načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poppy Borůvková – Poprask na Akademii – Jennifer K. Brownová

Poppy Borůvková - Poprask na Akademii

Elektronická kniha: Poppy Borůvková
Autor: Jennifer K. Brownová
Podnázev: Poprask na Akademii

– Poppy se vrací zpět na Akademii zvláštních schopností a ovládá ne jednu, ale dvě zvláštní schopnosti! Budou se jí však na něco hodit? . – Poppy Borůvková je nadšená. Zjistila totiž, že je sklonkař, takže má nadání ovládat DVĚ ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 166
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Poppy Mayberry, return to Power Academy přeložil Václav Soukup
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3594-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poppy se vrací zpět na Akademii zvláštních schopností a ovládá ne jednu, ale dvě zvláštní schopnosti! Budou se jí však na něco hodit? .

Poppy Borůvková je nadšená. Zjistila totiž, že je sklonkař, takže má nadání ovládat DVĚ mimořádné schopnosti! Její radost však trvá jen do chvíle, kdy se vrátí na Akademii zvláštních schopností – tentokrát jako poradce. Na Poppy a její kamarády Elii, Logana a Sama tady totiž čekají nejméně dva oříšky, které budou muset rozlousknout: zachránit školu před novým učitelem herectví a jeho děsivým muzikálem, ale taky vyřešit záhadná zmizení studentů…

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jennifer K. Brownová - další tituly autora:
 (e-book)
Poppy Borůvková, narozená v pondělí Poppy Borůvková, narozená v pondělí
 (e-book)
Poppy Mayberryová 1 - Narodená v pondelok Poppy Mayberryová 1
 (e-book)
Poppy Mayberryová 2 - Rozruch v Akadémii (SK) Poppy Mayberryová 2
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Poppy Borůvková –

Poprask na Akademii

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Jennie K. Brownová

Poppy Borůvková – Poprask na Akademii – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




JENNIE K. BROWNOVÁ


Pro Eddieho


• 7 •

P

oprvé jsem kvůli používání mé úžasňácké čtvrteční

schopnosti měla potíže v šesté třídě, když jsme měli

hodinu matiky s panem učitelem Salmonem.

Málem jsem tu dokonalou příležitost ke čtení myšle­ nek propásla. Panu učiteli totiž nadskakoval na hlavě při chůzi po třídě jeho příčesek, což mě šíleně rozptylovalo. Zahihňala jsem se a pomyslela si, že to vypadá, jako by mu na hlavě visela chlupatá šedivá veverka.

„Psst,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a pohlédla na Marka Masterse. Ukazováček měl nacpaný v nose – byl to jeho zlozvyk, kterého se neuměl zbavit. Vzhledem k tomu, že jako Sobota žádné schopnosti neměl, něčím být známý asi musel. Druhou rukou Mark ukázal na pana učitele s jeho obrovským příčeskem, který teď stál přímo přede mnou.

Kapitola první


• 8 •

„Slečno Borůvková,“ zavrčel pan učitel Salmon.

„Ano?“ odpověděla jsem jako vždy zdvořile.

„Řeknete třídě odmocninu ze čtyřiceti devíti?“

Samozřejmě jsem věděla, že je to sedm. Když si nejsem jistá, pokaždé řeknu sedm. To číslo jednoduše miluju. Ko­ neckonců sedm dní v týdnu.

„Sedm,“ odpověděla jsem.

Pan učitel se ušklíbl a přistoupil ke mně o krok blíž. Vážně si musí zasednout zrovna na mě? Jako Čtvrtek do­ kázal číst myšlenky, takže můj názor na jeho příčesek už stoprocentně znal – bylo mi jasné, že právě kvůli tomu se mě teď pokoušel ztrapnit.

„Dobře. To bylo snadné,“ řekl a popostrčil si své brýle s drátkovanými obroučkami výš na nos. „Teď všem řekně­ te odmocninu z čísla 657.“ Široce se usmál.

Vybavila jsem si včerejší domácí úkol, ale nic mě nena­ padlo. Občas jsem si přála, aby moje pondělní schopnost uměla vyčarovat odpovědi stejně rychle, jako mi umožňo­ vala hýbat s věcmi pomocí mysli.

Mrkla jsem na svou bývalou největší nepřítelkyni, Ellii Prestonovou, a pokusila jsem se jí vyčíst řešení z hlavy. Dvakrát zakroutila hlavou a dala mi tak najevo, že správ­ nou odpověď netuší. Ellie měla spoustu předností, ale ma­ tematika mezi ně rozhodně nepatřila.

„To jsem si myslel, slečno Borůvková,“ zazubil se pan učitel. Třída se zachichotala.

• 9 •

Když se ke mně otočil zády a vykročil uličkou, přečetla jsem jeho myšlenky: To máš za to, že si děláš legraci z mého elegantního účesu.

„Nepřipadá mi elegantní,“ zabručela jsem. Netušila jsem, proč jsem to musela říct nahlas. Vždyť jsem si to mohla jen pomyslet! Doufala jsem, že mě neslyšel, ale podle výrazu v jeho očích to bylo naopak.

„Promiňte, Poppy?“ řekl pan učitel Salmon a vykročil zpět ke mně. Vlasy mu nadskakovaly s každým krokem a já se pro sebe uchechtla. Všichni se dívali na mě.

Sebejistě jsem odpověděla: „Jen jsem řekla, že mi váš účes nepřipadá elegantní.“ Ze všech stran se ozvalo chi­ chotání. Vážně jsem si právě před třídou udělala srandu z pana učitele? Tak tohle nevypadá dobře.

„Potřebuji si s vámi promluvit na chodbě, slečno Bo­ růvková,“ řekl pan učitel smrtelně vážně. Uhladil si na hlavě tu chlupatou šílenost a trochu mu zrůžověly tváře. Třídou to zašumělo jako vždycky, když někdo musel na chodbu.

„Vím naprosto přesně, co jste tam právě udělala,“ řekl a hlavou kývl ke dveřím od třídy. „A také vím, že si na své nově objevené čtvrteční schopnosti teprve zvykáte, ale pra­ vidla používání schopností ve škole znáte!“

Pan učitel začínal být dost vynervovaný, což se mu stá­ valo pokaždé, když musel na nějakého žáka křičet. Byl tak divný...

• 10 •

„Jedna věc je číst myšlenky lidem z hlavy, a druhá, úplně jiná, všem tyto myšlenky prozradit!“ vyjel na mě tlumeně a jeho obličej začal nabírat tmavý odstín. „Ne­ chcete snad strávit další léto na Akademii zvláštních schopností, že ne?“ zeptal se.

Jasně, že jsem tam nechtěla znovu, ale nedokázala jsem přestat zírat na jeho obličej, který tmavnul stále víc. „Pane učiteli, začínáte nezdravě rudnout.“

Panu učiteli vystřelily ruce ke tvářím. „Já, ehm, totiž... prostě už to nedělejte,“ zakoktal se, prudce se otočil a při­ bouchl za sebou dveře do třídy. Stála jsem tam a nevěděla co dělat. Pro sebe jsem se usmála a poděkovala štěstěně za to, že jsem nemusela do ředitelny za Kývalem Kolíbalem.

Tehdy mi došlo, že být Pondělí a zároveň Čtvrtek, není tak úplně bez rizik. Ale současně se s tím dala užít spousta legrace!

• 11 •

Kapitola druhá

O šest měsíců později

N

akonec jsem se ale na Akademii zvláštních schop­

ností stejně ocitla znovu. Když jsem vstoupila pod

obrovskou klenbu vchodu do Akademie, pousmála jsem se. Ulízaný pan Grimly rozdával úplně stejně jako minulý rok měkké antistresové balónky, na kterých stálo: Vítej každý nový dne, buď jiný než ostatní. Totálně ujetý. Ne­ mohli být letos trochu víc kreativní?

Grimly samotný se moc nezměnil. Jeho kalhoty stále potřebovaly o dost zkrátit – spodní lemy se jim krabatily a při každém kroku šustily.

Byl to přesně rok, co jsem do Akademie vstoupila poprvé. Rok od chvíle, co jsem poznala paní ředitelku,

• 12 •

Klobásu Larribyovou, a jejího ulízaného pomocníka, pana Grimlyho. Rok, co jsem se skamarádila s Loganem, Pát­ kem se schopností mizet, a Samem, Středou, která umí ovládat světlo. Rok, co se Ellie Prestonová, moje velká ne­ přítelkyně a také Čtvrtek se schopností číst myšlenky, stala jedním z mých nejoblíbenějších lidí vůbec. A přesně rok, co jsem zjistila, že nejsem jen telekinetické Pondělí, ale i Čtvrtek – takzvaný „sklonkař.“

Nicméně po tom šíleném minulém létě – šílená Larri­ byová a ulízaný Grimly schovali Okurku, mého rozkošného malého chundelatého jorkšíráka – jsem rozhodně potřebo­ vala trochu přesvědčovat, abych se sem vrátila. Letos jsme tu s Ellií měly dělat poradkyně. „Poppy, jestli tam nepojedeš se mnou, tak jako fakt umřu,“ přeháněla zase Ellie, když si sedala do obrovského fialové­ ho kulatého křesla v rohu mého pokoje. Okurka jí skočila na klín a žadonila o podrbání za ušima.

Zamračeně jsem se na Ellii podívala. Vzpomněla jsem si, jak špatně jsem své schopnosti dřív ovládala.

• 13 •

„Zamysli se nad tím, Poppy. Jenom šest týdnů tohle léto!“ usmála se na mě Ellie z toho přehnaně velkého křesla. Měla pravdu. Šest týdnů bych zvládnout mohla. Když jsem se na to podívala z té světlejší stránky, tak to bylo lepší než tam strávit celé léto.

„A potom můžeme dál polehávat u bazénu a srkat limonádu?“ zeptala jsem se a ona souhlasně přikývla.

Takže po krátké úvaze jsem si řekla: Ale co. Pár týdnů na Akademii zvláštních schopností zase nemůže být nic tak strašného, ne? A tentokrát jsme aspoň dostaly zaplaceno.

• 14 •

Kapitola třetí

A

tak to začalo. Klobása Larribyová se právě kolébala

středem knihovny Akademie a vypadala jako nahni­

lé rajče. Obří nahnilé rajče, abychom byli přesní. Červené šaty ji obepínaly všude, kde neměly, a měly na sobě tečky z hebké hnědé látky. Rozhodně v nich nevypadala dobře, ale pokud mě paměť neklamala, ona nevypadala dobře nikdy v ničem.

Letmo jsem se rozhlédla okolo sebe a uviděla asi třicet letošních studentů, kteří si spolu vzrušeně šuškali. Pondělí stála v rohu – soustředila se, ukazovala prsty – a myšlenka­ mi se pokoušela pohnout věcmi. Ještě před rokem jsem byla jednou z nich.

Skupinka Střed upřeně hleděla na lustr uprostřed míst­ nosti. Nahlédla jsem jim do hlav, ale žádné myšlenky jsem

• 15 •

u nich nenašla – veškerou energii vkládaly do snahy použít svou schopnost. Ty ubohé Středy jen chtěly párkrát zhas­ nout a rozsvítit, ale podle toho, jak se tvářily, (jako kdyby měly zácpu) jim to rozhodně nešlo. Z prstů jim nevylétly ani nejnepatrnější jiskry.

„Psst.“ Otočila jsem se a spatřila Logana, který se za mnou znenadání objevil. Tváře mi polilo horko – jako vždy, když se ukázal. Byl prostě příliš roztomilý. Kývl k Larribce a já nemusela být Čtvrtek, abych poznala, že si o jejím out­ fitu myslí to samé co já.

„Kde jsi byl?“ zašeptala jsem a mrkla na hodinky. Bylo 9:15 a dostavit jsme se měli už před hodinou.

„Babi s dědou mě doma trochu zdrželi,“ řekl a culil se na mě tím uličnickým úsměvem. Nejenže byl Pátek se schopností mizet, ale jako jeden z mála na Akademii zvláštních schopností měl také luxus Úterý – schopnost teleportovat se. Byla jsem ráda, že měl dvě schopnosti. To­ tiž, bylo mi ho tak trošku líto – neumím si představit, co bych dělala, kdybych neměla rodiče.

Do očí mu spadl pramen tmavě blonďaté ofiny. Švihla jsem zápěstím, a přiměla tak jeho vlasy vystřelit zpět k hla­ vě. Tiše jsem se zasmála. Právě jsem mu na hlavě vytvořila přehazovačku á la pan Grimly.

„Děkuju mockrát, Poppy,“ zakřenil se a rukou si pro­ hrábl vlasy, aby je měl zase jako předtím. Vzpomněla jsem si na minulé léto, kdy jsem svými myšlenkami dokázala

• 16 •

sotva pohnout pírkem. Teď jsem však svou schopnost v podstatě dokonale ovládala. Pryč byly dny, kdy na pleša­ tou hlavu mého otce vzduchem létaly špagety, neovladatel­ né psí hřebeny ohrožovaly Okurku a o tabule se tříštily čelenky. Když jsem teď své schopnosti použila a došlo ke katastrofě, byl to záměr.

„Takže mluvil s tebou už někdo o tom, co tu vlastně děláme?“ zeptal se Logan.

„Ne, vůbec,“ odpověděla jsem a stáhla si své nezvlada­ telné zrzavé kudrnaté vlasy do rozcuchaného drdolu – s tím mi nedávno pomohla Ellie. Minulý rok byly moje vlasy jedna velká katastrofa. „Paní starostka říkala, že budeme pomáhat ostatním studentům a tak, ale o ničem konkrét­ nějším se nezmínila,“ řekla jsem a podívala jsem se za něj. Klobása Larribyová a paní Mastersová (mamka nosošťoura Marka a starostka města Nova) spolu zapáleně diskutovaly.

„No, jestli to bude podobný jako minulý rok, tak to ba­ lím,“ prohlásil, založil si ruce na prsou a zády se opřel o židli.

Jeho poznámka ve mně oživila vzpomínky na těch pár příšerných týdnů strávených ve vězení zvaném Akademie zvláštních schopností. Aby nám Larribyová s Grimlym mi­ nulé léto pomohli ovládnout naše schopnosti, schovali nám naše osobní cennosti. Moje milovaná Okurka byla zamčená v kleci kdesi uprostřed lesa, ve kterém údajně straší. Nakonec jsme naše schopnosti ovládli a k tomu vy­ šlo najevo, že jsme sklonkaři.

• 17 •

„Kdo to je?“ vytrhl mě Logan z přemýšlení. Středem knihovny si to sebevědomě vykračoval muž s písmeny M. R. Z. S. vyšitými na pravé horní kapse bundy. Černou kšiltovku měl staženou těsně nad oči. Nevypadal jako ty­ pický učitel Akademie, obzvlášť s těmi upnutými černými džíny, fuj. Z nějakého důvodu mi ale připadal povědomý. Když zvedl hlavu, aby promluvil k paní ředitelce, došlo mi, kde jsem ho už viděla – bylo to v Novamňam. Minulý týden jsme tam seděly s mojí další nejlepší kamarádkou, Veronikou Whiteovou, a mluvily o plánech na léto. „Takže ty mi tvrdíš, že příští dva měsíce hodláš strávit kaž­ dý den na Akademii zvláštních schopností?“ zamrkala na mě Veronika zmateně. „S Ellií?“

S Veronikou jsme byly nejlepší kamarádky od... no... odjakživa a ona si stále ještě zvykala, že já a moje bývalá nepřítelkyně Ellie Prestonová si teď rozumíme. Chtěla jsem Veronice o celé té věci s druhotnými schopnostmi říct, jenže všichni jsme paní starostce slíbili, že si to nechá­ me pro sebe. Přestože Veronika neměla ani ponětí o tom,

• 18 •

že umím číst myšlenky, rozhodně za poslední rok vycítila silnější vztah mezi mnou a Ellií. Asi jsem jí nemohla mít za zlé, že trochu žárlí.

„Vlastně to bude jen šest týdnů,“ řekla jsem a hodila před ni na stůl brožurku Akademie zvláštních schopností. Díky světlým odstínům zelené a modré se Akademie jevila celkem přitažlivě – byla jsem ráda, že brožuru od minulé­ ho roku vylepšili.

Veronika pondělní schopností odsunula brožuru zpět na mou stranu stolu, lízla si zmrzliny a ani se na mě nepo­ dívala. Vážně to musela tolik dramatizovat?

Letmo jsem se rozhlédla po Novamňam a uviděla různé jiné lidi, kteří používali zvláštní schopnosti. Neil Porter tře­ ba držel pomocí telekineze ve vzduchu tři kornouty a nata­ hoval se pro čtvrtý. Paní Ellisonová se synem (oba Úterci, do Novamňam chodili často) zaplatili u pokladny a pak najednou zmizeli. Zjevně se teleportovali zpátky domů.

Pohledem jsem sklouzla zpátky k Veronice. Usmívala se na mě – už to byla zase ta normální nežárlivá nejlepší kamarádka. „Klid, Poppy. Pomáhat těm studentům ti pů­ jde naprosto úžasňácky,“ prohlásila s plnou pusou burá­ kové zmrzliny s čokoládovými kousky. „Promiň, že jsem trochu...,“ zarazila se uprostřed věty. Někdo právě prošel dveřmi a ona při pohledu na něj vyvalila oči. „Koukni! Koukni! To je jeden z nich,“ řekla a utřela si hřbetem ruky pusu. Kývla směrem ke vchodu.

• 19 •

Otočila jsem se a uviděla vysokého hubeného muže v krátké černé bundě, který se prodíral frontou. Vpravo nahoře byl na jeho kabátu štítek s písmeny M. R. Z. S. a stejné iniciály měl také na černé kšiltovce.

„Tyhle lidi z Městské rady zvláštních schopností mě fakt vyváděj z míry,“ zašeptala jsem. Když kolem mě pro­ cházel, na židli jsem se od něj odtáhla.

„Co tvůj táta?“ nadhodila Veronika. „Ten tě taky vyvá­ dí z míry?“

„Moc vtipný,“ řekla jsem rozmrzele. Můj táta v Městské radě zvláštních schopností pracoval, ale jako člen ostrahy. Ať už je tam tenhle chlápek čímkoliv, rozhodně dělá něco jiné­ ho. Kradmo jsem se ohlédla přes rameno. Muž v kšiltovce těkal svýma černýma očima od jednoho člověka k druhé­ mu. Ten pohled jsem viděla mockrát, a proto jsem poznala, že je to Čtvrtek se schopností číst myšlenky. Krátce mi po­ hlédl do očí, ale stačilo to, aby mi přeběhl mráz po zádech. Na mysl mi přišla moje obvyklá myšlenka – psí hovínko.

Veronika se ke mně naklonila. „Vypadá, že něco hle­ dá,“ řekla.

Polkla jsem. „Nebo někoho.“

Muž se postavil do fronty za pana a paní Reamovi, dva ubohé Víkendy bez schopností.

„Nebo si možná přišel pro tebe, aby tě osobně dopro­ vodil na Akademii zvláštních schopností,“ odlehčila to trochu Veronika a zahihňala se.

• 20 •

„Jo, pravda!“ Během minulého roku nařídila paní sta­ rostka kvůli nějakým problémům s prostory přestěhování Městské rady zvláštních schopností na půdu Akademie. Takže i když to, co Veronika řekla, nebylo zcela vyloučeno, pořád to bylo k smíchu.

„Takovej ujeťák!“ řekla Veronika, zatímco jsme sledo­ valy, jak mechanicky otáčí hlavou ze strany na stranu a monitoruje cukrárnu. Najednou tenhle zvláštní podivín prudce otočil hlavu směrem k nám. Tentokrát mě pozoro­ val déle než předtím.

„Ehm. Jejda... Myslíš, že nás slyšel?“ řekla Veronika.

„Ne, určitě. To se ti jenom zdá,“ odpověděla jsem, jen­ že úpl ně jistá jsem si nebyla. Od chvíle, kdy do Novamňam vkro čil, jsem měla divný pocit, že se soustředí výhradně na mě.

Veronika si stáhla gumičku z culíku a do obličeje jí spadlo pár pramenů černých vlasů. „Fajn, ale jako vážně. Teď už mě začíná fakt děsit,“ špitla.

„Dívá se pořád na nás?“ zeptala jsem se. Muž se ve frontě posouval dopředu, takže momentálně jsem k němu byla natočená zády.

Veroničin pohled se pomalu přesunul nad mojí hlavu a o kus dál. „Jop,“ řekla, aniž by pohnula rty. Vážně jsem jí chtěla o své nové schopnosti povědět.

„Pojďme to tady ukončit,“ navrhla jsem. Obě jsme lí­ zaly své zmrzliny tak rychle, jak to šlo; a mě z toho šíleně rozbolela hlava.

• 21 •

Vstala jsem a zjistila, že ten muž sedí u stolu vedle je­ diných dveří v Novamňam se sklenicí vody.

„Už budeš hotová?“ zeptala jsem se Veroniky a sáhla po oranžovém přívěsku, co jsem měla na krku. Fialovými ba­ lerínami jsem netrpělivě podupávala o podlahu. Chtěla jsem se odtud dostat, a to honem. Veronika mávla rukou a odpadky z její dlaně se vznesly, spořádaně přeletěly míst­ nost a dopadly do odpadkového koše přímo po pravici toho divného chlápka.

Uháněly jsme z Novamňam tak rychle, jak nás nohy nesly, ale s každým krokem jsem na sobě cítila mužovy oči.

A pak se stala další podivnost. Když jsme odcházely, prolétla kolem nás paní starostka, aniž by nás pozdravila nebo na nás jen pohlédla. To bylo zvláštní – s jejím synem jsme obě posledních pět let chodily do školy. Navíc mi osobně nabídla, abych se na Akademii zvláštních schop­ ností letos stala poradkyní.

„Docela neslušný, co?“ řekla Veronika a obrátila oči v sloup. „Na to, jak dlouho se kamarádíme s Markem...“

Prolétlo mi hlavou, kolikrát Veronika Marka docela nevybíravě ponížila kvůli tomu jeho, ehm, zvyku šťourat se v nose.

„Nevěděla jsem, že ho bereš jako kamaráda,“ pozna­ menala jsem, ale nechtěla jsem, aby to vyznělo tak tvrdě.

„Co tím chceš říct?“ řekla podrážděně a na místě se zastavila.

• 22 •

„Nic. Nech to plavat,“ řekla jsem a doufala, že mě poslechne.

Když jsme se s Ellií ještě nekamarádily, Veronika takhle citlivá nebyla.

„Už musím,“ prskla, otočila se a vyrazila opačným smě­ rem. „Pozdravuj ode mě svojí nejlepší kamarádku Ellii.“ Odpochodovala ve svých těžkých černých botách.

Než jsem na ni stačila něco křiknout, zahnula za roh, takže jsem ji ztratila z dohledu. Takhle jsem si rozloučení s mojí nejlepší kamarádkou před šestitýdenním pobytem na Akademii nepředstavovala. Ten podivín z Novamňam byl teď tady, na Akademii. Podí­ vala jsem se na Klobásu Larribyovou – mračila se. Ať už byl tenhle chlápek kýmkoliv, neměla z jeho přítomnosti radost. Záhadný muž došel přímo k pódiu, naklonil se k Larribyové a něco jí pošeptal do ucha. Zamračila se ještě víc.

„Do toho,“ řekl Logan, který po mně pokukoval. „Po­ užij své čtvrteční schopnosti, Poppy. Larribyová vypadá naštvaně.“

• 23 •

Co nejusilovněji jsem se soustředila na Larribyovou. Chtěla jsem zjistit, co si myslí o tom, co jí ten chlápek řekl. Obvykle jsem při takových příležitostech zachytila několik slov, ze kterých se snadno dalo odvodit, co si dotyčný my­ slí. Ale teď se mi to nedařilo, vnímala jsem jen rušivý šum.

„No?“

„Nic,“ řekla jsem zamračeně. „Lítá tu moc myšlenek ostatních. Rozptyluje mě to.“

Podivín se odtáhl od Larribyové a následně se vydal uličkou zpět naším směrem. Jakmile došel k řadě, kde jsem seděla já, pohlédl mi do očí, stejně jako to udělal v No­ vamňam.

„Kdyby odtud tak odešel a už se nevrátil,“ pošeptala jsem Loganovi.

Podle grimasy na tváři paní ředitelky si to samé přála i ona.

• 24 •

Kapitola čtvrtá

V

ytěsnila jsem toho podivína z M. R. Z. S. z hlavy

a zamířila do své ložnice, abych si vybalila. Ellie se

tam už zabydlela.

„Vážně si zase musíš vzít tu dobrou postel?“ ušklíbla jsem se. Ellie si i minulé léto všechno lepší zabrala pro sebe. Některé věci se zkrátka nemění.

Její postel byla perfektní – ani příliš tvrdá, ani příliš měkká – což se o té mojí propadlé rozhodně říct nedalo. Její stůl stál u okna s výhledem na hezkou malou zahrád­ ku. Můj se krčil u špinavé cihlové zdi. Její prádelník měl sedm perfektně fungujících šuplíků. V mém prádelníku byly dva, které se ani nedaly celé zasunout – spodní prá­ dlo jsem tak vystavovala na odiv komukoli, kdo by vstoupil do pokoje. Pondělní schopností jsem začala vy­

• 25 •

sunovat a zasunovat šuplíky v jejím šatníku a přitom jsem se smála.

„Dovolíš?“ usmála se Ellie. Rychle kývla hlavou doleva a šuplíky se s bouchnutím zašouply. Když dřív jen doká­ zala číst myšlenky, vlastně se mi to líbilo. Tahle její nová telekineze by mi mohla lézt na nervy.

„Mluvil s tebou někdo o tom, co tu budeme dělat?“ zeptala jsem se.

Ellie sebou plácla na svítivě růžovou peřinu, z růžové­ ho batohu vytáhla časopis a začala v něm listovat. Tohle bylo o dost důležitější než nějaký článek o tom, jaké boty se hodí k jakému odstínu rtěnky (jo, nejdřív jsem si čtvr­ teční schopností zjistila, jaký článek čte).

Obrátila jsem oči v sloup. „Dobře, Logan možná bude vědět víc než ty.“

„Óóóó. Louuuugan,“ řekla a našpulila rty. Zdálo se, že zmínka o Loganovi ji zaujala.

Teď jsem byla s ignorováním na řadě já. Vrátila jsem se k vybalování oblečení do svých nefunkčních šuplíků.

„Nic nám o té práci pořádně neřekli. Tak proč jsme to vůbec vzaly?“

Uculila se. Obě jsme ten důvod znaly.

„Ó, ano. Peníze!“

Bylo to rozhodně kvůli penězům. Pokud nemáte nato­ lik hodné rodiče, aby vám dávali kapesné – což je přesně můj případ – nekoupíte si ani zmrzlinu v Novamňam.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.