načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Politická práva - Pavel Molek

Politická práva

Elektronická kniha: Politická práva
Autor:

Kniha Politická práva je druhým svazkem edice Lidská práva, a tedy vlastně „volným pokračováním“ knihy Právo na spravedlivý proces. Politická práva vnímá jako ta práva, která ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  995
+
-
33,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Wolters Kluwer
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 613
Rozměr: 24 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-8502-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historie i základní charakteristika jednotlivých politických práv. Monografie nahlíží na tuto problematiku nejen z českého, ale i zahraničního hlediska.

Popis nakladatele

Kniha Politická práva je druhým svazkem edice Lidská práva, a tedy vlastně „volným pokračováním“ knihy Právo na spravedlivý proces. Politická práva vnímá jako ta práva, která jednotlivci umožňují interakci s ostatními členy svého společenství, například tím, že s nimi komunikuje prostřednictvím svých projevů (kapitola 2), že se s nimi dočasně shromažďuje (kapitola 4) či trvaleji sdružuje (kapitola 5), a samozřejmě i tím, že se podílí na správě veřejných věcí, ať už peticemi (kapitola 3), volbami (kapitola 6), či jinými formami (kapitola 7), popřípadě se zasadí formou občanského odporu (kapitola 8) o ochranu demokracie, je-li ohroženo její fungování. Všemi kapitolami se pak prolínají pojmy demokratické společnosti, společenské smlouvy, plurality a svobodné soutěže politických sil, stejně jako otazník nad reálností uplatňování politických práv ve 21. století.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Pavel Molek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Politická

práva

PAVEL MOLEK

EDIČNÍ ŘADA LIDSKÁ PRÁVA

Politická práva

ISBN 978-80-7478-502-3

Soubor knih Pavla Molka s podtitulem Lidská práva má neskromnou ambici

odpovědět na otázku: Jak jsou chráněna různá lidská práva jednotlivcenacházejícího se v jurisdikci České republiky?

Hlavním hrdinou tohoto souboru je tedy jednotlivec vzhlížející souběžněk různým sférám, v nichž mají být chráněna jeho lidská práva: zejména tedy k úrovni

vnitrostátní, unijní, regionální a univerzální. Všechny uvedené úrovně na nějpůsobí souběžně a právě z tohoto pohledu jsou jednotlivá lidská práva rozebírána.

Při výkladu autor hojně používá též soudní rozhodnutí vyprávěná také jakopříběhy tak, aby lidská práva nebyla jen popisována, ale doslova prožívána.

Kniha Politická práva je druhým svazkem tohoto lidskoprávního souboru, a tedy

vlastně „volným pokračováním“ knihy Právo na spravedlivý proces. Politická práva

vnímá jako ta práva, která jednotlivci umožňují interakci s ostatními členy svého

společenství, a to například tím, že s nimi komunikuje prostřednictvím svých

projevů (kapitola 2), že se s nimi dočasně shromažďuje (kapitola 4) či trvaleji

sdružuje (kapitola 5), a samozřejmě i tím, že se podílí na správě veřejných věcí,

ať už peticemi (kapitola 3), volbami (kapitola 6), či jinými formami (kapitola 7),

popřípadě se zasadí formou občanského odporu (kapitola 8) o ochranu

demokracie, je-li ohroženo její fungování. Všemi kapitolami se pak prolínají

pojmy demokratické společnosti, společenské smlouvy, plurality a svobodné

soutěže politických sil, stejně jako otazník nad reálností uplatňování politických

práv ve 21. století.

Pavel Molek učí lidská práva a politologii na Právnické fakultě Masarykovyuniverzity v Brně a hostuje na Katolické univerzitě v Lisabonu. Je také asistentem

soudkyně Ústavního soudu. Je autorem monografií Právní pojem„pronásledování“ v souvislostech evropského azylového práva a Právo na spravedlivý proces, spoluautorem tří dalších monografií a komentáře Ústavy, komentáře Listiny základních práv a svobod a komentáře zákona o azylu.

Kniha dostupná také

v elektronické podobě


EDIČNÍ ŘADA LIDSKÁ PRÁVA

Politická

práva

PAVEL MOLEK

Politická práva


EDIČNÍ ŘADA LIDSKÁ PRÁVA

Politická

práva

PAVEL MOLEK


Vzor citace: MOLEK, P. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014. 616 s.

© JUDr. Mgr. Pavel Molek, Ph.D., LL.M., 2014

Recenzenti: JUDr. David Kosař, Ph.D., LL.M, J.S.D.,

JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.,

Mgr. et Mgr. Ľubomír Majerčík, LL.M. ISBN 978-80-7478-502-3 (brož.) ISBN 978-80-7478-575-7(eub) Věnováno Kristýnce

Obsah

Předmluva ..................................................................................................... 11

1. Úvod .......................................................................................................... 15

2. Svoboda projevu .................................................................................... 29

2.1 Historie a pojem ................................................................................ 30

2.2 Nástroje ochrany ............................................................................... 40

2.2.1 Univerzální ochrana ............................................................... 40

2.2.2 Evropská úmluva .................................................................... 42

2.2.3 Listina základních práv EU .................................................... 50

2.2.4 Listina základních práv a svobod ........................................... 53

2.2.5 Zákonná ochrana .................................................................... 54

2.3 Složky svobody projevu .................................................................... 59

2.3.1 Svoboda zastávat názory ......................................................... 61

2.3.2 Svoboda rozšiřovat informace a myšlenky ............................ 66

2.3.3 Svoboda přijímat informace a myšlenky ................................ 70

2.3.4 Zákaz cenzury ......................................................................... 74

2.3.5 Právo vyžadovat informace .................................................... 93

2.4 Formy a obsah projevu ..................................................................... 108

2.4.1 Co není projev ....................................................................... 109

2.4.2 Formy projevu ...................................................................... 122

2.4.3 Obsah projevu ....................................................................... 126

2.5 Podmínky omezení .......................................................................... 140

2.5.1 Struktura podmínek .............................................................. 140

2.5.2 Stanovení zákonem ................................................................ 142

2.5.3 Legitimní důvod .................................................................... 145

2.5.4 Nezbytnost v demokratické společnosti ................................ 146

2.6 Důvody omezení .............................................................................. 150

2.6.1 Národní bezpečnost ............................................................... 150

2.6.2 Územní celistvost .................................................................. 154

2.6.3 Veřejná bezpečnost ................................................................ 155

2.6.4 Předcházení nepokojům a zločinnosti ................................... 156

2.6.5 Ochrana zdraví ...................................................................... 160

2.6.6 Ochrana morálky ................................................................... 162

2.6.7 Ochrana pověsti nebo práv jiných ......................................... 174

Politická práva

8

2.6.8 Zabránění úniku důvěrných informací .................................. 199

2.6.9 Zachování autority a nestrannosti soudní moci ................... 204

3. Právo petiční ......................................................................................... 215

3.1 Pojem ................................................................................................ 215

3.2 Petice podle LZPS ............................................................................ 221

3.3 Další typy petic ............................................................................... 240

3.4 Petice v právu EU a v právu mezinárodním ................................... 244

4. Svoboda shromažďovací .................................................................... 250

4.1 Pojem ............................................................................................... 250

4.2 Nástroje ochrany .............................................................................. 259

4.3 Obsah shromažďovací svobody ....................................................... 261

4.4 Oznamování shromáždění ............................................................... 270

4.5 Možnosti omezení ............................................................................ 278

4.5.1 Struktura omezení ................................................................. 278

4.5.2 Omezení: komu? ................................................................... 280

4.5.3 Omezení: kde? ....................................................................... 281

4.5.4 Omezení: kdy? ....................................................................... 291

4.5.5 Omezení: proč? ...................................................................... 291

4.5.6 Omezení: jak? ....................................................................... 302

5. Svoboda sdružovací ............................................................................ 308

5.1 Pojem ............................................................................................... 308

5.2 Nástroje ochrany .............................................................................. 316

5.3 Obsah ............................................................................................... 320

5.4 Omezení ........................................................................................... 322

5.4.1 Omezení při vzniku ............................................................... 327

5.4.2 Omezení formou rozpuštění .................................................. 336

5.4.3 Další omezení ........................................................................ 345

5.5 Sdružování v politických stranách .................................................. 349

5.5.1 Povaha politických stran ....................................................... 349

5.5.2 Vznik politických stran ......................................................... 359

5.5.3. Trvání politických stran ......................................................... 363

5.5.4 Zánik politických stran .......................................................... 374

5.6 Odborové sdružování ...................................................................... 397

6. Právo na svobodné volby .................................................................... 415

6.1 Pojem ................................................................................................ 415

6.2 Právní úprava .................................................................................. 420

6.2.1 Vnitrostátní úprava ............................................................... 420

6.2.2 Univerzální nástroje ochrany lidských práv ......................... 423

6.2.3 Evropská úmluva ................................................................... 430

Obsah

6.2.4 Unijní úprava ......................................................................... 437

6.3 Charakteristiky voleb ...................................................................... 446

6.3.1 Svobodné .............................................................................. 447

6.3.2 Všeobecné ............................................................................. 454

6.3.3 Rovné ..................................................................................... 473

6.3.4 Přímé .................................................................................... 497

6.3.5 Tajné ..................................................................................... 500

6.3.6 Čestné? .................................................................................. 505

6.4 Soudní kontrola ................................................................................ 516

7. Právo podílet se na správě věcí veřejných ....................................... 523

7.1 Referendum ...................................................................................... 526

7.2 Ostatní formy práva podílet se na správě věcí veřejných ................ 532

7.3 Právo na přístup do veřejných funkcí .............................................. 533

7.4 Právo setrvat ve veřejné funkci ....................................................... 546

8. Právo na odpor ..................................................................................... 550

8.1 Pojem a jeho paradoxnost ................................................................ 550

8.2 Historie ............................................................................................. 555

8.3 Obsah a subjekty ............................................................................. 563

8.3.1 Vyřazení ústavních orgánů ................................................... 564

8.3.2 Zaměření práva na odpor ...................................................... 566

8.3.3 Formy a meze práva na odpor ............................................... 567

8.3.4 Nositelé práva na odpor ........................................................ 569

8.4 Občanská neposlušnost .................................................................... 573

9. Závěr ....................................................................................................... 578

Seznam zkratek .......................................................................................... 585

O autorovi .................................................................................................. 586

Seznam literatury ...................................................................................... 587

Přehled judikatury ..................................................................................... 595

Rejstřík ........................................................................................................ 612



11

Předmluva

Nebudu asi daleko od pravdy, pokud uvedu, že jedním z podstatných rysů dneška

je všeobecný nezájem o politiku. Lidé vnitřně necítí potřebu politickéangažovanosti, a to zejména v její institucionalizované podobě. Politické strany jsou společností vnímány jen jako útočiště kariéristů, korupčníků či přinejmenšímpodivínů, k volbám chodí malé procento oprávněných voličů, spolkový život skomírá

a svoboda projevu se stále více redukuje na bezobsažné výkřiky na facebooku

či blozích. Řada středoškoláků a vysokoškoláků nedokáže vyjmenovat žádného

člena vlády, shromažďovací právo je bohorovně přenecháváno extremistům na

obou pólech politického spektra a soustavná „blbá nálada“ je brána jako nezměnitelný fakt. Jak trefně vyjádřil již Karel Čapek, „většina politických ideálůvyjadřuje naše očekávání toho, co má kdesi nahoře udělat vláda nebo parlament, ale

celkem velmi slabou představu toho, co máme tady dole dělat my“.

Přitom člověk je již od dob Aristotela bytostí politickou a jeho veřejnáangažovanost je velmi důležitá a pro demokratický systém nepostradatelná.Představa, že když budeme žít jen svůj soukromý život a nebudeme se starat o to, co se děje v našem vzdálenějším okolí, nemůže se vlastně nic až tak hrozného stát, je proto velmi naivní a krátkozraká.

Jak totiž řekl v hojně citovaném výroku německý teolog, luteránský pastor a jeden z nejznámějších protestantských odpůrců nacismu Martin Niemöller, „když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociálnídemokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“

Možná i proto je moc dobře, že zrovna nyní vychází kniha Pavla Molka,která vystavuje politická práva do středu naší pozornosti. Měli bychom si totiž přiomenout, že právě politická práva byla hlavním požadavkem lidí demonstrujících a stávkujících v listopadu 1989 (vzpomeňme jen hesla typu „Konec vlády jedné strany!“, „Svobodné volby!“ a další), a nikoliv náhodou se proto první legislativní změny na jaře 1990 týkaly práva shromažďovacího, sdružovacího, petičního a volebního. Dnes bereme existenci těchto práv možná až jako příliš samozřejmou věc, necháváme je ležet ladem, velmi málo je využíváme a často je přenecháváme těm, kteří představují reálné ohrožení pro celý demokratický systém.

Politická práva přitom patří k právům, která vyžadují aktivní přístupjejich nositele. Svobodu projevu, shromažďovací právo či právo sdružovací totiž

Politická práva

12

můžeme využít jen tím, že je aktivně vykonáme. Napíšeme článek do novin,

uspořádáme shromáždění anebo vstoupíme do spolku či politické strany.Smyslem těchto práv je usilovat o dosažení nějakého konkrétního cíle: ať už tím

cílem bude ochrana některých zájmů, prosazení politického programu, či „jen“

zachování současného stavu.

Je samozřejmě otázka, zda se dosažení tohoto cíle podaří, či nikoliv. Jak nicméně trefně poznamenal G. Chesterton, „nikdy nelze bojovat na vítězné straně; nejdříve musíme za něco bojovat, a teprve potom zjistíme, která stranazvítězila“. Právě o to jde především. Uvědomit si, k čemu mohou politická právasloužit, a aktivně je využívat pro dobré věci. Myslím si, že kniha Pavla Molka může velmi pomoci ke správnému pochopení a používání politických práv. Mohu ji proto doporučit, a to zdaleka nejen studentům práv či politické vědy anebozaáleným konstitucionalistům, nýbrž i lidem působícím v občanské společnosti a v neposlední řadě i všem, kteří jsou v politice aktivní anebo se na tuto dráhu připravují. Protože koneckonců jen se znalostí prostředků lze usilovat o dosažení cíle, a třeba nakonec společně s Chestertonem zjistíme, že jsme přece jen vyhráli. Jak s oblibou a s potutelným úsměvem říkával Václav Havel v pozdějších letech svého úřadování v prezidentské funkci, pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Aspoň někdy.

K napsání této obsáhlé monografie je Pavel Molek nepochybně povolán. Kromě toho, že úspěšně absolvoval studium práv a politické vědy a ústavníprávo a politologii přednáší nejen v České republice, nýbrž i na pravidelných turné v zahraničí; řadu let také pracoval na Nejvyšším správním soudu, který právě politická práva vykládá a aplikuje, a v současnosti působí na Ústavním soudu, jehož význam v oblasti interpretace politických práv je velezásadní. Zmíněné skutečnosti dávají čtenáři záruku toho, že předložená kniha je odborněfundovaná, psaná pečlivě a informačně přínosná.

Rád bych na Pavla Molka prozradil, že jako student řadu let prováděl turisty na zámku v Třeboni. Zmiňuji to proto, že tato průvodcovská činnost se Pavlu Molkovi zaryla hluboko pod kůži a ku prospěchu věci ji využívá i ve svojí akademické kariéře. Ani knihu o politických právech proto nepsal tak, jak pohříchu často činí jeho někteří akademičtí kolegové: suchopárně, mdle, bez vlastního (třeba i kontroverzního) názoru a hodnocení. Texty Pavla Molka jsou mimořádně čtivé. Čtenáře nepoučuje, nesnaží se mu imponovat znalostmi a nezneužívá svoji odbornost k tomu, aby v něm vyvolával pocit méněcennosti.

Pavel Molek vypráví příběhy. Dokáže čtenáře strhnout a ponořit jej do děje tak, že po jeho opětovném vynoření z něj se dobře orientuje a zná nejenpotřebné věcné informace, nýbrž dokáže si velmi názorně představit problémy, které za fasádou právní úpravy číhají, získá představu, jak je rozumně řešit, a ještě k tomu se pobaví a nezřídka i zasměje. V tomto ohledu je Pavel Molek velmi originální. Prostě, je opět průvodcem čtenáře po krásném zámku a svůj výklad sice provádí velmi systematicky a pečlivě, nicméně zábavně. Prozradí nám historii zámku (původ jednotlivých politických práv), ukáže nám zajímavé

Předmluva

13

architektonické prvky stavby (popis relevantní právní úpravy), seznámí nás

s detaily interiéru (judikatura) a povykládá, jak se tehdy žilo (příběhy, na nichž

se tato judikatura vytvářela). Turista-čtenář tak z prohlídky odchází maximálně

spokojen, jelikož je nasycen jeho odborný zájem a navíc se i pobaví.

Všem čtenářům proto přeji krásnou prohlídku a nepochybuji, že po jejím

absolvování nikdo nebude litovat peněz zaplacených za vstupenku.

Vojtěch Šimíček 1. Úvod Otevíráte knihu rozebírající ochranu politických práv. Ta lze definičně chápat jako „projev aktivity člověka ve společnosti organizované ve stát“.

1

Na rozdíl

od základních práv, která budou rozebrána v dalším dílu série knih o lidských

právech a jejichž existence dává smysl v jakékoli podobě mezilidské interakce,

nikoli nutně ve státně či jinak organizované společnosti (ostatně v hobbesovském

2

a lockeovském

3

pojetí je samo ustavení státu teprve důsledkem snahy

o ochranu základních práv, zejména práva na život, svobodu a majetek

4

);politická práva obecně předpokládají existenci státu. Pro ně platí víc než pro ostatní

práva Hobbesovo tvrzení, že „kde není veřejná moc, tam není ani právo, ani

nespravedlnost“.

5

Pro některá práva, například pro svobodu projevu, nicméně

představuje jejich zaměření vůči státu a obci tvořené spoluobčany pouze jednu

z možností, kromě níž je představitelná a často realizovaná i řada jiných podob

daného práva (v případě svobody projevu klasifikovatelných jako projevumělecký či komerční, jak bude rozebráno v podkapitole 2.2). Totéž platí u práva

sdružovacího, neboť jen menšina sdružení (typicky politické strany a hnutí)

mají politický cíl, drtivá většina však slouží k apolitické seberealizacijednotlivců (všechny možné druhy spolků, církví a podobně).

Politická práva tak nejsou výhradně „politická“ ve smyslu „týkající se politiky“, ale spíše ve smyslu aristotelovského „zóon polítikon“, tedy pohledemvnímání člověka jako tvora přirozeně uzpůsobeného životu ve společenství: v obci

či ve státě, zkrátka ve společenství. Politická práva pak můžeme vnímat jako

práva umožňující mu interakci s ostatními členy společenství, například tím, že

s nimi komunikuje svými projevy, že se s nimi dočasně shromažďuje či trvaleji sdružuje, a samozřejmě i tím, že se podílí (peticemi či volbami) na správě

veřejných věcí či se zasadí formou občanského odporu o ochranu demokracie,

je-li ohroženo její fungování. Tato interakce nicméně, jak řečeno výše, nemusí

1

FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2001,

s. 125.

2

Viz HOBBES, T. Leviathan aneb Látka, forma a moc státu církevního a politického.Praha: Oikoymenh, 2009.

3

Viz LOCKE, J. Dvě pojednání o vládě. Praha: Nakladatelství Československé akademie

věd, 1965.

4

BLACKWELL, B., MILLER, D. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno:

Jota, 1995, s. 254.

5

Cit. dle KYSELA, J. Právo na odpor a občanskou neposlušnost. Brno: Doplněk, 2001,

s. 40.


Politická práva

16

být nutně vázaná na stát či „politická“ v užším slova smyslu (tedy zaměřená ke

správě věcí veřejných).

Právě pro onu definičně danou navázanost politických práv na existenci státu je nutno při jejich rozboru v kontextu konkrétního státu vycházet ze základních charakteristik provázejících formu daného státu, zejména jeho státního režimu, tedy nastavení vztahu mezi jednotlivcem a státem. V případě Českérepubliky, z jejíž perspektivy (byť ne výhradně české či omezeně české) bude vycházet i naše kniha, je toto nastavení obsaženo zejména v úvodních ustanoveních Ústavy ČR, tedy především v jejích článcích 1, 2, 5 a 6, a dále v článku 22 Listiny základních práv a svobod.

6

Rozbor uvedených článků samozřejmě není předmětem naší knihy, avšak vzhledem k tomu, že právě ony obsahují zásady, které jsou určující pro výkon politických práv v ČR, zasluhují si právě zde, v úvodu, alespoň krátkou zmínku. Článek 1 odst. 1 Ústavy zakotvuje, že „Česká republika je svrchovaný,jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“. Již v něm je tedy obsažena úcta k právům a svobodám, včetně práv a svobod politických, stejně jako vnitřní napětí obsažené v pojmudemokratického právního státu.

V něm demokracie znamená v prvé řadě vládu většiny, kromě dalšíchznaků, kterými jsou vláda (suverenita) lidu, zakotvená v čl. 2 odst. 1 Ústavy; vláda pro lid (sloužící všem občanům) dle čl. 2 odst. 3; vláda lidem (ať už volbami, nebo přímo) dle čl. 2 odst. 1; zásada plurality dle čl. 5; ochrana menšin dle čl. 6; vyloučení násilné vlády a princip konsenzu o základních principech dle čl. 9 odst. 2; ideologická a náboženská neutralita dle čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; rovnost členů společnosti dle čl. 1 Listiny; svoboda společnosti a rozhodujících dle čl. 21 odst. 1 Listiny; a vláda na čas dle čl. 21 odst. 2 Listiny. Dnes je již podle Evropského soudu pro lidská práva demokracie (spolu s právním státem) dokonce součástí „evropského veřejného pořádku“: „Demokracie bez jakýchkoli pochyb představuje základní prvek ‚evropského veřejnéhopořádku‘ (...) To vyplývá v prvé řadě z preambule Úmluvy, která zakotvuje velmi jasné pouto mezi Úmluvou a demokracií, když prohlašuje, že ochrana a další rozvoj lidských práv a základních svobod spočívají na jedné straně na účinné politické demokracii a na druhé straně na společném pojetí a dodržovánílidských práv. (...) Táž preambule pak uvádí, že evropské státy mají společnédědictví politických tradic, ideálů, svobody a výsadního postavení práva aprávního státu.“

7

Právní stát pak znamená především dodržování pravidel. Po druhé světové válce je tento požadavek v západních společnostech přeformulován na požadavek materiálního právního státu. Pojem materiálního právního státu souhrnně 6

Dále též „Listina“ nebo „LZPS“.

7

Rozsudek velkého senátu ESLP Sjednocená komunistická strana Turecka proti Turecku ze

dne 30. 1. 1998, stížnost č. 19392/92, § 45.


Úvod

17

vymezuje Eliška Wagnerová v komentáři k Listině základních práv a svobod:

„Materiální právní stát můžeme tedy obecně definovat jako stát, v němž jejednání orgánů veřejné moci podřízeno ústavně-konformním zákonům tak, aby

byl jednotlivcům nadaným základními právy garantován respekt k nim a jejich

ochrana a veřejné moci byly stanoveny hranice pro její výkon. Výkon oprávnění

a kompetencí orgány veřejné moci představuje službu občanům, usiluje onalezení spravedlivých řešení, akty zákonodárné a výkonné moci podléhají soudní

kontrole. Stát usiluje o nastolení a udržení spravedlnosti v materiálnímsmyslu. Jinými slovy v materiálním právním státu platí, že kromě prosté vázanosti

státní moci právními pravidly (charakteristika formálního právního státu jako

nižšího stupně právní státnosti) je třeba stanovit i určité požadavky na obsah

těchto právních pravidel. Ke slovu se dostávají představy o demokracii, ospravedlnosti. Ty pak spoluurčují či spoluvymezují prostor jak pro tvorbu, tak pro

aplikaci právních norem. Ideu spravedlnosti v první řadě ztělesňují představy

o jednotlivci jako důstojné lidské bytosti, rovné v právech se všemi ostatními

osobami. Tak se dostávají ke slovu základní práva, která přímo vyvíjejí nároky

na obsah právních norem, jakož i na jejich aplikaci.“

8

V nálezu ze dne 13. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 43/04 byl význam materiálního

právního státu pro ochranu autonomie jednotlivce vymezen Ústavním soudem

následovně: „Svobodná sféra jednotlivce a její bezprostřední ústavní garance

v podobě vymahatelného subjektivního práva jsou totiž conditiones sine qua

non materiálního právního státu, který je vystavěn na úctě k základním právům

jednotlivce. Právo na respektování autonomní a svobodné sféry jednotlivcepůsobí vlastně jako konstanta vytčená před závorkou, v níž se ocitají jednotlivá

specifikovaná základní práva pozitivně právně formulovaná v reakci na jejich

masové porušování autoritativními či totalitními režimy. Potřeba formulacedílčích základních práv byla totiž vždy historicky podmíněna reakcí na masovéporušování té které oblasti svobody jednotlivce, z níž vyvstalo konkrétní základní

právo.“

Na občasnou rozpornost požadavku demokracie a (materiálního) právního

státu (respektive liberálního státu, účinně garantujícího osobní svobody)upozorňuje např. Fareed Zakaria, podle nějž „podstatou ústavního liberalismu je

moc omezit; smyslem demokracie je její koncentrace a použití“.

9

Na úzkouproojenost, ale i občasnou protichůdnost, principů demokracie a právního státu

jako hodnotových základů našeho státu, který se projevuje i v politickýchprávech, ostatně narazil i Ústavní soud, a to hned ve svém historicky prvnímnálezu:

10

„Ať jsou zákony státu jakékoli, ve státě, který se označuje za demokratický

a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní

8

WAGNEROVÁ, E. In WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I.

a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 84.

9

ZAKARIA, F. Budoucnost svobody. Praha: Academia, 2004, s. 125. 10

Nález Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) ze dne 21. 12. 1993 sp. zn. Pl. ÚS 19/93.

Politická práva

18

než režim demokratický. Jakýkoli mocenský monopol vylučuje ze sebe sama

demokratickou legitimitu. Východiskem naší ústavy je materiálně-racionální

pojetí legitimity a právního státu. V systému demokratického ústavního státu

a fungující demokracie ztělesňuje legalita nepochybně svým způsobem ilegitimitu režimu, není však s ní zcela zaměnitelná. Tím méně pak lze redukovat

legitimitu na formální legalitunormativněrávní úpravy v takovém režimu,

v němž jen málokdo nevěděl, že volby nejsou volbami, strany nejsou stranami,

demokracie není demokracií a právo není právem – přinejmenším ve smyslu

právního státu, protože aplikace práva byla politicky schizofrenní, rozštěpená

všude tam, kde vstupoval do hry politický zájem vládnoucích.“

V článku 2 Ústavy

11

pak nacházíme zdroje, základní způsoby výkonu a limity státní moci a aspekty fungování demokratické společnosti v čele s primátem jednotlivce nad státem. Jím se blíže zabýval ÚS například v nálezu ze dne

13. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 43/04: „Autonomie vůle a svobodnéhoindividuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod. Závěry, které již Ústavní soud v minulosti použil k aplikaci čl. 2

odst. 2 Listiny (...), lze analogicky a contrario vztáhnout také na čl. 2 odst. 3

Listiny. To jest, čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své

první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc

vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních)

uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovněformulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat

toliko požadavek, spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích

osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému

omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat

jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1

Ústavy ČR). Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Ve své

druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce

na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně

projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takovéjednání není zákonem výslovně zakázáno. Takové pojetí čl. 2 odst. 3 Listiny totiž

pouze vyjadřuje skutečnost, že jednotlivec a jeho svobodné jednání má vmateriálním právním státě vždy prioritu před státní mocí realizovanou zákonem.

Pokud by jednotlivec neměl vůbec mít možnost dovolávat se této priority přímo,

byla by taková přednost pouhou formální deklarací.“

11

„Čl. 2

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů mocizákonodárné, výkonné a soudní.

(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.

(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích azpůsoby, které stanoví zákon.

(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co

zákon neukládá.“

Úvod

19

V čl. 2 Ústavy obsažený princip svrchovanosti lidu vychází již z osvícenských tradic a teorie společenské smlouvy, jak připomněl i ÚS v nálezu ze dne

17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97,

12

jehož citace si zaslouží pozornostizejména tváří v tvář občasné prchavé módě odmítání ústavních zvyklostí, které jsou

ovšem taktéž součástí společenské smlouvy, tedy pomyslné dohody o zdroji

a podobě výkonu moci ve státě: „Moderní demokratická psaná ústava jespolečenskou smlouvou, kterou se lid, představující ústavodárnou moc (pouvoir

constituant), ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua

k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokumentinstitucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formujícímechanizmus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat

mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ,

jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí.

Jinými slovy nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového ainstitucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem právaobecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou

rovněž základní právní principy a zvyklosti. Tuto tezi potvrzují nejen teoretické

analýzy, ale především dějiny 20. století, spjaté s existencí totalitních států.Mechanické ztotožnění práva s právními texty se stalo vítaným nástrojem totalitní

manipulace. Učinilo zejména z justice poslušný a nemyslící nástroj prosazování

totalitní moci. Dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva je

jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu.“

Prizmatem článku 2 Ústavy pak můžeme i politická práva vnímat jako prostředky, jimiž se lid jako zdroj veškeré moci ve státě může – v souladu s podmínkami obsaženými v pomyslné společenské smlouvě – podílet na jejím

výkonu, ať už přímo (viz podkapitolu 7.1), volbou svých zástupců (viz kapitolu 6), nebo jinými prostředky, jimiž vysílá „signály“ vůči státní moci (petice

a demonstrace rozebrané v kapitolách 3 a 4 jsou patrně nejlepšími příklady),

jejíž všechny orgány ostatně musejí své oprávnění k zasahování do fungování

společnosti odvozovat právě z ní samé, ať už přímo, či prostřednictvímdelšího „legitimizačního řetězce“.

13

Zároveň nacházíme v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy

(a v odpovídajícím čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod) základní

limity zasahování státu do autonomie jednotlivce a sebeomezení výkonu státní

moci, včetně implicitně obsaženého zákazu libovůle a zákazu jednání ultravires, což dopadá na jednání moci zákonodárné, výkonné i soudní.

14

Požadavek

ukládat povinnosti a omezovat autonomii jednotlivců pouze zákonemnachází svůj odraz i v úpravě jednotlivých níže rozebíraných politických práv, při

12

Publ. pod č. 30/1998 Sb.

13

ŠIMÍČEK, V. In BAHÝĽOVÁ, L. a kol. Ústava České republiky – komentář. Praha:Linde, 2010, s. 49. 14

WAGNEROVÁ, E. In WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I.

a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 87–88.

Politická práva

20

jejichž omezování je zásadně stanovena podmínka činit tak výhradně na základě zákona.

Články 5 a 6 Ústavy se pak již vyjadřují k základům fungovánípolitického systému, tedy k tomu, jak probíhá politická soutěž

15

a jak se určí její vítěz

v konkrétním rozhodování.

16

Článek 5, zakotvující volnou soutěž politických

stran (všimněme si, že nikoli také explicitně politických hnutí, natož pak obecněji politických „sil“ či „subjektů“) jako hlavní efektivní prostředek k zapojování občanů do správy veřejných záležitostí,

17

bude východiskem našeho

rozboru sdružování v politických stranách v podkapitole 5.5. Politické strany

samy přitom představují zejména promítnutí heterogenity zájmů obsažených

ve společnosti do srozumitelné a relativně přehledné institucionální struktury,

jak připomněl i ÚS v nálezu ze dne 14. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 331/98:„Představuje-li demokracie pojmově vládu lidu a sleduje-li lid ve svých sociálních

seskupeních různorodé, dokonce i protichůdné zájmy, potom skutečnost, že tyto

zájmy jsou organizovány prostřednictvím jednotlivých, svými programy a cíli

buď podobných, nebo naopak odlišných stran, ukazuje se jako zcelapřirozený a také nevyhnutelný důsledek etablování demokratického politickéhosystému. Jinými slovy, existuje-li ve společnosti heterogenita zájmů a potřeb, potom

jedním ze základních způsobů, jak tyto zájmy a potřeby uspokojit ainstitucionalizovat tak vůli lidu, je konstituování politických stran, a to přirozeně svědomím, že té či oné straně se dostane většího či menšího podílu na politické

moci.“ Ona heterogenita však není neomezená, neboť politické názory, které

by porušovaly základní demokratické principy, se v soutěži politických stran

nemají objevit. Takové politické strany totiž nemají být registrovány,respektive mají být rozpuštěny, takže případné extremistické politické názory mají

zůstat ve viditelném politickém spektru nezastoupeny (což ovšem neřešíproblémy, ze kterých vzešly, jak připomněl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze

dne 17. 2. 2010 sp. zn. Pst 1/2009,

18

obsáhle rozebraném v podkapitole 5.5.4).

Volnost soutěže politických stran je omezena také co do prostředků, mezi něž

15

„Čl. 5

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěžipolitických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jakoprostředek k prosazování svých zájmů.“

16

„Čl. 6

Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“

17

ŠIMÍČEK, V. In BAHÝĽOVÁ, L. a kol. Ústava České republiky – komentář. Praha:Linde, 2010, s. 95. 18

„Lze připustit, že označení Dělnické strany jako subjektu nepřátelskéhodemokratickému právnímu státu může přinést úlevu veřejnému svědomí. Společnost si ovšem musí být

vědoma toho, že příčina existence Dělnické strany leží uvnitř jí samotné. Dělnickástrana není vnější nepřítel, je to jedna z tváří této společnosti. Problémy této společnosti,

na které Dělnická strana v některých případech legitimně poukazovala a kterýchvyužila či zneužila, samozřejmě rozpuštěním této strany nezmizí. Soud nicméně připomíná,

Úvod

21

nesmí patřit násilí, a to ani systematické a zamýšlené (politické stranymusejí odmítat násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů), ani nahodile se

vyskytující (viz například ochrana svědčící pouze „pokojným“ shromážděním,

rozebraná v podkapitole 4.1). Přes tyto limity je svobodná soutěž politických sil

principem, který „prozařuje“ celou aplikaci politických práv a který je spolu

s ideologickou neutralitou státu (viz níže) hlavní zárukou plurality nejenpolitických sil, ale jakýchkoli názorů ve společnosti. Slovy Jana Sokola „pluralismus

není hromadná statistická vlastnost společnosti, je to vnitřní schopnost apřesvědčení jednotlivých svobodných lidí (...) to, že jsme jiní, může být v běžném

životě nesnáz a každému z nás to občas pije krev. Ale komu záleží na tom, aby

i jeho děti žily ve svobodné společnosti, už dnes také ví, že tyhle protivné jiné

názory, lidi, menšiny, skupiny a strany, k nimž sám nepatří a s nimiž nemůže

souhlasit, by měl nejen tolerovat, ale že by si jich měl vážit. Může se totiž stát,

že právě oni nás jednou zachrání před něčím ještě horším, než byl nacismus

nebo komunismus.“

19

Výsledkem svobodné soutěže politických sil je pak dlouhá řada konkrétních

rozhodnutí reflektujících vůli většiny, ovšem respektujících zároveň ochranu

menšin (zejména prostřednictvím požadavku na vznik většiny demokratickým

způsobem, záruk názorové plurality, záruk procesních práv,

20

možnostiobrany proti většinovému rozhodnutí a možnosti, aby se menšina stala v budoucnu

že navrhovaná řešení těchto problémů musí důsledně respektovat principy právního státu,

zejména ochranu základních práv a svobod.“ 19

SOKOL, J. Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha, Vyšehrad 2007.

20

K tomu, že porušování procesních práv v legislativním procesu může vést zejména k porušení práv menšin, které jsou takříkajíc „převálcovány“ nejen obsahově, ale i procedurálně, se vyjádřil ÚS v nálezu ze dne 1. 3. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 55/10, publ. pod č. 80/2011

Sb., kterým byl zrušen zákon č. 347/2010 Sb., neboť jeho projednáním v režimulegislativní nouze, k němuž nebyly splněny podmínky, došlo k omezení a zkrácení práv momentální parlamentní opozice a k zásahu do demokratických principů ovládajících legislativní

proces: „73. Mezi nejzákladnější práva parlamentní opozice anebo jejích jednotlivých

členů, která by měla být v demokratickém právním státě ústavně garantovaná, lzezařadit zejména práva zaručující parlamentní menšině účast na parlamentních procedurách;

práva umožňující parlamentní opozici výkon dozoru a kontrolu vládnoucí většiny i vlády

samotné. Dále se jedná o práva umožňující parlamentní opozici blokovat či oddalovat

rozhodnutí přijímaná většinou, jakož i o práva umožňující opozici domáhat seústavního přezkumu většinou přijatých rozhodnutí (zákonů), a konečně jde v neposlední řadě

i o práva chránící parlamentní opozici i její jednotlivé členy před pronásledováním azvůlí ze strany většiny. Míra (hloubka) a úroveň úpravy zmíněných práv parlamentní opozice

v daném systému, jakož i šíře prostoru, v němž je parlamentní opozici umožněno plnit její

nezastupitelné funkce, jsou nejen známkou úrovně politické a parlamentní kultury dané

společnosti, nýbrž vyjadřují i stupeň demokratičnosti daného politického systému. Jednou

z nezbytných podmínek dostatečné právní úpravy zmíněných práv a oprávněníparlamentní opozice či menšin by měl být v každém případě požadavek, aby tato práva bylaupravena tak, že vládnoucí většině znemožní rušit je či je zásadním způsobem měnit pouze na

základě vlastního uvážení, anebo jí alespoň zabrání v tom, aby tak činila bez dostatečného

časového odstupu od nástupu k moci.“

Politická práva

22

většinou

21

), která jsou poté vnímána jako rozhodnutí „všech“. Zde se odráží

jiné pojmové napětí spočívající v tom, že, jak uvádí Vladimír Klokočka,„společnost (lid) je pluralistická, kdežto rozhodnutí státu musí být monistická(jeden obsahově stejný zákon pro všechny jako produkt vůle všech). Proto je i lid

nositelem svrchované moci, ne jako konglomerát jednotlivců, ale jako celek se

svými většinami i menšinami.“

22

Ztotožňujeme se přitom s názorem Vojtěcha

Šimíčka, že čl. 6 Ústavy patrně nebyl zamýšlen primárně k ochraně etnických,

sexuálních a jiných trvalých menšin, nýbrž především menšin politických, které

jsou svou povahou obvykle dočasné a proměnlivé.

23

To připomněl i ÚS v nálezu

ze dne 2. 10. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 5/02,

24

v němž vlastně apeloval na stávajícípolitické většiny, aby i v legislativním procesu respektovaly práva stávajícíchpolitických menšin a aby se „z vůle většiny“ nestávala „zvůle většiny“, neboť i zde

platí okřídlené „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy“

25

: „Byla

již zmínka o tom, že v parlamentní demokracii politická rozhodnutívycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním; podmínky, které za kautel

ústavou výslovně vyjádřených zajišťují ústavní legitimitu a legalitu přijatého

rozhodnutí, a které relevantní většiny v průběhu zákonodárného procesuvytvářejí, jsou ovšem rozličné a téměř vždy se upínají nejen k materii, která je

předmětem jednání a následného rozhodnutí, ale samy jsou při vzniku zejména

většiny ad hoc ovlivněny také daným časem, resp. okolnostmi, které z nějplynou. Takto ustavené většiny pro přijetí rozhodnutí (schválení návrhu zákona)

relevantní jsou (mohou být) ovšem proměnlivé, a to nezřídka natolik, že vezmíněných souvislostech v průběhu času svou početní relevanci mohou (mohly by)

ztratit a stát se menšinou, která by však byla vystavena nebezpečí zvratu dříve

přijatého rozhodnutí. Ochrana takto vzniklých většin, přesněji, jejich dřívepřijatých rozhodnutí, je proto nezbytná nejen z hlediska stálosti právních aktů, ale

představuje, jako důsledek dosažené shody v daném čase (kompromisnípolitické vůle), také jednu ze záruk ústavnosti, která vylučuje z rozhodování svévoli,

pro niž v něm přirozeně není místa (...).“

To však podle nás neznamená, že by se i menšiny trvalé (národnostní,sexuální, náboženské a jiné) nemohly článku 6 úspěšně dovolat, jakkoli na ně

primárně dopadají jiná, specifická ustanovení, zejména v Listině.

26

Ostatně tyto

21

FILIP, J. Ústavní právo České republiky. 4. vyd. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk,

2003, s. 194 a násl.

22

KLOKOČKA, V. Nové pojmy v Ústavě České republiky I. Politologický časopis, 1994,

č. 1, s. 5–16, na s. 9–10.

23

ŠIMÍČEK, V. In BAHÝĽOVÁ, L. a kol. Ústava České republiky – komentář. Praha:Linde, 2010, s. 123.

24

Publ. pod č. 476/2002 Sb. 25

Pro latiníky: „Quod fuimus, estis; quod sumus, vos eritis.“ 26

Viz zejména nález ÚS ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/06, publ. pod č. 10/2008 Sb.:

„Nepřípadný je argument navrhovatelů, že zákon ‚poškozuje práva menšiny‘ (jímž mají

být věřící), a tím je v rozporu s čl. 6 větou druhou Ústavy. Čl. 6 Ústavy totiž zcela zjevně

(srov. věta první) směřuje do obecně politické (společenské) roviny a Listina základních


Úvod

23

trvalé menšiny budou obvykle zároveň menšinami politickými (LGBTkomunita bojující formou Queerparade spolu se svými příznivci za svá práva je tyickým příkladem). Budou-li naopak politicky „neviditelné“ (což je kupodivu

případ některých národnostních menšin), musí aktuální politická většina (jako

aktuální odraz trvale většinové společnosti) i tak na jejich práva brát ohled.

Co se týče zakotvení politických práv v obecných ustanoveních Listinyzákladních práv a svobod, je třeba úvodem nad rámec ustanovení překrývajících

se s dosud zmíněnými ustanoveními Ústavy (částečný překryv čl. 5 Ústavy

a čl. 22 Listiny či čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny)zdůraznit, že Listina definuje v článku 2 odst. 1 stát jako ideologicky, světonázorově

a nábožensky neutrální: „Stát je založen na demokratických hodnotách anesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ Nejedná

se však o stát hodnotově neutrální, neboť je založen na demokratickýchhodnotách, a to už z důvodu své sebezáchovy. Jak připomíná Eliška Wagnerová:

„To [tj. ona světonázorová a náboženská neutralita] však neznamená netečnost

k politicko-kulturní patologii. Stát, chce-li dostát svým funkcím, musí zároveň

vykazovat sebezáchovnou netoleranci k nejrůznějším ideovým proudům, které

mají za cíl destruovat ústavně politický systém.“

27

Ústavní soud k tomu již ve

výše citovaném nálezu Pl. ÚS 19/93 uvedl, že „naše nová Ústava není založena

na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale

včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje vyjadřující základnínedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Ústava akceptuje a respektuje princip

legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní

právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje

jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektovánímzákladních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také

užití právních norem měří.“ Konkrétním důsledkem této obecné zásadyideologické neutrality je také oddělenost politických stran a politických hnutí od státu

(čl. 20 odst. 4 Listiny, viz podkapitolu 5.5).

Článek 22 Listiny, podle nějž „[z]ákonná úprava všech politických práv

a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou

soutěž politických sil v demokratické společnosti“, pak zčásti navazuje na čl. 2

odst. 1 Listiny. Svobodná totiž může být soutěž politických sil pouze tam, kde

stát neupřednostňuje předem konkrétní ideologii či světonázor (a jej prosazující

strany a hnutí) jako „správný“. Zčásti se pak citovaný článek obsahově překrývá

s článkem 5 Ústavy. V Listině je však umístěn jako společná obecná klauzule

a zároveň výkladový princip limitující zákonodárce při normotvorbě, výkladu

práv a svobod chrání menšiny ‚národnostní nebo etnické‘. ‚Věřící‘, ať je jich podle‚Sčítání lidu, domů a bytů‘, jak uvádějí navrhovatelé, více nebo méně, jsou ve svémústavním postavení chráněni speciálně – rozhodným (a uvažovaným) – článkem 16 (a čl. 15

odst. 1) Listiny základních práv a svobod.“ 27

WAGNEROVÁ, E. In WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I.

a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 85.

Politická práva

24

a použití politických práv, tedy alespoň tam, kde jsou uplatňována k politickým

účelům.

28

Princip obsažený v citovaném článku a proznívající všemipolitickými právy (zejména tehdy, když jsou uplatňována ve své „politické“ podobě)

ostatně nachází svůj odraz nejen v zákonech upravujících volby jako nejvlastnější formu souboje politických sil, ale také třeba v ustanoveních mediálních

zákonů, jež zakotvují požadavek vyváženosti vysílání, který můžeme chápat

jako průnik svobody projevu, ideologické neutrality státu a svobodné soutěže

politických sil.

29

Podstatný rozdíl mezi článkem 5 Ústavy a článkem 22 Listiny

spočívá též v tom, že ustanovení v Listině dopadá na všechna politická práva,

a ne pouze (či alespoň zejména) na právo sdružovací. Hovoří totiž o „politických silách“, nikoli jen „politických stranách“; je tedy širší a vztahuje se i na nezávislé kandidáty, politické subjekty bez právní subjektivity, občanská sdružení

či platformy uvnitř politických stran,

30

jimž umožňuje svobodnou soutěž za rovných podmínek. Onu „rovnost“ přitom nelze chápat textuálně a mechanicky,

nýbrž se zohledněním její funkce, což se třeba v případě rovnosti politických

subjektů ve volebním procesu odráží do požadavku tzv. odstupňované rovnosti

šancí (abgestufte Chancengleichheit), rozebraného v podkapitole 6.3.3.

Při ochraně „svobodné soutěže“ politických sil je také třeba klást důraznejen na její „svobodu“, ale i na to, aby šlo stále o „soutěž“. Fotbalovou metaforou

řečeno, je třeba dbát nejen na svobodu hráčů, aby si zahráli, ale také dohlížet

nad dodržováním pravidel, aby šlo stále o fotbal, nikoli o kolektivní boxerský

zápas, v němž nevyhraje ten, kdo je lepší fotbalista, ale ten, kdo má méněskruulí nepřípustně faulovat protihráče a dobře mířenou ranou vyřadit hlavníopory soupeřova týmu. Opakovaně se tak budeme v knize setkávát s úlohou soudů

a dalších orgánů dohlížejících nad férovostí soutěže a chránících hráče proti

individuálním „faulům“ (viz podkapitolu 6.4), ale také se širším konceptem

obranyschopné demokracie,

31

jejímž smyslem je mimo jiné zachovat samotnou

existenci svobodné soutěže, tedy to, aby se fotbalový zápas v modernímpojetí neproměnil ve „fotbalový“ zápas v pojetí starých Mayů, u kterých ten, kdo

28

ŠIMÍČEK, V. In WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol.

Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 517, 519. 29

Viz např. § 31 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání: „(2) Provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace

nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnoticí komentáře musí býtodděleny od informací zpravodajského charakteru.

(3) Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských apoliticko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku

vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí,pořípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím kjejich reálnému postavení v politickém a společenském životě.“

30

ŠIMÍČEK, V. In WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol.

Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 518. 31

Viz MAREŠ, M., VÝBORNÝ, Š. Militantní demokracie ve střední Evropě. Brno: CDK,

2013.

Úvod

25

jeden zápas vyhrál, mohl následně vyvraždit mužstvo protivníka a předložit jej

jako oběť bohům...

32

Jak se ukazuje, vymezení množiny „politických“ práv může být různé,podle toho, zda ono přídavné jméno vnímáme šířeji ve smyslu interakcí s ostatními

jedinci či úžeji ve smyslu práv majících vliv na fungování státního mechanismu.

K užšímu pojetí se přiklání třeba Úmluva o politických právech vdaných žen

z roku 1953,

33

která mezi ně vřazuje pouze aktivní a pasivní volební právo a zastávání veřejných funkcí. K širšímu pojetí se naopak hlásí naše Listinazákladních práv a svobod. O kterých právech tedy bude v této knize pojednáno jako

o politických? Pro usnadnění orientace českému čtenáři sledujeme systematiku

toho lidskoprávního katalogu, který je mu nejbližší, tedy právě Listiny, proto

budou rozebrána ta práva, která za politická označuje druhá hlava Listiny, a to

v tom pořadí, jak jsou tam vyjmenována: svoboda projevu (kapitola 2), svoboda

petiční (kapitola 3), svoboda shromažďovací (kapitola 4), sdružovací(kapitola 5), právo na svobodné volby (kapitola 6), právo podílet se na správě věcí

veřejných jinými způsoby (kapitola 7) a konečně právo na odpor (kapitola 8).

Nemá přitom samozřejmě ani zdaleka jít jen o pouhý komentář k Listině,

tato mezera na trhu právnické literatury již byla kvalitně zaplněna v našemnakladatelství v roce 2012 reprezentativním komentářem týmu vedeného Eliškou

Wagnerovou.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist