načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Policie - Jo Nesbo

Policie
-15%
sleva

Kniha: Policie
Autor:

Desátý (a údajně) poslední příběh Harry Holea. Znovu je jeho protivníkem sériový vrah, který tentokrát útočí do řad jeho kolegů. Ale sám Harry má jednomu kolegovi hodně co vracet.
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  399 Kč 339
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 612
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 609 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Politi
Spolupracovali: z norského originálu ... přeložila Kateřina Krištůfková
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2015-15
ISBN: 9788074732706
EAN: 9788074732706
Ukázka: » zobrazit ukázku
Literární ceny
Kniha byla nominována na literární cenu "Cena Český Bestseller - 2015 - Překladová beletrie pro dospělé".
Více informací o prestižních literárních oceněních lze nalézt na stránce » literární ceny.
Popis

Případ svou zákeřností a brutalitou předčí všechny předchozí. Je nalezeno několik mrtvých těl policistů na místech, kde se stal zločin, který oni sami v dříve vyšetřovali, ale nikdy neuzavřeli. Harry se po určitém zdráhání přece jen nakonec pustí do práce a vydá se unikajícímu vrahovi po stopě.
Ale staré zločiny spáchané osobou na Harryho straně zákona jsou také nevyřešené a spravedlnost stále čeká na svou šanci. Podaří se tyto oběti pomstít a nebo nadejde opět čas kompromisů? A konečně, když je potom všechno hotovo, i Harryho soukromý život dostane svůj vysněný tvar.

Tomuto desátému dílu brilantní severské krimisérie předchází tyto romány: Netopýr (1997, Flaggermusmannen), Švábi (1998, Kakerlakkene), Červenka (2000, Rødstrupe), Nemesis (2002, Sorgenfri), Pentagram (2003, Marekors), Spasitel (2005, Frelseren), Sněhulák (2007, Snømannen), Levhart (2009, Panserhjerte) a Přízrak (2011, Gjenferd).

Popis / resumé

Další ze série světoznámých severských detektivních románů s inspektorem Harry Holem. Oslo je pobouřeno a vyděšeno podivným řetězem vražd policistů; vždy jsou zabíjeni vyšetřovatelé případů, které se nepodařilo objasnit. Jakou mají jednotlivé brutální vraždy souvislost? A jak s tím souvisí muž v kómatu, ležící v přísně střeženém pokoji jedné osloské nemocnice? Malý tým vyšetřovatelů má k vyřešení zapeklité situace jenom minimum stop a navíc bolestně postrádá kolegu a přítele Harryho Holea, který vždy dokázal rozluštit i ty nejsložitější případy...

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Policie" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



recenze mariofree 2015-08-08 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
kdo nečetl předchozích 9 HH,nedoporučuji. kdo je četl,je to úžasné vyvrcholení předchozího. začátek poněkud pomalejší ale posledních 200 stránek prostě musíte dát na jeden zátah,prostě MAZEC... 10/10
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JO NESBØ

policie


Copyright © Jo Nesbø 2013

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Kateřina Krištůfková 2015

ISBN 978-80-7473-270-6

This translation has been published with the financial

support of NORLA.


21

Kapitola 2

Policejní inspektor Anton Mittet vytáhl z maléhočerve

ného kávovaru Nespresso D290 poloplný plastovýpo

hárek, sehnul se a postavil ho na zem. Nebyl tu žádný

kus nábytku, na který by ho mohl odložit. Pak jednou

rukou obrátil dnem vzhůru podlouhlou krabičku,ne

chal si do dlaně vklouznout novou kapsli, automaticky

zkontroloval, že tenká kovová fólie není proděravělá,

že je kapsle nepoužitá, a  vzápětí ji zasunul do kávo

varu. Postavil pod trysku prázdný plastový pohárek

a stiskl jedno ze svítících tlačítek.

Hleděl na hodinky, přístroj zatím supěl a  sténal.

Brzy bude půlnoc. Střídání směn. Doma na nějčeka

jí, jemu však připadalo, že ji nejdřív musí zasvětit do

úkolu, přece jenom je to pouhá studentka policejní

akademie. Silje  – jmenuje se tak? Anton Mittet zíral

na trysku. Kdyby byl jeho kolega muž, také by mu

donesl kávu? Nevěděl, a koneckonců je to jedno,sna

hu odpovídat si na podobné otázky dávno vzdal.Pa

novalo tu takové ticho, že slyšel, jak do pohárkudo

padly poslední, téměř čiré kapky. V kapsli už nezbylo

víc barviva ani chuti, důležité však je dostat do sebe

všechno, pro slečinku to bude dlouhá noční služba.

Nikdo jí nebude dělat společnost, nic se nebude dít,


22

bude jen zírat na nenatřené holé betonové zdiinterié

ru Říšské nemocnice. Proto ho napadlo, že si s ní před

odchodem vypije kávu. Vzal oba pohárky a  vydal se

zpět. Mezi stěnami se rozléhala ozvěna jeho kroků.

Míjel zavřené, zamčené dveře. Věděl, že za nimi nic

ani nikdo není, jen další holé zdi. Při stavbě Říšské

nemocnice Norové pro jednou mysleli na budouc

nost, dobře věděli, že nás bude víc, budeme starší,

nemocnější, budeme toho víc potřebovat. Byli tehdy

předvídaví, podobně jako Němci se svými dálnicemi

a Švédové s letišti. Vnímalo to tak ale těch párautomo

bilistů, kteří ve třicátých letech v osamělém majestátu

křižovali německý venkov po obřích betonovýchsilni

cích, vnímali to tak švédští cestující spěchající někdy

v šedesátých letech naddimenzovanými halami letiště

Arlanda, uvědomovali si, že tam straší? Straší tamna

vzdory tomu, že je vše zbrusu nové, neposkvrněné, že

zatím nikdo nezahynul při autohavárii nebo leteckém

neštěstí. Světlomety auta můžou kdykoli zachytitble

dou zkrvavenou rodinku stojící na krajnici a  zírající

bezvýrazně do světla, otec probodnutý, matka s ob

ličejem obráceným vzad, dítě s  údy jenom na jedné

straně. Zpoza plastového závěsu u zavazadlovéhopá

su v příletové hale na Arlandě se mohou náhle vynořit

ohořelé, stále ještě žhnoucí mrtvoly a s němýmivýkři

ky na rozevřených rtech, z nichž se kouří, se propálit

do gumového pásu. Nikdo z lékařů mu nedokázalvy

světlit, k čemu by se mělo později toto křídlo využít,

jisté bylo jedině to, že za všemi těmi dveřmi budou

umírat lidé. Vznášelo se to už ve vzduchu, neviditelná

těla s neklidnými dušemi již byla hospitalizována.

Anton zabočil za roh a  otevřela se před ním další

chodba, spoře osvětlená, stejně holá a tak symetricky

pravoúhlá, až to vytvářelo podivuhodný optický klam:

uniformovaná dívka sedící na židli úplně na konci


23

vypadala jako maličký obrázek na ploché zdi přímo

před ním.

„Vzal jsem vám taky,“ pronesl, když došel až k ní.Kolik jí může být? Dvacet? Trochu víc. Možnádvaadvacet.

„Děkuju, ale mám vlastní,“ odpověděla a z batůžku odloženého vedle židle vytáhla termosku. V hlase se jí ozvalo téměř nepatrné zhoupnutí, možná pozůstatek nějakého severonorského dialektu.

„Tohle je lepší,“ namítl, s rukou stále napřaženou.

Dívka zaváhala. Pohárek přijala.

„A  je zdarma,“ dodal Anton a  diskrétně ukryl ruku za zády, kde si třel popálené špičky prstů o chladivou látku bundy. „Máme ten kávovar jenom pro sebe. Stojí v chodbě u...“

„Viděla jsem ho cestou,“ odpověděla dívka.„Jenomže v pokynech se píše, že za žádných okolnostínesmíme spustit z očí dveře pacientova pokoje, proto jsem si přinesla kafe z domova.“

Anton upil ze svého pohárku. „To je sice pravda, ale sem míří jediná chodba. Jsme ve třetím patře a  mezi tímhle místem a kávovarem nevedou žádné dveře najiná schodiště nebo do jiných oddělení. I kdybychom si šli pro kafe, nikdo kolem nás neprojde.“

„To mě sice uklidňuje, přesto myslím, že se bududržet pokynů.“ Usmála se na něj. A vzápětí, možná aby vyvážila tu implicitní výtku, upila z pohárku.

Anton pocítil záchvěv podráždění a už se chystalpronést cosi o tom, že samostatné myšlení přichází spolu se zkušenostmi, avšak nestihl úvahu dokončit, protožejeho pozornost upoutalo cosi o kus dál v chodbě. Zjevila se tam bílá postava, která vypadala, jako by se vznášela nad podlahou směrem k nim. Zaslechl, jak Silje vstala. Postava nabyla pevnějších tvarů. Proměnila se v kyprou blondýnu ve volném nemocničním oděvu zdravotní sestry. Anton věděl, že blondýna má službu a  že zítra večer bude mít volno.

„Dobrý večer,“ pozdravila je sestra se šibalským úsměvem, zamávala na ně dvěma injekčnímistříkačkami a vykročila ke dveřím. Už brala za kliku.

„Počkejte,“ zarazila ji Silje a  postoupila k  ní. „Musím vás požádat, abyste mi ukázala služební průkaz. Znáte dnešní heslo?“

Sestra se užasle podívala na Antona.

„Pokud se tedy za vás můj kolega nezaručí,“ dodala Silje.

Anton přikývl: „Jen běžte dovnitř, Mono.“

Sestra otevřela dveře a Anton se za ní zadíval.V potemnělé místnosti zahlédl přístroje u postele a prstyvyčnívající v nohách postele zpod přikrývky. Pacient byl tak vysoký, že mu museli opatřit delší lůžko. Dveře se zavřely.

„Dobře,“ podotkl Anton a usmál se na Silje. Poznal na ní, že se jí to nelíbí. Že ho považuje za šovinistu, který právě oznámkoval svou mladší kolegyni. Zatraceně, je to studentka, má se přece v praxi učit odzkušenějších policistů. Pohupoval se na podpatcích, nebyl si jistý, jak má k té situaci přistoupit. Silje ho předběhla:

„Jak jsem říkala, četla jsem pokyny. A vás už asidoma čekají.“

Zvedl pohárek k ústům. Co může vědět o jehoosobním životě? Je to snad nějaká narážka? Například na něj a  na Monu? Na to, že ji párkrát večer po službě odvezl domů a tím to neskončilo?

„Máte na batohu samolepku s medvídkem,“vysvětlila s úsměvem.

Dlouze upil kávy. Odkašlal si. „Nespěchám. Je to vaše první služba a měla byste využít příležitosti, pokud vás něco zajímá. V pokynech se nepíše všechno, víte.“Přešlápl. Doufal, že zaslechla ten podtext a pochopila ho.

„Jak myslíte,“ odpověděla s  iritující sebedůvěrou, která je vlastní všem pod pětadvacet let. „Ten pacient tam. Kdo je to?“

„Nevím. To se v  pokynech taky píše. Nemá jméno a má zůstat v anonymitě.“

„Vy ale něco víte.“

„Vážně?“

„Řekl jste jí Mono. Neoslovujeme lidi křestnímjménem, pokud se s nimi trochu neznáme. Co vámpověděla?“

Anton se na dívku zahleděl. Je celkem pěkná, ale chybí jí vřelost nebo šarm. Na jeho vkus je moc štíhlá. Nemá upravené vlasy a  její horní ret vypadá, jako by jí ho držela nahoře příliš napjatá šlacha, takže jsou jí vidět dva křivé přední zuby. Ale je mladá. Pod černou uniformou má pevné a vytrénované tělo, to je zřejmé. Pokud jí tedy prozradí, co ví, bude za tím podvědomá kalkulace a  snaha zvýšit svou ochotou pravděpodobnost, že se s ním dívka vyspí, na nula celá nula jednusetinu procenta? Nebo to udělá proto, že dívky jako Silje se do pěti let stanou vrchními komisařkami, případně zvláštními vyšetřovatelkami, stanou se jeho šéfkami, protože on sám zůstane nadále inspektorem, mizerným inspektorem, protože ten drammenský případ tu bude vždycky přítomen jako zeď, jako skvrna, která se nedá odstranit?

„Pokus o vraždu,“ spustil Anton. „Ztratil hodněkrve, a když ho sem přivezli, měl prý sotva hmatný pulz. Celou dobu je v kómatu.“

„Proč ho musíme hlídat?“

Anton pokrčil rameny. „Je to potenciální svědek.Pokud tedy přežije.“

„Co ví?“

„Něco o obchodování s drogami. Na vysoké úrovni. Jestliže se probere, bude nám patrně schopný sdělitinformace, které by dostaly za mříže důležité osobyobchodující v Oslu s heroinem. Navíc by nám mohl říct, kdo se ho pokusil zabít.“

„Takže hrozí, že by se vrah mohl vrátit a  práci dokončit?“

„Pokud by se mu doneslo, že je ten muž naživu a kde leží, pak ano. Proto jsme tady.“

Přikývla. „A přežije?“

Anton potřásl hlavou. „Prý ho dokážou udržetnaživu několik měsíců, ale šance, že se probere z kómatu, je celkem malá. Nicméně...“ Znovu přešlápl, dívčinpátravý pohled mu byl nepříjemný. „Do té doby na něj máme dávat pozor.“

S pocitem porážky dívku opustil, sešel po schodech do recepce a vyšel do podzimního večera. Až kdyžnasedl na parkovišti do auta, zaznamenal, že mu zvoní mobil.

Volali z operačního střediska.

„Maridalen, vražda,“ ozvala se nula jednička. „Vím, že máte dneska padla, ale potřebují tam pomoc sezajištěním místa činu. A když už na sobě máte uniformu...“

„Na jak dlouho to je?“

„Nejdéle do tří hodin vás vystřídají.“

Anton užasl. V současné době se u policie maximálně snaží, aby lidi nepracovali přesčas, kombinacezkostnatělých pravidel a  napjatého rozpočtu nepřipouští dokonce ani praktické úpravy. Začalo mu svítat, že tahle vražda bude něčím výjimečná. Doufal, že nejde o dítě.

„Dobře,“ souhlasil.

„Pošlu vám GPS souřadnice.“ To byla novinka, mají teď navigace s podrobnou mapou Osla a okolía s aktivním vysílačem, díky němuž je dokáže operačnístředisko lokalizovat. Právě proto mu nejspíš zavolali: byl nejblíž.

„Fajn, tak tři hodiny,“ rozloučil se.

Laura už určitě leží v posteli, ale přece jen bývá ráda, když jde z práce hned domů, proto jí poslal esemesku, než zařadil rychlost a  vydal se směrem k  jezeru Maridalsvannet. Nepotřeboval se dívat na GPS navigaci. U napojení na Ullevålseterskou ulici parkovala čtyři policejní vozidla a o kus dál vpředu ukazovaly cestu oranžovo-bílépolicejní pásky.

Anton vytáhl z  palubní přihrádky svítilnu a  došel k policistovi stojícímu před páskami. Zahlédl světlatřeotající se v lese, ale také svítilny techniků z výjezdové skupiny, které v něm vždycky vyvolávaly dojem, že se na místě natáčí film. Což nebylo tak daleko od pravdy: v současné době už technici nepořizují jenomfotografie, nýbrž používají digitální kamery s vysokýmrozlišením, na něž natáčejí jak oběti, tak celé místo činu, aby si ho později mohli znovu prohlédnout, film zastavit a zvětšit si detaily, které jim v prvním okamžikunepřiadaly relevantní.

„Co se tu stalo?“ zeptal se Anton policisty, který se se zkříženými pažemi třásl u policejních pásek.

„Vražda,“ zahuhňal policista. Oči měl zarudléa obličej nepřirozeně bledý.

„To se mi doneslo. Kdo tu velí?“

„Výjezdová skupina. Lønnová.“

Anton slyšel z  lesa hučení hlasů. Je jich hodně. „Z  Kriposu nebo z  oddělení vražd ještě nikdo nedorazil?“

„Další lidi přijedou, tělo bylo objeveno před chvílí. Nevzal byste to za mě?“

Další lidi. A navzdory tomu mu nařídili přesčas.Anton se důkladněji zahleděl na svého kolegu. Měl na sobě silný kabát, ale klepal se stále víc, ačkoli nebyla vůbec zima.

„Vy jste sem dorazil první?“

Policista němě přikývl, sklopil zrak. Tvrdě zadupal.

Do prdele, pomyslel si Anton. Dítě. Polkl.

„Nazdárek, Antone, poslala vás sem nula jednička?“

Anton vzhlédl. Neslyšel je, ačkoli se vynořiliz hustého roští. Už to zažil, viděl, jak se technici pohybují na místě činu, jako poněkud neobratní tanečníci, jak se ohýbají a  vyhýbají se všemu, kladou nohy na zem tak, jako by byli kosmonauti na Měsíci. Nebo možná tu asociaci vyvolávaly jejich bílé kombinézy.

„Jo, prý to tu mám za někoho vzít,“ odpovědělAnton ženě. Dobře ji znal, všichni ji znali. BeátaLønnová, šéfka kriminalisticko-technického oddělení, měla pověst Rain Mana v sukních kvůli své paměti na tváře, kterou využívala k identifikaci lupičů na zrnitýchtrhaných záznamech z bezpečnostních kamer. Povídalo se, že dokáže poznat i dobře maskované lupiče, pokud už byli někdy odsouzeni, že v  té své světlovlasé hlavince nosí databázi čítající několik tisíc fotografií. Tahlevražda tedy musí být něčím výjimečná, šéfy uprostřed noci do terénu nevysílají.

V porovnání s bledým, téměř průsvitným obličejem oné útlé ženušky pihatá tvář jejího kolegy, zdobená dvěma sytě ryšavými kotletami, téměř zářila. Oči se mu mírně poulily, jako by v nich měl příliš velký tlak, což mu dodávalo lehce udivený výraz. Nejnápadnější však na něm byla pokrývka hlavy, která se objevila, jakmile si stáhl bílou kapuci: velká rastafariánská čepice v jamajských barvách, zelené, žluté a černé.

Beáta Lønnová položila třesoucímu se policistoviruku na rameno. „Jeďte domů, Simone. Neprozraďte to na mě, ale doporučila bych vám panáka a pak postel.“

Policista přikývl a za tři vteřiny už jeho ohnutá záda pohltila tma.

„Je to humus?“ zeptal se Anton.

„Vy s sebou nemáte kafe?“ opáčila rastafariánskáčeice a otevřela termosku. I z těch dvou slov Antonpoznal, že dotyčný nepochází z  Osla. Je odněkud z venkova, to jistě, ale jako většina městských lidí z východní části Norska neměl Anton ani potuchy o dialektecha také o ně nejevil zájem.

„Ne,“ odpověděl.

„Je dobrý brát si na místo činu kafe,“ pokračovala rastafariánská čepice. „Nikdy nevíte, jak dlouho tam zkejsnete.“

„No tak, Bjørne, Anton má s vraždami jistézkušenosti,“ napomenula kolegu Beáta Lønnová. „Drammen, viďte?“

„Souhlasí,“ odpověděl Anton a  zhoupl se na podatcích. Chabé zkušenosti, to by asi bylo přesnější. Navíc bohužel tušil, proč si ho Beáta Lønnová pamatuje.Nadechl se. „Kdo našel tělo?“

„Támhleten,“ pokývla Beáta směrem k autu jejichkolegy, které právě nastartovalo a zatúrovalo.

„Myslel jsem, kdo to nahlásil.“

„Zavolala nám jeho manželka, když se nevrátilz vyjížďky na kole,“ pronesla rastafariánská čepice. „Měl být pryč maximálně hodinu a  ona o  něj měla obavy kvůli jeho srdci. Měl s sebou navigaci s aktivnímvysílačem, tak ho našli brzy.“

Anton pomalu přikývl, představil si to. Dvapolicisté zvonící u  dveří, žena a  muž. Odkašlou si, podívají se na manželku oním vážným pohledem, který jí má prozradit to, co jí vzápětí sdělí slovy, neskutečnýmislovy. Manželčin výraz, jenž se vzpírá uvěřit, nechce, ale pak se přesto zkroutí, ukáže se z druhé strany, odhalí všechno.

Na mysli mu vytanul obrázek jeho ženy Laury.

Tiše se k  nim blížila sanitka, bez sirény i  bez majáčku.

Antonovi začínalo svítat. Rychlá reakce na běžné hlášení, že někdo nepřišel domů. GPS s vysílačem.Velké haló. Přesčas. Kolega, jehož nález vyvedl z mírynatolik, že ho museli poslat domů.

„Je to policista,“ vydechl tiše.

„Odhaduju, že teplota tady je o půldruhého stupně nižší než dole ve městě,“ pronesla Beáta Lønnováa vytočila na mobilu číslo.

„Souhlas,“ přikývla rastafariánská čepice a upilakávy z termosky. „Zatím žádné změny v barevnosti kůže. Takže tak asi mezi osmou a desátou?“

„Je to policista,“ zopakoval Anton. „Proto jsou tu všichni, je to tak?“

„Katrine?“ spustila Beáta do telefonu. „Mohla bys mi něco prověřit? Jde o případ Sandry Tvetenové.Přesně tak.“

„Kruci!“ vykřikla rastafariánská čepice. „Povídal jsem jim, aby počkali, než dovezou pytel.“

Anton se otočil a  uviděl dva muže, jak si probíjejí cestu roštím a mezi sebou nesou jedny z nosítek patřící výjezdové skupině. Zpod deky trčely cyklistické boty.

„Znal ho,“ pokračoval Anton. „Proto se tak klepal, že ano?“

„Prý spolu sloužili na Økernu, než Vennesla přešel do Kriposu,“ odpověděla rastafariánská čepice.

„Máš tam nějaké datum?“ ptala se Beáta Lønnová dál po telefonu.

Ozval se výkřik.

„Ale...,“ chtěla pokračovat čepice.

Anton se otočil. Jeden z nosičů sklouzl do příkopu. Kužel světla z  jeho svítilny přelétl přes nosítka. Přes deku, která se z těla svezla. Přes... přes co? Antonupřeně zíral. Byla to hlava? Byla to vážně hlava? To, co se nacházelo na nepochybně lidském krku? Než udělal tu velkou chybu, viděl během let strávených na oddělení vražd spoustu mrtvol, ale téhle se nic nepodobalo. Hmota vytvarovaná v jakési přesýpací hodiny mupřiomněla rodinnou nedělní snídani, Lauřina vajíčka na měkko s visícím zbytkem skořápky, rozříznutá tak, aby žloutek vytekl a  zaschl na tuhnoucím, ale ještě pořád měkkém bílku. Vážně to byla... hlava?

Mrkal do tmy, zadní světla sanitky mu přitom mizela z dohledu. A došlo mu, že tohle je repríza, že tohle už viděl. Ty bílé postavy, termosku, nohy trčící zpod deky, právě to viděl v Říšské nemocnici. Jako by to všechno byla zlá předtucha. Ta hlava...

„Díky, Katrine,“ rozloučila se Beáta.

„Cos zjišťovala?“ zeptala se rastafariánská čepice.

„Jednou jsem přesně tady s  Erlendem pracovala,“ vysvětlila Beáta.

„Tady?“ podivila se čepice.

„Jo, tady. Vedl taktické vyšetřování. Už to bude nejmíň deset let. Sandra Tvetenová. Znásilněna a zavražděna. Byla ještě dítě.“

Anton polkl. Dítě. Repríza.

„Vzpomínám si na ten případ,“ ozvala se čepice. „Osud je zvláštní, představ si to, umřít na místě vraždy, kterou jsi vyšetřovala. Nestal se ten případ se Sandrou taky na podzim?“

Beáta neodpověděla, jen pomalu přikývla.

Anton zběsile mrkal. To nemůže být pravda, už viděl podobnou mrtvolu.

„Kruci!“ zaklela čepice tiše. „Chceš tím říct, že...?“

Beáta Lønnová mu sebrala víčko od termosky.Upila. Vrátila mu ho. Přikývla.

„Do prdele,“ šeptla čepice.



Jo Nesbo

JO NESBO


narozen 29. 3. 1960

Jo Nesbo je norský spisovatel, publicista a rocker.

Narodil se a vyrůstal v Molde, pobřežním městě v Norsku. Jako malý byl velkým fanouškem a vynikajícím hráčem fotbalu, pomýšlel i na profesionální sportovní kariéru. Tento sen ukončilo zranění kolene a Nesbo se obrátil k další své velké zálibě a tou je hudba. Zpočátku se věnoval skládání písní a hře na kytaru. Po komplikovaných počátcích založil skupinu Di Derre (s mladším bratrem) a dostavil se značný úspěch.
Vystudoval ekonomii a obchodní administrativu a působil jako novinář na volné noze a burzovní makléř. Strávil několik měsíců v Austrálii, kam původně odjel odpočívat a napsat knihu o životě hudení kapely na cestách, a odkud se vrátil s téměř hotovým "Netopýrem".

Jeho nejznámější dílo, které mu přineslo celosvětovou popularitu, je soubor detektivních příběhů s osloským kriminalistou Harry Holem. Hlavní hrdina je drsný, autoritami pohrdající alkoholik, který se ve světě kriminálníků, vrahů a psychopatů pohybuje jako žralok ve vodě a v loužičce soukromého života se nekonečně plácá. Napínavé a propracované případy plné nečekaných zvratů čtenáře zavedou do Norska, Austrálie ale třeba i Bangkogu. Série čítá celkem deset samostatných knih - Netopýr (Flaggermusmannen, 1997), Švábi (Kakerlakkene, 1998), Červenka (Redstrupe, 2000), Nemesis (Sorgenfri, 2002), Pentagram (Marekors, 2003), Spasitel (Frelseren, 2005), Sněhulák (Snmannen, 2010), Levhart (Panserhjerte, 2011), Přízrak (Gjenferd, 2012) a Policie (Politi, 2013) (uvedeny jsou roky vydání v Norsku).
V roce 2008 vydal dílo Lovci hlav (Hodejegerne), detektivní román z prostředí vyšší společnosti v Norsku.
Jo Nesbo je rovněž autorem knih pro děti - Doktor Proktor a prdící prášek (Doktor Proktors prompepulver, 2007), Doktor Proktor a vana času (Doktor Proktors tidsbadekar, 2008), Doktor Proktor a konec světa. Možná... (Doktor Proktor og verdens undergang. Kanskje, 2010) a Doktor Proktor a velká loupež zlata (Doktor Proktor og det store gullrveriet, 2012). Tyto knihy věnoval Nesbo své dceři.
Po ukončení kriminální série o Harrym Hoelovi se Nesbo rozhodl pro unikátní projekt - pod pseudonymem Tom Johansen plánuje napsat trilogii ze sedmdesátých let. První část Krev na sněhu (Blod pä snö) již vyšla i v českém překladu v roce 2015 a práva na filmové zpracování koupilo studio Warner Bros. Druhá část Půlnoční slunce (Mere blod) vyšlo u nás na podzim stejného roku. Jedná se o krátké příběhy ze života lidí většinou z okraje společnosti, svým nábojem, přímočarostí a rozuzlením připomínající gangsterské film noir ze čtyřicátých let.

Jo Nesbo je vášnivý horolezec a na skalách zdolává trasy s lezeckým stupňem obtížnosti 7c (dle francouzské stupnice).




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist