E-kniha: Pomeranče v podprsence -- Příběh o holkách pro kluky a o klucích pro holky - Ivona Březinová

Ivona Březinová

Ivona Březinová

POMERANČE V PODPRSENCE

Příběh o holkách pro kluky a o klucích pro holky Vydala Grada Publishing, a.s., pod značkou U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6516. publikaci Ivona Březinová (www.brezinova.cz) Odpovědná redaktorka Helena Varšavská Sazba a zlom Antonín Plicka Zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 144 Vydání 3., v nakladatelství Grada Publishing 1., 2017 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. © Grada Publishing, a.s., 2017 Cover Illustration © Martina Pavlová ISBN 978-80-271-9671-5 (ePub) ISBN 978-80-271-9670-8 (pdf ) ISBN 978-80-271-0262-4 (print)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy

nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě

bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této

knihy bude trestně stíháno.

c

5

Obsah

Andy a Med 7

Mimikry školního atlasu 14

V dvojřad nastoupit! 21

Rybička a Velbloud 27

Moře s pomerančovou příchutí 33

Přijď, povolení mám 40

Přípitek kuličkou hroznového vína 46

Záhada plné lahvičky a prázdného papíru 51

Ten pokoj je jim malý 56

Když ulítnou včely 61

Balonky jsou pro mimina 66

Normální Předvánoce 70

Zavři oči a otevři pusu 75

Čepice pro Večerníčka 80

Lacino a draho 88

Angelika 94

Apríl v lahvičce od inkoustu 101

Musím vám něco říct 108

Hynku, Viléme, Markéto! 115

Zakázka pro Makovou panenku 121

Pomeranče v plavkách a plavky u dna 124

Pusa v Hájku 131

Osmdesát devět tisíc dvě stě osmdesát minut 138

Ivona Březinová (* 1964) je oblíbenou

a  velmi aktivní autorkou. Píše knihy pro

děti a mládež všech věkových kategorií. Její

texty zahrnují nejrůznější žánry od autor

ské pohádky, dívčích románů až po fantasy.

Nevyhýbá se náročnějším tématům, jako je

například drogová závislost, sociální diskri

minace a onemocnění nejbližších.

Po akademické dráze na katedře bohe

mistiky Pedagogické fakulty UJEP v Ústí

nad Labem se rozhodla zaměřit především na literární práci – kromě vlastní pestré autorské tvorby se věnuje také překladům knih pro děti ze slovenštiny, editorské činnosti a organizuje četné besedy a autorská čtení, díky kterým udržuje se svými čtenáři živý kontakt.

Autorka za své publikace získala mnoho prestižních ocenění –

Zlatá stuha, Suk – čteme všichni, Cena nakladatelství Albatros. Kniha Začarovaná třída byla v roce 2004 zapsána na Čestnou listinu Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu – IBBY. V tomtéž roce byla Ivona Březinová pasována na rytířku Řádu krásného slova. Její knihy jsou hojně překládány.

Tvorba Ivony Březinové je také inspirována filmovými látkami.

Popularitu si v nedávné době získaly knihy Kozí příběh – Pověsti staré Prahy a Kozí příběh se sýrem podle stejnojmenných animovaných filmů, kniha Saxána a  Lexikon kouzel podle filmu Václava Vorlíčka a kniha Ať žijí rytíři! podle historického televizního seriálu pro děti. www.brezinova.cz Pod značkou literatury pro děti a mládež Bambook již vyšly další autorčiny romány: • Kde jsi, Pierote? • Lauro, ty jsi ale číslo

Foto © Monika Váňová

c

7

Andy a Med

Asi bude nejlepší, když vám to řeknu na rovinu. Jmenuju se Medard Koukol. Ale jestli mě nechcete k smrti naštvat, říkejte mi Mede. Já vím, pořád je to strašný, ale přece jen o trochu lepší než Méďo, jak mi říká máma, nebo Medíku, jak mi někdy říká Andy. A ta má teda opravdu co říkat. Ve skutečnosti se jmenuje Anděla. Děsný, co? Anděla Koukolová. Ona je totiž moje sestra. O dvacet dva měsíců starší.

Máme spolu hodně společnýho, teda myslím kromě rodičů, pokoje, televize, nafukovacího člunu a tak. Andy je totiž úplně stejně nespokojená se svým jménem jako já. Chtěla by se jmenovat Klára nebo Lucie, ale spíš Lucie, protože občas řekne špatně „r“, a to by se pak představovala jako Kláva, což, jak sama uznala, zní skoro stejně jako kráva, a to už je i ta Anděla lepší.

Rodiče jsou zásadně proti tomu, abychom si změnili jména. A  aby se Andy jmenovala Lucie, proti tomu jsou snad vůbec nejzásadněji. Táta kdysi jako kluk napsal nějakou stupidní básničku o tom, že Lucka se s kdekým mucká, a nedávno prohlásil, že jestli se jeho dcera někdy bude jmenovat Lucie, že si to teda pořádně vypije.

Legrační na tom bylo, že máma tehdy zvedla oči dva centimetry nad okraj knížky a  opravila ho, že tak to

c

8

není, že správně se říká Lucie noci upije a poukazuje to na zkracování noci a prodlužování dne po zimním slunovratu. Táta pak chtěl od mámy vysvětlit, jak je tedy možné, že se svátek Lucie, pokud ví, slaví už 13. pro- since, tedy o celých osm dní před slunovratem, a máma řekla, že to teda neví, ale v kalendáři že je bordel jako ve všem. Nicméně že ji udivuje, jaký má táta přehled o oslavách jmenin, když na ty její pravidelně zapomene.

Andy mezitím vyklidila pole orné i válečné, jak říká od té doby, co se ve škole učili o Vančurovi.

Myslím, že Andy si to moc komplikuje. Já, kdybych nebyl zrovna Medard, bylo by mi úplně fuk, jak bych se jmenoval, teda myslím kromě takovejch jmen jako Kazimír, Mstislav, Emanuel a tak. Jenže je to...

„Mede, jsi tu?“

„Jo.“

„Že nesvítíš. Ty dneska nechemičíš?“

„Nějak jsem se to... zamyslel. Co je, Andy?“

„Ále, máš jít hrát. Já už jsem skončila.“

„To už je tolik?“

„To ne, ale já měla dneska jen stupnice.“

„Kdybych tak moh radši chodit na kytaru než na ten připitomělej klavír.“

Pečlivě jsem zamkl visací zámek u kůlny a klíč na tenké kožené šňůrce si pověsil kolem krku. Vždycky ho tam nosím.

„Tak jdeme, no,“ povzdechl jsem si. „Kdo dneska myje nádobí?“

c

9

„Já,“ povzdechla si tentokrát Andy. „Kdyby tak naši koupili myčku. Jo, a nezačínej o změně jména,“ vzpomněla si. „Právě jsem se zase chytla s  tátou. Div mi nedal facku.“

###

Medíku, Medíčku, už ani chviličku. Medvídek Vítek brumlá hlady, bříško si hladí. Méďa chce med. Hned. Pomazal mě málem máslem. Ale to je málo. Chci med. Hned. Slyšíš? „Vstávej, Mede. No tak Medíku, je skoro sedm. Hned vstaň. Snídani máš v kuchyni na stole.“

„Já nechci chleba s  medem, mami, dej ho tomu medvědovi.“

„No tak, probuď se, co se ti to zase zdálo? V kuchyni máš rohlík se šunkou. Já letím. Nezapomeň si vzít čisté ponožky, ne jako minule. A pořádně zamkni.“

###

Škola byla k uzívání. Neživá a líná. Všechny tabule na zdech, všechny stoly a židle nohama na zemi. Chtělo by to pořádnou petardu. Pecku, až by ohluchnul ten šmírák školník. Zrovna včera zas šišlal Baňce (to je naše chemikářka, ona je trochu to... při těle), že prý štále šmejdim okolo chemičkého kabinetu. Šmejd jeden. Nikdy jsem tam nic neukrad. A chtěl jsem. A moh jsem. A neukrad. Uááh. Ještě poslední hodina a honem ven. Jdem.

Holky si šuškaly u šaten.

„Mede, kam tě to vede?“

c

10

„Hele sklapněte, pipky, jo?“

„A nemáme tě doprovodit?“

„Leda omylem.“

###

Radnice je velká omšele šedá budova se zakřiknutými okny a  spoustou malinkatých věžiček na rdící se střeše. Uvnitř je to samý temný tunel a  sešlapaný schod. A  dveře, dveře, dveře. 115, 116, 177, 119... Moment, a co stoosmnáctka? Že by záhada tajné komnaty? Ale ne. Stoosmnáctka je panáček támhle naproti. Dveře, dveře, dveře. 120, 123, 125... Mají tu teda pěknej bordel, jak by řekla máma. Á, tady je to. 128. Dveře. A za dveřmi... Další dveře. 129. A za nimi stůl a za stolem... Holka. Teda už velká, ale hezká. Vlasy má do koňskýho ohonu jako nosí Andy. Vlastně je naší Andy dost podobná. Jenže starší.

„Pojďte dál,“ řekne. „Co si přejete?“

„Já... já se přišel zeptat na jméno.“

„Šárka. A jak se jmenujete vy?“

„Med... totiž... no to je právě to, proč jsem tady. Já... totiž my... totiž Andy a já... no prostě...“

„Nestůj tak zničeně v těch dveřích a pojď mi říct, jaký máš problém,“ směje se Šárka za stolem a nabízí mi židli.

„Dobře. Já jsem Medard.“

„A dál?“

„Koukol. Medard Koukol.“

c

11

„Hm. A dál?“

„Dál? Dál už se nejmenuju.“

„No to vím, ale co potřebuješ?“

„Jmenuju se Medard Koukol.“

„Ano, ale to už jsi říkal,“ pobaveně se směje.

„Vám to nepřipadá hrozný?“

„Hrozný? Ne, proč?“

„Já jsem se přišel zeptat, jak to mám udělat, když si chci změnit jméno.“

„Medard, nebo Koukol?“

„No nejradši bych obě, ale Medard zatím bude stačit. Kdybych nebyl ani Medard, ani Koukol, to by táta asi nepřežil.“

„Hm, to tě budu muset asi zklamat. Kolik ti je vlastně let?“

„Čtrnáct. Mi bude.“

„Tak to musíš přinést písemné vyjádření obou rodičů, že se změnou jména souhlasí. Rodiče musí předložit své občanské průkazy a  tvůj rodný list a  složit finanční poplatek.“

„A nešlo by to nějak jinak? Písemný souhlas z našich nikdy nedostanem.“ Hlas mi rozčilením zas tak protivně přeskakoval, dělá mi to teď každou chvilku.

„Tak to budeš muset počkat, až ti bude osmnáct,“ odpověděla. „Přijď sem za čtyři roky, třeba pak spolu půjdem na rande,“ smála se a legračně přitom krčila špičku nosu.

Vyklidil jsem pole orné i válečné a šel domů.

c

12

###

Doma byla jen máma a její otázky kde jsem byl tak dlouho, co bylo ve škole, jaký byl oběd a jestli jsem všechno sněd, vždyť jsem ve vývinu.

„Jen tak. Nic. Šlo to. No jasně,“ odpovídal jsem mezi sousty celozrnného chleba se sojanézou a  ten druhý si vzal raději s sebou do kůlny na dvoře.

Máma se začala vztekat, kam jdu, když se mnou mluví, ale zkuste odpovídat někomu, kdo stojí na hlavě. Máma je cvičitelka jógy. Při cvičení dokáže být někdy strašlivě daleko, uzavřená jako nedobytný hrad, nevidí a neslyší. Někdy jako by ani nedýchala. Ale jindy vás překvapí nejroztodivnějšími činnostmi v nejneobvyklejších pozicích, jaké si umíte představit.

###

Kůlna je moje království. Prkenné stěny kolem dokola dokonale holé, jen s jedinou policí na laboratorní sklo. Uprostřed starý stůl a o něco mladší točicí židle na kolečkách. Když se jí něco zeptám, většinou skřípavě odpoví. Stačí se pohnout.

Skoba ve dveřích drží za límec kdysi bílý pracovní plášť. Táta mi ho jednou přinesl z  práce ještě skoro nový. Teď má kropenaté břicho a  nad levou kapsou vypálenou díru větší než špunt od vany. To ta sírovka. Odnesl to tenkrát i svetr a doma bylo zle. Skoro čtrnáct dní jsem sem nesměl.

c

13

Držím v  ruce zkumavku s  filtrátem hlinité sraže

niny a  s  několika mililitry kyseliny solné. Když při

dám alizanin S, bezbarvý roztok dostane pomerančově

oranžovou, až nahnědlou barvu. Přilévám čpavek tak

dlouho, dokud roztok nádherně nezfialoví. Ještě trochu

kyseliny octové a z fialové barvy je rázem žlutohnědá.

Už mi to nepřipomíná zázrak jako tehdy, když jsem

poprvé pozoroval, jak kapalina prudce změnila barvu,

a  já se úžasem div nepobryndal. Ale vždycky mě to

nějak zvláštně uklidní.

c

14

Mimikry školního atlasu

Zlatým hřebem dnešního vyučování byla biologie. Je

řabina, teda naše přírodopisářka Jeřábková, vykládala

rozmnožování. Všechno o pohlavních buňkách, oplo

zení vajíčka spermií a  tak. Nakonec se zeptala, jestli

nám něco není jasné. Pochopitelně, že tuhle kapitolu si

každej přečet hned, jak jsme dostali učebnice, abysme

věděli, co nám jako v rámci školního vzdělání hodlaj

předložit. A jestli u toho jsou nějaký ilustrace zajíma

vých sexuálních poloh, což od nás teda bylo docela

naiv ní. Ale samozřejmě vůl Zvolský (teda ten si to svoje

jméno snad vymyslel) že prý nedokáže pochopit, jak

se může spojit vajíčko se spermií, když vajíčko je v těle

ženském a spermie v těle mužském. S kamennou tváří

si sedl a pozoroval, jak se v tom Jeřabina topí. Kluci

prskali smíchy, holky rudly a ta nána Andula Láníková

div neomdlela, jak jí lezly oči z důlků. Vona si ta husa

snad doteďka myslela, že děti nosí vrána nebo čáp.

Jeřabina nakonec vybruslila poznámkou, že pokud

stále ještě není někomu něco jasné, ať se zeptá doma

rodičů. To mi připadalo úplně stejně ujetý, jako když

se mě loni ptal táta, jestli se nepotřebuju na něco ze

ptat ohledně svýho těla a tak. Jo, kdyby přišel o dva tři

roky dřív, tak možná, ale loni jsem už všechno dávno

věděl. Aspoň teoreticky. A při představě, že mě čeká

c

15

jeho zdlouhavá přednáška z anatomie, jsem tehdy radši řek, že mám moc učení. Táta je totiž lékař a všechno, co se týká lidského těla a zdraví, vysvětluje tak, jako by obhajoval Nobelovku, jak jednou řekla Andy. I máma tenkrát uznala, že je to trefný.

###

Po vyučování jsem se loudal kolem plotu školního pozemku domů, v  žaludku blivajz z  kašovitý polívky neznámého složení a  brambor s  dušenou mrkví a s mikro skopickými kousky masa.

Na kraji parku sousedícího se školní zahradou, hned na první ještě jakž takž úplné lavičce kryté rozrostlým keřem černého bezu, seděl Kábrt a báňal jako o život. Jak mě zahlíd, vstal a klátivě mě přivolával k sobě.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Čau, chceš cígo?“ nabídl mi.

Rázně jsem odmítl. Nekouřím, ale i kdyby, po dvou šlucích bych v sobě ten dnešní oběd asi neudržel.

„No jo, moderní je nekouřit,“ deklamoval. „Já jsem holt ta stará škola.“

Je skoro o  dva roky starší. Propadlík. Tři pé, jak o něm říkají kantoři. Pomalu propadá peklu.

„Ty vole Koukole,“ ozval se přátelsky. „Potřeboval bych zejtra při matice vypustit ňákej slznej plyn. Zvládnul bys to?“

„Slznej plyn nemám.“

„Seš přece ňákej chemik, ne?“

c

16

„No, možná... kdyby ti stačil sirovodík... Pěkně smrdí. Ale pustíš si ho sám. Já jen připravím zkumavku.“

„Jasně, kámo.“

„A co za to?“

„Hele, neměl bys zájem o pět čísel tohodle?“ otevřel Kábrt školní tašku a z obalu na zeměpisný atlas vytáhl časopis s nahatou ženskou na obálce. „Kozy, co? Vevnitř je to ještě lepší. Dívej na věc,“ zálibně zalistoval tiskem.

„Odkud to máš?“ zajímal jsem se.

Ty nahatý holky na nás koukaj ze všech stran. Neznám stánek s  novinama bez tohohle. Už jsem byl párkrát v pokušení něco takovýho si pořídit, ale... no jako tenkrát:

Blížil jsem se nenápadně ke stánku s časopisama všeho druhu. Bylo tam vystavený ledacos. Prsa i  zadky. Čuměl jsem asi už moc dlouho, prodavačka se vyčkávavě dívala a  očividně se bavila. Vyvedlo mě to tak z míry, že jsem popadl Hospodářský noviny, hodil na pult ošoupanou minci a bez čekání na drobný zmizel.

Za týden jsem to zkusil znovu. Samozřejmě že jinde, ale stačilo jen zajít za roh. A sortiment tam byl snad ještě větší. Tentokrát jsem ale změnil taktiku. Umínil jsem si, že se nebudu rozhlížet a půjdu rovnou na věc. V  poslední chvíli jsem dostal třesavku a  nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Vousáč za pultem mi hned přispěchal na pomoc.

c

17

„Tak co to bude, mladej?“

„Prosím něco o  ženách,“ vypísknul jsem nepřirozenou fistulí.

„Tak tady máš Vlastu.“

Popadl jsem časopis po léta odebíraný naší babičkou a  povalující se v  jejím bytě takřka kdekoliv a  rychle zapadl za roh, pochopitelně opět bez peněz vracených mi nazpátek. Jestli to půjde takhle dál, říkal jsem si, budu si moct zařídit vlastní stánek. Ale kapesné bylo u dna spolu s mojí náladou.

Přesto jsem další pokus podnikl hned následujícího dne. Tentokrát jsem zašel o ulici dál. Za pultem seděl chlap v brejličkách, úplný dvojník našeho fyzikáře. Až ve mně hrklo a chvilku trvalo, než jsem se uklidnil.

Ten den jsem se vrátil k prohlížecí taktice, protože jsem měl v  peněžence už docela průvan a  nechtěl to zase zvorat. Když už jsem chvíli kroužil výhradně kolem části pultu s těma nahotinkama, chlap si posunul brejličky na nose a  křiknul, jako by volal přes ulici:

„Hele, kluku, kup si Mateřídoušku a zmiz odsud!“

No co, aspoň mi ušetřil poslední prachy. Od tý doby jsem to nezkoušel. A teď se mi nabízelo pět časopisů skoro samo. Za trošku pitomýho sirovodíku. Natáhl jsem ruku ke Kábrtovi. Mohutně do ní plácnul, ale časopisy zatím zmizely v jeho brašně, bezpečně zahalené do mimikry školního atlasu.

c

18

„Až zejtra, kámo, moh by ses začíst a zapomenout na chemii. Hezky z ručky do ručky,“ houkl mezi zuby a zapaloval si přitom dalšího čvaňháka.

###

Příští den bylo ve škole veselo. Ten osel Kábrt to nevydržel a otevřel mnou tak pečlivě utěsněnou zkumavku se sirovodíkem už před matikou, o velké přestávce, aby se ujistil, že je všechno v  cajku, jak říkal. Puch to byl parádní. Rozlézal se od lavice k lavici a plíživě postupoval ke dveřím na chodbu. Všichni se začali hrnout ze třídy ven.

Jako první se vyřítila ze dveří Kamila Coufalová, v jedné ruce pečlivě oloupané vajíčko natvrdo, ve druhé hrstičku skořápek, které právě nesla vyhodit do koše vedle dveří. Na chodbě se srazila s  naší matikářkou Englovou. Té už sirovodík začal pošimrávat nos. Když uviděla Coufalovou, jak si zrovna cpe do pusy skoro celé vejce natvrdo, zděšeně vykřikla:

„Coufalová, nejez to vejce, necítíš, že je zkažené?“ a začala Coufalové zuřivě bušit do zad ve snaze dostat z ní vajíčko ven.

Zoufalá Coufalová nemohla popadnout dech a začala se dusit. Englová bezradně poskakovala kolem ní a  úspěšně rozšlapávala vaječné skořápky na jemňounkou drť. Coufalové se nakonec podařilo sousto spolknout a s úlevou se nadechla. Pro zděšenou Englovou to byl signál k další akci. Nevšímala si podezřele

*