E-kniha: Policejní pohádky – Zuzana Pospíšilová; Zdeňka Študlarová

Policejní

pohádky

Zuzana Pospíšilová

ilustrovala Zdeňka Študlarová

Policejní

pohádky

Zuzana Pospíšilová

ilustrovala Zdeňka Študlarová

Zuzana Pospíšilová Policejní Pohádky Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5787. publikaci Ilustrace Zdeňka Študlarová Odpovědná redaktorka Helena Varšavská Sazba a zlom Antonín Plicka Návrh obálky Zdeňka Študlarová Zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 128 Vydání 1., 2015 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a. s., 2015 Cover Illustration © Zdeňka Študlarová iSBn 978-80-247-5449-9 iSBn 978-80-247-9701-4 (ve formátu PdF) iSBn 978-80-247-9702-1 (ve formátu ePUB)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reproduko

vána ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu

nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Obsah

Pomocníčci ........................................................... 7

Nejlepší policejní auto ........................................ 11

Statečný Jiřík a banda loupežníků ...................... 15

Zámecký pán ...................................................... 22

Posila ................................................................. 28

Malý záškodník .................................................. 36

Splašená formule ................................................ 42

Zlomyslný čert .................................................... 48

Anděl Michael .................................................... 55

Za hřbitovní zdí .................................................. 60

Kouzelná čepice ................................................. 65

Klavír ................................................................. 71

Adelinda ............................................................. 76

Protivná moucha ................................................ 82

Vypálený rybník .................................................. 86

Pirát ................................................................... 95

Vysoký, silný a ostrozraký ................................. 101

Nemehlo .......................................................... 108

Zapeklitý případ pro detektiva Karamelku ........ 114

Dorotka a Bronislav .......................................... 122

7

Pomocníčci

Pan Oldřich byl policistou v malém městečku. Lidé

se tu navzájem znali a žili spokojeným životem. Pan

Oldřich se v uniformě procházel městem, s každým se

pozdravil, prohodil pár vlídných slov, ale zasáhnout

musel jen v případě, že se večer v hospodě někdo po­

pral. Jejich městečko bylo tak klidné a spořádané, že

byl na služebně jen sám.

Určitě by to stačilo, kdyby se jednou neobjevil zloděj.

Poprvé v historii bylo potřeba vyřešit případ vloupá­

ní do banky. Pan Oldřich si na krajském velitelství

sice požádal o posilu, ale jeho žádost byla zamítnuta.

Oprášil tedy kriminalistické znalosti a pustil se do

pátrání. Bylo mu více než jasné, že zločin nespáchal

nikdo zdejší. Byl to nejspíš zkušený zloděj, protože

po sobě nezanechal žádné stopy. Alespoň ne takové,

kterých by si pan Oldřich všiml.

8

Ještě ani nevyřešil jeden případ, a už se někdo vloupal

do klenotnictví. A pak každou noc do jiného obcho­

du. Pan Oldřich byl opravdu unavený. Ve dne řešil

množící se případy vloupání a v noci na zloděje číhal.

Když byl ale před řeznictvím, vyloupil zloděj pekař­

ství. Když na něj číhal před hračkářstvím, vloupal se

do trafiky. Pan Oldřich nevěděl, co si má počít. Ať

dělal, co dělal, zloděj mu stále unikal.

Jednou, když seděl na služebně s hlavou v dlaních,

uslyšel jemný hlásek: „Netrap se, my ti pomůžeme!“

9

Pan Oldřich se kolem sebe rozhlédl, ale nikoho nevi­

děl. V první chvíli si myslel, že to bylo jenom z přepra­

cování. Tak rád by na služebně uvítal další policisty,

kteří by mu pomohli, že se mu to nejspíš jenom zdálo.

„Tady, na stole!“ zaslechl znovu stejný hlásek. Pan Old­

řich si nejprve promnul oči a pak se pozorně zadíval

na stůl. Bylo tam několik pavouků a pavoučků. Byli

seřazení do řady a odhodlaní panu Oldřichovi pomoci.

„Jak mi chcete pomoci?“ divil se policista. „Vždyť by

vás ten zloděj mohl zašlápnout!“

„Jen se neboj,“ chlácholil ho největší pavouk, které­

mu pod nosem rostl knír a byl celý chlupatý. „Dneska

večer vyrazíme s tebou!“

„Jak myslíte,“ nebránil se pan Oldřich. Třeba se vy­

šetřování díky novým pomocníkům opravdu někam

posune.

Večer se společně vydali do ulic. Pavoučci se rozutek­

li do všech koutů a pak se pustili do práce. Ve všech

uličkách upletli husté pavučiny. Neproklouzla by ani

myš, natož zloděj. Asi za hodinu spustil jeden z pa­

voučků poplach. Pan Oldřich všem pavoučkům rozdal

píšťalky, aby na sebe mohli upozornit. To byl báječný

10

nápad. Všichni se seběhli za zvukem píšťalky. Lupič

s plným pytlem ukradených bot se válel na zemi. Byl

obalený pavučinou a nemohl se z ní vymotat. Policista

na nic nečekal. Nasadil zloději pouta a odvezl ho za

mříže.

Od té doby byl v městečku opět klid a mír. Pan Old­

řich byl na své malé pomocníky náramně pyšný. A za

odměnu jim nechal u nejlepší švadleny ušít maličké

uniformy.

11

Nejlepší

policejní auto

Někdy není jednoduché zloděje a jiné darebáky rychle

dopadnout, a proto mají policisté ta nejlepší auta.

Všechny vozy časem zestárnou a je potřeba je vyměnit

za nová. Jen jedno jediné auto do šrotu snad nikdy

nepůjde.

Pan Jarda byl policista tělem i duší. Se svým vozem

sloužil už řadu let. Jeho auto bylo ale naprosto mimo­

řádné. Pan Jarda ho ledacos naučil, a tak si dokázalo

poradit v každé situaci. Na zločince mělo dokonalý

čich. Když se někde dělo něco nekalého, hned tam

zamířilo, a nezáleželo na tom, jestli to byla úzká ulička

mezi domy, polní cestička nebo dálnice.

Díky svému autu se policista dočkal několika povýše­

ní, a tak není divu, že na něj nedal dopustit. Neparko­

12

val přes noc v policejních garážích, ale stál před svým

domem. Běžnou údržbu nenechával na policejních

mechanicích, ale pečlivě se o auto staral sám. Ti dva

byli nerozlučná dvojka.

Jednoho dne, když měl pan Jarda opět službu, pro­

jížděl se se svým autem ulicemi města. Jako vždy měl

uši nastražené, oči na stopkách a na tachometru pa­

desátku. Ve městě se rychleji jet nesmí. Kdyby ho ně­

kdo předjel, dostal by pokutu za překročení rychlosti.

Auto ale najednou zablikalo blinkrem a na křižovatce

zahnulo doleva. Mířilo na kraj města. Policista zpozor­

něl. Když se jeho auto samo od sebe někam vydalo,

znamenalo to nějakou akci. Jarda se cestou bedlivě

rozhlížel. Zatím vůbec netušil, co se bude dít.

Auto zatočilo k benzinové pumpě.

„Aha,“ zasmál se pan Jarda. „Ty máš žízeň a potřebu­

ješ doplnit zásoby benzinu!“

Auto neodpovědělo. Lidskou řečí mluvit nedovedlo.

Policista tedy zajel ke stojanu a vystoupil z auta. Svou

pistoli bezpečně zajistil v pouzdře a hned vzápětí po­

padl další pistoli, tentokrát tankovací. Svému autu

chtěl dopřát plnou nádrž. Když měl natankováno, šel

zaplatit.

13

Sotva překročil práh čerpací stanice, zůstal překva­

peně stát. Za pultem byla vyděšená paní prodavačka

a před ním dva maskovaní lupiči, kteří na ni mířili

pistolemi. Chtěli po ní peníze a ona jim je třesoucíma

se rukama právě podávala.

Jarda ani na vteřinu nezaváhal. „Jménem zákona, stůj­

te!“ vykřikl co nejhlasitěji a namířil na ně svou pistoli.

I kdyby byli lupiči nahluchlí, nemohli by to přeslech­

nout. Nahluchlí nebyli. Slyšeli dobře, a ještě lépe utí­

kali. Hbitě přeskočili pult a pak se dali na útěk zadním

vchodem. Policista několikrát vystřelil do vzduchu,

aby se lupiči polekali a zůstali stát. Byli to ale darebáci

z povolání. Takové jen tak něco nevyleká. Spíš naopak.

14

Chtěli policistu trochu poškádlit, a tak místo do svého

auta naskočili do jeho policejního vozu. Mysleli si, že

v policejním autě budou nenápadní, protože tam je

nikdo hledat nebude.

Pan Jarda se na celou situaci díval nejdřív nechápavě,

hned nato ale pobaveně. Byl přesvědčený, že jeho bá­

ječné auto si se zločinci hravě poradí. A měl pravdu.

„Do prkýnka, kam to jedeš?“ zlobil se lupič spolujez­

dec na lupiče řidiče.

„Já nevím,“ odpověděl lupič řidič a opravdu to nevě­

děl. Nemohl to vědět, protože cestu mělo pod kont­

rolou jen a pouze zkušené policejní auto.

Než pan Jarda vysílačkou zavolal posily, jeho auto už

parkovalo před policejní stanicí. Lupiči chtěli alespoň

teď rychle utéct, ale nepodařilo se jim to. Auto je ne­

pustilo, a tak zůstali zamknutí uvnitř až do chvíle, než

si pro ně přišli policisté ze stanice. Rovnou jim nasadili

pouta, zajistili lup a poslali oba darebáky za mříže.

Policistu Jardu a jeho nejlepší auto čekalo další pový­

šení. Ostatní policisté Jardovi jeho auto tiše záviděli.

A Jarda na něj byl právem pyšný. Nevyměnil by ho za

nic na světě.

15

Statečný Jiřík

a banda loupežníků

Jiřík byl statečný mládenec. Když se po škole rozho­

doval, co dál, napadlo ho dát se ke strážníkům. Byl

to báječný nápad. V místním lese se totiž rozrůstala

banda loupežníků. Okrádali poctivé lidi a nikdo si na

ně netroufl. Nikdo je nemohl najít. V lese se dokázali

hravě ukrýt.

+

16

Jen co si poprvé oblékl strážnickou uniformu, rozhodl

se zajít do lesa. I když se jeho starším a zkušenějším

kolegům loupežníky najít nepodařilo, doufal, že bude

mít větší štěstí.

Potichu našlapoval po lesní pěšině a oči měl na stop­

kách. Snažil se nic nepřehlédnout. Rozhlížel se kolem

sebe, ale pod nohy se dívat zapomněl. Není divu, že se

po pár krocích natáhl jak dlouhý tak široký. Kořen ně­

jakého stromu si rostl klidně přes cestu. Jiřík nechtěl

hlasitě nadávat, aby se před loupežníky neprozradil,

a tak jen potichu zasyčel. Jemu se ulevilo, a kdo ho

17

neviděl, mohl si klidně myslet, že to syčí nějaký lesní

had.

Když se Jíra zvedl ze země, málem se polekal. Před

ním stála stařenka. Vypadala skoro jako z pohádky.

Vlasy měla schované v šátku a širokou sukni jí zakrý­

vala zástěra s mnoha kapsami.

„Kampak, panáčku?“ zeptala se ho tak, jak se ptají

kouzelné babičky.

Jiřík se měl na pozoru. Stařenka mohla být opravdová

stařenka, ale taky mohl stát tváří v tvář maskovanému

loupežníkovi, a tak s odpovědí raději otálel.

Stařenka jeho rozpaky poznala, a tak se zeptala: „Jdeš

udělat pořádek s těmi loupežníky, viď?“

Jiřík se zarazil. „Jak to víte?“ vypadlo z něj nakonec.

Opravdu mu to vrtalo hlavou, protože se se svým ná­

padem nesvěřil ani nikomu z kolegů, natož někomu

cizímu.

Stařenka se usmála: „To není těžké uhádnout, když

máš na sobě uniformu.“

Jiřík se zastyděl. Tohle ho přece mohlo napadnout.

18

„Dám ti dárek. Třeba ti pomůže,“ řekla a podala Jiří­

kovi větvičku, na které rostly tři oříšky.

Jiřík nechápal, jak by mu mohly oříšky pomoci. Že by

se mu po nich lépe přemýšlelo? Anebo jsou to oříšky

jako od Popelky? A co když to opravdu není babič­

ka, ale převlečený loupežník, který se ho právě snaží

otrá vit? Jiřík z toho měl těžkou hlavu. Než se stačil na

stařenku podívat, aby jí poděkoval, už tam nebyla. Že

by to byl nakonec přece jen loupežník? Kdo jiný by

uměl tak rychle utéct?

Jiřík se zadíval na své tři oříšky a přemýšlel. Nakonec

se rozhodl přijít té záhadě na kloub a rozlouskl první

oříšek. Místo jadérka z něj vypadlo staré a potrhané

oblečení.

19

„To je loupežnické oblečení,“ vykřikl překvapeně.

Teprve po chvilce přemýšlení si ho přehodil přes uni­

formu. Jestli chce najít loupežníky, musí vypadat jako

oni. Nemůže je chytat v uniformě. Nový převlek měl

kouzelnou moc. Loupežníky hledat nemusel. Oni si

našli jeho.

„Pojď honem, už se to chystá,“ houkl na něj někdo

za stromem.

Jíra poslechl. Měl pro strach uděláno a vycítil příleži­

tost dostat se loupežníkům na kobylku.

Během chvilky se ocitl v jeskyni uprostřed loupež­

nické bandy. Musel uznat, že je to tedy rozhodně

velká přesila. Celou dobu přemýšlel, jak by je všechny

najednou mohl zatknout. Nebo zajme jen jejich šéfa

a ostatní se pak dobrovolně vzdají? Na to spoléhat

nemůže. Zatímco se loupežníci radili, kam vyrazí na

další lup, Jiřík si vzpomněl na oříšky. Jeden už mu

pomohl. Co když mu pomohou i další? Když roz­

louskl další oříšek, vylouply se z něj korbele s pitím.

Pro každého loupežníka jeden. Je známo, že loupež­

níci mají stále žízeň, a tak přestali poslouchat ná­

čelníka a každý popadl korbel a jeho obsah do sebe

nalil jak do bezedné studny. Jíra litoval, že na něj

taky nezbylo, ale brzy ho lítost přešla. Loupežníci