načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Policie - Jo Nesbo

Policie

Elektronická kniha: Policie
Autor: Jo Nesbo

Desátý (a údajně) poslední příběh Harry Holea. Znovu je jeho protivníkem sériový vrah, který tentokrát útočí do řad jeho kolegů. Ale sám Harry má jednomu kolegovi hodně co vracet.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 609
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Politi
Spolupracovali: z norského originálu ... přeložila Kateřina Krištůfková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2015
ISBN: 978-80-747-3270-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Případ svou zákeřností a brutalitou předčí všechny předchozí. Je nalezeno několik mrtvých těl policistů na místech, kde se stal zločin, který oni sami v dříve vyšetřovali, ale nikdy neuzavřeli. Harry se po určitém zdráhání přece jen nakonec pustí do práce a vydá se unikajícímu vrahovi po stopě.
Ale staré zločiny spáchané osobou na Harryho straně zákona jsou také nevyřešené a spravedlnost stále čeká na svou šanci. Podaří se tyto oběti pomstít a nebo nadejde opět čas kompromisů? A konečně, když je potom všechno hotovo, i Harryho soukromý život dostane svůj vysněný tvar.

Tomuto desátému dílu brilantní severské krimisérie předchází tyto romány: Netopýr (1997, Flaggermusmannen), Švábi (1998, Kakerlakkene), Červenka (2000, Rødstrupe), Nemesis (2002, Sorgenfri), Pentagram (2003, Marekors), Spasitel (2005, Frelseren), Sněhulák (2007, Snømannen), Levhart (2009, Panserhjerte) a Přízrak (2011, Gjenferd).

Popis / resumé

Další ze série světoznámých severských detektivních románů s inspektorem Harry Holem. Oslo je pobouřeno a vyděšeno podivným řetězem vražd policistů; vždy jsou zabíjeni vyšetřovatelé případů, které se nepodařilo objasnit. Jakou mají jednotlivé brutální vraždy souvislost? A jak s tím souvisí muž v kómatu, ležící v přísně střeženém pokoji jedné osloské nemocnice? Malý tým vyšetřovatelů má k vyřešení zapeklité situace jenom minimum stop a navíc bolestně postrádá kolegu a přítele Harryho Holea, který vždy dokázal rozluštit i ty nejsložitější případy...

Zařazeno v kategoriích
Jo Nesbo - další tituly autora:
Levhart Levhart
Světové krimipovídky Světové krimipovídky
 (e-book)
Nôž Nôž
 
K elektronické knize "Policie" doporučujeme také:
 (e-book)
Svědkyně ohně Svědkyně ohně
 (e-book)
Přízrak Přízrak
 (e-book)
Stalker Stalker
 (e-book)
Žízeň Žízeň
 (e-book)
Ďáblova hora Ďáblova hora
 (e-book)
Poslední aristokratka Poslední aristokratka
 
Recenze a komentáře k titulu



recenze 2015-08-08 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
kdo nečetl předchozích 9 HH,nedoporučuji. kdo je četl,je to úžasné vyvrcholení předchozího. začátek poněkud pomalejší ale posledních 200 stránek prostě musíte dát na jeden zátah,prostě MAZEC... 10/10
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

FLEET


Jo Nesbø

Policie



JO NESBØ

policie


Copyright © Jo Nesbø 2013

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Kateřina Krištůfková 2015

ISBN 978­80­7473­309­3 (PDF)

This translation has been published with the financial

support of NORLA.


Věnováno Knutovi Nesbømu, fotbalistovi, kytaristovi,

kámošovi, bráchovi



ČÁST I.



11

Prolog

Odpočívala uvnitř, za dvířky.

Vnitřek rohové skříňky byl cítit starým dřevem, střelným prachem a olejem. Když oknem přilehlé místnosti zasvítilo dovnitř slunce, prošel klíčovou dírkou ve dvířkách skříňky proužek světla ve tvaru přesýpacích hodin a pak se – jestliže se slunce nacházelo ve správném úhlu  – matně zatřpytil na pistoli ležící na prostřední polici.

Zbraň byla ruská Oděsa, kopie známější pistole Stečkin.

Měla pohnutou minulost, s litevskými kulaky doputovala na Sibiř, v jižní části Sibiře se stěhovala z jednoho urckého hlavního stanu do druhého, chvíli ji vlastnil ataman, vůdce kozáků, který ji držel v ruce v okamžiku, kdy ho zabili policisté, až skončila doma u ředitele tagilské věznice, jenž byl sběratelem zbraní. Nakonec tu neforemnou automatickou obludnost dovezl do Norska jistý Rudolf Asajev, který až do svého zmizení řídil obchody se syntetickým, heroinu podobným opioidem jménem violin, a udržoval si tak monopol na osloském trhu s  drogami. Ve stejném městě, konkrétně v  Holmenkollenské ulici, v domě Ráchel Faukeové, se zbraň nacházela dosud. Do jejího zásobníku se vešlo dvacet nábojů Makarov ráže devět krát osmnáct milimetrů a z pistole bylo možné pálit jednotlivě nebo v dávkách. Teď v zásobníku zbývalo dvanáct nábojů.

Tři kulky byly vypáleny na konkurenční kosovsko-albánské drogové dealery, přičemž pouze jediná z nich se úspěšně zaryla do masa.

Další dvě kulky zabily Gusta Hanssena, mladého zloděje a drogového dealera, jenž zpronevěřil Asajevovy peníze i zboží.

Pistole byla nadále cítit třemi posledními výstřely, které zasáhly hlavu a hrudník bývalého policisty Harryho Holea, vyšetřujícího právě vraždu Gusta Hanssena. Místo činu bylo v obou případech stejné: Hausmannova ulice 92.

Policie nedokázala vraždu Gusta Hanssena vyřešit a osmnáctiletého mladíka, jehož v této souvislosti nejprve zatkla, posléze propustila. Mimo jiné proto, že policisté nenašli ani vražednou zbraň, ani pojítko mezi ní a  oním mladíkem. Ten se jmenoval Oleg Fauke a  každou noc se probouzel, zíral do tmy a  slýchal ony výstřely. Nikoli ty, jimiž zabil Gusta Hanssena, nýbrž ty druhé. Ty, které vypálil na policistu, jehož během svého dospívání považoval za otce, na policistu, jenž – jak si v duchu přál – by se jednou mohl oženit s jeho matkou Ráchel. Harry Hole. Ve tmě se do něj vpaloval Harryho pohled a Oleg pak myslíval na pistoli, nalézající se kdesi daleko v rohové skříňce, a doufal, že už ji nikdy v životě neuvidí. Že už ji nikdy nikdo neuvidí. Že bude takhle odpočívat navěky. Odpočíval uvnitř, za dveřmi.

Střežený nemocniční pokoj byl cítit léky a malířskou barvou. Monitor vedle lůžka zaznamenával srdeční činnost.

Isabelle Skøyenová, radní pro sociální problematiku osloské radnice, a Mikael Bellman, čerstvý vrchní policejní náčelník, doufali, že už ho nikdy v životě neuvidí.

Že už ho nikdy nikdo neuvidí.

Že bude takhle odpočívat navěky.

15

Kapitola 1

Město mělo za sebou jeden z těch dlouhých teplých zá

řijových dní, kdy světlo mění Osloský fjord v  roztave

né stříbro a rozžhavuje nízké stráně, nyní již vykazující

první známky podzimu. Byl to jeden z  těch dní, kdy

obyvatelé Osla přísahají, že se odsud nikdy v životě ne

odstěhují. Slunce klesalo za Ullernský kopec a posled

ní paprsky ploše hladily krajinu, hladily nízké střízlivé

činžáky svědčící o skromné minulosti města, hladily ná

kladné půdní byty s  terasami svědčícími o  ropném zá

zraku, který Norsko náhle proměnil v nejbohatší zemi

na světě, hladily feťáky v horní části fagerborského par

ku nalézajícího se v  tom malém, vzorně uspořádaném

městě, kde dochází k většímu počtu předávkování než

v jiných, osmkrát větších evropských městech. Hladily

zahrady, v nichž mají trampolíny ochrannou síť a nikdy

na nich neskáče větší počet dětí než tři, jak doporučuje

návod k použití. A hladily také stráně a lesy obklopující

v půlkruhu ten takzvaný osloský kotel. Slunce nechtělo

město opustit, natahovalo paprsčité prsty, jako by má

valo na rozloučenou z okna vlaku.

Ráno přitom přineslo studené jasno a ostré světlo ja

ko z lamp na operačním sále. Během dne teplota vystou

pala, nebe změnilo barvu na tmavší modrou a vzduch se stal příjemnějším. Právě díky tomu je září nejbáječnějším měsícem v  roce. Po měkkém a  opatrném nástupu soumraku se pak ovzduší ve vilových čtvrtích rozesetých po kopcích směrem k  jezeru Maridalsvannet rozvonělo jablky a prohřátými smrkovými lesy.

Erlend Vennesla se blížil k vrcholu posledního kopce. Cítil už kyselinu mléčnou, avšak soustředil se na to, aby se do nášlapných pedálů opíral správně kolmo a kolena měl přitom mírně vtočená. Protože správná technika je důležitá. Zvláště přepadne-li člověka únava a mozek dostane chuť změnit polohu, aby tělo zatěžovalo méně unavené, ale také méně výkonné svalové skupiny. Cítil, jak tuhý rám kola pohlcuje a využívá každý watt, který do něj šlapáním přenáší, uvědomil si, jak zrychlil, když přehodil na těžší převod. Vstal a  začal šlapat ve stoje, přitom se snažil udržovat stejnou frekvenci, kolem devadesáti šlápnutí za minutu. Pohlédl na měřič tepu. Sto šedesát osm. Namířil světlo čelovky na displej GPS navigace připevněné na řidítkách. Navigace byla vybavena podrobnou mapou Osla a  okolí a  aktivním vysílačem. Kolo s příslušenstvím ho stálo víc, než kolik by si jako nedávno penzionovaný vyšetřovatel vražd přísně vzato mohl dovolit. Avšak protože se mu nyní nabízely jiné životní výzvy, bylo nutné udržovat se ve formě.

Upřímně řečeno: výzev se mu nabízelo méně.

Kyselina mléčná ho teď pálila ve stehnech a  v  lýtkách. Bolelo to, byl to však i  báječný příslib věcí budoucích. Endorfinový mejdan. Rozbolavělé svaly. Dobré svědomí. Pivo s manželkou na balkoně, pokud tedy teplota po západu slunce prudce nepoklesne.

Najednou byl nahoře. Cesta se narovnala a  před ním leželo jezero Maridalsvannet. Zpomalil. Byl na venkově. Vlastně to je absurdní, že po patnácti minutách intenzivního šlapání do pedálů směrem z  centra evropského hlavního města je člověk najednou obklopen statky, poli a hustým lesem s turistickými stezkami mizícími ve večerní tmě. Na temeni, pod antracitovou cyklistickou helmou značky Bell, která sama o  sobě stála totéž co dětské kolo, jež koupil k šestým narozeninám své vnučce Line Marii, ho zasvědil pot. Přilbu si však nesundal. Příčinou většiny úmrtí u  cyklistů jsou úrazy hlavy.

Podíval se znovu na měřič tepu. Sto sedmdesát pět. Sto sedmdesát dva. Vítaný závan vzduchu sem zezdola z města přinesl ozvěnu vzdáleného jásotu. To musí být z Ullevålského stadionu, dneska večer se tam hraje mezinárodní zápas. Se Slovenskem nebo Slovinskem. Erlend Vennesla si na okamžik představil, že ten jásot patří jemu. Už nějakou dobu mu nikdo nezatleskal. Naposledy to muselo být na rozlučkovém večírku ve čtvrti Bryn, když odcházel z  Kriposu. Šlehačkový dort, projev jeho šéfa Mikaela Bellmana, který od té doby neochvějně udržoval kurz k postu vrchního policejního náčelníka. Erlend si nechal zatleskat, střetl se s pohledy kolegů, poděkoval jim, a dokonce se mu maličko sevřelo hrdlo, když měl přednést jednoduchou, krátkou děkovnou řeč založenou na faktech, jak v Kriposu velela tradice. Coby vyšetřovatel vražd zažil světlé i slabé chvilky, velkým přehmatům se však vyhnul. Alespoň pokud ví – na něco takového člověk nikdy nedostane stoprocentní odpověď. Ačkoli v dnešní době, kdy analýza DNA udělala tak výrazný pokrok a vedení policie naznačilo, že ji využije u některých starých případů, hrozí, že člověk právě takovou odpověď dostane. Novou odpověď. Závěr. V případě neobjasněných případů to je v  pořádku, Erlend však nechápal, proč hodlají mrhat finančními zdroji a hrabat se i v případech, které jsou dávno vyřešené a uzavřené.

Tma zhoustla, a přestože svítily pouliční lampy, jen tak tak že neminul dřevěnou ceduli ukazující do lesa. Tady to je. Přesně jak si to pamatuje. Odbočil ze silnice a dostal se na měkkou lesní cestičku. Jel co možná nejpomaleji, aniž by ztratil rovnováhu. Kužel světla jeho čelovky, připevněné na helmě, těkal po cestičce a zarážel se o  temnou stěnu smrků po obou stranách. Přes cestu mu přebíhaly stíny, ustrašeně a chvatně, proměňovaly se a mizely v skrytu. Přesně tak si to představoval, když se snažil vžít se do její situace. Jak utíkala, prchala se svítilnou v ruce, a jak pak byla tři dny držena v zajetí a znásilňována.

A když v témže okamžiku zahlédl světlo, které se ve tmě před ním rozzářilo, na chviličku si pomyslel, že to je její svítilna, že ta dívka tu zase utíká a že on sám jede na motorce, která ji pronásleduje, která ji dohání. Světlo před ním se třepotalo a pak ho zpříma ozářilo. Zastavil, slezl z kola. Čelovkou si posvítil na měřič tepu. Už je pod stovkou. To není špatné.

Uvolnil si zapínání pod bradou, sundal si helmu a podrbal se na temeni. Bože, to je příjemné. Zhasl čelovku, pověsil helmu na řidítka a vedl kolo směrem ke světlu. Helma se kolébala a narážela mu do zápěstí.

Zastavil se před světlem, které se zhouplo vzhůru. Silný paprsek ho zaštípal v očích. Oslepil ho a Erlend Vennesla si uvědomil, jak nadále ztěžka dýchá, že to je zvláštní, když tep má tak nízký. Vytušil pohyb, cosi za tím velkým chvějícím se kruhem světla se pozvedlo, zaslechl ve vzduchu tiché zapísknutí a v téže chvíli ho napadla zvláštní myšlenka. Že to neměl dělat. Že si neměl tu helmu sundavat. Že příčinou většiny úmrtí u cyklistů...

Jako by se mu mozek zakoktal, jako by čas poskočil, jako by na okamžik vypadl obraz.

Zíral užasle vpřed a uvědomil si, jak mu po čele stéká teplá kapka potu. Promluvil, avšak slova nedávala smysl, jako by ve spojení mezi mozkem a  ústy došlo k  závadě. Opět zaslechl ono tiché zapísknutí. Vzápětí zvuk dozněl. Veškeré zvuky zmizely, neslyšel už ani svůj dech. Zjistil, že klečí a že se kolo pomalu převrací do strouhy. Před očima mu tančilo žluté světlo, avšak zmizelo ve chvíli, kdy mu kapka potu doputovala na hřbet nosu, stekla mu do očí a  oslepila ho. Pochopil, že to není pot.

Při třetím úderu měl dojem, jako by mu hlavou a krkem pronikl do těla rampouch. Všechno ztuhlo.

Nechci umřít, pomyslel si a  pokusil se na obranu zvednout nad hlavu paži, nebyl však schopen pohnout jediným údem a došlo mu, že je ochrnutý.

Čtvrtou ránu už nezaznamenal, ale podle pachu mokré hlíny došel k závěru, že nyní leží na zemi. Několikrát zamrkal a  do jednoho oka se mu vrátil zrak. Přímo před obličejem uviděl stát v  blátě pár velkých špinavých holin. Podpatky se zvedly a holiny se mírně odlepily od země. Přistály. Pohyb se opakoval, podpatky se zvedly a holiny se odlepily. Jako by útočník poskakoval. Poskakoval, aby mohl do úderů napřít ještě víc síly. Poslední pomyšlení, které Erlendu Venneslovi projelo mozkem, bylo, že musí udržet v paměti, jak se jmenuje jeho vnučka, že nesmí zapomenout její jméno.

20

Kapitola 2

Policejní inspektor Anton Mittet vytáhl z malého červe

ného kávovaru Nespresso D290 poloplný plastový po

hárek, sehnul se a postavil ho na zem. Nebyl tu žádný

kus nábytku, na který by ho mohl odložit. Pak jednou

rukou obrátil dnem vzhůru podlouhlou krabičku, ne

chal si do dlaně vklouznout novou kapsli, automaticky

zkontroloval, že tenká kovová fólie není proděravělá,

že je kapsle nepoužitá, a  vzápětí ji zasunul do kávo

varu. Postavil pod trysku prázdný plastový pohárek

a stiskl jedno ze svítících tlačítek.

Hleděl na hodinky, přístroj zatím supěl a  sténal.

Brzy bude půlnoc. Střídání směn. Doma na něj čeka

jí, jemu však připadalo, že ji nejdřív musí zasvětit do

úkolu, přece jenom je to pouhá studentka policejní

akademie. Silje  – jmenuje se tak? Anton Mittet zíral

na trysku. Kdyby byl jeho kolega muž, také by mu

donesl kávu? Nevěděl, a koneckonců je to jedno, sna

hu odpovídat si na podobné otázky dávno vzdal. Pa

novalo tu takové ticho, že slyšel, jak do pohárku do

padly poslední, téměř čiré kapky. V kapsli už nezbylo

víc barviva ani chuti, důležité však je dostat do sebe

všechno, pro slečinku to bude dlouhá noční služba.

Nikdo jí nebude dělat společnost, nic se nebude dít,

21

bude jen zírat na nenatřené holé betonové zdi interié

ru Říšské nemocnice. Proto ho napadlo, že si s ní před

odchodem vypije kávu. Vzal oba pohárky a  vydal se

zpět. Mezi stěnami se rozléhala ozvěna jeho kroků.

Míjel zavřené, zamčené dveře. Věděl, že za nimi nic

ani nikdo není, jen další holé zdi. Při stavbě Říšské

nemocnice Norové pro jednou mysleli na budouc

nost, dobře věděli, že nás bude víc, budeme starší,

nemocnější, budeme toho víc potřebovat. Byli tehdy

předvídaví, podobně jako Němci se svými dálnicemi

a Švédové s letišti. Vnímalo to tak ale těch pár automo

bilistů, kteří ve třicátých letech v osamělém majestátu

křižovali německý venkov po obřích betonových silni

cích, vnímali to tak švédští cestující spěchající někdy

v šedesátých letech naddimenzovanými halami letiště

Arlanda, uvědomovali si, že tam straší? Straší tam na

vzdory tomu, že je vše zbrusu nové, neposkvrněné, že

zatím nikdo nezahynul při autohavárii nebo leteckém

neštěstí. Světlomety auta můžou kdykoli zachytit ble

dou zkrvavenou rodinku stojící na krajnici a  zírající

bezvýrazně do světla, otec probodnutý, matka s  ob

ličejem obráceným vzad, dítě s  údy jenom na jedné

straně. Zpoza plastového závěsu u zavazadlového pá

su v příletové hale na Arlandě se mohou náhle vynořit

ohořelé, stále ještě žhnoucí mrtvoly a s němými výkři

ky na rozevřených rtech, z nichž se kouří, se propálit

do gumového pásu. Nikdo z lékařů mu nedokázal vy

světlit, k čemu by se mělo později toto křídlo využít,

jisté bylo jedině to, že za všemi těmi dveřmi budou

umírat lidé. Vznášelo se to už ve vzduchu, neviditelná

těla s neklidnými dušemi již byla hospitalizována.

Anton zabočil za roh a  otevřela se před ním další

chodba, spoře osvětlená, stejně holá a tak symetricky

pravoúhlá, až to vytvářelo podivuhodný optický klam:

uniformovaná dívka sedící na židli úplně na konci vypadala jako maličký obrázek na ploché zdi přímo před ním.

„Vzal jsem vám taky,“ pronesl, když došel až k ní. Kolik jí může být? Dvacet? Trochu víc. Možná dvaadvacet.

„Děkuju, ale mám vlastní,“ odpověděla a z batůžku odloženého vedle židle vytáhla termosku. V hlase se jí ozvalo téměř nepatrné zhoupnutí, možná pozůstatek nějakého severonorského dialektu.

„Tohle je lepší,“ namítl, s rukou stále napřaženou.

Dívka zaváhala. Pohárek přijala.

„A  je zdarma,“ dodal Anton a  diskrétně ukryl ruku za zády, kde si třel popálené špičky prstů o chladivou látku bundy. „Máme ten kávovar jenom pro sebe. Stojí v chodbě u...“

„Viděla jsem ho cestou,“ odpověděla dívka. „Jenomže v pokynech se píše, že za žádných okolností nesmíme spustit z očí dveře pacientova pokoje, proto jsem si přinesla kafe z domova.“

Anton upil ze svého pohárku. „To je sice pravda, ale sem míří jediná chodba. Jsme ve třetím patře a  mezi tímhle místem a kávovarem nevedou žádné dveře na jiná schodiště nebo do jiných oddělení. I kdybychom si šli pro kafe, nikdo kolem nás neprojde.“

„To mě sice uklidňuje, přesto myslím, že se budu držet pokynů.“ Usmála se na něj. A vzápětí, možná aby vyvážila tu implicitní výtku, upila z pohárku.

Anton pocítil záchvěv podráždění a už se chystal pronést cosi o tom, že samostatné myšlení přichází spolu se zkušenostmi, avšak nestihl úvahu dokončit, protože jeho pozornost upoutalo cosi o kus dál v chodbě. Zjevila se tam bílá postava, která vypadala, jako by se vznášela nad podlahou směrem k nim. Zaslechl, jak Silje vstala. Postava nabyla pevnějších tvarů. Proměnila se v kyprou blondýnu ve volném nemocničním oděvu zdravotní sestry. Anton věděl, že blondýna má službu a  že zítra večer bude mít volno.

„Dobrý večer,“ pozdravila je sestra se šibalským úsměvem, zamávala na ně dvěma injekčními stříkačkami a vykročila ke dveřím. Už brala za kliku.

„Počkejte,“ zarazila ji Silje a  postoupila k  ní. „Musím vás požádat, abyste mi ukázala služební průkaz. Znáte dnešní heslo?“

Sestra se užasle podívala na Antona.

„Pokud se tedy za vás můj kolega nezaručí,“ dodala Silje.

Anton přikývl: „Jen běžte dovnitř, Mono.“

Sestra otevřela dveře a Anton se za ní zadíval. V potemnělé místnosti zahlédl přístroje u postele a prsty vyčnívající v nohách postele zpod přikrývky. Pacient byl tak vysoký, že mu museli opatřit delší lůžko. Dveře se zavřely.

„Dobře,“ podotkl Anton a usmál se na Silje. Poznal na ní, že se jí to nelíbí. Že ho považuje za šovinistu, který právě oznámkoval svou mladší kolegyni. Zatraceně, je to studentka, má se přece v praxi učit od zkušenějších policistů. Pohupoval se na podpatcích, nebyl si jistý, jak má k té situaci přistoupit. Silje ho předběhla:

„Jak jsem říkala, četla jsem pokyny. A vás už asi doma čekají.“

Zvedl pohárek k ústům. Co může vědět o jeho osobním životě? Je to snad nějaká narážka? Například na něj a  na Monu? Na to, že ji párkrát večer po službě odvezl domů a tím to neskončilo?

„Máte na batohu samolepku s medvídkem,“ vysvětlila s úsměvem.

Dlouze upil kávy. Odkašlal si. „Nespěchám. Je to vaše první služba a měla byste využít příležitosti, pokud vás něco zajímá. V pokynech se nepíše všechno, víte.“ Přešlápl. Doufal, že zaslechla ten podtext a pochopila ho.

„Jak myslíte,“ odpověděla s  iritující sebedůvěrou, která je vlastní všem pod pětadvacet let. „Ten pacient tam. Kdo je to?“

„Nevím. To se v  pokynech taky píše. Nemá jméno a má zůstat v anonymitě.“

„Vy ale něco víte.“

„Vážně?“

„Řekl jste jí Mono. Neoslovujeme lidi křestním jménem, pokud se s nimi trochu neznáme. Co vám pověděla?“

Anton se na dívku zahleděl. Je celkem pěkná, ale chybí jí vřelost nebo šarm. Na jeho vkus je moc štíhlá. Nemá upravené vlasy a  její horní ret vypadá, jako by jí ho držela nahoře příliš napjatá šlacha, takže jsou jí vidět dva křivé přední zuby. Ale je mladá. Pod černou uniformou má pevné a vytrénované tělo, to je zřejmé. Pokud jí tedy prozradí, co ví, bude za tím podvědomá kalkulace a  snaha zvýšit svou ochotou pravděpodobnost, že se s ním dívka vyspí, na nula celá nula jednu setinu procenta? Nebo to udělá proto, že dívky jako Silje se do pěti let stanou vrchními komisařkami, případně zvláštními vyšetřovatelkami, stanou se jeho šéfkami, protože on sám zůstane nadále inspektorem, mizerným inspektorem, protože ten drammenský případ tu bude vždycky přítomen jako zeď, jako skvrna, která se nedá odstranit?

„Pokus o vraždu,“ spustil Anton. „Ztratil hodně krve, a když ho sem přivezli, měl prý sotva hmatný pulz. Celou dobu je v kómatu.“

„Proč ho musíme hlídat?“

Anton pokrčil rameny. „Je to potenciální svědek. Pokud tedy přežije.“

„Co ví?“

„Něco o obchodování s drogami. Na vysoké úrovni. Jestliže se probere, bude nám patrně schopný sdělit informace, které by dostaly za mříže důležité osoby obchodující v Oslu s heroinem. Navíc by nám mohl říct, kdo se ho pokusil zabít.“

„Takže hrozí, že by se vrah mohl vrátit a  práci dokončit?“

„Pokud by se mu doneslo, že je ten muž naživu a kde leží, pak ano. Proto jsme tady.“

Přikývla. „A přežije?“

Anton potřásl hlavou. „Prý ho dokážou udržet naživu několik měsíců, ale šance, že se probere z kómatu, je celkem malá. Nicméně...“ Znovu přešlápl, dívčin pátravý pohled mu byl nepříjemný. „Do té doby na něj máme dávat pozor.“

S pocitem porážky dívku opustil, sešel po schodech do recepce a vyšel do podzimního večera. Až když nasedl na parkovišti do auta, zaznamenal, že mu zvoní mobil.

Volali z operačního střediska.

„Maridalen, vražda,“ ozvala se nula jednička. „Vím, že máte dneska padla, ale potřebují tam pomoc se zajištěním místa činu. A když už na sobě máte uniformu...“

„Na jak dlouho to je?“

„Nejdéle do tří hodin vás vystřídají.“

Anton užasl. V současné době se u policie maximálně snaží, aby lidi nepracovali přesčas, kombinace zkostnatělých pravidel a  napjatého rozpočtu nepřipouští dokonce ani praktické úpravy. Začalo mu svítat, že tahle vražda bude něčím výjimečná. Doufal, že nejde o dítě.

„Dobře,“ souhlasil.

„Pošlu vám GPS souřadnice.“ To byla novinka, mají teď navigace s podrobnou mapou Osla a okolí a s aktivním vysílačem, díky němuž je dokáže operační středisko lokalizovat. Právě proto mu nejspíš zavolali: byl nejblíž.

„Fajn, tak tři hodiny,“ rozloučil se.

Laura už určitě leží v posteli, ale přece jen bývá ráda, když jde z práce hned domů, proto jí poslal esemesku, než zařadil rychlost a  vydal se směrem k  jezeru Maridalsvannet. Nepotřeboval se dívat na GPS navigaci. U napojení na Ullevålseterskou ulici parkovala čtyři policejní vozidla a o kus dál vpředu ukazovaly cestu oranžovo-bílé policejní pásky.

Anton vytáhl z  palubní přihrádky svítilnu a  došel k policistovi stojícímu před páskami. Zahlédl světla třepotající se v lese, ale také svítilny techniků z výjezdové skupiny, které v něm vždycky vyvolávaly dojem, že se na místě natáčí film. Což nebylo tak daleko od pravdy: v současné době už technici nepořizují jenom fotografie, nýbrž používají digitální kamery s vysokým rozlišením, na něž natáčejí jak oběti, tak celé místo činu, aby si ho později mohli znovu prohlédnout, film zastavit a zvětšit si detaily, které jim v prvním okamžiku nepřipadaly relevantní.

„Co se tu stalo?“ zeptal se Anton policisty, který se se zkříženými pažemi třásl u policejních pásek.

„Vražda,“ zahuhňal policista. Oči měl zarudlé a obličej nepřirozeně bledý.

„To se mi doneslo. Kdo tu velí?“

„Výjezdová skupina. Lønnová.“

Anton slyšel z  lesa hučení hlasů. Je jich hodně. „Z  Kriposu nebo z  oddělení vražd ještě nikdo nedorazil?“

„Další lidi přijedou, tělo bylo objeveno před chvílí. Nevzal byste to za mě?“

Další lidi. A navzdory tomu mu nařídili přesčas. Anton se důkladněji zahleděl na svého kolegu. Měl na sobě silný kabát, ale klepal se stále víc, ačkoli nebyla vůbec zima.

„Vy jste sem dorazil první?“

Policista němě přikývl, sklopil zrak. Tvrdě zadupal.

Do prdele, pomyslel si Anton. Dítě. Polkl.

„Nazdárek, Antone, poslala vás sem nula jednička?“

Anton vzhlédl. Neslyšel je, ačkoli se vynořili z hustého roští. Už to zažil, viděl, jak se technici pohybují na místě činu, jako poněkud neobratní tanečníci, jak se ohýbají a  vyhýbají se všemu, kladou nohy na zem tak, jako by byli kosmonauti na Měsíci. Nebo možná tu asociaci vyvolávaly jejich bílé kombinézy.

„Jo, prý to tu mám za někoho vzít,“ odpověděl Anton ženě. Dobře ji znal, všichni ji znali. Beáta Lønnová, šéfka kriminalisticko-technického oddělení, měla pověst Rain Mana v sukních kvůli své paměti na tváře, kterou využívala k identifikaci lupičů na zrnitých trhaných záznamech z bezpečnostních kamer. Povídalo se, že dokáže poznat i dobře maskované lupiče, pokud už byli někdy odsouzeni, že v  té své světlovlasé hlavince nosí databázi čítající několik tisíc fotografií. Tahle vražda tedy musí být něčím výjimečná, šéfy uprostřed noci do terénu nevysílají.

V porovnání s bledým, téměř průsvitným obličejem oné útlé ženušky pihatá tvář jejího kolegy, zdobená dvěma sytě ryšavými kotletami, téměř zářila. Oči se mu mírně poulily, jako by v nich měl příliš velký tlak, což mu dodávalo lehce udivený výraz. Nejnápadnější však na něm byla pokrývka hlavy, která se objevila, jakmile si stáhl bílou kapuci: velká rastafariánská čepice v  jamajských barvách, zelené, žluté a černé.

Beáta Lønnová položila třesoucímu se policistovi ruku na rameno. „Jeďte domů, Simone. Neprozraďte to na mě, ale doporučila bych vám panáka a pak postel.“

Policista přikývl a za tři vteřiny už jeho ohnutá záda pohltila tma.

„Je to humus?“ zeptal se Anton.

„Vy s sebou nemáte kafe?“ opáčila rastafariánská čepice a otevřela termosku. I z těch dvou slov Anton poznal, že dotyčný nepochází z  Osla. Je odněkud z  venkova, to jistě, ale jako většina městských lidí z východní části Norska neměl Anton ani potuchy o dialektech a také o ně nejevil zájem.

„Ne,“ odpověděl.

„Je dobrý brát si na místo činu kafe,“ pokračovala rastafariánská čepice. „Nikdy nevíte, jak dlouho tam zkejsnete.“

„No tak, Bjørne, Anton má s vraždami jisté zkušenosti,“ napomenula kolegu Beáta Lønnová. „Drammen, viďte?“

„Souhlasí,“ odpověděl Anton a  zhoupl se na podpatcích. Chabé zkušenosti, to by asi bylo přesnější. Navíc bohužel tušil, proč si ho Beáta Lønnová pamatuje. Nadechl se. „Kdo našel tělo?“

„Támhleten,“ pokývla Beáta směrem k autu jejich kolegy, které právě nastartovalo a zatúrovalo.

„Myslel jsem, kdo to nahlásil.“

„Zavolala nám jeho manželka, když se nevrátil z vyjížďky na kole,“ pronesla rastafariánská čepice. „Měl být pryč maximálně hodinu a  ona o  něj měla obavy kvůli jeho srdci. Měl s sebou navigaci s aktivním vysílačem, tak ho našli brzy.“

Anton pomalu přikývl, představil si to. Dva policisté zvonící u  dveří, žena a  muž. Odkašlou si, podívají se na manželku oním vážným pohledem, který jí má prozradit to, co jí vzápětí sdělí slovy, neskutečnými slovy. Manželčin výraz, jenž se vzpírá uvěřit, nechce, ale pak se přesto zkroutí, ukáže se z druhé strany, odhalí všechno.

Na mysli mu vytanul obrázek jeho ženy Laury.

Tiše se k  nim blížila sanitka, bez sirény i  bez majáčku.

Antonovi začínalo svítat. Rychlá reakce na běžné hlášení, že někdo nepřišel domů. GPS s vysílačem. Velké haló. Přesčas. Kolega, jehož nález vyvedl z míry natolik, že ho museli poslat domů.

„Je to policista,“ vydechl tiše.

„Odhaduju, že teplota tady je o půldruhého stupně nižší než dole ve městě,“ pronesla Beáta Lønnová a vytočila na mobilu číslo.

„Souhlas,“ přikývla rastafariánská čepice a upila kávy z termosky. „Zatím žádné změny v barevnosti kůže. Takže tak asi mezi osmou a desátou?“

„Je to policista,“ zopakoval Anton. „Proto jsou tu všichni, je to tak?“

„Katrine?“ spustila Beáta do telefonu. „Mohla bys mi něco prověřit? Jde o případ Sandry Tvetenové. Přesně tak.“

„Kruci!“ vykřikla rastafariánská čepice. „Povídal jsem jim, aby počkali, než dovezou pytel.“

Anton se otočil a  uviděl dva muže, jak si probíjejí cestu roštím a mezi sebou nesou jedny z nosítek patřící výjezdové skupině. Zpod deky trčely cyklistické boty.

„Znal ho,“ pokračoval Anton. „Proto se tak klepal, že ano?“

„Prý spolu sloužili na Økernu, než Vennesla přešel do Kriposu,“ odpověděla rastafariánská čepice.

„Máš tam nějaké datum?“ ptala se Beáta Lønnová dál po telefonu.

Ozval se výkřik.

„Ale...,“ chtěla pokračovat čepice.

Anton se otočil. Jeden z nosičů sklouzl do příkopu. Kužel světla z  jeho svítilny přelétl přes nosítka. Přes deku, která se z těla svezla. Přes... přes co? Anton upřeně zíral. Byla to hlava? Byla to vážně hlava? To, co se nacházelo na nepochybně lidském krku? Než udělal tu velkou chybu, viděl během let strávených na oddělení vražd spoustu mrtvol, ale téhle se nic nepodobalo. Hmota vytvarovaná v jakési přesýpací hodiny mu připomněla rodinnou nedělní snídani, Lauřina vajíčka na měkko s visícím zbytkem skořápky, rozříznutá tak, aby žloutek vytekl a  zaschl na tuhnoucím, ale ještě pořád měkkém bílku. Vážně to byla... hlava?

Mrkal do tmy, zadní světla sanitky mu přitom mizela z dohledu. A došlo mu, že tohle je repríza, že tohle už viděl. Ty bílé postavy, termosku, nohy trčící zpod deky, právě to viděl v Říšské nemocnici. Jako by to všechno byla zlá předtucha. Ta hlava...

„Díky, Katrine,“ rozloučila se Beáta.

„Cos zjišťovala?“ zeptala se rastafariánská čepice.

„Jednou jsem přesně tady s  Erlendem pracovala,“ vysvětlila Beáta.

„Tady?“ podivila se čepice.

„Jo, tady. Vedl taktické vyšetřování. Už to bude nejmíň deset let. Sandra Tvetenová. Znásilněna a  zavražděna. Byla ještě dítě.“

Anton polkl. Dítě. Repríza.

„Vzpomínám si na ten případ,“ ozvala se čepice. „Osud je zvláštní, představ si to, umřít na místě vraždy, kterou jsi vyšetřovala. Nestal se ten případ se Sandrou taky na podzim?“

Beáta neodpověděla, jen pomalu přikývla.

Anton zběsile mrkal. To nemůže být pravda, už viděl podobnou mrtvolu.

„Kruci!“ zaklela čepice tiše. „Chceš tím říct, že...?“

Beáta Lønnová mu sebrala víčko od termosky. Upila. Vrátila mu ho. Přikývla.

„Do prdele,“ šeptla čepice.

Kapitola 3

„Déjà vu,“ podotkl Ståle Aune a zahleděl se ven na husté sněžení v  Drážní ulici, kde právě prosincová ranní tma ustupovala krátkému dni. Vzápětí se otočil zpět k muži sedícímu na židli před psacím stolem. „Déjà vu je pocit, že člověk vidí něco, co už někdy viděl. Nevíme, odkud se ten pocit bere.“

Tím plurálem mínil psychology všeobecně, nejen terapeuty.

„Někteří odborníci se domnívají, že ve chvíli, kdy jsme unavení, dochází ke zpoždění v  informačním přenosu do určité části mozku, takže než tam informace konečně dorazí, má ji člověk už chvíli v  podvědomí, a  proto ji vnímá jako informaci již známou. Teorie s  únavou by vysvětlovala, proč lidé mívají déjà vu nejčastěji koncem pracovního týdne. Ale to je tak asi všechno, co nám k tomu věda může říct. To, že pátek je dnem déjà vu.“

Ståle Aune snad doufal, že se mu dostane úsměvu. Ne proto, že by úsměv v jeho odborných snahách přimět lidi k sebenápravě něco znamenal, nýbrž proto, že atmosféra v místnosti to vyžadovala.

„Já nemyslím takovéhle déjà vu,“ namítl pacient. Klient. Zákazník. Osoba, která přibližně za dvacet minut zaplatí na recepci a tím přispěje k pokrytí společných nákladů pěti psychologů s oddělenými praxemi v bezvýrazné, a přesto nemoderní třípodlažní budově v Drážní ulici nacházející se v průměrně hezké části západního Osla. Ståle Aune se potají podíval na hodiny na zdi nad mužovou hlavou. Ještě osmnáct minut.

„Je to spíš takový sen, který se mi zdá pořád dokola.“

„Takový sen?“ Aune opět přelétl pohledem po novinách, které měl rozložené v  otevřené zásuvce psacího stolu tak, aby na ně pacient neviděl. V dnešní době sedává většina terapeutů na židli přímo naproti pacientovi, proto když stěhováci vmanévrovali do Auneho ordinace ten masivní stůl, vyslechl si psycholog od zubících se kolegů, že podle moderní terapeutické teorie je nejlepší, jestliže se mezi terapeutem a pacientem nachází co možná nejméně fyzických překážek. Aune na to suše odpověděl: „Nejlepší to je možná pro pacienta.“

„Je to sen. Sním.“

„Vracející se sny jsou běžná záležitost,“ opáčil Aune a  přejel si rukou po tváři, aby zamaskoval zívnutí. Toužebně pomyslel na starou dobrou pohovku, kterou mu z ordinace odstěhovali a která nyní stojí venku ve společných prostorách, kde dohromady se stojanem a činkou funguje jako psychoterapeutický vtip pro zasvěcené. V  dobách, kdy jeho pacienti tuhle pohovku využívali, si mohl noviny číst ještě nenápadněji.

„Jenže já o ten sen nestojím.“ Slabý, sebejistý úsměv. Řídké, pěkně upravené vlasy.

Vítejte u vymítače snů, pomyslel si Aune a pokusil se muži jeho slabý úsměv oplatit. Pacient měl na sobě oblek s jemným svislým proužkem, šedočervenou kravatu a černé nablýskané boty. Aune byl oblečený do tvídového saka, pod dvojitou bradou měl veselého motýlka a na nohou hnědé boty, které už drahnou chvíli neviděly kartáč. „Možná byste mi mohl povědět, o čem ten sen je?“

„Vždyť jsem vám to právě řekl.“

„Jistě. Ale možná byste to mohl trochu rozvést?“

„Jak jsem říkal, začíná to tam, kde končí Dark Side of the Moon. Eclipse doznívá tím, že David Gilmour zpívá...“ Muž našpulil rty a pak přešel do tak afektované angličtiny, že Aune si ho úplně živě představil, jak si k našpuleným rtíkům zvedá šálek s čajem. „... and everything under the sun is in tune but the sun is eclipsed by the moon.“

„A o tomhle se vám zdá?“

„Ne! Tedy ano. Vlastně ta deska ve skutečnosti taky končí takhle. Optimisticky. Po pětačtyřiceti minutách smrti a šílenství. A tak si myslíte, že všechno dobře dopadne. Všechno je zase v pořádku. Jenže ve chvíli, kdy album doznívá, se v  pozadí ozve mumlající hlas. Pokud chcete rozpoznat slova, musíte zvýšit hlasitost, ale pak je naopak slyšíte velice dobře: There is no dark side of the moon, really. Matter of fact, it’s all dark. Všechno je temné. Rozumíte mi?“

„Ne,“ odvětil Aune. Striktně vzato by se měl správně zeptat „Je pro vás důležité, abych vám rozuměl?“ nebo nějak podobně. Neměl na to však sílu.

„Zlo jako takové neexistuje, zlé je totiž všechno. Vesmír je temný. Rodíme se zlí. Zlo je výchozí bod, přirozenost. Někdy se pak objevuje záblesk světla. Jenže je pouze dočasný, musíme zpátky do tmy. A  právě to se děje v tom mém snu.“

„Pokračujte,“ vyzval pacienta Aune, zatočil se na židli a se zamyšleným výrazem vyhlédl z okna. Ten výraz nasadil proto, aby zakryl fakt, že má potřebu dívat se na něco jiného než na výraz pacientova obličeje vyjadřující směs sebelítosti a sobeckého uspokojení. Muž se očividně považuje za unikátní osobnost, je to rozhodně případ pro psychologa. Nepochybně už někdy na terapii chodil. Aune si všiml, že se hlídač parkoviště kolébá po ulici doširoka rozkročený jako šerif, a  uvažoval, pro jaké jiné povolání by se sám mohl hodit. Došel k rychlému závěru. Pro žádné. Navíc psychologii miluje, rád se pohybuje na hranici mezi tím, co víme a co nevíme, rád kombinuje těžké břemeno v podobě faktických znalostí s intuicí a se zvědavostí. V každém případě si to tak každé ráno říká. Tak proč si teď přeje jediné, totiž aby tenhleten člověk sklapl a vypadl z jeho ordinace, z jeho života? Může za to pacient, anebo jeho práce terapeuta? Ingridino špatně zakamuflované ultimátum, že musí míň pracovat a víc se věnovat jí a jejich dceři Auroře, si vynutilo jisté změny. Pustil tedy časově náročný výzkum, práci poradce pro oddělení vražd i přednášky na policejní akademii. Stal se terapeutem na plný úvazek, s pevnou pracovní dobou. Zdálo se, že zvolil dobře, protože co by měl na tom, čeho se vzdal, taky postrádat? Chybí mu snad sestavování profilů nemocných duší vraždících lidi, chybí mu ty otřesné činy, které ho okrádaly o spánek, chybí mu to, že když se mu konečně podařilo usnout, probudil ho vrchní komisař Harry Hole požadující rychlé odpovědi na nemožné otázky? Chybí mu, jak si ho Harry Hole proměnil k obrazu svému ve vyhladovělého, nespavostí vyčerpaného monomaniaka, v lovce štěkajícího na všechny, kteří ho ruší při práci na tom jediném, co podle něj něco znamenalo, v člověka, jenž od sebe pomalu, ale jistě odhání kolegy, rodinu i přátele?

Sakra, jasně že mu to chybí. Chybí mu ta důležitost, která se s tím pojila.

Chybí mu pocit, že zachraňuje životy. A  to nikoli život racionálního člověka se sebevražednými sklony, který ho občas dokázal přimět k  tomu, aby si položil následující otázku: Jestliže někomu připadá život tak bolestný a nemůže ho změnit, proč mu prostě nedopřát možnost zemřít? Chybí mu pocit, že on sám je ten aktivní, ten, kdo do případu zasahuje, ten, kdo odděluje nevinné od viníků, kdo dělá to, co nikdo jiný udělat nemůže, protože to on – Ståle Aune – je nejlepší. Tak prosté to je. Ano, chybí mu Harry Hole. Chybí mu, že už mu ten vysoký, mrzoutský policista se sklony k  alkoholismu, ale s  velkým srdcem nevolá a  nevyzývá ho – nebo lépe řečeno nenařizuje mu –, aby prokázal společnosti službu, nepožaduje po něm, aby obětoval rodinný život i  noční spánek polapení nějakého ubožáka ze dna společnosti. Jenže na oddělení vražd už žádný vrchní komisař jménem Harry Hole nepracuje a  nikdo jiný Aunemu také nikdy nevolá. Opět pohledem přelétl stránky novin. Policie uspořádala tiskovou konferenci. Od vraždy policisty v Maridalen uplynuly už téměř tři měsíce a policie stále nemá jedinou stopu ani podezřelého. Je to přesně ten případ, kvůli němuž by mu dřív zavolali. Vražda se stala na stejném místě činu a ve stejný den jako jistý starý nevyřešený případ. Obětí byl policista, který se tehdy na vyšetřování původního trestného činu podílel.

Jenže ty časy jsou pryč. Teď trpí nespavostí přepracovaného podnikatele, což se mu nelíbí. Brzy začne pokládat otázky, které pravděpodobně vyloučí posttraumatickou stresovou poruchu – muž před ním není ochromen nočními můrami, je jenom posedlý snahou vytáhnout svou produktivitu opět na vrchol. Aune mu pak okopíruje článek Imagery Rehearsal Therapy od Krakowa a... Jména ostatních autorů si už nevybavil. Vyzve ho, aby si ty noční můry sepsal a  přinesl je příště s sebou. Potom jim společně vytvoří alternativní, šťastný konec a ten si pacient vtiskne do paměti tak, aby se mu jeho sen buď jevil jako příjemnější, nebo aby prostě zmizel.

Aune naslouchal pravidelnému uspávajícímu hučení pacientova hlasu a myslel na to, že policie u vraždy

36

v Maridalen uvízla na mrtvém bodě hned od prvního

dne. Dokonce ani když se vynořila nápadná shoda

s případem Sandry Tvetenové – stejný den i místo, spo

jitost mezi oběťmi –, nedokázaly se Kripos ani odděle

ní vražd nikam posunout. Nyní policie vyzývá lidi, aby

se velice dobře zamysleli a zatelefonovali jim případné

tipy, bez ohledu na to, jak bezvýznamné by se jim třeba

zdály. Právě to se probíralo na včerejší tiskové konfe

renci. Aune měl podezření, že jde o hru pro publikum,

že má policie jenom potřebu ukázat, že něco dělá, že

není paralyzovaná. Jenomže přesně tak to samozřejmě

působilo: bezmocné a silně kritizované vedení vyšetřo

vacího týmu, které se rezignovaně obrací na veřejnost

s nevysloveným „uvidíme, jestli dokážete něco lepšího“.

Podíval se na snímek z  tiskové konference. Poznal

na něm Beátu Lønnovou. Gunnar Hagen, šéf oddělení

vražd, se díky mocnému prstenci hustých vlasů, kte

rý mu obepínal lesklé holé temeno, stále více podobal

mnichovi. Konference se zúčastnil dokonce i  Mikael

Bellman, nový vrchní policejní náčelník – přece jenom

se jedná o  vraždu člověka z  vlastních řad. Přísný vý

raz ve tváři. Štíhlejší postava, než jak si Aune pamato

val. Své v  médiích se dobře vyjímající kudrny, jejichž

délka bývala na hranici únosnosti, musel ztratit kdesi

při přesunu z funkce šéfa Kriposu a šéfa oddělení pro

vyšetřování organizovaného zločinu do nynější funkce

šerifa. Aune myslel na Bellmanovu téměř dívčí krásu,

kterou podtrhovaly dlouhé řasy a opálená pleť s typic

kými bílými pigmentovými skvrnami. Nic z toho neby

lo na fotografii patrné. Neobjasněná vražda policisty je

samozřejmě nejhorší myslitelný začátek na postu vrch

ního policejního náčelníka, jenž svou bleskovou karié

ru založil na úspěchu. Udělal čistku mezi drogovými

gangy v Oslu, jenomže na to se rychle zapomene. Pen

zionovaný Erlend Vennesla sice nebyl formálně vzato zavražděn ve službě, avšak většině lidí bylo jasné, že jeho smrt musí nějakým způsobem souviset s vraždou Sandry Tvetenové. Proto také Bellman zmobilizoval všechno, co mělo ruce a  nohy, nejen z  vlastních řad, využil i externí posily. Jenom jeho, Ståleho Auneho, nepovolal. Ze svých seznamů ho vyškrtli. Není divu, sám o to požádal.

A teď se zima hlásí s předstihem a s pocitem, že stopy zapadávají sněhem. Vychladlé stopy. Žádné stopy. Právě to Beáta Lønnová zmínila na tiskové konferenci: téměř podivná absence stop. Samozřejmě prověřili všechny, koho měli v hledáčku v případu Sandřiny vraždy. Podezřelé, pozůstalé, přátele, dokonce i Venneslovy kolegy, kteří na případu pracovali. Stejně bezvýsledně.

V místnosti se rozhostilo ticho a Ståle Aune z pacientova výrazu poznal, že mu dotyčný právě položil otázku a očekává odpověď.

„Hm,“ odtušil, podepřel si pěstí bradu a  střetl se s pacientovým pohledem. „Co si o tom myslíte vy sám?“

V  mužově pohledu se objevil zmatek a  Auneho na okamžik zachvátil strach, že se ho dotyčný zeptal, jestli by nemohl dostat trochu vody nebo něco podobného.

„Co si já myslím o  tom jejím úsměvu? Nebo o  tom silném světle?“

„O obojím.“

„Někdy si říkám, že se usmívá, protože mě má ráda. Jindy si říkám, že se usmívá, protože mě chce k něčemu dotlačit. Ale jakmile se usmívat přestane, to silné světlo v  očích jí zhasne a  pak už se to nedá zjistit, protože potom už nechce mluvit. Takže to možná je tím zesilovačem. Nebo ne?“

„Tím... ehm, zesilovačem?“

„Ano.“ Odmlka. „Tím, jak jsem o něm povídal. Jak mi ho otec vždycky vypnul potom, co vešel do mého pokoje a  prohlásil, že už si tu desku přehrávám dost dlouho, že to hraničí se šílenstvím. A já jsem tehdy sledoval, jak červené světýlko vedle tlačítka pro vypnutí pohasíná a pak úplně zmizí. Jako oko. Nebo jako západ slunce. A tehdy jsem si říkával, že ji ztrácím. Právě proto je ke konci mého snu němá. Je tím zesilovačem, který utichne, když ho otec vypne. A já už s ní pak nemůžu mluvit.“

„Vy jste si přehrával desky a myslel přitom na ni?“

„Ano. Neustále. Tak asi do svých šestnácti. A nebyly to desky. Jenom jedna deska.“

„Dark Side of the Moon?“

„Ano.“

„Ale ona vás nechtěla?“

„To nevím. Pravděpodobně ne. Ne tehdy.“

„Hm. Náš čas vypršel. Dám vám něco, co byste si měl do příště přečíst. A  pak spolu vytvoříme nový konec toho příběhu ze snu. Ona promluví. Něco vám řekne. Něco, co jste si přál, aby vám řekla. Třeba to, že vás má ráda. Mohl byste o tom do příště trochu přemýšlet?“

„Dobře.“

Pacient vstal, sundal z  věšáku kabát a  vykročil ke dveřím. Aune se posadil za psací stůl, pohlédl na kalendář, který na něj svítil z monitoru počítače. Připadal mu tragicky nabitý. A došlo mu, že už zase úplně zapomněl pacientovo jméno. Našel si ho v kalendáři. Paul Stavnes.

„Příští týden ve stejnou dobu, vyhovuje vám to, Paule?“

„Jistěže.“

Aune si ho zapsal. Když vzhlédl, byl už Stavnes pryč.

Psycholog vstal, vytáhl noviny a došel k oknu. Kde je sakra to slibované globální oteplení? Sklonil zrak k  novinám, ale najednou na ně neměl náladu, odhodil je, týdny a měsíce neustálého omílání stačí. Ubit. Hrubé násilí. Závažná poranění hlavy. Erlend Vennesla

39

po sobě zanechal manželku, děti a vnoučata. Přátelé

a kolegové v šoku. „Milý a přátelský.“ „Člověk ho ne

mohl nemít rád.“ „Hodný, čestný a tolerantní, neměl

vůbec žádné nepřátele.“ Aune se zhluboka nadechl.

There is no dark side of the moon, really. Matter of fact, it’s

all dark.

Zahleděl se na telefon. Jeho číslo znají. Telefon však

mlčel. Stejně jako ta dívka ve snu.

40

Kapitola 4

Vedoucí oddělení vražd Gunnar Hagen si přejel rukou

od čela po lagunovitou holinu v kštici. Pot, který se mu

přitom nashromáždil pod dlaní, se vsákl do hustého

atolu vlasů obkružujícího temeno. Před Hagenem se

děl vyšetřovací tým. U běžné vraždy by zpravidla čítal

dvanáct osob. Jenže vraždy kolegů nepatřily k  typic

kým a  místnost K2 byla zaplněná do posledního mís

tečka, bylo tu na padesát lidí. Pokud by se započítali

i  marodi, tvořilo tým padesát tři osob. Brzy jich one

mocní víc, začíná se na nich podepisovat mediální tlak.

To nejpozitivnější, co se dalo o tomto případu říct, by

lo, že sblížil dvě velké norské instituce zabývající se vy

šetřováním násilných úmrtí: oddělení vražd a  Kripos.

Veškerá rivalita šla stranou, pro jednou spolupracovali

jako jeden celek a  nezajímalo je nic jiného než snaha

vypátrat, kdo zabil jejich kolegu. První týdny to zjiš

ťovali s  takovou intenzitou a  zápalem, až Hagen na

byl přesvědčení, že případ bude navzdory nedostatku

stop, svědků, možných motivů, možných podezřelých

a možných i nemožných vodítek rychle objasněn. A to

jenom díky té obrovské vůli, mravenčí píli a téměř ne

omezeným zdrojům, jež dostali k dispozici. Jenže...

Šedé, unavené tváře na něj zíraly s apatií, která byla

v posledních týdnech stále zřetelnější. A včerejší tisková konference – na níž se jejich žádost o jakoukoli pomoc dost ošklivě podobala kapitulaci  – bojovnost týmu nezvýšila. Dnes nahlásili odchod na nemocenskou další dva členové, a  ne takoví, kteří by zrovna házeli ručník do ringu kvůli rýmě. Kromě Venneslova případu tu navíc mají vraždu Gusta Hanssena, u níž se stav změnil z „objasněn“ na „nevyřešen“ poté, co byl Oleg Fauke propuštěn a  Chris „Adidas“ Reddy vzal krátce nato zpět své doznání. Jedno pozitivum se ovšem na případu Vennesla našlo: vražda policisty zastínila vraždu feťáka a  dealera Gusta tak dokonale, že se v  tisku o návratu tohohle případu do hry neobjevilo ani slovo.

Hagen sklonil pohled k papíru ležícímu před ním na řečnickém pultě. Byly na něm napsané dva řádky. Nic víc. Dvouřádková ranní porada.

Odkašlal si. „Dobré ráno vespolek. Jak mnozí z vás vědí, obdrželi jsme po včerejší tiskové konferenci řadu tipů. Celkem osmdesát devět, několik z nich nyní prověřujeme.“

Nemusel dodávat to, co všichni věděli: že po třech měsících jsou tohle výškrabky, že devadesát pět procent všech tipů je k ničemu, že volají obvyklí magoři, kteří to zkoušejí pokaždé, že volají opilci, lidi, kteří chtějí uvrhnout podezření na někoho, s kým jim utekl životní partner, nebo na sousedy, co kašlou na pravidelný úklid společných prostor, že volají vtipálkové libující si v  kanadských žertících nebo prostě lidi, kteří mají potřebu poutat na sebe pozornost, kteří si potřebují popovídat. Oním „několik z nich“ mínil čtyři. Čtyři tipy. A když vyslovil slovo „prověřujeme“, lhal – už jsou prověřené. A nedovedly je vůbec nikam.

„Dnes máme vzácnou návštěvu,“ pokračoval Hagen a okamžitě si uvědomil, že by se to dalo mylně vykládat jako sarkasmus. „Vrchní policejní náčelník by nám chtěl říct několik slov. Mikaeli...“

Hagen zavřel desky a nadzvedl je, jeden jejich konec pustil tak, aby pleskl o stůl, jako by desky obsahovaly svazek nových zajímavých informací místo oné jediné áčtyřky, a zadoufal, že použití výrazu „vzácnou“ vyžehlil tím, že Bellmana oslovil křestním jménem. Pokývl k muži stojícímu u dveří vzadu v místnosti.

Mladý vrchní policejní náčelník opřený se založenýma rukama o  zeď vteřinku vyčkal, než se k  němu otočí všechny tváře, a pak se mocným, ale elegantním pohybem jakoby odtrhl od stěny a  rychle a  rozhodně vykročil k řečnickému pultu. Na rtech měl náznak úsměvu, jako kdyby myslel na něco veselého, a když se za pultem lehce a měkce zhoupl na podpatcích, opřel se o desku předloktími, naklonil se vpřed a podíval se přímo na shromážděné, čímž chtěl snad podtrhnout, že nemá předem sepsaný projev, pomyslel si Hagen, že Bellman by teď měl pokud možno vyrukovat s něčím, co by takovému entré dostálo.

„Někteří z  vás o  mně možná vědí, že lezu,“ spustil Bellman. „A vždycky když se probudím a venku je jako dnes, když vyhlédnu z okna a je nulová viditelnost a  v  předpovědi hlásí další sněhové srážky a  zesilování větru, vzpomenu si na horu, kterou jsem kdysi měl v úmyslu zdolat.“

Bellman se odmlčel a Hagen konstatoval, že nečekaný úvod zapůsobil: vrchní policejní náčelník upoutal jejich pozornost. Prozatím. Hagen však věděl, že tolerance přepracovaného týmu vůči kecům je nízká a že se tým nebude obtěžovat to skrýt. Bellman je příliš mladý, strávil na vedoucí pozici příliš krátkou dobu a dostal se na ni trochu moc rychle na to, aby mu dovolili zkoušet jejich trpělivost.

„Ta hora se náhodou jmenuje stejně jako tahle místnost. Má tedy i  stejné jméno, jaké někteří z  vás dali případu Vennesla. K2. Je to pěkné jméno. Druhá nejvyšší hora na světě. The Savage Mountain. Nejhorší hora ke zdolání. Na každého čtvrtého člověka, který na ni dokázal vylézt, připadá jeden mrtvý. Měli jsme v úmyslu ji pokořit jižní cestou, nazývanou také The Magic Line. O tuto cestu se před námi pokusili jen dva horolezci, proto ji mnozí považují za rituální sebevraždu. Drobná změna počasí a větru a jste spolu s horou zahaleni sněhem při teplotách, na které nikdo z nás není stavěný a  nedokáže je přežít, rozhodně ne s  takovým množstvím kyslíku na metr krychlový, jaké má člověk k  dispozici pod vodou. A  protože ta hora se nachází v Himálaji, všichni vědí, že tam ke změně počasí a větru dojde.“

Drobná odmlka.

„Tak proč jsem chtěl vystoupit právě na ni?“

Další odmlka. Delší, jako by Bellman čekal, že mu někdo odpoví. Stále s tím náznakem úsměvu na rtech. Mlčí už dlouho, moc dlouho, pomyslel si Hagen. Policisté nejsou příznivci teatrálního předvádění.

„Protože...,“ Bellman zaťukal ukazovákem do desky řečnického pultu, „... protože je nejtěžší na světě. Fyzicky i psychicky. S výstupem se nepojí jediná vteřina radosti, jen obavy, únava až na krev, strach, výšková nemoc, nedostatek kyslíku, vzrůstající životu nebezpečná panika a ještě nebezpečnější apatie. A po dosažení vrcholu si nemůžete vychutnat okamžik triumfu, nýbrž si jen musíte opatřit důkaz, že jste tam skutečně byli, fotku nebo dvě, nesmíte si namlouvat, že to nejhorší máte za sebou, nesmíte se nechat příjemně ukolébat, musíte se dál soustředit, plnit jednotlivé úkoly, systematicky jako naprogramovaný robot, ale současně nesmíte přestat dál vyhodnocovat situaci. Situaci je třeba vyhodnocovat neustále. Jaké je počasí? Jaké signály nám vysílá tělo? Kde jsme? Jak dlouho už jsme tady? Jak na tom jsou ostatní členové týmu?“

Poodstoupil o krůček od pultu.

„Protože na K2 jdete do kopce a  proti větru celou dobu. I při sestupu. Do kopce a proti větru. Právě proto jsem to chtěl zkusit.“

V  místnosti panovalo ticho. Naprosté ticho. Žádné demonstrativní zívání ani šoupání nohama pod židlemi. Proboha, pomyslel si Hagen, dostal je.

„Dvě slova,“ pokračoval Bellman. „Ne tři, jenom dvě. Vytrvalost a soudržnost. Chtěl jsem k tomu přidat ambice, jenže tohle slovo není dost důležité, není dost významné v  poměru k  těm dvěma ostatním. Možná si teď říkáte, na co je vytrvalost a  soudržnost, jestliže neexistuje cíl, ambice. Boj jen kvůli boji samotnému? Čest bez odměny? Ano, já říkám: boj jen kvůli boji samotnému. Čest bez odměny. Až se za několik let bude dál hovořit o Venneslově případu, bude to kvůli protivenstvím. Kvůli tomu, že ten případ vypadal tak beznadějně. Kvůli tomu, že hora byla příliš vysoká, počasí příliš mizerné, vzduch příliš řídký. Kvůli tomu, že se nic nedařilo. A právě díky popisovaným protivenstvím bude mít ten případ mystický nádech, díky nim se stane příběhem vyprávěným u táborových ohňů a přežije. Stejně jako se většina horolezců na světě nikdy v životě nedostane ani k  úpatí K2, může člověk prožít celý život jako vyšetřovatel, aniž by se někdy zúčastnil něčeho podobného. Napadlo vás, že kdyby se ten případ vyřešil během prvních týdnů, byl by za pár let zapomenut? Protože co je všem legendárním kriminalistickým případům společné?“

Bellman chvíli vyčkal. Pokývl, jako by mu někdo dal odpověď, kterou teď sám zopakuje:

„Nevyřešily se hned. Byly plné protivenství.“

Vedle Hagena se ozval šepot: „Churchill, eat your heart out.“ Hagen se otočil a uviděl, že si vedle něj s úšklebkem na rtech stoupla Beáta Lønnová.

Pokývl jí a rozhlédl se po shromáždění. Jsou to možná obehrané triky, ale pořád fungují. Tam, kde před několika minutami viděl jen vyhaslé černé ohniště, dokázal Bellman rozfoukat žár. Hagen však věděl, že oheň nebude plápolat dlouho, pokud se brzy nedostaví výsledky.

Tři minuty nato vrchní policejní náčelník svůj povzbuzující proslov zakončil. Od pultu odcházel se širokým úsměvem a za doprovodu potlesku. Hagen mu z povinnosti také zatleskal, děsil se však návratu k pultu. Bude jim muset zkazit náladu, sdělit jim, že se počet členů týmu redukuje na třicet pět. Na Bellmanův příkaz – dohodli se však na tom, že tohle jim neprozradí. Hagen předstoupil, odložil desky, odkašlal si, předstíral, že jimi listuje. Vzhlédl. Znovu si odkašlal a ušklíbl se. „Ladies and gentlemen, Elvis has left the building.“

Ticho, žádný smích.

„No, máme tu pár věcí, s  nimiž se musíme poprat. Někteří z vás budou přesunuti na jiné úkoly.“

Mrtvo. Vyhaslo. Ve chvíli, kdy Mikael Bellman vystupoval z  výtahu v atriu budovy policejního ředitelství, zahlédl, jak v sousedním výtahu mizí jakási postava. Byl to Truls? To sotva, po případu Asajev je ještě pořád mimo službu. Bellman vyšel hlavním vchodem a probojovával se vánicí k čekajícímu autu. Po nástupu do funkce vrchního policejního náčelníka mu bylo vysvětleno, že teoreticky má nárok na řidiče, ale že jeho tři předchůdci se tohoto privilegia vzdali, protože byli toho názoru, že to nepůsobí dobře, když mají prosazovat úspory na všech ostatních frontách. Bellman však tuhle praxi obrátil a  jasně se vyjádřil, že nedovolí, aby mu podobné sociálnědemokratické malichernosti bránily v efektivním využívání pracovních dní, a  že důležitější je naznačit lidem nacházejícím se v  hierarchii níže, že tvrdá práce a kariérní postup s sebou přinášejí jisté výhody. Šéf tiskového oddělení si ho poté vzal stranou a doporučil mu, aby pro



Jo Nesbo

JO NESBO


narozen 29. 3. 1960

Jo Nesbo je norský spisovatel, publicista a rocker.

Narodil se a vyrůstal v Molde, pobřežním městě v Norsku. Jako malý byl velkým fanouškem a vynikajícím hráčem fotbalu, pomýšlel i na profesionální sportovní kariéru. Tento sen ukončilo zranění kolene a Nesbo se obrátil k další své velké zálibě a tou je hudba. Zpočátku se věnoval skládání písní a hře na kytaru. Po komplikovaných počátcích založil skupinu Di Derre (s mladším bratrem) a dostavil se značný úspěch.

Nesbo - Jo Nesbo – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist