníky a mnoho rodičů je před ni bezradně postaveno. Dát hranice,
ano, ale jak konkrétně? Na těchto stránkách objevíte klíče pro usměrňování a chránění,
nikoliv pro omezování či k bezúčelnému dodržování. Šestá kapitola se soustředí na děti
devítileté, sedmá kapitola na desetileté. Osmá kapitola pak nastíní prožívání mladých
ve věku jedenácti let.
Při psaní knihy se nemůžeme vyhnout jistému zevšeobecňování,
jenže všeobecná tvrzení jsou vždy mylná, jelikož neberou v úvahu
specifičnosti každého jednotlivce. Přesto si myslím, že je důležité
tyto všeobecnosti uvádět, protože my rodiče přestaneme očekávat
od našich dětí chování, které neodpovídá jejich věku, a lépe
porozumíme jejich reakcím. Abychom zbytečně nezatěžovali text,
nezačínáme každou větu „občas“ a „stává se“, spoléháme na vás, že si tato
slůvka domyslíte. Podobně se co nejvíce vyhýbáme opakování, že se
některé chování dětí vyskytuje v různém věku. Zveme vás tedy,
abychom společně prošli touto knihou a našli v ní právě vaše dítě, i když už třeba pominulo
či ještě nenastalo období toho či onoho věku. Stejně jako jsou někteří z nás „sovy“ nebo
„ranní ptáčata“, jak jsme různě citliví na pachy nebo hluky, má i každé dítě jiný rytmus,
jinou citlivost, jiný vývoj. Dítě není nenormální, jestliže nežadoní o mobilní telefon,
když už je mu osm let, nebo jestliže si nechce uspořádat pyžamovou party v jedenácti!
Že toto chování je normální, neznamená, že se takto bude vaše dítě chovat, ale že je
přirozené, když se takto projeví. Mozek se nezmění najednou v den narozenin dítěte,
ale také se nevyvíjí plynule, zdá se, že vývoj probíhá jako na horské dráze; což znamená,
že čeho je dosáhnuto v sedmi letech, může být ztraceno třeba v jedenácti letech. Mozek
dítěte prochází neustálou přeměnou a velice často je to doprovázeno ústupy, rozvraty
a úzkostmi. Jediná jistota během celého putování k samostatnosti je, že dítě potřebuje
být živeno naší nepodmíněnou láskou, aby z ní mohlo čerpat zdroje ke svému růstu.
Dávat tuto lásku nemusí být vždy jednoduché. V osmé kapitole se budeme zabývat námi
samými. Zvládáme s lehkostí frustraci? Kdy řádíme jak utržení z řetězu?
„Jak dítěti vysvětlit, že jeho chování je nepřípustné?“ Rodiče si tuto otázku kladou
velice často, zejména, když se děti chovají pasivně, kladou odpor, jsou násilné nebo si od
nás a našich dobrých rad udržují odstup. Máme pocit, že nás hledají? Při posuzování
jejich nepřijatelného chování jsme v pokušení zvyšovat nad nimi dohled, abychom si
vynutili poslušnost. „Okamžitě to přestaneš dělat!“ „Hned teď si půjdeš vyčistit zuby.“
Hrozby, tresty, odebrání výsad a sliby odměn máme zkrátka za „výchovnou“ výzbroj.
Jenže při neúspěchu naší strategie rozhořčeně vybouchneme: „Zkusil jsem už vše,
a stejně to začíná znovu!“ V tónu našeho hlasu je cítit, že se zlobíme na dítě, které se nechová
tak, jak to od něj očekáváme.





12  Pořád jen provokuje
Vědci již prokázali, že výchovné postoje zřejmě nejsou
ovlivňovány rozumem. Pomocí nejmodernějších zobrazovacích metod je
již možné ukázat, do jaké míry narážíme na naše vlastní prožité
zkušenosti. Intenzita našich citových reakcí nám vždy nedovoluje
být takovými rodiči, jakými bychom chtěli být, a dokonce nám
znemožňuje přemýšlet s dostatečnou jasností. Velká část rodičů
věří, že k jejich roli patří určování limitů a že láska má být
odměnou, jsou hluboce přesvědčeni, že tresty jsou nezbytné
a spravedlivé. Pro některé jsou pohlavky a výprasky nedílnou součástí
rodičovské výbavy. Je velice těžké tyto zakořeněné představy zpochybnit, navzdory tomu,
že dlouhodobě nemají na chování dětí vliv. Tyto předsudky jsou sdíleny většinou rodičů
již po celá staletí. Na druhé straně vymýšlet nová řešení vyžaduje čas a vyrovnanost.
Naši předci, naši rodiče ještě věděli velice málo o tom, jak funguje mozek, a tak
mohli věřit, že výchova strachem je neškodná. Nyní se již prokázalo, že je-li dítě
vystavováno stresu, narušuje se tím jeho hormonální rovnováha a to má za následek změny
ve struktuře mozku.
Neurozobrazování, naše znalosti o neuronech, o stresových hormonech, o inteligenci
a o paměti nám jednoznačně ukazují, že je nutné zvolit nenásilnou výchovu. Kromě
citových následků jsou pro mozek nezvratné nejen důsledky pohlavků, ale i křiku
a výhrůžek: změny v bílé hmotě, zaostalost některých oblastí, nadměrná činnost amygdaly
a stresového oběhu. A pak, proč věnovat tolik času a energie konfliktům, když je možné
žít jinak? Náš život může být báječný, když se budeme dětem snažit porozumět.
Po krátkém shrnutí, které nám připomene, jak důležitá je kvalita vztahu, připojujeme
na konec několik informací, které by v kapitolách zbytečně zatěžovaly četbu.
Až do šesti let je dítě velice závislé na svých rodičích, jsou pro něj velice důležití.
Jak dítě roste a je čím dál schopnější se samo o sebe postarat, rodiče mění svůj přístup
a stávají se z nich koučové. Cílem rodiče je, aby jednoho dne bylo dítě zcela samostatné
a již ho nepotřebovalo. Jenže to není nic jednoduchého, rozpoznat potřebu
samostatnosti dítěte a postupně omezovat naši kontrolu. Je velice obtížné vytyčit hranici mezi
ochranou a omezováním. Navíc se mění ze dne na den! Dítě se vyvíjí, v pondělí může
potřebovat větší míru svobody, aby mohlo experimentovat... a už v úterý se uchýlí
do maminčiny náruče. Mezi sedmým a jedenáctým rokem se střídá potřeba odstupu,
prozkoumávání a blízkosti, kontaktu. Vše se vytváří. Vnitřní jistota,
sebevědomí a víra ve své schopnosti je nezbytná k harmonickému
vývoji.
K velkým změnám v dospívání patří i posilování důvěry, to
znamená schopnost důvěřovat si! Naše rodičovské postoje se v tomto
období mohou řídit podle otázky: může se na mě moje dítě
spolehnout?





Je to dobré semínko
1.
Jo! Už vidím
růst druhý
lístek!
Do toho!
Honem rosť!
Mým tempem, toto
je moje tempo!





14  Pořád jen provokuje
Když zasadíme v zahradě semínko, nemůžeme každý den odhrnout zeminu, abychom
zhodnotili velikost kořínků... Část růstu se odehrává potají v zemi. Ani poupátko
neotevíráme násilím, ale s okouzlením a vděčností pozorujeme postupné rozkvétání,
květ se otevírá svým vlastním tempem. Semínko ví, čím se má stát. Z růže se nestane
kopretina, když jí olámeme trny a obarvíme okvětní plátky. Je snad růže méně krásná
než kopretina? Je dub lepší než borovice? Je nám svěřeno semínko.
Naší rolí je umožnit mu růst tím, že připravíme nejlepší půdu, potřebné živiny,
podpěru k malému výhonku, že budeme podle jeho reakcí naplňovat jeho potřeby. Potřebuje
více slunce, nebo naopak preferuje stinné stanoviště? Má ráda vydatnou zálivku, nebo
dává přednost sušší půdě? Jestliže má zahradník určité množství teoretických informací
o potřebách toho či onoho druhu, sama rostlina mu řekne, co potřebuje, co se jí líbí
a co se jí líbí méně. Ona sama se vyjadřuje tím, jak vadne, nebo se rozvíjí, žloutne, nebo
vytváří bohaté listoví, květy a plody.
Jestliže se naše děti nevyvíjí tak, jak by se vyvíjet mohly, jestli se nestravují správně,
jestli špatně spí, jestliže zažívají ve škole neúspěchy, neznamená to, že jsou špatné, ale
že něco je špatně.
Takto nám dávají najevo: „Něco mi schází,“ nebo „Je mi špatně“. Ještě neumí svými
slovy vyjádřit: „Potřebuji vás nablízku.“ „Mám strach, když se hádáte.“ „Ještě nezvládám
koordinovat svá gesta.“ Nebo: „Moje tělo je v napětí.“ Nebo ještě: „Celé kolonie bakterií
se snaží napadnout moje trávicí ústrojí.“ V nejlepším případě zavolají: „Maminko!“
a řeknou: „Mám strach!“, „Nezvládnu to,“ „Chci bonbón!“ nebo „Chci jíst jenom
těstoviny nebo rýži.“
Je jen na nás, abychom dekódovali jejich hlášení a rozpoznali, co potřebují. Protože
se nenecháváme přemoci emocionálními zónami svého mozku, jsme schopni uvažovat
o tom, co jim schází. Můžeme vytvářet hypotézy, dedukce, analýzy. Pojďme tedy
společně analyzovat.
Prožívá krizi
Když je naše dítě nemocné, nespokojíme se jen s tím, že odstraníme pupínky. Trpí-li
dítě onemocněním bakteriálního původu, je zřejmé, že se musí bakterie vyhubit. Při
těchto symptomech se ptáme: Co se děje?
Je bláhové spoléhat se na to, že nepřístojné chování odezní samo od sebe, aniž
bychom odstranili příčiny. Změňme úhel pohledu. Co když je chování dítěte symptomem?
Proč si neklademe stejnou otázku, když se dítě chová nepřizpůsobivě nebo nepříjemně,
jako když má somatické obtíže: Co se děje?





Je to dobré semínko  15
První odpovědí je slovo
stres. Jestliže se dítě chová
agresivně, odmítavě nebo zaraženě,
jsou to vnější projevy toho, že
mozek se nachází ve stresu. A to
žádný trest nezmírní.
Co se děje v mozku? Malinká
soustava nazývaná amygdala
začne produkovat záplavu
hormonů. Podle okolností velí k útoku,
nebo k útěku. Srdce bije
rychleji, v krvi proudí cukr a kyslík až
do končetin, aby mohlo tělo
rychleji běžet nebo silněji udeřit.
Svaly jsou napjaté. Dítě zakouší celé
toto fyzické napětí a občas, jak
mu velí jeho tělo, vypukne krize.
Jestliže je nebezpečí extrémní,
jestliže útok nebo úprk nejsou
možné, tělo strne. Podobně jako
myš, která dělá mrtvou, když
jí chytí kočka, všechna činnost
(i myšlení) je v tuto chvíli
přerušena, tělo je znecitlivěné, aby
necítilo bolest.
Agresivita, útěk nebo nehybnost jsou
známky toho, že nejvyšší struktury mozku jsou
přemoženy; už nemůže přemýšlet, dítě potřebuje
nejprve uklidnit mozkové okruhy.





16  Pořád jen provokuje
Moje kápézetka při uklidňování stresu v dětském mozku
• Fyzický kontakt, něha, uklidňující hlas rodiče, projevy náklonnosti;
• hluboké a tiché dýchání;
• pozornost obrácená k vnitřním pochodům;
• přijímání vyjádření citů;
• sklenice vody;
• pohled do zeleně;
• tělesné cvičení (chůze, běh, rozmáchlé pohyby, ...);
• hudba;
• smích.
Víme, že hladové, žíznivé nebo ospalé dítě se snadno rozmrzí. Vždyť pro batole jsme
měli vždy po ruce křupku nebo pití, zachovejme si reflex nabídnout sklenici vody
i pro osmileté dítě, které má hysterický záchvat. Zkuste jej pohladit, obejmout nebo
si s ním něco zahrát, když se začne rozčilovat, dělá „blbiny“, je agresivní, vzteklé
nebo poté, co na nás zařve, se zavře s bouchnutím dveří ve svém pokojíčku. A přece!
Jsme tedy rozhodnutí. Příště, když mě vytočí, nadechnu se, mile se usměji,
nabídnu mu lahev vody, vyslechnu si, co cítí, projdu se s ním v lese, uvelebíme se spolu
na pohovce, jen tak pro legraci na něho bafnu... A pozoruji ho.
Fyzický kontakt
uvolňuje během několika
málo vteřin vylučování
oxytocinu. V období mezi šestým
a jedenáctým rokem mají děti
stále ještě velkou potřebu
fyzického kontaktu právě proto,
aby měly dostatek oxytocinu,
a mohly tak zvládat stres
ve svém každodenním životě.
Vystresovaný mozek ve škole
hůře pracuje...
Je tedy jenom blahodár -
né, když se před tím, než si
dítě začne připravovat úkoly
do školy, pomazlíte,
namasírujete jej nebo se na posteli
poškorpíte.





Je to dobré semínko  17
Velká část
francouzských psychiatrů je
ještě ovlivněná
psychoanalýzou, a proto
interpretují chování dítěte
podle této teorie. Freud
tvrdil, že dítě je
„polymorfně perverzní“,
podněcované sexuálními
a agresivními podněty.
Postupné překonávání
oklešťování (orálního,
análního a nakonec
oidipovského) dítěti umožní,
aby se stalo plně
integrovaným dospělým.
Podle tohoto paradigmatu se dané hranice zdají být nutné, je potřeba dát jasné
hranice dětským touhám i projevům chování, aby se nevymkly naší kontrole.
Ale jaké jsou důsledky tohoto přístupu? Navíc vytvoření hranic předpokládá, že mají
sami kontrolu nad svým chováním, není to tak?
Poslyšte, paní, to už není možné. Jestliže
bude Pepa takto pokračovat, musíme
ho vyloučit ze školy. Zvu vás do školy,
abychom si promluvily.
Jste se svým
dítětem příliš
svázaná.
Musíte mu pevně stanovit
hranice, pro jeho dobro.





18  Pořád jen provokuje
Podle teorie citové vazby je chování motivováno
potřebami. Ať už je dítě nevrlé, zaostávající, či násilnické, problémem
není jeho chování, ale reakce, která toto chování vyvolá. Je to
odpověď na situaci, v níž si neví rady, na citovou frustraci nebo
na příliš mnoho emocí najednou.
Dítě si neřekne: „Půjdu se poprat se svými spolužáky, aby
se mnou konečně někdo zabýval.“ Jednoduše zakouší příliš
intenzivní emocionální zatížení, pnutí, pak nastane jeden impulz
k agresi, který snadněji nebo i s většími obtížemi zvládne. Udrží
se... ale ve stavu, kdy je přetížené, i ta nejmenší frustrace může
rozpoutat agresivní jednání. Aby dítě mohlo změnit své chování,
je potřeba jednak vyřešit jeho problém (viz str. 128), jednak ihned
uklidnit jeho stres, tedy přijmout projevy náklonnosti.
Díky jemnému kontaktu se uvolní vylučování dopaminu,
serotoninu a oxytocinu – molekul uklidnění a štěstí –, což zklidní amygdalu a sníží
sekreci stresových hormonů. Rodič připomíná benzinovou pumpu, jistotu pro pravidelné
doplňování nádrže.
Nesmíš se rvát
s ostatními!
Máš zákaz...
Musím být
tvrdší
Čím více se zlobíš, tím se cítím osamělejší a nepochopenější. Chtěl
bych zlobit méně, ale nemůžu se změnit naráz. Nerozumím tomu, co
se ve mně odehrává. Potkám nějakého kluka a už to jede. Nevím, jak se
začít chovat jinak. Potřebuji tvou pomoc, maminko.
Jak změnit jeho chování?
Díky metodám neurozobrazování již víme, že děti, které
měly možnost navázat bezpečnou vazbu (viz str. 120) již od svého
narození, mají lepší schopnost zvládat stres. Ale stejně jako se
rychleji vyprazdňuje nádrž našeho auta, když zmáčkneme plyn až
na podlahu, tak i zásobník našeho dítěte není naplněn jednou
provždy.
Hádka mezi kamarády, posměšky, špatná známka, pokárání,
separace, neúspěch, to vše vyžaduje hodně energie pro zvládnutí
situace a vyčerpává zásoby. Konflikty v rodině nebo nový bratříček
si žádají ještě více.
Nestačí své dítě jenom milovat, je nutné vzájemně interagovat,
odpovídat na jeho požadavky, zásobit jej náklonností a kontaktem
i v tomto věku, kdy nastupuje na druhý stupeň základní školy.
A zejména, pokud prochází obtížným obdobím.





Je to dobré semínko  19
Jak změnit jeho chování?
Díky metodám neurozobrazování již víme, že děti, které
měly možnost navázat bezpečnou vazbu (viz str. 120) již od svého
narození, mají lepší schopnost zvládat stres. Ale stejně jako se
rychleji vyprazdňuje nádrž našeho auta, když zmáčkneme plyn až
na podlahu, tak i zásobník našeho dítěte není naplněn jednou
provždy.
Hádka mezi kamarády, posměšky, špatná známka, pokárání,
separace, neúspěch, to vše vyžaduje hodně energie pro zvládnutí
situace a vyčerpává zásoby. Konflikty v rodině nebo nový bratříček
si žádají ještě více.
Nestačí své dítě jenom milovat, je nutné vzájemně interagovat,
odpovídat na jeho požadavky, zásobit jej náklonností a kontaktem
i v tomto věku, kdy nastupuje na druhý stupeň základní školy.
A zejména, pokud prochází obtížným obdobím.





20  Pořád jen provokuje
Pro děti je naprosto samozřejmé, že se s nimi mazlíte, cítí se pak bezpečně, umí
spolupracovat, hrají si, poslouchají, učí se... Když je však maminka vystresovaná nebo
naštvaná, když je odměřená, zkrátka, když si neudělá čas a tatínek také není
k dispozici, zásobník dítěte se prožívaným stresem snadno vyprázdní. Dítě pak může reagovat
agresivně nebo příliš uzavřeně.
Děti častěji projevují větší náklonnost mamince, ale i tatínek je velice důležitý.
Prarodiče, tetičky, strýčkové, rodiče kamarádů, přátelé rodičů, vyučující, obchodníci,
zdravotnický personál, všem těmto lidem může dítě projevovat svou náklonnost. Někdy
stačí jen milý pohled, několik slov a dítě se psychicky posílí.
Nic se nemůže změnit, ba ani analyzovat a pochopit v napjatém ovzduší plném
nedůvěry. První etapa spočívá v tom, že si každý, ať dítě, či dospělý, uvědomí, že musí
být partnery v této změně.
Značná vnitřní jistota
a velká dávka energie jsou nutné pro
růst, přemýšlení, učení se nebo
pro změnu chování.
Abych zlomila začarovaný kruh
stresu (agresivita/stres, méně
lásky/stres/agresivita...),
doplňuji citový zásobník svého dítěte:
usmívám se, hraji si a směji se
s ním, odpovídám na jeho dotazy,
naslouchám jeho pocitům, dávám
mu svou blízkost a fyzický
kontakt. Každý den mu věnuji deset
až dvacet minut, kdy ho pozorně
vyslechnu. Tím se nasytí i moje
potřeba blízkosti!
Paní, váš syn
se změnil.





Je to dobré semínko  21
Vzteká se při sebemenší příležitosti
Člověk se nedokáže plně uvolnit od napětí, když je s osobou, ke které má silný
citový vztah. Celý den malý člověk potlačuje své pocity, je zticha, ale vypětí se v něm
shromažďuje. Večer pak tyto tlaky vyplavou na povrch, vstříc osobě, která ho
bezpodmínečně miluje... I když je to častěji maminka, i tatínek může být osoba dítěti
nejbližší.
Je jasné, že tento proces není vědomý. Dítě si neřekne: „Vyjádřím mé napětí
mamince.“ Dává jen najevo stav napětí ve svém těle. Nejmenší frustrace pak funguje jako
spouštěč.
Dítě ve skutečnosti nepláče, protože chce jít ven nebo si hrát na svém tabletu. Je to
jen ta poslední kapka, po které vyplavou na povrch všechny nashromážděné emoce. Dítě
si dovolí tuto reakci, protože je u něj osoba, která mu je nejbližší.
Nevím, proč se vždy tak rozčílím, nedělám to naschvál. Když mi něco
odmítneš, cítím se vnitřně tak nějak podivně. A pak to ve mně všechno
vybouchne. Potřebuji tě, abys mi pomohla.
Oběd bude na stole za pět
minut. Teď není vhodná doba
na to, abys šel na brusle.





22  Pořád jen provokuje
V mozku již není aktivní kontrola nad chováním – „Pozor, nebezpečí, takto se tu
nemůžeš chovat.“ Naopak se rozjíždí proces náklonnosti: „Je tu moje nejbližší osoba, jsem
chráněný, můžu projevit své emoce.“
Zuřivý záchvat vzteku? Vybíjí si na mně své běsnění, protože
má ve mně důvěru.
Záchvaty se opakují? Dítě něco trápí, trpí úzkostmi.
Nejprve musím naplnit jeho zásobník náklonnosti. Jakmile je jeho
mozek opět schopen v klidu rozvažovat, vyslechnu jej nebo si
pohrajeme, abych mu pomohla rozpoznat, v čem spočívá jeho
problém.
Když ovšem dítě
nedokáže svými slovy vyjádřit, co
jej trápí, je na mně, na rodiči,
abych se na to snažila přijít.
Z čeho pramení jeho trauma
nebo obavy? Co způsobuje nahromadění napětí?
Nedorozumění mezi rodiči, násilnosti jednoho
z rodičů, smrt nebo nemoc někoho blízkého,
přestěhování, narození malého bratříčka, potrat, křivda
mezi dětmi, šikana, nuda nebo ponižování
ve škole...? Prozkoumám s ním, co ho může tížit.
Ve škole se nudím. Paní učitelka
mi zakazuje dělat něco jiného,
když dokončím svou práci,
a taky nechce, abych pomáhal
ostatním s jejich úkoly.





Je to dobré semínko  23
Snaží se upoutat pozornost
Když je dítě ustarané, úzkostné,
když se cítí osamocené nebo jednoduše
zažívá nudu
*
, jeho mozkové okruhy jsou
v nouzi. Dětský mozek potřebuje hormon
oxytocin, který se vyplavuje při dotycích.
Pozor, to neznamená, že by se dítěti
nedostávalo rodičovské lásky. Jenom dítě
potřebuje tady a teď doplnit svůj zásobník
náklonnosti, protože se z nějakého důvodu
vyprázdnil. Jestliže je dítě u své nejbližší
osoby, to jest, že se mu dostává pozornost
vždy, když ji potřebuje, má nutkání obracet se na tuto osobu, aby si naplnilo svůj
zásobník a cítilo se opět bezpečně.
Když rodič odpoví, i kdyby to měl být jen vlídný pohled, dítě se uklidní a vše je zase
v pořádku. Stresový okruh se vrátí do klidu (v maminčině náručí dítě uroní několik slz,
nikoli kvůli bolesti, ale právě protože se potřebuje uklidnit). Dítě naplní svůj zásobník
a je opět připraveno na nová dobrodružství.
Jestliže však rodič není v danou chvíli k dispozici, jestliže nevěnuje dostatek
pozornosti potřebám dítěte, míra stresu v mozku roste. Dítě se krotí, přemáhá se... Ono
si neřekne: „Půjdu tatínka otravovat, aby si mě všímal.“ Ale jeho vystresovaný mozek
spustí nejprve pasivní chování, pak nastoupí neklid a nakonec násilné jednání.
Pasivního chování si často nikdo nevšimne, protože dítě se zkrátka nijak
neprojevuje. Snaží se zabavit. Myslí na něco jiného. Neví, co mu chybí. Dívá se na tatínka, ale
protože vidí, že je velice zaměstnaný, snaží se ho nevyrušovat. Čeká.
Když se ovšem dotyčný tatínek nezačne zajímat ve chvíli, kdy je to potřeba, když
neřeší aktuální problém, dítě zneklidní nebo se přehnaně dožaduje svého. Nejančí,
protože by chtělo na sebe upoutat pozornost, ale kvůli tomu, že je ve stresu, protože mělo
příliš málo pozornosti. Vrtí se na židli, kývá se ze strany na stranu, snaží se uklidnit se
pohybem. Obecně lze říci, že to jsou opakující se a trhavé pohyby.
Jestliže rodič stále nereaguje, hladina stresu v mozku nepřestává stoupat. Dítě cítí, že
je v něm čím dál více energie, má velkou potřebu hýbat se, běhat, bouchat do čehokoli...
a může být dokonce i agresivní.
* Dávejme pozor na to, abychom nezaměňovali nudu a nicnedělání. Každý z nás má potřebu volného času a prostoru,
abychom nechali myšlenky jen tak ubíhat. Denní snění umožní začlenění nových informací a podpoří neuronové synapse.
Nuda vzniká z tísnivé situace.





24  Pořád jen provokuje
Projevuje se násilně bez výstrahy
Jestliže je dítě uvyklé tomu, že mu není věnována dostatečná pozornost, je odmítané, či
dokonce bité, nemusí už pozornost vyžadovat, ale rovnou přejde do agresivní fáze.
Je přece jasné, že svému dítěti neříkáme: „Máš hlad? No tak se nenajíš! Třeš si oči? Tak
to nebudeš spát!“ Proč tedy reagujeme negativně, když si všimneme, že svým
chováním vyjadřuje, že potřebuje pozornost? Proč mu odmítáme kontakt, pozornost a jen
čekáme, až vypukne agresivita?
Mohu popsat chování, které pozoruji, a poté navrhnout řešení, které by
uspokojilo jeho potřeby: „Vidím, že komíháš nohama. Chtěla by sis něco zahrát?“ A zejména
musím dbát na to, abych dala dítěti dostatek pozornosti ve chvíli, kdy ji vyžaduje!
Jestliže se opravdu nemohu v danou chvíli dítěti plně věnovat, domluvím se s ním
(a domluvu dodržím!): „Vidím, že se nudíš. Skončím tady tu práci, dám prát pračku
a přijdu za tebou do pokojíčku, vyhovuje ti to takto? Nechceš si mezitím malovat/ skládat
puzzle/vyřešit hlavolam?“
Když vím, že přijde na návštěvu moje přítelkyně, doplním do zálohy zásobník
svého dítěte, takže může být samostatné po dobu návštěvy: „Teď si budu jenom s tebou
pět minut hrát, a pak se budu věnovat kamarádce. (A své přítelkyni půjčím nějakou knihu
na těch pět minut, aby se také zabavila.)“
Odmítá kontakt
Jdu do svého pokoje.
No co to je, Matěji. Zůstaň chvilku
se mnou, právě jsem se vrátila domů.





Je to dobré semínko  25
Dítě se často distancuje, aby vyklidilo prostor, ba dokonce, aby nás
neobtěžovalo... Může se projevovat i agresivně.
Když rodič vidí, že před ním dítě zabouchne dveře svého pokojíku, může se mu
vybavit situace z jeho vlastního dětství. Jeho rodiče pravděpodobně reagovali
na podobné chování odmítavě, a tak kvůli svému křehkému sebevědomí může mít obrannou
reakci na to, co považuje za nelásku svého dítěte.
Ještě než si to stihne vůbec uvědomit, jeho hippocampus (maličkatá část mozku
hned vedle amygdaly, která spravuje vzpomínky) si vybaví nebezpečí, zmobilizuje svůj
limbický systém (kde sídlí emoce) a utlumí funkce čelního laloku (ten, který přemýšlí).
Chyběla jsi mi! Hrozně moc jsem tě potřeboval a tys tady nebyla, trvalo
to dlouho. Ublížilo mi to. Ale nechci ti to dávat moc najevo, tak se
tvářím, že se nic neděje. Říkám ti, že budu raději sám, aby sis nemyslela, že
se mnou musíš trávit svůj čas. Nesnáším, když si myslíš, že něco musíš.
Raději se zavřu v pokojíčku a hraju si sám.
V každém případě vůbec ničemu nerozumíš. Chybíš mi, mám strach,
nevím, jak se s tebou opět sblížit.





26  Pořád jen provokuje
Rodič má tedy tendenci se chránit, než aby věnoval pozornost svému dítěti, ztrácí se
mu nebo se rozčílí. Někdy, aby si obhájil své stažení, rodič považuje toto vzdálení jako
přirozené, ba dokonce výchovné: „Potřebuje být sám/Rád si sám hraje v pokojíčku...“
Ve skutečnosti rodič do svého dítěte promítá vlastního rodiče, trne hrůzou, že by
se zopakovala situace, kdy se doprošuje objetí nebo kdy rodič bez dovolení vstupuje
do pokojíku.
Dítě se vyhýbá mému pohledu? To je přímo volání! Uzavírá se? Nečeká nic jiného,
než že obnovím naše propojení.
Čas, který věnujeme dítěti, znovu vybuduje spojení. Mazlení, hry, smích,
masáže... Odmítnutí a slzy budou zřejmě předcházet obnově propojení. Jestliže dítě
přede mnou zavře bránu svého srdce, očekává, že tuto zábranu překonám. Bojí se,
že bude zklamané, že mu bude ublíženo. Chrání se. Ačkoli jsem to byl já, kdo zradil
jeho důvěru, kdo ho nespravedlivě potrestal, má touhu odpustit, potřebu cítit se
milováno a být ve spojení s námi.
Běž do svého pokoje!
Často odepíráme lásku, abychom docílili
poslušnosti. Sice to krátkodobě účinkuje, ale
za jakou cenu?! V anglosaském světě se hovoří o time–
outu, podobně jako ve sportu. Francouzi zase
posílají své děti do kouta.
Myšlenka spočívá v tom, že dítě by mělo být
o samotě, aby mohlo přemýšlet. To však činí před
třináctým až čtrnáctým rokem jen zřídka. Na co
tedy myslí dítě, které je izolováno ve svém
pokojíčku?
Odcházím
Jsem špatná... Tatínek mě nemá rád, to není spravedlivé. V každém
případě se brzy pomstím.





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je
možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist