načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Politika a média v konzumní společnosti – Vlastimil Růžička

Politika a média v konzumní společnosti

Elektronická kniha: Politika a média v konzumní společnosti
Autor: Vlastimil Růžička

Publikace si klade za cíl mapovat, analyzovat a popsat dosud známé procesy provázanosti mediální komunikace s veřejnou politikou. Měla by být souhrnem toho, co v současné době sociální ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 181
Rozměr: 21 cm
Úprava: 1 portrét
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Politika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2011
ISBN: 978-80-247-3667-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Publikace si klade za cíl mapovat, analyzovat a popsat dosud známé procesy provázanosti mediální komunikace s veřejnou politikou. Měla by být souhrnem toho, co v současné době sociální vědy řeší a jaké konceptuální rámce k tomu uplatňují. Veřejná politika a média se v tomto případě pojí s normativně-ontologickými principy, jež jsou pojímány jako součást praktické filozofie. Autor, který se hlásí k odkazu Erica Voegelina, sleduje různé výklady pojmu veřejný zájem, občanská společnost, percepce demokratického a právního státu a dostává se k úskalím teorie modernizace v posttotalitních zemích a k proměnám jazyka v globalizovaném světě takzvaných nových médií. Závěr knihy posiluje Voegelinovu teorii o nutnosti zotavení sociálních věd z destrukce pozitivistické éry. Knihu, která propojuje soudobé poznatky z mediální a vědecké sféry, jistě ocení nejen studenti sociálních věd, ale svým netradičním přístupem určitě zaujme i odborníky společenskovědních oborů. Studie zkoumající utváření české veřejné politiky a její provázanost s mediální komunikací v průběhu modernizace a demokratizace české společnosti.

Popis nakladatele

Publikace si klade za cíl mapovat, analyzovat a popsat dosud známé procesy provázanosti mediální komunikace s veřejnou politikou. Měla by být souhrnem toho, co v současné době sociální vědy řeší a jaké konceptuální rámce k tomu uplatňují. Veřejná politika a média se v tomto případě pojí s normativně-ontologickými principy, jež jsou pojímány jako součást praktické filozofie. Autor, který se hlásí k odkazu Erica Voegelina, sleduje různé výklady pojmu veřejný zájem, občanská společnost, percepce demokratického a právního státu a dostává se k úskalím teorie modernizace v posttotalitních zemích a k proměnám jazyka v globalizovaném světě takzvaných nových médií. Závěr knihy posiluje Voegelinovu teorii o nutnosti zotavení sociálních věd z destrukce pozitivistické éry. Knihu, která propojuje soudobé poznatky z mediální a vědecké sféry, jistě ocení nejen studenti sociálních věd, ale svým netradičním přístupem určitě zaujme i odborníky společenskovědních oborů.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Vlastimil Růžička - další tituly autora:
Squaty a jejich revoluční tendence Squaty a jejich revoluční tendence
Politika a média v konzumní společnosti Politika a média v konzumní společnosti
Destrukce české státní správy Destrukce české státní správy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vlastimil Růžička

POLITIKA

A MÉDIA

V KONZUMNÍ

SPOLEČNOSTI Publikace si klade za cíl mapovat, analyzovat a popsat dosud známé procesy provázanosti mediální komunikace s veřejnou politikou. Měla by být souhrnem toho, co v současné době sociální vědy řeší a jaké konceptuální rámce k tomu uplatňují. Veřejná politika a média se v tomto případě pojí s normativně-ontologickými principy, jež jsou pojímány jako součást praktické fi lozofi e. Autor, který se hlásí k odkazu Erica Voegelina, sleduje různé výklady pojmu veřejný zájem, občanská společnost, percepce demokratického a právního státu a dostává se k úskalím teorie modernizace v posttotalitních zemích a k proměnám jazyka v globalizovaném světě takzvaných nových médií. Závěr knihy posiluje Voegelinovu teorii o nutnosti zotavení sociálních věd z destrukce pozitivistické éry. Knihu, která propojuje soudobé poznatky z mediální a vědecké sféry, jistě ocení nejen studenti sociálních věd, ale svým netradičním přístupem určitě zaujme i odborníky společenskovědních oborů. Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 fax: +420 234 264 400 e-mail: obchod@grada.cz www.grada.cz

POLITIKA A MÉDIA V KONZUMNÍ SPOLEČNOSTI

Vlastimil Růžička


Děkuji Centru pro sociální a ekonomické strategie (CESES)

Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy za dočasné zázemí

a příležitost nahlédnout do relativně nového vědního oboru

s názvem Veřejná politika.


Vlastimil Růžička

POLITIKA

A MÉDIA

V KONZUMNÍ

SPOLEČNOSTI


Vlastimil Růžička Politika a média V konzumní sPolečnosti Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4530. publikaci Recenzovali: prof. PhDr. Martin Potůček, CSc. MSc., Centrum pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity (veřejná politika) PhDr. Ing. Jiří Olšovský, Ph.D., Filosofický ústav Akademie věd ČR (média a filozofie) Odpovědná redaktorka Mgr. Šárka Kociánová Sazba a zlom Vojtěch Kočí Návrh a zpracování obálky Vojtěch Kočí Počet stran Vydání 1., 2011 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod © Grada Publishing, a.s., 2011 Cover Photo © fotobanka Allphoto ISBN 978-80-247-3667-9 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-7055-0 (elektronická verze ve formátu PDF) Vydání odborné knihy schválila vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s.

upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být repro

dukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Obsah

Předmluva 7

1. Veřejná politika a média – úvod do problematiky 11 1.1 Veřejná politika jako perspektivní obor 11 1.2 Média a jejich úloha ve veřejné politice 12 1.3 Některé metody, výzkumy a pracovní hypotézy 13 1.4 Normativní přístup a potřeba ontologie v sociálních vědách 20

2. Vymezení hlavních problémů a otázek v tvorbě české veřejné

politiky 27

2.1 Veřejná politika a její metody zkoumání 27 2.2 Problém malého národa při tvorbě veřejné politiky 35 2.3 Politická kultura a veřejná politika 39 2.4 Vládnutí a role státu ve veřejné politice 46 2.5 Politický systém určující systém vládnutí 49

2.5.1 Reformovaný socialismus je stále živý 54

2.5.2 Liberál nemusí být konzervativec a naopak 61

2.6 Autorita „světských“ vládců ve veřejné politice 75 2.7 Veřejný a privátní ve veřejné politice 81

3. Vymezení hlavních problémů a otázek u médií v procesu tvorby

veřejné politiky 89

3.1 Média, veřejnost a objektivita 89 3.2 Média jakožto sporní aktéři ve veřejné politice 97 3.3 Politická komunikace a sledovanost médií 101

Politika a média v konzumní společnosti

6

3.4 E -stát, e -politika, e -medium, think tanky 113 3.5 Orwellismus jako varování 121 3.6 Filozofie médií versus globální komunikační sítě 124

4. Strategické výzvy pro nové tisíciletí 135

4.1 Vize občanské společnosti 135 4.2 Boj o veřejný prostor v konzumní společnosti 141 4.3 Etika globální odpovědnosti 146 4.4 Konec věku nejistoty, možnosti renesance veřejné sféry 152

5. Závěr 155

Hlavní postavy knihy

(některé mezníky v historii politické vědy) 157

Aristoteles ze Stageiry (384–322 př. n. l.) 157

Alexis -Charles -Henri Clérel de Tocqueville (1805–1859) 159

Raymond -Claude -Ferdinand Aron (1905–1983) 160

Hannah Arendtová (1906–1975) 161

Eric Voegelin (1901–1985) 163

Abstract 165

Key words 166

O autorovi 167

Literatura 169

Rejstřík 177

7

Předmluva

„Čím více usilujeme o nestrannost, tím více bychom měli zdůrazňo­

vat, z jakého stanoviska, z jaké pozice se vyjadřujeme a nahlížíme

na svět. Pokud lze definovat mou pozici podle toho, koho volím,

jsem pravicový intelektuál, byť poněkud zvláštního ražení – jinými

slovy nedisciplinovaný, zřídkakdy zajedno s tím, koho jsem volil.

Stejně svobodně kritizuji toho, koho jsem volil, jako bych to dělal,

kdyby byl zvolen ten druhý...“

Raymond Aron

„Politická věda trpí potížemi, jež mají svůj původ v samotné podstatě

politické vědy jakožto nauky o člověku v jeho historické existenci.

Člověk totiž nikdy nečeká, až mu jeho život vysvětlí věda, a pokud

se teoretik přiblíží ke společenské skutečnosti, nalezne svou oblast

zájmu už předem obsazenou něčím, co by se dalo nazvat společen­

skou sebeinterpretací. Lidská společnost není jen faktem či událostí

ve vnějším světě, a není ji tudíž možné studovat jako nějaký přírodní

jev. Přestože také vnějškovost je jednou z důležitých stránek lidské

společnosti, jako celek je tato společnost malým světem, kosmionem,

který je zevnitř osvětlen významem nepřetržitě vytvářeným a nese­

ným lidskými bytostmi, pro něž představuje způsob a podmínku

jejich sebeuskutečnění...“

Eric Voegelin

Politika a média v konzumní společnosti

8

Mottem knihy budiž myšlenky autorů, velkých inspirátorů, kteří

spojují společenský řád s řádem duše člověka. Francouzský novinář,

sociolog a filozof Raymond Aron by zřejmě chápal svoji roli v tomto

procesu jako zaujatý pozorovatel

1

, který je velmi citlivý na jakýkoli

projev mediální (či jiné) nesvobody. Otcem sociologie je mu Alexis de

Tocqueville, který staví do centra společenské analýzy demokracii,

přestože (nebo právě proto) pochopil její značnou rozporuplnost.

Hovoří o neodvratné tyranii průměrnosti, jež limituje jedinečnost

a kulturu; předpovídá velký pokles úrovně vzdělání, schopnosti

a potřeby vzdělávat se; ohlašuje příchod zaopatřovacího státu

s absurdním byrokratickým plánováním; odhaluje nebezpečí rozvoje

masových médií na úkor přirozené autenticity a sociální citlivosti

jednotlivce. Vystihl snad všechny podstatné hodnoty západní civi

lizace, především náboženské víry, bez níž není podle jeho slov

autority a nakonec ani politické či osobní svobody. Označením

de Tocquevilla za otce sociologie odmítá Raymond Aron Comtův

pozitivismus (Auguste Comte bývá často označován za zakladatele

sociologie), a pro mnohé pravověrné sociology a politology proto

někdy bývá poněkud tvrdým oříškem.

Odpůrcem pozitivismu je také německo -americký konzervativní

politický filozof Eric Voegelin. V jeho interpretaci ztratila politika vědo

mí principů; politické vědy jsou zahlceny hromaděním irelevantního

poznávání v podobě dalších a dalších výzkumů, které rostou úměrně

s vývojem softwarového inženýrství a slouží pouze spekulativním úče

lům zadavatelů. S tím také spojuje úpadek sociálních věd i praktické

politiky a hovoří o tom, že politické vědy potlačují morální aspekty

politiky. Velmi rozšířený předpoklad, že metody matematizujících

věd o okolním světě se vyznačují mimořádnými výsledky, že i jiné

vědy by docílily podobných úspěchů, kdyby následovaly jejich pří

1

Definici použili v rozhovoru s Aronem novináři Jean -Louis Missika a Dominique Wolton. Čerpali kromě jiného z přednášek, které pronesl na ENA (Ecole nationale d’administration), a ze statí, jež se později staly základem jeho knih. Po francouzském vydání autobiografie Zaujatý pozorovatel (1981) a po Aronově smrti (1983) vychází také kniha Paměti – 50 let přemýšlení o politice (Aron, R.: Mémoires. 50 ans de réflexion politique. Paris: Julliard, 1983), kde se vyskytují výrazy zaujatý nebo angažovaný pozorovatel.

Předmluva

9

kladu, a že výzkum má jen tehdy vědecký charakter, pokud používá

metod přírodních věd, se jeví Voegelinovi jako naprosto absurdní.

Empiricko -analytický přístup ovšem neoznačuje za principiálně chybný

a poukazuje na jeho základy u Platona a Aristotela, zejména v jejich

klasifikaci politických zřízení. Polemizuje však s takzvanou bezhod

notovou vědou

2

Maxe Webera, která je jakýmsi nepsaným kánonem

v současných sociálních vědách.

V této poněkud rebelující linii se dvěma nepříliš protežovanými

učenci v českém sociologickém a politologickém světě se poku

sím blíže mapovat, analyzovat a popisovat provázanost mediální

komunikace s českou veřejnou politikou v procesu demokratizace

a modernizace společnosti a budeme se ptát, proč nejsou některá

osvědčená témata, běžná pro vyspělý demokratický svět, součástí

české politické agendy. Kniha vychází z mých redakčních poznámek

a rozhovorů a ze studie prezentované v roce 2010 v Centru pro

sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity

Karlovy (CESES). Veřejná politika a média se pojí v tomto případě

s normativně -ontologickými principy, jež jsou pojímány jako součást

praktické filozofie. V koncepci nových synergií se dostávám k různě

definovaným pojmům veřejný zájem, občanská společnost, percepce

demokratického a právního státu, k úskalím teorie modernizace

v posttotalitních zemích a k proměnám jazyka v globalizovaném

světě takzvaných nových médií. Hledám možnosti uplatnění nor

mativních modelů veřejné politiky a globální etiky v kontextu

s postoji českých výzkumníků a novinářů, kteří podle mého soudu

dostatečně nezdůrazňují, z jakého stanoviska, z jaké pozice se

vyjadřují a nahlížejí na svět. Snahou je zbořit mýty o takzvané

nezávislosti, posilovat osobní odpovědnost a vytvářet otevřený

2

První otázkou, kterou si Eric Voegelin klade, je, proč vlastně společenské vědy učit. Máme různě naladěným studentům vysvětlovat, k jakým praktickým důsledkům různé politické předpoklady vedou? Zcela jistě. Ostatně ani Max Weber nedostál svému tvrzení, že se nemá posuzovat správnost či nesprávnost politických předpokladů (např. Sociologie náboženství či Protestantská etika a duch kapitalismu). Hodnotové soudy se vrátily do vědy v podobě legitimizujících názorů, které vytvářejí jednotky společenského řádu (Voegelin 2000: 24).

Politika a média v konzumní společnosti

10

prostor pro svobodný mediální diskurz v restaurovaném veřejném

prostoru nového tisíciletí, který funguje a má šanci přežít pouze

v souladu s Aristotelovým summum bonum, tedy hodnotami, jež

nás přesahují.

1. Veřejná politika

a média – úvod

do problematiky

1.1 Veřejná politika jako perspektivní obor

Relativně nový vědní obor s názvem veřejná politika

3

si klade ušlechtilé

cíle. Chce obsáhnout společnost jako celek a vědět o ní prakticky

vše, co lze, a hodlá k tomu využít všech metod zkoumání, které

jsou v současných podmínkách univerzit, akademických pracovišť

a výzkumných ústavů dostupné. Své výsledky míní srozumitelně pre

zentovat veřejnosti a státní správě. Podle předložených definic aplikuje

výkladové rámce sociologie, ekonomie, politických věd, práva, teorie

řízení a dalších oborů a směřuje k analýzám a prognózám procesů

formování a uplatňování veřejných zájmů; věnuje se přitom instituci

onálnímu zprostředkování těchto procesů veřejným, občanským a do

jisté míry i soukromým sektorem v poloze, která je využitelná pro

běžnou politickou praxi. Naproti tomu neanalyzuje obecné politické

podmínky vzniku, existence a přežití takových sociálních útvarů;

zajímá se spíše o sociálněpolitický proces vedoucí k uspokojování

konkrétních, diferencovaných potřeb příslušníků těchto společenství,

3

Veřejná politika se sice vyučuje na českých univerzitách již téměř 15 let, ale první ucelené dílo na základě anglického originálu, společné dílo českých, slovenských, maďarských a amerických autorů, vydané mezinárodní neziskovou organizací Network of Institutes and Schools of Public Administation in Central and Eastern Europe (NISPAcee), vyšlo v roce 2003. Potůček, M. – Le Loup, L. – Jenei, G. – Varadi, L. (eds): Public Policy in Central and Eastern Europe: Theories, Methods, Practices. Bratislava: Network of Institutes and Schools of Public Administation in Central and Eastern Europe, 2003.

Politika a média v konzumní společnosti

12

jejichž uspokojení nemůže být plně zprostředkováno soukromým

sektorem. Z klasických proudů v politických vědách má k veřejné

politice nejblíže analýza politiky – policy analysis (Potůček et al.,

2005: 13–14; srov. Fiala a Schubert, 2000: 13).

Doplňme, že k tomuto dynamickému multidisciplinárnímu oboru

patří také otázky politické etiky a zaměření na ekologické problémy

země, které spolu s oživením filozofického přístupu v kladení otázek

nabývají na významu a zahrnují se do veřejných diskusí. Centrál

ním prvkem veřejné politiky je tedy obsah (what), determinanty,

důvody, příčiny (why) a účinky, výsledky a souvislosti politiky státu

(what difference it makes) (Potůček et al., 2005: 13–14; srov. Fiala

a Schubert, 2000: 13). Definice se postupně rozšiřuje o další politické

aktéry ve společnosti a o politické poradenství (Veselý, Nekola, 2007:

19). S výsledky výzkumů v oblasti veřejné politiky by kromě státní

správy měli pracovat také novináři, sociální vědci a filozofové. Nakolik

využívají takovýchto služeb v prostředí českého trhu s informacemi

a na jaké úrovni s nimi pracují, prozatím ponecháme stranou.

1.2 Média a jejich úloha ve veřejné politice

Stejně jako veřejná politika je také informace mnohovýznamovým

pojmem. Četné definice by vydaly na dlouhý seznam od zaručených

pojmů až po nejrůznější mystifikace. Obecným faktem zůstává, že

informace jsou tvořeny kromě jiného i komunikačními prostředky

(médii), které hrají ve veřejné politice velmi důležitou roli. Informační

technologie jednadvacátého století zásadně mění způsoby sociální

interakce a mění také původní roli a význam médií. Stále častěji se

hovoří o mediataci společnosti, kde hrají masová média (tisk, rozhlas

a televize a jejich ekvivalenty na internetu) a síťová média (ostatní

média v prostředí internetu) dokonce určující roli – a to nejen

v politické komunikaci. Vše bývá provázeno neustálým procesem

stále důmyslnějšího ovlivňování a přizpůsobování se politickým

aktérům i ekonomicky silným mocenským centrálám. Propojová

ní společenských komunikačních procesů médii nabývá všude na

Veřejná politika a média – úvod do problematiky

13

světě nebývalých rozměrů a vybírá si svoji daň, často až v podobě

orwellovské. Moc je podmíněna vlastnictvím informací a znalostmi

cílených komunikačních praktik. Chápeme -li potom veřejnou politiku

jako souhrn vládnutí, která přímo nebo zprostředkovaně ovlivňují

život občanů státu (B. Guy Peters)

4

, a připisujeme -li médiím roli

aktéra a zprostředkovatele veřejné politiky, musíme zákonitě počítat

i s vymezením problémů, které mohou nastat.

1.3 Některé metody, výzkumy a pracovní

hypotézy

Současná analýza médií se pohybuje v několika rovinách a výsledky

výzkumů (kvalitativních i kvantitativních) vždy přinášejí další otázky,

nové definice, či naopak obhajobu starých postupů. Od počátku

20. století lze podle dostupných pramenů dokonce pozorovat určitý

rozvoj empirického výzkumu mediálních účinků jakožto samostatné

vědní oblasti (Jirák, Köpplová 2003: 160). Výsledky ovšem nejsou

vůbec přesvědčivé, mediální svět a jeho postprodukce se neustále

rozrůstají a nebývale bobtnají a do hry vstupuje stále více faktorů,

které jsou prakticky neměřitelné. Teorie agenda setting neboli teorie

nastolování agendy (Maxwell McCombs a Donald Shaw, 1972) už

dávno nemůže v takovémto světě obstát. Nizozemský teoretik médií

Denis McQuail ji pečlivě reviduje v koncepci fáze dohodnutého vlivu

médií (1999), německá socioložka E. Noelle -Neumannová (1993) ji

připomíná ve vlivné teorii veřejného mínění, v takzvané spirále mlčení

(Die Schweigespirale), a George Gerbner (2002), rodák z Budapeš

ti a zároveň americký profesor University of Carolina, ji kritizuje

snad ve všech svých dílech (např. The Global Media Debate, 1993)

4

Jedna z mnoha definic veřejné politiky (Jenkins, W. I.: Policy Analysis. Oxford, Martin Robertson 1978). Další například hovoří o základním paradigmatu, které vidí ve sledování aktivit autorit zaměřených na dosažení kolektivních cílů (Colebatch, H. K.: Policy. Buckingham, Open University Press 1998). Podrobněji (Potůček, M. et al.: Veřejná politika. Praha: SLON 2005).

Politika a média v konzumní společnosti

14

a odhodlaně bije na poplach ve svých kultivačních teoriích (to aby

chom jmenovali alespoň některé kritiky)

5

. Zda bylo veřejné mínění

skutečně ovlivněno výběrem témat v médiích na základě dostupných

výzkumných metod, prokázat prostě nelze (srov. Vladyka, 2005).

Podobné tápání lze vysledovat i v otázkách definice takzvaných

nových médií

6

a v otázkách postprodukce, kterou lze označit jako

veškeré zpracování natočeného materiálu: střih, vkládání dalších

obrazových či zvukových zdrojů, titulkování, hlasy mimo kameru či

zvláštní efekty. „Jde o činnosti spjaté se světem služeb a recyklace,

postprodukce patří do terciárního sektoru, který stojí v protikladu

k průmyslu či zemědělství, náleží sektoru, kde se produkují hrubé

výrobky či polotovary,“ vysvětluje ředitel Centra současné tvorby

Palais de Tokyo v Paříži

7

Nicolas Bourriaud v knize Postprodukce:

kultura jako scénář aneb Jak umění nově programuje současný

5

Komplexní výčet metod výzkumu médií nabízí například kniha Tomáše Trampoty a Martiny Vojtěchovské Metody výzkumu médií (Portál 2010). Obsahuje jak zásady komerčního výzkumu médií (výzkum sledovanosti, měření efektivity reklamy), tak i akademického (výzkum mediálních organizací, analýza reprezentace, interpretace textu). Ze zahraniční literatury je třeba jmenovat alespoň mediálního historika a jednoho z představitelů mohutného hnutí za reformu amerického mediálního systému Roberta W. McChesneyho. Mezi jeho tituly patří například Bohatá média, chudá demokracie (Rich Media, Poor Democracy, 1999). Ve spolupráci s Edwardem Hermanem pak publikace Globální média (1997) nebo do češtiny přeložené Problémy médií (2009); několik kapitol publikace The Political Economy of Mass Media, 2008, a další.

6

Problému takzvaných nových médií v perspektivě sociálních věd se věnuje například časopis Sociální studia 2009/2. Uvádí, že řada současných teoretiků nových médií spatřuje východisko z konceptuálních problémů v opuštění primárně technologického pohledu na rozdíly mezi jednotlivými generacemi informačních a komunikačních médií a v posunu k důrazu na způsoby, sociální kontexty a důsledky jejich užívání (Štětka, Šmahel, 2009: 7–8).

7

Na internetových stránkách www.palaisdetokyo.com je možné sledovat texty, které spojují současný svět médií se světem umění, a připojit se k polemice na téma autorského práva v digitálním světě a ve světě postprodukce. „Přisvojování je vskutku prvním stadiem postprodukce: Nejde už o výrobu předmětů, ale o to, vybrat z již existujících věcí jednu a použít ji nebo přetvořit. Od dob Marcela Duchampa jsme jen autory definic, které nahrazují původní definici předmětu, jejž si zvolíme.“ (Bourriaud 2004: 15).

Veřejná politika a média – úvod do problematiky

15

svět (česky 2004) a dále hovoří o obrazu dneška, o nové kultuře

„žití a užití“, o veřejném prostoru, o komunismu forem (2004: 12).

Je patrné, že nová média se na jedné straně pevně usídlila ve

veřejném i akademickém diskurzu, ale prozatím neexistuje obecně

přijímaná definice, respektive jednoznačné konceptuální vymezení

uvedeného termínu (srov. Štětka, Šmahel, 2009: 7–8). Situace bude

v tomto směru nejspíše stále složitější, protože nová média ukrajují

větší a větší prostor pro svůj speciální systém nové „komunikace“

schopné nekontrolovatelné reprodukce, která se může dále šířit

a mutovat jako virus. Nové technologie nabízejí komunikaci přes

libovolné prostorové a časové vzdálenosti, máme možnost ucho

vávat a hromadit informace v rozsahu mnohanásobně vyšším, než

je paměťová kapacita jednotlivce, a plně toho využíváme, zatímco

schopnosti mozku, citová investice a přirozené lidské instinkty sláb

nou. Nahrazují je nejrůznější systémy postprodukce, které pronikají

do světa médií, do umění i do zábavního průmyslu a rozehrávají

s námi hru na skutečný a virtuální svět. Jsme svědky ztrát hodnoty

informace, legitimního plagiátorství, jsme vystaveni redundanci

vjemů, dobrovolně se podílíme na ekonomické a politické distribuci

moci ve společnosti a akceptujeme snad všechny slabiny nevyzrálých

moderních demokracií. A zřejmě nemáme na výběr.

Sociolog Libor Prudký se skupinou výzkumníků z Centra pro sociální

a ekonomické strategie (CESES) Fakulty sociálních věd Univerzity

Karlovy se pokusil vnímat média trochu jiným pohledem. Shromáždil,

uspořádal, zpracoval a v základních otázkách interpretoval empirické

výzkumy hodnot v české společnosti, přičemž rezignoval na obecné,

spasitelské či jiné ideologie a nabídl poznatky, které mohou být dále

využitelné pro relevantní instituce. Jedná se o inventuru českých

hodnot od sedmdesátých let minulého století až do současnosti,

nabízející rovněž východiska nezbytná pro takové sociální uspořádání,

které vede k obecně sdíleným hodnotám a většinově přijatelným

normám chování, jež posilují přirozenou soudržnost a překonávají

dopady sociální diferenciace (Prudký a kol., 2009: 5). Nechybějí zde

zcela přirozeně ani metody používané při analýze médií a jejich vlivu.

Výzkumníci CESES vycházeli ze základních sociologických premis (dle

Stokes, 2003), jež shrnuli v níže uvedené tabulce:

+

Politika a média v konzumní společnosti

16

Metody používané při analýze médií a jejich vlivu (kvalitativní

postup)

Analýzy textu Studium mediálních organizací Studium publika (příjemců)

Objekt

analýzy

Metoda Objekt analýzy Metoda Objekt analýzy Metoda

Výskyt

určitého jevu

v textech

Obsahová

analýza

Historie speci

fické instituce,

historie mediál

ních technologií,

předcházející

politické

diskuse, historie

legislativy

Výzkum

archivů

Chování

lidí v jejich

prostředí

Pozorování

Význam textu

nebo skupiny

textů

Sémiotika Historie vysílání,

sociální dopad

médií

Sociální

historie

Reakce příjem

ců na otázky

Dotazníkové

šetření

Struktura

příběhu

Narativní

výzkum

Názory a přístu

py pracovníků

v médiích

Rozhovory Vylíčení

příjemců jejich

chování

Rozhovor

Skupina tex

tů stejného

druhu nebo

žánru

Žánrová

studie

Pracovní postu

py, společností

a organizací

chování pracov

níků odvětví

Zúčastněné

pozorování

Přístupy, názo

ry a chování

skupin

Focus group

Skupina

textů od

stejného

autora

Autorská

studie

Vzpomínky

na předchozí

chování

a přístupy

Ústní tradice

(oral history)

Skupina tex

tů zabývající

se stejným

umělcem

Studie

hvězdy (Star

study)

Zdroj: Upraveno CESES, původně dle Stokes: 23, 25, 26.

V knize s názvem Inventura hodnot (2009), která výše zmíněné

výzkumy shrnuje, doporučují autoři vystoupit z metodologické roz

volněnosti kvalitativních výzkumů a postupně se pokusit o vývoj

a ověřování kompatibilních specifických metodologických postupů

pro zkoumání nabídky hodnot jednotlivými médii (např. tak, jak

Veřejná politika a média – úvod do problematiky

17

jsou běžné ve zkoumání sledovanosti médií)

8

. Už proto, že média

představují jeden z rozhodujících socializačních mediátorů. A také

proto, že jejich působení je spojeno s řadou mýtů a předpojatostí

(Prudký a kol., 2009: 134).

V přístupu k výzkumu hodnot a médií pak výzkumníci CESES rozlišují

dvě základní roviny:

„ zachycení a prezentaci hodnot v médiích samotných;

„ vnímání a přijetí či odmítnutí hodnot publikem (diváky, poslu

chači, čtenáři).

„Právě pokusy o třídění metod výzkumu hodnot v médiích jsou jedním

z prvních kroků na cestě k utváření standardizovaných výzkumných

nástrojů,“ uvedl v rozhovoru na půdě fakulty sociolog Libor Prudký.

Pro nejčastěji protežovaného teoretika v oblasti médií, profesora

sociologie na Univerzitě v Cambridge, J. B. Thompsona nejsou ani

tak důležité jednotlivé empirické výstupy, ale jakási schopnost včas

rozpoznat společenský dopad nově vznikajících komunikačních

a informačních sítí a přijmout indivi duální pocit odpovědnosti –

a v současném globalizovaném světě dokonce i odpovědnosti za

lidstvo jako celek a za svět, který lidé společně obývají. „A právě

tento pocit odpovědnosti,“ tvrdí Thompson, „by mohl alespoň zčásti

nastolit nový přístup k praktickému a přirozenému morálnímu uvažo

vání, které by se vymanilo z antropocentrických a časoprostorových

omezení tradičního pojetí etiky.“ Mohlo by jít o uvažování, které by

si dokázalo vybudovat přijatelně soudržný vztah k realitě stále více

propojeného světa (Thompson, 2004: 210).

V knize Média a modernita (2004) zároveň její autor kajícně při

znává, že žádná, byť sebelepší, sociologická analýza není schopna

8

Existuje přirozeně celá široká škála nástrojů na měření sledovanosti médií. Největší pozornost je podle údajů agentur věnována měření sledovanosti televize pomocí takzvaných peoplemetrů. Rating se může měřit i pro časové úseky, lze měřit jednotlivé pořady nebo reklamu. Měření sledovanosti médií v České republice provádí například společnost Mediaresearch, kde najdeme veškeré podrobnosti a způsoby měření sledovanosti v oblasti tištěných médií, rádia, televize a internetu.

Politika a média v konzumní společnosti

18

dobrat se širších důsledků, které tato postindustriální doba přináší.

Hovoří tak vlastně v duchu Baumanových pesimistických předpovědí

(přestože to na některých stránkách knihy popírá) o jakési nevidi

telné ideologii, která je prakticky nekontrolovatelná, je zabudována

do způsobu fungování systému a jeho kulturní reprodukce, jejíž

součástí je i svět médií a nestále rostoucí mediální průmysl (srov.

Bauman, 2008: 16).

Kromě Thompsonova analyticko -syntetického přístupu, který využívá

přirozeně i celá řada dalších (neméně významných) mediálních teore

tiků

9

, je třeba podrobněji zmínit také procesy mediatace společnosti

(např. Schulz, 2004) a již výše uvedený koncept nastolování agenda

setting (McCombs and Shaw, 1977), kde vycházíme z předpokladu,

že masová média mají schopnost formovat postoje, určovat hlavní

priority témat a předem stanovují, které otázky jsou v dané době

důležité. Často citovaným problémem v odborné literatuře zůstává

i nadále takzvaná Habermasova teorie o společnosti zbavené autono

mie, jež neplní své původní poslání. Důvody spatřuje německý filozof

a sociolog Jürgen Habermas především ve vývoji postmoderních

společností, kde organizované zájmy korporací spolu se státním

monopolem omezují aktivity veřejné sféry. Veřejnost bývá odsunuta

do role pouhých pozorovatelů a její schopnost cokoli měnit slábne

(Habermas, 2000: 13, 319).

Teorii krize postmoderní společnosti popsala i celá řada dalších

autorů (např. Daniel Bell, Ulrich Beck, Marshall McLuhan, William

Gibson či Alvin Toffler) – ve všech teoriích hrají masová média důleži

tou, či přímo primární roli. Habermasovy (a přirozeně i jiné) teorie

pak procházely (a neustále procházejí) revizí i palbou nemilosrdné

kritiky. Nejčastěji se polemizuje s pojetím vývoje původní buržoazní

veřejné sféry, která se jeví jako příliš idealizovaná, potíže bývají s ana

9

V analyticko -syntetickém přístupu členíme objekty na části, ale vnímáme je a hodnotíme i v rámci celku. Pracují tak téměř všichni mediální teoretici (viz níže), protože se deklaruje, že empirický výzkum stojí v popředí (Jirák, Köpplová, 2003: 160). Metoda může zahrnovat téměř všechny dosud jmenované přístupy: kvalitativní i kvantitativní, biografický, narativní či fenomenologický výzkum.

Veřejná politika a média – úvod do problematiky

19

lýzou praktických a morálních zkušeností, s pojetím demokracie či

s nedostatečnou znalostí moderní mediální komunikace (Habermas

se narodil v roce 1929). Diskuse doposud trvá. Nevyústila v žádný

uspokojivý závěr i proto, že zatím nedošlo ke shodě týkající se infor

mační role, kterou by měla současná média ve společnosti hrát. Kritici

tradičních metod zdůrazňují, že tyto přístupy jsou příliš výrazně

zakotveny v koncepci zdůrazňující individuální přístup (Curran, 1991,

in Jirák, Říchová, 2000: 142), anebo příliš lpí na roli veřejnoprávního

média. John B. Thompson se kromě jiného problematizuje také pojetí

diskurzivní etiky, vyčítá Habermasovi nedostatečný výklad buržoazní

veřejné sféry a táže se, proč by principy, jež se kdysi objevovaly

v buržoazní veřejné sféře, měly mít význam i pro naši současnost

(Thompson, 2004: 207). Jiní autoři se k Habermasovu přístupu

stavějí s poněkud větším pochopením, přičemž nejčastěji pochybují

o tom, zda má smysl snažit se budovat morální a politickou teorii na

principu racionální shody, pokud existuje taková četnost hodnotících

a výkladových úhlů pohledu, příznačných pro současnou moderní

společnost (srov. Curran, 1991, in Jirák, Říchová, 2000: 142–143).

Pokud bychom se v tomto bodě vrátili k již zmíněným definicím

veřejné politiky, která se prezentuje jako moderní interdisciplinární

obor zahrnující velmi širokou škálu přístupů, měla by v konečné

fázi vracet občany do režimu mediovaného politického diskurzu

a nedovolit jejich vytlačování z politické komunikace. Mohla by se

pokusit rovněž o zmíněný princip racionální shody v oblasti morální

a politické teorie (viz dále v textu o hodnocení normativních modelů

ve veřejné politice). Z Habermasova návrhu totiž vyplývá, že norma

je platná či správná (richtig) nebo že instituce je legitimní jedině za

předpokladu, že o takové normě či instituci může otevřeně a bez

jakýchkoli omezení diskutovat každý, koho se jejich existence dotýká,

a že výsledkem takové diskuse bude souhlas všech zúčastněných

(Thompson, 2004: 207). Úkol nereálný, míní Thompson, nikoli však

nemožný, dodává Curran.

Je zcela jisté, že bychom v současné době našli celou řadu obecně

platných norem „ve veřejném zájmu“, o kterých vůbec neuvažujeme,

jsou nám přirozeně blízké, někdy je dokonce považujeme za jistou

vymoženost civilizace nebo za obyčejnou lidskou slušnost, vzájemné



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist