načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Popel Babylonu - James S. A. Corey

Popel Babylonu

Elektronická kniha: Popel Babylonu
Autor:

Revoluce, která po celé generace doutnala, se nyní rozhořela naplno. Svobodná flotila – příslušníci radikální frakce Spolku vnějších planet – zasadila Zemi těžkou ránu a mezi ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 431
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Babylon&rsquo
s ashes ... přeložila Jana Rečková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3397-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Revoluce, která po celé generace doutnala, se nyní rozhořela naplno. Svobodná flotila – příslušníci radikální frakce Spolku vnějších planet – zasadila Zemi těžkou ránu a mezi vnějšími planetami zahájila divoké pirátské tažení. James Holden a jeho posádka znají silné i slabé stránky této nové armády lépe než kdokoli jiný. Z bytky starých politických uskupení se ocitají v nesnázích, a proto je Rosinante opět povolána a vyslána na beznadějnou výpravu. Jenomže noví spojenci mají stejné chyby jako ti předchozí, a boj o moc teprve začíná. Zmatky narůstají, chování vesmíru je stále nepochopitelnější. Pirátské flotily, vzpoury, zrady – posádku lodi Rosinante čekají mnohem větší problémy.

Zařazeno v kategoriích
James S. A. Corey - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Popel Babylonu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.tridistri.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

James S. A. Corey

Popel Babylonu – e-kniha

Copyright © TRITON, 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


TRIFID


V nakladatelství TRITON již vyšlo:

JAMES S. A. COREY

série Expanze

1. Leviatan se probouzí

2. Kalibánova válka

3. Abaddonova brána

4. O poklad Ciboly

5. Hry Nemesis

6. Popel Babylonu





James S. A. Corey

POPEL BABYLONU

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena

bez písemného souhlasu vydavatele.

Babylon’s Ashes

Copyright © 2016 by Daniel Abraham and Ty Franck

All rights reserved.

Translation © Jana Rečková, 2017

Cover © Daniel Dociu, 2017

© Stanislav Juhaňák – Triton, 2017

ISBN 978-80-7553-397-5 (Tištěná kniha)

ISBN 978-80-7553-490-3 (ePub)

ISBN 978-80-7553-491-0 (mobi)

ISBN 978-80-7553-489-7 (ePDF)

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz


Mattovi, Hallie a Kennovi,

kterým se nedostalo žádného uznání, a přitom tohle vše umožnili



Prolog: Namono

Kameny popadaly před třemi měsíci, a teď už Namono tu a tamzahlédla na obloze trochu modři. Dopad u Laghouatu – první z úderů, které

zničily svět – vyhodil do vzduchu tolik Sahary, že celé týdny nespatřila

měsíc ani hvězdy. Dokonce i brunátný sluneční kotouč se jen tak tak

prodíral špinavými mraky. Popel a hrubý písek pršely dolů na Větší

Abuju, až se všude navršily hromady, jež změnily její město a daly mu

stejnou šedožlutou barvu, jakou mělo i nebe. Pomáhala týmůmdobrovolníků odklízet trosky a pečovat o zraněné, dobře však věděla, že její

vlastní dusivý kašel a černé hleny, které vyplivovala, pocházejí z toho,

že vdechuje smrt.

Kráter, kde býval Laghouat, a Abuju od sebe dělilo tři a půl tisícekilometrů. Rázová vlna i tak rozbila okna a zbořila některé domy. Zprávy uváděly dvě stovky mrtvých přímo ve městě a čtyři tisíce raněných. Všechny nemocnice a polikliniky byly přeplněny. Nejste-li v ohroženíživota, zůstaňte laskavě doma.

Elektrická rozvodná síť kvapem selhávala. Nesvítilo slunce, které by nabíjelo solární elektrárny, ty větrné špinavý vzduch zanášel rychleji, než je lidé stačili čistit. Než dorazil fúzní reaktor z Kinshasy na severu, strávila polovina města patnáct dní potmě. Jelikož přednost mělahydroponická zařízení, nemocnice a vládní budovy, i teď byly částečnévýadky na denním pořádku. Spojení prostřednictvím terminálů bylonestabilní a nespolehlivé. Občas zůstali celé dny odříznuti od světa. To se dalo čekat, říkala si, jako by něco takového skutečně bylo možnopředvídat.

Ale po třech měsících se přece jen ukázala na nesmírném oslepeném nebi trhlina. Zarudlé slunce se klonilo k západu a na východě se rozžala světla měsíčních měst jako drahokamy v modrém poli. Ano, bylo tonedokonalé, poskvrněné, špinavé, ale modré. Nono se tím při chůzi těšila.

Mezinárodní okrsek patřil historicky k nejnovějším. Jen pár budov zde překročilo stáří sta let. Záliba předchozí generace v širokýchhlavních ulicích mezi bludišti úzkých uliček a pokroucené kvazi-organické architektuře poznamenala celou čtvrť. Nad tím vším se tyčila Zuma


Rock jako trvalý orientační bod v krajině. Popel a prach na skálenadělaly šmouhy, ale nemohly ji změnit. Toto bylo rodné město Nono. Místo,

kde vyrůstala, a místo, kam svou malou rodinu přivedla na konci jejich

dobrodružství. Domov, kde chtěla tiše odpočívat.

Nono se trpce, kašlavě zasmála, načež se rozkašlala doopravdy.

Středisko humanitární pomoci tvořil náklaďák zaparkovaný na kraji veřejného parku. Na boku nesl symbol trojlístku, logo hydroponických farem. Nikoli Spojených národů, ba ani místních úřadů pro rozdělování podpory. Naléhavost situace setřela i vrstvy byrokracie. Věděla, že by měla být vděčná. Věděla o místech, kam nedorazily vůbec žádné vozy.

Mírně se svažující kopce, dříve porostlé trávou, pokryla ztvrdlá kůra prachu a popela. Tu a tam klikaté trhliny a rýhy ukazovaly, kde si děti i tak hrály, ale právě teď se tu žádné neklouzalo. U vozu se tvořilafronta. Zařadila se do ní. Lidé, kteří tu čekali s ní, měli všichni tytéž prázdné výrazy. Otřes, vyčerpání a hlad. A žízeň. V mezinárodním okrsku senacházely početné norské a vietnamské enklávy, ale bez ohledu na barvu kůže nebo vlasů teď z lidí popel a zoufalství učinily jediný kmen.

Boční strana vozu se odklopila, čekající fronta se pohnula. Dávky na další týden, ať už budou sebechudší. Když na ni přišla řada, pocítila Nono slabý osten zahanbení. Nikdy v životě nepotřebovala státnípodoru. Ona sama patřila k těm, kdo pracovali pro jiné, ne k těm, kdopomoc vyžadovali. Jenomže teď ji potřebovala také.

Postoupila dopředu. Muže, který vytahoval balíky, už viděla. Mělširoký obličej a hnědou pleť s černými pihami. Zeptal se na adresu,sdělila mu ji. Po chvilce šátrání jí s nacvičenou efektivitou robota podal bílý plastový sáček, vzala si ho. Zdál se strašlivě lehký. Setkali se očima, když se hned neposunula dál.

„Mám manželku,“ řekla Namono. „A dceru.“

V očích se mu zablesklo neskrývaným hněvem, tvrdým jako políček. „Kdyby dokázaly urychlit zrání ovsa nebo vyčarovat ze vzduchu rýži, tak je sem pošlete. Jinak – zdržujete.“

Cítila, jak se jí v očích hromadí palčivé slzy.

„Jeden balík na domácnost,“ štěkl na ni. „Další!“

„Ale –“

„Běžte!“ houkl a luskl prsty. „Za vámi jsou lidé.“

Ustoupila stranou a zaslechla, jak si mumlá cosi neslušného na jejíadresu. Její slzy nebyly moc vydatné. Sotva stály za utření. To jen, že tolik pálily.

Strčila si balík pod paži, a jakmile se jí oči vzpamatovaly a začala zase vidět, sklonila hlavu a vyrazila k domovu. Nemohla se zdržovat. Byli tu 10 / James S. A. Corey


další, zoufalejší nebo méně zásadoví než ona, kteří číhali v koutech nebo

u dveří na příležitost ukrást těm neopatrným vodní filtry a jídlo. Kdyby

nekráčela dostatečně rázně, mohli by si ji splést s obětí. Pár bloků se její

mysl, zjitřená hladem a únavou, zabývala představami, jak bojuje sluiči. Jako by jí násilí mohlo přinést uvolnění a klid.

Při odchodu z domu slíbila Anně, že se na zpáteční cestě zastaví ustarého Gina a zajistí, aby se stařec dostal k vozu s příděly. Ale kdyždorazila k odbočce, zamířila přímo domů. Byla unavená až do morku kostí a nedokázala čelit představě, jak starce podpírá a vrací se s ním dofronty. Řekne Anně, že zapomněla. Bude to skoro pravda.

V zatáčce, jež vedla ze široké třídy do obytné slepé uličky, kdebydlely, zjistila, že násilné fantazie v její mysli se změnily. Ten, koho ve své představě zbila, dokud se neomluvili a neprosili o slitování, už nebyli zloději, ale ten pihovatý chlapík od humanitární pomoci. Kdyby dokázaly urychlit zrání ovsa. Co to vůbec mělo znamenat? To si dělal legraci, že by jejich těla mohla sloužit jako hnojivo? Dovolil si vyhrožovat její rodině? Kdo si zatraceně myslel, že je?

Ne, promluvil hlas v její mysli, tak zřetelně, jako by ta slova řekla Anna. Ne, zlobil se, protože by rád pomohl víc, ale nemůže. Vědět, že to, comůžeš dát, není dost, je těžké břímě. Nic víc. Odpusť mu.

Namono věděla, že by měla, ale neodpustila.

Jejich domek byl malý. Půltucet pokojíků, natlačených na sebe, jako by si je dítě vymodelovalo z vlhkého písku. Nenašla se v něm rovná linie, žádný úhel nebyl pravý. Celému prostoru to dodávalo jaksi přírodní vzhled, jako by žily v jeskyňce, ne v lidské stavbě. Než otevřela dveře, na okamžik se zastavila a pokusila se vyčistit si hlavu. Slunce zapadalo za Zuma Rock a v širokých pruzích světla, jež se prodíraly kolem skály, bylo ve vzduchu vidět prach a kouř. Jako by ten kámen měl svatozář. Natemnějící obloze se objevila světlá tečička. Venuše. Dnes v noci možná uvidí hvězdy. Držela se té naděje jako záchranného člunu v moři. Možnáuvidíme hvězdy.

Uvnitř v domku bylo uklizeno. Rohože vyklepané, cihlové podlahy zametené. Vonělo to tu po šeříku díky sáčku se svíčkou, který Anněpřinesla jedna z jejích farnic. Namono si setřela poslední stopy po slzách. Teď mohla předstírat, že má oči zarudlé vinou toho vzduchu venku. I kdyby jí neuvěřily, mohly to také předstírat.

„Haló?“ zavolala. „Je někdo doma?“

Nami se s vypísknutím vyřítila ze zadní ložničky, bosé nohy jípleskaly o cihly, když běžela ke dveřím. Její malá holčička už nebyla tak

Popel Babylonu /11


malá. Sahala už Nono do podpaží. Anně až k ramenům. Zaoblenostdětské postavy se ztrácela, pomalu se v ní začínala ozývat dovádivá krása

dospívání. Pleť měla dívka jen o málo světlejší než Nono, vlasy husté

a kudrnaté, ale úsměv ruský.

„Už jsi zpátky!“

„No ovšem,“ řekla Nono.

„Co jsme dostaly?“

Namono vtiskla dceři do rukou balíček. S úsměvem komplice senaklonila blíž. „Tak to běž zjistit, a pak mi to povíš, ano?“

Nami se uculila a odklusala do kuchyně, jako by vodní filtr a rychle rostoucí oves byly nádherné dary. Dívčino nadšení bylo nezměrné a zčásti upřímné. Z té menší části mělo matkám předvést, že je vpořádku, že o ni si nemusí dělat starosti. V tom spočívala jejich síla – veškerá jejich síla – v úsilí chránit jedna druhou. Nono nevěděla, jestli je vdůsledku toho všechno lepší, nebo horší.

Anna ležela na poduškách v ložnici. Vedle sebe měla rozevřený tlustý svazek Tolstého se hřbetem zprohýbaným od opakovaného čtení. Vojna a mír. Pleť měla zašedlou a ztrhanou. Nono si k ní opatrně přisedla,položila ruku na odhalenou kůži manželčina stehna těsně nad rozdrcené koleno. Kůže už se nezdála horká ani napnutá jako na bubnu. To by mělo být dobré znamení.

„Dnes jsem zahlédla modré nebe,“ řekla Nono. „V noci možná budou vidět hvězdy.“

Anna vykouzlila svůj ruský úsměv, ten, který její geny předaly také Nami. „To je dobře. Zlepšuje se to.“

„Bůh ví, že na zlepšení tu máme spoustu prostoru,“ prohlásilaNamono, a hned zalitovala, že její hlas zní tak deprimovaně. Pokusila se to zmírnit a vzala Annu za ruku. „Ty také vypadáš líp.“

„Dnes jsem neměla horečku,“ řekla Anna.

„Vůbec?“

„No, jen trochu.“

„Přišlo hodně hostů?“ zeptala se Nono, pokoušejíc se udržet lehký tón. Po Annině zranění se sem nahrnuli její farníci s nabídkami pomoci, a bylo jich tolik, že Anna ani nemohla odpočívat. Namono si dupla aposlala je všechny pryč. Anna jí to dovolila, protože takhle aspoňzabránily jejímu stádečku vzdát se pro ni zásob, bez nichž se ti lidé nemohli obejít.

„Přišel Amiri,“ ozvala se Anna.

„Vážně? A copak chtěl můj bratranec?“ 12 / James S. A. Corey


„Zítra budeme mít společnou modlitbu. Jen nějakých tucet lidí. Nami kvůli tomu uklidila v předním pokoji. Vím, že jsem se tě měla předem zeptat, ale...“

Pokývla ke své nafouklé, opuchlé noze, jako by její neschopnostpostavit se za pult kazatelny byla to nejhorší, co se jí přihodilo. A možná bylo.

„Když si na to troufneš,“ pokrčila rameny Namono.

„Omlouvám se.“

„Odpouštím ti. Znovu. Vždycky.“

„Jsi ke mně tak hodná, Nono.“ Potom, potichu, aby ji neslyšela Nami, dodala: „Zatímco jsi byla pryč, slyšela jsem alarm.“

Namono pocítila chlad u srdce. „Kam to dopadne...?“

„Nedopadne. Dostali ho. Jenže...“

Ticho se protahovalo. Jenže přijde další. Další kus skály spadne dolů do gravitační studně křehkých zbytků Země.

„Nami jsem to neřekla.“ Anna se zatvářila, jako by tím, že chránilajejich dítě před strachem, spáchala další hřích, jenž si žádá odpuštění.

„To je v pořádku,“ pravila Namono. „Povím jí to, když bude třeba.“

„Jak se má Gino?“

Já zapomněla, plulo Namono někde vzadu v hrdle, ale nedokázalazalhat. Sobě snad, ale Anniny jasné oči jí to zakázaly. „Zajdu za ním příště.“

„Je to důležité,“ řekla Anna.

„Já vím. Já jen... jsem tak unavená.“

„Právě proto je to tak důležité,“ pokračovala Anna. „Když dojde ke krizi, všichni se přirozeně stáhneme k sobě. To je snadné. Potom se ale všechno vleče a musíme vynakládat velké úsilí. Musíme dát každému znát, že jsme v tom společně.“

Pokud nespadne další skála, kterou vojenské loďstvo včas nezachytí. Pokud se nezhroutí hydroponické hospodářství a všichni nezemřouhlady. Pokud neselžou vodní recyklátory. Nestane-li se tisíc dalších věcí, z nichž každá může znamenat smrt.

Ale pro Annu ani to nebude znamenat selhání. Ne, dokud se k sobě navzájem dokážou chovat vlídně a laskavě. Jestliže si navzájem něžně pomohou do hrobu, Anna to vezme tak, že dostála svému poslání. Snad bude mít i pravdu.

„Ovšem,“ hlesla Namono. „Jen jsem chtěla donést zásoby domů.“

Nami se vzápětí přihrnula do pokojíku s recyklátorem v ruce. „Hleďte! Další báječný týden pití vyčištěné moči a špinavé dešťové vody!“ Zubila se přitom, a Namono už po milionté napadlo, jak dokonalou kombinací obou matek je jejich dcera.

Popel Babylonu /13


Zbytek balíčku obsahoval ovesné polštářky připravené k ohřátí,sáčky s čímsi, co se čínsky a hindsky prohlašovalo za kuřecí stroganoff, a hrst tabletek. Vitamíny pro všechny. Analgetika pro Annu. Takžepřece jen něco.

Namono seděla u své manželky, držela ji za ruku, dokud Anněneklesla víčka a její tváře nezměkly přicházejícím spánkem. Oknem byla vidět červená záře posledních zbytků soumraku, přecházející do šedi. Annino tělo se trochu uvolnilo, ztratilo se napětí v ramenou, vrásky na čele se vyhladily. Anna si nestěžovala, ale bolest ze zranění a stres znáhlé bezmoci se u ní smísily s obavami, které tu sdíleli všichni. Bylopotěšení vidět, jak to z ní padá, byť jen na chvíli. Anna byla vždyckypohledná žena, ale když spala, vypadala nádherně.

Nono vyčkala, až se její dech prohloubí a nabude pravidelnéhorytmu, než se zvedla z kraje lůžka. Dorazila téměř ke dveřím, když Anna promluvila hlasem ochraptělým spánkem.

„Nezapomeň na Gina.“

„Jdu tam hned,“ řekla Nono měkce a Annin dech se vrátil ke svým pravidelným spánkovým vlnám.

„Můžu jít s tebou?“ zeptala se Nami, když se Nono vrátila kevchodovým dveřím. „Terminály teď nefungují, nemám co na práci.“

Nono zvážila odpovědi Venku je to příliš nebezpečné aMatka by tě mohlapotřebovat, ale v dceřiných očích spatřila tolik naděje. „Ano, jen si obuj boty.“

Cesta k Ginovi představovala tanec ve stínech. Sluneční svit nabil nouzová světla, takže polovina domů, které míjely, zevnitř slabě zářila. O nic víc, než by dokázaly svíčky, ale přece víc než dřív. Město samotné stále tonulo v černi. Žádné pouliční lampy, žádné rozzářenémrakodray, jen pár světlých bodů podél klikaté arkologie na jihu.

Namono se náhle zmocnila jasná vzpomínka na dobu, kdy bylamladší než teď její dcera a poprvé letěla na Měsíc. Ten neskutečný jas hvězd a nádhera Mléčné dráhy. Se vším tím prachem v ovzduší vysoko nad nimi teď viděly víc hvězd, než když je zastiňoval světelný smog města. Měsíc zářil: srpek stříbra, podpírající síť ze zlata. Vzala dceru za ruku.

Dívčiny prsty se zdály pevné a silné v porovnání s tím, jaké bývaly dřív. Rostla. Už nebyla jejich malé děťátko. Měly tolik plánů, jaknastouí na univerzitu, jak budou společně cestovat. To teď bylo pryč. Svět, v němž ji vychovávaly, zmizel. Pocítila bodnutí jakési viny, jako by tomu bývala mohla nějak zabránit. Jako by se na tom nějak podílela.

V houstnoucí tmě se ozývaly hlasy, i když už ne tolik jako předtím. Dříve tato čtvrť mívala svůj noční život. Hospůdky a pouliční hráči 14 / James S. A. Corey


a tvrdá, drnčivá hudba, jež nedávno přišla do módy, řinčela uličkami,

jako by tam někdo vysypával cihly. Teď se lidé ukládali ke spánku, když

nastala tma, a vstávali, když se rozednilo. Zachytila vůni vařícího sejídla. Zvláštní, jak dokonce obyčejná ovesná kaše může přispět k pocitu

bezpečí. Zadoufala, že se starý Gino dostal k vozu, nebo že se ho ujalněkterý z Anniných farníků. Jinak by Anna trvala na tom, že si musí vzít

část jejich zásob, a Namono by jí to dovolila.

Ale to se ještě nestalo. Není třeba přivolávat potíže, než k nim dojde. Na cestě je jich určitě ještě dost a dost. Když došly k zatáčce k Ginově uličce, sluneční světlo už pohaslo docela. Jen temná silueta Zuma Rocku se zvedala k nebi tisíce metrů nad městem. Jako by sama krajinavzdorně hrozila pěstí obloze.

„Ach,“ hlesla Nami. Nešlo ani tak o slovo, jako spíš o zatajený dech. „Vidělas to?“

„Copak?“ zeptala se Namono.

„Padající hvězda. A tamhle další. Koukni!“

Ano, mezi hvězdami, jež sice blikaly, ale držely se na svých místech, se krátce zablesklo. A znovu. Když tam stály ruku v ruce, napočítaly půl tuctu záblesků. Nějak se jí podařilo neobrátit se na útěk, nepostrčitdceru do úkrytu některého dveřního oblouku, nepokusit se ji zakrýt svým tělem. Ohlásili přece poplach, ale zbytky flotily Spojených národůzachytily právě tenhle kámen. Ty ohnivé šmouhy vysoko v atmosféře možná ani nepocházely z drti. Nebo možná ano.

Každopádně padající hvězdy bývaly kdysi něco krásného.Nevinného. Už ale nebudou, ne pro ni. Pro nikoho na Zemi. Každá ohnivá čára znamenala šepot smrti. Sykot kulky. Připomínku jasnou jako hlas. Tohle všechno může skončit, a ty to nezastavíš.

Další záblesk, jasný jako reflektor, vykvetl do tiché ohnivé koule,široké jako její nehet.

„Tahle byla velká,“ řekla Nami.

Ne, pomyslela si Namono. Ne, to nebyla.

Popel Babylonu /15



Kapitola první: Paová

„Na tohle ksakru nemáte žádné právo!“ hulákal majitel Hornblowera,nikoli poprvé. „My se na to nadřeli. Je to naše.“

„To už jsme přece probírali, pane,“ pravila Michio Paová, kapitánka Connaughtu. „Vaše loď a váš náklad teď náleží Svobodné flotile.“

„To je ta vaše hovadina s pomocí hladovějícím? Lidi z Pásupotřebujou zásoby, tak ať si je koupí. Moje jsou moje.“

„Jsou potřeba. Kdybyste spolupracoval –“

„Vždyť jste na nás stříleli! Zničili jste nám kužel pohonu!“

„Pokusili jste se nám uniknout. Vaši cestující a posádka –“

„Svobodná flotila, doprdele! Jste obyčejní zloději. Jste piráti!“

Evans, její první důstojník a nejnovější přírůstek do rodiny, který stál po její levé ruce, zavrčel, jako by dostal ránu. Michio na něj vrhla letmý pohled, jeho modré oči na něj čekaly. Zazubil se: bílé zuby a až moc pohledný obličej. Byl hezký, a dobře to věděl. Michio ztlumila mikrofon, nechala z Hornblowera proudit příval nadávek a pokývla mu. Co má být?

Evans ukázal palcem ke konzoli. „Je tak naštvaný,“ řekl. „Pořád si vede svou, chudák coyo, jako že jsme se dotkli jeho citů.“

„Mluv vážně,“ napomenula ho, ale s úsměvem.

„Však já mluvím vážně. Fragé bist.“

„Křehký? Ty?“

„Ve svém srdci.“ Přitiskl si dlaň na vypracovaný hrudník. „Já? Jsem vlastně malý chlapec.“

Majitel Hornblowera v rádiu už přímo pěnil. Podle něj byla Paovázlodějka a kurva a osoba, které nesejde na tom, kolik dětí umře, jen když ona dostane svoji výplatu. Být jejím tátou, zabil by ji, aby už nedělala hanbu své rodině. Evans se ušklíbl.

Michio se proti své vůli také zasmála. „Jestlipak víš, že se ti pokaždé zvýrazní přízvuk, když začneš flirtovat?“

„Jo,“ kývl Evans. „Jsem jen složitá spleť přetvářky a nectností. Aspoň jsem tě trochu rozptýlil. Už jsi nad tím jeho žvaněním začínala ztrácettrpělivost.“


„Ještě jsem s ním neskončila.“ Znovu zapnula mikrofon. „Pane. Pane! Můžeme se shodnout aspoň na tom, že jsem ten druh piráta, který vám nabízí, že budete při letu ke Callisto zamčeni ve svých kajutách, místo co bych vás dala vyhodit přechodovou komorou ven? Bude to tak vpořádku?“

V rádiu se rozhostilo ohromené ticho, po němž následoval výbuch nesouvislého běsnění, jenž se postupně rozložil do vět jako Vypijte sisvoji zasranou krev a Zabiju vás, když to zkusíte. Michio zvedla tři prsty.Oksana Buschová, která seděla na velitelské palubě naproti ní, mávla rukou na znamení, že bere na vědomí, a klepla na kontrolky zbraní.

Connaught nebyla loď vyrobená v Pásu. Nepocházela odtud.Postavila ji Flotila Marťanské parlamentní republiky a byla vybavena širokým spektrem vojenských a technických systémů. Už s ní létali téměř rok – po počátečním tajném tréninku. A když nastal onen den, vydali se s ní do bitvy. Teď Michio sledovala na svém monitoru, jak Connaughtodhalila a zaměřila na nákladní lodi šest míst, kde proud zbraní lokálníobrany nebo dobře umístěná střela rozpárá její trup. Zaměřovací laserypřejížděly Hornblowera. Michio vyčkávala. Evansův úsměv poněkud znejistěl. Vraždění civilistů zrovna nefandil. Popravdě, ani Michio by si to nezvolila, jenže Hornblower nesmí uskutečnit svou pouť branami a ke kdovíjaké cizí planetě, kterou si jeho cestující vybrali ke kolonizaci.Momentálně vyjednávali o podmínkách, za jakých dojde ke kapitulaci.

„Mám pálit, šéfko?“ zeptala se Buschová.

„Ještě ne,“ odpověděla Michio. „Sleduj jejich pohon. Jestli se odtud pokusí vypadnout, pak střílej.“

„Jestli se pokusí zažehnout ten poničený kužel, ušetříme munici,“poznamenala Buschová pohrdavě.

„Někde na jejich náklad čekají.“

„Jo, to chápu.“ O chvilku později Buschová dodala: „Pořád jsoustudení.“

Rádio cvaklo a prsklo. Na druhé lodi kdosi křičel, ale ne na ni. Ozval se jiný hlas, pak několik dalších, každý se snažil překřičet ostatní. Zazněl výstřel z pistole, zvuk se rádiem přenesl tence a neškodně.

Promluvil nový hlas.

„Connaughte? Jste tam?“

„Pořád jsme tu,“ odvětila Michio. „S kým mluvím, prosím?“

„Jmenuju se Sergio Plant,“ představil se hlas. „Úřadující kapitán Hornblowera. Nabízím kapitulaci. Jen aby nedošlo k žádným zraněním, ano?“ 18 / James S. A. Corey


Evans se široce usmál, vítězně a současně s úlevou.

„To ráda slyším, kapitáne Plante,“ řekla Michio. „S podmínkamisouhlasím. Připravte se na náš vstup.“

Vypnula spojení. Dějiny, soudila Michio, se skládají z dlouhé série překvapení, jež se při zpětném pohledu jeví jako nevyhnutelná. Co platilo pro národy aplanety a mamutí korporace, propojené se státy, platilo i pro menší osudy jednotlivců. Jak nahoře, tak dole. Podobně jako se Spolkem vnějšíchplanet a Zemí a Marťanskou parlamentní republikou to bylo s Oksanou Buschovou a Evansem Garnerem-Choi a Michio Paovou. Ostatně skaždou duší, jež žila a pracovala na Connaughtu a jeho sesterských lodích. Šlo jen o to, že ona seděla na svém místě, velela jim a na ní spočívalobřemeno udržet je všechny v bezpečí a v pořádku a na správné straněhistorie. Takže i menší osobní dějiny posádky Connaughtu jako by sestávaly významnějšími.

Pro ni bylo největší překvapení z mnoha, když se stala součástívojenské větve Pásu. Jako mladá žena spíše očekávala, že bude pracovat jako systémová inženýrka nebo řídící pracovnice některé z velkýchstanic. Kdyby si o něco více oblíbila matematiku, možná by to tak dopadlo. Zapsala se na vyšší univerzitu, jelikož se domnívala, že se to tak patří, a selhala, protože to vůbec nebylo pro ni. Když jí poradci poslali vzkaz, že je vyloučena, byl to pro ni otřes. Když se však ohlížela nazpět, zdálo se to očividné. Vyjasňující čočka historie.

Lépe se hodila do SVP, nebo přinejmenším do té části, do nížvstoupila. Během prvního měsíce jí už bylo jasné, že Spolek vnějších planet není ani tak typickým byrokratickým aparátem revoluce jako jakousipobočkou, frančízou lidí z Pásu, kteří usoudili, že by něco takového měloexistovat. Voltairova společnost se považovala za SVP, ale to i skupinaFreda Johnsona se základnou na stanici Tycho. Anderson Dawes jednal jako guvernér Cerery pod symbolem rozpůleného kruhu, Zig Ochoa sestavěl proti němu pod stejným symbolem.

Michio se léta prezentovala jako žena s vojenskou kariérou, ale vmysli si stále uchovávala vědomí, že řetězec velení je křehký. Byly chvíle, kdy si bezděčně dávala velký pozor na autority – na svou vlastní,uplatňovanou vůči podřízeným, i na tu, kterou vůči ní uplatňovali nadřízení. Právě to ji posadilo do křesla prvního důstojníka na Behemothu. To jidoPopel Babylonu /19


vedlo do pomalé zóny, když zástupci lidstva poprvé pronikli branou

a do středu říše třinácti tisíc světů, kterou zdědili. To bylo také to, cozabilo její milenku Sam Rosenbergovou. Poté už její důvěra ve struktury

velení značně poklesla.

A teď, ve zpětném pohledu, se tohle všechno zase jevilo očividné.

Co se týče druhého největšího překvapení, nedokázala by říct přesně, oč vlastně šlo. Jestli o to, že se octla v kolektivním manželství, nebo o skutečnost, že ji zverboval Marco Inaros, nebo o získání nové lodi arevoluční mise u Svobodné flotily. Život mívá víc zatáček než rudná žíla, a ne každá změna je zjevná, dokonce i při pohledu nazpět. „Můj tým je připraven ke vstupu na palubu,“ ohlásil Carmondy hlasem zploštělým mikrofonem. „Chcete, abychom tam vtrhli?“

Coby vůdce útočného týmu spadal Carmondy technicky do odlišné větve velení než Michio, nicméně se při vstupu na palubu cizí lodipodřizoval jejím rozkazům. Prožil několik let na Marsu, nepatřil kmnohočetnému manželství, jež tvořilo srdce posádky Connaughtu, a byl natolik profesionálem, aby se vyrovnal s postavením outsidera. Za to ho měla docela ráda, možná i něco víc.

„Dejme jim příležitost, aby se chovali slušně,“ odpověděla. „Jestli na nás začnou střílet, dělejte, co musíte.“

„Jasně, rozumím,“ pravil Carmondy a přepnul kanál.

Obě lodi se nyní volně vznášely, takže se nemohla na lehátkupohodlně opřít. Udělala by to, kdyby to šlo.

Když se objevily zprávy, že Svobodná flotila přebírá kontrolu nad soustavou a že prstencová brána je pro dopravu uzavřena, mělypočetné lodi s kolonisty, jež k ní mířily, na vybranou ze dvou možností.Zastavit a předat své zásoby k přerozdělení stanicím a lodím, které jenutně potřebovaly, a pak si majitelé směli svá plavidla ponechat. Nebo se dát na útěk, a pak jim byly lodi zabaveny.

Hornblower, podobně jako mnoho jiných, si vše propočítal a jehovelení usoudilo, že jim ten risk za to stojí. Vypnuli transpondéry, otočili loď a spustili motory naplno, znovu otočili a znovu vypálili jiným směrem. Hotaru, tak příslušný manévr nazývali. Strategie, kdy se jasně ukážou jen na kratičkou chvíli, a znovu se ponoří do tmy v naději, že se ukryjí v nekonečném prostoru, dokud se nezmění politická situace. Lodi měly dostatek jídla a dalších zásob, aby s nimi budoucí kolonisté vystačili na 20 / James S. A. Corey


celá léta. V obrovském prostoru soustavy bylo tolik místa, že pokud se

napoprvé vyhnuli zaměření, mohlo nepříteli pátrání po nich zabrat celý

život.

Ovšem jejich zplodiny zaznamenala sada přístrojů Svobodné flotily na Ganymedu a Titanu. Michio nejvíc vadilo, že je pronásledovánívyvedlo z roviny ekliptiky. Převážná část heliosféry se rozkládala nad a pod tenkým kotoučem, kde ve svých drahách obíhaly planety i pás asteroidů. Cosi v ní vyvolávalo pověrčivou nechuť k těmto končinám, k té nesmírné prázdnotě, jež se v její mysli vznášela jako hrozba nad i pod lidskou civilizací.

Prstencová brána a neskutečný prostor za ní byly snad ještě podivnější – mnohem podivnější. Ale odpor k cestování mimo ekliptiku se jí držel už od dětství. Byla to součást její osobní mytologie a smolné znamení.

Nastavila si monitor na záběry z kamer útočného týmu a pustila si do sluchátek tichou hudbu. Když vnímala Hornblowera prostřednictvím dvaceti pohledů za zvuků harf a bubínků, uklidňovalo ji to. Vpřechodové komoře čekal Pozemšťan s tmavou pletí a doširoka roztaženými pažemi. Zaměřilo se na něj půl tuctu kamer, viděla hlavně zbraní.Ostatní se pohybovali, pátrali po pohybu na periférii nebo přicházejícím znitra lodi. Muž se natáhl k chytu, otočil se a nastavil ruce, aby ho mohli spoutat. Jako by v tom měl jistou praxi, tenhle kapitán Plant, byl-li to on. Nejspíš byl už někdy podobně násilně zadržen.

Útočný tým se přesunul dovnitř lodi, oči a pozornost upřeny dochodeb. Na jednom monitoru bylo vidět postavy před ním. Když dorazili do jídelny, čekala tam posádka Hornblowera seřazená podle hodností se zdviženýma rukama na cokoli, co si vojáci z Connaughtu pro něpřipravili. I při malých rozměrech jednotlivých oken, ve kterých viděla na svém monitoru záběry kamer, rozeznávala slabý povlak slz, ulpívající na tvářích zajatců. Masky žalu ze soli a povrchového napětí.

„Budou v pořádku,“ řekl jí Evans. „Esá? Tohle je přece naše práce, ne?“

„Já vím,“ odvětila s pohledem stále upřeným na obrazovku.

Oddíl se pohyboval po palubách, uzamykal řízení. Vojáci byli natolik sehraní, že postupovali jako jediný organismus s dvaceti očima.Skupinové vědomí výcviku a profesionality. Velitelská paluba působilaneudržovaně. Příruční terminál a picí baňka nasáté do vzduchového filtru. Bez gravitace za letu, která by je udržovala ve stejné poloze, seprotinárazová lehátka nastavila do libovolných úhlů. Připomnělo jí to starávidea o ztroskotání námořních lodí na Zemi. Kolonizační loď tonula vbezbřehém vakuu.

Popel Babylonu /21


Věděla, že Carmondy se jí ozve, ještě než tak učinil, a mírně ztlumila hudbu. Požadavek spojení se ohlásil zdvořilým zazvoněním.

„Převzali jsme kontrolu nad lodí, kapitáne,“ oznámil. Když to říkal, dívali se na něj dva z jeho lidí, takže viděla pohyb jeho rtů a čelistí ze dvou různých úhlů současně. „Žádný odpor. Žádné potíže.“

„Důstojnice Buschová?“ řekla Michio.

„Jejich počítačová obrana je prolomena,“ oznámila Oksana. „Toda y alles.“

Michio přikývla, spíš k sobě než Carmondymu. „Connaught přebírá řízení systémů nepřátelské lodi.“

„Zajišťujeme perimetr a vězně. Zapojena automatická kontrola.“

„Rozumím.“ Michio se obrátila k Evansovi. „Stáhněme se dost daleko od nich pro případ, že by měli v obilném sile ukryté nukleární bomby. Abychom se dostali mimo zónu výbuchu.“

„Jdu na to,“ odpověděl.

Manévrovací trysky ji přitlačily proti popruhům, ani ne desetinou gé,jejich slabý tah trval jen několik vteřin. Brát si věci, které si jiní lidé chtěliponechat a domnívali se, že na ně mají právo, byla vždycky nebezpečnápráce. Connaught pochopitelně dává na naloďovací oddíl pozor, jemné prsty lodi sledují každý jejich tep. Navíc jí Carmondy každou půlhodinu cinkne za použití jednorázového protokolu. Kdyby to neudělal, Michio byHornblowera v momentě proměnila v oblak žhavého plynu – jako varování pro další lodi. A pár tisíc lidí na Callisto, Io a Europě bude moci leda doufat, že další mise Svobodné flotily se zabavováním materiálu dopadne lépe.

Pás konečně setřásl jho vnitřních planet. Patřila mu stanice Medina v srdci prstencových bran, měl jedinou skutečně funkční flotilu vesluneční soustavě a té náležel vděk miliónů obyvatel Pásu. V dlouhodobém výhledu šlo o největší prohlášení nezávislosti a svobody, jaké kdy lidská rasa zažila. Momentálně ovšem bylo jejím úkolem zajistit, aby vdůsledku vítězství všichni neumřeli hlady.

Po příští dva dny bude Carmondy se svým oddílem dohlížet, aby byli rádoby kolonisté zamčeni na zabezpečených palubách, než loď předají na stabilní oběžnou dráhu Jupitera. Potom bude provedena kompletní inventura všeho, co zabráním Hornblowera získali. Jakmile s tím budou hotovi, uplyne další týden, než bude zničený pohon nahrazen jiným z jiné kořisti. Po celou tu dobu bude Connaught stát na stráži jakovězeňský hlídač a Michio nebude mít co na práci, leda se věnovat skenování okolní temnoty při pátrání po dalších uprchlících.

Netěšila se na to, a byla si jistá, že ostatní z jejího manželství také ne. Ale když se ozvala Oksana, bylo v jejím hlase ještě něco navíc. 22 / James S. A. Corey


„Šéfko. Máme potvrzení z Cerery.“

„Dobře.“ Michio odpověděla mírně zvýšeným hlasem, jenžnaznačoval, že slyšela i to, co Oksana nevyslovila. Oksana Buschová byla její manželkou od začátku, kdy se celá skupina teprve dávala dohromady. Obě dobře znaly své nálady.

„Mám tu ještě něco. Vzkaz od něj.“

„Co nám Dawes chce?“ zeptala se Michio.

„Není to od Dawese, ale od samotného velkého šéfa.“

„Od Inarose? Přehraj mi to.“

„Zašifrováno ‚pouze pro kapitána‘,“ řekla Oksana. „Můžu ti to poslat na terminál do kajuty, jestli –“

„Přehraj mi to.“

Na monitoru se objevil Marco Inaros. Podle volně položených vlasů se nacházel na Cereře nebo na letící lodi. Neviděla za ním dostatečně velký kus pozadí, aby poznala, jestli jde o jeho kancelář, nebo o loď. Měl okouzlující úsměv, který mu sahal až do tmavých, teplých očí. Michio se nepatrně zrychlil tep, ale hned si řekla, že to je spíš strachem než jeho přitažlivostí. Z větší části to byla pravda. Byl to náramně charismatický mizera.

„Kapitánko Paová,“ pozdravil Marco. „Těší mě, že jste se Hornblowera zmocnili tak čistě. Považuji to za další důkaz vašich schopností. Udělali jsme správnou věc, když jsme vám přidělili velení při zabírání lodí. Vše se nám vcelku daří a jsme připraveni přejít k další fázi našeho plánu.“

Michio letmo pohlédla na Oksanu a Evanse. Evans si tahal za vousy a snažil se na ni nedívat.

„Chceme, abyste s ukořistěnou lodí zamířili přímo na Cereru,“pokračoval Marco. „Svolávám schůzku. Přísně jen ve vnitřním kruhu. Vy, já, Dawes, Rosenfeld, Sanjrani. Na stanici Ceres.“ Jeho úsměv se rozšířil. „Teď, když ovládáme celou soustavu, bychom měli provést nějakézměny, ne? Podle Pelly byste to mohli stihnout do dvou týdnů. Rád bych vás přivítal osobně.“ Rázně zasalutoval po způsobu svobodné flotily. Ten pozdrav sám vynalezl. Monitor potemněl. Michio zaplavila směsice zmatku a pocitu ohrožení, v níž se nedokázala vyznat. Když se jejírozkazy takhle kvapně měnily a nedostalo se jí pro to žádného vysvětlení, připadala si, jako by vykročila nesprávnou nohou. A účast na setkání vnitřního kruhu v ní ještě stále probouzela pocit ohrožení, podobně jako dřív, než se Svobodná flotila ohlásila veřejně. Léta, kdy se pohybovala ve stínech, v ní zanechala návyky, způsob myšlení a pocity, jichž setěžko zbavovala, i když právě vítězili. Ale aspoň se vrátí na plochuekliptiPopel Babylonu /23


ky a nemusí setrvávat vysoko v té černi, kde se odehrávají osudovéudálosti. Zlé věci.

Takové věci, podotkl slabý, tichý hlásek v její hlavě, jako třeba že těpředvolají na neočekávanou schůzku.

„Dva týdny?“ přeptala se Michio.

„Dá se to,“ odvětila Buschová téměř dříve, než jí tu otázku položila. Už si prošla trasu. „Ovšem znamená to letět jako o závod. A žádnéčekání na Hornblowera.“

„To se Carmondymu nebude líbit,“ mínila Paová.

„A co ti asi řekne?“ namítla Oksana. „Dává si rozkazy sám.“

„To jistě,“ přisvědčila Michio.

Evans si okašlal. „Takže vyrazíme?“

Michio zvedla pěst. Ano. „Je to přece Inaros,“ ukončila diskusiodvoláním na jeho jméno.

„Dobrá. Bien,“ prohlásil Evans, ale jeho tón říkal něco jiného.

„Copak?“ zeptala se Paová.

„Já jen že to není poprvé, kdy se takhle mění plány.“ Evans svraštil obličej obavou. Takhle nevypadal hezky, ale byl to její nejnovější manžel, takže se o tom nezmínila. Hezcí muži dokáží být velice křehcí.

„Pokračuj,“ vybídla ho.

„No, byla tady ta finanční záležitost se Sanjranim. A marťanskýministerský předseda se nakonec dostal bezpečně na Měsíc, přestože se za ním hnala půlka Svobodné flotily. A zaslechl jsem, že jsme se pokusili zabít Freda Johnsona a Jamese Holdena, a přitom oba ještě dýchají a chodí. Člověka přitom leccos napadá.“

„Jako třeba že Marco není tak neomylný, jak se dělá?“ zeptala seMichio.

Chvíli neodpovídal. Už myslela, že nic neřekne. „Něco podobného,“ odpověděl nakonec Evans. „Ale stačí na to jen pomyslet, a jeden může špatně skončit, ne?“

„Tak nějak,“ přitakala Michio. 24 / James S. A. Corey


Kapitola druhá: Filip

Neexistoval nikdo, koho by nenáviděl víc než Jamese Holdena.Holdena, toho mírotvůrce, který nikdy žádného míru nedosáhl. Holdena, toho

zástupce spravedlnosti, který pro spravedlnost nikdy nic neobětoval.Jamese Holdena, který se zaplétal s Marťany i s lidmi z Pásu – speciálně

s jednou ženou s Pásu – a pohyboval se po celé soustavě, jako by díky

tomu byl lepší než jiní. Neutrální, nade všemi šarvátkami, zatímco

Vnitřní planety odvážely zásoby lidstva pryč, k nějakým těm třinácti

stům nových planet, a nechávaly je, obyvatele Pásu, umírat. Toho, kdo

navzdory vší pravděpodobnosti nezahynul s Chetzemokou.

Fred Johnson, Pozemšťan, který zdomácněl v Pásu a začal mluvit za jeho obyvatele, byl u Filipa na druhém místě. Řezník ze staniceAndersonu, který zahájil svou kariéru vražděním nevinných a pokračoval tím, že se lidí z Pásu začal ujímat, ovšem způsobem, který obloukem vedl k jejich kulturní i individuální smrti. Za to zasloužil nenávist apohrdání. Jenže Filipova matka nezahynula přímo Johnsonovou vinou, a tak Holden – James pinché Holden – po právu zaujímal první místo.

Už uplynuly měsíce od chvíle, kdy si pohmoždil ruce, když tloukl do vnitřních dveří přechodové komory, zatímco jeho matka, s myslípokroucenou vinou dlouhého pobytu v Holdenově společnosti, vyhodila sebe a Cyna ven z lodi. Dvě hloupé smrti. Zbytečné. Právě to bolelonejvíc, jak si namlouval. To, že zemřít nemusela, a přesto si to zvolila.Zranil si ruku, když se ji pokoušel zastavit, ale ničemu tím nepomohl.Naomi Nagata si vybrala těžkou smrt v prázdnotě místo života s vlastními lidmi. To představovalo důkaz, jak velkou moc nad ní Holden měl. Jak hluboce jí vymyl mozek, a jak slabá byla její mysl už od samého začátku.

Nikomu na Pelle se nesvěřil, že se mu o tom stále noc co noc zdá:zavřené dveře, jistota, že něco vzácného, něco důležitého, se nachází nadruhé straně, a vědomí strašlivé ztráty, když ty dveře nedokáže otevřít. Kdyby ostatní věděli, jak ho to pronásleduje, připadal by jim slabý, a jeho otec neměl místo pro muže, kteří se neuměli zhostit svýchpovinností. Ani v případě vlastního syna. Filip tu měl místo jako muž z Pásu a ze Svobodné flotily, jinak by si musel najít práci na nějaké stanici


a každý by se na něj díval jako na chlapce. Už mu bylo téměř sedmnáct;

pomohl zničit utlačovatele na Zemi. Jeho dětství náleželo minulosti.

Stanice Pallas patřila k nejstarším v Pásu. Tady vznikly první doly anásledně první rafinérie. Pak se objevila novější zařízení, protože tuvznikala průmyslová základna. A protože bylo snazší využít přebytečnou

kapacitu starších, ale dosud funkčních drtičů a separátorů. A také ze

zvyku. Palladu nikdy neroztočili. Její přirozená přitažlivost,mikrogravitace, obnášející dvě procenta pozemské, pocházela z její vlastníhmotnosti. Prakticky nic víc než jako při vznášení stálým směrem. Stanice se

spouštěla pod rovinu ekliptiky a zase stoupala nad ni, jako by sesnažila vyprostit ze sluneční soustavy. Ceres a Vesta byly větší a vícezalidněné, ale kovy na pláště lodí a reaktorů, pro staniční paluby a přepravní

kontejnery, pro zbraně, jimiž Svobodná flotila vyzbrojila získanéválečné lodi, a dávky, které vypálila na nepřítele, to vše pocházelo právěodtud. Jestliže Ganymedes představoval obilnici Pásu, potom Pallas byla

jeho kovářskou výhní.

Dávalo smysl, že Svobodná flotila tu měla pravidelnou zastávku na svých cestách osvobozenou soustavou, a že se pokaždé ujistila, abyžádné zdroje nepřišly nazmar.

„S’yahaminda, que?“ řekl správce přístavu, jenž se vznášel v širší části poradní místnosti. Byla to místnost typická pro Pás. Žádné stoly, žádné židle. Vybavení nijak nenaznačovalo směry nahoru či dolů. Po dlouhé době strávené v lodi, jež byla postavena s ohledem na gravitaci tahumotorů, to tu Filipovi připadalo jako domov. Skutečný domov, jaký senikdy nenajde v místech, která projektovali Marťané.

Správce přístavu se sem dokonale hodil. Měl delší trup než kdokoli, kdo strávil dětství v prostředí byť třeba jen nízké a nepravidelnégravitace. Hlavu měl v poměru k tělu větší než Filip nebo Marco či Karal. Jeho levé oko bylo mléčně zakalené a slepé, neboť ani farmakologické směsi, schopné udržet člověka naživu ve volném pádu, nedokázaly jeho kapilárám zabránit v odumření. Právě on patřil k lidem, kteří by nikdy nesnesli život na povrchu planety, ani na krátkou dobu. Nejextrémnější případ fyziologických změn u obyvatel Pásu. Jeden z těch, kteréSvobodná flotila slíbila reprezentovat a chránit.

Což byl pravděpodobně důvod, proč si teď připadal tak zmateně a zrazeně. 26 / James S. A. Corey


„Je to pro vás problém?“ Marco pokrčil pažemi. Pronesl to tak, jako by vyprázdnění skladů do prostoru představovalo zcela běžnou,každodenní záležitost. Filip povytáhl obočí, jakoby v ozvěně otcovanevěřícného výrazu. Karal se pouze mračil a držel ruku na zbrani.

„Per esá mindan hoy,“ řekl správce.

„Já vím, že je to všechno,“ pravil Marco. „O to tu právě jde. Dokud tady to zboží je, bude Pallas terčem pro flotily Vnitřních planet. Naložte všechno, co máte, do kontejnerů, vystřelte je, a jejich vektory budeme znát pouze my. Dokážeme je kdykoli najít a vybrat z nich, cokolibudeme potřebovat. Nejde jen o to nenechat jim je, ale současně ukázat, že staniční sklady jsou prázdné, dřív než po něčem z nich vztáhnou ruce, jasné?“

„Per mindan...“ Správce nešťastně zamrkal.

„Dostanete zaplaceno,“ vmísil se Filip. „Dobrým šekem Svobodné flotily.“

„Dobře, jo,“ řekl správce, „aber...“

Jeho mžikání se zrychlilo, odvrátil se od Marca, jako by se admirál první skutečné ozbrojené síly Pásu vznášel o půl metru dál než veskutečnosti. Olízl si rty.

„Aber?“ pobídl ho Marco, napodobuje jeho přízvuk.

„Třídicí stroje v’reist neue ganga...“

„Pokud potřebujete nové součástky, tak si je kupte.“ Marcův hlaszačal nabírat nebezpečný tón.

„Aber...“ Správce polkl.

„Jenže vy jste je brali ze Země,“ řekl Marco. „A tam naše penízenelatí.“

Správce zvedl pěst na znamení souhlasu.

Marco vykouzlil jemný, upřímný úsměv, jímž jako by naznačoval sympatie. „Nikdo už tam nebude utrácet peníze. Už ne. Teď budetenakupovat pouze v Pásu. Jenom v Pásu.“

„Jenže tady nevyrábějí kvalitní náhradní díly,“ zakvílel správce.

„Vyrábíme to nejlepší, co se dá sehnat,“ pravil Marco. „Dějinypokročily, příteli. Snažte se držet s nimi krok. A všechno tu zabalte a připravte k vystřelení, sa sa?“

Muž pohlédl Marcovi do očí a znovu zvedl pěst na souhlas. Ne že by měl na vybranou. Když máte na povel veškeré zbraně, máte také tuvýhodu, že jakkoli vlídně o něco požádáte, stejně jde ve skutečnosti orozkaz. Marco se odrazil, nepatrná gravitace Pallady jeho tělo odchýlila z dráhy. Zachytil se úchytu vedle správce, zastavil svůj pohyb a pak

Popel Babylonu /27


muže objal. Správce mu objetí nijak neoplatil. Vypadal jako někdo, kdo

zadržuje dech a doufá, že ho cosi nebezpečného bez povšimnutí mine.

Chodby a průchody, jež vedly z kanceláře do doků, tvořily spleťpokrytou starými keramickými obklady i novějším karbon-silikátovým krajkovím. Krajkové pokrytí, jeden z prvních materiálů vyrobených po objevení protomolekuly, jež posunulo možnosti fyzikální chemie o celé generace kupředu, mělo zvláštní duhový odstín, patrný, kdyžproplouvali kolem. Jako když na vodní hladině ulpí vrstvička oleje. Podle všeho šlo o hmotu odolnější než keramika či titan, tvrdší a současně ohebnější. Nikdo neměl tušení, jak bude stárnout, ačkoli pokud se dalo věřitzprávám z jiných světů, pravděpodobně přežije všechny, kdo ji vytvořili, o celé věky. Pokud ji tedy vyrábějí správně. Což se dá těžko odhadnout.

Raketoplán Pallady už čekal, když k němu dorazili, Bastien sedělpřioutaný v křesle pilota.

„Bist bien?“ zeptal se, když Marco uzavřel přechodovou komoru.

„Šlo to tak dobře, jak jsme jen mohli doufat,“ odpověděl Marco arozhlédl se po malém plavidle. Šest lehátek, nepočítaje v to Bastienovostanoviště pilota. Karal už se poutal k jednomu, další zabral Filip. Marco se však pomalu snesl na podlahu, vlasy mu klesly na ramena. Zvedl bradu, jako by se na něco ptal.

„Rosenfeld už dorazil,“ řekl Bastien. „Už je na Pelle tři hodiny.“

„No tohle.“ Marcův tón měl v sobě ostří, které možná slyšel jediněFilip. Vklouzl do křesla a upevnil si popruhy. „To je dobře. Tak se k němu připojíme.“

Bastien vyřídil formality s kontrolním systémem přístavu – více ze zvyku, než že by to bylo potřeba. Marco byl kapitán Pelly, admirálSvobodné flotily, a jeho raketoplán měl tudíž přednost před veškerýmprovozem. Nicméně Bastien i tak provedl kontrolu, prověřil všechny pečeti a ukazatele podpory života, pravděpodobně už podesáté. Pro každého, kdo byl vychován v Pásu, byla kontrola vzduchu, vody a utěsnění lodí i skafandrů přirozená jako dýchání. Člověk na to ani nemusel myslet, prostě to dělal. Lidé, kteří se takto nechovali, mívali tendenci předčasně opustit genofond.

Při startu všichni o něco ztěžkli, závěsy lehátek společně zasyčely, když Bastien zapnul manévrovací trysky. Nenabrali ani čtvrtinu gé, ale i tak byli na Pelle během pár minut. Prošli cyklem přechodové komory – té samé, v níž si Naomi usmyslela zemřít – a už se vznášeli v důvěrně známém vzduchu Pelly.

Rosenfeld Guoliang už na ně čekal. 28 / James S. A. Corey


Po celý Filipův život, od prvních vzpomínek, pro něj Pás představoval Spolek vnějších planet, a SVP znamenal lidi, na nichž mu nejvíc záleželo. Jeho lidi. Až když vyrostl a směl poslouchat, když se otec bavil sostatními dospělými, jeho pochopení SVP se prohloubilo, objevil v hnutí drobné rozdíly, a nově pro něj vymezil jeho příslušníky právě výraz aliance. Nikoli republika, ne spojená vláda, ani národ. Aliance. Společenství. SVP tvořilanespočetná záplava různorodých skupin, jež se formovaly, spojovaly a zase rozpadaly, ale vesměs se shodovaly v tom, že ať jsou jejich rozporyjakékoli, musí se sjednotit proti utlačovatelům z vnitřních planet. Podpraporem SVP plulo několik velkých frakcí: stanice Tycho, řízená FredemJohnsonem, stanice Ceres pod velením Andersona Dawese, z nichž každá měla vlastní vojsko. Pak tu byli ideologičtí provokatéři jako Voltairova společnost, nepokrytě zločinecká organizace Zlatá ratolest nebo téměřkolaborující Maruttuva Kulu, stoupenci nenásilné cesty. Za každou z těchto frakcí se skrývaly tucty, snad stovky menších skupinek a spolkůspojených společnými zájmy. Všechny tyhle malé hráče spojoval hospodářský a vojenský útlak ze strany Země a Marsu.

Svobodná flotila nebyla totéž co SVP, a ani neměla být. Svobodnáflotila představovala největší sílu starých pořádků, která už nepotřebovala společného nepřítele. Stala se příslibem budoucnosti, v níž jhominulosti nebude pouze setřeseno, ale zlomeno.

Což ovšem neznamenalo, že se dokáže osvobodit od minulosti.

Rosenfeld byl hubený muž, který se dokázal hrbit, i když se loď pouze vznášela. Měl tmavou kůži, zvláštním způsobem poďobanou, očihluboko zapadlé. Zdobilo ho tetování přeťatým kruhem SVP a véčkemVoltairova spolku, podobným noži. Jeho úsměv byl vždy pohotový acelkově působil dojmem potlačované agresivity. A byl také příčinou, proč se Filipův otec vydal na Palladu.

„Marco Inaros!“ Rosenfeld rozevřel náruč. „Jen se koukni, cosdokázal, coyo mis!“

Marco se vrhl do jeho objetí, roztočili se spolu a chvíli se tak drželi. Zpomalili, až když se oddálili. Jakákoli Marcova nedůvěra vůčiRosenfeldovi byla ta tam. Nebo ne, nezmizela, to se jen odsunula stranoukvůli Filipovi a Karalovi, aby viděli, že radost ze shledání je upřímná a čistá.

„Vypadáš dobře, starý příteli,“ pravil Marco.

„To tedy ne,“ opáčil Rosenfeld, „nicméně si té lži cením.“

„Máme tvé muže převézt?“

„Už se stalo,“ odvětil Rosenfeld a Filip pohlédl na Karala, který seneatrně zachmuřil. Rosenfeld byl přítel, spojenec, patřil do vnitřníhokruPopel Babylonu /29


hu Svobodné flotily, ale nemělo by se stát, že si na loď přivede svousoukromou stráž, pokud Marco není přítomen. Pella byla koneckoncůvlajkovou lodí flotily, a pokušení je zkrátka pokušení. Marco a Rosenfeld

současně natáhli ruce, zpomalili svou společnou rotaci pomocí úchytů

skříněk, a stále ruku v ruce se odstrčili do chodby a do nitra lodi. Filip

s Karalem je následovali.

„Budeme muset letět naplno, abychom se na setkání na Cereru dostali včas,“ poznamenal Marco.

„Tvoje vina. Mohl jsem letět vlastní lodí.“

„Nemáš bitevník.“

„Prožil jsem celý život v malých lodích mezi malými asteroidy...“

Přestože Filip viděl otcovu hlavu jen zezadu, slyšel v jeho hlase úsměv. „To byl tvůj dosavadní život. Teď jsme tu hru změnili. Nemůžu přece nechat příslušníka nejvyššího velení bez ochrany. Ani tady ještě nejsou všichni na naší straně. Ještě ne.“

Dorazili k výtahu, který se táhl po celé délce lodi, oblétli ho a hlavami napřed pluli vzduchem dolů na palubu posádky. Karal se ohlédldozadu, směrem k řídicí a provozní palubě, jako by se chtěl přesvědčit, že za nimi není nikdo z Rosenfeldových stráží.

„No, já čekal,“ řekl Rosenfeld. „Já jsem ten dobrý malý vojáček. Strašná škoda, že Johnson a Smith dorazili bezpečně na Měsíc. Dostals jen jeden cíl ze tří?“

„Země byla to, na čem záleželo,“ pravil Marco. Před nimi se objevila Sárta, proplula kolem nich k velitelské palubě. Pokývla na pozdrav, když se míjeli. „Země, to byl náš nejdůležitější cíl.“

„No, generální tajemnice Gaová je nyní se svými bohy a já doufám, že umírala s křikem.“ Rosenfeld naznačil odplivnutí, když to říkal. „Jenže tahle Avasarala, která zaujala její místo...“

„Je to úřednice.“ Marco se přitáhl kolem rohu do důstojnickéjídelny. Stoly a lavice tu byly přišroubovány k podlaze, ve vzduchu sedržel pach marťanské vojenské stravy, vládly tu barvy, jež donedávna patřily na transparenty nepřítele. To všechno kontrastovalo s muži a ženami uvnitř. Všechno lidé z Pásu, a přesto Filip dokázal rozpoznat příslušníky Svobodné flotily, s nimiž sloužil, od Rosenfeldovy gardy. Svoje od cizích. Mohli předstírat, že žádný rozdíl neexistuje, alekaždý tu dobře věděl, oč jde. Všehovšudy tucet lidí, jako by se právěstřídaly směny. Jeden z posádky Pelly na každého Rosenfeldova muže. Karal nebyl jediný, kdo se domníval, že ani mezi přáteli neuškodítrocha ostražitosti. 30 / James S. A. Corey


Jeden z mužů hodil Rosenfeldovi baňku. Káva, čaj, whisky nebo voda, nedalo se to rozeznat. Rosenfeld ji zachytil, aniž by přerušilrozhovor. „Mně připadá jako byrokratka, ale plná nenávisti. Myslíš, že ji zvládneš? Neber si to osobně, coyo, ale co se týče podceňování žen, máš tam jakousi slepou skvrnu.“

Marco ztichl. Filip to viděl a ústa mu naplnila měděná pachuť. Karal cosi tiše zabručel, a když na něj Filip pohlédl, měl čelist vysunutoudoředu a ruce sevřené v pěsti.

Rosenfeld si vybral místo u stěny, v jeho výrazu se mísil soucit s omluvou. „Tohle možná není nejlepší chvíle probírat takové věci. Omlouvám se, že jsem se dotkl citlivého místa.“

„Nic se nestalo,“ řekl Marco. „To všechno probereme na Cereře.“

„Shromáždění kmenů,“ kývl Rosenfeld. „Už se těším. Další fáze by mohla být náramně zajímavá.“

„To tedy bude,“ přisvědčil Marco. „Karal tobě a tvým lidem přidělí kajuty. Měli byste se zdržovat uvnitř. Bude to náročný let.“

„Rozkaz, admirále.“

Marco se odrazil, vyplul z místnosti směrem k dílnám a strojovně, na Filipa se přitom ani nepodíval.

Filip chvilku vyčkával. Nevěděl jistě, jestli je propuštěn ze služby, nebo má zůstat na místě. Rosenfeld se usmál a mrkl na něj oteklýmvíčkem, načež se obrátil ke svým lidem. Cosi se tu odehrálo, bylo to cítit ve vzduchu a v Karalově chování. Cosi důležitého. A podle toho, jak jednal jeho otec, se Filip domníval, že to má něco společného s ním.

Položil ruku Karalovi na zápěstí. „O co tady jde?“

„O nic.“ Karal byl špatný lhář. „Nic, s čím by sis měl dělat starosti.“

„Karale...“

Starší muž stiskl rty, natáhl krk. Na Filipa nepohlédl.

„Karale. Měl bych se na něco zeptat jich?“

Karal pomalu zakroutil hlavou. Neměl se ptát. Karal si nervózně olízl rty, vzdychl a promluvil tichým, klidným hlasem. „Nedávno přišlataková zpráva. Pozorování z... no, z Chetzemoky. O tom, jak lodi sJohnsonem a Smithem nebyly zničeny.“

„No a?“

„A...“ To slůvko mělo tíhu olova.

Potom pokračoval, a tak se Filip Inaros přímo před Rosenfeldem a půltuctem jeho ušklibujících se stráží dozvěděl, že jeho matka je stále naživu. A všichni na Pelle to věděli, všichni kromě něj.

Popel Babylonu /31


Za letu se mu zdály sny.

Stál před týmiž dveřmi jako dřív. Přestože se jejich vzhled někdyměnil, byly to stále tytéž dveře. Křičel, mlátil do nich rukama, snažil sedostat dovnitř. Dříve přitom cítil strach, vědomí hrozící nesmírné ztráty, čirý děs. Teď si připadal pouze zahanbený. Vztek se v něm vzdouval jako oheň, tlačil do dveří, aby se dostal skrz, do komory za nimi, ale ne aby zachránil něco vzácného. Aby to ukončil.

A s křikem se probudil. Tíha plného gé ho tiskla do gelu. Pella sikolem něj mumlala a brumlala, vnímal vibrace pohonu a šumvzduchových recyklátorů jako hlas, jenž šeptal příliš tiše na to, aby mu bylorozumět. Usilovně se snažil otřít si slzy. Nebyly to slzy smutku. To by musel nějaký smutek cítit. Cítil však pouze jistotu.

Existoval někdo, koho nenáviděl ještě víc než Jamese Holdena. 32 / James S. A. Corey


Kapitola tfietí: Holden

Na životě, který nezahrnuje dlouhé výslechy, přece jen něco je.Přinejmenším podle tohoto kritéria se teď Holdenovi nežilo příliš dobře. Když

spolu se zbytkem posádky Rosinanty souhlasil, že podají hlášení, počítal,

že nepůjde o nic víc než o události kolem útoku Svobodné flotily na

Zemi. Koneckonců existovalo mnohem víc témat k hovoru. Hlavníinženýr ze stanice Tycho, v němž byl odhalen informátor Marca Inarose,

únos a záchrana Moniky Stuartové, ztráta vzorku protomolekuly, útok,

při němž málem zabili Freda Johnsona. A to se týkalo jen jeho. Naomi,

Alex i Amos mohli k vyprávění přidat celé tlusté svazky.

Nečekal, že se výslechy roztáhnou a rozprostřou, až jako plyn vyplní veškerý dostupný prostor. Už celé týdny každý z jeho dní vyplňovalo dvanáct až šestnáct hodin probírání všeho možného z jeho života.Jména a minulost jeho osmi rodičů. Jeho školní výsledky. Jeho krátkákariéra u flotily. Co vše věděl o Naomi, o Alexovi, o Fredu Johnsonovi. Jeho vztah k SVP, k Dmitrimu Havelockovi, k detektivu Millerovi. Tímposledním si nebyl tak docela jist ani po dlouhých hodinách opakování. Když seděl v malé místnosti proti vyšetřovatelům Spojených národů, upřímně se snažil rozebrat svůj život a rozložit ho před nimi.

Ten proces v něm probouzel staré bolesti. Otázky se vracely vkruzích, poskakovaly kolem něj, jako by se ho pokoušely přistihnout při lži. Zabíhaly do podivných slepých uliček – jak se jmenovali lidé, s nimiž sloužil ve Flotile? Co o nich věděl? A zdržovaly se déle, než by se zdálo oprávněné. Jeho dva hlavní vyšetřovatelé byli vysoká žena se světlou pletí a vážným protáhlým obličejem jménem Markovová a malý,obtloustlý muž jménem Glenndining, jehož kůže i vlasy měly tutéžhnědou barvu. Střídali se, tlačili na něj a nutili ho odpovídat, snažili se ho naštvat a zkoumali, co jim potom navykládá, načež se zase chovali až nepříjemně laskavě.

Nosili mu oschlé, mastné chlebíčky nebo sladké pečivo, a také kávu – jednu z nejlepších, jaké kdy ochutnal. Někdy ztlumili světla, až vmístnosti zavládla tma, jindy je zesílili do oslepivého jasu. Někdypochodovali tím zvláštním šouravým měsíčním krokem chodbami z přístavu,


jindy zůstávali ve stísněné kovové krabici výslechové místnosti.Holdenovi připadalo, jako by jeho osobní minulost seškrabávali až na dřeň

jako limetku v laciném baru. Kdyby v něm zbyla ještě kapička šťávy,vymačkali by ji z něj. Člověk by snadno zapomněl, že toto jsou spojenci

a že s tímhle vším souhlasil. Víc než jednou se po dlouhém dni choulil

na lůžku, vznášel se na pokraji spánku a zjišťoval, že v polosnuvymýšlí plány, jak odtud osvobodit svou loď a uprchnout.

Ani v nejmenším nepomáhalo, že na temném nebi nad ním pokouscích umírala Země. Zprávy, které ještě zbývaly, se teď vysílaly zLagrangeových stanic nebo Měsíce, jen pár jich přicházelo přímo z povrchu planety. Mezi výslechy a spánkem Holden neměl moc času, aby jesledoval, ale stačily mu útržky, které porůznu zaslechl. Přetíženáinfrastruktura, narušení ekosystémů, chemické změny v oceánu i atmosféře. Na přeplněné Zemi žilo třicet miliard lidí závislých na rozsáhlé sítizařízení, j



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist