načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poločas rozpadu - František Kotleta

Poločas rozpadu

Elektronická kniha: Poločas rozpadu
Autor:

Kupte si elektronickou knihu a získejte slevu 45 % na nákup papírové knihy na stránkách nakladatele: Poločas rozpadu Válka skončila. Zbyla jen vzpomínka v podobě zničené ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 304
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-4714-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kupte si elektronickou knihu a získejte slevu 45 % na nákup papírové knihy na stránkách nakladatele: 

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Polocas_rozpadu_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 11.7.17 22:28

Process Black


C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Polocas_rozpadu_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 11.7.17 22:27

Process Black

KNIHY FRANTIŠKA KOTLETY

V NAKLADATELSTVÍ EPOCHA

Série Bratrstvo krve

Vlci (prequel)

Hustej nářez

Fakt hustej nářez

Mega hustej nářez

Perunova krev

Perunova krev I

Perunova krev II

Volný cyklus paranormálních detektivek

Příliš dlouhá swingers party

Velké problémy v Malém Vietnamu

Lovci

(samostatná kniha)

Série Spad

Spad

Poločas rozpadu


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Polocas_rozpadu_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 11.7.17 22:27

Process Black


Copyright © František Kotleta, 2017

Cover Illustration © Žaneta Kortusová, 2017

Cover Art © Lukáš Tuma, 2017

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2017

ISBN 978-80-7557-424-4 (pdf)


Válka skončila. Zbyla jen vzpomínka v podobě

zničené planety, na jejíž povrch dopadly stovky

jaderných hlavic. Starý svět zmizel a ten nový je

jiný – divoký, nemilosrdný, radioaktivní... Zbytky

lidí se snaží přežít v jeho troskách a vybudovat

něco jako civilizaci. Jsou ale takoví, kteří civili

zaci nechtějí. Vlastně nechtějí ani divošství. Touží

po jediném – dokončit práci, kterou začaly světové

mocnosti svou válkou. A proti nim stojí ti, kteří

věří v nové začátky. Ale – stojí tenhle svět vůbec

za záchranu?


7

Dopad velkého úspěchu rozvíří vítr

drobných nepříjemností

(japonské přísloví)

Chlápek ležící vedle měl na pravém ramenivyte

tovanou otrockou značku. Zkoušel se jí zbavit tím,

že si kůži pálil žhavým železem, ale i přes jizvy

z popálenin ten cejch pořád celému světu hlásal,

že majitel téhle kůže byl jednou podčlověk. Ne

zakryl to ani prach a komáří píchnutí, která mu

značku na třech místech vyšperkovala. Letos se

těch hmyzích parchantů vůbec vyrojilo zatraceně

hodně. Zajímalo by mě, odkud se berou, protože

jaro bylo tak suché, že jsme museli začít konden

zovat vodu, aby nám půlka města nepochcípala

žízní. A dneska bylo obzvláštní vedro. Vedro tak

strašné, že jsem dokonce neměl ani chuť zapálit

si doutník.

Ale přemohl jsem se, opřel se o kmen usycha

jícího smrku a zapálil si tabák z první tuzemské

sklizně. Podařilo se nám totiž vykšeftovat s par

tou toulavých bulharských obchodníků několikse

men, a kupodivu se jim v Brně docela dařilo. Ale

pořádný doutník, takový, jako se dělával na Kubě,

z toho prostě nebyl. Nevím, jestli to bylo tím, že jej

na svých stehnech nešoulala macatá černoška, ale


8

František kotleta

ta chuť – no, nebylo to ono... Jako když vám vyjuchaný barman namísto normální koly podstrčí

tu bez cukru. Jo, zlatý časy, kdy tohle byl můjjediný problém.

„Vidíš něco?“ zeptal jsem se chlápka. Říkali mu Bob. Byl to Čech. Přitáhl do Brna bez peněz s celou rodinou, a aby ji uživil, prodal tu sám sebe do otroctví. Poslední roky pak s partou ostatních přivandrovalců čistili a obnovovali městskou kanalizaci. Ukázalo se, že za války sloužil v armádě, tak jsem ho z toho kanálu vytáhl a dal mu novou práci.

Na můj dotaz jenom zavrtěl hlavou. Přitom měl dalekohled stále přitisknutý na očích. Zatímco zbytek chlapů se okázale nudil, odpočíval nebo se prostě jenom tak, s pohledem upřeným na mraky, dloubal v nose nebo škrábal v rozkroku, Bob se vážně snažil. Jako by i potom, co jsem nařídil všechny otroky osvobodit, měl pocit, že musí odvádět lepší výkon než ostatní, jinak si to odskáče.

Naše pozorovatelna se nacházela na vyvýšeném zarostlém kopečku, ze kterého jsme měli relativně dobrý výhled. Slovo relativně bylo na místě,protože okolní krajina byla porostlá nálety bříz a olší, které dosahovaly výšky kolem pěti metrů. Potáhl jsem z doutníku a ohnal se po komárovi. Většinou je hutný kouř z tabáku dokázal odehnat, ale tenhle byl obzvlášť agresivní. Na třetí pokus jsem si ho rozmázl po staré vojenské vestě.

„Plukovníku, někdo se blíží,“ ozval se Bob.

Nechal jsem si doutník v puse a přišoural se k němu. Podal mi dalekohled a namířil rukousměrem k zapadajícímu slunci. Chvíli jsem zaostřoval


9

Poločas rozP adu

a zíral na stromy, když v tom jsem konečně uviděl,

jak se přes povadlé listy bříz prodral skoroneznatelný obláček prachu. Mezi stromy uháněl jezdec

na koni. Kdyby nebylo takové sucho, neviděli bychom nic.

Potáhl jsem mocně z doutníku. „Ke koním,“zavelel jsem a ospalí a unudění chlapi najednou ožili.

* * *

Setkali jsme se kousek pod naší pozorovatelnou.

Tím jezdcem byla totiž Alice. Něco jako moje

ochranka, pravá ruka a tak trochu matka i dcera

dohromady.

„Je jich víc, než jsme čekali. Šest nákladních aut a dobrých pětadvacet chlapů na koních k  tomu,“ ohlásila poté, co zastavila svého hnědáka. Přitom se kolem ní vytvořil oblak prachu zvysušené hlíny.

„Mají naftu?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Táhnou je koně. Sundali z těch náklaďáků, co mohli, aby byly lehčí, akaždý táhne šest koňských párů. Ozbrojenci vypadají dost ostražitě, nejspíš už se k nim donesly zprávy o nových pořádcích v oblasti,“ dodala.

„Asi ne takové, aby se nám vyhnuli pořádným obloukem,“ zašklebil jsem se a utřel si špinavý pot z čela. Ten prach byl všudypřítomný.

Otočil jsem se na svou jednotku – patnáctchlaů. Většinou bývalí vojáci nebo veteráni z občanské války, ostatní celkem slušně vycvičení nováčci z řad osvobozených otroků. Pokud to nezpackáme, máme šanci vyhrát bez výrazných ztrát na životě.


10

František kotleta

Výrazné ztráty na životě – fráze jako tahle se draly do mých myšlenek automaticky. To je to první, co se každý velitel ve skutečné válce naučí – nenazývat věci pravými jmény. Lidé neumírají, ale dochází ke ztrátám na životě. Stejně tak není nepřítel pozabíjen, ale eliminován, případně zneškodněn, nebo město není vypleněno, ale jeho vojenský potenciál byl výrazně omezen.

„Ryan s Crashem je sledují, ale když se dostaneme za kopec, uvidíme je na kilometr daleko. Zanechávají za sebou mrak prachu velikosti Mexika,“ ušklíbla se Alice. Vytáhla zpoza opasku čutoru a napila se. Pak popohnala svého koně do  klusu a vyrazila zpátky po vlastních stopách. Rozjeli jsme se za ní.

* * *

S tím oblakem prachu měla pravdu. Karavanu

kvůli tomu už z dálky nešlo přehlédnout. Byla

roztažená na dobrých tři sta metrů a litoval

jsem chudáky v posledních dvou autech, protože

se skoro úplně ztráceli v oblacích prachu. Cesta,

po  které se vydali, byla totiž jenom z udusané

hlíny, takže se teď proměnila v prašnou stezku.

Mohli to vzít po staré asfaltové silnici, ale ta by je

zavedla příliš blízko Brnu. Navíc pro koně nebyl

rozpálený lepkavý asfalt zrovna to nejlepší.

Jenže přes naši oblast museli – měli totiž namířeno do Prahy, kde se dali otroci prodat široko daleko nejvýhodněji. Hnali jsme se podél karavany asi půl kilometru směrem na jih chráněnimladým lesem, a když slunce konečně ztratilo sílu,


11

Poločas rozP adu

mohlo být tak kolem šesté, možná sedmé hodiny

odpoledne, předjeli jsme je natolik, abychom se

připravili na přepad.

* * * „Kde je Ryan?“ zeptal jsem se Alice nervózně. Doufal jsem, že na něj cestou narazíme. Navícoblak prachu na obzoru se k nám dost rychlepřibližoval, ale většina chlapů ještě neměla vykopaný pořádný okop a přesunout dál už jsme se nemohli – na cestu a po jejím okolí jsme rozházeli všechny naše hřeby pro zastavení aut.

„Nejspíš je sledují ze severu. Jak začne boj,poznáte jejich pozici podle křiku umírajících, plukovníku,“ usmála se a ze zad si konečně sundala

své ákáčko, tedy přesně AK12, vrchol v evoluci

slavných kalašnikovů, a pak se rozběhla na okraj

lesíka. Její zbraň má efektivní dostřel kolem osmi

set metrů, takže se na rozdíl od chlapů nemusela

plahočit s polní lopatkou. Já se pak vydal hlouběji

mezi stromy. Čekal tam na mě Bob a pět našich

nejlepších jezdců.

* * * Zajeli jsme mezi vzrostlé duby, dobrý kilometr od připraveného místa přepadu, prakticky po vlastních stopách. Zatímco mi chlapi hlídali koně, vyšplhal jsem do koruny toho nejrozložitějšího. První auto zaprášené karavany se zrovna dostalo zhruba na mou úroveň. Bylo stejné jako ta ostatní – ruský vojenský náklaďák zbavený motoru


12

František kotleta

a  toho nejtěžšího vybavení, aby jej mohli táhnout

koně. Kde to šlo, kovové části nahradili dřevěnými. Na korbě prvních dvou aut ležely hromady

dřevěných beden zajištěných železnými řetězy.

Na dalších se tísnili lidé. Většinou hodně mladí

– muži i ženy. Věkový průměr byl tak šestnáct let.

Poslední z náklaďáků měl na korbě dokonce plachtu. Místy několikrát záplatovanou, ale ať už se pod ní skrývalo cokoliv, ochránila to před prachem i našimi zvědavými pohledy.

Prachu se snažili vyhýbat i jezdci na koních. Jeli po stranách karavany s šátky přes ústa,dobrých tři sta metrů od aut, aby se vůbec mohli nadechnout.

Seskočil jsem ze stromu a hvízdl. Téměř okamžitě se zpoza březové džungle vynořil Bob, který za sebou táhl dva koně. A za ním zbytek našízáložní eskadry.

S pomocí bývalého otroka jsem se dostal do sedla a v tu chvíli uviděl, jak první náklaďákprovedl divoký manévr spočívající ve zběsilémkličkování. Udělal něco jako ležatou osmičku, vzedmul do vzduchu mrak prachu velikosti Mexika, USA a Kanady (nejspíš i s Panenskými ostrovy k tomu) a zastavil. Koně přitom srdceryvně ržáli takhlasitě, že vítr ty zvuky donesl až k nám. Po zastavení se pak jeden z nich začal zběsile vzpouzet anarážet do ostatních. Během chvíle dojely prvnínáklaďák i ty ostatní a začali se k němu sjíždět jezdci na koních.

Přiložil jsem znovu dalekohled k očím a zaměřil se na největší shluk jezdců. Osádka prvního náklaďáku mezi nimi pobíhala a divokým


13

Poločas rozP adu

kulováním rukama ukazovala na podvozek.Většinu kol měli vypuštěnou a plnou našich hřebů.

„Tak fajn, za chvíli jim to dojde,“ zamručel jsem a v podstatě hned nato se ze směru po naší levé ruce ozvaly první výstřely.

Jezdci začali padat ze sedel jako hrušky. Moji hoši (a Alice) je tam měli jako na střelnici. Koně zapřažení do náklaďáků se plašili a způsobovali mezi otrokáři slušný zmatek. Někteří jezdci dorovázející karavanu také začali střílet, ale jen tím ještě víc plašili tažné koně. Mnozí z nich pak v panice seskakovali a vrhali se k zemi, jinízůstali stát a kryli se za těly svých koní.

A pak jsem ho uviděl. Vysoký chlápek v dlouhém černém kabátě a s koženým kloboukem na hlavě vjel mezi hejno zmatených chlapů a začal udílet rozkazy. Během chvíle zformoval skupinu dvanácti jezdců, kteří vyrazili vstříc zakopaným střelcům. Všichni ostatní – i s velitelem v  čele –  obrátili koně na druhou stranu a vyrazili zpátky směrem, odkud karavana přijela.

* * *

„Vyšlo to, plukovníku,“ ozval se vedle mě Bob.

Pokýval jsem spokojeně hlavou.

„To je to první, co tě napadne, když máš hubu i oči plné prachu a někdo na tebe začne ze zálohy střílet. Půlku lidí pošleš zkusit čelní útok a mezitím se ostatní pokusí nepřítele objet a obklíčit. Akorát jsem, kurva, nečekal, že jich přežije tolik,“ zabručel jsem.


14

František kotleta

„Jedenáct,“ spočítal to rychle jeden z mých chlapů. Tuším, že mu říkali Starej Richard.Vypadal tak na čtyřicet, takže jsem původ té přezdívky nedokázal rozklíčovat. Možná za to mohl fakt, že měl tak polovinu zubů a pár jizev na tváři, které naznačovaly, že když o ty zuby přišel, byl to skutečně velký zážitek, který přežil jenom se štěstím.

„Nás je sedm,“ zabručel jsem a pak dodal: „To zvládneme.“

* * *

Rozjeli jsme se pod ochranu stromů. Příjezd skuiny chlápka v černém nám tak oznamoval jenom

prach a nakonec zesilující dunění, které vydávala

okovaná kopyta dopadající na vyschlou zem. Kůň

Starýho Richarda zkusil zaržát, ale naštěstí ho

jeho jezdec včas uklidnil. Potom už asi popátéplivnul na svou brokovnici, a tak z ní na koňský hřbet

stékaly sliny ve velkém. Poprvé jsem to viděl až

tady v Brně. Chlapi věřili, že to přináší štěstía kulka z poplivané zbraně si vždycky najde svůj cíl.

Pevně jsem stiskl boky svého koně a posunul ukazováčky blíž ke spouštím svým revolverů. Oba pythony byly pokryté miniaturními částečkami prachu. Měl jsem nutkání je otřít, ale jezdci se už blížili. Měli by nám vletět přímo do náruče, respektive skoro do náruče – skrz stromy totižvedla malá cesta, kterou by se otrokáři měli vydat, chtějí-li rychle vpadnout Alici do zad a neprodírat se hustým porostem. My stáli kousek od cesty, ale skryti za listy mladých bříz jako za jen máloprůhlednou zástěnou.


15

Poločas rozP adu

„Už to bude,“ zašeptal Bob a Starej Richard znovu flusnul na brokovnici.

Položil jsem prsty na spouště.

„Pal!“ zařval jsem, když jezdci divoce vjeli nacestu kousek od nás.

* * *

Kulky prolétávaly skrz listí stromů a keřů akončily v lidském a koňském mase. Snažil jsem se

mířit na postavy jezdců, i když zpočátku to šlo

dost těžko, takže jsem pálil spíš podle tušení,stejně jako ostatní. Brzy se ale prostor mezi námi

a otrokáři stal mnohem průhlednějším aprostupnějším. Výstřely z brokovnic narvaných všemožným provizorním střelivem od malých hřebíků

po naštípané kousky ocelových prutů vyrobených

z trosek očesaly listí a větve tak, že během chvíle

bylo možné dokonale vidět naše dílo. Navíc jsem

patrně několika kulkami z pythonu prostřelil

mladou břízku před sebou, která se skácela na

zem. Mohli jsme díky tomu lépe mířit. Ale přeživší útočníci taky.

„Dopič...,“ zaklel Bob po mé levé ruce a svezl se z koně. Dostal kulku někam do ramene a cákanec krve, který z něj vyletěl, se rozprskl o hřívu mého koně. V tu chvíli jsem zrovna vyměnil nábojový věneček v jednom z pythonů, které jsem předtím vyprázdnil střelbou do jezdců.

Popohnal jsem koně vpřed. Proletěl jsem očesaným porostem a spatřil dobrých sedm, možná osm koní na zemi. Tekla z nich krev, a ti, kteří ještě žili, ryčeli, srdceryvně ržáli a přitom svými


16

František kotleta

těly mučili zraněné nájezdníky, kteří pod nimi

brzy najdou smrt. Zbytek koní poté, co přišel o své

jezdce, prostě utekl do lesa. Spatřil jsem jednoho,

jak se prodíral smrkovým porostem a za sebou

táhl tělo chlápka s prostřelenou hlavou.

„Prásk!“ výstřel proletěl nejspíš dost blízkokolem mě. Vlevo na cestě stáli tři jezdci, kteří včas ujeli před naší zběsilou palbou.

Prvnímu jsem prostřelil hlavu. Kulka mu proletěla nosem a rozprskla obličej do okolí. Jeho kůň se splašil, a narušil tak střelbu zbývajících dvou. Oba měli pistole, odhadoval jsem to na nějaké ruské vojenské zboží. Byl mezi nimi i chlápek v dlouhém černém kabátě.

„Hej, hej!“ popohnal jsem koně, který se rozjel za nimi. Při tom přeskočil dvě zkrvavené mrtvoly nějakých chlápků, a jenom kvůli tomu jsem se do uprchlíků netrefil. Místo pana černého kabáta jsem tak sejmul jenom splašeného koně. Postavil se na zadní a pak spadl na záda na vzrostlý buk a vzápětí se pod něj sesul.

„Plukovníku!“ ozval se za mnou některý z mých chlapů – jeli mi na pomoc.

Vystřelil jsem další dvě kulky a kolem prosvištělo několik ran od posledních dvou otrokářů. Byla to rychlá a krátká výměna a ani jeden z nás neměl šanci na zásah. Stříleli jsme skrz stromy a keře, kolem kterých se klikatila cesta, a o tom, kde jsou poslední dva otrokáři, jsme měli spíš jen tušení. Oni na tom byli stejně. Zpomalil jsem koně.

„Kolik máme mrtvých?!“ zařval jsem k chlaům za mnou.


17

Poločas rozP adu

„Dva raněný,“ odpověděl Starý Richard a odlivl si. Nejspíš zase pro štěstí. Tentokrát ale jeho plivanec přistál na cestě a vytvořil v prachu malinký kráter.

„Postarejte se o ně a vraťte se ke karavaně!“

Poslední slova už jsem musel řvát, protože jsem do obou pythonů zastrčil nové věnečky s náboji a vyrazil za uprchlíky.

* * *

Stezka se po dvou stech metrech začala zužovat

akorát tak na jednoho jezdce. Konce březových

větviček mě šlehaly do celého těla. Nutil jsem

koně k maximální rychlosti, i když pod námi to

byl jeden výmol plný starých a pokroucených kořenů za druhým.

Ale vyplatilo se to. Po třech minutách jsem spatřil záda jednoho z otrokářů. Jeho kůňzpomaloval kvůli krvácející ráně na zadku.

Počkal jsem si, až se stezka na malou chvíli dostane do přímky, abych měl jistotu, že trefím – a trefil jsem. Muž se prohnul jako luk a svezl se na hřbet koně. Podle všeho jsem mu prostřelil páteř.

* * *

Radost z dobré rány netrvala dlouho. Muž v černém kabátě se otočil, a protože měl na mě najednou volný výhled, vystřílel na mě celý zásobník.

* * *


18

František kotleta

Prvních pár kulek slízl můj kůň a pak jednu i  já

– do levého ramene.

„Zmrde,“ zasyčel jsem bolestí a zamířil mu dorostřed hrudi.

A zhruba v tu samou chvíli, kdy jsem už mačkal spoušť, to můj kůň nevydržel a klesl k zemi.

* * *

Sletěl jsem s ním a při tom se praštil do hlavy.

Nejraději bych i zaklel, ale nešlo to – při pádu

jsem si prokousl jazyk. Z pusy mi tekla krev

a já se v duchu modlil, aby to bylo jenom z toho

jazyka.

„Ku-va,“ zaklel jsem s pusou plnou krve a malátně se odkulil z dosahu umírajícího koně.Narazil jsem při tom zády na kořen stromu a málem si vyrazil dech.

„Revolver,“ napadlo mě a hrábl jsem po zbrani v holsteru na levé noze. Nebyla tam. Rukama jsem začal šátrat kolem sebe. Python, který jsem upustil při pádu koně, ležel někde daleko, ale ten druhý, jenž vypadl z pouzdra, musel být poblíž.

„Hledáš tohle?“ ozval se zleva hlas. Patřil chlápkovi v černém kabátě. Přeskočil mrtvolu mého koně a přitom kopl do něčeho na zemi.Podle zvuku to byl můj python.

Všiml jsem si na chlápkovi dvou věcí. První, že měl v kabátě díru a z boku mu vytékala krev. Druhou byla skutečnost, že v pravačce pevněsvíral bouchačku.

„Ještě nikdo, kdo chtěl překazit kšefty Tadeuszi Bartowszkému, z toho nevyšel se zdravou kůží,“


19

Poločas rozP adu

zašklebil se lámanou polskou češtinou, namířil mi

mezi oči a zmáčkl spoušť.

* * *

„Cvak,“ udeřil kohoutek naprázdno.

„To je problém pisstolí, lidi, cso je maj, sse nikdy nenauší pošítat náboje,“ prohlásil jsem s bo la vým krvácejícím jazykem. „Mají pocsit, že zášob ník je nekonečný a ono hovno.“

Chlápek naštvaně zavrčel a sáhl do kapsy, kde měl nejspíš náhradní zásobník plný nábojů. Jenže já se během toho proslovu připravil – vytáhl jsem z pouzdra na opasku za zády nůž a vyskočil přitom na obě nohy. Zavrávoral jsem, ale ustál jsem to.

„Cink,“ prázdný zásobník vypadl z pistole na zem, kde zazvonil o kámen. V levé ruce se chlápkovi objevil plný zásobník vylovený z kapsy amířil jím do duté pažby pistole.

„Ááááá!“ zařval, když jsem ho ostřím nožepořezal na ruce. Jenže zásobník neupustil.

Pomohla až druhá řezná rána – přeťal jsem mu šlachy na ruce, ze které začala stříkat krev. V tu chvíli na mě zaútočil pistolí. Bleskurychle švihl pravačkou a praštil mě hlavní do brady. Potom mě zkusil trefit z boku do spánku, ale můj nůž byl rychlejší. Bodl jsem ho do svalu na pravačce a pak mu prostě podkopl koleno na levé noze.Tadeusz Bartowszký spadl do prachu vedle mého pythona, nezaváhal ani na chvíli a zraněnoupravačkou se po něm natáhl. Kopl jsem ho do hlavy. A pak ještě jednou a pro jistotu ještě jednou,


20

František kotleta

až omdlel a já se v klidu mohl sehnout pro svou

zbraň.

* * *

Za chvíli mě dojel zbytek skupiny. Vezli jenom

jednoho raněného. Bob to nepřežil. Než mu dokázali pomoct, vykrvácel. To černokabátník měl

mnohem tužší kořínek. Starej Richard mu obvázal rány a během pár minut se probral. Přivázali jsme ho k Bobově koni a vyrazili na okraj

lesa.

* * *

Boj skončil. Ovšem ne úplně. Zbytek karavany se

shromáždil kolem tří aut, která vytvořila jakousi

pomyslnou vozovou hradbu, a přeživší se za ně

schovali. Alice a její hoši zůstali na svých pozicích.

„Škoda nábojů,“ pokrčila Alice rameny, když jsme k ní dorazili. „Jsou schovaní za auty a čekají, až se na ně vrhneme,“ vysvětlila.

„Což neuděláme, protože bychom přitom zbytečně pochcípali,“ dodal jsem už mnohem srozumitelněji – na nateklý jazyk jsem si zvolna zvykal. Situace byla jasná. Všichni chlapi, kteří stáliv doslechu, si úlevně oddechli. Kdybych jim nařídil sednout na koně a zaútočit, udělali by to, alevěděli, že dobrá půlka by to nemusela přežít.

„Kolik jste sejmuli z těch, co šli po vás?“ zeptal jsem se.

„Všechny. Ryan mezitím odstřeloval ten zbytek tam,“ pohodila hlavou k autům.


21

Poločas rozP adu

„Takže jich tam nebude moc,“ zamyslel jsem se.

„Těžko říct, kolik chlapů měli v  autech. Když jsme likvidovali kavalerii, nesledovala jsem, jak se přeskupují. Ryan to má určitě spočítaný, ale vysílačky, ty už odvál čas a kouřový signály neumím, kurva,“ povzdechla si. Jo, mně vysílačky a satelitní telefony taky chyběly.

Vytáhl jsem z boční kapsy poškrábanou plechovou tubu na doutník a naučeným pohybem ho z ní vyklepl. Pak jsem škrtl zapalovačem a zapálil si.

„Jednou vás to kouření zabije, plukovníku,“povzdechla si Alice, vytáhla čutoru a napila se.

„Máte něco bílého? Cokoliv,“ zeptal jsem se a rozhlédl se rozpačitě po svých mužích.

* * *

Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem dostal relativně bílé tričko, které ze sebe sundal jeden z chlaů. Alice ho přivázala k dubovému klacku a já

pak s  touhle výbavou vyrazil pěšky ke karavaně. Klacek s bílou zástavou jsem držel v levačce

a cítil, jak mi ruka vypovídá poslušnost. Přeci jenom jsem měl v rameni kulku od toho parchanta

v  černém kabátě. Svaly v ruce mi škubaly a konečky prstů mravenčily stále intenzivněji.

Potáhl jsem z doutníku, chvíli kouř převaloval v ústech a pak vydechl. „Už jsem na tyhlehovadiny starej,“ povzdechl jsem si a pokračoval v cestě. Zastavil mě až výstřel do vzduchu. Vyšel od někoho, kdo ležel pod nejbližším autem a skrýval se


22

František kotleta

za kolem s prasklou pneumatikou. Zpomalil jsem

a  udělal ještě tři kroky – teprve pak jsem zůstal

stát.

„Co chceš?!“ ozvalo se zpoza auta. Dotyčnýmluvil polsky, ale měl slušný východní přízvuk. Jeho mateřským jazykem bude ruština nebo ukrajinština, napadlo mě.

„Pizzu a pět vychlazených plzní. Tu pizzu jakoukoliv, klidně bych snesl i tu sračku s ananasem,“ odvětil jsem a potáhl z doutníku.

Můj humor nepadl na úrodnou půdu, protože se ozval další výstřel. Tentokrát nešel do vzduchu, ale do země přede mnou. Pálil někdo schovaný za druhým autem. Kulka se zavrtala tak dva metry přede mě a do vzduchu se vznesl gejzír prachu.

„Ale bohatě mi bude stačit, když si přestanete hrát na hrdiny a vzdáte se. Pokud dobře počítám, za hodinu je tma. Jste obklíčení a těžko vám, na rozdíl od nás, dorazí posily. V noci vás tuzmasakrujeme všechny, zajatce už brát nebudeme. Dávám vám na to deset minut. Vylezte s rukama nad hlavou sem, co je ta bílá vlajka,“ prohlásil jsem a zabodl klacek do hlíny.

Moc hezké gesto, ale měl jsem pocit, že mi při tom upadne ruka. Naštěstí tam ten klacek držel, takže nedošlo k trapné situaci, kdy by spadl na  zem a já se ho pak následující minuty pokoušel znovu a znovu zabodávat. Skrz zuby jsem se  nadechl a pokračoval: „Když se vzdáte, necháme vás pokračovat v cestě – teda až po tom, co vám zabavíme otroky. Pokud ne, zabijeme vás. Není o čem diskutovat. Už máte jenom devět


23

Poločas rozP adu

nut a čtyřicet sekund,“ řekl jsem, otočil se na patě

a zamířil pryč.

* * *

Nebylo to poprvé, co jsem někomu dával ultimátum. Vlastně už bych ani nedokázal spočítat,kolikrát jsem někomu vyhrožoval masakrem a přitom

v ruce držel bílou vlajku. Většinou byla z prostěradla, ručníku, utěrky, trička a jednou jsme prostě vzali roztrhanou vojenskou košili a  pomazali

ji vápnem. Turkům tenkrát slušnou chvíli trvalo, než pochopili, co to má znamenat, že si jenom

ve větru z dělostřelecké palby nesušíme spoďáry.

Zkušenost mě naučila, že čím tvrdší je ultimátum,

tím je větší pravděpodobnost, že se nepřítel vzdá.

Na jednu stranu tu hrála roli skutečnost, ženebylo kam ustoupit, na druhou dojem, který jsem tím

udělal. Z mého arogantního vystupování museli

mít pocit, že proti nám nemají šanci a my jsme si

naopak jistí svým vítězstvím. Párkrát jsem hrál

vabank a několikrát to vyšlo i tak. Jednou se nám

dokonce vzdali, i když měli přesilu. Přišli na to, až

když si spočítali, že na dva zajatce máme jednoho

strážného.

„Prásk!“

Výstřel se ozval, když jsem ušel asi čtyři sta metrů klidným krokem od bílé vlajky. Pomalu jsem se otočil a zjistil, že po mně nikdo nestřílel.

„Tak to bylo rychlý,“ pomyslel jsem si, vytáhl ze zbytku doutníku, co to dalo, a hodil ho na zem. Muži za vozy se podle všeho začali hádat a došlo na argument nejsilnější – kulku mezi oči. Teď


24

František kotleta

nom zbývá počkat, kdo měl pádnější argumenty

– zastánci boje, nebo zbabělci?

Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. Zpoza aut začali vylézat chlapi s rukama nad hlavou.

* * *

Zůstalo jich tam osm. Pro útok za světla by to byl

problém, ale v noci bychom je vyřídili možná beze

ztrát. Nahnali jsme je k bílé vlajce, prohledali,

jestli nemají schované zbraně, a usadili je na zem.

Přidali jsme k nim i Tadeusze, který na zbytek

svých mužů vrhal vzteklé pohledy. Pro jistotu

jsem mu nechal svázané ruce.

* * *

Sedl jsem si na jednu bednu z nákladu, který

jsme vyskládali z aut, a nechal se od Alicekonečně ošetřit. Nejhorší bylo, že mi došly doutníky,

takže jsem akorát bolestí zatínal zuby a úlevně

mlátil pravačkou do bedny.

„Už jste na tyhle blbinky starej, plukovníku,“ prohlásila, když mi z ramene vyndala kulku atřemi stehy ránu zašila.

„Já vím,“ zabručel jsem.

„Musí vám to pak ještě zkontrolovat doktor,“ dodala a vylovila z tašky obvaz, kterým mě začala zkušeně štupovat.

Další zabručení jsem polknul, protože z jednoho náklaďáku vynesli něco podivného.

* * *


25

Poločas rozP adu

Prošli jsme řadou osvobozených otroků. Bylo jich

docela požehnaně, něco kolem pětačtyřiceti.Většinou mladé ženy a muži do dvaceti let. Ti majíkoneckonců největší hodnotu. Tři lidé byli zranění.

Schytali nějaké zbloudilé kulky během přestřelky.

„Našli jsme ji u beden s nákladem mimo ostatní otroky,“ oznámil Ryan. Kontrolu otrokářskéhonákladu jsem nechal na něm. Byl jsem rád, že žiju.

Šlo o dívku. Velmi hubenou a docela malou – maximálně sto padesát centimetrů. Měla na sobě kus hadru, který vypadal jako noční košile. Svázali ji do kozelce, ruce a nohy pevně k sobě. Ryan s Crashem ji vynesli z náklaďáku a opatrněpoložili na zem.

„Žije?“ zeptal jsem se.

Ryan jenom pokrčil rameny.

Vytáhl jsem nůž, ještě na něm bylačernokabátníkova krev, a uvolnil dívce pouta. Musela je mít na sobě opravdu hodně dlouho. Provazy na rukou se jí zařezaly až pod kůži. Když jsem je sundával, odtrhávaly se strupy a z obnažených ran vytékala krev.

„Water,“ zašeptala anglicky.

Tomuhle slovu rozuměl i Starej Richard, který postával a poplivával vedle. Odskočil k jednomu z  náklaďáků a pak odběhl k  velkému zásobníku pitné vody načepovat do své feldflašky.

„Hej!“ zařval jsem na nejbližší otrokyni, skoro třicetiletou černovlásku v umaštěných šatech. Jako většina z jejího hloučku i ona fascinovanězírala na svázanou dívku. „Co je zač?“ dodal jsem.

Jen pokrčila rameny. Stejně nechápavě se tvářili i ostatní. Někteří při tom zírali do země.


26

František kotleta

„Water,“ řekla znovu, tentokrát už o poznání důrazněji.

Naštěstí se vrátil Richard a přiložil jí láhev k ústům s popraskanými rty. Hltavě polkla první doušek vody a zakuckala se.

„Ne tak hladově, holčičko,“ sklonil jsem se k ní a podržel ji za špinavou bradu. Teprve teď jsem si uvědomil, že není odněkud z Kavkazu, jak mě na první pohled napadlo, ale je to čistokrevná Japonka.

Zvědavě se mi podívala do očí a pak jsem nazádech ucítil její ruku.

* * *

Na to, jak zdevastovaně vypadala, bylaneskutečně rychlá. Vymrštila se do pokleku a přitom mi

z pouzdra na zádech vytáhla nůž. Pakzavrávorala, odrazila se a vyskočila na obě nohy.

Otočil jsem se a instinktivně tasil revolver. Ryan s Crashem udělali to samé. Namířila směrem ke mně špičku nože a pomalým krokem ustupovala. Přitom klopýtala, jak ji ještě před chvílí spoutané nohy neposlouchaly. Vrátil jsem pythona zpátky do holsteru.

„Hej, holčičko, neublížím ti,“ řekl jsem anglicky a rozpřáhl ruce v bezbranném gestu. Japonka na mě zamhouřila oči a rychle se rozhlédla kolem nás. Neměla moc kam ustupovat. Na jedné straně postával roztažený chumel otroků, vzadu zajatci a  zbytek prostoru zaplňovali naši chlapi. Přesto dál pokračovala směrem k sedící skupinceotrokářů. Postupoval jsem za ní.


27

Poločas rozP adu

„Nic se ti nestane. Jsme vojáci Armády České republiky. Dodržujeme všechny naše staré civilizované zákony. Vezmeme tě do Brna do nemocnice,“ říkal jsem uklidňujícím hlasem. Dvakrát zavrávorala, ale vždycky se udržela na  nohou. Konečně jsem si ji také mohl prohlédnout. Tělo měla plné jizev. Pod špínou se rýsovaly nějaké staré, už zahojené rány. Nejvíc ale byly vidět ty nové, pokryté špinavými strupy. Některé z ran měla zanícené. Mohlo jí být kolem čtyřiceti, i když těžko říct. Japonky obecně vypadaly celý život tak na  osmnáct, takže klidně jí mohlo být sedmnáct, stejně jako padesát let.

„Mám ji střelit do nohy?“ zeptal se Ryan.Postuoval kousek za mnou, v pravačce svůj DW 715.

Zavrtěl jsem hlavou. „V tomhle stavu bys ji mohl definitivně odrovnat. Ti zmrdi jí dali co proto, nechci být ten, kdo jejich práci dokončí,“ vysvětlil jsem. Ryan jenom pokrčil rameny a zasunul revolver do pouzdra.

„Hele, tohle je fakt blbá situace. Já tě nenechám samotnou tady v divočině, protože bys neřežila. Prostě mi vrať tu kudlu a nech si od nás pomoci,“ pokračoval jsem po chvíli. Přitom jsem nenápadně sledoval Alici, která se obloukem přiblížila k zajatcům. Jestli tu holku může někdo bezpečně odzbrojit, pak jedině ona.

Otrokáři to všechno v tichosti sledovali s vytřeštěnýma očima. Jenom Tadeusz Bartowszký sebou začal zběsile zmítat, jako by se chtěl vyrostit z pout. A v tu chvíli Japonka znovuzavrávorala a upadla. Alespoň tak to na první pohled vypadalo. Svalila se na zem, ale hned se přetočila


28

František kotleta

na bok a pak ještě třikrát. Díky tomu se vmžiku

ocitla v blízkosti šéfa otrokářů. Strašlivě zařval.

Ostatní chlapi se zvedli a rozběhli pryč.

* * *

Chvíli jsem netušil, co se to, zatraceně, děje. Nejdřív to vypadalo, že jí chce otrokářský boss ublížit, pak, že spolu byli domluvení, aby jim pomohla

utéct, ale bylo to jinak.

„A do prdele,“ vydechla Alice a několikapřískoky se ocitla u Japonky. Rozběhl jsem se za ní.

* * *

Bartowszký krvácel a Japonka se usmívala. Po

rukou jí stékala jeho krev. Vrazila mu nůž nejdřív

mezi nohy a pak do břicha. Zkušeně jej několika

tahy rozpárala, takže se z něj vyvalily vnitřnosti

a  zbytek toho, co měl dneska k obědu. Tuším, že

to byly fazole s kousky zubřího masa.

Alice dupla Japonce na ruku s nožem a zaklekla ji tak, že se nemohla hýbat. Při tom všem na obě stříkala krev umírajícího otrokáře.

* * *

Vypálil jsem dva náboje do vzduchu.

„Stát!“ zařval jsem na utíkající zajatce.Poslechli. Ryan je pak pochytal a nahnal na nové místo, kde si lehli na břicha a ruce dali za záda. Jámezitím dorazil k bílé vlajce a kaluži krve pod mrtvým Bartowszkým. Vylovil jsem z něj svůj nůž a očistil


29

Poločas rozP adu

ho do jeho černého kabátu. Teď už mu stejně nebude k ničemu.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem senasupeně Japonky. Pod Alicinou kontrolou se nemohla ani pohnout.

„Tobě nemusím nic vysvětlovat,“ odpověděla. Po dřívější plachosti nebylo ani památky. „Doveď mě k veliteli vojenské posádky. On je jediný, komu se hodlám zpovídat,“ dodala panovačně.

„Ehm, holka,“ zakroutil jsem hlavou, „tohle bude na dlouhý vysvětlování.“


30

Ani nejlepší sokol neuloví nic,

když se mu nedovolí vzlétnout

(japonské přísloví)

Po návratu jsem strávil dva dny v posteli. Nej

dřív prostě proto, že mě doktor Akiro nadopo

val antibiotiky a nějakými oblbováky na spaní,

a pak proto, že se mi nechtělo vstávat. Důvod

byl prostý – pokaždé, když jsem byl mimo město

déle než týden, nakupilo se mi víc papírů, než

dokázala spotřebovat četa trpící vodnatým prů

jmem. Potom, co jsme obsadili Brno a vyhlásili

tu vládu Armády České republiky, jsem se fak

ticky stal vojenským velitelem města. Ne že bych

po tom toužil, ale lidem to vyhovovalo. Snažil

jsem se jim vnutit nějakou formu samosprávy,

ale pak jsem zjistil, že každý, kdo se rozhodl

udělat politickou kariéru a začal agitovat za své

zvolení, se stal obětí masivního lynče. Všichni už

měli politiky po krk. Chtěli hrdinu z Istanbulu,

který jim bude vládnout moudře a spravedlivě.

Nejhorší na tom bylo, že hrdinou z Istanbulu

jsem byl já.

Kdybych si z téhle situace alespoň dokázalur

vat nějaké výhody, ale většinou to bylo přesně

naopak. Byl jsem zvyklý velet tak, že udělám


31

Poločas rozP adu

víc práce než ostatní, že půjdu do těch nejriskantnějších akcí a najím se a napiju, teprve až

budu vědět, že moji muži dostali každý svou porci. A  stejně jsem řídil i město. Ale bylo to den

ode dne únavnější. Zvlášť když ve městě prostě vždycky bude někdo, kdo ještě nedostal svou

porci.

Ačkoliv jednu výhodu to vlastně mělo – po bývalém vládci města jsem zdědil byt v protiatomovém krytu s vlastní sprchou. Sprcha – vrchol civilizace v troskách světa – byla důvodem, proč jsem se nakonec těšil zpátky do Brna a překonal i všechno to papírování. Když jsme se po poslední válce usadili v Praze a zkoušeli nový život bez boje a bez armády, myli jsme se v kbelíku, dokterého jsme pomocí plachty chytali dešťovou vodu. Tohle byl jednoznačný pokrok.

Vypnul jsem sprchu asi po deseti minutách labužnického plýtvání vodou a jenom v sametovém županu – opět dědictví po zesnulém generálovi, který Brnu vládl přede mnou – naklusal do pracovny, abych se pustil do práce.

„Plukovníku, zapněte si ten župan. Jsme si blízcí, ale všechno má své meze,“ zakřenila se na  mě Alice. Měla na sobě čistou uniformu, nejspíš čerstvě vyzvednutou z veřejné prádelny. Nechala si ji upravit na míru ze starých vojenských zásob, které jsme nedávno objevili v zasypaném skladu. Uniformy na sobě měly znak původních brněnských aktivních záloh – draka letícího nad městem. Dal jsem je přešít na mundúry vojáků chránících město. Drak ví, proč měla jednotnávýstroj docela slušný efekt na morálku.


32

František kotleta

Pevně jsem si uvázal sametový pásek kolem boků a složil se do koženého křesla. Ze zásuvky jsem vytáhl láhev japonské whisky Nikka z vybrakovaných zásob japonské vojenské nemocnice, kterou jsme v Brně obsadili, a nalil do dvou skleniček.

Alice pokrčila rameny a lehce upila. Pak pohodila hlavou směrem ke stohu papírů na stole. „Už jste se díval, co všechno vezli?“ zeptala se.

Vyklopil jsem do sebe panáka a hlasitě vydechl: „Ne. Snažil jsem se teď vyřešit problém rozdělení pracovních sil, ale je to nad mou představivost. Přibývá nám lidí a nemůžeme všechny živit, aniž by někde nepracovali,“ zachmuřil jsem se. Raději bych znovu hnal celý pluk proti turecké armádě prakticky bez nábojů, granátů a vzdušné podpory, než řešil složitosti řízení komunity, která se pomalu, ale jistě, rozrůstala na padesát tisíc lidí. Zprávy o nových pořádcích panujících ve městě se totiž brzy rozkřikly po širokém okolí. Táhli sem lidé ze všech koutů bývalé republiky, kteří přežili všechny ty zatracené války. Doufali, že tu najdou lepší život. Nejčastěji šlo o uprchlé otroky a jiné zoufalce. Ostatně sami jsme si také přidělávali problémy podobnými výpravami, jako byla tapřede dvěma dny, kdy jsme osvobozovali otroky vdosahu až sto kilometrů od města. Prakticky všichni potom chtěli zůstat v našem městě.

„Nechte to na Michalovi. Je to chytrej kluk.Vymyslel ten systém farem za městem a vůbec –jenom díky němu se Nové Brno ještě nerozpadlo... Teda při vší úctě k vašim schopnostem,plukovníku,“ dodala rychle Alice.


33

Poločas rozP adu

Nové Brno. Ten název nebyl oficiální a vlastně ani nevím, koho to napadlo, ale lidé ho používali stále častěji. Bylo v něm něco třpytivého a nadějného.

Mávl jsem rukou. Měla pravdu. Její bratr se ukázal jako schopný organizátor. Problém byl, že lidi chtěli na všechno podpis ode mě, protožetakovému rozhodnutí věřili a vykonali ho bez reptání.

Sáhl jsem po papíru na vrcholu lejstrového mrakodrapu. Na jedné straně byl potištěnýnávodem k mobilnímu recyklátoru pitné vody, nadruhé se nacházelo celkem úhledné písmo Starého Richarda. Vzal jsem papír opatrně mezi dva prsty, ale nevypadalo to, že by se nějaká plivací pověra vztahovala i na dokumenty. I když opatrnosti nikdy nebylo nazbyt.

„Kožešiny, sušené maso, sušené ovoce, obilí,prošlé, ale použitelné, ruské vojenské masovékonzervy...,“ přelétl jsem pohledem zboží zabavenéotrokářům. „Sakra, to byla nejlepší loupež za poslední měsíce,“ usmál jsem se. Ti lidé vezli naprosto všechno, co se dalo dobře zužitkovat a  zpeněžit. Nevypadalo to jako obchodní otrokářská karavana, ale spíš jako by se stěhovali pryč a vzali s sebou všechno, co mělo nějakou hodnotu.

„Konfiskace, plukovníku. My nekrademe, konfiskujeme násilně nabytý majetek. Alespoň tak to prezentujeme, protože jsme příslušníci Armády České republiky, a představujeme tak právní kontinuitu vlády České republiky. Tyhle věci jste přece sám vyhlásil na náměstí a nechal plakáty s těmahle kecama vylepit stovky kilometrů široko daleko,“ usmála se Alice.


34

František kotleta

„No jo, vždycky, když se opiju, začnu být patetický a pak dělám takovýhle kraviny,“ pokrčil jsem rameny.

„Byl jste příliš dlouho s guvernérem. Nakazil vás...,“ chvíli váhala, jestli to slovo použít, bylo jí zjevně dost odporné, „... politikou,“ řekla nakonec. „Zajímavé ale je, že to funguje. Lidé chtějí věřit, že tohle všechno je něco víc, ne jenom nějaké mizerné přežívání po konci světa,“ dodala.

„Když lidé věří v něco víc, zpravidla to skončí masakrem, Alice,“ zašklebil jsem se a otevřeldruhou zásuvku stolu, ve které odpočívaly doutníky. Vybral jsem si krátký tlustý a zapálil si.

* * *

„V jednom z těch náklaďáků jsme našli tohle...,“

řekla Alice, když se nad námi rozplynul kouř

z  doutníku, a na zem vyskládala hromádku oblečení z batohu. Byla to vojenská uniforma – světle

hnědá. Docela malá. Na kabátě měla našitouvlaječku s vycházejícím sluncem.

„Hodnost kapitána. Ne že bych to poznala, ale na původní vojenské základně zůstala knížečka s vojenskými hodnostmi japonské armády. Dva samurajské meče na té druhé nášivce znamenají speciální výsadkový oddíl,“ vysvětlila.

„To docela dost vysvětluje. Naše vraždícízajatkyně byla vyslaná jako spojka pro zdejší základnu. To by mohlo znamenat dost problémů,“ zamračil jsem se.

„Vůbec ne,“ zavrtěla Alice hlavou a dodala: „Jak je to dlouho, co jsme obsadili Brno?“


35

Poločas rozP adu

„Třináct měsíců,“ odvětil jsem. Pamatoval jsem si to dost přesně.

„Při našem útoku jsme jim odrovnali satelitní telefon. Japončíci musejí přes rok vědět, že tady už žádnou vojenskou základnu nemají. Ta holka to ale netušila. Musela být třináct měsíců mimo spojení s japonskou armádou,“ vysvětlila.

Potáhl jsem z doutníku a vstal z křesla.

„Je jenom jediný člověk, který nám to můževysvětlit. Jdeme do nemocnice,“ zavelel jsem s radostí, že mám důvod, proč odložit papírování.

„Ehm, plukovníku,“ zastavila mě Alice.

„Co je?“

„Nechcete si vzít něco jiného než župan?“

„No jo, kurva,“ zaklel jsem.

* * *

Bylo jenom málo zemí světa, které přežily válečné běsnění posledních let. Prakticky všechny se

nacházely na ostrovech. Tou nejvýznamnější bylo

Japonsko. Jakmile začaly světem létat raketys jadernými hlavicemi, Japonci vyhlásili naprostou

neutralitu a uzavřeli se okolnímu světu. Co se

tam dělo, tušil jen málokdo. Protože nebyli s nikým a proti nikomu, zbytek válčícího světa jeprostě ignoroval a oni sami si nepřáli nic jiného.

Když skončilo nejenom létání jaderných raket, ale utichly i války, které propukly na troskách světa a  udělaly z nich ještě větší trosky, začaliJaonci vystrkovat hlavu i mimo své dobře střežené ostrovy. Aby přežili, potřebovali některé suroviny, které se na jejich ostrovech nenacházely. Třeba


36

František kotleta

lithium. Pod Brnem ho leželo docela dost, a tak tu

zřídili těžbu a  k tomu vlastní vojenskou základ

nu. Město jim díky tomu prakticky patřilo. Tedy

do chvíle, kdy jsme se rozhodli vzít si ho zpátky.

Bitvu o  Brno, čertví kolikátou už vlastně vhisto

rii, jsme vyhráli a získali nejen město, ale ijapon

skou techniku a továrny, které tu vybudovali. Také

nám zůstalo docela dost zajatců. Šlo hlavně oper

sonál vojenské nemocnice, který boj přežil v krytu

– sedm lékařů, osm ošetřovatelů a pět techniků.

S  nimi pak devět zajatých vojáků. Všem jsemna

bídl dvě možnosti – trochu chleba na cestu a volný

odchod z města, nebo se přidat k nám. Rozhodovali

se dlouho. Nakonec odešlo šest vojáků – ostatnízů

stali. Ti chlapi se nedostali daleko. Asi sedmdesát

kilometrů od Brna směrem na východ jezmasak

rovala nějaká potulná banda lidojedů. Po párměsí

cích jsme z nich našli jenom ohlodané kosti.

Až tak moc jsem po nich neplakal. Nejdůleži

tější bylo, že s nimi neodešli lékaři, kterým jsem

předal zpět nemocnici. Zbytek japonských vojáků

jsem pak pověřil jediným úkolem – lovit v říčkách

ryby, aby měli doktoři dostatek suši ke svémaxi

mální spokojenosti. Bylo to potřeba, protožev dů

sledku nárůstu obyvatel ve městě a širokém okolí

měli víc práce, než dokázali stihnout. Naštěstí se

našlo dost lidí, kteří dřív ve zdravotnictví praco

vali, nebo měli alespoň chuť se učit.

* * *

Vedoucím nemocnice byl doktor Akiro. Byli

jsme zhruba stejně staří. Oba jsme se narodili


37

Poločas rozP adu

do ji ného, lepšího světa a prožili všechno to zlé,

co lidstvu poslední dvě desítky let přinesly. A oba

jsme nesli zodpovědnost za lidi, kteří to stejně

jako my přežili. Věřil jsem, že možná díky tomu

je mezi námi jakési porozumění, i když moc velké naděje jsem si nedělal. Pořád jsem byl ten, kdo

jeho armádu zmasakroval, a on se kvůli tomupatrně už nikdy nedostane domů.

Do jeho stanu na okraji nemocnice jsme s Alicí dorazili až navečer. Cestou jsme se stavili uBobovy rodiny. Jeho žena přijala zprávu o smrti svého muže celkem klidně. Žili jsme v časech, kdy lidský život neměl ani příliš velkou cenu, ani dlouhé trvání. Jediné, co jsme mohli v takových případech dělat, bylo zařídit slušný pohřeb, a hlavně se orodinu padlého dobře postarat.

A postarali jsme se i o zajaté otrokáře. I tady šlo o  již zavedenou rutinu. Vojáci jim za trest vyálili do ramene otrockou značku, a pak jsme je s trochou zásob propustili směrem k Pustině.

* * *

Doktor Akiro si zrovna dával čaj. I ten jsme dokázali na jedné z farem pěstovat. Ne snad, že by

chutnal kdovíjak dobře, ale byl to čaj, opravdový

čaj. A lékaři z nemocnice dostávali přednostnípřísun zásob.

Beze slova nás přivítal pokynutím hlavy, a  když jsme se posadili do křesílek, nalil nám kouřící čaj. Akiro s ním uměl hotové divy, takže ačkoli to bylo prakticky plané listí, v jeho podání chutnalo skoro tak dobře, jako věci, co jsem si


38

František kotleta

v mládí kupoval v Lidlu. Žádná sláva, ale pro nás

v tuhle chvíli naprosto revoluční pokrok v nastolování dávno ztraceného komfortu.

Čaj navodil takovou pohodovou atmosféru, že jsem měl nutkání poprosit ještě o panáka adoutník, ale ani jedno Akiro neschvaloval. A už vůbec ne u mě.

„Hojí se dobře,“ řekl nakonec, když se pomalu a obřadně napil ze svého šálku. Myslím, že hostálo dost sebeovládání a maximální možnékoncentrace, aby si vsugeroval, že je to čaj hodný obřadu, který dělal každý den, a ne sušené seno, které by se namísto louhování mělo dávat krávám.

„Víte, jak se tu ocitla?“ zeptal jsem se rovnou.

Zavrtěl hlavou.

„To vám řekne sama,“ odvětil a vstal z křesla.

* * *

Před vstupem do pokoje naší zajatkyně strážili tři

chlapi se samopaly. Když mě uviděli, udělali něco

jako pozor a k tomu salutovali. Za starých časů

by za způsob provedení dostali týden zaražené

vycházky, ale teď jsem snahu našich dobrovolníků chovat se jako skuteční vojáci ocenil uznalým

pokýváním hlavou a předpisovým zasalutováním.

„Během naší služby...,“ začal velitel ostrahy, ale Alice ho odmávla rukou.

„Kdyby se něco stalo, jste už nejspíš mrtví,podle toho, co ta šikmooká mrška dokáže,“ přerušila je a doktor Akiro se zatvářil uraženě.

Jeden z mužů odemkl dveře a vpustil nás do místnosti. Šlo o pokoj určený pro případné


39

Poločas rozP adu

fekční pacienty. Okna měl zamřížovaná a dveře

z vojenského skladu, takže byly z oceli a železa.

Než to zkoušet ven jimi, bylo jednodušší probourat zeď. Na jedné ze sedmi postelí ležela naše

zajatkyně. Zaregistroval jsem Alicin opatrný pohyb, jímž si sáhla na pouzdro s nožem. Já sám

jsem měl ruku až nebezpečně blízko holsteru

s revolverem.

Japonka spala. Nebo alespoň měla zavřené oči. Částečně přikrytá a v bílém nemocničním andělíčkovi působila docela křehce. Dojem kazila jen dlouhá jizva na levé tváři a ruce plné modřin a hojících se ran po provazech, kterými ji otrokáři svázali.

Doktor promluvil japonsky. Nerozuměl jsem ani slovo.

Japonka otevřela oči a podezřívavě na mě pohlédla. Ještě o něco horší pohled věnovala Alici. Pak konečně otevřela i ústa.

„Je nezdvořilé mluvit jazykem, kterému všichni v místnosti nerozumějí,“ přerušil jsem její jaonskou litanii. „Myslel jsem, že vy Japonci si na zdvořilosti zakládáte,“ dodal jsem.

„Omlouvám se, pane plukovníku. Chtěla jsem jen odpovědět svému lékaři na dotaz, jak se mi daří,“ řekla anglicky a usmála se. Po tvrdém výrazu, kterým nás oba propíchla, nezůstalo ani památky.

Alice obešla postel z druhé strany. Stála od  ní asi tři metry, rukou si pořád poklepávala napouzdro s nožem a soustředěně Japonku pozorovala. Pokud by se o něco pokusila, měla by má parťačka dost času hodit jí nůž do břicha.


40

František kotleta

„A jak se vám tedy daří?“ usmál jsem se naJaponku a  posadil se na židli vedle postele. Také jsem se  příliš nepřibližoval. Už jednou mě překvapila a nerad bych ze sebe udělal hlupáka podruhé.

„Uzdravuji se, což je něco, v co jsem aninedoufala,“ odpověděla.

Pokýval jsem spokojeně hlavou: „Možná byste nám tedy mohla vysvětlit pár věcí. Třeba kdo jste a co tu, kurva, děláte?“

* * *

Japonka se podívala do Akirovy tváře. Letmo

jsem zahlédl, jak přivřel oči na znamení souhlasu.

Ona na to jen neznatelně pokrčila rameny a pohlédla mi do očí.

„Doufala jsem, že tu najdu naši vojenskou posádku a podaří se mi zavolat posily,“ řekla.

„Posily k čemu?“ nadhodil jsem.

„K záchraně světa,“ odvětila.

„Ehm?“ usmál jsem se rozpačitě.

„Víte, plukovníku, planeta Země má namále. Tentokrát definitivně,“ odvětila.

„Jak to myslíte?“ nevydržela to Alice.

„Smrtelně vážně.“

* * *

„Můžu si zakouřit?“ obrátil jsem se na Akira.

Lékař zavrčel, takže jsem se raději hned vrátil k rozhovoru s Japonkou.

„Možná byste to měla rozvést,“ vyšpulil jsem nervózně spodní ret.


41

Poločas rozP adu

„Slyšeli jste o lidech, kterým se říká...“ Dlouho to slovo hledala. Anglicky uměla perfektně, ale slovanské jazyky, to byl obecně pro Asiaty mor. Trpěli jím všichni naši lékaři. Nakonec to alepřeci jenom dokázala vyslovit: „Grabiezci.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Znamená to něco jako nájezdníci, lupiči,desperáti,“ hledala vhodná anglická slova. „Jde o kult konce světa,“ vysvětlila pak.

„Zasraný kultisti,“ povzdechli jsme si s Alicí skoro zároveň. Když skončily války, vyrojily sedesítky různých apokalyptických sekt. Poprvé jsme na ně narazili na konci občanské války a pak už jich jenom přibývalo. V Praze jsme si s nimi užili víc než dost.

„Chtějí zničit svět. Věří, že Bůh nedokončil svou práci a je třeba tak učinit za něj,“ pokračovala.

„A co s tím má společného japonská armáda?“ zavrčela Alice.

„Víte, ten kult má celkem praktický návod, jak existenci světa ukončit. Shromažďují po celém světě jaderné zbraně, které přežily válku. Pak je chtějí naráz odpálit na jednom místě. Tahleplaneta má namále, plukovníku. Podle nás majípohromadě už desítky jaderných zbraní. Pokud je odpálí naráz, pak mohou definitivně rozvrátit klima...“

„Jaderná zima. Během pár let pak pochcípá i většina těch, co přežili,“ přerušil jsem ji. Uměl jsem si dost dobře představit, co se stane. Během války jsme tyhle nejčernější scénáře toho, co nás čeká, probírali pořád. Vlastně se stal zázrak, že to všechno, čím jsme si prošli, planeta ještě ustála. Příroda byla nejspíš mocnější, než si před


42

František kotleta

nou válkou dokázali představit i ti největší optimisté, ale i tak počasí v posledních letech šílelo.

Každý další výbuch atomové bomby může dátklimatu na matičce Zemi definitivní K. O.

„Naše rozvědka je sleduje už pár let. Moje jednotka provedla výsadek ke zničení jedné takové základny kultistů. Bohužel, bylo jich víc,“ řekla nakonec.

Navzdory Akirovu vrčení jsem z kapsy vytáhl krabičku s doutníky a jeden si zapálil. Kam se hrabe rakovina na to, co s námi chtějí udělat tihle pošuci.

* * *

„Nevěřím jí ani tu jizvu na ksichtě. Nevěřím jívůbec nic. Nevěřím jí, ani že má frndu mezi nohama!“ řvala na mě Alice.

Málokdy se nechala unést, ale teď předváděla svůj největší vztek, jakého byla schopná. Nejspíš jsem si za to mohl sám, protože jsem jí naléval už sedmého panáka.

„Uklidni se,“ řekl jsem a posunul k ní skleničku.

„Nechci se uklidnit, chci někoho zabít,“ řekla. Věřil jsem jí to.

Ztrestal jsem dalšího panáka a podíval se na Ryana. Seděl tiše v koutě a mlčel. S Alicí strávil pár let v manželství, takže věděl, že v podobném stavu je nejlepší na ni nemluvit a nenápadn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist