načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Politická komunikace -- Od res publica po public relations - Jan Křeček

Politická komunikace -- Od res publica po public relations

Elektronická kniha: Politická komunikace
Autor: Jan Křeček
Podnázev: Od res publica po public relations

V první části nalezneme definici politické komunikace jako vědní disciplíny a společenské praxe. Následující část obsahuje dvě tradice demokratické teorie a dvě koncepce veřejné ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  322
+
-
10,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 169
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Politika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2013
ISBN: 978-80-247-3536-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V první části nalezneme definici politické komunikace jako vědní disciplíny a společenské praxe. Následující část obsahuje dvě tradice demokratické teorie a dvě koncepce veřejné sféry. Třetí kapitola, pojednávající o systému politické komunikace, se zaměřuje především na teorii tisku a modely médií a politiky. Čtvrtá sleduje historický vývoj politické komunikace. Poslední kapitola se pokouší o charakteristiku současné politické komunikace. Úvod do problematiky politické komunikace.

Popis nakladatele

Monografie představuje úvod do oboru politická komunikace. Srozumitelně představuje základní teorie a koncepty, vypočítává nejtypičtější projevy politického komunikování. Věříme, že se stane průvodcem studentům, teoretickým úvodem pro akademické pracovníky a praktickou příručkou pro profesionály. (od res publica po public relations)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Křeček - další tituly autora:
Politická komunikace -- Od res publica po public relations Politická komunikace
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Křeček

OD RES PUBLICA

PO PUBLIC RELATIONS

POLITICKÁ

KOMUNIKACE

Bez komunikace není společnosti, bez kvalitní politické

komunikace není demokratické společnosti. O médiích

se dobře sní jako o prostoru veřejné diskuse nebo

alespoň jako o poskytovateli informačního servisu pro

kvalifi kovanou volbu poučeného občana. Ve skutečnosti

jsou ale dnešní média obviňována z manipulací,

neobjektivity, ohlupování, propagandistických kampaní

a zábavy pro pasivní, dezorientované spotřebitele.

Je obtížné najít někoho, kdo by byl s rolí médií v současných

procesech politického rozhodování spokojen – a stejně

tak obtížně se hledá řešení, co s tímto stavem dál...

Předkládaná monografi e představuje první český úvod

do oboru politická komunikace. Přehledně a srozumitelně

představuje a vykládá jeho základní teorie a koncepty,

ohlíží se za historií, vypočítává nejtypičtější projevy

současného politického komunikování a předestírá

výhledy do budoucna. Věříme, že se stane průvodcem

studentům, teoretickým úvodem pro akademické pracovníky

a praktickou příručkou – nebo alespoň podnětem

k zamyšlení – pro profesionály z oblasti politiky a médií.

Grada Publishing, a. s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401

fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

POLITICKÁ KOMUNIKACE

Jan Křeček



Jan Křeček

OD RES PUBLICA

PO PUBLIC RELATIONS

POLITICKÁ

KOMUNIKACE


PhDr. Jan Křeček, Ph.D.

POLITICKÁ KOMUNIKACE

Od res publica po public relations

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

www.grada.cz

jako svou 5279. publikaci

Recenzovali:

PhDr. Radim Hladík, Ph.D., Filozofický ústav AV ČR

PhDr. Ondřej Slačálek, Ústav politologie FF UK

Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín

Sazba a zlom Jan Šístek

Návrh a zpracování obálky Vojtěch Kočí

Počet stran 176

Vydání 1., 2013

Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o.,

České Budějovice

© Grada Publishing, a.s., 2013

ISBN 978-80-247-3536-8

ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:

ISBN 978-80-247-8702-2 (ve formátu PDF)

ISBN 978-80-247-8703-9 (ve formátu EPUB) Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Obsah

1. Definice politické komunikace .....................................................7

1.1 Dominantní definice ....................................................................7

Politická komunikace jako obor .................................................7

Politická komunikace jako praxe ...............................................9

Političtí aktéři..............................................................................10

Hodnoty a zdroje ........................................................................13

Polity – politics – policy ............................................................15

Členění kapitol ............................................................................16

1.2 Alternativní definice ..................................................................17

2. Prostředí politické komunikace .................................................19

2.1 Dominantní pohled ...................................................................19

Reprezentace a/versus participace ...........................................21

Reprezentačně-liberální teorie .................................................21

Participačně-liberální teorie .....................................................22

Veřejný komunikační prostor ...................................................23

Delegace – reprezentace – participace ....................................25

Veřejná sféra v médiích .............................................................31

Veřejná sféra z médií ..................................................................36

2.2 Alternativní náhled(y) ...............................................................43

Politická ekonomie a/versus kultur(ál)ní studia ....................44

Radikálně-demokratický přístup .............................................50

3. Systémy politické komunikace ...................................................55

3.1 Dominantní pohled ...................................................................55

Zpráva Komise pro svobodu tisku ...........................................56

Čtyři teorie tisku .........................................................................58

Tři modely médií a politiky ......................................................62

politická komunikace od res publica k public relations6

Hledání východoevropského modelu ......................................66

3.2 Alternativní náhled(y) ...............................................................72

4. Historie politické komunikace ...................................................79

4.1 Dominantní historie ..................................................................79

První věk politické komunikace ...............................................80

Druhý věk politické komunikace .............................................82

Třetí věk politické komunikace ................................................91

4.2 Alternativní historie ...................................................................92

Média a protesty .........................................................................93

Mediálně-demokratizační vlny ................................................94

5. Současnost politické komunikace ............................................105

Třetí věk a jeho aktéři ..............................................................106

Public relations a spin-doctoring ...........................................109

Dva přístupy k PR a spinu .......................................................112

Třetí věk a jeho obsahy ............................................................116

Třetí věk a jeho účinky .............................................................124

Politický marketing ..................................................................125

Závěrem krize ...........................................................................133

Resumé .............................................................................................137

Literatura .........................................................................................139

Rejstřík .............................................................................................167


7

První kapitolu nelze nezahájit definicí objektu zájmu – bude rozlišena politická komunikace jako obor (vědecký) a politická komunikace jako praxe (společenská). Výklad začíná definicemi politických aktérů a komunikačních toků mezi nimi. Těžiště kapitoly leží v představách o samotném předmětu/obsahu politické komunikace – hodnotách a zdrojích. Spíše hodnot se bude týkat pohyb mezi okružími konsenzus – kontroverze – deviace, spíše distribuce zdrojů pak procesuální vztah (polity) – politics – policy. S odkazem na název celé publikace bude zaveden první normativní požadavek – veřejnost. Po představení záměru končit kapitoly v této publikaci kriticky bude první tento případ vyhrazen zmínce o marxistické kritice médií.

1.

1.1 Dominantní definice

„Každá kniha o politické komunikaci by měla začínat upozorněním, že

termín sám se ukázal jako velmi obtížně definovatelný,“ píše v úvodu své

knihy Brian McNair (2003: 3). Jako by se stalo. Ale stejně jako v úvodech

řady dalších publikací i zde je místo na pokus. V zásadě rozliším dva

významy termínu politická komunikace.

Politická komunikace jako obor

Zaprvé – půjde o vědecký (a studijní) obor, lépe možná podobor či

subdisciplínu. „Na jedné straně dochází k obrovské tematické extenzi,“

konstatuje Jirák ve svém přehledu současného stavu mediálních studií

a pokračuje, že na straně druhé „se obor vnitřně rozrůzňuje na tematické

Definice politické

komunikace


politická komunikace od res publica k public relations8

expertní domény

1

“ (Jirák 2006a: 6). Právě politická komunikace může

posloužit jako dobrý příklad oné tematické expertní domény, interdis

ciplinárního průniku zejména politologie a mediálních studií – nejen

Graber označuje mediální/komunikační studia a politologii přímo za

mateřské (parent) disciplíny politické komunikace (Graber 2005: 480).

Mateřské disciplíny sice věnují svému podoboru značnou pozornost

(Doris Graber tamtéž dokladuje mezi 5 a 30 % článků v jejich časopisech),

jako důkaz svébytnosti politické komunikace lze ale brát existenci řady

‚vlastních‘ časopisů

2

, konferencí, sekcí vědeckých asociací, na řadě uni

verzitních pracovišť pak (pod)obor přednáší řada více či méně ‚vlastních‘

autorů a autorek

3

(dle seznamu zde použité literatury od Aartse po Zie

lonku, včetně již zmiňované Graberové

4

), s kterými se budeme setkávat

na následujících stránkách.

K tématům, jimiž se (pod)obor zabývá, pak kromě permanentního

vztahování se k mateřským oborům (typicky vztah médií / mediálních

systémů a demokracie) nejčastěji patří volební kampaně, nová média,

občanská angažovanost a mezinárodní vztahy.

5

K metodám užívaným při výzkumu politické komunikace se řadí ze

jména analýzy mediálních obsahů (kvantitativní a kvalitativní), výzkumy

veřejného mínění, focus groups, experimenty a sekundární analýzy dat.

6

1

„... vedle toho nepřestala být média oblastí, kterou si tematizují i další obory – a od mediálních studií žádají právě ‚expertní vhled‘ do systému a chování médií v synchronním a diachronním pohledu. Obor sám se přitom přílišnému zatlačení do ‚intramediální polohy‘ brání, jako by nechtěl být ‚pomocnou vědou sociální‘, mající fakticky roli technické disciplíny generující potřebné ‚expertní vědění‘ pro jiné disciplíny...“ (Jirák 2006a: 6)

2

Např. Political Communication, Political Communication & Persuasion, The International Journal of

Press/Politics, Index on Censorship, Media, War & Conflict, Public Opinion Quarterly, Public Administration, Quarterly Journal of Public Speaking, Reclaiming the Media: Communication Rights & Democratic Media Roles, Javnost-The Public atd.

3

Pro plynulejší čitelnost nebudu vždy uvádět oba rody, prosím proto čtenáře i čtenářku, aby měl(a) na paměti, že generické maskulinum zahrnuje jak muže, tak ženy.

4

Příjmení americké autorky zde opakuji pro ilustraci toho, jak hodlám v knize postupovat v otázce přechylování a skloňování cizích ženských jmen – přidržím se kompromisu uvádět v prvním pádě nepřechýlený originál, v dalších pak skloňovat přechýlený tvar.

5

Třetí odkaz na článek s příznačným názvem Political Communication Faces the 21st Century (Graber 2005).

6

Další článek s příznačným názvem – The Method is the Message: The Current State of Political Communication Research (Iyengar 2001).

Definice politické komunikace9

K historii: I když někteří autoři a autorky kladou počátek politického

komunikování a jeho studia až 350 let před náš letopočet,

7

pro potřeby

této publikace by nám mohlo stačit umístit počátek našich teoretic

kých východisek do 18. století a detailněji sledovat jejich překlopení do

(mas)mediální praxe ve druhé polovině 20. století.

8

Tuto významovou oblast budu v následujícím textu označovat buď

jako studia politické komunikace (political communication studies, příp.

political communication analysis), nebo „politická komunikace jako obor“,

přičemž nebudu (až na zřetelně označené výjimky) činit rozdíl mezi jeho

americkou a (západo)evropskou větví.

9

Politická komunikace jako praxe

Zadruhé – půjde o objekt zájmu tohoto vědeckého/studijního oboru, tedy

samotné politické komunikování.

Když v roce 1966 jeden z „otců zakladatelů“ Richard Fagen ve své knize

Politics and communication začínal s definováním „politické komunika

ce“ (tehdy ještě v uvozovkách), pomohl si romantickým prohlášením

„I love you“:

„Není třeba žádného zvláštního důvtipu k odhalení, že když tato slova

prohlásí Fidel Castro k masám, jedná se o ‚politickou komunikaci‘, zatímco

u chlapce šeptajícího své dívce nikoliv“ (Fagen 1966: 18). Klíč k rozlišení

toho, co je a co není politická komunikace, se tedy neskrývá ve sdělení

samém, důležitý bude i adresát, kanál, příjemce a účinek daného sdělení.

10

Zatímco termín politická komunikace tehdy označoval pouze ko

munikaci vláda–občanstvo (dnes vládní komunikace), během jeho

7

„Studium politické komunikace má za sebou už dlouhou cestu. Umístíme-li na její start Rétoriku, sepsanou Aristotelem 350 let před naším letopočtem, politická poselství jsou zaznamenávána, rozebírána a interpretována již přes dva tisíce let...“ (Graber 2005: 479, viz též Chambers 2009: 323).

8

Zde přebírám startovní čáru od zásadních historiografických textů politické komunikace jako např. Blumler, Kavanagh (1999) nebo Strömbäck (2008); důvody dále srovnej s podkapitolou Why choose 1945 as a starting point? v Bartle, Griffiths (2001: 3).

9

Blumler a kol. 1990

10

Uštěpačně se chce dodat, že tatáž slova pronesená Williamem Clintonem vůči Monice Lewinské (jestliže je tedy vůbec pronesl) jistě jako politická komunikace zamýšlena nebyla, nicméně stála (mohla stát) na počátku velmi zásadních politických (a politicko-komunikačních) dějů.

politická komunikace od res publica k public relations10

následujícího významového rozšiřování

11

registrujeme tendenci odvozovat

definice politické komunikace od jejího podavatele, tedy politických

organizací/institucí, respektive politických aktérů.

Političtí aktéři

K těm McNair (2003: 4) přiřazuje média a publikum/veřejnost a jeho

následná definice politické komunikace se pak rozvíjí na třech odpoví

dajících úrovních:

1. všechny formy komunikace realizované politiky a dalšími politickými

aktéry pro dosažení určitých cílů;

2. komunikace adresovaná těmto politickým aktérům od aktérů nepo

litických (např. komentátorů nebo voličů);

3. komunikace o těchto aktérech a jejich aktivitách (zejména ve zpravo

dajství, komentářích a jiných formách mediálních diskusí o politice;

McNair 2003: 4).

Tuto tříúrovňovou definici politické komunikace a jejích toků pak vyjadřuje

též graficky a i z jeho schématu (viz schéma 1) je zřejmé, že při své definici

politické komunikace přisuzuje klíčovou roli (masovým) médiím, což

pak někdy přechází až v očekávatelnou kritiku, že neregistruje politickou

komunikaci mimo média. Za povšimnutí rovněž stojí, že model nepočítá

s občanem/y jako politickým(i) aktérem/y – přestup do této kategorie

zakládá členství například ve straně nebo „nátlakové skupině“ (pressure

groups). Negativní konotace spojené s tímto označením (resp. sémiotická

vzdálenost od ideálu demokracie coby vlády lidu) by pak mohla zakládat

druhou výtku vůči tomuto modelu/definici.

Pokusíme-li se o co nejrozsáhlejší výčet politických aktérů, pak musíme

začít základním rozlišením na kolektivní a individuální.

11

„Pojem politická komunikace byl prvně užit v souvislosti se studiem komunikace vlády směrem k voličské veřejnosti (nyní se hovoří o vládní komunikaci); poté začal označovat i politické debaty mezi politiky u moci a jejich politickými oponenty, zvláště během volebních kampaní. Významové pole se dále rozšiřovalo, aby v sebe zahrnulo studium role médií při formování veřejného mínění, stejně jako pak vliv průzkumů veřejného mínění na politický život... Dnes politická komunikace zahrnuje studium role komunikace v politickém životě v tom nejširším smyslu – od politiků a médií přes průzkumy veřejného mínění až po politický marketing a reklamu, se zvláštním důrazem na období voleb“ (Nimmo, Sanders 1981: 195–467, citováno dle Wolton 1990: 10–11).

Definice politické komunikace11

Schéma 1 Prvky (a toky) politické komunikace (McNair 2003: 6)

Do skupiny kolektivních tak budou v první řadě zahrnuty instituce státní

či na ně napojené (jimi zřizované), vlády, parlamenty (a jejich součásti).

Zadruhé zmíníme specifické veřejné/veřejnoprávní instituce. Zatřetí

politické strany jako nejtradičnější spojku mezi státem a jeho občany

(včetně na ně navázaných organizací, např. mládežnických a ženských,

více či méně závislých think tanků apod.). A za čtvrté všechny elementy

tzv. „občanské společnosti“, ať už hierarchicky strukturované „nevládní

a neziskové“ NGOs,

12

nebo zezdola vzlínající, často monokauzální grassroots

uskupení. Tradičně se do této skupiny dále řadí například odbory (nebo

zaměstnanecké svazy), církve a kupříkladu univerzity a další vědecké

a výzkumné instituce. A vlastně všechna dobrovolně vzniklá a více či

méně formálně existující dlouhodobější sdružení individuí/občanů,

12

K ‚nevládnosti‘ a ‚neziskovosti‘ se zde přidávají důležitá kritéria vzájemné/obecné/veřejné prospěš

nosti.

reportáže

editorialy

komentáře

analýzy

politické strany

veřejné organizace

nátlakové skupiny

teroristické organizace

vlády

politické organizace

média

reportáže

editorialy

komentáře

analýzy

výzvy

programy

reklama

PR

výzvy veřejného mínění

dopisy

občané

politická komunikace od res publica k public relations12

která vyjadřují určitý společný zájem a dopouštějí se, byť třeba okrajově,

i jeho hájení/prosazování vně skupiny – nazývat je zájmovými skupinami

(interest groups) zde bude asi lepším označujícím / méně zatíženým ter

mínem než používat označení skupiny „nátlakové“. K úvaze se pak dále

nabízejí například firmy, teroristické bojůvky,

13

facebookové a obdobně

utvořené skupiny

14

atp.

Hodláme-li již v tuto chvíli uvažovat o jejich možnosti zúčastnit se

(mediovaného) politického komunikování, pak je k dispozici základní

rozlišení na insider versus outsider group.

15

Z definice nevyplývá pro kolek

tivního aktéra „viditelnost“ pro média a v médiích, ale právě média budou

v našem výčtu posledním, specifickým kolektivním politickým aktérem.

Jako nejběžnější typ individuálního politického aktéra se nabízí buď

zástupce kolektivního politického aktéra, ovšem oprávněnost této nálepky

má širokou škálu (např. v případě politické strany člen – mluvčí – kan

didát – volený zástupce atd.) a někdy bude i v přímé úměře s rolí uvnitř

kolektivního aktéra (a i schopností „existovat“ mimo něj), anebo „pouhý“

občan stávající se periodicky voličem. Mezi ně pak můžeme umístit nej

různější politické solitéry, „nezávislé“ kandidáty, experty, obecně známější

osobnosti, celebrity atp.

Hodláme-li již v tuto chvíli uvažovat o možnosti individuálních po

litických aktérů zúčastnit se (mediovaného) politického komunikování,

pak se nabízí základní rozlišení na „hlasy s přístupem“ (a bez něj

16

).

Z definice vyplývá jejich „viditelnost“ v médiích, posledními specific

kými individuálními politickými aktéry nám zde budou novináři (opět

široká škála od eléva k senior komentátorovi či moderátorovi) a mediální

13

S označením terorista je třeba při politickém komunikování zacházet opatrně, ne náhodou se v mediálních studiích často užívá jako příklad síly označování, když jednoho a téhož muže s puškou můžeme nazvat poprvé ‚rebelem‘, podruhé ‚partyzánem‘, potřetí bojovníkem ‚osvobozeneckým‘, počtvrté ‚nepřátelským‘ a na závěr právě ‚teroristou‘.

14

Na jedné straně je zde důležité kritérium rychlé kolektivní organizace, koordinace a mobilizace, na straně druhé však povaha spíše okamžitá či krátkodobá, volající po případné další institucionalizaci daného uskupení.

15

„Wyn Grant (1995: 15–23) provedl zásadní rozlišení mezi vnitřními (insider) skupinami, považovanými za legitimní a zahrnutými ve vyjednávání/konzultacích s vládou a/nebo veřejnými úřady, vytvářejícími tak ‚politické komunity‘ (policy communities), a vnějšími (outsider) skupinami, které nemají či přímo odmítají přístup do politického systému nebo si třeba nepřejí být považovány za legitimní a soustředí se především na ovlivňování veřejného mínění“ (Rawnsley 2005: 103).

16

Tzv. accessed voices viz Hartley 1986; související termín „primární definující“ (primary definers) viz Hall 1978.

Definice politické komunikace13

vlastníci („magnáti“). Zejména v poslední kapitole nám k nim ožijí různé profese spojené s profesionalizovanou politickou komunikací, například spin doktoři. Zatímco jména třeba vlastníků médií při politickém komunikování vůbec nemusí zaznívat (a přitom jejich vliv na obsahy této komunikace může být zásadní), na druhé straně spousta textů sice může explicitně uvádět jména a názvy aktérů, ale texty samé příliš relevantní vliv při tvorbě politik asi mít nebudou – typicky kupříkladu texty o vnitřní organizaci kolektivních aktérů nebo o soukromí aktérů individuálních.

Při definování politické komunikace si opravdu nevystačíme jen s definováním politického komunikátora, souběžně s otázkou „Kdo komunikuje?“ musíme řešit i to, o čem komunikuje. Elegantní můstek mezi jednotlivými aktéry politické komunikace a jejím obsahem pak představuje Schulzův citát: „Političtí aktéři dělají závazná rozhodnutí o společenských normách, pravidlech a hodnotách či distribuci společných statků, nebo se snaží tento rozhodovací proces ovlivnit.“ (Schulz 2006) Hodnoty a zdroje Když po politických aktérech přesuneme nyní pozornost ke společným statkům (omezeným zdrojům), pak se jako první nabídne státní rozpočet – jak jej naplňovat (např. stanovením daňových a jiných odvodů) a jak následně distribuovat takto shromážděné prostředky je konstantně velmi viditelnou a ve druhé polovině roku vrcholící součástí politického komunikování. Kategorie společných statků ovšem veřejnými penězi (tedy např. i krajskými a obecními rozpočty) zdaleka nekončí: životní prostředí a veřejný prostor, voda, půda, energie, kulturní statky nebo (radiové, vysílací) frekvence, zdaleka nejen to si lze přestavit pod omezenými zdroji, které se následně dle závazných norem a předpisů (zákony, vyhlášky) nějak distribuují.

Tato distribuce pak odráží další prvky Schulzova citátu. V závazných normách ožívají klíčové hodnoty společnosti – svoboda a/versus odpovědnost a/versus rovnost, spravedlnost/právo, pořádek, bezpečí, solidarita, důstojnost, (ne)omezenost majetku/vlastnictví, morálka, to vše shrňme pod kategorii hodnot.

Hodnoty a zdroje tak představují dvě navzájem se ovlivňující skupiny. Zdroje jsou jedny (resp. ve specifických případech zbývá ještě prostor pro určování, co jsou zdroje společné/veřejné a co soukromé), rozdělují se

politická komunikace od res publica k public relations14

pak dle hodnot (přičemž ožívají různé představy o naplňování/realizaci hodnot, hodnoty spolu někdy až soupeří navzájem). Boj hodnot (nebo „idejí“, chceme-li) pak představuje Hallinovo schéma 2 zobrazující kruh základního, jádrového společenského konsenzu, související okruží legitimní kontroverze a volné, téměř neomezené okolí deviace (viz Rawnsley 2005: 104). Hranice mezi jednotlivými sférami jsou samozřejmě nestálé, jak se jednotliví političtí aktéři snaží se svými pořádky hodnot protlačit v konkrétních případech své partikulární pojetí ke středu (a konkurenční tak implicitně odstřeďovat). Schéma 2 Sféry veřejné komunikace (Rawnsley 2005: 106, orig. viz Hallin 1986) Lze-li nějaký moment první kapitoly nazvat klíčovým, pak je to právě tento. Hodláme-li definiční úsilí směřovat ke smyslu/účelu politického komunikování, pak je to právě diskuse o pravidlech/normách, které následně závazně určí nakládání se společnými statky (distribuci omezených zdrojů).

sféra

konsenzu

sféra

legitimní

kontroverze

sféra

deviace


Definice politické komunikace15

Polity – politics – policy Po politických aktérech, hodnotách a zdrojích zbývá zastavení u posledního prvku Schulzova citátu – závazného rozhodování. Představu o fungování tohoto mechanismu (na který se někdy omezuje podstata politiky, resp. politické moci) a hlavně roli politické komunikace v něm usnadní rozklad českého termínu politika do anglických polity, politics a policy.

17

Z této další triády (byť jednotlivé sféry jsou propojeny a prolínají se ještě více než v případě předchozí kruhové) je pro nás relativně nejméně důležitou oblastí polity, tedy normativní a institucionální rámec daný ústavou, právním řádem, obecně sdílenými tradicemi a historicky ustavenými institucemi státu a společnosti.

Politics vyjadřuje procesuální a dynamický aspekt politiky, oblast, v níž se nejrůznější zájmy a přístupy, programy, koncepce nebo jednání politických aktérů střetávají. Právě tato oblast je pro definici politické komunikace a její následné analyzování klíčová – zde sledujeme ve vzájemné interakci politics jednotlivých aktérů, které chápejme jako specifický pořádek hodnot, jako vyjádření zájmu daného aktéra, v ideálním případě má toto vyjádření již podobu předjímající třetí složku politiky, je tedy i jakýmsi návrhem policy.

Polic y slouží jako označení zbývající materiální a obsahové stránky, jde v podstatě o výstup politického procesu, o sublimovaný výsledek střetu nejrůznějších politics, o veřejné politiky v podobě rozhodnutí, v nichž ožívají hodnoty a/nebo se distribuují omezené zdroje. Výslednou představu o fungování politické komunikace, jejích tocích, obsahu a aktérech, tedy definici politické komunikace této publikaci vlastní, získáme ideálním průnikem dosud zobrazených schémat a „politické triády“.

Ve středu prvního schématu nalezneme média jako oblast setkávání politických aktérů (institucí) s těmi, jejichž zájmy se tváří reprezentovat (od čehož se odvíjí legitimizace politického rozhodování).

Politická komunikace se týká vyjednávání o hodnotách (a od nich se odvíjející distribuce sdílených statků), jejich posouvání na škále norma– –deviace jako ve druhém schématu.

V konkrétních tematických oblastech přicházejí jednotliví aktéři se svými politics, výsledkem střetávání různých politics je pak jejich přetavení do policy (policies).

17

V iz např. Fiala 1995: 131–147, Fiala, Schubert 2000: 13–37.

+


politická komunikace od res publica k public relations16

Je asi zřejmé, že vzájemný vztah střetu politics a výsledné policy je volný, respektive v přímé úměře k tomu, nakolik je struktura politického komunikování přímo včleněna do procesu politického rozhodování. A i když nebudeme trvat na veřejně dostupné komunikaci uvnitř jednotlivých kolektivních aktérů (občanské společnosti či/i státu), těžko se zbavíme představy obecné dostupnosti (veřejnosti

18

) obsahů takto

konceptualizované politické komunikace jako základního normativního požadavku – těžko by se našel relevantní hlas, který by si nepředstavil uspořádání naší společnosti, komunikování a rozhodování jako res publica.

Res publica předpokládá prostředí, v němž se politická komunikace může svobodně rozvíjet, v němž dochází k posunům mezi hodnotovými okružími, v němž se střetávají nejrůznější politics a kde částečně dochází k jejich postupnému přerodu na policies (resp. na témata či návrhy na policies).

Toto prostředí, které sice není zaměnitelné s médii, nicméně jemuž masová média dominují (případně jeho provoz zajišťují), nazvěme tradičně (trochu mlhavým) termínem veřejná sféra (veřejné sféry) a věnujme mu (jim) následující kapitolu. Členění kapitol Odkaz na normativnost (res publica jako normativní minimum) o několik řádek výše měl čtenáře či čtenářku připravit na způsob, jakým hodlám členit tuto a následující kapitoly. Úvodní (a delší) část každé kapitoly bude vycházet z pozic, které v politické komunikaci jako oboru dominují, bude jakýmsi autorským otiskem hlavního proudu studií politické komunikace.

Toto členění kapitol by mohlo odrážet existenci dvou základních paradigmat ve studiu médií – dominantního a alternativního – tak, jak je definoval McQuail (1999: 92–97, případně McNair s odlišnými pojmenováváními paradigma konkurence a dominance, 2004: 25–34) se zřetelnou inspirací konfliktualistickým a konsenzuálním přístupem sociologie, další možné mateřské disciplíny studií politické komunikace.

Z perspektivy, že společnost je alespoň potenciálně dobrá, nadaná kvalitami svobody, demokracie, plurality apod. a média jí v tom mohou lecčíms pomoci (úkolem studií politické komunikace je odstraňovat mediální dysfunkce a „pomáhat tak pomáhat“), zkusím vycházet vždy

18

Dále viz aspekty veřejnosti (publicness) ve druhé kapitole.


Definice politické komunikace17

v prvních částech kapitol. Od normativního náhledu na systém/společnost je jen krok k pestrému vějíři očekávání na fungování/jednání médií, proto je toto paradigma samozřejmě dominantní i v produkci vědění. K dispozici je dost literatury i témat pro další bádání, k jehož cestám se budu pokoušet v textu instalovat směrovky.

V závěru každé kapitoly se budu naopak snažit zaznamenat některé alternativní náhledy na danou oblast politické komunikace objevující se v relevantní literatuře oboru. Druhé části kapitol se budou snažit být jakýmisi kritickými protipóly naznačujícími alternativní přístupy k pojednávané kapitole politické komunikace. Menší rozsah těchto kritických/alternativních podkapitol by možná mohl v přímé úměře odrážet i menší produkci literatury ve srovnání s produkcí dominantního proudu oboru, hlavní důvod je ale prostší – tato publikace vznikala jako příspěvek k hlavnímu proudu.

1.2 Alternativní definice

Když jsme se v první části této kapitoly věnovali tokům politické komunikace, tak zde můžeme za alternativní příspěvek považovat Schudsonovy směry/toky/úrovně politické komunikace, v nichž rozlišil komunikaci elitní, tj. komunikaci vládnoucích (politických elit) mezi sebou, petiční, kdy se ovládaní obracejí na vládnoucí, asociační, kdy ovládaní komunikují mezi sebou, a konečně hegemonní – komunikaci od vládnoucích k ovládaným. Schudson sám definuje politickou komunikaci jako „jakýkoli přenos sdělení, které má nebo má mít vliv na distribuci či použití moci ve společnosti“ (Schudson 1989: 304).

Moc, termín od jakékoliv politické komunikace neoddělitelný (a o níž jde v politice „až v první řadě“), konceptualizuje alternativní paradigma nikoliv konsenzuálně (společně dosahovaný výkon v zájmu všech), ale konfliktualisticky (ve prospěch jednoho a neprospěch druhého). Asi by ani nešlo nezmínit marxismus hned v prvním kritickém závěru kapitoly o politické komunikaci, kde se nám skupina aktérů rozkládá dle jejich přístupu k moci a tvorbě policies, tedy na ovládající a ovládané.

Tento přístup (viz Křeček 2004) klade akcent na toky mezi dvěma (a více) patry, nebojme se v tento moment říci třídami – právě třídy jsou v klasickém marxismu základními politickými aktéry. Jsou-li definovány vztahem k výrobním prostředkům a následuje-li zdůraznění, že média

politická komunikace od res publica k public relations18

jsou výrobní prostředek svého druhu, pak z toho vyplývá vcelku zřejmá

představa o podobě a smyslu takto produkované politické komunikace.

Média jsou chápána jako nástroj jedné

19

ze tříd, zákonitě slouží jejímu

zájmu. S žádným veřejným komunikačním prostorem, který by mohl být

alespoň zčásti nezávislý na trhu a/či státu, se vůbec nepočítá, politická

komunikace funguje spíše k přesvědčování a manipulaci než k informo

vání a diskusi.

Klasický marxismus ani přístupy jím inspirované si od médií nic

neslibují, respektive vždy je nějak implicitně staví na stranu (zatímních)

vítězů. Jsou nazvána ideologickým státním aparátem (doplňujícím re

presivní státní aparát), je rozlišeno mezi panstvím a hegemonií a užito

buď klasické (třídy, proletariát), nebo modernizované (elity, mediální

a mocenský blok versus lidová opozice) terminologie. Optikou alterna

tivního paradigmatu obecně a vzhledem k tokům politické komunikace

i konkrétně jsou média stanovena spíše jako vykořisťující než sloužící –

respektive ta dominantní část mediálního systému, která bývala klasic

kou terminologií opsána jako média „buržoazní“, nověji pak například

„korporátní“ nebo „mainstreamová“. To, co bychom zde mohli nazvat

studiem politického komunikování, směřuje k deskripci, jak (a maximálně

s jakým účinkem) slouží tato média coby převodní páka odshora dolů,

jak je obsah zaujatý (biased), jak je diskriminováno v médiích, jak média

fungují jako eskapizační a narkotizační element, jak ideologicky inter

pelují a udržují falešné vědomí a sociální realitu, zřetelně výhodnou pro

jedny a nevýhodnou pro druhé, konstruují coby výhodnou pro všechny

a/nebo jako jedinou možnou.

Tento kritický dovětek (přetavení marxistické kritiky v marxleninskou

normu viz stručně dále ve třetí kapitole) se pokoušel ve zkratce nastínit

tak široké sociálněvědní pole, že jsem rezignoval na odkazy k dílčím pub

likacím a eventuální zájem směřuji rovnou na celé podobory mediálních

studií, příbuzné studiím politické komunikace. Zřetelnou inspiraci a často

i deklarovaný vztah ke klasickému marxismu či jeho neomarxistickým

mutacím nesou zejména kritická politická ekonomie médií (rozvíjející

spíše ekonomickou základnu médií a komunikace), kulturální studia

(řešící spíše kulturní nadstavbu), částečně i studia diskurzu.

19

Tato konceptualizace někdy ústí v přesvědčení o existenci specifické „třetí třídy“ zaměstnané v médiích. Úvod druhé kapitoly se vypořádá s normativností při studiu politické komunikace. Poté budou identifikovány dvě základní tradice demokratické teorie: reprezentačně-liberální a participačně-liberální. Jako variace na tuto úvodní dualitu se nabídnou i rozdílné konceptualizace veřejného komunikačního prostoru – buď jako veřejného tržiště, nebo jako veřejné sféry, centristický a pluralistický pohled na vztah veřejné sféry a médií, případně rozdělení na interní versus externí mediální pluralismus. Zásadním momentem kapitoly se stane široké chápání reprezentace nejen jako politického, ale i jako mediálního mechanismu, čehož bude následně využito při rozpuštění politologického významu termínu reprezentace – což vyústí v ambice analyzovat stav zastupitelské demokracie na škále delegativní versus participativní. Opětovný návrat k dualitám bude doveden do operacionalizované podoby a pro oba typy prostoru veřejné/mediální komunikace budou nabídnuty sady analytických nástrojů umožňující měřit jeho kvalitu. Tristní výsledky povedou zpět k otázce, nakolik (resp. zda vůbec) je možno očekávat demokratický příspěvek od mediálního systému, v němž dominují soukromá média. Kritický závěr kapitoly po zmínce o politické ekonomii médií stručně představí dvě alternativní koncepce politického komunikování ve veřejném prostoru – kultur(ál)ní a radikálně-demokratickou.

2.

2.1 Dominantní pohled

Definičním cílem první kapitoly byl popis samotné činnosti (politického

komunikování), zpřehlednění zúčastněných aktérů a směru jeho toků.

I když již zaznělo pár slov o samotném smyslu, právě druhá kapitola

bude tím hlavní místem pro výklad vlastností, účelů a principů politické

komunikace, prostředí, v němž se odehrává, a kvalit, kterých by měla

Prostředí politické

komunikace




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist