načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Policie - Kateřina Krištůfková; Jo Nesbo

Kniha: Policie
Autor: ;

Desátý (a údajně) poslední příběh Harry Holea. Znovu je jeho protivníkem sériový vrah, který tentokrát útočí do řad jeho kolegů. Ale sám Harry má jednomu kolegovi hodně co vracet.
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  339
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 0Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  399 Kč
15%
naše sleva
11,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 612
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 609 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Politi
Spolupracovali: z norského originálu ... přeložila Kateřina Krištůfková
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2015-15
ISBN: 9788074732706
EAN: 9788074732706
Ukázka: » zobrazit ukázku
Literární ceny
Kniha byla nominována na literární cenu "Cena Český Bestseller - 2015 - Překladová beletrie pro dospělé".
Více informací o prestižních literárních oceněních lze nalézt na stránce » literární ceny.
Popis

Případ svou zákeřností a brutalitou předčí všechny předchozí. Je nalezeno několik mrtvých těl policistů na místech, kde se stal zločin, který oni sami v dříve vyšetřovali, ale nikdy neuzavřeli. Harry se po určitém zdráhání přece jen nakonec pustí do práce a vydá se unikajícímu vrahovi po stopě.
Ale staré zločiny spáchané osobou na Harryho straně zákona jsou také nevyřešené a spravedlnost stále čeká na svou šanci. Podaří se tyto oběti pomstít a nebo nadejde opět čas kompromisů? A konečně, když je potom všechno hotovo, i Harryho soukromý život dostane svůj vysněný tvar.

Tomuto desátému dílu brilantní severské krimisérie předchází tyto romány: Netopýr (1997, Flaggermusmannen), Švábi (1998, Kakerlakkene), Červenka (2000, Rødstrupe), Nemesis (2002, Sorgenfri), Pentagram (2003, Marekors), Spasitel (2005, Frelseren), Sněhulák (2007, Snømannen), Levhart (2009, Panserhjerte) a Přízrak (2011, Gjenferd).

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Policie" mají také často zájem o tyto tituly:
Krev na sněhu Krev na sněhu
Krištůfková, Kateřina; Nesbo, Jo
Cena: 220 Kč
Husitská epopej II 1416-1425 -- Za časů hejtmana Jana Žižky Husitská epopej II 1416-1425
Vondruška, Vlastimil
Cena: 351 Kč
Stalker Stalker
Kepler, Lars
Cena: 293 Kč
Hedvábník Hedvábník
Galbraith, Robert; Rowlingové, pseudonym J. K.
Cena: 254 Kč
Přízrak Přízrak
Krištůfková, Kateřina; Nesbo, Jo
Cena: 339 Kč
Bílá žena Bílá žena
Woodová, Barbara
Cena: 218 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



recenze mariofree 2015-08-08 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
kdo nečetl předchozích 9 HH,nedoporučuji. kdo je četl,je to úžasné vyvrcholení předchozího. začátek poněkud pomalejší ale posledních 200 stránek prostě musíte dát na jeden zátah,prostě MAZEC... 10/10
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JO NESBØ
policie





Copyright © Jo Nesbø 2013
Published by agreement with Salomonsson Agency
Translation © Kateřina Krištůfková 2015
ISBN 978-80-7473-270-6
This translation has been published with the financial
support of NORLA.





21
Kapitola 2
Policejní inspektor Anton Mittet vytáhl z malého červe -
ného kávovaru Nespresso D290 poloplný plastový
pohárek, sehnul se a postavil ho na zem. Nebyl tu žádný
kus nábytku, na který by ho mohl odložit. Pak jednou
rukou obrátil dnem vzhůru podlouhlou krabičku,
nechal si do dlaně vklouznout novou kapsli, automaticky
zkontroloval, že tenká kovová fólie není proděravělá,
že je kapsle nepoužitá, a  vzápětí ji zasunul do
kávovaru. Postavil pod trysku prázdný plastový pohárek
a stiskl jedno ze svítících tlačítek.
Hleděl na hodinky, přístroj zatím supěl a  sténal.
Brzy bude půlnoc. Střídání směn. Doma na něj
čekají, jemu však připadalo, že ji nejdřív musí zasvětit do
úkolu, přece jenom je to pouhá studentka policejní
akademie. Silje  – jmenuje se tak? Anton Mittet zíral
na trysku. Kdyby byl jeho kolega muž, také by mu
donesl kávu? Nevěděl, a koneckonců je to jedno,
snahu odpovídat si na podobné otázky dávno vzdal.
Panovalo tu takové ticho, že slyšel, jak do pohárku
dopadly poslední, téměř čiré kapky. V kapsli už nezbylo
víc barviva ani chuti, důležité však je dostat do sebe
všechno, pro slečinku to bude dlouhá noční služba.
Nikdo jí nebude dělat společnost, nic se nebude dít,





22
bude jen zírat na nenatřené holé betonové zdi interié -
ru Říšské nemocnice. Proto ho napadlo, že si s ní před
odchodem vypije kávu. Vzal oba pohárky a  vydal se
zpět. Mezi stěnami se rozléhala ozvěna jeho kroků.
Míjel zavřené, zamčené dveře. Věděl, že za nimi nic
ani nikdo není, jen další holé zdi. Při stavbě Říšské
nemocnice Norové pro jednou mysleli na
budoucnost, dobře věděli, že nás bude víc, budeme starší,
nemocnější, budeme toho víc potřebovat. Byli tehdy
předvídaví, podobně jako Němci se svými dálnicemi
a Švédové s letišti. Vnímalo to tak ale těch pár
automobilistů, kteří ve třicátých letech v osamělém majestátu
křižovali německý venkov po obřích betonových
silnicích, vnímali to tak švédští cestující spěchající někdy
v šedesátých letech naddimenzovanými halami letiště
Arlanda, uvědomovali si, že tam straší? Straší tam
navzdory tomu, že je vše zbrusu nové, neposkvrněné, že
zatím nikdo nezahynul při autohavárii nebo leteckém
neštěstí. Světlomety auta můžou kdykoli zachytit
bledou zkrvavenou rodinku stojící na krajnici a  zírající
bezvýrazně do světla, otec probodnutý, matka s 
obličejem obráceným vzad, dítě s  údy jenom na jedné
straně. Zpoza plastového závěsu u zavazadlového
pásu v příletové hale na Arlandě se mohou náhle vynořit
ohořelé, stále ještě žhnoucí mrtvoly a s němými
výkřiky na rozevřených rtech, z nichž se kouří, se propálit
do gumového pásu. Nikdo z lékařů mu nedokázal
vysvětlit, k čemu by se mělo později toto křídlo využít,
jisté bylo jedině to, že za všemi těmi dveřmi budou
umírat lidé. Vznášelo se to už ve vzduchu, neviditelná
těla s neklidnými dušemi již byla hospitalizována.
Anton zabočil za roh a  otevřela se před ním další
chodba, spoře osvětlená, stejně holá a tak symetricky
pravoúhlá, až to vytvářelo podivuhodný optický klam:
uniformovaná dívka sedící na židli úplně na konci





23
vypadala jako maličký obrázek na ploché zdi přímo
před ním.
„Vzal jsem vám taky,“ pronesl, když došel až k ní. Ko -
lik jí může být? Dvacet? Trochu víc. Možná
dvaadvacet.
„Děkuju, ale mám vlastní,“ odpověděla a z batůžku
odloženého vedle židle vytáhla termosku. V hlase se jí
ozvalo téměř nepatrné zhoupnutí, možná pozůstatek
nějakého severonorského dialektu.
„Tohle je lepší,“ namítl, s rukou stále napřaženou.
Dívka zaváhala. Pohárek přijala.
„A  je zdarma,“ dodal Anton a  diskrétně ukryl ruku
za zády, kde si třel popálené špičky prstů o chladivou
látku bundy. „Máme ten kávovar jenom pro sebe. Stojí
v chodbě u...“
„Viděla jsem ho cestou,“ odpověděla dívka.
„Jenomže v pokynech se píše, že za žádných okolností
nesmíme spustit z očí dveře pacientova pokoje, proto jsem si
přinesla kafe z domova.“
Anton upil ze svého pohárku. „To je sice pravda, ale
sem míří jediná chodba. Jsme ve třetím patře a  mezi
tímhle místem a kávovarem nevedou žádné dveře na
jiná schodiště nebo do jiných oddělení. I kdybychom si
šli pro kafe, nikdo kolem nás neprojde.“
„To mě sice uklidňuje, přesto myslím, že se budu
držet pokynů.“ Usmála se na něj. A vzápětí, možná aby
vyvážila tu implicitní výtku, upila z pohárku.
Anton pocítil záchvěv podráždění a už se chystal
pronést cosi o tom, že samostatné myšlení přichází spolu se
zkušenostmi, avšak nestihl úvahu dokončit, protože
jeho pozornost upoutalo cosi o kus dál v chodbě. Zjevila
se tam bílá postava, která vypadala, jako by se vznášela
nad podlahou směrem k nim. Zaslechl, jak Silje vstala.
Postava nabyla pevnějších tvarů. Proměnila se v kyprou
blondýnu ve volném nemocničním oděvu zdravotní





24
sestry. Anton věděl, že blondýna má službu a  že zítra
večer bude mít volno.
„Dobrý večer,“ pozdravila je sestra se šibalským
úsměvem, zamávala na ně dvěma injekčními stříkačka -
mi a vykročila ke dveřím. Už brala za kliku.
„Počkejte,“ zarazila ji Silje a  postoupila k  ní.
„Musím vás požádat, abyste mi ukázala služební průkaz.
Znáte dnešní heslo?“
Sestra se užasle podívala na Antona.
„Pokud se tedy za vás můj kolega nezaručí,“ dodala
Silje.
Anton přikývl: „Jen běžte dovnitř, Mono.“
Sestra otevřela dveře a Anton se za ní zadíval.
V potemnělé místnosti zahlédl přístroje u postele a prsty
vyčnívající v nohách postele zpod přikrývky. Pacient byl
tak vysoký, že mu museli opatřit delší lůžko. Dveře se
zavřely.
„Dobře,“ podotkl Anton a usmál se na Silje. Poznal
na ní, že se jí to nelíbí. Že ho považuje za šovinistu,
který právě oznámkoval svou mladší kolegyni.
Zatraceně, je to studentka, má se přece v praxi učit od
zkušenějších policistů. Pohupoval se na podpatcích, nebyl si
jistý, jak má k té situaci přistoupit. Silje ho předběhla:
„Jak jsem říkala, četla jsem pokyny. A vás už asi
doma čekají.“
Zvedl pohárek k ústům. Co může vědět o jeho
osobním životě? Je to snad nějaká narážka? Například na
něj a  na Monu? Na to, že ji párkrát večer po službě
odvezl domů a tím to neskončilo?
„Máte na batohu samolepku s medvídkem,“
vysvětlila s úsměvem.
Dlouze upil kávy. Odkašlal si. „Nespěchám. Je to vaše
první služba a měla byste využít příležitosti, pokud vás
něco zajímá. V pokynech se nepíše všechno, víte.“
Přešlápl. Doufal, že zaslechla ten podtext a pochopila ho.





25
„Jak myslíte,“ odpověděla s  iritující sebedůvěrou,
která je vlastní všem pod pětadvacet let. „Ten pacient
tam. Kdo je to?“
„Nevím. To se v  pokynech taky píše. Nemá jméno
a má zůstat v anonymitě.“
„Vy ale něco víte.“
„Vážně?“
„Řekl jste jí Mono. Neoslovujeme lidi křestním jmé -
nem, pokud se s nimi trochu neznáme. Co vám
pověděla?“
Anton se na dívku zahleděl. Je celkem pěkná, ale
chybí jí vřelost nebo šarm. Na jeho vkus je moc štíhlá.
Nemá upravené vlasy a  její horní ret vypadá, jako by
jí ho držela nahoře příliš napjatá šlacha, takže jsou jí
vidět dva křivé přední zuby. Ale je mladá. Pod černou
uniformou má pevné a vytrénované tělo, to je zřejmé.
Pokud jí tedy prozradí, co ví, bude za tím podvědomá
kalkulace a  snaha zvýšit svou ochotou
pravděpodobnost, že se s ním dívka vyspí, na nula celá nula jednu
setinu procenta? Nebo to udělá proto, že dívky jako Silje
se do pěti let stanou vrchními komisařkami, případně
zvláštními vyšetřovatelkami, stanou se jeho šéfkami,
protože on sám zůstane nadále inspektorem, mizerným
inspektorem, protože ten drammenský případ tu bude
vždycky přítomen jako zeď, jako skvrna, která se nedá
odstranit?
„Pokus o vraždu,“ spustil Anton. „Ztratil hodně
krve, a když ho sem přivezli, měl prý sotva hmatný pulz.
Celou dobu je v kómatu.“
„Proč ho musíme hlídat?“
Anton pokrčil rameny. „Je to potenciální svědek.
Pokud tedy přežije.“
„Co ví?“
„Něco o obchodování s drogami. Na vysoké úrovni.
Jestliže se probere, bude nám patrně schopný sdělit in-





26
formace, které by dostaly za mříže důležité osoby ob -
chodující v Oslu s heroinem. Navíc by nám mohl říct,
kdo se ho pokusil zabít.“
„Takže hrozí, že by se vrah mohl vrátit a  práci
dokončit?“
„Pokud by se mu doneslo, že je ten muž naživu a kde
leží, pak ano. Proto jsme tady.“
Přikývla. „A přežije?“
Anton potřásl hlavou. „Prý ho dokážou udržet
naživu několik měsíců, ale šance, že se probere z kómatu,
je celkem malá. Nicméně...“ Znovu přešlápl, dívčin
pátravý pohled mu byl nepříjemný. „Do té doby na něj
máme dávat pozor.“
S pocitem porážky dívku opustil, sešel po schodech
do recepce a vyšel do podzimního večera. Až když
nasedl na parkovišti do auta, zaznamenal, že mu zvoní
mobil.
Volali z operačního střediska.
„Maridalen, vražda,“ ozvala se nula jednička. „Vím,
že máte dneska padla, ale potřebují tam pomoc se
zajištěním místa činu. A když už na sobě máte uniformu...“
„Na jak dlouho to je?“
„Nejdéle do tří hodin vás vystřídají.“
Anton užasl. V současné době se u policie maximálně
snaží, aby lidi nepracovali přesčas, kombinace
zkostnatělých pravidel a  napjatého rozpočtu nepřipouští
dokonce ani praktické úpravy. Začalo mu svítat, že tahle
vražda bude něčím výjimečná. Doufal, že nejde o dítě.
„Dobře,“ souhlasil.
„Pošlu vám GPS souřadnice.“ To byla novinka, mají
teď navigace s podrobnou mapou Osla a okolí
a s aktivním vysílačem, díky němuž je dokáže operační
středisko lokalizovat. Právě proto mu nejspíš zavolali: byl
nejblíž.
„Fajn, tak tři hodiny,“ rozloučil se.





27
Laura už určitě leží v posteli, ale přece jen bývá ráda,
když jde z práce hned domů, proto jí poslal esemesku,
než zařadil rychlost a  vydal se směrem k  jezeru Mari -
dalsvannet.
Nepotřeboval se dívat na GPS navigaci. U napojení na
Ullevålseterskou ulici parkovala čtyři policejní vozidla
a o kus dál vpředu ukazovaly cestu oranžovo-bílé
policejní pásky.
Anton vytáhl z  palubní přihrádky svítilnu a  došel
k policistovi stojícímu před páskami. Zahlédl světla
třepotající se v lese, ale také svítilny techniků z výjezdové
skupiny, které v něm vždycky vyvolávaly dojem, že se
na místě natáčí film. Což nebylo tak daleko od pravdy:
v současné době už technici nepořizují jenom
fotografie, nýbrž používají digitální kamery s vysokým
rozlišením, na něž natáčejí jak oběti, tak celé místo činu, aby
si ho později mohli znovu prohlédnout, film zastavit
a zvětšit si detaily, které jim v prvním okamžiku
nepřipadaly relevantní.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Anton policisty, který se se
zkříženými pažemi třásl u policejních pásek.
„Vražda,“ zahuhňal policista. Oči měl zarudlé
a obličej nepřirozeně bledý.
„To se mi doneslo. Kdo tu velí?“
„Výjezdová skupina. Lønnová.“
Anton slyšel z  lesa hučení hlasů. Je jich hodně.
„Z  Kriposu nebo z  oddělení vražd ještě nikdo
nedorazil?“
„Další lidi přijedou, tělo bylo objeveno před chvílí.
Nevzal byste to za mě?“
Další lidi. A navzdory tomu mu nařídili přesčas.
Anton se důkladněji zahleděl na svého kolegu. Měl na
sobě silný kabát, ale klepal se stále víc, ačkoli nebyla
vůbec zima.





28
„Vy jste sem dorazil první?“
Policista němě přikývl, sklopil zrak. Tvrdě zadupal.
Do prdele, pomyslel si Anton. Dítě. Polkl.
„Nazdárek, Antone, poslala vás sem nula jednička?“
Anton vzhlédl. Neslyšel je, ačkoli se vynořili z hus -
tého roští. Už to zažil, viděl, jak se technici pohybují
na místě činu, jako poněkud neobratní tanečníci, jak
se ohýbají a  vyhýbají se všemu, kladou nohy na zem
tak, jako by byli kosmonauti na Měsíci. Nebo možná
tu asociaci vyvolávaly jejich bílé kombinézy.
„Jo, prý to tu mám za někoho vzít,“ odpověděl
Anton ženě. Dobře ji znal, všichni ji znali. Beáta
Lønnová, šéfka kriminalisticko-technického oddělení, měla
pověst Rain Mana v sukních kvůli své paměti na tváře,
kterou využívala k identifikaci lupičů na zrnitých
trhaných záznamech z bezpečnostních kamer. Povídalo se,
že dokáže poznat i dobře maskované lupiče, pokud už
byli někdy odsouzeni, že v  té své světlovlasé hlavince
nosí databázi čítající několik tisíc fotografií. Tahle
vražda tedy musí být něčím výjimečná, šéfy uprostřed noci
do terénu nevysílají.
V porovnání s bledým, téměř průsvitným obličejem
oné útlé ženušky pihatá tvář jejího kolegy, zdobená
dvěma sytě ryšavými kotletami, téměř zářila. Oči se mu
mírně poulily, jako by v nich měl příliš velký tlak, což
mu dodávalo lehce udivený výraz. Nejnápadnější však
na něm byla pokrývka hlavy, která se objevila, jakmile
si stáhl bílou kapuci: velká rastafariánská čepice v 
jamajských barvách, zelené, žluté a černé.
Beáta Lønnová položila třesoucímu se policistovi
ruku na rameno. „Jeďte domů, Simone. Neprozraďte to
na mě, ale doporučila bych vám panáka a pak postel.“
Policista přikývl a za tři vteřiny už jeho ohnutá záda
pohltila tma.
„Je to humus?“ zeptal se Anton.





29
„Vy s sebou nemáte kafe?“ opáčila rastafariánská če -
pice a otevřela termosku. I z těch dvou slov Anton
poznal, že dotyčný nepochází z  Osla. Je odněkud z 
venkova, to jistě, ale jako většina městských lidí z východní
části Norska neměl Anton ani potuchy o dialektech
a také o ně nejevil zájem.
„Ne,“ odpověděl.
„Je dobrý brát si na místo činu kafe,“ pokračovala
rastafariánská čepice. „Nikdy nevíte, jak dlouho tam
zkejsnete.“
„No tak, Bjørne, Anton má s vraždami jisté
zkušenosti,“ napomenula kolegu Beáta Lønnová.
„Drammen, viďte?“
„Souhlasí,“ odpověděl Anton a  zhoupl se na
podpatcích. Chabé zkušenosti, to by asi bylo přesnější. Navíc
bohužel tušil, proč si ho Beáta Lønnová pamatuje.
Nadechl se. „Kdo našel tělo?“
„Támhleten,“ pokývla Beáta směrem k autu jejich
kolegy, které právě nastartovalo a zatúrovalo.
„Myslel jsem, kdo to nahlásil.“
„Zavolala nám jeho manželka, když se nevrátil
z vyjížďky na kole,“ pronesla rastafariánská čepice. „Měl
být pryč maximálně hodinu a  ona o  něj měla obavy
kvůli jeho srdci. Měl s sebou navigaci s aktivním
vysílačem, tak ho našli brzy.“
Anton pomalu přikývl, představil si to. Dva
policisté zvonící u  dveří, žena a  muž. Odkašlou si, podívají
se na manželku oním vážným pohledem, který jí má
prozradit to, co jí vzápětí sdělí slovy, neskutečnými
slovy. Manželčin výraz, jenž se vzpírá uvěřit, nechce, ale
pak se přesto zkroutí, ukáže se z druhé strany, odhalí
všechno.
Na mysli mu vytanul obrázek jeho ženy Laury.
Tiše se k  nim blížila sanitka, bez sirény i  bez
majáčku.





30
Antonovi začínalo svítat. Rychlá reakce na běžné
hlášení, že někdo nepřišel domů. GPS s vysílačem. Vel -
ké haló. Přesčas. Kolega, jehož nález vyvedl z míry
natolik, že ho museli poslat domů.
„Je to policista,“ vydechl tiše.
„Odhaduju, že teplota tady je o půldruhého stupně
nižší než dole ve městě,“ pronesla Beáta Lønnová
a vytočila na mobilu číslo.
„Souhlas,“ přikývla rastafariánská čepice a upila
kávy z termosky. „Zatím žádné změny v barevnosti kůže.
Takže tak asi mezi osmou a desátou?“
„Je to policista,“ zopakoval Anton. „Proto jsou tu
všichni, je to tak?“
„Katrine?“ spustila Beáta do telefonu. „Mohla bys
mi něco prověřit? Jde o případ Sandry Tvetenové.
Přesně tak.“
„Kruci!“ vykřikla rastafariánská čepice. „Povídal jsem
jim, aby počkali, než dovezou pytel.“
Anton se otočil a  uviděl dva muže, jak si probíjejí
cestu roštím a mezi sebou nesou jedny z nosítek patřící
výjezdové skupině. Zpod deky trčely cyklistické boty.
„Znal ho,“ pokračoval Anton. „Proto se tak klepal,
že ano?“
„Prý spolu sloužili na Økernu, než Vennesla přešel
do Kriposu,“ odpověděla rastafariánská čepice.
„Máš tam nějaké datum?“ ptala se Beáta Lønnová
dál po telefonu.
Ozval se výkřik.
„Ale...,“ chtěla pokračovat čepice.
Anton se otočil. Jeden z nosičů sklouzl do příkopu.
Kužel světla z  jeho svítilny přelétl přes nosítka. Přes
deku, která se z těla svezla. Přes... přes co? Anton
upřeně zíral. Byla to hlava? Byla to vážně hlava? To, co se
nacházelo na nepochybně lidském krku? Než udělal tu
velkou chybu, viděl během let strávených na oddělení





31
vražd spoustu mrtvol, ale téhle se nic nepodobalo.
Hmota vytvarovaná v jakési přesýpací hodiny mu při -
pomněla rodinnou nedělní snídani, Lauřina vajíčka na
měkko s visícím zbytkem skořápky, rozříznutá tak, aby
žloutek vytekl a  zaschl na tuhnoucím, ale ještě pořád
měkkém bílku. Vážně to byla... hlava?
Mrkal do tmy, zadní světla sanitky mu přitom mizela
z dohledu. A došlo mu, že tohle je repríza, že tohle už
viděl. Ty bílé postavy, termosku, nohy trčící zpod deky,
právě to viděl v Říšské nemocnici. Jako by to všechno
byla zlá předtucha. Ta hlava...
„Díky, Katrine,“ rozloučila se Beáta.
„Cos zjišťovala?“ zeptala se rastafariánská čepice.
„Jednou jsem přesně tady s  Erlendem pracovala,“
vysvětlila Beáta.
„Tady?“ podivila se čepice.
„Jo, tady. Vedl taktické vyšetřování. Už to bude
nejmíň deset let. Sandra Tvetenová. Znásilněna a  za -
vražděna. Byla ještě dítě.“
Anton polkl. Dítě. Repríza.
„Vzpomínám si na ten případ,“ ozvala se čepice.
„Osud je zvláštní, představ si to, umřít na místě vraždy,
kterou jsi vyšetřovala. Nestal se ten případ se Sandrou
taky na podzim?“
Beáta neodpověděla, jen pomalu přikývla.
Anton zběsile mrkal. To nemůže být pravda, už viděl
podobnou mrtvolu.
„Kruci!“ zaklela čepice tiše. „Chceš tím říct, že...?“
Beáta Lønnová mu sebrala víčko od termosky.
Upila. Vrátila mu ho. Přikývla.
„Do prdele,“ šeptla čepice.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist