načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poppy Borůvková, narozená v pondělí – Jennifer K. Brownová

Poppy Borůvková, narozená v pondělí

Elektronická kniha: Poppy Borůvková, narozená v pondělí
Autor: Jennifer K. Brownová

– Představte si, že váš učitel umí číst myšlenky jen proto, že se narodil ve čtvrtek. Šílené, že? Ve městě Nova to je ale úplně normální! Poppy Borůvková by měla umět přemisťovat předměty z místa na místo jen silou vůle, narodila se totiž v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 189
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Poppy Mayberry, the Monday přeložila Alžběta Franková
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3242-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Představte si, že váš učitel umí číst myšlenky jen proto, že se narodil ve čtvrtek. Šílené, že? Ve městě Nova to je ale úplně normální! Poppy Borůvková by měla umět přemisťovat předměty z místa na místo jen silou vůle, narodila se totiž v pondělí. Moc jí to ale nejde. Proto má odjet na letní školu, aby se zdokonalila. Bohužel tam míří i její úhlavní nepřítel, dokonalá Elli Prestonová. Proč se jen nenarodila v pátek? To by dokázala lehce zmizet...

Zařazeno v kategoriích
Jennifer K. Brownová - další tituly autora:
 (e-book)
Poppy Mayberryová 1 - Narodená v pondelok Poppy Mayberryová 1
 (e-book)
Poppy Borůvková - Poprask na Akademii Poppy Borůvková
 (e-book)
Poppy Mayberryová 2 - Rozruch v Akadémii (SK) Poppy Mayberryová 2
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Poppy Borůvková,

narozená v pondělí

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Jennie K. Brownová

Poppy Borůvková, narozená v pondělí – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


JENNIE K. BROWNOVÁ


A co když spadnu?

Ale má milá, a co když vzlétneš?

Erin Hansonová


Pro Bennetta



• 7 •

Kapitola první

V

tom, že jsem opravdu Pondělí, jsem se poprvé utvr

dila na jedné z otravných hodin angličtiny s paní

učitelkou Flannaganovou. To bylo před rokem, ve čtvrté

třídě. Paní učitelka se nás zrovna ptala, jaký je rozdíl mezi

úsměvem a meteoritem (tak to alespoň vypadalo při po

hledu na tabuli).

Ne že bych snad znala správnou odpověď, to vážně

ne – nedávala jsem pozor. Mark Masters se totiž už asi

deset minut šťoural v nose, což pokaždé trochu odvede

mou pozornost. Úplná přehlídka nechuťáren. Letos se

mnou chodí Mark zas do třídy a mně je ho tak trochu

líto. Ne snad proto, že se ještě pořád šťourá v nose, ale

proto, že je So bota. A Soboty nemají žádné zvláštní

schopnosti.


• 8 •

„Kdo mi poví, jak to je?“ zeptala se paní učitelka už potřetí a po baňatém nose si posunula jasně fialové brýle. V obličeji byla čím dál růžovější.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak Ellii Prestonové vystřelila vzhůru její ručka s dokonalou manikúrou. Na všechno vždycky znala odpověď. To proto, že Ellie je Čtvrtek. A Čtvrtci dokážou číst myšlenky. Dřív jsem taky chtěla být Čtvrtek, ale rozmyslela jsem si to – neustále vidět ostatním do hlavy musí být vyčerpávající. A taky bych se nechtěla o čtvrtek dělit zrovna s Ellie. To bych raději trávila každý večer na Akademii zvláštních schopností nebo jedla smažené šváby s ančovičkovou omáčkou. Ble. Snad bych i radši byla Sobota, no fakt!

„Slečno Prestonová,“ vyvolala Ellii paní učitelka a rozzářila se.

Uch.

Ellie se napřímila a z čela si odhrnula zatoulané pramínky rovných kaštanových vlasů, které jí utekly z té její příšerné čelenky. Odpověděla sebejistě jako vždycky. „Přirovnání porovnává dvě věci pomocí slova ‚jako‘. V metafoře se žádné takové slovo nepoužívá.“

Když Ellie odpovídala na nějakou otázku, nasadila vždycky ten nejzářivější a nejbělejší úsměv. Sešpulila rty a střelila po mně pohledem, který jasně říkal: No jasně, TY  jsi správnou odpověď neznala, že ne, Poppy. Nikdy mě neměla ráda.

• 9 •

Švindlířka. Ve škole svoje schopnosti používat nesmíme. Jenže Ellii to vždycky procházelo a ani tenhle den nebyl výjimkou.

„Odpověď jste mi vzala přímo z hlavy,“ uchichtla se paní učitelka Flannaganová a dvojitá brada jí poskočila jako kopec želé. Třešňového želé. Když nás učila o literárních pojmech, vždycky celá zrudla. Moje nejlepší kamarádka Veronika se na mě podívala a obě naráz jsme obrátily oči v sloup.

Paní učitelka dál blábolila o anglické literatuře nebo bůhvíčem. Radši jsem znovu vypnula.

Ellie seděla vedle mě přes uličku, a tak jsem moc dobře viděla, jak svýma modrýma očkama těká po třídě z jednoho na druhého. Bylo mi jasné, co dělá: čte a poslouchá nám myšlenky. Jak to může paní učitelka dopustit? Ať už ji konečně někdo potrestá! Ellie Prestonová na koberečku v ředitelně? Cha. Nic lepšího si neumím představit.

Potichu jsem se jen tak pro sebe zasmála a představila si, jak Ellii z té její dokonalé hlavičky odletí fosforeskující růžovo-zelená čelenka a rozbije se na kousíčky.

Jenže! Ono se to vážně stalo!

Asi milisekundu potom, co mě to napadlo, odletěla třpytivá čelenka Ellii z vlasů. Jen tak sama od sebe. Roztříštila se o interaktivní tabuli přímo za paní učitelkou na kousky a ty se rozsypaly po zemi. Pár jich dokonce trefilo odporňáka Marka, který v tu ránu vytáhl prsty z nosu.

• 10 •

„Kdo to byl?“ Ellie zprudka otočila hlavou a pleskla vlasy Veroniku do obličeje. Pronikavým pohledem si nás jednoho po druhém měřila. Zase na nás používala svoje schopnosti. Ale to jsem jí v ten moment zrovna já nemohla vyčítat. V téhle situaci byla přece kvůli mně – alespoň jsem si to tedy myslela.

Než se mi dostala do hlavy, začala jsem rychle myslet na svého psa, Okurku. Našla by u mě jen myšlenky na psí hovínka a špinavé chlupy a nic z toho by mě neusvědčilo.

Jenže někdo věděl, že jsem to byla já. Veronika se na mě uculila. Mrkla jsem na ni.

„Poppy Borůvková!“ Paní učitelka Flannaganová ke mně přidusala jako velký rozzuřený rudý býk. Nozdry se jí rozšiřovaly. „Jak si dovolujete používat ve třídě své schopnosti?!“ a vypasenou rukou ukázala na destičku nad dveřmi, kde bylo napsáno pravidlo číslo jedna naší základky: NEPOUŽÍVAT SCHOPNOSTI!

Sice jsem se asi měla stydět, ale ve tváři se mi rozlil širokánský úsměv a já ho nedokázala potlačit. Konečně! Moje telekineze se konečně projevila. A tehdy jsem si mohla být opravdu jistá, že já, Poppy Rose Borůvková, jsem vážně Pondělí.

• 11 •

Kapitola druhá

O

kurka mi mokrým jazykem olízla tvář – můj (skoro)

každodenní budíček. Napadlo mě, že bych ji mohla

silou mysli přinutit, aby z postele seskočila, ale myšlenku jsem hned zahnala. Ta dvě kila chundelatosti byla zkrátka až moc roztomilá. A navíc něco takového mohlo špatně skončit.

„Vždyť já vím, co bys ráda,“ podrbala jsem ji tam, kde to má ráda – přímo za ušima.

Okurka se převalila na záda, a tak jsem ji pod jejím tyrkysovo-fialovým psím pyžamem začala drbat na břiše. Očima jako dva korálky pokukovala po kartáči, který ležel v naducaném fialovém pelíšku vedle mé komody s oblečením. Zakňučela vysokým hláskem. Princezna jedna.

Mohla jsem jednoduše seskočit z postele, udělat dva kroky a kartáč vzít. Ale k čemu by mi bylo být Pondělí,

• 12 •

kdybych nikdy nepoužila svůj dar? Začala jsem se tedy pekelně soustředit a představila si, jak se kartáč z plyšového pelíšku zvedne a vlétne mi do dlaně.

Jenže to se nestalo. Kartáč mi místo toho přeletěl rychlostí tak tři sta kilometrů v hodině přes postel, narazil do zářivě žluté stěny na opačné straně pokoje a s rachotem dopadl přímo na stříbrný stojánek na šperky ve tvaru stromu. Okurka vyjíkla a vypálila ven z pokoje. Drápky, které už vážně potřebovaly zastřihnout, přitom cvakala o podlahu. No, tak to se nepovedlo.

Kartáč se mi plastovými štětinami zašmodrchal do stromečku, který se ještě pořád kýval ze strany na stranu. Korálky o sebe cinkaly jako zvonkohry u nás na zadní verandě. Na těch mi vždycky něco vadilo.

„Dobré ráno, Poppy.“ Mamka sebou plácla ke mně na fialově pruhovanou deku, postel se zhoupla a s ní i její zrzavé afro vlasy. Dala mi pusu na temeno. Okurka nejistě přicupitala zpátky do pokoje.

„Ty jsi cvičila?“ Pohlédla na mě... starostlivě? Smutně? Jedno z toho. S taťkou oba vyčkávali, kdy svoje schopnosti konečně začnu plně ovládat, což se zatím k jejich zklamání pořád nestalo. Zamračila jsem se na ten chaos kolem.

„Takže jsi cvičila?“ Máma se snažila vyprostit Okurčin kartáč z té spleti šňůrek a korálků a cinkaly jí přitom vlastní náramky a řetízky.

• 13 •

„To jako vážně, mami?“ Protočila jsem oči v sloup. „Odpověď už snad sama znáš.“ Vzala jsem jí z ruky řetízek s oranžovým přívěskem a pověsila si ho na krk. Máma se totiž narodila ve čtvrtek a pochází z Novy, takže umí číst myšlenky stejně jako fiflena Ellie Prestonová. A mít mámu, která vám vidí přímo do hlavy, není vždycky zrovna legrace.

„Určitě to už brzy zvládneš, zlatíčko,“ prohlásila tento týden už asi pomilionté. Zas mi vlezla do hlavy. Anebo mě možná prozradil můj zamračený pihovatý obličej. Ach jo, snad má pravdu. Byl to už rok, co se ve mně poprvé probudilo Pondělí, a od té doby jsem sice nějaký pokrok udělala, ale pánem vlastních schopností jsem se tedy ještě zdaleka nestala.

Po celé té (podle mě naprosto parádní) příhodě s čelenkou slečinky Ellie jsem si myslela, že teď už ze mě zkrátka bude plnohodnotné Pondělí a basta. Snad by to pro mě mělo být tak jednoduché jako pro všechny ostatní Novany, ne? V průběhu roku jsem mohla pozorovat, jak se všem ve třídě schopnosti rozvíjejí – všem kromě mě.

Luke Bender, který je Středa, a tudíž dokáže ovládat elektřinu, vypnul poslední den školy světla v celé budově – jen čtyři dny poté, co se mu schopnosti dostavily. A Sáru Simmionovou, Pátek se schopností mizet, jednou tak naštvala paní učitelka Flannaganová, že zničehonic zmizela ze třídy a šla domů, celá neviditelná – pouhé tři týdny po svém úplně prvním zmizení. A při hodině! Den nato si ji zavolali

• 14 •

do ředitelny. Dokonce i Mitchell Weiss, který třikrát opakoval pátou třídu, dokázal svou úterní schopnost teleportace zkrotit přes léto, tedy jen za dva měsíce. Co k tomu dodat.

Zanedlouho se ukázalo, že rozbít Ellii čelenku se mi povedlo jen šťastnou náhodou, a ostatním jsem najednou nestačila. Paráda.

Znovu jsem si vzpomněla, jak to tehdy vypadalo, když jsem přišla domů ze školy. „Jsme na svou malou Poppy Rose tak pyšní! Ty naše milované Pondělí,“ řekl tenkrát táta a rozcuchal mi oranžové vlasy jako vrtulky, které jsem si předtím pracně stáhla do culíku. Víte, jak je to těžké, zkrotit každý vlásek z té šílené kudrnaté změti? Táta jako chlap o tom očividně neměl nejmenší ponětí. O tom, co se stalo, jsem našim řekla ten den u večeře. Máma už všechno samozřejmě věděla dopředu.

„Tak co kdybys nám něco předvedla?“ nadhodila a přistrčila ke mně mísu se špagetami. „Pohni naběračkou a pěkně pomaloučku mi trochu nandej na talíř.“ Nespouštěli ze mě oči plné očekávání a zářili radostí – byli hrdí na svou dceru telekinetičku.

Vzpomínám si, jak jsem se ze všech sil soustředila, abych mamce na talíř dostala porci špaget. Není na tom nic těžkého, nebo ne? Když vtom naběračka špagety s rajčatovou omáčkou vystřelila přes celou jídelnu. Na skříňce za mámou zůstal přilepený kus nudlovité hmoty – zbytek visel tátovi z plešaté hlavy.

• 15 •

Mrkla jsem přes stůl na svého staršího bráchu Willieho. Ten se samozřejmě samolibě culil. Nenechal si ujít jedinou příležitost předhodit mi, že jemu se schopnosti projevily přesně v den jeho třináctých narozenin. Úterci sice schopnosti získávají kdovíproč později než ostatní, ale můj bratr byl výjimka. U nás v rodině jsem já byla ta opožděná. Ach jo.

„Holt od ní nemůžem čekat zázraky,“ poznamenal Willie a hodil tátovi do obličeje ubrousek.

„Willie!“ pohlédla na něj mamka nesouhlasně. Ale okřikla jen prázdnou židli. Brácha se na místě vypařil a nejspíš už byl u sebe v pokoji.

„Chce to čas,“ usmála se na mě mamka laskavě. Bylo mi jasné, že si vymýšlí. U ní i u táty, který je Středa, to proběhlo hladce. Už dávno mi řekli, že když se člověku jeho schopnost projeví, tak ji od té chvíle zkrátka má a hotovo. Jako když cvaknete vypínačem a rozsvítí se světlo – a to neměla být narážka na Středy.

Nechtěla jsem je zklamat. Vždyť od obou mých prvních telekinetických nehod uplynul už rok a mně pořád létaly věci z rukou.

„Zkus dneska po škole ještě trochu trénovat, ano? Už to brzy přijde, neboj,“ ujistila mě mamka, čímž mě vrátila zpátky do smutné reality života bez zvláštních schopností. A podle toho, jak se tvářila, tím ujišťovala i sebe. Snad to tak opravdu bude. Byla jsem tak hrozně pozadu za všemi

• 16 •

spolužáky, že bych se hanbou propadla. Jestli to bude

takhle pokračovat, určitě mě pošlou na Akademii zvlášt

ních schopností... a to je to poslední místo – bez kamará

dů, rodiny, bez Okurky – kde bych chtěla trávit čas. Haló!

Mám už vlastní plány. Když mě zavřou na Akademii pro

postižené neschopy bez schopností, nebudu moct být se

svou nejlepší kamarádkou Veronikou Whiteovou! I Vero

nika je Pondělí, ale mnohem šikovnější než já.

Z myšlenek mě vytrhlo zakňučení – zíral na mě Okur

čin roztomilý čumáček. I potom, co se před chvílí stalo,

chtěla pořád ještě vykartáčovat. Hrdinka. Povzdechla jsem

si a pustila se do toho pěkně postaru, ručně. Na Okurce

trénovat rozhodně nebudu – to by taky mohla přijít o oko.

• 17 •

Kapitola třetí

D

ruhý den jsem ráno přišla do třídy a všimla si, že se

Elliina lavice přestěhovala dopředu a dál ode mě. Ta úleva! Od incidentu s čelenkou na mě byla Ellie hnusnější než kdy dřív. Třeba před dvěma týdny jsem v jídelně zakopla, tác s obědem mi vyletěl z ruky a na zbrusu nové balerínky se mi vykydly celé ravioli. To u mě žádné italské jídlo není v bezpečí? A v tu chvíli se na mě Ellie podívala těma svýma podlýma očima a zachechtala se jako čarodějnice: „No jéje! Nejen že si Poppy nedokáže poradit s vlastními schopnostmi, ona neumí ani chodit!“ Vážně, snad byla v tu chvíli i zelená ve tváři. Kdyby tehdy neměla službu v jídelně zrovna paní učitelka Flannaganová a nepropichovala mě stejně zlýma očima, vzala bych z podlahy plnou hrst těch rozpatlaných těstovin a mrskla je Ellii na bílé tříčtvrťáky a růžovou kabelku.

• 18 •

Elliina nejlepší kamarádka Celia Greenová na mě civěla se stejně otravným úšklebkem na tváři. Celia byla Pondělí jako já a Ellie jí určitě řekla, ať mě nechá zakopnout. Ty dvě mi tak pijou krev!

A další rána pod pás přišla zrovna minulý týden na tělocviku. Ellie se mě zeptala, jestli si s ní zahraju tenis. Nechci se vytahovat, ale v tenise jsem docela třída. Máma i táta ho hráli na vysoké škole. Zkoordinovat ruku s očima je pro mě hračka – škoda ale že jen v tenise, a ne v telekinezi.

Bylo mi jasné, že když řeknu ne, nebude s ní k vydržení, a tak jsem se obětovala. Což se mi pěkně vymstilo.

„Ale musíš na mě pomalu, Poppy. Víš, že mi tenis moc nejde,“ ozvala se Ellie, když jsem se chystala podávat. Pomaloučku jsem jí míček hodila vysokým obloukem přes síť. Jemněji už to snad ani nešlo.

Vtom se Ellie bleskurychle přesunula doleva a praštila do míčku tak prudce, až jsem málem ucítila vzduchovou vlnu z její rakety. Řítil se na mě hrozivou rychlostí, nedokázala jsem ho raketou včas odrazit a napálil mi do hlavy. Hned se mi udělala boule – a otékat přestala až za dva dny. A zase ten Elliin protivný smích. Veronika mi hned přispěchala na pomoc.

Ta čarodějnice to na mě narafičila. Z toho, jak se hned přesunula a i z té prudké rány bylo jasné, že tenis hrát rozhodně umí. „Kdybys byla vážně Pondělí, tak bys ten míček zastavila!“ zašklebila se na mě namalovanými rty. Uch!

• 19 •

Ale to byly jen dva příklady z mnoha a mnoha projevů její zlovolnosti. Kdo by to byl řekl, že jsme vyrůstaly jen pár domů od sebe a ještě před několika lety si spolu hrály s jejím obrovským, dokonale vyzdobeným růžovým domečkem pro panenky. Jenže za pouhých pár let se toho může hodně změnit, i když mi zůstává záhadou, co se mezi námi vlastně stalo. Jednoho dne se ke mně zničehonic začala chovat jako ke svému nejhoršímu nepříteli. Poslední incident s čelenkou si vynásobte deseti.

Zpátky do přítomnosti: na prstíky s dokonalou manikúrou si Ellie zrovna natáčela dokonale načesané vlasy. Pan učitel Salmon zrovna vykládal o římských číslicích a ona vůbec nedávala pozor. Ale to vlastně nikdo ze třídy. Mark měl prst hluboko v nose. Některé věci se zkrátka nemění, asi  jako moje schopnosti, uchichtla jsem se pro sebe.

„Psst,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a Veronika na mě potřásla hlavou. Pak se opatrně rozhlédla po třídě a hodila mi nějaký papírek – přistál kousek od mé lavice. Mrkla jsem po panu učiteli, který byl stále zabraný do světa římských číslic, tiše jsem se sehnula a chňapla po psaníčku.

Na něm stálo Veroničiným rukopisem: Tohle se ke mně  dostalo.

Znovu jsem se ohlédla na svou nejlepší kamarádku. Pořád potřásala hlavou a modré oči měla posmutnělé. Otevři to, řekla mi neslyšně a střelila pohledem po panu učiteli. Tvářila se naléhavě.

• 20 •

Rozložila jsem psaníčko a hned mi došlo, že to je konverzace mezi dvěma spolužáky. Takhle si při hodině píšeme i my s Veronikou. Veronika vždycky píše modrým perem a já fialovým. Tady ale bylo jedno růžové a druhé oranžové. O koho jen mohlo jít?

Vrhla jsem pohled na Ellii – ťukala si o stůl růžovým perem. Její spolupachatelka a nejlepší kamarádka Celia si mezi prsty točila s oranžovým. Dala jsem si dvě a dvě dohromady a pustila se do čtení.

Růžová: Chápeš, jak to může mít na sobě! LOL

Oranžová: To teda. Sametový čelenky přece nikdo nenosí.

Sáhla jsem si mimoděk do vlasů a nahmatala měkkou fialovou čelenku, kterou mi loni koupila máma k Vánocům. Povzdechla jsem si. To nemají nic lepšího, o čem by si psaly?

Růžová: A co ty její řetízky? Ten oranžovej má snad každej den.

Oranžová:  LOL!  Hodí  se  jí  k jejím  švihlejm  vlasům.  Schválně se podívej, o čem teď přemýšlí...

Růžová: Nervuje se kvůli Akademii pro neschopy. To si  piš, že ji tam pošlou. Prej nedokáže ani pohnout tužkou bez  toho, aby někoho pobodala.

Oranžová: No to je fakt trapný!

Růžová: Taky je to děsnej trapák.

Ujistila jsem se, že se na mě ani jedna z těch dvou potvor zrovna nedívá, a pak jsem psaníčko rychle zmuchlala

• 21 •

a strčila si ho pod sešit. Do očí se mi vehnaly slzy. To si fakt nemůžou psát o něčem jiném než o mně? Šikana nejvyššího kalibru.

A ty jejich dohady o Akademii jsou jedna velká lež. No dobře, telekinezi neovládám tak dobře jako ostatní Pondělí ve třídě, ale to ještě neznamená, že budu muset protrpět dny a týdny plné hrůzy na Akademii pro... ech, neschopy.

„Slečno Borůvková? Copak se děje?“ vytrhl mě z přemýšlení hlas pana učitele. Zamířil k mé lavici a na hlavě mu poskakoval příčesek jako veliká koule chlupů, což by mě za normálních okolností rozesmálo – v tu chvíli mi ale do smíchu rozhodně nebylo.

Honem jsem si utřela slzy z tváře a papírek zasunula hloub. Najednou se na mě upíraly oči celé třídy – takže i Elliiny. Ta jako by mi svým škodolibým úsměvem říkala Nesnáším tě.

„Ehm, já...“

„Přece víte, že nemám rád, když si při mých hodinách žáci posílají psaníčka. Obzvlášť při matematice,“ zahalekal a podivně se přitom usmíval. Oči mu skoro lezly z důlků.

„Ale já si neposílala...“ pokusila jsem se namítnout.

Kostnatou rukou mi odsunul sešit stranou a vytáhl psaníčko. Odkráčel s ním před tabuli. Nikdo ani nedutal. Jen ať to nečte nahlas, prosím, prosím.

Pan učitel Salmon si konverzaci přečetl, papírek znovu složil, zavrtěl hlavou a přejel třídu pohledem (nejspíš hle

• 22 •

dal majitele růžového a oranžového pera). „Tohle jsem měl udělat už dávno. Obě do ředitelny, hned.“ ukázal na mě a na Ellii. Třída sborově zahučela, jako vždycky, když někoho pošlou do ředitelny.

„Pane učiteli, já bych při vašich hodinách rozhodně nikdy úmyslně nevyrušovala, to mi můžete věřit,“ zavrkala Ellie, na což tak devadesát procent lidí ve třídě obrátilo oči v sloup. Ta holka je pěkná kecka.

„To si nechte pro pana ředitele, slečno Prestonová. Alou do ředitelny. No a vy zrovna tak, slečno Borůvková,“ pohlédl na mě.

Vzala jsem si tedy batoh a Veroničin soucitný pohled mě vyprovodil ven ze třídy. Kdybych se tak narodila v pátek a mohla teď jednoduše zmizet.

• 23 •

Kapitola čtvrtá

Z

a celých pět let na základce v Nově mě do ředitelny

poslal poprvé až pan učitel Salmon.

Na dřevěné lavici před ředitelnou seděla proti mně Ellie Prestonová a usilovně se vyhýbala očnímu kontaktu. Čekaly jsme na naše posezení s „veleváženým ředitelem školy“. (To má totiž napsáno na dveřích. Ehm.) Velevážený? To určitě!

„Je ti jako jasný, že za to všecko můžeš ty?!“ zaskřehotala Ellie. Protočila oči v sloup a z kabelky vytáhla pilník na nehty. Primadona. Kdo si s sebou do školy bere pilník na nehty?

Neudělala jsem jí tu radost, abych odpověděla – jak by to asi mohla být moje chyba? Začala si pilovat nehty a mně při každém zaskřípění zatrnulo. Jak já tenhle zvuk nesnáším! Vtom se ke mně Ellie nahnula, strčila mi nehty skoro

• 24 •

do obličeje a pilovala jako o život. Ona je fakt stupidní Čtvrtek, stupidní čtení myšlenek.

„Uch,“ povzdechla jsem si.

„Uch,“ napodobila mě Ellie a pilníkem ukázala na dveře ředitelny. „Je ti jako jasný, že za tohle nás Kýval Kolíbal nechá aspoň pět dní po škole? A já mám na rozdíl od tebe na prázdniny spoustu plánů,“ obrátila oči v sloup.

Její jedovatou poznámku jsem odignorovala, ale úšklebek se mi potlačit nepodařilo. Žila jsem v představě, že tuhle přezdívku pro pana ředitele Kývala používáme jen my s Veronikou. Kýval Kolíbal. Když někam jde, tak divně se kolíbá a kymácí. Říkejte si tomu, jak chcete, s tou svou nablýskanou pleší a kolébavou chůzí vypadá jako tučňák v obleku.

Dveře vrzly a z ředitelny se s hlavou svěšenou vyšoural Noe Summers, který je sice Neděle, takže nemá žádné zvláštní schopnosti, ale i tak se mi docela líbí. „Posezení“ u ředitele mu ale asi moc dobře nedopadlo.

„Slečna Prestonová, slečna Borůvková – teď jste na řadě vy,“ zavolal Kýval Kolíbal a Ellie rychle schovala pilník do obří – jak jinak než růžové – kabelky.

V tichosti jsme obě vešly do ředitelny a posadily se z druhé strany ke stolu pana Kývala Kolíbala do červeno-hnědě kostkovaných křesel tak velikých, že jsme se v nich celé ztratily. Jako první můj pohled zachytil těžítko položené na štosu desek. V duchu jsem se zasmála. Kdo by to byl řekl? Těžítko mělo tvar tučňáka.

• 25 •

Ellie si toho nejspíš taky všimla, nebo mi to vyčetla z hlavy, protože jsme si v ten okamžik vyměnily pohledy a s nimi snad i nějaký interní vtip. Nato si Kýval Kolíbal odkašlal a Ellie hned zas zpozorněla.

„Dáámy, nevíím sice, jakéé mezi sebou mááte probléémy,“ (Kýval Kolíbal evidentně patřil mezi lidi, kteří přepečlivě artikulují, takže jeho dlouhé samohlásky byly dlouhé dvojnásobně), „ale doneslo se ke mně, že tu v minulosti byly nějakéé roztržky a –“

„Já jsem jí nikdy nic neudělala,“ skočila mu do řeči Ellie, narovnala se a založila si paže přes růžové tričko. S trhnutím hlavy na mě upřela pohled, usmála se a zamrkala dlouhými řasami. „Že jo, Poppy?“

S panem ředitelem jsme oba naráz protočili oči v sloup. Třeba zrovna on je na mé straně!

„Žáádnéé vaše debaty tady poslouchat nehodláám. Teď chvííli poslouchejte, co váám chci řííci, slečno Prestonováá.“ Nečekala bych, že bude Kolíbal s Ellie mluvit tak přísně – je to přece ta „dokonalá“ žákyně naší základky.

„Nejen že se mezi váámi a Poppy odehráály jistéé rozkoly, ale nadto jsem se doslechl, že ve škole použíívááte svéé zvlááštníí schopnosti. A to je, jak jistě dobře vííte, příísně proti školníímu řáádu.“

No sláva! Konečně si toho někdo všiml. A kdo by s tím něco mohl udělat líp než ředitel?

• 26 •

Kýval Kolíbal zvedl tučňáka ze štosu dokumentů a já se musela zas v duchu zasmát. Z hromady vytáhl hnědou obálku. Koutkem oka jsem zachytila, jak si Ellie nervózně poposedla. Balerínkami klapla o podlahu. Pan ředitel obálku otevřel.

„Vypadáá to, že svýými schopnosti nemanipulujete jen spolužááky, ale i některéé učitele.“ Přejel ji pohledem, jako by čekal na odpověď. „Nemáám pravdu, slečno Prestonováá?“ vybídl ji.

„No... já...“ zakoktala se Ellie a pak se začala bránit: „Prostě, jenom když je to úplně nut–“

„Znááte přece naše pravidlo čííslo jedna. Musííte tedy za svéé nepříípustnéé chovááníí néést náásledky.“ Kolíbal taky rád používal velká slova – jako nepřípustný, rozkol nebo prototyp.

Najednou to vypadalo, jako že v celé té situaci vůbec nefiguruju. Kdyby se mi podařilo proklouznout dveřmi ven z ředitelny, snad by si toho Kolíbal ani nevšiml.

„A protože o svéé čtvrtečníí schopnosti zhola nedbááte, nevidíím jinou možnost, než podniknout kroky k tomu, abyste se je naučila spráávně ovláádat.“ Přitom buclatými prsty sáhl někam za sebe a položil na stůl šanon. Nešlo mi přečíst, co je na něm napsáno. „Musííte se naučit, kdy a kde svéé schopnosti můžete uplatňovat. Jelikož je tak lehkomyslně použíívááte ve škole, kde ovšem nejsou povoleny, nepřekvapilo by mě, kdybyste je přenesla i za

• 27 •

hranice našeho města. Dokáážete si vůůbec představit, co by si tak pomysleli nezasvěceníí? Jistě by –“ ale tady se zarazil.

Ellie nahrbila záda a upřela pohled na hodiny, které panu řediteli visely nad hlavou. „Tak asi bych se mohla trochu víc snažit, no,“ pronesla nepřesvědčivě a namotala si na prst pramínek hnědých vlasů.

Pan ředitel se ale jen zasmál. „Budete se muset vííce než jen snažit, Ellie. Na to jáá už dohléédnu.“ A přisunul šanon přes svůj velký stůl směrem k ní. Nahlas jsem se uchechtla.

Ellie ještě jednou protočila oči a narovnala se, aby na pořadač dosáhla. „Tááák to ne, ne, ne, ne, ne!“ Postavila se s rukama v bok. „Tam já teda ani náhodou nepojedu.“ Zakývala ukazováčkem ze strany na stranu a pak se začala přehrabovat v kabelce. Nejspíš hledala svůj nový telefon posázený třpytivými kamínky, se kterým se minulý týden chlubila před celou třídou.

„Rodiče váám nepomůůžou, Ellie, nemá cenu jim volat. Sáám jsem s nimi mluvil a oni se všíím souhlasíí,“ odtušil pan ředitel, když na ni sám použil vlastní čtvrteční schopnosti. „Na Akademii jste již přihláášenáá.“

Ellie přerývaně dýchala. „Nemůžu tu prostě nechat svoje kamarády. Rozhodně tam nepojedu... sama.“

„Ale to se nebojte, na Akademii zvlááštníích schopnostíí sama nepojedete,“ ujistil ji pan ředitel. A v tu chvíli

• 28 •

se očima jako korálky zadíval přímo do těch mých. Zděsila jsem se – bylo nad slunce jasné, co řekne dál. I já jsem potřebovala zapracovat na svých pondělních schopnostech.

„Pojede s vámi Poppy Borůůvkováá.“

Uch. To budou ty nejdelší tři měsíce mého života.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.